Magazín Diakonie 3/2019

Pomoc má
mnoho tváří
Magazín Diakonie ČCE | podzim 2019
Každý náš žák je originál
Čím jsou školy Diakonie výjimečné?
Rozhovor s ředitelkou merklínské školy
Ivanou Kováčovou strana 2
16 škol Diakonie znovu vítá své žáky.
Jak to v nich vypadá? strana 5
Udržet naději: pomoc
Diakonie v Jordánsku
strana 12

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
máme za sebou krásné oslavy třiceti let obnovené Diakonie. Připomene
vám je fotoreportáž na následujících stranách. Je z ní, myslím,
patrné, že oslavy nebyly jen nostalgickým ohlédnutím za něčím, co
bylo a už není. Slavili jsme i naši přítomnost. Když v roce 89 obnovila
Diakonie svou činnost, vzniklo společenství – společenství lidí, kteří
pomáhají a slouží potřebným. A to je stále přítomné, stále s námi.
Tvoříme ho my, když ve spolupráci navazujeme na dílo našich
předchůdců.
Teprve společně dokážeme velké věci. Příběh
Diakonie to dokazuje: před třiceti lety vznikala
z ničeho, dnes pomáhá dětem i dospělým nejen
v naší zemi, ale i třeba v dalekém Jordánsku, jak
se můžete dočíst v hlavní reportáži tohoto čísla.
Do dalších třiceti let diakonického společenství
nám všem přeji mnoho zdaru!
Jan Soběslavský, ředitel Diakonie ČCE
PODZIMNÍ ZAMYŠLENÍ
Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém
svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem
učte a napomínejte a s vděčností v srdci
oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem,
jak vám dává Duch.
(Koloským 3,16)
„Učit se, učit se, učit se“, kde kdo zná
tenhle výrok. Protože žádný učený z nebe
nespadl. Jen hlupák si myslí, že ví všechno.
Moudrý ví, že se musí neustále vzdělávat
a učit. Není to zrovna populární, ale – ruku
na srdce – je to nutné.
Není to nic nového ani pro biblickou moudrost.
Když Hospodin prostřednictvím Mojžíše
vyhlásil svá nařízení a práva, dodal: Učte se
jim a dodržujte je. Podobně prorok Izajáš
nabádá: Učte se činit dobro. A evangelista
Matouš: Jděte a učte se, co to je: milosrdenství
chci, a ne oběť. Z Ježíšových úst
také zní: vezměte na sebe mé jho a učte se
ode mne… A když Ježíš vysílá své učedníky
do světa, vyzývá je: učte lidi, aby zachovávali
všechno, co jsem vám přikázal. Křesťané se
povzbuzují: ve vší moudrosti se navzájem
učte a napomínejte.
Možná je toho učení až moc, ale když ho
vnímáme jako poklad, který dostáváme od
druhých, stává se radostným sdílením
zkušeností. Tím se stáváme lepšími lidmi
a náš život je bohatší. Mějte i vy bohatší
život, učte se.
Štěpán Brodský
Pomoc má mnoho tváří
Magazín Diakonie ČCE pro zaměstnance i širokou veřejnost. Vychází 4x ročně.
Vydává Oddělení komunikace Diakonie ČCE, Belgická 22, 120 00 Praha 2, ok@diakonie.cz
Redakční rada: Adam Šůra, Tereza Savická, Pavel Hanych, grafická úprava a sazba: Tereza Savická,
Miroslav Szkandera, foto: Karel Cudlín, Adam Šůra, Jiří Pasz, archiv Diakonie, pixabay.com
Za monitoring médií děkujeme
společnosti NEWTON Media.

