Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
Magazín Národního divadla Brno
Činohra speciál 2021
Dnes jdeme
na činohru
STATUTÁRNÍ MĚSTO BRNO
FINANČNĚ PODPORUJE NÁRODNÍ DIVADLO BRNO,
Sezona 2021/2022
PŘÍSPĚVKOVOU ORGANIZACI.
STATUTÁRNÍ MĚSTO BRNO
FINANČNĚ PODPORUJE NÁRODNÍ DIVADLO BRNO,
PŘÍSPĚVKOVOU ORGANIZACI.
STATUTÁRNÍ MĚSTO BRNO
FINANČNĚ PODPORUJE NÁRODNÍ DIVADLO BRNO,
PŘÍSPĚVKOVOU ORGANIZACI.
STATUTÁRNÍ MĚSTO BRNO
FINANČNĚ PODPORUJE NÁRODNÍ DIVADLO BRNO,
PŘÍSPĚVKOVOU ORGANIZACI.
činohra
Činy i herci zpět na scéně
Nová sezona se v činohře vyznačuje postupným opouštěním
relativizace hodnot a zaměřením na skutečné drama, podobně jako
se celá společnost postupně soustředí na činy a zodpovědnost za ně.
Soubor činohry představí deset her činů – ať už ve vážné, nebo
komediální podobě.
foto: Václav Jirásek
PŘÍSPĚVKOVOU ORGANIZACI.
STATUTÁRNÍ MĚSTO BRNO
FINANČNĚ PODPORUJE NÁRODNÍ DIVADLO BRNO,
PŘÍSPĚVKOVOU ORGANIZACI.
STATUTÁRNÍ MĚSTO BRNO
FINANČNĚ PODPORUJE NÁRODNÍ DIVADLO BRNO,
STATUTÁRNÍ MĚSTO BRNO
FINANČNĚ PODPORUJE NÁRODNÍ DIVADLO BRNO,
PŘÍSPĚVKOVOU ORGANIZACI.
STATUTÁRNÍ MĚSTO BRNO
FINANČNĚ PODPORUJE NÁRODNÍ DIVADLO BRNO,
PŘÍSPĚVKOVOU ORGANIZACI.
STATUTÁRNÍ MĚSTO BRNO
FINANČNĚ PODPORUJE NÁRODNÍ DIVADLO BRNO,
PŘÍSPĚVKOVOU ORGANIZACI.
STATUTÁRNÍ MĚSTO BRNO
FINANČNĚ PODPORUJE NÁRODNÍ DIVADLO BRNO,
PŘÍSPĚVKOVOU ORGANIZACI.
2–3
→
„Zní to jako bojová fanfára i pro
moderní české drama. Bereme
ji my mladí za svou. Bereme
ji za svou i do boje o nový
intensivnější divadelní život zde
v Brně. Naši herci jistě jí dobře
porozumějí. Naše obecenstvo
mělo by nám v té bitvě pomoci.
Je to vážná, krásná a svatá věc.“
Jiří Mahen, Před oponou, 1920
úvodník
Milí přátelé činohry,
říká se, že nic nestárne tak rychle jako včerejší noviny. Leda snad
data premiér posledních dvou sezon na divadelních plakátech. V termínu
umožnila virulentní doba uvést pouhou čtvrtinu dozkoušených
inscenací. I proto jsme na letošek připravili materiál s prodlouženou
„dobou trvanlivosti“ – činoherní speciál DIVY, který vás provede předchozími
dvěma sezonami, jakož i nastíní tu příští. Zkrátka představí
„první trojletku“ proměněné Činohry NdB.
Pod novým uměleckým vedením není „z gruntu nová“, spíše
rozvíjí zahlédnuté možnosti historicky významného souboru a divadelních
budov. Paradoxně věříme, že naše publikum si tím spíš všimne
změny! Herecký a inscenační styl Činohry NdB odpovídá jejímu
„popisu práce“ v rámci brněnské (ale zrovna tak regionální i celorepublikové)
divadelní mapy. Je opět souborem, který lpí na dramatu
jako evropské kulturní vymoženosti, jež člověku umožňuje nahlédnout
sám sebe a něco podstatného (ať už hrdosti hodného či trapného)
se o sobě dozvědět.
Třetí sezonu načíná proměněná Činohra NdB s touto bilancí:
v třicetičlenném hereckém souboru čtrnáct nových tváří; od září
2019 do června 2020 dvacet dozkoušených inscenací. To už je
slušný počet na to, aby začaly krystalizovat dvě největší hodnoty
divadel našeho typu: ansámblovost a repertoárovost. Lví podíl
na tomto hledání má kmenový režisér Činohry NdB Štěpán Pácl.
Obnovená pozice „hausregisseura“, kterou tu v minulosti úspěšně
zastávali mj. Zdeněk Kaloč či Martin Čičvák, přinesla dosud šest
mimořádných inscenací – Lucerna, Liliom, Idomeneus, Stěhování
duší, Racek, Kdo se bojí Virginie Woolfové? – a Pácl si oddechový
čas nevybere ani v této sezoně, kdy pro vás přichystal Večer
tříkrálový a Čapkovu Matku.
Cena Thálie pro Terezu Groszmannovou za roli Mirandolíny, souhlas
Milana Kundery s uvedením Majitelů klíčů, po celá desetiletí zakazovaných,
kontinentální premiéry posledních her Martina McDonagha
či Toma Stopparda, pozvání Činohry NdB na plzeňský Mezinárodní
festival Divadlo s inscenací Idomeneus… To vše a mnohé další není
jistě radno přeceňovat, ale ani podceňovat. Troufám si tvrdit, že
se v proměněné Činohře NdB „začalo něco dít“. Ostatně, považte nad
následujícími stranami sami, ale ještě lépe – přijďte se o tom přesvědčit
na některé z našich představení: ať už v Mahenově divadle či
v divadle Reduta.
Milan Šotek
umělecký šéf Činohry NdB
foto na obálce: Miloš Nejezchleb
Dnes jdu na činohru! – Sňatky na železnici
Magazín Národního divadla Brno
obsah
Vydává: Národní divadlo Brno, příspěvková organizace,
jejímž zřizovatelem je statutární město Brno.
MK ČR E11077
ISSN 1803-0408
Vedoucí redakce: Martina Mužátková, muzatkova@ndbrno.cz
Editorka: Zuzana Voráčová
Grafická úprava: Robert V. Novák
Tisk: Mafraprint
Obchodní informace
Národní divadlo Brno, příspěvková organizace,
Dvořákova 11, 657 70 Brno
Informace o představení, rezervace a dobírky
obchodni@ndbrno.cz / 542 158 120
Online prodej: http://online.ndbrno.cz
Prodej v hotovosti a na platební kartu
Předprodej vstupenek NdB, Dvořákova 11, 542 158 120
každý všední den 8.30 – 18.00
Infocentrum Dům pánů z Lipé, 539 000 770
po – pá 8.00 – 18.30
Pokladny divadel: 45 minut před představením
Zákaznické centrum
Eva Sedláčková, sedlackova@ndbrno.cz / 607 182 866
Zuzana Ivanová, předplatné / abo@ndbrno.cz / 542 158 233
2 sezona 2021/2022 premiéry
4 soubor Soubor rozmanitosti
10 soubor Jak to vidí šéf
11 soubor Šotkův tým
12 repertoár Království za příběh!
16 repertoár Ženy ženám
18 repertoár Zlomové okamžiky
20 repertoár Paralelní reality našich existencí
24 repertoár Lekce humoru
28 repertoár Brno – předměstí Vídně
32 repertoár Hra s identitou
36 repertoár Nejen dětskýma očima
38 kaleidoskop Výjimečné okamžiky
40 režie Za všechno mohou režiséři!
42 zde hraje činohra Mahenovo divadlo
44 zde hraje činohra Divadlo Reduta
46 off program Doprovodné programy Činohry NdB
46 English summary
Statutární město Brno finančně
podporuje Národní divadlo Brno,
příspěvkovou organizaci.
Ministerstvo kultury finančně
podporuje Národní divadlo Brno,
příspěvkovou organizaci.
Aktivity Národního divadla Brno
jsou podporovány
Jihomoravským krajem.
4–5
Soubor
rozmanitosti
text: Jaroslav Jurečka
foto: KIVA
Během posledních tří let prošel soubor Činohry NdB
výraznou proměnou, obměnila se téměř polovina
herců. Kromě příslušníků nejmladší herecké generace
do souboru přibyli také starší a zkušení kolegové
a společně s dlouholetými herci souboru teď mohou
tvořit to, na co se těší především diváci: činoherní
soubor snů.
Soubor má třicet členů, z toho jedenáct žen a devatenáct mužů
v rozmezí od dvaceti šesti do sedmdesáti osmi let. Nejdéle
sloužící člen nastoupil do divadla třináct let před tím, než se
ten nejmladší člen narodil, a třicet sedm let před tím, než do něj
nastoupil poslední angažovaný herec. Herci přicházejí z celé republiky,
od Opavy po Chomutov, a vystudovali všechny herecké
školy v Česku, včetně té někdy vysmívané, ale nejtvrdší „školy
života“, která neudílí žádné tituly.
A proč je to všechno důležité? Soubor snů je totiž vícegenerační,
takže se věkem nabytá životní zkušenost střetává s idealismem
mládí. V souboru jsou lidé s odlišnými divadelnickými
zkušenostmi a ne-zkušenostmi, takže se neustále učí jeden od
druhého a své metody navzájem objevují, kradou, ověřují, zahazují
a zdokonalují. V našem souboru jsou také zastoupeny všechny divadelnické
proudy a trendy posledních dekád a herecký samouk v něm
spolupracuje s hereckými pedagogy.
Jinými slovy: soubor snů je soubor rozmanitosti. Rozmanitost
je i v paletě toho, co takový soubor dokáže zahrát – u každého herce
je vypsaná jedna z jeho replik v některé inscenaci. A jedná se
o opravdu rozmanité divadelní kusy.
Petr Bláha
„Ženskou si musím
držet od těla!“
Mirandolína
Vojtěch Blahuta
„Ztratil jsem k vám
veškerou úctu.“
Kdo se bojí Virginie Woolfové?
Roman Blumaier
„Čůrat proti větru se ještě
nikomu nevyplatilo.“
Protokol
soubor činohra
Hana Tomáš Briešťanská
„Jsem si naprosto jistá,
jsem lékařka.“
Doktorka
Michal Bumbálek
„Měním to, co se mi nelíbí, a pak
likviduju všechno ostatní.“
Velmi, velmi, velmi temný příběh
Zuzana Černá
„Ty si myslíš, že když jsem před
tebou nikoho neměla, že si mnou
můžeš být jistej!“
Majitelé klíčů
Tomáš David
„Je to tak, za hodinku budu
ženatý!“
Slaměný klobouk
Ivan Dejmal
„Ovšem i z pobudy nebo z lumpa
může být pořádný člověk!“
Liliom
Hana Drozdová
„Hercna mně rumpluje samejma
citama.“
Sňatky na železnici
Marie Durnová
„Mysli si, že jsem fatalistka, ale
osud je osud, nevybereš si.“
Stěhování duší
Tereza Groszmannová
„Já mám raději svobodu než
chomout!“
Mirandolína
6–7
Jan Grygar
„Pryč od lidí, to suma moudrosti.“
Lucerna
→
David Kaloč
„Dnes ráno jsem se probudil
jako pták!“
Pera markýze de Sade
Vladimír Krátký
„Někdo vás betálně pohópal a udělal si
z vás čurinu!“
Sňatky na železnici
Petr Kubes
„Nejsem nic než kolárek.“
Doktorka
Viktor Kuzník
„Píšu humoristické knížky.“
Leopoldstadt
Veronika Lapková
„Ach, kdyby to všechno byl jen sen!“
Nikdo
Petra Lorencová
„Po všem, co se stalo…
nemusíme mluvit?“
Idomeneus
Roman Nevěčný
„Je konec. Džbán se rozbil.“
Nikdo
Tereza Richtrová
„Řídím se takovým pravidlem:
nemyslet na budoucnost.“
Racek
Martin Siničák
„Není žádný bůh, jen já!“
Pera markýze de Sade
soubor činohra
Martin Sláma
„Jsme na správné cestě.“
Protokol
Isabela Smečková Bencová
„Odcházím od tebe, Charlesi. A beru si
děti. Beru si jen jedno dítě!“
Velmi, velmi, velmi temný příběh
Jakub Svojanovský
„Vy si ale umíte dramatizovat
to svoje nic!“
Majitelé klíčů
Jana Štvrtecká
„Co já můžu? Vžijte se do mého
postavení: co já můžu?“
Racek
Tomáš Šulaj
„Teda pomalejší instituci, než je
blázinec, abys fakt pohledal.“
Noc bláznů
Pavel Čeněk Vaculík
„Mravní pohled nemá vliv na právní
stav.“
Leopoldstadt
Martin Veselý
„Nemá smysl přede mnou utíkat.“
Mars
Bedřich Výtisk
„Však má chvíle přijde.“
Lucerna
8–9
Eliška Zbranková
„Kdo večer nemíchá, ten ráno
nevzdychá.“
Kdo se bojí Virginie Woolfové?
