Následovníci Adolfa Loose

NÁSLEDOVNÍCI

ADOLFA LOOSE

PRÁCE V ČESKÝCH ZEMÍCH

PETR SVOBODA

MARTIN ŠOLC

(EDS.)

Publikace vznikla v rámci výzkumného cíle Moderní architektura 20. století, financovaného z institucionální

podpory Ministerstva kultury na dlouhodobý koncepční rozvoj (DKRVO).

OBSAH

Fotografie na obálce: Činžovní dům v Praze od Rudolfa Welse [ foto: NPÚ, Petr Svoboda ]

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Následovníci Adolfa Loose : práce v Českých zemích / Petr Svoboda, Martin Šolc (eds.). -- Vydání: první. --

V Brně : Národní památkový ústav, Metodické centrum moderní architektury, 2020. -- 156 stran : ilustrace

Anglické resumé

Obsahuje bibliografie a bibliografické odkazy

ISBN 978-80-87967-28-7 (brožováno)

* 72.071.1 * 72 * 69.01/.03 * 72.036/.038 * (437.3) * (436) * (083.82) * (0.027)

– Loos, Adolf, 1870–1933

– 1900–1939

– architekti -- Česko -- 20. století

– architekti -- Rakousko -- 20. století

– architekti -- žáci a následovníci

– architektura -- Česko -- 20. století

– stavby -- Česko -- 20. století

– moderní architektura – Česko

– katalogy

– kritická vydání

72 – Architektura [21]

Poděkování za spolupráci:

Bohuslav Benč, Arnošt Bik, David Cysař, Dagmar Černoušková, Petr Domanický, Dagmar Fetterová, Dana Gurecká,

Lukáš Haltof, Jindřich Chatrný, Martina Mertová, David Mokrý, Michael Rund, Miroslava Sabelová, Michal Sborwitz,

Miloslav Skřivánek, Filip Šlapal, Vladimír Šlapeta, Hana Šústková, Lucie Valdhansová, Ondřej Zatloukal, Foibos Books,

Knihovna města Ostravy, Město Nová Paka, Muzeum hlavního města Prahy, Muzeum města Brna,

Muzeum umění Olomouc, Úřad městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, Západočeská galerie v Plzni

Texty: © Jan Galeta (JG), Alena Havlíková, Vlasta Loutocká (VL), Dušan Riedl (dědicové), Petr Svoboda (PS),

Martin Šolc (MŠ), Renata Vrabelová (RV), Lubomír Zeman (LZ), Ladislav Zikmund-Lender

Fotografie a obrazové přílohy: © Národní památkový ústav, autoři a instituce uvedení u jednotlivých fotografií

a vyobrazení

Recenzenti: Zdeněk Lukeš, Jan Tabor

© Národní památkový ústav, 2020

ISBN 978-80-87967-28-7

EDITORIAL 5

Petr Svoboda, Martin Šolc

PROSLOV K OTEVŘENÍ VÝSTAVY O ADOLFU LOOSOVI, BRNO, 1964 15

Dušan Riedl

ADOLF LOOS: MEINE BAUSCHULE 21

Alena Havlíková

PROSTOR S PLÁNEM, NEBO PROSTOR S FORMOU: 29

BYL RAUMPLAN PO LOOSOVI?

Ladislav Zikmund-Lender

KATALOG

Adolf Loos 42

Felix Augenfeld a Karl Hofmann 44

Friedrich (Bedřich) Ehrmann 51

Leopold Mostný Ehrmann 55

Paul Engelmann 57

Jacques Groag 63

Alfons Hetmanek a Franz Kaym 72

Jan Hublík ml. 77

Norbert Krieger 79

Jindřich (Heinrich) Kulka 83

Karel Lhota 91

Margarete Schütte-Lihotzky 99

Walter Sobotka 101

Kurt (Jehuda) Unger 103

Jan Vaněk 107

Jan Víšek 111

Rudolf Wels 115

Ernst Wiesner 123

SOUPIS STAVEB 133

VÝBĚROVÁ BIBLIOGRAFIE 139

ENGLISH SUMMARY 147

EDITORIAL

Petr Svoboda

Martin Šolc

10. prosince 1870 se v Brně narodil architekt, propagátor moderního architektonického

myšlení, zapřisáhlý odpůrce secesního ornamentalismu, humanista a vůbec svérázná

osobnost, která se nesmazatelně zapsala do historie architektury. Méně známou skutečností,

alespoň u široké veřejnosti, je, že tento architekt založil v roce 1912 vlastní

stavební školu, kterou prošlo okolo stovky studentů. Většina z nich také pracovala

přímo v Loosově ateliéru. Po druhé světové válce se tito žáci rozptýlili do celého světa,

a tak jejich tvorbu můžeme najít v Evropě, USA, Izraeli nebo na Novém Zélandu. Pro

území dnešní České republiky Loosovi studenti a následovníci vytvořili přes dvě stovky

architektonických návrhů, z nichž většina se realizovala a část i dochovala do dnešních

dnů. Těmto stavbám a jejich tvůrcům je věnována tato publikace.

Když jsme na začátku října 2020 instalovali v prostorách brněnské vily Stiassni výstavu Následovníci

Adolfa Loose, netušili jsme, že bude pro veřejnost otevřená pouhé tři dny. Uzavřena

musela být v důsledku epidemie COVID19 a následných vládních nařízení. Potíže však provázely

celý jubilejní Rok Adolfa Loose. Plán oslav 150. výročí narození slavného architekta

iniciovali Muzeum hlavního města Prahy a Národní památkový ústav, rychle se však přidala

řada dalších institucí, za všechny lze jmenovat alespoň Muzeum města Brna, Galerii Jaroslava

Fragnera Praha či Česká centra. Většina výstav, přednášek a publikací byla vzhledem k prosincovému

termínu výročí naplánována na druhé pololetí a začátek roku byl ještě zasvěcen

výzkumu a přípravám. Na jaře se ale vše zkomplikovalo s první vlnou COVIDu – omezeny byly

služební cesty, uzavřeny knihovny a archivy, setkávání a konzultace byly možné jen omezeně

v online podobě. Zde se nabízí srovnání s přípravami oslav 100. výročí Adolfa Loose, které na

rok 1970 připravoval brněnský architekt František Kalivoda – z původně plánovaného velkolepého

programu se podařilo realizovat jen menší část. 1 Nyní se však zdá, že navzdory omezení

vše dopadne dobře – naprostá většina publikací bude vydána, část výstav je a bude přístupná

virtuálně, prostřednictvím videokonferencí se odehrávají přednášky pro odbornou i laickou

veřejnost. Největší újmou je tak odložení mezinárodního symposia a workshopu – předpokládáme

však, že i ten se uskuteční v náhradním termínu, nejspíše v roce 2021. Jak nám ostatně

napsal Markus Kristan, kurátor vídeňské Albertiny, Loos byl nonkonformní osobností a oslavy

151. výročí by mu možná konvenovaly lépe…

Výstava a s ní související výzkum k žákům a následovníkům Adolfa Loose a jejich pracím

na území dnešní České republiky patří v rámci oslav spíše k menším projektům. Navazuje na

práci mnoha badatelů, kteří v minulosti zpracovali činnost jednotlivých architektů nebo jejich

Klíčová slova:

meziválečná architektura,

Adolf Loos,

bytová kultura,

Česká republika

[ 1 ] K oslavám 100. výročí

podrobně v: Dny Adolfa Loose

v Brně v prosinci 1970. CHATRNÝ,

Jindřich a Dagmar ČERNOUŠKOVÁ.

Brněnské stopy Adolfa Loose.

Brno: Muzeum města Brna, 2010,

s. 100–107.

NÁSLEDOVNÍCI ADOLFA LOOSE

5

EDITORIAL

Výstava Následovníci Adolfa Loose

ve vile Stiassni v Brně

[ foto: NPÚ, Petr Svoboda ]

okruhů. Kromě syntézy a drobné revize starších poznatků se zde autoři snažili neopominout

také souvislosti. Adolfa Loose tu nechápeme jen jako architekta, ale také jako neortodoxního

pedagoga, provokujícího publicistu a humanistu s výrazným levicovým cítěním. To vše formovalo

Loosovy žáky a do určité míry také spolupracovníky.

ODKAZ ADOLFA LOOSE V DÍLE JEHO NÁSLEDOVNÍKŮ

Adolf Loos je nazýván pionýrem moderní architektury. Dozajista lze s takovým vzletným označením

polemizovat, ale niterné duchovní působení na plénum z řad mladých intelektuálně

založených jedinců trvající po celé tři dekády Loosovy činnosti na mezinárodní architektonické

scéně mu nelze odepřít. Studenti a spolupracovníci vyhledávali a nacházeli ve výstředně

působícím, ale k tradici a konzervatismu nakloněnému Loosovi názory s aurou neotřelosti.

V rychle se rozvíjející době hledal Adolf Loos rovnováhu mezi moderním a tradičním. Nejednalo

se o vynalezení dokonalého jazyka, nového stylu, jak bylo v jeho době přetrvávající

ambicí, ale o vyjádření tradičních hodnot současnými prostředky. Nalézání vhodných postupů

a objektivní kvality v opětovně upadajícím řemesle se stalo těžištěm jeho práce a odkazem

jeho následovníkům.

Ač měl Adolf Loos dlouhodobě nevyřešené rodinné poměry, byl silně pohnut vytvářet

obydlí nesoucí punc domáckého pohodlí a rodinné soudružnosti. Přes dobovou náchylnost

k anglosaským vzorům přispěl v tomto směru vlastní středoevropskou interpretací viktoriánského

„anglického domu“, jak v jeho exteriérové podobě, tak obzvlášť v interiérovém provedení.

Nelze mu upřít vytříbený smysl pro orientální umění – arabským středomořím počínaje

a japonskými ostrovy konče –, které v náznacích připojil ke svému slovníku. Jeho ikonické

předválečné a poválečné působení ve středu širokého okruhu nadšenců, bažících po příležitosti

stát u zdroje nových idejí, mu přineslo zástup následovníků. Přes různorodý osobnostní charakter,

přes odlišné usazení se v profesní tvorbě, se tito jednotlivci dokázali po Loosově zaškolení

prosadit v konkurenci tradičně vystudovaných architektů 2 a svému učiteli přinést další prestiž.

Loosovi žáci sami si podobný okruh následovníků nevybudovali. Notně k tomuto faktu

přispěla II. světová válka, která se stala bariérou v šíření tradičních hodnot a poválečná doba

nepřála kultuře vyšších středních vrstev. V tomto období Loosovi následovníci na našem území

téměř nepůsobili; často emigrovali, nebo již nežili. Někteří se sice věnovali ve svých nových

domovinách pedagogické činnosti (v zahraničí Jacques Groag, Ernst Wiesner, Kurt Unger;

v Česku např. Karel Lhota), ale k utužení Loosových principů mezi novou generací architektů

nedošlo. Loosovo architektonické uvažování bylo dále vědomě rozvíjeno a uváděno v praxi

snad jen Jindřichem (Heinrichem) Kulkou v novozélandském prostředí. Obvykle bylo Loosovo

myšlení „asimilováno“, respektive bezděky přejímáno jinými proudy v architektuře, které si

uchovávaly podobně tradiční vztah k řemeslu, jeho kultuře a k dělbě práce mezi architektem,

stavitelem a řemeslníkem. Adolf Loos zrealizoval se svými spolupracovníky a asistenty (hranice

mezi těmito pojmy je prakticky nevymezitelná) úctyhodné dílo, které jeho následovníci

ještě zmnožili.

DOSAVADNÍ STAV POZNÁNÍ

K prvnímu zhodnocení díla Adolfa Loose došlo zásluhou jeho žáků, především Jindřicha Kulky,

při příležitosti Loosových 60. narozenin. Kulka pomohl uspořádat k soubornému vydání Loosovy

eseje, uveřejňované dříve v novinách a časopisech, 3 ještě zásadnějším počinem je ale

vydání vůbec první loosovské monografie. 4 Ve své práci se systematicky zmiňuje o tvorbě

Adolfa Loose ve spojení se svými spolupracovníky, uvádí je pojmem Mitarbeiter bez další

specifikace podílu na tvorbě. Dalším významným autorem byl Karel Lhota, který se soustavně

zaobíral popularizací moderní architektury a veřejnosti představoval výsledky své spolupráce

s Loosem. 5

Soustavný badatelský zájem na akademické úrovni přinesl na přelomu 50. a 60. let

první práce a katalogy k dílu průkopníků české moderní architektury. Vedle Jana Kotěry,

Josefa Gočára, Pavla Janáka se objevily souborné práce o Bohuslavu Fuchsovi, Bedřichu Rozehnalovi

a dalších. Adolf Loos mezi nimi chyběl. K jeho práci se poprvé vyjádřil Dušan Riedl

v kontextu brněnské výstavy. 6 Riedl v roce 1964 společně s Bohumilem Samkem připravil

vůbec první českou loosovskou monografii, která však nebyla nikdy vydána. 7 Další badatelkou

byla Věra Běhalová, která se v druhé polovině 60. let zasloužila o zápis většiny plzeňských

interiérů Adolfa Loose a jeho spolupracovníků do Ústředního seznamu kulturních památek.

V roce 1970, po emigraci do Rakouska, pak tyto interiéry představila světu svým článkem

Pilsner Wohnungen von Adolf Loos. 8 Slavný brněnský rodák neunikl ani pozornosti Zdeňka

Kudělky 9 nebo Miloše Pistoriuse. 10

[ 2 ] Zde je třeba podotknout,

že řada Loosových studentů měla

(dokončené nebo alespoň započaté)

akademické vzdělání. Většina

studentů Loosovy Bauschule byla

židovského původu a především

prostředí vídeňské akademie pro ně

vzhledem k původu nebylo úplně

komfortní, zejména v období před

I. světovou válkou.

[ 3 ] LOOS, Adolf. Trotzdem,

1900–1930. Wien: Brenner-Verlag,

1931. (v češtině vyšlo pod názvem

Navzdory)

[ 4 ] KULKA, Heinrich. Adolf Loos.

Das Werk des Architekten. Wien:

Anton Schroll, 1931.

[ 5 ] Viz souborné vydání

LHOTA, Karel, LHOTOVÁ, Dagmar,

Maria SZADKOWSKA a Petra

VÁCHOVÁ, ed. Nejen slova:

o divadle, architektuře a bytové

kultuře : z myšlenkového odkazu

nejvýznamnějšího českého

spolupracovníka Adolfa Loose.

Praha: Mladá fronta, 2010.

[ 6 ] Na straně 15 přetiskujeme

Riedlovu zahajovací řeč k výstavě

z roku 1964.

[ 7 ] Rukopis se nachází v archivu

Dušana Riedla ve Šlapetově

knihovně / Knihovně NPÚ, MCMA

v Brně.

[ 8 ] BEHAL, Vera. Pilsner

Wohnungen von Adolf Loos.

Bauforum. Wien, 1970, 21(2).

[ 9 ] KUDĚLKA, Zdeněk. Brněnská

architektura 1919–1928. Brno:

Blok, 1970.

[ 10 ] PISTORIUS, Miloš.

K problému památkové ochrany

Müllerovy vily v Praze. Ochrana

památek moderní architektury:

sborník referátů přednesených

na celostátní vědecké konferenci

v Brně, březen 1970 : pro účastníky

konference a pro služební potřebu.

Brno: Krajské středisko státní

památkové péče a ochrany přírody,

1972.

6 NÁSLEDOVNÍCI ADOLFA LOOSE

7

EDITORIAL

[ 11 ] ŠLAPETA, Vladimír. Adolf

Loos a česká architektura. Repr.

Praha: Muzeum hlavního města

Prahy, 2000.

[ 12 ] PLAISIER, Peter. De

leerlingen van Adolf Loos. Delft:

Delftse Universitaire Pers, 1987.

[ 13 ] viz VYBÍRAL, Jindřich.

Jiný dům: Německá a rakouská

architektura v letech 1890–1938 na

Moravě a ve Slezsku : Kat. výstavy :

Národní galerie v Praze, Klášter

sv. Anežky České, 8. 7. – 17. 10.

1993. Praha: Národní galerie, 1993.

[ 14 ] SZADKOWSKA, Maria,

Leslie VAN DUZER a Dagmar

ČERNOUŠKOVÁ. Adolf Loos – dílo

v českých zemích. Praha: Muzeum

hlavního města Prahy, 2009.

[ 15 ] CHATRNÝ, Jindřich a Dagmar

ČERNOUŠKOVÁ, ed. Brněnské stopy

Adolfa Loose. Brno: Muzeum města

Brna, 2010.

[ 16 ] DOMANICKÝ, Petr a Petr

JINDRA. Loos – Plzeň – souvislosti.

Plzeň: Západočeská galerie, 2011.

[ 17 ] Např. LUKEŠ, Zdeněk.

Splátka dluhu: Praha a její německy

hovořící architekti 1900–1938.

Praha: Fraktály Publishers, 2002.

[ 18 ] CHATRNÝ, Jindřich, ed. Jan

Vaněk 1891–1962: civilizované

bydlení pro každého. Brno: Muzeum

města Brna, 2008.

[ 19 ] PELČÁK, Petr, Vladimír

ŠLAPETA a Ivan WAHLA, ed. Jan

Víšek: 1890–1966. Brno: Obecní

dům Brno, 1999.

[ 20 ] RUND, Michael. Po stopách

Rudolfa Welse: život a dílo žáka

a spolupracovníka Adolfa Loose.

[Sokolov]: Fornica, [2006?].

[ 21 ] PELČÁK, Petr a Ivan WAHLA,

ed. Ernst Wiesner: 1890–1971.

Brno: Obecní dům, 2005.

Od 70. let v souvislosti s konáním dvou konferencí o ochraně památek moderní architektury

(Brno 1970 a Praha 1971) lze sledovat soustavný vzrůstající zájem o dědictví

rané moderny. Do povědomí badatelů se dostala díla ve významných centrech. Vedle Prahy

a Brna byla probádána města Zlín, Olomouc, Plzeň, Hradec Králové a další. Díky tomu se

do popředí dostala díla žáků a spolupracovníků Loose, kteří byli v některých z těchto měst

činní. Významné objevy na tomto poli bádání učinili Zdeněk Kudělka, Vladimír Šlapeta, Pavel

Zatloukal, Rostislav Švácha, Jan Sedlák a další. V této době přinesla nejkomplexnější zpracování

díla Adolfa Loose a jeho spolupracovníků na českém území útlá publikace (katalog

výstavy) Vladimíra Šlapety. 11 Prvním uceleným dílem o tvorbě Loosových žáků byla práce

nizozemského badatele Petera Plaisiera, 12 která potvrdila přetrvávající zájem Nizozemců o díla

spojená se jménem Adolfa Loose.

Na počátku 90. let nemůžeme opomenout sice okruhem tvůrců širší, ale dobové tendence

na Moravě vyčerpávajícím způsobem postihující práce Jindřicha Vybírala. 13 Konec milénia

a začátek nového přinesly boom v uměleckohistorickém bádání. Do popředí se dostala

velká jména české meziválečné kultury, která si vysloužila rozsáhlé monografie. Po úspěšné

památkové obnově Müllerovy vily se do zkoumání Loosova díla v ČR pustil tým okolo Marie

Szadkowské a vznikla tak první rozsáhlejší vydaná loosovská publikace, 14 která neopomenula

uvádět podíl spolupracovníků na Loosových dílech. V Muzeu města Brna následně vznikla

publikace k Loosovým brněnským stopám 15 a v Západočeské galerii v Plzni komplexně pojatá

práce o Loosově plzeňské anabázi od kolektivu pod vedením Petra Domanického. 16 Loosovi

žáci a následovníci a jejich tvorba se objevují rovněž v nejrůznějších tematických publikacích,

jako je např. edice Slavné vily vydavatelství Foibos Books, německým a židovským architektům

se v posledních desetiletích věnoval např. Zdeněk Lukeš. 17 Monografií se dočkali architekti

Jan Vaněk, 18 Jan Víšek, 19 Rudolf Wels 20 a Ernst Wiesner. 21

POZNÁMKY K METODOLOGII

V přepisu jmen Loosových následovníků se obvykle držíme zvyklostí zažitých ve středoevropské

literatuře. U architektů, kteří dobu po II. světové válce strávili v zámoří, používáme jména

z doby jejich pobytu v Evropě. Z velké části jde o německé Čechy, Moravany či Rakušany,

případně o německy mluvící Židy, proto dodržujeme německé přepisy jmen. Výjimku jsme

udělali u Jindřicha (Heinricha) Kulky, kde jsme se od tohoto úzu odchýlili. Důvodem je přání

Kulkova vnuka Iry Bing-Kulky, který nám v korespondenci sdělil, že se jeho dědeček vždy cítil

být Moravanem a ač ve Vídni používal němčinu, za svůj rodný jazyk považoval češtinu, kterou

rodina v domácnosti hovořila i při pobytu na Novém Zélandu.

Vzhledem ke skutečnosti, že se následovníci Adolfa Loose po II. světové válce rozptýlili

po celém světě, jsou rozesety a fragmentovány také jejich osobní archivy, pokud

se vůbec dochovaly. Část lze dohledat ve veřejných či výzkumných institucích jako je vídeňská

Albertina nebo Architekturzentrum, Kanadské centrum pro architekturu, Averyho

archiv a knihovna při Kolumbijské univerzitě v New Yorku či archiv Technionu v izraelské

Haifě. Další části jsou uloženy u potomků, v našem případě se podařilo navázat spolupráci

s potomky Jindřicha Kulky a Rudolfa Welse. Jakkoliv byl archivní průzkum ztížen až znemožněn

světovou pandemií, podařilo se najít i nové materiály, díky kterým není tato práce jen

syntézou předchozích výzkumů. Kromě drobných upřesnění a doplnění životopisných údajů

jde především o nalezení projektové dokumentace k administrativní budově textilní továrny

Gottlieba Schnabela v Nové Pace 22 nebo o potvrzení autorství Felixe Augenfelda a Karla

Hofmanna pro Dům pro ředitele a úředníky Spojené továrny vlněného zboží v Krnově. 23

Další zkoumání si do budoucna určitě zaslouží osobnost Friedricha Ehrmanna nebo třeba

brněnské rodinné vazby Karla Hofmanna a s nimi zřejmě spojené získání zakázky na stavbu

vily Himmelreich. 24

Jádrem práce malého týmu, který se zabýval přípravou výstavy a této publikace, bylo

zkoumání dobové recepce díla následovníků Adolfa Loose. Je až s podivem, v jakém rozsahu

byly realizace těchto architektů publikovány v dobovém tisku. Většinou šlo o drobnější články,

nechybí však ani podrobné recenze, například z pera profesora Maxe Eislera. Dnes je pro nás

podstatné především publikování ohromného množství dobových fotografií a plánů. Nejčastějšími

zdroji byly časopisy Bau- und Werkkunst, Baumeister, Bauwelt, Bytová kultura, Forum,

Innen Dekoration a Moderne Bauformen.

Výběr architektů a jejich realizací pro publikaci a výstavu byl dán několika hledisky.

V první řadě to byla snaha postihnout pokud možno všechny žáky Loosovy Bauschule, kteří

tvořili na území České republiky. Vzhledem k neúplným informacím a neformálnímu charakteru

Loosovy školy se však mohlo stát, že náš výčet není úplný.

Výstava Následovníci

Adolfa Loose ve vile

Stiassni v Brně


[ 22 ] Katalog, str. 46




9

EDITORIAL

[ 25 ] Dalšími řečníky byli A. Loos,

J. J. P. Oud, Walter Gropius,

Amédée Ozenfant a Le Corbusier

V druhé fázi jsme k žákům přidali prokazatelné Loosovy spolupracovníky, v jejichž návrzích

jsou principy tvorby jednoho z pionýrů moderny patrné. Tady jsme jistě některá jména

opomenuli, byli jsme však značně omezení rozsahem výstavy. Přednost dostali spolupracovníci

soustředění kolem krátce vydávaného časopisu Bytová kultura. Vedoucím redaktorem

byl Bohumil Markalous, vydavatelem Jan Vaněk, do redakční rady dále patřili Adolf Loos

a Ernst Wiesner. K tomuto okruhu je možné počítat také Jana Víška. V průběhu jediného

vydaného ročníku se sice jeho profil nestihl objevit v rubrice Pracovníci naší doby, Víšek byl

však jediným českým architektem, který vystoupil v rámci přednáškového cyklu 25 pořádaného

v Brně na přelomu let 1924 a 1925 Klubem architektů a právě redakcí Bytové kultury. Víška

nepochybně k Loosovi vázalo osobní přátelství. U Jana Vaňka, který byl především designérem

nábytku a interiéru, uvádíme pouze jeho realizace úsporných rodinných domů, pro které

využil Loosova patentu.

Poněkud nesystémově jsme se rozhodli do katalogu zařadit olomouckého stavitele a architekta

Jana Hublíka ml. Ten nebyl Loosovým žákem ani spolupracovníkem, patřil ale ke

spolupracovníkům Jacquese Groaga a Groagův vliv je jasně patrný i na jeho vlastní tvorbě.

Představuje tak výjimku v našem tvrzení, že si žáci Adolfa Loose nevybudovali své vlastní

okruhy žáků a následovníků. U Jana Hublíka ml. neuvádíme soupis prací, neboť především

coby stavitel respektoval na prvním místě přání investorů a ne všechna jeho díla by bylo

možné zařadit mezi práce loosových následovníků.

V tvorbě 19 různých architektů v průběhu tří desetiletí lze jen těžko hledat jednotící

prvky, podle kterých by bylo možné následovníky Adolfa Loose snadno identifikovat. Jen

ojediněle využívají slavný loosovský raumplan, a pokud, pak nikoliv v rozvinuté formě, jak

ji známe z Müllerovy vily v Praze, ale spíše jeho umírněné provedení z posledních Loosových

návrhů a realizací. Troufáme si však tvrdit, že i přesto charakteristický styl Loosových

následovníků existuje. Patří do něj přísný důraz na funkci, zásada, že bydlení má být nejen

moderní, ale především pohodlné a dále pečlivé přizpůsobení všech konstrukcí i detailů lidskému

měřítku.