Škola známá široko daleko
Rozhovor o tom, čím jsou školy Diakonie tak výjimečné
Rodiny se kvůli ní stěhují třeba i přes sto kilometrů. Jako jedna z mála
totiž přijímá škola Diakonie v Merklíně i žáky s těžkým autismem
a dovede jim poskytnout vedle speciálního vzdělání i celodenní
péči. Vzdělání poskytuje sto čtrnácti dětem. Nějakou formu autismu
má více než polovina z nich, osmdesát procent nemluví a s učiteli
komunikuje přes takzvaný výměnný obrázkový komunikační systém.
Přesto tvoří společně s rodiči a zaměstnanci školy jedno velké
společenství, jak vyplývá z rozhovoru s ředitelkou Ivanou Kováčovou.
Čím je u Vás tento školní rok nový?
Máme dvě novinky. Venkovní školní hřiště,
které bude našim žákům sloužit k odpočinku
i výuce. Při zahájení školního roku jsme
také za účasti hejtmana Plzeňského kraje
křtili krásný nový devítimístný mikrobus. Slouží
dětem k přepravě z domovů do školy a zase
zpátky a také ho budeme využívat k cestám
na plavání, na hipoterapie a na výlety. Naše
škola nabízela dopravu dětem od počátku
svého vzniku. Zajišťovaly nám to a dodnes
zajišťují externí firmy. Dnes už ale nutně potřebujeme
i vlastní velké auto. Máme čím dál
více dětí a zájem o naši školu neustává. Rozrostli
jsme se. Jenom v Merklíně máme tři
budovy, pak odloučená pracoviště v Sušici
a Plzni. Vlastní vůz nám velmi pomůže v práci.
Merklínská škola provozuje i internát. To
není u speciálních škol úplně obvyklé.
To je taková naše specialita, kterou potom
převzaly i některé další školy Diakonie. Tím
jsou výjimečné. Když v roce 1994 naše
škola vznikala, její součástí byl domov Radost.
Nabízela tedy pro žáky ubytování. Pak se
ale kvůli změnám zákonů musely obě služby
oddělit. Domov Radost dnes patří pod Diakonii
Západ a je vyhlášený jako jeden z mála
domovů v České republice, který přijímá
dospělé lidi s těžkými poruchami autistického
spektra. Naše škola ovšem přišla o ubytovací
zařízení. A měli jsme s tím problém.
Přijali jsme do školy žáka, našli si k němu
cestu, sžili se s ním – u žáků s autismem to
vůbec není jednoduché – ale rodiče po čase
chtěli pro své dítě nejen školu, ale i nějakou
formu pobytové služby. Když jsme ji nemohli
nabídnout, dali dítě jinam.
pokračování na další straně
V Merklíně provozují
základní
školu speciální
s přípravným stupněm
a také praktickou školu.
Žáci jsou rozděleni
celkem do devíti tříd.
Před a po vyučování
mají možnost trávit čas
v družině. Internát, který
je součástí školy, má
kapacitu 24 žáků.
2

Ve škole
Proč rodiče chtějí pro své děti i pobytovou
službu?
Aby se mohli věnovat sobě, své práci, dalším
sourozencům. Je nesmírně náročné mít v rodině
dítě s těžkým postižením. Rodina také
může úplně přijít o šanci žít normální život,
pokud se jí nedostane pomoci. I proto jsme
internát při škole zřídili. Když si to rodiče přejí
a máme-li kapacitu, může to být tak, že si
dítě od nás vyzvedávají na víkend a přes
týden se o něj postaráme ve škole a v internátu.
Pak nabízíme také družiny a kroužky,
takže děti u nás jsou ve všední dny od sedmi
do čtyř odpoledne a rodiče můžou normálně
do práce. To jim hodně pomáhá, proto je
o naši školu takový zájem. Z běžných speciálních
škol mám informace, že tak problémové
děti si tam rodiče musí vyzvednout už před
obědem. Zrovna dneska u mě byli rodiče,
kterým škola v Plzni odmítla vzít holčičku,
protože má epileptické záchvaty a projevy
agresivního chování. Ale přece není možné,
aby takové dítě bylo od čtrnácti let zavřené
s mámou doma. Domluvili jsme se, že to
zkusíme a dívka k nám nastoupí.
Internát se nachází ve velmi příjemně
zrekonstruované historické budově staré
merklínské školy. Jak jste na ni přišli?
Hledali jsme prostor pro ubytování všude
možně a ptali jsme si i v evangelickém farním
sboru v Merklíně. Kurátor sboru Pavel Šalom
ten dům zrovna rekonstruoval a chtěl ho
pronajímat, tak nám nabídl jeden z bytů.
Naprosto úžasný prostor. Se zbytkem domu
měl pan Šalom jiné plány, ale nakonec je
změnil, takže v jeho domě je teď v pronájmu
náš internát pro dvanáct lidí. Dalších dvanáct
míst jsme loni otevřeli v další zrekonstruované
historické budově v podzámčí. Také jsme
tam v nájmu. Budovu pořídila jedna z našich
zaměstnankyň už s tím cílem, že tam rozšíříme
internát. Ale ani to nestačí. Už se poohlížíme
po dalších prostorech.
Co Vás do merklínské školy přivedlo?
Náhoda. Nikdy jsem si nemyslela, že budu
pracovat s handicapovanými dětmi. Studovala
jsem češtinu a hudebku pro druhý a třetí
stupeň, studium jsem přerušila kvůli mateřství
a po mateřské jsem hledala práci. Marta
Mikulová, zakladatelka merklínské školy i domova
Radost, je maminka mé spolužačky
z gymnázia. Hledala vychovatelku a slovo
dalo slovo. Nastoupila jsem v srpnu devadesát
pět a hned jsem dostala na starost
chlapce s autismem, abych ho doprovázela
na cestě autobusem z domova do školy
a zase zpět. Byl to křest ohněm. Vůbec jsem
nevěděla, jak se k němu mám chovat. Začínala
jsem od píky. Doplnila jsem si vzdělání
a ředitelkou jsem se stala až v roce 2004.
pokračování na další straně
Budova internátu v Merklíně

