Znojemská okurka A5.indd - Znojemský týden

Hans Zuckriegel 

Znojemská 

okurka 

Přeložil Pavel Smutný 

Vydalo Občanské sdružení Znojemské okurky

Opat Louckého kláštera ve Znojmě Sebastian Freitag z Čepiroh 

(1533-1585)

Spoluautoři projektu 

Město Znojmo 

Jihomoravský kraj

Děkujeme partnerům projektu

Hans (Johann) Zuckriegl 

se narodil 5. 10. 1914 ve Vrbovci. 

Vystudoval vysokou školu s technickým 

zaměřením (chemie). V 

roce 1940 se mu ve Znojmě narodila 

dcera Heidrun. Rok 1945, konkrétně 

pražské květnové povstání, ho zastihl 

v Praze v uniformě Wehrmachtu. 

Čeští kamarádi z vysoké školy mu 

opatřili civilní šaty a propašovali ho 

k Američanům. Ti ho však za týden 

vydali Rusům. Ze zajetí podle svých 

vlastních slov uprchl a podařilo se 

mu dostat se až do rodné vsi, kde 

však nikoho nenašel. Tedy nikoho z 

jeho blízkých. 

Všichni byli odsunuti. Uprchl tedy 

do Rakouska a usadil se ve Vídni, 

kde se mu postupně narodily ještě 

další dvě dcery a syn Johann. Po 

různých pracovních peripetiích pracoval 

u fi rmy Benkiser a později 

založil vlastní společnost Zuckriegel 

Ges.m.B.H., která se zabývala vodní 

technikou. 

Všechen svůj volný čas ale věnoval 

dokumentaci života na jižní Moravě. 

Napsal dějiny Vrbovce (Urbau), 

sbírku pověstí Im Märchenland der 

Thayana, Díe südmährische Goldhazbe 

und seine Verwandte (o čepci, 

který nosily dívky ke kroji). Dějiny 

vinařství na jižní Moravě. Slovník 

jihomoravského nářečí aj. Za jeho 

dílo mu byla udělena cena pro kreativní 

spisovatele seniory (Basilej). 

Zemřel 26. 4. 2001 ve Vídni.

Bohatá historie, množství památek, 

nedotčená příroda a výtečné víno. To 

jsou některé z asociací, které se lidem 

vybaví, když se mluví o Znojmě. Ani 

jedna z těchto věcí ale zdaleka nedosahuje 

slávy znojemských okurek. Specifi cká 

sladkokyselá chuť nakládaných okurek 

je tím, co město proslavilo u nás i daleko 

za hranicemi České republiky a Evropy. 

Právě okurky jsou i to hlavní, co si většina 

Čechů s jihomoravským městem 

spojuje. Nezáleží na tom, zda je odrůda 

znojemských okurek v tuto chvíli více či 

méně rozšířená nebo zda ve městě funguje 

konzervárenský podnik na jejich zpracování, 

Znojmo je v myslích lidí s okurkami 

již neodmyslitelně spjato. Důkazem 

může být i množství receptů na jejich 

zavařování, které prošly v jednotlivých 

rodinách spoustou úprav jen proto, aby 

Město Znojmo 

byla výsledná chuť co nejpodobnější té 

klasické, vyráběné dodnes pod značkou 

Znojmia. I v dnešní době jsou tyto recepty 

střeženým tajemstvím, které se dědí z 

generace na generaci. 

Téměř ke všem znojemským atributům 

již byla napsána spousta slov, vyšlo mnoho 

publikací. Na to nejtradičnější se ale 

zapomínalo. Publikaci věnovanou znojemským 

okurkám jsme zatím budoucím 

generacím dlužili. Doufám, že kniha 

přispěje právě k uchování jejich slávy 

pro budoucnost. Vzhledem k dosavadní 

absenci takové knihy na trhu ale věřím, 

že přinese cenné informace o historii a 

osudech této tradiční plodiny i pro současné 

čtenáře. 

Ing. Petr Nezveda 

starosta města Znojma

Jihomoravský kraj 

Vydáním knihy Znojemská 

okurka v češtině doháníme 

jenom to, co zanedbali naši 

předchůdci. Stará moudrost 

říká, lépe později než vůbec. 

Věřím, že vydání této knihy 

je jenom počátek, a že přispěje 

k návratu ztracené výroby 

okurek do Znojma. Skončení 

výroby okurek ve Znojmě byla 

ztráta nejenom pro Znojmo, ale 

pro celý kraj. Dívejme se tedy 

do budoucnosti s nadějí a optimismem. 

RNDr. Igor Poledňák, zástupce 

hejtmana Jihomoravského

RNDr. Marta Bayerová 

poslankyně parlamentu České republiky 

Znojemská okurka patří ke Znojmu tak 

jako Plzeňské pivo k Plzni, Budvar k 

Českým Budějovicím nebo Olomoucké 

tvarůžky k Olomouci, dort Sacher k 

hotelu Sacher a Vídni. Historií a proslulostí 

jejího pěstování a tradičního zpracování 

se doslova v celém světě může 

řadit k takovým národním kulturním 

památkám, jako jsou Znojemská rotunda, 

Loucký klášter a k celé památkové 

rezervaci města Znojma. Prokázal to i 

nedávný průzkum, který zadalo město 

Znojmo. Na prostou otázku co se lidem 

vybaví, když se řekne: „Znojmo“, jich 

30% jednoznačně odpovědělo: „Okurky“. 

Znojemská okurka vstoupila v 

minulosti v našem regionu do lidových 

písní a pořekadel, ale zpívá o ní i současný 

zpěvák Ivan Mládek. Jako poslan- 

kyni PS PČR i jako zastupitelku města 

Znojma mě těší, že tento projekt podporuje 

i naše město a věřím, že okurka 

sehraje významnou roli i v budoucnosti 

našeho regionu. 

Současně bych chtěla poděkovat Občanskému 

sdružení Znojemské okurky, 

že vůbec vzniklo, a že se ujalo vydání 

překladu knihy o historii Znojemské 

okurky od Hanse Zuckriegla, rodáka z 

Vrbovce. 

Pokládám vydání této knihy v češtině za 

mimořádně záslužný kulturní čin v roce 

2007, který se ve Znojmě uskutečnil. 

Přeji všem hezké počtení. A při konzumaci 

okurkových plodů dobrou chuť! 

RNDr. Marta Bayerová, poslankyně 

PS PČR, zastupitelka Města Znojma

Ing. Ladislav Skopal 

poslanec parlamentu České republiky 

Znojemská okurka je pro mě osobně věc 

významná. Má to mnoho důvodů. Jedním 

z nich je i ten, že jsem ji věnoval část svého 

života ve Znojmii Znojmo. Pracoval jsem zde 

ve vedoucí funkci a snažil jsem se znojemskou 

okurku prezentovat nejenom na výstavách v 

ČR, ale i v zahraničí. 

Myslím si, že pro město Znojmo je velká škoda, 

ne-li tragedie, že došlo k tomu nejhoršímu. 

Po Znojmii Znojmo zbyla jen hromada sutě a 

výroba se přesunula do Hamé Babice. Určitě to 

je věc, která pro Znojmáky – patriot - znamená 

určité pokoření a hlavně smutek nad tím, že 

se nepodařilo zachránit tradice, které budovali 

generace předků před námi. 

Přesto se nevzdávají. Stále existuje snaha oživit 

tradici znojemských okurek, a to za námahu 

jistě stojí. Ani já tento těžký úkol nevzdávám. 

Chci říci, že i já se budu maximálně snažit, 

aby výroba okurek byla na Znojemsku znovu 

obnovena. Určitě to nebude v takovém rozsahu, 

jako v minulosti. Ale věřím tomu. A už 

dnes mám za sebou některé podnikatele, kteří 

by šli do toho, aby se zde vybudovali linky na 

zpracování okurek. 

Chybět bude jen ochranná známka, která už 

byla v minulosti prodána. Bohužel. Ale i přesto 

si myslím, že zákazník a milovník sladkokyselé 

pochoutky si zaslouží, aby opravdu jedl 

pravou znojemskou okurku sklizenou z polí 

na Znojemsku - naloženou v pravém znojemském 

láku. A že je tak nezaměnitelná, že to i 

pozná. 

Věřím tomu, že s pomocí podnikatelů a za 

podpory představitelů města Znojma se nám 

podaří tento záměr realizovat co nejdřív. 

Ing. Ladislav Skopal, poslanec PS PČR

DELTA pekárny, a.s. 

Je nesmírná škoda, že Znojmo 

ztratilo výrobu okurek, která zde 

byla již staletí a stala se neodmyslitelnou 

součástí Znojma i regionu. 

Ze Znojemské okurky se stala 

v okamžiku zrození „znojemského“ 

receptu na konzervování 

mimořádná gurmánská pochutina. 

Pochoutka, která se stala 

známá nejenom u sousedů, ale i 

ve světě a navíc přinášela regionu 

i nemalou prosperitu. Věřím, 

že vydání této knihy nezůstane 

jenom kulturním počinem, ale 

stane se i výzvou do budoucnosti 

a napomůže obnově pěstování 

a konzervování okurek ve Znojmě 

a regionu. Je to především o 

vůli, ale i politické podpoře. Rád 

bych u toho byl a jsem připraven 

pomoci. 

Jaroslav Michael Pařík, 

prezident DELTA Pekáren.

Podle staré tradice přinesl okurky do Znojma opat 

louckého kláštera Šebestián Freitag z Čepiroh. Byl 

skutečně jeden z těch, kteří zanechali v historii Znojma 

hlubokou stopu. 

Víme o něm, že se narodil r.1533 v zemanské rodině 

pocházející z tvrze Čepirohy nedaleko Mostu v 

Čechách. Mostecko bylo v té době převážně české. 

Při studiích na universitě tak vynikal, že si ho vybral 

sám císař Maxmilián za instruktora pro svého syna 

Rudolfa, pozdějšího císaře. Tato známost s císařem 

velmi ovlivnila jeho pozdější život. Odešel pokračovat 

ve studiích do Itálie, 

tam vstoupil k maltézským rytířům a jako velící 

důstojník se účastnil námořní bitvy u Lepanta 

7.10.1571, kde křesťanská vojska zastavila postup 

Turků do Evropy. Choval se tak statečně, že Benátčané 

mu postavili pomník s oslavným nápisem. 

Všechny jeho známé portréty jsou v rytířském brnění. 

Teprve potom ve zralejším věku téměř čtyřiceti let 

zvolil duchovní dráhu. Krátce pobyl u jezuitů, kde 

si získal další dobré přátele a v r.1572 se objevuje 

jako novic kláštera premonstrátů v Louce u Znojma. 

Císař Maxmilián ho ještě jako novice pouze s jáhenským 

svěcením 11.10.1573 jmenoval louckým opatem 

s velkým očekáváním, že do neutěšeného stavu 

kláštera uvede pořádek. Papež potvrdil jeho volbu 

až za 3 roky, kdy už byl knězem a ve své funkci se 

opravdu osvědčil. 

Konec 16.století byl na Moravě dobou napětí mezi 

katolickým a evangelickým vyznáním. Po Freitagově 

jmenování opatem, utekla z kláštera řada luteránsky 

smýšlejících řeholníků, v klášteře jich zůstalo 

pouze sedm. Přátelé z jezuitského řádu mu doporučili 

oslovit jejich novice v kolejích v Praze, Olo- 

Jindřich Bartoš 

znojemský děkan 

mouci, Brně a Vídni, dva spolehlivé bratry získal od 

opata kláštera v Teplé a s nimi začal obnovu kláštera 

i katolického náboženského života ve Znojmě. S 

pomocí jezuitů také založil v klášteře alumnát pro 

30 chlapců, kde by se připravovali na duchovní 

povolání.U kostela sv. Mikuláše ustanovil schopné a 

pravověrné kazatele. Časté spory s městskou radou, 

která mu dělala samé naschvály, musel několikrát 

řešit s pomocí císaře. Dále založil v klášteře hudební 

seminář, pro který získal kvalitní umělce z Vídně 

a z Itálie. Dal do pořádku zanedbané a zadlužené 

klášterní hospodářství a začal stavebně obnovovat 

klášter i některé kostely, zvláště v Dyjákovičkách a 

v Loděnicích u Pohořelic. Mimořádnou památkou 

na jeho působení v Louce je renesanční oltář v kapli 

sv.Šebestiána v klášterním kostele. 

Ve snaze prospět obyvatelům v dobách epidemií 

nechal přivézt semena okurek, o kterých se věřilo, 

že dovedou vyléčit mor. Pěstoval je zprvu na klášterní 

zahradě, později na klášterních farách v celém 

okolí. Odtud se pak jejich pěstování rozšířilo po 

celém kraji, a protože se jim zde velmi dařilo, stalo 

se jejich pěstování pro Znojemsko zcela charakteristickým. 

Zemřel r.1585 a byl pohřben v kapitulní kapli starého 

kláštera. Po zrušení kláštera v josefi nské době 

byly jeho ostatky vyzvednuty a pohřbeny na louckém 

hřbitově, vzácná cínová rakev prodána vetešníkovi. 

Opat Šebestián Freitag z Čepiroh za 12 let svého 

působení v Louce, naplněných starostí o víru lidu ve 

složité náboženské situaci, podstatně ovlivnil život 

na Znojemsku ve své době. 

Jindřich Bartoš 

Znojemský děkan

Johann Zuckriegel ml. 

Dostat se k potomkům Hanse Zuckriegela, 

aby s nimi bylo možné projednat vydání 

knihy jejich otce v českém jazyce, nebylo 

jednoduché. Na původní adrese Hanse 

Zuckriegela už nikdo z nich nebydlel. Ve 

vídeňském telefonním seznamu sice bylo 

Zuckriegelů několik, ale žádný z nich nebyl 

příbuzným autora knihy a ani o něm nic 

nevěděl. 

Nakonec pomohly až známosti našeho 

externího spolupracovníka a rakouského 

publicisty Reinharda Franze Kaufmanna. 

Ten se po sérii telefonátů nejprve na úřady 

různých městských částí Vídně a posléze 

také na několik advokátních kanceláří 

dostal k adresám i telefonním číslům všech 

čtyř Zuckriegelových dětí. S jeho synem 

Johannem pak domluvil sraz v jedné z 

vídeňských kaváren nedaleko jeho bydliště 

na Pyrknergasse. Bylo to takřka za rohem 

od sídla novin Neue kronen Zeitung, kde 

Kaufmann dlouhá léta působil. Usadili jsme 

se ve smluvené kavárně a čekali. Vzhledem 

k tomu, že Hansu Zuckriegelovi by bylo již 

třiadevadesát let, odhadovali jsme, že jeho 

syn už bude zřejmě v důchodovém věku, ale 

přišel sympatický muž ve středních letech a 

sportovní bundě. Po chvíli váhání se vydal 

k našemu stolu a mohli jsme se seznámit. 

„Byl jsem nejmladší a narodil jsem se už 

tady ve Vídni. Tak toho moc o otcově působení 

na Znojemsku nevím. To spíše nejstarší 

sestra. Té už je šestašedesát a ví toho daleko 

víc než já,“ konstatoval Johann Zuckriegel 

překvapený tím, že se o otcovu spisovatelskou 

činnost někdo zajímá. „Vím, že napsal 

několik knih, které vydalo Sdružení Jihomoravanů 

v Geislingenu, tam by také měli 

být podklady k nim. Já je nemám,“ dodal 

Zuckriegel junior. 

S udělením autorských práv na otcovu knihu 

poté, co si nechal vysvětlit podrobnosti, 

souhlasil: „Mluvil jsem o tom se sestrami. 

Otec, kdyby žil, by měl určitě radost, že 

jeho kniha vyjde i v češtině,“ konstatoval 

Johann Zuckriegel.

Občanské sdružení 

Znojemské okurky 

Znojmo, staré královské město s přemyslovským 

hradem nad Dyjí jako centrum 

údělného Přemyslovského knížectví, 

jehož knížata usilovala o vládu nad 

celým Českým knížectvím. Město s 

Národní kulturní památkou – Rotundou 

sv. Kateřiny, městskou památkovou 

rezervací, Louckým klášterem a další 

spoustou významných historických 

staveb a památek. Město, které dalo 

Českým zemím, Evropě i světu mnoho 

významných osobností. Město, které 

obohatilo kulturu o vynikající keramiku 

a víno, které se pilo na královském dvoře 

a dnes se pije na Pražském hradě, sídle 

presidenta. Město se starou bohatou historií 

srovnatelnou s Prahou. A přece dalo 

světu ještě něco : Znojemské okurky. Je 

bohužel smutnou a trpkou pravdou, kterou 

konstatuje ve své knize Die Znaimer 

Gurke – Znojemská okurka, Vrbovecký 

rodák Hans Zuckriegl, že přes světovou 

proslulost, je Znojemská okurka jen velmi 

málo zdokumentovaná. A nebojme 

se přiznat, že ve Znojmě, na Moravě a v 

Čechách toho o Znojemské okurce víme 

ještě méně než v sousedním Rakousku. 

Samozřejmě až na čestné výjimky. 

Rakousko může v tomto směru poděkovat 

Hansi Zuckrieglovi, že nás v tomto 

postavilo do situace, kdybychom se 

měli stydět. Hans Zuckriegl ve své knize 

odvedl práci, kterou by dnes již nikdo 

nebyl schopen udělat. Tím zachránil pro 

světové kulturní dědictví vědomosti, které 

by jinak byly navždy ztraceny. Zde 

zůstal i velký dluh Znojemského musea 

a města samotného i jeho představitelů, 

kteří se včele města za uplynulých více 

než 60 let vystřídali. Škoda, že pro Hanse 

Zuckriegla historie Znojemské okurky 

končí rokem 1945. Naštěstí neskončila. 

Žila dál. Sice v jiné podobě a dimenzi, 

často zneužívaná i politicky a ideologic-

A.S.A. EKO Znojmo 

Již 12 let společnost .A.S.A. spolupracuje 

s městem Znojmem v oblasti systémového 

řešení nakládání s komunálními odpady prostřednictvím 

společně založené fi rmy .A.S.A. 

EKO Znojmo, s.r.o. Za tuto dobu se vzájemně 

vybudovaly velmi dobré vztahy a společnost, 

kterou spolu oba společníci založili plní 

úspěšně záměr, pro který byla společnost 

založena. 

Od doby převzetí svozu a odstranění komunálních 

odpadů na území města Znojma 

uplynula již dlouhá doba a za tu dobu společnost 

.A.S.A. EKO Znojmo prošla určitým 

vývojem, který nebyl jednoduchý, ale který 

byl vždy ku prospěchu věci. V době, kdy společnost 

.A.S.A EKO Znojmo zahajovala svoji 

činnost byl její hrubý obrat okolo 12 mil. Kč, 

v dnešní době se pohybuje okolo 85 mil. Kč. 

Začala se obnovovat svozová technika, odpadové 

nádoby na komunální odpad, odpadkové 

koše na území města, byl zahájen provoz 

sběrného dvora odpadů a v neposlední řadě se 

rozvíjí i separace odpadů. Společnost .A.S.A. 

EKO Znojmo se stala odborným garantem 

městu Znojmu při realizaci projektu vybudování 

Regionálního odpadového centra na 

zpracování využitelných složek odpadu, které 

bude fi nancováno z rozpočtu Evropské unie 

stejně jako realizace projektu kompostárny v 

obci Únanov. 

V roce 2002 rozšířila společnost svou činnost 

i o oblast čištění a údržbu místních komunikací. 

Tato činnost je poměrně úzce svázaná 

s odpadovým hospodářstvím a více méně 

se vzájemně doplňují. Při záplavách v roce 

2002 se společnost .A.S.A. EKO Znojmo 

významným způsobem podílela na realizaci 

preventivních opatření, které měly snížit riziko 

poškození majetků občanů v záplavových 

oblastech, následně pak zajišťovala likvidaci 

odpadů a úklidu zatopených částí města Znojma. 

Tato činnost společnosti .A.S.A. EKO 

Znojmo byla hodnocena na mimořádném 

zasedání zastupitelstva města Znojma v době 

záplav za vysoce profesionální. 

Společnost .A.S.A. EKO Znojmo je od roku 

2003 držitelem certifi kátů ISO 90001, ISO 

14001 a OHSAS 18001 a certifi kátu SUCO 

- Odborný podnik pro nakládání s odpady 

a nadále se snaží si udržet vysoký standard 

služeb, které nabízí svým zákazníkům. 

Mgr. Josef Esterka 

jednatel společnosti

Ing. Karel Doležal 

Jako potomek rodiny Wertheimerů, 

která do druhé světové války vlastnila 

okurkárny na Tovární ulici ve 

Znojmě, jsem rád, že jsem měl možnost 

přispět jménem naší společnosti 

alespoň malým sponzorským darem 

k vydání této knihy. Mrzí mne, že se 

právě na případu znojemských okurkáren 

ještě i po roce 1989 tak nehezky 

ukázalo, jaké škody dokážou 

napáchat komunisté, ať už vlastní 

neschopností nebo bezohlednou sna- 

hou o nezasloužený prospěch. 

Můj pradědeček, Richard Wertheimer, 

žil v době, kdy ve Znojmě žádní 

komunisté nebyli a vyráběly se tam 

vynikající okurky. Chci věřit, že až 

komunisté zase zmizí, našemu městu 

se začne znovu dařit - a třeba dojde i 

k obnovení okurkářské tradice, která 

Znojmo proslavila po celém světě. 

Ing. Karel Doležal, RYANT, s.r.o.

Slovo překladatele 

Práce Hanse Zuckriegla není pouze svědectvím 

o tradici pěstování znojemských 

okurek. Je také přesvědčivým vyjádřením 

autorova těsného sepětí s rodnou zemí, k 

níž ho stejně jako řadu jeho krajanů vázalo 

staleté spojení se zemědělskou půdou 

a práce na její kultivaci. Jeho vzpomínky 

mají podobně jako jiná díla memoárové 

literatury výrazně subjektivní odstín. 

Nejsou však v prvé řadě nějakou politicky 

či národnostně laděnou závětí, avšak 

především holdem práci a životu mnoha 

generací a jimi vychované „Princezně 

Okurce“. Tomuto emotivnímu vztahu 

odpovídá mnohdy poněkud patetický tón, 

jejž však překladatel nesmí vytrhovat z 

kontextu celého díla. To je nasyceno dnes 

již často jen velmi těžko dostupnými a 

pečlivě utříděnými informacemi o historii 

pěstování a konzervace znojemské 

okurky a nesčetných obyčejích, jež byly 

s péčí o tuto plodinu neoddělitelně spjaty. 

Pro tento náročný překlad bylo třeba 

prostudovat nejen nejrůznější odbornou 

literaturu z oblasti zemědělství, konzervárenství, 

historie, ale s pomocí speciálních 

příruček a díky neocenitelným kon- 

zultacím s rakouskými přáteli proniknout 

i do dialektologických nuancí němčiny, 

jíž se na Znojemsku hovořilo. Autor uvádí 

řadu zemědělských termínů, označení 

nástrojů, předmětů apod. právě pod jejich 

dialektovým označením. Svému dílu tak 

nevtiskuje výlučnou pečeť jazykově neutrální 

informativní literatury, avšak daří 

se mu zachytit též nezaměnitelné ovzduší 

života původních obyvatel úrodné krajiny 

v blízkosti Znojma. Při překladu jsem 

plně respektoval autorovo rozvržení textu 

a jeho osobitý styl, v němž se mísí rovina 

faktografická s prvkem vyprávění. Jedná 

se vlastně o příběh, líčící osud hlavní 

hrdinky, který byl pohnutý stejně tak jako 

osudy jejího rolnického dvora. Byl bych 

rád, kdyby publikace Zuckrieglovy práce 

přispěla ke znovuobjevení a obnovení 

tradice světově proslulého znojemského 

klenotu, jehož příběh nám může zároveň 

napomoci k uvědomění si vlastních, 

mnohdy bolestně pozapomenutých či 

ztracených kořenů… 

Pavel Smutný

Hans Zuckriegel 

Znojemská 

okurka 

(Die Znaimer Gurke) 

Od bradavičnatého, hořkého a sporého pokrmu 

chudých ke světově proslulé lidové delikatese 

Přeložil Pavel Smutný

Obsah 

Předmluva 

1. Dějiny znojemské okurky 

2. Pěstování okurek 

2.1 Nároky, škůdci, choroby a vady okurek 

2.2 Příprava okurkového pole a semene 

2.3 Ošetřování okurkového pole 

2.4 Sklizeň, druhotná a následná plodina 

3. Využití okurky 

3.1 Hospodářský faktor 

3.2 Zisk 

3.3 Prodej 

3.4 Vlastní spotřeba 

3.5 Konzervace 

4. Konkurenti znojemské okurky 

4.1 Okurka z Březí 

4.2 Žatecká okurka 

4.3 Další oblasti pěstování okurky 

5. Chronologie znojemské okurky 

6. Dokumentace 

6.1 Statistika 

6.2 Konzervárny, zpracovatelé okurek a obchodníci s okurkami 

6.3 Peněžní ústavy ve Znojmě 

6.4 Zemědělské školy 

6.5 Recepty 

6.6 Zprávy 

6.7 Pohlednice, kresby a fotografi e 

6.8 Vysvětlení dialektových slov a zřídka užívaných výrazů 

7. Okurka v písni a zvycích 

7.1 Znojemská okurková hymna 

7.2 Několik „Gstanzln“ a písní o okurkách 

7.3 Rolnická přísloví 

7.4 Okurka ve verši… 

7.5 …a v próze 

7.6 Zvláštní pověry 

8. Pád znojemské okurky 

Doslov a rozloučení 

Prameny 

Pohled na kraj znojemských okurek 

Poznámka k českému vydání 

18

Podnět ke zpracování tématu znojemské okurky 

vzešel ze strany vlastivědného odboru dolnorakouské 

zemské vlády, jež měla pro svůj časopis 

zájem o napsání eseje o znojemské okurce a jejích 

dějinách, pěstování, prodeji a obyčejích, které jsou 

s ní spjaty. 

Při přípravě na tento úkol vyšlo překvapivě najevo, 

že přes svoji světovou proslulost je znojemská 

okurka jen velmi skrovně zdokumentována. To 

málo nalezených podkladů by rozhodně nestačilo, 

aby mohl vzniknout zamýšlený esej. Jeho 

vznik byl do značné míry umožněn díky ochotě 

a zájmu krajanů, kteří se dozvěděli o mém 

úmyslu, podělili se se mnou spontánně o své 

zkušenosti a zapůjčili mi různé materiály. Když 

jsem tyto zdroje rozšířil o své vlastní vzpomínky, 

vyprávění a postřehy svých rodičů, příbuzných 

a známých a dokumentární prameny, 

které jsem v průběhu bádání našel v archivech 

a knihovnách, vznikla na základě spolupráce 

s mými jihomoravskými přáteli kniha, která 

se tyčí jako rozhledna, z níž se dá přehlédnout 

počátek i úpadek znojemské okurky a vzestup 

skrovného zemědělského produktu k vedoucí 

světové značce. Hlavní pozornost jsem věnoval 

dějinám znojemské okurky, zvláštnostem 

její kultivace a dříve obvyklým, dnes však vět- 

šinou pozapomenutým tradicím. Popis známých 

pěstitelských a konzervačních metod jsem záměrně 

minimalizoval, protože jej lze podle potřeby 

kdykoliv nalézt v odborné literatuře. Má studie 

končí pádem znojemské okurky v roce 1945. Od té 

doby nastoupenému vývoji v pěstování a konzervování 

okurek se již dále nevěnuji, neboť se týká 

dnešních odrůd okurek a již se nevztahuje k zaniklé 

znojemské okurce. Ovšem ani v knize zachycené 

období není úplné, protože základní studium pramenů 

v ČSFR nebylo možné a svědci oněch dob 

už nežijí. 

Člověk se stále učí. Ne vše, co jihomoravští pěstitelé 

okurek vykonali, je možno podle dnešního stavu 

vědomostí považovat za správné. Mnohé z toho, 

co se dříve halilo jako neproniknutelné tajemství 

života, a vírou, intuicí a pozorováním často muselo 

nahrazovat vědění, je pro nás dnes již pochopitelné. 

Přestože se tomu budou možná někteří usmívat, 

rozhodl jsem se do knihy začlenit také pojednání 

Předmluva 

19 

o různých obyčejích, které byly pro naše předky 

„svaté“ a nezpochybnitelné. Z jejich odkazu se 

totiž můžeme naučit to, co člověk v dnešním přetechnizovaném 

světě zapomněl: učinit zemi svým 

partnerem a neznásilňovat ji jako svého poddaného. 

Tato kniha by neměla být chápána jako návod 

k úspěšnému pěstování okurek. Proto nebyla 

napsána. Při jejím psaní jsem se poprvé pokusil 

shromáždit a utřídit informace o vzniku specifi ckého 

druhu znojemské okurky, tradicích, práci, životě 

a dovednosti německých pěstitelů okurek z jižní 

Znojemský okurkový trh (Gurkenmarkt) na 

Dolním náměstí (Unterer Platz, dnes Masarykovo 

náměstí – pozn. překladatele) 

Moravy. Zároveň jsem chtěl také vyzdvihnout 

invenční strategii znojemského konzervárenského 

průmyslu, díky níž se vynikající kvalita znojemské 

okurky stala známou po celém světě. 

Kdo si udělá čas, aby tuto knihu pročetl stránku po 

stránce, ten pocítí teplo úrodné oblasti Thayaboden, 

jež s rozprostírá jižně od Znojma, a jejích obyvatel. 

Němečtí Jihomoravané byli veskrze zdatní, 

rozvážliví a velmi liberální lidé, kteří se vyznačovali 

plnou důvěrou v Boha a klidnou, hluboce 

zakořeněnou veselostí. Pro tyto obyvatele slova 

jako „(něco) vzdát“ nebo „s tím se nedá nic dělat“ 

neexistovala. To nově a přesvědčivě potvrdili po 

strašném vyhnání ze své domoviny. Pro země, jež 

se staly jejich novou vlastí, se stali vysoce ceněným 

morálním a hospodářským ziskem, a pro Československo, 

které je vyhnalo, natolik trpkou ztrátou, 

že ji – jak je možno se dočíst v českých novinách 

– ještě dodnes nepřekonalo.

1. Dějiny znojemské okurky 

Původ slova okurka nelze jednoduše vysvětlit. Je velmi pravděpodobné, 

že její jméno pochází z středohornoněmeckého slova Umurke. Rovněž 

maďarské Uborka a perské Angarah (vodní meloun) mohlo při tvorbě 

jména sehrát určitou roli. Mnozí se domnívají, že je v něm skryto řecké 

slovo agouros (aoros = nezralý), protože okurka se sbírá a jí zelená 

a nezralá. U nás se nazývají okurky obecně Umurkn. Ojediněle se jim 

říká také Kümmerlinge (snad proto, že ve srovnání s jinými tykvovitými 

plodinami jsou přece jen docela malé a chudé) a Kümmerln, což je odvozeno 

snad od jejich latinského názvu cucumis. 

Výživová hodnota okurky 

Okurka je se svými 9,7 kcal = 42 kJ kaloricky nejchudší zeleninou a je 

složena z 96 % z vody. Zbylá 4 % tvoří bílkoviny, tuk, uhličitany, sodík, 

draslík, vápník, hořčík, fosfor, fl uor, jod, zinek, měď, železo, mangan, 

chrom, selen, vitamíny A, B (thiamin), C, F, K a stopové prvky. Kvalitní 

výběrová okurka se vyznačuje křupavou tvrdostí, chutným vzhledem 

a kořeněným aroma, které každé vhodné jídlo činí chutnějším. V okurkové 

slupce jsou obsaženy živiny a vitamíny v konstantní kvalitě. Když 

se však okurka oloupe, měla by se ihned spotřebovat, protože oxidací se 

snižuje podíl vitamínu B2 (Ribofl avin) a vitamínu K. 

Původ znojemské okurky 

Trvalo staletí, než se znojemská okurka stala tím produktem, který známe – neobyčejně pevným, silným, 

hutným a šťavnatým plodem s ušlechtilou, voňavou dužinou a jemnou tenkou slupkou. Teprve 

od roku 1850 se okurka stává rozhodujícím hospodářským faktorem. 

Obilnářství poskytovalo rolníkům na jižní Moravě ve druhé polovině 19. století jen omezenou 

výnosnost. Cena zrna byla nízká a mzda pro čeleď všeobecně rostla. Vinou řady katastrofálních roků 

a vpádu do té doby neznámých zhoubných chorob přestalo být Znojemsko vinohradnickou oblastí. 

Předpoklady pro přechod rolníků na pěstování zeleniny na velkých polích byly mimořádně příznivé, 

zvláště vzhledem k využívání bezplatné dětské pracovní síly a uplatnění slabších lidí při pracích, jež 

vyžadují relativně méně síly. Znojmo potřebovalo zeleninu a především okurky, neboť v roce 1852 

položilo základy k budování okurkářského průmyslu. Zcela neočekávaně se přišlo na to, že v úrodné 

oblasti Thayaboden jižně od Znojma roste zvláštní druh okurek, jež díky své jedinečné kvalitě neměly 

konkurenci. A protože městu Znojmu se navíc v této době prostřednictvím silnic a železnice dostalo 

napojení na průmyslovou strukturu, mohlo využít jednodušší přístup na světové trhy a hospodářsky 

expandovat. Přibližně kolem roku 1870 se okurky staly pro rolníky jedním z nejdůležitějších zdrojů 

příjmu a pro Znojmo základem k rychle se rozvíjejícímu konzervárenskému průmyslu. 

Už pro německé rolníky, kteří byli na jižní Moravu povoláni českými knížaty nebo sem sami přesídlili 

z Dolního Rakouska, nepředstavovala okurka exotickou plodinu. V Evropě byla známa od doby 

Karla Velikého (768-814), přesto však došlo ve středověku k ústupu jejího pěstování. V Rakousku 

nařídil její pěstování císař Karel V. (1519-1556), protože jeho lékaři věřili, že okurková jádra jsou 

univerzálním léčebným prostředkem a chrání rovněž před morem. Nikoliv z písemných pramenů, ale 

z hodnověrné tradice, zprostředkované zprávami a vyprávěními starých lidí, víme, že chytrý a nadmíru 

podnikavý opat premonstrátského kláštera v Louce Sebastian Freytag z Čepiroh (Czepiroh) v roce 

20 

Znojemská okurka - 

chutná, zdravá, tvrdá, 

kořeněná a bezvadná

1572 nechal dovézt okurková semena z maďarských klášterních majetků, rozdělil je mezi poddané 

kláštera v oblasti Thayaboden a velmi podporoval pěstování okurek. Avšak okurky se neprosadily. 

Rostly pouze malé, bradavičnaté a drsné. Jejich hořká dužina nebyla chutná, nesytila a semena nenaplnila 

očekávání, že budou účinným a levným lékem proti moru a jiným nemocem. A tak zůstala 

okurka pouze málo ceněnou potravou pro dobytek a jídlem pro chudé; 

sice zcela nezmizela, její výskyt se však omezil na zahrady u domů. Ti, 

kteří si ji přesto oblíbili, se s pomocí rozmanitých kombinací koření 

pokoušeli zlepšit chuťové vlastnosti okurky a odstranit její hořkost. 

Teprve když Andreas Lutz z Esseklee, jenž jako knížecí komorník 

doprovázel svého pána na cestách, roku 1802 přivezl z Orientu okurková 

semena, z nichž se mu podařilo vypěstovat krásné, štíhlé, chutné, 

téměř hladké a lepší chutí se vyznačující okurky, začal zájem rolníků 

o tuto plodinu stoupat. Křížením této „orientální“ okurky s „uherskou“ 

okurkou, která již byla v oblasti Thayaboden doma, a následné mutace 

vznikl postupně nový druh okurky, blízký znojemské okurce, která 

byla rolníky z oblasti Thayaboden ihned přijata a již se jim staletou 

péčí a výběrem podařilo vyšlechtit v čistý druh. Charakter půdy a jedinečné 

klima u Dyje jižně od Znojma přitom sehrály význačnou úlohu. 

Ošklivé káčátko se proměnilo v přívětivou, avšak velmi náročnou Princeznu 

Okurku. Její bradavice se zmenšily v tmavé pihy, které vznikly 

z kyseliny křemičité, a její hořká chuť, již zdědila od indických předků, 

byla odstraněna. Okurka nyní získala jednotný vzhled, avšak jedinečná 

schopnost sloužit jako pikantní, křupavé, apetit povzbuzující a zdravé 

koření zůstala zatím nerozpoznána. Velké množství okurek se nadále 

do Rakouska dováželo z Francie, Belgie, Anglie a Ruska. Až zásluhou 

několika vynalézavých, podnikavých a o jedinečných kvalitách znojemské 

okurky, její chutnosti a prospěšnosti přesvědčených obyvatel 

okolí Znojma (podle uzlíčku, v nichž nosili tito chudí lidé svůj celý 

Kopr – základní koření 

pro nakládané okurky 

majetek, zvaných Taibindler) a Znojmanů (Bradatsch – Ottokarplatz, Branntner Johann, Eller Franz, 

Felkel Josef, Haase Anton, Hellmann Wolfgang, Hinkelmann, Keller Franz, Kottek, Kremser Laurenz, 

Petertill, Plankh Vinzenz, Schulz, Schwarzer a Spitzer Adolf), kteří kolem roku 1850 v oblasti 

Thayaboden a v zemědělských usedlostech kolem Znojma začali nakládat okurky do slaného nálevu, 

připravovaného podle upravených starých receptur ze Znojemska, se takto zpracované okurky začaly 

dodávat do Čech i do Brna. Pověst našich okurek dále rostla. Konečný průlom se ale podařil až znojemské 

fi rmě Zeisel, která od roku 1867 okurky, působivě zdobené kolečky nakrájené zeleniny, plnila 

do pětilitrových sklenic. O třicet let později přicházeli obchodníci do Znojma a kupovali zde okurky, 

jež se již nyní pěstovaly na velkém. Přesto však množství okurek pro velký zájem odběratelů někdy 

sotva stačilo. Zájem labužníků o znojemskou okurku, jež získávala pověst lahodné, snadno upravitelné 

a levné přílohy, která se stejně dobře hodí k jednoduchým i rafi novaným pokrmům, stoupal 

závratným tempem. A tak se pod vlivem velkolepých exportních úspěchů pěstování okurek pěstování 

okurek dále rozšiřovalo. Kolem roku 1900 začalo znojemské okurky dovážet také Rusko, Francie, 

Belgie, Anglie, Španělsko, balkánské země a dokonce i Amerika a Austrálie. Roku 1934 byly znojemské 

okurky poprvé v sudech a sklenicích dováženy do Indie, jež je jejich pravou vlastí. Na okurkovém 

poli vytlačila v širokém měřítku řádková kultura pěstování okurek zastarávající kruhovou strukturu 

a technologie nakládání s využitím pasterizace a sterilizace přispěla k jejich trvanlivosti. 

