ALGOLOGIE

Studijní distanční text
ALGOLOGIE
Blanka Desortová
Praha, 2010

PŘEDMLUVA:
Předkládaný text je souhrnem informací, které mají studentům kurzu algologie
usnadnit orientaci při studiu tohoto předmětu. Hlavním studijním materiálem je především
základní, případně doporučená, studijní literatura (učebnice, skripta), uvedená v seznamu na
konci textu.
Přehled studijních materiálů je pro úplnost doplněn seznamem literatury vhodné pro
determinaci sinic a řas. Dále jsou uvedeny odkazy na tématicky zaměřená periodika a na
zdroje informací dostupných z internetu.
RNDr. Blanka Desortová, CSc.
Výzkumný ústav vodohospodářský T.G.Masaryka
Praha
blanka_desortova@vuv.cz

ÚVOD
Algologie je vědní obor, který se zabývá studiem sinic a řas. Označení algologie je odvozeno
od latinského názvu algae = řasy. V posledních letech se setkáváme s označením fykologie,
který má základ v řeckém termínu phykos = řasy. Sinice a řasy jsou převážně fotoautotrofní
organismy, které náležejí v univerzálním systému organismů (strom života) do dvou skupin
(impérium, doména), tj. Prokarya a Eukarya.
Algologie má jako vědní obor široký rozsah. Zabývá se systematikou (její významnou
součástí je klasifikace), fylogenezí a ekologií sinic a řas. Zahrnuje ale také oblasti fyziologie,
genetiky, biochemie, buněčné biologie a molekulární biologie sinic a řas. V aplikovaném
výzkumu se řeší např. možnosti využití sinic a řas v biotechnologiích nebo technologie
vodárenské úpravy vody ze zdrojů s vyšší koncentrací sinic a řas.
Historie oboru algologie u nás má základy již v 19.stol., kdy se zde např. Opitz, Agardh,
Kützing, Ehrenberg a Rabenhorst zabývali popisem a seznamem řas nalezených na různých
lokalitách. Se jmény těchto badatelů se můžeme setkat v názvech taxonů sinic a řas. Na
začátku 20.stol. byla významná činnost prof. Hansgirga na KU v Praze, který publikoval
„Prodromus českých řas sladkovodních“ s popisy a vyobrazením taxonů. Rozmach oboru
nastal v padesátých letech 20.stol. v osobě prof. B.Fotta, který založil českou algologickou
školu. Prof. Fott přednášel na přírodovědecké fakultě UK v Praze a vydal základní učebnici
algologie „Sinice a řasy“ (Fott 1956), která byla přeložena také do němčiny. Jeho žáci a
pokračovatelé pracují jak na poli základního výzkumu (Akademie věd ČR a universitní
pracoviště), tak v oblasti aplikovaného výzkumu (výzkumné ústavy, vodohospodářská praxe).
Práce českých algologů je celosvětově velmi uznávaná, dokládá to, kromě jiného, jejich podíl
na zpracování determinačních klíčů (mnohosvazkové kompendium „Süßwasserflora von
Mitteleuropa“, viz. seznam literatury), které jsou prakticky jedinou moderní literaturou pro
determinaci sinic a řas.
Současná algologie široce využívá metodických přístupů a poznatků získaných na základě
pokroků v optické i elektronové mikroskopii, nejmodernější molekulárně biologické metody
se uplatňují při studiu příbuznosti řas na druhové, rodové a vyšší úrovni. Metody používané
při sekvencování nukleových kyselin a některých enzymů jsou hlavním zdrojem poznatků o
fylogenezi řas. Moderní přístupy se uplatňují v ekologii sinic a řas, studují se např.
kompetiční vztahy mezi organismy nejen v laboratorních podmínkách ale také v přirozených
společenstvech sinic a řas různých vodních biotopů.