×
Jak to vidí šéf
„Může to znít banálně, ale rád bych v Činohře brněnského Národního divadla
pěstoval činohru. Činohru, která pro mě není myslitelná bez práce se slovem –
se slovem chápaným nikoliv jako literatura, ale jako impuls k herecké tvorbě.
To není samozřejmost.
Činohra jako by se dnes dobrovolně zbavovala toho, v čem dokáže být
nejsilnější a vlastně jedinečná: hereckého jednání v dramatické situaci – jinými
slovy toho, že je divadlem herců a autorů. […] Chci hledat podoby současné,
sebevědomé činohry, která nepošilhává po jiných druzích divadla. […]
Pokusům o velkou činohru bude podřízen i okruh oslovených režisérů.
Chci zvát takové režisérské osobnosti, které dosud ctí činohru jako
interpretační divadlo, jejichž invence a osobitost má východisko v dramatickém
textu a umocňuje hru herců. S takovými tvůrci jsem pak vlastně předdomluven,
že dělat dnes velké ansámblové divadlo má ještě smysl.“
Z „inaugurační řeči“ Činohra není sprosté slovo 28. 2. 2018
Milan Šotek
Umělecký šéf Činohry NdB
Štech
Druhý herec
Štech
Třetí herec
Štech
Třetí mistr herec Jistěže.
Herečka
Tohle bych jako režisér v žádném případě netoleroval.
Kde vůbec je?
Říkal nám, že musí jít neodkladně za panem dramaturgem.
Co je tak neodkladného, že ho to zdržuje od zkoušení mé hry?
Pan Mahen prý chystá nějaké změny v dramaturgickém plánu.
A vlastně dobře, že tu není. Aspoň vám v klidu vysvětlím,
jak se má moje komedie správně hrát. Souhlasíte?
Já jsem ještě nikdy žádného autora mluvit o své hře neslyšela.
(Tomáš Vůjtek, Václav Štech: Ohnivá země Václava Štecha,
dramatický text, který vznikl na objednávku uměleckého šéfa Činohry NdB.)
Kdo je Milan Šotek?
Nepřehlédnete ho. Je vysoký. Kudrnatý. Ležérní. Playboy české
dramaturgie. A ke každému boku se mu slastně vine nejméně
jedna slovní hříčka. Přes den kutá na poli klasické i moderní
vážné dramatiky, po večerech obcuje s múzou zcela neseriózní.
Pro kabaret pan Floridor a pro činohru Célestin! Poletuje zkrátka
z květu na květ jako calembourec morušový. Nebo calemborec?
Jen škoda, že když už spojil svůj osud s Brnem, má velmi podobné
jméno jako jiný věhlasný brněnský dramaturg. Jest se obávati,
že zůstane v jeho stínu. Kdyby se jmenoval třeba M. O. Tiva,
kdo ví, kam by to ještě dotáhl…
Jan Šotkovský
dramaturg Městského divadla Brno
soubor činohra
Šotkův tým
perex: Jaroslav Jurečka
text: Milan Šotek
foto: KIVA
Pod rentgenovýma očima uměleckého šéfa se tentokrát
ocitli i jeho nejbližší spolupracovníci – kmenový režisér
a dramaturgové, kteří se spolu s ním snaží umělecky vést
divadlo k nejlepším výsledkům. Protože Milan Šotek je
i dramaturg, jsou jeho postřehy neúprosně přesné. Zároveň
je ale i dramatik, dokáže je říci laskavě, řečí působivou
a půvabnou.
Dramaturgyně jediná „zděděná“,
a byl to od Martina Františáka
dobrý odkaz. Kdo jiný by mi vysvětlil,
kdo to byl ten Bjørnstjerne
Bjørnson, po němž je v Brně pojmenován
sad. Nerada čte jiné než
severské hry (a ani ty ne kdovíjak
často), zato do samotného vzniku
inscenace se pouští po hlavě,
přičemž prokazuje nezanedbatelné
schopnosti produkční.
Pozitivní bytost, jež na tváři umí
vykouzlit nádherný úsměv, ale
zrovna tak se dokáže i nebetyčně
kabonit. Odlákána z Českého rozhlasu
zpět k divadlu, specializuje
se na práci s autory. Jako jediná
z dramaturgického týmu umí
napsat celý odstavec bez stylistických
i gramatických hnid. Má ráda
herce a umí s nimi a k nim mluvit,
a to se počítá.
Barbara Gregorová
Dramaturgyně Činohry NdB
Hana Hložková
Dramaturgyně Činohry NdB
Benjamín dramaturgického týmu
s nároky ostříleného divadelního
matadora či vysokoškolského profesora
dramaturgie. Svou e-mailovou
korespondencí vytočil doběla
již nejednoho autora, pročež mu
přezdívám „nový Stroupežnický“.
Čtení mu jde, méně už ctění
„deadlineů“. Pozná, co je a co
není dramatické. To kupodivu
každý dramaturg neumí.
Jaroslav Jurečka
Dramaturg Činohry NdB
„Rozený“ kmenový režisér. Volná
noha by mu málo svědčila, neboť
potřebuje každé divadlo vzít
„za své“ a s okruhem (a priori či
až posléze) spřízněných herců
pracovat kontinuálně. Na soubor
působí až „pedagogicky“, aniž
by přitom sám rezignoval na své
„celoživotní vzdělávání“. Neznám
mnoho režisérů, kteří by v průběhu
práce pochybovali více než
Pácl. A neznám žádného, u kterého
by to na výslednou inscenaci mělo
tak pozitivní dopad.
Štěpán Pácl
Kmenový režisér Činohry NdB
10–11
×
foto: Patrik Borecký
Pera markýze de Sade
foto: Patrik Borecký
Pera markýze de Sade
Doug Wright
Pera markýze de Sade
Překlad: Pavel Dominik
Režie: Martin Glaser
Česká premiéra: 11. října 2019
v Mahenově divadle
Roland Schimmelpfennig
Idomeneus
Překlad: Tomáš Dimter
Režie: Štěpán Pácl
Česká premiéra: 2. září 2020
v divadle Reduta
Ferenc Molnár
Liliom
Překlad: Jiří Zeman
Režie: Štěpán Pácl
Premiéra: 4. září 2020 v Mahenově divadle
Martin McDonagh
Velmi, velmi, velmi temný
příběh
Překlad: Pavel Dominik
Režie: Michal Vajdička
Česká premiéra: 11. září 2020
v divadle Reduta
Anton Pavlovič Čechov
Racek
Překlad: Jaroslav Vostrý
Režie: Štěpán Pácl
Premiéra: 7. září 2021 v Mahenově divadle
premiéra sezony 2021/2022
Bertolt Brecht
Kavkazský křídový kruh
Překlad: Rudolf Vápeník a Ludvík Kundera
Režie: Aminata Keita
Premiéra: 25. března 2022
v Mahenově divadle
repertoár činohra
Království
za příběh!
text: Jaroslav Jurečka / Hana Hložková
Touha po příbězích, po jejich vyprávění a poslouchání,
patří k člověku stejně jako touha příběhy předvádět.
Tento aspekt lidského života je podivuhodně neměnný,
proto i dnes, kdy je nám už vzdálená představa
slepého Homéra zpívajícího své eposy za doprovodu
strun, nadšeně posloucháme rozhlasové hry
a současné vypravěče nalézáme pod „značkami“
storytelling nebo slam poetry.
f oto: Marek Olbrzymek
Mezi nejsilnější divadelní příběhy patří dvě hry, jejichž premiéry se
odehrály na přelomu devatenáctého a dvacátého století – Racek
a Liliom. Oba příběhy pojednávají o „běžných“ lidech a jejich problémech
a zpracovávají tak ožehavá témata moderního světa. V Rackovi
jde o strach z nesmyslnosti vlastního života a touhu nalézt ve světě
něco čistého a krásného – lásku či umění. O to se snaží Treplev,
Nina, Máša, Medveděnko – ovšem vybřednout z koloběhů banality
a neskončit v neuspokojivé a sžíravé rutině, podobně jako Arkadinová,
Trigorin či Polina, to je boj doslova na život a na smrt. Liliom je
o zápasu se sebou samým. Když se někdo rozhodne změnit svůj život
a povznést se z bahna budapešťské periferie, aby mohl zabezpečit
domov pro milovaného člověka a dítě, v moderním světě musí bojovat
s dalšími nástrahami: přemoci sám sebe a svou hrdost, přijmout
dočasnou podřadnost a upřednostnit abstraktní dobro před vlastní
doslova hmatatelnou prchlivostí a pýchou.
Ve společnosti příběhů žijí lidé v Evropě již velmi dlouho, a je samozřejmé,
že se vztah k nim vyvíjí, stává se rafinovanějším a do popředí
se v některých dílech dostává sám příběh a jeho zrod. Vzniká
Idomeneus
tak specifická kategorie příběhů o příběhu a o tvůrcích příběhů,
které v repertoáru Činohry NdB máme dva – Pera markýze de Sade
a Velmi, velmi, velmi temný příběh. V první jmenované hře je jasné,
o jakou historickou osobnost jde. Námět vychází z nesnesitelných
rozporů de Sadova díla a tehdejší morálky. Na sklonku života uvězněný
v charentonském blázinci, provokuje markýz svými příběhy alespoň
své okolí – lékaře, švadlenku a kněze. Do popředí se tu dostává
samotná fantazie: muži pobouření tím, co markýze napadá, vymýšlejí
drsnější a drsnější způsoby, jak jeho fantazii zničit, až se ukáží krutější
v činech, než je on ve svých představách. Zatímco „Pera“ mají základ
ve skutečných okolnostech života historické postavy, ve Velmi, velmi,
velmi temném příběhu je historická věrnost parodována až po strop,
neboť zde vystupují dva spisovatelé – Hans Christian Andersen
a Charles Dickens. Oba vypravěči řeší podobný problém, nejsou totiž
sami autory svých příběhů, ale píší je za ně pygmejské otrokyně,
12–13
→
foto: Tereza Jiroušková
které uprchly před belgickou genocidou v Kongu. Že by to bylo přitažené
za vlasy? To není vše! Konžská genocida se stala až po smrti
obou bardů, takže se pygmejky vrátily z budoucnosti. A pronásledují
je dva belgičtí vojáci. Mrtví. Dvojčata. A to pořád není všechno. Autor
Martin McDonagh dokáže s vyprávěním dělat psí kusy, jak to dokládají
jeho často oceňované filmy, ovšem v této hře o spisovatelské
krizi dvou národních umělců je vyprávění příběhu napnuto k prasknutí
a samo o sobě je zdrojem vybraného humoru.
