Fylogeneze a system strunatcu - KATEDRA BIOLOGIE - UJEP

DISTANČNÍ OPORY PRO KOMBINOVANÉ STUDIUM BIOLOGIE 

FYLOGENEZE A SYSTÉM 

STRUNATCŮ 

Jaromír Hajer 

UNIVERZITA JANA EVANGELISTY PURKYNĚ 

PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA 

katedra biologie 

Ústí nad Labem 2006

Předmluva 

Tento text je tzv. studijní oporou, neboli materiálem, jehož primárním cílem je usnadnit 

studentům kombinovaného bakalářského studia biologie orientaci v předmětu nazvaném 

„Fylogeneze a systém strunatců“. Níže uvedený text v žádném případě nenahrazuje 

učebnice. Jeho cílem je pomoci efektivněji využít limitovaný čas vyhrazený pro přednášky 

a cvičení laboratorního typu i pro vlastní studium. Autor textu jej chápe jako souhrn témat 

a pojmů, které by neměly být při studiu vynechány. Seznam učebnic, které jsou 

považovány za nejkvalitnější, dostupné a proto doporučené, jsou uvedený na závěr, spolu 

se seznamem počítačových programů, které budou studentům v průběhu jejich studia 

k dispozici na katedře biologie Přírodovědecké fakulty UJEP. V seznamu počítačových 

programů jsou barevně zvýrazněny ty, které umožní dokonalou vizuální představu jak 

živočichů, tak jejich orgánů či tkání. Řada programů je zaměřena rovněž na habitaty, 

etologii a determinaci. Během konzultací budou studenti průběžně upozorňováni na 

internetové stránky, na kterých je možné získávat nové aktuální informace a zároveň 

vyzýváni k tomu, aby na tyto zdroje informací upozorňovali své kolegy a začleňovali je do 

svých seminárních prací, které budou jedním z podkladů pro udělování zápočtů. Velmi 

podstatným zdrojem informací při kombinovaném studiu jsou výukové internetové 

stránky, na které autor v textu čtenáře-studenty průběžně upozorňuje. 

Doc. RNDr. Jaromír Hajer, CSc., 

autor textu

KMEN: CHORDATA – STRUNATCI 

Charakteristika a hlavní znaky kmene 

Bilaterálně souměrní druhoústí živočichové, jejichž coelom je enterocoelního původu a 

rýhování nedeterminované. Endoskelet, je-li přítomen, je odvozen z mezodermu (jako u 

ostnokožců). Tělo nese znaky metamerie, což je patrné zvláště na somatické svalovině, 

kterou tvoří myomery oddělené pojivovými myosepty. Segmentace persistuje po celý život 

u bezlebečných i obratlovců a projevuje se mj. uspořádáním svaloviny, žaberních štěrbin a 

rozložením krevních cév a nervů v tělní stěně. Srdce, přítomné u pláštěnců a obratlovců, je 

umístěno ventrálně pod střevem. Postanální ocas je, alespoň v určité fázi životního cyklu, 

vyvinut u všech strunatců (stejně, jako u kmene Chaetognatha – ploutvenky) 

Coelom a jeho členění. 

Coelom je členěn u ryb, obojživelníků a některých plazů na dutinu perikardu, ve které je 

umístěno srdce a pleuroperitoneální dutinu, ve které je většina vnitřních orgánů včetně 

plic. Perikardiální a pleuroperitoneální dutiny jsou u těchto obratlovců odděleny 

transversálním septem. U ostatních plazů, ptáků a savců jsou plíce v samostatných 

pleurálních dutinách, oddělených od ostatního coelomu. Dělící přepážky – vazivová u 

plazů a ptáků, či vazivosvalová šikmá diafragma savců, vznikají zpočátku jako 

membránovité záhyby dorzálního a laterálního parietálního peritonea, do kterých jsou 

v průběhu vývoje začleněna (inkorporována) také transversální septa. U mnoha savčích 

samců vznikají z kaudálních coelomových váčků skrotální (šourkové) coelomové dutiny, 

ve kterých jsou uloženy pohlavní orgány. Coelom je zcela ohraničený peritoneální 

membránou. Část této membrány, která zevnitř přiléhá k tělní stěně se nazývá parietální 

peritoneum. Peritoneum (tj. pobřišnice), které pokrývá vnitřnosti se nazývá viscerální 

peritoneum. Parietální a viscerální peritoneum je propojeno dorzálním mesenteriem 

(okružím), případně (je-li vyvinuto) ventrálním mesenteriem. Okruží tvoří závěs pro 

střeva. http://tidepool.st.usm.edu/Crswr/coelomformation.html

Mesoderm se vyvíjí po invaginaci z archenteronu a nebo z odpovídajících 

buněk dorzálního rtu blastoporu. Velmi primitivní formování mezodermálních váčků, jako 

postranních vychlípenin stropu archenteronu, probíhá např. u bezčelistnatců (Agnatha). 

Za hlavní znaky kmene jsou považovány tyto: 

a) struna hřbetní (chorda dorsalis), která je pravděpodobně homologická se 

stomochordem polostrunatců. Chorda vytváří pružný skelet, tvoří ji vesikulární 

buněčné pojivo s vnitřním turgorem. Povrch je kryt fibrózním vazivem. Chorda 

vzniká z entodermu hřbetní strany prvostřeva. S vývojem obratlovců přejímá její 

funkci postupně chrupavčitá, častěji kostěná (doplněná chrupavkami) kostra 

b) hltan (resp. přední část trávicí trubice) je po obou stranách perforován 

žaberními štěrbinami podobně, jako u žaludovců kmene Hemichordata. Původní 

funkcí je filtrace vody a získávání potravy 

c) trubicová nervová soustava, která se v hlavové části těla rozšiřuje v mozek 

s komorami, vzniká v průběhu ontogeneze vchlípením neuroektodermu. Mezi 

dutinou nervové trubice a prvostřevem existuje – alespoň v určitém stádiu 

ontogeneze – spoj zvaný neurenterický kanál (canalis neurentericus) 

d) u všech strunatců je vyvinuta podhltanová žláza, homologická se štítnou žlázou 

(glandula thyreoidea), která váže jód a prostřednictvím hormonu thyroxinu 

ovlivňuje metabolismus 

e) fotosensitivní buňky (včetně oční sítnice) se vyvíjejí z ektodermu centrální 

nervové soustavy, nikoliv z epidermálního ektodermu, jako je tomu u ostatních 

kmenů 

Systém: Kmen: Chordata (strunatci) 

Podkmen: Urochordata (syn. Tunicata) (pláštěnci) 

Podkmen: Cephalochordata (syn. Acrania) (bezlebeční) 

Podkmen: Vertebrata (syn. Craniota) (obratlovci) 

http://bioweb.uwlax.edu/zoolab/index.htm 

Podkmen: UROCHORDATA – PLÁŠTĚNCI

Mořští strunatci s tělem pokrytým pláštěm, neboli tunikou (synonymum Tunicata). 

Svrchní vrstva pláště je nebuněčné, vláknité struktury. Tělesná stavba larev více odpovídá 

stavebnímu plánu ostatních strunatců, nežli je tomu u sesilních, koloniálních či jinak 

adaptovaných dospělců. 

Hlavní znaky podkmene: 

a) tělo kryje jednovrstevná pokožka vylučující plášť. Tunika obsahuje látku 

chemickým složením podobnou celulóze, zvanou tunicin. Plášť může být průsvitný, 

tmavý i barevně pigmentovaný, konzistence pevné či rosolovité. 

b) chorda je omezena na svalnatou část ocasní (proto Urochordata), pomocí níž larva, 

připomínající pulce, plave. 

c) coelomová dutina je velmi redukovaná, zpravidla má podobu perikardu či krevních 

sinů. V embryonálním vývoji se coelomové váčky zakládají po obou stranách 

primitivního střeva. 

d) planktonní larvy, většinou 1-5 mm dlouhé, mají kromě chordy nervovou trubici a 

kompletní trávicí trakt, jemuž dominuje široký děrovaný hltan s filtrační funkcí. 

Larvy vlastní rovněž srdce, krevní cévy, nervové ganglion v trupové části a 

jednoduchý váčkovitý mozek. S mozkem je spojeno mediánní oko, které je 

derivátem jeho dorzální stěny a také vláskovité smyslové buňky, které se dotýkají 

vápnitého otolitu. Posledně uvedený útvar odpovídá statocystám ostatních kmenů. 

Larvální znaky zůstávají zachovány u vršenek (tř. Larvacea). U ostatních dochází k 

radikální metamorfóze v dospělce, spojené s hypertrofií hltanu do podoby 

žaberního koše. Při metamorfóze je ocásek zčásti resorbován a zčásti odhozen, 

chorda zanikne a nervová soustava je redukována pouze na trupové ganglion 

e) žaberní štěrbiny, sloužící k zachycování potravy a dýchání, jsou obklopeny 

ožaberním prostorem (atrium), který navenek vyúsťuje atrioporem. U dospělců jsou 

ústa chráněna svalnatým přijímacím sifonem a podobný, tentokrát vyvrhovací 

sifon, chrání atrioporus. Brvy v hltanu pohánějí proud vody s částicemi potravy, 

které se zachycují ve slizu obrvených rýh jícnu. Většina slizu je secernována 

žlábkovitým endostylem, který má také schopnost koncentrovat jód a je touto 

funkcí srovnatelný se štítnou žlázou obratlovců 

f) otevřená cévní soustava pláštěnců je mezi strunatci ojedinělým jevem. Srdce ve 

tvaru písmene U žene u dospělců krev přímo do štěrbin tělního mezenchymu , jimi

k orgánům a zpět k srdci. Stejně jako u obratlovců je puls myogenický, to znamená, 

že srdce pracuje nezávisle na nervovém podráždění (bezobratlí živočichové mají 

neurogenický puls, závislý na motorických nervových vláknech). Srdce pláštěnců 

může alternativně 2-3 minuty pumpovat krev vždy jen jedním směrem. 

g) v krvi jsou přítomné vanadocyty, zvláštní améboidní buňky, které ve stěně hltanu 

zachycují vanadium a poté migrují do tuniky , kde se rozpadají. Vanadium se 

uvolňuje a působí jako redukční agens při ukládání celulózních mikrofibril. U části 

pláštěnců je vanadium nahrazeno železem se stejnou redukční funkcí 

h) vylučovací orgány pláštěncům chybí. Odpadní látky jsou odstraňovány 

prostřednictvím améboidních buněk – nefrocytů, které zpočátku kolují v krvi a po 

naplnění vytváří pevné trsy na některých místech těla 

i) pláštěnci jsou hermafrodité a v jejich životním cyklu se často střídá pohlavní a 

Klasifikace: 

nepohlavní rozmnožování (= metageneze). Při nepohlavním rozmnožování, pučení, 

vznikají kolonie. 

Podkmen Urochordata je dělen na 3 třídy: 

1. Ascidiacea – sumky jsou solitérní i koloniální druhy, proslulé mohutností proudu 

vody vystřikovaného z vyvrhovacího otvoru. Adultní jsou vždy sesilní. Přisedlé 

sumky jsou považovány za fylogenetické předky následující třídy. Výklad 

středoškolské látky o pláštěncích je většinou založen na stavbě těla sumky obecné 

(Ascidia mentula), která je běžným druhem Středozemního moře. 

2. Thaliacea – salpy mají ocáskem opatřené larvy, které se v průběhu metamorfózy 

mění v soudečkovité planktonní dospělce, kteří mají přijímací a vyvrhovací otvory 

na opačných pólech těla. Tato poloha jim umožňuje pohyb zpětným nárazem vody, 

vypuzované z těla vyvrhovacím otvorem při kontrakci 6-10 „obroučkovitých“ 

okružních svalů. Pro průsvitná, cca 10 cm dlouhá těla, je příznačná 

bioluminiscence. GAISLER (1983) uvádí, že „rozmnožování je nejpozoruhodnější 

stránkou života salp“. Solitérní jedinec nebo hlavní jedinec kolonie se nazývá 

oozoid a rozmnožuje se nepohlavně (pupenotvorný stvol = stolo prolifer). 

Příslušníci kolonií jsou nazýváni souhrnně blastozoidy a dále se funkčně i

morfologicky specializují (gasterozoidy, gonozoidy). Příkladem salpy, se známou 

složitou rodozměnou a z ní pramenící polymorfií, je Doliolum denticulatum. 

3. Copelata – vršenky mají teoretický význam, neboť jejich pohlavně dospělá stádia 

jsou považována za neotenická. Larvy i dospělí (pulcovitého vzhledu) se vzájemně 

podobají, podstatným rozdílem mezi nimi je pouze nepřítomnost či přítomnost 

gonád (proto je, jak již bylo zmíněno, někdy používán pro třídu název Larvacea). 

Schránky („vrše“) připomínají sítka, jimiž je procezována potrava. 5 mm dlouhá 

vršenka může mít schránku velikosti vlašského ořechu. Larvy vršenek jsou velmi 

podobné larvám sumek. Schránka želatinózní konzistence může být odvrhována a 

následně obnovována několikrát denně. Kosmopolitním druhem je vršenka obecná 

(Fritillaria pellucida). 

Podkmen: CEPHALOCHORDATA – BEZLEBEČNÍ 

Bezlebeční jsou maximálně 10 cm dlouzí mořští živočichové rybkovitého tvaru těla. 

Recentní jsou zastoupeni třemi rody (Branchiostoma, Asymmetron a Epigonichtys) 

s přibližně třiceti druhy. Žijí v hloubkách do 50 m. Přes den jsou zahrabáni v písku 

hlavovým koncem vzhůru a v noci plavou bočním vlněním těla. Živí se mikrofágně. 

Kopinatci byli vždy předmětem intenzivního studia zoologů, neboť odpovídají představám 

o dávném společném předchůdci obratlovců. Kopinatec plžovitý (Branchiostoma 

lanceolatum) se stal patrně jedním z nejprostudovanějších živočichů. Nelze tvrdit, že 

recentní kopinatci jsou moderními potomky společného předka s ostatními obratlovci. 

Není však možné přehlédnout fakt, že ve stavbě těla kopinatců a larev mihulí (podkmen 

Vertebrata, nadtřída Agnatha, třída Cephalaspidomorphi) je mnoho společných znaků. 

Bezlebeční vykazují některé znaky pláštěnců i obratlovců. Podobně jako pláštěnci, mají 

jednovrstevnou pokožku, ožaberní prostor a endostyl. Znaky obratlovců jsou podobná 

organizace nervové soustavy, uzavřená cévní soustava a metamerie coelomových útvarů, 

vedoucí k segmentaci svaloviny. 

http://bioweb.uwlax.edu/zoolab/Table_of_Contents/Lab-9b/Ammocoetes/ammocoetes.htm 

Hlavní znaky stavby těla kopinatců:

a) ploutevní lemy a metapleury: téměř přes celou dorzální stranu těla se táhne 

nepárový ploutevní lem zpevněný vazivovými paprsky. Ocasní ploutvička ve tvaru 

kopí je jemná, membránovitá. Termínem metapleury jsou označovány dva 

ploutevní lemy, které se táhnou po stranách břišní strany těla. V tzv. metapleurové 

teorii jsou z podobných útvarů odvozovány párové končetiny obratlovců 

b) chorda zůstává po celý život hlavním oporným ústrojím, chrupavka a kost nejsou 

vyvinuty 

c) svalstvo tvoří dorzolaterálně uložený párový boční sval, tvořený 50 – 85 

myomerami oddělenými vazivovými myosepty 

d) nervová trubice má malý centrální kanál, který se v přední části rozšiřuje ve 

váčkovitý útvar (vesicula frontalis). Unikátní jsou smyslové orgány uvnitř nervové 

trubice: Köllikerova jamka s čichovou funkcí (?), infundibulární orgán na bázi 

„mozkového váčku“ s nejasnou funkcí, pigmentová skvrna (snad homologická 

s temenním okem obratlovců), Hesseho buňky uvnitř míchy pod míšním kanálkem 

(zřejmě fotoreceptory) 

e) cévní soustava postrádá – zřejmě sekundárně – svalnaté srdce. Krevní oběh je 

zajišťovaný kontrakcemi žaberních tepen. Hlavními cévami krevního oběhu jsou: 

nepárová podstřevní žíla (vena subintestinalis), jaterní žíla (vena hepatica), břišní 

aorta (aorta ventralis), hřbetní aorta (aorta dorsalis). 

f) vylučovací systém je tvořen přibližně stovkou párů obrvených nefridií, umístěných 

ve zbytku coelomové dutiny nad hltanem. Spojují coelom s dutinou ožaberního 

prostoru a stavbou připomínají metanefridia kroužkovců 

g) hltan je široký, perforovaný žaberními štěrbinami, na jeho dně leží endostyl. 

Ožaberní (peribranchiální) prostor vzniká z kožních záhybů, které se na ventrální 

straně těla spojují a na povrchu vyúsťuje atriopórem 

h) dýchání je zajišťováno proudem vody skrze žaberní štěrbiny hltanu, oddělenými 

žaberními přepážkami, do nichž vstupují žaberní tepny . 

ch) Kopinatci jsou odděleného pohlaví. Přibližně 25 párů gonád je umístěno ve 

dvou řadách po stranách hltanu. Pohlavní buňky opouštějí tělo atripórem. Z vajíček 

se líhnou obrvené larvy, které prodělávají metamorfózu.

Podkmen : VERTEBRATA - OBRATLOVCI 

Obratlovci jsou živočichové s páteří tvořenou obratli. Mají lebku složenou z neurocrania 

a viscerokrania ( tj. z mozkové a obličejové části). 

Evolučním pokrokem obratlovců je kost, hlava a neurální lišta (Roček, 2002). 

Nadtřída: Gnathostomata – čelistnatci 

Třída Acanthodia – trnoploutví, vyhynulí, velký počet ploutví s trnem na předním okraji. 

Třída Placodermi – pancířnatci, vymřelí, s kostěným pancířem. 

Třída Chodrichtyes – paryby, chrupavčitá kostra. 

Třída Pisces (Osteichtyes) – ryby, kost i chrupavka. 

Třída Amphibia – obojživelníci, larvy s žábrami, dospělí s plícemi. 

Třída Reptilia – plazi, plíce a epidermální šupiny. 

Třída Aves – ptáci, epidermální pera vzniklá z plazích šupin. 

Třída Mammalia – savci, keratinové chlupy vzniklé mezi plazími šupinami, mléčné žlázy. 

Obojživelníci, plazi, ptáci a savci se souhrnně nazývají Tetrapoda – čtyřnožci. 

V suchozemském prostředí se pohybují dvěma páry adaptovaných končetin. Primárně 

vodní obratlovci s ploutvemi se analogicky nazývají Ploutvovci – Pisces, což jsou v tomto 

širokém pojetí kromě vymřelých tříd i paryby. S ohledem na zvláštnosti embryonálního 

vývoje jsou obratlovci děleni na bezblanné (Anamnia) a blanaté (Amniota). Anamnia 

kladou vajíčka do vody, ta se zde vyvíjejí a zárodečné obaly amnion a allantois se přitom 

netvoří. Naopak u Amniot se oba uvedené zárodečné obaly vytvářejí a taxony, které sem 

patří, tj. plazi, ptáci a savci, tvoří dohromady zcela přirozené seskupení fylogeneticky 

blízkých tříd.

Nadtřída: Agnatha – bezčelistnatci (syn. Cyclostomata – kruhoústí) 

Fosilní pozůstatky nejstarších obratlovců s tělem krytým deskovitými útvary ukazují, že 

tito živočichové neměli čelisti a potravu získávali procezováním vody přijímané ústy a 

vypuzované skrze žaberní štěrbiny v hltanu. V tomto ohledu připomínají bezlebečné. 