Přestávka
Jaké tři vlastnosti by měl člověk mít,
chce-li pracovat s žáky Vaší školy?
Musí mít rád děti, samu tu práci a zároveň
musí dokázat oddělit práci od soukromí.
Vzdělávat žáky s těžkým postižením nebo
autismem – to nejde dělat jenom pro peníze.
Člověk k tomu musí mít vztah, jinak by to
dlouhodobě nevydržel. Zároveň je nezbytné,
aby si práci nebral domů, uměl vypnout,
odpočinout si a druhý den zase dorazil plný
energie. Taky je nezbytné udržovat dobrý
kolektiv, což si myslím, že u nás je: výborná
parta lidí, kteří si dokážou pomoct. Náš provoz
je hodně náročný, jsme velká škola,
nemohli bychom fungovat, kdybychom si
nedovedli vycházet vstříc.
Jak se daří tu dobrou partu mezi zaměstnanci
udržovat?
Pět lidí tvoří jakési jádro stálých zaměstnanců
už z devadesátých let a ti udržují kontinuitu
a paměť školy. To je docela důležité.
Jinak děláme teambuildingy, chodíme do
hospody, pořádáme novoroční posezení,
slavíme narozeniny, prostě děláme takové
docela běžné věci. Výborné jsou zejména
teambuildingy na vodě, na raftech. To nás
vždy velmi spojí.
Zažila jste za tu dobu i nějakou krizi?
Původní škola byla složená vlastně z takových
unimobuněk. Na pohled nic moc pěkného.
A stala se nám taková věc: aniž by se nás
na cokoliv ptali, přistěhovali se k Merklínu
rodiče s autistickým chlapcem. Původně žili
až někde v Aši a když jim odborníci doporučili
naši školu, prodali dům a šli do našeho
kraje. Když však poprvé viděli naši školu,
docela upřímně konstatovali, že vypadá hrozně.
To byl takový poslední impuls k tomu,
abychom se pustili do pořádné rekonstrukce
a rozšíření. Do původní školy jsme se už
ostatně těžko vešli. Sepsali jsme projekt,
spoléhali na evropské fondy, jenomže ty se
v tu dobu zrovna úplně zastavily kvůli různým
podezřením z jejich rozkrádání. Náročně
připravený projekt nám ležel v šuplíku. Nakonec
pomohlo ústředí Diakonie s tehdejším
ředitelem Davidem Šourkem a švýcarská
nadace HEKS. Školu jsme přestavěli. Ne
přesně podle původních představ, ale na
druhou stranu to byl takový přelom, který nás
posunul dál – začalo přicházet víc dětí a dnes
je to tak, že bychom mohli školy stavět dál
a dál. K nám jezdí žáci ze všech stran.
Ten případ, kdy se kvůli škole rodina
přestěhovala až z Aše je jediný, nebo je
takových případů víc?
Máme takové případy tři. Jsme prostě vyhlášení
tím, že máme děti rádi a neodmítáme
ani ty s těžkými poruchami chování či komplikovanými
projevy autismu. V tom jsme
přes všechen vývoj a všechny změny pořád
stejní – od roku 1994. Za tu dobu se to o nás
rozkřiklo široko daleko.
Ptal se Adam Šůra
V Sušici provozují
základní školu
speciální s přípravným
stupněm a také
praktickou školu. Žáci
jsou rozděleni do dvou
tříd. V Plzni, v budově
denního stacionáře
Človíček Diakonie Západ,
najdete také dvě třídy
školy.
Paní ředitelka a žáci merklínské speciální školy
4

