Úvod do obecné psychologie, psychologická propedeutika

Úvod do obecné psychologie, psychologická propedeutika 

Zpracovala PhDr. at PaedDr.Věra Kosíková, Ph.D. 

Obsah: 10 kapitol 

1. Předmět psychologie, struktura psychologických věd, psychologický 

výzkum a jeho metody 

2. Determinace lidské psychiky 

3. Psychické jevy a jejich třídění, charakteristika kognitivních procesů. 

Čití a vnímání 

4. Představy a fantazie 

5. Myšlení, myšlenkové operace 

6. Kognitivní procesy a jejich souvislosti s osvojováním vědomostí a 

pojmových systémů, myšlení jako řešení problémů 

7. Teorie učení 

8. Paměť a pozornost 

9. Emoce. Vůle. Náročné situace 

10. Motivace, principy, teorie motivace 

Literatura 

Pozn. autorky 

Studijní text je převážně zpracován dle základní literatury - Plháková, 2004, případně Holeček a 

kol. 2003, základní i rozšiřující literatura viz seznam literatury, v textu odkazy na citace) 

1. kapitola 

Předmět psychologie, struktura psychologických věd, psychologický výzkum a jeho 

metody 

Předmět psychologie-studium psychiky, která existuje v dimenzích prožívání a chování 

vědomého a nevědomého 

Prožívání – subjekt má určité obsahy vědomí – vjemy, představy, myšlenky, city, snahy 

Chování – 3 kategorie – jednání (jednorázový akt), konání (dlouhodobé), výraz (mimický, 

pantomimický), probíhá v závislosti na objektivní situaci a motivaci subjektu 

Vědomí a nevědomí (podvědomí) – člověk je schopen uvědomit si jen ty obsahy, které jsou 

spojeny s jeho činností a lze je vyjádřit slovem 

Základní formy psychiky – procesy a dispozice 

Procesy – např. vnímání, cítění, myšlení závisejí na mozkových strukturách a jsou dispozicí pro 

psychické dění, to se realizuje ve vztahu dispozic a podnětu – vnějšího i vnitřního 

1

Struktura psychologických věd: 

Teoretické. 

- obecná včetně psychologie osobnosti 

- vývojová – ontogenetická 

- psychologie dítěte, dospělých (adultopsychologie), stáří 

- sociální – determinace chování 

Aplikované: 

- pedagogická 

- klinická – diagnostická 

- poradenská – školní, manželská 

- psychologie zdraví 

Speciální: 

- biologická – podíl biologické regulace na chování 

- psychologie sportu, reklamy… 

Metody výzkumu – výčet metod 

Longitudinální, průřezový výzkum 

Obecné metody: 

Pozorování 

Experiment 

Specifické metody. 

Sebepozorování 

Psychologický rozhovor – standardizovaný, ne.., polo… 

Dotazník 

Výkonové testy 

Rozbor výsledků činnosti 

Projektivní techniky 

Charakteristika metod psychologického výzkumu 

Pro současný psychologický výzkum je typická rozmanitost metodologických přístupů a zároveň 

vědomí, že jakákoliv metoda je pouze prostředkem na cestě k poznání. 

Volba psychologických výzkumných metod je závislá na obsahu psychologického zkoumání, na 

cíli výzkumu a na charakteru zkoumaných psychických jevů. Pro větší objektivitu je vhodné 

používat více metod, které se vzájemně doplňují. 

Metodou rozumíme záměrný postup (cestu) vedoucí k dosažení stanoveného cíle – toho, co 

chceme objevit, poznat. 

Psychodiagnostické metody můžeme rozdělit do 3 skupin: 

I. KLINICKÉ METODY 

1) pozorování 

2) rozhovor 

3) anamnéza 

4) analýza spontánních produktů 

II. TESTOVÉ METODY 

A. Výkonové testy 

2

1) testy inteligence 

2) testy speciálních schopností (např. paměti, kreativity) 

3) testy vědomostní 

B. Testy osobnosti, např. dotazníky 

Testové metody odpovídají spíše na otázky týkající se dílčích stránek osobnosti, celkový obraz si 

utváříme na základě klinických metod 

KLINICKÉ METODY 

Pozorování 

- metoda pozorování spočívá v záměrném a plánovitém vnímání, které je cílevědomě zaměřeno 

k dosažení určitého cíle 

- pozorovací metodiky můžeme různě rozdělit 

1) 

• Sebepozorování - zkreslené (diety, psaní deníčků,..) 

• Pozorování druhou osobou 

- přímé: pozorovaný člověk o tom ví (inspekce, hospitace) – zkreslení 

- nepřímé: magnetofonový záznam, skryté kamery,.. 

- zúčastněné: pozorovatel je začleněn do kolektivu 

- nezúčastněné: pozorovatel není začleněn 

2) 

• Pozorování volné 

- pozornost je upoutána nějakým jevem, nápadností jednání apod. 

- pozorování je bezděčné, náhodné, nepodléhá žádným pravidlům 

- není vymezen předmět pozorování 

např. sledujeme-li sociální chování skupiny spolupracovníků, zaznamenáváme 

obsah i způsob každého projevu – jednotlivé výroky, tón řeči apod. 

• Pozorování zaměřené - systematické 

- je omezeno předem stanoveným plánem 

např. u téže sociální skupiny – např. jejich spolupracující chování 

3) 

- z hlediska času na dlouhodobé či krátkodobé 

- pozorováním se zjišťují a zaznamenávají vnější projevy chování člověka 

- vlastní pozorování je vystřídáno další etapou, a to analýzou získaných dat 

- pro objektivní vyhodnocení jsou cennější pozorování prováděna v přirozených podmínkách, kde 

můžeme sledovat spontánní projevy zkoumaných osob 

- při pozorování se zaměřujeme hlavně na: 

3

1) mimiku (změny ve výrazech emocí v obličeji) 

2) pantomimiku (pohyby celého děla, chůze, koordinace pohybů) 

3) řeč (formální úroveň, rychlost řeči) 

4) projevy emocí apod. 

Rozhovor 

- metoda rozhovoru patří k nejobtížnějším diagnostickým postupům – psychologický 

rozhovor se značně liší do běžného rozhovoru (konverzace); naučit se správně vést interview je 

nesnadné 

- účelem psychologického rozhovoru je dozvědět se něco o tom, s kým mluvíme, o jeho povaze, 

postojích, názorech, prožívání, o citových stavech, zálibách 

- individuální nebo skupinový (beseda) 

fáze rozhovoru 

1. úvod - navození důvěry 

2. vzestup a pokračování - od obecnějších otázek k podstatě problému 

3. vrchol a rozuzlení - odkrytí jádra problému 

4. závěr - uvolnění, uklidnění, domluva na další spolupráci 

5. záznam rozhovoru - vyhodnocení 

techniky vedení rozhovoru – např.: 

1) technika kladení otázek 

(typy otázek: přímé, nepřímé, projektivní) 

2) technika jednoduché akceptace 

- vyjadřování toho, že klienta posloucháme, bereme na vědomí 

- záznam obsahu rozhovoru lze dělat během jeho trvání, případně po jeho ukončení 

- pokud dělá psycholog mnoho zápisů během interview, působí to rušivě na klienta a současně 

tím trpí i plynulost rozhovoru 

- záznam po ukončení rozhovoru tyto výhody nemá, na druhé straně tím trpí úplnost a přesnost 

přijatých informací 

Anamnéza 

- jako vzpomínka, zvláštní druh životopisu 

= zjišťování údajů z minulosti jedince, které mají významný vztah k poznání osobnosti 

TESTOVÉ METODY 

- testové metody představují vyšetření, při kterém dodržujeme určitá pravidla a získané informace 

(odpovědi, výkony, výtvory) se jednotným způsobem vyhodnocují 

A. Výkonové testy 

= testy schopností; zaměřují se na výkon vyšetřované osoby 

Testy inteligence 

- počátky měření intelektových schopností jsou spojeny se jménem Jamese McKeen Cattella, 

který v roce 1890 použil poprvé pojmu „test“ 

4

= metody vyšetření rozumových schopností a současné mentální úrovně jedince 

- nejznámějším a nejpoužívanějším vyjádřením úrovně inteligence je inteligenční kvocient (IQ), 

zavedený W. Sternem 

IQ = mentální věk / chronologický věk x 100 

Inteligenci je možno definovat jako mentální schopnost nebo pohotovost mysli. 

Testy vědomostní 

- zjišťují úroveň vědomostí nebo znalostí 

- jsou rozšířeny zejména v oblasti školství a poradenství; své místo mají i v psychodiagnostice 

dospělých, a to v oblasti profesionálních znalostí 

B. Testy osobnosti 

- objektivní testy osobnosti – z konstrukce metody nebo ze způsobu jejího vyhodnocení 

plyne, že vyšetřovaná osoba nemá možnost záměrně zkreslit vyšetření (zejména ve smyslu 

nadlepšení, nadhodnocení) 

- lze je interpretovat nejen jako výkonový test vzhledem k rychlosti a správnosti řešení, 

ale i jako test osobnosti – do popředí vystupuje pečlivost provedení 

Dotazníky 

- soubor standardizovaných otázek v písemné formě 

- typy otázek: a, otevřené – volně na ně odpovídáme 

b, uzavřené – volíme z několika odpovědí (ANO x NE, 5 variant…) 

- k hromadnému pozorování 

- výhodou dotazníků je snadný a rychlý způsob hodnocení 

- v krátké době lze získat velký počet údajů od mnoha osob 

- nevýhodou: možnost záměrného zkreslení výsledků pro subjekt žádoucím směrem 

Vývoj názorů na předmět psychologie 

4 názory – předmětem duše, vědomí, chování, psychické struktury 

- do konce 18. st. duše – vztah duše k tělu, k hmotě… 

- 2000 let se brala psychologie jako věda o duši 

- pojem velice složitý, spíše filosoficky zaměřený, často kritizován, v 18. stol. odmítán, 

nazýván jako psychologie bez duše 

- nebyla samostatnou vědou 

- v 2. pol. 19. stol. Se oddělila 

- první zmínky v 8. – 9. st. př. n. l. ve spisech Homéra 

- v novověku – byly pokládány otázky – můžeme poznávat svět objektivně? Podstata 

člověka? Co je vědomí a nevědomí? 

- Řekové se zabývali příčinou duševních chorob 

Platón 

- spisy O nesmrtelnosti duše, Fajdón a Fajdros -) duše jako něco nesmrtelného 

5

- 427 – 337 p. n. l. 

- odděluje duši od těla 

- duši považuje za důležitější než je tělo a oživuje ho 

- člověk je jakousi symbiózou 

- duše je nesmrtelná, tělo je smrtelné 

Aristoteles 

- shrnul veškeré vědění 

- dílo: Peri psychéz – o lidském poznání, které vychází ze smyslů 

- snažil se vymezit psychologii -) substance, která dává našemu životu směr 

Duše – rostlinná – plození, ovlivňuje vyživování 

- živočišná – poznávací a citová, pociťování 

- pohybová – motorická, reguluje pohyb 

- lidská – myšlení, rozum, regulace jednání 

- rozum považován za nejvyšší stupeň psychiky 

Hippokrates 

- řecký lékař 

- rozdělil 4 tělní tekutiny – žluč, sliz, krev, červená žluč 

- vytvořil nejstarší typologii temperamentu – cholerik, flegmatik, sangivnik, melancholik 

- studium dynamických vlastností -) endokrinologická typologie 

Empirie přináší nové poznatky – koncem 17.st. 

Descartes – vědomí – organismus pracuje na základě reflexu 

Bacon – zakladatel experimentálních věd – pramenem poznání smysly, základní metoda 

pozorování 

Vzniká 1. koncepce – asocianismus – zákl. elementy počitky a představy, které se sdružují do 

vědomých zážitků, rozvoj v 18. a 19. st. spolu se senzualismem, Lock, Herbart, Spenser 

Wundt – 19., 20. Lipsko experimentální laboratoř – odrážení asociovaných obsahů ve vědomí – 

sebepozorování, introspekce, Neumann, Hall v USA 

Reakcí na elementární psychologii byla celostní, tvarová psychologie, ne předmět psychologie, 

ale koncepce psychiky, význam tvaru jako kvality psychického dění, která není podmíněna pouze 

jednotlivými prvky, zastánci strukturálního přístupu ve výkladu vnímání, učení, myšlení – lewin, 

Köler.. 