Nejstarší štítnatci žili již v ordoviku. Dvě vysoce modifikované skupiny bezčelistnatců 

přežily až do současnosti. Jsou jimi mihule a sliznatky. Jejich viscerocranium je zcela 

původní a tvoří je 7 párů žaberních oblouků. 

http:bioweb.uwlax.edu/zoolab/Table_of_Contents/Lab-9b/Lamprey_Mount_1/lamprey_mount_1htm 

M i h u l e (Cephalaspidomorphi) jsou v zásadě sladkovodními živočichy. Některé druhy 

prožívají část svého života v mořích (Petromyzon marinus – mihule mořská a Lampetra 

fluviatilis – mihule říční). 

Mihule potoční (Lampetra planeri) je trvale sladkovodním druhem, v ČR kriticky 

ohroženým a chráněným. Vyžaduje vodu bohatou na kyslík , tvrdé dno a je citlivým 

bioindikátorem. Larvy žijí 3-7 let zahrabány v nánosech břehů, mohou být velké až 200 

mm Dospělci jsou o něco menší - až 190 mm. Larvy jsou mikrofágními filtrátory, dospělci 

tohoto druhu potravu nepřijímají. 

Zajímavé je epigamní chování: mihule staví miskovitá hnízda o rozměrech cca 25 x 15 

cm, hluboká až 10 cm. Samec je při tření přisátý samici k zátylku a vlastním tělem ji obtočí 

tak, aby se jeho penisovitý orgán dostal do těsné blízkosti urogenitální bradavky samice. 

Při prudkých rotačních pohybech obou těl může být kladeno a současně oplozeno až 2 600 

žlutavých jiker o průměru cca 1 mm. Po vytření uhynou dospělci zpravidla do 1 měsíce. 

Nadtřída: Gnathostomata – čelistnatci 

Vznik a vývoj čelistí podstatně poznamenal evoluci obratlovců. Čelisti umožňují uchopení 

potravy a její rozkousání. Jsou-li opatřené zuby, stávají se účinnou zbraní. 

Čelisti obratlovců původně představují přeměněný první pár žaberních oblouků, 

který je proto nazýván čelistním obloukem. Obecně je přijímán názor, že původní počet 

žaberních oblouků byl 9 párů. V takovém případě jsou ty dva, které leží před čelistním 

obloukem, nazývány „nulté“. Je třeba zdůraznit, že žaberní oblouky nejsou jednodílné 

struktury, nýbrž série chrupavek včetně dorzálních (epibranchiálních) a laterálních 

(ceratobranchiálních) elementů. Ceratobranchiální části na levé a pravé straně prvního 

žaberního oblouku tvoří čelistní chrupavky primární dolní čelisti a epibranchiální část tvoří 

palatoquadratum, což jsou chrupavky primární horní čelisti. Pravá i levá polovina každé 

čelisti se mediálně spojují, a to buď přímo nebo prostřednictvím obrůstajících krycích

kostí. V průběhu embryonálního vývoje se u většiny obratlovců zakládá chrupavčitý základ 

primární čelisti. Ten je však postupně pokryt krycími kostmi (dermálním skeletem), které 

vytváří sekundární čelisti. U tetrapod tyto krycí kosti obvykle spojují horní čelist s lebkou 

tak pevně, že je pohyblivá jen čelist dolní. U paryb a většiny ryb se však obě, tj. horní i 

dolní čelist, pohybují nezávisle na lebce. 

Dorzální část druhého žaberního oblouku, který se nazývá jazylkový, je tvořena 

chrupavkami zvanými hyomandibulare a u primárně vodních čelistnatců 

zprostředkuje spojení horní a dolní čelisti k neurocaraniu. Ventrální část tohoto 

oblouku se nazývá hyoideum. Nejstarší čelistnatci – Placodermi, - měli čelisti spojeny 

s neurocraniem přímo a jazylkový oblouk zůstal nezměněn (= euatostylie). Avšak u řady 

primitivních žraloků a také u lalokoploutvých ryb nadřádu Rhipidistia (z nichž se vyvinuli 

obojživelníci), je s neurocraniem spojeno nejen palatoquadratum, tj. primární horní čelist, 

ale také hyomandibulare (= euamphystylie). U většiny paryb a recentních ryb přebírá 

funkci spoje mezi čelistním obloukem a neurocraniem pouze hyomandibulare, neboť 

palatoquadratum se mění ve čtyřbokou kost (os quadratum) nesoucí zde primární čelistní 

kloub pro připojení spodní čelisti (=hyostylie). U obojživelníků, plazů, ptáků a savců je 

způsob připojení čelistí k neurocraniu ovlivněn především pokročilým stupněm rozvoje 

dermálního skeletu a horní čelist tvořená pouze krycími kostmi pevně srůstá s lebkou. 

Tento způsob spojení se nazývá odvozená autostylie a předpokládá se, že se vyvinul z 

amfistylie lalokoploutvých ryb nadřádu Rhipidistia. 

Po vytvoření čelistí došlo k bouřlivému vývoji obratlovců, vzniku specializovaných 

orgánů, kolonizaci souše a formování therapsidní linie. Pokračuje tedy i výovj 

jednotlivých elementů žaberních oblouků. Os quadratum se u savců mění v ušní kůstku 

kovadlinku (incus). Zaniká proto primární čelistní kloub a vzniká čelistní kloub 

sekundární. Primární spodní čelist (u paryb se nazývá Meckelova chrupavka), je postupně 

redukována a počínaje rybami se z ní stává pouze jedna z několika kostí dolní čelisti. 

Nazývá se articulare a spoluvytváří primární čelistní kloub. U savců se ve formě ušní 

kůstky kladívka (malleus) přesouvá do dutiny neurocrania. Z hyomandibulare druhého 

jazylkového oblouku se u obojživelníků, plazů a ptáků vyvíjí ušní kůstka columella. U 

savců se tatáž kůstka jmenuje třmínek (stapes). Z dolních elementů tohoto oblouku se u 

suchozemských obratlovců vyvíjí části jazylky. S vývojem a přeměnou žaberních oblouků 

a jejich derivátů se mění resp. pozbývají význam žaberní štěrbiny. Ze žaberní štěrbiny

mezi čelistním a jazylkovým obloukem, která se nazývá spiraculum, vzniká u amniot 

dutina středního ucha. Nejstaršími obratlovci s čelistmi byli Placodermi a Acanthodia. 

Třída: Chondrichthyes – paryby 

Paraby jsou pozoruhodnou, evolučně úspěšnou skupinou čelistnatců, jíž by měla být při 

výuce zoologie věnována pozornost nejen na vysoké, ale také na střední škole. Třída 

Chondrichtyes zahrnuje žraloky a rejnoky (společně tvoří podtřídu Elasmobranchii – 

příčnoústí) a také chiméry (podtřída Holocephali). Paryby mají párové ploutve a zcela jim 

chybí kostní tkáň. Protože chybí elementy kožního původu resp. dermocranium, je lebka 

nekrytá. Paryby se objevily v devonu a jako první absolvovala paleozoickou radiaci 

skupina, označovaná dnes jako Cladoselachii, se zvláštními, kladodontními zuby (měly 

špičaté hroty). Poloha úst byla více terminální, než ventrální. Jedna skupina – Xenacanthi- 

zahrnovala bentické sladkovodní paryby s dificerkní ocasní ploutví (zevně i vnitřně 

souměrnou) a končetinám podobnými párovými ploutvemi s mediální sérií podpůrných 

kosterních elementů. Tato skupina vyhynula již počátkem mesozoika bez „potomků“. 

Vymřelí Cladoselachii měli párové ploutve s širokou bází a omezenou pohyblivostí, pět 

párů laterálních žaberních skulin a podobně , jako u moderních žraloků, pokračovala jejich 

páteř do dorzálního laloku ocasní ploutve. U těchto vymřelých žraloků však byly oba 

laloky tj. dorzální a ventrální zpravidla stejně velké, tzn., že měli homocerkní ocasní 

ploutev častěji než heterocerkní (s větším dorzálním lalokem). Právě posledně uvedený typ 

heterocerkní ocasní ploutve je naopak typický pro současné žraloky. Obratle Cladoselachii 

byly tvořeny pouze oddělenými neurálními a hemálními oblouky, které objímaly širokou 

chordu. Recentní paryby mají obratle kompletní, tj. s těly, do nichž se ukládá chrupavka a 

vápenité inkrustace, což vede k zaškrcování chordy, která persistuje jako řada 

korálkovitých elementů. 

www.biology.webz.cz/paryby.php 

http://www.biolib.cz/cz/taxon/id15235 

Další důležité znaky paryb:

• tělo je kryto plakoidními šupinami, které se na čelistech mění v zuby. Jejich 

základem je dentin kostního původu a na povrchu ektodermální email. Sekundárně 

mohou být plakoidní šupiny redukovány 

• žaberní přepážky nesou žaberní plátky, které jsou k nim přirostlé po celé délce. 

Žaberní přepážky jsou podepírány žaberními oblouky. Žraloci se musí neustále 

pohybovat. Nepřítomnost plynového měchýře způsobuje, že žralok, který přestane 

plavat, klesne ke dnu. Přes nepohyblivé žábry musí neustále proudit voda.Ta vstupuje 

do těla tlamou, ven vychází žaberními otvory a také spiraculem. Při přerušení této 

cirkulace nedochází k okysličování krve a žralok by se udusil 

• mozek paryb má dobře vyvinutý koncový mozek i mozeček. Čichové laloky 

koncového mozku jsou velké, hemisféry vytvořené, avšak jejich kaudální oddíl je 

nepárový. Vyšší koordinační centra obsahuje střední mozek. Mozeček je centrem 

pohybu a rovnováhy 

• žraloci mají velmi dobře vyvinutý čichový orgán, dále pak zrakový, rovnovážně 

sluchový, proudový a chuťový. Ve vnitřním uchu jsou vytvořeny tři polokružné 

chodby, avšak utriculus, sacculus a lagena jsou jen naznačeny. Žraloci mají extrémně 

dalekozraké oči 

• střevo obsahuje spirální řasu (typhlosolis) a vyúsťuje do kloaky. Pozoruhodná je 

funkce jater, která mohou vážit až 10% celkové hmotnosti živočicha. Jsou jednak 

zásobárnou tuku, jednak hydrostatickým orgánem a nahrazují tak funkci plynového 

měchýře u ryb 

• centrem cévní soustavy je srdce uložené v perikardu, skládající se z těchto částí: 

sinus venosus (žilný splav), atrium (předsíň), verticulus (komora), conus arteriosus 

(srdeční násadec). Srdeční násadec je svalnatý, samostatně tepe a je považován za 

původní orgán čelistnatců. Je vytvořen také u nejstarších skupin ryb , tj. u Dipnoi, 

Brachiopterygii, Chondrostei a Holostei. Tento typ srdce obsahuje pouze odkysličenou 

krev 

• uspořádání urogenitálního systému odpovídá stavu u většiny anamnií. Typem ledviny 

je opistonefros. Samčími pohlavními vývody jsou Wolffovy chodby, samičími 

Müllerovy chodby 

• oplození je vnitřní. Sexuální dimorfismus se projevuje přítomností zdvojeného 

pářícího orgánu mezi břišními ploutvemi (pterygiopod). Jím proniká samec do kloaky

samice. Tyto výrůstky, podepřené chrupavkou, dosahují u dospělých samců 8-13% 

celkové délky těla. U vejcorodých druhů jsou vejce kladena v tuhých vaječných 

obalech produkovaných bílkotvornými skořápečnými žlázami. U živorodých druhů 

srůstá žloutkový vak se stěnou vejcovodu matky, který je na jednom místě rozšířen o 

„dělohu“ a vytváří se tak nepravá placenta. Výživu získává plod přímo z krevního 

oběhu matky 

• s výjimkou několika druhů rejnoků a sladkovodního žraloka Carcharias 

nicaraguensis z jezera Nicaragua jsou paryby mořskými čelistnatci. Velcí žraloci rodů 

Rhincodon a Cetorhinus jsou planktonofágní. Plankton získávají filtrací přes speciálně 

upravené žaberní štěrbiny. 

Třída: Pisces – ryby 

Ryby jsou primárně vodní čelistnatci a počtem více než 24 000 doposud popsaných druhů 

jsou dominujícími obratlovci. K rybám patří také vymřelí předkové prvních terestrických 

obratlovců, tj. labyrintodontních obojživelníků řádu Ichtyostegalia. Těmito předky byly 

lalokoploutvé ryby nadřádu Rhipidistia a obojživelníci vznikli s největší pravděpodobností 

z jejich řádu Osteolepiformes a možná i Holoptychiiformes. 

Klasifikace ryb: 

Třída Pisces je členěna na tři podtřídy: 

1. Podtřída D i p n o i - dvojdyšní, 6 druhů 

2. Podtřída C r o s s o p t e r y g i i – lalokoploutví, 1 druh 

Nadřád Rhipidistia – vějířoploutví, vymřelí 

Nadřád Actinistia – střapcoploutví, 1 recentní druh 

3. Podtřída A c t i n o p t e r y g i i – paprskoploutví, 24 000 druhů 

Nadřád Brachiopterygii – násadcoploutví, 3 druhy 

Nadřád Chondrostei - řídkokostní syn. chrupavčití, 20 druhů 

Nadřád Holostei – mnohokostní, 11 druhů 

Nadřád Teleostei – celokostní syn. kostnatí, většina recentních ryb

Ichtyofaunu naší republiky tvoří v současné době pravděpodobně 68 druhů ryb (HANEL 

1992). Vzácně se u nás mohou vyskytovat zástupci nadřádu Chondrostei, řádu 

Acipenseriformes – jeseteři, čeledi Acipenseridae – jeseterovití. V dunajském povodí žije 

jeseter malý Acipenser ruthenus. Všechny naše ostatní druhy ryb náleží k nadřádu 

Teleostei – kostnatí. 

Hlavní znaky třídy 

http://bioweb.uwlax.edu/zoolab/Table_of_Contents/Lab-9b/perch_Mount_1.htm 

http://www.biolib.cz/cz/gallery/dir19 

K o s t r a 

Rybí skelet je převážně kostěný, sekundárně může dojít k převaze chrupavky 

(Chondrostei), ale kost nikdy zcela nezmizí. Charakteristický je rozvoj dermálního skeletu 

(osifikace na podkladě vaziva ve škáře). Také kosti tvořící základ skřelí jsou dermálního 

původu a jsou připojeny k jazylkovému žabernímu oblouku. U lalokoploutvých, 

dvojdyšných a násadcoploutvých je lebka platybazická, u většiny paprskoploutvých 

tropibazická. Chorda je u Dipnoi zcela zachovalá, nezaškrcovaná, neboť obratle páteře zde 

tvoří pouze chrupavčité či osifikované oblouky (aspondylní typ obratlů). U Actinopterygii 

je chorda potlačována a zaškrcována těly obratlů. Většina ryb má amficélní obratle, které 

mají na dorzální straně horní oblouky (neurapophysy), které se spojují v processus 

spinosus a uzavírají míšní kanál. Dolní oblouky se spojují v kanál jen v ocasní části 

(hemapophysy) a prochází jím hřbetní aorta a ocasní žíla. Mimo ocasní část se dolní 

oblouky nespojují a tvoří příčné výběžky (processus transversi). 

Š u p i n y 

Ryby mají kostěné šupiny několika typů. Za nejpůvodnější jsou považovány šupiny 

ganoidní, které jsou masivní, destičkovité, čtyřhranné a minimálně se překrývající. Jejich 

kostní tkáň je pokryta vrstvou třpytivého, vysoce resistentního ganoinu. Ganoidní šupiny 

jsou zachovány u Brachiopterygii, Chondrostei a Holostei. U starobylých Crosopterygii a 

Dipnoi se vyvinuly šupiny kosmoidní, podobné jako u Placodermi. Spodní vrstvu 

kosmoidních šupin tvoří hustá lamelovitá kost, nad níž je vrstva vaskularizované kosti 

prostoupená krevními cévami a ta je pokryta dentinu podobným kosminem. Kostěné 

šupiny nadřádu Teleostei jsou průsvitné, bez ganoinu, jejich centrem je ploténka kolem 

níž se koncentricky ukládají lamely (circuli). Tento typ překrývajících se šupin se nazývá

leptoidní a vyskytuje se ve dvou formách, cykloidní a ktenoidní, odlišných tvarem vnějšího 

a vnitřního okraje. Leptoidní šupiny, které nebrání rychlému pohybu, spočívají v kůži 

pokryté tenkou mukózní epidermis. 

http://bioweb.uwlax.edu/zoolab/Table__of_Contents/Lab-9b/Placoid/placoid.htm 

http://bioweb.uwlax.edu/zoolab/Table_ of_ Contents/Lab-9b/Ganoid/ganoid.htm 

N e r v o v á s o u s t a v a a s m y s l o v é o r g á n y 

Ve srovnání s parybami mají ryby celkově rozvinutější střední mozek a mozeček. Avšak 

v uspořádání a celkové úrovni rozvoje koncového mozku se projevují rozdíly mezi 

dvojdyšnými na straně jedné a všemi ostatními recentními rybami na straně druhé. 

Dvojdyšní mají dobře vyvinuté pallium hemisfér koncového mozku, čímž zapadají do 

progresivní linie vedoucí od paryb k amniotům. Naproti tomu u paprskoploutvých a 

zejména kostnatých ryb horní části pallia redukují, přičemž mohutným rozvojem bazálních 

ganglií vzniká epistriatum, které u kostnatých ryb výrazně převažuje nad palliem (podobně 

jako neostriatum u ptáků). Čichové laloky koncového mozku mají zpravidla vzhled 

nevelkých tenkých provazců sahajících až k párovým nosním dutinám. Ryby mají 10 párů 

hlavových nervů. 

Čichový orgán není u ryb dominujícím smyslovým orgánem. u paprskoploutvých jsou 

zpravidla na každé straně dvě vnější nozdry (přední a zadní), takže voda může proudit přes 

čichové váčky jedním směrem (nikdy do dutiny ústní!). Dobrý čich byl prokázán u úhořů. 

Pravé choany (tj. vnitřní nozdry) spojující nosní a ústní dutinu, měly vytvořené pouze 

lalokoploutvé ryby nadřádu Rhipidistia. U dvojdyšných ryb jsou sice choany vytvořeny, 

avšak vznikly přesunem zadních vnějších nozder na přední část stropu ústní dutiny a 

nejsou proto homologické s choanami lalokoploutvých a tetrapod. 

Vnitřní ucho tvoří tři polokružné chodby s velkými otolity umožňujícími vnímání polohy. 

Bubínek a střední ucho dosud chybí. 

Zrakový orgán ryb je dobře vyvinut. Ryby jsou schopné vnímat pohyb předmětů i nad 

vodou. V sítnici jsou tyčinky a čípky. Pigmentové i zrakové buňky jsou schopné pohybu 

v závislosti na intenzitě světla vstupujícího do oka zorničkou. Hlubinné ryby mívají velkou 

čočku a dvojí sítnici – pro vidění na dálku a na blízko. Chuťové pupeny mohou být kromě 

úst rozsety na hlavě i na jiných místech těla. Důležitým analyzátorem je orgán postranní

čáry neboli proudový orgán, jehož receptory jsou skupiny smyslových buněk zvané 

neuromasty. 

D ý c h a c í o r g á n y 

Ryby dýchají žábrami, některé navíc i plicními vaky. ˇ6ábry jsou uloženy v žaberní dutině 

a u kostnatých ryb je tvoří většinou čtyři dvojice řad žaberních lupínků zvaných 

holobranchie. Žaberní dutiny jsou kryté skřelemi. Bahníci rodu Protopterus mají jen dvě 

párové holobranchie. Plicní vaky, jako vychlípeniny ventrální strany trávicí trubice, 

sloužily jako dýchací orgány lalokoploutvých ryb nadřádu Rhipidistia a z recentních ryb 

jsou funkční u Dipnoi a Brychiopterygii. U většiny Actinopterygii vzniká nepárový 

plynový měchýř s hydrostatickou funkcí vychlípením dorzální strany trávicí trubice a může 

být zachováno jeho spojení s jícnem (u řádu Clupeiformes – bezostní). V tomto případě 

dochází ke změně jeho objemu prostřednictvím jícnu a kanálu ductus pneumaticus. U 

většiny Teleostei k propojení nedochází, vytváří se však rete mirabile, tj. prokrvené útvary 

s hustou sítí kapilár. Útvary produkující plyn se nazývají červená tělesa, neboli plynové 

žlázy a ty, které naopak plyn resorbují, se jmenují ovály. Část kostnatých ryb patřících do 

řádu Cypriniformes – máloostní, má vytvořený Weberův orgán, spojující vnitřní ucho 

s plynovým měchýřem. Orgán je tvořen řadou kůstek vzniklých přeměnou předních obratlů 

a slouží k přenosu vlnění včetně zvukových vln. U Holostei má plynový měchýř dýchací 

funkci a u kostlínů je jeho stěna alveolární. 