Pravou znojemskou okurku se pokoušeli vypěstovat ze semen i v jiných oblastech, a to zvláště kolem 

Mikulova (Nikolsburg), Březí (Bratelsbrunn), Žatce (Saaz), Retzu a Welsu. Nikde se vše nepodařilo 

dosáhnout té kvality, která by se vyrovnala znojemských okurkám. Tehdy se ještě nevědělo o vnitřně 

propojeném komplexu složek, z nichž vzešla skvělá a jedinečná kvalita a vynikající pověst znojemské 

okurky. V té době byl rozšířen mylný názor, že je možno prostřednictvím pečlivé konzervace 

a následné promyšlené marketingové strategie z jakékoliv okurky vytvořit znojemskou okurku 

a jako takovou ji prodávat. Za své světové uznání znojemská okurka vděčila 1) teplé, vodu propustné 

21

a na živiny bohaté půdě, 2) optimálnímu půdního druhu, 3) ideálnímu 

klimatu, 4) všeobecnému přijetí a rozšíření nově vzniklého druhu, 5) 

pěstitelské ctižádosti a umění německých rolníků z oblasti Thayaboden, 

6) neúnavné píli a pečlivosti svědomitých malorolníků, kteří byli velmi 

pracovití a chápali, že pěstování okurek vyžaduje neustálou a velmi 

citlivou péči, již nelze mechanicky odbýt; okurka je totiž zakořeněna 

jen mělce a rozpínající se plevel bere okurkám živiny, slunce a vodu; 

7) fantazii a citu těch, kteří se ve Znojmě zabývali nakládáním okurek, 

8) profesionálním obchodním schopnostem a mezinárodním kontaktům 

konzervárenského průmyslu, který z větší části ležel v židovských rukou 

a 9) nově vybudované infrastruktuře, umožňující spojení jižní Moravy 

se světovým hospodářstvím. Naši obratní zpracovatelé okurek přijali 

klasifi kace okurek, jež byla obvyklá v zahraničí, a proto zpracovávali 

pouze prvotřídní, bezvadné zboží, vytvářeli oku lahodící balení ve sklenicích 

s dekorativním kořením a vesele barevnými kolečky zeleniny, 

přebírali progresivní zahraniční konzervační metody, snažili se vyhovět 

chuťovým specifi kám jiných národů a vyráběli okurkové speciality podle 

požadavků svých zákazníků. Tak se například ve Znojmě vyráběl druh 

hořčičné okurky, která se připravovala speciálně podle přání slezských 

a saských zákazníků. Zralé okurky se nekrájely na proužky, ale půlily se 

a plnily do tmavohnědých keramických soudků o objemu 5 až 10 litrů, 

v nichž byly zality speciálním kořeněným nálevem a přikryty révovým 

listem. Tyto hořčičné okurky (Senfgurke) se později průmyslově zpracovávaly 

v Lehnici (Liegnitz), kam byly ze Znojma vypravovány vagony 

s okurkami a révovým listím. Je především zásluhou čilých a obratných 

Znojmanů, zpracovatelů okurek a konzervárenského průmyslu, že v krátké 

době byly zahraniční okurky vytlačeny z tuzemských trhů a obchodů 

a znojemská okurka ovládla světový trh. Stala se jedním z prvních značkových zboží světa, první 

světovou značkou starého Rakouska, pocházející ze slunné, německé jižní Moravy, a vzorem mezinárodně 

úspěšné obchodní expanze výrobku, založené na jeho zaručené, stálé a vynikající kvalitě, 

typickém, svým způsobem jedinečném balení, dynamickém přístupu k požadavkům spotřebitelů, promyšlené 

mezinárodní obchodní strategii, uznání a nikdy nezklamané důvěře konzumentů. 

22 

Révový list – vkládal 

se do dřevěných sudů 

k nakládaným okurkám 

a tzv. Znaimer 

Russerln (ve speciální 

marinádě naložené 

okurky)

2. Pěstování okurek 

2.1. Nároky, škůdci, choroby a vady okurek 

Jižní Morava je na jih a východ od Znojma pro pěstování okurek jako stvořená. Krajina se vyznačuje 

mírným, slunečným klimatem vinorodé oblasti s minimem silných letních větrů a pozitivním vlivem 

na růst a výnos okurek. Všeobecně je zemědělská půda na jižní Moravě velmi plodná. Je dostatečně 

hluboká, propustná, teplá a bohatá na humus. V rámci této oblasti se nacházejí početné mikroklimatické 

polohy, jež jsou velmi ceněné pro svoji chráněnost před větrem. K nim náleží také úzká okurková pole, 

která jsou vsazena mezi obilná a kukuřičná pole. Na mírně svažitých úbočích v nížinách v blízkosti Dyje 

a v mělkých kotlinách se nachází svěží a vlhká půda. V hojném množství se zde vykytuje spodní voda 

a větší teplotní výkyvy jsou v této oblasti řídkým jevem. Znojemské okurce vyhovuje bohatá ranní rosa, 

měsíčním světlem zalité noci, mírně jílovitá a sprašová zemina a horké dny s dlouhou dobou slunečního 

svitu. A tyto podmínky nabízí právě zdejší krajina. To, jak se v ní výtečně daří polním plodinám, vinným 

hroznům a ovoci, je třeba kromě přírodních podmínek, jimiž je jižní Morava obdařena, přičíst také 

vynikajícímu kulturnímu stavu polí, který po staletí pilnou a namáhavou prací vytvářely mnohé generace 

německých sedláků a malých zemědělců se svými rodinami a čeledí. Kam oko dohlédne, usilovali 

o uchování dědictví, o jeho rozmnožení a o to, aby jej v dobrém stavu mohli předat dalším generacím. 

Znojemská okurka byla citlivá jako princezna a kladla značné nároky na polohu, půdu, vlhkost, klima 

a teplotu svého stanoviště. Nevhodně chladná, kamenitá půda, chlad, sucho, dlouhotrvající vlhkost, 

příkré teplotní změny, četné a silné větry - to byly hlavní faktory, jež se podílely na porušeném růstu, 

špatných výnosech a na nekvalitní úrodě okurek. Mezi těmito negativními faktory se nejbolestněji projevovala 

častá letní sucha. Pěstitel okurek sice nemohl přírodními podmínkami dané vztahy a události 

rozhodujícím způsobem ovlivnit, ale když chodil po svém poli s otevřenýma očima, pak mohl dobře 

rozpoznat, co okurky potřebují. A často mohl účinně zasáhnout: při obraně proti jejím nepřátelům, při 

zdolávání problémů výživy, při poruchách plodnosti a při posilování obranyschopnosti proti chorobám. 

Křehký a plochý, avšak neobyčejně výkonný kořenový systém okurky vzhledem ke své jemnosti 

a plochému rozložení vždy nedosáhl k uloženým živinám, a ne vždy stačily nebem, zemí a vzduchem 

poskytnuté dary - zvláště voda, dusík a draslík. Kořenový systém okurky musí vyživovat třiadvacetkrát 

větší objem listů a celé okurkové rostliny, a kromě toho ještě rostoucí plody. V případě nedostatku živin 

ovšem rolníci uměli zasáhnout. Pouze dostatek vody se dal těžko zařídit. Na jižní Moravě, která je nejsušší 

oblastí Moravy a Dolního Rakouska, jsou suchá léta pravidlem. To málo nevydatných pramenů, jež 

se na tomto území nacházejí, bylo ovšem pro pěstování zeleniny na polích 

nedostatečné. 

Zvláště na méně dobrých a hůře ošetřovaných plochách bývala okurka přepadávána 

vražednými škůdci a postihována zákeřnými chorobami. Na dobrých, 

správně ošetřovaných půdních kulturách se udržovali užiteční živočichové 

a škůdci sami ve válečné rovnováze, takže pěstitelé okurek mohli 

jejich vzájemný poměr jen tu a tam jemně korigovat. 

Ze zvířecích škůdců, kteří žerou převážně jádra, kořeny, kořenové krčky 

a listy, a tak vyhubí často celé stavy okurek, je třeba jmenovat zvláště: larvy 

(jejich rodiče - chrousti se předhazují slepicím nebo se pálí či topí); muzicírující, 

ale jinak přece jen loupeživé a nenasytné krtonožky jsou na jedné 

straně kvůli hubení škodlivého hmyzu (drátovci, osenice, dokonce i jejich 

larvy) v okurkovém poli nutné, na druhé straně ale vzhledem k tomu, že 

ožírají kořeny a listy okurek, je třeba je považovat za škůdce; každé dítě 

dříve znalo mnohdy ve velkém počtu se vyskytující rozmanité druhy mnohonožek, 

jež požírají rostlinná a okurková jádra; kořenožravé drátovce (to 

jsou larvy kovaříka, který se umí z choulostivé polohy na zádech s akro- 

Chroust s larvou a 

batickou mrštností s jistotou postavit na nohy a jehož „kladiva“ při práci 

střevlík 

připomínají zatloukání kolíku ve vinohradu nebo práci kováře. Právě proto 

23

yl vždy vítaným objektem dětských her). Chvostoskoci a dřepčíci si rádi pochutnají na mladých lístcích 

a vykoušou díry ve velkých listech, jimž rostlina dýchá. Není divu, že pěstitelé okurek je nikdy neměli 

v oblibě a v boji proti nim užívali žitnou mouku a prášek z usušených a rozemnutých listů černého bezu. 

V případě nouze si rolníci pomáhali jedovatým arsenem. Zvláště velkohlavé larvy chrousta se za temných 

nocí vyznačují naprostou nenasytností. Celá rodina chroustů požírá nejraději lahodná okurková 

jádra. Odháněli jsme je proto sprškou rozpuštěného kuřecího trusu. Mnozí rolníci naložili jádra před 

setím na 12 hodin do petroleje a posypali je suříkem, aby zůstala nedotčená; svinky a slimáčky polní 

jsme nalákali kedlubnovými plátky, a pak jsme je posbírali a spálili; myši jsme zase přenechali toulavým 

kočkám a jiným malým dravcům, sovám a káňatům. Pokud bylo hodně zle, nasypali jsme do myších děr 

otrávenou pšenici a myši jsme zabíjeli na potkání. 

Nejúčinnější ochranou proti chorobám okurek je promyšlená půdní hygiena, stálé střídání plodin (aby 

se okurky nikdy nepěstovaly dvakrát za sebou na témže poli) a neustálá pozornost, kterou je třeba věnovat 

okurkám a jejich nárokům. Okurkové choroby jsou zapříčiněny takřka výlučně houbami a viry, jež 

využívají svou šanci v případě, kdy je okurka oslabena vlivem nedostatečného přísunu živin, extrémních 

teplotních výkyvů, chladu, dlouho trvajícího sucha nebo vlhkosti. Čerň okurková (gumóza okurek), 

vůči níž je znojemská okurka za normálních okolností rezistentní, ji postihuje zvláště ve vlhkých 

letech a z obchodního hlediska ji zcela znehodnocuje – na jejím povrchu se rozšíří vpadlé hnědé skvrny, 

z nichž vystupují kapky nevábné lepivé tekutiny. Kromě toho jsou černou hnilobou postižené okurky 

téměř vždy zakrnělé a různě deformované. Naštěstí se tato plísňová choroba vyvíjí až v pozdním létě. 

Preventivně se vždy dbalo na to, aby se dešťová voda nemohla shromažďovat v prohlubních, ale musela 

odtékat. Při nalezení okurky, jež je postižena gumózou či jinými vážnými chorobami, je třeba vytrhnout 

příslušnou rostlinu a spálit ji včetně květů a plodů. Pravé i nepravé padlí bylo podobně jako ve vinařství 

potíráno speciálními postřiky (síra, měď). Proti skvrnitosti listů pomáhal postřik tzv. Bordeaux-Brühe 

(směs proti škůdcům, sestávající ze skalice modré, vody a vápna). Tyto směsi se musely nejprve důkladně 

míchat v bečkách, aby se zabránilo odměšování a sedimentaci jednotlivých složek. Spotřeba postřiku 

se pohybovala v rozmezí 200-300 litrů na měřici a manuální obsluha postřikovače spolehlivě unavila 

i statné muže. 

Naštěstí však proti mnoha škůdcům stojí minimálně srovnatelné množství užitečných živočichů, kteří 

rolníkům vždy usnadňovali boj se škůdci. Vzájemně nemilosrdně vedená válka bakterií, hub a virů na 

zemi, ve vzduchu i ve vodě je nesporně užitečná pro posilování a tříbení 

života. Je jen přirozené, že rolníci podporovali užitečné živočichy, 

především ptáky, kteří přes to, že sami páchali na polích určité škody, 

byli ceněni jako vynikající potírači škůdců. V roce 1939 při cvičném 

lovu v oblasti Thayaboden Kreisjägermeister dr. Jilly* napočítal ve 

voleti zastřeleného bažanta 1256 larev chrousta. 

Deformované, scvrklé okurky se rodí převážně v nepříhodných letech, 

která neskýtají příznivé podmínky pro správný růst okurek, nebo při 

postižení plísňovou chorobou. Vydutí okurek je podmíněno především 

geneticky, avšak svou úlohu zde hrají také podmínky, mající za 

následek poruchy růstu. Podle mínění pěstitelů se na něm podílejí rovněž 

příliš vysoké dávky dusíku. Duté okurky se ve větším množství 

vyskytují jak po četných a silných bouřkách, při nichž s deštěm padá 

množství sloučenin dusíku, vznikajících v bleskových výbojích, tak 

i po silném hnojení ledkem. Rovněž hořkost okurky je z velké části 

zapříčiněna geneticky, neboť její indičtí předkové se vyznačují velmi 

hořkou příchutí. U znojemské okurky byla hořkost její kultivací 

odstraněna a výskyt tohoto nedostatku je řídkou výjimkou. Ostatně 

platí, že okurky ztrácejí svoji případnou hořkost při mléčném kvašení 

a při konzervaci kyselinou octovou. 

* (okresní lovčí: čestný titul pro zasloužilého myslivce; MUDr. Theodor 

Jilly – znojemský lékař a poslanec československého parlamentu) 

24 

Z děl na počasí (Wetterkanonen) 

se střílelo, aby 

se zahnala bouřka a krupobití. 

Tato zbraň byla 

velmi hlučná, avšak zcela 

neúčinná.

Při loupání okurky se osvědčilo postupovat od špičky k začátku úponku a ten se „zadkem okurky“ 

(decentně přeloženo z německého originálu Arsch der Gurke - pozn. překladatele) odříznout, protože 

právě zde se nachází centrum hořkosti. Preventivně se vyplácí klást velký důraz na absolutní odrůdovou 

čistotu okurky a v maximální míře dbát na půdní hygienu. 

Příroda si každým rokem vytváří svůj vlastní program počasí a neřídí se přitom naměřeným dlouhodobým 

průměrem nebo podle našeho kalendáře. A tak sluncem a vůní provázené jaro přichází zřídka 

přesně 21. března, a také zima se na jaře někdy překvapivě na několik dní navrací. Jak by tomu mohl 

pěstitel okurek ve své dílně pod širým nebem zabránit? Vždy obávané byly pro okurku smrtící květnové 

mrazíky. Kdo už má v této době okurky zaseté, tomu se může stát, že mu okurkové rostlinky 

zbělají a zežloutnou a postihne je padlí, takže se zbarví jakoby pokryty vápenatým trusem (Kalkkot) 

a není jim už pomoci. Proti mrazu se zárodečné listy chránily podle rozlohy pole dnem vzhůru obrácenými 

nádobami (Frosthüten – „klobouky“ či „čepicemi“ proti mrazu – pozn. překladatele) a podobně 

jako vinná réva vykuřováním. Po náporech zimy rostlinky zežloutly (nadbytek vápníku u nich vyvolal 

chlorózu), pokud však poté bylo dlouho pěkně a teplo, vzpamatovaly se a neodnesly si trvalou 

újmu.Tak jako u všech polních plodin způsobovalo krupobití, bouřky a průtrže mračen také u okurek 

povážlivé škody. Proti těmto pohromám se nabízela jen jediná ochrana, která se však vzhledem 

ke značným fi nančním nárokům netýkala malých pěstitelů. Na mnoha místech s velkými očekáváními 

instalovaná děla na počasí (Wetterkanonen) žalostně selhala, nezabránila krupobití a nezahnala bouřku. 

Starost o dobrou a bohatou úrodu okurek přetrvávala a rolníci začali v květnu počítat mlhy, které 

– podle jejich přesvědčení – se v červnu měly vracet jako bouřky. 

Občas se nekvalitní, zakrnělé okurky s hrubou, „chlupatou“ a tlustou slupkou, trpící gumózou a vyznačující 

se hořkou chutí, nacházely zpravidla pouze u nedbalých malorolníků, kteří nevěnovali dostatečnou 

péči ani výběru mateřských okurek, ani udržování půdní hygieny a příliš nedbali o vytvoření 

ideálních podmínek pro pěstování okurek. Ve všech těchto případech byla u nových generací okurek 

podpořena negativní genetická informace jejich hořkých, malých a gumózou postižených předků. 

Postupně byly na jižní Moravě k zajištění bohaté úrody jedinečných znojemských okurek vyvinuty 

různé kultivační metody, jejichž vývoj se posléze dál s podporou odborných zemědělských škol. Tyto 

metody se odvíjely od řady vnějších faktorů, z nichž je třeba zmínit především tradiční způsoby pěstování 

okurek, zvětšování pozemků, blízkost hospodářských dvorů, existenci navzájem velmi vzdálených 

samot, jež byly v oblasti Thayaboden zvláště četné, využití volné pracovní síly, provedení první 

a případně další, opakované setby. K těmto faktorům náleží rovněž problematika pěstování okurek ve 

vztahu k ostatním polním kulturám. Většinou nebylo vůbec možné realizovat systém pevně daného 

střídání plodin v rámci vícepolního hospodářství, avšak rolníci byli nuceni ke každoroční změně plodiny 

pěstované na jednom poli. 

2.2 Příprava okurkového pole a semene 

Přibližně do konce první světové války v roce 1918 bylo pěstování okurek (příprava okurkového pole, výběr 

okurek a osevní plochy) a následný prodej skutečně náročnou prací. Začínala výběrem pole, jež by vyhovovalo 

pro pěstování náročné princezny Okurky, a jeho osazením vhodnou předcházející plodinou. Pro tento účel 

byly nejvhodnější pravidelně rozmístěné luštěniny, jež mají pozitivní vliv na zúrodňování půdy, rozkládání 

živin a dobře vážou dusík. Jejich pěstování však bylo spojeno s tolika obtížemi, že k němu nedocházelo v přepokládaném 

rozsahu. Jednoroční luštěniny (fazole, hrách, čočka) byly vysévány zpravidla jen na malých 

plochách a velkoplošně pěstované druhy jetele – mezi nimi trvale oblíbená vojtěška – nezanechávaly půdu 

v optimálním stavu a negativně se podepisovaly rovněž na rapidním snižování půdní vlhkosti. Nejčastěji byla 

proto v oblasti Thayaboden volena jako předcházející plodina pšenice. Za ní následovaly na druhém místě 

luštěniny a třetí pozice náležela bramborám. Příležitostně se jako předcházející plodina pěstovaly také další 

druhy obilí, dále řepa, rajčata a jiná zelenina. Po sklizni těchto plodin bylo pole pečlivě obděláno a připraveno 

na příchod Princezny. V pozdním podzimu byla ornice podle potřeby do hloubky zorána a někdy také 

rigolována, aby se zaoralo strniště. Na okraje pole byla navezena chlévská mrva a při vhodné příležitosti 

rozmístěna po poli a zaorána. K přemisťování hnoje se používaly trakaře, vozíky, nůše, džbery a vidle. U řád- 

25

Při jízdě na zátluce se rolník 

pevně držel koňského ocasu. 

kového způsobu setí se hnůj vpravoval vidlemi do brázd. Ke hnojení 

se přibližně do roku 1900 používala močůvka a hnůj. Hnojilo se za 

mrazu, aby kola vozu neudusala ornici a nezanechala v ní hluboké 

koleje. Močůvka se rozprašovala, nebo se při řádkovém systému lila 

do brázdiček, k jejichž vytvoření se užíval tzv. Odler (zvláštní pluh 

ke hrobkování okurek a brambor). Pro hnojení byl ideální též dobře 

zetlelý hnůj, v němž převládala kravská mrva, jenž však obsahoval 

také hnůj vepřový, drůbeží a koňský, jakož i lidmi vyprodukované 

fekálie a kuchyňský odpad. Obstarání chlévské mrvy představovalo 

velký problém zejména pro větší zemědělské provozy, které se 

zabývaly intenzivním pěstováním okurek a zeleniny a jimž chyběl 

velký skot. Jedním z vítaných zdrojů hnojiva byl například dělostřelecký 

pluk se svými koňmi, vojenské jízdní jednotky či zájezdní 

hospody ve Znojmě a okolí. Okurka potřebovala až 30 metrických 

centů hnoje na hektar. Tento objem představoval bezkonkurenčně 

nejvyšší dávku hnojení ze všech kulturních plodin, jež se pěstovaly 

v oblasti Thayaboden. 

Po roce 1900 se toto základní hnojení doplňovalo biologickými hnojivy. Z nich měly velký význam rohové 

odřezky, tzv. Kamplmist, což bylo organické hnojivo, jež se odebíralo z továrny na hřebeny, která byla umístěna 

v někdejším louckém klášteře, a rovněž z uherských továren. Při výrobě hřebenů z rohů skotu vznikalo 

velké množství pro zemědělce vzácného odpadu, neboť tyto odřezky znamenitě přispívaly k dobrému 

prokypření půdy a byly dlouhodobě působícím dusíkovým a fosfátovým hnojivem. Z dalších biologických 

hnojiv nalezla své uplatnění kostní moučka, rašelina a kompost. Užívalo se též zeleného hnojení a slámy. 

Slámový hnůj vyhovoval obzvláště pro těžkou ornici, neboť přispíval ke kypření půdy, jejímu provzdušnění 

a k formování žádoucí hrudkovité struktury, jež kořenům ulehčovala přístup k živinám. Stejně tak se přihnojovalo 

náplavami z vodních zdrojů a kalem, který zůstal po vysoušení rybníků a po přeložení vodních toků. 

Přibližně kolem roku 1920 se postupně začaly při hnojení užívat přírodní minerály (kamenná moučka, čilský 

ledek) a syntetická hnojiva (jednodruhová, smíšená a komplexní hnojiva s dusíkem, fosforem, draslíkem, stopovými 

prvky a případně také humusem). Tehdejší sortiment „umělých hnojiv“ nebyl ovšem ani zdaleka tak 

bohatý jako dnes. Brzy na jaře se pole vláčelo a poté byla půda zpracována dřevěnými bránami k zavlačování 

semen (tzv. zátlukou). Při těchto pracích se rolník pevně držel koňského ocasu. Samozřejmostí bylo, že se 

pečlivě dbalo na to, aby nebyla narušena v půdě shromážděná zásoba vody, protože právě na dostatek vody 

a slunce si princezna Okurka zvlášť potrpěla. 

Předklíčení a sázení okurkových jader 

Setí okurkových jader předcházel skutečně jedinečný ceremoniál. 

Dříve, než byla jádra zaseta, bylo třeba je naladit k tomu, aby 

začala klíčit. Toho se dosahovalo následujícím způsobem: 

V dubnu nosili rolníci jádra určená k zasetí v kapsách svých kalhot 

a opakovaně s nimi chrastili. Vlivem pohybu a tepla se semeno 

v jádru probudilo ze zimního spánku a vzbudila se též jeho 

zvědavost. Potom byly napůl probuzené klíčky položeny na vlhkou 

látku, pečlivě přikryty a ještě zabaleny do předehřáté vlněné 

deky. V tomto teplém obalu, skýtajícím podmínky k zapaření, se 

jádra vkládala do dětských postýlek mezi prostěradlo a slamník. 

V útulné a pohodlné postýlce zůstala několik dní, dokud jádra, 

povzbuzená úbytkem inhibitorů (zpomalovačů) klíčení, neotevřela 

okno a zvědavě nevykoukla ven. Mužům, kteří nosili v kapsách 

okurková jádra a opakovaně s nimi chrastili, se podle úspěchu 

klíčení přisuzovala odpovídající sexuální síla. Nenaklíčená jádra 

se zahodila. 

„Jádra do kapes, milý muži!“ 

26

„Do postele, do postele, do 

teplé postele!“ 

Efekt popsaného rychlení byl přesvědčivý. Zasety byly pouze živé 

a silné klíčky, které jevily dostatek energie k dalšímu růstu. K rozpoznání 

kvalitně naklíčených jader se užívala například metoda, při 

níž byla jádra nasypána do kbelíku s vlažnou vodou – prázdná jádra 

vyplavala napovrch, byla vylovena a přidala se do krmení pro 

dobytek nebo se vyhodila na hnůj. Kvalitní jádra, která zůstala na 

dně, se scedila, zabalila se do teplé, vlhké vlněné látky, byla vložena 

do velkého hliněného hrnce nebo – v případě menšího množství 

– na talíř nebo misku, přikryta a udržována v teple na kachlových 

kamnech nebo nad plotnou. Mnozí malorolníci nechávali jádra klíčit 

rovněž ve vaječných skořápkách. Pokud během každodenní kontroly 

začaly být klíčky vidět (a k tomu stačilo jen několik dní), byly 

vzaty z kamen a postele, promíchány s jemným pískem, aby klíčky 

a jádra nemohly zplstnatět, zasety do půdy nebo se (většinou v kravíně) 

rychlily a za několik týdnů byly vysazeny jako malé rostlinky. 

Za normálních podmínek se naklíčená okurková jádra zasévala až 

po ledových mužích. Někteří malí i větší rolníci však pravidelně riskovali s časnějším výsevem. Například 

kolem 25. dubna se sázely tzv. Markovy okurky (Markus Gurken). Jiný oblíbený termín byl 1. května, kdy 

se sázely čarodějnické okurky (Hexengurken), protože noc na 1. května byla považována za noc, v níž se 

čarodějnice mohou volně a nerušeně potulovat. Pokud byly noci 

studené, klíčky odumřely, a to i v případě, že nemrzlo. 

Před zavedením řádkového způsobu pěstování okurek bylo 

obvyklé jejich pěstování do kruhu. V dubnu se rýčem vyhloubily 

kruhovité jamky o průměru 40-60 cm a hloubce 25-40 cm, se vzájemným 

odstupem 1,5-2 m. Vyrytá hlína se smíchala s chlévskou 

mrvou a takto obohacena se plnila zpět do jamek. Při tom se používala 

přibližně 10 cm vysoká síta o průměru asi 0,5 m a s hrubými 

oky (Reitergröße). Holí, jež měla rozšiřující se pohyblivý nebo 

pevný konec a podobala se velké plácačce na mouchy (tzv. Pracker), 

se zemina zlehka udusala, podél okraje jamky se položilo 15- 

30 naklíčených okurkových jader, která se prosela tenkou vrstvou 

navlhčené zeminy. Přednosti kruhového způsobu pěstování okurek 

před pozdější řádkovou kulturou byly pozoruhodné: okurky 

byly krásnější a netrpěly gumózou; po dešti rychle oschly; lépe 

překonávaly období vlhka a kruhovitá formace, v níž se pěstovaly, lépe držela teplo. Při řádkové kultuře se 

uplatňovaly strojové metody osevu s využitím speciálních sázecích nebo secích strojů. Mnozí pěstitelé okurek 

v oblasti Thayaboden převzali z kruhové kultury nejen hloubku výsevu (2-4 cm), ale také prosévání jader 

zeminou. Při pěkném počasí se k tomuto účelu používala deska, která se nosila, nebo byla pojízdná, a na níž 

bylo čtyřhranné síto (Reiter) posouváno sem a tam, což urychlovalo prosévání a zároveň šetřilo sílu. Rovněž 

tuto práci později převzaly secí a sázecí stroje. Obyčejně se předklíčená okurková jádra sela s odstupem 5-6 

cm do ploché brázdy, nebo se rukou vtlačovala do země. Jednotliví rolníci však již záhy praktikovali hnízdovou 

setbu. Při ní se 4-5 jader vložilo do společného hnízda. Výhodou hnízdování byl kompaktnější charakter 

půdního povrchu a větší efektivita jeho využití. 

2.3 Ošetřování okurkového pole 

Přibližně tři týdny po zasetí jader se nyní již viditelné okurkové rostlinky ve dnech bez slunečního svitu, 

jehož působením by okamžitě zvadly, protrhávaly pomocí sázecí lopatky, dvou prstů nebo prkénka. Tímto 

způsobem získaly příliš hustě zasazené rostlinky potřebný prostor. Naopak prázdná místa se často dosazovala 

naklíčenými jádry nebo předpěstovanými rostlinkami. U řádkové kultury se počítalo se 4-8 rostlinkami na 

běžný metr půdy. Pro tuto práci platil jako poslední termín 15. červen. Největšími protivníky budoucích oku- 

27 

Na horké plotně si okurky snadno 

spálily zadeček.

ek byli v tomto období kromě různých škůdců především ptáci a klima. Po poli rozestavění strašáci jen zřídka 

odradili nenasytné vrány, koroptve, bažanty a vrabce před vyzobáváním chutných klíčků a rostlinek. Pokud 

byla půda suchá, byly naklíčené zárodky a rostlinky při lijácích odplaveny nebo pomrzly. Na takovém poli už 

nebylo možno očekávat žádné okurky. Okurky byly dvakrát až třikrát hrobkovány a do začátku sklizně byla 

ornice opakovaně mělce zorána a velmi pečlivě zbavována bujného plevele a kypřena, protože 

1. na okurkovém poli se nemohlo připustit rozšiřování plevele, jenž se podílel hlavní měrou na spotřebovávání 

vody a živin, 

2. žádoucí hrudkovitá struktura půdy, ulehčující kořenům přístup k živinám, musela zůstat zachována pro 

udržení aktivního života v půdě, 

3. bylo nutno zabránit zbytečným ztrátám vody, k nimž v neprokypřených půdách docházelo prostřednictvím 

tvořících se kapilár, 

4. a kořenům tak bylo ulehčeno dýchání a umožněn přístup vzduchu a kyslíku. 

Kořeny, které pronikaly stěží do hloubky 4 cm a rozprostíraly se sotva do šíře šlahounů, se nesměly stejně 

jako úponky poškodit. Zásoby vody v půdě a srážkové úhrny mezi 15. červnem a 15. červencem znamenaly 

rozhodující faktor pro výši výnosu okurek na jižní Moravě. Během vegetační doby a období zrání se pole 

neoralo, a jen hospodárně a zřídka se uplatňovalo hnojení na list. 

2.4. Sklizeň, druhotná a následná plodina 

U okurkového pole, na němž byla zavedena hnízdová kultura, 

docházelo posléze k jeho osázení druhotnou plodinou. Po 

okrajích pole se s oblibou vysazovala řepa, na jeho začátku 

a konci dýně. V meziprostorech se sázel salát, zelí, kapusta, 

cibule, celer, chřest, špenát, mrkev, petržel, hrách a fazole. To 

mělo dvě přednosti: jednak to bylo určité bezpečnostní opatření 

pro případ neúrody okurek a vždy vítaný doplňkový zdroj 

příjmů, jednak se po sklizni druhotné plodiny dalo projíždět po 

poli s vozem a nakládat okurkami naplněné pytle, aniž by při 

tom bylo potřeba je napřed nést na začátek či konec pole nebo 

k polní cestě. Po první světové válce došlo ke změně pracného 

systému hnízdové kultury. Okurková jádra byla mechanicky 

zasévána do podélných řádků pomocí speciálních sázecích 

a secích strojů. Od druhotné plodiny bylo upuštěno, aby se 

obdělávání půdy a pěstování okurek usnadnilo a urychlilo. 

Podle názoru některých uznávaných expertů na okurky však 

strojovým obděláváním okurkového pole došlo k citelnému 

zhoršení kvality okurky. Toto mínění sdílela také část konzervárenského 

průmyslu, takže řádková kultura byla opět zčásti 

opuštěna ve prospěch staré hnízdové kultury. 

Hlavní čas sklizně připadal na nejteplejší dobu roku, měsíce 

červenec a srpen, kdy města odpočívala na dovolené či na 

letních bytech. V tomto pro rolníky hektickém období byl 

nezbytně třeba jejich organizační talent, rozum a nápaditost, 

jejich vytrvalost a obratnost. Těžký pracovní den začínal za 

svítání a končil v pozdním soumraku. V jejich dílně pod širým 

nebem na loukách a polích pálilo slunko, hřměly bouřky, celý 

den padal vytrvalý déšť, hnala se bouře a krupobití útočilo na 

28 

Hnízdová kultura byla většinou 

před větrem chráněna vysoko 

rostoucími plodinami, pěstovanými 

po delších stranách pole

listy, stébla a plody. Příroda rolníkovi neúprosně zapisovala do kalendáře termín za termínem. Seč, 

sena, ovoce, polní plodiny a jejich ošetřování, sklizeň a její zpracování. Pozdní sezona trvala při příznivém 

počasí až do konce října. Sklízení okurek vyžadovalo jistou zručnost, a již děti se učily zabránit 

poškození okurkových rostlin. Okurka se uchopila rukou a ukazováček odtlačil stonek pohybem zdola 

nahoru. 

Sklizeň okurek začínala obvykle za svítání, od třetí hodiny ranní, protože jejich sběr v úporných 

poledních a odpoledních vedrech byl velmi vysilující. Navíc okurky přes den rostly tak rychle, že do 

odpoledne sice přibraly na hmotnosti a velikosti, avšak ztratily na kvalitě, a často se pak hodily jen na 

krmení pro dobytek. Pokud však dobytčí nápoj obsahoval příliš 

okurek, krávy a prasata postihnul průjem, krávy dávaly méně 

mléka a koně takové krmení zcela odmítali. Nejlepší proto bylo 

si pospíšit a ještě v den sběru okurky zpeněžit na znojemském 

trhu. Jestliže se malé okurky (tzv. pikolo okurky i ještě menší, 

velmi tvrdé pepřové okurky) a okurky první jakosti (malé 

okurky) sesbíraly brzy ráno a hned se dodaly na trh, pak měly 

nejen větší cenu, ale bylo též možno za ně navíc získat příplatek. 

Ačkoliv sběr okurek nebyl sám o sobě obtížný, znamenal 

při mnohahodinovém shýbání od rostliny k rostlině, při čemž 

se musel dávat pozor, aby se žádná nepoškodila, značné fyzické 

utrpení, a to zvláště při deštivém počasí. Prsty tuhly, ruce drsněly, 

nohy kvůli blátu těžkly jako olovo a kříže bolely tak silně, 

že teprve po několika hodinách, jež uplynuly od sbírání, bylo 

možno chodit opět vzpřímeně. Sesbírané, v koších shromážděné 

a mnohdy rovněž již s pomocí speciálního měřidla či bez 

něj vytříděné okurky se plnily do pytlů. Pokud se s nimi hned 

nejelo do Znojma na okurkový trh, k obchodníkovi či do kon- 

zervárny, svážely se na vozech domů. Tam se vysypaly na mlat, 

na dvůr nebo do komory, roztřídily se a uskladnily ve sklepě, 

dokud si pro ně večer nepřišli kupci nebo se další den časně 

ráno neodvezly na znojemský trh. Některé zvlášť pěkně urostlé, 

odrůdově čisté, velké exempláře se v této době nesbíraly. V září 

To vše a ještě více pro KYSE- 

LÉ OKURKY - mrkev, petržel, 

česnek, cibule a velké 

množství hořčičných zrn. 

či říjnu, když se vytrhala okurková nať, přicházely na řadu většinou pikolo okurky či pepřové okurky. 

Nyní byly zežloutlé, zralé okurky sesbírány, doma se oloupaly, podélně rozřízly a odjádřily. Z jejich 

dužiny jsme připravovali oblíbené Russerln (ve speciální marinádě naložené okurky – pozn. překladatele). 

Aby bylo možno získat kvalitní semena, nechaly se okurky ještě několik dní dozrát. Pak se 

také oloupaly a rozpůlily. Jejich jádra se v neckách zbavila dužiny, očistila se a sušila se na plachtách 

a šátcích, nikoliv však na kamnech, kde by ztratila svou klíčivou sílu. Pak se naplnila do plátěných 

pytlíků, jež se kvůli ochraně před myšmi zavěsily ve studené, avšak před mrazem chráněné místnosti. 