Výstava Následovníci

Adolfa Loose ve vile

Stiassni v Brně



11

STUDIE

A MATERIÁLY

Dušan Riedl

PROSLOV

K OTEVŘENÍ VÝSTAVY

O ADOLFU LOOSOVI,

BRNO, 1964

Dne 17. září 1964 byla v prostorách brněnského Domu pánů z Kunštátu otevřena

výstava věnovaná osobnosti Adolfa Loo se. Výstavu kurátorsky a organizačně zajistilo

vídeňské Muzeum XX. století, dnes známé jako MUMOK, a než se dostala do Brna, byla

instalována ve Vídni a Paříži. Ve své zahajovací řeči Dušan Riedl 1 velmi výstižně shrnul

zásady, hodnotu a význam Loo sovy tvorby. Text přetiskujeme z rukopisné podoby tak,

jak se dochoval v knihovně Metodického centra moderní architektury v Brně, které

spravuje Riedlovu knihovnu a archiv.

Z několika aspektů lze se pokusiti o přiblížení dnešnímu publiku mnohotvárnou osobnost

Adolfa Loo se, člověka v plném smyslu slova průkopnické povahy.

Adolf Loos, rodem Brňan, bytem ve Vídni, ale lépe snad řečeno s malířem Jaroslavem

Králem „světoobčan, stálé bydliště v expresu Londýn – Paříž – Vídeň – Praha et retour 2 “,

vytvořil v sídelním městě rakouské monarchie díla, za něž mu tehdejší Vídeň spílala a jimiž

se dnes tatáž Vídeň chlubí. Je to také nedávno zřízené vídeňské Muzeum XX. století, 3 které

výstavou, v jejímž prostředí se dnes nalézáme, představilo Adolfa Loo se v Paříži při příležitosti

30. výročí jeho úmrtí. Interiér Loo sovy pracovny je pak instalován ve druhém patře moderní

budovy Historického muzea na Karlsplatzu. 4 Snaží se snad tedy tato kdysi odmítající Vídeň

připojit vpravdě kosmopolitní osobnost Loo sovu k rakouské kultuře.

Položíme-li otázku, čemu vděčí Loo sovo dílo za svoji světovou proslulost a za onen

zvýšený zájem, který dnes prožíváme, sotva se můžeme spokojit s povrchním konstatováním

tempora mutantur.

Je nesporné, že druhá světová válka ovlivnila také kulturní vývoj Evropy takovým způsobem,

že období do roku 1939, respektive do roku 1945, lze chápat jako historicky uzavřenou

epochu. A je stejně nesporné, že dnes, s odstupem dalších dvaceti let, nadešel také čas

vědeckého hodnocení uměleckého dění té doby. Toto hodnocení pak může být o to přesnější,

oč více ochladla žhavá ostří někdejších sporů. Poučení dneškem, znalostí hodnot, které

přetrvaly dobu svého zrodu, znalostí dnešních výsledků vývoje moderního umění, můžeme

ovšem daleko snadněji než dříve stopovat také zpětně onu progresivní vývojovou linii, na jejíž

Klíčová slova:

Adolf Loos, Brno, výstava,

1964

[ 1 ] Ing. arch. Dušan Riedl, CSc.

(22. 3. 1925 – 4. 10. 2015),

brněnský pedagog, urbanista,

teoretik architektury, památkář

a publicista

[ 2 ] Citovaný text byl připojen

k portrétu/karikatuře Adolfa Loose

na obálce desátého čísla časopisu

Bytová kultura v roce 1925

(pozn. red.)

[ 3 ] Dnešní Muzeum moderního

umění nadace Ludwigových

(Museum moderner Kunst Stiftung

Ludwig Wien / MUMOK vzniklo

21. září 1962 pod vedením ředitele

Wernera Hofmanna (pozn. red.)

[ 4 ] Muzeum Vídně vystavovalo

obývací pokoj a krb z bytu

architekta Adolfa Loose, od

roku 2019 je z důvodu rekonstrukce

uzavřeno (pozn. red.)


15

PROSLOV K OTEVŘENÍ VÝSTAVY O ADOLFU LOOSOVI, BRNO, 1964

[ 5 ] Kabinet architektury

vznikl roku 1962 a pořádal

výstavy především o brněnských

architektech (pozn. red.)

Avantgardní studie sídliště Heuburg ve Vídni, obecních domů rovněž pro Vídeň nebo skupiny

dvaceti vil se zahradními terasami tvořil jako zkušený padesátník. Dům básníka Tristana Tzary

v Paříži, významnější snad ještě více prostorovou dispozicí a uspořádáním hmot na zadní

straně než často publikovanou fasádou hlavního průčelí, vznikl roku 1926. A v roce 1930

oslavil Adolf Loos při dokončení Müllerovy vily v Praze již své šedesátiny. Tři roky na to Loos

umírá.

I když v architektuře dospěl do naznačených poloh, nelze nepoukázat na přečetnou interiérovou

tvorbu, která je závažnou složkou jeho díla. Ta ukazuje Adolfa Loose ještě v jiném

světle: stejně jako u návrhů portálů a společenských místností obchodních domů a módních

salonů, projevuje se zde Adolf Loos jako velký ctitel ušlechtilých materiálů, které používá

k obkládání stěn i nábytku, který tvaruje podle vlastní svérázné anatomicko-biologické teorie

životních funkcí. Zde je pak potřeba odkázat na bohatou literární a publicistickou činnost, kde

v nesčetné řadě článků vyložil svoje názory na lidské obydlí a životní prostředí.

Leták zvoucí na brněnskou

výstavu o architektonickém díle

Adolfa Loose, 1964

[ reprofoto: NPÚ, MCMA v Brně,

archiv D. Riedla ]

Dušan Riedl (1925–2015)

[ foto: Dagmar Fetterová ]

cestě – a to hned na samém začátku – leží také dílo Adolfa Loo se. Dnes je to zcela zřejmé,

není vyhnutí a není jiného výkladu.

Pohlédneme-li na stavby, které v době vlády vše pronikající secese realizoval Adolf Loos

navzdory tomuto uznávanému proudu, pak se nelze zdržet obdivu. Oproštěny od jakýchkoliv

dekoračních motivů, musely hladké fasády – nebo použijeme-li tehdejšího výrazu – svou

nahotou, působit v okolí plném štukových popínajících se květin a okřídlených geniů přímo

otřesným dojmem. Ostatně je dobře známa vlna odporu a pobouření, kterou vzbudil Loosův

projekt domu firmy Goldman & Salatsch, situovaného na Michalském náměstí naproti hlavnímu

vjezdu do Hofburgu.

Nedávno byla v brněnském Kabinetu architektury 5 instalována výstava o meziválečné architektonické

avantgardě. Byl zde zastoupen i Adolf Loos. Zcela oprávněně, neboť jeho tvorba,

zvláště architektury z dvacátých let, náleží stejnému proudu, i když je Loo sovo výtvarné cítění

poněkud odlišného zrna. Loosův výtvarný projev zahrnuje v sobě totiž základní rozpory. Jeví

se to kupříkladu v tom, že celá avantgardní architektura je jednoznačně struktivní bloková,

kdežto Loosovy některé práce náleží protikladné článkové architektuře. To má ovšem svoje

důvody.

Budeme-li hledat kořeny výtvarných prostředků avantgardních projektů, pak totiž vysvitne

protagonská úloha Loosova. Jeho terasový dům z roku 1912 ve Vídni (Scheu Haus)

s rovnými střechami a hladkým průčelím mohl poskytnout příklad architektuře poválečných

let. Zůstává ovšem pak jen otázka, zda a do jaké míry bylo tohoto příkladu využito.

V této souvislosti si musíme uvědomit – a je to až zarážející – že Adolf Loos byl na mnoze

o generaci starší než všichni ti, kteří tvořili tvůrčí náplň meziválečného období. Narozen

v roce 1870 byl již před rokem 1900 projekčně činný a roku 1904 postavil svůj první dům.


17

PROSLOV K OTEVŘENÍ VÝSTAVY O ADOLFU LOOSOVI, BRNO, 1964

Výstavě v Brně předcházela

instalace v Paříži a Vídni –

zde plakát zvoucí na vídeňskou

část s prostým názvem Loos

[ reprofoto: NPÚ, MCMA v Brně,

archiv D. Riedla ]

Loosova tvorba zabírá široké pole působnosti od

velké architektury přes interiér, oblékání až k etiketě, bontonu

a kuchaření. V uchopení totální problematiky života,

životního stylu a výrazu. Přímo se tu nabízí srovnání se secesí,

která rovněž, jakožto ucelený sloh, postihovala i nejdrobnější

předměty lidské potřeby. Paralelně, současně

se secesí, je tedy možno pozorovat i vývoj Loosova stylu.

Zmínil jsem se o Loosově oblibě ušlechtilého materiálu,

která platila zvláště mramoru. Je samozřejmě nutno

přiznat, že časté užití tohoto krásného, ale také povýtce

drahého materiálu dovolovala značná zámožnost oné

vrstvy stavebníků, pro niž pracoval. Způsob, jak s tímto

materiálem Loos zacházel, jak dovedl vystihnout jeho

vlastnosti a výtvarnou únosnost pro své záměry dokládá

hluboký vztah k přírodnímu tvaru a ke hmotě. A také

k rukodělné pečlivé práci. Nebudeme jistě daleko pravdy,

budeme-li hledat pro to vysvětlení v příznivém působení

otcovy brněnské kamenosochařské dílny, v jejímž prostředí

se Adolf Loos narodil a vyrostl.

Loosův styk s Brnem doznal kromě dětství a mládí

značné intenzity počátkem dvacátých let, zvláště v době,

kdy Bohumil Markalous za podpory ředitele rousínovských

U.P. závodů Jana Vaňka zde organizoval vydávání nového

časopisu, nesoucího příznačný název Bytová kultura. Adolf

Loos je uveden mezi redaktory časopisu, vedle Markalouse,

Vaňka a Wiesnera. Vyšel však pouze jeden ročník. 6

Adolf Loos se stal konečně také odborným poradcem

U.P. závodů, které po svém přesídlení zastupoval v Paříži.

Užší styk s Brnem a s brněnským kulturním životem vynesl

Loo sovi rovněž některé zakázky (cukrovarník Bauer),

jejichž realizace vyžadovala autorovu přítomnost na místě.

Dále pak v lednu nebo únoru 1925 Adolf Loos v Brně a Praze přednášel na večerech pořádaných

v Klubu architektů. Na jeho návštěvy vzpomíná Bohuslav Fuchs jako na bohaté debatní

setkání, odbývající se v brněnské kavárně Slavii, jejichž hlavním a začasté jediným debatérem

byl Adolf Loos sám.

Souhrnnou hodnotu a význam Loosova díla lze sotva vystihnout několika málo slovy. Při

naznačené šíři jeho zájmů je to také velmi obtížné. Některé závěry nabízí sama výstava. Ta

mluví řečí čar a obrazů. Nechává však promluvit také břitké Loosovo pero, jimž tak mistrně

vládl a propagoval svoje dosud živé a podnětné myšlenky.

Inzerát v desátém čísle

časopisu Bytová kultura

zpracovaný Jaroslavem

Králem

[ reprofoto: Bytová kultura,

1925 ]

[ 6 ] 1924/1925 (pozn. red.)


19

ADOLF LOOS:

MEINE BAUSCHULE

Alena Havlíková

Katedra dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého

v Olomouci, doktorandka

V roce 1912 absolvovali poslední žáci Otto Wagnera na Vídeňské akademii, a poté

významný architekt odešel do důchodu. Tehdejší student Wagnerovy školy Rudolf

Schindler mu spolu s dalšími studenty navrhl, aby vyzval ke kandidatuře Adolfa Loose.

Wagner však podnět svých žáků nenásledoval. Následně několik žáků vyhledalo Loose

s návrhem, aby kandidoval on sám. Architekt však odmítl s přesvědčením, že by to byl

pokus zbytečný. 1 Důvěra vídeňské umělecké mládeže mu však dodala sílu, aby otevřel

svoji vlastní stavitelskou školu. V roce 1912 tak otevřel svou soukromou školu Adolf

Loos, jeden z nejprogresivnějších evropských architektů 20. století.

Ve stejném roce, v červencovém čísle Pester Lloyd, 2 se na kulturní stránce objevila první

zmínka o otevření stavitelské školy Adolf Loose. V německy psaných novinách se uvádělo, že

škola by neměla sloužit k zisku, a že architekt má za cíl prostřednictvím svých žáků provést

„renesanci“ vídeňského stavebního umění. Výukové metody měly spočívat převážně v praktické

činnosti doplněné výukou na studijních cestách. Noviny psaly o naději, kterou přínášela

jeho soukromá škola, jež by snad mohla proniknout do zdí vídeňské stavební kultury.

O rok později, v říjnovém vydání vídeňského časopisu Der Architekt, nechal Loos otisknout

svůj článek s titulem Adolf Loos. Meine Bauschule. Architekt zmiňoval, že se jeho přednášek

účastnila jak široká veřejnost a zahraniční hosté, tak mezi jeho studenty patřili i řádní

žáci Vídeňské technické univerzity a Akademie. „Moji žáci se dělí na řádné a mimořádné posluchače.

Řádní posluchači pracují v mé stavební kanceláři, mimořádní mohou poslouchat mé

přednášky. Je pro mě velkým zadostiučiněním, že studenti obou našich státních stavitelských

škol, Technické vysoké školy a Akademie, tvoří značnou část posluchačů… Jeden učitel naší

vysoké školy zakázal svým žákům navštěvovat během školního roku mé přednášky. Dlužím

mu za to dík. Charakterní posluchači zůstali a ostatních mě zbavil.“ 3

Loosovy přednášky se konaly v prostorách Schwarzwaldské školy 4 na Franziskanerplatz

ve Vídni. Eugenie Schwarzwaldová, rakouská filantropka, spisovatelka a pedagožka, jež se

významnou měrou zasloužila o rozvoj dívčího vzdělávání v Rakousku, patřila k nejvzdělanějším

ženám své doby. Jedná se o další velmi významnou osobnost vídeňského prostředí vzdělávání

a s Loosem ji spojoval společný okruh přátel.

Nedlouho po otevření zájem o Loosovy přednášky rostl, a později dokonce musel architekt

přednášet pro posluchače, kteří seděli ve dvou místnostech propojených velkými dveřmi.

Klíčová slova:

Adolf Loos, Bauschule,

škola, architektura

[ 1 ] PROKOP, Ursula. Das

Architekten- und Designerehepaar

Jacques und Jacqueline Groag:

Zwei vergessene Knstler der Wiener

Moderne. Wien: Böhlau, 2005,

s. 16.

[ 2 ] Ibid.

[ 3 ] LOOS, Adolf. Meine

Bauschule. Der Architekt. 1913,

(19), 70–71.

[ 4 ] Dívčí lyceum Eugenie

Schwarzwaldové, Kohlmarkt,

Wallnerstrasse 2, Vídeň


21

ADOLF LOOS: MEINE BAUSCHULE

[ 5 ] LOOS, Adolf. Meine

Bauschule. Der Architekt. 1913,

(19), 71.

[ 6 ] Ibid.

[ 7 ] RUKSCHCIO, Burkhardt

a Roland SCHACHEL. Adolf Loos.

Leben und Werk. Salzburg: 1982,

s. 239.

[ 8 ] Ibid.

Do každé z těchto místností se vešlo kolem čtyřiceti posluchačů. Učební cyklus Loosovy školy

se dělil na tři roční kurzy, první z nich Loos otevřel v říjnu roku 1912. Přednášek i studijních

cest se mohly účastnit i ženy a školné Loos stanovil na 25 korun za semestr. Třikrát týdně,

v rozsahu jedné hodiny, se vyučovaly tři předměty, a to dějiny umění, teorie vnitřní výstavby

a nauka o materiálech. 5

Přesný počet studentů, kteří se zapsali do Loosovy školy, nelze dohledat. Loos uváděl,

že řádné studenty měl v prvním ročníku pouze tři. Studenti, kteří úspěšně zvládli přijímací

zkoušky, byli Wilhelm Ebert, Paul Engelmann a Helmut Wagner. Výsledky těchto tří studentů

nechal Loos otisknout v časopise Der Architekt. 6 Jednalo se o návrhy vil s využitím sloupových

řádů. Oficiální seznam studentů školy se nedochoval, pokud vůbec existoval. V literatuře

jsou ale s jistotu mezi jeho žáky jmenováni architekti jako Jindřich (Heinrich) Kulka, Karel

Lhota, Wilhelm Ebert, Paul Engelmann, Jacques Groag, Kurt (Jehuda) Unger, Richard Neutra,

Zlatko Neumann, Otto Bauer, Ernst Freud, Giuseppe de Finetti, Otto Breuer, Helmut Wagner-

‐Freynsheim a mnozí další. 7

V prvním školním roce 1912/1913 Loos svým studentům přednášel v rámci předmětu

dějiny umění o starověkém umění. V předmětu o vnitřním vybavení rozebíral kulturu bydlení,

topení a větrání, ústřední topení, hygienu, instalace, rozdělení domu na nájemní a vlastní byty.

Posluchači se dozvěděli užitečné informace o vybavení hal, předsíní, jídelen, ložnic, kuchyní

a koupelen. Učitel také studentům rozdal úkoly ke zpracování, v tomto případě se měli jeho

žáci zabývat tím, jak správně zařídit byt. Architekt spolu se studenty také podnikl exkurze

do již vybavených a zařízených bytů a vil. V předmětu nauka o materiálech informoval Loos

studenty prvního ročníku obecně o geologii a mineralogii. Architekt přednášel o okrasných

a luxusních kamenech, které tak rád a často používal ve svých interiérech, a poučil studenty

i o umělých materiálech. V období dubna a května byla plánovaná studijní cesta, která začínala

plavbou na parníku z Vídně do Budapešti, následně do Bělehradu, Ruščuku, Bukurešti

a dál do Konstance. Odtud cesta pokračovala s různými zastávkami až do Athén, Palerma

a zase zpět na sever přes Neapol, Veronu a jiná města až do Vídně. Loos umožňoval účast na

exkurzi všem studentům, ne pouze nadaným, tak jak tomu bylo v případě běžných cestovních

stipendií. 8

Ve školním roce 1913/1914 vyučoval Loos o umění středověku a umění orientálních

národů. V předmětu o vnitřním vybavení tento rok Loos rozebíral interiéry hotelu, kavárny,

baru, restaurace, lázeňského domu, rozhledny, banky, směnárny a obchodního domu. Materiály,

které žáci studovali, byly například cihly, keramika, porcelán a sklo. Stejně jako rok

předešlý, tak i v tomto roce naplánoval učitel pro své žáky zajímavou studijní cestu. Na jaře

roku 1914 jel Loos se svými studenty na okružní cestu po Itálii. Navštívili místa jako Benátky,

Padova, Bologna, Florencie, ale i Řím nebo Orvieto. Výuku v tomto školním roce Loos lehce

Ilustrace k Loosovu článku –

Wilhelm Ebert, školní návrh

vstupu do parku

[ reprofoto: Der Architekt, 1913 ]

pozměnil a rozšířil. Studentům začal přednášet i o stavební mechanice a stavební konstrukci.

Do učebního plánu se měly přidat přednášky důkladně rozebírající jednu konkrétní stavbu,

která vznikla v době, na níž navázali. „V příštím roce má tuto řadu zahajovat hlavní dílo

Hohenberga von Hetzendorf, Pallaviciniovský palác na Josefově náměstí.“ 9

V posledním školním roce před válkou, v letech 1914/1915, Loos vyprávěl svým studentům

o dějinách novověku. V předmětu o vnitřním vybavení Loos studenty vzdělával ke

správnému a modernímu vybavení kostelů, škol, divadel, nemocnic, koupališť, ale i cirkusu.

Studenti se v předmětu o materiálech dozvěděli cenné informace o užitkovém i ušlechtilém

dřevě, o textilu i kožešinách. Na jaře roku 1915 se plánovala další studijní cesta, tentokrát do

měst na sever od Vídně. Loos chtěl se svými studenty navštívit Frankfurt, Kolín nad Rýnem,

Brusel, Paříž, Štrasburk nebo třeba i Londýn, avšak studijní cesta se již neuskutečnila a školu

Adolfa Loose přerušila válka. 10

ADOLF LOOS JAKO UČITEL

Na svých přednáškách Loos posluchače seznamoval s principy designu a kladl velký důraz

na to, že hlavním hlediskem by měli být především obyvatelé domu. Poukázal na to, že dům

se musí stavět zevnitř ven, s volným prostorem pro pohyb. Zdůraznil trojrozměrnou povahu

architektury slovy: „Nejlepší navrhovatel může být špatný architekt a nejlepší architekt může

být špatný kreslíř. Je mylné předpokládat, že talent pro grafické umění je předpokladem

pro studium architektury. To vede k předpokladu, že architektura je vytvořena na rýsovacím

prkně. Pro starého mistra byla kresba pouhou metodou, jak řemeslníkovi vysvětlit své přání,

stejně jako básník vyjadřuje své myšlenky na papír; ale nejsme tak necivilizovaní, abychom

očekávali, že se chlapec s krásným rukopisem stane literárním člověkem.“ 11

Odštěpení umění a řemesla se Loosovi stalo velkým životním tématem. Jak ve svých

vzpomínkách uvádí jeho asistent a student Jindřich Kulka: „Po první světové válce jsem navštěvoval

Loosovy semináře a musím přiznat, že jeho první přednáška zničila můj sen, že

poté co se stanu architektem, vstoupím do ušlechtilého povolání umělce… Všechny Loosovy

přednášky byly vášnivým úsilím velkého reformátora a učitele předat své vnímání ostatním.“

Na přednášce svým studentům Loos vysvětloval, že pouze část architektury je svým

způsobem umění: hrobka a památník, zatímco užitková architektura musí být oddělena od

umění. „Je to pro vás smutná zpráva? Já sám jsem tuto pravdu přijal až po srdcervoucím boji.

Ale nyní si uvědomuji, že umělec vytváří podle své vlastní svobodné vůle, zatímco architekt

slouží fyzickým a mentálním potřebám člověka. Stal jsem se naprosto šťastným mužem, když

jsem si konečně uvědomil, že jsem pouze stavitel s klasickým vzděláním. Nyní chápu umění

a mám k němu úctu, umění je nejvyšší činností člověka.“ 12

Kulka dále na svého učitele vzpomíná a popisuje jeho přednášky: „My studenti jsme se

s velkým očekáváním těšili na jeho přednášky, ve kterých vysvětloval, že veškerá architektura

by měla souviset s lidskou činností a vyvíjet se z ní; proto, než přistoupil k navrhování bytů,

považoval za nezbytné diskutovat o základech, jako je chůze, sezení, stolování, vaření atd.“

Loos byl toho názoru, že místnosti ložnic nesmí být v žádném případě velké. „Když myslím

na místnosti, musím především uvést, že spaní a bydlení je nutné od sebe oddělit. (...) Spaní

máme považovat za podružnou záležitost a pokud možno pro ně vyhradit nejmenší a nejnižší

místnosti. Ložnice nesmí nikdy lidi svádět k tomu, aby v ní bydleli. V ložnici se svlékám, lehám

do postele, spím, opět vstávám a oblékám se. Tím je ložnice vyřízená a během dne už bych

[ 9 ] Viz pozn. 5




s. 170.

[ 11 ] KULKA, Henry. Adolf Loos:

1870–1933. Architects’ Year Book.

1960, (9), 8.

[ 12 ] Ibid.


23


Wilhelm Ebert, školní návrh vily, škola Adolfa Loose


[ 13 ] UNGER, Yehuda Kurt. Meine

Lehre. Bauwelt. Wien, 1981, (42),

1882.




s. 186.



1960, (9), 9.

do ní neměl vstoupit.“ Další student

Loosovy soukromé školy Kurt Unger,

tehdejší student vídeňské techniky,

si na svého učitele pamatoval jako

na člověka s bystrými instinkty, vážnou

tváří, pevnými nervy a útrpným

výrazem. Sám se mu jednou přiznal:

„Pane Loosi, už jsem se toho u Vás

naučil víc než za pět let na Technické

vysoké škole.“ 13

METODA LOOSOVY VÝUKY

Způsob Loosovy výuky spočíval

v tom, že si studenti své práce porovnávali

navzájem a mohli se tak učit

jeden od druhého. V rámci jednoho

projektu se snažil probrat všechny

technické i architektonické detaily.

Své žáky učil, aby vytvářeli projekty

staveb zevnitř ven, podlahy a stropy

měly být na prvním místě, a až poté

se řešila fasáda. Tímto způsobem chtěl Loos dosáhnout toho, aby studenti uměli přemýšlet

ve třech dimenzích, v kubusu. „Málokteří architekti to dnes umí. Zdá se, že výuka architektů

končí v ploše.“ 14

Základ Loosova přístupu bylo projektování domu od vnitřního prostoru k exteriéru.

Loos prosazoval přísnou bezozdobnost a dokonale funkční řešení dispozice. Přesto ale měl

architekt dům stvořit tak, aby „žil“, aby život v něm byl zřetelný a nešlo pouze o skořápku

na bydlení, ale o živý organismus. Studenty učil projektovat tak, aby prostor spojoval život

obyvatel uvnitř domu se životem, který probíhal za jeho zdmi. Jednotlivé místnosti se přitom

důsledně propojovaly, i když každá působila a existovala zvlášť. Tak vzdělával a učil Loos

mladé architekty svůj koncept prostorového raumplanu. „Dům není jen přístřeškem, ale také

místem pro rozjímání, odpočinek a důvěrnou konverzaci, kde se lidé rodí a umírají. Všechny

použité formy, proporce a materiály by měly vyjadřovat ducha pravdivosti a upřímnosti, což

povede k vyrovnanosti krásy, která by neměla urazit ani umírajícího člověka; samotné materiály

tak mohou vyvolat radost a smutek, strach a klid.“ 15

Základním úkolem architekta podle Loose by mělo být jasné vyjádření trojrozměrného

charakteru architektury takovým způsobem, aby obyvatelé byli schopní žít úspěšný kulturní

život. Své studenty Loos poučoval, že každý architekt by měl ve vnějším vzhledu budovy zachytit

projev jejího ducha a její vnitřní funkci. Pokoj musí být pohodlný a dům by měl vypadat,

že se v něm dobře žije.