PŘEDMĚT STUDIA
Sinice a řasy jako nejjednodušší autotrofní organismy jsou v přírodě velmi hojně zastoupeny,
tvoří velmi významnou složkou společenstev jak vodních, tak terestrických a aerických
biotopů. Jsou nesporně vývojově z nejstarších organismů. Základním životním prostředím, ve
kterém prodělávaly svůj vývoj, je voda s obsahem rozpuštěných látek. Největší počet sinic a
řas je ve vodním prostředí, jen menší počet řas se přizpůsobil životu v/na půdě, povrchů skal,
stromů, případně jiných substrátech (sníh, led).
V přírodě mají sinice a řasy hlavní význam jako primární producenti organické hmoty. Ve
vodním prostředí tvoří základní stupeň potravního řetězce, na který jsou vázány organismy
(konzumenti) dalších trofických stupňů. Např. mořský fytoplankton je jediným zdrojem
potravy pro živočichy v pelagiálu. Sinice a řasy se podílejí na koloběhu látek a energií, který
probíhá v ekosystémech. Svou činností ovlivňují a mění fyzikálně chemické vlastnosti vody.
Nadměrný rozvoj sinic a řas v důsledku zatížení povrchových vod živinami vede k tvorbě
vegetačního zákalu a vodních květů, které zhoršují kvalitu vody a tím také např. její
využitelnost k různým účelům.
Obecně jsou sinice a řasy nenáročné a přizpůsobivé, snadno osidlují nově vzniklé biotopy
(např. nové nádrže, tůně, thelmy). Jsou dostatečně citlivé ke změnám prostředí, na které
společenstva řas reagují změnou struktury i kvantity. Jejich indikační schopnost má být
v současnosti využívána pro hodnocení stavu povrchových dle evropské legislativy (viz
„Směrnice 2000/60/EU ustavující rámec pro činnost Společenství v oblasti vodní politiky“).
Ekologické skupiny řas ve vodním prostředí: fytoplankton = společenstvo sinic a řas ve
volné vodě; perifyton = společenstvo na kamenech, bahně, vodních rostlinách; fytobentos =
společenstvo na dně vodních nádrží a toků.
Sinice a řasy mají v přírodě rozsáhlé zastoupení, počet druhů je odhadován na řádově desítky
tisíc. Stejně jako u jiných skupin organismů, jsou snahy o jejich označení či zařazení taxonů
do systému. Cílem systému je uspořádání taxonů podle vybraného hlediska, respektive
stanoveného principu, do určitých skupin. Systémy vždy zohledňují úroveň znalostí v daném
období, v průběhu času se mění v souvislosti s úrovní poznání. Nové přístupy, založené na
metodě elektronové mikroskopie a v posledním desetiletí metody molekulární systematiky
ukazují na velmi složité vývojové vztahy, které způsobují značné změny v systému sinic a řas
(dříve označované např. jako nižší rostliny) a jejich zařazení do skupin. Aplikace metod

molekulární biologie na taxonomii je velkou změnou, umožňují nové a hlubší poznání vývoje
a příbuznosti organismů. V současnosti algologie studuje jak prokaryotní sinice tak
eukaryotní řasy bez ohledu na to, do jaké „říše“ v universálním systému organismů jsou
zařazeny.
Pro účely studia předmětu algologie je základem systém sinic a řas uvedený v učebnici Kalina
a Váňa (2005). I v tomto systému došlo již postupem času ke změnám, které vycházejí
z nově získaných vědeckých informací. Změny se týkají především vyšších taxonomických
úrovní.
V průběhu studia mají studenti získat znalosti o základních charakteristikách skupin sinic a
řas zařazených do uvedeného systému, o hlavních zástupcích jednotlivých skupin, jejich
výskytu a ekologii. Těchto poznatků pak použít pro determinaci (určení a taxonomické
zařazení) organismů z přírodních vzorků.
Výběr hlavních skupin sinic a řas (zjednodušená forma systému), kterým bude věnována
pozornost:
Prokarya:
oddělení: Cyanobacteria
Eukarya:
oddělení: Euglenophyta, Dinophyta, Chlorarachniophyta, Cryptophyta, Glaucophyta,
Heterokontophyta, Rhodophyta, Chlorophyta, Charophyta.
Hlavní rozdíl mezi prokaryontními a eukaryontními organismy je v tzv. kompartimentaci
buněk, tj. ve struktuře buňky, která je rozdělena na funkčně rozdílné prostory a struktury.
Prokarya: buňky malé, jednotlivě, v koloniích nebo vláknech, jednoduchá stavba buňky, bez
buněčného jádra, přítomnost DNA v plazmě ( nukleotid, nukleoplazmatická oblast), způsob
rozmnožování nepohlavní, dělením buněk
Eukarya: jednobuněčné až mnohobuněčné, buňky obsahují jádro obalené jaderným obalem,
uvnitř chromosomy s DNA, přítomnost specialisovaných buněčných organel/struktur (např.
diktyozom, mitochondrie, thylakoidy, plastidy), rozmnožování nepohlavní i pohlavní.
Sinice a řasy jsou tvarově velmi pestré organismy. Vývoj jejich stélek vykazuje určitý sled
organizačních stupňů, kterým dříve náležela taxonomická hodnota. Mezi základní typy buněk
a stélek řas (viz obr.1) patří: bičíkovci (monády) žijící jednotlivě nebo v koloniích s polární
stavbou buňky; rhizopodové stélky, jednobuněčné, proměnlivý tvar, s panožky; kokální
jednobuněčné s pevnou buněčnou stěnou, která může mít různé povrchové struktury, případně