STŘÍPKY ZE ŠKOL
16 škol Diakonie znovu vítá své žáky. Je jich přes 400
Mezi speciálními školami jsou ty Diakonické uznávaná jednička
Každý žák je originál. Jeden spořádaně sedí v lavici a klidně pracuje.
Druhý chvilku neposedí. Další je zase tak citlivý, že ho i drobná
odchylka od zavedeného pořádku nezvladatelně rozruší. Je pak
třeba všeho nechat a začít ho uklidňovat. Víme, že nás s žáky
našich škol můžou potkat lecjaké nečekané situace. Stojí to ale za
to. Vzdělání je totiž schopen i člověk s nejtěžším handicapem.
Nemusí se hned učit číst a psát. Pokroky lze dělat i v tom, jak dát
srozumitelně najevo hlad, pocit nepohody nebo touhu po společnosti
druhého člověka. Pro člověka s handicapem a jeho blízké to
není maličkost, ale zásadní posun dopředu.
A co se ve školách děje? Přinášíme výběr některých událostí.
Škola Merklín: kuchařská soutěž
Tři týmy se v Merklíně střetly při kuchařském
klání. Kromě domácích soutěžili ještě žáci
praktických škol v Horšovském Týně a v Plzni.
Své síly změřili v přípravě chlebíčků, bramborového
salátu a palačinek. Porota hodnotila
estetiku, chuť a servírování. Došla k názoru,
že všichni soutěžící se svých úkolů zhostili
výborně, samostatně, jen s minimální dopomocí.
S hodnocením to porotci neměli vůbec
jednoduché. Nakonec každý tým zvítězil
v jedné disciplíně a zlato si odváželi všichni.
Školka Cheb: návštěvy u sousedů
Školka několikrát do roka pořádá vzájemné
návštěvy se školkou v německém Höhenbergu.
Děti tak mohou využít znalosti z kroužku
němčiny. Při každém setkání si také užijí
spoustu dobrodružství a domů si ze společných
akcí odvážejí řadu nevšedních zážitků.
Děti tak navštívily například statek se zvířátky,
rašeliniště Soos, připravily a upekly domácí
chléb, lisovaly vlastní jablečný mošt, vyrobily
velikonočního zajíce ze dřeva nebo třeba
podnikly návštěvu Chebského hradu.
5

Škola Michle: výstava obrazů
Dendrit Kafé je název tréninkové kavárny
pro lidi s duševním onemocněním, která
slouží i jako výstavní prostor. Hosté kavárny
mohli letos shlédnout obrazy z dílny žáků
pražské speciální školy v Michli. Na svých
dílech si děti daly velmi záležet. Výstava
byla totiž prodejní a nákupem obrazů lidé
napomohli rekonstrukci michelské školní
zahrady. Ta se postupně mění z fádního
betonového prostoru v zahradu plnou
květin a herních prvků.
Škola Vrchlabí: závěrečné zkoušky
Závěrečné vysvědčení převzali žáci praktické
školy ve Vrchlabí. Nebylo to ovšem
zadarmo. Předtím museli složit závěrečnou
zkoušku. Její součástí bylo třeba vaření či
domácí práce. V podstatě šlo o takovou
malou maturitu. Nikdo ale nepohořel. Ukázalo
se, že žáci se v praktické škole připravovali
svědomitě. Proto je také mohlo jejich závěrečné
vysvědčení náležitě potěšit. Předávalo
se ve slavnostní atmosféře v evangelickém
kostele ve Vrchlabí.
Škola Ostrava: v rytmu djembe
Djembe je prastarý africký buben původem
z Mali. Své nezastupitelné místo má i v ostravské
škole, kde se zařadil mezi nezbytné
školní pomůcky. Společné bubnování působí
blahodárně. Uvolňuje napětí v celém těle, má
kladný vliv na motoriku a zvyšuje schopnost
koncentrace. Žáci z ostravské speciální školy
už ovládají své bicí nástroje natolik, že se
mohli v květnu pochlubit dětem z ostravské
mateřské školky Mitušova.
6