Takto skladovaná okurková semena vydržela několik let. Většina pěstitelů okurek byla toho názoru, 

že okurková semena do pěti let svého stáří přibývají na klíčivé síle, a až pak se tato síla začíná pomalu 

snižovat. Přitom však jsou semena ještě po deseti letech schopna klíčení. Na hektar orné půdy bylo 

třeba 10-15 litrů jader. 

Okurky zanechávaly půdu v dobrém stavu a téměř bez plevele. Jako následná plodina se na těchto 

plochách pěstovalo obilí nebo zelenina. 

Uspíšení sklizně. Již před rokem 1900 se podnikaly pokusy k uspíšení doby sklizně okurek, aby se 

s ní mohlo začít ještě před namáhavou sečí a za okurky bylo možno dostat lepší cenu. Jako nejnadějnější 

se jevilo pěstování časně zrajících okurek. Avšak výsledek přinesl rozčarování, protože jejich 

kvalita nebyla na patřičné úrovni. Kolem roku 1890 se v oblasti Thayaboden začaly dříve zrající 

okurky pěstovat v teplých pařeništích. Pokud se záměr zdařil, pak pěstitelé s okurkami, které byly 

29

zralé asi o 14 dní dříve, dosahovali na trhu vysněné ceny. Jestliže však stav okurek zničily květnové 

mrazy, pak jejich sen o dobrých cenách skončil, protože za okurky z nuceného druhé výsevu se platilo 

nesrovnatelně hůře. V zahradách malorolníků založená pařeniště se přikrývala při nebezpečí mrazu 

a v noci rohožkou z žitné slámy. Bohužel se toto pěstování časně zrajících okurek nedalo uplatňovat 

na poli. Jiní malí pěstitelé okurek v dubnu úspěšně předpěstovávali okurkové rostlinky na chráněných 

místech a vysazovali je po ledových mužích. Tato metoda byla pracná a velmi choulostivá. Někteří 

rolníci v zimě pěstovali okurky ve stájích a v teplých místnostech. Přestože byl tento způsob úspěšný, 

živořilo pěstování zimních okurek spíše jako „koníček“, protože se tato metoda ekonomicky nevyplácela. 

Rovněž předčasné vysazování předklíčených okurkových jader získalo kvůli značné rizikovosti 

jen málo stoupenců. 

Pěstování okurek znamenalo nikdy nekončící učení. Představovalo neustálou výzvu pro rolníky, aby 

zachovali jedinečnou kvalitu znojemské okurky, sklidili bezvadné zboží v bohatém množství a získali 

za ně dobré ceny. Tomu, kdo o to neúnavně, s uplatněním bystrosti, vnímavosti, rozumu, odborných 

znalostí a píle usiloval, se okurky přes mnohé neúrody a nečisté obchodní praktiky některých obchodníků 

staly zdrojem skromného blahobytu pro vlastní rodinu. 

Okurková sklizeň 

30

3. Využití okurky 

Světový hospodářský, technický a politický vývoj měl se všemi svými progresivními i retardujícími 

silami rovněž značný vliv na pěstování a konzervaci okurek. Namáhavá práce a úsilí všude šetřit 

a každý investiční výdaj eliminovat ještě větší prací a delší pracovní dobou, byly postupně vystřídány 

stroji a snahou levněji, lépe, rychleji a snadněji vyrábět a přitom více užívat hlavu než ruce. Technika 

revolucionalizovala též pěstování a konzervaci okurek. Na výplatní přepážce přírody se ale ani 

poté nevyplácely přesčasy. Reálná odměna za práci rolníků byla totiž nevyčíslitelná. Neexistovaly 

s odbory vyjednané mzdy, pevný měsíční plat, ani podpora při neúrodě, nemoci nebo jiném neštěstí. 

Protesty, demonstrace a stávky neměly na přírodu žádný vliv a nevedly ke změně. Rolníci nalézali 

jedinou pomoc u organizovaných záložen Raiffeisenkasse a družstev. Silnou oporu pro ně představovala 

solidarita sousedů a vesnické společnosti, jež byla tehdy samozřejmostí. 

3.1. Okurky se staly na německé jižní Moravě rozhodujícím 

hospodářským faktorem. Zemědělství se 

věnovalo více než deset tisíc rolnických rodin. Přes 

dvě stě obchodníků nakupovalo okurky a dodávalo 

je na trhy, do obchodů s potravinami a konzervárenskému 

průmyslu, který zase v přibližně stovce provozů 

zaměstnával přes tisíc dělníků. Od okurek se 

odvíjelo celkové využití zeleniny a ovoce. Vznikaly 

octárny a likérky, přičemž docházelo k rozšiřování 

stávajících provozů. Výrobci obalů (plechovek, 

beden, sudů, beček) získávali nové impulsy a rovněž 

na zemědělství a zahradnictví měly okurky oživující 

vliv. Pěstování okurek expandovalo až na hranici 

využitelných geologických a klimatických podmínek, 

jež vytyčila sama příroda. Spotřeba kopru, 

brutnáku, křenu, máty, saturejky a pepře, fenyklu, 

koriandru, anýzu, kmínu a hořčice nesmírně vzrostla, 

a také tyto plodiny se nyní pěstovaly ve velkém 

množství na polích. Plochy pro zeleninu (mrkev, pet- 

ržel, česnek, cibuli, rajčata, papriku a červenou řepu) se dále rozšiřovaly. Bylo jen přirozené, že při 

tak rozsáhlé produkci a odbytu stávající peněžní ústavy vzkvétaly a vznikaly nové. Zvláště velkoobchodníci 

a vývozci potřebovali mnohem více peněz, než kolik měli ze svého podnikání momentálně 

k dispozici. 

3.2 Hospodářský faktor 

Zisk se pohyboval od skromnějších rozměrů až po vynikající výsledky. Za 12.000 tun nakládaných a zelených 

okurek se v roce 1895 utržilo více než milion zlatých. V letech 1885-95 se ceny za velké okurky 

pohybovaly mezi 1,5 a 200 haléři za kilogram, za střední od 15 do 300 haléřů a za malé mezi 25 a 350 haléři. 

Na přelomu srpna a září ceny prudce klesly. Při masových sklizních byly okurky v této době prakticky 

neprodejné, protože dodávaná množství zelených okurek byla větší než kapacita konzerváren a poptávka 

na trhu. Na měřici (kolem 20 arů) mohl rolník počítat s příjmem v průměru 500 korun. Nejhorší bylo pro 

pěstitele okurek období let 1918-38. Obchodníci a zpracovatelé tlačili nemilosrdně na cenu. Mnozí z nich 

nahospodařili se znojemskou okurkou velké bohatství. Byť tak činili v mezích zákona, jejich obchodní 

způsoby byly značně pochybné a nesolidární. Rozhodně řádně nezaplatili námahu drobných pěstitelů 

okurek, kteří byli většinou silně zadluženi a s velkým úsilím a mnoha oběťmi pro ně pěstovali výběrové 

znojemské okurky. Z této doby pochází obchodníkům určené úsloví o okurkách, jež mají zhoubný vliv 

31 

Tak malá byla na počátku… 

…než se v koších a putnách dostala na 

znojemský trh…

na charakter. V rámci cenové strategie obchodníci často záměrně po celé dny neodebírali okurky, takže 

rolníci museli sklizenou úrodu vysypat do Dyje a svá pole zaorat. Po roce 1938 se situace prudce změnila. 

Okurky se během války na vesnicích organizovaně vykupovaly za dobré a stabilní ceny (prostřednictvím 

německou říší centrálně řízené sítě výkupen BAST – pozn. překladatele). Díky tomu si mohli rolníci dovolit 

nákup strojů na obdělávání půdy, které ulehčovaly těžkou práci, a zbavit se svých dluhů. 

3.3 Prodej 

Prodej okurek se uskutečňoval především podle počtu kusů a jejich 

velikosti. Počítání na kilogramy bylo zavedeno teprve později. Pro 

rozlišení velikosti bylo zavedeno pět tříd, z nichž se však na trhu 

používaly jen tři – I. třída MALÉ, II. třída STŘEDNÍ, III. třída VELKÉ 

(salátové okurky). Podle znojemského tržního řádu platily následující 

předpisy o počtu kusů pro 10 kg: MALÉ přes 220 kusů, STŘEDNÍ 

100-220 a SALÁTOVKY do 100 kusů. Rozdělení do tříd zůstalo, 

ale prodej se teď více řídil podle kilogramů za druh, přičemž MALÉ 

okurky nesměly měřit více než 8 cm a STŘEDNÍ maximálně 10 cm. 

Dvě neobchodované, zvláštní kategorie představovaly PIKOLO okurky, 

které musely být menší než 2,5 cm a tenčí než 1 cm, a PEPŘOVÉ 

OKURKY. Tyto oba druhy byly nejdražší a měly zajištěn stálý odbyt. 

Po železnici se zelené okurky přepravovaly ve velkém množství ve 

vagonech jako sypké zboží. Za samozřejmou podmínku se u všech 

okurek považovala jejich bezvadná kvalita. Okurky, jež byly křivé, 

zmrzačené či postižené gumózou, se považovaly za neprodejné. 

Během hlavní sezony, trvající od poloviny června do půle září, se 

konal ve Znojmě na Dolním náměstí (Unterer Platz, dnes Masarykovo 

náměstí – pozn. překladatele) každý den okurkový trh. Trh se ve Znojmě 

pořádal celoročně, a to od 1. května do 30. září od 4 do 11 h a od 

14 do 18 h; od 1. října do 30. dubna a o nedělích a svátcích probíhal 

od 6 do 10 h. Hlavními tržními dny byly pro okurky středa a sobota. 

Tehdy přicházeli nakupovat také zahraniční dovozci. V těchto dnech 

na konci 19. století nabízelo Dolní náměstí barvitý pohled. Výrazné 

barvy krojů slovanských „moravských“ národních kmenů, žijících 

severně od Znojma, se mísily s tlumenými barvami oděvů německých 

jihomoravských selek a rolníků a nenápadnými šaty obchodníků a znojemských hospodyněk. Hlídači 

příchozí rolníky rozdělovali a rozmisťovali na trhu podle pořadí příchodu. Velké náměstí bylo tak 

přeplněno lidmi a povozy, že se vyprázdněné vozy rolníků musely posílat do bočních uliček, a příjezdy 

a odjezdy bylo nutno řídit. Pouze ti rolníci, kteří prodávali přímo obchodníkům a zpracovatelům 

okurek jako svým stálým odběratelům, se vyhnuli tomuto dotěrnému a rušnému hemžení. 

Co je moc, to je příliš! 

32 

3.4. Vlastní spotřeba 

Po nástupu, zvážení a 

změření… 

…zazněl rozsudek: ZPŮ- 

SOBILÁ nebo NA HNŮJ 

Zelené okurky se jedly buď v surovém stavu, a to se slupkou 

i oloupané, nebo se v kuchyni upravovaly smažením, plněním, 

glazováním, pařením, okyselováním, dušením či s použitím 

pepře a podávaly se jako salát. Celé okurky, okurkové plátky 

a šťáva z okurek se považovaly za lék proti mnoha nemocem 

a dívky i ženy je s oblibou často užívaly jako pleťovou kosmetiku. 

Poněkud sporná byla okurkám přiřknutá povzbuzující síla 

pro sexuálně znavené jinochy a muže. Jako krmivo pro doby-

tek se okurka cenila jen málo, protože dobytek při 

překrmení okurkami dostával průjem a jeho výkaly 

nadmíru nepříjemně zapáchaly. Neexistovalo hospodářství, 

v němž by se zelené, surové, neloupané, 

avšak vždy napíchané okurky nenakládaly jako slané 

a octové okurky. Rovněž sterilizace se používala již 

tehdy, kdy ještě neexistovaly teplovzdorné zavařovací 

sklenice. Sklenice naplněné okurkami se vložily 

do hrnce, který se napřed vystlal slámou a naplnil 

vodou. Následně se zahřívaly na plotně, přičemž se 

mezi ně zastrkávala ještě další sláma, aby se sklenice 

vzájemně nedotýkaly, a také proto, aby nemohly 

spadnout. Nejnepříjemnější nedostatek představovala 

při konzervaci ztráta zeleného zabarvení a změknutí 

okurek. Aby se zamezilo odbarvování, přidával 

se odvar kyseliny citronové nebo na plátky nakrájené 

citrony. Proti měknutí okurek – za jehož příčinu se 

považovala bakterie Escherichia coli – se před kvašením 

přidávala sůl s kyselinou mléčnou, nebo odvar 

z vody z kysaného zelí či ze šťávy z dobře vykvašených 

kyselých okurek. Někteří rolníci tím dosahovali 

podivuhodných úspěchů, u mnohých však tato 

metoda nefungovala. Okurky změkly také tehdy, 

jestliže se nepropíchaly. V tomto případě nemohl nálev 

proniknout k jádřinci okurky a nedošlo k dokonalému 

prokyselení. Ke kvašení se okurky nakládaly do 

kameninových nádob, pětilitrových sklenic a sudů. 

Okurková jádra se uchovávala jako osivo, a případný přebytek se prodával na trhu nebo se uplatnil 

jako krmení pro dobytek. Lidé věřili, že okurková jádra posilují imunitní systém člověka a činí jej 

odolným proti nemocem. Správnost tohoto předpokladu nebyla nikdy dokázána, snad právě proto, že 

pro takové preventivní či léčebné opatření jednoduše bylo k dispozici příliš málo okurkových jader. 

3.5 Konzervárenský průmysl 

Stejně jako je pochybné přít se o to, zda má pro lidský život větší význam srdce nebo mozek, tak také 

nemá smysl uvažovat o tom, jestli světový věhlas znojemských okurek je třeba připsat jejich nepochybně 

jedinečné kvalitě nebo mezinárodnímu marketingu konzervárenského průmyslu. Jedno by se 

totiž neobešlo bez druhého. Bez závisti však připouštíme, že to byly právě velké konzervárny, které 

pochopily, že znojemská okurka může dosáhnout světového věhlasu, k němuž je třeba ji cíleně vést. 

Je pochopitelné, že menší zpracovatelé okurek společně s konzervárnami dále pokračovali ve výrobě 

a prodeji původních slaných okurek. Ale jejich specialitami se přece jen pozvolna stávaly ve vinném 

octu naložené octové, kořeněné, cukrové, pepřové, hořčičné a sladkokyselé okurky. 

K nim přibyly ještě čalamády (tzv. Mixed Pickles - zeleninová směs ve slané zálivce) a okurkové kompoty, 

v nichž však okurky byly jen součástí směsi dalších druhů naložené zeleniny – růžiček květáku, 

cibule, mrkve, papriky, pepřových lusků, kořenů petržele, křenu, zelených fazolí a černého kořenu. 

Původní recepty sice vytvořili rolníci, věnující se pěstování okurek, avšak zásluhou konzervárenského 

průmyslu postupně docházelo k jejich značnému zdokonalování a vylepšování. 

Existovaly tři základní druhy nakládaných okurek: 1) slané okurky, 2) octové okurky v rozličných 

variacích a 3) původní typ znojemské okurky: slaná okurka, jež se po mléčném kvašení naložila do 

octa. Tento poslední druh se obecně považoval za nejzdravější a nejchutnější ze všech nakládaných 

okurek. Při uskladnění a transportu převládaly dřevěné nádoby: škopky, kvasné, ležácké (skladové) 

33 

Okurkové byliny s jemnou a vzrušující 

vůní, jež přináší potěšení Kerblík a 

okurkovitá bylina (brutnák). Saturejka 

a tymián (vpravo) dva aromatičtí obři

a transportní sudy s obsahem až 1.000 litrů, přenosné soudky (tzv. Lagln, opatřené držadlem a užívané 

též vinaři) a malé soudky na 5, 10 a 15 kilogramů okurek. Přechod z přenosných soudků na pětilitrové 

sklenice začal v roce 1867. Protože však v bednách hrozilo sklenicím navzdory pečlivému zabalení 

prasknutí a na trhu byl opakovaně těchto sklenic nedostatek, byly již brzy podniknuty pokusy s plněním 

do plechovek. Tento způsob se ještě před první světovou válkou zavedl pro sladké okurky. Pro 

kořeněné okurky se nadále používalo plnění do skla, jehož objemový sortiment byl po první světové 

válce rozšířen o půllitrové, litrové a dvoulitrové sklenice. 

Ke kořenění slaných okurek se užívala sůl a kopr. Přidávání dalších koření se lišilo od továrny k továrně, 

od vesnice k vesnici, dokonce dům od domu. Nejvíce byl zastoupen révový a třešňový (višňový) 

list, vzácněji křen a zázvor. 

Ke kořenění octových okurek se užíval vinný ocet a hořčičná semínka. Přidávání dalších koření se 

podobně jako u slaných okurek velmi lišilo. Domácí recepty a recepty továren byly udržovány v tajnosti. 

Do sladkokyselých a sladkých (cukrových) okurek se obecně přidával cukr. Koření tvořily plátky 

zeleniny (křen, mrkev, petržel, cibule, česnek) a byliny se svými plody (kopr, hořčičná semínka, 

zrnka nového koření a pepře, hřebíček, zázvor, brutnák, kerblík, tymián a saturejka). 

Křen; zázvor; zrnka pepře, hřebíček, nové koření 

34 

estragon, červený 

ocet, sůl, cukr a VIN- 

NÝ OCET

4. Konkurenti znojemské okurky 

4.1. Okurka z Březí (Die Bratelsbrunner Gurke) 

Tento delší, větší, poněkud měkčí a dříve zrající jihomoravský protějšek tvrdé, pevné a hutné znojemské 

okurky se pěstoval ve velkém množství v oblasti Pálavských vrchů (Pollauer Berge) až po Valtice 

(Feldsberg) a Lednici (Eisgrub). Existuje domněnka, že tato okurka sice pocházela ze semen znojemské 

okurky, ale vlivem odlišnosti půdních poměrů, jež panovaly zde (vápenitá půda kolem Pálavských 

vrchů) a v oblasti Thayaboden (půda naplavená na skalnatém podloží), získala jiné vlastnosti a proměnila 

se v novou odrůdu. Území, na němž se okurky pěstovaly, ve 30. letech stále rostlo a v roce 

1938 dosáhlo u Dolních Dunajovic (Untertannowitz) bezmála 300 ha. Okurkové trhy probíhaly pravidelně 

na několika místech, například v Mušově od července do září. V Dunajovicích (Tannowitz) se 

hlavní trhy konaly v pondělí po sv. Lucii (25.6.) a v pondělí po sv. Bartoloměji (24.8.), avšak během 

okurkové sezony se konaly týdně nebo často i vícekrát během týdne. Trhy v okrese Mikulov (Nikolsburg) 

probíhaly v Březí (Bratelsbrunn), v Mušově (Muschau) a v Dolních Dunajovicích (Untertannowitz). 

Okurky z Březí nacházely své hlavní odbytiště v moravsko-slezské oblasti (Mähren/Schlesien), 

Moravské Ostravě (Mährisch Ostrau), Šternberku (Sternberg), Olomouci (Olmütz), Kroměříži 

(Kremsier), Prostějově (Proßnitz), Opavě (Troppau), Brně (Brünn), v rakouské oblasti Weinviertel 

a ve Vídni. Slané okurky se dodávaly do znojemských konzerváren v sudech o objemu 500 litrů. Své 

jméno získaly okurky z Březí podle nákladového nádraží Březí (Bratelsbrunn). Během sezony bylo 

z této stanice vypraveno až 12 vagonů denně. 

Továrna na okurky ve Valticích patřila fi rmě Hejtmánek a byla v provozu tři měsíce v roce. Okurky se 

píchaly strojově a poté se naložily do velkých sudů. Další zušlechťování, jímž se chuťové vlastnosti 

této okurky dostaly na úroveň pikantní okurky, odpovídající exportním požadavkům, probíhalo ve 

velkoryse zařízených halách a sklepích znojemské centrály. 

Absolvent ovocnářské a zahradnické školy Ferdinand Tarnawski, pocházející ze severomoravské 

Anenské Studánky (Königsfeld), převzal v Lednici po několikaleté praxi ve velkých konzervárnách 

školní stanici na zužitkování ovoce, v roce 1925 ji změnil v komerční podnik a s touto fi rmou docílil 

pozoruhodných úspěchů. Její výrobky se prodávaly pod značkou „Tarna“. Od roku 1922 Tarnawski 

na škole vyučoval zužitkování ovoce a zeleniny. 

V rámci činnosti tohoto ústavu se provádělo rozsáhlé výběrové šlechtění melounu cukrového, tykve 

velkoplodé a tykve olejné. Skvělým výsledkem této práce se stal obzvláště sladký „Lednický cukrový“ 

meloun („Eisgruber Köstliche“), jenž rychle ovládl trh. U tykve olejné se podařilo dosáhnout 

natolik silné redukce dužiny, že tykev tvořila skoro samá jádra, která šlo jednoduše vymlátit a využít 

k získání tykvového oleje. 

Během války byly podniknuty pokusy o vyšlechtění odrůdy znojemské okurky, jež by byla zvláště 

odolná proti různým chorobám. Zůstaly však bez trvalejších výsledků. 

O velikosti poptávky po nakládaných okurkách svědčí mj. i to, že někteří rolníci z Dolních Dunajovic 

vlastnili kromě vinných sklepů také ještě vlastní octové sklepy, v nichž uskladňovali vinný ocet 

a nakládané octové a kořeněné okurky ze své produkce. 

4.2. Žatecká okurka (Die Saazer Gurke) 

Západoseverozápadně od Prahy leží Žatecko, třetí největší oblast pěstování okurek v Československu. 

Okurky z této oblasti se prodávaly na okurkovém a týdenním trhu v Žatci z vozů tažených koňmi 

přímo odběratelům nebo se koňskými povozy přivážely na jiné trhy až do Saska. Obchodníci také 

běžně přicházeli nakoupit okurky rovnou na pole nebo do domů „šlechtitelů okurek“, jak se přezdívalo 

rolníkům, kteří okurky pěstovali. V roce 1888 se žatečtí radní usnesli, že na okurkovém trhu v Žatci 

smějí nabízet své zboží pouze ti rolníci, jež jsou organizováni ve Spolku pěstitelů zeleniny (Verein der 

Grünzeugpfl anzer). Dominantní roli mezi zpracovateli okurek hrála v Žatci konzervárna Hauptmann. 

35

Přednostně zásobovala lázeňský trojúhelník, tvořený městy Karlovy Vary (Karlsbad), Mariánské 

Lázně (Marienbad) a Františkovy Lázně (Franzensbad), a to okurkami, chřestem a jinou zeleninou. 

Žatečanům a obyvatelům Žatecka se škádlivě říkalo „okurkové bačkory (bábovky)“ a rolníkům, pěstujícím 

okurky, „šlechtitelé okurek“. Na pěstování okurek se podle dávné tradice podíleli z poloviny 

vlastníci pozemků (vrchnost), kteří poskytli pole a dodali hnojivo, a pachtýři (Hälftmann), jejichž přínos 

spočíval v zabezpečení osiva a veškeré práce. Výnos se rozdělil mezi obě strany. Salátové okurky 

hrály podružnou roli, neboť Žatečané se soustředili převážně na pěstování nakladaček. Původně v této 

oblasti rozšířená žatecká okurka (Saazer Gurke) byla nahrazena znojemskou okurkou. Později přibyly 

v Německu vyšlechtěné odrůdy: „Haynauer Salatgurke“ (salátová okurka z oblasti Haynau, dnešního 

města Chojnówa v Polsku – pozn. překladatele), „Gorschitzer Halblange“ (polodlouhé okurky 

z Korutan – pozn. překladatele), „Deustche Trauben“ (německé hrozny) a odrůda „Delikat“, jejichž 

semena šlechtitelé prodávali pod nejrůznějšími krycími názvy, jako například „Baldur“, „Robusta“, 

„Überreich“ („Přehojná“) a „Ideal“. Volbu odrůd pěstitelům 

okurek ulehčila pokusná zahrada zimní zemědělské 

školy v Žatci, která byla založena v roce 1896. 

Pozoruhodným obyčejem byla volba okurkového krále na 

okurkovém plesu, která má své kořeny snad až hluboko 

ve středověku, v době, kdy se na Žatecku ještě pěstovalo 

víno a veselé lidové hry, provázené obhroublými šprýmy. 

Volba okurkového krále a jeho ministrů byla lidovou 

zábavou, podobnou jihomoravskému vinobraní. 

Pěstování okurek má v Žatci a jeho okolí starobylou 

tradici. Pravděpodobně se do země dostalo roku 1140 

z Prémontré ve Francii v souvislosti se založením premonstrátského 

kláštera na Strahově u Prahy. V roce 1888 

dosáhlo pěstování okurek nepochybně značných rozměrů, 

protože okurkový trh, jehož konání je doloženo už 

k roku 1847, musel být v tomto roce přemístěn z náměstí 

Brückenplatz na mnohem větší Spitelplatz. Prastarou 

zvláštností žateckého okurkového trhu bylo, že cena okurek, 

odstupňovaných do tří až čtyř velikostí od salátových 

okurek až po malé nakladačky, byla pro sousední velikost 

vždy poloviční. Jestliže například kopa salátových okurek 

stála 2 zlaté, prodávaly se střední okurky už jen za 1 zlatý a čtvrtá velikost stála jen čtvrt zlatého. 

Okurky pěstovali především němečtí a z menší části i čeští rolníci, a to převážně jako meziplodinu na 

chmelnicích. Prodej a konzervace okurek a chmele spočívala především v židovských rukou. 

Ještě větší proslulosti, než ve spojitosti s okurkami, dosáhl Žatec svým chmelem, chřestem a pšenicí, 

jejíž mouku pekaři vysoce cenili kvůli pečícím vlastnostem a vysokému obsahu lepku. Zemědělská 

škola, která byla v Žatci založena roku 1895, se stala první chmelařskou školou na kontinentu. 

4.3. Další oblasti pěstování okurky 

Rovněž další oblasti ve střední Evropě a přirozeně též v Československu, v nichž se okurkám mohlo 

dařit, se pokoušely přiživit na úspěchu znojemské okurky, aniž by se však mohly stát její skutečnou 

konkurencí. Na území Československa je třeba se v této souvislosti zmínit o východomoravském 

Bzenci (Bisenz) a v Rakousku o Burgenlandu a oblasti kolem Retzu a Haugsdorfu. 

36

5. Chronologie znojemské okurky 

Za zemi původu okurky vědci považují Afriku. Pramátí evropské okurky by ale mohla být dodnes se 

ještě v oblasti indických Himalájí vyskytující planá okurka, která rodí malé, pichlavé a velmi hořké 

plody. Jako potravinu ji asi znali již v prehistorických dobách. Nejstarší známá vyobrazení okurky 

byla objevena v egyptských chrámech na freskách, které pocházejí z doby kolem 2000 let před Kristem. 

Z Egypta se okurka rozšířila na Krétu. – Melouny pocházejí z centrální Afriky a tykev z tropické 

Ameriky. 

600 př. Kr. Z Kréty dospěla okurka do Řecka a o něco později s Řeky do Itálie. 

100 po Kr. V této době patřily okurky mezi jídla Římanů, pobývajících ve městě Carnuntum. Byla to 

nejmohutnější římská pevnost na Dunaji. Ležela východně od Vídně u dnešního Bad Deutsch-Altenburg. 

Je velmi pravděpodobné, že první okurky do Podunají přivezli Římané. 

400 Okurka se nalézá na jídelním lístku byzantských císařů. Z hlavního města východořímské říše 

putuje na západ a sever, kde dosahuje maďarského území a prostoru obývaného Slovany. 

800 V době císaře Karla Velikého (768-814) je již okurka známá také v západní Evropě a pěstuje se 

v klášterních zahradách a zahradách u domů. 

1440 Pěstování okurek upadá do zapomnění. Vrchnostenské urbáře se o něm už nezmiňují. 

1530 Císař Karel V. (1519-1556) nařizuje pěstování okurek, protože jeho lékařští rádci míní, že okurky 

jsou univerzálním léčivým prostředkem a mohly by pomoci též při moru. Do okurky vkládaná 

očekávání se nesplnila. 

1543 Leonhard Fuchs popisuje ve své knize Historia Plantarium (kapitola 274) okurky, melouny 

a tykve, které řadí mezi různé rostliny. Podle tohoto pramene se již v této době měly dostat do Evropy 

melouny z Afriky a tykve z Ameriky. 

1572 Opat premonstrátského kláštera v Louce (Bruck) u Znojma Sebastian Freytag nechává podle 

hodnověrných podání přivézt z klášterních statků v Uhrách okurková semena a rozděluje je mezi 

vesnice v oblasti Thayaboden. Ačkoliv kvalita a vzhled nové „uherské okurky“ byly lepší než u dosud 

pěstovaných okurek, trvalo její pěstování na polích pouze krátce a nemělo velký úspěch, takže z nich 

opět zmizela. I nadále se však pěstovala v zahradách u domů a v zahradnictvích. 

1600 Na několika malbách Jana Brueghela staršího (1568-1625) /příslušník proslulého rodu vlámských 

malířů – pozn. překladatele/, např. „Země, voda a vzduch“, a také u některých jeho současníků 

se nachází vyobrazení okurky. 

1628 Král Ferdinand II. (1619-1637) pobýval ve Znojmě. Při příležitosti slavnostní hostiny na radnici 

byl kromě jiných produktů z domácí zemědělské výroby pohoštěn také okurkami v kořeněných 

omáčkách. 

1802 Andreas Lutz z Esseklee (Nesachleby – dnes část Oblekovic, okr. Znojmo – pozn. překladatele) 

přiváží jako knížecí komoří z Orientu semena okurek, z nichž se křížením s domácími okurkami 

a mutačním šlechtěním začíná vyvíjet později proslulá znojemská okurka. 

1837 V oblasti Thayaboden se již okurky pěstují na polích, ale jsou zmiňovány jako nepříliš důležitá 

plodina. Roste naopak věhlas chřestu, salátu a petržele, které se dodávají do Vídně. Dochází k prud- 

37

kému nárůstu pěstování zelí, kapusty, mrkve a celeru. 

1840-49 Mrazy a neúroda znamenaly pro vinařství katastrofální léta. Celé vesnice vytrhávají vinohrady 

a obracejí se k pěstování zeleniny. 

1850 Polní pěstování okurky se rozšiřuje. Začíná vývoz konzervovaných slaných okurek ze Znojma 

do Brna a do Čech. K přepravě se používají sudy o objemu 10 věder (1 vědro = 56 litrů – pozn. 

překladatele). Počíná pohádkový vzestup znojemské okurky, která se ze sporého a hořkého plodu 

s drsnou bradavičnatou slupkou změnila v elegantní, světoznámou lidovou delikatesu. 

1851 Selky z oblasti Thayaboden přinášejí „zelené okurky“ v koších poprvé na znojemský trh. Brzy 

nato přicházejí s putnami a pytli na trakařích. 

1852 Počátek velkovýroby slané znojemské okurky. 

1860 Začátek výroby octové okurky. 

1862 Na znojemský trh poprvé přijel s vozem plně naloženým okurkami rolník Simperl z Dobšic 

(Klein Teßwitz). 

1867 Kromě okurek v sudech se expedují rovněž slané a octové okurky v pětilitrových sklenicích, 

jejichž nálev zdobí kolečka zeleniny (mrkev, kořen petržele, křen). Průkopníkem v této oblasti je 

fi rma Zeisel, která byla založena v roce 1886 a ve velkém stylu začala s prodejem konzervovaných 

okurek ve sklenicích. 

1872 Dokončeno napojení Znojma na železniční síť Vídeň-Praha-Brno-Mikulov. Znojemská okurka, 

jež je známá už v celé monarchii, nastupuje vítěznou cestu ke světovému úspěchu. 

1875 Okurky se přepravují také v malých přenosných soudcích (tzv. Lagln) o obsahu 5-15 kg. 

1885 Pěstování znojemské okurky se pod dojmem senzačních exportních úspěchů explozivně rozšiřuje. 

Jedná se též o reakci na opětovný pokles pěstování vinné révy, jehož příčinou byl výskyt révokaza 

a jiných, do té doby ve vinařství neznámých chorob. 

1890 V oblasti Thayaboden se podnikají zkoušky s teplými pařeništi, která by umožnila uspíšit dobu 

okurkové sklizně. Zároveň začínají pokusy o vypěstování časně zrající okurky. 

1895 Znojemští vývozci okurek se sjednotili ve spolku s cílem „ochrany zájmů exportérů konzervovaných 

okurek“. Produkce okurek dosáhla v oblasti Thayaboden v okolí Znojma 17.000 tun. – Otevření 

Vyšší ovocnářské a zahradnické školy (Höheren Obst- und Gartenbauschule) v Lednici, jejímž cílem 

bylo mj. také uskutečnění racionálního pěstování ovoce a zeleniny v malých i velkých podnicích. Ve 

vzácném národnostním a náboženském souladu zde žili studenti z Německa, Rumunska, Polska, Bulharska, 

Srbska, Ukrajiny a dalších zemí společně s obyvateli Čech, Moravy, Slovenska a německými 

Rakušany. 

1900 Nakládané okurky se stávají levnou lidovou potravinou. – Nová choroba okurek byla identifi - 

kována jako varianta ve vinařství již známé peronospory (jedná se o vřetenatku révovou, zvanou též 

peronospora révy vinné – pozn. překladatele), jež sem byla zavlečena ze Severní Ameriky. – Rolnická 

škola (Ackerbauschule) ve Znojmě zakládá pokusnou zahradu pro pěstování zeleniny a okurek, v níž 

se od té doby věnuje zvláště problematice hubení škůdců. 

1901 1. března byla ve Znojmě při Zemské rolnické a vinařské škole (Landes- Acker- und Weinbauschule) 

zřízena meteorologická pozorovací stanice, která pro oblast Znojemska zajišťovala informační 

službu o počasí, zvláště pak varování před bouřkou a mrazem. Škola obdělávala dva areály po pěti 

38

arech, na nichž pěstovala zeleninu včetně okurek. Na hnojení obou polí bylo třeba 1500 kg chlévské 

mrvy. Druhé pole se nadto postupně hnojilo 5 kg čilského ledku, 15 kg čtyřicetiprocentní draselné soli 

a 22,7 kg superfosfátu. Plodinám na druhém poli se dařilo nápadně lépe a výnos byl vyšší o 80 až 90 

% (104,5 kg : 193,5 kg = průměrně + 89 kg). 

1905 Ve Znojmě se konzervací okurek zabývalo 41 podniků. 

1907 Znamenitá okurková sklizeň. Obyvatelé obce Mušov (Muschau) utržili 50.000 korun. 

1908 Pěstování okurek se ve znojemském okrese rozšířilo do 60 míst, která se nacházela až 15 km 

od Znojma. 

1910 Rolníci Schiller a Zuckriegl začínají v Mansberku (Mannsberg; dnes část Znojma – pozn. překladatele) 

a Novém Šaldorfu (Neuschallersdorf) s výrobou hořčičné okurky (salátová okurka, „Russerln“). 

V některých velkých provozech ve Znojmě byly podniknuty pokusy s konzervací okurek prostřednictvím 

pasterizace, aby se zamezilo úbytku barvy i měknutí konzervovaných okurek. – Obyvatelstvo 

začalo používat ke konzervaci skalici modrou, která dosud nalézala uplatnění ve vinařství jako 

prostředek k likvidaci peronospory (způsobující plísňovou chorobu okurek – pozn. překladatele). 

1911 Počátek spolupráce konzervárenského průmyslu ve Znojmě a pěstitelů okurek s vědeckými 

institucemi na zlepšení trvanlivosti, konzervace a jakosti znojemské okurky i potírání jejích škůdců. 

1912 Ještě před první světovou válkou se ve Znojmě začaly vyrábět sladké okurky (Süßgurken). Tyto 

okurky se dodávaly ve dvoukilových a pětikilových plechovkách, jež byly nerozbitnými a nevratnými 

obaly. Problémy s těsností těchto obalů, které se zpočátku vyskytly, se podařilo rychle vyřešit. – Na 

rolnické škole probíhalo ve dvaceti sudech 130 kvasných pokusů, které měly za cíl 1) zkoumat vliv 

různých bakterií a hub na kvašení a 2) zlepšovat trvanlivost slaných a octových okurek. Založení Institutu 

knížete Lichtensteina pro šlechtění rostlin zvaného Mendeleum při Vyšší ovocnářské a zahradnické 

škole v Lednici, který mj. úspěšně prováděl výzkum okurek s cílem vypěstovat odrůdy, které by 

byly odolné proti chorobám, vyskytujícím se v polním hospodářství. 

1918 Nově založené Československo, na jehož území se nacházelo také město Znojmo a oblast Thayaboden, 

uzavřelo na konci roku hranice do Rakouska. Náhle tak byla přerušena doprava zeleniny 

a znojemských okurek, a to jak povozy, tak i po dráze. Vázly rovněž ostatní železniční zásilky do 

zahraničí. 

1920 Stovky vagonů okurek musely zůstat na polích a shnily, poněvadž se ještě stále nevydávala 

vývozní povolení. Československo však dováželo okurky z ciziny. Přesto se prodalo a zpracovalo 

15.000 tun okurek, které se sklidily v oblasti Thayaboden. 

1921 Pěstování okurek v teplých pařeništích se rozšířilo mezi malorolníky v celé oblasti Thayaboden. 

Polní pěstování okurek ustoupilo rajčatům a zelenině. 

1922 V tomto roce bylo na osevních plochách v okrese Znojmo z 845 ha sklizeno 20.000 tun okurek. 

Pěstování okurek mělo však sestupnou tendenci. Některé zahradnické provozy, jež se věnovaly hlavně 

pěstování okurek, zastavily svou činnost. Ve vesnicích, kde se okurky pěstovaly, se na plochách určených 

dosud pro okurky vysazovala ušlechtilá vinná réva, nebo se na nich pěstovalo obilí a pícniny. 

