Čtverec 7

OBSAH
2. Postřehy
5. Pan de Sade píše ženě
6. Proto-Hippie
7. K. K. O.
9. Poupě české literatury
10. Fotografie měsíce
12. Perfect World
16. Ohnivý rozhovor
19. Věnováno památce Jamese Joyce
20. Ztráta ztraceného
Vážení čtenáři,
do rukou se Vám dostalo první číslo roku 2017. My v
redakci chceme, aby šlo o ten nejlepší rok v historii
ČTVERCE. V tom nám pomáhají nové posily v naší redakci,
která je nyní téměř dvakrát větší, ale i fakt, že za
sebou máme jen jediný rok, který musíme překonat.
Doufám, že jste Vánoční svátky i první měsíc
v novém roce úspěšně přežili, i když chápu, že to bez
dávky našeho plátku muselo být strádání. Nezoufejte,
už jsme tady zas.
Pohlédněte pod pokličku kontroverze kolem
jedné z plzeňských kaváren, objevte klenoty naší
literatury, počtěte si o hudbě, osobních přiznáních,
skandálech, to vše naleznete pouze zde.
Přeji příjemné čtení.
Šéfredaktor: Jan Sýkora
Redaktoři: Marie Kaiserová, Lukáš Vacek,
Vojtěch Štajer, Jakub Jelínek, Ondřej
Čechura, Lukáš Funda, Jan Anděl, Jan Rosenthaler
Korektorka: Marie Kaiserová
Grafická úprava: Lukáš Vacek
Fotografka: Karolína Němečková
Externí příspěvek: Klára Dvořáková
www.facebook.com/ctvereczla
www.axa2016.wordpress.com
Jan Sýkora
šéfredaktor
[]

[postřehy]
[postřehy]
Karolína Němečková
CG Plzeň
Modrá
Vojtěch Štajer
CG Plzeň
ŤUK
Lukáš Vacek
SOŠOUUD Plzeň
Utrpení
Marie Kaiserová
CG Plzeň
Ezo
Lukáš Funda
CG Plzeň
KBT
Jakub Jelínek
CG Plzeň
Život je punk vol.1
Nedávno jsem kdesi zahlédla
naprosto skvostný odstín modré
barvy. Byla jsem jím tak okouzlena,
že jsem o něm básnila ještě dalších
10 minut. Odstín to byl světlý,
jemný, takový zdánlivě prázdný,
a přesto příjemný. Nebyl tak temný,
hluboký a tajemný jako barva moře,
ale připomínal letní oblohu. Úplně
jednoduchý, dokonalý, jako by
hlásal světový mír.
Ano, opravdu jsem tenhle sloupek
napsala o modré barvě. Ano,
nevěděla jsem, o čem psát. Ale
prosím, obdivujte běžné věci,
nechte se fascinovat. Svět bude
příjemnější.
[]
Představte si, že si takhle sedíte
ve svém oblíbeném podniku se svými
oblíbenými přáteli a chystáte
si přiťuknout sklenkou svého
oblíbeného vína – A NAJEDNOU
někdo zvolá, že vínem se NEŤUKÁ!
Co?! Ale já si chci přiťuknout!
Tradice! Chci fakta! Jdeme na to! …
Jediným vínem, kterým by se podle
některých vinařů nemělo ťukat, je
mladé víno. Tj. víno nabízené ke
spotřebě konečnému spotřebiteli
nejpozději do konce kalendářního
roku, ve kterém proběhla sklizeň
vinných hroznů použitých k výrobě
tohoto vína (citace: prováděcí
vyhl. č. 323/2004 Sb. zák. 321/2004
Sb.) Nemělo by se prý s ním ťukat,
aby se nesplašilo... Jiní vinaři
tvrdí, že i s mladým vínem se může
ťukat, ale až od 11. 11. – svátek
sv. Martina. Počkat, a jinak se
s vínem ťukat může? Ano! Povolují
to i pravidla etikety: „… ťukáme
jen s vínem a sektem.“ No, tak
si nyní můžeme konečně v klidu
přiťuknout... Ciiiiiiiiiiiiink!
Nemám rád okurky. Jsou dlouhé, úzké
a iritující. a dostanou se všude.
Moje nejmladší sestra někdy
používá slovo ezo. Škála toho, co
„ezo“ označuje: dlouhé batikované
sukně, věštění z karet, cvičení
jógy, brethariánství, levicový
liberalismus. Nejspíš všechno
více nebo méně iracionální, ale
(eventuálně) s (pseudo)duchovním
a určitě eterickým základem je tak
trochu ezo. Tohle označení se mi dost
líbilo, a tak po podrobné analýze
toho, jestli je naše máma ezo (ano),
jestli je Jiří Kára ezo (ROZHODNĚ
ANO) a kdo je vlastně ezokrál,
jsem byla nucena konstatovat,
že nejvíc ezo ze všech je blahé
paměti Jirka Paroubek, který je
po odchodu ze záře politických
reflektorů k vidění po internetu
na fotkách, kde v losososových
šortkách předcvičuje činské cviky
pro uvolnění meridiánů v těle. Ano,
máte pravdu - život by nemohl být
sladší!
Kognitivně-behaviorální terapie
vychází z kombinace kognitivní
a behaviorální psychoterapie.
Behaviorální psychoterapie získala
podnět ke svému rozvoji
v experimentální psychologii zabývající
se studiem procesů učení.
Poruchy chování jsou zde chápány
především jako naučené reakce.
Kognitivní psychoterapie věnuje
pozornost poznávacím procesům,
a to především myšlení.
Spojením obou směrů vzniká terapeutický
přístup, v němž se obě
filosofická východiska kombinují
dle aktuální potřeby.
Jinými slovy: tato terapie věří,
že naše nálada je ovlivňována
třemi různými faktory − chováním,
myšlením a emocemi. Když jeden
z těchto faktorů změníme, ovlivníme
tím i ty ostatní. Nejjednodušší je
ovlivnit myšlení, tudíž se většinou
pracuje s ním.
Je to tak.
[]

[postřehy]
Pan de Sade píše ženě
Václav Steinbach
VOŠ a SPŠE Plzeň
MIDI LIDI
Jan Rosenthaler
Masarykovo gymnázium Plzeň
Co by za to daly děti
v Africe!
