stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

46
studie, komentáŘe
zlatá éra České opery ii.
x. aby se nezapomnĚlo
karel hanuš
Daniela Bělohradská
Přesvědčit milého, elánuplného, optimistického pěvce
s nádherně tmavě zabarveným sonorním basem vzpomínat,
bylo obtížné. Nikdy nepatřil mezi ty průbojné, nedral
se za každou cenu do popředí. Poctivý kumštýř, který na
rozdíl od mnoha jiných nesnil o operní kariéře odmalička.
Sám o sobě se skromným úsměvem říká, že se necítí být
umělcem, ale jakýmsi „výkonným pracovníkem v umění“.
Jičínský rodák absolvoval Učitelský ústav (1948), vojnu
odkroutil v Armádním uměleckém souboru (1950–1952)
a poté prošel pěti angažmá: Ústí nad Labem (1952–1957),
Liberec (1957–1959), Olomouc (1959–1963), Ostravu
(1963–1970) a konečně pražské Národní divadlo (1970–
1991). Pílí, podpořenou nezbytným talentem a pokorou, se
vypracoval k nejkrásnějším rolím basového oboru (Figaro,
Zachariáš, Vodník, Kecal, Lindorf-Coppélius-Dapertutto-dr.
Mirakel aj.). Do Národního divadla však přišel
v nejméně vhodnou dobu, pro normalizátory byl „protisocialistickým
živlem“ a k velkým rolím ho už nepustili.
Ztrpčovali mu život, ale umožnili mu uchovat si čisté svědomí
a jít vlastní cestou. Vystupoval též koncertně, natáčel
pro rozhlas a televizi.
Zpěv byl pro mne odmalička něčím samozřejmým, jako pro
každého kluka třeba honičky. Rodiče byli obdařeni krásnými
hlasy, zvlášť maminku jsme my tři kluci často a s obdivem
poslouchali. Docela rád jsem hrával na housle a za války
jsem zpíval při nejrůznějších příležitostech v jičínském
pěveckém sboru. Studium na reálném gymnasiu mě moc
nebavilo, o to více mě lákalo povolání učitele. Bohužel učit
mě poúnorový režim nechal (pro mé „reakční smýšlení“)
pouhé dva roky v Ústí nad Labem, mezi mé žáky patřil herec
Petr Kostka. Vojnu jsem absolvoval jako druhý bas ve sboru
v AUSu, založili jsme si také komorní pěvecký soubor, kde
jsme nemuseli zpívat jen politicky zaměřený repertoár.
Soudruzi mi zákazem učitelství usnadnili rozhodování, co
dál. Řekl jsem si, že v kultuře se Strana ještě nezabydlela,
a tudíž se tam ztratím. Bez jakéhokoliv pěveckého vzdělání
jsem předzpíval a byl přijat do operního sboru ústeckého
divadla. Jenže práce ve sboru mne neuspokojovala a napřel
jsem všechny síly, abych se stal sólistou. Začal jsem se učit
zpěvu na tamní LŠU u Jitky Švábové a zůstal u ní po celou
kariéru. Svému povolání dokonale rozuměla, byla obeznámena
s různými technikami zpěvu, dovedla odhadnout
talent, vychovala a pro pěveckou dráhu výborně připravila
řadu pěvců nejrůznějších typů (mj. s ní neustala konzultovat
např. Eva Randová). Podle mne je nesmírně důležité, aby
pěvec měl někoho, kdo jeho práci soustavně sleduje a může
korigovat jeho techniku. Sama sebe člověk snadno ošálí, protože
si na vlastní hlas a případné nedostatky zvykne.
Už v Ústí jsem se propracoval i k sólovým rolím. A sotva
jsem byl angažován do Liberce, měl jsem do druhého dne
zaskočit sedláka Míchu v Prodané nevěstě. V životě jsem
ho nezpíval, ale ústecký šéf Jaroslav Budík do mě part za
hodinku „nahustil“. Bez not. Geniální muzikant, nepamatuji
se, že by se mu na jevišti někdy něco „rozvezlo“. Mícha
se pak stal mou nejfrekventovanější rolí, která mě doslova
pronásledovala. Není efektní, je kraťoučká, ale o to záludnější,
neboť na konci musí zpěvák ze sebe dostat ucházející
„nahé“ éčko. Není to legrace třeba při indispozici, nedá-li
se odřeknout – a za mé éry se v oblastním provozu tyto role
běžně nealternovaly.
Karel Hanuš
Bydlel jsem s nepřehlédnutelným talentovaným korepetitorem
Jiřím Pokorným v Lidovém domě, kde byla jedna velká
zkušebna simulující jeviště. Některé roličky mě naučil přímo
doma, bez klavíru, jen s pomocí pískání a zpěvu. Říkal, že
brzy odchází, což říkali téměř všichni na „oblasti“. Já naopak
všude prohlašoval: „Tady by se dalo umřít“. Za Pokorného
pak byl angažován Bohumil Janeček, záhy i dirigoval. Vzácný
člověk s rozsáhlými znalostmi teorie a s velkým přehledem
o repertoáru, bohužel, předčasně zemřel. Jako mnozí
jiní byl neprávem opomenut a zapomenut. Pod jeho taktovkou
se balet Romeo a Julie stal doslova bombou.
V Olomouci jsem se dostal ke svým nejlepším rolím. Režíroval
tam Emil F. Vokálek, který díky perfektní němčině trvale
hostoval v berlínské Komické opeře u Waltera Felsensteina,
režiséra ceněného po celém světě. Škoda jen, že své režijní
kreace nadřazoval nad zpěv a hudbu. Emil mi u něho vyjednal
předzpívání, ale já zároveň předzpíval ve Staatsoper, což
byla neodpustitelná chyba. Pak jsem nezpíval nikde.
V Olomouci, pověstné záviděníhodně věrnou širokou návštěvnickou
obcí, debutoval v pozici šéfa Zdeněk Košler. Dirigent
s absolutním sluchem, neochvějnou hudební pamětí
a krásným čitelným gestem. Pěvci na jevišti v něm cítili
podporu, jak se říká, „šel“ s nimi. Režijně si do oper nedal
moc zasahovat. Zásadně pozvedl uměleckou úroveň divadla,
doplnil orchestr a sólisty, a hlavně nasazoval na repertoár
kusy vhodné pro sólisty, které měl. Netrvalo dlouho a sáhla
po něm bohatší Ostrava a po čtyřech letech jsem od něho
dostal nabídku do Ostravy i já. Vstoupil jsem coby Malina
přímo do rozestudovaného představení Tajemství. Byl to pro
mne dobrý začátek, a možná i proto jsem na celé sedmileté
angažmá dostal punc „lepšího“ sólisty. Ztvárnil jsem zde
přehršel nádherných rolí, působili tady znamenití dirigenti
(skvělý Bohumil Gregor, všestranný a pohotový Pavel Vondruška
– dodnes vzpomínám na jeho stylově precizního Tru-
Foto Monika Klajblová