1924 Pěstování okurek bylo revolucionalizováno nasazením sázecích a secích strojů. Prosazovala se 

především řádková kultura. Hnízdová kultura ustupuje, drží se ještě nějakou dobu v malých hospodářstvích 

a po roce 1930 prožívá skromnou renesanci. 

1926 Okurkové sklenice se opatřují mechanickými uzávěry. 

39

1928 Rolník Franz Willinger z Bohumilic (Pumlitz) zkonstruoval užitečný stroj pro sázení okurkových 

jader. Možnost jeho sériové výroby se však u příslušných fi rem, zabývajících se výrobou strojů 

a zařízení, setkala s nezájmem. 

1932 Znojemští zpracovatelé okurek si stěžují, že úsilí státních orgánů o světovou ochranu jména 

znojemské okurky, žateckého chmelu a plzeňského piva ještě nedosáhlo požadovaného úspěchu 

a v zahraničí je možno se setkat na sklenicích a plechovkách s okurkami s etiketami, jež nesou označení 

„Okurky na znojemský způsob“, „Okurky ŕ la Znojmo“, „Znoimi ogurka“, „Znoimia“ a podobné 

obchodní názvy. 

1934 Ve velkých závodech začíná při konzervaci okurek převládat pasterizace. Některé provozy užívají 

hořečnatou sůl k tomu, aby okurky zůstaly zelené a tvrdé. Skalice modrá se přestává využívat 

jako konzervační prostředek; mezi obyvatelstvem se tento způsob konzervace ještě ojediněle vyskytuje. 

– Do Indie byly vypraveny dva vagony nakládaných okurek. – Znojemským tržištěm prošlo 

12.000 – 15.000 tun okurek. – Ve Znojmě se zabývá konzervací okurek přes 60 malých a větších 

zpracovatelů. 

1935 Velkostatkáři začínají uzavírat se zpracovateli okurek smlouvy o odebíraných množstvích 

a cenách okurek. 

1938 Židovští obchodníci s okurkami a továrníci začínají opouštět Znojmo. Mezi jinými se vystěhovala 

i rodina Felixova. Ředitel fi rmy Herbert FELIX pokračoval v průmyslové konzervaci okurek 

a zeleniny ve Švédsku. 

1939 Přejmenování Vyšší ovocnářské a zahradnické školy v Lednici na Státní pokusný a výzkumný 

ústav pro zahradnictví a Vyšší zahradnickou školu (Staatliche Versuchs- und Forschungsanstalt für 

Gartenbau und Höhere Gartenbauschule). V témže roce převzalo Mendeleum při tomto ústavu péči 

o šlechtění okurek a papriky v celém Německu a svou činnost zahájil Zelinářský institut (Institut 

für Gemüsebau). Jedním z jeho cílů bylo další zlepšování „znojemské octové okurky“ („Znaimer 

Essiggurke“). – BAST (německou říší centrálně organizovaná síť výkupen – pozn. překladatele) začala 

zřizovat sběrná místa pro ovoce a zeleninu a organizovat jejich řízený nákup i rychlý prodej. 

1942 Poslední velká sklizeň okurek v oblasti Thayaboden. Prodalo se okolo 30.000 tun okurek, z nichž 

asi 25.000 tun zpracoval konzervárenský průmysl pro potřeby armády. Podařilo se odvrátit plánovaný 

zákaz pěstování okurek, které Reichsnährstand hodlal nahradit pěstováním obilí. (Reichsnährstand 

byl německou říší direktivně řízený zemědělský svaz s charakterem veřejnoprávní korporace, který 

měl na starosti sdružování a kontrolu zemědělců a plánování ve všech oblastech zemědělství a výživy 

– pozn. překladatele) 

1943 Poslední záznam: špatná sklizeň 

1945 Němečtí obyvatelé jižní Moravy byli bez náhrady vyvlastněni a museli mnohdy během několika 

hodin opustit zemi. V příznivějších případech si s sebou směli vzít zavazadlo o hmotnosti 50 kg. Cestou 

na hranici jim však bylo často sebráno i toto nepatrné jmění. 

40

Klimatická data 

6. Dokumentace 

6.1 Statistika 

1901-1914 

průměrná teplota + 8,9 °C 

nejteplejší den + 35,2 °C 

nejchladnější noc - 16,4 °C 

studniční voda/roční průměr + 7,5 °C 

Vrbovecký potok (Dürrnbach)/roční průměr + 8,5 °C 

vinné sklepy/roční průměr + 9,2 °Ctatistika 

srážkové dny/rok 141 

převládající směr větru: západní/severozápadní 

1920-25 

průměrná teplota + 10,1 °C 

nejteplejší den + 40,5 °C 

nejchladnější noc - 28,4 °C 

průměrná teplota/prosinec + 8,3 °C 

průměrná teplota/červenec/den + 28,7 °C 

průměrná teplota/červenec/noc + 19,6 °C 

roční sluneční svit 1794 h 

letní sluneční svit 1236 h 

sluneční záření: za rok v kaloriích/m 2 při 30° a polohách na 

severu 867/východě 1589/západě 1556 a jihu 2221 

polovina dubna-říjen, 1920-1925, 50° severní šířky, 

v porovnání s rovinou (100 %) 

sklon 

stupeň = m/100m S SV, SZ V, Z JV, JZ J 

10 91,8 93,7 100,5 106,7 100,7 % 

20 79,7 83,4 98,3 109,1 113,6 % 

30 63,0 72,2 94,9 108,4 114,5 % 

Výškové údaje v metrech 

368-550 Pavlovské vrchy (Pollauer Berge) 

359 Gramenberg (západně od Popic /Popitz/ u Znojma) 

325 Kraví hora (Kuhberg - sz. od Znojma) 

308 Urbauer Schatzberg 

291 Načeratický kopec (Sextnberg - jižně od Bohumulic /Pumlitz/) 

263 Pustý kopec (Suchý vrch, Dürrer Hügel - východně od obce Havraníky /Kaidling/) 

283 Janská hora (Johannes-Berg - u Dolních Dunajovic /Unter Tannowitz/) 

259 Palice (Pelz-Berg - jižně od obce Dyje /Mühlfraun/) 

258 Oberbergen und Waldberge (Vrbovec /Urbau/-Strachotice /Rausebruck/): část Jaroslavické pahorkatiny 

– pozn. překladatele 

204 nížina Vrboveckého potoka 

41

Vývoj pěstování okurek v oblasti Thayaboden v letech 1885-1895 

Místo osevní plocha (ha) dodávky v tisících kusech v tunách 

1885 1895 1885 1895 předpoklad: 200 ks = 10 kg 

Starý Šaldorf 46 100 19 775 42 990 989 2 149 

(Altschallersdorf) 

Sedlešovice 60 75 25 794 32 500 1 290 1 625 

(Edelspitz) 

Nesachleby 24 36 10 318 15 476 516 774 

(Esseklee) 

Dobšice 56 135 24 074 58 037 1 203 2 901 

(Klein Teßwitz) 

Kuchařovice 35 114 15 046 49 009 752 2 450 

(Kukrowitz) 

Mansberk 5 15 2 149 6 448 107 322 

(Mannsberg) 

Nový Šaldorf 40 90 17 196 38 519 860 1 926 

(Neuschallersdorf) 

Oblekovice 42 100 18 055 42 990 903 2 150 

(Oblas) 

Bohumilice 20 36 8 598 15 476 430 774 

(Pumlitz) 

Suchohrdly 40 80 17 196 36 792 860 1 840 

(Zuckerhandl) 

Hlavní území, na němž se okurky pěstovaly, se nacházelo jižně a východně od Znojma v oblasti Thayaboden. 

Západně a severně od Znojma, tedy v lesnaté oblasti jižní Moravy, která byla jazykově smíšená, nemělo 

pěstování okurek větší význam. S výjimkou Kuchařovic (Kukrowitz) tvořili obyvatelstvo všech výše zmíněných 

obcí Němci. 

Průměrné výměry pěstování vybraných kultur v okrese Znojmo (1920, 1922 + 1925) 

(orná půda bez trvalých kultur, jakými jsou louky, vinohrady a ovocné sady) 

Typ kultury pěstování (výměra) v ha % 

obiloviny (všechny druhy) 17 196 52,9 

luštěniny celkem 6 064 18,7 

- z toho jetel - 5 040 - 15,5 

- jednoleté luštěniny - 1024 - 3,2 

okopaniny 4 783 14,7 

jiné pícniny 274 0,78 

zelenina celkem 2 896 8,9 

- z toho okurky - 1 028 - 3,2 

- cibule - 250 - 0,8 

- jiná zelenina - 1 618 - 4,9 

jiné kultury 1 290 4 

Celkem 32 503 100 

V oblasti Thayaboden a v jejím blízkém okolí se okurky pěstovaly na 7,5-10,5 % orné půdy. Jako předcházející 

plodina se na ní pěstovaly hlavně obiloviny, poněvadž se pak okurky dařilo bez problémů zařadit od 

osevního postupu. 

42

Osevní plochy okurek v ha 

Okres Znojmo (Kreis Znaim) 1885: 368 1895: 781 1920: 1.028 1942: 998 1943: 1.036455 

V roce 1943 činila osevní plocha pro okurky v obci Dyje 35 ha, ve Vrbovci 80 ha a v Dolních Dunajovicích 

145 ha. 

V průměru se počítalo s výnosem 16.000-22.000 kg, při zvláště příznivých podmínkách až 35.000 kg na 

hektar. Z toho přibližně polovinu představovaly střední, něco více než čtvrtinu malé okurky a zbytek tvořily 

salátovky a pikolo okurky. Pokud s těmito čísly srovnáme dnešní výnosy, jež dosahují 16.000-23.000 kg/ha 

a k jejichž dosažení přispívá využití strojů, umělých hnojiv a nových odolných a výnosných odrůd, jež se 

pěstují na nejlepších půdách, pak znojemské okurky obstojí naprosto znamenitě. 

Statistické údaje BAST* pro ovoce a zeleninu - vykoupená množství okurek 

(*německou říší centrálně organizovaná síť výkupen – pozn. překladatele) 

množství v kg 1939 1940 1941 1942 1943 

nakladačky 11,193.338 6,176.674 8,278.30 9,316.000 4,964.458 

salátovky 2,048.672 2,104.623 3,122.367 2,565.115 1,962.368 

součet 13,242.010 8,281.297 11,400.667 11,881.115 6,926.826 

1939: střední sklizeň s dobrou pozdní sklizní v září 

1940: opožděná špatná sklizeň (neúroda) 

1941: slabá střední sklizeň, zaviněná špatným počasím 

1942: slabá střední sklizeň s dobrou pozdní sklizní v říjnu 

1943: špatná sklizeň Zaznamenané výnosy v tunách 

1. číslo: celkové množství, 2. číslo: množství přepravené vagony 

rok Znojmo Mikulov dohromady 

1942 11.881 / 8.180 7.593 / 7.593 19.474/15.773 

1943 6.927 / 5.114 7.765 / 7.765 14.692 / 12.879 

Celkově bylo jen v oblasti Thayaboden v roce 1942 sklizeno 30.000 t okurek. 

Podíl okurek v % na celkovém výkupu ovoce a zeleniny 

1939: 37,54 % / 1940: 30,68 % / 1941: 26,32 % / 1942: 34,77 % / 1943: 16,81 % 

Výnosy v tunách okres Znojmo ostatní 

ostatní 

rok okurky rajčata cibule zelí zelenina dohromady třešně ovoce 

1885 7.911 

1895 16.912 

1908 30.000 

1920+ 15.000 1.500 5.000 1.000 3.000 

1921 18.000 2.000 2.000 

1930 6.000 

1934 15.000 

1941 554 7.172 

1942* 8.180 6.088 519 4.616 6.656 17.879 1.689 4.710 

1943* 5.114 6.365 1.183 3.345 5.531 16.388 1.687 7.694 

+) V roce 1920 se nevydávala vývozní povolení. Většina sklizně shnila. 

*) Kromě dodávek pro wehrmacht, jež činily asi 25.000 t. 

Výnosy v tunách okres Mikulov ostatní 

43

ostatní 

rok okurky rajčata cibule zelí zelenina dohromady třešně ovoce 

1941 554 7.172 

1942 7.593 4.824 1.324 860 9.059 23.660 758 3.029 

1943 7.765 4.728 2.178 727 6.657 22.055 373 4.456 

Obrat závodů na zužitkování zeleniny v OBLEKOVICÍCH u Znojma a DOLNÍCH DUNAJOVI- 

CÍCH 

počet vagonů 1931 1932 1933 1934 1935 

ovoce a zelenina 8 1/3 21 1/4 34 1/4 29 11 

zelené okurky 33 1/2 35 27 38 39 1/2 

konzervy 13 1/2 14 13 13 1/4 21 1/2 

V roce 1895 bylo ze Znojma dráhou exportováno: 

množství v kg zelené okurky nakládané okurky celkem 

Rakouská severozápadní dráha 2,114.708 3,331.793 5,446.501 

(Nordbahn) 

Císařsko-královské státní dráhy 82.197 294.760 376.957 

(Staatsbahn) 

dohromady 2,196.905 3,626.553 5,823.458 

K tomu je třeba přičíst ještě železniční přepravu okurek z nádraží ležících kolem Znojma – Dyje, Hodonice 

(Hödnitz), Božice-České Křídlovice (Possitz-Groß-Grillowitz) a Šatov (Schattau). 

Celkově bylo v roce 1895 exportováno 400 vagonů zelených okurek a 800 vagonů nakládaných okurek, což 

dohromady představovalo 12.000.000 kg okurek. 

Nejdůležitější cílová nádraží, seřazená podle množství přepravených okurek: 

Vídeň (Wien) / Praha (Prag) / Brno (Brünn) / Terst (Triest) / Budapešť (Budapest) / Rijeka (italsky Fiume; 

někdejší Jugoslávie, dnes Chorvatsko – pozn. překladatele) / Graz / Linz (Linec) / Salzburg (Salcburk) / 

Laibach (Lublaň, dřívější Jugoslávie, dnes hl. m. Slovinska – pozn. překladatele) / Klagenfurt / Hamburg 

(Hamburk) /Berlin (Berlín). 

Zelené okurky se přepravovaly volně ložené na vagonech, nakládané okurky buď v sudech, nebo v lahvích, 

sklenicích a plechovkách, které se svisle rovnaly do beden tak, aby byly zajištěny proti prasknutí. Exporty 

na povozech a na lodích (především z Vídně a města Krems) do Horního Rakouska (Oberösterreich), 

Bavorska (Bayern), Uher (Ungarn) a na Balkán nejsou statisticky zachyceny. Pozoruhodně vysoký byl také 

objem vývozu zelených a konzervovaných okurek na severní Moravu a do Slezska (Olomouc /Olmütz/, 

Ostrava /Ostrau/, Kroměříž /Kremsier/, Šternberk /Sternberg/, Opava /Troppau/, Lanškroun /Landskron/), 

do rakouské oblasti Weinviertel, na západní Moravu (Jihlava /Iglau)/, do jižních Čech (České Budějovice 

/Budweis/, Český Krumlov /Krumau/) a do oblasti lázeňského trojúhelníku, tvořeného městy Karlovy Vary 

(Karlsbad), Mariánské Lázně (Marienbad) a Františkovy Lázně (Franzensbad). Posledně zmíněná oblast 

však není ve statistikách dobře podchycena, a to jednak z důvodu roztříštěnosti železniční přepravy do 

mnoha malých nádraží, jednak kvůli tomu, že rolníci, obchodníci a konzervárenský průmysl si organizovali 

vlastní přepravu povozy. 

Export v tunách 

1895: 12.000 / 1908: 20.000 / 1930/31: 2,953 / 1931/32: 1,584 

sezonní kampaň 1930/31 1931/32 

(1. 7. 1930-30. 6. 1931) (1. 7. 1931-31. 9. 1931) (1. 10. 

1931-30. 6. 1932 chybí) 

zelené okurky 3.793 3.081 

kyselé okurky 25.739 12.758 

29.532 15.839 

44

Příjmy z pěstování okurek 

V roce 1895 bylo za 5.637.298 kop okurek (1 kopa = 60 ks – pozn. překladatele) utrženo 1.000.000 zlatých. 

Osevní plochy zaujímaly 781 ha. To znamenalo 12 haléřů za kg, případně 2.560 korun za hektar. Přitom 

výnosy z pěstování okurek výrazně převyšovaly tržby z pěstování obilovin na stejně velkém pozemku. 

Průměrné ceny kolísaly podle situace a pohybovaly se do roku 1918 pro malé okurky kolem 50, pro střední 

kolem 20 a pro velké kolem 5 haléřů. Kilogram salátových okurek (Gärtnergurken, Schlangengurken - 

hadovky) stál v průměru 1 korunu. Výtěžek z prodeje (100-150 korun/ha) společně se zužitkováním části 

úrody na jídlo a krmivo pro dobytek zaplatily rolníkům výdaje spojené s pěstováním okurek. Konzervárenský 

průmysl získal v sezoně 1930/31 za 29.739 q okurek více než 10.000.000 Kč, to znamená 3,39 Kč/kg. 

Průměrné ceny za zelené okurky a … 

rok pikolo malé střední velké 

1921 13,40 

1923 2,06 

1924 1.15 

1926 1,59 

1927 1,66 

1930 1,33 

1933 3,90 2,00 1,20 

1934 1,96 0,97 0,55 

1935 1,80 0,84 0,48 

1936 0,24 0,12 0,04 

…za nakládané okurky v Kč 

1 bedna obsahovala 8 sklenic (S) 1 sud obsahoval okurky 

nebo plechovek (P) po 5 litrech o hmotnosti sušiny 100kg 

1932 1933 1933 

malé kořeněné okurky S 110 S 195 malé slané okurky sud 540 

střední kořeněné okurky S 95 S 170 střední slané okurky sud 400 

malé sladké okurky P 130 P 200 

Zpracovatelské provozy v okrese Znojmo 

město Znojmo 1939: 23 1940: 22 1941: 22 1942: 22 

okruh 10 km kolem Znojma 5 5 5 2 

zbývající oblast 6 4 5 7 

Celkem 34 31 32 31 

Roku 1905 bylo ve městě Znojmě 41, o tři roky později 60 zpracovatelských provozů. 

Obrat průmyslových hnojiv 

(ledek a Thomasova moučka) ve skladech Nákupní a prodejní společnosti v Brně (Bezugs- und Verwertungs 

Zentrale, Brünn) – přepočítáno na vagony: 

1918: 778 / 1921: 1.369 / 1924: 1.361 / 1925: 1.540 / 1930: 1.593 / 1931: 1.570 / 

1934: 1.460 / 1935: 1.625 

Výsev 

Na hektar bylo třeba 4-6 kg = 10-15 litrů okurkových jader. Kolem 8.000 jader naplnilo jednolitrovou odlivku. 

20.000 jader vážilo 1 kg. Na 1 ha rostlo průměrně 100.000 okurkových rostlinek. Při výnosu 300.000 kg 

45

na hektar přinesla tudíž jedna rostlina 3 kg okurek. 

Srovnání cen 

V monarchii i v nástupnickém Československu byly ceny obecně stabilní. Defl ace a infl ace se výrazněji projevovaly 

jen během krátkého období. Pro srovnání uvádím některé ceny z roku 1930 v korunách a haléřích 

(tehdejší československé měně). 

Chléb 2,23/kg – mouka 2,90/kg – selské máslo 19,-/kg – mléko 1,75/kg – vepřové sádlo neškvařené 13,69/ 

kg – vepřové maso (pečeně) 14,23/kg – telecí maso 12,85/kg – hovězí maso přední 11,77/kg – hovězí maso 

zadní – 13,85/kg – vejce 0,66/kus – sůl 2,-/kg – cukr 6,42/kg – rýže Ia 4,34/kg – hrách 3,36/kg – kysané zelí 

1,59/kg – mrkev 1,18/kg – elektřina 3,75/kW – palivové dřevo naštípané 0,36/kg – jádrové mýdlo 7,42/kg. 

Dobře placený úředník vydělával měsíčně průměrně 1.500 korun, dělník 4-5 korun za hodinu. 

Neúplné statistické údaje 

Předkládané údaje, jež se týkají pěstování, zužitkování a ceny okurek, mohou sloužit pouze pro přibližnou 

orientaci. To má více důvodů: 1) Statistická evidence v dnešním smyslu tehdy neexistovala. K mnohým 

datům se dospívalo odhadem. 2) Německá jižní Morava nebyla nikdy autonomní zemí. Ve znojemském 

i mikulovském okresu existovaly obce, které byly jazykově smíšené, i takové, kde žilo česky mluvící 

obyvatelstvo. Důsledně vedené a obsáhle založené údaje o naší oblasti jsem nenašel. Možná se nacházejí 

v archivech, jež jsou pro mne neznámé či nepřístupné. Ofi ciálně publikované údaje, které se týkají Moravy 

nebo Československa, nemají pro tuto práci význam, protože z nich nelze rozpoznat zvláštní charakteristiku 

německé jižní Moravy. 3) Za války se sice vyskytly snahy o zevrubné zachycení dat o zemědělské produkci, 

které však nebyly úspěšné. Navíc se zjištěná čísla považovala za státní tajemství, a proto nemohla být 

publikována. 4) Údaje, které někdy vykazují značné odchylky, nebylo možné interpretovat, protože chybí 

podklady, jež jsou k tomuto účelu nezbytné. 

6.2 Konzervárny, zpracovatelé okurek a obchodníci s okurkami 

V následujícím seznamu je vždy v závorce uveden současný název ulice či náměstí, jemuž případně 

předchází česká varianta dvojjazyčného názvoslovného pojmenování z let 1918-38, pokud se liší od 

dnešního názvu: např. Umfahrtstr. (Okružní – Sokolská) – pozn. překladatele. 

a) Město Znojmo 

1) Bezdek Peter, Wiener Str. 14 (Vídeňská třída) a Bahnhofstr. 22 (Wilsonova třída - Rudoleckého) CE / 2) 

Blum David, Gr. Michaelergasse 6 (Velká Michalská) EJ / 3) Blum Emil, Wittlakg. 8 (Wittlakova – Coufalova) 

AEJ / 4) Bradatsch CE / 5) Brantner Johann DH / 6) Březina Karl DE / 7) Březina Philipp Wladislaw, 

Wiener Str. 23 (Vídeňská třída) CE / 8) Brüll Artur, Gr. Fröhlicherg. 15 (Velká Veselá ulice - Veselá) EJ / 

9) Brunner R. & Co., Gr. Nikolaig. 9 (Velká Mikulášská) DH / 10) Buchinger & Ludwig, Str. d. 9. Oktober 

(Wilsonova třída - Rudoleckého) 20 DE / 11) Cejnek (vdova), Wiener Str. 28 (Vídeňská třída) CE / 12) 

Diamant Jakob, Obere Böhmg. 28 (Horní Česká) EJ / 13) Doležal Josef, Gr. Nikolaig. 10 (Velká Mikulášská) 

CH / 14) Dvořák Hubert, Neustiftg. 15 (Palackýstr., Palackého třída – Palackého) CE / 15) Eller Franz 

sen. DE / 16) Exportgesellschaft für Gurken und Konserven (Společnost pro export okurek a konzerv), 

Höckstr. 1 (Höckova – Havlíčkova) DH / 17) Ernst‘s Nachf. (Nachfahren = Ernstovi potomci – pozn. 

překladatele), Wiener Str. 5 (Vídeňská třída) DE / 18) Felkel Josef DE / 19) Ferschl Agnes, Untere Böhmg. 

13 (Dolní Česká) DH / 20) Fink Sigmund, Wiener Str. (Vídeňská třída) EJ / 21) Fischer Friedmann, Nordwestbahnstr. 

13 (Bahnstr., U dráhy – Dr. Milady Horákové) EJ / 22) Fischer Heinrich und Weinberger M., 

Teßwitzer Str. 16 (Dobšická) EJ / 23) Foglar Rudolf, Fabrik- u. Wiener Str. 17 (Tovární ulice a Vídeňská 

třída) DE / 24) Fuchs Berta/Josef, Nordwestbahnstr. 11 (Bahnstr., U dráhy – Dr. Milady Horákové) DE / 

25) Glaßner J. F. Enkel (vnuk), Untere Böhmgasse 4 (Dolní Česká) DE / 26) Gratzer Franz, Wiener Str. 4 

(Vídeňská třída) DE / 27) Guttmann Samuel, Haberlerg. 4 (Haberlerova – Lidická) EJ / 28) Haase Alois 

Enkel, Wiener Str. 14 (Vídeňská třída) DE = 1 / 29) Haase Anton/Josefi ne, Unterer Platz 4 (Masarykovo 

46

náměstí) DE / 30) Hanisch und Habermann, Michaelerg. 22 (Velká Michalská) EJ / 31) Hejtmanek & 

Co., Brucker Str. 8 (Loucká) EJ / 32) Hejtmanek und Neberle, Teßwitzer Str. 16 (Dobšická) = 22 AEJ / 

33) Hellmann Wolfgang HJ / 34) Hellmann & Glaser EJ / 35) Hengel G. & M., Wittlakg. 8 (Wittlakova 

– Coufalova) = 3 DE / 36) Hermann Eleonore, Ottokarpl. 8 (Otakarovo nám. – Václavské nám.) EJ / 37) 

Hermann Gabriel, Ottokarpl. 2 (Otakarovo nám. – Václavské nám.) EJ / 38) Hermann Robert, Neustiftg. 

15 (Palackýstr., Palackého třída – Palackého) AEJ / 39) Hinkelmann EJ = 18 / 40) Hoffmann Hermann, 

Gr. Michaelerg. 17 (Velká Michalská) DE / 41) Hoffmann Josef, Gr. Fröhlicherg. 11 (Velká Veselá ulice 

– Veselá) DE / 42) Jakš František, Wiener Str. 20 (Vídeňská třída) CE / 43) Jakš & Fischer, Buchbergerstr. 

6 (Buchbergerova třída – Čermákova) CDEJ / 44) Keller Franz DE / 45) Klempa Thomas, Unterer Pl. 12 

(Masarykovo náměstí) DH / Kolařík Wenzl, Höckstr. 14 (Höckova – Havlíčkova) CE / 47) Kontner & Müller 

DE / 48) Kottek Viktor Fr., Bahnhofstr. 14 (Wilsonova třída - Rudoleckého) DE / 49) Kremser Laurenz 

DE / 50) Linek Anton, Bahnhofstr. 20 (Wilsonova třída - Rudoleckého) CE / 51) Löw & Felix, Wiener Str. 

21 + 22 (Vídeňská třída) AEJ = 76; Moritz und Herbert Felix / 52) Mauer Leo, Untere Böhmg. 18 (Dolní 

Česká) DE / 53) Minkus Adolf & S., Wiener Str. 26 (Vídeňská třída) EJ / 54) Much Philipp, Neustiftg. 

(Palackýstr., Palackého třída – Palackého) EJ / 55) Neberle Ludwig, Bahnstr. 11 (U dráhy – Dr. Milady 

Horákové) DE / 56) Nejedlik Johann, Obere Böhmg. 8 (Horní Česká) CE / 57) Petertill J. Franz, Wittlakg. 

10 (Wittlakova – Coufalova) a Kukrowitzer Str. 8 (Kuchařovická) DE / 60) Pummer Hugo, Prager Str. 4 

(Pražská třída - Pražská) DE / 61) Rauscher & Ges. (Rauscher & spol.), Kerneckerstr. 10a (Kerneckerova 

třída – Rooseveltova) DE / 62) Rosenberger & Wahlster, Fabrikstr. 5 (Tovární) DE / 63) Rosenfeld Josef, 

Wiener Str. (Vídeňská třída) EJ / 64) Saleta Josef, Untere Böhmg. 40 (Dolní Česká) DH / 65) Schildberger 

Leopold, Kerneckerstr. (Kerneckerova – Rooseveltova) a Obere Böhmg. 31 (Horní Česká) EJ = 61 / 66) 

Schirutschek A., Wittlakg. 15 (Wittlakova – Coufalova) DE / 67) Schlafka Franz, Gr. Nikolaig. 18 (Velká 

Mikulášská) DH / 68) Schlapak DH / 69) Schmidt & Neuwirth, Bahnstr. 13 (U dráhy – Dr. Milady Horákové) 

DE / 70) Schober Karl, Brucker Str. 8 (Loucká) DE = 31 / 71) Schulz DE / 72) Schück Alois & Pollak, 

Umfahrtstr. 29 (Okružní – Sokolská) EJ / 73) Schwarzer Franz, Ledertalg. 3 (V Jirchářích) DE / 74) Singer 

Leo (& Steiner Emil), Buchbergerstr. 9 (Buchbergerova třída – Čermákova) EJ / 75) Singer Moritz, Obere 

Böhmgasse 16 (Horní Česká) EJ / 76) Spitzer Adolf EJ / 77) Steiner Emil EJ / 78) Steiner Ludwig EJ / 79) 

Südmährische Gemüse-Verwertungsgesellschaft (Jihomoravská společnost pro zužitkování zeleniny), Wiener 

Str. 25 (Vídeňská třída) DE = 51 / 80) Teufel Oskar, Wiener Str. 5 (Vídeňská třída) DE / 81) Tomanek 

Hubert, Wiener Str. 7 (Vídeňská třída) DE / 82) Velkonákupna pro konsumní družstva (Großbeschaffungsstelle 

für Konsumgenossenschaften), Wiener Str. (Vídeňská třída) CH / 83) Vývozní družstvo (Ausfuhrgenossenschaft) 

CH / 84) Wellwarth A. & K. DH / 85) Helpe Erwin, Kopalplatz 3 (Komenského náměstí) 

DE / 86) Wertheimer Alfred, Buchbergerstr. 1 (Buchbergerova třída – Čermákova) EJ / 87) Wertheimer 

Johann AG (Leo, Fritz, Erwin + 2 sestry), Fabrikstr. 5 (Tovární) AEJ = 62 / 88) Zawerka Franz, Höckstraße 

1 (Höckova – Havlíčkova) CE = 16 / 89) Zeisel S. M., Unterer Platz 20 (Masarykovo náměstí) EJ 

Tento i následující soupisy nejsou úplné. Kromě některých zpracovatelů okurek a obchodníků s okurkami 

v nich chybí především mnozí z těch, kteří okurky nakupovali pro továrníky a velkoobchodníky a této 

činnosti se věnovali buď na plný úvazek, nebo ji vykonávali vedle svého hlavního povolání. 

Zkratky: 

A = arizovaný židovský podnik. Podle nacistických rasových zákonů byli árijci příslušníci indogermánské 

rodiny jazyků, a to převážně z okruhu německých národnostních skupin. 

C = český majitel 

D = německý podnik 

E = zpracovatel okurek nebo majitel konzervárny 

g. = Gasse 

H = obchodník a nákupčí 

J = židovský podnik 

Str. = Straße 

b) Okres Znojmo 

Altschallersdorf (Starý Šaldorf): Kontner Fritz DE; 2x Schön HJ / Gurwitz (Krhovice): Schmidt Adalbert 

DE = Hödnitz / Hödnitz (Hodonice): Blum KG JH = Znaim (Znojmo) E; Schmidt Adalbert 

47

DE 1922-27, poté odkoupeno fi rmou Blum KG (Kommanditgesselschaft = komanditní společnost 

– pozn. překladatele) / Kallendorf (Chvalovice): Nimführ Eduard DE / Klein Teßwitz (Dobšice): 

Fabian Otto = 1. Znaim-Teßwitzer Gurkenkonservenfabrik (První znojemsko-dobšická továrna na 

okurkové konzervy) EJ; Lorenz Franz DH; Wojna Hans DE / Mißlitz (Miroslav): Felix Bruno & Co. 

= Südmährische Konservenfabrik SÜKIND (Jihomoravská konzervárna) AEJ / Mühlfraun (Dyje): 

Hubert Baumann DE / Oblas (Oblekovice): Adamek DE; Fischer & Weinberger HJ = Znaim (Znojmo); 

Lagerhaus der Bezugs- und Verwertungszentrale, Brünn (sklad Nákupní a prodejní společnost 

v Brně) DE / Nákupní a prodejní společnost CE; Pokorny Fr. DE / Pumlitz (Bohumilice): Semotan 

Rudolf DH / Rausenbruck (Strachotice): Erdler Andrea DH; Erdler Josef CDH; Krappel Julius DH; 

Landsmann HJ; Muck Vinzenz DH / Taßwitz (Tasovice): Schwaner Fritz DE / Urbau (Vrbovec): 

Pfl eger Mathias DH; Schöberl Franz DE 

c) Okres Mikulov 

Bratelsbrunn (Březí): Bauer Emil DH; Eihner Mathias DE; Gurken-, Gemüse-, Obst- und Konservenexport 

der landwirtschaftlichen Ein- und Verkaufsgenossenschaft m.b.H. (Export okurek, zeleniny, 

ovoce a konzerv zemědělské nákupní a prodejní společnosti s r. o.) DH; Knee Alois DH; 

Knott Franz DH; Knott Ignaz DE; Kornherr Josef DE; Reichel Andreas DE; Reichel Georg DH; 

Reichel Tobias DH; Rotter Johann DH; Sträußler Ernst DE; Walitzky Michael & Franz DE; Weier 

Josef DE; Weier Prokop DH; Weiser Mathias DH / Eisgrub (Lednice): Winter Alfred EJ; Tarnawski 

Ferdinand DE / Feldsberg (Valtice): Hejtmanek & Co. = Znaim AEJ / Guldenfurt (Brod nad Dyjí): 

Bicherl Andreas DE; Engler Josef DE / Muschau (Mušov): Hauber Marie DH; Hauber Marie 104 DH; 

brněnští velkonákupčí Exner, Hrdliczka, Müller, Hassegger a Sedlaczek a obchodníci Joch a Rotter 

/ Unter-Tannnowitz (Dolní Dunajovice): Czak Josef DH; Czurda Josefi ne DH; Dollansky Franz DH; 

Eigner Franz DH; Giegl Johann DH; Hohl Johann DH; Illsinger Hieronymus & Lederer Hans DE; 

Illsinger & Windrich DE; Kratschmann Franz DE; Landwirtschaftliche Genossenschaft (zemědělské 

družstvo) DE; Ludwig Mathias DH; Matia Josef DH; Schauer Franz DH; Wenig Franz DE; Zabel 

Johann DH 

6.3 Peněžní ústavy ve Znojmě 

a) německé 

Deutsche Bank (Německá banka) / Kreditanstalt der Deutschen (Německá úvěrová banka) / 

Raiffeisen-Kassa / Raiffeisen Spar- und Darlehencassenverein des christlichsozialen Vereines 

(Spořitelní a záložní pokladna křesťanskosociálního spolku) / Spar- und Darlehenskassa 

(Spořitelní a záložní pokladna) / Spar- und Vorschußverein für Znaim und Umgebung 

(Spořitelní a záloženský spolek pro Znojmo a okolí) / Südmährische Bank (Jihomoravská 

banka) / Vorschuß- und Sparcassa des katholisch-politischen Männervereines (Záloženská 

a spořitelní pokladna katolicko-politického mužského spolku) 

b) české 

Vzájemná záložna / Záložna / Živnostenská banka 

c) německo-české 

Anglo-Cechoslovakische Bank (Anglo-československá banka) / Mährische Eskomptebank 

(Moravská eskomptní banka) / Postsparkassa (Poštovní spořitelna) / Sparkassa in Znaim = 

Städtische Sparcassa = Městská spořitelna ve Znojmě / dvě směnárny 

48

6.4 Zemědělské školy 

Na odborných zemědělských školách získávali synové rolníků odborné znalosti, které pak uplatňovali 

ve svém hospodářství a obcích. 

Vynikající úrovní se vyznačovaly školy zaměřené na pěstování zeleniny na jižní Moravě, které sídlily 

v Lednici a Znojmě a svým významem přesahovaly regionální hranice. Kromě vzdělávací činnosti se 

lednická škola věnovala mj. šlechtění nové a odolné odrůdy okurky a ve Znojmě se prováděl intenzivní 

výzkum v oblasti hnojení, potírání škůdců a kvašení. Kromě toho zde vznikla výstražná služba, jež 

vydávala varování před mrazem a nepříznivým počasím. Velký význam se přikládal dalšímu mimoškolnímu 

vzdělávání rolníků, zabývajících se pěstováním okurek. 