Představte si modelovou situaci. Máte
v jednom studentském periodickém
plátku možnost napsat úplně cokoliv
do vlastního sloupce. Můžete získat
slávu, říci něco zajímavého, pomoci
ke spáse světa či změnit chod dějin.
a vy místo toho jenom píšete nějaké
nesmysly zcela bez obsahu, kterými
to místo zaplníte, takže se nemůže
prezentovat někdo lepší než vy. No,
co by za tuhle možnost daly děti
v Africe?
Jan Anděl
Gymnázium, Mikulášské nám.
Homosexualismus
My gayové jsme vlastně úplně stejní
jako vy normální. Ráno vstaneme,
jdeme na malou, nasnídáme se.
Vybereme si oblečení a jdeme do
práce nebo do školy. Odpoledne
si jdeme zaběhat nebo třeba na
kávu. k večeři máme úplně běžné
jídlo. Pokud jsme single, opijeme
se u romantické komedie vínem,
pokud máme přítele, mazlíme se na
pohovce. Ano, my gayové jsme jako
vy. Jen máme lepší oblečení a jsme
o 100% víc úžasní.
Za tenhle potrhlý měsíc mi udělalo
radost jen málo věcí. No dobře, zas
tak málo ne, bylo jich víc než málo.
Hlavní je, že věc, která mě dostala
přes první měsíc roku 2017 byla prostá
píseň s prostým textem. (MIDI LIDI – NA
CO NESMÍŠ ZAPOMENOUT)
Tak jsem si přišel s tebou popovídat.
A RADY TI DÁT.
Na světe je DOBŘE jenom když ho MÁŠ
RÁD
ale kde to mám brát?
Nemusíš už NIKDY nechat na sebe ŘVÁT,
tak do oka drát,
Že seš borec nemusíš už na sebe HRÁT.
TRAPNÝ CHVÍLE NEJSOU s TÍM KDO TĚ MÁ
RÁD..
Nemusí ti překážet prašivej stát,
můžeš občas taky něco do rukou brát.
Není nutný jenom doufat, že to má ŘÁD,
MŮŽEŠ HO TY TOMU DÁT...
A jestli už máš zas NÁLADU PORAŽENOU,
jestli si tvá hlava vzala dovolenou.
A když se cítíš zas jak KAFKA před
PROMĚNOU,
tak ti zkusím připomenout.
A nemusíš se nikdy plazit po kolenou.
Nenechej si prací zkazit dovolenou.
A není nutný vždycky STÁT na ČERVENOU,
ale VĚTŠINOU choď na ZELENOU.
A nemusíš se vždycky jenom holit
pěnou.
Krize bývá rukou trhu prodlouženou.
A jestli si chtěl večer strávit se svou
ženou,
TAK NA TO NESMÍŠ ZAPOMENOUT.
Toužím po vás, ani nevím, jak jinak vás, můj anděli, oslovit.
Toužím po vás každým dnem od doby, kdy jsem byl od vás odveden, toužím po vás a chtěl bych vás
zas svírat v náručí. Nepustil bych vás hodiny! a pak bych s vámi, má paní, zase rád zneužil vaše
tělo k ukojení hanebných choutek, kterým jsem zcela podřízen vášní svého srdce. Rád bych tu
teď byl a činil spoustu věcí, které v přírodě nenalezneme a které jsou tak vlastní jen a pouze
člověku.
A přesto jsou natolik divoké a vášnivé, že se podobají hladovému psu, který lapil krásnou a silnou
laň, kterou teď zalehl a hraje si s ní jako s kusem masa, jehož síla jej ještě neopustila, ale
není dostatečně velká k osvobození a je naprosto oddána netvorovi stvořenému člověkem, který
způsobuje bolest a strach pro svou vrozenou touhu a potěchu z toho, co činí nehledě na bolest,
kterou tím způsobuje své oběti, již ani nezardousí, aby ukončil její soužení, naopak se vyhřívá
ve vášnivém pocitu blaha nad zoufalstvím a marnou snahou o získaní svobody.
Navzdory hladovému hltání těchto vášní vím, že i vám působí velkou touhu ony chlípné představy,
jimž jsme oba vystaveni.
A vím, jak dobře víte, že dravost svého počínání mírním do té podoby, kdy se i vy oddáváte těmto
pocitům blaha ze zhýralosti našeho počínání, protože jedině tehdy jsem i já šťastný a mohu si
tento natolik lidský svazek užít naplno.
Vězte, že i když vy jste svázána jen okovy a provazy, můj chtíč je uspokojován pouze s vaším
prožitkem z onoho pudu.
Nemohu na vás přestat myslet, celé dny jsou prázdné, ať je naplňuji čímkoli, a každé ráno cítím,
jak se hrozný hrot prázdné samoty zabodává hlouběji do mého srdce, které jako by bylo v jeden
okamžik drceno mlýnskými kameny a zároveň nuceno explodovat.
Potřebuji vás opět vidět, vidět váš úsměv, dotýkat se hedvábných vlasů a slyšet váš božský
hlas.
Chtěl bych vás na závěr poprosit o jediné, nezapomeňte se stále usmívat, protože způsob, jakým
vás miluji a jakým jsem k vám připoután, mi jen tehdy dovoluje být šťastným.
Na viděnou, má nejdražší a ze všech nejkrásnější, jsem navždy váš!
Ondřej Čechura
[]
[]

[]
Proto-Hippie
Přepadla mě nostalgie. Poslouchal jsem duše hladící písně starého amerického jazzu.
Byl to skutečně příjemný večer. Můj playlist rozhodl, že další v pořadí bude hit Nature Boy od
Nat King Colea. Cole zpíval něžným hlubokým hlasem velmi záhadnou píseň, ale ne melodií, nýbrž
textem. v té písni vypráví o chlapci, o nadaném chlapci, co našel smysl života a proplul celý
svět. Zpívá o svém setkání s tímto chlapcem a o tom, co ho naučil. Na někoho, jako byl Nat King
Cole, mi přišel ten text až moc mystický, magický. Jako by byl od vyšší entity, od Boha. Něco
takového mi zkrátka nesedělo do jeho tvorby. Ponořil jsem se do hlubin internetu a začal jsem
hledat člověka, který byl strůjcem tohoto záhadného textu. Byl to skutečně Bůh? Nebo to byl pouhý
člověk s vizí Boha?
Po ne tak dlouhém hledání jsem našel svou odpověd. Strůjcem byl muž jménem eden ahbez.
