Strany 33–48 - Plzeňský Rozhled

Zlaté časy Času Zlaté časy Času Zlaté časy Času
Pokuta za zpoždění
Plzeňský kraj uložil smluvní pokutu
Českým drahám, a.s., ve výši
633 600 Kč za pozdní dodání
druhého moderního vozidla PESA
LINK (RegioShark). Podle harmonogramu
mělo být vozidlo dodáno
do konce listopadu 2012, namísto
toho ale došlo až 3. ledna 2013.
Ekologicky po
Národním parku
Šumava
Příspěvek na projekt ekologické
dopravy po Národním parku Šumava
v roce 2013 by mohl dosáhnout
až do výše 200 tisíc korun.
Dotaci však musí ještě schválit Zastupitelstvo
Plzeňského kraje.
Tento projekt byl už v letech
2009 – 2011 finančně podporován
z Programu příhraniční spolupráce
Cíl 3 Česká republika –
Bavorsko, ten byl ale pozastaven.
Naproti tomu si ho veřejnost velmi
oblíbila a cestování po Šumavě
„zelenými“ autobusy, které
jezdí na ekologická paliva, čímž
přispívají k ochraně životního
prostředí, často vyhledává. Tuto
formu dopravy ročně využije asi
100 tisíc návštěvníků Šumavy.
Záchranáři ruku
v ruce
Smlouvu o spolupráci při poskytování
zdravotnické záchranné
služby mezi Plzeňským a Středočeským
krajem se rozhodly uplatnit
oba regiony. V současné době
již poskytuje zdravotnickou
záchrannou službu (ZZS) na území
Středočeského kraje i Zdravotnická
záchranná služba Plzeňského
kraje, a to při dodržení
dojezdové doby 20 minut. Tato
záchranka operuje z výjezdové
základny Kralovice na území ve
středočeských obcích Strachovice,
Kůzová, Nová Ves, Smrk,
Podbořánky, Otěvěky, Žár,
Tlesky, Drahouš a Jesenice. Místo
poskytování ZZS nebo výjezdová
základna se může v budoucnu
měnit podle potřeb zdravotnických
záchranných služeb
obou krajů. Vzájemná spolupráce
se ale podle smlouvy bude uskutečňovat
bezplatně.
V roce 1996 bylo v samotném centru Plzně na náměstí Republiky otevřeno pasážové Divadlo Čas. O deset
let později, v době usilování o titul evropského města kultury, bylo divadélko uzavřeno. Tehdejší radní,
kteří o likvidaci rozhodli, jsou bohudík pryč. Divadlo bohužel také. V seriálu „Zlaté časy Času“ si
chceme připomenout fragmenty z vystoupení významných umělců, kteří zpravidla dokázali podlehnout
příjemné atmosféře sálu a prozradit na sebe nejednu originální historku. Oblíbené byly i dotazy zanechávané
odjíždějícím umělcem svému následovníkovi. Na našeho dnešního hosta, herce Jiřího Kodeta,
můžeme- bohužel - už pouze vzpomínat…
Zlata Adamovská „Jirko, mluvila Ti někdy maminka Jiřina Steimarová do herecké práce? Pohádali
jste se někdy kvůli divadlu?“
Jiří Kodet: „Zlatíčko (to je moje oslovení pro Zlatu Adamovskou), já mám takový rodiče, který
se se mnou nikdy o herecký práci nebavili. Dědeček Jiří Steimar mi akorát řek´, abych si nevytahoval
kalhoty, až budu hrát milionáře. A když nebudu vědět, co s rukama, že si je mám
strčit do pr…. a hlavně koukat, abych neupad´. A třetí jeho rada zněla: Když ti vypadne
z paměti text, dělej, že to zavinil ten druhej!“
Jiří Kodet
Rodokmen a geny musí Jiřímu Kodetovi závidět snad každý herec.
Matka výtečná herečka a vynikající pedagožka, děda Jiří Steimar
prožil v Národním divadle celý svůj umělecký život, praděd Vendelín
Budil navždy zapsán jako velká legenda českého divadelnictví.
Stromem života jeho hereckého rodu neprochází zlatá nit,
ale „Zlatá kaplička“. Od roku 1990 až do hercovy smrti byla
protkána i do jména Jiří Kodet.
