DIVA speciál - Činohra NdB

Magazín Národního divadla Brno

Činohra speciál 2021

Dnes jdeme

na činohru

STATUTÁRNÍ MĚSTO BRNO

FINANČNĚ PODPORUJE NÁRODNÍ DIVADLO BRNO,

Sezona 2021/2022

PŘÍSPĚVKOVOU ORGANIZACI.










činohra

Činy i herci zpět na scéně

Nová sezona se v činohře vyznačuje postupným opouštěním

relativizace hodnot a zaměřením na skutečné drama, podobně jako

se celá společnost postupně soustředí na činy a zodpovědnost za ně.

Soubor činohry představí deset her činů – ať už ve vážné, nebo

komediální podobě.

foto: Václav Jirásek



















2–3

→

„Zní to jako bojová fanfára i pro

moderní české drama. Bereme

ji my mladí za svou. Bereme

ji za svou i do boje o nový

intensivnější divadelní život zde

v Brně. Naši herci jistě jí dobře

porozumějí. Naše obecenstvo

mělo by nám v té bitvě pomoci.

Je to vážná, krásná a svatá věc.“

Jiří Mahen, Před oponou, 1920

úvodník

Milí přátelé činohry,

říká se, že nic nestárne tak rychle jako včerejší noviny. Leda snad

data premiér posledních dvou sezon na divadelních plakátech. V termínu

umožnila virulentní doba uvést pouhou čtvrtinu dozkoušených

inscenací. I proto jsme na letošek připravili materiál s prodlouženou

„dobou trvanlivosti“ – činoherní speciál DIVY, který vás provede předchozími

dvěma sezonami, jakož i nastíní tu příští. Zkrátka představí

„první trojletku“ proměněné Činohry NdB.

Pod novým uměleckým vedením není „z gruntu nová“, spíše

rozvíjí zahlédnuté možnosti historicky významného souboru a divadelních

budov. Paradoxně věříme, že naše publikum si tím spíš všimne

změny! Herecký a inscenační styl Činohry NdB odpovídá jejímu

„popisu práce“ v rámci brněnské (ale zrovna tak regionální i celorepublikové)

divadelní mapy. Je opět souborem, který lpí na dramatu

jako evropské kulturní vymoženosti, jež člověku umožňuje nahlédnout

sám sebe a něco podstatného (ať už hrdosti hodného či trapného)

se o sobě dozvědět.

Třetí sezonu načíná proměněná Činohra NdB s touto bilancí:

v třicetičlenném hereckém souboru čtrnáct nových tváří; od září

2019 do června 2020 dvacet dozkoušených inscenací. To už je

slušný počet na to, aby začaly krystalizovat dvě největší hodnoty

divadel našeho typu: ansámblovost a repertoárovost. Lví podíl

na tomto hledání má kmenový režisér Činohry NdB Štěpán Pácl.

Obnovená pozice „hausregisseura“, kterou tu v minulosti úspěšně

zastávali mj. Zdeněk Kaloč či Martin Čičvák, přinesla dosud šest

mimořádných inscenací – Lucerna, Liliom, Idomeneus, Stěhování

duší, Racek, Kdo se bojí Virginie Woolfové? – a Pácl si oddechový

čas nevybere ani v této sezoně, kdy pro vás přichystal Večer

tříkrálový a Čapkovu Matku.

Cena Thálie pro Terezu Groszmannovou za roli Mirandolíny, souhlas

Milana Kundery s uvedením Majitelů klíčů, po celá desetiletí zakazovaných,

kontinentální premiéry posledních her Martina McDonagha

či Toma Stopparda, pozvání Činohry NdB na plzeňský Mezinárodní

festival Divadlo s inscenací Idomeneus… To vše a mnohé další není

jistě radno přeceňovat, ale ani podceňovat. Troufám si tvrdit, že

se v proměněné Činohře NdB „začalo něco dít“. Ostatně, považte nad

následujícími stranami sami, ale ještě lépe – přijďte se o tom přesvědčit

na některé z našich představení: ať už v Mahenově divadle či

v divadle Reduta.

Milan Šotek

umělecký šéf Činohry NdB

foto na obálce: Miloš Nejezchleb

Dnes jdu na činohru! – Sňatky na železnici

Magazín Národního divadla Brno

obsah

Vydává: Národní divadlo Brno, příspěvková organizace,

jejímž zřizovatelem je statutární město Brno.

MK ČR E11077

ISSN 1803-0408

Vedoucí redakce: Martina Mužátková, muzatkova@ndbrno.cz

Editorka: Zuzana Voráčová

Grafická úprava: Robert V. Novák

Tisk: Mafraprint

Obchodní informace

Národní divadlo Brno, příspěvková organizace,

Dvořákova 11, 657 70 Brno

Informace o představení, rezervace a dobírky

obchodni@ndbrno.cz / 542 158 120

Online prodej: http://online.ndbrno.cz

Prodej v hotovosti a na platební kartu

Předprodej vstupenek NdB, Dvořákova 11, 542 158 120

každý všední den 8.30 – 18.00

Infocentrum Dům pánů z Lipé, 539 000 770

po – pá 8.00 – 18.30

Pokladny divadel: 45 minut před představením

Zákaznické centrum

Eva Sedláčková, sedlackova@ndbrno.cz / 607 182 866

Zuzana Ivanová, předplatné / abo@ndbrno.cz / 542 158 233

2 sezona 2021/2022 premiéry

4 soubor Soubor rozmanitosti

10 soubor Jak to vidí šéf

11 soubor Šotkův tým

12 repertoár Království za příběh!

16 repertoár Ženy ženám

18 repertoár Zlomové okamžiky

20 repertoár Paralelní reality našich existencí

24 repertoár Lekce humoru

28 repertoár Brno – předměstí Vídně

32 repertoár Hra s identitou

36 repertoár Nejen dětskýma očima

38 kaleidoskop Výjimečné okamžiky

40 režie Za všechno mohou režiséři!

42 zde hraje činohra Mahenovo divadlo

44 zde hraje činohra Divadlo Reduta

46 off program Doprovodné programy Činohry NdB

46 English summary

Statutární město Brno finančně

podporuje Národní divadlo Brno,

příspěvkovou organizaci.

Ministerstvo kultury finančně

podporuje Národní divadlo Brno,

příspěvkovou organizaci.

Aktivity Národního divadla Brno

jsou podporovány

Jihomoravským krajem.

4–5

Soubor

rozmanitosti

text: Jaroslav Jurečka

foto: KIVA

Během posledních tří let prošel soubor Činohry NdB

výraznou proměnou, obměnila se téměř polovina

herců. Kromě příslušníků nejmladší herecké generace

do souboru přibyli také starší a zkušení kolegové

a společně s dlouholetými herci souboru teď mohou

tvořit to, na co se těší především diváci: činoherní

soubor snů.

Soubor má třicet členů, z toho jedenáct žen a devatenáct mužů

v rozmezí od dvaceti šesti do sedmdesáti osmi let. Nejdéle

sloužící člen nastoupil do divadla třináct let před tím, než se

ten nejmladší člen narodil, a třicet sedm let před tím, než do něj

nastoupil poslední angažovaný herec. Herci přicházejí z celé republiky,

od Opavy po Chomutov, a vystudovali všechny herecké

školy v Česku, včetně té někdy vysmívané, ale nejtvrdší „školy

života“, která neudílí žádné tituly.

A proč je to všechno důležité? Soubor snů je totiž vícegenerační,

takže se věkem nabytá životní zkušenost střetává s idealismem

mládí. V souboru jsou lidé s odlišnými divadelnickými

zkušenostmi a ne-zkušenostmi, takže se neustále učí jeden od

druhého a své metody navzájem objevují, kradou, ověřují, zahazují

a zdokonalují. V našem souboru jsou také zastoupeny všechny divadelnické

proudy a trendy posledních dekád a herecký samouk v něm

spolupracuje s hereckými pedagogy.

Jinými slovy: soubor snů je soubor rozmanitosti. Rozmanitost

je i v paletě toho, co takový soubor dokáže zahrát – u každého herce

je vypsaná jedna z jeho replik v některé inscenaci. A jedná se

o opravdu rozmanité divadelní kusy.

Petr Bláha

„Ženskou si musím

držet od těla!“

Mirandolína

Vojtěch Blahuta

„Ztratil jsem k vám

veškerou úctu.“

Kdo se bojí Virginie Woolfové?

Roman Blumaier

„Čůrat proti větru se ještě

nikomu nevyplatilo.“

Protokol

soubor činohra

Hana Tomáš Briešťanská

„Jsem si naprosto jistá,

jsem lékařka.“

Doktorka

Michal Bumbálek

„Měním to, co se mi nelíbí, a pak

likviduju všechno ostatní.“

Velmi, velmi, velmi temný příběh

Zuzana Černá

„Ty si myslíš, že když jsem před

tebou nikoho neměla, že si mnou

můžeš být jistej!“

Majitelé klíčů

Tomáš David

„Je to tak, za hodinku budu

ženatý!“

Slaměný klobouk

Ivan Dejmal

„Ovšem i z pobudy nebo z lumpa

může být pořádný člověk!“

Liliom

Hana Drozdová

„Hercna mně rumpluje samejma

citama.“

Sňatky na železnici

Marie Durnová

„Mysli si, že jsem fatalistka, ale

osud je osud, nevybereš si.“

Stěhování duší

Tereza Groszmannová

„Já mám raději svobodu než

chomout!“

Mirandolína

6–7

Jan Grygar

„Pryč od lidí, to suma moudrosti.“

Lucerna

→

David Kaloč

„Dnes ráno jsem se probudil

jako pták!“

Pera markýze de Sade

Vladimír Krátký

„Někdo vás betálně pohópal a udělal si

z vás čurinu!“


Petr Kubes

„Nejsem nic než kolárek.“

Doktorka

Viktor Kuzník

„Píšu humoristické knížky.“

Leopoldstadt

Veronika Lapková

„Ach, kdyby to všechno byl jen sen!“

Nikdo

Petra Lorencová

„Po všem, co se stalo…

nemusíme mluvit?“

Idomeneus

Roman Nevěčný

„Je konec. Džbán se rozbil.“

Nikdo

Tereza Richtrová

„Řídím se takovým pravidlem:

nemyslet na budoucnost.“

Racek

Martin Siničák

„Není žádný bůh, jen já!“


soubor činohra

Martin Sláma

„Jsme na správné cestě.“

Protokol

Isabela Smečková Bencová

„Odcházím od tebe, Charlesi. A beru si

děti. Beru si jen jedno dítě!“


Jakub Svojanovský

„Vy si ale umíte dramatizovat

to svoje nic!“

Majitelé klíčů

Jana Štvrtecká

„Co já můžu? Vžijte se do mého

postavení: co já můžu?“

Racek

Tomáš Šulaj

„Teda pomalejší instituci, než je

blázinec, abys fakt pohledal.“

Noc bláznů

Pavel Čeněk Vaculík

„Mravní pohled nemá vliv na právní

stav.“

Leopoldstadt

Martin Veselý

„Nemá smysl přede mnou utíkat.“

Mars

Bedřich Výtisk

„Však má chvíle přijde.“

Lucerna

8–9

Eliška Zbranková

„Kdo večer nemíchá, ten ráno

nevzdychá.“


×

Jak to vidí šéf

„Může to znít banálně, ale rád bych v Činohře brněnského Národního divadla

pěstoval činohru. Činohru, která pro mě není myslitelná bez práce se slovem –

se slovem chápaným nikoliv jako literatura, ale jako impuls k herecké tvorbě.