S r d c e a c é v n í s o u s t a v a 

Srdce ryb je stejně, jako u všech primárně vodních obratlovců dýchajících žábrami, plněné 

pouze redukovanou krví. Tvoří je: žilný splav (sinus venosus), předsíň (atrium cordis), 

komora (ventriculum cordis) a srdeční násadec (conus arteriosus). Ze srdečního násadce 

vystupuje břišní aurta, jejíž počáteční úsek nese název truncus arteriosus (tepenný kmen). 

U takto vytvořeného srdce se na tepenné vlně podílí nejen předsíň a silnostěnná komora, 

ale také srdeční násadec tvořený srdeční svalovinou. Většina recentních ryb nadřádu 

Teleostei má však srdeční násadec redukovaný a místo něj vzniká z aorty bulbus arteriosus 

(tepenný násadec). Nejsou-li vytvořeny plicní vaky, pak je srdce rozděleno jen příčně. U 

Dipnoi (a nepochybně tomu bylo také u nadřádu Rhipidistia) však do srdce přichází 

z plicních vaků plicními žilami okysličená krev. Bahníci proto mají v předsíni a částečně i 

v komoře podélnou řasu rozdělující srdce také podélně. U většiny recentních ryb je 

okysličená krev vedena ze srdce břišní aortou do žaberních tepen, odkud je po okysličení

odváděna kořeny hřbetní aorty. Ve venózním systému dominují kardinální žíly a z jejich 

zadních úseků vzniká velmi variabilně utvářený ledvinový vrátnicový systém. Počínaje 

rybami se vytváří také lymfatický systém. 

T r á v i c í ú s t r o j í 

Čelisti jsou opatřeny velkým množstvím malých kónických zubů. Zuby však mohou být i 

na jiných kostech ústní dutiny. Ryby, stejně jako paryby, mají polyfiodontní, tj. stále se 

obměňující chrup. Hltan se žábrami po stranách vede do krátkého jícnu, za nímž následuje 

nazpět stočený žaludek ukončený vrátníkem. Pokračuje střevo, končící řitním otvorem. Na 

rozhraní žaludku a střeva se nachází zpravidla tři trubicovité slepé pylorické přívěsky se 

sekreční nebo absorpční funkcí. Játra umístěná vpředu trávicí dutiny jsou velká. Žluč se 

shromažďuje ve žlučovém váčku, odkud je odváděny do střeva. Pankreas je obvykle 

rozptýlen v mesenteriálních řasách. Při pitvě ryby nalezneme v ohybu střeva blízko 

žaludku slezinu ve tvaru malého okrouhlého červeného tělíska, náležející však k soustavě 

krevního oběhu. U Brachiopterygii a Holostei je ve střevě zachována spirální řasa. 

U r o g e n i t á l n í s y s t é m 

Ryby mají vyvinut typ ledvin nazvaný opistonefros se vzhledem páru tmavě červených 

pruhů v horní stěně břišní dutiny. U Teleostei odchází moč močovody do močového 

měchýře a z něho vývodem vyúsťujícím na močopohlavní (urogenitální) bradavce, která 

leží za řitním otvorem. V tomto případě jsou vývody ledvin (Wolffovy chodby) samostatné. 

Varlata jsou bělavá a táhnou se také pruhovitě téměř po celé délce svrchní strany břišní 

dutiny a spermie z nich odcházejí chámovody do urogenitální bradavky. Vajíčka se 

vyvíjejí ve dvou propojených vaječnících s tenkou prosvítající stěnou. V době tření 

zaujímají téměř celou dutinu břišní. Vejcovody vyúsťují v typickém případě u kostnatých 

ryb na urogenitální bradavce. Vejcovody a chámovody kostnatých ryb nemají žádný vztah 

k k vývodům, tj. močovodům ledvin, neboť vznikají z výstelky coelomové dutiny. U 

Dipnoi funguje vývod ledviny (Wolffova chodba) jako chámomočovod a Müllerova 

chodba jako vejcovod. 

Rozmnožování 

Většina ryb je oviparní, část je viviparní. příkladem živorodosti jsou halančíci 

(čel.Pociliidae podř. Cyprinodontoidei), jejichž samci mají nepárové gonopodium a vajíčka 

se vyvíjejí v dutině vaječníků samic. U kanicovitých (čel. Serranidae, řád Perciformes) byl

popsán hermafroditismus. Počet kladených vajíček – jiker může dosahovat až několika 

milionů (tresky). Samice kapra obecného klade přes milion jiker, pstruha obecného 3 000, 

štiky obecné 127 000, oukleje obecné až 10 000 kusů. Zajímavé jsou epigamní projevy 

související se třením ryb. Většina ryb o potomstvo nepečuje, výjimky jsou však etologicky 

pozoruhodné. U koljušky tříostné (Gasterosteus aculeatus) staví hnízdo z rostlinného 

materiálu sameček a sám pak střeží jikry nakladené do něho několika samicemi. 

Samičky malé, max. 80 mm dlouhé, rybky hořavky duhové (Rhodeus sericeus), kladou 

dlouhým kladélkem několik desítek relativně velkých jiker (délka 3 mm a šířka 1,5 mm) 

do přijímacích otvorů pootevřených lastur škeblí nebo velevrubů a poté, nad stejným 

otvorem, vypouští samci chámové buňky. K oplození, vývoji a vylíhnutí plůdku dojde 

mezi žaberními lupínky mlže. Plůdek opouští tělo mlže přijímacím otvorem. Doba mezi 

nakladením jiker a vylíhnutím plůdku se u ryb liší jednak druhově, jednak momentálními, 

především teplotními podmínkami. Např. u pstruha amerického (Oncorhynus mykiss) trvá 

tento vývoj při teplotě 10-14 o C 44 dní, ale při průměrné teplotě 4,4 o C 90 dní. Většina ryb 

nemá pravé larvy se specifickými larválními orgány. Výjimkou jsou pouze Dipnoi a 

Brachiopterygii, jejichž larvy dýchají vnějšími žábrami. U Teleostei se používá označení 

larva např. pro potěr úhoře říčního (Anquilla anquillae). 

Migrace 

Tahy ryb, při nichž se vytvářejí často početná hejna, souvisí s vyhledáváním největších 

koncentrací potravy, přezimováním a rozmnožováním. Migrace spojené s rozmnožováním 

jsou jednak anadromní,při nichž ryby plavou z moře do sladké vody (jeseteři, lososi), 

jednak katadromní, vzácnější s tahem ze sladkých či brakických vod do moře. Evropské 

populace úhoře říčního uskutečňují před třením anadromní migraci, při níž urazí přes 4 000 

km. Samotné tření probíhá v Atlantiku mezi Bermudami a Bahamami v Sargasovém moři. 

Mateční jedinci po vytření zahynou a z jiker se vylíhnou larvy zvané leptocefalové 

stádium, které se mořskými proudy a především Golfským proudem dostávají za 2-3 roky 

k evropským břehům. Poté metamorfují, přičemž jedinci vstupující do sladkých vod 

dospívají během 6-12 let v samice, neboť sladká voda stimuluje u malých průsvitných 

úhoříků, zvaných v této pohlavně indiferentní vývojové fázi „monté“, vývin samičího 

pohlaví. Naopak v samce metamorfují ti jedinci, kteří zůstanou ve smíšené, brakické vodě. 

U nás žijící úhoři jsou uměle vysazováni ve stádiu „monté“ a v přirozené migraci jim brání 

vodní díla. Soudí se, že se dožívají věku kolem 20 let, avšak HANEL (1992) uvádí údaj o

úhoři, který žil v jednom pražském bazénku 68 let a dosáhl délky pouhých 66,6 cm při 

hmotnosti 0,58 kg. 

Dipnoi – dvojdyšní 

Dvojdyšné ryby dýchají žábrami a plicními vaky. Recentní jsou pouze 3 rody žijící ve 

stojatých vodách Austrálie, Jižní Ameriky a Afriky (Neoceratodus, Lepidosiren, 

Protopterus), tzn. na kontinentech vzniklých rozpadem jižního prakontinentu Gondwany. 

Dipnoi mají v horní čelisti redukované krycí kosti maxillare a praemaxillare, včetně 

původních zubů. Místo nich se vyvinuly zvláštní deskovité zuby, umístěné na patře. Párové 

ploutve jsou u rodu Neoceratodus typu biseriálních archipterygií, stejně jako u vymřelého 

rodu Ceratodus. Zbylé dva rody mají protáhlá uniseriální archipterygia. Pásmo předních 

končetin je vyvinuto. Žijící dvojdyšné ryby nevdechují vzduch nozdrami, nýbrž jej 

polykají ústy. Bahník australský (Neoceratodus forsteri), omezený výskytem na toky dvou 

řek severovýchodní Austrálie, je jedinou primárně sladkovodní australskou rybou, 

přestože jeho předchůdci z druhohorního rodu Ceratodus byli kosmopolitní. Řeky 

australské oblasti jsou zarybněny periferními sladkovodními rybami s anadromními tahy 

z mořského biocyklu do cyklu limnického a jsou považovány za endemické taxony 

(BUCHAR 1983). Dipnoi se od Crossopterygii oddělili již na počátku devonu a vždy byli 

sladkovodní. Dnes žijí v suchých oblastech tropů s periodicky vysychajícími vodami. 

Crossopterygii – lalokoploutví http://www.biolib.cz/cz/taxon/id16187 

Počínaje lalokoploutvými rybami nastává rozdělení mozkové části lebky, tj. neurocrania, 

na přední oddíl – ethmosphenoidale a zadní oddíl – otiooccipitale (os ethmoidale = kost 

čichová, správněji sítová kost a os sphenoidale = klínová kost, os occipitale = týlní kost a 

oticus znamená ušní). Pohyblivé kloubní spojení mezi oběma oddíly umožňuje široké 

rozevření úst při zdvihu horní čelisti. Ethmosphenoidale a otiooccipitale jsou u 

lalokoploutvých ryb zkostnatělé a členění na tyto oddíly odpovídá členění původních 

chrupavčitých základů neurocrania na trabeculae a parachordalia. Charakteristika a 

evoluční zhodnocení lalokoploutvých vychází především z nálezů fosilií více než 60 rodů 

těchto ryb. Recentní Latimeria chalumnae reprezentuje mořské lalokoploutvé nadřádu 

Coelacanthi (=Actinistia), považované za postranní větev bez evolučního významu. 

Vývojová příbuznost s obojživelníky byla naopak prokázána u druhého nadřádu 

Rhipidistia.

Rhipidistia se objevují v devonu a představují nejstarší skupinu sladkovodních ryb se 

souborem znaků, které vytvářely předpoklad proniknutí obratlovců na souš. GAISLER 

(1983) uvádí mj. čtyři důležité preadaptační znaky: 1. Primitivní vakovité plíce sloužící 

jako přídatný dýchací orgán. 2. Choany, tj. pravé vnitřní nozdry. 3. Robustně stavěné 

nespecializované párové ploutve typu archipterygií, ze kterých je možné odvodit kráčivou 

nohu. 4. Uspořádání lebečních kostí příznivé pro vznik lebky suchozemského obratlovce a 

rozvoj mozku. 

Actinopterygii – paprskoploutví http://www.biolib.cz/cz/taxon/id15404 

Rozsáhlou a velmi rozmanitou skupinu paprskoploutvých ryb tvoří 24 vymřelých a 35 

žijících řádů zahrnujících více než 400 recentních čeledí s přibližně 24 000 druhy. Jejich 

prsní a břišní ploutve tvoří kožní membrána podepřená kostěnými paprsky vybíhajícími 

z úzké báze. Nemají choany. V jejich urogenitálním systému se projevuje tendence 

k oddělení vývodů ledvin a gonád. Ze čtyř uvedených nadřádů mají k sobě velmi blízko 

Brachiopterygii a Chondrostei, což se někdy projevuje v klasifikaci ryb jejich řazením do 

společného taxonu Chondrostei . Nejmladší a nejpočetnější jsou Teleostei. 

Brachiopterygii – násadcoploutví http://www.biolib.cz/cz/taxon/id125416 

Dravé sladkovodní ryby stojatých vod. Pouze jediný řád Polypteriformes (bichiři) s jednou 

čeledí a dvěma rody Polypterus a Calamoichtys. Vyskytují se v tropické Africe. Úhořovité 

tělo je kryté ganoidními šupinami. Chorda je dobře zachovaná, zaškrcovaná těly obratlů. 

Lebka je platybazická, hyostylní, zachované je spiraculum (= štěrbina mezi čelistním a 

jazylkovým žaberním obloukem). Násadcoploutví, stejně jako paprskoploutví, dvojí (horní 

a dolní) žebra. V jejich střevě je typhlosolis. Plicní vaky slouží jako přídatný dýchací 

orgán. Na srdci je vyvinut conus arteriosus. Součástí životního cyklu je larvální stádium 

vývoje. Zvláštní typ prsních ploutví s masitým lalokem se nazývá brachiopterygium. 

Brachiopterygii jsou považováni za potomky Palaeonisciformes. 

Chondrostei – řídkokostní (syn.chrupavčití) http://www.biolib.cz/cz/taxon/id15405 

Řídkokostní jsou nejstaršími a nejprimitivnějšími paprskoploutvými rybami. Jejich kostra, 

zejména páteř a lebka, je převážně chrupavčitá. Důležitým znakem je spojení mezi 

maxilou, preoperculem a patrovými kostmi. Maxila proto není volně pohyblivá. Oči, 

zpravidla velké, jsou chráněny čtyřmi drobnými, sklerotikálními kůstkami. Patří sem 

vymřelý řád Palaeonisciformes a recentní Acipenseriformes.

Palaeonisciformes měli tělo doutníkovitého tvaru délky většinou do 25 cm, kryté 

kosočtverečnými ganoidními šupinami. Chorda zůstávala zachovaná po celý život. 

Paleoniscidi se společně s lalokoploutvými a dvojdyšnými rybami objevují ve 

sladkovodních sedimentech středního devonu. V karbonu byli nejběžnějšími rybami. 

V triasu jsou nahrazováni různými rody Holostei, které se z nich vyvinuly. 

Acipenseriformes – jeseteři jsou také považováni za potomky paleoniscidů. V recentu jsou 

zastoupeni rody: jeseter (Acipenser), vyza (Huso), veslonos (Polyodon) a lopatonos 

(Scaphirhynchus), žijícími ve vodách původní Laurasie (= Evropa, Severní Amerika, 

Asie). Mají největší redukci kostry ze všech ryb, kostra je většinou nahrazena chrupavkou. 

Mořské druhy anadromně migrují. Poskytují kaviár (jikry). 

Holostei – mnohokostní www.ucmp.berkeley.edu/vertebrates/actinopterygii/neopterygii.html 

Patrně polyfyletický taxon zahrnující paprskoploutvé ryby s tělní organizací na rozhraní 

Chondrostei a Teleostei. Mají dobře zachovanou chordu, avšak zkostnatění obratlů je u 

různých skupin odlišné, např. u některých kaprounů čeledi Amiidae je tělo obratle 

osifikováno tak, že připomíná obratel primitivních, labyrintodontních obojživelníků. 

Jediný, dorzálně uložený plynový měchýř, je u recentních užíván jako dýchací a 

hydrostatický orgán. Holostei byli rozšířeni hlavně v mesozoiku. Plně rozvinuti byli v juře 

a spodní křídě, avšak od svrchní křídy je nahrazují dokonalejší Teleostei. Mesozoické 

invaze paprskoploutvých ryb do moře, ve kterém v juře nastal jejich bouřlivý rozvoj, se 

Holostei nezúčastnili. Recentní jsou pouze sladkovodní ryby kostlin (Lepisosteus) se 3 

druhy a kaproun (Amia) s jedním druhem, kteří jsou obyvateli sladkých vod Severní 

Ameriky. 

Teleostei – celokostní (syn. kostnatí) http://www.biolib.cz/cz/taxon/id15476 

Teleostei se vyvinuli v průběhu triasu z Holostei. Jsou nejrozsáhlejší skupinou 

Actinopterygií. Adaptace k nejrozmanitějším prostředím způsobila ohromnou rozmanitost 

těl. Kostra celokostných je zcela zkostnatělá, osifikovaná je také páteř včetně těl obratlů (u 

Holostei ne!) Štěrbinovitá ústa se zkracují tak extrémně, že hranu horní čelisti tvoří 

prodloužená premaxila, přičemž maxila je z horní čelisti kaudálně vytlačena a její funkcí 

zůstává jen posun premaxily při otevírání úst. Paralelně je redukováno několik kostí na 

dolní čelisti, avšak dentale, angulare a articulare zůstávají zachovány. Na břiše se 

ploutve posouvají na prsa, případně na hrdlo (Perciformes). Prsní ploutve uložené vysoko 

jsou velmi efektivními brzdami. Časté je splývání hřbetních ploutví. Za nejvyspělejší

Teleostei se považuje řád Perciformes – ostnoploutví, který je zároveň řádem 

nejpočetnějším. Ve fauně ryb ČR je zastoupen čeleděmi Percidae (okounovití), 

Centrarchidae (okounkovití), Cottidae (vrankovití). Naopak nejprimitivnějšími Teleostei 

jsou ryby řádu Clupeiformes – bezostní, kteří mají u nás zástupce v čeledích Salmonidae 

(lososovití), Thymallidae (lipanovití), Esocidae (štikovití). 

Největší h o s p o d á ř s k ý v ý z n a m mají na našem území ryby několika čeledí řádu 

Cypriniformes – máloostní. Jedná se o čeledi Cyprinidae (kaprovití), Cobitidae 

(sekavcovití), Siluridae (sumcovití), Ictaluridae (sumečkovití). Kapr obecný (Cyprinus 

carpio) je nejdůležitější rybou proslulého českého rybníkářství již od XV. století Původní 

divoká forma žije především v Dunaji. 

Třída: Amphibia – obojživelníci 

http://amphibiaweb.org/ 


Obojživelníci jsou skupinou živočichů, která uskutečnila jeden z nejdůležitějších kroků 

v evoluci obratlovců , kterým je proniknutí na suchou zemi. Jsou nejstaršími tetrapody a 

mostem mezi rybami, adaptovanými – stejně jako ostatní primárně vodní obratlovci – 

k životu ve vodě a plazy, přizpůsobenými k suchozemskému životu. K obydlení souše 

těmito obratlovci došlo nejpozději ve svrchním devonu, tj. přibližně před 350 miliony lety. 

Ve svrchním karbonu, tj. asi o 100 milionů let později, vznikli z obojživelníků plazi, kteří 

díky adaptaci pro život na souši osídlili rozsáhlé oblasti a různá prostředí tehdy dosud 

nerozdělené souše P a n g e y. 

V předchozím textu věnovaném rybám, bylo uvedeno, že výchozí skupina ryb, z níž 

obojživelníci vznikli, jsou Rhipidistia a z nich pak Osteolepiformes a Holoptychiiformes. 