Po válce, na podzim 1919, Loos svoji stavitelskou školu znovu otevřel. Jen několik jmen

jeho studentů z této doby je v literatuře doloženo. Otto Breuer, který později navazoval na

architektonický styl Le Corbusiera, nastoupil do Loosovy školy roku 1919. Stejně tak Jindřich

Kulka, který v letech 1920 až 1923 pracoval jako kreslič a asistent v Loosově ateliéru nebo

chorvatský architekt Zlatko Neumann, který studoval na vídeňské technice. 16 Teorii raumplanu

Loos nikdy nerozpracoval do většího textu. Až jeho studenti Kulka a Neumann ve své tvorbě

odkazují na prostorový plán svého učitele. Posléze se pokusili dát mu i teoretický základ. Oba

architekti vytvořili prototypy domů, kde charakterizovali dokonalý raumplan. Kulka vytvořil

„dům Kostka“ a Neumann uplatnil Loosův raumplan ve svém „Das Kleinhaus“. 17

V roce 1920 kvůli velké pracovní vytíženosti Loos trávil mnoho času v Paříži. Dokonce se

chtěl do tohoto města přestěhovat a stejně tak chtěl do Paříže přesunout i svou soukromou

školu. Burkhardt Rukschcio uvádí, že Loos měl dokonce požádat Louise Sullivana, zda by se

k němu nepřipojil, či dokonce zda by nechtěl vést jeho školu v Paříži. 18 Z této doby pochází

i fotografie, zobrazující Adolfa Loose se studenty školního roku 1920/1921 na střešní terase

Schwarzwaldského lycea. Snímek zachycuje učitele s 24 mladými muži, mezi nimiž lze rozpoznat

např. Paula Engelmanna a Jacquesa Groaga.

K blízkému kruhu Loosových studentů v této době patřil i Robert Hlawatsch, který pracoval

v Loosově kanceláři v letech 1920 až 1923 a později odešel do Hamburku. Hlawatsch

na svého učitele vzpomínal: „Přišel a vyprávěl. Bez přípravy, bez knih. (…) Nikdy nepoužíval

tabuli nebo nějaké nástroje, mluvil v hochdeutsch, vždy elegantní, skvěle oblečený pán. Mluvil

o domech, vilách, sídlištích, o jejich obyvatelích, o oblékání, o stravování, o sportu… mohli

jsme se ptát a on nám na vše klidně a přátelsky odpovídal.“ 19

PŘEDNÁŠKY JAKO OSVĚTA STUDENTŮ ARCHITEKTURY

Studentům se Loos snažil formulovat své představy o tom, co znamená žít v prostoru. Mladým

nadějným architektům na přednáškách vysvětloval, že člověk prochází interiérem po té trase,

kterou mu vytyčí architekt. Správná architektura by měla vytvářet určitý dojem pohyblivosti

a plynoucí energie, a jak se člověk pohybuje interiérem, tak sám prostor mu nabízí překvapivé




s. 239.

[ 17 ] BEEK, Johan van de,

RISSELADA, Max, ed. Raumplan

versus Plan Libre: Adolf Loos –

Le Corbusier. Zlín: Archa, 2012,

s. 115.




s. 247.

[ 19 ] HLAWATSCH, Robert.

Erinnerungen an Adolf Loos und die

Loos-Schule. Bauwelt. Wien, 1981,

(42), 1893.

Helmut Wagner, školní návrh

rodinného domu, škola Adolfa

Loose



25


průhledy a prostorové zážitky. Vysvětloval studentům teorii raumplanu a učil je, jak uvažovat

o stavbě v kubusu. Učil je uvažovat o architektuře zcela jinak, tak, že se hmota podřídí interiéru.

Místnosti měly být tříděny podle důležitosti – obývací pokoj, jídelna a hudební pokoj

jsou těmi nejdůležitějšími, tudíž těmi největšími. Další místnosti a pokoje spolu musí i přesto

navzájem komunikovat a být harmonicky propojené.

Loos věřil, že pokud by člověk mohl zachytit nit tradice tam, kde byla přerušena na

počátku devatenáctého století, vyvinul by se nový moderní styl vyjadřující současný život;

protože dnešek je postaven na včerejšku, stejně jako včerejšek byl postaven na dni předtím.

„Nové roste přirozeným způsobem, takže nedochází k chybám. Tradice není o nic víc nepřítelem

vývoje, než matka je nepřítelem jejího dítěte. Tradice je zásobárnou síly nespočetných

generací a pevným základem zdravé budoucnosti.“ 20

Příspěvek vznikl za podpory MŠMT ČR udělené UP v Olomouci (IGA_FF_2020_025).



1960, (9), 11.

Adolf Loos se svými studenty, snímek pořízený na střeše Schwarzwaldské

školy, 1920/21. Zleva doprava a shora dolů: Josef Berger, Guiseppe De Finetti,

Franz Kaym, Rudolf Wels, neidentifikován, Otto Bauer, Alfons Hetmanek,

neidentifikován, Adolf Loos, Friedrich Ehrmann, neidentifikován,

Heinrich Kulka, neidentifikován, Gabriel Guevrekian, Zlatko Neumann,

neidentifikován, Franz Schuster, Norbert Krieger, Erich Ziffer, Ernst Freud,

neidentifikován, Paul Engelmann, neidentifikován, Karel Lhota (?),

Jacques Groag

[ reprofoto: VOGLHOFER, Stefan. Spurensuche Adolf Loos. 2007–2010 ]


27

PROSTOR S PLÁNEM,

NEBO PROSTOR S FORMOU:

BYL RAUMPLAN

PO LOOSOVI?


Katedra teorií a dějin umění,

Fakulta výtvarných umění VUT v Brně

Přestože Jindřich (Heinrich) Kulka vynalezl analytický pojem raumplan, kterým se

snažil vystihnout prostorové kvality a způsob navrhování architektury Adolfa Loose,

můžeme se ptát, nakolik byl dogmatický pro architektonické výkony samotného Kulky

a nakolik Kulka loosovské školení ve třicátých letech přizpůsobil postupující racionalizaci

bydlení. V příspěvku se pokouším kriticky zhodnotit použití raumplanu pro Kulkovy

obytné stavby ve srovnání s po-loosovskou tvorbou ostatních žáků a pokračovatelů

Adolfa Loose. Ve srovnání s jinými architekty vídeňského školení navrhuji pro Kulkovy

východočeské návrhy daleko přiléhavější pojem raumform, zaužívaný kritikem Maxem

Eislerem.

Klíčová slova:

Adolf Loos,

Jindřich (Heinrich) Kulka,

Kurt (Jehuda) Unger,

raumplan, raumform

„RAUMPLAN“ PO LOOSOVI?

Historik architektury Christopher Long ve své nejnovější publikaci Adolf Loos: Poslední domy,

která je rozšířenou verzí kapitoly z jeho knihy The New Space, 1 připouští, že raumplan nebyl

koncept, který by Adolf Loos pojmenoval nebo definoval. Jak Long připomíná, věnuje mu

jedinou poznámku v jediném článku. Loos v něm tvrdil, že se snažil „rozvolnit hranice mezi

jednotlivými místnostmi a [rozmístit je] v prostoru, nikoli ve stejné rovině. […] To je totiž velká

revoluce v architektuře: rozvolnení půdorysu do prostoru!“ 2 Protože zaměření původní Longovy

knihy bylo na prožitek a pohyb v domácích prostorech tvořených vídeňskými architekty

Loosovy doby, zaměřuje se Longova interpretace prostorových kvalit Loosovy obytné architektury,

která byla později označena jako raumplan, právě na pohyb a prožitek: „Místnosti jsou

za sebe řazeny tak, že návštěvníka vedou po záměrně vytčené trase plné vizuálně působivých

a překvapivých přechodů. Jako by absolutně nic nebylo ponecháno náhodě,“ 3 píše Long.

Pojem raumplan nicméně zavedl v Loosově monografii Jindřich Kulka, jeho pokračovatel

a blízký spolupracovník, v roce 1931. Raumplan má v Kulkově textu samostatnou kapitolu,

čítající asi jeden a půl tiskové strany. Podle Kulky Loos vtělil do své vrcholné rezidenční architektury

„svobodu uvažovat trojrozměrně a rozmisťovat místnosti různě vysoko, bez nutnosti

[ 1 ] Srov. LONG, Christopher.

The New Space: Movement and

Experience in Viennese Modern

Architecture. New Haven: 2016.

[ 2 ] LONG, Christopher. Adolf

Loos: poslední domy = the Last

Houses. Praha: KANT, 2020, s. 42.

[ 3 ] Idem.


29

PROSTOR S PLÁNEM, NEBO PROSTOR S FORMOU: BYL RAUMPLAN PO LOOSOVI?

[ 4 ] KULKA, Heinrich a Adolf

LOOS. Neues Bauen in der Welt.

Wien: 1931, s. 14 (překlad převzat

z LONG, Christopher. Adolf Loos:

poslední domy = the last houses.

Praha: KANT, 2020, s. 44)

[ 5 ] Idem.

[ 6 ] IMORDE, Joseph. Adolf Loos.

Der Raumplan und das Private.

Kritische Berichte. 2006, (2), 33–48,

cit. s. 36.

[ 7 ] TEIGE, Karel. Modern

Architecture in Czechoslovakia and

Other Writings. Los Angeles: 2000,

s. 118.

[ 8 ] Ibidem, s. 136

[ 9 ] Ibidem, s. 138

vázat se na určité podlaží, a vytvářet vzájemně komunikující prostory harmonicky propojené

v jednom nedělitelném a zároveň prostorově úsporném celku.“ 4 Christopher Long s Kulkovými

charakteristikami souzní, dává mu za pravdu v kvalitách úspornosti Loosova řešení.

Obytný prostor, který není rozčleněn do podlaží, je nepochybně působivější, stěží se ale lze

ztotožnit s tím, že by byl v běžném provozu racionálnější. Kulka o domech s podlažími píše, že

„trasy k přemisťování po domě jsou nevyhnutelně delší, provoz domu tím pádem o to méně

efektivní a nákladnější, podmínky pro život horší a celá budova dražší a vyžadující více výdajů

na údržbu.“ 5 O takto formulované efektivitě a racionalitě prostoru však lze v případě obytných

prostor, řešených tzv. raumplanem, úspěšně pochybovat – co do počtu schodišť, rozlohy

komunikací, spotřeby stavebního i výzdobného materiálu. „Prostorová disciplinovanost“, o níž

píše v souvislosti s raumplanem Kulka, je pravým opakem toho, co před návštěvníkem a kolem

návštěvníka Loos inscenuje. Zcela oprávněně s Kulkovými závěry o ekonomizaci stavitelství

prostřednictvím prostorového plánu polemizuje i německý historik umění Joseph Imorde:

„Jeden se samozřejmě musel nevěřícně zeptat: bylo Kulkovo tvrzení o stavební ekonomičnosti

vůbec realistické? Je skutečně pravda, že dům s prostorovým plánem je levnější, než ten bez

prostorového plánu? Hrálo využití kubického tvaru vůbec nějakou roli pro ekonomiku a byly

komplikované sekvence úrovní opravdu levnější, než jednotné betonové stropy?“ 6

Ideály racionalizace, které loosovský diskurz konstruoval kolem jeho vrcholných realizací,

dokázaly přesvědčit i některé bytostné avantgardisty. V textech, které Loosovi věnoval

Karel Teige, vyzdvihuje několik kvalit, ekonomizace, která byla ideálem avantgardy, to však

není. První z Teigem zmíněných předností je Loosova snaha o terasové kaskády, kterou Loos

navrhl ve vile Scheu a později i ve vile Tristana Tzary: „Loos nechtěl orientalizovat evropské

domy o nic víc, než Wright chtěl japonizovat domy americké. […] Loos nespatřoval nic exotického

na užití teras. Možnost vstoupit z ložnice, obývacího pokoje či koupelny na terasu

otevřenou slunci a vzduchu, nebo dokonce navrženou jako zahradu, je pochopitelná v Orientu,

v Tunisku, stejně jako na Riviéře, v Praze, Vídni, nebo Paříži.“ 7 Na druhé straně však

i Teige spatřoval v Loosových interiérech cosi anachronického a rozporného vůči idejím, které

Loos hlásal: „Jeho heslo ‚Na kráse záleží‘ nebo kult ‚cenného materiálu‘ je nakonec vyjádřením

zastaralého estetismu. Loosovy stavby nejsou významné kvůli své odvaze a invenci

v konstrukčním řešení. Loos nejspíš lépe rozuměl mramoru než železobetonu. Vybavení jeho

interiérů, ať už vybrané nebo jím navržené, mělo ideálně odpovídat lidskému měřítku, měly

být ztělesněním praktičnosti a pohodlí, a přesto jsou jeho interiéry ‚lapačem prachu‘.“ 8 Přesto

byl však Teige ochotný odhlédnout od rozporů mezi Loosovou rétorikou a jeho realizacemi

a přiznat mu zcela originální kvality, kterými se Loos podle Teigeho zasloužil o reformu bydlení.

Teige téměř doslova citoval Loosovu zmíněnou poznámku v rozhovoru pro Frankfurter

Zeitung z roku 1929 (včetně Loosova vlastního odkazu ke kantovskému vnímání prostoru)

a pokračoval zdůrazněním domu Tristana Tzary, kde Loos jednak „rozvrhl jednotlivé místnosti

do různých úrovní (zdůrazňuji úrovně, ne podlaží!) a tím dosáhl úspory prostoru a ustanovení

malých prostor v relativně velkých místnostech,“ 9 a jednak umožnil vstup na kaskádu teras,

což Teige u Loose několikrát zdůrazňoval. Měl-li vůči Loosově pojetí obytného prostoru jako

svého druhu anachronismu částečné výhrady Teige, poskytl sofistikovanou kritiku Loosova

přístupu asi šest let po Loosově smrti Karel Honzík. Esej Sloh oblékání, který vyšel v knize

Tvorba životního slohu až v roce 1946, pojal levicově orientovaný architekt jako odpověď

na řadu fejetonů samotného Loose na téma analogie architektury a odívání. Loos ve svých

textech tvrdil, že dobrá architektura má být jako dobře ušitý, moderní oblek, který má dobře

sednout svému nositeli, ale má být současně ušit na míru z nejlepších a trvanlivých materiálů.

Tak měl být podle Loose navrhován i pohodlný obytný prostor. Na to Honzík odpovídá: „Proti

módě, sledující zdůraznění osobní a třídní výlučnosti, proti této módě, kterou podporoval

liberalistický kapitalism za svými komerčními účely, chceme postavit lidový sloh oblékání,

založený na skutečných potřebách nejširších spotřebitelských kruhů.“ 10 Těžko si představit, že

by Loosův důraz na luxus, prostorové uspořádání obytné reprezentační části domu, včlenění

uměleckých a uměleckořemeslných prvků, vizuální spektákl s dokonale navrženými proporcemi

a jejich vzájemnými vztahy, byl cokoli, co si Honzík představoval pod lidovým slohem

pro nejširší vrstvy.

K dobové sociální kritice raumplanu z pozic levicové avantgardy se přidává i současná

teorie. Na příklad kritik a teoretik Aaron Betsky ve své knize Making it Modern píše, že „Loosův

návrh se pokusil zachytit přechodový okamžik moderní rodiny náležející ke střední vrstvě,

polapené mezi zděděné tradice a formy jednání na jedné straně a mezi pocitem, že svět, ve

kterém žijí, uvolňuje všechny otěže a nabízí nové způsoby a modely chování, na straně druhé.

Dům byl předzvěstí suburbáního typu domu s otevřeným plánem, ale stále zakotvený v abstraktních

pozůstatcích historických paláců. Jeho osvěžující pohledy jsou všechny semknuty

uvnitř, nevedou oko ven do krajiny nebo nahoru na nebe, ale pokud někam, tak do temných

ložnic nahoře. Toto je modernismus otočený dovnitř, který neumožňoval obyvatelům cítit

se jako doma v moderním smyslu.“ 11 Sociální kritiku Loosovu raumplanu nakonec poskytl

i ikonický text historičky architektury Beatriz Colominy Stěna s otvory: Domácí voyerismus,

který byl publikovaný ve sborníku Raumplan versus Plan Libre : Adolf Loos – Le Corbusier, 12

původně je součástí knihy Sexuality and Space 13 a později byl rozpracován v Colominině knize

Privacy and Publicity. 14 Colomina se zabývá kritikou raumplanu z perspektivy feministické. Ptá

se, jak Loosovo netradiční řešení obytného prostoru, jehož souboru jednotlivých charakteristik

jsme na Kulkův návrh začali říkat raumplan, utváří a reprodukuje mocenské vztahy kontroly

uvnitř domu a to především na dvou osách: návštěvník – hostitel a obyvatel – obyvatelka.

„Loosova architektura není jen cítěna. […] Loos odkazuje k obyvateli jako k pozorovateli,

jeho definice architektury je ve skutečnosti definice divadelní architektury. […] Napětí mezi

pocitem pohodlí a pohodlím jako kontrolou narušuje pozici domu coby tradiční formy reprezentace,“

15 píše Colomina. Pro obytný prostor jako divadelní spektákl sloužily divadelní

„lóže“, které Colomina identifikovala v pozorovacích boxech v Mollerově a Müllerově vile,

„označované jako ‚ženské‘, [kde] domácí pojetí nábytku kontrastovalo s přilehlým ‚mužským‘

prostorem, knihovnou. Zde kožená křesla, stůl, krb či zcradla reprezentují ‚veřejný prostor‘

uvnitř domu – kancelář a klub vstupují do interiéru.“ 16 V tomto ohledu nejradikálnější je podle

Colominy projekt domu tanečnice Josephine Baker, na němž s Loosem spolupracoval Kurt

Unger, kde „tělo [Baker jako majitelky domu] je pojato jako spektákl, objekt erotického zírání,

erotizovaný systém pohledů.“ 17 Součástí kritiky Colominy byla i povaha Loosova autorství.

Protože Loos nenavrhoval v podlažích, které by se daly jasně převést do půdorysů, jež by

architekt sám vytvořil, a protože na sebe naopak nechal při dotváření architektutry zpětně

působit prostorové vztahy, které předtím naznačil, nelze podle Colominy hovořit o standardním

architektonickém autorství: „V raumplanu, například, Loos konstruuje prostor (aniž by

se podílel na pracovních kresbách), následně se nechává manipulovat těmito konstrukcemi.

Objekt má nad ním stejnou míru autority, jako má on nad objektem.“ 18

Pokud bylo řečeno, že Loosova architektura nepopiratelně má jakési distinktivní, originální

a invenční vlastnosti, které jsou vyjádřeny především v jeho pojetí obytného interiéru

jako skladby a sekvence prostor, v nichž odmítá podlaží a upřednostňuje funkční úrovně

a zóny, to vše v kombinacích drahých a vybraných materiálů a vše zarámované v komfortu

[ 10 ] HONZÍK Karel. Tvorba

životního slohu. Praha: 1946,

s. 475–476.

[ 11 ] BETSKY, Aaron. Making it

Modern: The History of Modernism

in Architecture and Design. New

York, Barcelona: 2016, s. 137.

[ 12 ] Srov. COLOMINA, Beatriz.

Stěna s otvory: Domácí voyerismus.

In: RISSELADA, Max (ed.).

Raumplan vs plan libre. Adolf Loos/

Le Corbusier. Zlín: 2012, s. 32–52.

[ 13 ] COLOMINA, Beatriz. Split

Wall: Domestic Voyerism. In:

COLOMINA, Beatriz (ed.). Sexuality

and Space. Princeton: 1990, s.

73–130.

[ 14 ] COLOMINA, Beatriz. Privacy

and Publicity: Modern Architecture

as Mass Media. Cambridge: MA,

1994.

[ 15 ] COLOMINA, Beatriz. Split

Wall: Domestic Voyerism. In:

COLOMINA, Beatriz (ed.). Sexuality

and Space. Princeton: 1990,

s. 92–93

[ 16 ] Ibidem, s. 81

[ 17 ] Ibidem, s. 98

[ 18 ] Ibidem, s. 96


31


[ 19 ] MEDER, Iris. Offene

Welten : die Wiener Schule im

Einfamilienhausbau 1910–1938.

Stuttgart, 2004. Dissertation.

Institut für Kunstgeschichte der

Universität Stuttgart, s. 286.

[ 20 ] Idem.

[ 21 ] Ibidem, s. 297

Kulkova kapitola o raumplanu

v knize

[ reprofoto: KULKA, Heinrich. Adolf

Loos: Das Werk des Architekten.

Wien: A. Schroll, 1931, s. 13 ]

až luxusu, a současně byly naznačeny kritické hlasy, které se vůči tomuto konceptu vymezily,

vkrádá se zásadní otázka: šlo o neopakovatelné myšlení a tvůrčí gesto jediného muže, nebo

můžeme mluvit o raumplanu, prostorovém plánování, i po Loosovi?

Této otázce se v minulosti věnovaly především dvě badatelky, historičky architektury:

Iris Meder a v nedávné době Tanja Poppelreuter. Dokázaly však na ni uspokojivě odpovědět?

Historička architektury Iris Meder ve své průlomové a obsahem i rozsahem úctyhodné

dizertaci Otevřené světy: Vídeňská škola a výstavba rodinných domů 1910–1938 nejprve

definuje několik významných škol (metaforických i institucionálních) a jejich rozdílné koncepce

pojetí obytného domu. Mezi institucionální zázemí a jeho čelní představitele řadí řadí

Karla Königa na Technische Hochschule, Otto Wagnera na Kunstakademie, Josefa Hoffmanna

na Kunstgewerbeschule a Camilla Sitteho na Statsgewerbeschule. Mezi originální inovátory

obytného domu řadí Adolfa Loose, Oskara Strnada, Josefa Franka a Oskara Wlacha. Generaci

architektů činnou po roce 1920 člení do okruhu tzv. pionýrů, do okruhu školy Adolfa Loose

a mladšího okruhu vídeňského Gemeindebauen, kam řadí Karla Dirnhubera, Fritze Reichla,

Rudolfa Scherera a další. Poslední část se věnuje generaci, která na vídeňskou scénu nastoupila

po roce 1930. Nás bude zajímat především okruh školy Adolfa Loose, kde Meder

věnuje samostatnou pozornost Jacquesi Groagovi, Paulu

Engelmannovi, Jindřichu Kulkovi, Helmutu Wagner-

-Freynsheimovi, Ernstu Freudovi a Ernstu Frommerovi.

O reflexi raumplanu píše hlavně v souvislosti s Engelmannem

a Kulkou. Na adresu Engelmannovy vily Vladimíra

Müllera v Olomouci píše: „Nelze tedy pochybovat

o raumplanu využívajícím trojrozměrnost ve smyslu Loose.

Zavěšení stropu slouží pouze k dramatickému znásobení

slavné gradace prostoru.“ 19 Oproti Loosovi však

Engelmann ve své skladbě interiérů podle Meder potlačil

pohybový rozměr: „Výsledkem je aditivní moment, který

ve své umělecké abstrakci neumožňuje, aby v prostoru

nebo v celém domě vznikla jakákoli dynamika.“ 20 V pasáži

věnované Kulkovi, který byl pro konstrukci a druhý

život raumplanu klíčovou osobou, se Meder věnuje Kulkově

spolupráci s Loosem, módům fungování Loosovy

vídeňské kanceláře pod Kulkovým vedením a následně

interpretuje Kulkovy samostatné projekty v českých zemích:

Kantorovu vilu v Jablonci nad Nisou, Teichnerovu

horskou chatu na Špičáku a Holznerovu vilu v Hronově.

V případě posledně jmenované Meder uvádí, že „prostorový

efekt je podobný jako u Loosových domů, ale je

o něco svobodnější a připomíná pozdní rakouské domy

Ernsta A. Plischkeho.“ 21

Iris Meder si v případě Kulky uvědomovala určitý

posun od propracované prostorové koncepce Adolfa

Loose, reprezentované vilami Moller, Müller, či domem

Tristana Tzary. Na jedné straně naznačuje potřebu její

určité aktualizace a vyrovnání se s výdobytky architektonické

avantgardy, ke které měl Kulka sice odpor, ale

nemohl některé principy ignorovat a selektivně je přijímal. A na druhé straně Meder ukazuje,

že raumplan bylo potřeba „zkrotit“ i právě kvůli určité prostorové neekonomičnosti a nepraktičnosti.

Prostory pojaté jako raumplan zabíraly u Kulky menší část domu, než u Loose,

na úkor tradičních pater a tradičně oddělených pokojů. V případě Kantorovy vily si Meder

všímá následujícího: „Vstupní patro a mezipatro jsou navrženy jako kontinuum raumplanu,

zatímco dvě horní patra mají oddělená podlaží.“ 22 Pozoruhodné stopy rozmělňování Loosova

raumplanu Meder vypozorovala i u dalších realizací Loosových žáků. Třeba v případě vily

Josefa Weisera v Šumperku od Loosova žáka Helmuta Wagnera-Freynsheima tvrdí, že „ve

snaze spojit Loosův raumplan a funkcionalistický horizontalismus se dopracoval k podobným

výsledkům jaké najdeme v projektech Richarda Neutry a Rudolfa M. Schindlera.“ 23 Meder si

také všímá toho, že Loosovi žáci a pokračovatelé často rozvíjeli koncepci raumplanu především

tam, kde stavěli ve svahu, což lépe umožnilo napojit mnohoúrovňový obytný prostor na

bezprostřední okolí domu.

Otázku, zda byl raumplan po Loosovi, a jak případně vypadal a jak se proměnil, si naposled

položila historička architektury Tanja Poppelreuter, která měla možnost archivního studia

v Kulkově pozůstalosti v Albertině a současně mohla konfrontovat své poznatky s archivním

studiem méně dostupných fondů a textů vztahujících se ke Kulkově životě na Novém Zélandu.