To není samozřejmost.

Činohra jako by se dnes dobrovolně zbavovala toho, v čem dokáže být

nejsilnější a vlastně jedinečná: hereckého jednání v dramatické situaci – jinými

slovy toho, že je divadlem herců a autorů. […] Chci hledat podoby současné,

sebevědomé činohry, která nepošilhává po jiných druzích divadla. […]

Pokusům o velkou činohru bude podřízen i okruh oslovených režisérů.

Chci zvát takové režisérské osobnosti, které dosud ctí činohru jako

interpretační divadlo, jejichž invence a osobitost má východisko v dramatickém

textu a umocňuje hru herců. S takovými tvůrci jsem pak vlastně předdomluven,

že dělat dnes velké ansámblové divadlo má ještě smysl.“

Z „inaugurační řeči“ Činohra není sprosté slovo 28. 2. 2018

Milan Šotek

Umělecký šéf Činohry NdB

Štech

Druhý herec

Štech

Třetí herec

Štech

Třetí mistr herec Jistěže.

Herečka

Tohle bych jako režisér v žádném případě netoleroval.

Kde vůbec je?

Říkal nám, že musí jít neodkladně za panem dramaturgem.

Co je tak neodkladného, že ho to zdržuje od zkoušení mé hry?

Pan Mahen prý chystá nějaké změny v dramaturgickém plánu.

A vlastně dobře, že tu není. Aspoň vám v klidu vysvětlím,

jak se má moje komedie správně hrát. Souhlasíte?

Já jsem ještě nikdy žádného autora mluvit o své hře neslyšela.

(Tomáš Vůjtek, Václav Štech: Ohnivá země Václava Štecha,

dramatický text, který vznikl na objednávku uměleckého šéfa Činohry NdB.)

Kdo je Milan Šotek?

Nepřehlédnete ho. Je vysoký. Kudrnatý. Ležérní. Playboy české

dramaturgie. A ke každému boku se mu slastně vine nejméně

jedna slovní hříčka. Přes den kutá na poli klasické i moderní

vážné dramatiky, po večerech obcuje s múzou zcela neseriózní.

Pro kabaret pan Floridor a pro činohru Célestin! Poletuje zkrátka

z květu na květ jako calembourec morušový. Nebo calemborec?

Jen škoda, že když už spojil svůj osud s Brnem, má velmi podobné

jméno jako jiný věhlasný brněnský dramaturg. Jest se obávati,

že zůstane v jeho stínu. Kdyby se jmenoval třeba M. O. Tiva,

kdo ví, kam by to ještě dotáhl…

Jan Šotkovský

dramaturg Městského divadla Brno

soubor činohra

Šotkův tým

perex: Jaroslav Jurečka

text: Milan Šotek

foto: KIVA

Pod rentgenovýma očima uměleckého šéfa se tentokrát

ocitli i jeho nejbližší spolupracovníci – kmenový režisér

a dramaturgové, kteří se spolu s ním snaží umělecky vést

divadlo k nejlepším výsledkům. Protože Milan Šotek je

i dramaturg, jsou jeho postřehy neúprosně přesné. Zároveň

je ale i dramatik, dokáže je říci laskavě, řečí působivou

a půvabnou.

Dramaturgyně jediná „zděděná“,

a byl to od Martina Františáka

dobrý odkaz. Kdo jiný by mi vysvětlil,

kdo to byl ten Bjørnstjerne

Bjørnson, po němž je v Brně pojmenován

sad. Nerada čte jiné než

severské hry (a ani ty ne kdovíjak

často), zato do samotného vzniku

inscenace se pouští po hlavě,

přičemž prokazuje nezanedbatelné

schopnosti produkční.

Pozitivní bytost, jež na tváři umí

vykouzlit nádherný úsměv, ale

zrovna tak se dokáže i nebetyčně

kabonit. Odlákána z Českého rozhlasu

zpět k divadlu, specializuje

se na práci s autory. Jako jediná

z dramaturgického týmu umí

napsat celý odstavec bez stylistických

i gramatických hnid. Má ráda

herce a umí s nimi a k nim mluvit,

a to se počítá.

Barbara Gregorová

Dramaturgyně Činohry NdB

Hana Hložková

Dramaturgyně Činohry NdB

Benjamín dramaturgického týmu

s nároky ostříleného divadelního

matadora či vysokoškolského profesora

dramaturgie. Svou e-mailovou

korespondencí vytočil doběla

již nejednoho autora, pročež mu

přezdívám „nový Stroupežnický“.

Čtení mu jde, méně už ctění

„deadlineů“. Pozná, co je a co

není dramatické. To kupodivu

každý dramaturg neumí.

Jaroslav Jurečka

Dramaturg Činohry NdB

„Rozený“ kmenový režisér. Volná

noha by mu málo svědčila, neboť

potřebuje každé divadlo vzít

„za své“ a s okruhem (a priori či

až posléze) spřízněných herců

pracovat kontinuálně. Na soubor

působí až „pedagogicky“, aniž

by přitom sám rezignoval na své

„celoživotní vzdělávání“. Neznám

mnoho režisérů, kteří by v průběhu

práce pochybovali více než

Pácl. A neznám žádného, u kterého

by to na výslednou inscenaci mělo

tak pozitivní dopad.

Štěpán Pácl

Kmenový režisér Činohry NdB

10–11

×

foto: Patrik Borecký




Doug Wright


Překlad: Pavel Dominik

Režie: Martin Glaser

Česká premiéra: 11. října 2019

v Mahenově divadle

Roland Schimmelpfennig

Idomeneus

Překlad: Tomáš Dimter

Režie: Štěpán Pácl

Česká premiéra: 2. září 2020

v divadle Reduta

Ferenc Molnár

Liliom

Překlad: Jiří Zeman


Premiéra: 4. září 2020 v Mahenově divadle

Martin McDonagh

Velmi, velmi, velmi temný

příběh


Režie: Michal Vajdička


v divadle Reduta

Anton Pavlovič Čechov

Racek

Překlad: Jaroslav Vostrý


Premiéra: 7. září 2021 v Mahenově divadle

premiéra sezony 2021/2022

Bertolt Brecht

Kavkazský křídový kruh

Překlad: Rudolf Vápeník a Ludvík Kundera

Režie: Aminata Keita

Premiéra: 25. března 2022

v Mahenově divadle

repertoár činohra

Království

za příběh!

text: Jaroslav Jurečka / Hana Hložková

Touha po příbězích, po jejich vyprávění a poslouchání,

patří k člověku stejně jako touha příběhy předvádět.

Tento aspekt lidského života je podivuhodně neměnný,

proto i dnes, kdy je nám už vzdálená představa

slepého Homéra zpívajícího své eposy za doprovodu

strun, nadšeně posloucháme rozhlasové hry

a současné vypravěče nalézáme pod „značkami“

storytelling nebo slam poetry.

f oto: Marek Olbrzymek

Mezi nejsilnější divadelní příběhy patří dvě hry, jejichž premiéry se

odehrály na přelomu devatenáctého a dvacátého století – Racek

a Liliom. Oba příběhy pojednávají o „běžných“ lidech a jejich problémech

a zpracovávají tak ožehavá témata moderního světa. V Rackovi

jde o strach z nesmyslnosti vlastního života a touhu nalézt ve světě

něco čistého a krásného – lásku či umění. O to se snaží Treplev,

Nina, Máša, Medveděnko – ovšem vybřednout z koloběhů banality

a neskončit v neuspokojivé a sžíravé rutině, podobně jako Arkadinová,

Trigorin či Polina, to je boj doslova na život a na smrt. Liliom je

o zápasu se sebou samým. Když se někdo rozhodne změnit svůj život

a povznést se z bahna budapešťské periferie, aby mohl zabezpečit

domov pro milovaného člověka a dítě, v moderním světě musí bojovat

s dalšími nástrahami: přemoci sám sebe a svou hrdost, přijmout

dočasnou podřadnost a upřednostnit abstraktní dobro před vlastní

doslova hmatatelnou prchlivostí a pýchou.

Ve společnosti příběhů žijí lidé v Evropě již velmi dlouho, a je samozřejmé,

že se vztah k nim vyvíjí, stává se rafinovanějším a do popředí

se v některých dílech dostává sám příběh a jeho zrod. Vzniká

Idomeneus

tak specifická kategorie příběhů o příběhu a o tvůrcích příběhů,

které v repertoáru Činohry NdB máme dva – Pera markýze de Sade

a Velmi, velmi, velmi temný příběh. V první jmenované hře je jasné,

o jakou historickou osobnost jde. Námět vychází z nesnesitelných

rozporů de Sadova díla a tehdejší morálky. Na sklonku života uvězněný

v charentonském blázinci, provokuje markýz svými příběhy alespoň

své okolí – lékaře, švadlenku a kněze. Do popředí se tu dostává

samotná fantazie: muži pobouření tím, co markýze napadá, vymýšlejí

drsnější a drsnější způsoby, jak jeho fantazii zničit, až se ukáží krutější

v činech, než je on ve svých představách. Zatímco „Pera“ mají základ

ve skutečných okolnostech života historické postavy, ve Velmi, velmi,

velmi temném příběhu je historická věrnost parodována až po strop,

neboť zde vystupují dva spisovatelé – Hans Christian Andersen

a Charles Dickens. Oba vypravěči řeší podobný problém, nejsou totiž

sami autory svých příběhů, ale píší je za ně pygmejské otrokyně,

12–13

→

foto: Tereza Jiroušková

které uprchly před belgickou genocidou v Kongu. Že by to bylo přitažené

za vlasy? To není vše! Konžská genocida se stala až po smrti

obou bardů, takže se pygmejky vrátily z budoucnosti. A pronásledují

je dva belgičtí vojáci. Mrtví. Dvojčata. A to pořád není všechno. Autor

Martin McDonagh dokáže s vyprávěním dělat psí kusy, jak to dokládají

jeho často oceňované filmy, ovšem v této hře o spisovatelské

krizi dvou národních umělců je vyprávění příběhu napnuto k prasknutí

a samo o sobě je zdrojem vybraného humoru.

Již vzpomenutý Homér své příběhy přednášel a neproměňoval

se v aktéry eposů – a zatímco západní kultura se povětšinou soustředí

právě na zpodobení dějů, předávání příběhů na Východě pracuje

s odstupem, ať už jsou to arabští a perští vypravěči nebo divadlo

východní Asie. Právě z blízkovýchodního vypravěčství čerpal při

psaní své hry Idomeneus Roland Schimmelpfennig – herci tu nehrají

konkrétní postavy, ale tvoří sbor, který vypráví různé varianty příběhu

mytického Idomenea, krále Kréty. Mýtus má počátky v homérské

době, ale během staletí se různě proměňoval. Schimmelpfennig

vypráví všechny varianty příběhu o králi, který při návratu domů slíbí

bohům obětovat první živou bytost, s níž se na pobřeží setká – tou je

jeho vlastní syn. Skrz všechny varianty příběhu zaznívá téma obzvláště

aktuální: jak můžeme klidně žít, když jsme obětovali budoucnost

našich dětí?

