odkaz - Info Blovice

Unikátní výstava Škaredá středa - nálet na Prahu
Od 16. února je v prostorách Novoměstské
radnice v Praze k vidění unikátní výstava
fotografií a dobových předmětů, které se týkají
tragické středy 14. února 1945, kdy byla Praha
během války podruhé bombardována
spojeneckým letectvem. Fotografie náletem
zničených pražských čtvrtí pořídil
bezprostředně po odvolání leteckého poplachu pan Stanislav
Maršál. Postupoval od Vltavy přes těžce poškozený
benediktinský klášter Na Slovanech ke Karlovu náměstí a dále
na Vinohrady. Neváhal dokumentovat nejen zničené budovy a
zasypané ulice, ale i mrtvé a raněné. Jeho snímky tak dokonale
zachycují dramatickou atmosféru doby. Po Maršálově smrti
v roce 2004 zakoupil jeho pozůstalost Vojenský historický
ústav Praha - tak získal řadu zcela unikátních fotoalb
zachycujících právě následky obou velkých náletů na Prahu
v únoru a březnu 1945.
Výstava kromě již zmiňovaných fotografií představuje i
dobové předměty - uniformu členů Protiletecké policie, která
měla za úkol dohlížet na pomoc postiženým, vyhledávat zasypané a raněné a kontrolovat, zda
nedochází k rabování. To bylo pod trestem smrti zakázané. Přesto docházelo alespoň ke
krádežím, jak o tom přímo na výstavě vyprávěli pamětníci. V jednom ze zasažených domů se
snažila babička pro vnučku zachránit do výbavy alespoň peřiny a nějaké drobnosti. Vyházela
vše oknem a honem s vnučkou jen tak v bačkorách utíkaly ven z domu. Než doběhly, věci už
tam nebyly, někdo je během té krátké chvilky stačil odnést. Ženy pak zůstaly úplně bez všeho
- neměly ani deštník, hrneček, natož pak oblečení a další nezbytnosti. Mezi lidmi proběhla
sbírka, aby si obě mohly pořídit to nejnutnější. Pro zajímavost - členem této Protiletecké
policie byl i známý český herec Karel Effa.
Druhou uniformou na výstavě je oblek amerického letce, jehož letoun byl nad Prahou
sestřelen. K uniformě je i záchranná plovací vesta a padák. Části sestřelených letadel, stejně
jako dvě bomby (na výstavu zapůjčené z Hradce Králové) a dobový plán Prahy, kam pečlivý
úředník zakreslil místa, domy a ulice, kam dopadly během tří náletů americké bomby,
dokreslují představu o tehdejší situaci. Nejvíce bomb (601) bylo shozeno při březnovém
náletu v roce 1945 (tedy ani ne dva měsíce před osvobozením), kdy byly zničeny okrajové
tovární čtvrti (dnem bombardování byla neděle, aby se předešlo velkým ztrátám na životech).
Nejtragičtější byl ale právě nálet ze 14. února, kdy bomby dopadly do obytných čtvrtí.
Pamětníci přímo při prohlídce vystavených fotografií vyprávěli smutné zážitky z onoho dne.