24 Poppelreuter vyzdvihuje fakt, že Kulka nečinil rozdíly mezi chápáním Loosových prací

a prací vlastních, což vytváří nezpochybnitelný rozpor, protože se od sebe v mnoha ohledech

značně odlišují. „Kulkovo vnímání raumplanu je nejednoznačné a představuje jen několik

aspektů toho, co Loosovy prostorové návrhy obnášely. Kromě toho se Kulkovy publikace

ve třicátých letech primárně držely věcných popisů, jejichž cílem bylo především přesvědčit

čtenáře o ekonomické životaschopnosti myšlenky raumplanu.“ 25 Ve své objevné studii se

Pop pelreuter snaží „hledat aspekty, které se zdají být odlišné, a hledat odvozeniny z principů

Loosova raumplanu, aby bylo možné porozumět tomu, jak a z jakých důvodů se mu Kulka

přizpůsobil, a naopak v čem Loosův raumplan rozvinul.“ 26 Díky obeznámení se současnou

architektonickou epistemiologií a sociální kritikou Loosových návrhů Poppelreuter může nalézat

i paralely kritických míst v Loosových a Kulkových samostatných projektech. Určitou verzi

Colominina domácího voyerismu nachází i v Kantorově vile a v Semlerově rezidenci: „Majitel

domu, lékař, mohl vchod snadno pozorovat, aby sledoval příchod pacientů, a v rezidenci

Semlerových mohl majitel domu obdobně sledovat vstup a příjezd hostů. Okno umožňovalo

obyvateli vidět, kdo je u dveří, aniž by byl viděn, a tak architekt poskytl hostitelům kontrolu

nad vstupem a dohled nad tamějším děním.“ 27 Poppelreuter svou studii uzavírá opatrným

konstatováním, že Kulka mezi třicátými lety, kdy navrhoval v Evropě a hlavně v českých zemích

samostatně, a poválečnou tvorbou na Novém Zélandu prodělal nezpochybnitelný vývoj,

který souvisel i s postupným osamostatňováním od Loosových metod a s tříbením toho, co

je z Loosova prostorového uvažování produktivní a co ne: „Kulkovy návrhy ani nebyly úplně

nezávislé na Loosovi, ani nebyly jen kopiemi Loosových návrhů. Jeho přínos pro Loosův

raumplan lze spatřovat v jeho schopnosti jej implementovat, přizpůsobit a vylepšit,“ 28 uzavírá

Tanja Poppelreuter.

Jak toto všechno poznání o vzniku a reflexi Loosova raumplanu můžeme ověřit na dvou

projektech navržených u Jindřicha Kulky a Kurta Ungera, dalšího z blízkých spolupracovníků

a pokračovatelů Adolfa Loose, kterým se nevěnuje ani Iris Meder, ani Tanja Poppelreuter,

ukáži v následující pasáži.

[ 22 ] Ibidem, 295

[ 23 ] Ibidem, s. 298

[ 24 ] Srov. POPPELREUTER, Tanja.

Raumplan after Loos: The European

Work of Heinrich Kulka, 1930–1939.

Fabrications: The Journal of the

Society of Architectural Historians.

2015, 25(1), 84–103.

[ 25 ] Ibidem, s. 89

[ 26 ] Ibidem, s. 90

[ 27 ] Ibidem, s. 92

[ 28 ] Ibidem, s. 98


33


[ 29 ] RUND, Michael. Vila Unger.

In: ZEMAN, Lubomír (ed.). Slavné

vily Karlovarského kraje. Praha:

Foibos, 2010, s. 219–220.

[ 30 ] UNGER, Kurt Y. Meine Lehre

bei Adolf Loos. Bauwelt. 1982,

72(42), 1882–1892, cit. s. 1882.

JINDŘICH KULKA A KURT UNGER

V následující části poskytnu jako případové studie vzájemné srovnání dvou realizací Kurta

Ungera v Sokolově a Jindřicha Kulky v Hradci Králové a vyzdvihnu některé jejich aspekty,

které v rámci zkoumání raumplanu po Loosovi badatelé zatím nezdůrazňovali.

První realizací je vila Kurta (Jehudy) Ungera pro jeho rodiče v Sokolově čp. 272. Stavbě

se věnoval historik Michael Rund v popularizační publikaci Slavné vily Karlovarského kraje.

Rund věnoval jen poměrně omezený prostor výkladu architektonického pojetí stavby, když

psal: „Směrem k ulici navazoval na níže položený vestibul obývací pokoj, prostor s největší

světlou výškou. Na tento prostor navazovala výše položená jídelna s menší světlou výškou.

Přístup do ložnic byl možný přes jídelnu, popř. vedlejším schodištěm z vestibulu. Všechny

obytné prostory byly situovány směrem jihovýchodním na zahradu, pouze kuchyně, kanceláře

a pomocné prostory jsou směrovány na severozápadní stranu do ulice. Kancelářské prostory

měly samostatný přístup. Unger sám říkal: ‚To byl můj

nejlepší dům, který jsem kdy postavil, i když nebyl

typický.‘“ 29 Ungerova reflexe Loosových principů není

zdaleka tak rozsáhlá, jako u Kulky. Unger publikoval

jediný článek ve výročním čísle časopisu Bauwelt. Čítal

Ungerovy komentáře k jednotlivým společným projektům.

Unger v textu na příklad připomíná historku

o rozpravě mezi Loosem a Ungerovým strýcem, kdy

se Loos vyjádřil pro uplatnění neprůhledných oken katedrál.

Ungerův strýc oponoval: „Ale to bych nemohl

mít výhled do krásné městské zahrady!‘ ‚Oscar Wilde

řekl, že gentleman se nekouká z okna,‘ zněla Loosova

odpověď.“ 30 V tomto ohledu můžeme shledávat určité

rozpory v přístupu Kulky a Ungera. Zatímco v Semlerově

rezidenci a Kantorově vile Tanja Poppelreuter

rozeznala jasný moment kontroly pohledem zvnitřku

domu směrem ven, v Ungerově sokolovském projektu

nic takového nenajdeme, už proto, že všechny obytné

prostory směřují na jihovýchod do zahrady a do ulice

je fasáda prolomena jen malými okny. A nenajdeme to

zde i přesto, že součástí domu byla advokátní kancelář,

kdy pán domu by přehled o příchozích návštěvách

a klientech ocenil nejméně tolik, jako lékař Alfréd

Kantor v Jablonci.

V roce 1937 vyšel o Ungerově sokolovské realizaci

podrobný článek v německém časopise Der Monat.

Kurt Unger, vila manželů Ungerových

čp. 272 v Sokolově

[ reprofoto: Der Monat, 1937(1), s. 12. ]

Není signovaný, má podobu jakési zprávy o projektu, lze tedy předpokládat, že autorem

byl Unger sám. Autor obytný prostor domu popisuje následovně: „Na tuto hlavní místnost

navazuje výše položená, nižší otevřená jídelna; směrem do přízemí je obývací pokoj propojen

s malým a nízkým vestibulem (na úrovni ulice), skrz který se vstupuje do bytu. Efekt rozlehlosti

obytného prostoru, který není v žádném případě velikostně naddimenzovaný, je potlačen

spodním vestibulem a sousední nízkou jídelnou.“ 31

Unger se k Loosovi tak vehementně a explicitně jako Kulka nehlásil. Vypovídajícím faktem

ale je, že popis sokolovského projektu proložil přesně v místě, kde píše o dimenzích a sekvenci

obytné části domu, v úvodu zmíněným citátem z Loosova článku z Frankfurter Zeitung

(později přetištěném v Trotzdem) o navrhování v prostorovém plánu namísto v podlažích.

Soukromé pokoje v Ungerově projektu byly umístěny v patře a byly přístupné přes obývací

část, vstupovalo se přes obývací halu a vyvýšenou jídelnu. Patro bylo přístupné ještě

samostatným obslužným schodištěm.

Na rozdíl od Loosových vil, samostatně stojících v zahradě, které bývají příčné vůči ulici,

je Ungerův dům podlouhlou stavbou v městské zástavbě, která je vůči ulici podélná. Unger

tomu musel přizpůsobit i vnitřní dispozici své verze raumplanu. Prostory byly za sebe seřazeny

kolem podélné osy, což snižovalo dynamičnost (návštěvník musel přejít delší vzdálenosti při

komunikaci z jedné úrovně do druhé, současně mu architekt neposkytoval diagonální meziúrovňové

průhledy, jako Loos ve svých realizacích. Postranní, obslužné schodiště, které bylo

v Loosově koncepci domů s raumplanem paralelní vůči postupným vertikálním sekvencím

v prostorovému plánu a které skýtalo možnost rychlé vertikální komunikace, nebylo v případě

Ungerova domu umístěno jako u Loose „za raumplan, resp. před raumplan“ ale vedle něj.

Jak také připomíná Iris Meder, i Ungerovi se jeho verze raumplanu realizovala lépe v případě

sokolovského projektu proto, že dům stojí ve svahu – průchod domem „skrz raumplan“

z ulice do zahrady tak vyrovnává níže položenou uliční hladinu a výše položenou zahradu, do

níž bylo možné vejít přes zimní zahradu, navazující na jídelnu.

Při emigraci Heinricha Kulky, jeho ženy a syna Richarda z Rakouska po rakouském

anšlusu nacistickým Německem padla jasná volba na Hradec Králové. V roce 1926 se Kulka

oženil s Hildou Beranovou, jejíž rodina v té době žila v Hradci Králové. Beranová byla přímá

příbuzná Erny Löwenbachové, rozené Beranové, matky textilního podnikatele Karla Löwenbacha

původem z Hronova. Löwenbach se také stal jediným známým Kulkovým klientem

při jeho přechodném pobytu v Hradci Králové, když si objednal výstavbu činžovního domu

s vlastním, velkoryse koncipovaným bytem podnikatele. 32

Löwenbachův hradecký dům čp. 906 v těsném sousedství Gočárova sboru Církve

československé měl ve sníženém přízemí nejprve obsahovat šest garáží, kotelnu, prádelnu

a byt domovníka, garáže byly v průběhu projektu změněny na obchody. V patře byl jeden

dvoupokojový, jeden běžný třípokojový a jeden nestandardní třípokojový byt, který můžeme

označit jako hlavní – s náznakem efektu raumplanu. Díky tomu, že Kulka v přízemí vyvýšil

vstupní chodbu, měl možnost v patře snížit světlou výšku pokoje, nacházejícího se přímo

nad ní. Do pokoje s koupelnou tak byly dva přístupy po třech schodech, čímž mohl rozvinout

alespoň náznak víceúrovňové dynamiky. Na obdélnou předsíň navazoval obytný pokoj, který

byl od předsíně oddělen zábradlím se dvěma sloupky. Kulka se zde ale vzdal Loosova přesvědčení,

že prostor lze dělit pomocí lišt, obkladů, překladů či textury podlahové krytiny: „veřejné“

prostory bytu na sebe plynule a bez optických předělů navazují. Oddělena je jen část provozní

(kuchyň, spíž, pokoj pro služku) a vyvýšená je část soukromá s ložnicí a koupelnou. Ostatní

byty v témže i vyšších patrech žádných z těchto efektů nevyužívají. 33

[ 31 ] [UNGER, Kurt ?], Haus

Dr. Unger, Falkenau a. d. Eger,

Architekt: Ing. Kurt Unger.

Der Monat: Die Deutsche

Gesellschaftzeitschrift von

internationalem Ruf. 1937(1),

12–14, cit. s. 12.

[ 32 ] Srov. ZIKMUND-LENDER,

Ladislav. Struktura města v zeleni:

Moderní architektura v Hradci

Králové. Hradec Králové: 2017,

s. 229.

[ 33 ] Pasáž je převzata z Ibidem,

s. 233


35


Jindřich (Heinrich)

Kulka, dům Karla

Löwenbacha čp. 902

v Hradci Králové,

1938–1939

[ reprofoto: fond Berní

správy, SOkA v Hradci

Králové, Archiv města

Hradce Králové ]

Jindřich (Heinrich) Kulka, dům Karla Löwenbacha čp. 902

v Hradci Králové, 1938–1939, byt Löwenbachových

v patře s prvky raumplanu. Legenda: 1 — vstup,

2 — obývací pokoj, 3 — jídelna, 4 — lodžie, 5 — kuchyň,

6 — spíž, 7 — pokoj pro služku, 8 — šatna, 9 — ložnice,

10 — toaleta, 11 — koupelna s výklenkem pro vanu

[ kresba dle plánové dokumentace: Ladislav Zikmund-Lender ]

Kulka však reagoval nejen na Loosův odkaz, který dokázal lapidárně zjednodušit pro

potřeby nevelké horské chaty, venkovské vily i městského bytu, ale také na soudobé diskuse

o minimálním bydlení: svůj příspěvek k tomuto tématu demonstrují dvě garsoniéry v druhém

a třetím patře s minimálními, vestavěnými kuchyněmi, v jejichž zařízení se jistě projevil vliv

sektorového minimálního nábytku Jana Vaňka. Kulka byl nicméně k avantgardním principům

velmi ostražitý, a přestože své pojetí raumplanu zjednodušil a modernizoval tak, aby lépe

odpovídal proklamacím o ekonomičnosti, ideálu prosklené, hladké fasády jako symptomu

internacionálního slohu se vzpíral: „Moderní architekti dávají přednost budování skleněných

fasád. Vyvinula se nepochopená fráze nové objektivity, zjevně převládá víra, že čím více skla

použije, tím je architekt modernější. Zvláštní závěr je, že můžete měřit modernost architekta

na metr čtvereční skla. V Německu byla postavena škola, jejíž skleněná fasáda musela být

na každém patře od podlahy až po výšku okenního parapetu natřena černě, protože jinak

by člověk nemohl číst nebo kreslit v sálech. Takže ne všechno, co je hladké, je moderní!“ 34

Uzavřenost, kompaktní kubický tvar, otvory v symetrických osách převzal pro řešení exteriéru

od Loose. Jediné místo, kde umožnil prosklený pás, byla schodišťová šachta směřující do

polootevřeného a poloveřejného vnitrobloku. Stavba Löwenbachova domu byla dokončena na

podzim roku 1939, v době, kdy Jindřich Kulka by již v emigraci v Londýně. 35

Historička architektury Marie Benešová si všimla, že královéhradecký Löwenbachův

dům, na rozdíl od Semlerovy rezidence v Plzni, které je přezdíváno „vila v činžáku“, působí

spíše jako loosovská vila, ačkoli se jedná o činžovní dům. 36 Stupňovité průčelí s lodžiemi

a terasami vedoucími ze skoro každé bytové jednotky připomíná Loosovu vilu Scheu. Tento

koncept kompaktní stupňovité hmoty, který byl ale zvětšen do dimenzí, jež mohly pojmout

činžovní dům, sám Loos spolu s Kurtem Ungerem později rozvedli do nerealizovaného návrhu

výškového domu pro Heinricha Jordána v Brně. V tomto ohledu Kulka následoval Loose, pro

kterého byl rodinný dům, sestavený do kubické hmoty, základním architektonickým tvarem

a ten v případě navrhování stavby kolektivního bydlení rozšiřoval a násobil. Nutno ale také

dodat, že kompaktní hmota domu, tvořená vyšším a menším kubusem, se systémem teras,

jenž vyzvihoval Teige, ale také musela odpovídat výškové a hmotové regulaci bloku, kterou

v září roku 1928 navrhl Josef Gočár a která počítala s tím, že nárožní objekt se z výšky čtyř

pater sníží na nižší útvar o výšce dvě a půl patra směrem ke sboru kněze Ambrože. 37

Oba projekty ukazují, jak Kurt Unger a Jindřich Kulka naplňovali, rozvíjeli a modifikovali

Loosovy principy. Kurt Unger se v případě vily svých rodičů pokusil realizovat raumplan uvnitř

podélně orientovaného domu na konci blokové městské zástavby, zatímco Kulka v hradeckém

projektu zkusil zvětšit loosovský kaskádový kubus do dimenze činžáku a vytvořil tak opak vily

v činžáku: činžák ve vile.

[ 34 ] KULKA, Heinrich a Adolf

LOOS. Neues Bauen in der Welt.

Wien: 1931, s. 15, pracovní překlad

autor.

[ 35 ] Kolaudován byl dne 11. 9.

1939. SOkA Hradec Králové, Archiv

města Hradec Králové, fond Berní

správa, dopis MěÚ, Vysvědčení

o dokončení stavby, č. j. 11.881,

11. 9. 1939

[ 36 ] BENEŠOVÁ, Marie –

František TOMAN – Jan JAKL. Salón

republiky: Moderní architektura

Hradce Králové. Hradec Králové:

2000, s. 99.

[ 37 ] Národní technické muzeum,

Archiv architektury a stavitelství,

fond Josef Gočár, č. 14, Regulace

Hradce Králové, detail bloků XXIV.

a XXV., 1 : 500, září 1928, č. kart.

20081118/03

[ 38 ] KULKA, Heinrich. Bekenntnis

zu Adolf Loos. Alte und moderne

Kunst. 1970, 15(113), 24–26, cit. in

POPPELREUTER, Tanja. Raumplan

after Loos: The European Work

of Heinrich Kulka, 1930–1939.

Fabrications: The Journal of the

Society of Architectural Historians.

2015, 25(1), 84–103, cit. s. 86.

ORNAMENTÁLNÍ PROSTOR

Jindřich Kulka zamýšlel svůj obdiv k Loosovi, své „zaříkávání“ se Loosem a vytěžování Loosovy

invence beze sporu upřímně. Přestože, jak upozorňuje Poppelreuter, Kulka své vztahování se

k Loosovi v pozdějším věku diferencoval a určitým způsobem problematizoval, jeho vyznání

z roku 1970 ztěží můžeme vnímat jinak, než jako celoživotní projev věrnosti: „Když jsem stál

na různých křižovatkách své práce, jeho učení mi vždycky ukázalo správnou cestu, takže jsem

byl schopný pokračovat v tomto duchu.“ 38


37


[ 39 ] WORBS, Dietrich (ed.). Adolf

Loos: Raumplan, Wohnungsbau.

Berlin 1983, s. 66; Worbs poskytl

i pozoruhodnou marxistickou

kritiku raumplanu, publikovanou

v osmdesátých letech v českém

překladu, srov. WORBS, Dietrich.

Loosovo chápání třídně specifického

bydlení. Architektura ČSR. 1982,

41(8), 372.

[ 40 ] Muzeum města Brna,

Oddelení dějin architektury, Deníky

Bořivoje Kriegerbecka, s. 131–135,

za poskytnutí děkuji Mgr. Jindřichu

Chatrnému a za zprostředkování své

kolegyni Mgr. Janě Kořínkové, Ph.D.

[ 41 ] Srov. FRAMPTON, Kenneth.

Modern Architecture: A Critical

History. New York, Londýn: 2007,

4. vydání, s. 9.

[ 42 ] Ibidem, s. 93–94

[ 43 ] Ibidem, s. 94

Na druhé straně se ale musíme ptát, jakou měla Kulkova vehementní snaha o konstrukci

a následné využití snadno zapamatovatelného, jednoslovného pojmenování Loosova

distinktivního pojetí prostoru funkci po Loosově smrti. Historik architektury Dietrich Worbs,

který zkoumání raumplanu a jeho druhého života zasvětil své badatelské úsilí, připouští, že

Kulkova snaha o zavedení pojmu raumplan do dobové diskuse, a ne zrovna přesvědčivé

zdůrazňování ekonomizačního potenciálu v situaci zvědečtění architektury, přineslo Kulkovi

ve svém důsledku zviditelnění a zisk kulturního i ekonomického kapitálu. 39

Na jedné straně tedy stojí Kulkova ambice tvořit „v duchu Adolfa Loose“ – pod tímto heslem

také publikoval svou realizaci Semlerovy rezidence v dobovém tisku, na straně druhé ale

vidíme oproti Loosovým prostorovým plánům značné rozdíly. Tanja Poppelreuter se přiklání

k přesvědčení, že Kulka chtěl raumplan svým zjednodušením modernizovat a zpřístupnit širší

paletě klientely. Bořivoj Kriegerbeck, stavitel Müllerovy vily v Praze a další Loosův spolupracovník,

ve svých nedávno znovuobjevených denících nabízí ale ještě jinou perspektivu, a sice,

že Kulka Loosových výsledků prostě nebyl schopen dosáhnout: „Loose však nedorostl a rád

uplatňoval svoje nápady. Neměl takovou představivost a někdy jsem mu musil jeho nápad

dát nakašírovat. Kreslil i rýsoval obstojně, ale nijak v kreslení nevynikal. Působili na něho

též západní architekti, zvlášt Corbusier, Oud a Mies van der Rohe a tak po jejich způsobu

začal používat velkých oken a ty se mu někdy nevyplatily. Tak u Semlerů do velké obývací

hally, která byla o něco ktratší než u Müllera, provedl do boční stěny dvě velká okna a tak se

mu stalo, že mu prostor utekl do šířky. Hleděl to zpravit tím způsobem, že na čelnou stěnu

dal velký obraz, který měl hloubku, ale tím se to málo zpravilo. Pak jsme venkovská okna

nechali zasklít neprůhledným sklem a mezi venkovské a vnitřní okno provedli jsme miniaturní

zahrádku. To vše už bylo záplatování. Přirozeně poznal to jen odborník. […] Když pracoval

u Semlerů, projektoval ještě malý domek vikendový pod jménem Loosovým v Železné Rudě,

pro zubního lékaře dr. Teichnera. Když to měl na papíře hotové, zavolal mně, abych se na

to přišel kriticky podívat. A zase tam měl galerii. Nebylo to špatné, ale Loos by to tak nebyl

provedl, on myslel jinak, já to Kulkovi přímo řekl. Přes to, že Kulka i Krieger byli Loosovými

žáky a pomocníky, nepřejímali vysloveně jeho názory. Je to sice přirozené, ale podle mne

to správné nebylo, když to prováděli jeho jménem. Loos, když něco dělal, měl vše předem

promyšleno, jak říkal, v hlavě. On tu věc přímo v duchu viděl, on se v tom bytě procházel, jako

kdyby už byl hotový, jen sháněl někoho, kdo by mu to dal, jak říkal, na papír. On negustýroval

nebo neimprovisoval.“ 40

Kenneth Frampton, historik architektury, který se vyznával z ovlivnění marxistickým pojetím

dějin, přestože na rozdíl od kulturální analýzy Frankfurtské školy žádné své výklady přímo

na Marxových teoriích nezaložil, 41 podal kondenzovaný výklad raumplanu. Ve své kanonické

knize Moderní architektura: Kritické dějiny Frampton poskytl jak estetický, tak sociální výklad.

Raumplan byl podle něj „komplexní systém vnitřní organizace, který vygradoval v rozdělených

úrovních domu,“ a vyvrcholil „nahrazením samostatných úrovní základních pater jejich vypuštěním,

které slouží nejen pro vytvoření prostorového pohybu, ale také k oddělení jednotlivých

životních zón od ostatních.“ 42 Frampton však navrhl i kritický pohled: „Typicky nepravidelná

dispozice gotického revivalu […] zjevně inspirovala Loosův neopakovatelný rozvoj raumplanu,

avšak kvůli klasické zálibě v kubické formě nemohl přijmout pitoresktní hmoty, které byly

jeho přirozeným důsledkem. Bezpochyby právě odtud vzešla bolestná manipulace s možnou

velikostí kvádru, jako by to byla jen prostá surovina, z které lze vytvořit dynamickou skladbu

v řezu.“ 43 Frampton tak připouští, že i přes Loosovo uplatňování volného prostoru, který nejvíce

rozeznává v Ruferově domě, nešlo o prostorovou redukci, zjednodušení a ekonomizaci,

tedy samotné symptomy moderního myšlení, ale o tvůrčí manýru, distinktivní charakteristiku,

která je ve své podstatě antimoderní.

Jak si tedy má historiografie architektury poradit s tím, že v průběhu třicátých let se

v realizacích většiny Loosových žáků a pokračovatelů prostorově ekonomizační potenciál

raumplanu nepotvrdil a byl v zásadě jako jakási ornamentální, nadbytečná forma, či ve Framptonově

slovníku dokonce manýra, redukován a rozmělňován?

Na Framptonovu kritiku navazuje z pozoruhodné perspektivy historička umění Lada Hubatová-Vacková

ve své knize Tiché revoluce uvnitř ornamentu. Hubatová-Vacková dává Loosovo

pojetí raumplanu do kontextu dobových teorií Conrada Fiedlera, Siegfrieda Kracauera

a Václava Nebeského a dospívá k trefnému formulování rozporu v Loosově architektuře:

přestože se prohlašoval za anti-ornamentalistu, jeho pojetí prostoru je bytostně ornamentální:

„Loo sův raumplan nepřináší efektivní a ekonomické řešení prostoru, naopak se ukazuje, že

složité schodišťové trasy a inscenované průhledy jsou především jakousi hrou prostorových

forem.“ 44 Hubatová-Vacková Loosovo ornamentální pojetí prostoru ztotožňuje s pojmem

Raumkunst, který zavedl kritik Josef August Lux pro prostorové návrhy Loosova rivala, Josefa

Hoffmanna, jež ztotožňoval se zviditelněnou hudbou. 45

Mezi válkami našel bohatou klientelu ve východních Čechách architekt Karl Dirnhuber,

spolutvůrce vídeňského Gemeindebauen, stejně jako řada dalších architektů vídeňského

školení, o nichž píše Iris Meder. V Dirnhuberově prezentačním katalogu z roku 1931 napsal

trefný úvodní text historik umění a kritik architektury a kultury bydlení Max Eisler. Eisler, který

byl pravidelným přispěvatelem časopisu Moderne Bauformen, u Dirnhubera oceňoval kvality,

které sice nebyly fixovány na v zásadě falešné představy o ekonomičnosti různých úrovní

v domě, ale na sekvenci, formu a prostorové propojení a současně funkční rozdělení obytné

části rezidence. Rozpoznal u Dirnhubera „snahu o vytvoření intimní prostorové formy, avšak

díky plynulosti své dispozice a neustále se rozvíjející variabilitě je v jejím základu rozpoznatelný

stále stejný duch – duch jedinečnosti.“ 46 Tyto kvality Max Eisler na adresu Dirnhubera

pojmenoval jako „úsilí o intimní prostor s formou“, 47 přičemž pro prostor s formou zavedl

pojem raumform. Nelíbí-li se nám přece jen Loosovi trochu vzdálený pojem raumkunst, odporující

Loosovu přesvědčení, že architekt není umělec, můžeme vyjít z Eislera. V návaznosti

na vše řečené a na to, že co z raumplanu v projektech Loosových pokračovatelů zbylo, byl

prostor s ornamentem či prostor s manýrou, bych rád navrhl tento dobový, byť poněkud vágní

Eislerův pojem jako alternativu. Je totiž třeba rozlišit komplexní soubor zcela originálních

kvalit obytného prostoru v projektech, na nichž měl hlavní podíl Adolf Loos, a derivativní,

případně přetvořenou, syntetizovanou či zjednodušenou povahu pojetí prostoru u Loosových

žáků ve třicátých letech, kteří byli čím dál bolestněji konfrontováni s reduktivními ideály

avantgardy a kteří buď chtěli Loosovy kvality posunout a aktualizovat, nebo jejich dosažení

prostřednictvím intuitivního gesta jen nebyli schopni, jak naznačuje Kriegerbeck.