Z východní tradice čerpá ve svých hrách i teoretických pracích

patrně nejvýznamnější divadelník dvacátého století Bertolt Brecht.

Kavkazský křídový kruh je původně starý čínský příběh, který známe

z biblické varianty o soudu krále Šalomouna, Brechtem ovšem

Liliom

přepracovaný a obohacený o mnoho prvků. Rámcový děj se odehrává

po konci druhé světové války, kdy si gruzínští Sověti přerozdělují bývalou

knížecí půdu. Jeden z kolchozů spor o území vyhraje a na usmířenou

zahraje svým oponentům divadelní představení, starou pověst.

Pověst je o dívce, která k sobě uprostřed násilného převratu vezme

urozené nemluvně, protože je nemůže nechat napospas okolí, a obětuje

celý svůj dosavadní život, aby dítě bylo v bezpečí. Nakonec se

převrat nezdaří a staronová moc ji nutí předat dítě jeho biologické

matce. Rozhodnout o opravdové matce má soud – ovšem soudcem

se během podivných revolučních časů stal nesoudný chao tik Azdak,

který namísto vyšetřování a přelíčení nařídí rozhodnout pomocí křídového

kruhu. Kavkazský křídový kruh je jedním z Brechtových vrcholných

děl, jehož poválečná inscenace v Berliner Ensemble ovlivnila

celé evropské divadlo – i to brněnské. Od slavné inscenace režiséra

Evžena Sokolovského v NdB uplynulo šedesát let a nyní je nutné vést

s touto tradicí dialog, protože divadlo i celá společnost se mezitím

mnohokrát proměnily. Na jevišti Mahenova divadla bude hru inscenovat

režisérka Aminata Keita.



repertoár činohra


Racek

14–15

×

Ženy ženám

text: Barbara Gregorová / Hana Hložková

Ženy jsou nevyzpytatelné, něžné, kruté, osudové, obětující

se, krásné, vtipné, rozmarné, a i kdybychom pokračovali

dál, nepodaří se nám zachytit všechny odstíny a stíny

ženské duše. A co teprve, když je v jedné ženě duší několik!

V repertoáru činohry se aktuálně můžete setkat s kompletní

„dámskou šatnou“, která vás s radostí provede od meditace

(Stěhování duší) přes lekce svádění (Mirandolína) i osudové

životní volby (Hana, Matka) až před soudní tribunál (Nebesa).

Monodrama Josefa Topola Stěhování duší je jedním z nemnoha textů,

který nám (ač je napsán mužem) přibližuje velkou křehkost a zároveň

nezlomnost ženského bytí i v těch nejtěžších životních podmínkách.

Stárnoucí a všemi opuštěná tanečnice Magdalena, v excelentním

podání herečky Marie Durnové, dokáže i v nehostinném suterénním

bytě snít o lepším životě a čekat na pošťáka, který konečně změní

její osud, jenž k ní dosud příliš přívětivý nebyl. Přesto je možné – někde

mezi pavučinami a krabicemi od banánů – objevit kouzlo těch

nejobyčejnějších věcí, přetvořit nákupní seznam ve filozofickou úvahu


Hana

Alena Mornštajnová

Hana

Adaptace a režie: Martin Glaser

Světová premiéra: 7. června 2019

v Mahenově divadle

Josef Topol

Stěhování duší


Premiéra: 18. září 2020 na Malé scéně

Mahenova divadla


Karel Čapek

Matka


Premiéra: 8. dubna 2022 v divadle Reduta

Carlo Goldoni

Mirandolína

Překlad: Tereza Groszmannová

Režie: Peter Gábor

Premiéra: 4. října 2019 v divadle Reduta


Lucy Kirkwoodová

Nebesa


Režie: Michal Lang

Česká premiéra: 26. listopadu 2021

v Mahenově divadle

repertoár činohra

foto: Jakub Jíra

Mirandolína

a zasmát se s nadhledem vlastní zapomnětlivosti. Magdalena před

zraky diváků stěhuje různé kousky své duše v prostoru i v čase a dokáže

vás rozesmát i rozplakat zároveň.

Na zcela opačném půdorysu se odvíjí silný příběh židovské

dívky Hany, která se naopak rozhodne v jednom momentu vzít osud

do svých rukou. I zde hraje klíčovou roli dopis, který ale v tomto

případě není odeslán a způsobí velkou rodinnou tragédii. Divadelní

adaptace Hana podle stejnojmenného románu Aleny Mornštajnové

představuje podmanivý jobovský příběh o tom, že ztratit lze vše kromě

lásky a vzájemného lidského porozumění. Před námi se vynořují

osudy žen tří generací – Miry, její tety Hany a babičky Elsy. Každá

s vlastním temperamentem, touhami i sny, které válka promění v boj

o přežití i o odpuštění, a nakonec stínem, jenž nelze snadno překročit.

Oddechnout si lze u komedie Carla Goldoniho nazvané

Mirandolína. Zde se naopak setkáváme se ženou, která žije převážně

přítomností. Svérázná a pohledná majitelka hostince velmi rázně brání

vlastní nezávislost a svobodu. S lehkostí a jemnou ironií přechází

od nápadníka k nápadníkovi, dokud se v hostinci neobjeví zapřisáhlý

odpůrce žen. Mirandolína se chopí hozené rukavice a vytáhne své

největší trumfy. Komedie je ušita přímo na tělo Tereze Groszmannové,

která hru pro Činohru NdB přeložila a za titulní roli získala Cenu

Thálie.

Dvě premiéry sezony 2021/2022 spojuje mapování ženských

osudů a v obou případech půjde o fenomén mateřství. Tereza

Groszmannová se ze svérázné hostinské promění opět v prostoru

Reduty do jediné ženské role Čapkova dramatu Matka. V roli zemřelého

otce se objeví nová posila „pánské šatny“ Tomáš Šulaj. Spor o hrdinství

a smysluplnost oběti je hlavním tématem hry v režii Štěpána

Pácla. Zoufalá vdova vede dialog se svým mrtvým mužem, důstojníkem,

a snaží se zachránit před podobným osudem pětici svých synů.

Sevřené drama odehrávající se v jedné místnosti se však zaplňuje

stíny synů, kteří navzdory všem matčiným obavám následují osud

svého otce. Matka se tedy rozhodne ubránit život alespoň nejmladšího

Tonyho. Toto protiválečně drama reagovalo zejména na vzrůstající

fašistické tendence v Evropě, současně však stále nese i univerzální

téma ženy – matky, která vnímá absurditu tzv. velkých činů ve jménu

čehokoliv. Matka sveřepě polemizuje s celou společností, která se

dožaduje odvážných a neohrožených mužů, aniž by se zabývala tím,

že to právě ona porodila ony muže v bolestech, s úzkostí i nadějí

ve společnou budoucnost.

Další titul – drama současné britské autorky Lucy Kirkwoodové

Nebesa, které uvedeme v české premiéře v režii Michala Langa – opět

rozvíjí téma mateřství, ale z opačného úhlu pohledu. Tentokrát před

nás předstoupí dvanáct „rozhněvaných“ žen z anglického venkova

na konci 18. století, které jsou odvolány od svých dětí, polních prací

či velkého prádla před soudní tribunál, kde mají společně rozhodnout

o tom, zda mladá vražedkyně Sally Poppyová v podání herečky

Zuzany Černé, je, či není těhotná, čímž rozhodnou i o jejím dalším

osudu. Společně se ocitnou, některé i z donucení, v nevytopené

místnosti bez jídla a vody. Na povrch postupně vyplouvá nejen

hrůzný čin, kterého se mladá žena dopustila, ale zejména neutěšenost

jednotlivých ženských osudů, ať už jde o vyděšenou a naivní

prvorodičku, nebo ženu s nastupující menopauzou. Jako by náhle

vyhřezla pradávná minulost vesnice s řadou utajených křivd a násilí,

které nebyly nikdy zcela zapomenuty a v jejichž odrazu nabývá Sallyin

čin zcela odlišných kontur. Jako obhájkyně předstoupí před porotu

porodní bába Elisabeth Lukeová, kterou ztvární Isabela Smečková

Bencová. Nebesa se i v symbolické rovině „sklánějí“ nad rozličnými

podobami ženství, které je odhalováno téměř na kost, ale přitom je

stále plné zvláštního tajemství spojeného se zázrakem stvoření nové

lidské bytosti.

Stěhování duší

16–17


×

Zlomové okamžiky


Co je to drama? Je to situační rozpor, který je natolik silný,

že vyžaduje volbu jedné z možností – a čím je rozhodování

složitější, tím je drama dramatičtější. Je přirozené, že

čas na drama pravidelně přichází v dobách, kdy se mění

společnost, končí jeden způsob života, a lidé se musejí

rozhodovat pro jiný.

Ústřední zlomové události moderních dějin, totiž začátku dalšího

válečného konfliktu, se věnuje hra Králova řeč. Ta sleduje příběh budoucího

krále britského impéria Jiřího VI., který má po abdikaci svého

bratra nastoupit na trůn v době, kdy se lámou epochy a svět nezadržitelně

míří k druhé světové válce – ovšem vedle těchto událostí

světového významu musí vévoda z Yorku překonat i problém intimní:

vadu řeči. Cesta k nalezení vlastního hlasu je doprovázena těžkými

rozhodnutími a přijetím odpovědnosti za to, kým se narodil – možným

následníkem trůnu.

foto: Jakub Jíra

Vévodkyně a kuchařka

Ostatně i další hra odehrávající se ve stínu nacistické hrozby,

Majitelé klíčů Milana Kundery, je o naprostém životním zlomu, který

je odrazem přerodu dob. Jiří Nečas v inscenaci vede dva boje: jeden

se svým tchánem o sdílené klíče od bytu, druhý sám se sebou

o rozhodnutí zachránit svou bývalou přítelkyni Věru před pronásledováním

a přidat se s ní k protinacistickému odboji. Ovšem v parafrázi

na ruské přísloví: když se lámou epochy, lítají třísky, se Jiří Nečas

musí rozhodnout mezi dvěma oběťmi, oběma stejně nesmyslnými.

Kundera již v dostatečném odstupu od událostí druhé světové války

otázku oběti obohacuje o rozměr české malosti: není nakonec důvod

k hrdinství pouze nespokojenost s vlastním banálním životem? A je

to potom vůbec hrdinství?

Ale i když je doba méně drastická než třicátá a čtyřicátá léta

dvacátého století, je přerod jednoho světa v druhý bolestný – na příkladu

zániku evropské feudální moci v habsburské monarchii se

to bohatě ukazuje v inscenaci podle prózy Vévodkyně a kuchařka.

Poslední román Ladislava Fukse popisuje příchod modernity do střední

Evropy skrze proměnu životního stylu a možností aristokracie

i prostých lidí svůj život utvářet. Ve spektáklu, který propojuje hudbu

s gastronomií, exceluje v roli vévodkyně Vladimír Javorský.