Zdaleka není dosud dořešen problém, zda jsou suchozemští obratlovci monofyletičtí, nebo 

difyletičtí. Podle tzv. švédské školy (E. Jarvik a další) jsou Holoptychiiformes anatomicky 

bližší pouze těm krytolebcům, z nichž se vyvinuli recentní červoři (Gymnophiona) a 

ocasatí (Caudata). Osteolepiformes jsou podle této hypotézy blízkými příbuznými žab

(Anura) a také těch krytolebců, z nichž se vyvinuli plazi. Mnoho významných vědců však 

toto difyletické pojetí popírá. Existuje několik hypotéz, vysvětlujících důvody, které vedly 

lalokoploutvé ryby k opouštění vodního prostředí. Podle Romera (1966) bylo příčinou 

oteplování klimatu, vysychání vod a zmenšování kaluží, které ryby musely opouštět 

nikoliv proto, aby se mohly na souši nadýchat kyslíku, nýbrž proto, že se přemísťovaly 

opět jinam do kvalitnějšího vodního prostředí. Naproti tomu Panchen (1977) soudí, že 

primitivní obojživelníci s pětipaprsčitou končetinou se vyvinuli z těch forem 

lalokoploutvých ryb, které pronikaly za kořistí do mělčin sladkých vod osídlených mnoha 

bezobratlými živočichy a také menšími rybami. Přírodním výběrem byly preferovány typy 

s nejsilnějšími párovými ploutvemi, jejichž kostra používáním sílila. 

Kromě schopnosti dýchat atmosférický kyslík vlhkým povrchem plicní tkáně, se musely 

přechodné formy vyrovnat také s překonáním zemské tíže, tj. s tím, že jejich těla nejsou při 

pohybu nadnášena vodou jimi vytlačenou. Nejstarobylejší labyrintodontní obojživelníci 

se pohybovali, podobně jako ryby, vlnivým pohybem, při němž bylo mnoho energie 

vynaloženo k nazdvihnutí těla. Poloha jejich končetin a změny při pohybu se liší od 

ostatních suchozemských obratlovců, neboť jak humerus, tak femur směřují laterálně od 

těla v poloze skoro vodorovné, zatímco předloktí a lýtkové partie končetin jsou 

orientovány ventrálně a svírají tudíž s ramenní resp. stehenní kostí přibližně pravý úhel. 

Pohyb pomocí takto upravených končetin musel být velmi těžkopádný a namáhavý. 

http://frogg.lbl.gov/ 

Systém obojživelníků 

Klasifikace obojživelníků není ustálená a zejména na úrovni řádů existuje řada variant. 

Třída: Amphibia – obojživelníci 

1. Podtřída Labyrinthodontia – vráskozubí 

řád Ichthyostegalia – obojživelníci rybovití 

řád Palaeostegalia 

řád Temnospondyli 

řád Batrachosauria – žabotvární 

2. Podtřída Lepospondyli – srostloobratlí 

řád Nectridea 

řád Aistopoda 

řád Lysorophia 

řád Microsauria

3. Potřída Caudata – ocasatí 

řád Urodela – mloci 

4. Podtřída Salientia – skákaví 

řád Proanura – pažáby 

řád Anura – žáby 

5. Podtřída Apoda – beznozí 

řád Gymnophiona - červoři 

Obojživelníci prvních dvou podtříd jsou zcela vyhynulí, stejně tak řád Proanura 

z podtřídy Salientia. Pro Labyrintodontia a Lepospondyli je často užíváno souhrnného 

názvu Stegocephali – krytolebci. Ichthyostegalia ze svrchního devonu Grónska jsou 

nejstaršími známými obojživelníky. Nalezené exempláře rodu Ichthyostega dosahovaly 

délky kolem 110 cm, měly plochou lebku a na konci ocasu dorzální ploutev. 

Z labyrintodontního řádu Batrachosauria jsou odvozováni plazi a krytolebci jejich podřádu 

Seymouriamorpha mají tolik plazích znaků, že byli dlouho pokládáni za nejprimitivnější 

plazy. Teprve nálezem larev s vnějšími keříčkovitými žábrami byli definitivně zařazeni 

k obojživelníkům. 

Hlavní znaky podtřídy 

P o v r c h t ě l a 

Recentní obojživelníci mají nahou kůži, zvlhčovanou neustále sekretem mnohobuněčných 

slizových žláz. Růst je doprovázen svlékáním, stará pokožka je většinou obojživelníkem 

pozřena. Kůže slouží také k dýchání, škára je bohatě prokrvena a v její spodní vrstvě jsou 

chromatofory s pigmentem (barvoměna). 

K o s t r a a s v a l o v i n a 

Ve skeletu je kostra potlačena obratli, které jsou u obojživelníků třech typů: amficélní, 

opistocélní a procélní. Počty obratlů jsou u jednotlivých podtříd různé, nejnižší u žab – 9, 

avšak u mloků kolem šedesáti. Atlas (nosič) a axis (čepovec) nejsou vyvinuty, krční 

obratel je pouze jeden. Recentní ocasatí mají žebra v trupu, žáby však ne, zato je u nich 

vyvinuta hrudní kost (poprvé u obratlovců). Lebka je platybazická, u krytolebců byla 

monokondylní , u recentních je bikondylní. Recentní obojživelníci mají proti krytolebcům 

také značně redukovaný dermální skelet, který zcela chybí v očnicové a spánkové krajině.

Spodní čelist je kloubně spojena s kostí čtvercovou (os quadratum). Báze mozkovny je 

zároveň stropem ústní dutiny (= primární patro). Schéma stavby končetin odpovídá 

v zásadě ostatním tetrapodům. Je-li vytvořeno sternum, pak se na něj napojuje lopatkové 

pásmo. Jednotlivé díly pánevního pásma jsou u recentních tenké (u vymřelých naopak 

robustní), slabě osifikované elementy jsou ilium (kyčelní) a ischium (sedací), avšak 

element pubis (stydký) je chrupavčitý. Acetabulum (kloubní jamka určená pro spojení 

s hlavicí stehenní kosti) je vyvinuto. 

Kosterní svalovina nese zřetelné stopy segmentace, resp. členění na myomery, především 

u ocasatých. Velkými svaly jsou musculus longissimus dorsi a m. latissimus dorsi. Žáby 

mají mohutné svaly zadních nohou – m. rectus anticus femoris, m. vastus externus a hlavně 

m. gastrocnemius. Vytvořeny jsou také Achillovy šlachy (tendo Achillis). 


Stejně jako ryby, mají i obojživelníci uspořádány všechny části mozku lineárně. Přední 

mozek (telencephalon) je rozdělen na dvě hemisféry, které vybíhají dopředu ve dva malé 

čichové laloky, z nichž vystupují čichové nervy (n. olfactorii). Kaudálně následuje 

mezimozek (diencephalon), ze kterého vychází šišinka (epiphysa). Střední mozek 

(mesencephalon) je rozdělen na dva zrakové váčky (lobi optici). Střecha středního mozku 

(tecum) je hlavním kontrolním centrem. Mozeček cerebellum), přiléhající ke zrakovým 

váčkům, je velmi malý. Prodloužená mícha (medulla oblongata syn. myencephalon) je 

široká, kaudálně se zužuje a předchází ve hřbetní míchu (medulla spinalis). Ventrálně, 

mezi mozečkem a zrakovými váčky, je zrakové zkřížení (chiasma opticum) a hypofýza. 

Mícha prochází dorzálními neutrálními oblouky obratlů a končí v urostylu jako tenké 

vlákno. Z míchy mezi obratli vybíhá 10 párů spinálních nervů, majících vzhled lesklých 

bílých provazců na dorzální stěně břicha, nad peritoneem. Každý nerv má dva kořeny, 

senzorický – dorzální a motorický – ventrální. Míšní nervy tvoří párovité pleteně, a to 

v hrudní části plexus brachialis, inervující oblast přední končetiny a obdobnou pleteň 

v krajině bederní a křížové plexus sciaticus (syn. plexus lumbo-sacralis). 

Ze s m y s l o v ý c h orgánů je dobře vyvinut orgán sluchový. Počínaje obojživelníky je 

vytvořeno střední ucho. Bubínkové membrány, uložené po obou stranách hlavy, zachycují 

zvukové vlny na vzduchu i ve vodě. Vibrace bubínku jsou přenášené skrze střední ucho 

tyčinkovitou ušní kůstkou (= columella), která spojuje bubínek a vnitřní ucho. Vlastním

sídlem sluchové percepce je výběžek sacullu zvaný lagena, kde jsou kromě macula 

lagenae, počínaje obojživelníky, také pupilla basilaris, v nichž jsou později u vyšších 

obratlovců takřka výhradně soustředěny sluchové buňky. V této části vnitřního ucha jsou 

zakončení VIII. mozkového nervu, tj. nervus vestibulocochlearis (= rovnovážně sluchový). 

Gymnophiona nemají střední ucho, columellu ani bubínek. Larvy obojživelníků mají 

p r o u d o v ý orgán. Oko je stavbou srovnatelné s okem ostatních suchozemských 

tetrapod, avšak na rozdíl od amniot je sítnice schopná regenerace. Oči jsou zaostřeny na 

dálku, při prohlížení bližších předmětů se čočka posouvá do sítnice svalem musculus 

retractor lentis, tvar rohovky a čočky se nemění. Oční víčka jsou tři, včetně mžurky. Dobře 

je vytvořeno parietální oko. 


Respiračními orgány jsou plíce, pokožka a také výstelka ústní dutiny. Všechny tyto orgány 

mají vlhký povrch a jsou prostoupeny sítí krevních cév. Vzdušný kyslík se rozpouští na 

vlhkém povrchu a difunduje do krve, zatímco oxid uhličitý ji opouští opačným směrem. 

Vzduch vnikající do nozder se dostane do ústní dutiny v důsledku podtlaku, který nastává 

rozšířením spodiny úst. Po uzavření nozder tlakem spodního patra k hornímu, a při 

současném pootevření hrtanové štěrbiny (glottis), vstupuje vzduch do průdušnice, z ní do 

párových průdušek a konečně do plic. Po stranách hltanu jsou u žab záhyby sliznice zvané 

hlasové vazy, jejichž rozechvíváním vzniká skřehotavý zvuk, který může být zesilovaný 

rezonančními váčky vychlipitelnými po stranách hlavy. Zvuky vydávané samci žab 

vznikají tak, že vzduch je při zavřených nozdrách proháněn z plic do úst a zpět při vibraci 

hlasových vazů. Plíce jsou elastické, oválné měchýře, pěnovitého vzhledu, jejichž vnější 

povrch je kryt poplicnicí (pleura pulmonalis). Vnitřek plic má alveolární strukturu, která 

zvětšuje respirační plochu. Larvy obojživelníků dýchají žábrami (až 3 páry), které jsou 

zpočátku vnější a později se zpravidla uzavírají do pojivové žaberní komůrky. 

S r d c e a c é v n í s o u s t a v a 

Srdce dospělých obojživelníků tvoří: 1. Jedna silnostěnná kónická komora . 2.Dvě (levá a 

pravá) tenkostěnné předsíně. 3. Dorzálně uložený sinus venosus . 4. Silný trubicovitý 

conus arteriosus vystupující z přední stěny komory. Chlopně mezi komorou a předsíněmi 

brání zpětnému toku krve, předsíně jsou odděleny septem. V conus arteriosus je tenká, 

zploštělá, spirálovitě vinutá chlopeň. Srdce je uloženo v osrdečníkovém vaku. Systém 

cirkulace krve je následující: redukovaná krev z těla se hromadí v sinus venosus , jehož

stahy je hnána do pravé předsíně. Krev z plic se shromažďuje v levé předsíni. Při smrštění 

obou předsíní je jejich obsah vtlačen do komory. Když se smrští komora, pak je obojí krev, 

tj. okysličená i redukovaná tlačena do conus arteriosus, avšak spirální chlopeň v něm 

odklání většinu toku neokysličené krve z pravé strany do vnějších oblouků vedoucích 

k dýchacím orgánům, tj. plicím a kůži, zatímco z levé strany je převážně okysličená krev 

vedena do vnitřních oblouků (tj. krčních tepen n. carotid), které vedou krev do hlavy a do 

středních oblouků, vedoucích krev do těla a k útrobám. Levá i pravá větev conus arteriosus 

se tudíž dělí na tři hlavní tepny neboli oblouky, vedoucí krev do hlavy, těla a dýchacích 

orgánů. Střední oblouky se stáčejí kolem jícnu a mediánně spojují v jednu dorzální aortu 

(aorta dorsalis syn. a. descendens), probíhající pod páteří. Vnější oblouky se větví na 

arterie plicní a kožní. Do žilného splavu přivádí z těla odkysličenou krev spodní dutá žíla 

(vena cava inferior) a z hlavy dvě horní duté žíly (venae cavae superiores). Z kůže sem 

přichází kožní žíla (vena cutanea magna), která ovšem přivádí okysličenou krev, jenž se 

mísí s odkysličenou krví podklíčkové žíly sbírané z předních končetin. Okysličená krev 

z plic se vrací dvěma plicními žílami (venae pulmonales) do levé předsíně. Obojživelníci 

mají vyvinutý vrátnicový krevní oběh v játrech i v ledvinách. Srdce larev obojživelníků 

má sice vytvořené obě předsíně, ale je plněno jen odkysličenou krví. Obojživelníci mají 

vytvořený mízní systém soustředěný ve velkých mízních prostorách pod kůží. Koloběhu 

mízy napomáhají tzv. mízní srdce. 

T r á v i c í ú s t r o j í 

Žabí pulci se živí převážně rostlinnou potravou, avšak dospělci žab a ostatní obojživelníci 

všech stádií loví pohybující se živočišnou potravu. V ústech je většinou pohyblivý jazyk a 

potrava je zde obalována hlenem. Polykání je spojeno se zatahováním očních bulev svalem 

musculus retractor bulbi. Recentní dospělci mají pravé homodontní polyfiodontní zuby. 

Zuby larev jsou rohovinové. Trávicí trubice je členěna na hltan, jícen, žaludek, tenké 

střevo s dvanáctníkem, tlusté střevo a konečník ústící do kloaky. Do dvanáctníku ústí játra 

a pankreas. 

U r o g e n i t á l n í s y s t é m 

Nejprimitivnější typ ledviny mají u obojživelníků larvy červořů , nazývá se holonefros a 

je segmentovaný, neboť se vytváří v každém somitu jako pár kanálků s obrvenými 

nálevkovitými nefrostomy, při vnější poloze glomerulů. Kanálky jsou napojeny na 

Wolffovu chodbu (primární močovod). Pozůstatkem holonefrosu v hlavové části je

pronefros, který je ledvinou larev ostatních obojživelníků. Dospělí obojživelníci mají 

vyvinutý mesonefros, rovněž s Wolffovými chodbami, které mají ale u samců funkci 

chámomočovodu. Varlata jsou kompaktní a u žab mají fazolovitý tvar. Vaječníky jsou 

párovité, laločnaté, jejich vývody jsou Müllerovy chodby, fungující nezávisle na 

vylučovacích cestách. Müllerovy chodby mají ve sliznici bílkotvorné žlázy, z jejichž 

sekretu vzniká ve vodě bobtnající obal vajíček, který se stává první potravou larev. 

R o z m n o ž o v á n í 

Rozmnožování obojživelníků je často spojeno s pozoruhodným epigamním chováním. U 

ocasatých je vnitřní oplození zajištěno tak, že samci odkládají spermatofory, které samice 

nabírají okraji kloaky. U čolků rodu Triturus k tomu dochází ve vodě a u mloků rodu 

Salamandra na souši. U žab dochází v naprosté většině ke vnějšímu oplození, kdy samec 

zachycený na hřbetě samice stimuluje ovulaci a vypuštěná vajíčka ihned oplodňuje. U 

červořů je vnitřního oplození dosahováno částí kloaky samce, která je při páření 

zformována do podoby penisu. Většina obojživelníků je vejcorodých (oviparních), avšak u 

některých forem s vnitřním oplozením se vyvinuly různé typy živorodosti (viviparie). 

Příkladem je mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) u něhož se v těle samice vyvíjejí 

larvy až do dost pokročilého stádia a tato forma viviparie se nazývá larviparie. Za velmi 

pozoruhodnou adaptaci a formu péče o potomstvo je možno označit vývoj zárodků žab 

vejcorodého rodu Pipa. Samci zde pomáhají rozmisťovat oplozená vajíčka na hřbet 

samice, na kterém se vytvoří komůrkovité prohlubně se silně prokrveným žloutkovým 

váčkem a ocasním lemem, přizpůsobeným k dýchání. Komůrky na zádech samice 

opouštějí pulci. 

S a l i e n t i a - s k á k a v í http://www.biolib.cz/cz/taxon/id16230 

Podtřídu Salientia tvoří dva řády: Proanura – pažáby a Anura – žáby. Pažáby byly 

popsány podle jediného druhu Tradobatrachus massinosti ze spodního triasu. Měly žabí 

tvar těla a žabí lebku, ocas nebyl vyvinut. Řád Anura je charakteristický zkráceným tělem, 

malým počtem obratlů (9 + urostyl), pětiprstými a silnějšími zadními končetinami. Velké 

podkožní prostory mají vyplněny lymfou. Způsob, jakým žáby plavou, je zcela odlišný od 

způsobu plavání všech ostatních obratlovců. Na našem území žijí žáby pěti čeledí: 

Discoglossidae-kuňkovití, Pelobatidae-blatnicovití, Bufonidae-ropuchovití, Ranidae- 

skokanovití a Hylidae – rosničkovití.

C a u d a t a - o c a s a t í http://www.caudata.org/ 

Obojživelníci podtřídy Caudata nají protáhlé tělo se slabými, krátkými, stejně velkými 

končetinami. Páteř je tvořena velkým počtem obratlů, střední ucho je redukované, na lebce 

chybí řada kostí (např. jugale, postfrontale). Oči jsou malé, mnohdy zakrnělé a překryté 

kůží (př. Proteus anguinus-macarát jeskynní). U ocasatých se projevuje tendence 

k neotenii (např. r. Ambystoma). 

Jediný řád Urodela-mloci je na našem území zastoupen jedinou čeledí Salamandridae- 

mlokovití s rody Salamandra-mlok a Triturus-čolek. Kromě obecně známých druhů byl 

v posledních letech pozorován v okolí Kraslic a Aše Triturus helveticus-čolek hranatý. 

A p o d a - b e z n o z í http://www.biolib.cz/cz/taxon/id16291 

Beznozí s jediným řádem Gymnophiona – červoři, jsou většinou malí, výjimečně až 1 

m dlouzí obojživelníci červovitého tvaru těla a nejasné fylogeneze, neboť byl doposud 

popsán jeden terciérní fosilní druh Apodops pricei, nalezený v Brazílii. Nemají nohy, ani 

pletence, jejich obratle jsou amficélní. Recentní žijí v tropech Asie, Afriky i Ameriky 

zahrabáni v zemi ve vlhkých půdách, často na březích řek. Rody: Siphonops a 

Typhlonectes (Jižní Amerika), Ichthyopsis (Indomalajská oblast). 

Třída: Reptilia – plazi 

http://www.mhhe.com/links/pages/Zoology/Class_Reptilia/ 

http://www.biolib.cz/cz/gallery/dir36/ 

Plazi jsou obratlovci dokonale adaptovaní k suchozemskému životu. Vývoj je přímý, bez 

ve vodě žijících larev a metamorfózy. Plazí vajíčka jsou kladena na souš a proto musí být 

chráněna proti vyschnutí. Děje se to tak jednak zárodečnými obaly, jednak silnými 

vaječnými, většinou kožovitými obaly, podobnými jaké mají ptáci. Zárodečné obaly 

vznikají v průběhu zárodečného vývoje. 

Nejprve ze záhybů extraembryonálního ektodermu a mezodermu (které přerostou embryo 

a uzavřou se nad ním) vznikne amnion, který uvnitř uzavírá amniovou dutinu s amniovou 

tekutinou. Tato tekutina nahrazuje vodní prostředí. Z vnější vrstvy záhybů, která se nazývá 

seróza, pak vzniká chorion, který obroste celé embryo včetně amniové dutiny žloutkového

váčku.Třetím zárodečnéným obalem je alantois. Ten se tvoří jako vychlípenina střeva, 

posléze srůstá s choriem. Vznikne tak chorioalantoidální blána - alantochorion. 

Amnion a chorion mají především ochrannou funkci, alantois exkreční a 

chorioalantoidální blána je dýchacím orgánem zárodku. 

