Uvnitř čtěte: Nízké chmelové konstrukce se ... - Svobodný Hlas

More documents

Recommendations

Info

strana 8 23. února 2011 svobodný hlas kam za kulturou • Svěcený zahraje na slavné historické housle LOUNY (jvn) - Jaroslav Svěcený přijede do Vrchlického divadla do Loun s pořadem „Slavné evropské housle“ v pondělí 28. února. Představí několik mistrovských houslí z 18. až 21. století, na klavír jej doprovodí Václav Mácha. Jaroslav Svěcený (*1960) je výraznou osobností české hudební scény. Vystudoval pražskou konzervatoř a AMU u prof. Františka Pospíšila a prof. Václava Snítila. Své vzdělání dovršil mistrovskými kurzy u slavných světových virtuosů Nathana Milsteina a Gidona Kremera. Vystupoval po celém světě (od USA až po Filipíny). Doposud natočil 44 CD, za která obdržel mnoho zlatých či platinových desek. • V lounské ZUŠ probíhá rozsáhlá výstava Voda LOUNY - V Základní umělecké škole Louny probíhá rozsáhlá výstava prací žáků výtvarného oboru pod vedením Kateřiny Pacltové a Petry Steffelové. Práce žáci vytvořili během pololetí školního roku 2010 – 2011. Ve vstupním foyer a v sále školy jsou malby na netkanou textilii nebo kombinovaná technika kresby vodovodních kohoutků, ze kterých spolu s vodou vytékají také různé předměty. Za pozornost stojí barevné reliéfy ryb, které zdobí chodbu v 1. patře školy nebo veliké plastiky ryb. Výstava byla zahájena 17. února a potrvá do konce března, kdy ji vystřídají práce nejmladších žáků školy pod vedením Jindřišky Riedlové. (ZUŠLN) • Hynkova cihelna ustoupila cukrovaru V době, kdy se skupina lounských měšťanů v čele s podnikatelem Františkem Hýrou rozhodla postavit u silnice na Černčice cukrovar, těžba cihlářské suroviny v Hynkově cihelně již neprobíhala. Hliniště, v němž bývala velká louže vody, prodělalo nejspíše i nějakou říkově ulici. kdesi pod sklepy čp. 2525 v Šafa- rekultivaci, neboť roku 1868 je pozemek č. 76 uváděn jako pole, za- zdroj hlíny pro Hynkovu cihelnu byl Jak se ukázalo o století později, koupené od paní Juliany Drtinové. jen zlomkem mnohem rozsáhlejšího Budova cihelny čp. 318 tehdy ještě ložiska sprašové hlíny na plošině stála, ale pole brzy zmizelo pod mezi pravým břehem Ohře a Husovou ulicí. Potvrdilo se to jak při navážkou, související s rovnáním terénu kolem objektů cukrovaru, stavbě Zimního stadionu, tak i před kolaudovaných v listopadu 1869. několika lety při zakládání sousedních objektů prodejny vozů Renault O osudu cihlářské pece čp. 318 na stavební parcele č. 256 nemáme mnoho zpráv. Jedna z nich říká, zde dosahovala nejméně 1, 5 m, při- fy Petr Novotný. Mocnost suroviny že objekt kolem roku 1890 sloužil čemž starší zprávy uvádějí mocnost jako obytný dům. Po roce 1903 až 5 metrů. byl zbořen a také pohlcen navážkou za dnešní vysokou kamennou rénu pro železniční vlečku Valtero- Rozšiřování areálu a rovnání te- zdí Valterova cukrovaru podobně, va cukrovaru vedlo k nahromadění jako hliniště, dnes spíše jen tušené navážky, která konzervovala zásoby, Mezi pěti vrchnostmi aneb Exkurz do historie obce Hříškova Zdá se vám dnešní veřejná správa a územní členění republiky složité a nepřehledné Vězte, že v minulosti tomu nebylo jinak! Ba naopak, z některých konkrétních případů můžeme lehce nabýt dojmu, že tehdejší úřadování nebylo o nic jednodušší než to současné. Jako ukázkový příklad nám může k Pražskému hradu, od roku 1502 posloužit