[ 44 ] HUBATOVÁ-VACKOVÁ, Lada.

Tiché revoluce uvnitř ornamentu:

Studie z dějin uměleckého

průmyslu a dekorativního umění

v letech 1880–1930. Praha: 2011,

s. 225.

[ 45 ] Srov. idem.

[ 46 ] EISLER, Max a Karl

DIRNHUBER. Zivilarchitekt

Dr. Ing. Karl Dirnhuber: Zehn

Jahre Freischaffender Architekt

1921–1931. Wien, Leipzig: [1931],

s. 3.

[ 47 ] Idem.


39

ARCHITEKTI

A STAVBY

ADOLF

LOOS

* 10. 12. 1870

Brno (Rakousko-Uhersko/Morava)

† 23. 10. 1933

Kalksburg u Vídně (Rakousko)

Světoznámý brněnský rodák

Adolf Loos, jehož odkaz

je živý dodnes, ovlivnil

několik generací architektů.

Když roku 1911 ohlásil

svůj odchod z vídeňské

Akademie výtvarných umění

Otto Wagner, obrátili se jeho

studenti na Adolfa Loose

Adolf Loos – portrét z profilového článku

v časopise Bytová kultura

[ reprofoto: Bytová kultura, 1925 ]

s přáním, aby se ucházel o uvolněné místo. Loos místo toho

založil vlastní soukromou školu, otevřenou pro pravidelné

i mimořádné posluchače. Někteří z těchto následovníků se

později stali Loosovými blízkými spolupracovníky. Další byli

ovlivněni teoretickými pracemi nebo realizacemi tohoto

evropského humanisty a architekta. Na území dnešní České

republiky se nachází množství staveb, které nezapřou

svého inspirátora a učitele. Těmto, ale také nerealizovaným

projektům, je věnována výstava i tento katalog.

1870 Narodil se v Brně do rodiny kameníka a sochaře.

1885–1890 Studia na průmyslovce v Liberci, v Brně a na univerzitě v Drážďanech (studia

nedokončil).

1893–1896 Cesta po USA se zastávkou v Londýně.

po 1900 Loos se stává součástí i středem vídeňského intelektuálního okruhu, který

kromě něj tvoří zejména novináři Karl Kraus a Peter Altenberg, malíř Oskar

Kokoschka, hudebník Arnold Schönberg nebo filozof Ludwig Wittgenstein.

1911–1912 Loos realizoval v rámci kurzů na škole Eugenie Schwarzwaldové seminář

o dějinách umění určený pro dospělé dívky – zúčastnilo se 56 studentek.

1912–1913 Poté, co Otto Wagner odešel z Akademie výtvarných umění na odpočinek,

požádali někteří jeho studenti Adolfa Loose, aby se ucházel o uvolněné

místo. Loos tomuto návrhu nevyhověl, ale rozhodl se založit vlastní stavební

školu. Výuka byla navržena jako tříletá a první kurz začal 1. října 1912

ve Schwarzwaldské škole. Při přijímacích zkouškách se počítalo s tím, že vybraní

studenti budou praktikovat přímo v Loosově ateliéru. Prvními studenty se stali

Wilhelm Ebert, Paul Engelmann a Helmut Wagner z Freynsheimu.

Výuky se účastnili také mimořádní posluchači, většinou židovští studenti

vídeňské techniky, a to navzdory oficiálnímu zákazu. Tuto pedagogickou činnost

přerušila nastupující válka.

1919–1920 Výuka Loosovy soukromé stavební školy byla obnovena, probíhala většinou

v kavárnách, při procházkách městem, během exkurzí či přímo v ateliéru.

Ze studentů lze jmenovat např. Leopolda Fischera, Jindřicha (Heinricha) Kulku

či Zlatko Neumanna.

1921–1922 Realizace první Loosovy vily s raumplanem (vila Rufer), na které spolupracuje

s Jindřichem (Heinrichem) Kulkou. Loos se svými studenty Kulkou a Breuerem

zároveň připravuje k vydání první knihu sebraných spisů (Paříž, 1921: Paroles

dans le vide / Řeči do prázdna).

1921–1924 Loos působí jako hlavní architekt bytové správy hlavního města Vídně. V této

profesi zapojuje do praxe své nejtalentovanější žáky.

1924 Zásluhou Bohumila Markalouse se Loos stává členem redakční rady časopisu

Bytová kultura, kde spolupracuje s Janem Vaňkem a Ernstem Wiesnerem.

1924–1925 Loosovy přednášky v Praze a Brně organizované Klubem architektů

a U.P. závody v rámci cyklu přednášek nejslavnějších evropských architektů.

1924–1928 Loos pracuje jako obchodní zástupce U.P. závodů Jana Vaňka v Paříži.

1928 Návrat do Vídně, zatčen policií kvůli zneužívání mladých dívek, ale také práce

na několika plzeňských zakázkách přestavby interiérů.

1930 Karl Kraus, Arnold Schönberg, Heinrich Mann, Valery Larbaud a James Joyce

dali společně podnět k založení Školy Adolfa Loose, tedy vlastně obnovení

původní školy. Tato iniciativa ale nebyla úspěšná.

1931 Ve Vídni vychází první monografie o Loosově architektuře z pera Jindřicha

(Heinricha) Kulky: Adolf Loos: Das Werk des Architekten.

1933 Loos umírá v nervovém sanatoriu v Kalksburgu u Vídně. / PS /

43

FELIX

AUGENFELD

* 10. 1. 1893

Vídeň (Rakousko-Uhersko/Rakousko)

† 21. 7. 1984

New York (USA)

Felix Augenfeld studoval na Technische

Hochschule ve Vídni u Karla Königa a Maxe

von Ferstela. Když Adolf Loos otevřel svou

soukromou školu, zaregistroval se jako jeden

z prvních žáků. „Tehdy to byla malá skupina

studentů. Jasně si pamatuji následující:

Richard Neutra, Rudolph Schindler, Paul

Engelmann, …Ernst Freud, nejmladší syn

Sigmunda Freuda. S Neutrou a Freudem jsem

se velmi spřátelil. Pro tuto malou pracovní

skupinu nebylo možné použít slovo „škola“,

ani slovo „práce“. Byl to jakýsi seminář, volné

uskupení sjednocené společným duchem.

Felix Augenfeld

[ reprofoto: archiv NPÚ, MCMA v Brně ]

Nesetkávali jsem se v posluchárně nebo v atelieru, ale na improvizovaných

procházkách nebo u kulatých stolů ve městě, v Kärtnerbaru (zařízeném

Loosem), v kabaretech a nočních klubech, ve skladech mramoru a v bytech,

na jejichž interiérech Loos pracoval. Lekce byly v podstatě diskuzí, většinou

kritickou nebo polemickou, zejména proti Josefu Hofmannovi a ornamentální

tvorbě Wiener Werkstätte. Zlé jazyky tvrdily, že Loo sovo nepřátelství k Josefu

Hofmannovi pocházelo z doby, kdy s ním v Brně seděl ve stejné školní lavici.

V mé paměti byl Loos v té době elegantní, originální bohém, s poněkud

výstředním chováním… Nikdy nechtěl být považován za „odborníka“

a byl hrdý, že je jediným architektem, který nikdy neměl v kapse tužku.

Tehdy jsem nevěděl, že má skutečnou řádně fungující kancelář. V jeho

škole samozřejmě neexistovaly žádné registrační formality, zkoušky ani

osvědčení.“ (přeloženo z Bauwelt, 1907). V roce 1922 otevřel Augenfeld

společně se svým přítelem a spolužákem Karlem Hofmannem kancelář.

Fungovala až do roku 1938. V roce 1931 pracoval jako scénograf a divadelní

architekt ve Vídni a Londýně společně s Oskarem Strnadem. Na popud dcery

Sigmunda Freuda navrhuje Freudovi pracovní židli. Felix Augenfeld emigroval

v roce 1938 do Londýna a poté v následujícím roce do USA, kde si založil

vlastní praxi. Pracoval především jako designér interiérů a nábytku. / VL /

KARL

HOFMANN

* 3. 10. nebo 2. 9. 1890


† 1962

Melbourne (Austrálie)

Razítko a podpis Karla Hofmanna, 1924


V roce 1914 absolvoval Technickou

univerzitu ve Vídni, od roku 1915 byl

členem Svazu architektů Rakouska,

později členem Svazu inženýrů a architektů Rakouska.

Se svým spolužákem Felixem Augenfeldem založil v roce 1922

architektonickou kancelář, která velmi úspěšně pracovala až do

roku 1938, kdy oba architekti kvůli svému židovskému původu museli

opustit Rakousko. Karl Hofmann uprchl v září 1938 nejprve do

Brna, kde měla zázemí jeho manželka Gertrude, rovněž architektka.

V lednu 1939 pak manželé i s širší rodinou přicestovali do Austrálie.

Usadili se v Melbourne, kde se architektonické práci věnovala

především Gertrude. V žádosti o občanství roku 1944 Hofmann

neuvedl jako profesi architekt, ale inženýr-projektant. Kancelář

Hofmann & Augenfeld se specializovala na návrhy interiérů, zejména

ve Vídni. Klienty byly zpočátku osobnosti, se kterými se oba architekti

stýkali, např. rodina Sigmunda Freuda nebo herečka a scénáristka

Gina Kaus. Používali promyšlené estetické koncepty, které jsou

nadčasové a dodnes přitažlivé. Ve svých návrzích spojovali moderní

komfort bydlení s maximálním pohodlím a elegancí. Často používali

různě strukturovaná dřeva kombinovaná s trubkovou ocelí, někdy

i výrazné barvy. Své návrhy vždy dávali do kontextu s prostředím,

ve kterém vznikaly, odkazovali se na okolní krajinu a její specifika

a materiály. Navzdory obtížné ekonomické situaci v meziválečném

období dokázali Augenfeld a Hofmann postavit i některé významné

stavby, např. obytný komplex v 21. obvodě na ulici Pragerstraße ve

Vídni nebo administrativní budovy pro textilní továrny v Nové Pace

a Krnově v tehdejším Československu. / VL /


45

FELIX AUGENFELD / KARL HOFMANN

Administrativní budova textilní továrny

Gottlieba Schnabela v Nové Pace

Nová Paka, Legií 765

Felix Augenfeld, Karl Hofmann: 1922–1925

Vstupní průčelí, dnešní stav

[ foto: NPÚ, Vlasta Loutocká ]

Pohledy a řezy z původního projektu, 1922

[ reprofoto: archiv Stavebního odboru

Městského úřadu v Nové Pace ]

Podnikatel a člověk mnoha talentů Karel Záhorský začal v roce 1845

vyrábět v Nové Pace cikorku, v roce 1862 zde vybudoval tkalcovnu se

156 kovovými stavy. Továrna se později stala součástí podniku Gottlieba

Schnabela. Ten roku 1907 zřídil přádelnu bavlny anglického typu. Vyprojektovala

ji švýcarská kancelář Sequin & Knobel vedená architektem

Hilariem Knobelem. Železobetonový skelet stavěla pražská pobočka

vídeňské společnosti Pittel & Brausewetter, plány jsou podepsány Konradem

Kluge a stavbu provedl novopacký stavitel Vilém Beck. Konstrukce

a vzhled stavby byly nadčasové, první svého druhu v rakousko-uherské

monarchii. V letech 1923–1925 byla podle návrhu architektů Felixe Augenfelda

a Karla Hofmanna postavena kancelářská budova. Je to jednoduchá

klasická stavba na masivní pískovcové podezdívce, s kamenným

orámováním oken a pískovcovým symetrickým portálem v ose rizalitu.

V suterénu byla vrátnice, jednací místnost, místnost pro první pomoc,

dělnická knihovna, kotelna, v přízemí účtárna a mzdová účtárna, registratury,

šatny zaměstnanců atd. V prvním patře byly kanceláře šéfů a ředitelů,

jednací místnost, vzorkovna. Dlažbu tvořily černobílé mramorové

čtverce, schodiště bylo z bílého mramoru, stěny zdobil benátský štuk

růžové, bílé a žluté barvy, stropy byly zdobeny geometrickým štukem,

kancelář ředitele byla obložena dřevem, s viditelnými trámy na stropě.

Pro rodinu Schnabelových pracovali Hofmann a Augenfeld opakovaně.

Navrhli například loveckou chatu v Čechách či interiér bytu a obytný dům

ve Vídni. Schnabelovy továrny byly v květnu 1940 arizovány a prodány

varnsdorfské společnosti G. A. Frölich a synové. Od roku 1942 zde kompletoval

koncern Daimler-Benz motory. Po válce byly továrny znárodněny

a začleněny do n.p. Nopaka, později n.p. Velveta, a v roce 1994 privatizovány.

Budova přádelny a kancelářská budova se do dnešních dnů

dochovaly v téměř původní podobě. / VL /

Kancelář ředitele, stav v roce 1926

[ reprofoto: Moderne Bauformen, 1926 ]

Vstupní hala, stav v roce 2020



47

FELIX AUGENFELD / KARL HOFMANN

Dům pro ředitele a úředníky,

Spojené továrny vlněného zboží

Krnov, Čsl. armády 45

Felix Augenfeld, Karl Hofmann: 1926, nedochováno

Vila Himmelreich

Brno, Schodová 1292/18

Felix Augenfeld, Karl Hofmann: 1927–1928

Objekt bývalé přádelny, stav v roce 2013

[ foto: NPÚ, Michaela Ryšková ]

Továrna byla budována Franzem Hoffmannem od roku 1888. Jako jeden

z prvních provozních objektů byla v letech 1888–1889 postavena krnovským

stavitelem a architektem Josefem Hartelem přádelna. V roce 1916

továrnu získala Akciová společnost Spojené továrny vlněného zboží a.s.

se sídlem v Brně. Ta ve 20. a 30. letech areál továrny postupně modernizovala

a budovala další výrobny (tkalcovnu, barevnu a úpravnu zboží).

V roce 1937 byla postavena nová třípodlažní přádelna se železobetonovými

stropy, maximálně prosklená. Vzhledem k tomu, že počátkem 30. let

byly na dovoz příze uvaleny vysoké celní poplatky, kupuje brněnský továrník

Paul Himmelreich v roce 1934 továrnu na sukno bratří Rädlerových

v Linzi-Kleinmünchenu. Provoz mu zde řídil Johann Nemella, kterého

Himmelreich najal z továrny na ovčí vlnu v Krnově. Spojené továrny vlněného

zboží a.s. měly v továrně v Linzi-Kleinmünchenu detašovanou

výrobu. Tak se pravděpodobně stalo, že Felix Augenfeld a Karl Hofmann,

kteří pro Paula Himmelreicha častěji pracovali, navrhli v roce 1926 v Krnově

dům pro ředitele a úředníky. Na konci druhé světové války byla

část objektů při ústupu německé armády zničena. Po znárodnění byl

areál spolu s dalšími továrnami začleněn do národního podniku Karnola.

/ VL /

Pro zámožného továrníka Paula Himmelreicha a jeho ženu Mariette navrhli

vilu Karl Hoffman a Felix Augenfeld v roce 1927. Stojí na svažitém

pozemku v horní části ulice Schodové, který Paul Himmelreich koupil za

390 000 korun. Pozemky v této části Brna patřily k nejdražším. Loosův

vliv je v návrhu méně patrný – snad v trámovém stropu haly nebo v zábradlí

schodiště do zahrady. Dům působil jednoduše, klidně a kultivovaně,

materiály byly pečlivě voleny. I zahradě byla věnována velká pozornost.

Stavbu provedla firma Frank a Weiss a instalace renomovaná firma

J. L. Bacon, která o rok později dodala teplovzdušné vytápění a chlazení

i do vily Tugendhat. Na základě Benešových dekretů byla 2. 3. 1949 nad

vilou zavedena národní správa, správcem byla ustanovena Spořitelna

a záložna v Brně. V roce 1981 byl dům necitlivě rekonstruován a nyní

slouží jako ústav pro osoby se zdravotním postižením. / VL /

Zahradní průčelí vily,

stav v roce 1931

[ reprofoto: Moderne

Bauformen, 1931 ]

Zahradní průčelí vily, stav v roce 2020

[ foto NPÚ, Petr Svoboda ]

Zahradní průčelí domu pro ředitele a úředníky,

stav v roce 1926



49

Dobový průhled z knihovny

do obytné haly


FRIEDRICH

(BEDŘICH)

EHRMANN

* 29. 3. 1895

Ostrovec (Rakousko-Uhersko/Čechy)

† 28. 10. 1981

Detroit (USA)

Schema napojení pitné

a užitkové vody, 1927

[ reprofoto: archiv Brněnských

vodáren a kanalizací ]

Friedrich Ehrmann se řadí k pražským

německy hovořícím architektům. Byl synem ve

Vídni působícího inženýra Alberta Ehermanna.

Studia architektury na vídeňské Technické

univerzitě, absolvovaná v letech 1913–1921,

Friedrich Ehrmann

[ reprofoto: MyHeritage ]

mu přerušila válka. V této době se předpokládá zkušenost s Loosovou

soukromou stavební školou. Blízké vztahy s Adolfem Loosem dokládá

až Ehrmannova účast na oslavě Loosových 60. narozenin pořádaných

v pražském Společenském klubu. Vedle signatury Ehrmannova

bratrance Leopolda je na listině účastníků rozpoznáván i jeho

podpis. Je rovněž ztotožňován na několika společných fotografiích

pořízených při této významné události Loosových příznivců.

Na přelomu 20. a 30. let je Ehrmann uváděn jako profesor na pražské

německé technice. Jeho osudy po přijetí říšských diskriminačních

zákonů (1933) a jejich následném zavedení i na československých

německojazyčných školách nejsou blíže známy. Jisté je, že ještě

v roce 1936 jej bylo možné dohledat v pražském adresáři pod jménem

„Bedřich“ (v obchodním styku užíval i formu Fritz) v domě č. p. 41

v Lützowově (dnešní Opletalově) ulici. Následně, pro svůj židovský

původ, emigroval a usadil se ve Spojených státech, kde i zemřel a je

pochován v Detroitu. / MŠ /

Půdorys přízemí

[ reprofoto: Moderne

Bauformen, 1931 ]

50 NÁSLEDOVNÍCI ADOLFA LOOSE 51

FRIEDRICH (BEDŘICH) EHRMANN

Palác Fénix

Praha, Václavské náměstí 802/2

Friedrich Ehrmann, Josef Gočár: 1927–1930

Filiálka Phönix

Hradec Králové, Ulrichovo náměstí 762/5

Friedrich Ehrmann, Josef Gočár: 1929–1930

Palác Fénix z Václavského náměstí, 2007

[ foto: NPÚ, Alena Řičánková ]

Všeobecného uznání se Ehrmannovi dostalo monumentální stavbou,

hojně publikovanou v domácích i zahraničních periodikách, pro rakouskou

pojišťovnu Phönix. Na exponovaném nároží ústícím do Václavského

náměstí navrhl střídmou dominantu víceúčelového domu s kinem

a pasáží v přízemí. Nepravidelnost parcely po dvou stržených objektech

a komplikovanost svažitého terénu se promítly do náročného půdorysného

a výškového rozvržení budovy. Ke konstruktivistickému vzhledu

napomohly investorem vyžádané změny, jako fasáda od Josefa Gočára

a odvážný železobetonový monolitický skelet od profesora vídeňské

techniky Nowaka. Přes tuto autorskou peripetii se stavba hlásí bohatě

zařízenými interiéry k Loosově materiálovému pojetí precizním zapracováním

kamenných prvků, elegantních detailů v kovu, užitím oblých

skel a originálního osvětlení. Mozaikovou výzdobu provedla podle návrhu

Rudolfa Kremličky Marie Foersterová. Vedle tohoto paláce se Ehrmannovi

připisuje i budova dnešního hotelu Fénix v ulici Ve Smečkách 596/2.

/ MŠ /

Do pojetí vnějšího vzhledu filiálky pro pojišťovnu Phönix, a tentokrát

i objemového řešení budovy, Ehrmannovi znovu zasáhl Josef Gočár. Ten

již v roce 1925 zvítězil v soutěži na podobu nově budovaného Ulrichova

náměstí. Náměstí protíná hlavní třída, okolo níž jsou na první pohled symetricky,

v detailu naopak asymetricky, rozvrženy strohé objemy budov.

Východní a západní vstupy do moderního centra města uvozují čtyři převyšující

siluety staveb, v nichž byly situovány banky a pojišťovny zvučných

jmen. Do těchto kontur se museli jednotliví architekti ve svých půdorysných

a objemových řešeních, ale dokonce i v detailech faariálovém řešení

od pražského projektu. Opakovaně užil slovenského travertinu, oblých

tvarů a ušlechtilého zpracování kovových prvků pro maximální účinek

reprezentativnosti stavby. / MŠ /

Dobový pohled na Ulrichovo náměstí

s pojišťovnou Phönix vlevo

[ reprofoto: Umění III 1929–1930 ]

Fotografie z doby krátce před dokončením

[ reprofoto: Bau- und Werkkunst, 1929–30 ]

Interiér stavby krátce po zařízení

[ reprofoto: Bau- und Werkkunst 1929–30 ]

Budova z Ulrichova náměstí, 2020



53

Grossova vila

Praha-Bubeneč, Charlese de Gaulla 915/27

Jaroslav Polívka, Friedrich Ehrmann: 1929–1930

Zahradní fasáda [ reprofoto: archiv ÚMČ Praha 6 ]

Poslední stavbou, na které je doložitelná Ehrmannova spoluúčast, je vila

pro „vrchního ředitele“ Bedřicha Grosse. Stavební projekt je signován

bubenečským inženýrem – stavebním podnikatelem Jaroslavem Polívkou.

Ten je oceňován především pro řadu pozoruhodných konstrukčních

řešení staveb, jak z meziválečné doby, tak z poválečné spolupráce

s F. L. Wrightem. Klasicky pojatá vilka se nevymyká svými formami

z dobového standardu. Přesto zaujme oblými detaily šambrán, které lze

o dekádu dříve spatřit v díle Ernsta Wiesnera. Oblé tvary vikýřů ve valbové

střeše naopak evokují již dávno opuštěný obloučkový styl – patrné

jsou i u dalších zdejších vilek podepsaných Polívkou. Přes tyto vzdálené

reminiscence lze stavbu zařadit do okruhu vilových staveb čerpajících

z tradic anglického domu tlumočených Hermannem Muthesiusem.

/ MŠ /

LEOPOLD

MOSTNÝ

EHRMANN

* 6. 3. 1886

Strakonice (Rakousko-Uhersko/Čechy)

† 11. 4. 1951

Chicago (USA)

Leopold Ehrmann se řadí, stejně jako jeho

bratranec Friedrich Ehrmann, k německy

hovořícím architektům působícím v Praze.

Narodil se do židovské rodiny, jeho otec Josef

Leopold Mostný Ehrmann na imigračním

dokumentu, USA, 1941


Ehrmann (pocházel z Ostrovce u Písku) provozoval ve Strakonicích (Velké

náměstí 145) obchod s galanterií. V Plzni absolvoval státní reálku, po které

následovalo studium oboru stavitelství na vídeňské technice (od ročníku

1904/1905). Válečná léta nejsou objasněna, ale lze předpokládat, jako u řady

dalších jeho generace, vojenskou službu. 7. ledna 1918 se ve Vídni oženil

s Kamilou roz. Voglovou, která pocházela z Písku. Po válce se Ehrmann

zapsal na Loosovu soukromou školu (ročník 1920/1921). Údajná studia

na pražské německé technice nejsou nijak doložena. Od roku 1924 jsou

známy jeho první práce v Praze. Úzce spolupracoval s pražskými židovskými

obcemi, pro něž upravoval budovy a synagogy jejich novým požadavkům.

Pro Nový židovský hřbitov na Olšanech navrhl komplexní zázemí při

jeho rozšiřování a vytvořil několik náhrobků, mezi nimiž je nejznámější

náhrobek ve tvaru šestihranného krystalu pro rodinu Franze Kafky (1924).

Podle listiny účastníků byl přítomný na oslavě Loosových 60. narozenin

pořádaných v pražském Společenském klubu. Na konci 30. let je uváděn

na pražské adrese Dittrichova 27. V tuto dobu spolupracoval s Františkem

Zelenkou (zahynul v koncentračním táboře) na své nejprestižnější zakázce –

novostavbě nájemního domu s obchody (1937–1938). V roce 1940 emigroval

s manželkou přes dominikánské Santo Domingo na lodi Coamo do Spojených

států, kde se usadil a dožil v Chicagu. / MŠ /

Uliční průčelí, 2006

[ foto: Foibos Books ]


55

Úpravy smíchovské synagogy

Praha, Plzeňská 290/3

Leopold Ehrmann: 1930–1931

PAUL

ENGELMANN

Snímek z doby krátce po výstavbě

[ reprofoto: Forum, 1934 ]

První synagoga provedená v byzantském slohu (po 1848) byla po několika

letech užívání pro zchátralost uzavřena a později ji pohltil rozšiřující

se Ringhofferův závod. Nová budova (1861–1863) byla za poskytnutí

prostředků Franze Ringhoffera vystavěna v novorománském stylu už na

současném místě; interiéry byly provedeny jako maurské. Typologicky se

jednalo o adaptaci tzv. čtyřsloupové (baldachýnové, polské) synagogy.