Docela jiný zlomový okamžik habsburské monarchie pojednal

v Dobových tancích Karel Steigerwald. Jedná se o revoluci roku 1848

a její venkovskou odnož – čeští vlastenci plánující vyrazit pomoci

David Seidler

Králova řeč

Překlad: Jitka Sloupová

Režie: Martin Stropnický

Česká premiéra: 15. března 2013

v Mahenově divadle

Ladislav Fuks, Viktorie Knotková,

Kamila Polívková

Vévodkyně a kuchařka

Režie: Kamila Polívková

Světová premiéra: 5. listopadu 2015

v Mozartově sále v divadle Reduta

Karel Steigerwald

Dobové tance

Režie: Ivan Krejčí

Premiéra: 28. února 2020

v Mahenově divadle

Milan Kundera

Majitelé klíčů


Premiéra: 22. května 2021

v Mahenově divadle


Eugene O’Neill

Smutek sluší Elektře

Překlad: Milan Lukeš

Režie: Michal Dočekal

Premiéra: 24. června 2022

v Mahenově divadle

repertoár činohra

foto: Jakub Jíra

foto: Petr Neubert

Majitelé klíčů

Dobové tance

Praze se slavným praporem v rukou se dozvědí o neslavném konci

pražských barikád a stáhnou ocas i prapor. Ovšem samotný děj hry

je o následném vyšetřování náznaků protistátní činnosti a ukazuje

neschopnost postavit se za své přesvědčení. Steigerwald nahlíží

dramatickou dobu revoluce nedramaticky – tak ho k tomu podnítila

doba, v níž hru psal: šedošedé bezčasí konce sedmdesátých let, kdy

se zdálo, že režim v lidech potlačil vůli postavit se za svou pravdu

byť náznakem. Ostatně hra se nedlouho po svém prvním uvedení

dostala na seznam zakázaných titulů a vzala s sebou i svého autora.

Téma přijetí odpovědnosti za svá rozhodnutí před dvěma a půl

tisíci lety řešili ve svých příbězích a dramatech Řekové. Úhlavními

z nich jsou ty o Orestovi, který pomstí smrt svého otce vraždou

vlastní matky a zjistí, že po jistých činech není možné žít dál.

V Mahenově divadle tento příběh uvedeme v adaptaci amerického nobelisty

Eugena O’Neilla ze třicátých let minulého století pod názvem

Smutek sluší Elektře. Původní příběh začíná koncem trojské války,

jeho nová varianta koncem té americké, občanské, a namísto dávných

hrdinů v ní vystupují američtí občané. O’Neill ve své hře věnuje velký

prostor Lavínii, novodobé Elektře, iniciátorce rodinného krveprolití,

která snad nejvíce provokuje moderní přemýšlení o lidské duši. Tuto

tragédii o konci válečného stavu a návratu do běžného života režíruje

stávající umělecký šéf Městských divadel pražských Michal Dočekal.

18–19

×

Paralelní reality

našich existencí

foto: Jakub Jíra


Různé paralelní reality se staly přirozenou

součástí našich životů. Přesto přicházejí

momenty, kdy se tento pohyb zastaví

a nastane okamžik náhlého procitnutí

do reality, která je zcela nemilosrdná

a donutí nás například neústupně trvat

na nalezení posledního zápisu z jednání

zastupitelstva (Protokol), trpělivě čekat

i na nepatrný záblesk úsvitu (Před

východem slunce), včas utéct (Mars),

přijmout svůj strach (Kdo se bojí Virginie

Woolfové?) nebo si prostě jednoduše

dovolit zkoumat štěstí jako vědecký

problém (Ztížená možnost soustředění).

Před východem slunce

Ewald Palmetshofer

podle Gerharta Hauptmanna

Před východem slunce

Překlad: Iva Kratochvílová

Režie: Thomas Zielinski

Česká premiéra: 20. května 2019

v divadle Reduta

Marius von Mayenburg

Mars

Překlad: Tomáš Dimter

Režie: Natália Deáková

Česká premiéra: 6. prosince 2019

v divadle Reduta

Tracy Letts

Protokol



Česká premiéra: 14. února 2020

v divadle Reduta

Edward Albee

Kdo se bojí Virginie

Woolfové?

Překlad: Luba a Rudolf Pellarovi


Premiéra: 18. června 2021

v Mahenově divadle


Václav Havel

Ztížená možnost

soustředění


Premiéra: 11. února 2022 v divadle Reduta

repertoár činohra

foto: Jakub Jíra

Mars

foto: Jakub Jíra

Mars

Když jste nový v malém americkém městečku Big Cherry, nezbývá

než se začít společensky angažovat a chodit i na kriket. Každé,

i sebemenší město má svá pravidla, ale i tajemství – některá jsou

uložena velmi hluboko, jako v případě nejnovějšího textu Tracyho

Lettse Protokol, který se na repertoáru objevil těsně před začátkem

pandemie. Zatímco v městečku vytrvale prší, chystá se další zasedání

městské rady, kam přichází nadšený a odhodlaný zastupitel Peel,

jenž se nedávno do městečka přiženil, a chce nahlédnout do zápisu

z minulé schůzky, na které z vážných rodinných důvodů chyběl. Zápis

však není k dispozici a nikdo mu nechce poskytnout žádné bližší

informace. Na této schůzce pro změnu chybí zastupitel Carp, který

byl z neznámých důvodů odvolán. Nejde však pouze o skvěle napsanou

hořkou komedii o lokální politice, ale o mnohem syrovější pohled,

v němž doutnají prastaré činy a křivdy, o kterých už není možné dále

mlčet.

Postupně probublávající minulost je spouštěcím momentem

také v inscenaci Před východem slunce. Tentokrát se však ocitáme

v kulisách opulentní vily, kde se odehrává rodinné drama. Dům patří

zestárlému podnikateli Krausemu, který zde momentálně žije se svou

druhou ženou, dvěma dospělými dcerami a zetěm. Ve vzduchu doslova

visí nejasná očekávání a nevyřčená tajemství. Přesto se všichni

ze všech sil snaží hrát své rodinné role. Starší, vdaná Martha, se

20–21

→


Protokol

společně s manželem Thomasem připravuje na příchod prvního potomka.

Mladší Helena se zdá být nezávislou a chápající sestrou, která

si sem přijela oddechnout od víru velkoměsta. Macecha Annemarie

se snaží mít rodinu pod kontrolou za každou cenu. Vše se dá do pohybu,

když cynického komunálního politika Thomase navštíví bývalý

spolužák Alfred Loth. Ten chladnokrevně rozvíří názorovou bouři,

která postupně odhaluje dlouho trpěný alkoholismus otce i dědičné

duševní onemocnění, které evidentně zdědila i starší dcera Martha.

Realita k neunesení. Každá z postav hledá, čeho by se v životě mohla

zachytit, čeká zoufale na aspoň malý záblesk úsvitu.

Inscenace Mars vykročí v našich dostupných paralelních realitách

ještě o stupeň výše. Nejde totiž o nic menšího než o kolonizaci

vesmíru! Apokalyptická groteska německého dramatika Maria von

Mayenburga přibližuje tajuplný výzkumný projekt, v němž jsou testováni

budoucí kolonizátoři Marsu – šťastlivci, kteří opustí zbídačelou


Zemi, pokud projdou náročným výcvikovým kurzem. Na odlehlém

místě připomínajícím prales se proto sejde nesourodá čtveřice –

otec s dcerou a psychicky nevyrovnaná dvojčata. Řada absurdních

situací – v nichž si autor pohrává s odkazy na žánrové filmy či reality

show – postupně přechází v podivnou soutěž, kde se zvyšuje tlak

na celou skupinu do té míry, až se postavy postupně proměňují

ve velmi odolné a bezohledné tvory. Přestává být také jisté, která ze

simulovaných realit je ta pravá, a zda zvítězí ten, kdo vytrvá, nebo

ten, kdo včas uteče.

Ve zcela specifické paralelní realitě se odehrává i ikonické drama

Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové?, v němž se postavy

doslova ocitnou na šikmé ploše, ze které není návratu. Prominentní

univerzitní pár Marta a Jiří pozvou na skleničku nového kolegu a jeho

ženu. I když jsou dvě hodiny ráno, nabídka od dcery rektora univerzity

se přece neodmítá. A dobré kontakty jsou pro budoucí akademickou

kariéru klíčové. Večírek se záhy zvrhne do velmi nebezpečné a kruté

hry, jejíž pravidla se postupně slévají jako obrovské množství ledu,

Protokol

repertoár činohra

které účastníci konzumují společně a ve stejném množství jako

alkohol. Na pozadí komplikovaných mezilidských vztahů se odvíjí nemilosrdný

střet ztracených iluzí a snů nejen o svých protějšcích, ale

zejména o sobě samých.

Když se někdo rozhodne zkoumat štěstí jako vědecký problém,

je téměř jisté, že mu osud udělí zásadní ponaučení! Letošní novinkou

na repertoáru divadla Reduta je Havlova hra Ztížená možnost

soustředění v režii Martina Glasera. Hlavní postavou je Eduard Huml –

nadějný sociolog, který své teorie ohledně postojů člověka ke štěstí

ověřuje velmi netradiční praxí. Má ženu Vlastu, milenku Renatu, a své

teze navíc diktuje velmi přitažlivé stenografce Blance. Příliš mnoho

štěstí snadno vytvoří problém nejen „vědecký“. Doktor Huml je shodou

náhod jedním z účastníků jiného výzkumu. V něm se ověřuje super

inteligentní počítač Puzuk, který se snaží zkoumat hranice lidské

individuality. Při měření v domácnosti Humlových však super stroj

pokaždé selže. Ač jde bezesporu o skvěle napsanou absurdní komedii,

odkrývá Václav Havel hlubší paralelní světy neustálého zhodnocování

naší existence, podporované pseudovědeckým shromažďováním

rozličných dat, jejichž interpretace nakonec vede k naprosto mylným

představám o nás samých.





22–23

×

Lekce humoru

Jeden pramen živé vody našeho divadla je touha bavit

publikum – šaškovat, blbnout, dělat si blázny, předvádět

se a vyvádět kousky, které rozesmějí.



Mahenova Reduta

Improvozovna

Scénář a režie: Impro-kolektiv

Premiéra: 26. ledna 2015 v divadle Reduta

Zdeněk Jirotka, Martin Vačkář,

Ondřej Havelka

Saturnin

Režie: Jakub Nvota

Premiéra: 27. listopadu 2015 v Mahenově

divadle

Martin Čičvák

##T#€£#%#

(Stand-up Terezy Groszmannové)

Režie: Martin Čičvák


v divadle Reduta

Eugène Labiche

Slaměný klobouk

Překlad: Michal Lázňovský

Režie a inscenační úprava textu:

Martin Čičvák

Premiéra: 6. října 2020 v Mahenově divadle

Jan Grygar

Jak krásně jsme si žili

Režie a scéna: David Kaloč


na Malé scéně Mahenova divadla

Mahenova Reduta

Scénář a režie: Hana Mikolášková

Světová premiéra: 4. října 2021

v divadle Reduta


Tomáš Vůjtek, Václav Štech

Ohnivá země Václava

Štecha

Režie: Ivan Krejčí


v divadle Reduta

repertoár činohra

foto: archiv NdB

Improvozovna

Divadlo se začalo vyvíjet v antickém Řecku právě z improvizovaných

pantomimických výstupů na známá témata, v nichž jsou herci svým

způsobem před zraky diváků obnažení, bez výraznější pomoci scény,

kostýmů či hudby, bez předem daného textu a musí upoutat diváky

pouze sami sebou, svým kouzlem a hereckým umem. Podobně

funguje Improvozovna v divadle Reduta, kde již po několik let hrstka

statečných herců předstupuje před diváky s jedinou jistotou: že se

ten večer může stát úplně cokoliv.

