Udržet naději
REPORTÁŽDiakonie pomáhá i v zahraničí, v jednom z největších uprchlických táborůDo Zaatarí, jednoho z největších uprchlických táborů na světě,se člověk dostane pohodlně autem. Jede se mírně zvlněnoukrajinou po takzvané bagdádské silnici a už z dálky je vidět jakésivelké město – Zaatarí.Před rokem 2012 šlo o malou vesničku. Kdyžvšak v sousední Sýrii propuklo válečné násilí,přes hranice do Jordánska začaly prouditdavy uprchlíků. Především kvůli zdrojům pitnévody se z vesničky stal uprchlický tábor.Vznikal za spolupráce mezinárodních organizacía pod dohledem zkušených jordánskýchúředníků. Jordánsko má s různými uprchlickýmivlnami dlouhodobou zkušenost.Začátky byly přesto divoké. V táboře se tísnilopřes 200 000 lidí včetně rodin s dětmi.Za obydlí jim sloužily stany, které jen málochránily před pouštními bouřemi, zimoua úmornými letními vedry. Obyvatelé bylirádi, že mají vůbec co jíst, doslova přežívali.To už naštěstí neplatí.Sraz na Champs-ElyséesV táboře působí třicet škol, čtyři nemocnice,čistička vody, velké zásobovací sklady, recyklačnícentrum a také bezpečná elektrickásíť napájená fotovoltaickým parkem o velikostitřiceti fotbalových hřišť. Místní mají elektřinu12 hodin denně. Mohou používat lednice,v létě klimatizaci, v zimě více svítit či koukatna televizi. A také se mýt v rámci denníholimitu 35 litrů na osobu, což je zhruba třetinaspotřeby průměrného Čecha.Ti šťastnější mají práci v okolí tábora či v rámcijeho správy a mohou ho také víceméně volněpřes den opouštět. Počet obyvatel seustálil na osmdesáti tisících. Pokud jdeo rozlohu, je to tak, jakoby se obyvateléZlína museli naskládat na plochu pražskéhoŽižkova. Přes všechen pokrok se pořádjedná o uprchlický tábor.Je to vidět na první pohled. Zaatarí tvoří nekonečnázměť stavebních buněk, uspořádanýchjakoby bez ladu a skladu. V každé z nichbydlí rodina až o šesti členech. Samozřejměsi svá obydlí všelijak vylepšují – většinouz odpadového materiálu, který je po ruce.Člověk navyklý na spořádaná evropskáměsta má dojem permanentního chaosu.Ve skutečnosti v táboře vládne řád. Každástavební buňka má číslo popisné, cestymezi nimi mají svá označení a srdce táboratvoří jakási hlavní třída, které podle nejslavnějšíhopařížského bulváru místní říkajíChamps-Elysées. Je v tom samozřejmě ironie,ale i hrdost – hrdost na to, že i v krajněztížených podmínkách může vítězit tvořivosta chuť žít. Hlavní bulvár uprchlického táboratotiž nabízí vše, na co si člověk vzpomene.V táboře se jsou oficiální supermarkety, vekterých lze nakupovat na zvláštní táborovékarty. Na bulváru jim však konkurují pololegálníobchody, které nabízejí téměř vše.Najde se tu svatební salon, prodejna mobilůa počítačů a stovky malých výrobních dílen.Obchoduje se za peníze i za zboží, sdílejí seinformace i drby. Prostě to tady tepe jakov Paříži. Všude jezdí spousta cyklistů.Sny a ambice„Někdy se sama ráno přesvědčím, že někamspěchám a musím vyřídit spoustu věcí. Rychlevstanu, obléknu se a ve spěchu snímsnídani. Vyjdu ven a rychlým krokem někamjdu. Je jedno kam, protože ve skutečnostinemám co na práci…“ Tak před časempopsala pracovnicím Diakonie své nejhoršítáborové trauma mladá Syřanka Alad.pokračování na další straněPostní sbírkuvyhlašuje každýrok diakonickéStředisko humanitárnía rozvojové spolupráce.Výtěžky slouží k podpoředětí i dospělých, kteří žijív zahraničí v obtížnýchživotních podmínkách.V posledních letech jdezejména o uprchlíky. Dopostní sbírky významněpřispívají členovéČeskobratrské církveevangelické.Děti v komunitním centru12