Muž, který byl doslova tím, o čem psal, Nature Boyem. Chlapcem v těle muže, který je velmi úzce
spojen s přírodou. Image dlouhých vlasů, plnovousu a sandálů ostře kontrasovala s tehdejším
obyčejným slušným Američanem. v době, kdy USA byla plná beatníků. Kdy se žilo ze dne na den
a svět měl jen pramálo pravidel. ahbez se narodil do židovské rodiny, která ho v útlém věku
opustila, a tak strávil větší část svého mládí v hebrejském sirotčinci. Po krátké době byl
adoptován a přejmenován na George McGrew. v 30. letech pracoval jako pianista ve vegetariánské
a RAW restauraci Eutropheon. Majitelé této restaurace byli zavázáni k německé filozofii zvané
Naturmench, která se vyznačovala silným vztahem k přírodě. Stal se členem této poněkud zvláštní
skupiny zvané „Nature Boys“. George si zpětně přisvojil jméno eden ahbez a trval na tom, aby se
psalo s malými písmeny. Podle jeho soudu pouze slova jako Bůh a Nekonečno mají právo na velká
písmena. o „Nature Boys“ se můžeme dnes bavit jako o prvních hippie. Nikdo z nich nebral žádné
drogy, nikdo z nich nepil, nikdo z nich nežil společensky přijatelným životem. Nazývejte je
blázny, ale byli to právě oni, kdo rozpoutal celé hnutí, které změnilo myšlení celé generace.
eden ahbez žil se svou manželkou a svým jediným synem pod písmenem L u HOLLYWOOD konstrukce.
Bylo známo, že žil pouze ze tří dolarů na den. Meditoval, spal pod širým nebem a tvořil
překrásné básně , které recitoval na svůj složený hudební podklad. Jeho básně skýtaly výbornou
rétoriku, souznění s přírodou, tulácký život a svobodu. Byl to hlas svobody mladé generace,
který byl bohužel zapomenut ve vlně nadcházejících hippie. Za svůj život složil a vydal jen jedno
album, Eden’s Island. Tento podivuhodný kus umění byl jako archetyp klasického hippie myšlení.
Zapomenuto, ale přesto uznáváno. Mystické melodie plné gospelu a až božské krásy. Básně tak
čisté, že měnily zlé dny v prosvětlená století. Každá skladba měla něco v sobě. Jistou čistotu
a krásu. Bylo psychedelické.. velmi psychedelické, ale bylo vůbec? eden ahbez nikdy nevzal do
rukou ani jednu drogu. Tak jak to může být psychedelické? Právě v tom se skrývá ta psychedelie.
v čistotě duše.
Václav Steinbach
K. K. O
Průvodce plzeňskými secondhandy, publikovaný
v minulém Čtverci mým spoluredaktorem, mne
přivedl na myšlenku čehosi obdobného. Stejně jako
[ja] miluje oblečení, já z duše miluji kakao.
a stejně jako secondhandy, i výdejny kakaa můžou
patřit k vašim oblíbeným. Dovolte mi se podělit.
Klasikou pro většinu členů naší skromné
redakce (a pro mne nejspíš také kakaárnou číslo
jedna) je Café Regner. Kolik jen jsme tam vypili
hrnků toho božského hustého nápoje s luxusní
pěnou, do něhož si člověk musí vhodit alespoň 6-
7 kostek cukru, aby se vůbec dal pít! v Regneru
navíc sledují poslední stravovací trendy a za
drobný příplatek vám kakao rádi připraví ze
sójového mléka.
Solidní kakao dostanete také v kavárně
Inkognito (o něco sladší, hustě napěněný nápoj
k vychutnání v útulném pološeru) nebo v Zach’s
Café (sladké, úžasně husté kakao za krásných 25
korun).
Nakonec bych ráda zmínila jeden podnik
mému srdci blízký, a tím je Mama’s Café. v téhle
malé kavárničce vedle Mikulášského náměstí vám
prodají hrnek nejprostšího kakaa a veganské vám
neudělají; vtip je ale v tom, že stojí směšných 13
korun. Výdělečné to být nemůže, přikláním se tedy
k názoru, že majitelky moc dobře vědí o houfech
studentů potulujících se kolem s prázdnými kapsami,
kterým by šálek kakaa zlepšil den z nuly na sto,
a tedy že jde o jistou formu dobročinnosti.
Chybí mi jakési morální poselství, něco
jako choďte do sekáčů, zachraňujte planetu, je to
ale poměrně těžké, když jde o kakao. Tak tedy:
pijte kakao, je totiž fakt dobrý.
Marie Kaiserová
[]

Poupě české literatury
Lukáš Funda
Jiří Orten
Vlastní jméno: Jíří Ohrenstein
Narozen: 30. 8. 1919 v Kutné Hoře
Vyznání: žid
Bydliště: Praha
Státní příslušnost: občan Protektorátu Čechy a Morava
“Je mi sedmnáct let.
Věk nadějí a snů… “
- A. Rimbaud
V duchu tohoto citátu odchází Jiří Orten do Prahy poté, co dokončil kutnohorskou reálku, stejně jako
Rimbaud odchází do Paříže. Praha se pro sedmnáctiletého Ortena stává místem, kde se může stát tím, čím chce
− a on chce být velkým básníkem.
„Chci být básníkem celým srdcem a ještě víc a chci za to zemřít.“ Tuto vysněnou touhu sdělil v jednom
ze svých dopisů Františku Halasovi.
Jiří se ocitá v Praze v době, kdy ještě zcela není dospělý − nicméně už dávno není dítětem − ale již
v prvních básních se objevuje určitý model jeho pozdější tvorby. Je zde znatelný důraz na citové vnímání
s občasnými uzlíky myšlenek. v letech 1936-39 probíhá jakési Ortenovo tvůrčí probuzení. Začíná publikováním
několika básní i próz v různých tiskovinách a za „probuzeného“ ho můžeme považovat po vydání první básnické
sbírky − Čítanka jaro.
Orten zatím neměl dost času na to, aby si vytvořil pevnější a hlubší osobní představy o pravdě života. Proto
se již od počátku Ortenovy tvorby nacházejí verše hledající duševní rovnováhu, verše prosté všeho klidu, verše,
které ale nacházejí tolik utišitelnou naději:
„Každého dne nové slunce hledáš
každého dne hlavu vzhůru zvedáš
Každého dne cítíš v prsou neklid
žádného dne nedovedeš neklít
Jednoho dne budeš možná jiný
docela vyrovnaný.“
Je paradoxní, že smrt Jiřího Ortena, žida, za druhé světové války, byla nešťastnou náhodou. v den svých
dvaadvacátých narozenin se v ulicích Prahy příliš blízko potkal s německým sanitním vozem a dne 1.9.1941 na
následky zranění umírá.