Letecké svazy spojenců (čtyři mohutné svazy americké 8. letecké armády, dohromady 1337
bombardérů B-24 Liberator a B-17 Flying Fortress za doprovodu 962 stíhaček Mustang a
Thunderbold) viděli zcela jasně a zřetelně, protože ten den bylo velmi pěkné a jasné počasí,
(ne jak se někde uvádí, že nad západní Evropou bylo oblačno a tudíž se možná spojenci spletli
- chtěli bombardovat Drážďany a shodili bomby na Prahu). K náletu došlo krátce po poledni -
ve 12,35 minut a během pěti minut bylo svrženo na město 152,5 tun pum (371 tříštivých a
8 000 zápalných). Útok zasáhl části Radlice, Smíchov, Vinohrady, Nové město, Vršovice,
Nusle, Žižkov. Ztráta činily 701 mrtvých, 1 184 těžce a 2 400 lehce raněných, zcela zničeno
bylo 93 domů, 190 utrpělo těžké a 1 500 lehké poškození. Bez přístřeší zůstalo 11 000
Pražanů, kteří byli provizorně ubytováváni v tělocvičnách. Protože oběti byly z řad Čechů i

Němců, konaly se 18. února dva pietní akty - za české oběti na dnešním náměstí Míru, za
německé na dnešním náměstí Jana Palacha za přítomnosti německého státního ministra pro
Čechy a Moravu K. H. Franka, předsedy protektorátní vlády a ministrů. Mládež se musela
ještě zúčastnit pietního aktu, který Němci zorganizovali v Lucerně. Při obřadu byly hrány
hymny Německa, Itálie a Japonska (členské státy tzv. Osy Berlín - Řím - Tokio, seskupení
fašistických států) a až nakonec hymna protektorátní. Při hymnách museli mladí povinně
"heilovat“, a protože hymny byly dlouhé, zdviženou ruku si podpírali druhou rukou, dodávali
pamětníci přímo na výstavě.
Jak jsme se již zmiňovali, nálet byl proveden v době od 12,35 do 12,40. Bylo velké štěstí, že
nepřišel o půlhodinku dříve, protože při útoku byla zasažená i vinohradská škola, ve které by
ještě před 30 minutami bylo plno dětí. Takhle se školáci po zaznění signálu, kterým se
vyhlašoval letecký poplach, rozutekli k domovům. A právě tam mnohé z nich zastihla smrt.
Hodně školních lavic zůstalo po náletu prázdných, mnoho kamarádů se již nikdy neshledalo,
jak nám o tom i po tolika letech se slzami v očích vyprávěli očití svědci. Mnoho lidí přišlo o
své příbuzné a známé, sousedy a kamarády. Mnohdy ani dobrý úkryt neznamenal záchranu
života. Jeden ze zasažených domů měl dvě patra sklepů. Aby měli větší šanci, schovali se lidé
do druhého, hlubšího, patra. Dům byl zasažen, pátralo se v troskách domu i ve sklepích. O
hlubším sklepu nikdo nevěděl. Teprve po šesti sedmi letech, kdy se dům začal přestavovat, se
našlo 25 lidských ostatků. Nebožáků, kteří přežili nálet, ale nedokázali se dostat ze
zasypaného sklepa ven. Jiný pamětník zase vyprávěl příhodu s alespoň trochu šťastným
koncem. Dům, který sousedil s jeho, byl lehce zasažen. Matka s babičkou byly v kuchyni,
která utrpěla zásah. Ve vedlejším pokoji bylo dítě. Otec dítěte se proboural z kuchyně
pamětníka do svého bytu a dítě zachránil. Tentýž pamětník vyprávěl i o březnovém náletu na
Prahu. Přijížděl právě do Prahy vlakem, ale musel s ostatními vystoupit již před městem a jít
pěšky, protože byly poničené i koleje. Procházel kolem torz hořících továren, viděl vysoké
plameny a z továren pouze kovové kostry, zbytek stavebního materiálu byl, podle jeho
slov,"vyfoukán“ pryč.
Tak tedy prožívali nálety Pražané. Dlouho nevěřili, že by Prahu mohlo něco podobného
potkat, vždyť se zde nacházelo tolik kulturních stavebních památek! Na totéž spoléhali i
občané Drážďan, a přesto bylo město téměř srovnáno se zemí. Ne továrny, ale obytné čtvrti.
To obyvatele tak rozčílilo, že si vybíjeli zlost na sestřelených letcích a lynčovali je. Proto také
první slova sestřelených většinou byla:“Já nejsem z bombardéru“. Kdyby si spojenci odpustili
podobné akty pomsty a cíleně ničili rafinérie a továrny, mohla skončit válka už o rok dříve.