Proti asocianisnu koncem 19.st. psychoanalýza – existence psychických dějů mimo vědomí, 

reálným psychičnem je nevědomí, jehož obsahy se nemusí ztotožňovat s etickými normami 

Behaviorální psychologie – v USA, stimul, reakce - Watson 

Neobehaviorismus – Hull, Skiner – kromě chování i vědomí – proměnné 

2. kapitola 

Determinace lidské psychiky 

Psychické vlastnosti a procesy, i jejich individuálně jedinečný, integrovaný komplex, osobnost, 

se rozvíjejí jako výsledek interakce dvou základních vývojových faktorů: 

- vnitřních – dědičně podmíněné dispozice 

- vnějších – veškeré vlivy prostředí 

1. Environmentalistické teorie – význam prostředí 

6

- přeceňují význam učení, podceňují význam dědičných dispozic 

- - navazují na empirismus Bacona, Locka – v mysli nemůže být nic, co by tam nevešlo 

prostřednictvím smyslů 

Behaviorismus 

- objektivně pozorovatelné chování ( ne psychika člověka), vychází z teorie učení, z 

pozitivismu 

- chování je reakcí na podněty 

- základním mechanismem učení je podmiňování 

- základním cílem behaviorálního poradenství je změna nežádoucího chování 

- posilování žádoucího chování odměnami 

- oslabování nežádoucího chování tresty 

- veškeré lidské chování s výjimkou nejzákladnějších reflexů a instinktů je naučené 

2. Nativistické teorie 

- duševní vývoj je určen vrozenými mechanismy a prostředí zde nemá významnější vliv 

Psychoanalýza S. Freuda 

- lidské chování a prožívání je ovládáno převážně nevědomými pudy a instinkty – sexualitou a 

agresivitou jako vrozenými tendencemi, psychoanalýza je odhalováním nevědomých příčin 

obtíží, které nelze pochopit běžným, racionálním způsobem 

- struktura lidské psychiky – id = oblast základních instinktů a základních biologických potřeb, 

primární psychické procesy, které se řídí principem slasti – libidem 

ego = racionální oblast, duševní život vycházející ze zkušenosti, zahrnující naše myšlenky 

a pocity. Já kontroluje a usměrňuje pudy, řídí se principem reality, udržuje rovnováhu a 

zdravý vývoj osobnosti 

Superego = svědomí, morální vědomí, tradiční morální hodnoty, zafixované z dětství, 

superego hodnotí a ovlivňuje vědomé aktivity ega i pudové impulzy id, pokud v rozporu 

se svědomím, následuje pocit viny, zkreslené sebehodnocení 

- mechanismus vzniku psychických obtíží – střetnutí mezi id a superego vyvolává neurotické 

stavy, úzkosti 

- obranné mechanismy 

Individuální psychologie Alfreda Adlera 

Dynamika vývoje člověka dána potřebou dosáhnout úspěchu 

- důraz na sociální zaměření ve vývoji jedince 

- pocit méněcennosti je celoživotním motivačním zdrojem vývoje, základním cílem je 

překonání pocitů méněcennosti a získání nadřazenosti či úspěchu 

- kompenzace nedosažitelného cíle 

- člověk je sebeurčující, utváří svou osobnost podle toho, jak chápe sám sebe a své vlastní 

zkušenosti, určujícím faktorem sebepojetí 

- hlavním činitelem – vlastní tvořivá aktivita 

- s přibývajícími zkušenostmi se ustaluje dynamický systém vzorců chování – na základě toho, 

co se osvědčilo, působí zde dědičné vlivy i interakce s prostředím 

- vzniká životní styl – dán osobním životním cílem, city vůči ostatním (sociálním cítěním), 

aktivitou jedince, chápáním světa, osobní logikou, strukturou rodiny, do níž se dítě rodí 

- volit jiné výchovné prostředky, ne jen pokárání a tresty 

- učit dítě se dívat na chybu bez pocitů provinění, ale dát šanci chybu napravit 

7

- usměrňovat cíle s životní realitou 

- kompenzace životních cílů 

- rozvíjení sociálního cítění, společenského citu, životního plánu 

3. Interakcionistické teorie 

Vzájemné působení a ovlivňování, aktivita, možnost volby 

Humanistická psychologie 

– 50. léta 20. st. – USA Maslow, Bühlerová, Rogers, filozoficky vliv existencialismu 

(Heidegger, Sarter, Jaspers) 

- základním motivem lidského chování je seberealizace, jíž jsou podřízeny všechny dílčí 

motivy, vědomí je centrem lidské zkušenosti, subjektivistický pohled na realitu – svět je 

reálný, jak ho jedinec vnímá a interpretuje 

Ve vzájemném společenství ustupují hodnoty, jež se zakládají na vnější autoritě, a naopak jsou 

posilovány hodnoty, které jsou budovány na vlastním prožitku. S tím souvisí i rozhodovací 

procesy, založené na pocitu a vědomí své vlastní ceny. 

Rogers hovoří o prožitkovém učení, které zahrnuje vedle myšlenek i pocity, empatické 

porozumění a vnímání postojů. 

Humanistické paradigma 

1. Nalézání vlastní identity 

2. Získávání sociální zkušenosti 

3. Přebírání zodpovědnosti za sebe i za druhé 

C. R. Rogers – orientace na klienta 

- víra v přirozené dobro, člověk je schopen si uvědomovat své vlastní přirozené hodnoty a řídit 

se jimi, být zodpovědný k sobě i druhým 

- člověk je schopen seberozvoje, uspořádání vlastních myšlenek, pocitů, osobnostního vývoje, 

sebeaktualizace 

Poradenství na základě úcty, empatie, bezvýhradného přijetí celého člověka, jeho rozumové i 

prožitkové stránky 

- nedirektivní přístup 

- podpora osobnostního růstu– orientace na klienta 

- víra v přirozené dobro, člověk je schopen si uvědomovat své vlastní přirozené hodnoty a řídit 

se jimi, být zodpovědný k sobě i druhým 

- člověk je schopen seberozvoje, uspořádání vlastních myšlenek, pocitů, osobnostního vývoje, 

sebeaktualizace 

Determinace lidské psychiky – současné pojetí 

Ontogenetický přístup – čím jedinec mladší, tím více determinován dědičnými faktory, kolem 

15 let poměr opačný – prostředí, výchova, zkušenost, slábne význam dědičných faktorů 

8

Strukturální přístup – různost podílu dědičnosti a prostředí s ohledem na typ strukturální 

charakteristiky psychiky– temperament - dědičnost, charakter, postoje - prostředí 

Intervariabilní přístup – schopnosti jedince - Gaussova křivka rozložení četnosti výskytu 

vlastností podle měřitelných výkonů– jiný podíl na jedince, který se nachází v pásmu průměru 

(68% populace – velký vliv výchovy), jiný u krajních poloh – mentální retardace, talentovaní žáci 

genialita – nad 140 

70 – 80 – hraniční pásmo mezi normou a mentální retardací 

3. kapitola 

Psychické jevy a jejich třídění, charakteristika kognitivních procesů. Čití a vnímání 

1.Psychické procesy (krátké děje) =v čase probíhající psychické jevy, tj. jednotlivé modality 

prožívání (poznávací, citové, motivační procesy), v nichž vyvstávají určité obsahy, tj. vnitřní 

obrazy předmětů, vztahů a stavů…ve formě vnímání, představování, fantazie, myšlení, řeči, 

tvořivosti 

2.Psychické stavy (delší průběh) – statický moment, relativní stabilita psychického obrazu, tedy 

v čase setrvávající psychické procesy, zážitkově akcentované určitým obsahem – emoční stavy 

– nálady, ovlivňují průběh psychických procesů 

3. Psychické vlastnosti (relativně trvalé znaky osobnosti) – aktivačně motivační vlastnosti, 

charakter, temperament, schopnosti, potřeby… 

4. Psychické obsahy (dispozice, předpoklady) získané v procesu učení – vědomosti, dovednosti, 

návyky, zájmy, postoje, hodnoty 

5. Mechanismy fungování a vývoje osobnosti – procesy socializace, interiorizace, sociální 

interakce a komunikace… 

Psychické procesy 

Psychické procesy – psychika vystupuje ve formě procesů, tj. v čase probíhajících změn 

prožívání a chování, v nichž je vyjádřena účelná interakce individua se situací, v níž se 

nachází 

- jsou chápány jako odpověď či reakce osobnosti na danou situaci, která vystupuje jako výzva 

k určitému reagování na jeho subjektivní význam 

- tvoří funkční celek 

Charakteristika a dělení psychických procesů 

1. Představují vnitřní aktivitu subjektu, zprostředkovanou CNS a funkčně 

neoddělitelnou od vnějšího prostředí (objektivní reality) 

2. P.p. jsou zprostředkovatelem reálné interakce jedince a prostředí (podnětové struktury 

okolí) na všech úrovních psychiky (čitím počínaje, psychickou regulací činnosti, 

vytvářením hodnot a společenského vědomí konče) 

3. Jako složitě determinovaná složka lidské psychiky mají svůj obsah, průběh a výsledky, 

tyto atributy závislé na dispozicích jedince, na vývojových faktorech a na charakteru 

aktuálně stimulující situace 

Dělení psychických procesů 

9

- Kognitivní (poznávací) –přímé a zprostředkované poznávání skutečnosti - vnímání, 

představování, myšlení, učení, paměť 

- Emocionální – vedou ke vzniku emocí, jejichž subjektivním prožitkem je cit (radost, 

smutek, hněv, překvapení) 

- Motivační - aktivizují a usměrňují chování, hlavní motivy – nevědomé, ale i záměrné, 

zodpovědné rozhodování, volní, cílevědomé chování 

Kognitivní procesy 

Jsou všechny operace a pochody, jejichž prostřednictvím si člověk uvědomuje a osvojuje svět 

a sebe sama, na jejichž základě je schopen sebereflexe, rozlišování objektivního a 

subjektivního i vytváření hodnotových orientací a názorů. 

K.p. jsou úzce spojeny s procesy konativními (snahovými), s nimiž vytvářejí základní 

komponentu psychické činnosti člověka 

K.p. jsou spojeny s vývojovým přístupem 

Kognitivně vývojový přístup 

- překonal tradiční kognitivní psychologii (statický pohled na psychické procesy): 

a) nelze popsat vztah mezi věkem a chováním, aniž bereme v úvahu změny duševních struktur 

b) ovlivnil teorie učení – Piagetova teorie vývoje poznávání „svět se musí vejít do toho, co už 

dítě zná“ (asimilace, akomodace) 

Senzorické procesy - čití 

Čití a vnímání 

W. Wundt – rozlišuje čití a vnímání –počitky = nedělitelné jednotky zkušenosti, které 

charakterizuje: 

Kvalita – druh podnětu (světlo) 

Intenzita - (hlasitost, jasnost) 

(psychické procesy začínají vnímáním, ne čitím) 

Čití –vnímání - rozdíl je chápán v úrovni poznávacích procesů, vnímání založeno na 

senzorických procesech, ale zároveň je přesahuje 

Čití = proces získávání syrových informací a jejich transformování do podoby nervových 

impulsů, které mozek dále využívá 

Percepce = organizace a interpretace senzorických informací, která nám umožňuje pochopit 

jejich význam, důležitým faktorem je učení – zkušenost, každý akt vnímání spočívá na 

všech relevantních, současných i minulých informacích 

Obecná charakteristika senzorických procesů 

Počitek= – odraz (ve vědomí člověka) jednotlivých vlastností předmětů a jevů, které právě 

působí na receptory člověka, projevem dráždivosti, citlivosti, základem smyslového 

poznávání 

10

- má li vzniknout počitek – podnět určitou intenzitu, sílu 

Nejmenší, která vyvolá počitek – dolní počitkový práh = absolutní práh (podprahové podněty 

– nevyvolají počitek) 

Nejvyšší – horní počitkový práh – (nadprahové – nepociťujeme, nebo jako bolest) 

Nejmenší rozdíl mezi dvěma podněty téhož druhu, jenž umožňuje postřehnout rozdíl mezi 

počitky – rozdílový počitkový práh – Weberův zákon=při vyšších intenzitách podnětů se 

rozlišovací schopnost lidských smyslů snižuje 

Smyslová citlivost = chopnost lidí pociťovat podněty s velmi nízkým počitkovým prahem a 

rozdílovým prahem 

Při čití se uplatňuje zákon kontrastu – při náhlé změně intenzity podnětu se zdá intenzita nového 

podnětu větší či menší 

Teorie nestability podnětových prahů 

Absolutní a rozdílové senzorické prahy jsou relativně nestabilní 

Teorie detekce signálu - vnímání určitých podnětů je ovlivněno motivy, očekáváními a 

vlastnostmi jedince 

Teorie adaptační úrovně -senzitivita smyslových orgánů se mění na základě působení 

předchozích podnětů – adaptační úroveň je úroveň stimulace, které jsme přivykli – 

přizpůsobení chuťovým, tepelným podnětům, nikoliv bolesti 

Schéma reflexního oblouku 

Analyzátor (receptor, dostředivý nerv, mozkové centrum) 

Smyslové receptory tvořeny nervovými buňkami reagujícími na fyzikální, chemické, 

biochemické podněty, 

převod do podoby nervových signálů, které jsou aferentními nervovými drahami přiváděny do 

mozku = transdukce 

mozkové centrum 

dostředivý nerv odstředivý nerv 

receptor efektor 

(přijímací orgán) (výkonný orgán) 

podnět reakce 

Základní druhy receptorů 

Podle působení: 

exteroreceptory (informace z vnějšího světa) – zrak, sluch, čich, chuť, kožní smysly 

interoreceptory (tělesné změny), ty se dále dělí na: 

proprioreceptory (změny vlastního těla), 

visceroreceptory (změny probíhající bezděčně, mimo vědomou kontrolu) 

Podle charakteru podnětů: 

11

fotoreceptory, mechanoreceptory, termoreceptory, chemoreceptory, nociceptory (bolesti), 

proprioreceptory (pohybu) 

Podle umistění v organismu: 

1.vnější – dálkové (telereceptory)– zrakový, sluchový, čichový, vibrační 

-dotykové – chuťový, tepelný, tlakový, bolesti 

2. vnitřní – visceroreceptory-útrobní, orgánový – trávení, bolesti, krevního oběhu, dýchání, 

vylučování, sexuální, vyčerpanosti 

- proprioreceptory – pohybu, polohy, rovnováhy 

Čití a mentální reprezentace 

Existence percepčních iluzí –to, co čijeme (smysly), není nutně tím, co vnímáme (ve vědomí) – 

naše vědomí sbírá smyslové informace a vytváří mentální reprezentace předmětů a jejich 

vlastností – percepce vzniká v okamžiku, kdy objekt vnímání odráží vlastnosti zevního světa 

– vjem=odraz souhrnu vlastností těch předmětů a jevů, které momentálně působí na naše 

analyzátory 

Proces vnímání, jeho funkce 

= analyticko-syntetická činnost analyzátorů: 

- smyslová (recepční) analýza (každý receptor z komplexu vnějších vlastností vybere ty, 

pro které je uzpůsoben 

- mozková (korová) analýza (umožňuje pomocí získaných informací analyzovat vnímaný 

předmět, jednotlivé vlastnosti 

- mozková syntéza (složky vnímaného předmětu se spojují v celek – vzniká vjem (není 

součtem počitků, jednotlivých vlastností, ale celistvým obrazem) 

Funkce vnímání spočívá v řízení adaptivního chování, tj. přizpůsobení se dané situaci na základě 

obrazu, který si o ní subjekt vytváří 

Charakteristika vnímání 

a) základní adaptivní proces – součinnost vnímání s předmětnou činností a s pamětí, 

tj.:vnímání je předpokladem řízení činnosti 

v jednotě s činností se utváří 

b) je proces centrálního zpracování senzorických dat do mentálních struktur, vjemů, 

umožňujících subjektu řízení jeho činnosti 

c) je aktivní a výběrový proces odběru informací, který má zásadní význam pro život 

Vlastnosti vnímání 

• výběrovost – dávání přednosti jedněm objektům, nebo jejich vlastnostem, před druhými, 

dáno objektivně – nápaditostí, velikostí, subjektivně – zájem, potřeby, zkušenosti... 