situace v obci Hříškov. patřící k záduší rakovnického kostela sv. Bartoloměje. Rozdělení jedné obce mezi několik panství nebylo ve středověku a raném novověku ničím neobvyklým. v jedné obci nebylo jednoduché. Ač Soužití poddaných pěti vrchností Tato obec však patřila od 16. století se všichni mezi sebou znali a povětšinou byli spojeni příbuzenskými či až do zrušení patrimoniální správy v polovině 19. století hned čtyřem, přátelskými vazbami, v každodenním životě mezi nimi docházelo respektive pěti vrchnostem najednou. Největší část Hříškova přísluše- k banálním či závažnějším sporům, Historická pohlednice ze Hříškova, ze sbírky Jaroslava Rychtaříka. la ke klášteru klarisek v Panenském které pak byly řešeny složitou administrativní cestou přes kancelář Týnci, část patřila k páteckému panství, část k velkostatku ve Mšeci. Čtvrtou hříškovskou vrchnost O tom, jaké komplikace roztříš- vrchnosti toho kterého z nich. představoval velkostatek Toužetín. těnost mezi více panství přinášela, Tento stav výstižně charakterizuje výmluvně vypovídají rakovnická posměšné pořekadlo hříškovských registra městské korespondence. občanů „Čtyři práva, žádná správa“, vzniklé pravděpodobně v 19. Štěpána Tobiáše a Magdaleny, kte- Z nich se mj. dozvídáme o případu století. Pátou část Hříškova tvořil tzv. Buškovský statek, manský sňatek. Magdalena byla ří se v roce 1609 rozhodli uzavřít rakovnická Foto autor listování historií zaniklých lounských cihelen V. jež by jinak Hynkova cihelna užívala ještě několik desetiletí. Před stavbou cukrovaru byla v těchto místech trati Vršovka úrodná pole, jaká zpravidla foto J. Riedlová poddaná k záduší sv. Bartoloměje, Štěpán Tobiáš patřil pod mšecké panství. V souladu s tehdejší právní praxí požádal majitel mšeckého panství Matyáš Štampach ze Štampachu město Rakovník, aby svoji poddanou propustil na jeho panství. Rakovník však odmítl vydat Magdaleně výhostní list, aniž by uvedl důvod svého jednání. O osudu Štěpána a Magdaleny bylo během několika okamžiků rozhodnuto – svoje životy spojit nesměli. Přitom se jednalo o obyvatele jedné vesnice! V porovnání s předchozím případem může událost z roku 1606 působit paradoxně. Tehdy pojali úmysl vstoupit ve svazek manželský Jan Mackovic ze Hříškova a Magdalena z Brloha, vdova po Matěji Mlynáři. Záměr svých poddaných samozřejmě projednávaly vrchnostenské kanceláře. Jejich rozhodnutí sice není v rakovnických registrech zaznamenáno, ale o jeho výsledku svědčí zápis z roku 1607. Tehdy již Magdalena vystupuje jako Janova manželka. Žádost tedy byla kladně vyřízena, Magdalena získala výhostní list a mohla přestoupit do poddanství k rakovnickému záduší. V praxi to znamená, že z Brloha přesídlila na Hříškov. Až se tedy příště budete rozčilovat nad složitostí současné administrativy, budete obíhat jeden úřad za druhým a nebudete vědět, jak to udělat, abyste to všechno stihli, vzpomeňte si na své předky, kteří to měli v lecčems možná ještě složitější, než to máme my dnes. Když nic jiného, minimálně spadáme pod stejný obecní a krajský úřad jako náš soused. Veronika Štěpánová právě na sprašových pokryvech vznikají, a vykoupení těchto pozemků asi nebyla zrovna laciná záležitost… Antonín Hluštík Tam někde za tím levým věžákem, nad zdí zbořeného Valterova cukrovaru, je pohřbena Hynkova cihelna, představující jednu z kapitol v dějinách lounského cihlářství.
