UPlyn 01 05 - Pražská plynárenská as

Malíř a grafik Joska Skalník:Nejsem člověk bez neřestíPomalu si míchal tabák do své dýmky. „Tako čem to bude?“ zeptal se. „O plynu toho asimoc nenapovídám,“ usmál se jakoby omluvně.„Víte, hlavně jim poděkujte, že mi pomohli s touknihou.“ Ta prosba zazněla z jeho úst takémálem jako omluva. Nedávno totiž společnostGallery vydala Joskovi Skalníkovi rozsáhloumonografii jeho díla a Pražská plynárenská, a.s., se stala jedním z hlavních přispěvatelů tohotodíla. Už jsem v životě zažil mnoho děkovnýchslov vyslovených na adresy sponzorů, ale snadpoprvé takové poděkování znělo úplně obyčejně,lidsky, nepodlézavě.Inspirace bez bolestíRozhovor s Joskou Skalníkem se rozbíhal pomalu.V podstatě jsem ještě ve chvíli, kdy se rozsvítiločervené světýlko digitálního záznamníku, nevěděl,na co se mám svého společníka u stolku v jehopražském ateliéru ptát. Pročetl jsem o něm desítkystran v časopisech i na internetu. Buď jsemnašel přísně odborná hodnocení Skalníka cobyNa Bali pořídí turista nocleh i se snídaní za šedesátkorun. To už se dá nějakou chvíli vydržet a nepotřebujetemoc prostředků. „Já tam zase nejezdímpořád. Když se mi podaří nějaká výstava – docelajsem se uchytil v Japonsku, takže to odtamtudnení daleko. Je to fascinující rozdíl – na Bali jsoumísta, kde žijí kmeny, jejichž příslušníci se až donedávnanikdy nesetkali s civilizací. Jsou tam místa,kam se žádným dopravním prostředkem nedostanete.A ti lidé žijí bez toho, že by cokoli z naší civilizacepotřebovali. A žijí. A na Bali samotném, copotřebujete k životu? Elektřinu nějakou vyrobí generátory.Oblečení stačí letní – tričko, kraťasy – nikdytam není zima…“Klíč Václav HavelNa chvíli opustí své milované Bali – je prý jedno,kam se ve světě vydáte. každému, a hlavně mladým,by doporučil, ať si už při studiu vydělají nějaképeníze a nějaký čas se toulají po světě. „Svýmzpůsobem nepotřebujete moc znalostí jiného jazyka.Nejsem člověk, který by někam přijel, udělalo protekci…, no, zámek ke dveřím jeho jméno je,to nemá smysl popírat, ale není to automatické. Pakmusíte něčím zaujmout. Jenomže to nechtějte,abych hodnotil já.“Zase se vrací k asijským zkušenostem. Mluvío Japonsku. „To vás někdy až pobaví. Pozvou vás,abyste vystavoval obrazy a dva měsíce před odletemse omlouvají, že ještě neznají číslo pokoje, vekterém budu bydlet, že se hotel právě začal stavět.To je zase svět techniky až neuvěřitelný. Třebajsem se v Japonsku sháněl v hotelu po žehličce.Jak je člověk zvyklý si na cestách udělat to či ono.Žehlička? Neznáme. Hoďte košili na postel, budeteji mít vypranou a vyžehlenou. Ale asi to tak vesvětě chodí, jen já si na to nějak už zřejmě nezvyknu.Já mám Japonce rád právě pro jejich přesnost,pečlivost. To máme asi společné. Nemám rád,když si domluvím schůzku a partner se zpozdí nebonedorazí. Tady asi ztrácím ten svůj klid. Na Japonskumne přitahuje například jejich umění tvořitzahrady. Ne velké, malé. Máte doma jen maloumístnost, malý prostor v domě – oni vám na pármetrech stvoří zahradu s květinami a stromky, žeTitulní strana monografie Josky Skalníkavýtvarníka, nebo se autoři nejvíce zajímali o jehoněkolikaleté působení v poradním sboru prezidentaVáclava Havla na začátku devadesátých let minuléhostoletí. Jak to bylo s jeho renovací státníchheraldických symbolů, o pověstech kolem pohádkovýchautorských práv za »opraveného« lva nastátním znaku, o rodině, o nemoci, která ho předlety zaskočila.Vytáhl jsem z tašky fotografii pořízenou předjedenácti lety v jedné vinohradské vinárně. Je naní jedna česká miss, Theodor Pištěk a zcela v rohudo objektivu se stále stejným mírným úsměvemhledí on, v té době už ne hradní úředník, ale opětumělec na volné noze. Tehdy ve svetru, dnes vesvetru.