• zaměřenost – jak odlišujeme vnímaný objekt – pokud se odráží od pozadí - figura a 

pozadí, uplatňuje se zde zákon kontrastu – o co víc se vnímaný předmět liší od pozadí, 

tím víc ho vnímáme 

• pregnantnost – dotváření vjemu – vnímá i to, co není obsaženo, tendence doplňovat, 

zdokonalovat 

• celistvost – tendence vnímat jednotlivosti jako celek – jednotlivé tony – jako melodii 

12

• konstantnost – tentýž předmět vnímáme stejně – kruh jako kruh, i když má podobu 

elipsy 

Druhy vnímání z pohledu celostní psychologie 

1.Vnímání objektů = trojrozměrných útvarů, jejich velikosti, vzdálenosti, pohybů 

- na úrovni senzomotorické - vnímání tvarů - vztah figury a pozadí (zákon podobnosti, 

blízkosti, uzavřenosti, hladkého průběhu, zkušenosti) 

- na úrovni sémanticko-operační - spojeno s činností a s přiřazováním významů = vědění, tj. 

o určitém objektu vím, že má určité vlastnosti, k čemu ho lze použít… 

2. Vnímání času – v psychologii význam jako prožívání změn probíhajících v čase 

- základ ve sledování vzniku, trvání a ukončení nějakého jevu 

- vliv zkušenosti 

- rychlost uskutečňujících se změn 

- stupeň aktivity jedince 

- citový vztah k vykonávané činnosti 

- sociální způsob života 

3. Sociální vnímání 

Interpersonální percepce – formování soudů, které se týkají lidí jako sociálních bytostí 

Aspekty sociální percepce: 

- senzitivita, citlivost, empatie 

- předchozí zkušenosti 

- inteligence 

- dobrý vztah k sobě 

- emocionální stabilita 

3 základní komponenty :atributivní složka 

očekávací složka 

afektivní složka 

Teorie vnímání 

1. Gestaltismus (Katz, Dietrich, Kohler) 

celek je víc než části, které ho tvoří, vjem jevíc než skladba různých 

počitků, prožívání světa se děje v určitých strukturách vnímání, 

myšlení, cítění… (chybí vývojové hledisko) 

2. Teorie jednoty vnímání a činnosti (Leonťjev) 

– vliv sociálních činitelů, procesů učení, vývojově jsou percepční činnosti odvozeny od 

praktických činností 

3. Ekologická teorie vnímání (Gibson) 

Zdůrazněn evoluční a adaptačně funkční aspekt = zdůrazněna orientace v životním prostředí a 

přirozený přístup k vnímání 

„když se díváme na objekty, tak vnímáme jejich možnosti, tj. co nám mohou poskytnout, nikoliv 

jejich kvalitu“ 

Vnímání je funkcí stimulace 

13

4. kapitola 

Představy a fantazie 

Imaginace - definice, funkce 

Paměťové představy – obraz předmětu nebo děje ve vědomí, i když není vnímán, zdrojem 

podněty z vnější reality 

Fantazijní představy – nejsou pouhou reprodukcí dříve vnímané skutečnosti, ale pozměněné, 

nové představy v nových souvislostech,utváření převážně z vnitřních zdrojů 

Funkce imaginace– vytváření mentálních reprezentací vnějšího světa 

Funkce fantazie – Vieweg- primární funkce - schopnost „emancipovat se“od objektivní 

reality,emocionálně podmíněná tendence jedince dosáhnout odstupu od reality 

- sekundární funkce - vytvářet alternativní model s potřebou „přesahu“ podle vlastních cílů 

Klasifikace představ 

Základním kritériem – způsob vzniku 

a) podle převažujícího mechanismu při vzniku: 

Paměťové představy – aktualizací stopy po dřívějších vjemech (vykládán asociačními zákony) 

Fantazijní představy – pasivní nebo tvůrčí syntéza částí paměťových představ (reprodukující či 

rekonstruující, tvořivá) 

Anticipační, cílové p. souvisí s regulačními funkcemi v rámci cílevědomé činnosti čl. 

b) Podle převládajícího druhu receptoru. 

Zrakové, sluchové, motorické…(zároveň typy představivosti) 

c) Podle stupně abstraktnosti a zobecnění: 

Jedinečné – představy konkrétního předmětu nebo jevu 

Obecné – schematické představy předmětů a jevů určitého druhu 

Druhy fantazijních představ 

Stern -“fantazie je oblast představ, která je nesouhlasná s objektivním světem…fantazijní obrazy 

překračují zkušenosti“ 

Piaget – spojitost fantazie a hry – „fantazie = interiorizovaná hra“ 

1. Rekonstrukční fantazie – vybavování na základě slovního popisu, grafického nebo 

symbolického zobrazení 

2. Tvořivá fantazie – tvorba nových, originálních obrazů 

3. Bdělé snění – představy, které se vztahují k vlastní vytoužené budoucnosti= vzpomínky 

uchované v paměti a fantazijně zpracované dočasně nahrazují vnější realitu, jsou 

přechodem od představ k fantazii 

Principy fantazijní činnosti - (Nakonečný) 

Aglutinace – spojování znaků jednoho předmětu se znaky jiného předmětu –mořská panna 

Kombinace – výběr a uspořádání znaků podle určité ideje-moderní architektura 

Stylizace – úprava určitého objektu do esteticky působivé podoby-postavy v lidovém výtvarném 

umění 

Schematizace – redukce struktury objektů na podstatné, charakteristické prvky-zjednodušující, 

ale výstižná kresba 

14

Zvětšování či zmenšování objektů – obři, skřítci 

Symbolizace – objekt zastoupený jiným objektem – klacek jako zbraň 

Alegorizace – obrazné vyjadřování – mír – bílá holubice 

Asociační zákony (psychické dění na základě asociace psychických obrazů) 

Hume(A.18.s.)-imprese (vjemy),ideje (představy-otisk imp.) 

Primární zákony při vybav. představ (Fröbes, Ebbinghaus) 

1. Podobnosti -obraz asociuje jiný, podobný 

2. Kontrastu – představa bílé asociována s černou 

3. Dotyku v prostoru – představy- na stejném místě 

4. Dotyku v čase – p. simultánní-současné, sukcesivní-následné 

5. Příčinnosti, kauzality – jev vyvolává příčinu -dříví-pila 

Sekundární – motivace, potřeby, zkušenosti 

Brown – (Angl. 19/20) - živost, častost, novost – čím je asociace novější, čím častěji se opakuje, 

čím silnější jsou emoce, tím snadnější je její vybavení 

Galton – (Angl. 19/20) –pokusy - ve schopnosti vytvářet představy jsou indiv. rozdíly 

Kognitivní přístup k imaginaci 

Imaginace = poznávací proces, který úzce souvisí s tvořivostí a pamětí 

Metoda loci-umístění-dokonalé osvojení představy prostoru-vytvoření kognitivní mapy 

prostoru, tam umístění vytvořených představ věcí, které si chceme zapamatovat 

Efekt bizarnosti- neobvyklé představy se pamatují lépe, ale nepřispívají ke vštípení vzájemných 

vztahů a souvislostí 

Winograd, Soloway –metapaměť= o fungování paměti, součástí domněnka, že neobvyklé údaje 

si lze zapamatovat lépe 

Paiviova (Kan.,20.) teorie dvojího kódování – v mysli jsou dva systémy zpracování informací – 

verbální (logogeny)a imaginativní (imageny), referenční spojení – jeden systém vede k 

aktivaci dr. 

z.- konkrétní slova jsou kódována ve verbálním a imaginativním systému, abstraktní slova 

pouze verbálně, protože s nimi nejsou asociovány žádné představy –např.účel=slova, kt. si lze 

představit- se učíme rychleji, konkrétnost slov-souvisí s představitelností 

Souvislost s poznatky o funkční diferenciaci mozkových hemisfér (levá – verbální, pravá 

imaginativní) 

Spojení asociací s učením a pamětí 

Asociace představ = spojení vytvářející se za určitých podmínek mezi dvěma, více představami, 

umožňující po vybavení jednoho jevu vyvolání jevu asociovaného 

J.F.Herbart: (Něm. 2.pol.19.st) 

učení = vštěpování žádoucích představ za podmínek uvědomělého zájmu a pozornosti 

(motivace,jasnost, novost, opakování)-soustředění, zaměření, uvědomění 

Imaginace jako kognitivní proces 

Gardner – teorie rozmanitých inteligencí -prostorová inteligence – projevuje se orientací v 

prostoru, snadným vytvářením vizuálních představ 

15

= schopnosti, které zajišťují přesné vnímání vizuálního světa, umožňují transformaci a 

modifikaci původních vjemů a vytváření myšlenkové představy z vlastní vizuální 

zkušenosti, i když už vnější podněty nepůsobí 

Současné užívání prostorové a objektivní představivosti – vznik zvláštního druhu vizuálního 

myšlení, vhodného pro řešení vědeckých problémů – např. architekti 

Jiné druhy představ 

Eidetické představy – velmi živé (téměř se neliší od vjemu), u dětí, umělců, schopnost vyvolat 

si do všech podrobností přesný obraz toho, co bylo viděno, i v kombinaci s původním 

doprovodným vjemem sluchu nebo hmatu 

U dospělých označení fotografická paměť(při reprodukci odborného textu), silná zraková 

představivost 

Perseverační představy – vtíravé (perseverace=setrvačnost, ulpívavost) 

Ulpívání na představě, její vracení se do vědomí bez jakékoliv souvislosti 

5. kapitola 

Myšlení, myšlenkové operace 

Myšlení 

=zprostřed. a zobecňující způsob poznávání skutečnosti na zákl. pochopení vzáj. vztahů a souvis., 

proces zprac. a využívání informací, výsledkem nový poznatek 

1. Konkrétní (praktické) – manipulace s vjemy – skládání puzzle – při praktické činnosti 

2. Názorné (konkrétní)– operujeme s představami – při řešení geometrických příkladů 

3. Abstraktní (teoretické)– operace se znaky, symboly a jejich významy– pojmové myšlení 

Bruner –analytické – jasně vymezené kroky, plně uvědomované,intuitivní-málo uvědomovaný 

proces 

Guilford - konvergentní – sbíhavé, jedno řešení podle logic. postupu, divergentní – rozbíhavé, 

různá řešení 

Formy myšlení (Aristoteles) 

Pojmy = odraz obecných a podstatných vlastností předmětů a jevů ve vědomí, vyjadřující 

podobnost a rozdíly na základě společných znaků 

4 hlavní kategorie obecných pojmů: 

Substance (podstata), kvantita (množství),kvalita (vlastnost), relace (vztah) 

Soudy = vztahy mezi pojmy 

Názvosloví: subjekt = pojem, o kterém se něco vypovídá, predikát = výpověď o subjektu, 

propozice = vztahy mezi dvěma pojmy 

Úsudky = odvození nového soudu z jiných soudů, sestává z předpokladů (premis) a závěru 

(konkluze), základním typem sylogismus (3 výroky): 

16

1. Všichni lidé jsou smrtelní 

2. Sokrates je člověk 

3. Tedy také Sokrates je smrtelný 

Druhy pojmů na základě teorií 

Baron –pojmy jsou mentální kategorie, do kterých zařazujeme předměty, události, zkušenosti 

nebo ideje, které jsou si v jednom nebo více aspektech podobné 

Bruner – klasická, definiční teorie pojmů – význam pojmu lze stanovit na základě určujících 

rysů, které tvoří jádro (babička-vnoučata) 

Baron – přirozené pojmy (neurčité)– tam, kde nejsou určující rysy – např. hra 

Roschová – ne určující rysy, ale vzájemná podobnost (babička-šedivé vlasy) - teorie prototypů 

