otevřít - Statutární město Olomouc

OSOBNOST
V divadle je nejdůležitě
říká ředitel Moravského divadla Olomouc Václav Kožušník
Jeho obličej patří k Olomouci stejně
neodmyslitelně jako divadlo, v jehož
čele dlouhých třináct let působí. On se
přitom považuje za Ostraváka a tvrdí,
že do Olomouce jezdí „na montáže“.
Jako jeho ředitel se chodbami Moravského
divadla bude procházet už jen
tři měsíce. „Jsem už unavený a potřebuju
ubrat, proto odcházím do důchodu.
Další důvod je, že v divadle pracuji
již více než 50 let a jsem mnohdy
k řadě otázek tzv. „profesionálně slepý,“
říká Václav Kožušník.
Narodil jste se v Praze, žijete celý život
v Ostravě, ale už řadu let působíte v Olomouci.
Kde se cítíte být doma?
Cítím se být Ostravákem, přestože už pětadvacet
let jezdím, jak já říkám, „jako na
montáže“. Doma jsem v Ostravě u rodiny
pouze na sobotu a neděli, pokud se zadaří.
Původně jsem vozil rodinu s sebou, ale pak
žena řekla: Dost, dál už si jezdi sám!
Jak jste se dostal k divadlu?
Já jsem divadelník celý život, oba mí rodiče
byli v divadle, stejně jako skoro celá naše
rozvětvená rodina tetiček, strýčků a podobně.
Už odmalička jsem v divadle tzv.
statoval, pak jsem byl v dětském pěveckém
sboru a tak dále. Miloval jsem to prostředí,
takže ze základní školy jsem se šel učit do
divadla jako elektrikář. Pak jsem pracoval
jako osvětlovač, zvukař a podobně. Později
jsem si udělal večerně střední školu
– elektrotechnickou průmyslovku, abych
mohl dělat mistra. Ještě než jsem ji skončil,
už v roce 1975 mi tehdejší ředitel olomouckého
divadla Svetozar Vítek nabízel místo
tady v Olomouci. Dal jsem v Ostravě výpověď,
ale oni ji přebili vyšší kartou, nabídli
mi místo vedoucího technického provozu,
tak jsem zůstal v Ostravě. Další nabídka do
Olomouce přišla v roce 1980.
Přemýšlel jste o ní dlouho?
Samozřejmě jsme se ženou řešili, jestli jít
do Olomouce nebo ne, protože jsme bydleli
v Ostravě, měl jsem tři děti. Ale žena
řekla: Běž, ty bez divadla nebudeš šťastný.
Mohl jsem v rámci své elektroprofese dělat
kdekoli, a dokonce už jsem jednal s jednou
stavební firmou, ale nakonec jsem do Olomouce
šel. Byl jsem tu do roku 1985, kdy
mě zase přetáhlo Brno. Tak jsem přestěhoval
celou rodinu z Olomouce do Brna, ale
nebyli jsme tam šťastní. Takže v roce 1990,
kdy byl vypsán konkurz na ředitele Slezského
divadla v Opavě, jsem se přihlásil.
Podařilo se mi jej vyhrát, ale když jsem přišel,
budova divadla byla ve strašném stavu,
připravena na rekonstrukci a na účtu
nebyl ani halíř. Byl to můj největší životní
zážitek, jak jsme sháněli peníze, kde se
dalo. Nakonec se podařilo opavské divadlo
zrekonstruovat, takže ta opravená budova
v Opavě je takové moje dítě. Pak jsem chvíli
působil ve Státní opeře Praha, a když v roce
1996 vypsalo olomoucké divadlo konkurz
na ředitele, vzal jsem to čistě jenom z toho
důvodu, že je to blíž do Ostravy a líp se odsud
dojíždí.
Jste tu tedy od července 1996 a koncem
roku odcházíte, co vás k tomu vede?
Příští rok mi bude 65 let, už přesluhuju,
mnohdy jsem opravdu velmi unaven.