Mezi válkami uvažovala rozrůstající se obec o novostavbě mimo průmyslovou

oblast. Nakonec přistoupila k úpravám, které navrhl Leopold Ehrmann

(projekt 1928). Původní část byla doplněna o kubickou přístavbu na

pilířích, která harmonicky doplnila nárožní partii v duchu expresionismu

s orientálními prvky (snad pod vlivem vídeňské synagogy v Hietzingu).

Vnější podoba celé stavby, oproštěná od tvarosloví židovských svatostánků,

byla sjednocena purizující omítkou z umělého kamene, kde se

jediným dekorativním prvkem staly nápisy v češtině a hebrejštině provedené

v granitu. Za loubím se nacházel vestibul, v druhém podlaží ženská

galerie a ve třetím zasedací místnost obce. Smíchovská synagoga si na

rozdíl od karlínské, kde Ehrmann interiér upravil puristicky, ponechala

původní vnitřní části bez zásahů. Během války a po válce se zde nacházel

sklad; v dnešní době zde sídlí archiv Židovského muzea. / MŠ /

* 14. 6. 1891

Olomouc (Rakousko-Uhersko/Morava)

† 5. 2. 1965

Tel Aviv-Jaffa (Izrael)

Paul Engelmann se narodil do německy

hovořící rodiny olomouckých obchodníků

židovského vyznání. Po absolvování

olomouckého reálného gymnázia se zapsal na

vídeňskou techniku (1910), kterou opustil záhy

po otevření Loosovy soukromé školy (1912).

Stal se jedním z jeho prvních žáků; absolvoval

zde tři roky a i později k němu měl Adolf Loos

vřelý vztah. Za první světové války byl zbaven

Paul Engelmann

[ reprofoto: archiv Centra pro výzkum

německé moravské literatury ]

vojenské služby, jelikož si v mládí léčil tuberkulózu. Zdravotní stav jej

zachránil před tvrdším trestem za veřejné protesty proti válce a vojenské

povinnosti. Částečně působil jako Loosův asistent (1912–1921);

ke konci války byl výpomocným kresličem u olomouckého městského

stavebního úřadu. Engelmann měl po celý život široké spektrum zájmů

od filozofie, literatury až po architekturu. Tomu odpovídala i jeho

četná přátelství mezi intelektuály, mezi nimiž vynikalo to s Ludwigem

Wittgensteinem (od 1916), ke kterému dopomohl Loos. S tímto vlivným

filozofem vypracoval své nejuznávanější dílo, vídeňský dům-palác

Stonborough-Wittgenstein. Engelmannovy univerzální zájmy vedly

k menšímu množství architektonických realizací. Přesto se na Moravě

dochovalo několik jeho děl. Od mládí tíhl k sionismu, a proto s rostoucím

politickým napětím emigroval po smrti své matky do Palestiny (1934).

Zde se zabýval návrhy nábytku, provedl několik domů a několik

nerealizovaných projektů pro Haifu. / MŠ /

Vestibul

[ reprofoto: Forum, 1934 ]

Synagoga od severozápadu

[ foto: NPÚ, Vratislav Nový ]


57

PAUL ENGELMANN

Návrh vily na škole A. Loose

Paul Engelmann: okolo 1913, nerealizováno

Návrh vily Konstandt

tř. Spojenců, Olomouc

Adolf Loos, Paul Engelmann: mezi 1916–1919, nerealizováno

Půdorysy jednotlivých

podlaží

[ reprofoto: Der Architekt,

1913 ]

Podle Loosova zadání vytvořil Paul Engelmann na soukromé Bauschule

práci parafrázující „dům umělce“ od Otto Wagnera (první vila v Penzingu,

1888) rozvíjející oblíbené palladiánské téma villa suburbana. Wagneriánsky

zopakoval jónský řád s lodžií v přísně symetrickém průčelí, ke

kterému bylo přivedeno dvouramenné schodiště vyrovnávající převýšení

terénu. Vnitřnímu prostoru měla dominovat krytá dvorana s navazujícími

místnostmi – v druhém podlaží měly být pokoje zpřístupněné ochozem.

V půdorysném uspořádání opustil Engelmann anachronickou osovou

přísnost historismu a podřídil velikost místností čistě jejich účelu. V rozvrhu

lze vystopovat náznaky raumplanu, především v přízemí při vstupu

z haly-dvorany do jídelny. Klasicistní střídmost Engelmannovy školní

práce podtrhují kopie basreliéfů doplňující hladkou uliční fasádu. Ty byly

pravděpodobně inspirovány jemně profilovanými antickými díly, které

v tuto dobu Adolf Loos s oblibou ve svých tradicionalisticky pojatých

projektech uplatňoval. / MŠ /

Model vily

[ foto: Muzeum umění Olomouc ]

Pohled na průčelí vily [ reprofoto: Der Architekt, 1913 ]

Manželé Hermann a Adele Konstandtovi si v roce 1916 zakoupili pozemek

poblíž olomouckého městského parku na tehdejší prestižní

Johannesgasse (dnes tř. Spojenců). Hermann Konstandt byl movitým

obchodníkem s kůží, jehož podnik měl sídlo na nedalekém náměstí

sv. Mořice. Okolnosti zadání zakázky, u které Adolf Loos označil Engelmanna

za spoluautora, nejsou zcela objasněny. Předpokládají se kontakty

mezi rodinami Konstandtových a Engelmannových; snad přispělo Engelmannovo

zaměstnání na olomouckém stavebním úřadě během války.

S oslovením Adolfa Loose mohla souviset jeho předchozí přednáška pro

olomoucké kasino (1913). Lokalita historizujících vilek, pro níž byl objekt

navržen, předurčovala vnější vzhled stavby. Loosova soudobá náklonnost

k extravagantním tvarovým kompozicím je zde nahrazena tradičně pojatým

uzavřeným objemem, který je patrný na pozdějším Ruferově domě

ve Vídni. Klasicizující charakter podtrhuje křehký a elegantní Erechtheion

v podobě arkýře, citace antických vlysů osazených do čisté fasády a girlandy

obíhající pod korunní římsou. Půdorysy projektu stavby, nesoucí

Engelmannův rukopis, předkládají progresivní raumplan s těžištěm v hale

(ke které je přivedeno monumentální schodiště) a navazujících reprezentativních

místnostech; druhé podlaží mělo sloužit výhradně soukromí

rodiny. Vila nebyla realizována, ale ještě na konci 20. let bylo o její stavbě

Konstandtovými uvažováno. / MŠ /

Pohled na průčelí vily

[ reprofoto: Památky a příroda, 1978 ]

Půdorys přízemí

[ reprofoto: Památky a příroda, 1978 ]


59

PAUL ENGELMANN

Müllerův dům

Olomouc, Černochova 148/6

Paul Engelmann: 1927–1928

Guttmannův rodinný dům

Ostrava, Michálkovická 1373/48

Paul Engelmann: 1932

Jihovýchodní průčelí, 70. léta 20. stol.

[ reprofoto: Památky a příroda 1978 ]

Vladimír Müller byl ředitelem olomouckého Pozemkového ústavu.

Mezi Engelmannovými zadavateli má zvláštní postavení, jelikož nebyl

židovského původu. Paul Engelmann pro něj navrhl úsporný rodinný

dům odrážející Loosovu filozofii o skromném bydlení, které přesto

upřednostňuje náročnější organizaci interiéru před podobou exteriéru

stavby. Ústředním bodem Engelmannova návrhu je společenská hala

s „pódiem“ důvtipně aplikující v měřítku rodinného domku jinak velkorysý

a reprezentativní raumplan. Ušlechtilé detaily ve dřevě svojí strukturou

a barevností podtrhují členění hlavního prostoru do sekcí. Obytné části

tak souzní s intimitou vnitřních prostor skromnějších Loosových staveb.

Geometrický rozvrh otvorů na fasádě dává stavbě jedinečný vnější výraz

a zevnitř dojem provzdušněného interiéru. Vyvážené proporce domu

zdůrazňují mírně prolomená nároží v náznaku rizalitů a vložená terasa,

která je obligátním rozšířením soukromé ložnice domu v druhém podlaží.

Dům se zásluhou svého majitele dodnes nachází ve výjimečně zachovaném

stavu. / MŠ /

Západní nároží vily

[ foto: Muzeum umění Olomouc, Zdeněk Sodoma ]

Interiér s viditelným raumplanem

[ foto: Sborwitz architekti, Markéta Lehečková ]

Josef Vilém Guttmann byl majitelem ostravské papírnické firmy. Dům,

který pro něj Paul Engelmann navrhl, prošel řadou poválečných změn,

které setřely jeho původní vzhled a dispoziční řešení. Dvoupodlažní

stavba s plochou střechou je situována ve svahu. V prvním patře, ve

vnitřním nároží, skryta pohledům z ulice, je zasazena terasa rozrušující

kompaktní kubický tvar stavby. Vyvážené členění fasád bylo akcentováno

horizontálními pásovými okny, která jsou dnes rozdělena do menších

ploch. Dům byl koncipován pro dva samostatné byty. Tomu odpovídají

původně zamýšlené samostatné vstupy a dvě vnitřní dřevěná schodiště

propojující společenské prostory v přízemí se soukromou částí v druhém

patře. / MŠ /

Severní nároží

[ foto: NPÚ, Roman Polášek ]


61

Dům Ellinor Ruth

Goldmannové

Olomouc, Pod Lipami 532/15

Paul Engelmann: 1932

Uliční průčelí, historický snímek

[ reprofoto: soukromá sbírka ]

Realizace této jednopatrové stavby, která byla postavena současně s vedlejší

navazující vilou se dvěma byty, se pravděpodobně pojí s domnělým

Grossovým domem v Lipníku nad Bečvou, jehož autorství je Engelmannovi

připisováno a jehož existence je neobjasněna. Ellinor Ruth Goldmannová

byla nevlastní dcerou inženýra Leo Josefa Grosse, čímž mohl

vzniknout dojem o návrhu dvou staveb, namísto jedné pro členy rodiny

(blíže Pavel Zatloukal). Dům E. R. Goldmannové vykazoval obdobné architektonické

ztvárnění jako Müllerův dům. Jednalo se o skromně působící

kubickou stavbu na půdorysu tvaru písmene L s proporčně vyváženými

fasádami a kultivovaným detailem. Plochá střecha využívaná k pobytu

byla zpřístupněna přístavkem (dnes dostavěn do úrovně sousedního

domu dalším patrem). Předstupující rizalit měl z boku hlavní vstup, který

byl krytý konzolou balkonku v prvním patře (dnes je toto řešení zcela

zrušeno a vstup přesunut na druhou stranu stavby přistavěným zádveřím).

Minimalistická dispozice absentovala prvek raumplanu, ale přesto

disponovala veškerým zázemím pro novomanželku Goldmannovou, její

rodiče a služebnou. Utilitární úpravy z pozdějších dob naprosto setřely

harmonické architektonické provedení vytříbeného vnitřního plánu stavby

a vnější reprezentativní podoby domu. / MŠ /

JACQUES

GROAG

* 5. 2. 1892

Olomouc (Rakousko-Uhersko/Morava)

† 28. 1. 1962

Londýn (Spojené království)

Jacques Groag byl významným žákem Adolfa

Loose s původem v asimilované židovské

rodině obchodníků a sladovníků z Olomouce.

Po maturitě, v roce 1910, nastoupil na obor

stavitelství na vídeňské technice, které mu

přerušila válka. Během vojenské služby

získal na východní frontě vyznamenání za

Jacques Groag, Londýn, kolem 1950

[ reprofoto: The Architect’s Journal, 1962 ]

statečnost – prožil zde traumata, která

ho provázela celý život. Po válce dokončil

studia na technice (1919). Rovněž navázal

na předválečné návštěvy Loosovy Bauschule. Praxi získal ve vídeňské

stavební kanceláři Fritze Kellera (1921–1926), po které následovala

nezávislá architektonická činnost ve vídeňském Döblingu ( 1926–1938).

Jako stavbyvedoucí se podílel na realizaci Wittgensteinova vídeňského

domu (1926–1929) od Paula Engelmanna a Mollerova domu od Adolfa

Loose (1927). Četných publikací se dočkal jeho dvojdům pro vídeňské

sídliště Werkbundu (1932).

Po anšlusu Rakouska působil krátce v Praze (1938–1939), rodišti jeho

ženy Jacqueline (dříve Hilde Blumberger, roz. Pick), odkud emigrovali

do Británie. Zde se zabýval především návrhy interiérů a s manželkou

textilnímu designu. Vyučoval na londýnské Hammersmith School for

Arts and Crafts (1955–1960). Mezi Loosovými žáky vyčníval osobitým

tvůrčím přístupem k tezím svého učitele a velkým počtem realizací, jak

v jeho rodišti v Olomouci a na Moravě, tak ve Vídni.

Byl vyhledávaným interiérovým návrhářem, silně ovlivněný Loosovým

estetický cítěním, který přinášel z vídeňského prostředí nové podněty

na Moravu. / MŠ /

Uliční průčelí, dnešní stav

[ foto: Martin Wolf, CC BY-SA ]


63

JACQUES GROAG

Vila Emo Groaga

Olomouc, Mozartova 454/36

Jacques Groag: 1927–1928

Stav domu po dokončení

[ reprofoto: Muzeum umění Olomouc ]

Interiér domu – salon s jídelnou v pozadí

[ reprofoto: Innen-dekoration, 1935 ]

Vila pro staršího bratra Emanuela (Emo) Groaga byla prvním nezávislým

Groagovým návrhem. Projekt a realizaci doprovázely Groagovu vídeňskou

spolupráci s Paulem Engelmannem a Adolfem Loosem. Pravděpodobně

se s nimi podílel na projektech (jak domu Wittgenstein, tak domu Moller),

ale s jistotou vedl jejich stavbu. Olomoucká rodinná vila zasazená do

rozlehlé zahrady reprezentovala v nově vzniklé čtvrti soudobou stavební

kulturu vyšší střední třídy. Hmotovou skladbou domu se připomínaly

starší Loosovy nerealizované středomořské vily. Groag citoval Loosův

vídeňský Mollerův dům – napodoboval jej odměřeným symetrickým

uličním průčelím (v redukované podobě bez arkýře) a prostorovým řešením,

aniž by užil raumplanu (s centrem v rozlehlém hudebním salonu, na

který navazovala jídelna a na opačné straně terasa otevřená do zahrady).

Osobitě „groagovské“ bylo vybavení interiéru stavby. Elegantní strohý

nábytek, odlehčený jasnými přímými liniemi, připomínal spíše zařízení

domů školou Bauhaus, než Loosovým žákem. Ještě v roce 1938 navrhl

Groag na domě úpravy. Původně vysoce kultivovaná stavba se do dnešní

doby zachovala v poválečnými úpravami znehodnocené podobě po

přestavbě na bytový dům. V péči o rodinný majetek se Jacques Groag

angažoval rekonstrukcemi olomoucké sladovny v Týnečku (1923), kterou

Groagové vlastnili od roku 1870. Po jejím vyhoření v roce 1931 stál při

její opětovné obnově (1935). Dnes již neexistující budova se nacházela

v místech současné autobusové točny. / MŠ /

Interiér domu – jídelna se salonem


Dnešní stav, uliční průčelí


Řez domem

z původní projektové

dokumentace

[ reprofoto: Muzeum

umění Olomouc ]


65

JACQUES GROAG

Vila Bermann

Olomouc, Vídeňská 959/18

Jacques Groag: 1929

Vila Pauly a Hanse

Briessových

Olomouc, Na Vozovce 549/12

Jacques Groag: 1933

Návrh vily H. Konstandta

od A. Loose a P. Engelmanna


Bermannovi patřili k majetným sladovnickým rodinám v Olomouci. Byli

úzce provázáni obchodními a rodinnými pouty s Briessovými. Na ulici

Vídeňské, která vznikla po zbouraní městských hradeb, jim patřila jedna

z pěti historizujících vil (1895–1898) navržených architektem Jakobem

Gartnerem. Groagova vila pro Bermannovy zdánlivě představuje jiný

inspirační zdroj, než Adolfa Loose. Jacques Groag sice dále nerozvíjel

nedávno užité Loosovy vzory na vile pro svého bratra, ale přesto se Loosovi

přiblížil klasickým pojetím jeho nerealizované Konstandtovy vily. Vila

svým kompaktním objemem a vyváženými proporcemi korespondovala

s pracemi Loosovy vídeňské školy. Na dvoupodlažním objektu se namísto

ploché střechy a teras uplatnila plytká valbová střecha a lodžie posazená

v ose fasády. Klasické proporce zdůraznilo vyvýšené první podlaží, užití

korunní římsy a pravidelný přísně symetrický rozvrh otvorů průčelí. Budova

byla zcela bez dekoru. Tradicionalistické vyznění luxusně zařízené

vily oslovilo pohlaváry německých okupačních sil, kteří si zde přisvojili

byty. V dnešní době je stavba v neutěšeném stavu. Podle náznaků probíhajících

oprav lze předpokládat její další architektonický úpadek. / MŠ /

Briessovi patřili k nejzámožnějším rodinám v Olomouci. Od 19. století byli

aktivní v prosperujícím sladovnictví a později ve výrobě butanolu. Na ulici

Vídeňské vlastnili dvě vily (1895–1896) navržené významným architektem

Jakobem Gartnerem. S Groagovými je pojily obchodní aktivity, které

v osobě Jaquese Groaga přerostly v návrh dvou rodinných vil. Mohutný

hranol stavby pro manžele Briessovy připomíná skromnější verzi Engelmannova

vídeňského Wittgensteinova domu. Výraz olomoucké stavby se

mění z každé strany objektu různými tvary oken, jejich absencí, nebo

naopak akcentací v podobě arkýřů. Kolmé situování k uliční čáře umožnilo

rozvinutí vnitřní dispozice podél centrálně umístěné chodby. Dva

totožné pětipokojové byty měly hlavní společenské místnosti situovány

k uličnímu průčelí, naopak k zahradě se obracely místnosti soukromé.

Groagova jedinečnost spočívala ve vzájemném ovlivňování zdánlivě nesouvisejících

architektonických poloh, ve kterých se během své tvorby

nacházel. Absence raumplanu v návrhu stavby zákonitě neznamenala

opuštění Loosových vzorů, užití klasicizujících momentů odcizení se

moderně, nebo precizace vnitřního prostředí nevedla k banalitě vnější

podoby stavby a naopak. Obdobně na pomezí několika poloh koncipoval

poslední olomouckou stavbu. Dvougenerační vilu s podobou rodinného

domku pro Franze Briesse (1936–1937) umístil do území tak, že tvořila

pandán vile Dubských (1934–1935). / MŠ /



Situace a pohledy z původní projektové dokumentace



[ reprofoto: archiv NPÚ ]




67

JACQUES GROAG

Vila Rudolfa Seidlera

Olomouc, Václavkova 603/2


Dnešní stav, zahradní průčelí


Rudolf Seidler byl obchodníkem s uhlím. Jacques Groag pro něj již

dříve zařizoval interiér olomouckého bytu (1927), na kterém se později

pravděpodobně podílel i Paul Engelmann (1929). V rozrůstající se vilové

čtvrti si Seidlerovi nechali od Groaga navrhnout moderní dům. Tato vila

patří ke stavbám, které se odkazují k tvorbě Adolfa Loose a Paula Engelmanna.

Objekt lze přirovnat ke komornější Winternitzově vile v Praze

(1931–1932) nebo Müllerově domu v Olomouci (1927–1928). Groagova

olomoucká vila je zasazena v zadní partii rovinatého pozemku. Terasami

je mírně natočena k ulici. Jacques Groag jednoduchou skladbu hranolů

určenou jasnými liniemi oživil umístěním moderně formulovaného arkýře

do asymetricky komponované fasády. Interiér uspořádal v duchu

raumplanu s komunikačním centrem ve schodišťové hale. Na výškové

proměny společenských místností v přízemí reagoval odstupňováním

rozlehlé terasy tvořící propojení se zahradou. Do druhého podlaží vložil

soukromé pokoje a výraznou pobytovou terasu. Zařízení interiérů je typické

jeho smyslem pro lehkost. Vzdušné uspořádání, materiálová čistota

a tvarová čitelnost jsou v opozici k Loosově plnosti. V obou případech

bylo vždy cílem autorů vytvořit svými vyjadřovacími prostředky dojem

pohodlí, útulnosti a domáckosti. Vila zapůsobila na Martu Dubskou,

manželku Rudolfa Dubského, do takové míry, že si nechali od Jacquese

Groaga navrhnou vlastní vilu (1934–1935). / MŠ /

Detail s lodžií [ reprofoto: Innen-dekoration, 1937 ]

Zahradní průčelí, 1937




Řezy z původní projektové dokumentace


Pohledy z původní projektové dokumentace



69

JACQUES GROAG

Víkendový dům

Otto Eislera

Ostravice 456


Rodinný dům Gustava Šebora

Praha, Na Hřebenkách 2365/41

Jacques Groag: 1938

Dnešní stav [ foto: NPÚ, Tomáš Nitra ]

Stav domu po dokončení [ reprofoto: Innen-dekoration, 1937 ]

Otto Eisler byl chemik pocházející z Prahy, jemuž Jacques Groag zařizoval

interiér bytu v Ostravě (1933). Eislerovu domu předcházela podobná

úloha, které se Groag zhostil pro Waltera Pollaka. Nejprve mu zařizoval

olomoucký byt (1929). Následně mu v Bělkovickém údolí u Olomouce

navrhl dřevěný víkendový dům na kůlech (1930) – tyto vzdušné rekreační

stavby byly obvyklé na březích Dunaje. Dům pro Otto Eislera v letovisku

pro zámožné Ostravany je naopak zasazen ve svažitém terénu. Obdobně

stavby sloužící trávení volného času umisťoval ve vyvýšené poloze i Adolf

Loos – dům Spanner v Gumpoldskirchenu (1923) nebo dům Khuner

v Payerbachu (1930). Jacques Groag reagoval na zdejší terénní podmínky

rozvinutým půdorysným plánem po vrstevnici kopce, podobně jako Ernst

Anton Plischke u domu Gamerith na Attersee (1933–34). Opuštěním

ortogonální skladby kubických hmot a jejich natočením se přiblížil dynamice

barokního letohrádku. Objekt s rovnými střechami tak pozbyl

Loosova puristického vyznění. Měkkými zaoblenými formami jej proto lze

přiřadit k proudu jiné moderny. Proporce domu oživil organickou lodžií,

z které jsou působivé pohledy na kopcovitou krajinu. Její centrální umístění

v rozvrhu stavby umožnilo důvěrné propojení elegantně zařízeného

interiéru s venkovním prostorem a svažitou zahradou. Zadní převýšená

část domu se odkazuje na Loosovy principy, ale rovná střecha pod ní

zastává primární funkci bez dalšího využití jako pobytové terasy. / MŠ /

Dům pro Gustava Šeboru, který byl ředitelem litvínovských závodů, je poslední

realizací Jacquese Groaga na našem území. Projekt provedl během

krátkého pobytu v Praze po anšlusu Rakouska. Využil zde obdobného

konceptu vily, kterou navrhl pro rodinu Rudolfa Dubského (1934–1935).

Obě tyto stavby připomínají benátské vily kompaktním objemem a nízkou

valbovou střechou. Strohá forma doplněná o asymetrické členění fasády

je blízká Groagově poloze vycházející z pozdního Loosova díla. V obou

případech využil J. Groag místních podmínek k propojení stavby s okolím

– olomouckou vilu ukrývá hluboko do poklidné zahrady mimo uliční

čáru (jak je u něj u menších staveb zvykem, aby vynikly) a u pražského

domu využívá dominantní vyvýšené polohy k pohledům do urbanizované

krajiny. Interiéry rozšiřuje terasami a lodžiemi. Moderně formulovanými

prosklenými arkýři vytvořil těžiště kompozice jak z interiéru, tak z exteriéru.

V Olomouci umístil arkýř na osu stavby a v Praze do nároží.

Vnitřní dispozice vycházela ze soudobých požadavků na moderní byt, jak

je patrné u Groagových vil pro Briessovy. Klasicistní vyznění těchto dvou

realizací v závěrečné fázi Groagova působení ve středoevropském prostoru

lze hledat v Bermannově vile. Šeborův rodinný dům je dlouhodobě

opuštěný, interiéry jsou vybydlené, z čehož lze předpokládat jeho další

úpadek. Navíc je v trvalém ohrožení přestavbou (od 2008). Vila Dubských

si stále zachovává své architektonické hodnoty. / MŠ /

Dnešní stav [ foto: Pavel Hroch ]

Interiér obývacího pokoje

[ reprofoto: Innen-dekoration,

1935 ]

Půdorys stavby

[ reprofoto: Innen-

‐dekoration, 1937 ]


71

ALFONS

HETMANEK

* 7. 8. 1890


† 1. 5. 1962

Vídeň (Rakousko)

FRANZ

KAYM

* 20. 6. 1891

Moosbrunn (Rakousko-Uhersko/Rakousko)

† 12. 2. 1949

Vídeň (Rakousko)

Se stavitelstvím začal velmi brzy. Ve 14 letech

prošel jako učeň tříletou zednickou průpravou

u stavebního mistra Adolfa Micheroli ve

Vídni a již 14 dní po maturitě na státní

průmyslové škole nastupuje jako kreslič

k městskému architektovi Oskaru Reinhartovi.

V letech 1912–1915 prohlubuje svoje vzdělání

na vídeňské Akademii výtvarných umění

u profesora Otto Wagnera. Ještě během studia

získává Zlatou medaili a Zvláštní ocenění

akademie výtvarných umění a po perfektně

provedené závěrečné práci Umělecký rozkvět

zábavního areálu Kaisergarten v Prater-Lustgarten ve Vídni získává

absolventský diplom, na který Otto Wagner připisuje: výrazný talent

a obzvláštní píle. Někdy v té době absolvoval též kurzy u Adolfa Loose.

Po válce Hetmanek pracuje jako nezávislý architekt, v roce 1920

zakládá společnou kancelář s Franzem Kaymem, rovněž Wagnerovým

žákem. Pro oba je toto období velmi úspěšné. Jejich profesní záběr

je široký, velký důraz kladou na výstavbu obecního bydlení ve Vídni.