= nejvýstižnější příklady daného pojmu, prototypy základem neurčitých pojmů 

(neurčité pojmy v humanitních oborech – definice „inteligence“-podle zaměření na odlišné 

prototypické vlastnosti) 

Piaget – předpojmy (pes=náš pes) 

Barsalou – ad hoc kategorie-(účelové) - naše znalost pojmů zahrnuje více atributů, než kolik se 

jich v daném momentu aktivuje (střecha, chození po ní - tato vlastnost aktivována v 

relevantním kontextu – umístění antény) 

Myšlenkové operace 

=účelné mentální manipulace s psychickými obsahy, které směřují k řešení problémů: 

Logické – řídí se přesnými pravidly, algoritmy-specifický myšlenkový postup pro určitý typ 

problému (návod, jak postupovat) 

-hledání správného 

Heuristické – (objevné)-zkrácené myšlenkové postupy, zjednodušující problémy a cestu k jejich 

řešení-osobní zkušenost (rogersovský přístup) - hledání možného 

- řada problémů nemá algoritmická řešení, pak obecný heuristický postup=analýza prostředků z 

hlediska cíle, stanovení dílčích cílů 

Akademické problémy – přesně definované – informace, logika (počítače) 

Praktické problémy – nepřesně definované – porozumění významům a objevování nových 

Komparace = zjišťování podobnosti a rozdílů mezi různými jevy – třídění, kategorizace 

Usuzování=vyvozování závěrů z výchozích předpokladů- 

2 zákl. typy- indukce, dedukce 

Indukce=vyvozování obecného tvrzení na základě znalosti jednotlivých případů-2 postupygeneralizace 

(zobec.) a abstrakce 

Generalizace-zjišťování a spojování společných a podstatných vlastností 

Abstrakce-vyčleňování podstatných a obecných vlastností 

Dedukce=vyvozování závěrů o specifických případech z obecných pravidel –typ. sylogismy 

Analogický úsudek = heuristický postup, kt. není systematický, ale napadne nás – na základě 

podobnosti 

Myšlení a jazyk 

Psycholingvistika – zkoumá řeč jako zvláštní druh lidské mentální aktivity 

Jazyk=systém slov a znaků (symbolů), má svou gramatickou stavbu, je nástrojem řeči 

Řeč=individuální mentální aktivita, nástrojem myšlení a prostředkem dorozumívání 

Sémantika – nauka o významu slov a sděleních 

17

2 druhy významů – denotát, konotát 

Denotát - význam, který se vztahuje na samotný předmět či jev, na odraz jeho nejobecnějších 

znaků, je pro všechny shodný 

Konotát – to, co dané slovo u příjemce vyvolává,individuální, emocionálně zabarvené asociace, 

významy jedinečné a proměnlivé, ovlivněné situačním kontextem – Osgood – zjišťování 

konotativního významu slov –tzv. sémantický diferenciál-SD, „sycen“ třemi faktory: 

1.Faktor potence (síly)-silný-slabý, 

2. Faktor hodnocení – dobrý-špatný, příjemný-nepříjemný, krásný-ošklivý, 

3 Faktor aktivity – (pohyb, činnost) – rychlý-pomalý, aktivní-pasivní 

I. Teorie Piageta 

Teorie myšlení 

1. Fáze sezomotorická-dítě chápe svět prostřednictvím manipulace s objekty-ke konci 1. rokuprincip 

objektní stálosti-dítě chápe, že určité objekty existují, i když nejsou momentálně 

objektem jejich zájmu, postupně se rozvíjí symbolická funkce-vytváření znaků a symbolů 

2. Fáze předoperačního myšlení=a)myšlení předpojmové, symbolické - osvojování řeči, 

symbolických systémů komunikace –tj. možnost představovat si skutečnost prostřednictvím 

symbolů- symbolické hry-2 až 3 rok,b) intuitivní -7let:egocentrismus-subjektivní hledisko 

(neschopnost myšlení kritického, logického, realistického), centrace (soustředění pozornosti 

pouze na jeden znak), ireverzibilita (neschopnost postupovat zpětně) 

3. Stádium konkrétních operací-od 7 let ještě bez schopnosti zobecnění, vázána na konkrétní 

zkušenosti, sklon popisovat, ne vysvětlovat, třídění, řazení podle určitých znaků = grupování 

4. Stádium formálních operací-matematických, logických, hypoteticko-deduktivní usuzování – 

mřížově grupová struktura 

II. Teorie Vygotského 

– myšlení v interakci s prostředím, nápodoba, interiorizace, vnitřní řeč- zkrácená, 

útržkovitá,fragmentární, proces vzniku: 3 stádia: 

1. sociální řeč - myšlení neverbální, senzomotorické 

2. vnější egocentrická - 2 roky-samomluva, monology, označování objektů-k řízení myšlení a 

chování) 

3. vnitřní řeč (egocentrická se mění na vnitřní-proces vrůstání, zvnitřňování) 

III. Teorie Brunera 

– 3 soustavy mentálních reprezentací v procesu učení a myšlení, rozvíjející se současně: 

1. akční modus – aktivní zpracování informací prostřednictvím chování- praktického konání, 

např. pohybové dovednosti 

2. ikonický modus-zprac. infor. prostřednictvím představ, např.jasná představa, jak pracuje stroj, 

ale ne popis slovy 

3. symbolický modus – mentální reprezentace zprostředkované jazykem – rozvoj myšlení 

6. kapitola 

Kognitivní procesy a jejich souvislosti s osvojováním vědomostí a pojmových systémů, 

myšlení jako řešení problémů 

18

Pojem vědomost označuje soustavy představ a pojmů, které si žák osvojil, osvojování 

vědomostí znamená pochopit fakta, jevy a vztahy mezi nimi. 

Osvojování probíhá jako aktuální proces poznávání. 

Osvojování vědomostí probíhá ve třech etapách, jednotlivé poznávací operace se realizují na 

úrovni názorného poznání, slovního myšlení a vnější činnosti. (podle Čápa, 1997, 

Štefanoviče, 1977, aj.) 

1. etapa osvojování vědomostí - vnímání 

Vnímání je aktivní a výběrový proces přijímání a zpracování informací, který má zásadní význam 

pro žákovo učení. Žák vnímá konkrétní jevy a fakta, čím je žákovo vnímání přesnější a 

jasnější, tím větší je předpoklad jejich kvalitního osvojení. 

Osvojování vědomostí by nemělo probíhat pasivně jako přebírání hotových poznatků, ale jako 

proces aktivního zpracování informací, na němž se dále podílí paměť, představivost, myšlení, 

řešení problémů, experimentování… 

Vnímání je ovlivněno objektivně nápaditostí či novostí, subjektivně zájmem, potřebami či 

zkušeností jedince včetně jeho aktuálního psychického stavu. 

Vjemy společně s představami jsou na úrovni smyslového poznávání skutečnosti, ale 

představy na rozdíl od vjemů nejsou vázány na realitu, umožňují abstrakci a zobecnění, jsou 

důležitým stupněm k rozumovému poznávání. Utváření bohatých a odpovídajících představ je 

předpokladem rozvoje myšlení žáků, protože představy tvoří základ pojmů. 

2. etapa - správné pochopení a trvalé zapamatování 

Pochopení znamená postřehnutí vztahů, zákonitostí, příčinných souvislostí v podobě vzorců, 

pravidel, pouček, definic atd. Je to etapa utváření správných představ a pojmů vztahujících se 

na poznávání skutečnosti. 

Trvalé zapamatování se potom zabezpečuje opakováním a aplikováním osvojených vědomostí 

v praxi, cvičením. 

Kritériem správného pochopení může být schopnost žáka aplikovat osvojené vědomosti 

v takových typech úkolů, ve kterých musí žák prokázat schopnost vlastního úsudku. 

Trvalé zapamatování je ovlivněno několika aspekty, a to: 

• Jak je žák motivován – jedinec si lépe trvale zapamatuje to, co má pro něj nějaký 

význam, co ho zajímá, co je pro něj smysluplné 

• Jak dokáže koncentrovat a zaměřit svoji pozornost – souvisí s jeho aktuálním stavem a 

výběrovostí významných podnětů 

• Jak zapojí svoje emoce – jaké citové vazby, zážitky žáka pojí s utvářením představ a 

pojmů 

• Jak porozumí osvojené látce, jak zapojí myšlení, logické vazby a vztahy 

Podle převládajících charakteristik, vlastností paměti rozeznáváme 3 základní typy paměti: 

a) názorně obrazný – zrakový, sluchový, pohybový 

b) slovně-logický – pamatuje si pojmy, myšlenky, čísla 

c) emocionální – pamatuje si emocionální zážitky 

Z hlediska volby vyučovacích, učebních i hodnotících metod je pak důležité nabídnout 

takové činnosti, které osloví pokud možno všechny žáky. 

3. etapa - uvedení poznatků do systému 

19

V této etapě se nově osvojené poznatky propojují s již osvojenými, žák si plně uvědomuje jejich 

vzájemné souvislosti a příčinné vztahy. 

Ve vytváření soustav vědomostí rozlišuje Čáp (1997, s. 215) několik stupňů podle obtížnosti– od 

soustavy v mezích jednoho tématu, učebního předmětu až k soustavě vědomostí z různých 

vědních oborů a k vytvoření soustavy a struktury principů, kam si žáci dokáží zařadit i vědomosti 

osvojené mimo vyučování. 

Vytvoření soustav či struktur plní důležité funkce: 

• Pomáhá k lepšímu poznání, ke zkvalitnění vědomostí 

• Přispívá k trvalejšímu zapamatování 

• Pomáhá k lepšímu využití vědomostí, včetně praktického užití 

Vytváření soustav či struktur je důležité zvláště u základních pojmů a principů, vede žáky 

k nalézání algoritmů, k porozumění poznatků v souvislostech, a tím i kvalitnějšímu, hlubšímu 

osvojení a trvalejším vědomostem. 

Řešení problému´= hlavní funkce myšlení 

a)porozumění problému-objevení,pojmenování,přijetí, přijetí-přesná formulace v podobě cílů 

b)analýza problému,posloupnost řešení,formulace hypotéz jako ověřitelných předpokladů (vztah 

mezi dvěma proměnnými), analýza metod, technik řešení 

c)verifikace hypotéz-potvrzení,vyvrácení ne základě interpretace výsledků 

d)evaluace, celkové zhodnocení, případně doporučení 

Faktory ovlivňující řešení problému 

Významné faktory ovlivňující – umožňující či znesnadňující - řešení problému 

1. Rozhodování - proces výběru mezi dvěma možnostmi, měli bychom brát v úvahu: 

• Subjektivní užitečnost a hodnotu důsledků určitého rozhodnutí 

• Pravděpodobnost, s níž určitá možnost nastane 

Rozhodovací proces je podstatnou součástí každého hodnotícího posuzování, neboť 

v konkrétních situacích vznikají zcela konkrétní motivy činnosti, ovlivněné aktuálními 

potřebami, zájmy a cíli, ke kterým jedinec účelově směřuje. 

2. Zkušenost 

Jedinec si na základě svých zkušeností lépe uvědomí, propojí nové poznatky a informace, 

subjektivní užitečnost, přijatelnost, důsledek; obvykle chybí analýza všech informací a možností 

řešení, pak zapojení intuice 

• analogický úsudek - heuristický postup, který není systematický, ale napadne nás – na 

základě podobnosti 

• praktické problémy – nepřesně definované – porozumění významům a objevování 

nových na základě praktické zkušenosti 

3. Mentální nastavení 

Zažitá kognitivní schémata brání novým postupům myšlení a hledání nových řešení, rigidita 

v myšlení znamená jistou strnulost, neschopnost se odpoutat od již vyzkoušených, zažitých 

schémat. 

20

4. Mentální reprezentace 

Je ovlivněna kognitivně i emocionálně. Porozumění problému znamená vytvoření jeho přesné 

mentální reprezentace. U verbálně vymezených problémů je třeba pochopit význam všech pojmů 

a jejich vzájemné vztahy, neboť mentální reprezentace může být podle Stuchlíkové v jistém 

smyslu „konstrukcí subjektivního významu“, neboť každá informace je nějak interpretována 

(obvykle nevědomě). „Procesy interpretace, stejně jako šíře, bohatost a konzistence mentálních 

reprezentací jsou spoluutvářeny emocionálními procesy. Emocionální osobnostní rysy 

spoluutvářejí kognitivní schémata, scénáře a stereotypy.“ (Stuchlíková, 2002, s. 112, 113) 

5. Způsob myšlení 

• reproduktivní - opakování osvojených myšlenkových postupů, reproduktivní otázky 

předpokládají správné řešení, v mnoha případech tomu tak je, „avšak tendence „slepě“ 

aplikovat výsledky dřívějšího učení vede ke správnému řešení, aniž by člověk věděl, proč 

tomu tak je“ 

• produktivní – vede „k postupné restrukturaci vztahů uvnitř dané problémové situace“ 

(Plháková, 2004, s. 295), produktivní otázky postupně odhalí jádro pojmu, podstatu 

problému, iniciují žáky k přemýšlení, k argumentaci, k rozvíjení konvergentního 

(sbíhavého) i divergentního (rozbíhavého) myšlení 

6. Schopnost metakognice a tvoření jako souhrn kognitivních schopností, osobnostních 

vlastností a motivů (o tom více v následující kapitole) 

Metakognice 

V psychologických učebnicích a slovníkách najdeme definici metakognice jako poznávání na 

druhou, poznávání toho, jak člověk poznává, řízení vlastního učení, přemýšlení o myšlení, tj. 

uvědomování si vlastních kognitivních procesů. 