Více ukázek:
Čemu se báseň říká
Čemu se báseň říká
chtěl bys to udělat?
V ústraní do hrsti vzlykat
a hodně míti rád
Slyšíš? To ona tiká
Tak zoufale si hrát
Čemu se báseň říká
chtěl bys to udělat?
Snad víš že kolikrát
jsou slova strašně lichá
Bůh ústa uzamyká
nemůže více dát
Čemu se báseň říká
chtěl bys to udělat?
(1938)
Pod každým slovem
Pod každým slovem které váhá
a vázne v zubech váhající
pod každým slovem jež neuměl jsem říci
pod každým slovem schovaným na sítnici
jak obrázek kde dívenka je nahá
a skrývá dlaní kříž jenž mezi ňadry visí
a oči sklopeny chvěje se nedočkavě
(chtěla by ležet tam v té měkké trávě
být sevřena vším co je svět a tíha
a naplněna být jak hrozny vína)
pod každým slovem které zapomíná
na malou síň z níž nic se nenavrací
na toto srdce odedávna němé
na bránu ticha kterou neprojdeme
(1939)
Milostná
(úryvek)
Nech slova za dveřmi,
nevěř mi,
nevěř jim,
to se tak opíjím,
není-li jiného vína.
Jsi stinná,
jsi temná, šero jsi,
rozevíráš se za rosy,
a když ti koktám do ucha
jsi socha, která poslouchá
odlitku svého prosby.
(1941)
[10] [11]

zkouškový
zloděj spánku a chuti do života,
důvod pro litry slz, příčina
ztráty motivace či životních
snů, přílišného stresu, nekončící
prokrastinace a otrav kofeinem
[12] [13]

Perfect World
Kavárna se srdcem, nebo bez něj?
Jan Rosenthaler
Investigativní žurnalistika. Oddíl žurnalistiky, který je velmi náročný a vyžaduje mnoho času,
díl štěstí a mluvu diplomata. Přesto jsme se rozhodli se na ni vrhnout a odkrýt pro veřejnost
kauzu okolo kavárny Perfect World. Jelikož se o ni zatím média příliš nezajímají, naše ambice
sahaly minimálně k získání Pulitzerovy ceny. Ta se ovšem uděluje jen za významný literární počin
týkající se USA, tudíž nás patrně mine. Stejně tak i ostatní ocenění. Snad se staneme aspoň
laureáty cen časopisu Čtverec. Nechte na sebe promluvit níže napsané řádky a poslechněte si
příběh kavárny vyprávěný ze dvou zcela odlišných úhlů pohledu.
Perfect World, kavárna se
srdcem, bylo unikátní místo a v
celé České republice ojedinělé.
Největší rozdíl oproti ostatním
podnikům byl v tom, že jste za
zkonzumované zboží či potraviny zaplatili
tolik, kolik přišlo vhodné
vám. Prostě jste mohli přijít, vypít
tam půlku zásob, hodit do kasy pět
korun a odejít. Nebo naopak díky
příjemně strávenému odpoledni byť
jen nad jedním čajem nechat útratu
mnohonásobně vyšší než hodnota
čaje. Návštěvníci měli k dispozici
i list, kde si mohli přečíst, kolik
co stojí, a podle toho se rozhodnout,
kolik peněz věnují. Takto tedy přes
rok tato kavárna fungovala. Patřila
pod neziskovou organizaci Perfect
World, pod niž spadala i jazyková
škola patřící stejným majitelům.
Místo, přežívající jen díky
lidské solidaritě a mezilidskému
porozumění. Takový dokonalý ostrov
mezi mořem nenávisti. Jenomže se
začaly dít věci…
Na facebookové stránce podniku
se místo pozvánek na akce
a dalších běžných příspěvků zvoucích
k návštěvě začaly objevovat zprávy
zcela odlišného charakteru. Bývalí
zaměstnanci si začali stěžovat na
poměry v kavárně. Na to, že museli
i v této kavárně vydělávat
určitý obnos, nedostali zaplaceno,
co si odpracovali, že jim byly
falšovány smlouvy, či na nezájem
o podnik ze strany majitelů. Celá
tato kauza vyvrcholila přibližně
o týden později, kdy byla celá
kavárna zavřena. Níže jsou vyjádření
jak bývalých zaměstnanců
prostřednictvím FB i osobně, tak
vyjádření majitelky. Ani jedno
není nijak komentováno a čtenář
si musí názor utvořit sám. Jediná
konstatovaná fakta jsou buď ta, na
kterých se shodují obě strany, nebo
ta obecně známá. Případná poznámka
redakce je uvedena v [závorce].
Jsou zde dva hlavní protagonisté.
Jednoho nazývejme Kavárna se
srdcem (fb s příspěvky bývalých
zaměstnanců) a druhého Dominika
Pašková (majitelka).
Kavárna se srdcem: i když
šlo o kavárnu se srdcem, založenou
na dobrovolnosti, výdělky tu byly
velmi striktně kontrolovány. Ve
chvíli, kdy se majitelům nezdály
dostatečné, což se dělo velmi často,
dostali zaměstnanci vynadáno,
že se málo snaží a že kvůli nim
lidé utrácejí málo. Bylo to velmi
ponižující, někteří to nesli velmi
těžce…
Majitelka: My s manželem
rozhodně nejsme lidé, co někomu
nadávají. Můžete se zeptat kohokoli
například z našich lektorů
v jazykovce, kterých máme
v současnosti 20 a někteří u nás
pracují už po dobu 2,5 let. Jejich
výpovědi mají určitě větší hodnotu
než v případě někoho, kdo u nás
pracoval měsíc a půl. (Délka
pracovního úvazku právě onoho
posledního týmu kavárny.) Vyžadujeme
produkci a rozhodně chceme, aby
naši lidé dělali to, na čem jsme se
vzájemně domluvili. Pokud tomu tak
není, bavíme se o tom a určitě to
nenecháváme být.