Žánrová pestrost v divadle Reduta je kromě improvizačního

pořadu doplněna také jedním pořadem hudebním a specifickým

stand-upem. ##T#€£#%# (Stand-up Terezy Groszmannové) je inscenace

využívající prvky oblíbeného žánru, jedná se ale o monodrama,

ve kterém se herečka Tereza Groszmannová úplnou náhodou dostane

do situace, v níž jí nezbývá nic jiného, než udělat to, co dělají komici

během svých představení: vypovídat se z celého života a pokud možno

vtipně nafackovat celému světu.

Hudební pořad Mahenova Reduta je večerem sestaveným nejen

ze zhudebněných básní Jiřího Mahena. Osoba dramatika, dramaturga

a knihovníka zde dokonce obživne, dostaví se na scénu a okomentuje

vše, co na místě uvidí a uslyší. Písně složily významné osobnosti

soudobé hudby, které zásadně spojuje scénická tvorba pro divadlo –

Mario Buzzi, Zdeněk Král, David Rotter, David Smečka, Miloš Štědroň,

Miloš Orsoň Štědroň – a pěvecky je skvěle interpretují členové

Činohry NdB.

foto: Jakub Jíra

##T#€£#%#

24–25

→

Slaměný klobouk


repertoár činohra

foto: Jiří Jelínek

Jiný speciální kousek se hraje na Malé scéně Mahenova divadla

– titul nese název Jak krásně jsme si žili a jejím autorem a zároveň

jediným hercem, který ve hře vystupuje, je dlouholetý člen Činohry

NdB Jan Grygar. Během epidemie covidu-19, kdy bylo herecké

vybití úspornější než za „normálních časů“, si Jan Grygar napsal sám

pro sebe komedii o osamělosti a vzpomínání.

Slaměný klobouk od Eugèna Labiche sleduje neobvykle náročný

den mladého rentiéra Fadinarda, který se chce oženit, ale okolnosti

mu kladou přes cestu složité překážky. Shánění jedinečného slaměného

klobouku se stane šíleným během za sňatek s milovanou

Helenkou, které doprovází dynamický žesťový orchestr a socha koně

v nadživotní velikosti. Druhou komedií, také známou z filmového zpracování,

je Jirotkův Saturnin. Svérázný sluha provádí neočekávatelné

kousky na jevišti Mahenova divadla již šestým rokem a v této sezoně

bude slavit stou reprízu.

Jak krásně jsme si žili

Zbrusu novou komedií, která zpestří repertoár v divadle Reduta,

je Ohnivá země Václava Štecha – více než sto let starou hru pro

soubor Činohry NdB přepsal několikanásobný držitel Ceny Alfréda

Radoka Tomáš Vůjtek. Komedii o zkrachovalém pojišťovákovi, který

se rozhodl kandidovat do vídeňského parlamentu, aby jako poslanec

mohl prosadit kolonizaci Bosny, napsal Václav Štech v roce 1895,

dávno předtím, než se stal po první světové válce ředitelem NdB.

Vůjtek ve své adaptaci vytvořil fiktivní situaci, kdy se Štech už jako

ředitel divadla jde podívat na zkoušení vlastní hry a zjišťuje, že se

nic nevyvíjí podle jeho představ – ani inscenace, ani celé divadlo.

A na světlo světa vyplouvá souboj dvou nesmiřitelných tvůrců, kteří

spolu v tehdejší brněnské instituci umělecky zápasili: podnikatele

a ředitele Štecha s buřičem a intelektuálem Jiřím Mahenem. Komedie

s motivy marného snažení a neustálých srážek s pitomostí a banalitou

je připravena pro režiséra Ivana Krejčího z ostravské Komorní

scény Aréna.

foto: Jakub Jíra

Saturnin

26–27

×



Johann Nepomuk Nestroy


aneb Vídeň, Vídeňské

Nové Město, Brno

Překlad: Václav Cejpek

Režie: Martin Čičvák

Česká premiéra: 4. června 2021

v divadle Reduta

Tom Stoppard

Leopoldstadt


Režie: Radovan Lipus

Česká premiéra: 18. června 2021

v Mahenově divadle

Ödön von Horváth

Nikdo

Překlad: Radovan Charvát



v divadle Reduta


Jan Procházka, Jan Novák

Kočár do Vídně

Jevištní adaptace a režie: Aminata Keita

a Štěpán Pácl

Premiéra v rámci festivalu Moravský podzim:

15. října 2021 v Mahenově divadle


Lenka Lagronová

Chytání Vídně

Režie: Radovan Lipus


v divadle Reduta

repertoár činohra

Brno –

předměstí Vídně


Brno a Vídeň dělí 135,8 km a jak je v repertoáru činohry

dobře vidět, umělecké spojení mezi oběma městy je

bližší, než by se mohlo zdát. Ať už jsou to dějinné události

(Kočár do Vídně, Leopoldstadt) nebo zvláštní smysl pro

humor (Nikdo, Sňatky na železnici) mísící se s jemnou

nostalgií vzájemné inspirace měst v oblasti architektury

či umění (Chytání Vídně).

Letošní sezonu zahajujeme ojedinělým projektem Kočár do Vídně

v režii Aminaty Keita a Štěpána Pácla, který vzniká v koprodukci

s Filharmonií Brno pro mezinárodní hudební festival Moravský podzim.

Film Kočár do Vídně režiséra Karla Kachyni je dodnes považován

za jeden z přelomů kinematografie šedesátých let, a to díky vynikajícímu

scénáři Jana Procházky a ojedinělé hudbě Jana Nováka. Komorní

psychologické drama o strachu, nenávisti a lásce na konci druhé

světové války zůstává i dnes univerzálním poselstvím o relativizaci

základních lidských hodnot. Vídeň je tu jakýmsi posledním zábleskem

naděje dvou rakouských zběhů, kteří doufají, že se dovezou

na žebřiňáku zabaveném v moravské vesnici až k vytoužené svobodě.

Netuší ovšem, že jejich násilím odvlečený vozka – mladá žena

Krista – čerstvě pohřbila svého muže a má zcela jiné plány než vláčet

jakési „Němce“ za hranice. Scénická hudba Jana Nováka se v tomto

projektu stává klíčovým průvodcem této zvláštní lyrické roadmovie

a ožije díky nastudování souboru Ensemble Opera Diversa pod taktovkou

Gabriely Tardonové.

Do vídeňské čtvrti je situovaná i nejnovější hra Leopoldstadt významného

britského dramatika se zlínskými kořeny Toma Stopparda.

Autor nás provede několika historickými epochami a životy bohaté



28–29

→

Leopoldstadt



Leopoldstadt

židovské rodiny Mertzových, skrze které velmi poutavě zachycuje

nejen konec rakousko-uherské monarchie, ale především proměnlivý

osud Středoevropana ve 20. století. Vídeňská čtvrť Leopoldstadt

byla původně židovským ghettem a na počátku hry se stává nadějným

symbolem ustupujících antisemitských postojů a rodící se

liberální společnosti hrdých Evropanů, jejichž život není hodnocen

na základě náboženské víry a umožňuje vystoupit ze stínu ostrakizace

určité části obyvatel. Do popředí se dostává současné umění

– od malíře Gustava Klimta, až po hudbu Gustava Mahlera – a také

výzkum Sigmunda Freuda v oblasti psychoanalýzy. Dějiny však nemilosrdně

zasáhnou nejen do rozvoje vídeňské společnosti, ale zejména

do rodinných pout.

V divadle Reduta se nám Vídeň ukazuje ve svých „lokálnějších“

konturách. Kdysi legendární Severní a jižní dráha císaře Ferdinanda,

umožňující vlakové spojení napříč monarchií, byla ideálním motivem

pro rakouského dramatika Johanna Nepomuka Nestroye, který

na železniční trasu Vídeň–Vídeňské Nové Město–Brno umístil frašku

Sňatky na železnici. Zmíněná trať výrazně zvýšila mobilitu obyvatel

mezi oběma městy a současně umožnila velmi zásadní pohled

„za místní humna“. Brněnské nádraží se proto stane uzlovým bodem

zcela nečekaných peripetií dvou ženichů a jejich snoubenek. Do chomoutu

se ženou dva movití výrobci hudebních nástrojů, bratranci

Ignác Stimmstock z Vídně a Petr Stimmstock z Kremže. Zatímco Petr

vsadil na moravskou krasavici z Brna, Ignác zahoří pro rakouskou slečinku

z Vídeňského Nového Města. A oba se na námluvy rozhodnou

vypravit vlakem. I když tento způsob dopravy skýtá mnoho výhod,

orientační schopnosti bratranců mohou i v předem domluvených

manželských plánech udělat velkou paseku.

Na vídeňské periferii se odehrává hra rakouského dramatika

Ödöna von Horvátha nazvaná Nikdo. Zchátralý činžovní dům, jemuž

„šéfuje“ chromý lichvář, otevírá temná zákoutí městské chudoby,

doprovázející nedůvěru ve smysl lidské existence, neb na otázku:

„Kdo za to může?“ existuje jediná odpověď: „Nikdo.“ Postavy hry se

snaží zjistit, do jaké míry lze bojovat se svým osudem. I ony mají své

malé či přizemní sny a věří, že stále existuje nějaká, i když nepatrná,

naděje na změnu. Přestože jde o rané autorovo dílo z roku 1924, text

byl objeven teprve v roce 2005, my jsme jej uvedli v české premiéře.

Poslední premiéra sezony 2021/2022 v Redutě má Vídeň

již v samotném názvu. Chytání Vídně je speciální činnost, kterou

Brňané velmi umně provozovali v dobách socialismu. Stačilo vylézt

repertoár činohra

na střechu domu, a když jste dokázali správně pohybovat anténou,

„chytli jste Vídeň“. Tak jste se mohli vzdušnou čarou přenést do světa,

který dokázal překonávat reálné hranice mezi Západem a Východem.

Hra renomované české dramatičky Lenky Lagronové vznikla

přímo pro Činohru NdB. Autorka situovala děj hry do modernistického

Jaruškova domu, který vznikl v roce 1910 podle projektu architekta

Josefa Gočára v Králově Poli. Symbolicky nás tak přenáší do doby,

v níž ohýbání antén a lidských životů patřilo na denní pořádek. Pohnutý

osud domu, v němž hlavní postava hry strávila své dětství, se

stává symbolickým odrazem toho, jak nakládáme s vlastní minulostí.

Zda je vůbec možné se s ní vyrovnat tak, aby se nám stále nedraly

na povrch okamžiky, které bychom raději vypustili nejen ze své

osobní paměti. Režie se zhostí Radovan Lipus, neodmyslitelně spjatý

s proslulým dokumentárním cyklem o české architektuře Šumná města

a také s pravidelným inscenováním děl této autorky.