inkrustace (viz obr.2); stélka vláknitá/trichální (mnohobuněčná, větvená nebo nevětvená,
tvoří ji řada buněk); sifonální stélka (rozvětvená, mnohojaderná, bez příčných přepážek);
sifonokladální typ stélky (vláknitá, rozvětvená, mnohojaderné buňky oddělené přepážkami).
Obr.1: Některé typy buněk a stélek řas : 1- monadoidní, 2 - rhizopodový, 3 a 4 - kokální,
5 - vláknitý, 6 - diferencovaný. (1, 3 - 5, orig.; 2, 6, převzato z literatury)

Obr. 2: Některé typy povrchových struktur a schránek řas (převzato z různých autorů):
1- schránka r. Trachelomonas (Euglenophyta) tvořená slizem, inkrustovaná Fe a Mn
2- křemičité šupiny na povrchu buňky, r.Mallomonas (Heterokontophyta)
3- pancíř z celulosních destiček, r. Ceratium (Dinophyta)
4-6- křemičitá schránka centrických (4,5) a penátních (6) rozsivek (Bacillariophyceae)
7- dvojdílná théka r.Phacotus (Chlorophyta) prosycená CaCO3 a Fe a Mn solemi

Vedle vzhledu a tvarových pestrostí buněk a stélek sinic a řas existuje řada dalších znaků,
které od sebe odlišují jednotlivé taxony na různé systematické úrovni a umožňují jejich
determinaci a zařazení do systému. Na tyto charakteristiky je třeba se při studiu sinic a řas
zaměřit. Výběr nejvýznamnějších charakteristik:
- tvar buňky/stélky a způsob existence (jednotlivě, v koloniích, coenobia, atd.)
- charakter buněčné stěny (přítomnost schránky, struktur na povrchu buňky)
- přítomnost a charakter buněčných organel (protoplast, chloroplasty, jádro, vakuoly, stigma)
- přítomnost a složení fotosyntetických pimentů (chlorofyly, xantofyly, karoteny a specifické
pigmenty u některých skupin sinic a řas)
- typy zásobních látek
- způsob rozmnožování (nepohlavní, pohlavní – různé typy)
- výskyt v přírodě (charakter biotopu) , ekologické nároky
Pro ilustraci jsou v následujícím textu pro některé skupiny (oddělení) sinic a řas uvedeny
základní charakteristiky, které je vzájemně odlišují. Vybrány byly skupiny, jejichž zástupci
jsou v našich povrchových vodách významnou součástí společenstev organismů. Ostatní
skupiny a podrobně informace v doporučené studijní literatuře.
CYANOBACTERIA (syn. Cyanophyta, Cyanoprokaryota, sinice):
Jednoduché prokaryotické organismy s jednobuněčnou nebo vláknitou stélkou. Nemají
buněčné jádro, v protoplazmě uložena kruhová molekula DNA. V cytoplasmě jsou tzv.
thylakoidy (ploché útvary) s fotosyntetickým aparátem. V membráně thylakoidu je uložen
chlorofyl-a, karoten (α,β) a xanthofyly. Na povrchu thylakoidu se nacházejí fykobilizomy
(drobné polokulovité útvary), které obsahují pigmenty fykobiliny (modrý fykocyanin, červený
fykoerythrin). Fykobiliny se podílejí na fotosyntéze sinic, umožňují ji při nízkých intenzitách
světla (světlosběrná funkce fykobilizomů). Aerotopy - zvláštní struktury/organely v buňce,
stěna je propustná pro plyny rozpuštěné ve vodě, jejich funkce - vznášení buněk ve vodním
sloupci, umožňuje to tvorbu vodních květů.(u nás velmi častých ve stojatých vodách –
rybníky, nádrže) viz obr.3.
Specializované buňky: heterocyty - tlustostěnné buňky, které vznikají z vegetativních buněk,
úloha při fixaci vzdušného dusíku; akinety - vznikají splynutím z vegetativních buněk,
umožňují přežití nepříznivých podmínek. Stélky sinic jednobuněčné (jednotlivě, nebo tvoří
kolonie), vláknité typy stélek nevětvené nebo větvené (nepravě nebo pravé větvení).