Kavárna se srdcem: Smlouvy
podepisoval spolumajitel a zodpovědný
vedoucí, Ondřej Pašek. Jenomže
už předtím se budoucí
zaměstnanci dozvěděli, že místo
inzerovaných 50 korun na hodinu
dostanou 25. i tak, kvůli tomu,
že to přece dělají pro dobrou věc,
smlouvu podepsali. v kavárně potom
normálně pracovali, avšak když potom
chtěli zaplatit odpracované
hodiny, dozvěděli se, že Ondřej
Pašek nemá ve skutečnosti právo
nic podepisovat, takže v kavárně
vlastně ani nejsou zaměstnáni.
Takhle byli zcela jasným podvodem
obráni o peníze, jelikož se Ondřej
Pašek vydával za zplnomocněnce,
i když jím nebyl. To bylo domluvené
i s majitelkou, a takto okrádali
zaměstnance o peníze.
Majitelka: Fakt, že smlouvy
podepisoval manžel, je naprosto
v pořádku, neboť je zaměstnán
jako personalista naší společnosti
a interně má k tomuto plné právo.
To, že úmluvy s manželem jsou neplatné,
jsem napsala já Jakubovi
Jahlovi, když se v minulosti dožadoval
čehosi (už opravdu ani
nevím čeho), co dal údajně manželovi
k podpisu. Nechtěla jsem to
dále řešit, neboť to byla situace,
když už to všechno bylo až moc
vyhrocené a my neměli zájem se
s ním o čemkoli dalším bavit.
[Kavárna se srdcem umožňuje napsat
i anonymní přiznání. V něm je
možno rozebrat, jaký příběh se
stal pisateli, který byl dříve
také zaměstnán v Perfect Worldu.
K dnešnímu dni /13. 1. 2017/ jsou
zde zveřejněna tři, týkající se
více tématů, která ještě budou
probírána. Bohužel patrně kvůli
nedomluvě jsou shodná.]
Kavárna se srdcem: Zaměstnanci
dostávali platy o hodně
nižší, než mít měli. Bylo to
odůvodněno nedostatkem nasazení
při směně nebo tím, že neměli domluveno,
že se toto bude započítávat
do odpracovaných hodin.
Někteří odpracovali přes 200 hodin
měsíčně, za což dostali pouhých 1500
Kč. Například Karolína Teršlová
dostala místo 6 500 Kč pouhých 524
korun. Zaměstnavatelé tak okrádají
zaměstnance o řádně vydělané peníze.
Majitelka: Zaměstnanci nikdy
[14] [15]

nedostali nižší než slíbený plat -
jediný, u koho se tak stalo, byl
Jakub Jahl se svým přítelem Davidem,
se kterými byly domluvené činnosti,
za které měli být placeni. Výsledek
byl však takový, že nám na konci
měsíce předali takový seznam prací,
který byl absolutně nerelevantní
– obsahoval činnosti, které vůbec
domluvené nebyly (např. pečení dortů,
pořádání akcí dlouhých 12h za den),
a navíc oba zaměstnanci požadovali
proplacení i jiných různých aktivit,
které sice s prací souvisely, ale
nikdy nebylo domluveno, že budou
proplaceny (společné meetingy,
plánování apod.) z tohoto seznamu
jsme s manželem vybrali smysluplné
činnosti, které byly domluvené,
a ty jsme jim zaplatili.
Následně jsme se rozhodli s oběma
ukončit jakékoli pracovní vztahy,
neboť se nám tento způsob spolupráce
vůbec nelíbil, a celkově jsme jim
přestali naprosto věřit.
Kavárna se srdcem: Kavárna
měla v případě zisku zaslat veškeré
peníze na nadační fond
Dětských domovů. Majitelé sice
posílali všechen zisk kavárny na
nadační fond, ale zároveň vedli
finanční správu kavárny tak, aby
žádný zisk nebyl. v průběhu 3 let
se „zisk“ objevil podle samotných
majitelů pouze 2x – 95% času byla
tedy kavárna oficiálně ve ztrátě.
Majitelé se odvolávali na vysoký
nájem a vysoké náklady na kavárnu.
Podle oficiálních statistik kavárny
byly náklady 30 tisíc korun. Do
těchto nákladů však nepatřily: mzdy
zaměstnanců, náklady za potraviny
a další vybavení do kavárny! Je
možné, že by nájem byl 30 tisíc?
Není. Od správce objektu jsme
zjistili, že nájem byl 12 tisíc.
Kam mizelo měsíčně okolo 15 tisíc
(když odečteme něco málo za energii
a internet)? To si domyslete sami.
a na nadační fond to nebylo, jak
si můžete ověřit z transparentního
účtu.
Majitelka: Po roce
a pár měsících jsme se rozhodli
přestěhovat se z původních prostor,
které se dostaly do stavu, že
nedokázaly pokrýt náklady kavárny
ani tehdy, když návštěvnost byla
velmi vysoká, neboť prostor
byl dost malý a nájem vysoký.
Přestěhovali jsme se na Americkou
třídu, kde jsme si pronajali
prostor v té době nezkolaudovaný
ani na prodejnu, který potřeboval
celkovou rekonstrukci. Celkem jsme
do prostoru a všeho kolem změn
provozovny investovali v konečném
důsledku něco málo přes milion
korun, což byly stále peníze, které
jsme museli vydělávat ve škole,
jež fungovala pod stejným s.r.o.
Tyto náklady bylo samozřejmě nutné
započítávat do měsíčních nákladů
kavárny, o kterých tito naší bývalí
zaměstnanci tvrdí, že nebyly tak
vysoké, jak jsme tvrdili - sami
do nich však započítávají pouze
nájem, výplatu obsluhy, občerstvení
a jiné zásoby a energie. z tohoto
důvodu kavárna bohužel nestihla
nikdy pokrýt své náklady, i když
3x za její existenci jsme poslali
měsíční zisk na nadační fond,
neboť jsme měsíční náklady určili
na nějakou částku (kterou si teď
už opravdu nepamatuji), v rámci
které byla započtena jakási částka
z rekonstrukce, což bylo myslím
10.000,- nebo 15.000,- a v několika
měsících se podařilo vybrat více,
než byly tyto měsíční náklady.
[Bohužel není účetnictví
kavárny k dispozici. Na stránkách
kavárny se dají najít tabulky
s odpracovanými hodinami a inventurou.]