Metakognici, stejně jako tvořivost, můžeme chápat jako souhrn kognitivních schopností, 

osobnostních vlastností a motivů. To znamená, že do poznávacích procesů jsou zapojeny i 

osobnostní charakteristiky, dány dispozicemi a rozvíjeny učením, metakognitivní strategie, 

logické i heuristické řešení problému a poznávacích situací, vyžadujících řešení na kvalitativně 

vyšší mentální úrovni s určitým vhledem i nadhledem. 

Kognitivní činnosti na nižší úrovni umožňují rozvoj metakognitivních dovedností. 

Kognitivní činnost nižší úrovně se vyznačuje tím, že je vázána na kontext a v něm obsažené 

informace, na jejich příjem, zpracování a další zacházení s nimi – hovoříme o učení 

s porozuměním, kam patří znalost, porozumění – interpretace, aplikace. 

Vyšší kognitivní úrovně se vyznačují činností vázanou na vlastní myšlenkové procesy a obsahy, 

na jejich utváření a samostatnost s nimi zacházet a hodnotit je, znamenají uvědomování si 

vlastního myšlení. Podle Krykorkové (2004) jsou kategorie „tvořivosti“ a „řešení problému“ 

klíčovými aspekty současného pojetí kognitivní kompetence. 

Rozvíjení metakognitivních dovedností je součástí osvojování vědomostí. 

21

Příklad: 

Rozvíjení metakognice (metareflexe) nastává například při práci s chybou, kdy učitel vede žáka 

nejen k tomu, aby chybu objevil, pojmenoval, aby ji opravil, nalezl správné řešení, ale aby také o 

chybě přemýšlel, aby porozuměl tomu, proč k chybnému závěru došel, jakou myšlenkovou 

strategií postupoval, které předpoklady řešení vedly ke správnému, či možnému řešení, které 

předpoklady ho zavedly k řešení nesprávnému… 

Žák se učí zhodnotit výsledek své práce, posoudit obtížnost problému, rozvrhnout si časový plán 

na jeho řešení. 

Metakognice rozvíjí žákovské kompetence k učení a řešení problému. 

Tvořivost 

„Tvořivost v sobě zahrnuje schopnosti, včetně intelektových, ale nevyčerpává se jimi. U 

tvořivých jedinců jsou důležité jejich motivy a rysy osobnosti“. 

Tvořivost není totéž co inteligence.“(Čáp, 1997) 

Tvořivost znamená soubor vlastností osobnosti, které jsou předpokladem pro tvůrčí činnost. 

Zároveň předpokládá u jedince určité kognitivní schopnosti. Čáp (1997) zdůrazňuje důležitý 

moment v tvůrčí činnosti, a to inspiraci. Znamená moment nalezení řešení, tvůrčí řešení 

problému - v předchozí kapitole bylo pojednáno o heuristickém, objevném myšlenkovém 

postupu, při kterém je důležitá inspirace, heuristika (objevný myšlenkový postup), kdy nezáleží 

jen na kognitivních, intelektových schopnostech, ale na motivech a osobnostních rysech. 

Kreativita je podporována divergentním myšlením, tj. myšlení, při němž hledáme různé 

způsoby řešení, vytváříme mnohonásobné řešení. 

Do oblasti divergentního myšleni patří (Ďurič, 74, s. 175) : 

• Originalita, tj. neobvyklost, původnost, překvapivost 

• Fluence, tj. schopnost pohotově a plynule produkovat co nejvíce požadovaných 

myšlenkových obsahů 

• Flexibilita, tj. schopnost pružného seskupování různých řešení v určité problémové 

situaci 

Modelem tvořivého myšlení se zabývá Lubart, který pojmenoval 6 faktorů, působících současně 

na tvořivé myšlení: (in Plháková, 2003, s. 297 ) 

• Intelektuální schopnosti - nezvyklý úhel pohledu, neobvyklé souvislosti, divergentní 

myšlení 

• Expertní znalosti a dovednosti - propracované kognitivní modely a schémata 

• Styly myšlení – globální, analytický - globálně i propracované detaily, překračování 

referenčního rámce již osvojených zkušeností 

• Osobnostní rysy - nekonformnost, riskování, argumentace 

• Vnitřní motivace – zaujetí, zvídavost, tvůrčí aktivita - seberealizace 

• Podpůrné prostředí – akceptace originality intelektuálně podnětného společenského 

prostředí – facilitace 

Jak z předchozího vyplynulo, tvořivost je činnost, při které docházíme k novým, originálním 

řešením, výtvorům. 

22

Tato činnost je do jisté míry podmíněna osobnostními vlastnostmi, speciálními schopnostmi, jako 

jsou schopnost spontánního, adaptivního užívání osvojených informací, schopnost citlivě 

proniknout do problému, do jeho podstaty, schopnost hledat jiná, originální řešení. 

Záleží také na tom, čím je motivováno jednání jedince, zda ho uspokojuje tvůrčí činnost sama o 

sobě, zda v této činnosti nachází tzv. seberealizaci, aktualizaci svých potřeb. Takový jedinec pak 

vyhledává řešení, které vyžaduje tvořivé, objevné přístupy. 

Tvořivý proces řešení problému obvykle obsahuje následující fáze, které se vzájemně doplňují: 

• Fáze preparace, přípravy, která zahrnuje shromažďování všech dostupných informací o 

daném problému 

• Fáze inkubace, jakého si dozrávání problému, ještě bez vědomé racionalizace 

• Fáze inspirace, zapojení intuitivního myšlení a vhledu, objevení nápadu, jak problém řešit 

• Fáze realizace, kdy objevené řešení realizujeme 

• Fáze verifikace a hodnocení, kdy ověřujeme správnost našeho řešení, případně 

korigujeme postup na základě nových informací… 

Tvořivé myšlení 

Lubart – integrativní přístup -6 faktorů působící současně: 

1.Intelektuální schopnosti-nezvyklý úhel pohledu, neobvyklé souvislosti, divergentní myšlení 

2.Expertní znalosti a dovednosti-propracované kognitivní modely a schémata 

3. Styly myšlení – globální, analytický-globálně i propracované detaily, překračování 

referenčního rámce již osvojených zkušeností 

4. Osobnostní rysy-nekonformnost,riskování, argumentace 

5. Vnitřní motivace – zaujetí, zvídavost, tvůrčí aktivita - seberealizace 

6. Podpůrné prostředí – akceptace originality intelektuálně podnětného společenského prostředí 

– facilitace 

UČENÍ (dle Plhákové, 2004) 

7. kapitola 

Teorie učení 

=veškeré behaviorální a mentální změny, které jsou důsledkem životních zkušeností 

Geneticky naprogramované typy učení (biologicky účelné, zajišťují lepší adaptaci na okolí): 

• habituace-přivykání, navazuje na orientačně-pátrací reflex-ustávání reakcí na neužitečné, 

škodlivé podněty (pes-výstřel) 

2. senzibilizace-zcitlivění-opakované narůstání určitého podnětu vede k postupnému narůstání 

reakce vůči tomuto podnětu-zahřívací efekt= pohotovost k jednání aktivována pomalu 

• imprintace-vtiskování-učení bez opakování, bez posilování na základě jediné expozice 

klíčového podnětu 

• explorační chování=spontánní a systematické přezkoumávání prostředí a neznámých 

předmětů-evoluční předchůdce lidské hravosti a zvídavosti 

23

Přehled teorií učení - asocianismus a pragmatismus jako starší teorie učení 

Asocianisnus – učení je funkcí paměti = upevňování a pamětní uchovávání sdružených počitků 

a představ (Herbart, Ebbinghaus) 

učení=vštěpování žádoucích představ 

Kritika – učení chápáno jako receptivní proces, pomíjena motivace, aktivace jedince, vývojové 

aspekty učení a učení na základě pojmů (rozumových operací) 

Pragmatismus – (James, Dewey) – učení chápáno jako adaptace organismu v interakci s 

prostředím 

učení=rekonstrukce zkušeností 

Kritika – podcenění racionálních a myšlenkově poznávacích procesů, zdůrazňována praktická 

činnost 

Přehled základních teorií učení - behavioristický a kognitivní přístup 

Behavioristický – základním aktem učení=proces podmiňování, zaměření na pozorovatelné 

chování=na odezvy produkované jedincem a na podmínky, za nichž vznikají 

Kognitivní přístup – zaměření na schopnost jedince reorganizovat své psychologické pole 

(osvojené pojmy) v odezvu na prožívanou zkušenost – důraz na způsob, jak si jedinec 

vysvětluje a chápe to, co se děje-interpretace 

jedinec chápán jako aktivní činitel v procesu učení 

Klasické podmiňování 

= formou asociačního učení - reflexní teorie Procházky, Sečenova, Pavlova 

Učení=základním regulačním mechanismem v činnosti organismu 

Podmínkou učení – vytváření nových dočasných spojů, jejich upevňování či vyhasínání 

závisí na tom, zda jsou či nejsou zpevňovány 

nepodmíněný podnět evokuje určitou vrozenou reakci bez předchozího učení 

nepodmíněná reakce (reflex) je nenaučená, vrozená odezva na nepodmíněný podnět 

podmíněný podnět (původně neutrální stimul) získává schopnost vyvolávat vrozenou reakci 

podmíněná reakce (reflex) je původně nepodmíněná, kterou vyvolal podmíněný podnět – 

vylučování slin při zazvonění 

Princip determinismu-průběh učení je určován vztahem organismu a prostředí, potřebami 

organismu, vnější situací, zkušeností 

Princip kontinuity –spoj mezi podmíněným podnětem a podmíněnou reakcí vzniká tím, že dva 

jevy následují za sebou=zapojovací funkce mozkových hemisfér 

Watson – pokusy s podmiňováním citových reakcí strachu (hadrové hračky,zvuk kladiva) – 

vrtačka-strach, podmínění reakce i pozitivní – domov-pocit bezpečí 

Klasické podmiňování se podílí na vytváření konotativního významu slov – citová konotace 

(supervize-dohled) 

Učení podmiňováním,učení pokusem a omylem - behaviorismus 

24

=druh učení, při kterém pozitivní či negativní důsledky určitého chování vedou ke změně 

pravděpodobnosti jeho dalšího výskytu 

Thorndike-učení pokusem a omylem-“pokus a náhodný úspěch) – 3 zákony. 

- zákon efektu (akty chování v určité situaci vedoucí k uspokojení se v ní později vyskytnou 

s větší pravděpodobností, než akty chování, které k uspokojení nevedou) 

= vytváření asociací mezi podněty a reakcemi s pozitivními důsledky posilují spoj 

(konekci) mezi podnětem a reakcí, negativní důsledky (zážitky neúspěchu) ji naopak 

zeslabují. 

2. Zákon cviku – činností a opakováním se spoje zesilují, nečinností zeslabují 

3. Zákon pohotovosti – týká se motivačních faktorů – jedinec se neučí, nemá li k tomu motiv 

Učení – na základě důsledku = na základě zpevňování (pozitivního, negativního) 

Kritika: učení – jako kvantitativní proces spočívající ve vytváření a upevňování 

specifických spojů, nevysvětluje vznik nových psychických kvalit v učení 

Učení operantním podmiňováním 

Skinner-pokus o překonání S-R koncepce jako reakce bezprostředně determinované podnětem - 2 

druhy reakcí: 

a)respondens-tj. reakce vyvolané pozorovatelným podnětem=reflektivní reaktivní chování, 

b)operants-tj.reakce, u nichž nejsou pozorovány podněty=operantní chování, určováno svými 

důsledky, podmíněno předchozí zkušeností 

Aktivita operantního chování udržována vhodným zpevňováním, motivací-pochvaly 

(frekvence, intenzita) 

Učení – na základě důsledku = v učení se mění chování jedince na základě výsledků jeho 

vlastní činnosti 

Skiner – autorem programovaného učení 

Kritika – podcenění porozumění a chápání vztahů v učení, ale pozitivum v aktivitě učícího se a v 

zhodnocené zkušenosti 

Neobehaviorismus 

Osgood – nejen vnější, ale analýza „vnitřního“ chování=mediační odpovědi – průběh 

komplexních mentálních procesů – procesů aferentní syntézy, anticipačního chování 

zaměřeného na cíl- 

psychické procesy chápané jako intervenující proměnné, ale: kritika - jsou vyvozovány z 

modelu vnějšího chování, složitější formy poznávacích procesů a jejich sociální podmíněnost 

není propracovaná 

Učení vhledem – tvarová psychologie 

-reakce na behaviorismus-gestaltismus-Köhler 

Učení se uskutečňuje postřehem, vhledem, okamžitým dovtípením toho, jak problém řešit 

učení = celková organizovaná aktivita na situaci, vycházející z určitých významových vztahů, 

zdůrazněno učení jako aktivní řešení problému, úkolu, ale: 

Kritika – nadměrný důraz na intuitivní postřeh, podcenění analytických metod učení 

Konstruktivistická teorie - kognitivní teorie 

25

Učení je aktivní proces 

Bruner – instrumentální konceptualismus, učení z hlediska vytváření různých druhů strategií, 

jejichž analýzou si jedinec vytváří metodu řešení problému 

učení ve třech poznávacích dějích: 

a) Získání informace 

b) Transformace této informace kódováním, tříděním, zařazováním – interpretace do tzv. 

anticipačních kategorií, transformace souvisí se třemi způsoby reprezentace (akční, ikonické, 

symbolické) 

c) Ověřování přiměřenosti transformace 

3 proměnné:povaha učícího se, povaha znalostí, povaha procesu 

Současné teorie učení 

Základní teorie učení v procesu vzdělávání – celkový přehled (dle Dvořáka, 1996) 

Nativistické teorie jako krajní teorie zdůrazňují učení jako deduktivní proces, opak 

empirismu 

Bahaviorismus – fil. základ v pozitivismu-empiricky ověřitelná fakta 

Učení – změněná schopnost systému reagovat na podnět v důsledku předchozí zkušenosti, Učení 

– induktivní proces, Thorndike, Skinner – učení jako zpevňování žádoucích reakcí na 

podnět, jako induktivní proces,reflexní, behaviorální pojetí učení, behaviorálním 

zpevňováním: podnět – otázka učitele – žádoucí nebo nežádoucí odpověď – odměna 

(zpevnění) nebo trest ve formě známky. Diagnostika znalostí je pro učitele prostředkem 

zpevňování naučeného. 

