Knižní novinky č. 11/2011 - Svaz českých knihkupců a nakladatelů
Knižní novinky č. 11/2011 - Svaz českých knihkupců a nakladatelů
Knižní novinky č. 11/2011 - Svaz českých knihkupců a nakladatelů
You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
nost lidského, zejména ženského údělu. Akcentuje problematiku přibývajícího<br />
věku, který na sebe nabaluje množství starostí. S rodi<strong>č</strong>i, s dětmi, s manželi<br />
a sama se sebou. Píše, jaké to je získávat rozum, co s tím přichází, a že takové<br />
zmoudření nebývá radostné. Život v povídkách Alice Munroové nikdy není<br />
jednoduchá skláda<strong>č</strong>ka, která do sebe podle plánu (a podle snů) zapadá. Spíš<br />
je to obraz nevysněného života, se kterým se <strong>č</strong>lověk nějak smiřuje, protože ať<br />
chceme nebo ne – všechno ovlivnit nejde, a proto budeme hrdinkám povídek<br />
rozumět. Krátké příběhy Alice Munroové mívají potenciál novel nebo románů.<br />
Silné téma, zajímavá zápletka a navíc leckdy ozvláštněné tím, že na sebe volně<br />
navazují. Jako kdyby se autorka nechtěla s hrdinkou rozlou<strong>č</strong>it – nebo jako<br />
kdyby přemýšlela, kam by se její život mohl ubírat dál. Tak jako např. ve volné<br />
trilogii povídek Náhoda, Už brzy a Ml<strong>č</strong>ení. Nejprve je to mladá žena Juliet, která<br />
se v roce 1965 vydává vlakem kamsi na sever Kanady – za mužem, otcem<br />
jednoho ze svých žáků, který jí napsal dojemný dopis, a<strong>č</strong>koliv se moc neznají.<br />
Jednotvárná cesta vlakem je lemována uvažováním o sobě samé a přerušena<br />
sebevraždou jednoho z cestujících. Na konci cesty pak nikdo ne<strong>č</strong>eká, ale žena<br />
zůstává. Hlavní roli v této <strong>č</strong>ásti hraje o<strong>č</strong>ekávání. V druhé povídce se stejnou<br />
hrdinkou je ústředním prostorem maloměsto. Juliet přijíždí ze severu na návštěvu<br />
rodi<strong>č</strong>ů. S mužem, za kterým odjela, má dceru, ale není vdaná, její dcera je<br />
tedy nemanželská a to představuje pro její rodi<strong>č</strong>e spole<strong>č</strong>enskou zátěž (píše se<br />
rok 1969). Sami mají ve svém domě na výpomoc mladou ženu, která se stává<br />
jakýmsi diktátorem života starých. Juliet se to moc nelíbí, ale staří si život bez ní<br />
nedovedou představit (matka je nemocná a spoustu věcí už nezvládne, je třeba<br />
ji hlídat). Juliet si poprvé všimne, jak život ubíhá a že nic není jako dřív. V této<br />
<strong>č</strong>ásti je hlavním tématem prozření. V poslední povídce je Juliet již ve středním<br />
věku. Je rozvedená, má práci, která ji naplňuje, a žije sama s dcerou. Ta se<br />
ale jednoho dne rozhodne zpřetrhat s ní veškeré kontakty, odejde a nikdy se<br />
neozve. Juliet to nechápe – vysvětlení druhé strany ale chybí; žije tedy dál,<br />
a<strong>č</strong>koliv ji neopouštějí ani naděje, ani vý<strong>č</strong>itky, obojí ale postupně slábne. Jen<br />
jednou o dceři získá zprávu – že žije a má tři děti, ale nic víc. Odlou<strong>č</strong>ení dcery<br />
lze v této povídce téměř považovat za metaforu vztahů rodi<strong>č</strong>ů a dětí – totiž že<br />
děti svým rodi<strong>č</strong>ům nikdy nepatří. A zbývá jen smíření – se vším, co se už nepodaří,<br />
se všemi nenaplněnými nadějemi i s nezájmem nejbližších. Nakonec,<br />
ať chce nebo nechce, si totiž vždycky zbude <strong>č</strong>lověk sám.<br />
Monte dolciano<br />
Někdo dokáže celý život snít o tom, co by rád dělal,<br />
někdo jde a udělá to. Jako německý spisovatel uli<br />
t. swidler, který snil o životě v Toskánsku a tak<br />
se tam jednoho dne jednoduše odstěhoval. Vybrat<br />