Spolupráce trvá do roku 1935. Po druhé světové válce Hetmanek ve

své tvorbě úspěšně pokračuje. Jeho krédo – jasné jednoduché formy

s důrazem na funkčnost – naplno zaznívá z jeho poslední dokončené

práce, vlastního víkendového domu v Puchbergu na Schneebergu.

/ VL /

Alfons Hetmanek


Pocházel z venkova. Nejprve studoval na

Císařské a královské státní obchodní škole

ve Vídni, ale již zde se začal projevovat jeho

zájem o stavebnictví, neboť záhy získává

výuční list cechu zedníků a kameníků

v Perchtoldsdorfu a od roku 1910 je na

Akademii výtvarných umění ve Vídni studentem

Otto Wagnera. Praxi získává jako kreslič

u Huberta Gessnera a Otto Wagnera, mezi

lety 1913 a 1916 je zaměstnán u Huberta

Gessnera a Adolfa Loose. Po návratu z fronty

založil se svým dřívějším spolužákem Alfonsem

Hetmankem společnou architektonickou

kancelář. Oba architekti se zřejmě dobře doplňovali. Kaym byl nápaditý

a kreativní, Hetmanek racionální. Vzájemně je spojoval zájem o bytovou

Franz Kaym na portrétu uloženém

v Rakouské národní knihovně

[ reprofoto: Bildarchiv, ÖNB ]

výstavbu. V roce 1919 napsali studii o bytové reformě Lidská obydlí dnes

a zítra, kde, ovlivněni konceptem anglických zahradních měst, prosazovali

rodinné domy jako nejzdravější a nejlevnější formu bydlení. Ve svých

teoretických úvahách šli ještě dále – velmi jednoduchým a funkčním

způsobem urbanisticky vyřešili fiktivní obytnou čtvrť se 30 000 obyvateli

a navrhli pro ni čtyři různé typy obytných domů a občanskou vybavenost.

Na základě těchto studií získali od města Vídně do roku 1932 celkem

šest objednávek na bytovou výstavbu. Jejich návrhy se vyznačovaly

strohou fasádou mnohdy ale oživovanou štukovými prvky, římsami

a rizality, omítky byly často zdobené kubickými vzory nebo geometrickým

ornamentem. V důsledku hospodářské krize se kancelář Kaym–Hetmanek

v roce 1935 rozpadla. Od roku 1938 pracoval Kaym s architektem

Frankem Schlägerem, svým bývalým zaměstnancem. Přihlásil se k NSDAP

a SS, díky čemuž získal řadu zakázek – ve Vídni nebo na Moravě,

na Slovensku a v Maďarsku, kde projektoval nacistické zbrojní závody.

Po roce 1945 dočasně nesměl pracovat. Nedlouho po válce umírá

na mozkovou mrtvici, jeho kancelář přebírá jeho dcera Brigitte. / VL /


73

ALFONS HETMANEK / FRANZ KAYM

Obytný a obchodní dům

Ostrava-Moravská Ostrava, 28. října 289/2

Alfons Hetmanek, Franz Kaym: 1928

Obytný a obchodní dům v Moravské Ostravě stojí na ulici 28. října a dnes

v něm sídlí mimo jiné Knihovna města Ostravy. Dům si nechali postavit

v roce 1928 Olivie a Heinrich Krestovi. Původně na tomto místě stál neobarokní

Theresienhaus, který v roce 1881 zakoupil dědeček Olivie, Luigi

Facini. Havarijní stav si však vynutil stržení domu a manželé Krestovi

pověřili v roce 1927 zpracováním plánů na novostavbu kancelář Ignatze

Faigla. Výsledný projekt je ale nakonec prací vídeňských architektů

Alfonse Hetmanka a Franze Kayma. Objekt je komponován jako dvě

věže – vyšší s ustupujícími podlažími a nižší s prostornými byty. Věže

jsou osazeny na zvýšeném obchodním parteru, v úrovni prvního patra

propojené vestavbou se sály. V suterénu jsou garáže a sklady. Velkolepou

moderní budovu ale Olivie kvůli finančním problémům v roce 1942

prodává za 4 662 000 Kč. Kupcem byla firma Baťa, která si zde po stavebních

úpravách zařídila gumárenskou výrobu. / VL /

Půdorys přízemí a prvního patra

[ reprofoto: Spisovna odboru stavebního řádu a přestupků, Úřadu městského

obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, Statutárního města Ostravy ]

Řez z původní projektové dokumentace

[ reprofoto: Spisovna odboru stavebního řádu a přestupků,

Úřadu městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz,

Statutárního města Ostravy ]

Dnešní stav – v budově dnes sídlí mimo jiné

Knihovna města Ostravy

[ foto: Arnošt Bik ]


75

Hrobka rodiny Kidery

Ostrava-Vítkovice, hřbitov

Alfons Hetmanek, Franz Kaym, sochař Ferdinand Opitz: 1929, nedochováno

Rudolf Kidery se živil v Ostravě jako stavitel. Pravděpodobně měl menší

stavební firmu, jeho realizace totiž nejsou nijak rozsáhlé. Víme, že nadstavoval

dvoupodlažní obytný dům na ulici Porážkové, přistavoval a adaptoval

jednopodlažní objekt v ulici Kostelní a stavěl obytný a obchodní

dům na ulici Zengrově. V září v roce 1928 byl prokazatelně zaměstnán

na novostavbě obytného a obchodního domu pro manžele Krestovy,

projektované kanceláří Hetmanek-Kaym, jak je patrno z jeho žádosti

o ukládání stavebního materiálu, adresované městskému stavebnímu

úřadu. Když mu v prosinci 1928 zemřela jeho žena Marie, obrátil se

na Alfonse Hetmanka, kterého s největší pravděpodobností ze stavby

znal, a poprosil ho o návrh rodinné hrobky. Hetmanek mu vyhověl, ke

spolupráci si přizval sochaře a designéra Ferdinanda Opitze, který byl v té

době členem vídeňské Společnosti umělců v Künstlerhausu a kterého

znal pravděpodobně ze studií. Hrobka se nedochovala, kámen byl po

úpravách použit na dekoraci jiného hrobu. / VL /

JAN

HUBLÍK

ml.

* 13. 2. 1899

Brno (Rakousko-Uhersko/Morava)

† 1963

Olomouc (Československo)

Jan Hublík ml. strávil většinu života

v Olomouci. Studiem získal titul Ing. arch.

Pracoval ve stavební společnosti svého otce Jan Hublík ml. s chotí

a později ji i vedl. Významná olomoucká


firma realizovala nejprestižnější místní

budovy – krematorium, budovu Železniční

správy či přestavbu hlavního nádraží, ale také budovala řopíky

československého opevnění v úseku Háj ve Slezsku – Štítina (1937).

V letech 1933–1935 Hublíkova firma rovněž prováděla stavbu vily pro

rodinu Briessových – tu nenavrhoval nikdo jiný než Jacques Groag.

Právě tato spolupráce je klíčová z hlediska jeho klimkovické vily.

Je totiž pravděpodobné, že Hublíkova firma se podílela i na dřívějších

Groagových stavbách v Olomouci a okolí, jako byla Groagova

vila (1927), Bergmanova vila (1929) nebo víkendová chata Pollakových

v Bělkovicích (1931). Jan Hublík ml. je tak dalším článkem

v rodokmenu Loosových následovníků, byť se u něj předpokládají spíše

realizační práce. Ve vlastní tvorbě od Loose přejal především vnější

formu, nikoliv práci s vnitřním prostorem. / JG /

Detail se skulpturou F. Opitze

[ reprofoto: Architekturzentrum Wien ]

Dobový snímek

[ reprofoto: Architekturzentrum Wien ]


77

Vila Jarmily Glazarové

a Josefa Podivínského

Klimkovice, Jarmily Glazarové 353

Jan Hublík ml.: 1931

Stav domu v roce 2018

[ foto: Jan Galeta ]

Model vily

[ autor: David Mokrý ]

Vila nese jméno spisovatelky, která v ní žila se svým druhým mužem

(lékařem) a jeho dcerou z prvního manželství Blankou. Architekt Hublík

byl ženatý s druhou dcerou lékaře Podivínského, Věrou. Plány vily byly

zhotoveny v březnu 1931. Zvýšený suterén, původně sloužící jako technické

zázemí a garáž, tvořil společně s přízemím, ve kterém se nacházela

ordinace a malá bytová jednotka, jakousi podnož pro obytné první patro

majitelů. To z části ustupovalo, čímž vzniklo místo pro terasu s elegantní

prosklenou konstrukcí zimní zahrady. Druhá terasa, zpřístupněná pro

svou dobu obligátní nástavbou schodišťové věže se vzdušnou betonovou

pergolou, se podobá kapitánskému můstku. Nautický dojem byl

umocněn průběžným zábradlím a dvěma kruhovými okénky schodiště.

Zahradní fasáda vily přitom koncepcí okenních otvorů a malým balkonem

vykazuje souvislost s boční fasádou vily Moller ve Vídni (1928). Ta

je dílem Adolfa Loose za spolupráce Jacquese Groaga, na něž odkazují

i další reminiscence architektury klimkovické vily – např. dům Jacquese

Groaga pro vídeňské sídliště Werkbundu (1932) nebo masivní stupňovité

zábradlí schodiště, které patřilo do Loosova slovníku od samého počátku

jeho tvorby. Naopak průběžné schodišťové okno na celou výšku prostoru

Loos s odsudkem na módnost odmítal. V nedávné době byla vila bohužel

znehodnocena rozsáhlými úpravami a přestavbami, kterým se nepodařilo

přes vynaložené úsilí zabránit. / JG /

Pohledy, zaměření stavby z roku 1977

[ reprofoto: Stavební úřad Bílovec, foto David Mokrý ]

NORBERT

KRIEGER

* 19. 10. 1901

Bielsko-Biała (Rakousko-Uhersko/Halič)

† 1982

Jeruzalém (?) (Izrael)

Norbert Krieger se narodil do židovské rodiny

v dnešním polském dvojměstí Bielsko-Biała.

Tehdy se jednalo o dvě samostatná města

na hranici rakouských korunních zemí

Slezska a Haliče, které dělila říčka Bělá.

Město s prosperujícím textilním průmyslem

si vysloužilo přízvisko Slezský Manchester.

Rodina Kriegerů se z Białe přestěhovala za

obchodem nejprve do Prahy a následně do

Norbert Krieger

[ reprofoto: Kulka Estate ]

Vídně, kde Norbert Krieger pokračoval ve studiích. Po jejich ukončení navštěvoval

Loosovu Bauschule (1920–1923). Na škole uzavřel blízká přátelství s Jindřichem

Kulkou, Kurtem Ungerem a samotným Adolfem Loosem. S Loosem jej pojily ještě

starší vazby: jeden z prvních Loosových objednatelů interiéru (1899) byl Kriegerův

strýc z matčiny strany Hugo Haberfeld. Ve své kariéře se Krieger zaměřil na

navrhování nábytku. Zpočátku působil v rakouských nábytkářských firmách (např.

Ludwig Dyer & Sohn). Krátce pobýval u své sestry Grete Haberfeldové v Brně

(asi 1928–1930). Když se stal Kulka Loosovým partnerem (1927–1932), přizval

jej ke spolupráci jako asistenta. Od října 1930 je doložen na pozici pomocníka

v plzeňské truhlářské firmě Jana Mráčka, kde po složitých jednáních s úřady získal

přes svoje cizí státní občanství pracovní povolení. Krieger zodpovídal za realizaci

luxusních bytů pro zdejší židovskou klientelu podporující Adolfa Loose. Pro tyto

účely si zařídil soukromý byt s kanceláří v novostavbě U Dvou klíčů na náměstí

Republiky 202/28 (postaveno 1930–1932; doložen zde 1932–1939). Po Loosově

smrti pokračoval v praxi bytového architekta (do 1939). Předválečná krize

a vzrůstající moc nacismu jej přiměly následovat své sourozence do Palestiny.

Norbert Krieger se poprvé oženil v roce 1929 ve Vídni s Loosovou lékařkou

Almou Polianovou, se kterou měl dceru. Podruhé byl ženatý s Ernou Willerovou.

Vzali se 7. listopadu 1940 v Jeruzalémě. Dále se už Norbert Krieger architektuře

nevěnoval. Zbytky jeho archivních materiálů jsou uloženy v archivu Jindřicha Kulky

a Zlatko Neumanna na Novém Zélandu. / MŠ /


79

NORBERT KRIEGER

Zubní klinika Samuela Teichnera

a byt manželů Weinerových

Plzeň, náměstí Republiky 136/22

Adolf Loos, Norbert Krieger, Jindřich Kulka: 1929–1931 / 1931–1934

Skica bufetu v jídelně v nespecifikovaném bytě od A. Loose


Manželé Weinerovi se rozhodli nahradit renesanční dům v centru Plzně

moderní novostavbou, jako architekta po peripetiích s památkáři najali

Bohumila Chvojku. Ve druhém patře pětipodlažního domu byla umístěna

ordinace zubního lékaře Teichnera. Jejímu interiéru se věnoval Adolf

Loos se svým spolupracovníkem Norbertem Kriegerem. Zubní klinika

sestávala z ordinace, čekárny, další ordinace a odpočinkového pokoje

pro lékaře. Poslední z pokojů byl vyveden v pestrých barvách, lakování

vestavěného i sedacího nábytku hrálo červenou, modrou, zelenou a žlutou

barvou. Naproti tomu čekárna byla uměřenou kontrastní kombinací

mahagonového obkladu a bílé kožené sedačky. O patro výš se nalézal byt

manželů Weinerových, zařizovaný po roce 1933 Norbertem Kriegerem

a Jindřichem Kulkou. Byt je řešen loosovsky osovou symetrií a tlumeným

bočním světlem (japonizující posuvné zástěny). Obytný pokoj je propojen

otevřeným průchodem s jídelnou. Ústředními prvky jsou pohovka a protější

bufet umístěný v nice se zrcadlem. Prostory jednotí tmavý dřevěný

obklad. Světlými vestavěnými skříněmi a nábytkem je vybavena ložnice,

modře dětský pokoj a červeně kuchyň. / MŠ a PS /

Zubní klinika S. Teichnera – dochovaná část obložení

s vestavěnou skříňkou

[ foto: Západočeská galerie v Plzni, Petr Domanický, 2011 ]

Byt Weinerových – jídelna s vestavěným příborníkem

[ foto: Západočeská galerie v Plzni, Karel Kocourek, 2011 ]

Byt Weinerových – průhled z obývacího pokoje do jídelny

[ foto: Západočeská galerie v Plzni, Karel Kocourek, 2011 ]


81

Byt Willyho a Gertrudy

Krausových

Plzeň, Bendova 1107/10

Adolf Loos, Norbert Krieger: 1930–1931

JINDŘICH

(HEINRICH)

KULKA

* 29. 3. 1900

Litovel (Rakousko-Uhersko/Morava)

† 7. 5. 1971

Auckland (Nový Zéland)

Interiér ložnice


Průhled z obývací části

do jídelny


Investory byli nejprve snoubenci, později manželé Krausovi, kteří najali

Adolfa Loose, aby jim zařídil moderní pohodlné bydlení. Loos se svým

spolupracovníkem Norbertem Kriegerem postupovali podobně jako

i v jiných případech – propojili jídelnu s obývacím pokojem, na obkladech

nešetřili obklady z mahagonu a mramoru cipollino. Moderní byt

je v historizující budově nápadný už z ulice, kde jej prozrazují zvětšená

okna v sytém zeleném odstínu. Pro větší prosvětlení pak architekti, opět

analogicky s jinými byty, použili rozměrná dělená zrcadla. Pod zrcadlem

v jídelní části je bufet s příborníkem, druhé zrcadlo je umístěno nad

cihlovým krbem. S tmavší obývací částí kontrastovala ložnice ve světlejším

odstínu dřeva (finská bříza) a chodba v bílém dekoru. Všude, kde

to bylo možné, byl vestavěn nábytek s úložnými prostory. Později – když

se manželům narodily děti – došlo k rozšíření bytu o dětský pokoj podle

návrhu stavitele Františka Kvasničky. Byt je dnes přístupnou součástí tras

loosovské Plzně. / PS /

Jindřich Kulka patří k architektům

s moravským původem, kteří se prosadili

i daleko za hranicemi země. Narodil se do

česky hovořící židovské rodiny, jeho otec

provozoval obchod s galanterií v Litovli. Na

Jindřich (Heinrich) Kulka, Auckland, 1970

[ foto: Kulka Estate ]

konci války nastoupil na studia architektury na Technické univerzitě ve

Vídni (1918–1923), která ale přes opětovný zápis nedokončil (1924).

Přednost mělo studium na krátce působící, ale pro něj inspirativnější

Bauschule Adolfa Loose (od 1919). Následně se stal Loosovým dlouholetým

asistentem (1919–1927) a později vídeňským partnerem (1927–1932).

Spolupracovali v ateliéru na řadě staveb (např. dům Rufer nebo chata

Khuner). Kulka se výrazně podílel na propagaci myšlenek Adolfa Loose

(sbírka článků a statí Ins Leere gesprochen, Trotzdem, nebo monografie

Adolf Loos: Das Werk des Architekten). Po Loosově smrti pokračoval

v soukromé praxi. Zásadním zvratem v jeho životě se stal anšlus Rakouska.

Následovala nejistá léta strávená na útěku před nacisty – nejprve u rodičů

své ženy Hildy, rozené Beranové, v Hradci Králové, krátce na to v Británii

a nakonec usazení se s rodinou s pomocí Jana Masaryka v Auckladnu na

Novém Zélandě. Zpočátku v exilu a později v emigraci (nakrátko se vrátil

do Československa) pokračoval ve své architektonické činnosti (ze stovky

projektů jmenujme kanceláře a dílny F&P nebo dům Meyer). Propagoval

Loosovy architektonické principy (zavedl pojem pro „třídimenzionální“

prostor raumplan) a podporoval modernistické myšlenky, které významně

ovlivnily novozélandskou architekturu (jeho domy vycházely z dále

rozvíjených Loosových principů a japonské architektury). Jak sám prohlásil

v článku o Loosovi: „Na křižovatkách života mi Loosův duch vždy ukázal

správnou cestu v mé práci.“ V roce 1966 absolvoval s manželkou Hildou

cestu do Vídně, Řecka a Izraele. / MŠ /


83

JINDŘICH (HEINRICH) KULKA

Byt manželů Semlerových

Plzeň, Klatovská třída 721/110

Jindřich Kulka: 1932–1934

Oskar a Jana Semlerovi zakoupili (1932) od Pensijního ústavu pro úředníky

(dříve Škodových závodů) zánovní bytový dům (1923). Manželé měli

již dříve záměr vlastnit interiéry navržené Adolfem Loosem, srovnatelné

s těmi, které obýval Oskarův bratr Hugo (1930). Z původního plánu sešlo

a naplnění druhé příležitosti zabránil zhoršující se zdravotní stav a smrt

Adolfa Loose. Zakázku převzal a dokončil Jindřich Kulka. Ten v západním

křídle tradičně uspořádaného třípodlažního domu velkoryse rozvinul scénicky

řešený prostor (raumplan), jinak typický pro Loosovy vilové stavby.

Adaptace se neobešla bez rozšíření o přístavbu s obligátní terasou.

Komponované interiéry byly opatřeny povrchy s působivou strukturou

a barevností. Nemohlo chybět bohaté zařízení elegantním a účelným nábytkem

(firma Emil Gerstel); do konceptu byly pečlivě včleněny kovové

prvky (Emanuel Velebil), osvětlení a orientální umělecká díla. / MŠ /

Obytná hala s krbem

[ foto: Radovan Kodera ]

Obytná hala s krbem


Původní zařízení obývací části bytu

[ reprofoto: Die Bühne, 1935 ]

Vstup na galerii s knihovnou



85


Kantorova vila

Jablonec nad Nisou, Palackého 3111/26


Teichnerova víkendová chata

Železná Ruda, Špičák 113


Historický pohled na zahradní fasádu


Jindřich Kulka stále rozvíjel učitelův architektonický jazyk a uplatňoval

nová řešení, která lze považovat za předstupeň jeho práce u protinožců.

Po Loosově smrti se zcela samostatně projevil na vídeňském malometrážním

domě pro Weissmannovy (1933), kde využil svůj starší projekt

pro dům o půdorysu 7 × 7 m (1923). Zásadnější se stala hned následující

zakázka na novostavbu pro primáře chirurgie Alfreda Kantora a jeho ženu

Karlu. Strohé linie čtyřpodlažního domu s ordinací, symetrizace průčelí

(„neprostupného“ uličního a „otevřeného“ zahradního), případně materiálová

akcentace hlavního vchodu kamenným obkladem se zásadněji

nelišily od meziválečných Loosových projektů. Interiér komponovaný

podle principu raumplanu je ale klidnější a prosvětlenější oproti Loosově

efektnímu řešení. Kulka vilu doplnil o starší prvek Loosovy architektury –

vyvýšenou lodžii vtělenou do kompaktní hmoty stavby, která vytvořila

přechod mezi zahradou a obytnou částí (např. Bauerova vila v Hrušovanech

u Brna nebo dům pro manžele Ruferovy ve Vídni). Dům byl za

socialismu upraven na bytové jednotky, čímž se setřelo vnitřní scénické

schéma; do uliční fasády byla v posledním patře proražena okna. / MŠ /

Pro Samuela Teichnera dříve zařizovali Adolf Loos s Norbertem Kriegerem

stomatologickou ordinaci v novostavbě plzeňského domu manželů

Weinerových (1929–1931), kam přesídlil z nedaleké ulice Andělská 17

(dnes Bezručova). Snad právě tehdy se Teichner seznámil s Jindřichem

Kulkou, který pobýval u Norberta Kriegera během úprav bytu Semlerových

– oba byli dlouholetí přátelé ze studií na Loosově škole a v Plzni měli

zařízenou společnou kancelář (1932). Kulka měl zkušenosti z realizace

horské chaty pro Paula Khunera (1928–1930), na které spolupracoval

s Loosem. Chata pro Samuela Teichnera byla podstatně skromnější verzí

víkendového domu. Do dnešní doby se železnorudský objekt dochoval ve

značně pozměněné podobě. Nyní vykazuje formy zdejšího venkovského

volarského domu. Pravděpodobněji se chata formami blížila Loosově

nerealizovanému domku pro Dr. Kleina v Mariánských Lázních (1932).

Původně se jednalo o drobnou symetrickou dřevostavbu s vykonzolovaným

podkrovním patrem a s výraznými přesahy střechy. V interiéru byl

uplatněn mezi vestibulem, kuchyní a koupelnou raumplan. / MŠ /

Stávající stav zahradní fasády

[ foto: NPÚ, Martin Ouhrabka ]

Loosův návrh domku Dr. Kleina

v Mariánských Lázních


Návrh uličního průčelí domu

[ reprofoto: archiv stavebního úřadu MÚ Jablonec n. N. ]

Stávající stav domu

[ foto: NPÚ, Jana Bukovská ]


87


Byt Richarda Hirsche

a úpravy domu Hirschových

Plzeň, Plachého 812/6

Adolf Loos, Jindřich Kulka, Karel Lhota: 1935, 1937–1938

Holznerova vila

Hronov, Jiřího z Poděbrad 22

Jindřich Kulka: 1937

Dochované prvky ložnice garsoniéry R. Hirsche

s hmotovými doplňky


Byt manželů Hirschových na dobových snímcích


Rodina Hirschova byla významnými fabrikanty na výrobu drátu. Díky

příbuzenským vazbám ve Vídni navázali mnohaletou spolupráci s Adolfem

Loosem. Úprava bytu v historizujícím domě (stavitel Eduard Jahl,

1888–1889) pro Martu a Wilhelma Hirschovy byla první Loosova realizace

v Plzni (1907–1908) a zároveň první, kde využil vzájemného propojení

společenských prostor v jeden organický celek. Později provedl dílčí

úpravy a doplňky v dispozici bytu ve spolupráci s Karlem Lhotou (1927).

Samostatně realizoval garsoniéru pro Richarda, syna Hirschových (po

1927). Jindřich Kulka dvojpokojový byt po svatbě Richarda s Marie luisou

Kornfeld pouze doplnil o kuchyňský kout a upravil koupelnu (1935).

Reprezentačně komponovaný byt rodičů z nákladných materiálů měl

protiváhu v pohodlném univerzálním bytě mladého pána. Mládenecký

byt Richarda Hirsche byl prozářený světlem, důvtipný asymetrickými

prvky (sedací kout) v jinak symetrické kompozici, vybavený nábytkem

s účelnými vestavěnými detaily a doplněn obklady stěn; vše ve světlém

bukovém dřevě. Dochované vybavení bytu Richarda Hirsche bylo

částečně přeneseno do nových prostor v Praze – dnes je v původním

bytě instalována objemová rekonstrukce výchozí podoby a restaurovaná

ložnice. Rodina si nechala pravděpodobně u Kulky (v prováděcích dokumentech

je uváděn Karel Leibl) vypracovat úpravy zahrady s altánem

s protileteckým krytem a dalších provozních částí domu (1937–1938).