Již vzpomenutý Homér své příběhy přednášel a neproměňoval
se v aktéry eposů – a zatímco západní kultura se povětšinou soustředí
právě na zpodobení dějů, předávání příběhů na Východě pracuje
s odstupem, ať už jsou to arabští a perští vypravěči nebo divadlo
východní Asie. Právě z blízkovýchodního vypravěčství čerpal při
psaní své hry Idomeneus Roland Schimmelpfennig – herci tu nehrají
konkrétní postavy, ale tvoří sbor, který vypráví různé varianty příběhu
mytického Idomenea, krále Kréty. Mýtus má počátky v homérské
době, ale během staletí se různě proměňoval. Schimmelpfennig
vypráví všechny varianty příběhu o králi, který při návratu domů slíbí
bohům obětovat první živou bytost, s níž se na pobřeží setká – tou je
jeho vlastní syn. Skrz všechny varianty příběhu zaznívá téma obzvláště
aktuální: jak můžeme klidně žít, když jsme obětovali budoucnost
našich dětí?
Z východní tradice čerpá ve svých hrách i teoretických pracích
patrně nejvýznamnější divadelník dvacátého století Bertolt Brecht.
Kavkazský křídový kruh je původně starý čínský příběh, který známe
z biblické varianty o soudu krále Šalomouna, Brechtem ovšem
Liliom
přepracovaný a obohacený o mnoho prvků. Rámcový děj se odehrává
po konci druhé světové války, kdy si gruzínští Sověti přerozdělují bývalou
knížecí půdu. Jeden z kolchozů spor o území vyhraje a na usmířenou
zahraje svým oponentům divadelní představení, starou pověst.
Pověst je o dívce, která k sobě uprostřed násilného převratu vezme
urozené nemluvně, protože je nemůže nechat napospas okolí, a obětuje
celý svůj dosavadní život, aby dítě bylo v bezpečí. Nakonec se
převrat nezdaří a staronová moc ji nutí předat dítě jeho biologické
matce. Rozhodnout o opravdové matce má soud – ovšem soudcem
se během podivných revolučních časů stal nesoudný chao tik Azdak,
který namísto vyšetřování a přelíčení nařídí rozhodnout pomocí křídového
kruhu. Kavkazský křídový kruh je jedním z Brechtových vrcholných
děl, jehož poválečná inscenace v Berliner Ensemble ovlivnila
celé evropské divadlo – i to brněnské. Od slavné inscenace režiséra
Evžena Sokolovského v NdB uplynulo šedesát let a nyní je nutné vést
s touto tradicí dialog, protože divadlo i celá společnost se mezitím
mnohokrát proměnily. Na jevišti Mahenova divadla bude hru inscenovat
režisérka Aminata Keita.
foto: Patrik Borecký
Velmi, velmi, velmi temný příběh
repertoár činohra
f oto: Marek Olbrzymek
Racek
14–15
×
Ženy ženám
text: Barbara Gregorová / Hana Hložková
Ženy jsou nevyzpytatelné, něžné, kruté, osudové, obětující
se, krásné, vtipné, rozmarné, a i kdybychom pokračovali
dál, nepodaří se nám zachytit všechny odstíny a stíny
ženské duše. A co teprve, když je v jedné ženě duší několik!
V repertoáru činohry se aktuálně můžete setkat s kompletní
„dámskou šatnou“, která vás s radostí provede od meditace
(Stěhování duší) přes lekce svádění (Mirandolína) i osudové
životní volby (Hana, Matka) až před soudní tribunál (Nebesa).
Monodrama Josefa Topola Stěhování duší je jedním z nemnoha textů,
který nám (ač je napsán mužem) přibližuje velkou křehkost a zároveň
nezlomnost ženského bytí i v těch nejtěžších životních podmínkách.
Stárnoucí a všemi opuštěná tanečnice Magdalena, v excelentním
podání herečky Marie Durnové, dokáže i v nehostinném suterénním
bytě snít o lepším životě a čekat na pošťáka, který konečně změní
její osud, jenž k ní dosud příliš přívětivý nebyl. Přesto je možné – někde
mezi pavučinami a krabicemi od banánů – objevit kouzlo těch
nejobyčejnějších věcí, přetvořit nákupní seznam ve filozofickou úvahu
foto: Patrik Borecký
Hana
Alena Mornštajnová
Hana
Adaptace a režie: Martin Glaser
Světová premiéra: 7. června 2019
v Mahenově divadle
Josef Topol
Stěhování duší
Režie: Štěpán Pácl
Premiéra: 18. září 2020 na Malé scéně
Mahenova divadla
premiéra sezony 2021/2022
Karel Čapek
Matka
Režie: Štěpán Pácl
Premiéra: 8. dubna 2022 v divadle Reduta
Carlo Goldoni
Mirandolína
Překlad: Tereza Groszmannová
Režie: Peter Gábor
Premiéra: 4. října 2019 v divadle Reduta
premiéra sezony 2021/2022
Lucy Kirkwoodová
Nebesa
Překlad: Pavel Dominik
Režie: Michal Lang
Česká premiéra: 26. listopadu 2021
v Mahenově divadle
repertoár činohra
foto: Jakub Jíra
Mirandolína
a zasmát se s nadhledem vlastní zapomnětlivosti. Magdalena před
zraky diváků stěhuje různé kousky své duše v prostoru i v čase a dokáže
vás rozesmát i rozplakat zároveň.
Na zcela opačném půdorysu se odvíjí silný příběh židovské
dívky Hany, která se naopak rozhodne v jednom momentu vzít osud
do svých rukou. I zde hraje klíčovou roli dopis, který ale v tomto
případě není odeslán a způsobí velkou rodinnou tragédii. Divadelní
adaptace Hana podle stejnojmenného románu Aleny Mornštajnové
představuje podmanivý jobovský příběh o tom, že ztratit lze vše kromě
lásky a vzájemného lidského porozumění. Před námi se vynořují
osudy žen tří generací – Miry, její tety Hany a babičky Elsy. Každá
s vlastním temperamentem, touhami i sny, které válka promění v boj
o přežití i o odpuštění, a nakonec stínem, jenž nelze snadno překročit.
Oddechnout si lze u komedie Carla Goldoniho nazvané
Mirandolína. Zde se naopak setkáváme se ženou, která žije převážně
přítomností. Svérázná a pohledná majitelka hostince velmi rázně brání
vlastní nezávislost a svobodu. S lehkostí a jemnou ironií přechází
od nápadníka k nápadníkovi, dokud se v hostinci neobjeví zapřisáhlý
odpůrce žen. Mirandolína se chopí hozené rukavice a vytáhne své
největší trumfy. Komedie je ušita přímo na tělo Tereze Groszmannové,
která hru pro Činohru NdB přeložila a za titulní roli získala Cenu
Thálie.
Dvě premiéry sezony 2021/2022 spojuje mapování ženských
osudů a v obou případech půjde o fenomén mateřství. Tereza
Groszmannová se ze svérázné hostinské promění opět v prostoru
Reduty do jediné ženské role Čapkova dramatu Matka. V roli zemřelého
otce se objeví nová posila „pánské šatny“ Tomáš Šulaj. Spor o hrdinství
a smysluplnost oběti je hlavním tématem hry v režii Štěpána
Pácla. Zoufalá vdova vede dialog se svým mrtvým mužem, důstojníkem,
a snaží se zachránit před podobným osudem pětici svých synů.
Sevřené drama odehrávající se v jedné místnosti se však zaplňuje
stíny synů, kteří navzdory všem matčiným obavám následují osud
svého otce. Matka se tedy rozhodne ubránit život alespoň nejmladšího
Tonyho. Toto protiválečně drama reagovalo zejména na vzrůstající
fašistické tendence v Evropě, současně však stále nese i univerzální
téma ženy – matky, která vnímá absurditu tzv. velkých činů ve jménu
čehokoliv. Matka sveřepě polemizuje s celou společností, která se
dožaduje odvážných a neohrožených mužů, aniž by se zabývala tím,
že to právě ona porodila ony muže v bolestech, s úzkostí i nadějí
ve společnou budoucnost.
Další titul – drama současné britské autorky Lucy Kirkwoodové
Nebesa, které uvedeme v české premiéře v režii Michala Langa – opět
rozvíjí téma mateřství, ale z opačného úhlu pohledu. Tentokrát před
nás předstoupí dvanáct „rozhněvaných“ žen z anglického venkova
na konci 18. století, které jsou odvolány od svých dětí, polních prací
či velkého prádla před soudní tribunál, kde mají společně rozhodnout
o tom, zda mladá vražedkyně Sally Poppyová v podání herečky
Zuzany Černé, je, či není těhotná, čímž rozhodnou i o jejím dalším
osudu. Společně se ocitnou, některé i z donucení, v nevytopené
místnosti bez jídla a vody. Na povrch postupně vyplouvá nejen
hrůzný čin, kterého se mladá žena dopustila, ale zejména neutěšenost
jednotlivých ženských osudů, ať už jde o vyděšenou a naivní
prvorodičku, nebo ženu s nastupující menopauzou. Jako by náhle
vyhřezla pradávná minulost vesnice s řadou utajených křivd a násilí,
které nebyly nikdy zcela zapomenuty a v jejichž odrazu nabývá Sallyin
čin zcela odlišných kontur. Jako obhájkyně předstoupí před porotu
porodní bába Elisabeth Lukeová, kterou ztvární Isabela Smečková
Bencová. Nebesa se i v symbolické rovině „sklánějí“ nad rozličnými
podobami ženství, které je odhalováno téměř na kost, ale přitom je
stále plné zvláštního tajemství spojeného se zázrakem stvoření nové
lidské bytosti.
Stěhování duší
16–17
f oto: Marek Olbrzymek
×
Zlomové okamžiky
text: Jaroslav Jurečka / Hana Hložková
Co je to drama? Je to situační rozpor, který je natolik silný,
že vyžaduje volbu jedné z možností – a čím je rozhodování
složitější, tím je drama dramatičtější. Je přirozené, že
čas na drama pravidelně přichází v dobách, kdy se mění
společnost, končí jeden způsob života, a lidé se musejí
rozhodovat pro jiný.
Ústřední zlomové události moderních dějin, totiž začátku dalšího
válečného konfliktu, se věnuje hra Králova řeč. Ta sleduje příběh budoucího
krále britského impéria Jiřího VI., který má po abdikaci svého
bratra nastoupit na trůn v době, kdy se lámou epochy a svět nezadržitelně
míří k druhé světové válce – ovšem vedle těchto událostí
světového významu musí vévoda z Yorku překonat i problém intimní:
vadu řeči. Cesta k nalezení vlastního hlasu je doprovázena těžkými
rozhodnutími a přijetím odpovědnosti za to, kým se narodil – možným
následníkem trůnu.
foto: Jakub Jíra
Vévodkyně a kuchařka
Ostatně i další hra odehrávající se ve stínu nacistické hrozby,
Majitelé klíčů Milana Kundery, je o naprostém životním zlomu, který
je odrazem přerodu dob. Jiří Nečas v inscenaci vede dva boje: jeden
se svým tchánem o sdílené klíče od bytu, druhý sám se sebou
o rozhodnutí zachránit svou bývalou přítelkyni Věru před pronásledováním
a přidat se s ní k protinacistickému odboji. Ovšem v parafrázi
na ruské přísloví: když se lámou epochy, lítají třísky, se Jiří Nečas
musí rozhodnout mezi dvěma oběťmi, oběma stejně nesmyslnými.
Kundera již v dostatečném odstupu od událostí druhé světové války
otázku oběti obohacuje o rozměr české malosti: není nakonec důvod
k hrdinství pouze nespokojenost s vlastním banálním životem? A je
to potom vůbec hrdinství?