si své ideální místo bydliště a odstěhovat se tam<br />
znamená mít kreativní přístup k životu. A stejně<br />
kreativní pak je o tom napsat knihu. Ta vyšla pod<br />
názvem Monte Dolciano (vydala Olympia v překladu<br />
Romany Cahové); a není to mimochodem<br />
jméno skute<strong>č</strong>né vesnice – to Swidler úzkostlivě<br />
tají. Autor ve své knize zpracovává zkušenosti<br />
ze svého dvacetiletého pobytu a nabízí pohled<br />
na Toskánsko zase z trochu jiného úhlu, než jsme<br />
zvyklí. Už proto, že v <strong>č</strong>eské překladové literatuře převažují anglosaští autoři.<br />
Dalším je fakt, že vlastně už ani nejde o pravé Toskánsko, ale přesněji ře<strong>č</strong>eno<br />
o kraj Marché, který je, aspoň podle autora, jakýmsi „Toskánskem pro chudé“.<br />
A kone<strong>č</strong>ně, stejně důležitou skute<strong>č</strong>ností je, že tentokrát jde o příběh z prostředí<br />
komunity německé, která žije ve slunné Itálii, a<strong>č</strong>koliv si autor všímá spíše jejich<br />
italských sousedů. Swidler se více než na své alter ego – postavu Maxe – zaměřuje<br />
na pitoreskní postavi<strong>č</strong>ky (a svérázné rozhovory s nimi), které zaplňují<br />
jednu malou vesni<strong>č</strong>ku. Všude žijí lidé a ti svými životy tvoří nejen spole<strong>č</strong>enství,<br />
ale přímo celou rázovitou krajinu. Je jím třeba zedník, samorostlý venkovský<br />
filozof, a bývalý mašinfíra v jednom – Gino, majitelka baru Luciana nebo pasa<strong>č</strong>ka<br />
ovcí a výrobkyně výte<strong>č</strong>ného sýra Sestina. Monte Dolciano je tedy další<br />
knihou z řady populárně-zeměpisných příběhů, které se odehrávají v atraktivní<br />
krajině lidem, kteří si za svůj domov vyvolili něco jiného, než svoje rodiště. Přijali<br />
za své cizí zvyky, cizí jazyk a jiné sousedy. (Některým oproti tomu sta<strong>č</strong>í jen<br />
slune<strong>č</strong>né po<strong>č</strong>así a s domácími obyvateli, a<strong>č</strong> žijí v jejich zemi, nechtějí mít nic<br />
spole<strong>č</strong>ného – jak píše Swidler, např. „Hermannovi by neo<strong>č</strong>ekávané oslovení<br />
nějakým Italem v každém případě považovali za nepřátelský akt“.) Na Monte<br />
Dolcianu v podání Uli T. Swidlera je však zajímavá ještě jedna věc: na rozdíl<br />
od jiných autorů přinášejících pohled na krásy jihu si všímá i odvrácených stránek<br />
tohoto kouzelného světa. Totiž toho, jak se i odsud pomalu vytrácí onen<br />
vě<strong>č</strong>ný ideál malebnosti a romantického života a jak se zdejší svět – ne vždy<br />
k lepšímu – mění. A sta<strong>č</strong>í k tomu málo – třeba když se Sestina jednoho dne<br />
rozhodne přestat chodit s ovcemi do hor a vyrábět domácí sýr: „Sestina vnímala<br />
svůj život pouze v kategorii sou<strong>č</strong>asnosti, dnes dělá sýr, pak půjde spát,<br />
zítra odvezou ove<strong>č</strong>ky, pak už sýr dělat nebude, na statku bylo plno jiné práce,<br />
tak se do ní pustí. Já jsem naopak viděl ru<strong>č</strong>ní práci a životní styl, na který nikdo<br />
nenaváže a postupně odtud z Monte Dolciana úplně zmizí. Místo něj jsem<br />
viděl stroje, jadrná krmiva, dopravní pásy a náklaďáky, které vše dokážou daleko<br />
efektivněji a s vyšším ziskem; supermarkety, v jejichž výrobních a tržních<br />
řetězcích není místo pro malé zázraky a které by sýr, který při kousání skřípe,<br />
vyřadily jako vadný.“<br />
SOŇA FRAŇKOVÁ<br />
Můj první atlas České republiky<br />
Můj první atlas České republiky aneb<br />
putování Vítka a Štěpánky autora víta<br />
Štěpánka s ilustracemi adély Moravcové<br />
