1. číslo časopisu Ozvěny z Hrdlořez

16
17
BENCH CHALLENGE
Na sklonku loňského roku se v posilovně Sportovního
klubu policejní školy Praha odehrál zajímavý duel
v benchpressu. Vše začalo vlastně už v září v kmenové
učebně třídy 2. C. Právě probíhala výuka předmětu právo,
když se najednou znovu ozvalo již známé „Pančeli,
můžu se zeptat…“ Autorem této okřídlené věty byl jako
vždy Pavel Filipi. Nemám jako učitel práva s otázkami
žáků žádný problém. Ba naopak, myslím, že v předmětu
právo se víc než nabízí, aby žáci svými otázkami výklad
učitele jaksi doplňovali. Kdo však Pavla zná, určitě
nabyl minimálně dojmu, že jeho zájem je spíše výklad
učitele přerušit a získat tak drahocenné vteřiny, než slyšet
odpověď na právě položenou otázku. A tehdy mě to
napadlo. Věděl jsem, že Pavel často cvičí v posilovně, a
shodou okolností mě v tomhle pololetí požádali, abych
prováděl dozor jeden den v týdnu právě v posilovně.
Sice jsem už necvičil několik let, ale věřím ve svalovou
paměť, a tak mne napadlo, že Pavla vyzvu k soutěži
v benchpressu. Vsadil jsem na to, že mě nikdy předtím
v posilovně neviděl a jako učitele práva, který nosí jen
upjatou uniformu a používá nezvučné latinské výrazy,
mě podcení. A tak slovo dalo slovo, termín byl dohodnut
na poslední pondělí před vánočními prázdninami a
zbývalo jen vymyslet možnou výhru. Protože jsem se
chtěl zbavit právě Pavlíkova stálého dotazování, navrhnul
jsem, že pokud vyhraji já, bude mne muset Pavel
zbytek školního roku vždy na začátku každého svého
dotazu při hodině oslovovat slovním spojením „Ó velký
padišáhu“1. Jedná se o parafrázi jedné věty z vtipné
scény staršího českého filmu Škola základ života. Přišlo
mi to jako natolik stupidní oslovení, že musí od uštěpačných
otázek odradit i Pavla Filipiho. Jako možnou výhru
pro případ mé porážky jsem se zavázal pořídit svému
soupeři kvalitní potravinový suplement dle jeho výběru.
Sázka byla uzavřena a mohlo se začít trénovat.
Musím uznale konstatovat, že to, jakým způsobem
se Pavel v posilovně na náš duel připravoval, a vůbec
jeho přístup ke cvičení, mi přijde jako obdivuhodný.
On a obzvlášť jeho sparingpartner Dominik Nový mají
k tréninku v posilovně výjimečný přístup, který značí je-
_______________________________________________________________________________________
1. - Padišáh - nejvyšší titul někdejších vládců v oblasti persko-indické (pozn. red.)
zleva: Mgr. Radek Marcín,
Pavel Filipi - 2.C
jich vnitřní silnou sebekázeň. Oba mě natolik svým přístupem
překvapili, že jsem se rozhodl Pavlovi předat
jeho cenu, i kdyby nevyhrál.
Den duelu nastal. Do posilovny přišli Pavla podpořit
jeho spolužáci, mne někteří mí kolegové. Po krátkém
rozcvičení se přistoupilo k lavičce. A zde udělal
Pavel osudovou chybu. Nepřistoupil na můj návrh, že
začneme soutěžit s činkou zatíženou na 90 kg a poté
budeme vždy o 5 kg zvedat váhu do té doby, kdy jeden
již zátěž nad prsa nezvedne. Rozhodl se začít rovnou
na 110 kilech s tím, že já začnu zvedat jako první. Věděl
jsem, že je to chyba, ale chybami se člověk učí, a
tak jsem neprotestoval, činku zvedl a vyklidil lavičku pro
Pavla. Všichni diváci ztichli a čekali, jak se Pavel s nákladem
110 kil popere. Pavel předpisově uchopil činku.
Dominik mu ji dovoleným způsobem pomohl zvednout
ze stojanu. Atmosféra byla napjatá. Pavlovy ruce, pevně
svírajíce činku, pomalu klesly až k prsům. Ozval se mohutný
výdech a činka se od prsou rychle odlepila. I přes
všechnu snahu a podporu přihlížejících se Pavlovi činku
uznatelným způsobem zcela zvednout nepodařilo. I tak
sklidil uznalá gesta a především můj velký respekt.
Snad tato neobvyklá atmosféra, možná v nitru
ukryté srdce malého kluka způsobilo, že pan kpt. RNDr.
Jírovec, učitel informatiky, se v tu chvíli rozhodl, že váhu
110 kil také zkusí pokořit. A tak se stalo, že najednou na
lavičce ležel další soutěžící a tuto váhu opravdu zvedl.
To jsem jako známý egoista nemohl nechat bez povšimnutí
a rázem zvedal váhu 120 kg. Podařilo se a tím
jsem dosáhl svého. Pavlovi jsem i přes jeho počáteční
skromný nesouhlas odměnu ve formě proteinu předal
a s drsným pohledem jsme se zahleděli do objektivu
všetečného paparazziho Ing. Janoty, který vše poctivě
zdokumentoval. Všichni jsme se shodli, že příští rok
se soutěž zopakuje, nyní ale jako otevřená, přístupná
všem, kteří budou chtít otestovat svoji výbušnou sílu. A
já? Od teď budu mít při výuce práva klid nebo se ozve
pro mě libozvučné „Ó velký padišáhu“.
Radek Marcín