Okres Znojmo 

Die Landesackerbau- und Weinbauschule in Znaim (Zemská rolnická a vinařská škola ve Znojmě) / 

Die Landwirtschaftlichen Landesfachschulen mit Wirtschaftsberatungsstellen in Pohrlitz und Schiltern 

(Zemské zemědělské odborné školy s poradnami v Pohořelicích a Štítarech) / Die Landwirtschaftlichen 

Volksbildungsschulen in Alt-Petrein, Hosterlitz, Irritz, Mißlitz, Oblas, Wolframitz und 

Zulb (Zemědělské osvětové školy ve Starém Petříně, Hostěradicích, Jiřicích, Miroslavi, Oblekovicích, 

Olbramovicích a Slupi) 

Okres Mikulov 

Die Höhere Obst- und Gartenbauschule in Eisgrub (Vyšší ovocnářská a zahradnická škola v Lednici) 

/ Die Weinbau- und Gartenbauliche Berufsschule in Feldsberg (Vinohradnické a zahradnické učiliště 

ve Valticích) / Die Landes-Winzer- und Obstbauschule in Nikolsburg und die Landwirtschaftlichen 

Volksbildungsschulen in Auspitz, Dürnholz und Nikolsburg (Zemská vinařská a ovocnářská škola 

v Mikulově a zemědělské osvětové školy v Hustopečích, Drnholci a Mikulově) 

Významné školy mimo jižní Moravu, které se zaměřovaly na problematiku pěstování okurek 

Die Deutsche Landes-, Obst- und Gartenbauschule in Brünn (Německá zemědělská, ovocnářská 

a zahradnická škola v Brně) / Die Landwirtschaftliche Fachschule in Saaz mit einer hauswirtschaftlichen 

Abteilung in Rudig (Zemědělská odborná škola v Žatci s oddělením domácího hospodářství ve 

Vroutku). Byla založena v roce 1895 jako Hopfen- und Gemüsebauschule (Chmelařská a zelinářská 

škola) / Die Landwirtschaftliche Hochschule Tetschen-Liebwerd (Böhmen) (Zemědělská vysoká škola 

v Děčíně-Libverdě) 

Die DEUTSCHE BAUERNSCHULE in BAD GROSS-ULLERSDORF (Německá rolnická škola ve 

Velkých Losinách) na severní Moravě se stala centrem tehdejší vzdělávací a výchovné práce a měla 

mimořádné postavení. Byla založena v roce 1924 z iniciativy Organizace německých zemědělců 

Moravy (Organisation der deutschen Landwirte Mährens) a Ústředního svazu německých zemědělských 

družstev (Zentralverband der deutschen landwirtschaftlichen Genossenschaften) s cílem seznamovat 

vyzrálejší moravskou rolnickou mládež s naléhavými národně- a zemědělsko-politickými otázkami 

a připravit ji na aktivní účast ve veřejné práci. 

6.5 Recepty 

Šest rolnických receptů na nakládání slaných, octových a hořčičných okurek 

V každém domě konzervovali okurky podle svých vlastních receptů. První tři recepty pocházejí 

z mého rodného domu (Vrbovec – Urbau 43). 

Slané okurky. 

V létě se dva škopky umístily na tu stranu dvora, kam svítilo slunce, a vyložily se velkým množstvím 

kopru a trochou vinného listí. Pak jsme smíchali netříděné, vzrostlé a propíchané okurky, vydatně 

je posolili a oba soudky jsme naplnili vodou do takové výše, aby byly okurky ponořeny. Nahoru se 

49

položilo vlněné plátno, dřevěné desky a těžký kámen, takže okurky nemohly vyplavat. Po několika 

dnech začalo mléčné kvašení. Za čtrnáct dní byly slané okurky hotovy. Jeden škopek jsme přenesli do 

chladného sklepa. Z části okurek ze druhého škopku jsme dělali octové okurky, zbývající část jsme 

naplnili do malých soudků a uložili je ve sklepě. 

Octové okurčičky 

Do pětilitrové sklenice jsme společně s koprem, pepřem a vinnými listy naskládali vzrostlé a propíchané 

okurky malé až střední velikosti a hrdlo sklenice jsme uzavřeli širokou pružnou dřevěnou 

špachtlí. Pak jsme sklenice naplnili svařeným a vychlazeným nálevem až po špachtli. Nálev sestával 

ze 2 litrů vody, 1/8 litru vinného octa, 1/8 kg soli a trochy cukru. Pokud nebyl nálevu dostatek, přidali 

jsme vodu. Přikrytá, avšak neuzavřená sklenice se postavila do okna, do nějž svítilo slunce. Kvašení 

začalo za 1-2 dny a trvalo čtrnáct dní. Po kvašení jsme jednotlivé okurky omyli a narovnali je do 

malých sklenic, jež se naplnily svařeným nálevem (tvořily jej 3 díly vinného octa, 5 dílů vody, hořčičná 

semínka, bobkový list, feferonky, kuličky pepře a zrnka koření) a poté uzavřely. Pokud jsme jako 

výchozí surovinu použili slané okurky, po kvašení jsme z nich dělali octové okurčičky. Pro ozdobu 

a zjemnění chuti jsme k octovým okurčičkám přidávali ještě uvařená kolečka křenu, mrkve, petržele, 

celeru a cibule. 

Russerln (hořčičné nebo salátové okurky) 

Zralé, odjádřené, žluté, asi 15-20 cm dlouhé okurky se nakrájely na plátky silné jako prst, naskládaly 

do sklenic a zalily svařeným nálevem z octa, soli, kopru, vinných listů, zrnek koření, pepře a hořčice, 

k nimž se přidala na kolečka nakrájená zelenina (mrkev, celer, křen, petržel a cibule), přičemž plátky 

zeleniny se vařečkou zasunuly k okraji sklenice. Marinádu jsme nechali několik týdnů odstát, aby 

mohla proniknout do okurek. Když zesklovatěly a byly kluzké jako slanečci (Russerln byli do marinády 

z octu a cibule naložení malí slanečci), pak byly připravené k jídlu. 

K tomu 2 varianty od paní Hauserové z Dolního Radíkova (Unter-Radisch; obec 10 km SZ od Slavonic, 

Zlabings – pozn. překladatele), která dodnes nakládá okurčičky podle receptu své babičky: 

Octové okurčičky 

Suroviny: očištěné a omyté malé okurky, 1 litr vinného octa, byliny a koření: několik šalotek (malých 

kuchyňských cibulí), kopr, 2 bobkové listy, plátky česneku, tymián, nové koření, hořčičná semínka, 

1 polévková lžíce soli, 1˝ polévkové lžíce cukru. Okurky se spolu s kořením a bylinami naskládají 

do jedné pětilitrové sklenice (nebo litrových Rex-Gläser – zavařovací sklenice s pevným uzávěrem 

moderního typu – pozn. překladatele), jež se naplní vinným octem a případně doplní vodou, uzavřou 

se a v páře (přes 70 °C) se 30 minut povaří. 

Russerln 

Suroviny: velké, zralé, žluté okurky, 3/8 litru vinného octa a 1/8 litru vody na kg okurek, koření: 

hořčičná semínka, kroužky cibule, kousky křenu, sůl a cukr. Čistě oprané okurky se oloupou, odjádří 

a nakrájí na přibližně 2 cm široké plátky. Přes noc se nasolené ponechají v hrnci. Ráno necháme 

kolečka okurek odkapat, naskládáme je do sklenic. Nálev z octa a koření necháme 15 minut povařit. 

Zchlazeným nálevem zalijeme okurky. Následující den tekutinu scedíme, necháme vzkypět, vychladíme 

a opět jí zalijeme okurky. Třetí den se tento postup opakuje. Poté se sklenice uzavřou a uloží 

v chladu. 

Recept na slané okurky od Karla Reifa (Strachotice – Rausenbruck) 

Střední, urostlé a propíchané okurky se s trochou kopru a několika kousky křenu narovnají do jednolitrové 

nebo větší sklenice se šroubovacím uzávěrem či obyčejné zavařovací sklenice (opatřené 

gumičkou a svorkou), zalijí se jeden centimetr pod okraj slanou vodou (50 g soli na 1 litr vody), uzavřou, 

postaví se na slunce nebo do teplé místnosti, 1-2 týdny se nechají kvasit a pak se uloží do sklepa. 

Pokud jsou v tomto prostředí uchovávány v uzavřeném balení, mají dlouhou trvanlivost. 

50

Jak naši staří předkové nakládali okurky. Dva recepty z let 1788 a 1802 

Zelené okurky, sklizené při suchém počasí, bez stonků, nezralé se okyselí, omyjí a usuší na čisté látce. 

Mezitím se hliněný hrnec vyloží třešňovým listím. Na ně se ve vrstvách naklade sůl, kuličky pepře, fenykl, 

stonky kopru, bobkový list a okurky, přičemž by se nemělo šetřit solí. Až je hrnec naplněný, přikryje 

se třešňovým listím. Hrnec se zakryje dobře těsnící deskou, jež se zatíží kamenem. Nakonec se hrnec 

naplní po okraj vinným octem. Přibližně po týdenním odstátí jsou okurky hotovy. 

Malý dubový vinný sud se zvětšeným plnícím otvorem se na dně vyloží směsí fenyklu, kopru, třešňového 

listí a na malé kousky nakrájené vinné révy. Následuje vrstva omytých okurek a pak po vrstvách 

směs koření a okurky, přičemž je třeba jednotlivé vrstvy zarovnat. Až je sud plný, přidá se do něj vinný 

kámen (hydrogenvinan draselný, KHV – pozn. překladatele), sud se naplní vinným octem a utěsní se. 

Pak se postaví na teplá kamna nebo na slunce a každý den se obrací. Kvašení začíná druhý den. Když 

jsou okurky vykvašené, sud se odnese do sklepa a pomalu se otevře. Po ochutnání a případném dochucení 

vinným octem lze okurky jíst. O takto připravených okurkách se říkalo, že byly tak chutně zelené 

a vyznačovaly se natolik vynikající chutí a léčivými účinky, že mnozí lidé, trpící žaludečními potížemi, 

se s jejich pomocí uzdravili. 

Dva příklady, jak Žatečané konzervovali okurky 

Přirozeně kyselé 

Sud se asi ze 3/4 naplnil ve vrstvách nakladačkami (tj. středními a malými okurkami) a bylinkovým 

kořením. Přikryl se deskou a zatížil kamenem. Mezitím se připravil nálev (tvořený buď pouze slanou 

vodou, či smíchanou s octem), jímž se sud naplnil tak vysoko, aby hladina sahala až k desce. Brzy došlo 

ke kvašení, po jehož ukončení, nebo někdy též už v jeho průběhu, se okurky vyjmuly ze sudu a jedly se 

buď samotné nebo jako příloha. 

Hořčičné okurky 

Oloupané, zralé okurky se vařily tak dlouho, dokud nezesklovatěly. Potom se rozpůlily, odjádřily a dále 

podélně nakrájely na plátky. Plnily se do sklenic společně s kořeněným octem domácí výroby (ocet + 

kopr + hořčičná semínka), v nichž byly dále uchovávány, a servírovaly se pouze ke zvláštním příležitostem. 

Jihomoravské speciality se znojemskou okurkou 

Jako přívlastek pro jídla, jejichž součást tvoří okurky, si jméno města Znojma našlo cestu do jídelníčků 

na celém světě. Tak například znojemská roštěná (Znaimer Rostbraten) byla roštěná s octovou kyselou 

okurčičkou, nebo znojemské pyré (Znaimer Püree) znamenalo bramborovou kaši se slanou okurkou. 

Okurky vždy byly a jsou dodnes oblíbené jako příloha (saláty, zelenina, zeleninové směsi, ve smetanové 

omáčce nebo nákypu). Následují vybrané recepty na jídla, 

jež se dnes už nevyskytují, která se však vyznačují vynikající 

chutí a odpovídají duchu moderní fi lozofi e zdravé výživy. 

Znojemský guláš (Znaimer Gulyas) 

Suroviny: 1 kg brambor, 1 velká cibule, uzené maso, 10 

dkg slaniny, dvě nožky frankfurtských nebo debrecínských 

párků, 3 stroužky česneku, 2 slané nebo 4 octové okurčičky, 

2 polévkové lžíce rajčatového protlaku, špetka kmínu a 1 

kávová lžička pálivé papriky. – Na kolečka nakrájenou cibuli 

opražíme s kousky slaniny a poté smícháme s rajčatovým 

protlakem, kmínem, pálivou paprikou a na plátky nakrájenými 

stroužky česneku. Pak oloupeme brambory, nakrájíme je 

na čtvrtky a přidáme do směsi, kterou důkladně promícháme, 

a hrnec naplníme studenou vodou tak vysoko, aby brambory 

byly ponořené. Pak připravíme plotnu a brambory pomalu 

vaříme, až změknou. Nakonec přidáme na plátky nakrájené 

51

okurky. Za luxus se považovalo, když se při vaření přidalo k bramborám několik kousků uzeného masa, 

slaniny nebo dokonce dvě nožky na kousky nakrájených párků. Nelze pochybovat o tom, že s těmito 

přísadami chutnal znojemský guláš dvakrát tak dobře. 

Bramborový salát Thayaboden (Thayabodener Erdäpfelsalat) 

Suroviny: 1/2 kg brambor (Kipfl er, „rohlíčky“, mastná odrůda, zvláště oblíbená k přípravě bramborového 

salátu), 1 cibule, 2 slané nebo octové okurčičky, sůl, pepř, ocet, olej, trochu hovězí nebo bylinkové 

polévky a 2 stroužky česneku. Hliněná mísa se důkladně vytře stroužky česneku. Do ní se vloží uvařené, 

oloupané a na kolečka nakrájené horké brambory, k nimž se přidají rovněž na plátky nakrájené okurčičky, 

velké množství na kolečka pokrájené cibule, sůl, pepř, cukr, ocet, několik kapek oleje a trocha teplé 

polévky. Vše se důkladně promíchá. – Při přípravě salonního bramborového salátu Thayaboden (Thayabodener 

Salon-Erdäpfelsalat) se do salátu přidávala ještě pokrájená vejce natvrdo, rovněž na kousky 

nakrájené marinované ryby (okyselení sledi, nakládané sleďové fi lety Bismarck, Russerln) a rozmanité 

zahradní bylinky. 

Vrbovečtí vrabci (Urbauer Spatzen) 

Suroviny: libové hovězí maso, mléko, sůl, pepř, mrkev, máslo nebo sádlo. Do pomletého hovězího 

masa se přidáme tolik mléka, aby se vytvořila pastovitá hmota, která se dle libosti dochutí solí, pepřem 

a nastrouhanou mrkví. Malou lžičkou vytvoříme ze směsi hromádky a na předehřáté pánvi, již je třeba 

nejprve vymazat máslem nebo sádlem, je po 4 minutách osmažíme na obou stranách. Jako přílohu 

podáváme bramborovou kaši nebo dušenou rýži s okurčičkami. Šťávu z pečeně použijeme k ochucení 

kaše či rýže. 

„A Ghachlts“. Bramborový nákyp s okurkovým salátem (Kartoffelaufl auf mit Gurkensalat) 

Suroviny: 1 kg brambor, 1/8 litru mléka, 1/8 litru sladké smetany, 10 dkg nastrouhaného sýra (parmazán 

či tvrdý ementálský sýr nebo tvrdý sýr na vaření /Kochkäse = dobře roztíratelný sýr, který se připravuje 

tepelným zpracováním směsi tvarohu, soli a koření; především v jižním Německu a Rakousku se uplatňuje 

se jako tradiční příloha ke chlebu nebo surovina k přípravě jídel – pozn. překladatele/), sůl a koření. 

– Dobře vymaštěná forma na nákyp se vyloží syrovými, oloupanými a nastrouhanými bramborami (naskládanými 

jako střešní tašky), které se podle chuti posypou kořením a bylinkami (majoránka, petržel, 

kopr, tymián a saturejka). Pak následuje znovu vrstva bramborových plátků, jež se na závěr posypou 

nastrouhaným sýrem a zalijí směsí z mléka a sladké smetany. Nákypová forma se vloží do středně horké 

trouby. Nákyp je hotov, když je na povrchu zlatohnědý a křupavý. Podává se k němu rovněž salát 

z nastrouhaných okurek, nebo se nákyp ozdobí nastrouhanými kořeněnými okurkami. 

Jihomoravský okurkový salát 

Suroviny: 1 kg salátových okurek, 1/2 kávové lžičky soli, 3 velké stroužky česneku, kopr a mletý pepř. 

(1) Zelené, vzrostlé salátové okurky se po snídani opraly, oloupaly a nakrouhaly, nakladly se do hliněné 

mísy vytřené stroužkem česneku a osolily se. Těsně před obědem se slila voda z okurek a listy se oběma 

rukama vymačkaly nebo vyždímaly přes síto a vložily do nyní již prázdné mísy, která se předtím vytřela 

druhým stroužkem česneku. Třetí stroužek se najemno nakrájel a vmíchal do mísy. Až nakonec se salát 

opepřil, bohatě se posypal koprem a dobře promíchal. 

Tento základní recept se vyskytoval v různých obměnách takřka v každém domě a byl doplňován zvláště 

kořením, například paprikovými lusky, feferonkami, pažitkou, bazalkou, estragonem, kmínem, pálivou 

paprikou, rozetřeným zázvorem, drceným koriandrem, mátou, jemně nakrájenými listy salátu, citrónovou 

šťávou, vinným octem, kyselou smetanou, olivami nebo stolním olejem. 

(2) Pro nemocné, děti a staré lidi se okurky nevymačkávaly a teprve před podáváním se lehce posolily. 

Vynechalo se ostré koření a ocet, místo nich se však přidávaly sekané mandle, jemně nakrájené fenyklové 

hlízy, štamprle vína, trocha cukru a bezinkové šťávy (Holerkracherl – nápoj z květů černého bezu. 

20-40 bezových květů (okolíků) se společně se 3 nakrájenými citrony a 3 litry vody na noc namočí 

a další den scedí. Do takto získané šťávy se přidá 1/2 kg cukru a tekutina se udržuje 2 hodiny v mírném 

varu.). Avšak i tento recept se doplňoval, rozšiřoval či dokonce zcela měnil podle rozdílných zvyklostí, 

jež panovaly v jednotlivých hospodářstvích, či podle případných lékařských doporučení. 

52

6.6 Zprávy 

Znojmo – obchodní značka konzervovaných okurek 

Název města Znojma se rychle stal synonymem pro tvrdou a kořeněnou okurku, jež se nakládala do vinného 

octa. Pojmenování ZNAIM a ZNAIMER se přenášela také na jídla, která se servírovala s konzervovanou 

okurčičkou jako přílohou. Tyto speciality neměly a nemají svůj původ vždy ve Znojmě, nýbrž 

přívlastek ZNAIM a ZNAIMER vypovídá o tom, že dotčená jídla se servírují s okurčičkou. A i ta vždy 

nepocházela a nepochází ze Znojma. Dnes už znojemská okurka neexistuje. Rovněž někdejší německé 

město se nyní nazývá Znojmo. Přesto zůstala slova ZNAIM a ZNAIMER pojmem, který označuje tvrdou, 

aromatickou octovou okurčičku. 

1908: Znojemská okurka na cestě na světový trh 

V císařském slavnostním čísle Rakouských ilustrovaných novin (Österreichs Illustrierten Zeitung) z roku 

1908 je možno se dočíst: …Jednou z nejdůležitějších živností ve Znojmě a okolí je pěstování zeleniny, 

zejména okurek. Avšak též vynikající kysané zelí výtečné chuti, stejně jako zvláště v jižní Evropě velmi 

žádané feferonky a velmi oblíbená jihomoravská rajčata na sebe poutají stále více pozornost konzumentů 

z celé Evropy…Pěstování okurek, které bylo dříve omezené jen na oblast Thayaboden, se nyní rozšířilo 

do více než 50 obcí ve vzdálenosti 2-3 hodin okolo města…Staleté zkušenosti s nakládáním okurek 

prokázaly, že trvanlivé jsou pouze ty okurky, které se hned po sklizení konzervují…Navzdory mnoha 

pokusům o napodobení zůstává znojemská okurka ve své plné chuti a trvanlivosti nedostižná… Zdokonalením 

konzervačních postupů se Znojmu podařilo vydobýt zdejší okurce respekt na trzích v Rakousku-Uhersku 

a v balkánských státech…a při špatných sklizních ve Francii a Německu po ní panuje velká 

poptávka...Znojmo exportuje v nejnovější době nejenom do balkánských zemí, do Francie a Německa, 

ale i do Anglie, Itálie, Lucemburska, Belgie, Malé Asie a Afriky, ano, dokonce i do Ameriky! Znojmu 

tedy náleží vedoucí role v obchodu s okurkami na Moravě a v celém Rakousku. Město se nachází na 

nejlepší cestě, aby ze znojemské okurky vytvořilo exportní zboží pro světový trh. 

Pěstování okurek na jižní Moravě – ztrátový podnik 

Pod tímto nadpisem psala v roce 1937 Německo-moravská vlast (Deutsch-mährische Heimat: časopis, 

který začal vycházet v Brně už za 1. světové války a souvisel s činností tamějšího stejnojmenného 

německého spolku – pozn. překladatele): „Propad cen okurek, který stále pokračuje v důsledku ustavičného 

rozšiřování pěstování okurek a příznivých povětrnostních podmínek, stlačil hrubé příjmy v intenzivním 

odvětví polního pěstování zeleniny na 146 až 259 Kč za měřici (tj. přibližně 20 arů – pozn. 

překladatele). Průměrný výnos činil 29 haléřů za kilogram malých okurek, 12 haléřů za střední okurky 

a 6 haléřů za salátové okurky. Je třeba zemědělcům doporučit, aby letos bezpodmínečně uzavřeli smlouvy 

o dodávkách okurek. – Letošní smlouvy stanovují ve valtické oblasti, kde se pěstují většinou delší 

okurky, následující třídění. Malé okurky do 7 cm délky (50 ks na 1 kg) za 65 haléřů, střední okurky do 

9 cm délky (25 ks na kg) za 30 haléřů. Ten, kdo dodá více než 50 % malých okurek, obdrží prémii 5 

haléřů. – Pro znojemskou oblast, kde se pěstují silnější okurky, platí následující dohoda: malé okurky do 

8 cm délky (40 ks na 1 kg) 65 haléřů, střední okurky do 10 cm (20 ks na kg) 25 haléřů…Aby v důsledku 

cenového propadu znovu nedošlo ke stejnému stavu nouze jako vloni, je třeba, aby letos rolníci převzali 

iniciativu při uzavírání smluv o dodávkách okurek… 

Revolta pěstitelů okurek v roce 1942 

Reichsnährstand vydal během války v roce 1942 rozhodnutí o zákazu pěstování okurek, místo nichž 

se mělo pěstovat obilí (Reichsnährstand byl německou říší direktivně řízený zemědělský svaz s charakterem 

veřejnoprávní korporace, který měl na starosti sdružování a kontrolu zemědělců a plánování 

ve všech oblastech zemědělství a výživy – pozn. překladatele). Proti tomu protestovali rolníci, pěstující 

okurky v oblasti Thayaboden a jejím bezprostředním okolí natolik důrazně, že tento zákaz musel 

být zrušen. Dokonce i tehdejší okresní vedoucí (Kreisleiter) NSDAP Felix Bornemann se k „okurkové 

revoltě“ připojil a podpořil ji. 

53

Okurky, dýně a melouny 

Kromě okurek, jež byly označovány jako „Kümmerlinge“ 

(zakrslíci, chudáčci, nuzáčci, bídáčci, hubeňourci), hrály 

z tykvovitých plodin v oblasti Thayaboden a jejím okolí 

význačnou roli ještě dýně a melouny. Z dýní se pěstovaly dvě 

hlavní odrůdy: zelené, tlusté krmné dýně (Pluza) a bílé, štíhlé 

dýně na jídlo. Krmné dýně měly kulatý tvar. Jejich velikost 

se lišila a sahala od obvodu dětské hlavy až k půlmetrovému 

průměru, hmotnost se pohybovala od 1 do 20 kg. Jako krmení 

pro dobytek se dýně podobně jako řepa krájely na malé kousky 

nebo se jako brambory rozmačkaly a přimíchaly do nápoje 

pro dobytek. Přinášely ohromné výnosy a téměř vždy se 

pěstovaly na okrajích pole, kam se v zimě ukládala chlévská 

„Zakrslíku!“, oslovuje dýně 

pohrdlivě okurku. 

mrva. Dýně na jídlo měly bílou barvu s jemně nazelenalým nádechem a svým vzhledem se podobaly 

štíhlé, pevné okurce, byly jen podstatně větší. Vážily až 3 kg. Připravoval se z nich vynikající kompot 

a chutné přílohy: dýňové zelí na maďarský způsob, dýňové zelí s koprem a nejčastěji dýňová kaše. 

Rovněž melouny se dělily na dvě hlavní odrůdy: vodní meloun a cukrový meloun. Vodní meloun 

měl kulovitý tvar jako dýně a byl rovněž zelený, nebyl však tak velký. Jako „hasič žízně“ se těšil 

všeobecné oblibě, pěstoval se převážně pro vlastní potřebu a na trh se dostával jen v malém množství. 

Cukrový meloun byl podstatně menší. Měl žlutou slupku, zářivě oranžovou dužinu, medově sladkou 

chuť a vyznačoval se příjemným, silným, avšak nevtíravým aroma. Melounům od rolníků byla na 

trzích dávána přednost před výpěstky ze zahradnictví, kde se zelenina pěstovala ve velkém. Přestože 

poptávka po dýních na jídlo neustále převažovala nad jejich nabídkou, naši rolníci se nerozhodli pro 

jejich polní pěstování ve velkém. 

Okurková jádra bylo třeba naladit 

Každý u nás věděl, že předtím, než se okurková jádra zasadí či zasejí, musí se u nich probudit klíčivá 

nálada. Pokud by se tato procedura zanedbala, předurčilo by to špatný výnos, a to jak co do množství, 

tak i kvality. Teplo a vlhkost urychlovaly respiraci semene a inhibitory klíčení se odbourávaly. Možná, 

že muži nosili okurková semena v kapsách u kalhot a chrastili jimi proto, aby je tělesným teplem 

probudili. Toto chrastění znělo jako tklivá hudba k probouzení. Z kapes se jádra dávala do teplých dětských 

postýlek, kde pak měla všechno: teplo, vlhkost, hudbu a zábavu. V kapsách se klíčky nemohly 

polámat, protože teprve v posteli se začínaly probouzet, protírat si oči, vyklouzávat ze svých spacáčků 

a rozhlížet se, copak je ve světě nového. 

O chroustech, třešňových květech a káňatech lesních 

Od první světové války hluboko do třicátých let způsobovaly bílé, tlusté, asi 4 cm dlouhé a zakřivené 

larvy chrousta v okurkových polích čas od času velké škody. V letech, kdy bylo mnoho chroustů, se 

dokonce musely i školní děti budit před východem slunce a svolávat k jejich sbírání. V časném ránu 

seděli a viseli chrousti jako mrtví nehybně na větvích. 

Když jsme zatřepali stromy, padali dolů jako přezrálé 

švestky, a bylo je pak lehké sesbírat a strčit do lahví 

nebo pytlů. Druhý útok na chrousty následoval večer za 

soumraku. To se zamilovaní chrousti potáceli jako opilí 

a my děti jsme považovaly za velkou zábavu, když jsme 

je mohly s velkým povykem lovit a plnit do prázdných 

lahví. Pytle s chrousty se vyprazdňovaly do ohně, který 

se rychle založil na mezích a místech, která ležela ladem. 

Bylo při tom hodně lomozu, praskání a strašného smradu. 

Chrousty, kteří byli uvězněni v lahvích, jsme krmili 

naše slepice, které se pak pohotově odvděčily mnoha 

snesenými vejci. Mělo to jen jeden háček: když jsme 

Lov myší 

to přehnali, celé vejce zapáchalo po chroustech. Jednou 

54

jsme v období, kdy kvetly třešně, nasbírali s kamarády v „Golinga Ried“ (místní název, etymologicky 

odkazující k protilehlému vrchu Šibeník – pozn. překladatele) na úpatí vrcholu Načeratického kopce 

(Sextnberg) pět pytlů chroustů. Pokud se podíváte z nejvyššího bodu Načeratického kopce směrem na 

východ k Pálavským vrchům (Pollauer Berge), na jih ke Starým vinicím (Schatzbergen) a na západ 

do dyjských lesů (Thayawälder), uvidíte kolem sebe jedno velké bílé moře květů. Když shlédnete do 

údolí, spatříte káňata lesní, jak sedí na příčkách tyčí, které jsme postavili na polích s vojtěškou, číhají 

a odpočívají, nebo loví myši. 

Storn Hans, Bohumilice (Pummlitz) 

Pařeniště se na polích v okolí Znojma zakládala jen v omezeném rozsahu, protože v oblasti Thayaboden 

byla země přirozeně teplá a okurková sklizeň většinou předstihovala sklizeň v jiných oblastech 

o 8-14 dní. Pařeniště sice urychlila čas sklizně okurek o 1-2 týdny a za okurky bylo možno žádat 

přibližně desetinásobnou cenu, avšak silně se zvyšovalo riziko, že mráz poškodí klíčící okurky. Při 

zakládání pařeniště se nejprve vyhloubily jamky pro rostliny. Do vykopané zeminy se podle jedné 

metody vmíchal koňský hnůj a vzniklou směsí se jamka zaplnila. U druhé metody se jamka dobře 

vystlala čerstvým koňským hnojem a listím a naplnila se zeminou. Oteplování země, ke kterému přispíval 

koňský hnůj s listím, trvalo podle množství listí a hnoje 14 dní až 3 týdny, čímž bylo překlenuto 

nejchladnější období „ledových mužů“. 

Stroj na sázení okurkových jader od Franze Willingera z Bohumilic (Pummlitz). Někdy před rokem 

1928 si jeden rolník z Nového Šaldorfu (Neuschallersdorf) nechal od zámečníka postavit stroj na 

sázení okurkových jader, který sám vynalezl. Ačkoliv stroj sklidil více posměchu než obdivu, hodně 

se o tomto vynálezu mluvilo a v roce 1928 se jím rolník Franz Willinger z Bohumilic nechal inspirovat 

ke stavbě stroje na sázení okurkových jader, který průběžně zdokonaloval. Na osev spotřeboval asi 

jedenapůlkrát méně osiva, než bylo třeba při ručním setí. Nejdůležitější částí koněm taženého stroje 

byl secí válec s mělkými prohlubněmi a malými, vedle sebe a za sebou ležícími oddíly. Ta získávala 

jádra ze zásobníku, který ležel nad nimi, a rozdělovala je po pěti kusech do hnízd a v odstupech 10-15 

cm do vyryté brázdy. Stroj měl čtyři kola, odstraňoval horní vrstvu půdy do potřebné hloubky a osivo 

zasypával jemně hrudkovitou zeminou. Stroj byl natolik lehký, že nedocházelo k nežádoucímu udusávání 

půdy. Byl však překonán novou technikou. 


Jeden z četných způsobů „sázení okurek“ a získávání semene, jakož i pěstování okurek „napůl“ popisuje 

Juliana Bischof (Müllner) z Vrbovce (Urbau) takto: „Při zakládání hnízd pro pěstování okurek 

jsme nevykopávali jamky, ale nejhořejší vrstvu zeminy jsme motykou odstranili do takové hloubky, 

až jsme se dostali k vlhké, hrudkovité zemině. Tu jsme motykou rovnoměrně rozhrnuli. Přes hrubé 

síto jsme vytvořili obvod hnízda, a pak prsty po obvodu kruhu, asi 5 cm od jeho okraje, vytvořili 

malou prohlubeninu, do níž jsme nasypali hnojivo z rohových odřezků a uleželý, jemný slepičí trus 

a lehce je přikryli zeminou. Na to přišla předklíčená okurková jádra, která jsem smíchali s vlhkou, 

hrudkovitou zeminou. Jádra dostala přes noc vlažnou koupel a následující den saunu v teplé vlněné 

punčoše. Klíčky rychle vyklouzly z jader a dosáhly v několika málo dnech délky 3-8 cm. Nyní jsme 

je zasadili. Jakmile na rostlinkách vyrašily 2-3 listy, protrhali jsme je nebo doplnili. – Domkářům 

(vlastníci vesnických domů, zvaní též baráčníci, kteří zpravidla neměli zemědělské pozemky – pozn. 

překladatele) nabízeli bohatí sedláci příležitost k pěstování okurek „napůl“ („Um d‘ Halbscheid“). 

To znamenalo, že sedlák předal domkářovi pole připravené pro pěstování okurek. Domkář je obdělal 

a výnos se rozdělil. – Při obhlížení okurek se usilovalo o to, aby nebyla přehlédnuta žádná okurka, 

protože okurky, které zůstaly ležet, si činily velký nárok na živiny, a přitom neměly žádnou cenu. Pro 

získávání semene se však nechávalo menší množství okurek ležet a zežloutnout. Doma dozrávaly 

ještě několik dní, pak se dlouhým nožem půlily, lžící odjádřily a získaná jádra i s dužinou se shromažďovala 

ve škopku. Tam zůstala několik dní, až začala hmota kvasit a jádra se oddělila od dužiny. 

Nyní se směs řádně tupou metlou promíchala a přidala se voda. Dobrá jádra se usadila na dně škopku. 

Zbývající voda společně s dužinou a na povrchu plovoucími, prázdnými jádry se vylila. Tento postup 

se opakoval tolikrát, až byla odtékající voda čistá. Jádra jsme položili na plátno a sušili je na slunci. 

55

Směs Bordeaux 

Do škopku nebo sudu naplněného vodou se přes noc zavěsil plátěný pytel (pytel na brambory) se 

skalicí modrou, přičemž na 100 litrů vody se počítalo s 1,5 kg skalice modré. Když se skalice modrá 

další den rozpustila, pytel se odstranil a roztok se nastavil 1 kg hašeného vápna. Směs se na poli plnila 

do vinohradnických postřikovačů nebo kropicích konví a používala se k ošetření okurkových listů 

napadených padlím. Pokud se použily sudy, tak se ještě před jejich naplněním vodou do spodního 

odtokového otvoru zarazila pípa. 

Tabulky, houby a hnojení 

Už před první světovou válkou se začaly vypracovávat tabulky pro pěstitele okurek, z nichž se dalo 

vyčíst, s jakými výnosy lze počítat u rozdílných lehkých a těžkých půdních typů (sprašové, jílovité, 

písčité, humusovité, matečný substrát, vápenaté) a jaké druhy hnojiv a jejich množství se musí použít, 

aby se v závislosti na kvalitě půdy dosáhlo optimální sklizně. Pěstitelé okurek o těchto i později upravených 

tabulkách zaníceně diskutovali a do jisté míry se jimi také řídili. Přesto se ale většina rolníků 

dále spoléhala na zkušenosti svých otců a sousedů, protože podle jejich mínění se muselo v souvislosti 

s různými půdními druhy a plodinami počítat nejen s určitými typy a množstvím hnojiv, ale také 

s živinami uloženými v půdě a rovněž s četnými nepochopitelnými vlivy, jež ve světě představ našich 

předků zosobňoval například skřítek. Nyní již víme, že za výsledky jeho činnosti stály regimenty 

žížal, bakterií a hub, které přeměňují mrtvou i živou hmotu, rozkládají ji na prvky a ty pak přivádějí 

jako živiny okurkám. Naši předkové věřili zvláště tomu, že některé houby dokážou zázraky: nejen, že 

jejich podhoubí dosahuje dále a hlouběji než kořenový systém okurky, čímž okurku zásobuje živinami 

z míst, jež by pro ni byla nedostupná, ulehčuje příjem vody a masíruje průduchy kořenů, ale že houby 

mají zásluhu o zvláštní kvalitu znojemské okurky, kterou se proto nikde jinde nemůže podařit vypěstovat. 

Ohledně využití hnojiv se mínění rolníků velmi rozcházelo. Zatímco absolventi rolnické školy 

byli přesvědčeni o významu přírodních i umělých hnojiv pro zachování a zvýšení úrodnosti polí, 

neškolení rolníci argumentovali tím, že pole neustále hnojí vzduch, déšť, předcházející plodina, hnilobné 

procesy a životní aktivity v půdě. Pokud využívali doplňkového hnojení, tak jen v omezeném 

rozsahu. Při volbě polní plodiny je třeba přihlížet ke kvalitě a kulturnímu stavu půdy. Přesto však bylo 

nakonec stejně nutné sáhnout v případě hospodaření na méně způsobilých půdách k použití umělých 

hnojiv. Zajedno byli všichni v tom, že by se v žádném případě nemělo hnojit bezhlavě a že hnojení 

má smysl jen tehdy, když se správně volí podle vlastností půdy a pěstované plodiny, správně používá 

a rovnoměrně rozděluje. Aniž existovaly nějaké výzkumy půdy, na jejichž podkladě by bylo možné 

dospět k racionálnímu a cílenému hnojení, rolníci dokázali podle druhů a bujnosti plevele i stavu 

pěstovaných plodin určit, kde má pole nadbytek nebo naopak nedostatek. 

Obavy rolníků z oblasti Thayaboden ze zničení úrody okurek, rajčat a vinných hroznů byly velké. 

Mnozí rolníci a jejich rodinní příslušníci se za velkých bouřek modlili, aby se přehnaly, aniž by zanechaly 

škody na stavení, stodole, chlévě a poli. Strach měli také z toho, že v případě škody jim československý 

stát neposkytne daňové úlevy. Kdo neměl zásoby, musel v takových letech prodat poslední 

krávu nebo prase, které si vykrmoval na zimní zabijačku, pokud mu už ovšem předtím exekutor - po 

zaplacení poloviční ceny - za doprovodu řezníka krávu či prase z chléva neodvedl. 

Expresní třídění okurek 

Metoda rychlého třídění okurek, jež se nejdříve uplatňovala v konzervárenském průmyslu, nacházela 

také mezi rolníky v oblasti Thayaboden stále více přívrženců. Z hromady okurek se bez měření roztřídily 

malé a velké okurky. Největší část tvořily zbylé okurky střední velikosti. Tímto způsobem se 

doba, která byla dříve třeba pro třídění, snížila na polovinu. 


Na vysoko naloženém koňském povozu 

Jako děti jsme musely pomáhat při sbírání a třídění okurek. Ach jo. Bylo to velmi únavné, ale muselo 

to být. Nedělaly jsme to zrovna s nadšením. Také v měření tříděných okurek pomocí plechové šablony 

jsme nenalezly zalíbení. To už bylo mnohem lepší, když jsme se večer za odměnu za naši pomoc směly 

svést na koňském povozu, jenž byl naložený nacpanými pytli, do Lednice (Eisgrub) k Tarnawské- 

56

mu (konzervárna v Lednici – pozn. překladatele). Vůz drkotal po místy hrbolatých cestách. Když jsme 

se svalily jedno přes druhé, tak jsme se ještě postaraly o to, aby popadaly i ty bázlivější z nás. Cestou 

domů jsme pak spaly na nyní již prázdných pytlích. Vzduch byl teď vlahý a měl kořeněnou vůni. 

