ARCHIV NÁRODNÍ GALERIE V PRAZE VINCENC KRAMÁŘ (* 1877 - † 1960)

Vincenc Kramář (1877 – 1960)
Historik umění, kritik, sběratel a ředitel Obrazárny SVPU.
Vincenc Kramář se narodil 8. května 1877 ve Vysokém nad Jizerou. Po absolvování
jičínského gymnázia byl v roce 1896 přijat na Akademii výtvarných umění, kterou v průběhu
prvního roku studia opustil. Poté se zapsal na pražskou filosofickou fakultu, kde navštěvoval
přednášky z dějin umění (B. Matějka, K. Chytil) a historie (J. Goll, J. Pekař). Od roku 1898 byl
posluchačem dějin umění na mnichovské univerzitě, z níž po roce odešel do Rakouského
institutu pro historické bádání na univerzitu ve Vídni, kde studoval u Aloise Riegla a Franze
Wickhoffa. Svá studia zde zakončil promocí v roce 1902.
Díky hmotnému zabezpečení mohl následujících 13 let působit jako soukromý badatel
a hodně cestovat. Pobýval dlouhodobě v Itálii (1902-1906), často cestoval i po Německu,
Rakousku a Francii, kde navazoval četné kontakty s mladými umělci (Picasso, Derain, Braque).
Obrazy, které od nich zakoupil, vytvořily jádro jeho pozdější velmi cenné soukromé sbírky.
Kromě toho poznal také řadu soukromých galeristů (D.-H. Kahnweiler, C. Sagot). Roku 1911 se
ve Vídni oženil s Marií Goldnaglovou, s níž se na podzim roku 1912 nastálo přestěhoval do
Prahy. V letech 1913-1915 publikoval své první články o českém umění v Uměleckých
pokladech Čech (J. Navrátil, V. Levý, románský kostel sv. Jakuba u Kutné Hory).
V dubnu 1915 byl jako řada dalších umělců odveden do armády; nastoupil k pěšímu pluku.
Roku 1917 se jeho pluk přesunul do Haliče a později do Itálie. Služba v armádě mu skončila až
v dubnu 1918, ale ještě nějaký čas byl nucen pobývat v zajateckém táboře v Itálii, odkud se vrátil
až v dubnu 1919. Na podzim téhož roku byl pověřen vedením Obrazárny Společnosti
vlasteneckých přátel umění, na jejíž formování měl rozhodující vliv. Podařilo se mu vybudovat
jednu z nejlépe organizovaných evropských sbírek – základ Národní galerie. Na tomto postu
působil až do svého penzionování v roce 1939. Během tohoto období se věnoval také publikační
činnosti: např. Archa Zátoňská, 1923; Bolestný Kristus, 1934; Strakonická gotická madona,
1935; Madona se sv. Kateřinou a Markétou, 1937, studie o El Grecovi, Karlu Škrétovi, kresba
17.-18.století, Mánesovy studie květin, 1937; v rukopise zůstala monografie o Epitafu Jana
z Jeřeně nebo souhrnná studie o české deskové malbě let 1420-1470. V rámci svého působení ve
funkci ředitele Obrazárny SVPU uspořádal celou řadu výstav. Mezi nejvýznamnější patří
výstava díla Františka Tkadlíka (1933), výstava Drobní mistři 18.století
v Obrazárně SVPU (1933), představující kabinetní umění 18. století nebo souborná výstava
Karla Škréty (1938). Zároveň zde pořádal výstavy současných českých umělců - především
E. Filly, A. Procházky a Avantgardy. Kramář se osobně zajímal především o moderní umění,
hlavně francouzské, jehož sbírku soustavně budoval. Soustředil se zejména na tvorbu Pabla
Picassa, jemuž roku 1922 uspořádal výstavu grafického díla v Mánesu. Modernímu umění se
také věnoval svými odbornými statěmi a samostatnými publikacemi: Kubismus,
1921 – nejvýznamnější a nejranější práce o tomto období, Zátiší v novodobém umění, 1932;
Španělsko a kubismus, 1937. Zabýval se rovněž teoretickými otázkami tvorby (O objektivitě,
1937). V červnu roku 1945 mu bylo znovu nabídnuto vedení Národní galerie, což odmítl.
Vincenc Kramář zemřel v Praze 7. listopadu 1960. Významnou část jeho sbírky, především díla
P. Picassa, G. Braqua a A. Deraina, ale i českých umělců E. Filly, A. Procházky a V. Beneše
získala darem Národní galerie v Praze.
Výběrová literatura o V. Kramářovi
Vincenc Kramář: od starých mistrů k Picassovi, Katalog k výstavě NG v Praze, konané
13. 10. 2000 – 28. 1. 2001. (s rozsáhlým seznamem bibliografie)
Viz Edice z fondu
1