Diakonie Rolnička: spaní ve škole
Těsně před Vánocemi využili žáci mateřské
školy možnost ve školce přespat. Celý den
se nesl ve vánočním duchu. Nejdřív si
v knihovně prohlédli pohyblivý betlém, odpoledne
vyráběli papírové ozdoby na stromeček.
Také donesli zvířátkům do lesa různé
dobroty a po návratu se pobavili pohádkou
O perníkové chaloupce. Nakonec děti
čekalo to hlavní – sešly se u slavnostní
„štědrovečerní“ večeře. A potom se šlo
spát. Na další přespávání se už moc těší.
Škola Čáslav: spolu před prázdninami
Na hradbách, v blízkosti dvou chrámů, s velkou
zahradou. Málokterá škola má tak pěkné
místo jako speciální škola Diakonie v Čáslavi.
V jejích venkovních prostorách se často
konají události i pro veřejnost a tak to bylo
i na závěr loňského školního roku. Děti ze
speciální školy se setkaly s žáky Základní
školy T. G. Masaryka. Rodičům škola zároveň
připravila besedu s paní Evou Tomanovou,
která vyprávěla o svých zkušenostech ze
života v rodině s postiženým dítětem.
Škola Stodůlky: hudební nástroje
Spoustu veselých chvilek zažili žáci školy
v pražských Stodůlkách. Celý březen se věnovali
tématu „hudební nástroje“. Každé ráno
zahajovali básničkou o hudebních nástrojích,
hravou formou se seznamovali s notovým
zápisem, poslouchali zvuky různých instrumentů
a učili se je poznávat. Každý si také
zkusil na něco zahrát. Při výtvarné výchově
potom kreslili notičky, vybarvili bubínek a ze
zátek od limonád vyrobili řehtadlo. Na své si
přišli i u bicí soupravy.
7

PSALO SE PŘED STO LETY
Přímou předchůdkyní Diakonie byla v první polovině 20. století
„Česká Diakonie, spolek evanjelický pro ošetřování nemocných
a chudých“. Ten sdružoval diakonky – ženy, které na sebe braly
leckdy celoživotní závazek pečovat o potřebné. Českou Diakonii
zakázal v padesátých letech totalitní režim.
Česká Diakonie vydávala svůj občasník, „Zprávy”. Tentokrát
vybíráme článek o tom, jak vypadal před sto lety fundraising...
Naše pokladničky
Našim přátelům, kteří, jevíce opravdový
zájem o naši práci, schovávají si „Zprávy",
nebude nesnadno nalézti pěkný článeček
o našich pokladničkách. Bylo to číslo
dubnové z r. 1911, ve kterém se oznamovalo,
že do pokladniček chceme sbírati drobty
a použíti jich ve prospěch práce našeho
Pána. Naděje, které tenkráte jsme chovali,
byly plně odměněny.
Ač těch střádanek bylo, jak se snad pamatujete,
12 kop, rozešlo se jich v krátkém
čase přes 500 do všech koutů milé české
vlasti, ano i do družné Moravy. Pamatujete
se ještě, proč byly vyslány? Měly nám
pomoci zakoupiti „Mateřský dům“, v němž
by našim milým sestrám uchystán byl
trvalý domov, aby nemusely se stěhovat
stále z bytu do bytu. Volání naše nevyznělo
na prázdno. Bylo mnoho přátel, kteří
s horlivostí podjali se úkolu, nabídnouti
svým známým tyto skromné prosebníky.
Víte-li pak, že se octly i v samé Paříži,
kamž je s sebou vzala milá jedna přítelkyně
a kdo ví, kde ještě?
Netrvalo to dlouho a začaly se nám vraceti.
Přišly vždy s velkou radostí a kdyby byly
mohly vyprávěti, věřím, že by byly povídaly
o mnohé laskavé ruce, která je plnila,
darujíc šart svůj, třeba malý, však tím
upřímnějši a požehnaný od toho, který
hledí k srdci a rozmnožiti může i tu malou
částečku v hojný užitek.
Vracívali se nám ti naši poslíčkové z prvu
často i třeba vícekráte do roka; vracívalo
se jich hodně. V poslední však době ztratily
snad cestu k nám. Či byly také válečným
rykem a hrůzami zastrašeny? Nebo myslí,
že snad pohrdáme jejich někdy malým
obsahem? Či, když už máme stálý byt ve
svém domě, že jich nepotřebujeme?
Ať jakákoliv příčina jejich opozdění, vzkazujeme
jim, že nám vždycky budou vítány.
Neboť nejen, že „Mateřský dům“ není ještě
cele náš, i v něm jsou potřeby mnohé a byly
veliké po celý čas války. A mají-li sestry
věnovati se práci jim svěřené bez starostí
a obav, jest jistě na místě, aby podepřeny
byly ruce jejich v potřebách hmotných.
Obnosy z pokladniček vybrané mohou býti
zaslány složním lístkem, prosíme jen o krátké
označení: „z pokladničky č…“ Kdo by si
přál střádanku novou, nechť se, prosím,
obrátí na „Správu České Diakonie“, Král.
Vinohrady, Komenského ul. 21 a my ji rády
zašleme nebo dodáme.
Zprávy České Diakonie, 1918
Redakčně kráceno
8