„Víte, že jsem se už pětadvacet let nedotkl alkoholu,“říká při pohledu na fotografii. „Ani rumovýchpralinek,“ dodává žertovně. Tohle téma mi při přípravěna rozhovor v článcích do očí neudeřilo. „Neže bych byl těžce závislý alkoholik, ale uměl jsemto rozjet. Víno, vinné střiky, pak vodka. Prý to k uměnía umělcům patří. Prý to přináší inspiraci. To sehodně traduje, slyšíte to ze všech stran. Je to uždávno, ale asi jsem si to myslel taky. Pak se jednohodne probudíte, bez nějaké dlouhé přípravy, kdysi neustále slibujete – já s tím skončím – a skončíte.Ze dne na den. Ne ty obvyklé berličky, kterési lidé podávají – od zítřka, od Nového roku, od, od.Konec.“ Významně zdvihne, kazatelsky, ale nekaratelsky, ukazováček (maně se mi vybaví v duchuJan Hus či Johanka z Arku). „To se najednoupovznesete do výšek. Inspirace? Teprve potomjsem pocítil nápady. Najednou jsem zjistil, že můžuodejít v jedenáct, ve dvanáct v noci z večírku, vrátitse do ateliéru a pokračovat v práci. Žádná vratkápodlaha, žádné ranní únavy a bolení hlav.“Člověk bez neřestí? Že by opravdu Johankaz Arku. „Tu dýmku si neodpustím. Myslím, ženesmrdím jako kuřáci cigaret. Vždycky ráno tímzačínám den, že si pomalu míchám tabák, pěchujiho do dýmky. Nespěchám.“ Zjišťuji, že už jsemdávno vypnul záznamník a rozhovor vlastně teprvezačal. Za těch pár desítek minut opadlo určitéformální napětí oficiálního povídání.Anticivilizační fanatik? Kdeže!Tajemství pro Ornelku, 1998Zjišťuji, že Joska Skalník ze mne dokázal odčerpatstres a shon celého dne. Jeho tiché vyprávění,ne však monotónní, působí jako terapie. V hlasei v člověku je cosi, co jsem kdysi zažil z hlasui vystupování dvou mužů, které mi Skalník v ten okamžiknajednou připomíná – malíře Vladimíra Komárkaa odborníka před dětskou duši, pana profesoraZdeňka Matějčka. Laskavost, moudrost, klid –všechny věci, lidé, události mají svůj čas a svémísto, a my, lidé, jsme moc malí páni, abychom osuduporučili. To ty tři spojuje, napadá mne. Jen škoda,že Komárek i Matějček – ten zcela nedávno –už to své poselství předávat nemohou.„Taky se dokážu pohádat s manželkou. Ne že byto byla úplná Itálie, ale v každém vztahu musí někdyzajiskřit,“ usměje se a přidává, že je ženatý podruhé,že druhou ženu poznal při práci – je grafičkaa dělá na počítači. „Víte, mobil, to ano, to zvládnu,ale všechna ta vymoženost, kterou dnešní civilizacenabízí, to není pro mne…“Ale internetovou stránku, jak vidím na vizitce,máte, takže… snažím se ho nachytat. Provinile namne pohlédne. „To víte, to ano, nejsem zase ažtakový fanatik, že bych všechno zavrhoval. Když sese svými díly pohybujete ve světě, bez internetuto dnes nejde. I ten e-mail mám, ale já to vůbecneobsluhuji. Na to mám ženu. Ta se vyzná. Vždy,když přijdu někam do grafického studia, tak je topořád – honem to ulož, honem to zálohuj, nebo toklekne a jsme v háji, zase to kleklo, zase se tosesypalo, zase to spadlo. Technika dokáže vašipráci pozvednout, dát jí jiný rozměr, ale já přece jenraději zůstávám u svých barev.“Sedíme v ateliéru obklopeni Skalníkovou »dobroumodrou«, kam až oko pohlédne. Od jeho nefascinacevymoženostmi 21. století je jen krůčekkjeho oblíbenému ostrovu Bali a Tichomoří i východníAsii. Ani ho nemusím vybízet a ač o dalekých krajíchnehovoří s novinářem poprvé, přesto lze odněho slyšet vždy něco nového. Inspiraci k otázkámhledám venku, na lešení za šikmým ateliérovýmoknem v posledním patře vinohradského činžáku.Zní tam slova ukrajinských a slovenských dělníků,kteří nahazují novou fasádou. Co chvíli přejde vevýšce dvaceti metrů nad chodníkem před otevřenýmoknem horní, viditelná