Funkce ředitele divadla má daleko do
funkce pouze reprezentační, spíše je to velmi
pracovně vytížená funkce. Také si myslím,
že mladší ředitel přinese divadlu nové
projekty, nápady a řešení. Před časem jsem
si řekl, že dokud nebude divadlo po stavebních
úpravách pohromadě, tak nemůžu
odejít. Teď už celkem je, byť jsou tu mnohé
úkoly, které je potřeba dořešit. Také jsem ale
slíbil, že pokud si to bude nový ředitel přát,
tak s ním tady ještě nějaký čas vydržím. Pokud
ne, tak 31. 12. končím.
Ve funkci ředitele jste tedy třináct let, co
považujete za svůj největší úspěch?
Je jich několik, ale nemůžu říct, že jsou to
jen moje úspěchy, protože ředitel nezmůže
bez svých podřízených nic. V divadle
není nejdůležitější ředitel, ale divák. Mým
cílem proto je a vždycky bylo dělat vše pro
diváka. Jeden z velkých projektů, který se
opravdu podařil, je festival Divadelní Flora,
který má za sebou už třináct ročníků. Přímo
neuvěřitelné je, že festival nefinancuje ani
divadlo, ani město Olomouc, ale že je celý
zajištěn sponzorsky. Jen pro zajímavost, letošní
ročník měl rozpočet několik milionů
korun a všechno z příspěvků.
Co kromě Divadelní Flory lze považovat
za váš další úspěch?
Další projekt, který mě těší, že byl dotažen,
je baletní studio, které jsme založili spolu
s Jitkou Weiermüllerovou a Robertem Baloghem.
Je to občanské sdružení, které sice
s divadlem nemá na prvý pohled nic společného,
pouze jsme studio zaštítili jménem
Moravského divadla Olomouc, ale poskytujeme
jim často baletní sál k práci a umožňujeme
jim vystupovat v divadle s jejich
představeními. Samozřejmě mě těší úspěchy,
že děti vyhrály soutěže v Hollywoodu
a podobně, ale důležité je, že je tady vůbec
ta možnost, aby děti chodily do baletu, aby
vedle pohybu poslouchaly také hudbu a ta
jim něco řekla. To je velmi pozitivní a opravdu
mě to těší. Mají neustále plno.
Za vašeho vedení se také podařilo dosáhnout
rozsáhlé rekonstrukce budovy divadla,
to je určitě taky úspěch...
Určitě, jsem moc rád, že se mi povedlo dotáhnout
rekonstrukci zázemí pro pracovníky
divadla, protože ta budova z roku 1928
byla strašně vybydlená a zanedbaná. Teď je
tu konečně slušné a důstojné pracovní prostředí.
I když je tady toho ještě třeba hodně
udělat, protože ta prvá, starší budova má
180 let a také potřebuje různé opravy.
Co se vám naopak nepodařilo z vašich
plánů zrealizovat?
Já jsem většinou realista, takže i se svými
plány se držím při zemi. Pokud se něco
nepodaří, tak hledám jiné způsoby řešení.
Jedna taková věc mě ale mrzí – v roce
1993 vyhořely do základu divadelní dílny,
které byly na místě dnešní nové budovy
Okresního archivu. A mně se nepodařilo
přesvědčit svého zřizovatele, aby
divadlo dostalo jiný adekvátní prostor,
kde vyrábět dekorace, takže od toho roku
pro výrobu využíváme prostor našich garáží.
Například stolařské práce musíme
zadávat, protože na tuto dílnu už vůbec
nemáme prostory. Měli jsme takový plán
zřídit dílny v Hodolanském divadle, které
už řadu let stojí jako hruška v poli, ale
tomuto návrhu se nedostalo sluchu.
Hodolanské divadlo je vůbec takový jeden
velký dluh...
Když jsem v tom roce 1996 do divadla nastoupil,
bylo zrovna čerstvě zavřeno a já
jsem velice usiloval o to, aby se z něj udělala
stagiona. To je divadelní budova, která
má veškeré vybavení kromě svého souboru.
Jednak bychom tam mohli my odehrát
svoje představení, ale také by tam mohly
vystupovat všechny hostující soubory. Tehdy
se mi podařilo přesvědčit radu města
14 / RADNIČNÍ LISTY