Strukturalismus – Piaget, Bruner - dítě se rodí s urč. strukturou reflexů, která se vyvíjí a 

kvalitativně mění. 

K učení dochází v interakci mezi vnitřní, biologicky danou strukturou a prostředím. Učení je 

aplikace těchto struktur na nové obsahy. Základními procesy interakce jsou: 

asimilace – nové obsahy jsou zabudovány do již existujících struktur 

akomodace - nové poznatky vedou k modifikaci stávajících nebo ke vzniku nových struktur. 

Podmínky učení: podávat nové obsahy tak,aby odpovídaly úrovni mentálních struktur dítěte, 

stimulovat kvalitativní vývoj těchto struktur 

Kognitivní teorie – učení je výsledkem řady procesů, proces tvorby strategií, kódování 

informací a organizace učení. Základním faktorem, ovlivňujícím učení, je, jakou má žák 

k dispozici poznatkovou bázi o daném předmětu a jak je uspořádána. 

Východ. – zjištění poznatkové báze,kotvících bodů, na něž se mentálně zapojí další nformace. 

Metakognitivní strategie – učit se „učit“, zpracovávat informace. 

Humanistické teorie – Maslow, Rogers. Učení je chápáno jako růst, proces 

sebeuskutečňování: 

získávání sociální zkušenosti, nalézání vlastní identity, přebírání zodpovědnosti 

Závěr – strukturalisté, kognitivisté a humanisté zdůrazňují, že učení je aktivní proces, záměrné 

konstruování významů z předložených informací a navozených individuálních zkušeností. 

8. kapitola 

Paměť a pozornost 

26

Paměť 

= schopnost zaznamenávat životní zkušenost (Plháková) 

= schopnost přijímat, držet a znovu oživovat minulé vjemy, schopnost uchování informace o 

podnětu, který již nepůsobí (Ebbinghaus) 

= spojení na sebe působících systémů, jejichž společná úloha spočívá v uchování a 

znovuvybavování informací, těmito systémy se rozumí v mozku se odehrávající procesy 

výběru, porovnávání, uskladňování, vyhledávání a vybavování informací (Nakonečný, 

Baddeley) 

Fáze paměti 

1. Vštípení – transformace senzorických vstupů do podoby mentálních reprezentací, které lze 

uložit do paměti 

2. Retence, uchování – proces uchování zakódované informace v paměti po různě dlouhé časové 

období 

3. Reprodukce, vybavování–aktivizace zapamatovaného 

a) znovupoznání, rekognice=vybavování při opětovném 

vnímání stejného, podobného podnětu, jehož mentální 

reprezentace byla uložena do paměti, opírá se o receptivní znalosti, 

b)spontánní vybavování, vlastní reprodukce - vybavujeme si zapamatovaný materiál, ne 

všechny osvojené poznatky a činnosti dokážeme reprodukovat (opíráme se o různé 

souvislosti-podobnost, kontrastnost, časové, prostorové vztahy), opíráme se o expresivní 

znalosti, které jsme schopni aktivně využívat 

Senzorická, ultrakrátká paměť 

Uchovává informace přicházející ze smyslů-přesný obraz smyslových podnětů, bezvýznamné 

zapomenuty 

Informace vstupují do krátkodobé tehdy, stanou-li se předmětem bezděčné nebo záměrné 

pozornosti, ve chvíli, kdy pochopíme jejich význam, některé informace přecházejí přímo do 

dlouhodobé paměti 

Součástí paměť ikonická, která krátkodobě uchovává vizuální informace (setrvačnost zrakového 

vjemu-vizuální perzistence) 

+ paměť echoická – uchovává sluchové podněty 

Krátkodobá paměť 

Dva subsystémy – Baddeley: 

1. Fonologická, artikulační smyčka=okamžitá paměť pro čísla nebo slova, která se 

opírá o zvukovou podobu-mechanismus opakování 

2. Konceptuální paměť=v ní uchováváme významy obsažené v mluvené řeči a 

psaných textech 

Kapacita paměti:7+,-2 informací, lépe si zapamatujeme: 

efekt novosti (výborná reprodukce slov na konci seznamu), 

efekt primárnosti (výborná reprodukce počátečních 

slov –ta se uložila do dlouhodobé paměti) 

efekt délky slov (bezprostřední vybavení je lepší u řady krátkých slov) 

Pracovní paměť 

27

= pracovní, operační, krátkodobá, její funkcí je dočasně uchovávat informace, které člověk 

aktuálně používá nebo zpracovává 

= aktivovaná složka dlouhodobé paměti, zahrnuje oživené obsahy dlouhodobé paměti, které 

přesunuje do krátkodobé a zpět 

=činnou součástí dlouhodobé paměti, která obsahuje všechny poznatky, fakta či postupy, 

které byly právě aktivovány, včetně prchavé krátkodobé paměti a jejích obsahů 

Dlouhodobá paměť 

Relativně pasivní komponenta paměti, její kapacita téměř neomezená. 

Ukládání informací - proces konsolidace, ustálení,zpevnění pamětních stop – 30 minut, mohou 

narušit emoce 

Vštěpování údajů, informací, myšlenek, citů… probíhá: 

a) bezděčně 

b)záměrně – s využitím memorování, mechanického opakování 

či sémantického kódování-na základě významu slov 

Deklarativní- explicitní paměť-uchovává data v podobě, v jaké byla vštípena, obsahuje fakta, 

události, lze verbálně popsat 

Procedurální- implicitní paměť-obsahuje sled postupů, dokonale naučené, automatizované 

dovednosti 

Dva hlavní subsystémy paměti-explicitní, implicitní 

Explicitní – údaje, kt. ukládáme, musí projít vědomím-vzpomínky, znalosti o světě 

a)epizodická-události prostorově umístěny, časově datovány, subjektivně prožívány, součástí 

autobiografická paměť (emoce)-vybavujeme si vzpomínky v podobě smíšených forem 

mentálních reprezentací-výroky, představy, vůně, prožitky 

b)sémantická-faktické znalosti o světě, konkrétní, abstraktní pojmy ukládány především 

verbálním kódováním-duálním-spojení s vizuální představou, zapomínání původního zdroje 

informací (na rozdíl od epizodické p.) 

Implicitní-nevědomá, mimovolní paměť, její součástí procedurální paměť, která zajišťuje 

formování dovedností a návyků, v impl.p. probíhá jednoduché klasické podmiňování a 

aktivace reflexních drah 

Procesy probíhající v explicitní a implicitní paměti se vzájemně doplňují a podílejí se společně na 

učení i vybavování z paměti 

Vybavování. Zapomínání 

Vybavování-a)vliv vnějšího situačního kontextu- 

např.podobné prostředí, b)vliv vnitřního kontextu pro vštípení a následnou reprodukci –naše 

nálady, mentální stavy-efekt kongruence (obsah vzpomínek závislý na náladě-při dobré 

náladě-pozitivní vzpomínky) 

Zapomínání: 

Teorie rozpadu pamětních stop-funguje u krátkodobé paměti 

Teorie účelného zapomínání-odstranění nepřesných, nepotřebných nebo chybných informací z 

paměti 

Teorie interference-podobné psychické obsahy uložené v paměti na sebe působí rušivě-potíže 

při vybavování, působení: 

proaktivní útlum -tlumivé působení starého učiva na nové 

28

etroaktivní útlum -záporné působení nového učiva na staré, silnější než proaktivní,ekforický 

útlum-rušivý účinek učení se podobné látce krátce před reprodukcí 

Poruchy paměti: 

a) amnesie – těžká choroba, demence, u epileptiků častá 

b) hypomnesie – drobná odchylka, při únavě, trémě, strachu, úzkosti 

c) hypermnesie – nadměrná paměť 

d) paramnesie – odchylka v přesnosti, něco si přesně nepamatujeme 

e) pseudologie – bájná lhavost 

Pozornost 

- zaměřenost a soustředěnost duševní činnosti na určitý objekt, děj, základem je orientační 

reflex 

- roli hrají – nápadnost, neočekávanost, novost, zájem, únava 

- je charakterizována – trvalostí, pružností, intenzitou, rozsahem, oscilace 

- zpracování informací probíhá většinou nevědomě automaticky, pokud jim člověk 

nevěnuje zvláštní pozornost 

- běžně si neuvědomujeme senzorické vlastnosti podnětů, dokud nejsme požádáni o jejich 

identifikaci 

Druhy pozornosti: 

a) bezděčná (neúmyslná, mimovolní, pasivní) pozornost – nezávislá na 

úmyslu člověka, vyvolána a udržována zvláštnostmi působících podnětů 

(síla, velikost, nápadnost, kontrastnost, novost…), základem je orientačněpátrací 

reflex, zpracování většiny informací probíhá obvykle nevědomě, 

automaticky 

nepodmíněně reflexní – vzniká u všech lidí vlivem vrozených 

nepodmíněných reflexů 

podmíněně reflexní – nabývá významu pouze pro jedince v důsledku jeho 

individuální zkušenosti, zájmů, potřeb 

b) záměrná (úmyslná, aktivní) – proces vědomého soustředění se na určitý 

podnět s cílem vyřešit úkol, dosáhnout vytyčený cíl, je udržována volním 

úsilí a je tedy náročnější, více vyčerpává, úzce spjata s vůlí, s myšlením, 

motivy, cíli i charakterem člověka, spjata s pocity zodpovědnosti i se 

zvládáním NŽS 

c) poúmyslná – zpočátku vyvolána volním úsilím, udržována významností či 

zajímavostí působících podnětů 

d) selektivní – výběrová, jedinec věnuje pozornost jedinému podnětu 

umístěnému na pozadí jiných vlivů 

e) protivolní (perseverační) – trvá i přes snahu ji odpoutat 

Vlastnosti pozornosti 

rozsah, šířka (extenzita) – množství podnětů, které je jedinec schopen vnímat najednou, 

nebo které dokáže v krátkém čase postihnout, rozsah dospělého člověka je 4-5 podnětů, u 

dítěte 2-3 podněty najednou 

29

intenzita, hloubka – stupeň soustředění, podrobnost zpracování podnětů, vyjadřuje, 

nakolik jasně a zřetelně člověk zpracovává přicházející podněty, intenzita úzce souvisí 

s extenzitou pozornosti: čím větší je rozsah (extenzita, čím více předmětů najednou 

vnímáme), tím méně přesně a jasně si je uvědomujeme, tím menší je intenzita pozornost 

stálost – délka soustředění pozornosti na jeden předmět, jedinec se dokáže soustředit na 

tentýž předmět poměrně krátkou dobu: pouze 0,1 – 15 vteřin, lze zvýšit cvičením 

pohyblivost (oscilace, přenášení) – její přesouvání z objektu na objekt, též se nazývá 

fluktuace -) schopnost rychle přenášet pozornost z jednoho předmětu na druhý 

rozdělení – zpracování informací přicházející z více než jednoho zdroje současně, 

věnovat se najednou dvěma či více předmětům nebo činnostem 

Poruchy pozornosti 

roztržitost – neschopnost dlouhodobé koncentrace pozornosti, je opakem koncentrace, 

rozlišujeme dva typy: 

1. nestálost úmyslné pozornosti – jedinec se nedokáže na delší čas soustředit na konkrétní 

objekt, pozornost se stále přesouvá z jednoho objektu na jiný 

2. příliš velká intenzita pozornosti – hluboké soustředění na určitý objekt, které vyvolává 

nepozornost v ostatních oblastech 

rozptýlenost – neschopnost udržet pozornost v daném směru, je opakem stálosti, základem je 

buď silný útlum, nebo jednotvárnost činnosti 

9. kapitola 

Emoce. Vůle. Náročné životní situace. 