Koně klapali kopyty v uspávajícím, pravidelném taktu k tiše znějící noční hudbě. A křepelka mohla 

z obilí lákat: „Mě nenajdeš!“ Její volání se k našim uším už nedostalo. Cvrčci cvrčeli tak pilně a obětavě, 

že byla radost je poslouchat, a my jsme jejich housle slyšely ještě ve spánku. Doma nás museli 

nejprve vyburcovat ze sna. Nejednou nás matka vzala z vozu a odnesla domů do postele. 

Dr. Anton Reichel, Bulhary (Pulgram) 

Do roku 1938 přicházeli nákupčí okurek až do vesnic 

„Rozléhá se hromové volání: Schlapak a Doležal (podle Zuckrieglova seznamu se jednalo o německého 

a českého nákupčího okurek – pozn. překladatele) jsou již tady se svými vozy a vykupují okurky.“ 

V okurkové sezoně přicházeli do roku 1938 dvakrát za týden i častěji v pozdním odpoledni nákupčí 

okurek, obchodníci s okurkami a komisaři do vesnic v okolí Znojma a přebírali okurky od malých 

pěstitelů, jimž se nevyplatilo jezdit s úrodou na znojemský trh a kteří neměli žádné stálé odběratele. 

Schlapak byl chudý bratr bohatého znojemského krejčího (měl obchod na Horním náměstí – pozn. 

překladatele) a Doležal byl jedním ze malých znojemských zpracovatelů okurek. Někdy byl jejich 

příjezd vybubnován. Při vjezdu do vesnice byli vždy hlasitě pozdravováni výše uvedeným čtyřverším 

(Vierzeiler), takže všichni, kteří měli okurky na prodej, přišli se svým zbožím. S nákupčími jednali 

často velmi zdlouhavě, aby dosáhli lepší ceny. S touto taktikou však uspěli pouze tehdy, jestliže okurková 

sklizeň byla skrovnější. Výkup probíhal podle váhy a velikostí. 

Nákup okurek po roce 1939 prostřednictvím organizace BAST 

BAST byl místním článkem německou říší zřízeného Reichsnahrstand (viz předchozí kapitoly – pozn. 

překladatele), který zřizoval ve všech vesnicích v nevyužitých staveních nebo stodolách výkupny 

ovoce a zeleniny, jež existovaly v letech 1939-1945. Pro rolníky měla tato praxe tři vysoce ceněné 

přednosti: 1) Už nepotřebovali jezdit se svými produkty na trhy a do skladišť, aby je tam nabízeli ke 

koupi. To pro ně znamenalo 2) významnou úsporu času a 3) zajištění významného a jistého příjmu, 

i když nemohli počítat s přemrštěnými cenami. Pro konzumenty představoval BAST tu výhodu, že je 

zásoboval stále čerstvou zeleninou a ovocem přímo z pole. 

S pepřovými okurkami k posvícenským penězům 

Když nastala na podzim sklizeň okurek, znamenalo to pro nás děti čas krátké hlavní sezony. Tehdy se 

do košů sbíraly nejen zralé žluté okurky, ale jako děti jsme měly tu výsadu, že jsme si mohly pro sebe 

sesbírat zbylé pikolo okurky a pepřové okurky, jež zbyly na vytrhaných úponcích. Naše malé košíčky 

byly jen zřídka plné, ale pár korun jsme za tyto paběrky dostaly vždy. A jakou cenu pro nás děti měla 

jedna koruna! Za pět korun se už dal pořídit oběd v hostinci. My jsme však utrácely koruny za štrúdl 

a turecký med, pamlsky, které jsem si koupily a na nichž jsme si pochutnávaly na jarmarcích, jež se 

v oblasti Thayaboden a okolí chýlily ke svému konci. 

„Mačkání okurek“ pro husy a kačeny 

V sezoně jezdíval otec dopoledne dvakrát až třikrát týdně po polní cestě s okurkami do Březí (Bratelsbrunn). 

Jedna cesta trvala skoro dvě hodiny. O školních prázdninách jsem směl jet s ním. Okurky se 

u nás nesbíraly časně ráno, protože se rolníci obávali, že při trhání před oschnutím rosy listy napadne 

padlí a celé rostliny zahynou. Pokud potřeboval některý z nákupčích naléhavě okurky pro vypravovanou 

vagónovou zásilku, pak se obchod rychle uzavřel v obecním hostinci a otec mi koupil dva párky. 

Ale běda, když nikdo z nákupčích neměl objednávku! Pak si otec nedal vinný střik („Gspritzta“ - víno 

smíchané se sodou v poměru 1:1 – pozn. překladatele) a já jsem neměl párky. A peníze jsme domů většinou 

také nepřinesli. Co jsem se jen jako chlapec o prázdninách „namačkal“ okurek! S pěchovačem 

na brambory, jímž se mačkaly brambory pro dobytčí nápoj, jsem rozmačkal brambory a okurky, zamíchal 

do nich otruby a tuto krmnou směs jsem předložil k večeři našim husám a kačenám. Většinou 

však husy s prskáním a kejháním odehnaly slabší kačeny, i když byly samy už přežrané a nemohly se 

ani pohnout. To pak často přicházela matka a servírovala pro naše kachničky zvlášť. 

57

Bicherl Andreas, Brod nad Dyjí (Guldenfurt) 

Odborné třídění semene 

Na polích, jež náležela ke statkům knížete Liechtensteina v Lednici, pěstovali pachtýři pro konzervárnu 

Tarnawsky ve velkých objemech také „znojemské okurky“. Uvolňování zralých jader z okurek 

této odrůdy prováděli za minimální odměnu studenti Vyšší ovocnické a zahradnické školy (Höhere 

Obst- und Gartenbauschule) v rámci povinné odpolední praxe, přičemž se jim dostávalo odborné 

instruktáže o čištění jader, jejich výběru, sušení a skladování. 

Dr. agrar. (doktor zemědělství) Franz Ollramm, 

Dolní Dunajovice (Untertannowitz) 

Konzervace okurek na statku 

Pokud rolníkovi nestačily sklenice nebo soudky s nakládanými okurkami – buď proto, že potřeboval 

velké množství pro vlastní rodinu, nebo pro prodej na trzích a do obchodů – pak nakládal okurky 

podobně jako velké konzervárny do sudů. Probíhalo to takto: Obruče, jež se nacházely nad uzavřeným 

odtokovým otvorem sudu, se uvolnily a obě horní obruče včetně horního dna sudu se znovu 

utáhnuly. Přitom stáli dva muži proti sobě a zpívali k tomu do taktu píseň „Ta-ta-tum“. Když byla 

tato práce hotova, sud se opět obrátil a odkutálel na slunečnou stranu dvora na připravené lůžko sudu, 

které bylo zhotoveno ze čtyřhranné klády, rovnovážně se uložil a proti pohybu se zabezpečil klínem. 

Nyní se odstranila zátka (dřevěný konický uzávěr sudu), volně se zastrčila kvasná zátka a sud se zcela 

naplnil připraveným nálevem (okořeněná slaná voda). Teprve pak byla kvasná zátka pevně zatlačena 

do odtokového otvoru a do třetiny naplněna nálevem. Podle teploty a slunečního záření proběhlo 

kvašení slaných okurek během 14 dnů až jednoho měsíce, přičemž nálev se podle potřeby doplňoval, 

protože kvašení musí probíhat v plném sudu a bez přístupu vzduchu. Po ukončení kvašení se pomocí 

pípy nebo i bez ní odebral nálev, sud se odvalil do sklepa nebo do komory, postavil se a otevřel 

jako při plnění okurkami. Po kontrole kvality slaných okurek se rozhodlo o jejich dalším využití: 

přeložení do sklenic ke slaným nebo octovým okurkám, pro vlastní potřebu, prodej nebo ponechání 

v sudu, ke spotřebě nebo dokvašení. Pokud zůstaly v sudu, pak byl odtokový otvor uzavřen, sud se 

po nasazení obručí naplnil vypuštěným nebo novým nálevem a přikryl víkem. K utěsnění dužiny se 

užívalo v oblasti Thayaboden dyjské rákosí, jinak směs vinného kamene a vápna. – V době nakládání 

a překládání sudových okurek, jež znamenalo na statku vždy malou událost, bylo slyšet již zdaleka 

bednářskou píseň, již si do taktu svých bednářských kladiv a paliček muži prozpěvovali společně 

s dětmi, jež kolem nich tancovaly: „Ta-ta-tum“ a „Ta-ta-taj“. 


Odhalení senzačního tajemství konzervace 

Mému otci se jako prvnímu podařila výroba slaných okurek, které zůstávaly tvrdé, čerstvé a zelené. 

Jako školák jsem byl při tom. Bylo to asi v roce 1927. Tlak na ceny ze strany obchodníků a továrníků 

zesílil natolik, že se několik rolníků rozhodlo čelit cenovému propadu „zelených“ okurek vlastní 

výrobou a prodejem slaných a octových okurek. Mezi ně patřil i otec. Jednou dosáhl senzačního 

výsledku. Jako vždy naložil i tentokrát podle našeho domácího receptu slané okurky do sudů a chtěl 

je po ukončeném kvašení přeložit k octovým okurkám a prodat. Když jsme otevřeli první sud, nevěřili 

jsme vlastním očím. Slané okurky měly přirozeně zelenou barvu, zůstaly křupavé a nezbledly, ani 

nezměkly. Vypadaly tak čerstvě, jako bychom je právě sklidili. To se rychle rozkřiklo. Příbuzní, sousedé 

a nakonec i majitelé znojemských továren na zpracování okurek přicházeli a byli překvapeni. Ptali 

se na hodně věcí, ale od otce se nedočkali žádné odpovědi. Jeden z továrníků byl zvláště tvrdohlavý. 

Přišel několikrát a diskutoval s otcem často až do půlnoci ve vinném sklepě. Nakonec otci nabídnul 

podíl na zisku, pokud mu tajemství konzervace prozradí a nikomu jinému je neřekne. To bylo lákavé! 

Ale otec nic neprozradil. Sám totiž nevěděl, proč okurky zůstaly zelené, křupavé a čerstvé. Záhadu 

nakonec vyřešil můj strýc, profesor dr. Fading ze Schottenstiftu ve Vídni (starobylé benediktýnské 

opatství s gymnáziem ve Vídni – pozn. překladatele) – rodák z Dobšic (Klein Teßwitz) – společně 

s profesory chemie ve Vídni. Jádro pudla spočívalo v tom, že otec používal upotřebené dubové sudy 

o objemu deseti věder (Eimer = vědro – stará vinařská míra – soudek o objemu 56,6 litrů – pozn. 

58

překladatele). V nich měl předtím mnoho let červené víno, které vylučovalo vinný kámen s obsahem 

tříslovin. A právě ten měl na svědomí tuto úžasnou konzervaci. Rozluštění záhady, ke kterému došlo 

teprve po letech, však otci nepřineslo žádný prospěch, protože mezitím začaly konzervárny používat 

pasterizaci a přísady hořečnatých solí a vitamínu C, jejichž působením zůstaly okurky křupavé, měly 

přirozeně zelenou barvu a dosáhlo se prodloužení trvanlivosti konzervovaných okurek. 


Pětilitrové okurkové sklenice – akvária a klece pro rosničky 

Když se okurkami naplněné pětilitrové sklenice vyprázdnily, čekalo na ně už mnoho zájemců. Především 

to byly hospodyňky, které na ně měly přednostní nárok. Uchovávaly v nich čerstvá vejce 

s vápenným mlékem (vodný roztok hydroxidu vápenatého – pozn. překladatele) nebo vodním sklem 

(speciální směs draselných a sodných pojiv – pozn. překladatele) 

a vařená vejce se slanou vodou (Soleier = natvrdo 

uvařená vejce v koncentrovaném solném roztoku – pozn. 

překladatele). Pak se o svá práva hlásili chlapci, kteří okurkové 

sklenice naléhavě potřebovali jako klec pro rosničku, 

jež je denně informovala o tom, jaké bude počasí, a nic 

nedbali na to, že jim jejich otcové jako zkušení rolníci radili, 

aby si neplánovali svůj denní program podle chování tohoto 

podezřelého proroka počasí. Okurkové sklenice byly také 

nadmíru žádanými objekty pro zakládání akvárií, v nichž 

děti chovaly ryby, mloky a rozmanité malé vodní živočichy, 

mezi nimiž se zvláštní oblibě těšili potápníci, a to kvůli 

své neutuchající chuti na šneky. Samozřejmě se při těchto 

chovatelských aktivitách vždy několik sklenic rozbilo, a na 

začátku okurkové sezony se proto musely vždy znovu kupovat 

nové sklenice. Velmi oblíbené a žádané byly v každém 

hospodářství pětilitrové sklenice na výrobu domácích ořechových 

a bezinkových likérů, které nejen dobře chutnaly, 

ale dokázaly postavit na nohy i při žaludečních potížích. 

Dr. Anton Reichel, Bulhary (Pulgram) 

Rosnička očekává déšť a stlouká 

si vor 

Obří okurka z Oblekovic (Oblas) 

1. 5. 1936 se ve Znojmě 

konala velká dětská 

slavnost Německého kulturního svazu (Deutscher Kulturverband 

– nejmasovější spolek německé menšiny v ČSR, založený roku 

1919 – pozn. překladatele). V průvodu jely mj. také dva nazdobené 

vozy z oblasti Thayaboden. Na jednom voze se předváděl pracovní 

rok vinaře z oblasti Thayaboden a na druhém se ukazovalo pěstování 

a zpracování okurek. Uprostřed vozu se nacházela do výšky 

vyzdvižená obří okurka o délce 1,65 m, kterou sklidili v Oblekovicích. 

Okurka jako lék a kosmetický prostředek 

Ačkoliv okurková jádra nesplnila očekávání, která se do nich vkládala 

jako do univerzálního léčebného prostředku, o jejich úspěšném 

využití při léčení některých potíží nebylo mezi venkovským obyvatelstvem 

pochyb: pomáhala při oslabené imunitě, proti hlístům, kteří 

zvláště často napadali děti, při čištění pleti, proti jejímu svědění 

a ekzémům. Mnozí přísahali, že okurková jádra napomáhají vylučování 

vody z těla a podobně jako dýňová jádra zmírňují mužské 

utrpení. Celé okurce včetně její slupky, a to nakládané i surové, se 

59

připisovalo příznivé působení na čištění krve a podporu zažívání. 

Konzumace okurek se doporučovala i proti lišeji, při plicních chorobách 

a tuberkulóze. Okurky a okurkovou šťávu velebili revmatici, 

protože zmírňovaly jejich obtíže (snad to bylo zásluhou extrémně 

vysokého nadbytku zásaditých látek v okurce, jež rozpouštějí kyselinu 

močovou). Rovněž lidé se srdečními a ledvinovými potížemi si 

okurky vysoce považovali. Možná k jejich úlevě přispíval vysoký 

obsah draslíku v okurce, který svým močopudným účinkem a působením 

na vylučování vody odlehčuje srdci a ledvinám. Ať již to byla 

pouhá pověra či drahocenná zkušenost, nelze potvrdit ani vyvrátit 

tvrzení, že celoroční rovnoměrná a hojná konzumace okurek, zvláště 

slaných a octových, je účinnou prevencí proti mozkové příhodě. 

Všeobecně uznávaná dietetická hodnota okurek se zakládá a) Okurka – lék 

na bohatém obsahu vlákniny, která přes zanedbatelnou kalorickou 

hodnotu dokáže nasytit a b) na přítomnosti enzymu, jenž je příbuzný s inzulinem, příznivě ovlivňuje 

látkovou výměnu v organismu a do určité míry přispívá ke snižování obsahu cukru v krvi. Na druhé 

straně však okurka, především ve formě salátu z vymačkaných okurek, působila mnoha lidem zažívací 

poruchy a žaludeční potíže, které však po JEDNÉ štamprli pálenky opět rychle ustoupily. 

Jako pleťová kosmetika dosáhla okurka všeobecné obliby. Stejně blahodárně jako při vnitřním užívání 

se projevovala i při zevní aplikaci: uvolňovala kůži, vyhlazovala ji, působila proti jejímu ochabování 

a dávala jí svěží, přitažlivý vzhled. Nečistoty, včetně těch, jimiž se projevoval zánět, mizely, a dokonce 

i pihy se zmenšovaly a bledly. Tím, čím bylo oslí mléko pro Kleopatru, se stalo Jihomoravankám 

OKURKOVÉ MLÉKO. S ním si mohly čistit a pěstit obličej se vší pečlivostí a šetrností. Okurky byly 

nejčistší omlazovací pleťovou kúrou a zůstaly jí dodnes. 

Jižní Morava – členění vlasti (stav k roku 1938) 

Okres 

Nová Bystřice 

Okres 

Slavonice 

Praha 

60 

Československo 

Čechy Morava 

Brno 

Okres 

Znojmo 

Okres 

Mikulov

Centrum okurkové země 

tvořila oblast Thayaboden, které se rozprostírala od Znojma na východ podél řeky Dyje 

k obci Dyje (Mühlfraun) a na jih až k Oberbergen (jižní část Jaroslavické pahorkatiny – 

pozn. překladatele). Její hranice sahaly na severu k Suchohrdlům u Znojma (Zuckerhandl) 

a na západě k obcím Havraníky (Kaidling), Popice (Popitz) a Konice (Deutsch-Konitz). 

Magická pětka 

Jak vlastně vypadala pravá znojemská 

okurka? 

List byl pětihranný a pětilaločnatý, 

květ pětidílný, po pěti v chomáčcích 

stály samčí květy a jádřinec 

znojemské okurky byl pětičetný. 

Znojemská okurka 

Třídění okurek v komoře 

Pikolo 

Malé Střední 

61 

Znojemská okurka kvetla s oddělenými pohlavími, 

tedy se samčími a samičími květy na stejné 

rostlině. 

Samčí květy 

Objevovaly se před samičími květy a vyskytovaly 

se většinou v chomáčcích po pěti. 

Samičí květy 

vyrůstají jednotlivě v úžlabí listenů a mají především 

drobounký semeník, který po oplození 

rychle dorůstá do okurky. 

Kališní lístky 

Okvětní lístky se špičatými laloky 

Semeníky u samičích květů 

Salátové (velké)

Speciální náčiní na okurky 

Kvasná zátka (1), dužinová vložka (1a), kruhadlo (2) k nastrouhání okurek na kolečka, dřevěná vidlička 

(3) k vyjímání okurek ze sudů a sklenic, sázecí kolík (4), pomocné náčiní, používané při protrhávání 

okurkových rostlinek a vyrýpávání plevele, měřidlo na okurky (5), pomůcka při třídění: 5a střední 

okurky do 10 cm, 5b malé okurky do 7(8) cm a pikolo okurky pod 2,5 cm 

6.8 Vysvětlení dialektových slov a zřídka užívaných výrazů 

(Tento slovník obsahuje jen vybraná dialektová slova a slovní spojení, užívaná dříve německy hovořícím 

obyvatelstvem na Znojemsku. Uvedená slovní zásoba však tvoří pouhý zlomek dialektových slov, 

gramatických a syntaktických jevů, které se v knize, a to zvláště ve vybraných ukázkách lidové slovesnosti, 

k nimž patří především písně, básně a některé prozaické útvary, vyskytují – pozn. překladatele) 

Vysvětlivky symbolů (značek): 

* = odkaz na slovo s doplňujícími údaji 

‚ = upozornění, že jedno písmeno se nevyslovuje (je vynecháno) 

ĺ = výslovnost mezi a a o 

â, ô = nazální (nosové) au (Mânn) (při nazální výslovnosti dochází k zapojení nosní dutiny, ústní hláska 

se mění na nosovou – pozn. překladatele) 

x = äu, eu 

ĺ‘-glegn = abgelegen, ausgereift (uleželý, zralý): ĺ‘-glegne Birn = skladováním dozrálá hruška / ĺ‘neima 

= abnehmen = sbírat, sklízet, trhat okurka / ĺ‘-suia = prohlížet, obhlížet, kontrolovat = ĺ‘neima* 

/ ângânga = angegangen = začínat, mia san ‚s ângânga = wir haben damit begonnen = začali jsme 

s tím / ângranln = anfangen zu keimen = začít klíčit, da Ke‘n granlt ân = der Kern beginnt zu keimen 

= jádro (semeno) začíná klíčit / arrondieren = pozemek (grunt) výměnou nebo přikoupením „zaoblit“, 

„zaokrouhlit“, zvětšit / Ĺschatetz = Naschetitz = Načeratice, obec u Znojma (dříve též Našetice, dnes 

místní část Znojma – pozn. překladatele) / aua = heraus = ven, komm aua = komm heraus = přijď ven, 

geh aue = geh hinaus = pojď ven / auskindln = klíčit, vyrůstat z jádra, vytváření výhonku / ausmendeln 

= opětovný výskyt charakteristických vlastností předků u potomstva (sloveso odvozené od příjmení 

zakladatele genetiky Johanna Gregora Mendela (1822-84), jenž v polovině 19. století krátce působil 

62

jako suplent na gymnáziu ve Znojmě – pozn. překladatele) 

Ban, Bana = Bein, Beine, Knochen = noha, nohy, kosti / bärat = ânlasse – připravený k páření, sexuálně 

vzrušený / Bartl = Bartholomäus = Bartoloměj, Bertík (24. 8.). Od druhé poloviny srpna byly okurky 

často postiženy padlím. Za to byl činěn zodpovědným sv. Bartoloměj. / BAST = Bezirksabgabestelle 

= okresní výkupny ovoce a zeleniny v letech 1939-1945 / Blia = Blüte = květ / bliatn = bluten = krvácet, 

de Re‘m bliatn = die Reben bluten = réva krvácí (též „pláče“; „slzení révy“ – pozn. překladatele) 

= vytékání mízy po jarním řezu / Bodinga = Bottiche = bečka / Boisn = Hobel = hoblík, kruhadlo = 

zbytek jádrového plodu od stonku k Botzn* / Bordeaux Brühe = postřiková směs proti škůdcům, sestávající 

ze skalice modré, vody a hašeného vápna / Botzn = květní poupě (květní pupen), zbytek květu 

na plodu / broatn = breiten = chlévskou mrvu rozdělovat, roznášet po poli / Bschöla = 1) Beschäler = 

hřebec, 2) domácí jméno (Hausname, pojmenování, název domu, usedlosti i jejích obyvatel – pozn. 

překladatele) / bunkat = zakrnělý, hrudkovitý / Burz = Bürzel = ocas, ohon, mit Burz und Stingl = 

s hlavou a ocasem, kompletní; sníst jablko se stopkou, jádřincem a zbytkem pupenu / Buttn = Bütte, 

putna, na zádech nesená nádoba (soudek) ze dřeva 

Cucumis Melo = meloun / Cucumis sativus (satavia) = okurka / Cucumis sativus, satavia L = znojemská 

okurka / Cucurbite = dýně / Cucurbitaceae = tykvovité 

dâne = pryč, geh dâne = geh weg = jdi pryč, dânehaun = wegwerfen = vyhodit, zahodit / Daufö = Daube 

= duţina / Dillscheib = Dill = kopr / Dirn = 1) dívka, 2) děvečka, služka / drillen = mechanicky zasévat 

/ dôngern = donnern = hřmít; nadávat / drollen = drohen = hrozit, vyhrožovat / Düngreidl = Dillkraut 

= nať kopru, kopr 

Eimer = dutá míra, 56,6 litru / eing = euch = vám, vás, eingre = eure = váš, vaše / eingedrillt = 

mechanicky zasetý - drillen* / Einleger = nakladačky, okurky do 10 cm délky k nakládání do sklenic 

a plechovek pro octové a kořeněné okurky / Einsiedelleiten („Poustevnické svahy“) = Steinernes Meer 

= Kamenná moře = horská stráň se strží u Trauznického mlýna (bývalý mlýn; dnes z této technické 

památky zůstaly jen zbytky u vodní nádrže Znojmo – pozn. překladatele) (Traussnitz*-Mühle) / Eisgrub 

= Lednice u Mikulova (Nikolsburg), někdejší sídlo lichtenštejnských knížat a přední evropské 

zahradnické školy 

Feldsberg = Valtice na moravsko-rakouské hranici u Mikulova / Fladnitz = obec v Dolním Rakousku 

západně od Retzu (Niederfl adnitz u Hardeggu – pozn. překladatele), Fladnitzer Wälder – lesní oblast 

mezi Fladnitz a Dyjí / frozzln = škádlit, dobírat si někoho 

Ganter = lůžko sudu (Fasslager) ze čtyřhranných klád / Gfrett = nářek, a Gfrett is af da Wö‘d = pozemský 

život je plný obtíží / Ghachlts = Gehacheltes, jídlo z nakrouhaných (kruhadlo = Hachl*) zeleninových, 

ovocných a bramborových plátků / ghaut = gehauen = udeřit, tlouci, hrabat, tepat, rozbít, der 

hat mi ghaut (ten mě dostal), prohnaný, mazaný, vykutálený, vychytralý, lstivý, a ghauts Birschl = ein 

gefi nkelter junger Bursche = mazaný (vychytralý, prohnaný) mladík / Glangrat = choutky, laskominy, 

chtíč / Gorke = Gurke = okurka, Gorkenball = taneční zábava (ples) na Žatecku na konec okurkové 

sezony, Gorkekenich = Gurkenkönig = okurkový král, tradice (zvyk, obyčej) na Žatecku. Okurkový 

král a jeho ministři se volili na okurkovém plesu, Gorkenlotscher = Gurkenlatscher = okurkové bačkory 

(bábovky) = přezdívka pro zpracovatele okurek, Gorkenpelzer = Gurkenveredler = šlechtitelé 

okurek = přezdívka pěstitele okurek (rolníky) / göwlat = gelblich = žlutavý, nažloutlý / Grant = Zorn 

= hněv, zlost, vztek; Mißmut = nespokojenost, rozmrzelost, nevrlost; grante = ve špatné náladě, špatně 

naložený / Gspritza = vinný střik, víno se sodou v poměru 1:1 / Gstättn = Gstettn = většinou neúrodná, 

zplanělá místa / gstroaft = gestreift, geebnet, a Ĺcka wird zerscht gackat, oft* garnt und am End gstroaft 

= pole bude nejprve zoráno, pak uvláčeno a nakonec se bude zátlukou (Stroafl a‘n*) řádkovat. Přitom 

se rolník pevně držel koňského ocasu / gstupft = 1) propíchnutý, zapíchnutý, se zápichem (eingestochen), 

2) strčený, vražený, naražený (Stoß = rána) (angestoßen), a Stupfwein = svatební víno, kterým 

se ženich musel před svatbou vykoupit ze společenství svých svobodných kamarádů, stupfa* (Tupfa 

= Weinheber = koštýř – pozn. překladatele) / Gurkenkraut = okurková bylina = 1) brutnák, planá zele- 

63

nina, 2) listy a úponkový systém okurkové rostliny / Gurkenwurzel = bakterie Pseudomonas ve tvaru 

okurky (tyto užitečné bakterie se nacházejí především kolem kořenů rostlin; rozkládají uhlovodíky 

a cukry, vzniklé rozkladem odumřelých rostlin a vyměšované kořeny; produkují protiplísňová antibiotika 

a zbavují živiny choroboplodných zárodků – pozn. překladatele) 

Hachl = kruhadlo na okurky, kuchyňské náčiní ke krájení okurek na jemné plátky pro výrobu salátů 

a pro Ghachlts* / Häfa = (velký) hrnec / hal = kluzký, hladký, is Eis is hal = led je kluzký (hladký), 

náledí, námraza, hladký led (Glatteis) / Hĺlbscheid = polovina / hante = hantig, hořký, trpký, svárlivý 

(hašteřivý, zänkisch) / Hĺwan = Hafer = oves / Hexennacht = noc na 1. května = Valpuržina noc (Walpurgis, 

podle svátku sv. Walburgy – pozn. překladatele) / Hiatalehn = pozemek (léno) hlídače, kus pole, 

který mohl bezplatně užívat hlídač vinohradu / Hirbst, Hiregst = Herbst = podzim / Hola = 1) šeřík, 2) 

černý bez, Holakracherl = nápoj z bezového květu. 20-40 okolíků (Dolden) se společně se 3 nakrájenými 

citrony a 3 litry vody přes noc namočí a další den scedí. Získaná šťáva se s přísadou ˝ kg cukru 

2 hodiny povaří na mírném plameni (simmernd* gekocht). Pak se zchladí, naplní do lahví, zazátkuje 

a uloží v chladnu; Holastaub = „bezový prach“ = usušené a následně rozemnuté bezové listy a květy / 

Hudl = kůzle (Zicklein) / Hundsgreitl = Hundekraut („psí bylina“) = kopr 

Irrwurzn = bludné kořeny = nad zem vyrůstající kořeny stromů. Pověra tvrdila, že ten, kdo šlápne na 

bludný kořen, netrefí už nikdy domů a musí bloudit po světě. 

Kĺlescheißn = vápnité bláto, kal, af d‘ Umurknbla‘ln sitzt Kĺlescheißn – okurkové listy jsou stiženy 

padlím / Kamplmist = Kämme-Mist = organické hnojivo z odřezků rohů. Odebíraly se z továrny na 

výrobu hřebenů, umístěné v někdejším klášteře v Louce (Bruck), a z Uher. Při výrobě hřebenů z rohů 

hovězího dobytka vznikalo velké množství odpadu při krájení, zahřívání, stlačování, broušení, řezání 

a leštění. Je to výtečný kypřič půdy a účinné dusíkaté a fosfátové hnojivo s dlouhodobými účinky / 

Karfi ol = květák / Kipfl er = mastná odrůda brambor ve tvaru měsíčního srpku, zvláště oblíbená k přípravě 

bramborového salátu / Kiritĺ‘, Kirita, Kirta = Kirchweihfest, -feste = výroční den posvěcení kostela, 

posvícení, hody / Kleim = Kleie = otruby / Konetz = Konice (Deutsch Konitz), obec jihozápadně 

od Znojma / Kopfdünger = hnojení na list, lehce vstřebatelné a bezprostředně působící živiny, které 

z větší části tvořil dusík. Toto hnojení rozmetáno během vegetační doby. / kore = škodlivý, des tuit ma 

kore = das schadet mir, das tut mir weh = to mě mrzí (bolí, nedělá dobře) / Kren = křen / Krümmelstruktur 

= hrudkovitá struktura, vzdušný charakter orné půdy, která usnadňuje kořenům cestu k živinám 

Lagl = přenosné vinné a okurkové soudky s držadlem o obsahu 5, 10, 15 litrů / legn = legen = sázet, sít, 

Umurkn legn = okurková jádra sít (zasévat), stupfa* / Leina = Magdalena / Loser = uši 

malad = nemocný, vyčerpaný (vysílený, malátný) / Markus = sv. Marek, 25. 4., důležitý termín pro 

vykonání určitých prací na poli v závislosti na vývoji počasí (Bauernlostag), da Georg und da Mĺrks 

(23. + 25. 4.), de trei‘m oft wĺs Ĺrgs = (sv.) Jiří a Marek přinášejí často něco špatného (v češtině existují 

mj. pranostiky „Jiří a Marek – mrazem nás zalek‘“ a „Na svatého Marka sej oharka“ – pozn. překladatele) 

/ Mennige = oxid olova / Metzn = měřice, polní míra, asi 20 arů / mirka = merken = pozorovat, 

poznamenat, označit / Mistbrod = močůvka / Mö‘ = Mehl = mouka / mollig = 1) krümelig = hrudkovitý, 

a mollige Erd = hrudkovitá země, 2) kulatý, měkký, poddajný, a mollertes Weiberl = plnoštíhlá 

žena, a molliger Stoff = měkká (poddajná) látka, hmota / Murkn = Möhre = mrkev (karotka) 

Nĺschmĺrk = Naschmarkt = „mlsný trh“, velké tržiště s potravinami ve Vídni / Neigwiaz = Neugewürz, 

Piment = nové koření / Niascherl = teplé, pohodlné postýlky 

Odler = speciální pluh k hrobkování okurek a brambor a k vyrývání řádků pro řádkovou setbu, ânodln 

= hrobkovat pluhem / Ofa = Ofen = pec, kamna, da Ofa bricht ein = „pec proráží, vybuchuje“ = začátek 

porodních bolestí (děložních stahů) při narození dítěte / oft = dann = potom, pak / ore = arg = zlý, 

špatný, zlomyslný / Ort = začátek a konec pole 

64

Pa x ‘ = Pal = kónický (kuželovitý) uzávěr sudu ze dřeva / Paradeiser = Tomaten = rajčata / Pedaschö‘ = 

petržel / Pfeffergurken = pepřové okurky, malé okurky, na nichž ještě visí Botzn* / pikieren = verziehen 

(pikýrovat, plečkovat, plít, jednotit), příliš hustě stojící rostlinky protrhávat, dosazovat na prázdná místa 

/ Pikolo = malé okurky do 2,5 cm / Pippm = pípa, ventil sudu / Pliiza, plurál od Pluza / Pluza = 1) 

krmná dýně, 2) neplodné vejce, 3) velká hlava, 4) zavalitý džbán z kameniny s jedním malým otvorem 

/ Pracka = hůl s rozšiřujícím se pohyblivým nebo pevným koncem, jímž lze udeřit, prakl, Floignpraka 

= Fliegenklappe = plácačka na mouchy / Pummerl = Bummerl, prohra v jednom kole karetní hry, většinou 

zaznamenaná puntíkem nebo čárkou; též název karetní hry 

Reiter = velké, většinou kulaté síto s hrubými otvory (oky) / Retz = město v Dolním Rakousku na 

moravsko-rakouské hranici / rewöllan = rebellieren = protestovat, bouřit se, revoltovat / roggas Mö‘ = 

Roggenmehl = žitná mouka / Russerl = 1) hořčičná nebo salátová okurka, 2) v octu a cibuli naložené 

(marinované) sardinky nebo malí slanečci 

Safl or = Färberdistel, Feldsafran (světlice barvířská, Carthamus tinctorius L. – safl or, rostlina z čeledi 

hvězdicovitých, z jejíhož semene se vyrábí olej s podobným využitím jako slunečnicový olej; rovněž 

kvalitní meziplodina k získání zelené píce; ve včelařství oblíbená pro vysoký obsah nektaru – pozn. 

překladatele) / Salamander = 1) mlok (Schwanzlurch), 2) kouzelné slovo (formule, zaklínadlo) při studentské 

pitce, einem Salamender reiben = „třít salamandra“ = přípíjet; třít naplněnými pivními sklenicemi 

o desku stolu na počest nějaké osobnosti / Sama = Samen = semena / Schaffö (Schaffl ) = dřevěný 

škopek (Holzschaff) / Scheikorrn = Schubkarren = trakař / Scheißn = výkal, průjem / schenieren = 

genieren = překážet, rušit, obtěžovat, 1) schaden (škodit, ubližovat), behindern (překážet, vadit, překazit), 

des hat nix scheniert = das hat nichts ausgemacht = to nevadí, 2) schämen (stydět se, ostýchat se), i‘ 

schenier mi‘ fi a di‘ = stydím se za tebe / schiach = škaredý, ošklivý, šeredný, dĺ geht mi‘ da Schiach ân 

= da packt mich die Angst = z toho mám hrůzu (strach, obavu) / Schlapfa = pantofl e, bačkory / schmeckat 

= vonící, smeck‘s Kropfata, brauchst koan Bukee = das riecht man auch ohne Blumenstrauß = 

doslova „to je cítit i bez kytice“ = to je zcela jasné, to musí každý pochopit / schnapsn = karetní hra (66) 

(šnaps, šnops) / Schniid = Schnitt = střih, kosení obilí, žeň / Sechta = přenosný dřevěný soudek většinou 

o obsahu 5 litrů / simmern = köcherln, za mírného varu vařit na malém plameni / sinniern = hloubat, 

přemýšlet, dumat, uvažovat / sö‘dn = selten = zřídka, vzácně / Sprosserl = Sprößchen (výhoneček, 

ratolestka, proutek), růžička květáku (Karfi ol*) / Stâmpfa = Stampfer = šťouhadlo, Erdäpfl stâmpfa = 

đťouchadlo na brambory, náčiní na mačkání uvařených brambor do dobytčího nápoje (Trânk*, pomyje) 

/ Steckaschlĺga = Steckenschläger = Schnellkäfer = kovařík / stessn = stoßen = roztloukat, šťouchat, 

1) Erdäpfel stessn = Erdäpfel stampfa* = mačkat brambory, 2) säen, stecken = sít (zasévat, vysazovat, 

sázet), Umurkn stessn = legen* = sázet okurky, an Maibam stessn = einen Maibaum befestigen = 

upevnit (postavit) májku / Stimpfl = Stümpfchen = zbytek (zbytky), a Stimpfl Grundbirn = jen zčásti 

bramborami naplněný pytel / stroafa = streifen, ebnen = řádkovat, zarovnávat, uhlazovat, Stroafl ĺ‘n = 

Streifbrett = zátluka (řádkový secí stroj, dřevěné brány k zavlačování semen s dřevěnými nebo kovovými 

hroty), gstroaft* / stupfa = stupfen = propíchnout, tlačit, strkat, vrážet, gstupft*, in Brotloa‘ und 

d‘Umurkn muiß ma stupfa = teigigen Laib Brot mit einem Holzstab bestoßen, die Gurken leicht in die 

Erde drücken = do bochníku chleba a okurek je třeba strkat = tyčinkou propíchat těstovitý pecen chleba 

(aby mohl unikat horký vzduch – pozn. překladatele), okurky zlehka zasadit (zatlačit) do půdy 

Taibindla = Thayabündler = „dyjští uzlíčkáři (Bündler)“ = přezdívka pro obyvatele Thayaboden* (Thayaner*), 

kteří byli tak chudí, že vlastnili jen uzlíček, Taibo‘n = velmi úrodná naplavená země podél 

Dyje jižně od Znojma, Taischeißa (hanlivé pojmenování – pozn. překladatele) = Taibindla* / Tĺßwetz 

= Taßwitz = Tasovice, obec východně od Znojma / Teifl eng = Täufl ing = křtěnec, křtěňátko / Teßwetz 

= Klein Teßwitz = Dobšice, předměstí Znojma / Thaya = hlavní řeka jižní Moravy, Thayaner = „Dyjané“ 

= obyvatelé dyjského údolí (Thayatal), dřívější označení pro německé obyvatele jižní Moravy / 

Todermanderl = strašák v podobě z hadrů a kostry vytvořené postavy žebráka / Tôni, Tônl = Anton = 

Antonín (Toníček) / Trânk = Trunk, tekutá, rozmačkaná (potrava) pro dobytek, podobná Eintopfgericht 

(= jídlo z jednoho hrnce, pokrm vařený v jednom hrnci) / Traußnitz = dyjská krajina (krajina v Podyjí), 

asi 4 km západně od Znojma s Trauznickým mlýnem (Traußnitz-Mühle) / Tuchat = Tuchent = peřina, 

65

duchna naplněná nadraným husím prachovým peřím a husími brky 

umlegn = umlegen = překládat, Umurkn umlegn = rovnat slané okurky z kvasných sudů nebo beček 

do připravených sklenic či hrnců a dělat z nich octové okurky, obecně: překládat z jedné nádoby do 

druhé / umtoan = umtun = vzít na sebe, obléci si (se), 1) chvátat, spěchat, pospíšit si, tui di‘ um! = 

hoď sebou, dělej, pospěš si!, 2) umhängen = převěsit, pověsit, přehodit (si), de Gugl umtoan = das 

Kopftuch umbinden = uvázat si šátek, 3) tui di‘ um, daß d‘ Stö‘ kriagst = snaž se, abys dostal místo / 

Umurkn = Gurken = okurky, Umurknfö‘d = Gurkenfeld = okurkové pole, Umurkngreidl = Gurkenkraut 

(okurková bylina) = Dill = kopr, Umurkn legn, stessn, stupfa = zastrkovat (zasunovat) zlehka do 

země okurková jádra a zahrnovat (prosévat) je vlhkou zeminou, Umurknschießling = Gurkenkeimling 

= okurkový klíček 

Veit = svatý Vít (15.6.), podle pranostiky vhodný den pro pěstování okurek a bílého hlávkového zelí 

Walpurgis = svatá Walburga (30.4.). Po tomto dni následovala noc čarodějnic (Hexnnĺcht*), v níž 

muselo vše živé čelit útokům zlých sil. Podle staré lidové tradice vylétaly v noci na 1. května čarodějnice. 