Herecký aristokrat
V odpovědi na dotaz Zlaty Adamovské
jste se vyhnul mamince…
Matka byla pořád v divadle, a tak
jsem se s ní moc nevídal. Jednou jsem
s ní šel jako malej kluk na odpolední
představení pro děti. Seděl jsem
v zákulisí vedle hasiče, když na jeviště
přišel obrovitej drak, kterej chtěl moji
matku princeznu sežrat. Tak jsem tam
vtrhnul a zakřičel: „Pozor, mami, za tebou
je drak!!“ Od tý doby mě připoutávali
v zákulisí k žebříku.
Do školy jsem začal chodit ještě za
Hitlera, takže po pětačtyřicátým jsme
z učebnic vytrhli Háchu a nalepili tam
Beneše. Pak jsme vytrhli Beneše a nalepili
Gottwalda a tak to pokračovalo.
Matka se rozešla s mým otcem a vzala
si Juhana. To byl světovej závodník.
Zdrhnul ale za hranice a matku za to vyhodili
z Národního divadla.
Za to, že jí manžel utekl?
Jo. A mě vyhodili z gymnázia, nebo
jak se to tehdy jmenovalo… z jedenáctiletky!
Váš otec byl také umělec, ale
v jiném oboru…
Otec, Jan Kodet, byl sochařem, stejně
jako můj děda – Emanuel Kodet. Táta
měl ale dost problémů, protože socialistický
realismus a on – to nešlo dohromady.
Táta byl vůbec zvláštní. Toho
nejvíc bavilo chytat ryby pod cedulkou
„Rybolov přísně zakázán!“ Jedinou
jeho úlitbou socialismu bylo, že dělal
Mičurina. Chtěli na něm, aby sochal Stalina,
Gottwalda a on jim nabízel, že by
udělal Masaryka. Tak se pak shodli na
kompromisu: zahradník Mičurin! Táta
o něm sice v životě neslyšel, ale podle
dokumentací udělal Mičurina, kterej kouká
do země, jak to roste. Když měli řeči,
že je to pesimistický, tak mu za tu hlavu
vzal a otočil ji nahoru.
A dědeček Emanuel Kodet?
Po něm jsem zdědil ateliér se všema
sochama. Dostal od komunistů distanc,
s kterým se nikdy nesmířil a dělal dál.
Do ateliéru, který jsem po něm zdědil,
občas chodíval František Tichý. Taky
to chudák neměl lehký. Přišel třeba
v šest ráno – to když už zavřely všechny
bary – požádal o tužku a papír, nakreslil
kresbu a řek´: „Skoč dolů do hospody,
tam ti ji vymění za vermuth.“ To
dělal každých čtrnáct dní. A já blbec
jsem te mohl mít sbírku kreseb Františka
Tichýho…
Pane Kodete, kdybych měl Vaše
vyprávění shrnout, pak zážitky povětšinou
nějak souvisely s přístupem
Vaší rodiny k vývoji po roce 1948. Vy
Pro dalšího někdejšího hosta Divadla Čas astrologa Petra Messanyho
zanechal tehdy herec Jiří Kodet stručnou otázku:
„Co byste dělal, kdybyste byl o kousek menší?
sám jste svůj vztah k této epoše
dokázal zobrazit v jediném momentu
filmu Pelíšky („Hledáš někoho,
soudruhu“):
To bylo nejen z duše – to bylo i ze
vzteku! On mně řekl, soudruhu, a dokonce
i tykal! Za to dostal pořádnou
ránu holí!
Většinou se rány dělají trikově,
tohle ale vypadalo dost realisticky.
Byla snad hůl gumová?
Ne, nebyla. Chtěl jsem ho udeřit do ramenních
vycpávek, ale nestrefil jsem se.
Co na to kolega Dušek říkal?
Nemohl nic říkat, válel se po zemi
a já odkráčel. V řadě věcí jsem se
v tom filmu našel.
Celou dobu si povídáme o minulosti
Vašeho hereckého rodu. Jak
ale vidíte jeho budoucnost?
Jsem v našem rodě šestou hereckou
generací, moje dcera dokonce už
sedmou.
Snažil jste se dceru už od narození
vést k herectví?
Vůbec ne. Ale když něco trvá přes
dvě stě let, tak už to ve vás bude asi
nějak zakódovaný. Jan Zajíc
36 Aktuální internetové noviny na www.plzenskyrozhled.cz
Plzeňský rozhled 3/2013