Nikdo



Nikdo

30–31

×

Hra s identitou


foto: Jakub Jíra

Divadlo prýští herectví a herectví není

nic jiného než schopnost proměnit sebe

sama v někoho jiného; nebýt tím, kým

jsem, a být tím, kým nejsem. Je nasnadě,

že divadlo pak často řeší otázku „kdo

jsem?“ – a jakou roli hraje má identita

ve světě, který mě obklopuje.

Strach jíst duši

Rainer Werner Fassbinder

Strach jíst duši

Překlad: Martin Sládeček

Režie: Jan Frič

Premiéra: 13. dubna 2017 v divadle Reduta

Louis Nowra

Noc bláznů

Překlad a režie: Šimon Dominik

Premiéra: 15. února 2019 v Mahenově divadle

Robert Icke

Doktorka


Režie: Lukáš Brutovský

Česká premiéra: 25. května 2021

v divadle Reduta


Molière

Amfitryon

Překlad: Vladimír Mikeš


Premiéra: 10. prosince 2021 v divadle Reduta


William Shakespeare

Večer tříkrálový

Překlad: Jiří Josek


Premiéra: 28. ledna 2022 v Mahenově divadle

repertoár činohra

Ono herecké „já je někdo jiný“ zpracovává inscenace hry Louise

Nowry Noc bláznů, v níž klienti psychiatrické léčebny zkoušejí pod

vedením amatérského režiséra rovnou Mozartovu operu. Vytvořit

jevištní postavy s osobnostmi tak výrazně střiženými, že musely být

zavřeny do ústavu tohoto druhu, to skutečně není žádný med – a režisér

se natolik propadá do svého nesnadného snažení, že má ke konci

hry člověk strach spíše o jeho zdraví a duševní integritu. Inscenace

nakonec usvědčuje divadlo z kouzelné schopnosti člověka uzdravovat

i přivádět ho do nemoci.

Docela jiný druh identity, daleko závažnější, řeší inscenace

Strach jíst duši vytvořená podle scénáře ke stejnojmennému filmu

Rainera Wernera Fassbindera. Emmi a Salem jsou totiž lidé, kteří se

milují navzdory všemu, co jim jejich okolí přisuzuje: Emmi je Němka

ve středním věku, Salem o generaci mladší gastarbeiter z Maroka.

Komplikované soužití musí „obhajovat“ před zbytkem světa už proto,

kým jsou v očích ostatních, nehledě na své vlastní nesnáze. Tato

inscenace režírovaná Janem Fričem v roce 2017 získala Cenu Josefa

Balvína za nejlepší inscenaci původně německy psaného textu.

Podobně současnou problematiku identity – tedy problematiku

xenofobie pokoušející se zamezit člověku otevřeně říci „toto jsem

já“, případně ho na základě jeho prohlášení vystavit zlobě či nenávisti

– zkoumá zajímavým způsobem inscenace současného dramatu

Doktorka. Velmi volná adaptace hry Arthura Schnitzlera pracuje

s různými předsudky na základě všech možných odlišností – od antisemitismu

přes odpor ke katolíkům nebo lékařům až k homofobii.

Dramatik Robert Icke ale západním společnostem nastavuje nepěkné

zrcadlo. V až detektivním příběhu o lékařce, která ve snaze o poklidný

odchod své pacientky neumožní knězi vykonat tzv. poslední pomazání

a je kvůli tomuto rozhodnutí lynčována svými kolegy, médii a nakonec

i skutečnými násilníky, předkládá věrný obraz našeho světa, v němž

je hojně užíván k nátlaku sexismus. A ukazuje, jak ohrožená může být

i velmi úspěšná lékařka a vědkyně jen kvůli tomu, že jako žena nenajde

v čistě testosteronovém prostředí svých spolupracovníků dostatek

loajality a kolegiality. Hra byla napsána v roce 2019 a je jedním

z nejlepších svědectví o vleklé krizi patriarchálního uspořádání, která

v poslední době vyhřezává na světlo světa – o jejích kvalitách kromě

brněnské inscenace svědčí také okamžitý zájem velkých evropských

divadelních domů.

Otázka identity se odjakživa velmi dobře uplatňovala v komedii –

záměna jednoho člověka za druhého je oblíbeným zdrojem komiky

a jedna z nejčastějších komediálních situací vůbec. V těch nejlepších

foto: Ivo Dvořák

Doktorka

32–33

→

Noc bláznů

foto: Jakub Jíra

foto: Jakub Jíra

Noc bláznů

komediích ovšem tato záměna překračuje rovinu „pouhého“ nedorozumění

a stává se tématem, zásadním prvkem hry, díky němuž můžeme

zjistit o člověku něco podstatného. Ty nejlepší komedie mohou

samozřejmě napsat jen ti nejlepší dramatici – Molière nebo William

Shakespeare. Molière ve své komedii Amfitryon v režii Aminaty Keita

pracovává antickou pověst o zrození řeckého hrdiny Herakla – hrdinu

porodila krásná Alkména, ale otcem nebyl její manžel Amfitryon, ale

samotný Zeus. Bůh si svádění Alkmény trochu usnadnil – aby nedělala

drahoty, vzal na sebe podobu Amfitryona a vydával se za něho.

Bystří čtenáři už asi tuší podivnou situaci, kdy manžel byl podveden,

ale manželka zůstala věrná. Molière příběh doplňuje o další půvabnosti

– v jeho verzi nejvyššímu bohu Jupiterovi kryje záda Merkur, který

na sebe bere podobu Amfitryonova rovněž ženatého sluhy Sosieho,

a parohatá fraška se odehrává ve dvou rovinách. Máte-li nyní pocit,

že se jedná o nějakou přisprostlou fousatou švandu, kde jistě dojde

i na kopance do zadku, pak vězte, že celá hra je ve verších – ve svěžích,

neobyčejně směšných verších, které jsou spolu s Misantropem

považovány za vrchol Molièrova básnického umu. Dramatik se díky

námětu dostává ke klíčovým otázkám lidského života jako třeba: jak

poznám, že já jsem já?

Shakespearův Večer tříkrálový je založen na převleku: princezna

Viola se po ztroskotání v cizí zemi pro vlastní bezpečí převlékne

za muže a začne sloužit u místního vévody, do kterého se okamžitě

zamiluje. Vévoda ji ale, přesvědčen o tom, že Viola je muž, posílá se

vzkazy lásky k místní hraběnce. Hraběnka však, přesvědčena o tom,

že Viola je muž, do ní okamžitě zamiluje. Vedle všech těchto lásek

vládnoucích vrstev probíhá dole v podhradí boj neméně důležitý:

správce zámku a profesionální suchoprd Malvolio zakazuje panu

Tobiáši a jeho kumpánům flámovat! To si pochopitelně nemohou nechat

líbit. Mnohovrstevnatá hra, v režii Štěpána Pácla, v níž se snoubí

lyrika s dravou komedií, poodhaluje problematiku identity v lidském

životě především ve vztahu k lásce – abych mohl milovat, musím

vědět, kdo jsem, a jedině láska mi může pomoci najít sebe sama.

repertoár činohra

foto: Ivo Dvořák

Doktorka

34–35

×

Nejen

dětskýma očima


Na repertoáru činohry nechybí ani tituly pro děti, tedy

přesněji řečeno pro všechny od 3 do 100 let, kteří

neopustili svět hravosti a správné dětské zvědavosti. Pro

všechny věkové skupiny je stále co objevovat. Nejprve

je potřeba se na tom světě trochu rozkoukat (Všelijaká

koukátka), poznat, jak se to má s čerty i draky (Brněnské

pověsti), pak sám něco vynalézt (Edison!) a na vše si

nakonec důkladně posvítit (Lucerna).

foto: Jakub Jíra

Edison!

Jakub Šafránek

Brněnské pověsti

Úprava a režie: Roman Groszmann


v divadle Reduta

Alois Mikulka

Všelijaká koukátka

Režie: Zoja Mikotová



Zdeněk Král

Edison!

Režie: Hana Mikolášková



Od 1. března 2020 uváděno v divadle Reduta

Alois Jirásek

Lucerna


Premiéra: 13. prosince 2019

v Mahenově divadle


Vladislav Vančura

Kubula a Kuba Kubikula

Režie: Jiří Jelínek

Světová premiéra: 25. února 2022


repertoár činohra

Všelijaká koukátka

Opice, lední medvědi, polární noc i pravý prales. To budete valit oči!

Kouzelné příběhy Aloise Mikulky v inscenaci Všelijaká koukátka vás

i vaše rodiče nebo prarodiče zaručeně rozchechtají na plné kolo. Proč

se Brno jmenuje Brno? A jak je to vlastně s tím brněnským drakem?

Co je pravda a co jen báchorky od kamen? V brněnském hostinci

se dá dozvědět ledacos, obzvlášť když prší a tři pocestní mají chuť

vyprávět. Inscenace Brněnských pověstí je pro všechny zvídavé děti

a rodiče s čertovskou jiskrou v oku.

Seznamte se s Thomasem Alvou Edisonem – nejslavnějším vynálezcem

přelomu 19. a 20. století! Kromě toho, že vynalezl žárovku,

zůstal až do dospělosti zvídavý jako dítě, s nadšením bádal, kutil

a takřka nikdy se nevzdával. V hravé inscenaci Edison! z pera Zdeňka

Krále spolu účinkují herci i loutky, kteří nejen zpívají a hrají, ale také

připravují chemické a elektrické pokusy. Pro děti školou povinné

nepovinně a pro rodiče školou nepovinné povinně!

O síle světla je i další příběh – slavná Lucerna Aloise Jiráska. Její

popularita spočívá v propojení pohádkového příběhu plného víl a vodníků

se světem lidí, ve kterém sice panují ústrky panstva, ale žijí tam

i lidé moudří, se srdcem na pravém místě. A nejen to. Zásadní dějové

zvraty a kouzla se odehrávají v tajemném nočním lese, jehož klid

narušují také svérázné postavy hlučících hudebníků, zamilovaných či

žárlivých žen a intrikánských zámeckých úředníků. I v této „pohádce“

je prostor pro lásku. Mladá kněžna se zamiluje do rázného mlynáře,

který jí pomůže procitnout z marných citů a donutí ji posvítit si

na nešvary usídlené na jejím panství. Na Lucernu může vyrazit celá

rodina – jen domácí mazlíčky je nutné nechat doma, aby se nezaběhli

do čarodějného lesa.

A nakonec jedna čerstvá premiéra – Kubula a Kuba Kubikula.

Půvabné příhody medvědáře Kuby Kubikuly, jeho medvěda Kubuly

a podivného medvědího strašidla Barbuchy od spisovatele Vladislava

Vančury znovu ožijí na Malé scéně Mahenova divadla! Režisér Jiří

Jelínek nás pozve do časů ušatých čepic, kdy ještě mrzlo, až praštělo,

a lidé věřili na pohádky i strašidla. Zde jsou kromě babiček, maminek

a tet srdečně zvána i vaše domácí – ale jen ta slušně vychovaná –

strašidla.


foto: archiv NdB

Lucerna

36–37

×

Výjimečné okamžiky

text: Hana Hložková a Barbara Gregorová

f oto: Jakub Čáp


Online projekt

Osm herců Činohry NdB se zúčastnilo netradičního koprodukčního

audiovizuálního projektu scénického čtení Senekovy tragédie Oidipus,

který vznikl jako součást on-line programu festivalu Divadelní

svět Brno. Dosud neuvedený překlad hry římského dramatika

ve sklepním prostoru Centra experimentálního divadla byl míněn

jako pocta významné teatroložky a překladatelky Evy Stehlíkové

a herci, režisérovi a zakladateli Divadla U stolu Františku Derflerovi.