svobodný hlas 23. února 2011 strana 9 Obětovali řidiče Jana Nováka, pohraničníci nevinného člověka prostříleli jako řešeto Obrázky z obyčejného života Josefa Žmolila, bývalého hodináře z Loun Už více než rok pomáhá redakci s přípravou týdeníku Josef Žmolil. Jako pracovní kolega je loajální, empatický, precizní. Má sociální cítění a úspěchy u žen, které okouzluje zdvořilostí a hezkými slovy. I jeho verbální potence je až zdrcující. Lounští ho znají jako hodináře, málokdo ale ví, že na řemeslo šel kvůli tatínkovi, který si moc přál mít následovníka. Pepa chtěl vždycky studovat. Loni, ve svých jednapadesáti, přinesl maturitní vysvědčení z obchodní akademie se samými jedničkami. Možná nevíte, že mu nevadí pohled na krev. „Na vojně jsem byl po výcviku přidělen do stavebního praporu Pohraniční stráže do Dolního Žandova. Dělal jsem ve skladě, dobrej důlek to byl. Jednou se nás ptali, komu nevadí vidět krev, a já se jediný přihlásil. Řekli mi, jste hodinář, na jemnou práci zvyklej, vy byste se na zdravotnictví hodil. Hledali náhradu za lapiducha, co šel do civilu. Absolvoval jsem poddůstojnickou školu a nastoupil u doktora. Byli jsme taková jednotka sama pro sebe, baráček za branou, ošetřovna, ordinace, dvě cimerky: jedna pro mě, druhá pro doktora, a 10 lůžek s pacienty, k dispozici civilní dvanáctsetrojku. Nosil jsem pacientům jídlo, píchal injekce, bral krev, dělal předpotopní sedimentace, pořád něco myl a dával do sterilizátoru, vozili jsme pacienty do civilní nemocnice do Chebu. Jednou jsem musel píchnout kalciovku do žíly, to směl jen doktor, ale ten kluk by se mi tam udusil vlastním oteklým jazykem. Doktor mi po telefonu radil a já to pích. Dobře to dopadlo, ale bys jsem slušně orosenej. Taky jsem se staral o ošetřovnu, nanosil uhlí, naštípal dřevo, zatopil, aby bylo teploučko. Lampasáci byli vzteklí, že jsem v bílém plášti, ale nedovolovali si na nás, protože jim furt něco bylo. Jednou přišel praporčík Roztočil s nemocným jezevčíkem a povídá, budeš mu píchat týden injekce, ať nemusím do Chebu každej den. To bylo nadělení. Říkal jsem si, copak já znám psí anotomii, ublížím mu a pomažu zpátky k armádě. Tak jsem to psovi vždy pustil jen do srsti, ten držel, a za tejden byl jak rybička. Mezi ošetřovnou a velením vládlo nepsané příměří. Zpočátku jsem byl z doktořiny zděšenej, první šití mi dalo zabrat. Bránil jsem se, doktor ale řekl, musíš! Prostě to drž, a osušuj krev, abych viděl, kam šiju! Svým způsobem zašívárna, pořád jsme někomu něco zašívali. Stavební prapor totiž nebyla sranda. Neošklivější byly uříznutý prsty. Odchodů do civilu po úrazech bylo hodně. Po fyzické stránce byli zranění v pohodě, s psychikou v háji. Hodně jsme šili pokousání od psů, ošklivé tržné rány. Za chvíli vám to ani nepřijde. Šila se kůže jako kusy hadru. Na tvárničárně často mistři dostali k ruce kluky, co to neuměli a pustili si něco na nohu nebo rozmačkali prsty, to byly kolikrát horší úrazy než v bojový vřavě. Taky nám vozili zraněný narušitele, povětšinou mladý Josef Žmolil není zdaleka jen vyučeným hodinářem. kluky, poblázněný hipíky, pokousaný od psů. Někteří šoumeni došli až do drátů. Pohraničníci byli vyčuraný, stavěly se i falešný hraniční signálky. Uprchlík se radoval, že už je za čárou, přestal být