Ale i když je doba méně drastická než třicátá a čtyřicátá léta
dvacátého století, je přerod jednoho světa v druhý bolestný – na příkladu
zániku evropské feudální moci v habsburské monarchii se
to bohatě ukazuje v inscenaci podle prózy Vévodkyně a kuchařka.
Poslední román Ladislava Fukse popisuje příchod modernity do střední
Evropy skrze proměnu životního stylu a možností aristokracie
i prostých lidí svůj život utvářet. Ve spektáklu, který propojuje hudbu
s gastronomií, exceluje v roli vévodkyně Vladimír Javorský.
Docela jiný zlomový okamžik habsburské monarchie pojednal
v Dobových tancích Karel Steigerwald. Jedná se o revoluci roku 1848
a její venkovskou odnož – čeští vlastenci plánující vyrazit pomoci
David Seidler
Králova řeč
Překlad: Jitka Sloupová
Režie: Martin Stropnický
Česká premiéra: 15. března 2013
v Mahenově divadle
Ladislav Fuks, Viktorie Knotková,
Kamila Polívková
Vévodkyně a kuchařka
Režie: Kamila Polívková
Světová premiéra: 5. listopadu 2015
v Mozartově sále v divadle Reduta
Karel Steigerwald
Dobové tance
Režie: Ivan Krejčí
Premiéra: 28. února 2020
v Mahenově divadle
Milan Kundera
Majitelé klíčů
Režie: Martin Glaser
Premiéra: 22. května 2021
v Mahenově divadle
premiéra sezony 2021/2022
Eugene O’Neill
Smutek sluší Elektře
Překlad: Milan Lukeš
Režie: Michal Dočekal
Premiéra: 24. června 2022
v Mahenově divadle
repertoár činohra
foto: Jakub Jíra
foto: Petr Neubert
Majitelé klíčů
Dobové tance
Praze se slavným praporem v rukou se dozvědí o neslavném konci
pražských barikád a stáhnou ocas i prapor. Ovšem samotný děj hry
je o následném vyšetřování náznaků protistátní činnosti a ukazuje
neschopnost postavit se za své přesvědčení. Steigerwald nahlíží
dramatickou dobu revoluce nedramaticky – tak ho k tomu podnítila
doba, v níž hru psal: šedošedé bezčasí konce sedmdesátých let, kdy
se zdálo, že režim v lidech potlačil vůli postavit se za svou pravdu
byť náznakem. Ostatně hra se nedlouho po svém prvním uvedení
dostala na seznam zakázaných titulů a vzala s sebou i svého autora.
Téma přijetí odpovědnosti za svá rozhodnutí před dvěma a půl
tisíci lety řešili ve svých příbězích a dramatech Řekové. Úhlavními
z nich jsou ty o Orestovi, který pomstí smrt svého otce vraždou
vlastní matky a zjistí, že po jistých činech není možné žít dál.
V Mahenově divadle tento příběh uvedeme v adaptaci amerického nobelisty
Eugena O’Neilla ze třicátých let minulého století pod názvem
Smutek sluší Elektře. Původní příběh začíná koncem trojské války,
jeho nová varianta koncem té americké, občanské, a namísto dávných
hrdinů v ní vystupují američtí občané. O’Neill ve své hře věnuje velký
prostor Lavínii, novodobé Elektře, iniciátorce rodinného krveprolití,
která snad nejvíce provokuje moderní přemýšlení o lidské duši. Tuto
tragédii o konci válečného stavu a návratu do běžného života režíruje
stávající umělecký šéf Městských divadel pražských Michal Dočekal.
18–19
×
Paralelní reality
našich existencí
foto: Jakub Jíra
text: Barbara Gregorová / Hana Hložková
Různé paralelní reality se staly přirozenou
součástí našich životů. Přesto přicházejí
momenty, kdy se tento pohyb zastaví
a nastane okamžik náhlého procitnutí
do reality, která je zcela nemilosrdná
a donutí nás například neústupně trvat
na nalezení posledního zápisu z jednání
zastupitelstva (Protokol), trpělivě čekat
i na nepatrný záblesk úsvitu (Před
východem slunce), včas utéct (Mars),
přijmout svůj strach (Kdo se bojí Virginie
Woolfové?) nebo si prostě jednoduše
dovolit zkoumat štěstí jako vědecký
problém (Ztížená možnost soustředění).
Před východem slunce
Ewald Palmetshofer
podle Gerharta Hauptmanna
Před východem slunce
Překlad: Iva Kratochvílová
Režie: Thomas Zielinski
Česká premiéra: 20. května 2019
v divadle Reduta
Marius von Mayenburg
Mars
Překlad: Tomáš Dimter
Režie: Natália Deáková
Česká premiéra: 6. prosince 2019
v divadle Reduta
Tracy Letts
Protokol
Překlad: Pavel Dominik
Režie: Martin Glaser
Česká premiéra: 14. února 2020
v divadle Reduta
Edward Albee
Kdo se bojí Virginie
Woolfové?
Překlad: Luba a Rudolf Pellarovi
Režie: Štěpán Pácl
Premiéra: 18. června 2021
v Mahenově divadle
premiéra sezony 2021/2022
Václav Havel
Ztížená možnost
soustředění
Režie: Martin Glaser
Premiéra: 11. února 2022 v divadle Reduta
repertoár činohra
foto: Jakub Jíra
Mars
foto: Jakub Jíra
Mars
Když jste nový v malém americkém městečku Big Cherry, nezbývá
než se začít společensky angažovat a chodit i na kriket. Každé,
i sebemenší město má svá pravidla, ale i tajemství – některá jsou
uložena velmi hluboko, jako v případě nejnovějšího textu Tracyho
Lettse Protokol, který se na repertoáru objevil těsně před začátkem
pandemie. Zatímco v městečku vytrvale prší, chystá se další zasedání
městské rady, kam přichází nadšený a odhodlaný zastupitel Peel,
jenž se nedávno do městečka přiženil, a chce nahlédnout do zápisu
z minulé schůzky, na které z vážných rodinných důvodů chyběl. Zápis
však není k dispozici a nikdo mu nechce poskytnout žádné bližší
informace. Na této schůzce pro změnu chybí zastupitel Carp, který
byl z neznámých důvodů odvolán. Nejde však pouze o skvěle napsanou
hořkou komedii o lokální politice, ale o mnohem syrovější pohled,
v němž doutnají prastaré činy a křivdy, o kterých už není možné dále
mlčet.
Postupně probublávající minulost je spouštěcím momentem
také v inscenaci Před východem slunce. Tentokrát se však ocitáme
v kulisách opulentní vily, kde se odehrává rodinné drama. Dům patří
zestárlému podnikateli Krausemu, který zde momentálně žije se svou
druhou ženou, dvěma dospělými dcerami a zetěm. Ve vzduchu doslova
visí nejasná očekávání a nevyřčená tajemství. Přesto se všichni
ze všech sil snaží hrát své rodinné role. Starší, vdaná Martha, se
20–21
→
foto: Patrik Borecký
Protokol
společně s manželem Thomasem připravuje na příchod prvního potomka.
Mladší Helena se zdá být nezávislou a chápající sestrou, která
si sem přijela oddechnout od víru velkoměsta. Macecha Annemarie
se snaží mít rodinu pod kontrolou za každou cenu. Vše se dá do pohybu,
když cynického komunálního politika Thomase navštíví bývalý
spolužák Alfred Loth. Ten chladnokrevně rozvíří názorovou bouři,
která postupně odhaluje dlouho trpěný alkoholismus otce i dědičné
duševní onemocnění, které evidentně zdědila i starší dcera Martha.
Realita k neunesení. Každá z postav hledá, čeho by se v životě mohla
zachytit, čeká zoufale na aspoň malý záblesk úsvitu.
Inscenace Mars vykročí v našich dostupných paralelních realitách
ještě o stupeň výše. Nejde totiž o nic menšího než o kolonizaci
vesmíru! Apokalyptická groteska německého dramatika Maria von
Mayenburga přibližuje tajuplný výzkumný projekt, v němž jsou testováni
budoucí kolonizátoři Marsu – šťastlivci, kteří opustí zbídačelou
foto: Patrik Borecký
Zemi, pokud projdou náročným výcvikovým kurzem. Na odlehlém
místě připomínajícím prales se proto sejde nesourodá čtveřice –
otec s dcerou a psychicky nevyrovnaná dvojčata. Řada absurdních
situací – v nichž si autor pohrává s odkazy na žánrové filmy či reality
show – postupně přechází v podivnou soutěž, kde se zvyšuje tlak
na celou skupinu do té míry, až se postavy postupně proměňují
ve velmi odolné a bezohledné tvory. Přestává být také jisté, která ze
simulovaných realit je ta pravá, a zda zvítězí ten, kdo vytrvá, nebo
ten, kdo včas uteče.
Ve zcela specifické paralelní realitě se odehrává i ikonické drama
Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové?, v němž se postavy
doslova ocitnou na šikmé ploše, ze které není návratu. Prominentní
univerzitní pár Marta a Jiří pozvou na skleničku nového kolegu a jeho
ženu. I když jsou dvě hodiny ráno, nabídka od dcery rektora univerzity
se přece neodmítá. A dobré kontakty jsou pro budoucí akademickou
kariéru klíčové. Večírek se záhy zvrhne do velmi nebezpečné a kruté
hry, jejíž pravidla se postupně slévají jako obrovské množství ledu,
Protokol
repertoár činohra
které účastníci konzumují společně a ve stejném množství jako
alkohol. Na pozadí komplikovaných mezilidských vztahů se odvíjí nemilosrdný
střet ztracených iluzí a snů nejen o svých protějšcích, ale
zejména o sobě samých.
Když se někdo rozhodne zkoumat štěstí jako vědecký problém,
je téměř jisté, že mu osud udělí zásadní ponaučení! Letošní novinkou
na repertoáru divadla Reduta je Havlova hra Ztížená možnost
soustředění v režii Martina Glasera. Hlavní postavou je Eduard Huml –
nadějný sociolog, který své teorie ohledně postojů člověka ke štěstí
ověřuje velmi netradiční praxí. Má ženu Vlastu, milenku Renatu, a své
teze navíc diktuje velmi přitažlivé stenografce Blance. Příliš mnoho
štěstí snadno vytvoří problém nejen „vědecký“. Doktor Huml je shodou
náhod jedním z účastníků jiného výzkumu. V něm se ověřuje super
inteligentní počítač Puzuk, který se snaží zkoumat hranice lidské
individuality. Při měření v domácnosti Humlových však super stroj
pokaždé selže. Ač jde bezesporu o skvěle napsanou absurdní komedii,
odkrývá Václav Havel hlubší paralelní světy neustálého zhodnocování
naší existence, podporované pseudovědeckým shromažďováním
rozličných dat, jejichž interpretace nakonec vede k naprosto mylným
představám o nás samých.
f oto: Marek Olbrzymek
f oto: Marek Olbrzymek
Kdo se bojí Virginie Woolfové?
Kdo se bojí Virginie Woolfové?