(vydalo nakladatelství Slovart) je netradi<strong>č</strong>ním<br />
a velmi pou<strong>č</strong>ným atlasem pro za<strong>č</strong>ínající<br />
<strong>č</strong>tenáře a žáky prvního stupně základních<br />
škol. V úvodu je pro malé <strong>č</strong>tenáře nazna<strong>č</strong>ená<br />
zeměpisná poloha naší vlasti v Evropě a nechybí<br />
mapa Evropy ani stru<strong>č</strong>né informace doplněné vlajkami států sousedících<br />
s Českou republikou. Autor se zmiňuje i o <strong>č</strong>lenství v EU a děti se seznámí s tím,<br />
co to vlastně znamená státní hranice. Spole<strong>č</strong>ně se <strong>č</strong>tenáři „putují“ atlasem dvě<br />
děti, Vítek a Štěpánka, kteří zábavnou formou seznamují <strong>č</strong>tenáře s krásami,<br />
památkami, zajímavostmi a zeměpisnými charakteristikami naší republiky. Atlas<br />
je rozdělen na levou a pravou <strong>č</strong>ást a do několika kapitol. Na levé straně je text<br />
a na pravé mapa, tudíž děti nemusí listovat atlasem a hledat text k jednotlivým<br />
mapám, obě strany atlasu jsou obohaceny obrázky s popiskami. Kapitoly<br />
v první polovině publikace jsou všeobecně zeměpisné vážící se k našemu státu<br />
(příkladem: vrchoviny, nížiny a hory, chráněné přírodní oblasti, města a venkov,<br />
hrady a zámky, přírodní bohatství) a v druhé <strong>č</strong>ásti jsou již jednotlivé kraje naší<br />
republiky s příslušnou mapou – středních Čech, západních Čech, jižních Čech<br />
atd. Vše je jednoduše a přehledně vysvětleno. Každý kraj má své krajské město<br />
a znak, takže děti se dozví v kapitole Západní Čechy, že jsou dva kraje – Karlovarský<br />
s krajským městem Karlovy Vary a Plzeňský s krajským městem Plzeň,<br />
uvedeny jsou i informace o rozloze krajů, po<strong>č</strong>tu obyvatel i hustotě zalidnění<br />
a na mapách jsou vedle názvu měst i nejznámější historické památky, zajímavosti,<br />
přírodní útvary, ale zakresleny tak, aby nezakrývaly názvy měst a mapa<br />
tak neztrácela na přehlednosti. Děti si <strong>č</strong>etbou tohoto atlasu nejen rozšíří své<br />
zeměpisné znalosti nabyté ve škole, ale ur<strong>č</strong>itě si podle takového atlasu mohou<br />
naplánovat i výlety a nakonec se o svých znalostech mohou přesvěd<strong>č</strong>it tím,<br />
že si spole<strong>č</strong>ně s dospělými odpoví na jednotlivé otázky, kterými je publikace<br />
zakon<strong>č</strong>ena. A jestlipak víte, pro<strong>č</strong> Chodové dostali od svých sousedů přezdívku<br />
buláci? Protože místo slova „byl“ říkají „bul“.<br />
(mhost)<br />
prase a jiné bajky<br />
Chtěla bych vás upozornit na výjime<strong>č</strong>ně krásnou<br />
knihu, kterou ur<strong>č</strong>itě znáte. Nad bajkami Ezopovými,<br />
La Fontainovými nebo Krylovovými se obvykle náramně<br />
bavíme, aniž si připustíme, že jsou všechny<br />
i o nás a našich vlastnostech. Tentokrát Slovart<br />
vydal bajky ivana andrejevi<strong>č</strong>e krylova (1769–<br />
1844) v novém reprezentativním výboru s názvem<br />
Prase a jiné bajky, které krásně ilustroval adolf<br />
Born. K výjime<strong>č</strong>nosti této knihy patří i nový a zcela<br />
moderní veršovaný překlad Milana Dvořáka. Nevím,<br />
jestli jsem správně po<strong>č</strong>ítala, ale podle mého je<br />
tu 57 bajek, známých a neznámých, tedy i dosud nepřeložených (ty tvoří třetinu<br />
knihy); Krylov jich za svůj život napsal kolem dvou set. Všechny svěd<strong>č</strong>í o Krylovově<br />
sžíravé kritice lidí a spole<strong>č</strong>nosti a o jeho schopnosti se všemu vysmát!<br />
(ny)<br />
k n i ž n í n o v i n k y 1 1 / 2 0 1 1<br />
37
Change language