Emoce 

• psychické jevy, jejichž podstatným znakem je kvalita libosti nebo nelibosti (Traxel) 

• prožitky vyjadřující vztah jedince ke skutečnosti, k sobě samému a obsahující aspekt 

hodnocení (Ďurič) 

• vyjadřují psychické změny, které jsou prožívány-kladně (stenizující vliv), či je oslabují 

(astenický vliv) (Nakonečný) 

• fyziologickým základem jsou biochemické procesy probíhající v lymbickém systému 

(centrem citů je hypotalamus) 

Pojetí, funkce emocí 

30

Emoce zahrnují: 

1. Subjektivně pocitovou složku-city, pocity 

2. Výrazové chování, 3. Tělesnou složku 

4. Podnětovou situaci, která evokuje citové prožitky-její subjektivní hodnocení a interpretaci 

Funkce: 

• regulace chování fyziologické aktivity- potřebné pro adaptaci na okolí-ohrožení, 

frustrace- 

• poplachová reakce, obranné mechanismy 

• vyjádření zákl. lidských motivů, podporují chování směřující k uspokojení potřeb 

• sociální funkce-komunikace, vnitřní pobídky, které evokují motivované chování 

Tělesná složka emocí 

- jsou projevem prožívání aktuálního stavu organismu a uspokojení biofyziologických potřeb 

- zdůrazněna souvislost s biologickými potřebami a organickými pochody, -úzkost a strach 

způsobují bolesti srdce +zrychlený srdeční tep, zvýšené svalové napětí, pocení, stažení 

žaludku (Švancara)… 

- většina těchto změn je způsobena aktivací autonomního nervového a hormonálního systému, 

který připravuje organismus k boji nebo útěku (Atkinsonová)-vzniká poplachová reakce 

- Při stresu - obecný adaptační syndrom, kterým se organismus vyrovnává se zátěží 

Výrazová složka emocí 

Výrazové, expresivní chování v mimice (výrazové pohyby obličeje), pantomimice (výrazové 

pohyby celého těla), gestikulaci i řečovém projevu 

-účelnost a biologická užitečnost projevů emoce=vrozené vzorce chování (Darwin) 

Tomkins-9 primárních emocí-zájem, radost, překvapení, úzkost, strach, hněv, pokoření, hnus, 

odpor-vrozené výrazové projevy 

+sociální význam-komunikační neverbální prostředek (sdělujeme myšlenky i emoce), vliv 

kulturních norem na expresi emocí 

Pojmy: maskování-skrývání, modulace-úsilí o zvýraznění či zmírnění výrazu skutečných emocí, 

simulace-předstírání emocí 

Prožitková složka emocí 

Základní projevy lidského cítění: 

nálady - déletrvající, obvykle ne příliš intenzivní prožívání subjektivních stavů, kt. ovlivňují 

chování člověka-např. úzkost 

city - citové reakce-vznikají jako odezva na vnější situaci a její kognitivní hodnocení-např. 

radost, smutek, hněv 

citové vztahy-prožívány k podnětům určité hodnoty-např.přátelství, důvěra 

31

Obecné dimenze prožívání – libost-nelibost, napětí-uvolnění-vzrušení-uklidnění (Wundt), podle 

libosti – prožitky kladné, záporné, 

4 dimenze pozitivních emocí: 

1. pohroužení, pohlcení (jak je jedinec angažován, koncentrován) 

2. moc, síla (jak si jedinec připadá schopný) 

3. altruismus – sdílení s jinými) 

4. duchovní rozměr - osobní smysluplnost 

Obecné charakteristiky citových projevů 

Trvání – proměnlivost-nálady=déletrvající stavy 

Intenzita-kolísavá, mimořádné city – afekty=bouřlivé emoce,zúžení vědomí, oslabení racionální 

kontroly, vášně=city vítězí nad rozumem a určují chování subjeku 

Polarita – většina emocí má svůj protiklad, citová ambivalence=současné prožívání 

protikladných emocí k témuž objektu-láska - nenávist, strach - úcta, ambivalentnost v 

sebepojetí 

Relace k vnějšímu nebo vnitřnímu podnětu, předmětu-nálady obvykle bezpředmětné, každý 

člověk tendenci k základ. citovému ladění-souvislost s temperamentem,city většinou 

evokovány podněty, výjimkou úzkost 

Nakažlivost-přenos na druhého, spontánnost-nezávisle na naší vůli a neopakovatelnost 

citových prožitků 

Dělení lidských citů 

1. Primární, základní – strach (nebezpečí, hrozba ztráty, různá intenzita-děs-ochranná 

funkce),úzkost (nemá příčinu vzniku, trvá déle než strach), hněv (zlost-ve frustrujících 

situacích-překážka brání dosažení cíle), radost (úspěch, dosažení cíle, projev uznání, trvalejší 

nižší intenzity-spokojenost, vyšší intenzity-štěstí), smutek (reakce na odloučení, ztrátu, 

neúspěch, tíživý smutek=deprese, expresivním projevem smutku-pláč), překvapení (reakce 

na něco nového,neočekávaného) 

2. Komplexní, vyšší, sociální city-nejzákladnějším citem pocit bezpečí, důvěra… 

etické city (podle mravních norem-hanba, stud), pocit viny, pocit křivdy (podle vnitřních 

mravních kritérií-výčitky svědomí, pocit lítosti) 

Teorie emocí I 

Fyziologická teorie – James-Langova teorie-emočně významné podněty evokují fyziologickou 

reakci organismu, vzniká emoční prožitek, jehož podstatou je uvědomění si tělesných změnlidské 

city jsou převážně vrozené behaviorální a fyziologické odezvy na podněty: 

“nepláčeme proto, že jsme smutní, ale jsme smutní, protože pláčeme“ 

Kritika,pak částečná rehabilitace-Hunt-vnímání tělesných změn se podílí na formování jejich 

citových prožitků- 

k prožívání emocí přispívá subjektivní zaregistrování fyziologických změn a svalových 

pohybů 

(strach spojen s pocením, svíráním žaludku…)- 

Závěr: fyziologické faktory mají určitý vliv na emoce 

32

Terie emocí II 

Kognitivní teorie emocí-základní otázka, zda myšlení ovlivňuje citové prožívání-předpokladano, 

na základě myšlenkového posouzení a interpretace významu vnějších podnětů: 

Primární hodnocení-neutrální, pozit., negat. 

z hlediska cílů, slučitelnosti prostředí s osobními cíli, angažovanosti ega-ovlivňování 

sebehodnocení 

Vyrovnávací strategie zaměřené na emoce-nevědomé obranné mechanismy-racionalizace, 

popření myšlenek a pocitů, boj, útěk 

Sekundární hodnocení-anticipace vývoje situace, vyrovnávání zaměřené na problém 

Teorie emocí III 

Evoluční teorie emocí – z hlediska fyziologických a expresivních komponent-snaha o přežití 

Plutchik-primární emoce jsou vrozenou, automatickou odezvou na opakující se životně důležité 

situace-adaptace na okolí: 

Podnětová událost-hrozba,poznatek-nebezpečí,cit-strach, hrůza,chování-útěk,efekt-ochrana 

Frijdaová-emoce jsou adaptivní, při hrozbě, problému vznikají akční tendence -při vzniku emocí 

důl. individuální posouzení prostředí, citové prožitky jsou stavem uvědomění si akčních 

prožitků 

Vůle 

- u každého jedince se projevuje, jak dokážeme jít za svým cílem, omezovat se, odolávat 

vnějšímu tlaku 

- vědomá aktivita 

- složkou vůle je i chtění -) něco chceme, chceme něčeho dosáhnout 

- zařazována do charakterových vlastností, vlastnosti osobnosti, souvisí i s motivací 

(ovlivněna potřebami, zájmy,…) 

- někteří mají velkou vůli - hyperbulie - nadměrně silná vůle - často porucha; hypobulie - 

snížená vůle - únava, nemoc; abúlie - při těžkých depresích, ztráta vůle 

- základy vůle ve 2 letech 

- vůle se projevuje, jak dokážeme překonávat překážky, být cílevědomí, rychle se rozhodovat, 

krotit své afekty, emoce, prosazování sebe sama 

- záměrná regulace činnosti člověka, vyskytuje se pouze u člověka 

- projev slabé vůle – nedokážeme plnit předsevzetí, nerozhodnost, apatie 

- projev pevné vůle – potlačovat přání, rozhodnost, sebekázeň 

- vědomé směřování k cíli 

- rozvíjí se v rané ontogenezi 

- projev vůle v období prvního vzdoru 2-3 rok dítěte – fáze vzteku, prosazování sebe sama, 

negativistické chování, období pozitivní – individualita, Já chci… 

- vůle spjata s charakterem (vytrvalost, aktivnost, pečlivost) 

- spjata s myšlením = volní myšlení – vůlí regulujeme tok myšlenek, mimovolní 

- spjata s emocemi – doprovází vůli, překonávání nelibosti, dosahování libosti 

- s motivací – potřeby, pudy, umožňuje a naplňuje realizaci potřeb 

- s vědomím- vůle je vždy vědomá, kolem 2. roku – rozvoj vůle, plné sebeuvědomění, první 

osoba – Já 

33

Složky vůle – kognitivní momenty 

- emocionální 

- konativní – cíl – něčeho dosáhnu 

aktivní volní vlastnosti – mobilizují (cílevědomost, rozhodnost, vytrvalost) 

pasivní volní vlastnosti – krotit, ovládat se, regulace pudů 

reaktivní vlastnosti – reakce na někoho – paličatost, tvrdohlavost, vzdorovitost 

Vůle rozhoduje o úspěchu v životě 

Fáze volního jednání : 

1. Orientační – setkání se s možnostmi, nabídkami, na co se zaměřit, co chtít, uvědomění si 

svých zájmů, situace volby 

2. Rozhodování – rozmýšlení, co chceme, zvažování alternativ, boj motivů, vznik konfliktů – 

alternativy stejně přitažlivé, dlouhodobé – u neurotiků, labilních, při nedostatku zkušeností, u 

chronického konfliktu, melancholii, motivy mají stejnou váhu 

3. Rozhodnutí – cítíme úlevu, padá z nás napětí 

4. Realizace - uskutečnění činnosti, bez ní jednání ztrácí smysl 

- mohou souviset s duševní poruchou, u vážných nemocí (schizofrenie, psychozy) 

- snížená hladina vůle = hypobulie = slabá vůle – člověk nerozhodný, nedokáže cíle uskutečnit 

- úplná ztráta vůle = abulie = těžké deprese, neschopnost mluvit, obléknout se 

- nadměrná vůle = hyperbulie= pod vlivem drog, léků 

- mánie = euforická nálada, činorodost, vytrvalost aktivita 

- obsedantní chování = problém ve vůli (dělá, co nechce) 

Náročné životní situace 

Stresové situace, frustrační, konfliktní, silné emoční prožívání 

Situace – běžně potýkáme, prožíváme nepříznivě, mohou vést k tělesným změnám (únava, 

neklid, tense, útlum) 

Maladaptace = nedostatečné přizpůsobení 

Zvyšují odolnost, mohou posilovat rezistenci, příprava pro život 

Stresové situace – stresory -) jejich výsledkem je stres = psychický stav 

Stresor -) manžel, nadřízený, nedostatek času, neschopnost, starosti 

Když jsou adekvátní, tak jsou zdravé – mobilizují 

Emergentní (zvýšený stres) – úplná novost, nepřipravenost… 

Dokážeme se přizpůsobit 

Hraniční – překračují míru adaptability – neurozy, mimořádné napětí 

Disstres – negativní stres, - moc povinností 

situace vyvolávající stres, frustrace, konflikt 

situace, kdy se člověk dostává do problémů - tím způsobena maladaptace 

stresové situace = stresory (zátěžové situace → problémy v rodině, mnoho úkolů, 

problémy v partnerství 

stres = psychický stav napětí, emoční nerovnováhy 

34

nepříjemná stav 

spojen s narušením stability 

odolní lidé stres zvládají, aniž by onemocněli 

stres se projevuje tím, že se projevují adaptační hormony → zima, třes, krevní tlak, 

oslavení imunity, nadměrné bolesti v zádech, hlavy, sucho v ústech, pocity únavy 

emoční oblast - strach, úzkost, podrážděnost, fobie 

chování - bezcílné pohyby, únava, menší pozornost 

EUSTRES - pozitivní stres - spojený s něčím příjemným (př. svatba, příprava do divadla) 

DISTRES - negativní stres (př. návštěva lékaře, rozvod, zkouška,..) 