22–23
×
Lekce humoru
Jeden pramen živé vody našeho divadla je touha bavit
publikum – šaškovat, blbnout, dělat si blázny, předvádět
se a vyvádět kousky, které rozesmějí.
text: Jaroslav Jurečka / Hana Hložková
f oto: Marek Olbrzymek
Mahenova Reduta
Improvozovna
Scénář a režie: Impro-kolektiv
Premiéra: 26. ledna 2015 v divadle Reduta
Zdeněk Jirotka, Martin Vačkář,
Ondřej Havelka
Saturnin
Režie: Jakub Nvota
Premiéra: 27. listopadu 2015 v Mahenově
divadle
Martin Čičvák
##T#€£#%#
(Stand-up Terezy Groszmannové)
Režie: Martin Čičvák
Světová premiéra: 21. června 2019
v divadle Reduta
Eugène Labiche
Slaměný klobouk
Překlad: Michal Lázňovský
Režie a inscenační úprava textu:
Martin Čičvák
Premiéra: 6. října 2020 v Mahenově divadle
Jan Grygar
Jak krásně jsme si žili
Režie a scéna: David Kaloč
Světová premiéra: 15. června 2021
na Malé scéně Mahenova divadla
Mahenova Reduta
Scénář a režie: Hana Mikolášková
Světová premiéra: 4. října 2021
v divadle Reduta
premiéra sezony 2021/2022
Tomáš Vůjtek, Václav Štech
Ohnivá země Václava
Štecha
Režie: Ivan Krejčí
Světová premiéra: 22. října 2021
v divadle Reduta
repertoár činohra
foto: archiv NdB
Improvozovna
Divadlo se začalo vyvíjet v antickém Řecku právě z improvizovaných
pantomimických výstupů na známá témata, v nichž jsou herci svým
způsobem před zraky diváků obnažení, bez výraznější pomoci scény,
kostýmů či hudby, bez předem daného textu a musí upoutat diváky
pouze sami sebou, svým kouzlem a hereckým umem. Podobně
funguje Improvozovna v divadle Reduta, kde již po několik let hrstka
statečných herců předstupuje před diváky s jedinou jistotou: že se
ten večer může stát úplně cokoliv.
Žánrová pestrost v divadle Reduta je kromě improvizačního
pořadu doplněna také jedním pořadem hudebním a specifickým
stand-upem. ##T#€£#%# (Stand-up Terezy Groszmannové) je inscenace
využívající prvky oblíbeného žánru, jedná se ale o monodrama,
ve kterém se herečka Tereza Groszmannová úplnou náhodou dostane
do situace, v níž jí nezbývá nic jiného, než udělat to, co dělají komici
během svých představení: vypovídat se z celého života a pokud možno
vtipně nafackovat celému světu.
Hudební pořad Mahenova Reduta je večerem sestaveným nejen
ze zhudebněných básní Jiřího Mahena. Osoba dramatika, dramaturga
a knihovníka zde dokonce obživne, dostaví se na scénu a okomentuje
vše, co na místě uvidí a uslyší. Písně složily významné osobnosti
soudobé hudby, které zásadně spojuje scénická tvorba pro divadlo –
Mario Buzzi, Zdeněk Král, David Rotter, David Smečka, Miloš Štědroň,
Miloš Orsoň Štědroň – a pěvecky je skvěle interpretují členové
Činohry NdB.
foto: Jakub Jíra
##T#€£#%#
24–25
→
Slaměný klobouk
foto: Tereza Jiroušková
repertoár činohra
foto: Jiří Jelínek
Jiný speciální kousek se hraje na Malé scéně Mahenova divadla
– titul nese název Jak krásně jsme si žili a jejím autorem a zároveň
jediným hercem, který ve hře vystupuje, je dlouholetý člen Činohry
NdB Jan Grygar. Během epidemie covidu-19, kdy bylo herecké
vybití úspornější než za „normálních časů“, si Jan Grygar napsal sám
pro sebe komedii o osamělosti a vzpomínání.
Slaměný klobouk od Eugèna Labiche sleduje neobvykle náročný
den mladého rentiéra Fadinarda, který se chce oženit, ale okolnosti
mu kladou přes cestu složité překážky. Shánění jedinečného slaměného
klobouku se stane šíleným během za sňatek s milovanou
Helenkou, které doprovází dynamický žesťový orchestr a socha koně
v nadživotní velikosti. Druhou komedií, také známou z filmového zpracování,
je Jirotkův Saturnin. Svérázný sluha provádí neočekávatelné
kousky na jevišti Mahenova divadla již šestým rokem a v této sezoně
bude slavit stou reprízu.
Jak krásně jsme si žili
Zbrusu novou komedií, která zpestří repertoár v divadle Reduta,
je Ohnivá země Václava Štecha – více než sto let starou hru pro
soubor Činohry NdB přepsal několikanásobný držitel Ceny Alfréda
Radoka Tomáš Vůjtek. Komedii o zkrachovalém pojišťovákovi, který
se rozhodl kandidovat do vídeňského parlamentu, aby jako poslanec
mohl prosadit kolonizaci Bosny, napsal Václav Štech v roce 1895,
dávno předtím, než se stal po první světové válce ředitelem NdB.
Vůjtek ve své adaptaci vytvořil fiktivní situaci, kdy se Štech už jako
ředitel divadla jde podívat na zkoušení vlastní hry a zjišťuje, že se
nic nevyvíjí podle jeho představ – ani inscenace, ani celé divadlo.
A na světlo světa vyplouvá souboj dvou nesmiřitelných tvůrců, kteří
spolu v tehdejší brněnské instituci umělecky zápasili: podnikatele
a ředitele Štecha s buřičem a intelektuálem Jiřím Mahenem. Komedie
s motivy marného snažení a neustálých srážek s pitomostí a banalitou
je připravena pro režiséra Ivana Krejčího z ostravské Komorní
scény Aréna.
foto: Jakub Jíra
Saturnin
26–27
×
foto: Patrik Borecký
Sňatky na železnici
Johann Nepomuk Nestroy
Sňatky na železnici
aneb Vídeň, Vídeňské
Nové Město, Brno
Překlad: Václav Cejpek
Režie: Martin Čičvák
Česká premiéra: 4. června 2021
v divadle Reduta
Tom Stoppard
Leopoldstadt
Překlad: Pavel Dominik
Režie: Radovan Lipus
Česká premiéra: 18. června 2021
v Mahenově divadle
Ödön von Horváth
Nikdo
Překlad: Radovan Charvát
Režie: Aminata Keita
Česká premiéra: 3. září 2021
v divadle Reduta
premiéra sezony 2021/2022
Jan Procházka, Jan Novák
Kočár do Vídně
Jevištní adaptace a režie: Aminata Keita
a Štěpán Pácl
Premiéra v rámci festivalu Moravský podzim:
15. října 2021 v Mahenově divadle
premiéra sezony 2021/2022
Lenka Lagronová
Chytání Vídně
Režie: Radovan Lipus
Světová premiéra: 3. června 2022
v divadle Reduta
repertoár činohra
Brno –
předměstí Vídně
text: Barbara Gregorová / Hana Hložková
Brno a Vídeň dělí 135,8 km a jak je v repertoáru činohry
dobře vidět, umělecké spojení mezi oběma městy je
bližší, než by se mohlo zdát. Ať už jsou to dějinné události
(Kočár do Vídně, Leopoldstadt) nebo zvláštní smysl pro
humor (Nikdo, Sňatky na železnici) mísící se s jemnou
nostalgií vzájemné inspirace měst v oblasti architektury
či umění (Chytání Vídně).
Letošní sezonu zahajujeme ojedinělým projektem Kočár do Vídně
v režii Aminaty Keita a Štěpána Pácla, který vzniká v koprodukci
s Filharmonií Brno pro mezinárodní hudební festival Moravský podzim.
Film Kočár do Vídně režiséra Karla Kachyni je dodnes považován
za jeden z přelomů kinematografie šedesátých let, a to díky vynikajícímu
scénáři Jana Procházky a ojedinělé hudbě Jana Nováka. Komorní
psychologické drama o strachu, nenávisti a lásce na konci druhé
světové války zůstává i dnes univerzálním poselstvím o relativizaci
základních lidských hodnot. Vídeň je tu jakýmsi posledním zábleskem
naděje dvou rakouských zběhů, kteří doufají, že se dovezou
na žebřiňáku zabaveném v moravské vesnici až k vytoužené svobodě.
Netuší ovšem, že jejich násilím odvlečený vozka – mladá žena
Krista – čerstvě pohřbila svého muže a má zcela jiné plány než vláčet
jakési „Němce“ za hranice. Scénická hudba Jana Nováka se v tomto
projektu stává klíčovým průvodcem této zvláštní lyrické roadmovie
a ožije díky nastudování souboru Ensemble Opera Diversa pod taktovkou
Gabriely Tardonové.
Do vídeňské čtvrti je situovaná i nejnovější hra Leopoldstadt významného
britského dramatika se zlínskými kořeny Toma Stopparda.
Autor nás provede několika historickými epochami a životy bohaté
foto: Patrik Borecký
Sňatky na železnici
28–29
→
Leopoldstadt
foto: Tereza Jiroušková
foto: Tereza Jiroušková
Leopoldstadt
židovské rodiny Mertzových, skrze které velmi poutavě zachycuje
nejen konec rakousko-uherské monarchie, ale především proměnlivý
osud Středoevropana ve 20. století. Vídeňská čtvrť Leopoldstadt
byla původně židovským ghettem a na počátku hry se stává nadějným
symbolem ustupujících antisemitských postojů a rodící se
liberální společnosti hrdých Evropanů, jejichž život není hodnocen
na základě náboženské víry a umožňuje vystoupit ze stínu ostrakizace
určité části obyvatel. Do popředí se dostává současné umění
– od malíře Gustava Klimta, až po hudbu Gustava Mahlera – a také
výzkum Sigmunda Freuda v oblasti psychoanalýzy. Dějiny však nemilosrdně
zasáhnou nejen do rozvoje vídeňské společnosti, ale zejména
do rodinných pout.
V divadle Reduta se nám Vídeň ukazuje ve svých „lokálnějších“
konturách. Kdysi legendární Severní a jižní dráha císaře Ferdinanda,
umožňující vlakové spojení napříč monarchií, byla ideálním motivem
pro rakouského dramatika Johanna Nepomuka Nestroye, který
na železniční trasu Vídeň–Vídeňské Nové Město–Brno umístil frašku
Sňatky na železnici. Zmíněná trať výrazně zvýšila mobilitu obyvatel
mezi oběma městy a současně umožnila velmi zásadní pohled
„za místní humna“. Brněnské nádraží se proto stane uzlovým bodem
zcela nečekaných peripetií dvou ženichů a jejich snoubenek. Do chomoutu
se ženou dva movití výrobci hudebních nástrojů, bratranci
Ignác Stimmstock z Vídně a Petr Stimmstock z Kremže. Zatímco Petr
vsadil na moravskou krasavici z Brna, Ignác zahoří pro rakouskou slečinku
z Vídeňského Nového Města. A oba se na námluvy rozhodnou
vypravit vlakem. I když tento způsob dopravy skýtá mnoho výhod,
orientační schopnosti bratranců mohou i v předem domluvených
manželských plánech udělat velkou paseku.
Na vídeňské periferii se odehrává hra rakouského dramatika
Ödöna von Horvátha nazvaná Nikdo. Zchátralý činžovní dům, jemuž
„šéfuje“ chromý lichvář, otevírá temná zákoutí městské chudoby,
doprovázející nedůvěru ve smysl lidské existence, neb na otázku:
„Kdo za to může?“ existuje jediná odpověď: „Nikdo.“ Postavy hry se
snaží zjistit, do jaké míry lze bojovat se svým osudem. I ony mají své
malé či přizemní sny a věří, že stále existuje nějaká, i když nepatrná,
naděje na změnu. Přestože jde o rané autorovo dílo z roku 1924, text
byl objeven teprve v roce 2005, my jsme jej uvedli v české premiéře.
Poslední premiéra sezony 2021/2022 v Redutě má Vídeň
již v samotném názvu. Chytání Vídně je speciální činnost, kterou
Brňané velmi umně provozovali v dobách socialismu. Stačilo vylézt
repertoár činohra
na střechu domu, a když jste dokázali správně pohybovat anténou,
„chytli jste Vídeň“. Tak jste se mohli vzdušnou čarou přenést do světa,
který dokázal překonávat reálné hranice mezi Západem a Východem.