polovina těla některéhoz novodobých gastarbeiterů. Dělník nahlédne donašeho, jemu tak vzdáleného »intelektuálského«světa. Pomyslí si své o dvou důležitě se tvářícíchosobách a zase jde po svých. Mít tak vaše starosti,lze číst z jeho pohledu.Asi mají ti lidé hodně vnitřní odvahy vydat se stovkya tisíce kilometrů do neznáma, aby uživili sebe,rodinu? Joska Skalník se podrbe na bradě a chytáse otázky. „To máte pravdu. Nemají navíc jistotu,jestli je pak na hranicích o všechno neobere jejichmafie. Přesto se vydávají stále na tu svou pouť. Alevšechna jejich bída, to je hrozně relativní. Až kdyžpřekročíte hranice, až když nahlédnete do zemíhodně vzdálených a poznáte aspoň zlomek jejichpodstaty, pak zjistíte, které vaše hodnoty jsouopravdu hodnotami a které jen hodnotami v uvozovkách.Uprchlíci z Bangladéše v Indii, nezažiljsem nic strašnějšího. To je bída. Tam má svět jinérozměry. Proto mám tak rád hlavně ostrov Bali.Vzestup, 2001Najednou se ocitnete v prostředí, kde je jednak úžasnéteplo – varování před obdobím dešťů nebertevážně, protože zaprší sice pořádně, ale pár minut,hodinu a zase je modrá obloha – a jednak se nikamnespěchá. Jinou hodnotu tam mají i věci, to poznátehned, jak přiletíte do Evropy, a zjišťujete, kolikco na letišti stojí.“výstavu a pak ležel měsíc na pláži. Skončí vernisáža já vyrážím. Vždy chci poznat to místo i jinak, chcimít pohled člověka z ulice. Uvědomíte si radosti i starostidomorodců. A když v těchto zemích nedátenajevo nadhled, odstup, pohrdání – já jsem někdo,já mám peníze – ti lidé se vám otevřou, přijmou vása ve všem pomůžou. Nemusíte rozumět jejich řeči,a přesto se s nimi domluvíte. Tón řeči, mimika,posunky – to stačí, a možná vám to řekne víc. Toje hrozně potřebné poznat. Začnete se jinak dívatna sebe, tady na Čechy, na tuhle zem.“Trochu provokuji, když vypráví o tom, jak siJaponci oblíbili jeho obrazy – s puncem umělceblízkého Václavu Havlovi se asi dveře do světa otevírajísnadněji. Vždyť jediný obraz, který padl dooka manželce amerického prezidenta Nancy Reaganovétak, že ho koupila do Bílého domu, otevřelKristiánu Kodetovi v Americe vstup do zcelanových sfér…Krčí rameny. „Václav Havel je především přítel.Nikdy jsem ho nežádal o intervenci, o výpomoc,vám po celý rok vždy něco průběžně rozkvete.Jako podle naprogramovaných hodin. Máte tampotůček, malý vodopád nebo vodotrysk…“Nad pracovním stolem v ateliéru se lehce pohupujedřevěný malovaný anděl. Je v něm něco ze Skalníkovastylu. Ptám se, jestli to jeho práce. Zavrtínesouhlasně hlavou. „Přivezl jsem si ho z Asie. Takovýchvěcí tam vyrábějí spoustu. Oni jsou v tomtosměru mistři. Vždycky bych si dával pozor, abychnekoupil něco, co sloužilo už předtím nějakému účelu.Turisté se v Asii nebo Africe shánějí po originálníchsoškách nebo maskách. Některé z nich alesloužily třeba jako pohřební masky, masky kmenovýchkouzelníků. A to jejich poslání v nich zůstává.Proto bych po takové věci nikdy nesáhl. Už bymi byla milejší africká soška, kde barvu ebenovéhodřeva a patinu nahrazují natíráním krémem naboty. Mimochodem, mezi nejoblíbenější patří klasickéčeské černé leštidlo na vojenské kanady...“Text Pavel Hrabica • Foto Petr HejnaJoska Skalník – malíř a grafik.Narozen 1948 v Praze. • Krédo: Pracujeme ve tmě, děláme, co můžeme, dáváme, co máme. Naše pochybnostje naše vášeň a naše vášeň je náš úděl. Zbytek je šílenství umění. • V roce 1969 spoluzakládal Jazzovou sekci.• V letech 1990 až 1992 poradcem prezidenta ČSFR v oblasti kultury. • Kromě České republiky vystavoval veFrancii, USA, Itálii, Švýcarsku, Mexiku, Nizozemsku, Polsku, Indonésii, Malajsii, Thajsku, JAR, Zimbabwea dalších státech.(z publikace KDO JE KDO)61/20057