Rolníci před jejich působením chránili také dobytek, když na dveře chléva zavěšovali byliny 

pokropené svěcenou vodou. / Weda = 1) Wetter = počasí, a scheins Weda = ein schönes Wetter = pěkné 

počasí, 2) Gewitter = bouřka, oan Weda nĺch ‚n ân‘ern = jedna bouřka za druhou / Weimbagoaß = 

Weintraubziege = hroznová koza = idol úrodnosti ve vinařství / Wels = město v Horním Rakousku / 

Wigl-Wogl = pochybnost, váhavost, nerozhodnost, i‘ bin in Wigl-Wogl = ještě jsem se nerozhodl / Wotan 

= Odin = hlavní bůh Germánů (ekvivalent starořeckého Dia ve starogermánské mytologii – pozn. 

překladatele), jenž velel mýtickému „divokému lovu“ (Wilde Jagd) / wü‘ds Umurkngreidl = wildes 

Gurkenkraut = divoká (planá) okurková bylina = pastinák (planá zelenina) 

Zoanln = výhonky a postranní šlahouny okurek, jež nesou plody / Zölla = Sellerie = celer / zwegen we 

= warum = proč / Zwifö = Zwiebel = cibule 

66

7. Okurka v písni a zvycích 

7.1 Znama Gurkn san ma 

Rozverná čtyřverší o Znojmě a jeho okurkách 

„Znama Gurkn san ma“ byla sbírka domácích a převzatých čtyřverší (Gstanzln, Vierzeilern) a neméně 

rozverných, rovněž čtyřveršových epigramatických útvarů (Schnadahüpfeln). Jako „Znojemská 

okurková hymna“ se s velkou oblibou často zpívaly po celém znojemském kraji i v okolí „okurkové 

země“. Neznáme přesný počet slok této hymny, jichž bylo určitě kolem stovky. Každý rok přibývalo 

několik nových slok. Rovněž nápěv nebyl všude stejný. Ze „Znojemské hymny“ bylo do této knihy 

vybráno několik slok, které jsou doplněny ilustracemi. Krajan Alexander Franz Fleischer zaznamenal 

a upravil některé z dochovaných melodií. Dvě z nich otiskujeme. 

ZNAMA GURKN SAN MA 

(Verze z Lesné /Liliendorf/, 12 km západně od Znojma) 

My jsme znojemské okurky, 

máme dlouhé nohy, 

máme dlouhé ruce 

a jsme zvyklé se rvát. 

ZNAMA GURKN SAN MA 

(Verze z oblasti Thayaboden) 

Tento nápěv se vyskytoval nejčastěji ve Znojmě a jeho okolí. 

67

Následující sloky se dají zpívat buď podle verze 

z Lesné, nebo z oblasti Thayaboden. 


nic si nedáme líbit, 

i když na to 

nakonec doplatíme. 

Holarija, holaro, 

holarija ho! 

Holarija, holaro. 

Znojemské okurky jsou tu! 

Naše Znojmo je známé 

po celé zemi 

jako hlavní město jižní Moravy 

a země vína a okurek. 

Všude v Rakousku 

znají město Znojmo, 

protože dobré znojemské okurky 

jsou ve Znojmě doma. 

Nikde nenajdeš 

takové druhé město, 

které má tak pěkná děvčata 

a tak mnoho okurek. 

Znojmo leží na Dyji 

v centru jižní Moravy. 

Městečko sladké jako med, 

kdo by tě neměl rád?! 

Znojmo leží v údolí Dyje, 

obklopené jižní Moravou. 

Je to opravdu malá zemička – 

a máme ji tak rádi! 


nenecháme si nic namluvit, 

když na nás 

nepřátelé zaútočí. 


rosteme jako stromy, 

máme silné ruce 

a jsme zvyklé se rvát. 

Když dojde ke rvačce, 

nikam neutíkáme! 

Vyhrneme si rukávy, 

a pak jdeme na to! 

Tří, čtyř se nebojíme, 

pěti, šesti taky ne. 

Jo, my jsme pořádně mazané, 

to by do nás nikdo neřekl. 

Když si nás cizinci dobírají, 

tak to nás ještě neznají! 

Dočkají se, stejně jako u okurek, 

hořkého konce. 

Okurky jsou slané 

a slané jsou i rány. 

To pochopí každý, 

kdo nám vleze do cesty. 

Tak jako jsou naše okurky 

tvrdé jako kost a plné šťávy, 

tak jsou i Znojmáci 

plní odvahy a síly. 

Když dojde na rvačku: 

pak nůž z pochvy! 

Propíchat, uškrtit! 

To je naše radost. 

Když se chce někdo s námi rvát, 

ať si radši nic nezačíná. 

Se všemi praštíme o zem, 

protože jsme silnější. 

Raději běžte hned dál 

a dlouho tady nepostávejte. 

Protože: když dojde ke rvačce, 

pak se vám zle povede. 

Plavat umíme jako ryby, 

na břiše i na zádech, 

když se někdo z nás začne topit, 

pak musí holt polykat vodu. 

To naši pánové radní 

umí ještě mnohem více! 

Ti plavou bez vody 

v moři papírů. 

Po velkém mostě přes Dyji 

jedou lidé ve vídeňském vlaku. 

Každý sedí na jiné lavici: 

proto je ten vlak tak dlouhý. 

Tchyně se ptá: 

„Zrcadlo! 

Kdopak je na zemi 

nejkrásnější?“ 

68

Zrcadlo jí odpoví: 

„Samozřejmě Znojmačka! 

Ta je bezesporu 

královnou krásy!“ 

Z okurkových šťáv 

má krásnou tvář 

a díky kyselým okurkám 

ideální váhu. 

V Obrokové ulici (Futtergasse) 

se na radniční věži zastavily hodiny. 

A s nimi se snad 

zastavil také čas. 


zcela zvláštní druh, 

v praní a boxování 

jsme první třída. 

V tělocvičně jsme nahoře 

na bradlech a na žebříku, 

když někdo spadne, 

hned dole pokračuje ve cvičení. 

Kramerova vila je zakousnuta do skály 

hned pod Hradištěm. 

U Obří hlavy i u přehrady 

se rojí tisíce komárů. 

Dyje se propadla do vody, 

vrstvy ledu shořely. 

Znojemští hasiči statečně 

lili olej do ohně. 

Naše kočka měla koťata, 

sedmé, osmé, deváté, 

jedno nemělo ocásek - 

vraťme jí ho zpět. 

Znojmané pijí víno 

ve dne i v noci 

a mezitím ukusují 

znojemské okurky. 

Naše znojemské noviny 

hlásí každou novinku, 

když právě nemají 

okurkovou sezonu. 

Až přijdeš jednou do Konic, 

uvidíš něco neobyčejného: 

růžím obouváme pantofl e 

a krávy musí chodit na chůdách. 

V Havraníkách mají velký rybník, 

který vypadá jak okurka. 

Je mezi nimi jen malý rozdíl: 

tak velký holt není! 

Vrbovečtí pěstují okurky 

a jezdí s nimi do Znojma. 

Místo s penězi se v noci 

vrací domů s opičkou. 

Kuchařovické okurky 

jsou takové, jaké mají být. 

Zadek mají hořký 

a na druhém konci jsou duté. 

Dyjští „uzlíčkáři“ (Taibindler) 

vypěstovali novou okurku: 

roste na jejich polích 

69

a také v jejich obličejích. 

Okurky z Thayaboden 

jsou ještě mazanější, 

než načeratické třešně 

a tasovické zelí. 

Fladnitz leží u Vaječného rybníku (Eierteich), 

kousek odtud v Dolním Rakousku. 

Dovezme tam pár okurek! 

Pak v něm budou mít vodu. 

7.2 Několik „Gstanzln“ 

a písní o okurkách 

„Quetschn“ (tahací 

harmonika) nesměla 

nikdy chybět 

Jeden z mnoha nápěvů na satirická čtyřverší z oblasti Hnanice (Gnadlersdorf) / Šatov (Schattau) / 

Chvalovice (Kallendorf) / Dyjákovičky (Klein-Tajax) / Ječmeniště (Gerstenfeld) / Vrbovec (Urbau) / 

Strachotice (Rausenbruck) / Micmanice (Miezmanns, též Mitzmanns; dnes část obce Strachotice, okr. 

Znojmo – pozn. překladatele) / Slup (Zulb) / Tasovice (Taßwitz) / Hodonice (Hödnitz) / Dyje (Mühlf- 

raun) / Derfl ice (Dörfl itz) a Načeratice (Naschetitz) (dnes místní části Znojma – pozn. překladatele) 

Znám několik slok, juhu a juchhej! 

Zapiš si je za uši! 

Začněme s tím hned! 

70

Holadirija, holadiro! 

Holadirija, holadiro! 

Okurky k snídani, 

okurky k obědu. 

„Hej, sedláku!“, křičí čeládka: 

„Chybí nám maso!“ 

Ve Znojmě musí být 

hodně kocourkovských hlupáků: 

mají ve sklepech 

místo vína okurky. 

Pokřivené okurky 

zaoráváme. 

Hrbaté dívenky 

necháváme stát. 

Skvrnité a křivé okurky 

jsou začarované. 

Když sníš takovou okurčičku, 

stane se z tebe v noci lump. 

Když jsou okurky skvrnité, 

nakazila je čarodějnice. 

Hodíš-li jednu do ohně, 

všechno v něm zdechne. 

Když mám hlad, 

stačí mi věnec buřtů 

a tři, čtyři okurky, 

aby uhasily mou žízeň. 

Čerstvá okurčička 

uhasí žízeň jako víno. 

Proto nenechejme žádnou sklenici, 

ani okurku bez povšimnutí. 

Prstýnek na prstu 

a věneček ve vlasech 

ještě nedělá nevěstu, 

ani netvoří pár. 

Když jsou okurky v plném květu, 

ještě to neznamená, 

že na takovém poli 

bude dobrá úroda. 

Naplníš-li 

vůz okurkami, 

ještě není vůbec jisté, 

že se fůra vyplatí. 

S jednou cihlou 

nepostavíš žádný dům. 

S jednou okurkou 

nevystačíš na žádné svatbě. 

Tak svěží jako okurčička, 

tak šťavnatá a k nakousnutí 

vypadá má milá, 

když se v neděli nastrojí. 

Potřebujeme okurky, 

abychom měli peníze. 

Potřebujeme hospodáře, 

který peníze vydělává. 

Čím jsou okurky tvrdší, 

tím je mám raději. 

Čím měkčí jsou ňadra, 

tím pevněji se jich držím. 

Hořká okurčička 

se vyhazuje. 

Zahořklá dívenka 

se stává zřídka nevěstou. 

V jednom je to s okurkami 

jako s děvčaty: 

dokud jsou ještě pevné a svěží, 

mladíci je rádi obhlížejí. 

Kdo si nic nepamatuje 

a všechno zapomene, 

tomu pomůže, když si dá 

častěji okurčičku. 

71

Kyselá okurčička 

pomáhá proti únavě (Miade). 

Proto ji přináší matka (Muida) 

k obědu na stůl. 

TA-TA-TUM a TA-TA-TAJ 

Tatataj, tatatum, 

bednáři jdou, 

tatataj, tatatum, 

okolo sudu. 

A) 

Tluč, dokud obruče nebudou pevně držet, 

aby ani kapička neukápla. 

Vše dobře zatlouct není vůbec hloupost, 

protože pak obruče dobře sedí. 

Dneska překládáme okurky. 

Děvčata, ženy, pospěšte si! 

Někteří lidé jsou chytří, 

jiní hloupí už od narození. Proč? 

Děti, tancujte okolo sudu! 

Radujte se. Víte proč? 

Brzy budou uvnitř plavat okurčičky. 

Kdyby sud tekl, bylo by to špatné. 

B) 

Tatataj, tatataj! 

Když všechny obruče pevně drží, 

tatataj, tatataj, 

nepotřebujeme bednářství. 

72 

Nakládáme okurky, 

sud už je připravený. 

Žádný člověk není stejný jako druhý. 

Jedni jsou chudí, druzí bohatí. 

K muži a dítěti patří žena, 

takže pak tvoří trojici. 

Stát! Dužina už bude volná. 

Bohudík, teď to máme v pořádku. 

POSVÍCENÍ V THAYABODEN 

Posvícení v Thayaboden 

hned tak neskončí: 

slaví se osmkrát 

a nikdo se přitom nenudí. 

Okurky jsou sklizeny, 

pryč je nářek. 

Holt už nemusíme 

brzy ráno z postele. 

Matka s praklem 

hubuje: „Copak se děje? 

Hni sebou, jinak budou 

okurky příliš velké!“ 

Ach, mami, mami, 

nebuď tak hrubá! 

Mně rány nepomohou, 

já potřebuji pochválit, 

aby se mi oči otevřely – 

vždyť jsem ještě zpola slepý – 

a abych venku na poli

našel okurku. 

Svěžest a život 

dává rybám voda. 

A ocet s cukrem 

uchovávají okurky čerstvé. 

V létě venku na poli 

nepijeme víno. 

Žíznivým strkáme 

do pusy okurky. 

ICH WEISS EIN MÄDERL 

IN ZNAIM 

73 

V každém městečku jsou pěkná děvčata, 

můžeš je vidět všude. 

Avšak jeden kraj oplývá velkou hojností 

půvabných a krásných dívek. 

Poslyš, můj příteli,prozradím ti dnes 

jméno toho šťastného města. 

Znám jednu dívku ve Znojmě, 

tak krásnou, že se to nedá popsat. 

Jak kyselé jsou tam okurky, 

tak sladké je mé rozkošné dítě. 

A tuto dívku ze Znojma najdeš jen zřídka doma. 

Kde je a kdo ji líbá, 

o tom pomlčíme. 

To zůstane ve Znojmě tak dlouho tajemstvím, 

dokud nás někdo nepřistihne.

Znojmačky jsou znalkyně, které se vyznají v lásce. 

Tak milé dívenky v půvabných šatičkách, 

můžeš vidět jedině ve Znojmě. 

A jestliže se jedna s tebou hubičkuje, ta budeš už 

brzy zpívat se mnou: 

Tuto píseň zpívala Anna Rauchmannová z Vrbovce 

(Urbau) a Marie Himmerová ze Slupi (Zulb). 

Nahrál ji Leonhard Schöberl z Vrbovce. Píseň 

upravil a do not zapsal Stefan Nobis z Lubnice a 

Vrbovce (Hafnerluden, Znaim/Urbau). 

Poznámka autora 

Těsně před vydáním této knihy jsem se dozvěděl, 

že existuje píseň, k níž napsal hudbu Hans Lang 

a text Erich Meder a jež má stejný nebo podobný 

název. V krátkém čase, který jsem měl k dispozici, 

se mi nepodařilo noty a text této písně ve Vídni 

sehnat a zjistit, jestli případně tyto navzájem 

podobné písně pocházejí ze společného zdroje. 

7.3 Rolnická přísloví 

Pokud nechceš o okurkách jen snít, 

musíš napřed sklidit předchozí plodinu. 

Máš-li málo hnoje na podzim, 

snaž se ještě nějaký opatřit. 

74 

Na podzim je třeba připravit pole, 

aby se na něm mohly na jaře pěstovat okurky. 

Postýlky pro okurky musí být zcela hebké, 

hrudky mají být menší, než je semeno. 

Okurky vyžadují čistou postel. 

Kdopak by si také lehal do špinavé postele? 

Je třeba pozorovat na nebi hvězdy, 

aby se krmné dýně a okurky zasely ve správný 

čas. 

Uleželý koňský hnůj, zahrnutý vlhkou zeminou, 

rychle probouzí okurky k životu. 

Okurky potřebují měkké lůžko, 

nesnášejí těžkou peřinu. 

Kde láká vlhkost a teplo, 

tam nezůstane žádné semeno dřepět v zemi. 

Okurky zasazené o noci čarodějnic 

už mnohým přinesly velké bohatství. 

Když zasadíš o Valpuržině noci okurkové jádro, 

pak budou okurky tvrdé a chutné. 

Úplněk dělá 

okurkovým klíčkům dobře. 

Ve vlhkém, studeném poli okurkové jádro 

odmlouvá, 

místo, aby začalo klíčit, hnije v půdě. 

Když na okurkách vyrazí první květy, 

okurky zřídka zůstávají na jednom metru. 

Není-li vlhký a teplý máj, 

zůstávají pěstitelé okurek chudí. 

Nízké mlhy v květnu 

přinášejí v červenci bouřky. 

Měl’s pravdu, od třetího listu vyrážejí 

okurkové výhonky přes okraje jamek. 

Na okurky ti můžu dát dobrou radu: 

sázej je v květnu. Po svatém Vítu už je pozdě. 

Když první klíček nevyklíčí, 

stěží hned začne klíčit druhý.

Okurkám je příjemné, 

když chodíš po poli 

v kožených botách 

Pak jsou z nich peníze. 

Když je plevel v okurkách, 

musíš je častěji protrhávat. 

Umožňuje jim to růst, 

ne však stát se pány. 

Při protrhávání je třeba se chovat uctivě 

a s okurkami se mazlit. 

Když necháš půdu hynout žízní, 

okurky se na tebe vykašlou. 

Přejídání nedělá žádnému člověku dobře, 

okurky začnou být duté a měknou. 

Kdo hodně vápní, 

ten musí hodně hnojit. 

Když okurky nasadí třetí list, 

přichází na řadu první dusíkové hnojivo. 

Okurka potřebuje stále dusík 

a v létě ještě dvě extra dávky. 

Silné bouřky pomáhají při hnojení: 

deset fůr hnoje se naloží jedna dvě. 

Chladný déšť 

nepřináší požehnání. 

Hřmí-li v Thayaboden dopoledne, 

přijde ještě devět bouřek. 

Když je na Dyji horko a sucho, 

okurky pláčou a jsou měkké a drahé. 

V květnu vidíš okurky, 

jak mávají slunci. 

V létě je pak slyšíš křičet: 

„Potřebujeme pít!“ 

Pokud se ochladí o osmnáct stupňů, 

všechny okurky jsou malátné. 

Žádná okurčička by se nechtěla stát 

ženskou nebo okurkovým jádrem. 

Chlapy a okurková jádra 

75 

však mají okurky rády. 

Nenechávej na poli ležet nic železného! 

Zabíjí to malé okurky! 

Bertík je hrozný chlap, 

kálí do okurek. 

Neriskuj, když stoupáš, 

modli se, když se topíš v dukátech. 

Okurková rostlina kvete skromně 

a nese tak hojné plody. 

Je dobře, že se hlasitě 

nedožaduje uznání. 

Všechny okurky se bouří 

proti chloru a vápnu. 

Kde „Mistus“ (mist du s‘) 

tam „Kristus“ (kriegst du s‘) 

(Nepřeložitelná slovní hříčka: 

Kde pohnojíš, 

tam sklidíš. 

- pozn. překladatele) 

Okurka není žádná malá holka, 

je třeba se jí po všechny dny dvořit. 

Musí se uložit do teplé postýlky 

a je třeba o ni pečovat po celý život. 

Když zasadíš okurky 

dolů do jamky, 

místo nahoru do řádků, 

pak jsou křivé a skvrnité. 

Ze Žatecka 

Šťavnaté okurky, voňavý fenykl: 

hleďte, jak bujně prospívají! 

A jako hraniční hlídka se tyčí na mezi 

houština sličných žlutočervených květů polního 

šafránu*. 

(*safl or, světlice barvířská – pozn. překladatele) 

Reklamní slogan z Dunajovic 

Labužník se modlí: „Zachovej nám, Hospodine, 

dunajovické okurky v octě a soli.“ (parafráze 

počátku rakouské císařské hymny – pozn. překladatele)

…a z Březí 

Kdo chce jíst dobré okurky, 

nesmí zapomínat na Březí. 

Těšitelka duší 

Okurka ze znojemské země 

je známá v celém světě. 

Její ušlechtilá kyselost 

z tebe sejme každý smutek. 

Trojice blažeností 

S dobrým vídeňským řízečkem, 

vrboveckým vínem 

a slanou znojemskou okurkou 

je možno lehce dosáhnout blaženosti. 

Český poklad 

Hanácký ječmen, 

žatecký chmel 

a znojemské okurky 

jsou český poklad. 

7.4 Okurky ve verši 

Joachim Blösl (1884-1949) 

(tento autor mj. sestavil knihu jihomoravské 

německé lidové slovesnosti „Südmährens Dichter 

und Säger. Eine Erntlese“ – „Jihomoravští 

básníci. Výbor z literární žatvy“, která byla vydána 

roce 1925 v Mikulově – pozn. překladatele) 

Chvála znojemské okurky 

Od trauznického Kamenného moře 

daleko za dobšický jez 

se kdysi rozprostíraly širé vody, 

jež zbyly po křídovém moři. 

Avšak v mohutné tůni 

řádili děsiví netvoři: 

obří příšery praještěrů, 

jež známe už ze Scheffelových* básní. 

Slunili se líně na břehu, 

ale většinou hodovali, 

až žerouce a přežvykujíce 

vyhubili téměř celou fl oru a faunu. 

Velkému hladu odpovídalo i trávení: 

dříve či později museli 

vykonat onu diskrétní potřebu, 

a činili tak pohotově, jako automat. 

76 

Pánbůh to viděl a smál se: 

„Tam dole bude kvalitní humus. 

U čerta, jak rád bych tady po letech 

chtěl pěstovat okurky.“ 

Výrok se naplnil: 

na tak pohnojeném poli 

se ještě dnes výtečně daří 

nejjemnějším okurkám na světě! 

Konkurence se může marně namáhat, 

ale nikdy nedosáhne takových úspěchů. 

Chybí jí totiž právě výměšky 

ichtyosaurů a plesiosaurů. 

Můžeme proto hrdě oznámit: 

živena výkaly praještěrů, 

roste koruna okurek jedině 

v Thayaboden u Znojma. 

/*Josef Viktor von Scheffel (1826-86), německý 

spisovatel a básník, mj. autor historického románu 

„Eckhart“; pro časopis „Fliegende Blätter“ 

vytvořil proslulé postavičky prototypů šosáctví 

Biedermana a Bummelmaiera – pozn. překladatele/ 

Píseň o znojemské okurce 

Jiní básníci ať velebí 

růže, lilie, jarní květy – 

mně dnes má Múza nabízí 

něco zcela zvláštního! 

Okurko, tobě, již nikdo neopěvoval, 

kéž zazní můj chvalozpěv; 

Múzo, pomoz mi přenést 

její půvaby do nejkrásnějších veršů!

Perlo našeho Thayaboden! 

Šťávou se dmoucí, a přece celou zvrásněnou, 

vidím tě, ó spanilá Okurko, 

vždy s radostným úsměvem! 

A ona se nechá tak pokorně 

připravit s octem; 

a pak později – ó, bohové! – 

přichází čas kyselých okurek! 

Viděli jste už v pikantním nálevu 

se vznášející malé znojemské okurky 

a mezi nimi slanečka 

obklopeného kořením? 

Ano, kdo tento recept vymyslel, 

byl určitě velkým mistrem, 

neboť ničí zlého ducha, 

jež se zove, tuším, kocovinou… 

Ale: nejkrásnější ze všech okurek 

lze spatřit vždy u plné sklenice: 

totiž můj vlastní, tlustý, 

tmavočervený pijácký nos. 

Caligula 1924 

Znaimer Wochenblatt (Znojemský týdeník) 

Korunovaná okurka 

Ve vínu můžeš nalézt 

olympský požitek. 

V patách ho však následuje zarmouceně kocour, 

protože ho musí následovat. 

A kdo vyléčí každou kocovinu? 

Nuže, vy už to víte! 

Je to znojemská okurka! 

A jí náleží koruna. 

Okurky 

V Březí a Znojmě, 

jak ví u nás každé malé dítě, 

jsou okurky doma 

a vydělávají peníze. 

Už před dvěma sty lety 

jezdili někteří naši předkové s trakařem s okurkami, 

člověk by nevěřil, že to může být pravda, 

na trh až do Vídně. 

Zůstali pár dní venku, 

a vůbec to nebylo na škodu, 

77 

neboť na „mlsný trh“ vždy přišly ženy, které 

milovaly pravé okurky z Březí, 

a tak nezbývalo, než je vyzkoušet. 

A když byl obchod u konce, 

naše okurky hadovky 

se podařilo prodat do poslední. 

Co jednou bylo, to už se nikdy nenavrátí. 

Zveršoval v Bratelsbrunner Mundart 

Michael Müllner 1940 

Znojmo 

Kdo nezná přátelské městečko 

na slunné jižní Moravě? 

Je známé vinařstvím, ovocem a okurkami 

daleko po celé zemi. 

Hrad, postavený Přemyslovci 

na strmé skále! 

Svatý Mikuláš, radniční věž! 

Ano, to je moje milované Znojmo! 

Liesl Drabek 

Baron Prášil a paša 

Kdo by neznal barona Prášila, 

světem protřelého muže, 

který myslel jen 

na dobrodružství a šibalství?

Když letěl 

k hostině na kouli, 

vždy si s sebou bral 

znojemskou okurku. 

V jihomoravských sklípcích, 

kde se často celé týdny zdržoval, 

poznal, jak rychle okurka 

zahání kocovinu. 

O těchto cestách do sklepů 

se dozvěděl v Orientu 

jeden paša, kterého jeho harém 

už poněkud omrzel. 

Chtěl se jednou setkat 

s baronem Prášilem 

Lákaly ho také okurky, 

vábilo ho též víno. 

Přiletěl na svém koberci 

na jižní Moravu, 

kde spatřil barona Prášila, 

jak letí na vinném sudu. 

Baron Prášil pil ohromně, 

paša zavdával si enormně. 

Přesto však zůstávali oba pijáci 

na úrovni a zcela ve formě. 

78 

Provolali našim okurkám 

hromově třikrát SLÁVA, 

protože ani jedenkrát bůh Alláh 

neucítil víno a hřích. 

Mešity se kymácely, 

harém se vzbouřil, 

avšak od té doby v Bagdádu 

uctívají znojemské okurky. 

Spolehlivé znamení 

Už přes rok 

jsou Magda a Karel svoji. 

Ale ve staré kolébce 

u dědy pod schůdky na půdu 

se nic nehýbe, ani nevrtí. 

A všichni čekají na mladou krev. 

Když Magda na Vánoce 

stále zvracela, už si mysleli, 

že konečně přijde děťátko. 

Ale křtěňátko zase nepřišlo. 

Magdě se totiž udělalo zle při zabijačce, 

protože jí nesedlo tučné maso. 

A o jarmarku řekla porodní bába: 

„Uvidíte, teď to bude brzy pravda!“, 

neboť Magdě se motala hlava. 

Všichni věřili porodní bábě, že to poznala. 

Ale znovu z toho nic nebylo, 

protože pravou příčinou 

byl kolotoč na jarmarku. 

A opět byli bez potomka. 

Ale nedlouho nato 

si babička něčeho všimla: 

to je spolehlivé znamení! To musí být ono! 

A skutečně přišly porodní bolesti. 

Tak jako všichni sedláci 

mé Magda k smrti ráda 

KYSELÉ OKURKY. 

Pryč je všechno trápení. 

A na podzim mohou křtít. 

Ožere se Karel, jak zákon káže? 

Hans Landsgesell

7.5 Okurky v próze 

Okurková víla z Thayaboden. Všichni, kteří vyprávěli pohádkově krásné příběhy o okurkové víle, museli 

připustit, že okurkovou vílu sami nikdy nepotkali. Ale na zázraky, které o ní vyprávěli, skálopevně 

věřili. Mnozí tvrdili, že okurková víla se může vyskytovat současně na více místech. Věděli přesně, kde 

byla spatřena a jak vypadala: plavovlasá, štíhlá, střední postavy, milá a mladá. Na sobě měla dlouhé, 

splývavé zelené hedvábné šaty. Ve vlasech nosila zelený věnec z okurkových listů, posázený zářivě 

žlutými korunkami okurkových květů. Když stála, podobala se světici. Když si vznešeně vykračovala, 

vypadalo to, že se neslyšně vznáší. Povídalo se, že ve Vídni jednou o půlnoci náhle vstoupila zavřenými 

dveřmi do sálu, v němž studentská společnost právě naplněnými sklenicemi s pivem „třela salamandra“ 

(připíjela) na zdraví a počest „okurkové víly z Thayaboden“. Ještě v pokročilém věku se někdejším 

študákům zdálo o okurkové víle, jež jim tak pomotala hlavu, že mnozí zanechali studia, bloudili po 

světě a podnikali vše možné, aby ji našli. Všichni zůstali svobodní a žádný z nich už okurkovou vílu 

znovu nepotkal. Děti nejraději poslouchaly příběh o tom, jak okurková víla zpívala se slavíky. My jsme 

ho slyšely takto: V úplňkových nocích se víla spouštěla po stříbrné dráze měsíčních paprsků z nebe na 

okurková pole a připojovala se ke skřítkům, kteří se vyhrabávali ze země, aby ji spatřili a byli u ní. Šotci 

a trpaslíci připravovali denně potravu a pití pro okurky, pečovali o nemocné okurky a odráželi nepřátele. 

Okurková víla přicházela, aby jim poděkovala a zazpívala si s nimi nejkrásnější písně. Její hlas zněl tak 

sladce, že i slavíci, kteří už spali, se probudili a připojili se ke zpěvu. V takových nocích z děr v zemi 

vylézaly tisíce skřítků, kteří měli ještě v rukách nářadí a na sobě montérky, společně si pobrukovali 

a tančili kolem okurkové víly. Dokonce i divocí lesní duchové sestupovali z kopců a loudali se z lesů, 

zbožně naslouchali a nechávali si pohladit svá křečovitě sevřená srdce. Z jejich jindy tak zlých očí 

kapaly na zem slzy dojetí, jež se ještě další den ráno třpytily jako rosa na květech a listech. A zlí, vlasatí 

podzemní ďáblové, kteří neustále válčili se šotky, teď složili své zbraně. Úplňkové noci, jimž vládla 

okurková víla, byly nocemi nikým nerušeného nebeského míru. 

Okurkový skřítek 

Ještě naši rodiče, kteří bez znalosti přírodních věd nemohli pochopit podstatu mnohotvárných přírodních 

jevů, se pokoušeli vysvětlit si jevy, jež pro ně byly záhadné, zásahem kouzelníků, čarodějnic, vil, 

šotků a skřítků. Tak zaplňovali svět i neviditelnými duchy, v jejichž povahách některé lidské vlastnosti 

zcela potlačily vlastnosti ostatní. V protikladu k mnohotvárným, vrtkavým charakterům lidí existovali 

dobří, život ochraňující andělé strážní, pilně a zadarmo pracující trpaslíci, diblíci, neustále provozující 

nějaká šibalství, a rvaví podzemní duchové, jež se ve své žravosti nechtěli s nikým dělit. Existovali 

divocí lesní duchové, kteří se zabijáky číhali za stromy, lstiví ďáblové a ještě stovky jiných dobrých 

a zlých duchů. Podle mínění našich předků vládli z říše, kam lidé neměli přístup, a neviditelně zasahovali 

do lidských osudů. Člověk tušil jejich přítomnost, vyhledával je při neočekávaném štěstí i při těžkých 

ranách osudu. Když se z mračných hor přihnala bouřka, pak věřili , že bůh Donar (starogermánský 

bůh blesku a hromu – pozn. překladatele) se žene ve svém nebeském voze a od koňských podkov 

k zemi jako blesky létají sršící jiskry. Když zahřmělo tak 

mocně, že se lidé se strachem přikrčili, pak to znamenalo, 

že svatý Petr v nebeské kuželně právě trefi l „všech devět“. 

A tak rovněž věřili, že okurkový skřítek je v létě se ženou 

a dětmi na cestách a vykonává obhlídku škopků naplněných 

okurkami, které v této době stávaly na sluneční straně 

dvorů jihomoravských rolníků a jež s oblibou napadali 

cizopasní lenoši - houby, kvasinky a rozmanité bakterie, 

aby je trápily a ničily. Když pak okurkový skřítek (Umurknhanzl), 

který si velmi zakládal na tom, že není nějaký trouba 

(Hanserl), přišel se svou rodinou, tu nastal ve škopku 

velký povyk, protože pro cizopasníky byly okurky eldorádem. 

Ale okurkový skřítek neznal slitování. Třebaže se 

vetřelci bránili zuby nehty a v zuřivosti se jim dělala pěna Divocí lesní duchové útočí! 

79

u úst, ti z nich, kteří neutekli, zhynuli hrdinskou smrtí 

a bez povšimnutí klesli jako hnědý, jemný kal ke 

dnu. Když se v sudu s okurkami opět rozhostil klid 

a práce byla vykonána, ubíral se okurkový skřítek se 

svým týmem k dalšímu škopku, z něhož zástup napadených 

okurek volal o pomoc. Okurkový skřítek se 

od nikoho nedočkal poděkování. Vždyť lidé nevěděli, 

jak by se mohli okurkovému skřítkovi odvděčit, 

protože pozemská potěšení mu naprosto nic neříkala. 

Když si však rolník vzal při obědu s chutí dvě nebo 

také tři okurky a podotkl, že je za ně třeba poděkovat 

okurkovému skřítkovi, ve světnici se rozjasnilo. 

Všichni cítili, jakou má okurkový skřítek radost, že 

se mu práce podařila a že byl pochválen. I když jsme 

duchy nemohli ani vidět, ani slyšet, byli všudypřítomní 

a viděli a slyšeli nás. 

Blesky šlehaly od kopyt…Bůh Wotan se 

hnal po nebeské klenbě 

Hroznová koza na okurkovém poli 

Z každého okurkového semenáčku vyrůstaly úponky, jež se plazily po zemi, měly pětilaločnaté tmavozelené 

listy a žluté pětičetné květy. Nejprve rašily spodní, neplodné samčí květy, které byly uspořádané 

v chomáčcích. Plodné samičí květy rostly výše a objevovaly se až později. Daly se poznat podle 

drobounkých semeníků, které se ukrývaly pod květním lůžkem. Počet samičích květů byl malý, a protože 

každý samičí květ nebyl oplodněn, mnozí rolníci nebyli s výnosem spokojeni a přemýšleli, jak by 

mohli zvýšit počet samičích květů. Tu jim přicházela na pomoc hroznová koza. Prý se to přihodilo takto: 

Hospodář Bschöla z Vrbovce se při práci na poli opozdil 

a jel domů až po klekání ve večerním soumraku. Když míjel 

nově založené pole Antona Ferschla, tu se mu zdálo, jako by 

hroznová koza ožírala vyrážející šlahouny okurek. Ale nebyl 

si tím, co viděl, zcela jistý. Přesto vyprávěl následujícího dne 

Antonu Ferschlovi o hroznové koze, kterou - jak věřil – viděl 

při okusování okurkových výhonků. Toníkovi to nedalo spát 

a šel se podívat. Jeho kus pole byl ještě nedávno svažitým 

pustým místem, jež mu obec přenechala jako odměnu za hlídání 

vinohradu. Stálo to hodně námahy, než je se svou rodinou 

vyčistil, obdělal a po neduživém jeteli a málo vydatných bramborách na něm začal pěstovat okurky. 