Rozmnožování výhradně nepohlavní. Výskyt prakticky ve všech biotopech (voda, půda,
nárosty, termální prameny atd.). Vývojově velmi staré organismy. Velmi významné
z hlediska hygienického a využitelnosti vody.
Obr.3: část kolonie sinice Microcystis aeruginosa, která tvoří silné vodní květy v našich
povrchových vodách. (foto orig.)
EUGLENOPHYTA (krásnoočka)
Jednobuněční, většinou volně žijící bičíkovci. Mohou vytvářet tzv. palmeloidní (nepohyblivá)
stadia během životního cyklu, kdy odhodí bičíky a obalí se slizem. Na povrchu buňky pod
plazmatickou membránou je pelikula ze šroubovitě vinutých bílkovinných vláken. To
umožňuje značnou proměnlivost buněk. Některé druhy (např. r. Trachelomonas) mají na
povrchu buňky pevnou schránku - loriku, je utvářena slizem inkrustovaným Fe a Mn, hnědě
zbarvená. Někteří zástupci nemají chloroplasty, jiní jsou schopni fagotrofní výživy. Druhy
s chloroplasty obsahují pigmenty chlorofyl-a, méně chlorofyl-b a některé karotenoidy a
xanthofyly. Zásobní látka paramylon (příbuzné s chrysolaminarinem). Známé jen nepohlavní

ozmnožování. Zástupci této skupiny se u nás hojně vyskytují, zejména v eutrofních vodách a
vodách zatížených organickými látkami (obecně a rybníky, dosazovací nádrže čistíren
odpadních vod - masový výskyt, intenzivní zbarvení vody červené až zelené).
DINOPHYTA (obrněnky)
Většina zástupců této skupiny jsou bičíkovci. Jejich povrch pokrývá théka. Může být
elastická, snadno rozrušitelná (nahé obrněnky). Jiné mají na povrchu tzv.pancíř tvořený
polysacharidovými destičkami s přesným uspořádáním (obr.2). Pancíř je rozdělen na horní
část (epikonus) a spodní hypokonus, odděluje je od sebe rýha = cingulum, odkud vychází
bičíky. Charakteristické je nápadně velké jádro tzv. dinokaryon, obsah DNA je vyšší než
běžně u eukaryot. Fotosyntetické pigmenty jsou chlorofyl-a a -c a pro tuto skupinu specifické
peridinin a dinoxanthin. Kromě autotrofní výživy se uplatňuje osmotrofní a zejména
fagotrofní výživa. Rozmnožování pohlavní i nepohlavní. Zástupci jsou sladkovodní i mořští
(více), někteří produkují toxiny - silně účinné. V mořích při přemnožení tvoří vegetační
zbarvení (tzv. „red tide“). I u nás bylo pozorováno jejich přemnožení zejména v nádržích a
rybnících.
CRYPTOPHYTA (skrytěnky, kryptomonády)
Volně žijící bičíkovci s charakteristickou dorzoventrální (nesymetrickou) stavbou buňky.
Dorzální strana vyklenutá, ventrální strana plochá nebo konkávní. Na předním konci buňky
různě hluboký jícen s ejektozomy. Bičíky (2) mírně nestejně dlouhé. Na povrchu buňky tuhý
periplast, pod plazmatickou membránou jsou destičky nejčastěji šestiboké, bílkovinné
povahy. Tato struktura je viditelná pouze při použití elektronové mikroskopie. Chloroplasty
obsahují chlorofyl-a a -c, specifický alloxanthin (xantofyl) a fykoerythrin nebo fykocyanin.
Rozmnožování nepohlavní.
Velmi důležitá skupina z hlediska ekologie. Zástupci (např. rod Cryptomonas) tvoří často
jedinou složku jarního fytoplanktonu nádrží a rybníků, jsou důležitou potravou (snadno
konzumovatelnou) zooplanktonem. Predačním tlakem zooplanktonu dochází k jejich
odstranění z vody a v nádržích nastává tzv. stadium čisté vody („clear water“), po kterém
dochází k rozvoji zástupců jiných skupin řas.

