Ceská pohádková klasika - Svaz českých knihkupců a nakladatelů

vznikla Touha zvaná Anada, přišla normalizace a Kadár emigroval do USA.
Klos byl pak politicky perzekuován, vyhozen z FAMU i z Československého
státního filmu. Mezitím pak kromě Obchodu na korze vznikly ještě společné
filmy Hudba z Marsu (1955), Tam na konečné
(1957), Tři přání (1958), Smrt si říká Engelchen
(1963) a Obžalovaný (1964). Názory
i vzpomínky na jejich spolupráci a na to, jak
ji měli rozdělenou, se dost liší. I na tuto otázku
se pokouší odpovědět rozsáhlý soubor
studií a dokumentů Černobílý snář Elmara
Klose, který edičně připravil Jan lukeš
(vydal Národní filmový archiv jako 27. svazek
Knihovny Iluminace). Jan Lukeš také sestavil
biografii a bibliografii E. Klose, zkompletoval podrobnou filmografii (včetně
stručných obsahů filmů), vybral a popsal bohatý obrazový doprovod a napsal
úvod a ediční poznámku. Vedle toho je také autorem dvou příspěvků:
Otec byl neobyčejně harmonickým člověkem – Elmar Klos očima Elmara
Klosse (tedy syna, narozeného roku 1942, známého dabingového režiséra,
který si příjmení píše trochu jinak) a Hledání řádu, kde ke spolupráci dvojice
Kadár – Klos Jan Lukeš píše: „Stejně jako Ján Kadár i on (Klos)… zřejmě
životně potřeboval k tvorbě partnera, spoluhráče, konkrétního oponenta,
přihrávače či toho, komu by přihrával on. O Kadárovi se v roce 1967 s až nemilosrdnou
surovostí vyslovil v korespondenci s Jiřím Voskovcem Jan Werich:
,Je nad slunce jasnější, že je to mistr maření času, příležitosti, procrastinátor
par excellence, nebich, básník ničema, muž, který nemůže bez toho druhého,
Klose, nikdy nic udělat. Ten druhý to zorganizoval, dokončil, realisoval.
Tenhle snil, mátožil a žvandal.‘ Ale také Klos potřeboval ,toho druhého‘, ať
to byl Skružný, baťovský filmový kolektiv, kolegové v Krátkém filmu, Kadár, či
studenti na FAMU. Anebo manželka Anna. To byl řád jeho života veřejného
i soukromého. Jeho hledání a pěstění zasvětil celý život.“ Trochu jinak ale
viděl dvojici Kadár – Klos třeba Juraj Herz, který byl asistentem režie u Obchodu
na korze; ten také viděl jejich propastný nesoulad, ale myslel si, že
spolupráce je od Kadára pouze gesto vděku a samotný Klos je pro režii filmu
zbytečný. Kniha je složena ze čtyř oddílů. První obsahuje sedm rozsáhlejších
textů mapujících jednotlivé etapy života a práce Elmara Klose, které jsou
proloženy sedmi kratšími esejistickými úvahami. Celkem se na těchto textech
podílelo deset autorů (např. Dagmar Mocná, Ivan Klimeš, Moris Issa nebo
Jiří Menšík, který v textu Kam zmizel Oscar? pátrá po osudech oscarové sošky
za Obchod na korze). Druhý oddíl vychází z materiálů z pozůstalosti Elmara
Klose, které dal k dispozici jeho syn. Nejrozsáhlejší je úvodní text Černobílý
snář aneb Jak se snadno a rychle stát filmovým režisérem, což jsou
jakési chronologické přípravné poznámky k budoucím (nakonec však nikdy
nenapsaným) memoárům (dovedené do roku 1968). Třetí oddíl obsahuje téměř
čtvrtinový vzorek ze samizdatového sborníku Bichle petřínská z roku 1985,
který vznikl ke Klosovým pětasedmdesátinám. Iniciátory sborníku byli Elmar
Kloss ml. a filmový historik Pavel Taussig. Nejedná se však o přepis textů,
nýbrž o faksimile. Poslední oddíl je faktografický a zahrnuje biografii, filmografii
a bibliografii E. Klose, stručné medailonky autorů a ediční poznámku.
Dodejme ještě, že po roce 1989 byl Elmar Klos rehabilitován, vrátil se na FAMU
a v roce 1990 byl jmenován profesorem. Kniha dává nahlédnout nejen do života
a tvorby Elmara Klose a do jeho spolupráce s Jánem Kadárem, ale
i do složitého, bouřlivého, zajímavého a dlouhého období české kinematografie.