Na projekt v režii Lukáše Kopeckého se můžete podívat na webu DSB

i nyní. Je zdarma dostupný zde:

https://divadelnisvet.cz/dsb/23-5-oidipus-2/

Máme Cenu Thálie!

27. ročník Ceny Thálie se z epidemiologických důvodů konal

zcela netradičně. Nominovaní umělci se 14. listopadu 2020

účastnili přímého on-line přenosu prostřednictvím virtuální

komunikace. Za jednou z desítek obrazovek domácích

počítačů seděla i Tereza Groszmannová, představitelka

Mirandolíny ve stejnojmenné inscenaci režiséra Petera

Gábora, za niž prestižní Cenu Thálie získala. Porota její

činoherní výkon ohodnotila také pochvalnými slovy:

Tereza Groszmannová si s Goldonim rozumí. O tom svědčí

i její překlad hry. Na jevišti pak prokazuje schopnost

nebývalého spojení výbušného temperamentu s přesným

vědomím míry a komentujícím nadhledem. Suverenitu

půvabné manipulátorky, která vládne situacím s přitroublými

nápadníky, pak střídá s až bezbrannou, upřímně se svěřující

polohou promluv do publika. Při vší bujaré komediálnosti

se neztrácí subtilní melancholická nota, činící její „krásnou

hostinskou“ o to sympatičtější.

Zahraniční zájezd

Činohře NdB se 12. června 2021 podařilo vycestovat

na 47. mezinárodní letní divadelní festival Zámocké hry zvolenské.

Epidemii a počasí navzdory! Nejstarší divadelní plenérový festival

na Slovensku provázela řada bezpečnostních opatření, které se

nakonec podařilo splnit, ale pak do hry vstoupilo počasí a rázně

zamíchalo kartami. Mirandolínu jsme kvůli dešti nehráli ve Zvolenu

na nádvoří zámku, ale pod střechou Divadla J. G. Tajovského, kde

inscenace sklidila ovace vestoje.

f oto: Martina Mužátková

kaleidoskop

foto: Jakub Jíra

Doug Wright na premiéře!

Uznávaný americký dramatik, nositel Pulitzerovy ceny, Doug Wright

přijal pozvání Činohry NdB a zúčastnil se 11. října 2019 české

premiéry svého textu Pera markýze de Sade v Mahenově divadle.

V Brně strávil tři dny. Zúčastnil se mj. generální zkoušky, kde

diskutoval s režisérem Martinem Glaserem a herci o jejich postavách

a celkové interpretaci a také se zúčastnil živé debaty s teatrology

a anglisty z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Přesvědčování Milana Kundery

Dramatická prvotina Milana Kundery Majitelé klíčů byla poprvé

uvedena v roce 1962 a do roku 1966 se hrála celkem patnáctkrát.

Poté Milan Kundera další uvádění hry zakázal. Přesto se režisér

Martin Glaser rozhodl, že se nevzdá a autora přemluví. Jejich první

setkání proběhlo 15. října 2018 v Paříži, ale povolení k uvedení

titulu Martin Glaser získal až na základě emailu z 26. prosince 2019.

Na premiéru si diváci museli počkat až do 25. května 2021. NdB je

nyní jedinou divadelní scénou, která v průběhu své historie uvedla

všechny Kunderovy dramatické texty.

Zdravice od Toma Stopparda

Autorské věnování Martinovi Glaserovi

v knize Majitelé klíčů (Československý

spisovatel, 1964).

Vzhledem ke stávající epidemiologické situaci se Tom Stoppard – autor textu

Leopoldstadt, nemohl zúčastnit vůbec prvního uvedení své hry mimo Londýn.

Uměleckému šéfovi a týmu režiséra Radovana Lipuse zaslal k premiéře

srdečnou zdravici.

foto: archiv Davida Kaloče

Výstava na počest Zdeňka Kaloče

Ve foyer Mahenova divadla se uskutečnila výstava připomínající

tvorbu nedávno zesnulého Zdeňka Kaloče (1938–2020), který

v pozici kmenového režiséra NdB vytvořil více než sedmdesát

inscenací. Na vernisáži 1. září 2020 se u této příležitosti setkali

umělci mnoha generací, přátelé a spolupracovníci Zdeňka Kaloče,

aby si prostřednictvím fotografií z inscenací připomněli jeho stěžejní

inscenace od 60. let a také jeho fotografickou autorskou tvorbu.

Zdeňek Kaloč

38–39

×

Za všechno mohou

text: Jaroslav Jurečka

V sezoně 2021/2022 u nás budou režírovat, podobně

jako v předchozích sezonách, špičkoví režiséři, kteří

formovali a formují významné činoherní soubory.

Umělečtí šéfové a ředitelé prestižních českých scén.

Tyto matadory doplňuje jako nová krev režisérka

nejmladší divadelní generace.

foto: Libor Havlík

foto: Jakub Jakubec

Michal Dočekal

Začínal v devadesátých letech v Divadelním

spolku Kašpar, poté byl režisérem a uměleckým

šéfem v Divadle Komedie. Od roku 2002

do roku 2012 byl uměleckým šéfem Činohry

Národního divadla a poté dva roky jejím

ředitelem. Od roku 2018 je uměleckým šéfem

Městských divadel pražských, která se pod

jeho vedením stala Divadlem roku. Kromě desítek

režií v Čechách pravidelně pracuje v maďarských,

slovenských a rumunských divadlech,

byl také prezidentem Unie evropských

divadel. V Mahenově divadle režíruje v sezoně

2021/2022 O’Neillovu variaci na řeckou trilogii

Smutek sluší Elektře.

foto: Michael Tomeš

Martin Glaser

Ředitele Národního divadla Brno a stálého

spolupracovníka Činohry NdB asi není třeba

více představovat, v Mahenově divadle

i divadle Reduta již zrežíroval osm titulů –

mezi nimi oceňovanou inscenaci Petrolejové

lampy nebo divácky úspěšné zpracování

bestselleru Aleny Mornštajnové Hana.

V sezoně 2020/2021 připravil Kunderovy

Majitele klíčů – poprvé od šedesátých let se

tak hra vrátila na česká jeviště. Ve stávající

sezoně ho čeká Havlova raná hra Ztížená

možnost soustředění – fraška o prolínání

osobního a profesního života, která díky

změnám pracovních prostředí způsobených

pandemií nabyla překvapivé aktuálnosti.

Aminata Keita

Režisérka nejmladší umělecké generace

vystudovala pražskou DAMU a ještě na škole

založila generační divadlo Činohra 16–20,

které působilo v Divadle Kolowrat. Během

studia vytvořila několik výrazných inscenací,

např. Bratry Karamazovy, Višňový sad nebo

Léto s Monikou podle Bergmanova filmu.

Upoutala na sebe pozornost pozoruhodným

rozvíjením hereckých témat a výrazným estetickým

gestem. Se souborem Činohry NdB

se seznámila v divadle Reduta, kde režírovala

Horváthovu černou grotesku Nikdo a na setkání

navazuje v sezoně 2021/2022 inscenací

Molièrovy výjimečné komedie Amfitryon.

Po více než šedesáti letech se pak na jeviště

Mahenova divadla vrátí v její režii Brechtův

Kavkazský křídový kruh.

režie činohra

režiséři!

Ivan Krejčí

Dlouholetý umělecký šéf ostravské Komorní

scény Aréna vybudoval ve svém divadle jeden

z nejrespektovanějších ansámblů v zemi.

Aréna, která několikrát zvítězila v anketě

Divadelních novin o Divadlo roku, také znamená

vyhraněný inscenační styl – dravý, drzý,

vyhýbající se falši, s punkovou důrazností. Ivan

Krejčí je pro svůj nevybíravý styl často oslovován

ke spolupráci i mimo svou domovskou

scénu. Kromě prací v Hradci Králové, Liberci či

Českých Budějovicích také těsně před začátkem

epidemie nazkoušel v Mahenově divadle

Steigerwaldovu frašku Dobové tance. V sezoně

2021/2022 připraví v divadle Reduta inscenaci

Ohnivá země Václava Štecha.

foto: Martin Špelda

f oto: Jakub Čáp

Radovan Lipus

Patří k silné generaci režisérů devadesátých

let. Od roku 1992 do roku 2008 byl kmenovým

režisérem Národního divadla moravskoslezského,

poté na stejné pozici působil

ve Švandově divadle na Smíchově. Od té

doby je ve svobodném povolání a kromě

divadla se věnuje televizní práci. Napsal

(spolu s Davidem Vávrou) a režíroval pořady

Šumná města a Šumné stopy – o českých

architek tech ve světě. Režíroval také v Divadle

na Vinohradech, v Klicperově divadle v Hradci

Králové nebo v plzeňském divadle Alfa. V Činohře

NdB minulou sezonu připravil nejnovější

hru Toma Stopparda Leopoldstadt a v té současné

inscenuje novou hru významné české

dramatičky Lenky Lagronové Chytání Vídně.

Michal Lang

Ředitel a umělecký šéf Divadla pod

Palmovkou (oceněného pod jeho vedením

jako Divadlo roku) je významný činoherní

režisér, působil jako kmenový režisér či umělecký

šéf v Čino herním studiu města Ústí nad

Labem, Švandově divadle na Smíchově, Činoherním

klubu a libereckém Divadle F. X. Šaldy.

Pohostinsky režíroval také v dalších českých

a moravských divadlech. Jeho cesta českým

divadlem ovlivnila mnoho tvůrců i herců a je

spojena s velkou činohrou a výraznými inscenacemi

dramatických textů (je také autorem

několika divadelních her). Do Činohry NdB

přichází inscenovat nejnovější hru britské

autorky Lucy Kirkwoodové Nebesa, velkolepé

drama pro třináct žen.

40–41

Štěpán Pácl

Kmenový režisér Činohry NdB působí

v divadle od sezony 2019/2020, za tu

dobu vytvořil šest inscenací, v nichž určuje

současné směřování souboru – kromě velkých

her, jako jsou Jiráskova Lucerna nebo

Molnárův Liliom, také komorního a intenzívního

Idomenea současného německého

autora Rolanda Schimmelpfenniga nebo

monodrama Stěhování duší, kterým znovuotevřel

Malou scénu Mahenova divadla

jako velkou činohru v malém prostoru. Jeho

režie stojí na důkladné herecké práci a sází

na diváckou citlivost a imaginaci. V sezoně

2021/2022 režíruje inscenaci Kočár

do Vídně v koprodukci s Filharmonií Brno,

Shakespearův Večer tříkrálový a Matku

Karla Čapka.



×

foto: archiv NdB

foto: archiv NdB

zde hraje činohra

Mahenovo divadlo

text: Jitka Nováková

Mahenovo divadlo patří k prvořadým architektonickým

památkám Brna. Bylo vystavěno v letech 1881–1882

v krátké době pouhých osmnácti měsíců jako německé

Městské divadlo v Brně.


