MINOR_v.1

třebný k projetí vzdálenosti 200 m s pevným startem
a rychlost dosaženou na konci. K tomu účelu měl Láďa
velkou sadu kalibrovaných trysek, které jsme v karburátoru
měnili tak dlouho, až jsme dosáhli nejlepší výsledek.
Maximální rychlost jsme měřili z dnešního pohledu
ukrutně primitivně. Měli jsme k tomu účelu dva duralové
pásy s kontakty, široké 20 cm a dlouhé 3m, které se
upevnily na silnici 200 m daleko od sebe. Spojily se kabelem
a do středu se umístily elektrické stopky. No a takhle
nám pan inženýr naměřil největší rychlost 107 km/h, a to
bylo velmi slušné. Jedině měření spotřeby se dá srovnat
s tím dnešním. Pan inženýr stanovil trasu Praha, Benešov,
Votice, přes Blaník a Vlašim do Uhlířských Janovic,
dále přes Sázavu, Stříbrnou Skalici, Jevany a Říčany do
Prahy. Jeli jsme tuto trasu oběma směry, ve dvou osobách
průměrem cca 60 km/h a naměřili spotřebu 6.7 l/100
km. Když pan inženýr všechny zkoušky a měření vyhodnotil
a sesumíroval, měli jsme všichni z našeho Minora
ukrutánskou radost, což dával najevo i sám generální
ředitel.
Nakonec nás čekalo najet třicet tisíc kilometru. Měli jsme
na to dva měsíce a to byla nějaká starost, ten termín dodržet.
Ovšem daleko větší starost měl Ing. Vykoukal
s benzínem. Těch 30 000 km reprezentovalo asi 2300 litrů
benzínu a kde ho vzít. když byl na příděl a my žádný neměli.
Továrna sice příděl měla, ale to, co nám mohla
uvolnit, zdaleka nestačilo. A tak nezbylo než jít na černý
trh. Už se nepamatuju, co stál na příděl, ale na černo se
platil přes stovku litr. Ale co naplat, jezdit se muselo.
A tak jsme pendlovali mezi Prahou a Kvasinami, a to dvakrát
denně. Večer, když jsme přijeli, jsem natankoval
plnou nádrž, abychom se ráno nezdržovali a mohli hned
vyrazit. Na poledne jsme byli zpátky, natankovali znovu
plnou a po obědě vyrazili na další etapu. Denně jsme
takhle ujeli přes 600 km. V sobotu jsme si dali jen jedno
kolečko. Kontrolu, údržbu a opravy jsme dělali za provozu,
domů jsme chodili často až večer. V tomto období pro
nás žádná pracovní doba neplatila, bylo to náročně.
V krátké době jsme na té naší trase znali každý patník,
ale za těch 30 000 km se také leccos přihodilo.
Tak jednou nám v Hradci Králové na hlavní třídě „odešlo"
pravé zadní ložisko a s ním, toť se ví, i kolo. Láďa to zjistil
hned a začal brzdit, ale já koukám, jak vedle nás utíká,
tak povídám: „Hele tady nás předbíhá nějaký kolo." Na to
Láďa: „To je naše, ty Kubo," ale to už Minor kodrcal
zadkem po dlažbě. Ono by se snad tolik nestalo, ale to
kolo, jak upalovalo, tak vzalo obrubník, vyskočilo do
vzduchu a huplo do výlohy modistce, která tam měla
krám. Lidi, to bylo nadělení, než se to sepsalo a my vyměnili
ložiska, tak bylo půl dne pryč a jeli jsme domů.
Ještě že se nikomu nic nestalo. Horší věc se nám ale přihodila
asi za tři neděle při dopolední otáčce, když jsme v
Dlouhopolsku zadřeli motor. Párkrát to v motoru kviklo a
bylo to. Domů nás přitáhli na laně a hned jsme se do toho
pustili. Písty jsme z válců vytloukali dřevěnými špalky a
nestačili jsme se divit. On se ten motor nezadřel, ale zalepil.
Poslechněte si, jak k tomu došlo. Jak jsme sháněli
benzin, to už jsem říkal, tak nám jednou zase přivezli
„dvoustovák", nevím odkud a když jsem ho otevřel, tak
byl cítit ředidlem. Ten darebák, co nám ho prodal, tam
přilil aceton. Tak jsem zavolal Turka a pana inženýra, aby
řekli, co s tím. Ono 200 l po 140 Kčs to byl balík. Protože
aceton je hořlavina I. třídy a my nevěděli, kolik ho tam je,
rozhodl pan inženýr zkusit ten benzin vyjezdit. Neujeli
jsme ale ani 1000 km a motor se nám zalepil. Když jsme
ho rozebrali, tak byl celý vnitřek motoru potažený průhledným
celuloidovým filmem. Ten aceton se začal
v horkém motoru na všechny součástky nalepovat
a usazovat tak dlouho, až se písty ve válcích zalepily.
Z kliky a ojnic se loupal v podobě průhledného kinofilmu.
Tak jsme motor dali do pořádku a já jsem v benzínu za
140 Kčs pral součástky.
Starosti nám taky dělali kotláři. To byli spojenečtí letci,
kteří se svými stíhačkami létali nízko při zemi a hledali
vojenské cíle. No a my jsme takový cíl byli. Nejčastěji napadali
vojenské transporty a hlavně parní lokomotivy, odtud
ten název kotláři. Na té naší trati létali denně, ale asi
jsme jim za to nestáli, tak nás nechali na pokoji. Nemyslete
si, že těch 30 000 km byl nějaký rodinný výlet. To byla
pořádná honička a když nám vyšly na červenec, tak se po
těch dvou měsících musely sedačky vyhodit, jak byly propocené.
Nezlobte se, milí čtenáři, že jsem se tak rozpovídal, ale
chtěl jsem vám trochu přiblížit události a atmosféru čtyř
válečných let, kdy hrstka statečných vyvinula a postavila
„dvojku" Minora. Dnes je to k nevíře a možná mě bude
někdo podezírat, že si vymýšlím.
A to už je na mou duši všechno a já vám děkuji, že jste
mě vyslechli.
Vyprávění pana Karla Semeckého, pamětníka prvních let
vývoje Aero Minor II. Vyšlo v SM1993.
10