HETEROKONTOPHYTA (syn. Heterokonta, Chromophyta)
Rozsáhlá skupina řas se značnými velikostními a morfologickými rozdíly. Stélky jsou u
mikroskopických zástupců monadoidní (bičíkovci), vláknité nebo heterotrichální. U
makroskopických řas této skupiny jsou stélky až pletivné. Společnými znaky je složení
přítomných pigmentů (chlorofyl-a,-c, fukoxanthin), zásobní látka chrysolaminarin, olej,
volutin-polyfosfátová zrna. U bičíkatých zástupců 2 nestejné (heterokontní) bičíky, které se
liší délkou, funkcí a stavbou. Z tohoto oddělení jsou ekologicky velmi významné skupiny
(třídy) Chrysophyceae a Bacillariophyceae.
Chrysophyceae – bičíkovci, žijí jednotlivě nebo koloniálně, sladkovodní zástupci jsou
charakteristickou součástí fytoplanktonu čistších vod. Povrch buňky kryje periplast, některé
druhy žijí ve volném obalu tzv. lorika. Je tvořena buď mikrofibrilami celulózy nebo je kryta
křemičitými šupinami. Loriku může bičíkovec opustit (např. po rozdělení) a vytvořit novou.
Vytváří se také křemité cysty (stomatocysty), nepohlavní spory které vznikají uvnitř
vegetativní buňky.
Bacillariophyceae (syn.Diatomae, rozsivky) – jednobuněčné organismy, žijící jednotlivě,
někdy v koloniích (hvězdicovité, páskovité, válcovité). Hlavním znakem je dvoudílná křemitá
frustula (schránka). Je složena ze dvou částí (thék), které do sebe zapadají jako víko a dno
krabice. Vrchní epitéka je mírně větší než spodní hypotéka. Na každé théce se rozlišuje
plochá část = valva a boční část = pás. Okrajová část pásu se označuje jako pleura. Při
determinaci v mikroskopu rozeznáváme tzv. valvární pohled na plochu misky, při pozorování
z boku pohled pleurální. Stavba frustuly je dvojího typu: paprsčitě souměrné misky, nejčastěji
kruhové (centrických rozsivky) a dvoustranně souměrné (penátní rozsivky). Povrch frustuly
pokrývá tenká vrstva diatotepinu (kyselý polysacharid), která zajišťuje soudržnost a odolnost
frustuly. Odumřelé schránky rozsivek vytvářejí diatomit (křemelinu) - horninu, která se
používá např. jako izolační, brusný a filtrační materiál. Schránky zůstávají zachovalé
v sedimentech, toho využívají paleontologické studie.
Taxonomie rozsivek je založena na struktuře schránek, kterou lze vidět zejména na prázdných
schránkách a při velkém zvětšení. Determinace se provádí zejména na schránkách, protože
morfologické znaky jsou dobře viditelné. Rozsivky jsou druhově velmi bohatou skupinou
s velkým významem v přírodě. Vyskytují se hlavně jako součást fytoplanktonu ale prakticky
jsou všudypřítomné (nárosty, bentos). Významný podíl na primární produkci vodních
ekosystémů.V povrchových vodách tvoří obvykle jarní vrchol biomasy fytoplanktonu, druhý

nižší vrchol biomasy v podzimním období. Jsou zcela závislé na přítomnosti křemíku
v prostředí.
Obr.4: Zástupce centrických rozsivek druh Actinocyclus normanii, invazní druh v našich
tekoucích vodách - živý materiál (foto orig.)
CHLOROPHYTA (Zelené řasy)
Velmi rozsáhlá skupina řas s rozmanitou stavbou stélek, zástupci mají téměř všechny typy
stélek a typů rozmnožování. Fotosyntetické pigmenty zastupuje chlorofyl-a a -b, α- a β-
karoten, jejich poměr je stejný jako u vyšších rostlin. Zásobní látkou je škrob, některé skupiny
mají specifické zásobní látky (mannan, xylan). Buněčná stěna je obvykle celulózní, u
některých zástupců/bičíkovců na povrchu submikroskopické šupiny z organického materiálu,
u některých théka prosycená CaCO3 (viz obr.2), povrch některých bičíkovců pokrývá tzv.
glykoproteinová chlamys. Bičíky stejnocenné 2, někdy 4, zakotvené v buňce bazálním
tělískem (=kinetozom), které je významnou buněčnou strukturou. Jejich původní systematické
členění bylo založeno především na organizačním stupni stélky (např.bičíkaté Volvocales,
kokální Chlorococcales atd.), v minulých letech prodělala jejich systematika značné změny.

