Magazín Diakonie 3/2019

REPORTÁŽ
Diakonie pomáhá i v zahraničí, v jednom z největších uprchlických táborů
Do Zaatarí, jednoho z největších uprchlických táborů na světě,
se člověk dostane pohodlně autem. Jede se mírně zvlněnou
krajinou po takzvané bagdádské silnici a už z dálky je vidět jakési
velké město – Zaatarí.
Před rokem 2012 šlo o malou vesničku. Když
však v sousední Sýrii propuklo válečné násilí,
přes hranice do Jordánska začaly proudit
davy uprchlíků. Především kvůli zdrojům pitné
vody se z vesničky stal uprchlický tábor.
Vznikal za spolupráce mezinárodních organizací
a pod dohledem zkušených jordánských
úředníků. Jordánsko má s různými uprchlickými
vlnami dlouhodobou zkušenost.
Začátky byly přesto divoké. V táboře se tísnilo
přes 200 000 lidí včetně rodin s dětmi.
Za obydlí jim sloužily stany, které jen málo
chránily před pouštními bouřemi, zimou
a úmornými letními vedry. Obyvatelé byli
rádi, že mají vůbec co jíst, doslova přežívali.
To už naštěstí neplatí.
Sraz na Champs-Elysées
V táboře působí třicet škol, čtyři nemocnice,
čistička vody, velké zásobovací sklady, recyklační
centrum a také bezpečná elektrická
síť napájená fotovoltaickým parkem o velikosti
třiceti fotbalových hřišť. Místní mají elektřinu
12 hodin denně. Mohou používat lednice,
v létě klimatizaci, v zimě více svítit či koukat
na televizi. A také se mýt v rámci denního
limitu 35 litrů na osobu, což je zhruba třetina
spotřeby průměrného Čecha.
Ti šťastnější mají práci v okolí tábora či v rámci
jeho správy a mohou ho také víceméně volně
přes den opouštět. Počet obyvatel se
ustálil na osmdesáti tisících. Pokud jde
o rozlohu, je to tak, jakoby se obyvatelé
Zlína museli naskládat na plochu pražského
Žižkova. Přes všechen pokrok se pořád
jedná o uprchlický tábor.
Je to vidět na první pohled. Zaatarí tvoří nekonečná
změť stavebních buněk, uspořádaných
jakoby bez ladu a skladu. V každé z nich
bydlí rodina až o šesti členech. Samozřejmě
si svá obydlí všelijak vylepšují – většinou
z odpadového materiálu, který je po ruce.
Člověk navyklý na spořádaná evropská
města má dojem permanentního chaosu.
Ve skutečnosti v táboře vládne řád. Každá
stavební buňka má číslo popisné, cesty
mezi nimi mají svá označení a srdce tábora
tvoří jakási hlavní třída, které podle nejslavnějšího
pařížského bulváru místní říkají
Champs-Elysées. Je v tom samozřejmě ironie,
ale i hrdost – hrdost na to, že i v krajně
ztížených podmínkách může vítězit tvořivost
a chuť žít. Hlavní bulvár uprchlického tábora
totiž nabízí vše, na co si člověk vzpomene.
V táboře se jsou oficiální supermarkety, ve
kterých lze nakupovat na zvláštní táborové
karty. Na bulváru jim však konkurují pololegální
obchody, které nabízejí téměř vše.
Najde se tu svatební salon, prodejna mobilů
a počítačů a stovky malých výrobních dílen.
Obchoduje se za peníze i za zboží, sdílejí se
informace i drby. Prostě to tady tepe jako
v Paříži. Všude jezdí spousta cyklistů.
Sny a ambice
„Někdy se sama ráno přesvědčím, že někam
spěchám a musím vyřídit spoustu věcí. Rychle
vstanu, obléknu se a ve spěchu sním
snídani. Vyjdu ven a rychlým krokem někam
jdu. Je jedno kam, protože ve skutečnosti
nemám co na práci…“ Tak před časem
popsala pracovnicím Diakonie své nejhorší
táborové trauma mladá Syřanka Alad.
pokračování na další straně
Postní sbírku
vyhlašuje každý
rok diakonické
Středisko humanitární
a rozvojové spolupráce.
Výtěžky slouží k podpoře
dětí i dospělých, kteří žijí
v zahraničí v obtížných
životních podmínkách.
V posledních letech jde
zejména o uprchlíky. Do
postní sbírky významně
přispívají členové
Českobratrské církve
evangelické.
Děti v komunitním centru
12