Když přišel na své pole, spatřil, že všechny výhonky okurek jsou od pátého listu ukousané. Domkářovi 

vyrazily slzy do očí, protože měl za to, že se celý rok lopotil nadarmo. Užuž se mu na rty drala slova 

kletby, ale vzpamatoval se, protože ho napadlo, že hroznová koza v tomto ročním období našla málo 

potravy, a proto snad měla velký hlad. A že hlad bolí, to sám moc dobře znal. Vzpomněl si, že hroznová 

koza ožírá také uvadlé a neužitečné výhonky nebo listy ve vinohradu, a tak se stará o to, aby vinné hrozny 

byly velké a pěkné. Zůstala mu naděje, že hroznová koza to s ním míní dobře. Změnit už to stejně 

nemohl. Pro druhý výsev okurkových jader bylo již příliš pozdě. Jak však se celou rodinou užasl, když 

za několik týdnů přišli na pole, aby zkypřili ztvrdlou půdu! Ze šlahounů okurek vyrašily bujné postranní 

výhonky, na nichž vyrostly v takřka nesčetném množství malé okurčičky. Protože v tom roce byla sklizeň 

okurek všude slabá, a ceny proto vzrostly, dostal Anton Ferschl za okurky víc peněz, než kdy viděl. 

Zpráva o prospěšnosti zaštipování okurkových úponků se jako přátelská rada hroznové kozy rychle 

roznesla po vesnici. Tento způsob ošetřování okurek, který vesnice dlouho střežila jako své tajemství, 

zůstal vyhrazen dětem, které na hroznovou kozu ještě neochvějně věřily. Ale jednou to děti vyžvatlaly, 

a tak se stalo, že se okurkové úponky brzy po celé jižní Moravě zaštipovaly od čtvrtého či pátého listu, 

což přispělo k ohromnému nárůstu výnosu. 

Od té doby hroznovou kozu už nikdo neviděl. Byl to poslední příběh, který se o ní ve vesnici vyprávěl. 

Obec přenechala Antonu Ferschlovi pole nadosmrti, neboť její představitelé se usnesli, že hlídači, jemuž 

pomohla hroznová koza, musí pomoci i obec. 

80

Jak se náš kocour stal obchodní značkou Felixových okurek 

Byly jsme ještě děti, když jsme poprvé slyšely o kocouru Felixovi a jeho mnoha smělých dobrodružstvích. 

Později, když už jsme byli větší, potkávali jsme kocoura v rozmanitých podobách. 

V našem hospodářství hrál ústřední roli dobytek, k němuž jsme počítali ovšem také kocoura s jeho 

kočkami a koťaty. „Kocour v botách“ byl pro nás již od útlého věku dobrým známým a první pohádkovou 

postavou, jež nám imponovala a před níž jsme se s úctou skláněli. Naši otcové nejednou mluvili 

o „černých kočkách“, sedících na sudech s nejlepším 

vínem. Také vyprávěli o „černém kocourovi“, který ve 

sklepě každého nepovolaného, jenž by chtěl z takového 

sudu potají vyfouknout víno, poprskal, pokousal a poškrábal. 

Samozřejmě jsme věděli o kocovině, který nastávala 

poté, co se pilo víno ze sudu, na němž neseděla černá kočka. 

Také jsme ovšem znali „kocoura“, který po prohýřené 

noci doprovázel muže domů a jehož museli následující 

ráno s mrzutostí a nevrlostí „vyvést na procházku“. Vždy, 

když muž s kocourem lokali čerstvý vzduch, vedl kocour 

svého pána přímo ke „kocouří snídani“, jež sestávala 

z kyselých okurek, které někdy doplnil kyselý slaneček. 

Kyselé okurky byly na jídelníčku vždy, slanečci se na něm 

vyskytovali jen vzácně. Muž se oddával léčivému účinku 

kyselých okurek. Kocour dostal kopanec a s mňoukáním se dotčeně vytratil. Z kočičího naříkání 

a splínu, v němž se kocour ocitl, když upadl u svého pána v nemilost, však vyrostla chuť poohlédnout 

se po nových milostných dobrodružstvích, jež mu rychle navrátila jeho radostnou bezstarostnost. 

O tomto osvědčeném kocourově receptu na okurky se dozvěděla rovněž fi rma Löw & Felix ve Znojmě. 

Ta obrázek dobrodružného kocoura Felixe, který se jmenoval stejně jako fi rma a jenž každodenně 

s tak velkou přesvědčivostí dokazoval na živoucích jihomoravských přátelích vína léčivou sílu 

okurky, lepila jako svou obchodní značku na okurkové sklenice: „Saure Gurken machen gute Laune“ 

(„Kyselé okurky přinášejí dobrou náladu“). 

Okurkový „Puntík“ 

(Umurkn-Pummerl; Pummerl = prohra v jednom kole karetní hry, většinou zaznamenaná puntíkem 

nebo čárkou; též název karetní hry) 

Jako každý rok přijeli vídeňští příbuzní v létě na několik týdnů na jižní Moravu do Thayaboden. 

Pěstovalo se tam mnoho okurek (Gurken), jimž lidé říkali „Umurkn“. Vídeňáci měli s sebou malého 

desetiletého chlapce Tomíka. Byl na všechno zvědavý a na vše se vyptával. A tak se dozvěděl, že 

lidé jednomu starému rolníkovi sedlákovi stále říkají „okurkový Puntík“ (Umurkn-Pummerl). Chtěl 

vědět, jak k té přezdívce přišel. Celou historii mu vysvětlil jeho dědeček, který měl ve vesnici hospodářství: 

„Okurkový Puntík“, jenž se ve skutečnosti jmenoval Josef Reidlinger, seděl jednou v neděli po skončení 

trhu s několika sedláky v hospodě a hrál šnaps 

(karetní hra, zvaná též 66 – pozn. překladatele). 

Nemohli hrát o peníze, protože jejich ženské to neviděly 

rády. A hrát o fazole jim připadalo příliš dětinské. 

„Víte co,“ řekl jeden z nich, „zahrajeme si ‚Pummerl´ 

o zbytek okurek.“ S tím všichni souhlasili. Okurek 

není nikdy dost, a - aby to bylo zajímavější – jeden 

z nich dodal: „Kdo prohraje, musí ale vsadit dvakrát 

tolik, než prohrál v posledním kole.“ Moc nepřemýšleli 

a všichni řekli: „Jo, jo.“ Ujednáno. Co sejde na 

pár okurkách! Když se blížilo poledne, měl Reidlinger 

na černé tabuli křídou namalováno už plno puntíků. 

Když dohráli a začali počítat, Reidlinger zjistil, že 

81

prohrál tolik okurek, kolik vypěstoval za celé léto. Jeho žena je pěkná šereda, ale je mazaná, a tak se jí 

podařilo zachránit hodně okurek. Naplnila totiž většinu pytlů velkými, vzrostlými okurkami. Vyrostly 

tak, že vypadaly jako krmné dýně a byly žluté. Dala se s nimi krmit prasata. Hauns Zaunda, který 

okurky vyhrál, nadával jak špaček. Nemohl však nic dělat, protože velikost okurek nebyla domluvena. 

Další den však dostal na trhu ve Znojmě od zpracovatelů okurek hromadu peněz, protože právě ten 

rok se za okurky dobře platilo. U Reidlingerů pak měli dlouho zlost na tu pitomou hru, a Reidlingerová 

muži pohrozila, aby se neopovážil dva roky pěstovat okurky. Bohudíky na tom nakonec netrvala. 

Josef Reidlinger si však kromě hněvu své ženy vysloužil také přezdívku: „okurkový Puntík“. 

Hans Landsgesell, Hrabětice (Grafendorf) 

7.6 Zvláštní pověry 

Na mnoha místech této knížky je řeč o pověrách. O okurkových jádrech, která chrastí v kapsách 

mužských kalhot, o škodlivém vlivu železných nástrojů, o tom, jak negativně působí na růst 

okurek, když ženy v době svého měsíčního cyklu pracují na okurkovém poli, o hroznové koze 

a okurkové víle, o okurkovém skřítkovi a ještě o mnoha jiných pověrách. V následujícím textu, 

který si nečiní nárok na úplnost, se zmíním ještě o jiných formách pověr, které vznikly na jižní 

Moravě. 

O čarodějnicích, mužích a starých kožených holínkách 

Když o noci čarodějnic (na 1. května) nezastiňovala oblaka hvězdnou oblohu a měsíc jasně ozařoval 

zemi, vylétaly čarodějnice na košťatech z komínů a slétávaly se na pustá místa, aby se tam 

oddávaly nevázanému tanci. Kdo už měl v té době zaseté okurky, mohl zažít zázrak. Okurkové 

klíčky s ohromnou zvědavosti přihlížely divoce tancujícím, nahým čarodějnicím, aby některou 

z nich poznali. Přitom se tak moc natahovaly, že si málem vykloubily krky a za tuto noc několikanásobně 

vyrostly. Ale další den, když 

chtěly svému sedlákovi podat zprávu 

o tom, jestli se také jeho žena nebo některá 

z dcer zúčastnily čarodějnického tance, 

byly už velké a odrostly dětským střevíčkům. 

To pak již pomýšlely na květy a plody 

a už si na nic nemohly vzpomenout. 

Jak se obecně soudilo, okurky mnohem 

více držely s mladíkem či mužem, než 

s dívkou nebo ženou. Okurka byla ráda, 

když sedlák s čeledínem přišli na pole, 

a ještě větší radosti měly okurky, když 

byly zasety na „den mužů“ (Männertag). 

To byly všechny dny, kdy v kalendáři stálo 

jméno svatého a některý chlapec nebo 

muž slavil svátek. Pozoruhodné je také 

to, že se staré kožené holínky zavěšovaly 

na strašáky stojící na polích a další pár 

Tehdy mladé okurky natahovaly krky! 

se dával do okurkového pole. Pověra chtěla zajistit, aby boty na strašákovi odrazovaly ptáky od 

vyzobávání zasetých okurkových jader, protože mužů se ptáci báli více než žen. Do pole se boty 

okurkám dávaly proto, aby jeden z mužů, jež tak velice milovaly, byl stále s nimi. Pak obzvláště 

rychle přinesly hojnou úrodu. Okurky nesnášely, když někdo chodil po poli bosý, a už vůbec 

nemohly strpět bosé ženské. Z těch pak ochořely, postihlo je padlí a byly neplodné. 

82

Bradavice, horečnaté děti a křeče v lýtku 

Bradavice musely našim předkům narůstat v ohromném počtu. A musely je taky velmi sužovat, 

protože na jejich odstraňování se zachovalo mnoho receptů. Jestlipak některý z nich pomohl? 

Sotva, protože jinak by jich nebylo tolik potřeba. Jeden z receptů na bradavice připisoval okurkám 

pomáhající účinek. Existence takového receptu na potírání bradavic okurkami ostatně nepřímo 

dokazuje, že pěstování okurek bylo kdysi v oblasti Thayaboden mnohem rozšířenější, než se 

dá doložit na základě dochovaných dokladů. 

Kdo měl tedy bradavice a chtěl se jich zbavit, musel v září ve znamení Panny při ubývajícím 

měsíci o půlnoci uříznout zralou okurku a lehce se jí dotýkat bradavic. Když se bradavice „naladily“, 

žlutá okurka se rozřízla a šťáva se nakapala na bradavice. Okurkovou slupkou se nakonec 

vetřela do pokožky a bradavic. 

Okurky měly pomáhat rovněž dětem s horečkou. 

Plátky okurek se jim přiložily na chodidla a na 

to se natáhly punčochy. Kromě toho se jim dávaly 

okurky do postele. Panovalo přesvědčení, že 

teplomilná okurka odjímá dítěti horečku, a tím se 

sama zahřeje. 

Podobně jako proti křečovým žilám pomáhala 

koupel s přidanými listy modrých vinných hroznů, 

připisovala se okurkám i léčivá síla při křečích. 

Čerstvé okurkové plátky se přikládaly na 

tělo, nebo se postižené části těla koupaly v okurkové 

vodě. Léčba křečí však byla úplná teprve 

tehdy, když se denně snědl také alespoň 1 kg 

zelených okurek. 

Svou roli hrály také hvězdy. Stejně jako se jarní 

řez vinné révy prováděl při dorůstajícím měsíci, 

neboť se věřilo, že pak réva méně „krvácí“, tak 

kladli rolníci také při setí, sklizni a zaštipování 

či trhání velký důraz na postavení hvězd, jejichž 

vliv se všeobecně považoval za zásadní a všudypřítomný. 

Zkušenost, pozorování přírody a pově- 

ry utkaly hustou síť, do se níž se často zamotal celý život a už se z ní nevyprostil. A tak se sela 

okurková jádra s oblibou ve znamení Ryb, protože za prvé ryby žijí ve vodě a okurky sestávají 

takřka výlučně z vody, za druhé se okurky a ryby svým vzhledem podobají, a za třetí se ryby 

považují za symbol plodnosti. Nerozhodní byli však sedláci v situaci, když právě na toto období 

připadlo novoluní, protože okurky nejraději klíčí při úplňkové noci. Rozhodně se ale vyhýbali 

dnům ve znamení Raka, protože při zasetí jader v této době se dalo očekávat, že vyraší pouze 

úponky s mnoha listy, z nichž vyroste jen málo samčích a žádné samičí květy. Přirozeně rolníci už 

dávno dokázali rozpoznat neplodné samčí květy od plodných samičích květů. Přebytečné samčí 

květy považovali za cizopasné strávníky, kteří si užívají dobré chlévské mrvy a hodnotné živiny 

promrhají jen k rozmařilému vzplanutí žluté pochodně svých květů. Proto rolníci a jejich děti 

odštipovali samčí květy, jež bujně kvetly v chomáčcích, a míchali je vepřům do krmení, čímž 

se svině sexuálně stimulovaly, motivovaly k párování a měly pak mnoho selat. O vycházejícím 

slunci se říkalo, že okurky naplňuje silou a vůní. Časného slunce si velmi vážili také zpracovatelé 

okurek a platili za čerstvě sklizené okurky, jež byly dopraveny na trh už v šest hodin, vyšší cenu. 

Byli přesvědčeni, že časně sklizené okurky jsou nejtrvanlivější. Někteří rolníci na to ovšem měli 

jiný názor. Byli přesvědčeni, že trhání okurek za ranního úsvitu způsobuje jejich onemocnění 

a náchylnost k postižení padlím. 

83 

Měsíc jako pomocník při růstu

8. Pád znojemské okurky 

Znojemská okurka už neexistuje. Při zpětném pohledu rozeznáváme čtyři hlavní příčiny, které vedly k jejímu 

zániku: 

1) Velký středoevropský hospodářský 

prostor, jenž vznikl v rakouské 

monarchii, byl v roce 1918 rozdroben. 

Jihomoravská okurková země 

byla odříznuta od Rakouska, připojena 

k novému Československu 

a podrobena již nikoliv hospodářským 

zájmům, avšak českým národním 

cílům. Proto klesl odbyt okurek 

na desetinu předválečné úrovně, 

nebo dokonce pod tuto hladinu. Přes 

mohutné a v určitém období též skutečně 

úspěšné úsilí židovsko-německého 

průmyslu utrpělo světové postavení 

znojemské okurky těžké ztráty. 

2) V roce 1938 byly židovské podniky, 

pokud je jejich majitelé neprodali 

již dříve, „arizovány“, to znamená, 

že je převzalo nežidovské obyvatelstvo. 

Židovští obchodníci a továrníci 

Dobový plakát z přelomu let 1918/1919 hlásal: 

Vídeňané! Nenechte se oloupit o svou potravinovou 

zásobárnu - Německou jižní Moravu! 

se vystěhovali do ciziny a odnesli si s sebou nejen recepty na nakládání okurek, ale také mezinárodní kontakty. 

V zahraničí pak zakládali konkurenční podniky, jako např. šéf znojemské fi rmy Löw & Felix Herbert 

Felix ve Švédsku. Druhá světová válka, která vzápětí vypukla, vedla v podstatě ke stagnaci veškerého 

vývozu okurek. Ve válce se počítalo pouze množství. Kvalita hrála podřadnou roli. 

3) Němečtí pěstitelé okurek byli v letech 1945/46 z oblasti Thayaboden vyhnáni do ciziny. Tím pozbyla 

znojemská okurka svých pečlivých, svrchovaně pilných a svědomitých pěstitelů, strážců druhové čistoty 

a jedinečné kvality. Kromě toho opustil zemi společně s německými pěstiteli okurek také zbytek zkušených 

zpracovatelů okurek a odnesl si s sebou do ciziny osvědčené a dodnes v tajnosti uchovávané recepty na 

nakládání okurek. 

4) Po roce 1945 se pěstování a zužitkování okurky věnovalo nově usídlené, silně fl uktuující obyvatelstvo, 

které nemělo ponětí o pěstování okurek, jejich ošetřování a konzervaci, a užívalo pouze technicko-strojové 

prostředky bez ohledu na požadavky, jež pěstování znojemské okurky kladlo na kultivaci půdy a péči o plodinu. 

Znojemský okurkový druh dlouho nepřežil hrubé znevažování svých oprávněných nároků. Vymřel 

v roce 1955, několik let po odsunu pěstitelů okurek z oblasti Thayaboden. Co dnes přichází na trh jako 

nakládaná okurka „na znojemský způsob“, má jen velmi málo společného s původní znojemskou okurkou. 

Existují některé její kopie, z nichž několik málo je dobrých, většina má však špatnou kvalitu. Také 

naši pěstitelé okurek, kteří si ze své staré vlasti opatřili okurková semena, a naši zpracovatelé okurek, již 

se v nové vlasti pokusili o zachování kvality a tradice znojemské okurky, produkovali sice dobré okurky, 

avšak kvality někdejší znojemské okurky se jim nepodařilo dosáhnout. Nezdařilo se ji znovu probudit 

k životu. Přesto však ještě i dnes očekává konzument, který si koupí znojemskou okurku, že taková okurka 

bude tvrdá, zdraví prospěšná, malá a kořeněná, s pikantní kyselou nebo sladkokyselou chutí a s bezvadným, 

chutným, zeleným vzhledem, tak jako se kdysi pěstovala v oblasti Thayaboden a znamenitě konzervovala 

ve Znojmě. 

84

Doslov a rozloučení 

Znojemská okurka už sice neexistuje, avšak proto ještě okurka nevymřela. Budou ji v mnoha zemích 

nadále kultivovat a stále ji bude ještě jako dříve možné nalézt v podobě čerstvé okurky či konzervy na 

trzích, v obchodech se zeleninou a s potravinami. Existuje dokonce více odrůd, než bylo kdy předtím, 

po celém světě však ještě stále pracují stovky biologů a chemiků na tom, aby vypěstovali nové odrůdy, 

které budou především odolné proti různým chorobám. Zvláštní charakter znojemské okurky s její 

typickou chutí je dávno zapomenut. Nemáme možnost srovnání, neboť tato typická chuť nemohla být 

konzervována, a lidi, kteří kdysi okurku vypěstovali, okyselili, okořenili a vychutnávali si ji, nechalo 

kolo života, jež je na krátkou dobu vyzdvihlo z hlubin kosmu, aby mohli pohledět na zázrak stvoření, 

znovu sklouznout ve věčné proměně forem života do oceánu nekonečna. Náboženství a fyzika nás 

utěšují tím, že vše, co jednou bylo, také zůstává, mění se, ale nikdy se nerozpouští v nicotu. Život je 

pohyb a změna. Tvorům, kteří z něj povstali, nezbývá jiná volba, než se přizpůsobit nebo zaniknout. 

Člověk okurku odtrhl od jejích předků, a bez jeho péče, ošetřování a pomoci by rychle zplaněla. 

Tímto přizpůsobením by však ztratila zájem lidí, nenašla by místo na kulturní půdě rolníků a v našich 

končinách by rychle vymřela. To je případ znojemské okurky. 

Mnohé z toho, co se v této knize píše o znojemské okurce, platí také pro většinu dnes ještě polním 

způsobem pěstovaných druhů okurky. Jen její typická chuť zůstává nedostižná. Ale to už dnes nikoho 

nezajímá. Očekávání, jež se dnes vážou k okurce, se změnila. U znojemské okurky se při její přípravě 

a konzervaci dbalo na to, aby se zachovaly a vyváženým kořeněním podpořily její přirozené 

chuťové vlastnosti. S natolik silným kořeněním, jež potlačilo specifi ckou chuť okurky, se bylo možno 

vzácně setkat jen tam, kam znojemská delikatesní okurka nepronikla. Všeobecně se ale obratným 

kuchařům a zpracovatelům okurek podařilo tuto levnou plodinu, jež má chuťově neutrální vlastnosti, 

využít k přípravě vynikající pokrmů a ochutit ji aromatickými nálevy. Přirozená chuť okurky je 

takřka nežádoucí. Blanšírováním (krátká tepelná úprava potravin, jež odbourává enzymy, které by 

způsobovaly nežádoucí změny chuti a barvy) a tepelnou sterilizací získal na významu kořeněný nálev, 

jenž okurku prostupuje a překrývá všechny přirozené chuťové nuance. To umožňuje takovou úpravu 

okurky, jež jí zaručuje konstantní kvalitu a chuť. 

I kdyby obsažené látky, pěstování, použití a konzervování polní okurky zůstaly na přibližně stejné 

úrovni, okurka se stejně nikdy neobejde bez lidské péče. Tvůrčí potenciál člověka bude nacházet svůj 

výraz ve stále nových receptech na přípravu pokrmů s okurkami, v nově vyšlechtěných odrůdách a ve 

vytrvalém úsilí o další zdokonalování konzervace okurek. 

V hodině rozloučení stoupá z neproniknutelných hlubin našich srdcí palčivá bolest z odloučení od 

dětských dnů. Jako ve fi lmu vidíme dětské sny dorůstat k ideálům mládí, které pak byly ubity prací, 

útrapami a přeludem kariéry. Tyto obrazy se ale vždy znovu zpřítomňují před smrtí. Naše jižní Morava 

zchudla. Mnoho domů zpustlo. Když jdeme přes naše pole, hledí na nás mrtvýma očima. Okurková 

víla již více nesestupuje z nebe na zem. Utekli odtud šotci, diblíci, skřítci a divocí lesní duchové. Naše 

okurka zde dokonala. Na této zemi již nespočívá požehnání. Dej, Bože, aby se ve věčné proměně 

života také naše jižní Morava znovu stala tím, čím kdysi byla, rájem v srdci Evropy. 

Kresby: 

E - Edlinger Karl, Schattau (Šatov) 

K - Kleindienst Leopold, Guldenfurth (Brod nad Dyjí) 

N - Novák (Czischek) Emmi, Znaim (Znojmo) 

R - Robinek Erich, Liliendorf (Lesná) 

W - Windhab Anton, Altschallersdorf (Starý Šaldorf) 

Copyright © 1990 by Hans Zuckriegl – dědicové 

Translation © Pavel Smutný, 2007 

85

Prameny 

Vzpomínky krajanů: 

Prof. Dr. Beierl Leopold, Mikulov (Nikolsburg) / Bischof Juliana, Vrbovec (Urbau) / architekt Bornemann 

Felix, Znojmo (Znaim) / Brunner Karl, Oblekovice (Oblas) / Fleischer Alexander Franz, Štítary (Schiltern) 

/ Frank Peter, Mušov (Muschau) / Dr. Gál Irmgard, Oblekovice (Oblas) / Haberzettl (Weißborn) Margarete, 

Znojmo (Znaim) / dr. Hartinger Gustav, Žatec (Saaz) / Hauser Maria, Slup (Zulb) / Illsinger Winfried, Dolní 

Dunajovice (Unter-Tannowitz) / Juraske Rosa, Sedlešovice (Edelspitz) / Kaukal Bruno, Znojmo (Znaim) / 

Kirsch Hedwig (Taßwitz) / Kleindienst Leopold, Brod nad Dyjí (Guldenfurth) / Krappel Hans, Strachotice 

(Rausenbruck) / Landsgesell Hans, Hrabětice (Grafendorf) / Lederer Hans, Dolní Dunajovice (Unter-Tannowitz) 

/ Dipl. Kfm. Ludwig Hans, Březí (Bratelsbrunn) / Luppold Marie, Valtice (Feldsberg) / Mahr (Pollak) 

Grete, Dyje (Mühlfraun) / Marhan Gottfried, Dobšice (Klein-Teßwitz) / Ing. Dr. agrar. Ollram Franz, Dolní 

Dunajovice (Untertannowitz) / Perutz Elsa, Vrbovec (Urbau) / Rauchmann Anna, Vrbovec (Urbau) / Recht 

Elfriede, Lednice (Eisgrub) / dr. Reichel Anton, Bulhary (Pulgram) / Reif Karl, Strachotice (Rausenbruck) 

/ Ristl Rudolf, Krhovice (Gurwitz) / Schöberl Leonhard, Vrbovec (Urbau) / Diplomagraringenieurökonom 

Storn Hans, Bohumilice (Pumlitz) / Windhab Anton, Starý Šaldorf (Altschallersdorf) / Wurdinger Hermann, 

Žatec (Saaz) 

Tisky: 

Allgemeine Industrieschule der Deutschen (Všeobecná německá průmyslová škola), 1802 

Becker-Dillinger: Handbuch des Gemüsebaues (Příručka ovocnictví). 1924. 

Fabian Otto: Znaimer Gurken - Znaimer Tagblatt, Jubiläumsausgabe, 1922 

(Znojemské okurky - Znojemský deník, Jubilejní vydání) 

Znaimer Gurken – Ausstellungskatalog, 1932 

(Znojemské okurky - výstavní katalog) 

Dr. Franz von Frimmel: Neue Wege der Gurkenzüchtung in der Zeitschrift „Der Obst- und Gemüsebau“ 

(Nové cesty šlechtění okurek v časopisu „Ovocnictví a zelinářství“), Berlin 1940 

Hauptkatalog der Landes- und Jubiläumsausstellung in Znaim (Hlavní katalog Zemské a jubilejní výstavy ve 

Znojmě), 1927 a 1932 

Hentschel Erich: Das Buch von Saaz und vom Saazer Land (Kniha o Žatci a Žatecku), 1987 

Intelligenzblatt (Úřední noviny), 1788 

Karl Josef: Das sudetendeutsche Landvolk und seine Schulen (Sudetoněmecký venkovský lid a jeho školy), 

München (Mnichov) 1988 

Kleindienst Leopold: Die Siedlungsformen, bäuerliche Bau- und Sachkultur Südmährens (Sídlištní formy, 

stavební a hmotná kultura rolníků na jižní Moravě), 1989 

Kussowitz Alexander: Die Verwendung von Milchsäure und Milchsäurebakterien bei der Gurkensäuerung 

(Uplatnění kyseliny mléčné a bakterií mléčného kvašení při kvašení okurek), 1912 

Kuuse Jan: Felix 1939-1984. Eslöv 1984 

Lachmayer Rudolf: Umurken und anderes botanisches „Ungeziefer“, Südmährisches Jahrbuch (Okurky 

a jiná botanická „havěť“, Jihomoravská ročenka), 1980/134 

Lachmayer Rudolf: Südmährens Schulen im Spiegel des Volkstumskampfes (Jihomoravské školy v zrcadle 

národního boje), 1980 

Landes-Acker und Weinbauschule in Znaim, Jahresberichte (Zemská rolnická a vinařská škola ve Znojmě, 

výroční zprávy), 1869-1917 

Lexikon: Der Große Brockhaus, Jubiläumsausgabe (slovník: Velký Brockhaus, Jubilejní vydání), 1978 

Mach Franz: Die „“Weimer“-Innung und der „Gurkenkönig“ in Saaz, Mitteilungen des Vereines für die 

Geschichte der Deutschen, Prag (Cech vinařů a „okurkový král“ v Žatci, Zprávy Spolku pro dějiny Němců, 

Praha), 1899 

Neuester Znaimer-Schreibkalender (Nejnovější znojemský poznámkový kalendář), 1906-16 

Österreichs Illustrierte Zeitung, Jubiläumsausgabe (Rakouské ilustrované noviny, Jubilejní vydání), 1908 

Dr. Hans Recht: Die Höhere Obst- und Gartenbauschule und das Mendeleum in Eisgrub (Vyšší ovocnická 

a zahradnická škola a Mendeleum v Lednici), Wien 1976 

Saazer Land – Hopfenland. Heimatbuch für die Kreise Saaz und Podersam (Žatecko – země chmelu. Vlasti- 

86

věda pro okresy Žatec a Podbořany). Editoři Hugo Zumpf a Josef Schuldes, München 1959 

Statistik der land- und forstwirtschaftlich genutzten Flächen (Statistika zemědělsky a lesnicky využitých 

ploch) 

Tutte Karl: Der politische Bezirk Saaz, Eine Heimatkunde (Politický okres Žatec, vlastivěda), 1904 

Wessely Karl: 100 Jahre Znaimer Gurkenexport, der Südmährer (100 let znojemského okurkového exportu, 

Jihomoravan), 1951/155 

Winter Alois: Die agrarische Produktion Südmährens und die Zerreißung des österreichischen Wirtschaftsgebietes, 

Znaimer Tagblatt (Zemědělská produkce jižní Moravy a roztržení rakouského hospodářského prostoru, 

Znojemský deník), 1922 

Zawodny Joseph: Die Znaimer Gurke, eine Studie (Znojemská okurka, studie), 1896 

Znaimer Tagblatt, Jubiläumsausgabe (Znojemský deník, Jubilejní vydání), 1922 

Znaimer Wochenblatt, Jubiläumsausgabe (Znojemský týdeník, Jubilejní vydání), 1924 

Zuckriegl Hans: Urbau, ein südmährisches Grenzlanddorf 1000-1945 (Vrbovec, jihomoravská pohraniční 

vesnice) 

Technická data: 

Autor projektu: Občanské sdružení Znojemské okurky 

www.osznojemskeokurky.estranky.cz 

Spoluautoři projektu: Město Znojmo, Jihomoravský kraj 

Vydavatel: Znojpres a.s. Zbyšek Dřevojan, SAMAB BRNO GROUP, a.s. 

Mediální partner: Znojemský týden, František Střecha 

Tisk: SAMAB Brno 

Editor: Zbyšek Dřevojan 

Grafi ka: Marcel Láník 

Překladatel: Pavel Smutný 

Technický redaktor: Stanislav Nováček 

Koordinátor: Emil Vecheta 

Koordinátor pro zahraničí: Reinhard Franz Kaufmann 

Technický poradce: Jiří Čadan 

Archivní materiály: Archiv Znojmo, Jihomoravské muzeum Znojmo, 

Miloslava Klimtová, Znojemský týden 

87

Poznámka k českému vydání 

Vydání českého překladu Zuckrieglovy knihy si neklade za cíl korigovat či objektivizovat některé 

autorovy náhledy a názory, spíše se snaží přiblížit myšlení autora a jeho krajanů a pochopit 

je v dějinném kontextu. Příkladem takového značně subjektivního pohledu může být názor na 

období po roce 1918, kdy došlo k rozpadu monarchie, odtržení oblastí jižní Moravy, v nichž 

po staletí žili německy hovořící obyvatelé, a jejich připojení k Československu. Již období 

první československé republiky totiž Zuckriegl hodnotí jako počátek pádu znojemské okurky. 

Podobně by se dalo polemizovat s pozitivním hodnocením situace rolníků za druhé světové 

války oproti období první republiky, které však lze z pohledu životních zájmů malých a středních 

zemědělců snad do jisté míry pochopit. Pro autorův pohled na dějiny znojemské okurky 

jako na uzavřenou historickou kapitolu je příznačné časté užívání minulého času (např. na 

počátku příběhu Hroznová koza na okurkovém poli, kde jsou stavba a růst okurkové rostliny 

popisovány jako minulost). 

Z literárního hlediska se Zuckrieglova kniha vyznačuje stylistickou a žánrovou vrstevnatostí, 

jež se rozprostírá od specifik odborného textu až k ryze prozaickým a poetickým útvarům. 

Německý dialekt, v němž je zachycena především značná část písňových a prozaických textů 

sedmé kapitoly knihy, oplývá neobyčejně bohatou slovní zásobou, která má výrazy pro nejrůznější 

nuance lidského života, ročních období, zemědělských a jiných prací a přírodních jevů. 

Typologicky se německý dialekt, jímž se na Znojemsku hovořilo, řadí k severní části dolnorakouského 

jazykového okruhu, v mnoha ohledech se však vyznačuje zcela specifickými rysy. 

U veršovaných útvarů zmiňované sedmé kapitoly jsem s ohledem na co nejpřesnější vyjádření 

jejich obsahu volil formu prozaického překladu. Řada těchto poetických hříček užívá jadrné 

slovní zásoby, podobně znějících slov či jejich víceznačného významu, což je mnohdy nepřeložitelné 

(např. Miade = únava, Muida = matka). 

Snažil jsem se vyvarovat zařazování nadbytečných komentářů do textu. Pouze tam, kde to 

vyžaduje správné porozumění jeho obsahu, jsem přímo do něj doplnil stručné vysvětlující 

poznámky. Samozřejmostí bylo doplnění ekvivalentních českých forem německých místních 

názvů. U některých speciálních termínů, pro něž není v češtině přímý ekvivalent, je podáno 

potřebné vysvětlení. Ostatní významová objasnění jsou uvedena ve slovníku, který je součástí 

šesté kapitoly a jenž jsem doplnil tak, aby byl užitečný i pro českého čtenáře. 

Poděkování za neocenitelnou pomoc při objasnění některých dialektových výrazů patří 

manželům Waltraud a Walteru Krennovým (Braunau am Inn, Rakousko). 

Jak prokazuje bohatství shromážděného faktografického materiálu i poutavý styl Zuckrieglova 

psaní, jenž se mnohdy odpoutává k takřka básnicky metaforickému vzletu (srov. třeba některé 

pasáže v části Doslov a rozloučení), autor se zcela jistě svým širokým rozhledem vymykal 

průměrným rolníkům ve svém okolí. O šíři autorova záběru, jeho metodičnosti a komplexnosti 

ostatně svědčí i další Zuckrieglovy publikace, jež jsou výsledkem jeho celoživotní práce. Jednotlivé 

knihy věnoval mj. dějinám rodného Vrbovce (Urbau), historii jihomoravského vinařství 

a vlastivědné dokumentaci oblasti Podyjí. Zvláštní obdiv si zaslouží jeho obsáhlé lexikografické 

zpracování jihomoravského dialektu. 

Můžeme jen litovat, že se autor, který zemřel v roce 2001 ve Vídni, nedožil vydání překladu 

své knihy v zemi, jíž srdcem i prací zůstal věrný po celý život. 

88 

Pavel Smutný

H 

E 

R 

B 

E 

R 

T 

Nejslavnější a nejznámější 

znojemský okurkář a 

Čestný občan Znojma 

* 1908 Znojmo + 1973 Řím 

Rodina Felixů pocházela z Francie, odkud se koncem 

17. století přestěhovala do Znojma. Byla židovského 

původu a podle dochovaných zpráv se zabývala výrobou 

kořalky. Koncem 19. století Moritz Felix (dědeček 

výše uvedeného Herberta) založil ve Znojmě 

první primitivní octárnu a konzervárnu, ve které se 

okurky nakládaly do pětilitrových sklenic. Znojemské 

okurky se staly známými po celém Rakousku- 

Uhersku a po vzniku 

samostatného Československa 

Felixovy 

pětilitrové sklenice 

s černým kocourem 

Felixem na fi remní 

nálepce putovaly do 

zbytku Evropy, mimo 

jiné také do Skandinávie. 

Herbert Felix začal 

počátkem 30. let 

studovat ve Vídni 

obchodní školu. Po 

ukončení studií odjel na obchodní cestu po Skandinávii, 

aby tam prozkoumal možnosti proniknutí na 

tamní trh. Znojemský podnik v té době velmi slušně 

prosperoval, ale mezinárodní situace v Evropě se 

zhoršila. Proto v roce 1938, těsně před Mnichovem, 

opustil Československo. Kromě cestovního pasu si 

F 

E 

L 

I 

X 

vezl tři věci: československou vojenskou knížku, 

dopisy pro švédské fi rmy, se kterými byly již dříve 

uzavřeny obchodní kontrakty a dědův recept na výrobu 

nakládaných okurek, který byl v té době přísně 

střeženým tajemstvím znojemského podniku. 

Usadil se ve Švédsku ve městě Eslöv (zemědělská 

oblast Skäne), kde začal budovat konzervárenský 

podnik Felix. Znojemské okurky se dostaly na trhu 

do takové pozice, že 

poptávka převyšovala 

nabídku. Podnik se 

rychle rozrůstal a skupoval 

podniky v potravinářské 

oblasti po 

celém jižním a středním 

Švédsku. Založil 

supermoderní závod 

v malém rakouském 

městečku Mettersburgu 

pod názvem Felix - 

Austria. V průběhu 60. 

let vybudoval koncern 

Felix ještě několik závodů v SRN a také ve Švýcarsku. 

Podnikatel československého původu, za sebou 

zanechal prosperující podnik, který několik let před 

svou smrtí prodal fi nanční skupině, která v současné 

době patří automobilovému koncernu Volvo.

Etikety Znojemských okurek

Dobové pohlednice

Znojemská okurka A5.indd - Znojemský týden

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?