OSLAVY 30 LET DIAKONIE
20. června jsme v kostele U Salvátora a koncertem Hradišťanu
v Pražské křižovatce společně oslavili 30 let Diakonie. Podívejte se
na fotografie.
Kostel U Salvátora;
moderuje J. Sklenář
Rozhovor s obyvatelkami krabčického domova
M. Vrbovou a M. Kuchařovou
Společenství
Diakonie
9

Ti, kteří stáli u obnovení Diakonie.
Zleva: K. Schwarz, M. Erdinger, E. Grollová, Z Bárta
Večerní koncert Hradišťanu
v Pražské křižovatce
Foto František Plzák a Petr Hladík
10

Udržet naději

REPORTÁŽ
Diakonie pomáhá i v zahraničí, v jednom z největších uprchlických táborů
Do Zaatarí, jednoho z největších uprchlických táborů na světě,
se člověk dostane pohodlně autem. Jede se mírně zvlněnou
krajinou po takzvané bagdádské silnici a už z dálky je vidět jakési
velké město – Zaatarí.
Před rokem 2012 šlo o malou vesničku. Když
však v sousední Sýrii propuklo válečné násilí,
přes hranice do Jordánska začaly proudit
davy uprchlíků. Především kvůli zdrojům pitné
vody se z vesničky stal uprchlický tábor.
Vznikal za spolupráce mezinárodních organizací
a pod dohledem zkušených jordánských
úředníků. Jordánsko má s různými uprchlickými
vlnami dlouhodobou zkušenost.
Začátky byly přesto divoké. V táboře se tísnilo
přes 200 000 lidí včetně rodin s dětmi.
Za obydlí jim sloužily stany, které jen málo
chránily před pouštními bouřemi, zimou
a úmornými letními vedry. Obyvatelé byli
rádi, že mají vůbec co jíst, doslova přežívali.
To už naštěstí neplatí.
Sraz na Champs-Elysées
V táboře působí třicet škol, čtyři nemocnice,
čistička vody, velké zásobovací sklady, recyklační
centrum a také bezpečná elektrická
síť napájená fotovoltaickým parkem o velikosti
třiceti fotbalových hřišť. Místní mají elektřinu
12 hodin denně. Mohou používat lednice,
v létě klimatizaci, v zimě více svítit či koukat
na televizi. A také se mýt v rámci denního
limitu 35 litrů na osobu, což je zhruba třetina
spotřeby průměrného Čecha.
Ti šťastnější mají práci v okolí tábora či v rámci
jeho správy a mohou ho také víceméně volně
přes den opouštět. Počet obyvatel se
ustálil na osmdesáti tisících. Pokud jde
o rozlohu, je to tak, jakoby se obyvatelé
Zlína museli naskládat na plochu pražského
Žižkova. Přes všechen pokrok se pořád
jedná o uprchlický tábor.
Je to vidět na první pohled. Zaatarí tvoří nekonečná
změť stavebních buněk, uspořádaných
jakoby bez ladu a skladu. V každé z nich
bydlí rodina až o šesti členech. Samozřejmě
si svá obydlí všelijak vylepšují – většinou
z odpadového materiálu, který je po ruce.
Člověk navyklý na spořádaná evropská
města má dojem permanentního chaosu.
Ve skutečnosti v táboře vládne řád. Každá
stavební buňka má číslo popisné, cesty
mezi nimi mají svá označení a srdce tábora
tvoří jakási hlavní třída, které podle nejslavnějšího
pařížského bulváru místní říkají
Champs-Elysées. Je v tom samozřejmě ironie,
ale i hrdost – hrdost na to, že i v krajně
ztížených podmínkách může vítězit tvořivost
a chuť žít. Hlavní bulvár uprchlického tábora
totiž nabízí vše, na co si člověk vzpomene.
V táboře se jsou oficiální supermarkety, ve
kterých lze nakupovat na zvláštní táborové
karty. Na bulváru jim však konkurují pololegální
obchody, které nabízejí téměř vše.
Najde se tu svatební salon, prodejna mobilů
a počítačů a stovky malých výrobních dílen.
Obchoduje se za peníze i za zboží, sdílejí se
informace i drby. Prostě to tady tepe jako
v Paříži. Všude jezdí spousta cyklistů.
Sny a ambice
„Někdy se sama ráno přesvědčím, že někam
spěchám a musím vyřídit spoustu věcí. Rychle
vstanu, obléknu se a ve spěchu sním
snídani. Vyjdu ven a rychlým krokem někam
jdu. Je jedno kam, protože ve skutečnosti
nemám co na práci…“ Tak před časem
popsala pracovnicím Diakonie své nejhorší
táborové trauma mladá Syřanka Alad.
pokračování na další straně
Postní sbírku
vyhlašuje každý
rok diakonické
Středisko humanitární
a rozvojové spolupráce.
Výtěžky slouží k podpoře
dětí i dospělých, kteří žijí
v zahraničí v obtížných
životních podmínkách.
V posledních letech jde
zejména o uprchlíky. Do
postní sbírky významně
přispívají členové
Českobratrské církve
evangelické.
Děti v komunitním centru
12