časový stres 

sociální stres 

anticipační stres (spojený s očekáváním něčeho nepříjemného) 

každý člověk stres zvládá jinak - ovlivňují to endokrinní žlázy, zkušenosti… 

stres je spojován s různými nemocemi adaptačními, s alergií, s onemocněním srdce neuróz 

způsoby řešení stresu = kouping = coping 

FRUSTRACE 

• (frustro = zmaření) 

• neuspokojení potřeb (dlouhodobé) 

• základem je existence kariéry 

• nepříjemná situace 

• frustrátor - příčina 

• extrapuritivní reakce → obviním někoho z toho, že se mi něco nepovedlo 

• intrapuritivní reakce → vztek obrátím proti sobě 

• imperativní reakce → řekneme si, že se nic nestalo - typické rpo flegmatiky 

• frustrace je široký pojem - zahrnuje i deprivaci (citová, řečová, hraná) 

DEPRIVACE 

• dlouhodobé strádání 

• subdeprivace 

• strádání v rodině 

• zmaření 

• nepodaří se něco, po čem jsme toužili 

• oddálení 

• u dětí - snáší to špatně, protože chtějí vše hned a teď 

• konflikty 

• střetnutí 2 či více sil na cestě k cíli 

• nejhorší je chronický (dlouhodobý) konflikt 

• intrapersonální (vnitřní) - boj sám se sebou PŘ: čemu dát přednost 

• interpersonální (vnější) - mezi lidmi P5: učitel X žák 

• techniky -agresivní - problém řeším hned 

• únikové - odkládání řešení 

• sebevražda 

35

Motivace 

10. kapitola 

Motivace, principy, teorie motivace 

=souhrn všech intrapsychických dynamických sil-motivů, které zpravidla aktivizují a organizují 

chování i prožívání s cílem změnit existující neuspokojivou situaci nebo dosáhnout něčeho 

pozitivního, projevují se tím, že chceme něco získat, nebo něčemu vyhnout (Plháková) 

-nutno odlišit motiv a motivaci-tvoří funkční jednotu, přičemž motiv lze chápat jako vnitřní 

dispozice-potřeby, pudy, zájmy, motivaci jako proces realizovaný vztahem mezi motivem a 

podnětovou situací (Nakonečný) 

Síla motivu ovlivňuje intenzitu a kvalitu chování-je doprovázeno emocemi-motivačněemocionální 

systém 

Motivace 

- motivy -) hybné síly našeho jednání (pudy, zájmy, odměna, trest) 

- každé lidské jednání má pohnutku, příčiny 

- motivy určují směr a intenzitu 

- každá motivace zahrnuje: 

1) regulující složku -) motiv nás usměrňuje, zaměřenost na cíl 

2) energizující složku -) určitá míra energie, vyvolání určité energie, mobilizace, aktivnost 

organismu 

- některé motivy jsou více regulující (poznávací procesy), některé energizující (pudy) 

- motivy -) vnitřní – impulsy – potřeba, zájem, emoce, postoje, hodnoty =) intromotivy 

-) vnější -) incentivy – různé pobídky, odměny, trest =) vnější podněty 

Základní principy: 

1) ekvilibria (rovnováha) -) motivace nastává tehdy, když je narušen rovnovážný stav 

v organizmu; na počátku – rozpor, usilování o rovnováhu 

2) dominance – v dané chvíli jsme ovlivňováni mnoha principy; motivy mezi sebou bojují a 

jeden musí vyhrát; mnoho motivů -) 1 hlavní – dominantní 

3) cíle – při motivaci si uvědomujeme určitý cíl a snažíme se přiblížit 

4) druhotné posilování – v dané chvíli nás ovlivňuje nejen hlavní potřeba, cíl ale mezi jsou 

dílčí – neuspokojení -) komplex -) motivy -) negativní zkušenosti, ovlivnění sebeúcty, 

sebedůvěry 

- problém poznání motivů -) někteří motivy maskují 

- podobné motivy mohou vyvolávat u jedinců odlišné reakce 

- poznání motivu je složité, problematické 

konflikty mezi motivy – konflikt mezi cíli, kdy jsou pro nás oba příjemné, ale musíme se 

rozhodnout pro jeden (pozitivní konflikt) 

konflikt kladný a záporný – konflikt mezi cíli, kdy jeden je příjemný a jeden nepříjemný 

konflikt averze x averze – ať se rozhodneme jakkoliv, obojí je nepříjemné 

Motivace zahrnuje: 

vnější činitele – tzv. incentivy: 

- odměny: pochvala, dobrá slova, úsměvy, výhody, peníze, dary… 

- tresty: přísný pohled vychovatele, napomenutí, důtka, pokuta, zákaz oblíbené činnosti, trest 

36

odnětí svobody… 

- příkazy, rozkazy velitelů, výzvy učitelů, rodičů, nadřízených… 

- nabídky, pobídky: např. zboží ve výkladní skříni, jakákoliv reklama 

- vzory (také antivzory), které vedou k nápodobě (nebo odmítání). 

vnitřní činitelé – tzv. introtivy: 

- potřeby a pudy patří mezi nejsilnější motivační činitele 

- zájmy např. sportovní, jazykové, umělecké … 

- emoce – kladné i záporné např. radost, touha, zamilovanost, zážitek úspěchu, ale i strach, 

nejistota ovlivňující naše chování 

- návyky, zvyky, které mohou být zdravé či nezdravé (kouření, aplikace drob, ale např. i 

každodenní běh se může stát „drogou“) 

- postoje a hodnoty jsou faktory, které dříve či později vedou k nějaké aktivitě 

- životní plány, cíle, ideály ovlivňují téměř každou lidskou činnost. V životní praxi pak ještě 

rozlišujeme cíle blízké (zlepšit známku z jednoho předmětu), střední (udělat maturitu) a 

dlouhodobé perspektivní (založit rodinu, pracovat, sportovat atd.) 

- pocit povinnosti patří sice spíše mezi komponenty rozvinutého charakteru, ale vzhledem 

k tomu, že tento faktor ovlivňuje často chování jedince (žák se učí, odsouzený dodržuje vězeňský 

řád, protože „musí“), řadíme jej též mezi motivační činitele a hovoříme o tzv. morální motivaci 

Zákonitosti motivace 

Mezi již řečenými vnějšími a vnitřními činiteli motivace platí následující souvislosti, 

zákonitosti: 

- vnitřní motivy jsou vzájemně spjaty s vnějšími motivy, vnější požadavky by měly být 

jedincem přijaty (musí být završen tzv. proces interiorizace), 

- určitá činnost jedince může být motivována několika motivy, naše chování je 

polymotivistické (je řízeno komplexem motivů), 

- stejná činnost u různých jedinců, může být motivována různými motivy, 

- člověk si uvědomuje pouze část motivů (a to nemusí být vůbec ty hlavní), jiné si 

neuvědomuje (není schopen nebo ochoten si je uvědomit). 

Genomotivy – primární motivy 

- geny a instinkty 

Pudy 

- jedny z nejsilnějších motivů 

- silné aktivizátory, vrozené automaticky, stálé nevědomé 

- druhy pudů – zachování jedince, orientace, obživný, sexuální, rodičovský 

- probíhají automaticky, jsou rigidní – pud obživný, pud sebezáchovy, orientační 

- některé pudy mohou mít sníženou fci, hodnotu 

- některý pud může být extrémně zvýšen 

- nejhorší je zvrácenost pudu -) perverze (pedofílie..) 

Potřeby 

- stav nedostatku x nadbytku něčeho 

- každá potřeba má předmět a emoční nádech 

- snahová stránka -) realizace, tlak, který nutí k uspokojení 

- potřeby se mohou jevit i negativně -) deprivace (sociální, …) 

37

Deprivace (dlouhodobé neuspokojení) -) často spojovaná s duševními chorobami, 

zanedbáváním 

- potřeby mají cyklický charakter -) dokola se musí uspokojovat (jídlo…) 

- některé potřeby jsou životně důležité -) spánek, jídlo, bezpečí, sexuální atd. -) primární 

- sekundární kromě psychických -) také potřeba číst, práce na PC 

- psychické potřeby -) seberealizace, autonomie, jistota 

- krátkodobé neuspokojení p. -) frustrace -) zmaření, neuspokojení potřeb 

Transformace potřeb -) potřeba, která není uspokojena se transformuje (neuspokojené potřeby ve 

snech…) 

- v případě neuspokojení potřeb – duševní i fyzické narušení 

Dělení motivů I 

Sebezáchovné motivy-primární pohnutky k přežití 

jednotlivce-hlad, žízeň,spánek… 

vztah emočních prožitků na příjem potravy, poruchy příjmu – mentální anorexie-extrémní 

hladovění, bulimie-střídání přejídání a hladovění- 

Teorie homeostatické regulace-princip homeostaze-tendence udržovat vnitřní biochem. hodnoty 

na urč. konst. úrovni 

b) druhu-sexuální a rodičovské motivy-k zachování rodu 

Teorie instinktů-vrozené vzorce chování-motivace z hlediska evoluční psychologie - přežití a 

reprodukční strategie jako geneticky podmíněné formy řešení adaptace, z hlediska 

sociobiologie-vzorce společenského chování zabudovány v genech-Wilson-altruistické 

chování-zvýšená pravděpodobnost přežití sk.před jednotlivcem 

Dělení motivů II 

Stimulační motivy-mají vrozený základ, ale jejich uspokojení není zákl. podmínkou přežití, 

projevují se hravostí, zvídavostí, vyhledáváním neobvyklých zážitků 

Teorie optimální úrovně aktivace-Yerkes-Dodsonův zákon – s rostoucím „nabuzením“, 

aktivací, roste i výkon 

- potřeba proměnlivých senzorických podnětů (senzorická deprivace), - potřeba vyhledávat 

nové, neobvyklé zážitky 

Teorie protikladných procesů-Solomon-vysvětluje závislost na vzrušení, na psychoaktivních 

látkách 

vznikne-li citový prožitek, vzniká i protikladná emoce, která redukuje intenzitu výchozího 

citového stavu-po euforii následuje abstinenční syndrom 

Komplexní teorie motivace 

Snaha o uspořádání pohnutek lidského chování 

Teorie pudů-jednání bez vědomé racionální kontroly-psychoanalýza, Freud, dynamickou silou 

pud sexuální 

Murrayho teorie potřeb (pudů)-síly, které organizují vnímání, myšlení, snažení a jednání v 

určitém směru s cílem změnit existující neuspokojivou situaci, dělení na primárníviscerogenní-vytvářeny 

a uspokojovány fyziologickými procesy, sekundární-psychogenní- 

38

jejich vzorce (vyjádření a uspokojování) tvoří podstatu osobnosti, sexuální potřeba-mezi, 

individuální rozdíly v úrovni a intenzitě potřeb 

Maslowova hierarchie potřeb-fyziolog. bezpečí, lásky, uznání-deficitní-fungují na principu 

udržování tělesní nebo psychické rovnováhy, redukce napětí, růstové potřeby-seberealizacevědění, 

estetické-metapotřeby 

Dělení motivů III 

Sociální motivy-regulují a ovlivňují mezilidské vztahy i jejich subjektivní prožívání, předpoklad 

(podle Murrayho), že tyto pohnutky zakódovány v mozku jako vrozené dispozice, které se 

aktivují v soc. interakci, především: (Winter) 

potřeba úspěš. výkonu-překonávat překážky, uplatňovat schopnosti-p.vyhnout se neúspěchu, 

úspěchu (zátěž, odpovědnost, izolace) 

potřeba afiliace - sdružování-Adler-pocit sounáležitosti 

potřeba intimity- důvěrnosti- potvrzení osobní identity, prožívat vztah blízkosti, sdílení, 

sebeodhalení 

potřeba moci, Adler,snaha překonat pocity méněcennosti, snaha mít na druhé vliv, mít prestiž 

Dělení motivů IV 

Individuální psychické motivy 

– směřují k „uchování vnitřního řádu“- Bühlerová, „úspěšně milovat a pracovat“-Kohut 

- potřeba sebeurčení-svobodně se rozhodovat a jednat- 

- behavioristé-vnější, vnitřní motivace 

- vnější-incentivy, odměňování, vnitřní-aktivity uspokojující samy o sobě, užívání odměn ve 

snaze řídit a ovládat chování snižuje vnitřní motivaci-snižuje uspokojení 

- potřeba stabilní a soudržné osobní identity-snaha najít smysl života a řídit se vnitřními 

etickými standardy 

Širší teorie motivace 

Teorie self- determination-teorie potřeby sebeurčení- zásadní rozdíl mezi činnostmi, kterými 

jedinec uspokojuje svou potřebu sebeurčení a mezi aktivitami ovládanými vnějšími tlaky, 

chování lze pokládat za ovládané i tehdy, když je „pod vnitřním dozorem subjektu“-např dělá 

něco jen proto, aby se vyhnul pocitům viny = ovládané chování, které nevede k uspokojení 

potřeby sebeurčení 

Odměny – a) kontrolující, manipulativní funkci - aktivity subjektu nejsou výsledkem 

sebeurčení 

-b) informativní aspekt - potvrzují a podporují osobní iniciativu, kompetenci, 

schopnost, pak zvyšují zájem, ale pokud jen potvrzují, že subjekt vyvíjí aktivitu jen kvůli 

odměně, pak jeho vnitřní motivace klesá. 

nepozornost v ostatních oblastech nepozornost v ostatních oblastech nepozornost v ostatních 

oblastech nepozornost v ostatních oblastech 

LITERATURA: 

ATKINSON, R., L. Psychologie. Praha: Victoria Publishing, 1995 

ČÁP, J.:Psychologie výchovy a vyučování. Praha: Karolinum, 1993, dotisk 1997 

39

DVOŘÁK, D. Psychologická paradigmata učení a diagnostika znalostí žáka. In Sborník z 6. 

konference o současných celosvětových otázkách alternativního školství. Olomouc: UP, 1996, s. 

56-60 

ĎURIČ, L., ŠTEFANOVIČ, J. Psychológia pre učitelov. Bratislava: SPN, 1977 

ĎURIČ, L. Úvod do pedagogické psychologie. Praha: SPN, 1977 

FONTANA, D. Psychologie ve školní praxi. Praha : Portál, 1997 

HOLEČEK, V., MIŇHOVÁ, J., PRUNNER, P. Psychologie pro právníky. Plzeň : Aleš Čeněk, 

2003 

LINHART, J. Psychologie učení. Praha: SPN, 1967 

NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie. Praha: Academia, 1998 

PLHÁKOVÁ, A. Učebnice obecné psychologie. Praha : Academia, 2004. 

ROGERS, C.R. Způsob bytí. Praha: Portál, 1998 

STUCHLÍKOVÁ, I. Základy psychologie emocí. Praha : Portál, 2002 

KRYKORKOVÁ, H. Psychodidaktická aplikace metakognitivní teorie. In VALIŠOVÁ, A. A 

KOL. Historie a perspektivy didaktického myšlení. Praha : Karolinum, 2004, s. 174-186 

40

Úvod do obecné psychologie, psychologická propedeutika

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?