V současnosti řada různých systémů, které se odlišují především v tom, který znak je pro
členění použit jako základní/výchozí.
Ekologicky a produkčně významná skupina řas, převážně sladkovodní vesměs kosmopolitní
rozšíření, mořské (makroskopické druhy) mají výrazné specifické geografické rozšíření.
V povrchových vodách mírného pásu tvoří zejména v letním období vysokou biomasu,
zvláště eutrofní vody (rybníky, mělčí nádrže). Zástupci využíváni pro masové kultivace
v laboratorních i poloprovozních podmínkách.
Obr.5: Coenobium druhu Pediastrum duplex (Chlorophyta), častý výskyt ve fytoplanktonu
povrchových vod (živý materiál, foto orig.).
Základní studijní literatura:
Kalina T., Váňa J. (2005): Sinice, řasy, houby, mechorosty a podobné organismy v současné biologii. -
Karolinum Praha, 606p.
Kalina T. (2001): Systém a vývoj sinic a řas. - Karolinum Praha, 165p.

Doporučená studijní literatura:
Fott B. (1967): Sinice a řasy. - Academia Praha, 515p.
Hindák F.,ed., (1978): Sladkovodné riasy. - SPN Bratislava, 724p.
Hindák F. a kol. (1975): Kĺúč na určovanie výtrusných rastlín. I.diel Riasy - SPN Bratislava, 396p.
Sládeček V., Sládečková A. (1996): Atlas vodních organismů se zřetelem na vodárenství, povrchové
vody a čistírny odpadních vod. 1. díl: Destruenti a producenti. - ČVTVS, Praha, 322 p.
Wolowski K., Hindák F. (2005): Atlas of Euglenophytes. - VEDA Bratislava, 136p.
Hindák F. (2008): Colour atlas of Cyanophytes. - VEDA Bratislava, 253p.
Houk V. (2003): Atlas of freshwater centric diatoms with a brief key and descriptions. - Czech
Phycology, suppl. 1, Univ.Palackého Olomouc, 27p.
Ettl. H. (1980): Grundriβ der allgemeinen Algologie. – G.Fisher Verlag, 549p.
Literatura k determinaci sinic a řas:
1. Kompendium „Süßwasserflora von Mitteleuropa“
Ettl H. (1978): Xanthophyceae.1. Teil. – In: Ettl H., Gerloff J., Heynig H., Mollenhauer D., eds.:
Süßwasserflora von Mitteleuropa, Bd. 3/1,G. Fischer Verlag, 530p.
Ettl H. (1983): Chlorophyta 1. Phytomonadina. – In: Ettl H., Gerloff J., Heynig H., Mollenhauer D.,
eds.: Süßwasserflora von Mitteleuropa, Bd. 9,Gustav Fischer Verlag,807p.
Kadlubowska J.,Z. (1984): Conjugatophyceae 1. Chlorophyta VIII – Zygnemales. – In: Ettl H.,
Gerloff J., Heynig H., Mollenhauer D., eds.: Süßwasserflora von Mitteleuropa, Bd. 16, G. Fischer
Verlag, 532 p.
Komárek J., Anagnostidis K. (1999): Cyanoprocaryota – 1. Teil:Chroococcales.- In: Ettl H., Gerloff J.,
Heynig H., Mollenhauer D., eds.: Süßwasserflora von Mitteleuropa, Bd. 19/1, G. Fischer Verlag, 548
p.
Komárek J., Anagnostidis K. (2005): Cyanoprokaryota – 2. Teil/ 2nd Part: Oscillatoriales. – In:
Buedel B., Krienitz L., Gaertner G., Schagerl M., eds., Süsswasserflora von Mitteleuropa, Bd. 19/2,
Elsevier, 759p.
Krammer K., Lange-Bertalot H. (1986): Bacillariophyceae, 1. Teil: Naviculaceae.- In: Ettl H., Gerloff
J., Heynig H., Mollenhauer D., eds.: Süßwasserflora von Mitteleuropa, Bd. 2/1, G. Fischer Verlag, 876
p.
Krammer K., Lange-Bertalot H. (1988): Bacillariophyceae, 2. Teil: Bacillariaceae, Epithemiaceae,
Surirellaceae.- In: Ettl H., Gerloff J., Heynig H., Mollenhauer D., eds., Süßwasserflora von
Mitteleuropa, Bd. 2/2, G. Fischer Verlag, 596 p.
Krammer K., Lange-Bertalot H. (1991): Bacillariophyceae, 3. Teil: Centrales, Fragillariaceae,
Eunotiaceae.- In: Ettl H., Gerloff J., Heynig H., Mollenhauer D., eds., Süßwasserflora von
Mitteleuropa, Bd. 2/3, G. Fischer Verlag, 576 p.
Krammer K., Lange-Bertalot H. (1991): Bacillariophyceae, 4. Teil: Achnanthaceae, Kritische
Erganzungen zur Navicula (Lineolateae) und Gomphonema.- In: Ettl H., Gerloff J., Heynig H.,
Mollenhauer D., eds., Süßwasserflora von Mitteleuropa, Bd. 2/4, G. Fischer Verlag, 436 p.
Krause W. (1997): Charales (Charophyceae). - In: Ettl H., Gerloff J., Heynig H., Mollenhauer D., eds.,
Süßwasserflora von Mitteleuropa, Bd 18., G. Fischer Verlag, 202p.