Cestou do školy
Výnosy postní
sbírky
2019 - 600 000 Kč
2018 - 670 000 Kč
2017 - 415 000 Kč
Když prchala s rodiči ze Sýrie, byla zrovna
ve třetím ročníku střední školy. Plánovala, že
půjde na práva. Dnes by možná měla vystudováno
a věnovala se své profesi. Místo toho
musela několikátým rokem snášet jednotvárné
táborové provizorium.
Její pocity sdílí většina obyvatel tábora. Uprchlíci
mají totiž v Jordánsku omezené možnosti
zaměstnání, aby nekonkurovali domácím
obyvatelům. V zemi ne příliš bohaté je to daň
za udržení sociálního míru. Jordánců je deset
milionů, uprchlíků k milionu. Pro řadu z nich
znamená nemožnost pracovat vážné trauma.
Před válkou sice v Sýrii vládl autoritativní
režim, kdo se ale nezajímal o politiku, tomu
země nabízela slušný životní standard – lidé
mohli podnikat, cestovat, bezplatně studovat.
Často měli obdobné ambice a životní
plány, jaké máme my v Evropě. Válka ale
všechno obrátila v prach.
Uprchlíci navíc ani nepočítali s tím, že budou
mimo své domovy tak dlouho. Většina se
domnívala, že se vrátí do dvou tří měsíců.
Některé rodiny tráví v táboře už osmý rok.
Děkujeme za pomoc
To nejdůležitější je teď pomoci lidem udržet
naději a vyrovnat se s pocity frustrace plynoucí
z nedostatku smysluplné činnosti.
Platí to i pro děti, kterých se zde každý měsíc
v průměru narodí 320. Pětina obyvatel tábora
je mladších 5 let. Podle statistiky pouze
53 procent dětí v Zaatarí chodí do školy.
Ostatní často tráví dny běháním po táboře
a úsilím vylepšit materiálně život své rodiny.
Jednou z příležitostí pro děti i dospělé, jak
smysluplně využít čas, je táborové komunitní
centrum Peace Oasis, Oáza Míru, kterou
založil a provozuje Světový luterský svaz
(LWF) s podporou české Diakonie a vládní
pomoci. Lidé se zde mohou setkávat mimo
své stísněné příbytky, což oceňují nejvíce
ženy, jejichž sociální role se často soustředí
na domácnost a děti. Mnoho mužů frustrovaných
tím, že ve složitých podmínkách
tábora neobstojí v roli živitele rodiny, navštěvuje
různé rekvalifikační kurzy, což zlepšuje
jejich vyhlídky na to získat zaměstnání.
Komunitní centrum také nabízí aktivity pro
děti jako kurz tance zumba, angličtinu nebo
fotbalový kroužek na nově vybudovaném
zastíněném kobercovém povrchu. Letos
v květnu se v Oáze Míru otevřela i vůbec
první táborová školka pro děti od tří do pěti
let. Zařízení pro celkem 75 dětí současně
dává některým matkám šanci využít omezené
pracovní příležitosti či si jen zajít v klidu k doktorovi
či vyřídit úřední záležitosti. Až dvacet
procent domácností v táboře vedou samoživitelky
a stovky z nich pracují. Byť školka
funguje jen krátce, je plně vytížená a mnoho
dětí musí proto odmítat.
Stále je tedy co rozvíjet a na čem pracovat.
Sluší se přitom připomenout, že Oáza Míru
by nemohla vzniknout bez mnohostranné
pomoci. Výrazným příspěvkem například byl
výtěžek Postní sbírky, kterou Diakonie
vyhlašuje každý rok. Děkujeme!
Adam Šůra
13