Kavárna se srdcem: Majitelé
prý chtěli u sebe zaměstnávat děti
z dětského domova, ale udělali
to jenom jednou s jednou dívkou,
kterou pak brzy poté vyhodili
spolu s celým týmem s výjimkou
jedné dívky. Jak vyplývá z dalších
výpovědí, zaměstnanci odešli dobrovolně
poté, co jim majitelé
určili, že musí za svou směnu
vydělat minimálně dva tisíce korun.
Mohou to udělat jakýmkoliv
způsobem, pozvat známé, uspořádat
akci či chytat lidi na ulici.
Jelikož většina z nich nikdy tolik
peněz za jednu směnu nevydělala,
rozhodli se dobrovolně skončit.
Majitelka: Ano, jednou
jsme skutečně udělali to, že
jsme určili minimum výdělku za
směnu dva tisíce. Dali jsme jim
tehdy možnost uspořádat na směně
jakoukoli akci a výslovně jsme jim
řekli, že komukoli, kdo má skutečně
zájem u nás dále zůstat a pracovat
na chodu kavárny, pomůžeme směnu
udělat nejlepší, jak bude možné.
Nikdo kromě jedné slečny neměl
zájem to ani zkusit. v tom případě
se nezlobte, ale s takovými lidmi
nemá cenu dále pracovat. Jsem si
jistá, že kdyby to alespoň zkusili
a byla by vidět opravdová snaha,
nikdy bychom je v té situaci
nepropustili.
Kavárna se srdcem: Majitelé
se o kavárnu příliš nezajímali. Na
starosti ji v podstatě měl jeden
ze zaměstnanců. Do kavárny přišli
tak dvakrát týdně, a to jednou
z toho byl jimi pořádaný meeting.
Zapomínali na nákupy, vozili je
pozdě a ještě ne všechno, co bylo
třeba k chodu kavárny. Do toho
v kavárně občas padaly z důvodu
špatného přimontování poličky
a teklo potrubí. Celkově byla
kavárna v dosti špatném technickém
stavu a majitelé se o ni ani o její
chod absolutně nezajímali.
Majitelka: Máme s manželem spoustu
energie a rádi ji dáváme do smysluplných
projektů. Rádi pomáháme
a povedlo se nám to u spousty
dětí z dětského domova Domino. Do
svých činností jdeme naplno a naše
jazykovka funguje dobře. Takto to
bylo i v případě kavárny. Pokud
jde o nefungující potrubí, tak se
například stalo, že tam byl úmyslně
vhozen hadr, který ho ucpal, což
pravděpodobně udělal některý ze
zaměstnanců, který věděl, jak na
to.
Zbývá vysvětlit několik
dalších věcí, kterým nemusel ve
výpovědích každý rozumět.
Jakub Jahl je bývalý zaměstnanec
Perfect Worldu a převážně
díky jeho iniciativě celá kauza
vznikla.
Jak se zaměstnanci dostali
k administrátorským právům facebookové
stránky? Kdyby přece začali
něco takového zveřejňovat, mohli to
majitelé zastavit a žádný šum by
nemusel vzniknout, nebo minimálně ne
touto cestou. Na Kavárně se srdcem
se o tom píšou dvě věci. Jednak,
že majitelé už se vyjadřovali dost
a že jim stránka nebude vrácena,
dokud nezaplatí, co mají. Dále je
zmiňováno, že Dominika a Ondřej
Paškovi (majitelé) mají zakázáno
cokoli komentovat nebo přidávat.
Obě tyto skutečnosti korespondují
s vyjádřením majitelky, která
ovšem dodává, jak podle ní k celému
ukradení (bohužel asi pro
to není korektnější slovo) účtu
proběhlo. Byla totiž automaticky
přihlášena na počítači v kavárně,
a tak to někdo využil k tomu, že
převedl administrátorská práva na
svou osobu. Takto si vzal nejen
stránku kavárny, ale i jazykovky
Perfect Worldu. (Na její stránce
se objevují stejné příspěvky jako
na Kavárně se srdcem.) Celý případ
poslali právnicky zpracovaný přímo
Facebooku. Jejich stížnost však pohořela
na tom, že nedokázali určit
současného správce jejich bývalých
účtů.
Kavárna byla oficiálně
zavřena 30. 11. Ještě ten samý den
byla ovšem vykradena. Z její pokladny
zmizelo přibližně osm tisíc korun.
Ani mříž, ani pokladna nebyly vůbec
porušeny, stejně tak jejich zámky.
Je tudíž velmi pravděpodobné, že
lupič musel mít od těchto dvou
zařízení, nebo minimálně od kasy,
klíče. Podle doplnění majitelky se
uvnitř pokladny místo peněz našla
kniha Richarda Haye Zadarmo ani
kuře nehrabe.
K Perfect Worldu se návštěvník
musel dostat velkým podchodem.
Ten se dal zavřít velkou
mříží, což se dříve nedělalo. Navíc
v průchodu sídlila i např.
restaurace Ganesh. Podle majitelů
pak docházelo k tomu, že Jakub Jahl,
který v Ganeshi také pracoval,
zamykal mříž, aby se dovnitř do
Perfect Worldu nemohl nikdo dostat.
(V neděli měla restaurace zavřeno,
ale Perfect World nikoli.) Šlo tedy
o naschvál. Sám zmíněný oponuje,
že bylo domluveno, že se mříž
bude zamykat vždy na noc, aby tam
nelezli opilci. Problém byl v tom,
že obsluha kavárny nedostala od
majitelů klíče.
Celá tato kauza se točila
okolo posledních přibližně tří
měsíců provozu kavárny. Jak to
ovšem vypadalo předtím? Podle
výpovědí zaměstnanců, kteří zde
pracovali přibližně před rokem, se
daly mezi tím, co tvrdí fb stránka
o konci kavárny, a jejich vlastní
zkušeností, najít rozdíly. Majitelé
měli o kavárnu zájem a zastavovali
se tady minimálně jednou denně.
Jinak prý souhlasí s vyjádřením
facebookové stránky Kavárna se
srdcem, i když je nutno dodat, že
jim přijde, že to nebylo tak hrozné,
jak je zde popisováno. Ale v zásadě
to podle nich vystihlo chyby, které
předtím viděli i oni.
Nezbývá než dodat poslední
zajímavost, a to, že majitelka Dominika
Pašková a Jakub Jahl jsou
spolužáci z gymnázia.
A nyní je tedy na samotném
čtenáři, aby si o celé kauze utvořil
vlastní názor. Proto jsem se jako
autor snažil nevnášet do textu subjektivní
názor a nechat všechny,
ať si situaci srovnají podle sebe.