Hra renomované české dramatičky Lenky Lagronové vznikla
přímo pro Činohru NdB. Autorka situovala děj hry do modernistického
Jaruškova domu, který vznikl v roce 1910 podle projektu architekta
Josefa Gočára v Králově Poli. Symbolicky nás tak přenáší do doby,
v níž ohýbání antén a lidských životů patřilo na denní pořádek. Pohnutý
osud domu, v němž hlavní postava hry strávila své dětství, se
stává symbolickým odrazem toho, jak nakládáme s vlastní minulostí.
Zda je vůbec možné se s ní vyrovnat tak, aby se nám stále nedraly
na povrch okamžiky, které bychom raději vypustili nejen ze své
osobní paměti. Režie se zhostí Radovan Lipus, neodmyslitelně spjatý
s proslulým dokumentárním cyklem o české architektuře Šumná města
a také s pravidelným inscenováním děl této autorky.
Nikdo
f oto: Marek Olbrzymek
f oto: Marek Olbrzymek
Nikdo
30–31
×
Hra s identitou
text: Jaroslav Jurečka / Hana Hložková
foto: Jakub Jíra
Divadlo prýští herectví a herectví není
nic jiného než schopnost proměnit sebe
sama v někoho jiného; nebýt tím, kým
jsem, a být tím, kým nejsem. Je nasnadě,
že divadlo pak často řeší otázku „kdo
jsem?“ – a jakou roli hraje má identita
ve světě, který mě obklopuje.
Strach jíst duši
Rainer Werner Fassbinder
Strach jíst duši
Překlad: Martin Sládeček
Režie: Jan Frič
Premiéra: 13. dubna 2017 v divadle Reduta
Louis Nowra
Noc bláznů
Překlad a režie: Šimon Dominik
Premiéra: 15. února 2019 v Mahenově divadle
Robert Icke
Doktorka
Překlad: Pavel Dominik
Režie: Lukáš Brutovský
Česká premiéra: 25. května 2021
v divadle Reduta
premiéra sezony 2021/2022
Molière
Amfitryon
Překlad: Vladimír Mikeš
Režie: Aminata Keita
Premiéra: 10. prosince 2021 v divadle Reduta
premiéra sezony 2021/2022
William Shakespeare
Večer tříkrálový
Překlad: Jiří Josek
Režie: Štěpán Pácl
Premiéra: 28. ledna 2022 v Mahenově divadle
repertoár činohra
Ono herecké „já je někdo jiný“ zpracovává inscenace hry Louise
Nowry Noc bláznů, v níž klienti psychiatrické léčebny zkoušejí pod
vedením amatérského režiséra rovnou Mozartovu operu. Vytvořit
jevištní postavy s osobnostmi tak výrazně střiženými, že musely být
zavřeny do ústavu tohoto druhu, to skutečně není žádný med – a režisér
se natolik propadá do svého nesnadného snažení, že má ke konci
hry člověk strach spíše o jeho zdraví a duševní integritu. Inscenace
nakonec usvědčuje divadlo z kouzelné schopnosti člověka uzdravovat
i přivádět ho do nemoci.
Docela jiný druh identity, daleko závažnější, řeší inscenace
Strach jíst duši vytvořená podle scénáře ke stejnojmennému filmu
Rainera Wernera Fassbindera. Emmi a Salem jsou totiž lidé, kteří se
milují navzdory všemu, co jim jejich okolí přisuzuje: Emmi je Němka
ve středním věku, Salem o generaci mladší gastarbeiter z Maroka.
Komplikované soužití musí „obhajovat“ před zbytkem světa už proto,
kým jsou v očích ostatních, nehledě na své vlastní nesnáze. Tato
inscenace režírovaná Janem Fričem v roce 2017 získala Cenu Josefa
Balvína za nejlepší inscenaci původně německy psaného textu.
Podobně současnou problematiku identity – tedy problematiku
xenofobie pokoušející se zamezit člověku otevřeně říci „toto jsem
já“, případně ho na základě jeho prohlášení vystavit zlobě či nenávisti
– zkoumá zajímavým způsobem inscenace současného dramatu
Doktorka. Velmi volná adaptace hry Arthura Schnitzlera pracuje
s různými předsudky na základě všech možných odlišností – od antisemitismu
přes odpor ke katolíkům nebo lékařům až k homofobii.
Dramatik Robert Icke ale západním společnostem nastavuje nepěkné
zrcadlo. V až detektivním příběhu o lékařce, která ve snaze o poklidný
odchod své pacientky neumožní knězi vykonat tzv. poslední pomazání
a je kvůli tomuto rozhodnutí lynčována svými kolegy, médii a nakonec
i skutečnými násilníky, předkládá věrný obraz našeho světa, v němž
je hojně užíván k nátlaku sexismus. A ukazuje, jak ohrožená může být
i velmi úspěšná lékařka a vědkyně jen kvůli tomu, že jako žena nenajde
v čistě testosteronovém prostředí svých spolupracovníků dostatek
loajality a kolegiality. Hra byla napsána v roce 2019 a je jedním
z nejlepších svědectví o vleklé krizi patriarchálního uspořádání, která
v poslední době vyhřezává na světlo světa – o jejích kvalitách kromě
brněnské inscenace svědčí také okamžitý zájem velkých evropských
divadelních domů.
Otázka identity se odjakživa velmi dobře uplatňovala v komedii –
záměna jednoho člověka za druhého je oblíbeným zdrojem komiky
a jedna z nejčastějších komediálních situací vůbec. V těch nejlepších
foto: Ivo Dvořák
Doktorka
32–33
→
Noc bláznů
foto: Jakub Jíra
foto: Jakub Jíra
Noc bláznů
komediích ovšem tato záměna překračuje rovinu „pouhého“ nedorozumění
a stává se tématem, zásadním prvkem hry, díky němuž můžeme
zjistit o člověku něco podstatného. Ty nejlepší komedie mohou
samozřejmě napsat jen ti nejlepší dramatici – Molière nebo William
Shakespeare. Molière ve své komedii Amfitryon v režii Aminaty Keita
pracovává antickou pověst o zrození řeckého hrdiny Herakla – hrdinu
porodila krásná Alkména, ale otcem nebyl její manžel Amfitryon, ale
samotný Zeus. Bůh si svádění Alkmény trochu usnadnil – aby nedělala
drahoty, vzal na sebe podobu Amfitryona a vydával se za něho.
Bystří čtenáři už asi tuší podivnou situaci, kdy manžel byl podveden,
ale manželka zůstala věrná. Molière příběh doplňuje o další půvabnosti
– v jeho verzi nejvyššímu bohu Jupiterovi kryje záda Merkur, který
na sebe bere podobu Amfitryonova rovněž ženatého sluhy Sosieho,
a parohatá fraška se odehrává ve dvou rovinách. Máte-li nyní pocit,
že se jedná o nějakou přisprostlou fousatou švandu, kde jistě dojde
i na kopance do zadku, pak vězte, že celá hra je ve verších – ve svěžích,
neobyčejně směšných verších, které jsou spolu s Misantropem
považovány za vrchol Molièrova básnického umu. Dramatik se díky
námětu dostává ke klíčovým otázkám lidského života jako třeba: jak
poznám, že já jsem já?
Shakespearův Večer tříkrálový je založen na převleku: princezna
Viola se po ztroskotání v cizí zemi pro vlastní bezpečí převlékne
za muže a začne sloužit u místního vévody, do kterého se okamžitě
zamiluje. Vévoda ji ale, přesvědčen o tom, že Viola je muž, posílá se
vzkazy lásky k místní hraběnce. Hraběnka však, přesvědčena o tom,
že Viola je muž, do ní okamžitě zamiluje. Vedle všech těchto lásek
vládnoucích vrstev probíhá dole v podhradí boj neméně důležitý:
správce zámku a profesionální suchoprd Malvolio zakazuje panu
Tobiáši a jeho kumpánům flámovat! To si pochopitelně nemohou nechat
líbit. Mnohovrstevnatá hra, v režii Štěpána Pácla, v níž se snoubí
lyrika s dravou komedií, poodhaluje problematiku identity v lidském
životě především ve vztahu k lásce – abych mohl milovat, musím
vědět, kdo jsem, a jedině láska mi může pomoci najít sebe sama.
repertoár činohra
foto: Ivo Dvořák
Doktorka
34–35
×
Nejen
dětskýma očima
text: Barbara Gregorová / Hana Hložková
Na repertoáru činohry nechybí ani tituly pro děti, tedy
přesněji řečeno pro všechny od 3 do 100 let, kteří
neopustili svět hravosti a správné dětské zvědavosti. Pro
všechny věkové skupiny je stále co objevovat. Nejprve
je potřeba se na tom světě trochu rozkoukat (Všelijaká
koukátka), poznat, jak se to má s čerty i draky (Brněnské
pověsti), pak sám něco vynalézt (Edison!) a na vše si
nakonec důkladně posvítit (Lucerna).
foto: Jakub Jíra
Edison!
Jakub Šafránek
Brněnské pověsti
Úprava a režie: Roman Groszmann
Světová premiéra: 14. června 2014
v divadle Reduta
Alois Mikulka
Všelijaká koukátka
Režie: Zoja Mikotová
Světová premiéra: 16. října 2016
na Malé scéně Mahenova divadla
Zdeněk Král
Edison!
Režie: Hana Mikolášková
Světová premiéra: 19. června 2019
na Malé scéně Mahenova divadla
Od 1. března 2020 uváděno v divadle Reduta
Alois Jirásek
Lucerna
Režie: Štěpán Pácl
Premiéra: 13. prosince 2019
v Mahenově divadle
premiéra sezony 2021/2022
Vladislav Vančura
Kubula a Kuba Kubikula
Režie: Jiří Jelínek
Světová premiéra: 25. února 2022
na Malé scéně Mahenova divadla
repertoár činohra
Všelijaká koukátka
Opice, lední medvědi, polární noc i pravý prales. To budete valit oči!
Kouzelné příběhy Aloise Mikulky v inscenaci Všelijaká koukátka vás
i vaše rodiče nebo prarodiče zaručeně rozchechtají na plné kolo. Proč
se Brno jmenuje Brno? A jak je to vlastně s tím brněnským drakem?
Co je pravda a co jen báchorky od kamen? V brněnském hostinci
se dá dozvědět ledacos, obzvlášť když prší a tři pocestní mají chuť
vyprávět. Inscenace Brněnských pověstí je pro všechny zvídavé děti
a rodiče s čertovskou jiskrou v oku.
Seznamte se s Thomasem Alvou Edisonem – nejslavnějším vynálezcem
přelomu 19. a 20. století! Kromě toho, že vynalezl žárovku,
zůstal až do dospělosti zvídavý jako dítě, s nadšením bádal, kutil
a takřka nikdy se nevzdával. V hravé inscenaci Edison! z pera Zdeňka
Krále spolu účinkují herci i loutky, kteří nejen zpívají a hrají, ale také
připravují chemické a elektrické pokusy. Pro děti školou povinné
nepovinně a pro rodiče školou nepovinné povinně!
O síle světla je i další příběh – slavná Lucerna Aloise Jiráska. Její
popularita spočívá v propojení pohádkového příběhu plného víl a vodníků
se světem lidí, ve kterém sice panují ústrky panstva, ale žijí tam
i lidé moudří, se srdcem na pravém místě. A nejen to. Zásadní dějové
zvraty a kouzla se odehrávají v tajemném nočním lese, jehož klid
narušují také svérázné postavy hlučících hudebníků, zamilovaných či
žárlivých žen a intrikánských zámeckých úředníků. I v této „pohádce“
je prostor pro lásku. Mladá kněžna se zamiluje do rázného mlynáře,
který jí pomůže procitnout z marných citů a donutí ji posvítit si
na nešvary usídlené na jejím panství. Na Lucernu může vyrazit celá
rodina – jen domácí mazlíčky je nutné nechat doma, aby se nezaběhli
do čarodějného lesa.