AKTUÁLNĚ
Jubileum: Středisko křesťanské
pomoci v Praze
Sedmnáct dní před událostmi na pražské
Národní třídě, které odstartovaly konec
komunistické diktatury, začala pomáhat
Diakonie. Při evangelickém kostele U Salvátora
zahájila 1. listopadu 1989 provoz služba
krizové pomoci. Následující rok došlo k rozrozšíření
o pečovatelskou službu a vytvoření
šatníku pro potřebné. Činnosti dále přibývaly
a v roce 1992 je zastřešil název Diakonie
ČCE - Středisko křesťanské pomoci v Praze.
To tak patří k vůbec prvnímu středisku
obnovené Diakonie a letos slaví úžasných
třicet let. Všem, kteří se na práci střediska
podíleli a podílejí, gratulujeme!
Provoz krizové pomoci, 90. léta
Pracovníci Ekozahrady
První ekozahrada v Diakonii
Bazalka, celer bulvový, celer listový, cibule…
a dalších 40 druhů zeleniny i luštěnin nabízí
Ekozahrada Raková. Jedná se o nejnovější
přírůstek sociálního podniku Možnosti tu
jsou, který je dceřinou společností Diakonie
Západ a dává práci lidem se zdravotním
znevýhodněním. Ti teď mohou najít uplatnění
i při pěstování chemicky neošetřované
zeleniny v krásném prostředí vísky Raková
nedaleko Rokycan. ekozahradarakova.cz
Píáristé a fundraiseři opět spolu
Pracovníci, kteří se ve střediscích a školách
Diakonie starají o propagaci, získávání darů
a komunikaci s veřejností, se jako každý rok
sešli na společném semináři v Bystřici pod
Hostýnem. Smyslem setkání je nejen vzdělávací
program pro všechny z oboru, ale také
vzájemné sdílení naší praxe, diskuse, sdílení,
posila, inspirace i neformální společenství.
Práce sobotínského týmu
KRÁTCE
Zaměstnance, dobrovolníky, přátele
Diakonie i zástupce partnerských sborů
zveme 10. - 13. listopadu 2019 na Setkání
k odpočinku těla i povzbuzení duše v Sola
gratia v Bystřici pod Hostýnem. Více informací
a přihlášky na diakonie.cz/setkani2019
Děkujeme všem účastníkům naší letní
soutěže. Výhru posíláme paní Kláře Balášové,
paní Jarmile Borecké a pracovníkům do
Chráněného bydlení Ovečka v Brně.
Gratulujeme.
14

Komu jsme pomohli v roce 2018
2 500 pečujícím
140 realizovaných kurzů
670 zodpovězených dotazů v poradně
1 779 lidem s postižením
702 lidí s postižením u nás našlo zaměstnání
493 dětí i dospělých tráví smysluplně svůj čas
236 lidí u nás našlo svůj domov
348 lidí zvládne s naší podporou žít samostatně
463 žákům ve speciálních školách
15 speciálních základních a mateřských škol
1 běžná mateřská škola
16 151 lidem v zahraničí
3 160 lidem v krizových situacích
2 531 lidem jsme nabídli pomoc v bezvýchodných situacích
605 obětí obchodu s lidmi u nás našlo bezpečné útočiště
24 mladých dospělých našlo u nás dočasný azyl
3 800 účastníkům kurzů v Diakonické akademii
Celkem více než
40 000 lidem
v Myanmaru jsme opravili školy a pomáhali vnitřním uprchlíkům
v Kambodži jsme podporovali místní zemědělcce
v Jordánsku jsme pomohli stavět denní centrum a hřiště v uprchlickém táboře
v Libanonu jsme zajistili uprchlíkům potravinovou pomoc a jiné základní věci
na Ukrajině jsme podporovali pěstounské rodiny
v Zambii a v Etiopii jsme vedli ženy k ekonomické soběstačnosti
v Nepálu, Etiopii, Ugandě a Kambodži jsme pomáhali chránit obyvatele před
riziky přírodních katastrof
344 realizovaných kurzů
s pomocí 70 lektorů
4 745 seniorům
3 331 seniorů a nemocných jsme navštěvovali přímo doma
1 095 seniorům a lidem s demencí jsme poskytli důstojné zázemí
v našich domovech
319 lidí jsme doprovázeli v závěru života
www.diakonie.cz/statistika
8 358 dětem, teenagerům a rodinám
438 maminek a dětí u nás přečkalo nejtěžší chvíle bez domova
889 dětí a teenagerů trávilo svůj volný čas v našich klubech
502 rodin jsme podporovali při výchově dětí s postižením
199 rodin doprovázíme v pěstounské péči
3 079 dětem pomáháme v rámci programů primární prevence
více než 600 rodinám pomáháme překonat náročnou situaci