Ve spodním karbonu již existovali krytolebci přizpůsobení lépe k suchozemskému životu 

s pokročilejší osifikací končetin, silnějšími pletenci i dokonalejší páteří . Konec karbonu je 

charakterizován klimatickými změnami s častými obdobími sucha, což vedlo k vysychání 

bažin a vymírání těch forem krytolebců, které byly příliš vázané na vodu. Přežít a rychle se 

množit mohly však ty formy, které nabyly schopnosti klást vajíčka na souš. Vznik 

amniotních vajíček byl podnícen zřejmě také zvětšováním rozměrů prvotních plazů, tj. 

změnami v proporcích těla. Nejstarobylejší populace malých suchozemských plazů mohly 

klást vajíčka na vlhká místa souše, aniž by pro jejich embryonální vývoj bylo zapotřebí 

speciálních obalů. Nejstarobylejší plazi řádu Captorhinomorpha , kteří jsou doloženi 

z počátku svrchního karbonu (rod Hylonomus nalezený v Kanadě), patrně však vznikli již 

dříve, ve spodním karbonu. Plazi byli ve druhohorách, nazývaných věkem plazů, 

dominujícími obratlovci a tato „nadvláda“ trvala 160 milionů let. Změny klimatických 

podmínek a zřejmě i jiné, doposud zcela neprozkoumané vlivy způsobily jejich rychlé 

vymírání na počátku třetihor. Od vývojové linie, která se nazývá therapsidní, se vyvinuli 

savci. Nejblíže k savcům měl vyhynulý řád Therapsida z něhož nejvíce připomíná savce 

podřád Theriodontia. Vývoj ptáků probíhal v sauropsidní linii. Pro přiblížení jejich 

fylogeneze je zřejmě rozhodující řád Thecodontia (jamkozubí). Paleontologové zdůrazňují 

značnou podobnost ptáků a primitivních dinosaurů podřádu Theropoda. Recentní plazi 

jsou poikilotermní. Předpokládá se však, že někteří savcovití plazi z podtřídy Synapsida 

byli homoiotermní a měli tělo kryté srstí. 

Hlavní znaky třídy: 

T ě l n í p o k r y v 

Kůže plazů je suchá a v typickém případě pokrytá epidermálními rohovinovými 

šupinami. Ve škáře mohou být kostěné útvary (např. desky, zvané gastralia na břišní 

straně těla krokodýlů). Epidermální části kůže jsou svlékány u hadů najednou a u ještěrů 

po částech. Ve škáře jsou také chromatofory. Krunýř želv, který je zřejmě 

nejpozoruhodnější částí těla, je složen z desek. Každou z nich tvoří kostěný plát, shora 

pokrytý rohovinovými štítky, které jsou homologické původním plazím šupinám.

S k e l e t p l a z ů 

A. L e b k a a s p á n k o v é j á m y 

Plazi mají v porovnání s obojživelníky vyšší a užší tropibazickou, autostylní a 

monokondylní lebku. Ve vývoji plazů nastaly zásadní změny ve spánkové oblasti 

v místech, kde pod krycími kostmi probíhají žvýkací svaly musculus emporalis a musculus 

pterygoideus, neboť se zde na každé straně lebky vytvořil nápadný otvor, příp. dva. Tyto 

otvory se nazývají spánkové jámy, nebo okna. Vznik jam je vysvětlován následovně: U 

obojživelníků probíhaly žvýkací svaly v malém prostoru mezi dermocraninem (= krycí 

kosti dorzální a laterální oblasti hlavy) a původně chrupavčitým neurocraniem (= 

endocranium) . Čelistní aparát obojživelníků je málo výkonný – tzv. kineticky inertní, 

neúčinný. Maximum síly bylo vynaloženo na otevření čelisti, zatímco uzavření bylo 

pouhým sklapnutím a kořist byla usmrcena nárazem na patro a polknuta bez žvýkání. Plazi 

však vyvinuli tlakový systém uzavírání čelistí (pressure system), v němž je maximální 

síla vložena do stisku čelistí při drcení kořisti v ústech. Proto dochází u většiny plazů ke 

zvětšování objemu a mohutnosti čelistních svalů, které se z malého prostoru mezi 

dermocraniem a endocraniem musely uvolnit a to skrze vnější dermocranium. Kosti 

dermálního lebečního skeletu jsou sice spojeny švy, ale na některých místech kontaktu 

zůstávají trojhranné mezery, které se nazývají fontanely. Právě do těchto fontanel se 

mohutnější žvýkací svaly tlačily a rozšiřovaly je, čímž vznikala okna - spánkové jámy. 

Podle tvaru, polohy a počtu spánkových jam (fossae temporales) je rozlišováno několik 

typů lebek plazů. Nejstarobylejší plazi a některé želvy spánkové jámy nemají, strany a 

strop neurocrania tvoří parietale, postorbitale a squamosum, tento typ lebky se nazývá 

anapsidní. 

Euriapsidní typ lebky má párové spánkové jámy vysoko na lebce a každou z nich 

dorzálně ohraničuje parietale, ventrálně pak postorbitale a squamosum. Jařmové oblouky 

jsou nepatrné. Euriapsidní lebku měli plazi podtřídy Euriapsida (syn. Synaptosauria). 

Diapsidní typ lebky má vytvořené dva páry spánkových jam a dva páry jařmových (= 

spánkových) oblouků. Horní oblouk tvoří postorbitale a squamosum, dolní oblouk jugale, 

quadratojugale a quadratum. Diapsidní lebka je hlavním znakem podtřídy Archosauria, 

zahrnující takové plazy jako byli jamkozubí , ptakoještěři, dinosauři a z recentních 

krokodýlové. U ptáků, kteří z diapsidních plazů podtřídy Archosauria vznikli, je zachován 

pouze dolní jařmový oblouk. Diapsidní lebka je původní také u podtřídy Lepidosauria, kde 

je však v současnosti plně zachována jen u haterie , zatímco u šupinatých je pozměněna 

rozvojem streptostylie. Streptostylická je lebka hadů, kde je větší počet kostí spojen

volnými klouby, nebo pouze vazy, což umožňuje značnou roztažitelnost tlamy při polykání 

velké kořisti vcelku. 

Parapsidní typ lebky je charakterizován jedním párem vysoko uložených spánkových 

jam a málo zřetelným dolním jařmovým obloukem, který je tvořen kostmi postfrontale a 

supratemporale . Dorzálně ohraničuje spánkovou jámu os parietale. Parapsidní lebku měli 

vymřelí ryboještěři řádu Ichtyosauria. 

Synapsidní typ lebky má jeden pár mohutných spánkových jam, nad nimiž se dorzálně 

stýkají postorbitale a squamosum. Synapsidní lebku mají savcovití plazi podtřídy 

Synapsida a jejich potomci, třída Mammalia. 

B. S e k u n d á r n í p a t r o 

U obojživelníků tvoří strop ústní dutiny báze mozkovny, tj. primární patro. U plazů 

však vzniká v několika vývojových liniích sekundární, tvrdé patro a to srůstem původních 

patrových kostí (palatin) a také rozšířením maxil. Mezi původním primárním patrem a 

nově vzniklým patrem sekundárním se vytvořila párová chodba – ductus 

nasopharyngicus, která slouží k vedení vzduchu od vnějších nozder k nozdrám vnitřním 

(choanám). Choany se posunuly dozadu a dýchací cesty jsou dobře odděleny od ústní 

dutiny Tím je možné intenzivní dýchání i během žvýkání a polykání. 

C. Z u b y 

Většina recentních plazů má jednoduché zuby kuželovitého tvaru, bez kořenů, které se 

po opotřebování vyměňují, a to ve vlnách začínajících na předním konci čelisti. Zuby 

mohou být i na patře. Želvy zuby nemají, jejich funkci má rohovitý „zoban“. Podle 

umístění v čelistech jsou zuby děleny na tři typy: 

1. Thekodontní, které nasedají na vrchol čelisti v jamkách. 

2. Pleurodontní, nasedající na vnitřní povrch čelistí. 

3. Akrodontní, nasedající shora na čelistní hranu bez hluboké jamky. 

V rámci therapsidní linie docházelo však k vývoji diferencovaného chrupu, v němž jsou 

zuby rozlišeny podle funkce. 

D. P á t e ř 

Nejstarší plazi měli amficélní obratle, které jsou na průřezu bikonkávní a ponechávají 

relativně dost místa pro chordu. S postupující redukcí chordy se stávají obratle na obou

koncích stále plošší, až vznikají obratle platycélní, procélní (nejčastější u recentních) a 

opistocélní. U plazů je vytvořen nosič (atlas), který je bez těla a pouze s jednou jamkou pro 

zakloubení monokondylní lebky. Čepovec (axis), kolem něhož se hlava s atlasem otáčí, má 

neúplně přirostlý zub (dens axis). Zub čepovce vznikl z těla atlasu. Páteř je členěna na 

přední (presakrální) část, křížovou (sakrální) a ocasní (kaudální) část. S výjimkou hadů je 

možné v presakrální části rozlišit krční, hrudní a bederní oddíl. 

E. Ž e b r a 

U primitivních forem a u hadů jsou připojena žebra ke všem obratlům. U vývojově 

pokročilejších jen k hrudním a bederním obratlům. Ve většině případů je žebro složeno 

z části vertebrokostální, interkostální a sternokostální. U haterií a krokodýlů je na 

vertebrokostálních částech vždy dozadu směřující výběžek, processus uncinatus. Stejný je 

také u ptáků. 

F. K o n č e t i n y 

V lopatkovém pletenci plazů vymizelo cleithrum, které je dermálního původu. Ve 

vývojové linii směřující k plazům se vyvinula krkavčí kost (coracoid). Volné končetiny 

jsou obvykle pětiprsté. Plazi mají, stejně jako ptáci, intertarzální patní kloub, vložený mezi 

proximální a distální řadu tarzálních kůstek. 

K o s t e r n í s v a l o v i n a 

Pro plazy je typická pokračující diferenciace svalů, nápadná zejména na svalovině 

končetin, kde lze velmi dobře provést homologizaci se stavem u ostatních amniot. Počínaje 

plazy jsou vyvinuty mezižeberní dýchací svaly. Rozvíjejí se rovněž svaly zpevňující páteř 

a svaly břišního lisu. 


Plazi dýchají plícemi, neboť jejich pokožka neumožňuje kožní dýchání. Zdokonaluje se 

alveolární struktura plic, i když u haterií je vnitřní plicní stěna hladká. Naopak dobře 

vyvinuté alveolární plíce mají krokodýli a také želvy, jejichž plicní sklípky se podobají 

alveolám savců. U některých plazů může sloužit kaudální část plic jako rezervoár vzduchu

(chameleoni, agamy), tj. podobně, jako vzdušné vaky u ptáků. U hadů s redukovanou levou 

plící slouží kaudální, vakovitá část pravé plíce jako rezervoár vzduchu při pomalém 

polykání velké kořisti. Přívodní dýchací cesty jsou rozčleněny na hrtan, průdušnici a 

průdušky. Krokodýli mají vyvinutou blanitou bránici, která je ovládána speciálním 

odtahovacím svalem a napomáhá dýchání. 

S r d c e a c é v n í s y s t é m 

Srdce plazů je tvořeno dvěma předsíněmi a jednou komorou. V rámci plazů se v 

nejednotném rozsahu uvnitř komory vyvíjí a zvětšuje septum, které odděluje pravou část s 

redukovanou krví a levou část s krví oxidovanou. Z recentních plazů je toto septum 

kompletní jen u krokodýlů. I zde však dochází k malému mísení krve, způsobenému 

malým otvůrkem zvaným foramen Pannizae, jímž vzájemně komunikují kořeny aort. U 

plazů dochází v různé míře k redukci žilného splavu (sinus venosus) a srdečního násadce 

(conus arteriosus), který je jen u haterií. Většina recentních plazů má vytvořený tepenný 

násadec (bulbus arteriosus), který vzniká z aorty a větví se na pravý oblouk aorty, 

vycházející od levé strany komory a levý oblouk aorty, který vychází od pravé strany 

komory. Směrem k hlavě vycházejí z obou oblouků krkavice. Oba oblouky se dorzálně 

spojují v sestupnou aortu (aorta descendens), procházející podél páteře. Před jejich 

spojením z nich vystupují směrem ke končetinám podklíčkové tepny (arteriae subclaviae). 

Ze hřbetní aorty vybíhají tepny, zásobující všechny důležité orgány, tj. žaludek, slezinu, 

tenké střevo a slinivku břišní, části jater, ledviny a ocas. Do pravé předsíně ústí a přivádějí 

krev dvě horní duté žíly , a to pravá (vena cava superior dextra) a levá (vena cava superior 

sinistra) a dále zadní dutá žíla (vena cava inferior). Do levé horní duté žíly ústí dvě krční 

žíly (v. jugulares) a podklíčková žíla (v. subcalavia). Obě horní duté žíly přivádějí do 

pravé předsíně žilnou krev z přední části těla, zatímco zadní dutá žíla přivádí rovněž do 

pravé předsíně žilnou krev z těla. 


Hemisféry koncového mozku jsou větší než u obojživelníků, a také archipallium, které 

se objevuje poprvé u obojživelníků, mají plazi rozsáhlejší. Koncový mozek je u plazů, 

stejně jako u ostatních amniot, dominující částí mozku. Plazi jsou také prvními obratlovci, 

u nichž vzniká velká druhotná kůra mozková- neopallium, která dosáhla největšího rozvoje 

u savců. Přes pronikavé vývojové změny dominuje stále archaická část koncového mozku 

(t. bazální ganglia čili striatum) nad progresivní kůrou (cortex čili pallium). Parietální

orgán se strukturou primitivního oka, který se zakládá jako jedna z vychlípenin 

mezimozku, zůstává dobře zachován u haterie a ještěrek. U plazů, stejně jako u všech 

blanatých, 

vystupuje z mozku 12 párů hlavových nervů. Plazi, kteří mají vyvinut Jacobsonův 

(vomeronasální orgán) mají navíc nervus vomeronasalis. 

S l u c h o v é ú s t r o j í 

U plazů pokračuje vývoj blanitého labyrintu a hlavně protáhlé l a g e n y , která obsahuje 

mnohem víc akustických receptorů, nežli tomu je u obojživelníků. Hadi (Ophidia) a pahadi 

(Amphisbaenia) mají redukované střední ucho, zatímco u ostatních je dobře vyvinuté, 

včetně sluchové kůstky columelly. 

Z r a k o v é ú s t r o j í 

Oko plazů je v porovnání s okem obojživelníků dokonalejší. Zdokonalení spočívá 

především v přítomnosti většího počtu tyčinek a čípků a ve způsobu akomodace, která 

nastává, stejně jako u ostatních amniot, změnou tvaru čočky činností ciliárního svalu 

(řasnaté těleso). U mnoha plazů se vyvinul connus papilliaris, výrůstek cévnatky, který je 

zřejmě homologický s vějířkem (pecten) ptáků. U některých plazů bylo prokázáno barevné 

vidění. Většina plazů má tři víčka. Hadi, kteří se patrně vyvinuli ze slepých forem ještěrů 

(Sauria) čeledi varanovitých (Varanidae), museli v průběhu evoluce vyvinout ještě jednou 

akomodační aparát. Neakomodují změnou tvaru čočky, nýbrž jejím posunem. Mají srostlá, 

průhledná, nepohyblivá víčka, svislou, nebo kruhovitou zorničku. Hadi nemají žlutou 

skvrnu. U řádu Sqamata (šupinatí) je vyvinut vomeronazální neboli Jacobsonův orgán. 

Plazi, kteří jsou jím vybaveni, do něj přenášejí podněty jazykem. 

U r o g e n i t á l n í s o u s t a v a 

Plazi mají vyvinutý typ pravé ledviny - metanefros. Henleova klička chybí, sekundární 

močovody ústí do kloaky. Močový měchýř je vytvořen jen u želv a části ještěrů. Plazi mají 

párové gonády, které mohou být u protáhlých forem umístěny za sebou. Funkci 

chámovodu plní Wolffova chodba. Samci plazů, kromě haterií, mají pářící orgány typu 

penisu, nebo hemipenisu. Penis, podobný savčímu, mají krokodýli a želvy. Pro řád 

Sqamata je charakteristický rozeklaný hemipenis. U samic jsou vývody vaječníků

(Müllerovy chodby) rozčleněné morfologicky na přední (proximální), střední (mediální) a 

dolní (distální) část. U živorodých plazů je distální část nazývána dělohou. Ve zmíněné 

střední a dolní části vejcovodů se tvoří vaječné obaly (tj. bílek, papírová blána a vnější 

blanitá, nebo zčásti zvápenatělá schránka). Většina plazů má polylecitální a telolecitální 

vajíčka. Převažují plazi vejcorodí, někteří jsou vejcoživorodí, např. užovka hladká 

(Coronella austriaca), ještěrka živorodá (Lacerta vivipara), slepýš křehký (Anguis 

fragilis). Existují však také živorodé druhy s různými formami placentace, včetně 

alantochoriální (scinkové rodů Chalcides a Tiliqua). 

S y s t é m p l a z ů 

1. Podtřída Anapsida: bez spánkových jam. 

Řád Captorhinomorpha: vymřelí, nejstarší známí plazi. 

Řád Cotylosauria- kotylosauři: vymřelí, pravděpodobně polyfyletická skupina velkých, 

herbivorních potomků předchozího řádu. 

Řád Mesosauria: vymřelí plazi, polovodní formy s blánami mezi prsty a dlouhými 

čelistmi. 

Řád Testudinata syn. Chelonia- želvy: krunýř (carapax + plastron). 

Podřád Pleurodira- skrytohlaví: krk je při zatahování hlavy položen na bok. 

Podřád Cryptodira- krk je zatahován ve svislé poloze, esovitě prohnutý. 

2. Podtřída Synapsida: synapsidní tvar lebky 

Řád Pelycosauria: vymřelí, chrup podobný savčímu. 

Řád Therapsida: vymřelí předkové savců. 

3. Podtřída Euryapsida: euryapsidní lebka 

Řád Protorosauria: vymřelí plazi, drobní, podobní ještěrkám. 

Řád Sauropterygia: vymřelí, velcí mořští plazi, ploutvovité končetiny. 

Řád Plesiosauria: vymřelí plazi s dlouhým krkem, mořští s ploutvovitými 

končetinami. 

4. Podtřída Ichthyopterygia: parapsidní lebka 

Řád Ichthyosauria: ryboještěři, vymřelí, mořští s rybovitým tělem. 

5. Podtřída Lepidosauria- šupinovci: diapsidní lebka, šupiny 

Řád Eosuchia: vymřelí předkové ostatních lepidosaurií a pravděpodobně také 

archosaurií.

Řád Rhynchocephalia- hateriovití: žijící druh, dobře vyvinuté temenní oko, 

žije na 3 ostrovech u N. Zélandu. 

Řád Squamata- šupinatí :nejvýznamnější současní plazi, periodické svlékání 

kůže, streptostylie, jacobsonův orgán v kostěném pouzdře, tvrdé patro 

chybí, hemipenis. 

Podřád Sauria syn. Lacertalia- ještěři: gekoni, leguáni, agamy, 

chameleoni, scinkové, ještěrky, slepýši, varani. 

Podřád Ophidia- hadi: akrodontní zuby, jejichž uspořádání na maxile 

je několika typů a má systematický význam. Ze 2 650 druhů je desetina 

člověku nebezpečných. Jedové žlázy vyúsťují na zubech buď v 

povrchových rýhách, nebo centrálním kanálkem v dutém zubu: hroznýši 

(zbytek pánve a femuru), užovky, kobry, mamby, zmije, chřestýši. 

Podřád Amphisbaenia syn. Annulata- kroužkovcovití: čeleď neznámé 

fylogeneze, červovitý tvar, kroužkované tělo, nepatrné přední 

končetiny, zadní zcela zanikly. 

6. Podtřída Archosauria: odvozená diapsidní lebka 

Řád Thecodontia- jamkozubí: vymřelí předkové dinosaurů, bipední chůze, 

zuby jamkách. 