ostražitý, přišla pravá hranice, a ťafli ho. Občas se pokoušela o přelet sportovní letadýlka. Ale v tu ránu startovaly migy ze Žatce a přinutily je k návratu. Nepamatuju, že by někdo přeletěl. Simulantů jsme na ošetřovně zažili taky plno. Když to nebyl jó vůl, nechávali jsme u nás kluka odpočinout. Namakali se, chudáci, dost. Všude okolo byly pohraniční roty, které prapor buď stavěl nebo opravoval. S velkým zalíbením a s celou svou ekypou k nám jezdil ministr Obzina. Lampasáci se sjeli, vyrazili gazama do revírů, postříleli plno srnčího, kance, a nastal stěžejní bod, královská žranice a ožíračka. Já zvěřinu nerad, ale ostatní se nacpali dost, kuchaři nebyli lakomí. Kdy jsem viděl nejvíc krve V květnu 1978. Bráchové Roman, Václav a Milan Barešovi, říkalo se, že z Panenský Tejnice, unesli autobus s devětatřiceti studenty z říčanského gymnázia. V jedenáct nás vzbudili, že musíme okamžitě foto Květa Tošnerová na hranice. Tak jsme dojeli ke mostelu na Pomezí a měli jsme to jak na dlani. Vyjednávalo se dlouho, hrálo se o čas, potom vrtulníkem přiletěl šéf Pohraniční stráže, generálporučík Šádek. Když jsme viděli, jak to tam vypadá, zajeli jsme sanitou za kostel. Lampasáci protestovali, chtěli nás přímo u toho, ale kdybychom to udělali, tak tady teď možná nejsem. Pár kulek kolem nás hvízdlo a já rozhodně život na oltář socilalistické vlasti položit nechtěl. Pohraničníci Barešákům slíbili beztrestný odchod, když propustí rukojmí. Oni studenty pustili, ty děti byly bílý jak stěna. Zůstal poslední rukojmí, řidič autobus, šestadvacetiletý kluk Jan Novák. Bylo to jinak, než psaly noviny. Prezentováno bylo, že se lupiči a vrazi snažili přes hranice násilím prostřílet a že jeden z Barešů řidiče zastřelil, ale byla pitomost. Proč by si stříleli řidiče Pohraničníci toho nevinného člověka docela sprostě obětovali. Slíbili únoscům beztrestný odchod, ale při průjezdu pustili do autobusu betonovou závoru a naplno palbu. Rachot to byl úděsnej, vystřeleno bylo prý na tisíc nábojů. Bus, „ótéčko“ napasovaný do busu, zmatek, bordel, řev, krev. Naložili nám do sanitky jednoho z únosců. Původně měl bílý tílko, ale to teď bylo celý rudý, zbyl na něm jedinej bílej flíček. Kluk byl prostřílenej jako řešeto. Pořád vidím ty jeho vyděšený oči, slyším se, jak mu říkám, to bude dobrý. Na zpáteční cestě jsme se saniťákem stavěli v Jesenici u přehrady, vylejvali z nosítek krev a drhli sanitu. Když krev zaschne, nejde zaboha dolů. Milan Bareš byl zastřelen při akci, Robert dostal trest smrti, ten třetí 25 let. Vojáci, co se masakru účastnili, nesměli mluvit. Dostali jsme předvolání na brigádu pohraniční stráže do Chebu, vyznamenání a povýšení. I já byl povýšenej, na desátníka. Zásluhu jsem neměl žádnou, jen jsem u toho jen byl. Asi potřebovali vyplnit nějaké kolonky. Vojnu jsem pak doklepal v pohodě, jak hrášek v lusku. Žádné bojové poplachy a samopal už jsem neviděl do konce vojny. Aspoň mám co vyprávět, vzpomínky a zážitky se koupit nedají.“ Připravila Květa Tošnerová
Page 1 and 2: týdeník lounska, postoloprtska,
Page 3 and 4: svobodný hlas 23. února 2011 stra
Page 7: svobodný hlas 23. února 2011 stra

Uvnitř čtěte: Nízké chmelové konstrukce se ... - Svobodný Hlas

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?