A nakonec jedna čerstvá premiéra – Kubula a Kuba Kubikula.
Půvabné příhody medvědáře Kuby Kubikuly, jeho medvěda Kubuly
a podivného medvědího strašidla Barbuchy od spisovatele Vladislava
Vančury znovu ožijí na Malé scéně Mahenova divadla! Režisér Jiří
Jelínek nás pozve do časů ušatých čepic, kdy ještě mrzlo, až praštělo,
a lidé věřili na pohádky i strašidla. Zde jsou kromě babiček, maminek
a tet srdečně zvána i vaše domácí – ale jen ta slušně vychovaná –
strašidla.
foto: Tereza Jiroušková
foto: archiv NdB
Lucerna
36–37
×
Výjimečné okamžiky
text: Hana Hložková a Barbara Gregorová
f oto: Jakub Čáp
f oto: Marek Olbrzymek
Online projekt
Osm herců Činohry NdB se zúčastnilo netradičního koprodukčního
audiovizuálního projektu scénického čtení Senekovy tragédie Oidipus,
který vznikl jako součást on-line programu festivalu Divadelní
svět Brno. Dosud neuvedený překlad hry římského dramatika
ve sklepním prostoru Centra experimentálního divadla byl míněn
jako pocta významné teatroložky a překladatelky Evy Stehlíkové
a herci, režisérovi a zakladateli Divadla U stolu Františku Derflerovi.
Na projekt v režii Lukáše Kopeckého se můžete podívat na webu DSB
i nyní. Je zdarma dostupný zde:
https://divadelnisvet.cz/dsb/23-5-oidipus-2/
Máme Cenu Thálie!
27. ročník Ceny Thálie se z epidemiologických důvodů konal
zcela netradičně. Nominovaní umělci se 14. listopadu 2020
účastnili přímého on-line přenosu prostřednictvím virtuální
komunikace. Za jednou z desítek obrazovek domácích
počítačů seděla i Tereza Groszmannová, představitelka
Mirandolíny ve stejnojmenné inscenaci režiséra Petera
Gábora, za niž prestižní Cenu Thálie získala. Porota její
činoherní výkon ohodnotila také pochvalnými slovy:
Tereza Groszmannová si s Goldonim rozumí. O tom svědčí
i její překlad hry. Na jevišti pak prokazuje schopnost
nebývalého spojení výbušného temperamentu s přesným
vědomím míry a komentujícím nadhledem. Suverenitu
půvabné manipulátorky, která vládne situacím s přitroublými
nápadníky, pak střídá s až bezbrannou, upřímně se svěřující
polohou promluv do publika. Při vší bujaré komediálnosti
se neztrácí subtilní melancholická nota, činící její „krásnou
hostinskou“ o to sympatičtější.
Zahraniční zájezd
Činohře NdB se 12. června 2021 podařilo vycestovat
na 47. mezinárodní letní divadelní festival Zámocké hry zvolenské.
Epidemii a počasí navzdory! Nejstarší divadelní plenérový festival
na Slovensku provázela řada bezpečnostních opatření, které se
nakonec podařilo splnit, ale pak do hry vstoupilo počasí a rázně
zamíchalo kartami. Mirandolínu jsme kvůli dešti nehráli ve Zvolenu
na nádvoří zámku, ale pod střechou Divadla J. G. Tajovského, kde
inscenace sklidila ovace vestoje.
f oto: Martina Mužátková
kaleidoskop
foto: Jakub Jíra
Doug Wright na premiéře!
Uznávaný americký dramatik, nositel Pulitzerovy ceny, Doug Wright
přijal pozvání Činohry NdB a zúčastnil se 11. října 2019 české
premiéry svého textu Pera markýze de Sade v Mahenově divadle.
V Brně strávil tři dny. Zúčastnil se mj. generální zkoušky, kde
diskutoval s režisérem Martinem Glaserem a herci o jejich postavách
a celkové interpretaci a také se zúčastnil živé debaty s teatrology
a anglisty z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
Přesvědčování Milana Kundery
Dramatická prvotina Milana Kundery Majitelé klíčů byla poprvé
uvedena v roce 1962 a do roku 1966 se hrála celkem patnáctkrát.
Poté Milan Kundera další uvádění hry zakázal. Přesto se režisér
Martin Glaser rozhodl, že se nevzdá a autora přemluví. Jejich první
setkání proběhlo 15. října 2018 v Paříži, ale povolení k uvedení
titulu Martin Glaser získal až na základě emailu z 26. prosince 2019.
Na premiéru si diváci museli počkat až do 25. května 2021. NdB je
nyní jedinou divadelní scénou, která v průběhu své historie uvedla
všechny Kunderovy dramatické texty.
Zdravice od Toma Stopparda
Autorské věnování Martinovi Glaserovi
v knize Majitelé klíčů (Československý
spisovatel, 1964).
Vzhledem ke stávající epidemiologické situaci se Tom Stoppard – autor textu
Leopoldstadt, nemohl zúčastnit vůbec prvního uvedení své hry mimo Londýn.
Uměleckému šéfovi a týmu režiséra Radovana Lipuse zaslal k premiéře
srdečnou zdravici.
foto: archiv Davida Kaloče
Výstava na počest Zdeňka Kaloče
Ve foyer Mahenova divadla se uskutečnila výstava připomínající
tvorbu nedávno zesnulého Zdeňka Kaloče (1938–2020), který
v pozici kmenového režiséra NdB vytvořil více než sedmdesát
inscenací. Na vernisáži 1. září 2020 se u této příležitosti setkali
umělci mnoha generací, přátelé a spolupracovníci Zdeňka Kaloče,
aby si prostřednictvím fotografií z inscenací připomněli jeho stěžejní
inscenace od 60. let a také jeho fotografickou autorskou tvorbu.
Zdeňek Kaloč
38–39
×
Za všechno mohou
text: Jaroslav Jurečka
V sezoně 2021/2022 u nás budou režírovat, podobně
jako v předchozích sezonách, špičkoví režiséři, kteří
formovali a formují významné činoherní soubory.
Umělečtí šéfové a ředitelé prestižních českých scén.
Tyto matadory doplňuje jako nová krev režisérka
nejmladší divadelní generace.
foto: Libor Havlík
foto: Jakub Jakubec
Michal Dočekal
Začínal v devadesátých letech v Divadelním
spolku Kašpar, poté byl režisérem a uměleckým
šéfem v Divadle Komedie. Od roku 2002
do roku 2012 byl uměleckým šéfem Činohry
Národního divadla a poté dva roky jejím
ředitelem. Od roku 2018 je uměleckým šéfem
Městských divadel pražských, která se pod
jeho vedením stala Divadlem roku. Kromě desítek
režií v Čechách pravidelně pracuje v maďarských,
slovenských a rumunských divadlech,
byl také prezidentem Unie evropských
divadel. V Mahenově divadle režíruje v sezoně
2021/2022 O’Neillovu variaci na řeckou trilogii
Smutek sluší Elektře.
foto: Michael Tomeš
Martin Glaser
Ředitele Národního divadla Brno a stálého
spolupracovníka Činohry NdB asi není třeba
více představovat, v Mahenově divadle
i divadle Reduta již zrežíroval osm titulů –
mezi nimi oceňovanou inscenaci Petrolejové
lampy nebo divácky úspěšné zpracování
bestselleru Aleny Mornštajnové Hana.
V sezoně 2020/2021 připravil Kunderovy
Majitele klíčů – poprvé od šedesátých let se
tak hra vrátila na česká jeviště. Ve stávající
sezoně ho čeká Havlova raná hra Ztížená
možnost soustředění – fraška o prolínání
osobního a profesního života, která díky
změnám pracovních prostředí způsobených
pandemií nabyla překvapivé aktuálnosti.
Aminata Keita
Režisérka nejmladší umělecké generace
vystudovala pražskou DAMU a ještě na škole
založila generační divadlo Činohra 16–20,
které působilo v Divadle Kolowrat. Během
studia vytvořila několik výrazných inscenací,
např. Bratry Karamazovy, Višňový sad nebo
Léto s Monikou podle Bergmanova filmu.
Upoutala na sebe pozornost pozoruhodným
rozvíjením hereckých témat a výrazným estetickým
gestem. Se souborem Činohry NdB
se seznámila v divadle Reduta, kde režírovala
Horváthovu černou grotesku Nikdo a na setkání
navazuje v sezoně 2021/2022 inscenací
Molièrovy výjimečné komedie Amfitryon.
Po více než šedesáti letech se pak na jeviště
Mahenova divadla vrátí v její režii Brechtův
Kavkazský křídový kruh.
režie činohra
režiséři!
Ivan Krejčí
Dlouholetý umělecký šéf ostravské Komorní
scény Aréna vybudoval ve svém divadle jeden
z nejrespektovanějších ansámblů v zemi.
Aréna, která několikrát zvítězila v anketě
Divadelních novin o Divadlo roku, také znamená
vyhraněný inscenační styl – dravý, drzý,
vyhýbající se falši, s punkovou důrazností. Ivan
Krejčí je pro svůj nevybíravý styl často oslovován
ke spolupráci i mimo svou domovskou
scénu. Kromě prací v Hradci Králové, Liberci či
Českých Budějovicích také těsně před začátkem
epidemie nazkoušel v Mahenově divadle
Steigerwaldovu frašku Dobové tance. V sezoně
2021/2022 připraví v divadle Reduta inscenaci
Ohnivá země Václava Štecha.
foto: Martin Špelda
f oto: Jakub Čáp
Radovan Lipus
Patří k silné generaci režisérů devadesátých
let. Od roku 1992 do roku 2008 byl kmenovým
režisérem Národního divadla moravskoslezského,
poté na stejné pozici působil
ve Švandově divadle na Smíchově. Od té
doby je ve svobodném povolání a kromě
divadla se věnuje televizní práci. Napsal
(spolu s Davidem Vávrou) a režíroval pořady
Šumná města a Šumné stopy – o českých
architek tech ve světě. Režíroval také v Divadle
na Vinohradech, v Klicperově divadle v Hradci
Králové nebo v plzeňském divadle Alfa. V Činohře
NdB minulou sezonu připravil nejnovější
hru Toma Stopparda Leopoldstadt a v té současné
inscenuje novou hru významné české
dramatičky Lenky Lagronové Chytání Vídně.
Michal Lang
Ředitel a umělecký šéf Divadla pod
Palmovkou (oceněného pod jeho vedením
jako Divadlo roku) je významný činoherní
režisér, působil jako kmenový režisér či umělecký
šéf v Čino herním studiu města Ústí nad
Labem, Švandově divadle na Smíchově, Činoherním
klubu a libereckém Divadle F. X. Šaldy.
Pohostinsky režíroval také v dalších českých
a moravských divadlech. Jeho cesta českým
divadlem ovlivnila mnoho tvůrců i herců a je
spojena s velkou činohrou a výraznými inscenacemi
dramatických textů (je také autorem
několika divadelních her). Do Činohry NdB
přichází inscenovat nejnovější hru britské
autorky Lucy Kirkwoodové Nebesa, velkolepé
drama pro třináct žen.