Řád Phytosauria: vymřelí predátoři, vodní, podobní krokodýlům. 

Řád Crocodilia- krokodýlové: největší žijící plazi, kvadrupedální, 

obojživelní predátoři. 

Řád Saurischia- plazopánví: vymřelí, primitivní, bipední karnivorní 

dinosauři s vytvořenou symphysis pubica. 

Podřád Theropoda: bipední, karnivorní, zahrnují předky ptáků. 

Podřád Sauropodomorpha- veleještěři: kvadrupedální, herbivorní, často obrovských 

rozměrů, vymřelí. 

Řád Ornithischia- ptakopánví: převážně herbivorní, kvadrupedální, bez symphysis 

pubica, vymřelí. 

Podřád Hadrosauria: bipední dinosauři s “kachním zobákem“, obojživelní, polovodní, 

vyhynulí. 

Podřád Stegosauria: na hřbetě se 2 řadami vyčnívajících kostěných desek, druhotně 

kvadrupední. 

Podřád Ankylosauria: “pancéřovaní dinosauři“ s masivními kostěnými pancíři, krátké

nohy, vyhynulí. 

Podřád Ceratopsida: „rohatí dinosauři“ s rohy na kosti nosní, případně nad očnicemi, 

vymřelí. 

Podřád Pterosauria – ptakoještěři: vymřelí plazi schopní létání s létací blánou napjatou 

mezi trupem a prodlouženým 4. prstem. 

Herpetofauna ČR: 

Na území České republiky žijí tři druhy ještěrek: Lacerta agilis – ještěrka obecná, Lacerta 

vivipara – ještěrka živorodá, Lacerta viridis – ještěrka zelená. Ještěrky náleží do čeledi 

Lacertidae – ještěrkovití. Spolu se slepýšem křehkým – Anguis fragilis (čeleď Anguidae – 

slepýšovití) u nás zastupují podřád Sauria. 

Hadů je u nás 5 druhů, které patří ke dvěma čeledím: Colubridae – užovkovití a Viperidae 

– zmijovití. Těmito druhy jsou : Natrix natrix – užovka obojková, Natrix tesselata – užovka 

podplamatá, Coronella austriaca – užovka hladká, Elaphe longissima – užovka stromová a 

konečně ze zmijovitých Vipera berus – zmije obecná. 

Třída: A V E S – p t á c i 

http://www.cbs.umn.edu/class/spring2000/biol/2012/bird.htm 

www.ucmp.berkeley.edu/diapsids/avians.html 


Ptáci jsou svým počtem téměř 9 000 popsaných druhů po rybách druhou nejpočetnější 

třídou obratlovců. Představují specializovanou a homogenní skupinu, jejíž společnou 

schopností je létání a adaptace k němu je příčinou anatomických zvláštností většiny 

orgánových soustav. Protože se ptáci stavbou své kostry podobají skupině primitivních 

dinosaurů náležejících k podřádu Theropoda, jsou některými paleozoology řazeni do 

společného taxonu Dinosauria. 

První praptáci (Sauriurae) jsou doloženi ze svrchní jury Evropy a následně probíhala 

evoluce ptáků ve třech vlnách: 1. Křídová radiace, 2. Radiace ve středním terciéru, 3. 

Radiace kvartérní. Nejmohutnější rozvoj ptáků nastal ve starším terciéru a hlavními 

příčinami bylo příznivé klima, rozvoj krytosemenných rostlin a hmyzu. 

Hlavními znaky ptáků jsou tyto: 1. Křídla. 2. Peří. 3. Zcela redukovaný levý oblouk aorty a 

naopak funkční její pravý oblouk. 

Velmi zdokonalená je nervová soustava a smyslové orgány.

Ptáci jsou rovněž recentními obratlovci s vytvořenou homoiotermií. Tuto schopnost však 

měli zřejmě i dinosauři. 

K ř í d l a a p t a č í k o s t r a 

Křídla jsou původně pětiprsté končetiny, adaptované k létání. Hlavní oporu křídla tvoří 

humerus, ulna a 2. prst, přičemž 4. a 5. prst vymizely. U skupiny nazývané běžci 

s recentními řády Struthioniformes (pštrosovití), Casuariformes (kasuárovití), 

Apterygiformes (kiviové), Rheiformes (nanduové), došlo sekundárně k redukci křídel. Ke 

ztrátě schopnosti létat a redukci křídel došlo u různých skupin ptáků nezávisle na sobě 

několikrát, viz např. Ralliformes (krátkokřídlí), nebo Pelecaniformes (veslonozí). 

Lopatkové pásmo tvoří šavlovitá lopatka, kost krkavčí a kost klíční . Obě kosti klíční 

srůstají ve furkulu, která je vedle peří jedním z nejvýznačnějších ptačích znaků. Tento 

kosterní element se vyskytoval také u některých drobných theropodních dinosaurů. 

V kostře zadní končetiny je charakteristicky upravena zejména kost holenní (tibia), ke 

které distálně přirůstá řada tarzálních kostí a vzniká tak tibiotarsus . Lýtková kost (fibula) 

svým dolním koncem také přirůstá ke kosti holenní, tzn. že nedosahuje až k patnímu 

hrbolu. Typickou ptačí kostí je tarsometatarsus - běhák, který vzniká srůstem kostí 

tarzálních a metatarzálních. Vytvořeny jsou jen čtyři prsty, ze kterých je 1. obrácen 

dozadu, 2. až 4. dopředu a 5. vymizel. 

Ptáci mají zkrácenou páteř s typickými srůsty. Srůstem hrudních obratlů vzniká notarium 

a podobně z lumbálních, sakrálních a části ocasních obratlů vzniká synsacrum. Také 

redukované kaudální ocasní obratle splývají a vzniká z nich pygostyl (kostrční kost). Za 

adaptaci k letu je považován vznik háčkovitých výběžků (processus uncinati), které značně 

zpevňují stavbu hrudního koše. Ptáci, kteří létají, mají na sternu vyvinut mohutný hřeben 

(crista sterni). U forem, které druhotně ztratily schopnost létání, je hřeben redukovaný. 

Pneumatizované kosti mnohých ptáků jsou přímo napojeny na dýchací aparát 

prostřednictvím vzdušných vaků ( tj.výběžků průdušek). Lehká kostra napomáhá odlehčení 

těla, na němž se kromě toho podílí lehké peří a redukce některých orgánů, např. pravého 

vaječníku u samic, močového měchýře, a také sezónní zmenšování velikosti a hmotnosti 

varlat u samců. 

Lebeční kosti srůstají již v časných stádiích ontogeneze, původní švy proto nejsou na lebce 

vůbec patrné. Lebka je monokondylní, jeden týlní hrbol (condylus occipitalis) umožňuje 

velmi pohyblivé spojení hlavy s páteří, což dovoluje některým ptákům otočení hlavy až o

260 stupńů. Os quadratum je kloubně spojena s os squamosum a podobně jako u plazů 

zprostředkuje tato čtvercová (syn. čtyřboká) kost spojení dolní čelisti s neurocraniem. 

Hlavními létacími svaly jsou musculus pectoralis major, který odstupuje z hřebenu prsní 

kosti a upíná se na hřeben kosti pažní a musculus supracoracoideus, který je uložen pod 

předchozím svalem, odstupuje z báze hřebenu prsní kosti a přes hlavici krkavčí kosti a 

ramenní kloub se upíná na zevní svalový hrbolek kosti pažní. Při mávání křídlem táhne m. 

pectoralis major křídlo dolů a m. supracoracoideus je naopak zvedá. Automatické sevření 

prstů zadní končetiny při dosednutí umožňují specializované svaly musculus flexor 

perforans a musculus ambiens. Ptačí běhák svalovinou vybaven není, podélně jím 

probíhají pouze šlachy k prstům. 

P o k r y v t ě l a 

Fylogeneticky původní schopnost tvorby masivních, rohovitých šupin si kůže zachovala 

jen na nohou (podotheca) a na zobáku (rhampotheca). Kůže ptáků je suchá, beze žláz. 

Jedinou výjimkou je mazová nadocasní žláza (glandula uropygii), jejímž sekretem si ptáci 

mastí peří. Tato žláza však může chybět, příkladem jsou volavky, jeřábi, datli, dropi. Peří 

ptáků je ektodermálním útvarem a vyniklo přeměnou plazích šupin. Vyrůstá zpravidla jen 

na určitých místech zvaných pernice, holá místa se nazývají nažiny. Opeření mláďat se 

nazývá neoptile, dospělých teleoptile. Pera jsou prachová (plumae) a obrysová (pennae). 

Základními typy obrysových per jsou pera krycí, rýdovací a letky. Pelichání je způsobeno 

obnovováním činnosti pérových váčků. 

C é v n í s o u s t a v a a v ý v o j a o r t y 

http://www.earthlife.net/birds/blood.html 

U ptáků je dokonale oddělena krev tepenná a žilná. Srdce má dvě komory a dvě 

předsíně. Mohutnější je levá komora, ze které vychází jediný, pravý oblouk aorty. Tento 

stav je výsledkem vývoje oblouků aorty, který je následující: 

Během embryonálního vývoje se u čelistnatců zakládá 6 párových oblouků aorty, avšak 

v dospělosti není u žádné třídy recentních obratlovců tento počet zachován. První oblouk 

mizí vždy, druhý je zachován u paryb a některých dvojdyšných. 

U ryb jsou 3. až 6. oblouk zachovány jako žaberní tepny. 

U obojživelníků a amniot se vyvíjejí ze 3. oblouku a kořenů hřbetní aorty karotidy. Ze 

4. oblouku vznikají párové aorty, které jsou u obojživelníků ještě stejně velké a vycházejí 

z tepenného násadce (conus arteriosus).

U plazů je pravý oblouk silnější,samostatně vystupuje z levé poloviny komory a 

proniká do něj jen okysličená krev. Levý oblouk rovněž samostatně vystupuje mezi pravou 

a levou polovinou komory a obsahuje smíšenou krev. 

Ptáci mají levý oblouk zcela redukovaný a pravým obloukem proudí do těla 

okysličená krev. 

U savců zaniká pravý oblouk orty a okysličená krev proudí do těla řečištěm levé aorty. 

U obou nejvyšších tříd obratlovců tj. ptáků a savců je v levé polovině srdce krev bohatá na 

kyslík a z levé komory vystupuje pouze jedna tepna. Pro úplnost dodejme, že 5. oblouk 

aorty mají v dospělosti zachovaný pouze Caudata, zatímco u podtřídy Salientia a také u 

všech amniot mizí. Ze 6. oblouku vždy vznikají plicní tepny. U plazů, ptáků a savců však 

vystupují z pravé komory jako společná plicní tepna, která je jednou ze tří tepen vzniklých 

rozdělením tepenného kmene (truncus arteriosus). Zbylé dvě vytvořily počátek pravé, 

resp. levé aorty. Erytrocyty ptáků jsou bikonvexní, eliptické a mají jádro. 

D ý c h a c í a p a r á t 

Vzduch vstupuje z ústní dutiny do hrtanu dýchací štěrbinou (glottis), která na rozdíl od 

savců nemá hlasovou funkci. Hrtan, zpevněný chrupavkami, pokračuje rovněž 

chrupavkovými prstenci vyztuženou průdušnicí, která se větví na dvě průdušky. V místě 

rozvětvení (bifurkace) je druhý ptačí hrtan (syrinx), který je hlasovým orgánem. Každá 

průduška vstupuje do plic a pokračuje v nich jako mesobronchus, který je rozvětvený a 

s mnoha otvůrky, jimiž proudí vzduch do plicní tkáně. Každý mesobronchus plícemi 

prochází a vyúsťuje do zadních vzdušných vaků. Popsaný systém se nazývá paleopulmo. 

Trubičky vystupující z mesobronchů, mající vlastní respirační epitel a jemnou síť cévních 

kapilár se nazývají parabronchi. U části ptáků je vytvořen paralelně ještě jeden, 

komplikovanější dýchací systém s dalšími vloženými trubicemi, nazvaný neopulmo. 

Vlastní plíce jsou malé, bez alveolární struktury, pevně přichycené k hrudnímu koši. 

Ventilaci zajišťují hlavně zadní vzdušné vaky, které plícemi prohánějí vzduch. Ptáci mají 

pět párů vzdušných vaků. 

Ne r v o v á s o u s t a v a a smyslové orgány 

Mozek ptáků je relativně větší než mozek plazů. Silně jsou vyvinuty obě hemisféry 

koncového mozku s malými čichovými laloky. Mohutné jsou oba zrakové laloky (lobi 

optici) středního mozku a mozeček. Rozvoj koncového mozku souvisí se složitým

sociálním chováním a vytvářením společenstev s hierarchickými vztahy.Rozvoj ostatních 

částí mozku byl vyvolán zdokonalováním zraku, sluchu a udržováním rovnováhy. 

Dominantním smyslovým ústrojím ptáků je zrak ( u většiny plazů a savců čich). Ptačí oko 

je vybaveno sklerotikálním prstencem (pecten) a dvěma žlutými skvrnami. Rovnovážné 

sluchové ústrojí je dobře vyvinuté. Vnitřní ucho ptáků a savců se liší jen tvarem lageny, 

v jejímž kanálu je smyslový epitel odpovídající Cortiho orgánu u savců. Ve středním uchu 

je, stejně jako u plazů, columella. Vnější ucho je vytvořeno ve formě krátkého zevního 

zvukovodu. Dobrý čich má kivi, ale také mnozí vrubozobí, kondoři, aj. Ptáci mají mj. 

vyvinuta čidla pro vnímání bolesti, tlaku, teploty. Byla u nich prokázána Vater - Paciniho, 

Herbstova i Grandryho tělíska. 

T r á v i c í s o u s t a v a 

V ústní dutině ptáků chybí zuby. Potrava je uchopována a rozmělňována zobákem se 

silným, rohovinovým pokryvem, který připomíná čelisti želv. K dalšímu zpracování 

potravy slouží jícen, rozšířený ve vole (může chybět), dále žláznatý žaludek, a svalnatý 

žaludek, ve kterém je potrava mechanicky rozmělňována. U ptáků, kteří se živí jinými 

živočichy, jsou ve svalnatém žaludku oddělovány nestravitelné části (kosti, peří, krunýře, 

chlupy) a poté ve formě chuchvalců vyvrhovány. K nejintenzivnějším trávicím procesům a 

resorpci živin dochází v tenkém střevě, jehož přední částí je dvanáctník, do kterého ústí 

pankreas a žlučovody z jater. Následuje konečník vyúsťující do kloaky. Úprava ústní 

dutiny, slinných žláz i jazyka je u jednotlivých řádů odlišná a závisí na potravní 

specializaci. 


Stavba urogenitálního systému je podobná jako u plazů. Párové protáhlé ledviny jsou 

uloženy v prohloubeninách synsakra. U ptáků, stejně jako u savců, je vytvořena Henleova 

klička, zajišťující tvorbu hypertonické moče. K absorbci vody dochází také v kloace, 

močový měchýř není vyvinut. U mnoha mořských ptáků je vylučován nadbytek soli 

nosními žlázami. 

Samčí pohlavní orgány tvoří párovitá varlata (z nichž levé je větší), která se v době páření 

až 300x zvětšují. Spermie vystupují z varlete do nadvarlete (epididymis) a dále do 

chámovodu, který je před vstupem do kloaky zduřelý a rozšířený v semenný váček. 

Chámovody jsou pozměněné Wolffovy chodby.

Samičí pohlavní orgány jsou tvořeny většinou jedním vaječníkem hroznovitého vzhledu, 

složeným z Graafových folikulů, v nichž zrají vaječné buňky. Zralá vajíčka padají do 

břišní dutiny, kde jsou zachycována širokou, obrvenou nálevkou (infundibulum) vejcovodu 

( = Müllerova chodba). V jeho horní části jsou obalována bílkem a poté procházejí širokou 

dělohou, v níž se činností vápenných žlázek vytvoří skořápky. Následuje úzká pochva, 

ústící roztažitelnou štěrbinou do kloaky. K oplození dochází v horních partiích vejcovodu 

ještě předtím, než jsou vajíčka obalena bílkem. Většině ptáků chybí penis a kopulující 

jedinci jsou k sobě přitisknuti okraji kloak. Stejně, jako u plazů, závisí úspěšný vývoj 

zárodku na alantoisu resp. chorioalantoisu. Bílek je spolykán embryem poté, co se vytvoří 

definitivní střevo. Pro proražení skořápky se na horní čelisti vytvoří vaječný zub, který po 

vylíhnutí mizí. Snůška vajec jedné samice je druhově specifická. V rámci jedné třídy se 

pohybuje od 1-25 vajec. Inkubace trvá od 11 dnů po 12 týdnů. Krátká je např. u drobných 

pěvců, zatímco u tučňáků může trvat 60- 80 dní. Po vylíhnutí nastává postnatální fáze 

ontogeneze. Podle stupně vývoje a závislosti na rodičích jsou mláďata dělena na: 

1) Nidikolní - slepá, holá kůže nebo jen prachové peří, špatně pohyblivá, nedostatečná 

termoregulace, musí být zahřívána, krmena, jsou dlouho v hnízdě 

2) Nidifugní - dobře opeřená, včetně letek, dokonalá termoregulace, dospělí ptáci je 

zahřívají, vodí za potravou, ale nekrmí je. 

Mezi oběma skupinami však nejsou ostré hranice. 

Život ptáků provázejí pozoruhodné jevy jako je migrace, hnízdění, hnízdní parazitismus, 

optické signály, hlasové projevy, orientace v prostoru, rytmy aktivity, aj. 

S Y S T É M P T Á K Ů 

Vytvořit skutečně fylogenetický systém ptáků je obtížné. V některých taxonech mohou být 

i nepříbuzné skupiny, což je dáno značnou uniformitou tělesné stavby a mnoha 

konvergencemi. 

www.zoologie.upol.cz/osoby/Grim/Strunatci_08_ptaci_PRO-TISK.pdf 

http://www.pbs.org/lifeofbirds/evolution/ 

Třída Aves je dělena na dvě podtřídy: 

1. S a u r i u r a e- praptáci 

2. O r n i t h u r a e – ptáci praví

Podtřída: Sauriurae 

Patří sem svrchnojurští primitivní ptáci, připomínající bipední plazy ze skupiny Theropoda. 

Jediný řád Archaeopterygiformes - archeopteryxové s jedním rodem Archaeopteryx. 

Většina nálezů pocházejících z jižního Bavorska náleží ke druhu Archaeopteryx 

lithographica. Stavba jeho těla je mozaikou plazích a ptačích znaků. 

Plazí znaky : dlouhý ocas s volnými obratli tj. bez pygostylu, thecodontní čili alveolární 

zuby v čelistech. Drápy na prstech přední končetiny, volné záprtní kosti (metacarpalia), 

krátké synsacrum (jen 5-6 obratlů). Mozek s hladkými hemisférami a malým mozečkem, 

který naznačuje, že koordinace pohybů, nezbytná pro aktivní let nebyla velká. 

Ptačí znaky : peří stejné struktury jako u recentních ptáků (pera vyrůstala i po stranách 

“plazího“ ocasu). V oblasti karpometakarpální jsou diferencované ruční letky (remiges 

secondarii). Klíční kosti splynuly ve furculu. Je vytvořen běhák (tarsometatarsus). Palec na 

noze je v opozici vůči ostatním prstům. 

Archaeopteryx se zřejmě dobře pohyboval po stromech a vypomáhal si přitom třemi 

volnými prsty. Lovil drobné živočichy. Absence sterna, oddělené kosti ruky a dlouhý ocas 

zpochybňují jeho schopnost létání. 

Podtřída: Ornithurae 

Rozsáhlá skupina, z níž nejstarší řády Hesperornithiformes, Ichthyornithiformes a 

Alexornithiformes jsou známé z křídy. Ptáci těchto řádů měli zuby v alveolách. 

I n f r a t ř í d a Ratidae- běžci. Polyfyletický taxon, zahrnující nepříbuzné, 

specializované, nelétavé druhy s různým stupněm redukce křídel, crista sterni je většinou 

redukovaná. 