Projekt a realizaci stavby zadala tehdejší městská rada v čele se starostou

Gustavem Winterhollerem vídeňské architektonické kanceláři

Ferdinand Fellner & Hermann Helmer – brněnské divadlo bylo prvním

z šesti divadelních domů na území dnešní České republiky, které

Fellner & Helmer společně navrhli. Vlastní stavbu divadla provedl

brněnský stavitel Josef Arnold za řízení vídeňského architekta Josefa

Nebehostenyho. Vzhledem k zničujícím požárům ve Vídni a v Praze,

a v důsledku toho zpřísněným bezpečnostním předpisům, bylo během

stavby rozhodnuto o zvýšení počtu schodišť a zejména – což dnešní

(od r. 1965) Mahenovo divadlo činí unikátním – o plné elektrifikaci.

V divadle tak nebyly instalovány rozvody pro plynové osvětlení, celé

bylo osvětleno pouze elektrickými žárovkami a prostranství před divadlem

obloukovými lampami. Elektrifikaci provedla pařížská Société

électrique Edison spolu s vídeňskou komanditní firmou pro využití

elektřiny Brückner, Ross a spol. a výhradně pro potřeby divadla

byla na dnešní Vlhké ulici vybudována samostatná parní elektrárna.

Na průběh prací dohlížel Edisonův asistent Francis Jehl. Sám Edison

Brno a jeho reprezentativní divadelní budovu navštívil v roce 1911.

Dobrou vizitkou kanceláře Fellner & Helmer byla vedle důrazu

na bezpečnost staveb rychlost, spolehlivost a též citlivá umělecká

výzdoba, využívající historizujících slohů poslední třetiny 19. století

a stavící na kontrastu harmonizující neorenesanční fasády a emocionálně

pojatého neobarokního interiéru. Kancelář pravidelně spolupracovala

s vynikajícími vídeňskými umělci, z nichž mnozí se podíleli

i na výzdobě brněnského divadla – sochař Theodor Friedl, malíř Adolf

Roth, umělecký zlatník Johann Schönthaler; lunety na stropu hlediště

vytvořili Julius Schmidt a Olga Fialková, původní oponu, která se však

do dnešních dnů nezachovala, malíř Franz Lefler. Vestibul divadla

později doplnily busty významných představitelů brněnského českého

divadla: dirigenta, šéfa opery a ředitele NdB Františka Neumanna

od Josefa Axmanna a spisovatele, dramatika a dramaturga Jiřího

Mahena od Františka Proseckého.

Provoz v divadle byl zahájen 14. listopadu 1882 slavnostním

komponovaným večerem, který uvedla předehra Weihe des Hauses

Ludwiga van Beethovena, následovala slavnostní alegorie ve verších

Adolfa Franckela, prvního ředitele divadla, Bei Frau Bruna a Goethův

Egmont. Až do roku 1918 sloužila budova výhradně brněnskému

německému divadlu, na jeho scéně začínali mnozí slavní umělci,

kteří se později proslavili ve Vídni i za hranicemi Rakouska-Uherska,

např. operní pěvci Maria Jeritza a Leo Slezak. Českému Národnímu

divadlu, které ji od té doby s krátkou přetržkou v době druhé světové

války užívá stále, byla svěřena v roce 1919. Do otevření nového

Janáčkova divadla (1965) byly v budově uváděny především opery

a balety – uskutečnily se zde např. původní premiéry oper Leoše

Janáčka Káťa Kabanová (1921), Příhody lišky Bystroušky (1924),

Věc Makropulos (1926), Z mrtvého domu (1930), Osud (1958) či první

provedení Prokofjevova baletu Romeo a Julie (1938). V roce 1965

se budova stala stálým působištěm Činohry NdB.

42–43

×

Divadlo Reduta

text: Jitka Nováková

Objekt dnešní Reduty je výsledkem složitého stavebního

vývoje, který s četnými přestavbami a dostavbami probíhal

nepřetržitě po několik století.


Jeho základem byl nárožní dům Lichtenštejnů, jejž v roce 1600

vykoupilo město a zřídilo v něm tzv. Novou tavernu, později zvanou

Velkou, reprezentační objekt určený vzácným návštěvám města.

V roce 1634 byl přikoupen dům vedlejší, jehož rekonstrukcí a propojením

se stávajícím objektem vznikl uzavřený jednopatrový komplex,

rozsahem již odpovídající dnešní Redutě.

Občasné divadelní produkce probíhaly v městské taverně

pravděpodobně již od 60. let 17. století, teprve v roce 1733 však

bylo ve východním křídle tohoto komplexu vystavěno vlastní divadlo

lóžového typu s hlubokým perspektivním jevištěm. V letech 1785

a 1786 podlehl objekt zničujícím požárům a v době napoleonských

válek a tzv. čtvrté francouzsko-rakouské války byl devastován, když

sloužil jako lazaret a improvizovaná vojenská ubytovna. Na rekonstrukcích,

které následovaly, se podílela řada významných soudobých

architektů a umělců, mezi nimi i příslušníci věhlasného rodu italských

malířů, dekoratérů a jevištních výtvarníků Lorenzo, Vincenzo a Antonio

Sacchettiové. S érou divadla ve východním křídle Reduty je spojeno

mj. jméno Emanuela Schikanedera, libretisty Mozartovy Kouzelné

flétny a ředitele divadla v letech 1807–1809, či události roku 1767,

kdy se v Redutě odehrálo první české představení v Brně Zamilovaný

ponocný, nastudované a v češtině provedené bádenskou divadelní

společností, a kdy zde se svojí sestrou Nanerl koncertoval jedenáctiletý

Wolfgang Amadeus Mozart. Na paměť této události byl v roce 2008

před Redutou odhalen Mozartův pomník od Kurta Gebauera. Po požáru

v roce 1870 již toto divadlo nebylo obnoveno, ve 20. století převzal

funkci divadelního sálu taneční sál v západní části budovy.

Současné architektonické řešení Reduty je dílem brněnského

ateliéru D.R.N.H., v. o. s. – členů autorského týmu Antonína Nováka,

Petra Valenty, Radovana Smejkala a Eduarda Štěrbáka, spoluautory

návrhu byli Klára Michálková a Karel Spáčil a spolupracovníkem při

realizaci divadelní části Miroslav Melena. Rekonstrukce, která byla

realizována v letech 2002–2005, citlivě propojila moderní prvky

s původní dochovanou architekturou, znovu umístila divadelní sál

do východního křídla a celému objektu vrátila jeho společenskou

a reprezentativní funkci. Završením rekonstrukce byla umělecká

výzdoba stěn Mozartova sálu, kleneb kavárny a výtvarně pojednané

teraco v atriu, jež provedl Petr Kvíčala.

Do roku 1919 využívalo Redutu brněnské německé divadlo,

od toho roku se v hracích dnech pravidelně střídalo s českým Národním

divadlem. U českého publika, které Redutu dříve nebylo příliš

zvyklé navštěvovat, se stala oblíbenou až po skončení druhé světové

války, kdy v ní (do jejího uzavření pro havarijní stav v roce 1993)

zakotvil tehdejší soubor zpěvohry. Novodobá historie Reduty začala

prvním představením po rekonstrukci 1. října 2005 společným projektem

činohry, opery a baletu NdB: Noci Dnem Víta Zouhara a Příběh

vojáka Igora Stravinského.

foto: Rafael Sedláček

Původní divadelní sál v 80. letech 20. století

zde hraje činohra

foto: archiv NdB

Divadelní sál

foto: archiv NdB

Mozartův sál

44–45

×

off program

Doprovodné programy

Činohry NdB

Činohra NdB nabízí několik druhů doprovodných programů. Jsou

to především lektorské úvody, při nichž se diváci mohou setkat

s dramaturgem či režisérem inscenace a dozvědět se více o procesu

zkoušení, hře, autorovi i divadle jako takovém. Tato setkání

se konají půl hodiny před začátkem vybraných představení

na Malé scéně Mahenova divadla nebo v galerii ve foyer divadla

Reduta. Činohra NdB také pořádá sérii přednášek předních českých

intelektuálů na témata související s jednotlivými inscenacemi.

Tyto přednášky se během roku konají především mimo divadelní

budovy – na akademické půdě, v galeriích nebo vzdělávacích

institucích (např. v sídle Alliance Française) či kavárnách. Mimo to

pak Činohra NdB pořádá několik jednorázových akcí, jako je například

pravidelné rozsvěcení vánočního stromu na Malinovského

náměstí nebo silvestrovský večer. Zvláštní sekcí je pak program

pro školy, který je variabilní a nabízí různé doprovodné programy

podle potřeb dané školy a třídy.

Lektorský úvod Mirandolína

foto: archiv NdB

We Think Through

Dramatic Theatre

The Dramatic Company of the Brno National Theatre – also known as

The Mahen Dramatic Theatre Company according to its first dramaturge,

renowned Czech writer Jiří Mahen (1882–1939) – operates on

two main stages: the Mahen Theatre and the Reduta Theatre. Their

artistic director Milan Šotek, who had previously worked as a dramaturge

for large drama theatre companies, including the Prague National

Theatre, been shaping the Brno drama company since January

2019. The alpha and the omega of Šotek’s dramaturgic approach

is his relationship with acting and drama as well as his relationship

with tradition.

The ambition to make the Mahen Dramatic Theatre Company

one of the most respected ensembles in Czechia led us to reintroduce,

starting from the season 2019/2020, the Chief Director position

with the appointment of Štěpán Pácl, Šotek’s contemporary.

In his former work, mainly focused on Czech drama, Pácl had been

exploring the potentialities of the word, caring about what can most

appropriately be called poetics, i.e. a sensibility for other qualities of

language and reality than the merely semantic and utilitarian.

In its striving to ‘think through dramatic theatre’, or to understand

more about man and the world by means of performance, the

Mahen Dramatic Theatre Company has to base itself on acting. And

reciprocally: in such a theatre, acting cannot do without drama because

the actor must have ‘roles to enact’.

Starting with the 2019/2020 season, we invite cooperation

from those directors whose invention emphasises actors’ acting and

is deeply rooted in drama (not in drama as ‘literature’ but in dramatic

acting which – naturally and inevitably – involves speaking). Our

conviction, which we share with these artists, is that ‘doing grand

dramatic theatre today has a meaning’.

The present-day staging style of the Mahen Dramatic Theatre

Company has been developed in four major dramaturgical fields:

Czech plays, Central-European drama, Czech premieres of recent

plays by internationally renowned playwrights and Original Czech

drama.

Come and see our plays

in the Mahen theatre!

You can enjoy some of our most popular perfomances –

Hannah (Hana) by Alena Mornštajnová, Quills (Pera markýze de Sade)

by Doug Wright, The King’s Speech (Králova řeč) by David Seidler.

JSME S VÁMI NA CEST

za kulturou

HRDÝ PARTNER INSCENACE

MAJITELÉ KLÍČŮ

generální partner

partneři

mediální partneři

BRNODaily

Dnes jdeme

na činohru

f oto: Miloš Nejezchleb / Dnes jdu na činohru! – Pera markýze de Sade

DIVA speciál - Činohra NdB

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?