40–41
Štěpán Pácl
Kmenový režisér Činohry NdB působí
v divadle od sezony 2019/2020, za tu
dobu vytvořil šest inscenací, v nichž určuje
současné směřování souboru – kromě velkých
her, jako jsou Jiráskova Lucerna nebo
Molnárův Liliom, také komorního a intenzívního
Idomenea současného německého
autora Rolanda Schimmelpfenniga nebo
monodrama Stěhování duší, kterým znovuotevřel
Malou scénu Mahenova divadla
jako velkou činohru v malém prostoru. Jeho
režie stojí na důkladné herecké práci a sází
na diváckou citlivost a imaginaci. V sezoně
2021/2022 režíruje inscenaci Kočár
do Vídně v koprodukci s Filharmonií Brno,
Shakespearův Večer tříkrálový a Matku
Karla Čapka.
foto: Tereza Jiroušková
f oto: Marek Olbrzymek
×
foto: archiv NdB
foto: archiv NdB
zde hraje činohra
Mahenovo divadlo
text: Jitka Nováková
Mahenovo divadlo patří k prvořadým architektonickým
památkám Brna. Bylo vystavěno v letech 1881–1882
v krátké době pouhých osmnácti měsíců jako německé
Městské divadlo v Brně.
f oto: Marek Olbrzymek
Projekt a realizaci stavby zadala tehdejší městská rada v čele se starostou
Gustavem Winterhollerem vídeňské architektonické kanceláři
Ferdinand Fellner & Hermann Helmer – brněnské divadlo bylo prvním
z šesti divadelních domů na území dnešní České republiky, které
Fellner & Helmer společně navrhli. Vlastní stavbu divadla provedl
brněnský stavitel Josef Arnold za řízení vídeňského architekta Josefa
Nebehostenyho. Vzhledem k zničujícím požárům ve Vídni a v Praze,
a v důsledku toho zpřísněným bezpečnostním předpisům, bylo během
stavby rozhodnuto o zvýšení počtu schodišť a zejména – což dnešní
(od r. 1965) Mahenovo divadlo činí unikátním – o plné elektrifikaci.
V divadle tak nebyly instalovány rozvody pro plynové osvětlení, celé
bylo osvětleno pouze elektrickými žárovkami a prostranství před divadlem
obloukovými lampami. Elektrifikaci provedla pařížská Société
électrique Edison spolu s vídeňskou komanditní firmou pro využití
elektřiny Brückner, Ross a spol. a výhradně pro potřeby divadla
byla na dnešní Vlhké ulici vybudována samostatná parní elektrárna.
Na průběh prací dohlížel Edisonův asistent Francis Jehl. Sám Edison
Brno a jeho reprezentativní divadelní budovu navštívil v roce 1911.
Dobrou vizitkou kanceláře Fellner & Helmer byla vedle důrazu
na bezpečnost staveb rychlost, spolehlivost a též citlivá umělecká
výzdoba, využívající historizujících slohů poslední třetiny 19. století
a stavící na kontrastu harmonizující neorenesanční fasády a emocionálně
pojatého neobarokního interiéru. Kancelář pravidelně spolupracovala
s vynikajícími vídeňskými umělci, z nichž mnozí se podíleli
i na výzdobě brněnského divadla – sochař Theodor Friedl, malíř Adolf
Roth, umělecký zlatník Johann Schönthaler; lunety na stropu hlediště
vytvořili Julius Schmidt a Olga Fialková, původní oponu, která se však
do dnešních dnů nezachovala, malíř Franz Lefler. Vestibul divadla
později doplnily busty významných představitelů brněnského českého
divadla: dirigenta, šéfa opery a ředitele NdB Františka Neumanna
od Josefa Axmanna a spisovatele, dramatika a dramaturga Jiřího
Mahena od Františka Proseckého.
Provoz v divadle byl zahájen 14. listopadu 1882 slavnostním
komponovaným večerem, který uvedla předehra Weihe des Hauses
Ludwiga van Beethovena, následovala slavnostní alegorie ve verších
Adolfa Franckela, prvního ředitele divadla, Bei Frau Bruna a Goethův
Egmont. Až do roku 1918 sloužila budova výhradně brněnskému
německému divadlu, na jeho scéně začínali mnozí slavní umělci,
kteří se později proslavili ve Vídni i za hranicemi Rakouska-Uherska,
např. operní pěvci Maria Jeritza a Leo Slezak. Českému Národnímu
divadlu, které ji od té doby s krátkou přetržkou v době druhé světové
války užívá stále, byla svěřena v roce 1919. Do otevření nového
Janáčkova divadla (1965) byly v budově uváděny především opery
a balety – uskutečnily se zde např. původní premiéry oper Leoše
Janáčka Káťa Kabanová (1921), Příhody lišky Bystroušky (1924),
Věc Makropulos (1926), Z mrtvého domu (1930), Osud (1958) či první
provedení Prokofjevova baletu Romeo a Julie (1938). V roce 1965
se budova stala stálým působištěm Činohry NdB.
42–43
×
Divadlo Reduta
text: Jitka Nováková
Objekt dnešní Reduty je výsledkem složitého stavebního
vývoje, který s četnými přestavbami a dostavbami probíhal
nepřetržitě po několik století.
f oto: Marek Olbrzymek
Jeho základem byl nárožní dům Lichtenštejnů, jejž v roce 1600
vykoupilo město a zřídilo v něm tzv. Novou tavernu, později zvanou
Velkou, reprezentační objekt určený vzácným návštěvám města.
V roce 1634 byl přikoupen dům vedlejší, jehož rekonstrukcí a propojením
se stávajícím objektem vznikl uzavřený jednopatrový komplex,
rozsahem již odpovídající dnešní Redutě.
Občasné divadelní produkce probíhaly v městské taverně
pravděpodobně již od 60. let 17. století, teprve v roce 1733 však
bylo ve východním křídle tohoto komplexu vystavěno vlastní divadlo
lóžového typu s hlubokým perspektivním jevištěm. V letech 1785
a 1786 podlehl objekt zničujícím požárům a v době napoleonských
válek a tzv. čtvrté francouzsko-rakouské války byl devastován, když
sloužil jako lazaret a improvizovaná vojenská ubytovna. Na rekonstrukcích,
které následovaly, se podílela řada významných soudobých
architektů a umělců, mezi nimi i příslušníci věhlasného rodu italských
malířů, dekoratérů a jevištních výtvarníků Lorenzo, Vincenzo a Antonio
Sacchettiové. S érou divadla ve východním křídle Reduty je spojeno
mj. jméno Emanuela Schikanedera, libretisty Mozartovy Kouzelné
flétny a ředitele divadla v letech 1807–1809, či události roku 1767,
kdy se v Redutě odehrálo první české představení v Brně Zamilovaný
ponocný, nastudované a v češtině provedené bádenskou divadelní
společností, a kdy zde se svojí sestrou Nanerl koncertoval jedenáctiletý
Wolfgang Amadeus Mozart. Na paměť této události byl v roce 2008
před Redutou odhalen Mozartův pomník od Kurta Gebauera. Po požáru
v roce 1870 již toto divadlo nebylo obnoveno, ve 20. století převzal
funkci divadelního sálu taneční sál v západní části budovy.
Současné architektonické řešení Reduty je dílem brněnského
ateliéru D.R.N.H., v. o. s. – členů autorského týmu Antonína Nováka,
Petra Valenty, Radovana Smejkala a Eduarda Štěrbáka, spoluautory
návrhu byli Klára Michálková a Karel Spáčil a spolupracovníkem při
realizaci divadelní části Miroslav Melena. Rekonstrukce, která byla
realizována v letech 2002–2005, citlivě propojila moderní prvky
s původní dochovanou architekturou, znovu umístila divadelní sál
do východního křídla a celému objektu vrátila jeho společenskou
a reprezentativní funkci. Završením rekonstrukce byla umělecká
výzdoba stěn Mozartova sálu, kleneb kavárny a výtvarně pojednané
teraco v atriu, jež provedl Petr Kvíčala.
Do roku 1919 využívalo Redutu brněnské německé divadlo,
od toho roku se v hracích dnech pravidelně střídalo s českým Národním
divadlem. U českého publika, které Redutu dříve nebylo příliš
zvyklé navštěvovat, se stala oblíbenou až po skončení druhé světové
války, kdy v ní (do jejího uzavření pro havarijní stav v roce 1993)
zakotvil tehdejší soubor zpěvohry. Novodobá historie Reduty začala
prvním představením po rekonstrukci 1. října 2005 společným projektem
činohry, opery a baletu NdB: Noci Dnem Víta Zouhara a Příběh
vojáka Igora Stravinského.
foto: Rafael Sedláček
Původní divadelní sál v 80. letech 20. století
zde hraje činohra
foto: archiv NdB
Divadelní sál
foto: archiv NdB
Mozartův sál
44–45
×
off program
Doprovodné programy
Činohry NdB
Činohra NdB nabízí několik druhů doprovodných programů. Jsou
to především lektorské úvody, při nichž se diváci mohou setkat
s dramaturgem či režisérem inscenace a dozvědět se více o procesu
zkoušení, hře, autorovi i divadle jako takovém. Tato setkání
se konají půl hodiny před začátkem vybraných představení
na Malé scéně Mahenova divadla nebo v galerii ve foyer divadla
Reduta. Činohra NdB také pořádá sérii přednášek předních českých
intelektuálů na témata související s jednotlivými inscenacemi.
Tyto přednášky se během roku konají především mimo divadelní
budovy – na akademické půdě, v galeriích nebo vzdělávacích
institucích (např. v sídle Alliance Française) či kavárnách. Mimo to
pak Činohra NdB pořádá několik jednorázových akcí, jako je například
pravidelné rozsvěcení vánočního stromu na Malinovského
náměstí nebo silvestrovský večer. Zvláštní sekcí je pak program
pro školy, který je variabilní a nabízí různé doprovodné programy
podle potřeb dané školy a třídy.
Lektorský úvod Mirandolína
foto: archiv NdB
We Think Through
Dramatic Theatre
The Dramatic Company of the Brno National Theatre – also known as
The Mahen Dramatic Theatre Company according to its first dramaturge,
renowned Czech writer Jiří Mahen (1882–1939) – operates on
two main stages: the Mahen Theatre and the Reduta Theatre. Their
artistic director Milan Šotek, who had previously worked as a dramaturge
for large drama theatre companies, including the Prague National
Theatre, been shaping the Brno drama company since January
2019. The alpha and the omega of Šotek’s dramaturgic approach
is his relationship with acting and drama as well as his relationship
with tradition.
The ambition to make the Mahen Dramatic Theatre Company
one of the most respected ensembles in Czechia led us to reintroduce,
starting from the season 2019/2020, the Chief Director position
with the appointment of Štěpán Pácl, Šotek’s contemporary.
In his former work, mainly focused on Czech drama, Pácl had been
exploring the potentialities of the word, caring about what can most
appropriately be called poetics, i.e. a sensibility for other qualities of
language and reality than the merely semantic and utilitarian.
In its striving to ‘think through dramatic theatre’, or to understand
more about man and the world by means of performance, the
Mahen Dramatic Theatre Company has to base itself on acting. And
reciprocally: in such a theatre, acting cannot do without drama because
the actor must have ‘roles to enact’.
Starting with the 2019/2020 season, we invite cooperation
from those directors whose invention emphasises actors’ acting and
is deeply rooted in drama (not in drama as ‘literature’ but in dramatic
acting which – naturally and inevitably – involves speaking). Our
conviction, which we share with these artists, is that ‘doing grand
dramatic theatre today has a meaning’.
The present-day staging style of the Mahen Dramatic Theatre
Company has been developed in four major dramaturgical fields:
Czech plays, Central-European drama, Czech premieres of recent
plays by internationally renowned playwrights and Original Czech
drama.
Come and see our plays
in the Mahen theatre!
You can enjoy some of our most popular perfomances –
Hannah (Hana) by Alena Mornštajnová, Quills (Pera markýze de Sade)
by Doug Wright, The King’s Speech (Králova řeč) by David Seidler.
JSME S VÁMI NA CEST
za kulturou
HRDÝ PARTNER INSCENACE
MAJITELÉ KLÍČŮ
generální partner
partneři
mediální partneři
BRNODaily
Dnes jdeme
na činohru
f oto: Miloš Nejezchleb / Dnes jdu na činohru! – Pera markýze de Sade