Řády: 

Struthioniformes- pštrosovití, největší recentní ptáci, na nohách jen 2. a 3. prst, 

polygamní. 

Aepyornithiformes- tzv. „“sloní ptáci“ až 3m vysocí, vyhubeni v 19. stol. 

Casuariformes- kasuárovití, na noze 3 prsty. O vejce a mláďata se starají samci. 

Dinornithiformes- ptáci “ moa“, až 4m vysocí, na Novém Zélandě vyhubeni v 18. stol.

Apterygiformes – kiviové, sex. dimorfismus, peří podobné srsti, nepneumatizované kosti. 

Rheiformes- nanduové, dobře zachovaná křídla, na nohou 2., 3. a 4. prst. 

Tinamiformes - tinamovití, schopni letu, krátká křídla, crista sterni zachovaná. 

I n f r a t ř í d a Carinata- letci 

Řády: 

Sphenisciformes - tučňákovití, veslovitá křídla, tři přední prsty spojeny plovací blánou. 

Pelecaniformes - veslonozí, veslovací noha, plovací blána, hrdelní vak. 

Ciconiiformes - brodiví, dlouhý zobák i krk, dlouhé nohy, bažinaté biotopy: volavka, čáp, 

bukač, kvakoš, kolpík, ibis. 

Phoenicopteriformes - plameňákovití, zobák s lamelami, procezování potravy: plameňák. 

Falconiformes- dravci, hákovitý zobák, měkké ozobí, spáry, furkula je spojena vazem se 

sternem: kondor, orel, káně, jestřáb, sokol, luňák, pochop. 

Galliformes - hrabaví, anizodaktylní hrabavá noha, pohlavní dimorfismus: tetřev, jeřábek, 

koroptev, křepelka, tetřívek. 

Gruiformes - jeřábovití syn. krátkokřídlí. S krátkými křídly jen chřástalové, jeřábi 

s dlouhými křídly, dropi výborně běhají: lyska, slípka, chřástal, jeřáb, drop. 

Columbiformes - měkkozobí, anizodaktylní noha s prsty v jedné rovině, bez kostrční 

žlázy, drobivý prach: holub, hrdlička. 

Psittaciformes - papouškovití, zygodaktylní noha, horní čelist je kloubně spojena 

s mozkovnou. 

Strigiformes - sovy, velké oči, mrkají horním víčkem, spára s vratiprstem, vývržky: výr, 

puštík, sýček, kalous. 

Passeriformes - pěvci, nejpočetnější, 5 100 druhů, u nás 20 čeledí a více než 100 druhů. 

Podicipediformes- potápky, lemovaná noha, velká kostrční žláza, pylorický žaludek, 

polykání vlastního peří: potápka, roháč. 

Procellariiformes - trubkonosí, trubicovité protažené nozdry, žlázy vylučující sůl: 

albatros, buřňák. 

Anseriformes - vrubozobí, velká kostrční žláza, velké vole, husté prachové peří: husa, 

labuť, kachna.

Charadriiformes - bahňáci syn. dlouhokřídlí, skvělí letci s tahy ze severní na jižní 

polokouli a zpět, brodivé nohy: kulík, čejka, sluka, pisík, vodouš, břehouš, koliha, racek, 

rybák. 

Cuculiformes - kukačky, hnízdní parazitismus. 

Piciformes - šplhavci, zygodaktylní noha se spojeným 2. a 3. prstem: žluna, strakapúd, 

datel, krutihlav (nešplhá, tažný). 

Gaviiformes - potáplice, plovací nohy, piscivorní, přistávají na prsa. 

Apodiformes - svišťouni, dlouhé ruční letky a krátké ramenní, slabé nohy, neschopnost 

vzlétnout ze země: rorýs. 

Coraciiformes - srostloprstí, anizodaktylní noha, 2., 3. a 4. prst mohou částečně srůstat. 

Šlachy ohýbačů prstů jsou dohromady spojené (kromě dudkovitých): ledňáček, vlha, 

mandelík, dudek. 

Caprimulgiformes - lelkové, noční, plochý a rozeklaný zobák, u některých zimní letargie: 

lelek. 

Třída: Mammalia – savci 

http://rocek.gli.cas.cz/Courses/courses.htm 

http://bioweb.uwlax.edu/zoolab/index.htm 

http://www.utm.edu/~rirwin/RatAnat.htm 

První savci se na Zemi objevili před 200 mil.lety. Koncem triasu již existovali nejstarší 

představitelé obou dnešních podtříd Prototheria a Theria. Mesozoičtí savci byli malých 

rozměrů, velikost jejich nespecializovaných, vývojově perspektivních forem lze přirovnat 

k velikosti myší nebo ježků (velká zvířata jsou vždy specializovaná). V druhohorní fauně 

s dominantním postavením plazů tvořili v té době nenápadní savci jen malé procento. 

Mohutné horotvorné procesy alpinského vrásnění, klimatické,geografické a geologické 

změny na Zemi ukončily nadvládu plazů a stimulovaly evoluci adaptabilních a málo 

specializovaných savců, jejichž adaptivní radiace a diverzifikace začala v terciéru, před 65 

mil. lety. Ze 39 savčích řádů je 19 vyhynulých a mnoho dalších je bezprostředně ohroženo 

lidskou činností.

Hlavní znaky savců 

http://www.baa.duke.edu/companat/mainpagemammals.htm (anatomie a piva malých 

savců s barevnými fotografiemi) 

K o s t r a 

Lebka savců je platybazická, autostylní a bikondylní. Tělo atlasu přirostlo k druhému 

obratli v podobě čepu. Vždy je vytvořeno druhotné patro. Čelistní kloub je sekudární, dolní 

čelist tvoří párové dentale (kost zubní). Chrup je heterodontní, difiodontní s řezáky 

(incisivi), špičáky (canini), třenáky (praemolares) a stoličkami (molares). Počet zubů může 

být redukován (př. chudozubí), nebo naopak sekundárně zvýšen (př. delfíni). Žebra jsou 

dokonale vyvinuta jen v hrudní oblasti, kde se připojují k tělům a proc. transversi obratlů. 

Páteř tvořená acélními obratli je členěná na oddíly:krční (atlas + axis + 5), hrudní (12-15), 

bederní (2-9), křížový (2), ocasní (3-50 obratlů). Křížové obratle srůstají s jedním a dvěma 

obratli ocasními a vzniká tak křížová kost ( os sacrum). Sternum je ploché, členěné na 

manubrium, corpus a processus xiphoideus. V lopatkovém pletenci je pouze lopatka 

s dlouhým hřebenem, který vybíhá v acromion. 

Někteří savci mají jen rudimentální klíční kost (šelmy), kopytníkům zcela chybí. 

Tři původní pánevní kosti (kyčelní, sedací a stydká) splynuly v jednu pánevní kost. Před 

stydkou kostí (os pubis) jsou u vačnatců vyvinuty párové vakové kosti (ossa marsupialia 

syn. epipubes). 

Kostru volné přední končetiny tvoří humerus (kost pažní), ulna (kost loketní), radius (kost 

vřetenní), carpus (zápěstí), metacarpus (záprstí), digiti (prsty). 

Kostru volné zadní končetiny tvoří os femoris femoralis (kost stehenní), ibia (kost 

holenní), fibula )kost lýtková), tarsus (zánártí), metatarsus (nárt), digiti (prsty). Prstový 

index savců je 2,3,3,3,3. 

Podle využívání distálních partií při našlapování dělíme savce na: 

a) p l o s k o c h o d c e, kteří našlapují na celou plochu nártních článků a také na 

záprstí, resp. nárt. Patří mezi ně hmyzožravci, hlodavci, část primátů a šelem (např. 

medvědovití) 

b) p r s t o c h o d c e, kteří našlapují na prsty, příp. na jejich distální články. Mezi ně 

patří převážná část šelem a část primátů 

c) k o p y t n í k y, došlapující pouze na špičky prstů, jejichž počet je redukován. 

Sudokopytníci (Artiodactyla) došlapují na špičky 3. a 4. prstu, opatřené stejně 

velkými kopýtky (prase, velbloud, hroch, jelen, žirafa, tur, antilopa, ovce), zatímco

lichokopytníci jen na nejmohutnější (někdy jediný) 3. prst, jímž prochází osa 

končetiny (tapír, nosorožec, kůň, osel) 


Ve srovnání s rychle probíhajícími funkčními změnami ostatních částí těla probíhala 

evoluce mozku pomaleji. Mozek savců je ve srovnání s mozkem plazů větší. Zvětšil se 

zejména koncový mozek a mozeček. Největší rozvoj zaznamenalo vrstevnaté neopallium 

koncového mozku, v němž jsou soustředěna všechna důležitá centra, včetně zrakového. 

Bazálně uložené paleopallium vybíhá v čichové bulby (bulbi olfactorii). Archipallium je 

stavěno jako složitější hippocamus. Hemisféry jsou vzájemně spojeny corpus callosum 

(mozkový svalek n. kalózní těleso). Pouze primitivní a zejména drobné formy savců mají 

tzv. lissencefalní mozek, jehož hemisféry mají hladký povrch. Příkladem jsou ptakořitní, 

řada hmyzožravců a zejména nejprimitivnější dochovaní placentálové, patřící k řádu 

Zalambdodonta. Evolučně pokročilejší formy mají gyrifikovanou mozkovou kůru. U savců 

dochází ke spojení koncového mozku a mozečku mostem (pons). Na středním mozku již 

nejsou zrakové hrboly, místo nich jsou vytvořena corpora quadrigemina (čtverohrbolí), 

jejichž přední pár obsahuje přepojovací a reflexní zrakové centrum a zadní pár obdobné 

obdobné přepojovací centrum sluchové. Savci mají dobře vyvinuty všechny analyzátory 

smyslových orgánů, dominantní postavení má ovšem čich, dále sluch a zrak. Savci 

s dobrým čichem (makrosomatičtí) jsou např. hmyzožravci, hlodavci, převážná část šelem, 

aj. Se slabým čichem (mikrosomatičtí) jsou primáti a také např. kočkovité šelmy. Někteří 

savci mají zachován vomeronasální orgán. Střední ucho je vybaveno třemi sluchovými 

kůstkami (incus, malleus, stapes). Ve vnitřím uchu je mnohonásobně stočená lagena 

nazvaná hlemýžď (cochlea), uvnitř kterého je vlastní analyzátor zvuku- Cortiho orgán. 

P o v r ch t ě l a 

Savci mají silnou kůži s mnoha žlázami. Základními typy kožních žláz jsou žlázy potní a 

mazové. Z potních žláz se vyvinuly žlázy mléčné, které jsou tubuloalveolární, 

jednovrstevné s apokrinní sekrecí. Vnější vývody mléčných žláz vyúsťují u živorodých 

savců na povrchu kůže na bradavkách nebo strucích. Vejcorodí mají mléčné žlázy se 

samostatnými vývody na žláznatých políčkách a jejich mláďata olizují mléko na srsti 

samice.

Srst je tvořena keratinovými chlupy epidermálního původu. Část chlupu, která vyčnívá 

z kůže, se nazývá stvol (scapus). Uvnitř kůže je bazální část chlupu rozšířena v chlupovou 

cibulku, neboli míšek, zasazenou do chlupového váčku. Cibulka nasedá na škárovou 

bradavku, z níž je chlup vyživován. Do chlupového váčku ústí mazová žláza a upínají se 

k němu svaly, které chlupem pohybují (musculi arrectores pilorum). Srst je tvořena hustou 

podsadou s izolační funkcí se dvěma typy chlupů, vlníky a osiníky a delšími pesíky, 

v jejichž dřeni jsou pigmentové buňky, dodávající srsti zabarvení. Výměna srsti- línání, 

může být sezónním jevem vyvolávaným periodickými změnami klimatu. Ostatní 

keratinové útvary, jakými jsou např. ostny ježků nebo dikobrazů, destičky krunýřů pásovců 

a šupiny luskounů, jsou s největší pravděpodobností chlupovými deriváty. 


Dýchacími orgány jsou plíce houbovitého vzhledu a alveolární struktury, které spočívají 

v hrudní dutině, která je dokonale oddělena od dutiny břišní svalnatou bránicí, jež spolu 

s hrudním košem umožňuje nádech a výdech. Za dutinou ústní s dokonalým tvrdým 

patrem je v hrtanu umístěn hlasový orgán, zpevněný třemi chrupavkami, mezi nimiž jsou 

napjaty hlasivky (ligamenta vocalia). Tvrdé patro sice odděluje dýchací cesty od trávicích, 

nicméně v hltanu se obě cesty kříží. Proto je hltanová štěrbina opatřena charakteristickou 

záklopkou (epiglottis), která ji při polykání uzavře. Následuje průdušnice, dvě průdušky 

větvící se při vstupu do plic na průdušinky a slepě zakončené plicními sklípky. 

C é v n í s o u s t a v a 

Uspořádání cévní soustavy odpovídá v zásadě stavu u ptáků. Srdce se skládá ze dvou 

předsíní a dvou komor. Tohoto úplného rozdělení na čtyři oddíly bylo dosaženo u obou tříd 

konvergentně.Zachován je levý oblouk aorty, který vystupuje z levé komory jako krátká 

aorta ascendens, následuje oblouk arcus aortae a sestupná část aorta descendens. Z arcus 

aortae vystupují hlavní tepny nejčastěji jako tzv. hlavopažní kmen- truncus 

brachiocephalicus, který se větví na karotidy a podklíční tepny. Z pravé komory vystupuje 

plicní tepna- arteria pulmonalis, která se větví na pravou a levou ( k pravé a levé plíci). 

Do srdce naopak vstupují tyto žíly: a) do levé předsíně plicní žíly venae pulmonales, 

jejichž počet není pro třídu konstantní, b) do pravé předsíně ústí vena cava cranialis, 

přivádějící krev z hlavy, vzniklá spojením levé a pravé kraniální žíly a vena cava caudalis, 

přivádějící krev ze zadních, ocasních partií těla. V žilné soustavě je vytvořen pouze jaterní

vrátnicový krevní oběh, zatímco ledvinový vrátnicový oběh chybí. Obdobně, jako je tomu 

u ostatních obratlovců, dochází v průběhu zárodečného vývoje k přestavbě oběhového 

ústrojí.U placentálů obstarává výživu zárodku speciální žíla- vena umbillicalis. Savci mají 

nejlépe vyvinutý mízní systém. Největšími mízními uzlinami jsou mandle (tonsilae 

pharyngeae), hlavním mízním kanálem je ductus thoracicus. Erytrocyty savců nemají 

jádro. 

T r á v i c í s o u s t a v a 

Trávicí ústrojí začíná ústy se zuby a jazykem, který je u savců sekundární, zatímco 

primární jazyk je zachován jako rudiment jen vyjímečně.Do ústní dutiny vyúsťují 4 páry 

slinných žláz, a to: příúšní, podoční, podčelistní a podjazyčné. Následují hltan a jícen, 

který prochází bránicí a ústí česlem do žaludku. Jeho levá část, nazývaná klenba (fundus), 

produkuje pepsin a kyselinu solnou, směrem napravo přechází ve vlastní tělo žaludku, 

které pokračuje ve vrátníkovou část (pars pylorica), která produkuje jenom pepsin a je 

uzavřena vrátníkem (pylorus). Vrátník je svěrací sval, který svými rytmickými 

kontrakcemi posouvá potravu do dvanáctníku, zformovaného do tvaru písmene U v pravé 

polovině břišní dutiny. V kličkách dvanáctníku je slinivka břišní a její trubičkovitý vývod 

ústí do vzestupné části duodena. Játra jsou laločnatá, žlučník je většinou vytvořen (chybí 

např. kytovcům), vychází z něho žlučovod (ductus cysticus), který se spojuje s jaterním 

žlučovodem ve společný kanálek ductus choledochus, ústící do duodena poblíž vrátníku. 

Tenké střevo (ileum) je zpravidla nejdelším úsekem trávicí trubice. Rozložené živiny zde 

vstupují do krevního oběhu. Charakteristickým znakem savců je jedno slepé střevo (chybí 

např. letounům a šelmám), které může u býložravých savců sloužit jako fermentační 

komora. Následují tlusté střevo a konečník, který u vejcorodých savců ústí do kloaky. Od 

tohoto uvedeného schématu existují odchylky, známým příkladem jsou tři žaludky u 

přežvýkavců (bachor- rumen, čepec- reticulum, kniha- omasum), za kterými leží žláznatý 

žaludek (abomasum). 


U savců je typem ledviny vždy metanefros. Pouze u ježur a vačnatců mají mláďata, 

rodící se v embryonálním stavu ještě mesonefros. Metanefros je vyvinut v několika 

podobách, lišících se ve vnitřním členění: ledvina jednoduchá (ježurovití), lištovitá 

(př.šelmy), papilární (primáti), složená (kytovci a část šelem). Ve srovnání s ptáky je 

Henleova klička delší a silnější. Močovody (uretery) ústí do močového měchýře.

Výjimkou jsou ptakořitní, kde močovody ústí do močové trubice (uretry) v místě jejího 

výstupu z močového měchýře. 

Pohlavní orgány vejcorodých savců jsou podobné plazím. U samic jsou jejich vývody 

párové a ústí do střední části (urodea) kloaky.Vývody samčích pohlavních orgánů- 

chámovody, však ústí nikoliv do kloaky, nýbrž do močovodu, který se tak stává 

chámomočovodem a je s kloakou propojen pouze močovým pórem. Dojde-li k páření, 

močový pór se uzavře a z kloaky je vysunut penis. 

Pohlavní ústrojí vačnatců je mnohem více savčí, než plazí. Párové vývody samičích 

pohlavních orgánů jsou členěné na vejcovody, dělohy a pochvy. Párovitost je zde 

zachována jak u děloh, tak u pochev, i když u klokanů rodu Merops došlo jednak ke 

spojení obou děloh, jednak zde v období porodu vzniká tzv. mediánní vagina. Pohlavní 

cesty samců jsou v naprosté většině obdobné, jako u placentálních savců. Rozeklaný penis 

je v klidové poloze uložen v kloace, šourek leží před penisem. Semenné žlázy u vačnatců 

vyvinuty nejsou. 

Pohlavní orgány placentálních savců se podstatně liší od pohlavních orgánů vejcorodých 

a několika znaky také od vačnatců. U samic dochází především v různé míře ke splývání 

distálních partií vývodních cest. Vzniká vždy jediná pochva a dvojitá, až zcela jednoduchá 

děloha v zásadě 4 typů: a) uterus duplex (hlodavci, zajíci, část chudozubých), b) uterus 

bipartius (část hmyzožravců a letouni), c) uterus bicornis (část hmyzožravců, kopytníci, 

kytovci, šelmy), d) uterus simplex (primáti). 

Močovod ústí do pochvy s vulvou a clitorisem. Clitoris a penis jsou homologické útvary. 

Do vulvy ústí předsíňové žlázy (glandulae vestibulares) a do dělohy žlázy děložní 

(glandulae uterinae). U samců dochází k trvalému nebo periodickému sestupu varlat do 

šourku, který je vychlípeninou coelomu. Trvale mají v šourku uložená varlata primáti, 

kopytníci a šelmy. 

Chámovody ústí do močovodu, který pak jako chámomočovod prochází penisem, ležícím 

před šourkem. Penis obsahuje os penis, glans (žalud) a corpora cavernosa (topořivá 

tělesa). Spermie jsou skladovány v nadvarleti (epididymis) a z každého nadvarlete vychází 

jeden chámovod. V místě vyústění chámovodů pod močovým měchýřem je uložena 

nepárová předstojná žláza- prostata, která produkuje tekutinu neutralizující alkalickou

eakcí kyselou reakci močové trubice a pochvy, čímž je ovlivňována životnost a 

pohyblivost spermií. 

Všichni savci mají vnitřní oplození s fertilizací ve vejcovodu. Vajíčka vejcorodých jsou 

polylecitální, obalená bílkem a skořápkou, obojí se tvoří ve vejcovodech a dělohách. 