Klosova (i Kadárova) tvorba odráží všechny vzlety i pády českého filmu,
všechny dobové společenské i politické souvislosti. Klos začínal ještě v době
němého filmu, seznámil se snad se všemi filmovými profesemi, zažil druhou
světovou válku i znárodnění kinematografie po válce, složité období 50. let
i vrcholná 60. léta, propast normalizace i svobodnou éru po roce 1989.
cesty s Bohumilem hrabalem
V nakladatelství Academia v edici Průvodce vyšla po knihách Jana Jindry
a Judity Matyášové Na cestách s Franzem Kafkou a Jiřího Padevěta Cesty
s Karlem Hynkem Máchou podobně zaměřená novinka Cesty s Bohumilem
Hrabalem, jejímž autorem je tomáš Mazal (1956), esejista a literární publicista,
znalec Hrabalova života a díla, který byl s Hrabalem spjat i osobním
přátelstvím a je autorem rozsáhlé monografie Spisovatel Bohumil Hrabal
(2004). Jeho literární průvodce je zajímavým doplňkem této monografie, ale
28
k n i ž n í n o v i n k y 1 9 / 2 0 1 1
i zcela samostatnou knihou o životě Bohumila Hrabala (1914–1997) se zaměřením
na místa, kde Hrabal žil, tvořil, pobýval či zažil něco důležitého,
která navštěvoval a měl rád. V úvodu autor píše: „Průvodce také obsahuje
biografický a bibliografický přehled dat k životu a dílu Bohumila Hrabala.
Uživatel tohoto průvodce, výletník či jen čtenář, si tak snadno a lehce zařadí
jednotlivé lokality i citace do širšího kontextu
Hrabalova jistě pozoruhodného života. A to byl
vlastně také jistý postranní záměr, který mě vedl
k sestavení zde předkládané knihy. Aby tento
průvodce neplnil pouze svoji funkci průvodcovskou,
lépe řekneme-li literárněprůvodcovskou,
ale aby také mohl být i samostatnou čtenářskou
publikací, pandánem k monografii Bohumila Hrabala.“
Autor postupuje chronologicky po lokalitách
Čech a Moravy spjatých s Hrabalem a seznamuje
tak nejen s klíčovými událostmi
Hrabalova života i s jeho díly, ale samozřejmě
i s místy samotnými, z nichž některé jsou díky
Hrabalovi dnes již doslova legendární a některé bohužel již také ve své původní
podobě zaniklé. Samozřejmě tu nechybí bohatý fotografický doprovod
jak archivní, tak současný. Mnohé obrazové materiály nebyly dosud publikovány
a najdeme zde řadu vskutku unikátních fotografií z archivu autorova
i Bohumila Hrabala, kterého tu uvidíme jako malého chlapce, jako studenta,
jako zralého muže a již slavného spisovatele i jako starce. Jsou tu fotografie
svatební, s jeho milovanými kočkami i z hospod, kde vysedával u piva a poslouchal
„hovory lidí“, v nichž nacházel inspiraci pro své psaní a své příběhy.
V knize tak najdeme rodný domek v Brně, pivovary v Polné a v Nymburce,
gymnázium na třídě Kapitána Jaroše v Brně i pražskou právnickou fakultu,
kde Hrabal studoval, podnájem v Praze U Milosrdných i budovu hlavního
nádraží v Hradci Králové, kde Hrabal navštěvoval v letech 1943–44 dopravní
kurz výpravčích. Zajímavé je, že např. v roce 1948 bydlel Hrabal v podnájmu
v bytě v dnešním domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí.
Samozřejmě je tady slavný dům v ulici Na Hrázi (Hrabal rád říkával Na Hrázi
věčnosti) v pražské Libni, dnes již neexistující (stará zástavba musela ustoupit
moderní a také metru), i pozdější byt v paneláku na sídlišti v Kobylisích,
sběrné suroviny ve Spálené ulici, Automat Svět v Libni (dnes zdevastovaný
a hyzdící tuto část Libně), libeňský zámeček, kde se Hrabal v roce 1956 oženil
s Eliškou Plevovou (zvanou Pipsi), libeňské hospody a výčepy, chata v Kersku,
restaurace a pivnice v centru Prahy (se slavnou fotografií Hrabala s Václavem
Havlem a tehdejším americkým prezidentem Billem Clintonem, s nimiž
se setkal v roce 1994 v pivnici U Zlatého tygra v Husově ulici), Fakultní nemocnice
Na Bulovce, kde Hrabal zemřel po pádu z okna, i jeho hrob na hřbitově
v Hradištku. Zajímavá je třeba zmínka o Hrabalově knihovně v kapitole
o bytě v Kobylisích, kde Hrabalovi bydleli od roku 1973: „Věci a knihy, které
Hrabala ještě v posledních letech jakž takž zajímaly, měl v Kersku. Ostatní
rozdával tomu z přátel, kdo o ně projevil zájem nebo o kom si myslel, že se
mu budou hodit. Badatelé byli proto překvapeni, že ,Hrabalova knihovna‘,
ve kterou doufali s očekáváním plejády světových autorů a knižních vzácností,
se nekonala.“
MILAN ŠILHAN
Hledáme nové autory,
nabídněte rukopis!
INFORMACE:
Vydavatelství AKCENT, pan Dr. Pacola
B. Václavka 20/74
674 01 Třebíč
pacola@vydavatelstviakcent.cz
tel.: 568 844 553