To hned po válce přiznali ministři Hitlerovy vlády a dnes už o tom v odtajněných
dokumentech mluví otevřeně i zástupci tehdejších spojenců. Neničili německý průmysl tak
intenzivně, jak mohli, protože měli strach z příliš rychlého postupu Rudé armády. A stejně tak
přiznávají, že po Teheránské konferenci v roce 1943, na které se dohodlo, kdo kterou část
Evropy osvobodí a kudy povede demarkační linie, začali spojenci bombardovat cíle, které
leželi v sovětské části. A proto došlo třeba k náletu na Prahu, Kralupy, Záluží u Mostu, Cheb,
Tachov, Karlovy Vary, Duchcov. A v neposlední řadě na Plzeň. Takový názor mají většinou
pamětníci této doby. Všechny nálety byly podniknuty od února do dubna 1945, tedy v době,
kdy už bylo zcela jasné, jak válka skončí a pro německou zbrojní výrobu už neznamenaly
žádnou škodu. Plzeňská Škodovka, nádraží a Plzeňský pivovar byly bombardovány pouhých
11 dní před tím, než do Plzně přišli američtí vojáci. Při spojeneckém náletu na Plzeň zahynuly
v krytu i dvě občanky našeho města - matka s dcerou Anna Holá a Jitka Holá - Rundová.
Pamětníci v Praze nálety považovali za zcela zbytečné, to si myslí i lidé u nás a v okolí.
Mnozí si ztěžují i na činnost hloubkařů, při jejichž útocích přišlo mnoho Čechů o život.
Kuriózní smutný případ se stal v nedalekém Ždírci, který nám vyprávěla pamětnice ze Žďáru.
Jeden mladý muž byl stejně jako celá řada dalších povolán na nucené práce do Německa.

Pracoval tam tři roky a krátce před koncem války se mu podařilo prchnout. Téměř celou cestu
domů šel pěšky. A v Nepomuku ho při svém útoku zastřeli hloubkaři.
Mnoho je takových smutných příběhů z doby 2. světové války. Měli bychom být rádi, že my
máme to štěstí a žijeme v míru. A nemusíme prožívat strach a utrpení lidí, kteří válku
prožívali na vlastní kůži. A měli bychom se z toho hlavně poučit, aby se nic podobného už
nikdy neopakovalo.
Výstava Škaredá středa - nálet na Prahu 14. února 1945 měla původně končit v neděli 14.
března, ale byla pro velký zájem prodloužena do 4. dubna 2010. Po jejím skončení ji
novoměstská radnice zapůjčí postupně do všech vinohradských škol.
Fotografie z výstavy
Škaredá středa 3 Škaredá středa 4 Škaredá středa 5 Škaredá středa 6 Škaredá středa 7
Škaredá středa 8 Škaredá středa 9
Škaredá středa 10
Škaredá středa 11 Škaredá středa 12
Škaredá středa 13
Škaredá středa 14 Škaredá středa 15 Škaredá středa 16
Škaredá středa 17
Škaredá středa 18 Škaredá středa 19 Škaredá středa 20 Škaredá středa 21 Škaredá středa 22
Škaredá středa 23 Škaredá středa 24 Škaredá středa 25 Škaredá středa 26
Škaredá středa 27

Škaredá středa 28 Škaredá středa 29 Škaredá středa 30 Škaredá středa 31 Škaredá středa 32
Škaredá středa 33
Škaredá středa 34
Škaredá středa 35 Škaredá středa 36 Škaredá středa 37
Škaredá středa 38 Škaredá středa 39 Škaredá středa 40
Škaredá středa 41
Škaredá středa 42
Škaredá středa 43
Škaredá středa 44 Škaredá středa 45 Škaredá středa 46 Škaredá středa 47
Škaredá středa 48 Škaredá středa 49 Škaredá středa 50 Škaredá středa 51 Škaredá středa 52
Škaredá středa 53 Škaredá středa 54 Škaredá středa 55 Škaredá středa 56 Škaredá středa 57
Škaredá středa 58
Škaredá středa 59 Škaredá středa 60 Škaredá středa 61