Pokud by někoho zajímalo více, může
se obrátit buď na autora, nebo
přímo na zúčastněné strany. Tak ať
se vám z toho přemýšlení neudělá
z hlavy Čtverec.
[16] [17]

Ohnivý rozhovor
Jakub Jelínek
Ahoj, Dominiku.
Ahoj.
Jak se máš?
Mám se docela skvěle.
Řekneš mi to přesněji?
Mám se jako člověk, který se má
skvěle.
Co tě poslední dobou nejvíce naplňuje?
Tak, mě poslední dobou, a to nejen
poslední dobou, ale třeba posledních
deset let, naplňuje hlavně hraní.
Ať už to je hraní v divadle, v seriálu,
nebo jakákoliv činnost tomu
podobná. Naplňuje mě to a jsem rád,
když můžu někde hrát, vystupovat,
něco moderovat nebo bavit lidi.
Kde všude právě teď hraješ?
Právě teď působím ve dvou projektech.
Prvním projektem je inscenace našeho
souboru Buddeto, která se
jmenuje „Přemnohá dobrodružství,
jakož i hrdinské skutky rytířů
nízkého stolu – útržky eposu.“
Brzo budeme mít dvacátou reprízu
této inscenace. Myslím, že další
představení této inscenace nás
čeká v Karlových Varech. Ačkoli je
to patnáctý představení v řadě,
tak je to pro mě pořád super
pocit, když to můžu před někým
hrát, někomu to ukázat. a vlastně
ty jednotlivý příběhy v inscenaci
když můžu někomu ukázat a zároveň
tím i někoho pobavit. A druhej
projekt, ve kterým působím už téměř
druhým rokem, je seriál Ohnivý Kuře
na Primě. Tam stále v roli kuchtíka
Dominika v hotelové kuchyni. Tak tam
mě můžou pozorní, ale opravdu jen
pozorní diváci zahlédnout. (smích)
a možná to bude znít trošku divně,
ale to mě naplňuje trochu jinak,
ale rozhodně stejně intenzivně jako
hraní divadla. i přes to, že to není
tak velký jako třeba to divadlo, že
mě tam lidi nevidí, že tam třeba
nedělám bůhvíjaký činnosti, je tam
jinej kolektiv a probíhá to jinak
než u divadla, pokaždý mě to baví
a pokaždý, když jedu natáčet do
Prahy, je to jako kdybych tam jel
poprvé a naposledy a strašně mě to
baví.
To jsou dva projekty, ve kterých
působím stále, a potom samozřejmě
v improvizačním týmu Improstor
tady v Plzni, kde mě můžou diváci
vidět na různých improzápasech nebo
improshow.
Teď, jak jsi mluvil o tom slavném
seriálu TV Prima, mě napadla
otázka, kolik jsi v životě daroval
autogramů?
Tak teď jsi se hodně pousmál,
když jsi říkal, že to je slavnej
seriál. a já to chápu, že jsi se
pousmál, ale na druhou stranu já
jsem strašně rád, že ten seriál je
oblíbený tak, jak je, že to prostě
není nějaká romantická srágora, kde
jsou samý propletený vztahy, samý
vraždy a samý takovýhle věci, co by
lidi trápily, ale že to prostě je
komediální seriál, u kterýho se lidi
často jenom baví a je to všechno
braný s humorem a nadsázkou. Jsem
rád, že jsem součástí takového se-
Dominik Zakl, plzeňský divadelní herec, improvizátor a moderátor, který nyní ztvárňuje epizodní
roli v primáckém seriálu Ohnivý kuře. Studuje třetí ročník na SOŠ Obchodu, užitého umění
a designu v Plzni, obor cestovní ruch. Toto všechno o sobě sám napsal.
[18] [19]

iálu, který je takový, jaký je,
a není to něco, co někde běží už 20
let. a teď odpověď na otázku. Kolik
jsem rozdal autogramů? Rozhodně by
se to dalo spočítat na prstech jedné
ruky. Přesně si to úplně nepamatuju,
ale tak jako pět maximálně.
Chtěl bys s natáčením seriálů
pokračovat i v budoucnosti?
Určitě, pokud by přišla nějaká nabídka,
nebo pokud bych dostal šanci jít na
casting na nějakou roli, tak bych
určitě neváhal a tu nabídku vzal,
protože mě to strašně baví a svým
způsobem naplňuje. Je jedno, jestli
by to byl nějakej super seriál, nebo
seriál, ve kterým se už vystřídala
celá plejáda herců, prostě je to
zkušenost a na začátek se to hodí,
takže já bych určitě neváhal. Takže
kdyby přišla nějaká nová možnost,
rozhodně bych ji využil. a jsem rád,
že se Ohnivý kuře točí a já v něm
můžu účinkovat.
Až budeš starší, chtěl bys se
živit spíše jako divadelní herec,
seriálový herec, improvizátor, nebo
něčím úplně jiným?
Kdyby to bylo tak jednoduchý, že
bych si řekl, čím bych se chtěl
živit a živil bych se tím, tak bych
si vybral herce. Teď opravdu nevím,
jestli divadelního, nebo filmovýho.
Možná obojí, ale rozhodně by to bylo
herectví. Ale jelikož opravdu nevím,
ani co budu mít zítra k snídani,
nevím, co budu dělat za pár let.
Možná budu hrát v nějakém divadle,
v nějaké televizi a možná taky budu
sedět v cestovní kanceláři.
Řekneš mi něco o improvizaci, jak
jsi se k ní dostal?
Ano. (pauza, smích)
K improvizaci jsem se dostal před
čtyřmi roky, když jsem se dozvěděl,
že Martinka Jelínková začíná vést
improvizaci v Husovce. Tak jsem si
řekl, že to zní zajímavě a začal
jsem tam chodit. Prvně nás bylo pár,
pak se to postupně zvětšovalo. Hodně
mě to bavilo, bylo to takový, jak to
znaj lidi z televize, kde to dělá
ta čtyřka komiků, akorát to bylo
trošku jiný. Lepší, se mi zdá. No
a po těch pár letech, co jsme tam
určitá skupinka lidí chodili, jsme
vytvořili oficiální tým, Improstor.
a my vlastně teď jednou týdně
trénujeme, sídlo máme na Jižním
Předměstí, v Moving Station, občas
pořádáme improshow a je to strašná
legrace. a to nejen pro diváky, ale
i pro nás, protože vy vlastně nikdy
nevíte, co přijde, co bude, a musíte
ihned reagovat na to, co se děje na
jevišti. a je to jednak adrenalin,
jednak zábava a jednak si myslím,
že je to úžasná zkušenost do života,
protože od tý doby, co to dělám, tak
dokážu improvizovat na různý podměty
i v reálným životě. Takže to si
myslím, že se hodí jak do herectví,
tak i do normálního života. a myslím
si, že improvizace je takovej
nejlepší způsob odreagování, pro
herce i diváky.