Živorodí savci mají oligolecitální vejce. U vačnatců je spojení mezi zárodkem a děložní 

stěnou samice zprostředkováno vlásečnicemi žloutkového vaku, tj. žloutkovou placentou. 

U placentálních savců zajišťuje dýchání, výživu, sekreci a také hormonální bariéru 

alantochoriální placenta. Během evoluce se vyvinuly 4 typy alantochoriální placenty: 

1. Placenta diffusa s rovnoměrně rozptýlenými klky (např. hmyzožravci, část poloopic, 

kytovci). Zárodek je spojen s epitelem dělohy zcela volně= epitelochoriální placenta. 

2. Placenta cotyledonaria, kde klky vytvářejí trsy (část kopytníků, lenochodi)). 

V místech dotyku s alantochorionem se ztrácí děložní epitel= syndesmochoriální 

placenta. 

3. Placenta zonaria s klky uspořádanými v pásech (př. Letouni, šelmy). Implantační 

plasmodium proniká hlouběji až k endotelu kapilár sliznice uteru= endoteliochoriální 

placenta. 

4. Placenta discoidalis, zpravidla terčovitého tvaru (př. Hmyzožravci, sloni, primáti). 

Narušení dělohy je největší, neboť implantační plasmodium poruší stěny kapilár a 

dochází k bezprostřednímu kontaktu zárodku s krví samice=haemochoriální placenta. 

S Y S T É M S A V C Ů 

Třída Mammalia se 4 500 recentními druhy se dělí na dvě podtřídy: 

1.Podtřída: Prototheria (vejcorodí syn. Prvorodí), 6 druhů 

2.Podtřída: Theria (živorodí) dělená na 3 nadřády: 

nadřád Pantotheria-vymřelí savci-jura až křída 

nadřád Metatheria- vačnatí, asi 250 druhů 

nadřád Eutheria syn. Placentalia- placentálové, asi 4 200 druhů 

P r o t o t h e r i a 

http://auburn.edu/academic/classes/zy/0301/Topic3e/Topic3e.html#prototheria 

Podtřída Prototheria zahrnuje tři vymřelé, druhohorní řády (Triconodonta, Docodonta, 

Multituberculata) a jeden recentní řád Monotremata - ptakořitní. Vymřelé řády jsou 

pojmenovány podle tvaru zubů. Důležitý je řád Docodonta s dvojitým čelistním kloubem, 

tj. zachovaným spojením mezi articulare a quadratum a dále mezi dentale a squamosum. 

Multituberculata byla v mesozoiku nejhojnější skupinou savců.

M o n o t r e m a t a 

Jsou dnes jediní vejcorodí savci. Kladou vajíčka velikosti zrna hrachu (ježury), nebo cca 

1,3 x 2,0 cm (ptakopysk). Název vychází z faktu, že do terminální kloaky, vzniklé 

rozšířením střeva, ústí jak močové, tak pohlavní vývody, tzn. že na konci těla je jediný 

otvor. Samice mají dvě vaginy a každá ústí do kloaky samostatně. Samčí varlata 

nesestupují do šourku a močovod neprochází penisem. Podobně jako u therapsidních 

plazů, jsou vytvořeny coracoid a procoracoid, jako oddělené kosti v pletenci přední 

končetiny (u ostatních savců splývá coracoid se scapulou a procoracoid zcela vymizel). 

Samci ptakořitných mají na kotnících jedové ostruhy, spojené s jedovými žlázami 

umístěnými pod kůží na stehně. S výjimkou mláďat ptakopyska chybí vždy zuby. Celková 

velikost těla nepřesahuje 50cm délky a kolem 3 kg hmotnosti. Monotremata se dělí na dvě 

čeledi: Tachygossidae (ježurovití) a Ornithorhynchidae (ptakopyskovití). 

Ornithorhynchus anatinus- ptakopysk podivný, je sladkovodní savec žijící v Austrálii a 

Tasmánii, s protáhlými „kachními“ čelistmi. V březích vyhrabává 10 až 20 m dlouhé nory. 

Ve vodě loví bezobratlé živočichy. 

M e t a t h e r i a 

http://auburn.edu/academic/classes/zy/0301/Topic3e/Topic3e.html#metatheria 

Stejně jako Eutheria rodí živá mláďata a mají vyvinutý pouze sekundární čelistní kloub 

(mezi dentale a squamosum). Od Eutherií se liší hlavně chrupem, vakovými kostmi (jsou 

vyvinuty i v případě redukovaného vaku), dvěma vaginami a absencí pravé alantochoriální 

placenty (výjimkou je čeleď Peramelidae). Mláďata se rodí vyvinuta na embryonální 

úrovni. Vačnatí jsou doloženi od křídy ve všech světadílech. Později hlavně v Austrálii a 

Jižní Americe. 

Jeden řád : M a r s u p i a l i a – v a č n a t c i http://www.biolib.cz/cz/taxon/id38103 

Nadčeledi: 

Didelphoidea- vačice, Jižní a Střední Amerika. Didelphis marsupialis (vačice opossum) je 

severoamerickým druhem velikosti potkana. Mláďata nosí na hřbetě. 

Caenolestoidea- žijí v jihoamerických Andách, velikost a vzhled rejsků, bez vaku.

Dasyuroidea- kunovci, inteligentní, mrštní predátoři, menší druhy jsou insektivorní. Jako 

příklad konvergence je uváděn Thylacinus cynocephalus (vakovlk) žijící na Tasmánii. 

Nebyl spatřen od roku 1932. 

Phalangeroidea- málozubí. Vačnatci s tendencí k redukci zadních řezáků a špičáků a 

zvětšování předních řezáků (diprotodoncie). Rozmanité formy, např. Phalanger- kuskus, 

Perameles (bandikut), Vombatus (vombat), Petaurus (veverkovec). Phascolarctes 

cinereus (koala medvídkovitá) potravní specializace na listy eukalyptů. Nejznámější jsou 

klokani (Macropus, Wallabia). 

E u t h e r i a 

www.ucmp.berkeley.edu/mammal/eutheria/placental.html 

Savci s alantochoriální placentou a jednou vaginou. Diferenciace koncového mozku, 

spojená se zvětšováním mozkovny u nich dosáhla nejvyššího stupně. Výchozí vzorec 

úplného chrupu je 3143 

3143 

Řády placentálních savců a jejich stručná charakteristika: 

Řád: Zalambdodonta: nejprimitivnější placentálové se zalambdodontními stoličkami (s 

hrboly uspořádanými do tvaru V). Rod Tenrec má kloaku. Štětinatec, bodlín, zlatokrt. 

Řád: Insectivora- hmyzožravci: malé neurocranium, hladké hemisféry koncového 

mozku, velké čichové laloky. Mimořádný evoluční význam, představují výchozí skupinu 

všech ostatních placentálů. Ježek, rejsek, krtek, vychuchol. 

Řád: Dermoptera- letuchy: blána mezi předními a zadními nohami, klouzavý let, 

jihovýchodní Asie, 2 druhy. 

Řád. Chiroptera- letouni: létací blána (chiropatagium) mezi 2. až 5. prstem přední 

končetiny a také mezi trupem, zadními končetinami a ocasem. Volný palec, zakončený 

drápem, schopný opozice. Je vyvinuta crista sterni. Zadní nohy slouží k zavěšení zvířat 

hlavou dolů. 

Podřád Megachiroptera- kaloni: velcí, fruktivorní, dobrý zrak. 

Podřád Microchiroptera- netopýři: insektivorní, nedokonalý zrak. Orientace 

echolokací- vysílání vysokofrekvenčních zvukových vln a zachycování jejich odrazu 

velkými boltci a výrůstky na nose a kolem uší.

Řád: Primates - primáti: primárně v tropech a subtropech, převážně arboreální, 

zkracování obličejové části lebky. Pohyblivost končetin, hlavně předních, pronace, 

supinace, palec v opoziční poloze, nehty, silná gyrifikace neopallia. Až na výjimky 2 

bradavky v axilární oblasti. Očnice vzadu uzavřené, oči orientované kupředu. 

Podřád Prosimii - poloopice. Tany, lemuři, outloňové, nártouni. Endemičtí 

madagaskarští lemuři jsou zahrnováni do nadčeledi Lemuroidea a Indrioidea. Nártouni 

(Tarsioidea) jsou nejvyspělejší: velké oči a uši, prsty s přísavkami, zadní nohy s chápavým 

palcem. Kořist chytají rukama. Indomalajská oblast. 

život. 

Podřád Anthropoidea syn. Simii- opice: uterus simplex, placenta discoidalis, sociální 

Nadčeleď Ceboidea syn. Platyrrhina- ploskonosí: široká nosní přepážka. Malpa, 

kosman, vřešťan. Americké opice. 

Nadčeleď Cercopithecoidea- úzkonosí: úzká,nosní přepážka, u samic vždy 

menstruační cyklus. Opice Starého světa, Afrika, Asie. Makak, pavián, kočkodan, hulman. 

Nadčeleď Hominoidea- hominoidi: Dorzoventrálně zploštělý hrudník, redukce 

ocasu, pohyb brachiací, dryopitékový vzor stoliček (= 5 hrbolků a rýhy uspořádané ve 

tvaru Y), dlouhé těhotenství. Gibon, siamang, orangutan, šimpanz, gorila, člověk. 

Řád: Edentata - chudozubí: primititvní řád, vývoj v Jižní Americe. Zuby bez kořenů a 

bez skloviny. Mravenečníci jsou zcela bez zubů, ale pásovci jich mají více než sto. 

Pásovec, lenochod, mravenečník. 

Řád: Pholidota - luskouni: primitivní savci, keratinové šupiny. Afrika, Jihovýchodní 

Asie. Luskoun. 

Řád: Lagomorpha - zajíci: 2 velké a 2 malé dorůstající řezáky v horní čelisti a 2 velké 

v dolní, se sklovinou na přední i zadní straně, diastema. Králík, zajíc, pišťucha. 

Řád: Rhodentia - hlodavci: v horní i dolní čelisti po dvou dorůstajících řezácích se 

sklovinou na přední straně, diastema, největší řád, cca 2000 druhů. Veverka, bobr, plch, 

křeček, myš, potkan, myšivka, tarbík, nutrie, činčila, morče, dikobraz. 

Řád: Cetacea - kytovci: horizontální ocasní ploutev, zaniklé zadní končetiny, gyrifikace a 

diferenciace neopallia na úrovni lidoopů. „Vodotrysk“při výdechu před ponořením. 

Podřád Odontoceti- ozubení: mnoho homodontních zubů, 1 dýchací otvor na temeni 

hlavy, asymetrická lebka. Vorvaň, delfín. 

Podřád Mysticeti- kosticovci: keratinové kostice visící ve dvou řadách z horní čelisti, 

filtrace planktonu. Velryba, plejtvák.

Řád: Carnivora - šelmy: nemají klíční kosti, placenta zonaria. V oku je tapetum 

cellullosum (odrazová vrstva). 

Podřád Fissipedia- šelmy pozemní. Patrně nepřirozený, polyfyletický taxon. 

Prodloužené špičáky, velké horní třenáky (trháky) a první dolní stoličky. 

Čeledi:Mustelidae- kunovití: vydra, kuna, lasice, tchoř, jezevec, rosomák. 

Ailuridae- pandovití: panda 

Ursidae- medvědovití: medvěd 

Canidae- psovití: vlk, šakal, kojot, dingo 

Felidae- kočkovití: kočka, rys, levhart, jaguár, tygr, lev, gepard 

Viverridae- cibetkovití: cibetka, ženetka, promyka 

Hyaenidae- hyenovití: hyena 

Protelidae- hyenkovití: hyenka 

Podřád Pinnipedia- šelmy vodní syn. ploutvonožci. Anatomicky i paleontologicky je 

podložena jejich příbuznost s medvědovitými. Často jsou hodnoceni jako samostatný řád. 

Ploutvovité končetiny s pěti prsty a plovací blánou, adaptace k životu ve vodě. Mroží „kly“ 

jsou horní špičáky. 

Čeledi: Odobenidae- mrožovití, Otariidae- lachtanovití, Phocidae- tuleňovití 

Řád: Tubulidentata - hrabáči: izolovaní příbuzní kopytníků, 1 druh v Africe 

Řád: Hyracoidea - damani: odvozováni z prakopytníků, vzhledem podobní morčatům 

nebo králíkům. Daman, stepoun, tlustoš. 

Řád: Sirenia - sirény syn. ochechule: v pobřežních vodách, býložraví savci, primitivní 

kopytníci, konvergencí připomínající tuleně. Kapustňák, moroň. 

Řád: Proboscidea - chobotnatci: masivní lebka, horní řezáky přeměněné v rostoucí kly. 

Chobot s jedním nebo dvěma chápavými prstíky, sloupovité nohy s kostmi uspořádanými 

nad sebou. Sociální život, 2 druhy slonů. 

Řád: Perissodactyla - lichokopytníci: osa končetiny prochází 3. prstem, který nese hlavní 

váhu těla. Vždy chybí palec. 

Podřád Ceratomorpha- přední končetina má tři až čtyři prsty, zadní tři. Nosorožec, tapír. 

Podřád Hippomorpha- Recentní mají jen 3. prst na každé noze, čeleď Equidae- 

koňovití, eocén až recent, odvozeni od rodu Hyracotherium syn. Eohippus velikosti 

foxteriéra. Kůň, zebra, osel. 

Řád: Artiodactyla - sudokopytníci: osa končetiny prochází mezi stejným 3. a 4. prstem 

s kopyty na koncových článcích, redukce klíční kosti a častá redukce řezáků.

Podřád Nonruminantia syn. suiformes- nepřežvýkaví. Úplný chrup včetně řezáků, 

špičáky přeměněné v kly, jednoduchý žaludek. Prase, pekari, hroch. 

Podřád Tylopoda- mozolnatci, končetiny se dvěma prsty (3., 4.) našlapují na poslední tři 

prstové články, pod nimiž je mozol. Mají třídílný žaludek. Velbloud, lama. 

Podřád Ruminantia- přežvýkaví. Tři předžaludky + vlastní žaludek. Vždy chybí horní 

řezáky, často jsou redukované špičáky. Došlapují na 3. a 4. prst, 2. a 5. jsou silně 

redukované. Jelen, los, sob, srnec, žirafa, antilopa, gazela, buvolec, pakůň, koza, 

kozorožec, muflon, buvol, bizon, tur. 

Základní studijní literatura: 

Gaisler, J. : Zoologie obratlovců. Academia 1983 

Gaisler, J.: Úvod do zoologie obratlovců (skriptum). MU Brno, 1994 

Hajer, J.: Stručný přehled zoologie obratlovců (skriptum). UJEP Ústí nad Labem 

Opatrný, E.:: Fylogeneze a systém strunatců – repetitorium. Univerzita Palackého 

Olomouc 2002. 

Roček, Z.: Historie obratlovců: evoluce, fylogeneze , systém.Academia 2002 

Sigmund L. a kol.: Zoologie strunatců. Univerzita Karlova 1994 

Studijní opora ke kurzu „Fylogeneze a systém strunatců“ přístupná v tištěné i on-line 

podobě s aktualizovanými internetovými stránkami vhodnými pro e-learningové studium 

(autor. J.Hajer), Př. fak. UJEP 

Literatura doporučená k dalšímu studiu: 

Duellman, W.E. et al.: Biology of Amphibians. The J.Hopkins Univ. Press. Baltimore and 

London, 1994 

Gaisler, J.: Atlas savců České a Slovenské republiky. Academia, 2002 

Houseman, J.: Digital Zoology, Version 2.0. CD-ROM and Student Workbook, 2004 

Jessop, N.M.: Theory and Problems of Zoology. Mc Graw-Hill Book Comp. 1988 

Kent, G.C.:Comparative Anatomy of Vertebrates. WCB Publisher, 1987 

Kol. autorů.: Obratlovci. Encyklopedický průvodce světem zvířat. Nakladatelský dům OP, 

1994 

Nelson, J.S.: Fishes of the world. John Wikey and Sons. New York, 1993 

Nielsen, C.: Animal Evolution. Interrelationships of the living phyla. Oxford University 

Press 2001 

Remane, A., Storch V., Welsh, U.: Systematische Zoologie. Stuttgart, New York, 1980 

Veselovský, Z.: Obecná ornitologie, Academia Praha, 2002.

Přehled počítačových programů , které jsou na katedře biologie PřF UJEP užívány 

k výuce a ke studiu zoologie strunatců: 

Prvních 5 barevně označených programů bylo vytvořeno pro výuku zoologie. 

V kombinovaném studiu mohou nahradit cvičení laboratorního typu. 

The Encyclopedia Of Microslides (BioDisc) WWW.BIODISC.COM 

soubor 4 700 mikroskopických preparátů různých typů organismů a živočišných tkání. 

Mikrofotografie tkání a orgánů živočichů jsou velmi názorné a poskytují studentům 

dokonalou představu o stavbě těla. 

VISUALIZING CELL PROCESSES (BIOMEDIA ASSOCIATES) www.ebiomedia.com 

46 obrazových modelů ilustrujících klíčové koncepty buněčné biologie živočichů 

THE WETLANDS EXPLORER (BIOMEDIA ASSOCIATES) www.ebiomedia.com 

pozorování vodních živočichů ve vodním a bažinatém prostředí. Program umožňuje 

sledovat potravní a reprodukční strategii, adaptační reakci na zevní vlivy apod. 

Dissection Works – All 5 Animals (Carolina Biol. Supp. Comp.) – WWW.CAROLINA.COM 

program umožňující studentovi provést jím řízenou pitvu vybraných živočichů , včetně 

obratlovců za použití disekčních nástrojů, kterými volně pohybuje po obrazovce. Součástí 

programu jsou zkušební testy. 

THE VERTEBRATES www.cybered.net 

interaktivní vzdělávací program. 

VIRTUAL PHYSIOLOGY SERIES (GEORGE VERLAG THIEME) www.thieme.de 

soubor 5 CD-Rom pro výuku funkce nervového, svalového a oběhového systému strunatců. 

Umožní vysoký stupeň interakce studenta se studovaným problémem. 

Eyewitness Encyclopedia of Nature WWW.DKMM.CZ 

Encyklopedie přírody ukazující zajímavosti o více než 250 druzích živočichů a rostlin na celé 

planetě. Přibližuje chování živočichů v jejich teritoriu , nabízí i ukázky z mikroskopického světa 

rostlin. Vše je doplněno více než 700 fotografiemi, 75 animacemi a 50 videozáznamy a více než 2 

hodinami zvukových nahrávek hlasů. 

Eyewitness Virtual Reality: Bird - WWW.DKMM.CZ 

Encyklopedie ptáků . Fotografie, animace, videozáznamy a hlasy ptáků.

Eyewitness Virtual Reality: Cat - WWW.DKMM.CZ 

Encyklopedie kočkovitých šelem. Chování při lovu, způsob života, ohrožení. Fotografie, 

videozáznamy, zvuky 

. 

Ocean Life - WWW.SUMERIA.COM 

Podmořský život v různých oblastech země, druhy ryb, jejich rozšíření, fotografie,videozáznamy. 

Každá oblast je na zvláštním disku: Micronesie, Havajské ostrovy, Velký bariérový útes, Karibská 

oblast . 

HERPETOFAUNA ČR (SOREX – PACHNER) – www.pachner.cz 

Ucelený soubor obojživelníků a plazů žijících na území ČR. Více než 160 detailních fotografií 

zvířat, biotypů, mapy výskytů, odborné informace, popisy morfologických znaků, nahrávky 

zvukových projevů obojživelníků, videozáznamy. 

DIGITAL ZOOLOGY VERSION 2.0 WITH WORKBOOK. MC GRAW-HILL SCIENCE 

INTERAKTIVNÍ MIKROSKOPICKÝ ATLAS www.galen.cz 

Se všemi programy je možné kdykoliv pracovat ve studovně resp.pracovně 

posluchačů katedry biologie Přírodovědecké fakulty UJEP.

Fylogeneze a system strunatcu - KATEDRA BIOLOGIE - UJEP

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?