Mrozinska T. (1985): Oedogoniophyceae: Oedogoniales. - In: Ettl H., Gerloff J., Heynig H.,
Mollenhauer D., eds., Süßwasserflora von Mitteleuropa, Bd. 14, G. Fischer Verlag, 624 p.
Popovský J., Pfiester L.A. (1990): Dinophyceae (Dinoflagellida). – In: Ettl H., Gerloff J., Heynig H.,
Mollenhauer D., eds., Süßwasserflora von Mitteleuropa, Bd. 6, G. Fischer Verlag, 272 p.
Rieth A. (1980): Xanthophyceae.2. Teil. – In: Ettl H., Gerloff J., Heynig H., Mollenhauer, D., eds.,
Süßwasserflora von Mitteleuropa, Bd. 2/4, G. Fischer Verlag, 147 p.
Starmach K. (1985): Chrysophyceae and Haptophyceae. - In: Ettl H., Gerloff J., Heynig H.,
Mollenhauer D., eds.,Süßwasserflora von Mitteleuropa, Bd. 1, G. Fischer Verlag, 515 p.
2. Další literatura pro determinaci sinic a řas
Komárek J., Fott B. (1983): Das Phytoplankton des Süßwassers von Huber-Pestalozzi G..- In: Elster
H.-J., Ohle W., eds., Die Binnengewässer, Bd. XVI., Teil 7, 1. Hälfte, E. Schweitzerbart´sche
Verlagsbuchhandl., Stuttgart, 1044 p.
Starmach K. (1966) : Cyanophyta – sinice, Glaucophyta - glaukofity. - In: Starmach K, Sieminska J.,
eds., Flora slodkovodna Polski, tom 2., Warszawa – Kraków, 807 pp.
Starmach K. (1974): Cryptophyceae- kryptofity, Dinophyceae - Dinofity, Raphidiophyceae -
Rafidiofity. - In: Starmach K, Sieminska J., eds., Flora slodkovodna Polski, tom 4., Warszawa-
Kraków, 519 p.
Starmach K. (1968): Xanthophyceae – róŜnowiciowe. – In: Starmach K., Sieminska J., eds., Flora
slodkovodna Polski, tom 7., Warszawa- Kraków, 393 p.
Starmach K. (1983): Euglenophyta – eugleniny. – In: Starmach K, Sieminska J., eds., Flora
slodkovodna Polski, tom 3., Warszawa- Kraków, 593 p.
Starmach K. (1972): Chlorophyta 3., Zielenice nitkowate.- In : Starmach K, Sieminska J., eds.,Flora
slodkovodna Polski, tom 10., Warszawa – Kraków, 807 pp.
Tématicky zaměřená periodika dostupná na internetu:
Algological Studies
Fottea (dříve Czech Phycology)
Journal of Phycology; Phycologia
Zdroje informací na internetu:
www.fytoplankton.cz
www.cyanodb.cz
www.cas.cz
www.sinicearasy.cz
www.sinice.cz
www.fritschalgae.info
www.algaebase.cz