Blížíme se k poslední otázce. Co bys
vzkázal celému světu?
Já si to musím trochu promyslet,
abych neřek nějakou ptákovinu.
Ale určitě bych řekl, že život je
takovej, jak si ho sami uděláme.
a určitou zárukou šťastnýho života
je brát věci s nadhledem, s humorem.
Bavit se, nebejt zapšklej, na
všechny uraženej. Ale prostě to brát
pozitivně, s nadhledem, a hned je
život o něco jasnější. a jak říká
zpěvačka Linda Finková, hlavně se
neposrat. o tom myslím, že ten život
je. Děkuju.
Věnováno památce Jamese Joyce
Věnováno všem, kteří nikdy nečetli Jamese Joyce, v kavárně však jeho Odysseu s hrdostí prohlásí za perlu
20. století. Věnováno nám.
Jan Anděl - Volná tramvaj vědomí
Napsáno na zastávce a v tramvaji.
Páni tak teď mam psát všechno co mi proběhne hlavou běhá mi hlavou že moje babi tenhle článek nepochopí na
mobilu se mi píše špatně mám asi moc velké prsty
páni už to všechno taje a začíná být teplo jupí ta paní mi někoho připomíná kdybych jen věděl koho hm asi
nějakou herečku ježiši ta paní která řídí auto vypadá tak na 13 poslouchám Jacksona Browneho These Days
tudů a mám vlastně dobrou náladu ale taky špatnou jelikož jsem prošel nejvetší katarzí svého života katarze
je zvláštní slovo nejmenuje se tak nějaká slovenská kapela mám hrozně rád Slováky vlastně je mi fuk jak
vypadají stačí když promluví a jdu do kolen hahaha tohle nikdy neříkám jít do kolen je to jako nějakej
rock&roll tanec kde je ta tramvaj prsty mi mrznou a já nemůžu psát je to k zlosti a hele už jede vždycky je
mi záhadou proč tramvaj č.2 jezdí delší než tramvaj č.1 není to diskriminace lidí kteří jezdí 1 propána tahle
paní má vážně obludně barevnou tašku 14:20 já jedu včas to je ale překvapení ach bože na všech billboardech
jsou jen rádoby sexy holky proč tam nejsou i sexy kluci já bych si něco koupil od sexy kluka patriarchát je
hnus fíha ten dům je zvláštní a taky je vlastně zvláštní co se mi všechno honí hlavou když to vidím napsané
už dál psát nebudu mám podivný pocit v prstech když píšu dlouho na mobilu takový pocit úzkosti zmítá mnou
něco podivného
Jan Sýkora - Proud
Napsáno v koupelně.
Zkouším teplotu a snažím se několika lehkými pohyby najít ideální rovnováhu mezi teplou a studenou po chvíli
zkoušení se mi to nakonec daří teď už budu jenom čekat až se napustí je tady hodně věcí které můžu dělat
zatímco čekám ale ta vana vlastně ani není tak velká možná že tak dlouho čekat nebudu tak si třeba zapnu
hudbu je to taková moje úchylka ale taková ta kterou se rádi chlubíte protože na ní najdete něco romantického
a přijmete ji za součást sebe kdykoliv jdu do vany nebo se jdu osprchovat pouštím si Phila Collinse vlastně
se už bez něj nemůžu mýt potřebuji mýdlo teplou vodu a jeho je to trochu úchylný ale každý má nějakou
úchylku i když to nepřizná vlastně jich mají rozhodně víc než jednu každý má rád něco trochu neobvyklého já
sám těch úchylek mám spousty a tohle je jedna z nich zpíval v osmdesátých letech a osmdesátky jsou naprosto
nejlepší dost často se o tom hádám s ostatními ale tak moc funky období v historii už prostě nenajdete vody
už je tam tak akorát takže uléhávám a relaxuji při něžných tónech hudby Phila Collinse.
[20] [21]

Ztráta ztraceného
A pak napíši náš příběh, naše lehkomyslné a promarněné nic. První písmena jsou tak silná. Téměř vyrytá
skrz na skrz papírem. Má ruka šíleně sebejistá. Přesto píši s lehkostí a spokojeností. Přemýšlím, jak tvé
jméno vyniká v tom houfu, v tom nekonečnu písmen a slov. Ta zahořklost každé inkoustové fráze. Ze začátku,
byla jsem si tak jistá, že ten malý pomuchlaný útržek papíru postačí. a najednou pocit strachu, že příběh
dopsat nedokážu. Mé pero začernilo už tolik. s každým úbytkem čistého papíru má ruka slábne. Sebejistota se
rozplývá. Najednou. Zčistajasna, zdají se roztřesená všechna naše písmena. Poslední slovo vyvedeno tenounkou
linií se po papíru rozpíná. Moje ruka, již se to psaní snaží vzdát. Ale nemohu úplně přestat psát. Poslední
písmeno předurčeno být tím koncem. Jak po jeho tenké hraně má ruka s perem sklouzává. Nechtělo se mi odlepit
hrot. s nádechem pero nakonec odkládám. Pohledem přejíždím každé slovo. Přemýšlím jen, kde a jaká slabika
by se dala zlepšit. Jaké písmeno bych obtáhla. a pak tam sedím. Tvář od textu odvrácená. Dochází mi. Vnímám
to, že jsem náš příběh nikdy neměla začít psát.
Klára Dvořáková – externí přispěvatel
[22] [23]

Ryby - Dudlíček. Štír - Svůj život. Rak - Fixka. Váhy - Prstíček.
Vodnář - Fonty
nepodporující
češtinu.
Panna - Formování
novodobého českého
národa.
www.axa2016.wordpress.com
www.facebook.com/ctvereczla
Býk - Ars Poetica.
Blíženci - Penis.
HOROSKOPY
Střelec - Jan
Anděl.
Lev - Banán.
Beran - Tvoje
máma xd.
Kozoroh - Okurka.
[24]