/ MŠ /

Stávající stav uličního průčelí [ foto: NPÚ, Miloš Buroň ]

Vila manželů Rudolfa a Ilzy Holznerových je jednou ze dvou známých

východočeských staveb Jindřicha Kulky. Jasným kubickým objemem

připomíná dům manželů Ruferových (1922), na kterém Kulka Loosovi

asistoval. Fasády domu jsou přísně symetrické. Vchod je akcentován travertinovým

obkladem. Komunikační schéma je vedeno úzkým schodišťovým

koridorem ze zádveří v suterénu do prvního podlaží, kde se nachází

společenská část. Sedací kout s cihelným krbem je zvýrazněn zrcadlovou

stěnou, dotváří jej mramorové obložení stěn a aluze na empírový kazetový

strop. Původní součástí vybavení byl vestavěný nábytek. Propojený

prostor obývacího pokoje a jídelny se otvírá do zahrady. Kulka opětovně

použil přechodu mezi interiérem a exteriérem pomocí lodžie; tentokrát

doplněné o navazující terasu. Ve třetím podlaží byly situovány soukromé

pokoje rodiny majitelů a v posledním pokoj pro služku. Poslední ustupující

patro je součástí vestavěného podkroví, které palladiánsky vyčnívá

nad plytkými střechami s výrazným vykonzolováním říms. / MŠ /

Návrh zahradní fasády domu

[ reprofoto: archiv stavebního úřadu MÚ Hronov ]

Dobový snímek interiéru s krbem



89

Nájemní dům Karla Löwenbacha

Hradec Králové, Ambrožova 906/2


KAREL

LHOTA

Půdorys přízemí

[ reprofoto: fond Berní správy, SOkA v Hradci Králové,

Archiv města Hradce Králové ]

Karel Löwenbach byl člen prosperující židovské rodiny, která v Hronově

vlastnila mechanickou tkalcovnu. Nájemní dům pro něj Jindřich Kulka

navrhl za svého dočasného pobytu v Hradci Králové vynuceného

anšlusem Rakouska. Navázal zde na předchozí východočeské působení

svojí poslední realizací v Evropě. Pro Hradec Králové jsou ustupující

formy domu netypické. Lze je považovat za další Kulkovu reminiscenci

na Loosovo dílo – vídeňský dům Scheu – vynucenou místní situací.

Kulkova stavba získala zakrátko odezvu ve svých formách v protějším

domě od Františka Čížka (1939–1940). Oba terasové domy gradací hmot

uvozují městský vnitroblok s parkovou úpravou – zejména prvními dvěma

patry reagují na výšku protějšího areálu Ambrožova sboru. Strohé linie

stavby a neurčitý výraz fasády (ozvláštněný obligátními lodžiemi) jsou

zcela podřízeny vnitřnímu uspořádání prostoru a především myšlence

volného přístupu z interiéru na velkorysé terasy. Nízká světlá výška

společných komunikačních částí domu opakuje Loosův princip, který

poukazuje na méně významné prostory uvozující dramatické změny

v scénicky laděném prostorovém konceptu; v luxusně vybavených bytech

pak nižší strop značí intimní klidovou zónu společenských částí. / MŠ /

* 12. 8. 1894

Praha (Rakousko-Uhersko/Čechy)

† 1. 5. 1947

Praha (Československo)

Karel Lhota se narodil do rodiny

Svatební fotografie Karla Lhoty s Marií Brožovou, 1925

architekta a pedagoga Josefa Lhoty.

[ reprofoto: Muzeum hlavního města Prahy ]

V dětství se s rodinou přestěhoval

do Plzně. Zde absolvoval I. státní

reálku (1912), po které následovalo studium architektury na české

technice v Praze (1912–1923). Patřil ke generaci, které studium

prodloužila válka. Vojenskou službu u ženijního vojska zakončil až

na Slovensku (1920). Následovalo několik zaměstnání v různých

projekcích a projekčních ústavech v Praze a v Brně, kde se seznámil

za přispění Bohumila Markalouse s Adolfem Loosem (1923). Po

jmenování profesorem vyučoval v Plzni (1925) a později v Praze

(1932–1942). V Brně získal doktorát za regulační plán Vysokého

nad Jizerou (1939); ve válečných letech působil jako inspektor

odborných škol. Mezi Loosovými následovníky má zvláštní postavení,

jelikož zřejmě nebyl posluchačem Loosovy proslulé školy. Penzum

Loosových východisek získal během práce na společných projektech.

Nejvýznamnější byly asistence u plzeňských interiérů bytu Hirschových

a bytu Brummelových (oba 1927–1929), a pak u proslulých realizací

pražských vil: Müllerovy (1928–1930) a Winternitzovy (1931–1932).

Po celý život byl publikačně činný – ve svých článcích propagoval

široké veřejnosti moderní způsoby bydlení. Vedle pedagogické činnosti

se výrazně prosadil na poli divadelní scénografie (jeho manželkou byla

herečka Marie Brožová). Až do své smrti spolupracoval na divadelním

festivalu v Hronově. / MŠ /

Pohled na nároží domu



91

KAREL LHOTA

Návrh na českou školu

Valčice resp. Valtice

Karel Lhota: 1925, nerealizováno

Úpravy domu manželů

Brummelových

Plzeň, Husova 741/58

Adolf Loos, Karel Lhota: 1927–1929

Brzy po válce dokončoval Karel Lhota svá vysokoškolská studia, během

nichž získával praxi v soukromých a státních projekcích. Krátce pobyl na

technickém odboru Zemské správy politické v Brně, kde vznikl projekt

na českou školu ve výrazně německé obci. Reforma školství zajišťující

kvalitní výuku v českém a slovenském jazyce měla být podpořena masivní

výstavbou doplňující po celém území republiky chybějící vzdělávací

zařízení. Proměny měly vliv na podobu a organizaci nových školních budov,

ke kterým bylo přistupováno s nejlepšími pohnutkami, ne vždy však

nejmoderněji. Budova měla být dvoupodlažní, podsklepená, s plochou

střechou. Čtyřkřídlá stavba s vnitřním dvorem se přizpůsobovala podmínkám

nepravidelné čtvercové parcely vymezené třemi ulicemi a zahradou.

Horizontalita puristické fasády byla zdůrazněna rozvrhem čtvercových

oken v pásu se zvýrazněnými meziokenními pilířky. Tradicionalisticky

pojatý půdorys budovy s obligátními rizality v nárožích akcentovaly vyvážené

hmoty předstupujícího „ředitelského“ křídla a schodišť hlavních

vstupů. V projektu Karla Lhoty ještě není patrné zavedení společných

tříd pro chlapce a dívky (žáci jsou stále striktně odděleni), ale učitelský

kolektiv je již situován ve společné sborovně vedle ředitelny. / MŠ /

Po téměř dvaceti letech se Adolf Loos navrátil do Plzně, kde realizoval

jedny ze svých prvních zakázek nadčasových interiérů pro bratrance –

velkoprůmyslníky Wilhelma Hirsche (1907) a Otto Becka (1909). Povaha

a Loosův způsob práce vyžadovaly schopného a vnímavého asistenta,

kterého našel v profesoru na zdejší průmyslové škole Karlu Lhotovi. Po

doplnění původního bytu manželů Hirschových o zimní zahradu a dámský

pokoj (1927–1929) následovala práce na transferu a adaptaci původního

interiéru bytu manželů Beckových do prostor na nové adrese (1928).

Hlavním dodavatelem byla plzeňská firma Müller & Kapsa. Úpravy podniknuté

pro manžele Brummelovy vyžadovaly rozsáhlejší zásahy do organismu

adaptovaného historizujícího domu, než předchozí zakázky. Původní

dekorativní fasáda domu byla odstraněna a přizpůsobena nové puristické

přístavbě. Nejefektivnější prvek interiéru domu, scénicky komponovaná

enfiláda v druhém podlaží, byl převzat z původního dispozičního řešení

a rozšířen o ústřední prostor bytu – obývací pokoj v přístavbě. Interiéry

byly oproti exteriéru obohaceny o luxusní materiály v duchu Loosovy

představy „milého prostředí“ a „intimní familiernosti“, které na přání objednatele

doplňovala kopie provensálského renesančního krbu. / MŠ /

Půdorysné řešení bytu


Interiér s kopií provensálského renesančního krbu

[ foto: NPÚ, Jana Bukovská ]

Půdorys patra a přízemí

[ reprofoto: Architekt SIA, 1925 ]

Interiér jídelny


Axonometrie návrhu školy


Interiér obývacího prostoru a jídelny



93

KAREL LHOTA

Müllerova vila

Praha, Nad Hradním vodojemem 642/14


Vila na dobovém snímku


Vilu manželů Müllerových v pražských Střešovicích považoval Adolf Loos

za své vrcholné dílo. Objednatelem byl František Müller, jehož plzeňská

stavební firma Müller & Kapsa patřila k nejvýznamnějším v Čechách a samotnou

realizaci prováděla. Dohled za firmu zajišťoval Bořivoj Kriegerbeck.

Ten byl paradoxně v dlouhodobém sporu s Karlem Lhotou a vyhýbal

se přímé spolupráci s ním. Kriegerbeckova svědectví snižovala podíl Lhoty

na podobě stavby, což bylo historiografy četně přejímáno. Spolupráce

a spoluautorství mají v díle Adolfa Loose a jeho kolegů své specifické

místo s nejasnými hranicemi. Ze smluv z předchozích a následujících

projektů s Adolfem Loosem lze ale vyvodit hlubší než kresličskou a technickou

výpomoc Karla Lhoty. Loos využil nevýhod svažitého pozemku

k monumentální prezentaci jednoduché kubické hmoty. Světlá omítka

posilující kompaktnost objemu stavby kontrastuje se žlutými rámy oken.

Primární je ale plné uplatnění prostorového účinku raumplanu a u Loose

vrozený cit pro strukturu a barevnost materiálů užitých v interiérech. Po

realizaci Müllerovy vily následovala ještě spolupráce Lhoty a Loose na

částečném zařízení vily druhého z majitelů firma Müller & Kapsa – Lumíra

Kapsy (1930). / MŠ /

Vila v současnosti

[ foto: NPÚ, Matyáš Kracík ]

Půdorys hlavní obytné části


Řez z projektové dokumentace


Interiér obývacího pokoje



95

KAREL LHOTA

Winternitzova vila

Praha, Na Cihlářce 2092/10


Průhled do sálu ze vstupu do jídelny

[ foto: David Cysař ]

Terasa v nejvyšším podlaží, 60. léta 20. stol.


Jižní a východní průčelí [ reprofoto: archiv NPÚ ]

Vila pro pražského právníka Josefa Winternitze je poslední stavbou,

jejíhož dokončení se Adolf Loos dožil. Výlučné autorství Adolfa Loose

vzbuzuje pochyby s jeho zhoršujícím se zdravotním stavem v závěru

života. Přinejmenším nebyly uskutečněny jeho autorské zásahy, které

běžně vykonával na obhlídkách realizovaných projektů. Projekt provedl

Loosův osvědčený spolupracovník Karel Lhota, který i dohlížel na precizaci

konečné podoby stavby a jejího vybavení. Materiálové ztvárnění

a způsob utváření stavby zevnitř ven s uplatněním prostorového plánu

(raumplan) je charakteristicky loosovské. Vila otevřenou prezentací

hmot vycházela z nedávno dokončené pražské Müllerovy vily. Interiéru

dominuje hala prosluněné zimní zahrady, která je uzlovým bodem mezi

společenskými částmi (reprezentovanými jídelnou a obývacím pokojem)

a zahradou. Oproti vile Müller a vídeňskému domu Moller je Winternitzův

dům komornější variantou reprezentativní vily absentující prvky jako pánský

pokoj, budoár – dámský salón, samostatná knihovna, pracovna nebo

hudební salón. / MŠ /

Vila ze zahrady [ foto: David Cysař ]

Severovýchodní nároží

[ foto: David Cysař ]

Řezy z projektové dokumentace [ reprofoto: archiv NPÚ ]

Obytný prostor, nad ním jídelna [ foto: David Cysař ]


97

Srubový dům lékaře

Vladimíra Kolety

Horní Radechová 201, okr. Náchod

Karel Lhota: 1935–1936

Současný stav domu [ foto: NPÚ, Martin Šolc ]

Půdorys stavby [ reprofoto: Architekt SIA, 1936 ]

Interiér domu


Historický snímek [ reprofoto: Architekt SIA, 1936 ]

Adolf Loos vyprojektoval na Náchodsku pro Hanse Mollera, v souvislosti

se stavbou jeho vídeňské vily, dělnické domy pro jeho továrnu v obci

Babí (1928–1931). Ani pro Karla Lhotu nebyla východočeská lokalita

neznámou – byl dlouholetým spolupracovníkem divadelního festivalu

v Hronově. Objednatelem domu byl oční lékař Vladimír Koleta, který svoji

třicetiletou praxi vykonával v Náchodě. Motivací realizace domu v údolí

Horní Radechové bylo zdravé bydlení mimo průmyslem zasažené město,

ale v dostupné vzdálenosti do zaměstnání. Formální střídmost domu

vychází z podkrkonošské tradice lidové architektury. Polozapuštěný suterén

je tvořen podezdívkou z červenokosteleckého pískovce. Na ní je

postavena tradiční roubenou technologií jednopatrová stavba s podkrovím

se sedlovou střechou. Roubení je zdůrazněno výmazem ve spárách

a je opakováno i v interiéru. Zde jej doplňuje místně typický konstrukční

prvek, podvlak, nesoucí stropní konstrukci v obytné hale. Interiér bez

užití raumplanu je blízký Lhotovým úpravám zámečku v Úlici. Kombinace

regionalismu a loosovsky tlumočených kosmopolitních anglických vzorů

(hala, krb, sedací kout, schodiště) působí nezvyklým, ale domáckým dojmem.

Vnější stav domu s okolím se zachoval do dnešních dnů v téměř

nezměněné podobě. / MŠ /

MARGARETE

SCHÜTTE

‐LIHOTZKY

* 23. 1. 1897

Margareten u Vídně (Rakousko-Uhersko/Rakousko)

† 18. 1. 2000

Vídeň (Rakousko)

Margarete Schütte-Lihotzky byla první

ženou, která studovala architekturu na

vídeňské uměleckoprůmyslové škole, a byla

jednou z prvních společensky angažovaných

architektek, které prosazovaly radikální

změnu a racionalizaci bydlení zaměřenou na

potřeby pracující ženy. Byla ale také jediná

přeživší z rakouské komunistické odbojové

Margarete Schütte-Lihotzky

[ reprofoto: Schütte-Lihotzky, Margarete: Warum ich

Architektin wurde. Salzburg: 2014 ]

skupiny, která v letech 1939 a 1940 organizovala odpor proti nacistickému režimu.

Ostatní členové byli pro velezradu odsouzeni k trestu smrti a v roce 1943 popraveni,

Margarete Schütte-Lihotzky byla odsouzena berlínským lidovým soudem k 15 letům

vězení a převezena do Aichbachu v Bavorsku. Byla osvobozena americkými

jednotkami 29. dubna 1945. Margarete studovala architekturu u Oskara Strnada.

Ještě během studia získala řadu ocenění. Oskar Strnad byl jedním z průkopníků

sociálního bydlení ve Vídni, navrhoval dostupné, ale pohodlné byty pro sociálně

slabší vrstvy a Margaretu velmi inspiroval. Pochopila, že propojení designu

a funkčnosti je novým trendem budoucnosti. Po ukončení studia spolupracovala

mimo jiné i s Adolfem Loosem na návrhu sídliště Friedensstadt pro válečné

veterány. V roce 1922 se Margarete seznámila s taylorismem – novým stylem

organizace práce. Ten podnítil její vlastní výzkum, na jehož základě potom navrhla

v roce 1926 frankfurtskou kuchyni, která se stala prototypem vestavěné kuchyně.

Když slavila své 100. narozeniny, podotkla: „Budete překvapeni, že předtím, než

jsem v roce 1926 vytvořila frankfurtskou kuchyni, jsem nikdy sama nevařila. Doma

ve Vídni vařila moje matka, ve Frankfurtu jsem chodila do restaurace. Navrhla jsem

kuchyni jako architekt, ne jako žena v domácnosti.“ (přeloženo z Der Standard,

2005). V letech 1930–1933 působila s Bauhausem v Rusku, přednášela v Číně

a na Kubě. V poválečném Rakousku nesměla pro své politické názory pracovat.

Oceňována a uznávána začala být až koncem 70. let 20. století a na oslavě svých

100. narozenin si zatančila valčík s primátorem města Vídně. Zemřela tři dny před

svými 103. narozeninami. / VL /


99

Soutěžní návrh na hotel

na břehu Labe

Dolní Zálezly, Rudé armády, jihovýchodně od přístaviště

Margarete Schütte-Lihotzky, Wilhelm Schütte: 1929–1930, nerealizováno

Soutěžní návrh, severozápadní fasáda

[ reprofoto: Baumeister, 1930 ]

Soutěžní návrh, jihovýchodní fasáda

[ reprofoto: Baumeister, 1930 ]

Mezinárodní soutěž na stavbu velkoryse pojatého hotelu na pravém

břehu Labe u obce Dolní Zálezly vypsalo Konsorcium pro stavbu hotelu

Aussig (Ústí nad Labem) 12. listopadu 1929 s termínem doručení návrhů

do 18. ledna 1930. Stavba měla být součástí řady výletních hotelů umístěných

na břehu Labe vždy tak, aby turistům zpřístupnily krásy severních

Čech a Českosaského Švýcarska. Už v zadání bylo definováno, že budou

upřednostněny moderní návrhy. Přestože šlo vyloženě o „vánoční maraton“,

do soutěže se přihlásilo celkem 75 účastníků. Vyhlášena byla první

tři místa, za která obdrželi zpracovatelé celkem 16 tisíc korun. První cenu

získali architekti Rudolf Kupka a Ernst Plitschke z Liberce, druhou pak

designér Jan Duiker z Amsterdamu a třetí architekt Adolf Meretich z Karlových

Varů. Návrh manželů Schütteových nebyl hodnocen, přesto byl

publikován (např. v časopise Baumeister) a odbornou veřejností vysoce

oceňován. Dostupné plány ukazují stavbu z nautického období internacionálního

stylu ovlivněnou více Le Corbusierem než Loosem. Najdeme tu

však náznaky inspirace při práci s prostorem – převýšenou vstupní halu,

propojení se zahradou prostřednictvím lodžie a terasy či zalamované

schodiště z přízemí do patra, které dramatizuje zážitek návštěvníka.

/ PS /

WALTER

SOBOTKA

* 1. 7. 1888


† 8. 5. 1972

New York (USA)

Vídeňský rodák pocházející z dobře situované

židovské rodiny vystudoval architekturu na

vídeňské technice u Karla Königa a Maxe

Fabianiho. V průběhu první světové války

sloužil u jízdního dělostřelectva a získal

hodnost poručíka. Po válce, v letech 1919

až 1923, pracoval pro vídeňskou stavební

společnost Karla Korna, oženil se a narodila se

mu dcera. Na počátku 20. let začal podnikat,

působil především jako interiérový designér.

Walter Sobotka

[ foto: Fayer, Vídeň ]

Úzce spolupracoval s rakouským Werkbundem a dva roky působil

jako místopředseda představenstva. Udržoval čilé vztahy s žáky

Adolfa Loose – patřil k uměleckému prostředí okolo Oskara Strnada

a Josefa Franka, pracoval i pro Frankovu a Wlachovu společnost

Haus und Garten. Přátelství ho pojilo rovněž s Jacquesem Groagem,

Felixem Augenfeldem a Karlem Hofmannem, se kterými spolupracoval

na některých projektech. V roce 1937 navrhl rakouský pavilon pro

světovou výstavu v Paříži. V roce 1938 spolu s rodinou emigroval

do USA. V New Yorku se věnoval návrhům nábytku z ohýbaného

dřeva pro firmu Thonet. Po roce 1940 přesídlil do Pittsburghu,

kde se věnoval pedagogické kariéře na univerzitě (University of

Pittsburgh) a také na technice (Carnegie Institute of Technology).

Sobotkův život vážně poznamenala předčasná smrt jeho jediné dcery,

slavné americké tanečnice, kostýmní designérky, malířky a herečky,

manželky slavného filmaře Stanleyho Kubricka. Po odchodu na penzi

se Sobotka opět začal věnovat architektuře – navrhoval především

obytné budovy a kina. / PS /

Soutěžní návrh, vstupní hala [ reprofoto: Baumeister, 1930 ]

Soutěžní návrh, axonometrie [ reprofoto: Baumeister, 1930 ]


101

Vila Otto Adama

Jihlava, Vrchlického 2078/12

Walter Sobotka: 1929–1932

Uliční průčelí, 2020 [ foto: NPÚ, Petr Svoboda ]

Obývací pokoj, nábytek z třešňového dřeva, mahagonu

a makasaru [ reprofoto: Moderne Bauformen, 1932 ]

Vzdálené příbuzenství s objednatelem zřejmě přivedlo Waltera Sobotku

k zakázce na stavbu domu v Jihlavě. Zadáním byl velký rodinný dům

včetně vybavení interiéru a zahrady, později přibyl ještě samostatný dům

domovníka s garáží. Jednoduché čisté tvary jsou dynamizovány prolínáním

tří kubusů, na východní stranu (směrem do zahrady) se otevírají dvě

terasy. Hlavním vstupem se po několika schodech vcházelo do malého

vestibulu a dále do hlavního obytného prostoru. Na ten navazoval hudební

sál a mírně zvýšená jídelna – přízemí tak obsahovalo loosovský raumplan

umožňující různé světlé výšky reprezentačních místností i pozoruhodné

průhledy, gradace původně pokračovala i výškově odstupňovanými terasami

zahrady. Zvláštní pozornost zasluhovala jídelna, zevnitř ukončená

trojdílným oknem, zvnějšku však pravoúhlým zasklením navazujícím na

kubický půdorys budovy. První patro obsahovalo soukromé prostory, nejvyšší

podlaží pak pokoje pro hosty. Dnes nedochované interiéry v sobě

kloubily tvarovou jednoduchost a eleganci ve spojení s nákladnými materiály

a maximálním komfortem. / PS /

Uliční průčelí


KURT

(JEHUDA)

UNGER

* 3. 6. 1907

Sokolov (Rakousko-Uhersko/Čechy)

† 13. 9. 1989

(Izrael)

Kurt Unger (vlevo) s Adolfem Loosem

v Cannes, 1931

[ reprofoto: Warhaftig, 1996 ]

Architekt a interiérový designér,

který svou kariéru zasvětil

propagaci myšlenek a díla Adolfa Loose. V letech 1924–1931

studoval architekturu na německé technice v Praze, ještě před

dokončením studií se seznámil s Adolfem Loosem, se kterým

realizoval přestavbu bytu svého strýce Leopolda Eisnera v Plzni.

Dodnes nedochovaná přestavba spočívala ve vybudování jídelny

a baru ve stylu „selsky jednoduché, rustikální… španělské bodegy,

hospody“. Unger se stal Loosovým asistentem, spolupracovali na

řadě většinou nerealizovaných projektů (Hotel Cap d’Antibes, 1931,

Penthouse Jordan, Brno, 1931, Vila Dr. Fleischnera, Haifa, 1931).

Na Loosovo pozvání strávil Unger roku 1930 několik měsíců na

francouzské riviéře, v závěru roku pak nastoupil vojenskou službu

v Československu. Roku 1935 navrhl Unger v Sokolově dům pro své

rodiče. V roce 1936 emigroval do Londýna, o dva roky později přesídlil

do Palestiny, kde léta 1941 až 1945 strávil ve službách britské

armády. Ungerův život po druhé světové válce je spojen s izraelskou

Haifou, kde působil jako architekt na volné noze, několik let pak učil

architekturu na Technionu – zde byl neúnavným propagátorem Adolfa

Loose a raumplanu, studenty ale podle všeho neoslnil. Jako interiérový

designér byl spojen především s prodejnou nábytku The Cultivated

Home. V Izraeli Unger spolupracoval s dalším Loosovým žákem –

Paulem Engelmannem. / PS /

Hala s patrným raumplanem



103

KURT (JEHUDA) UNGER

Jídelna s barem

v bytě Leopolda Eisnera

Plzeň, Šafaříkovy sady 62/9

Adolf Loos, Kurt Unger: 1930, nedochováno

Návrh na patrový střešní byt (penthouse)

Heinricha Jordana

Brno, Sedlákova 507/27

Adolf Loos, Kurt Unger: 1930–1931

Po úpravách bytů Beckových a Hirschových se k přestavbě rozhodl také

plzeňský podnikatel Leopold Eisner. I on si vybral architekta Adolfa Loose,

který ale tentokrát na stavebníkovo výslovné přání přizval ke spolu práci

studenta vídeňské techniky a Eisnerova synovce Kurta Ungera. Šlo

o vůbec první spolupráci těchto architektů a pro Ungera nepochybně

o zásadní životní událost. Jídelna je pojata v duchu moderních anglických

interiérů – dominantní bylo dřevěné obložení s mramorovým soklem, stejným

mramorem byl rámován i průchod do knihovny nebo krb, nad nímž

bylo osazeno dělené zrcadlo. Zúžený prostor s „americkými“ výsuvnými

okny doplnila pohovka navozující dojem „bay-window“. Pozoruhodný byl

bar s jednoduchou elegantní geometrií v čele místnosti. Kruhový masivní

jídelní stůl byl obklopen windsorskými židlemi a místnost doplňoval

plochý lustr z chromu a skla. V roce 1974 byl dům zbořen, dnes na jeho

místě stojí Palác Ehrlich od Bořka Šípka. / PS /

Návrh Adolfa Loose, na kterém Kurt Unger spolupracoval, počítal

s radikální úpravou již dříve vyprojektovaného činžovního domu. Autor

původního projektu je skryt zřejmě pod monogramem AN, snad se mohlo

jednat o Alfreda Neumanna. Nejvýraznější změna projektu spočívala

v návrhu třípodlažního bytu majitele situovaného v horní části domu

s dvojúrovňovou terasou zahrnující i střešní zahradu. Nejnižší podlaží

bylo věnováno provozním prostorám, prostřední obsahovalo rozměrnou

halu s patrným raumplanem a propojením na terasu a v horním patře

byla situována soukromá apartmá pána a paní s průběžným balkonem.

Projekt se dochoval pouze v podobě studie, jejíž realizace byla zřejmě

v rozporu s městskými regulacemi i finančními možnostmi stavebníka.

Stavitelská firma bratří Eislerů tak nakonec realizovala mnohem skromnější

původní návrh. / PS /

Průhled z knihovny do jídelny s barem


Studie horní části činžovního domu od Adolfa Loose

a Kurta Ungera [ reprofoto: Muzeum Města Brna ]

Současný stav domu, uliční průčelí



105

Dům Dr. Ungera

Sokolov, Vrchlického 272

Kurt Unger: 1934–1935

Obývací pokoj v roce 1937

[ reprofoto: Der Monat, 1937 ]

Vstup s kamenným obkladem

[ foto: Petr Neč, CC BY-NC-ND ]

Stavba, kterou Kurt Unger navrhl pro své rodiče Ludwiga a Ludmilu

Ungerovy, měla kombinovat funkci rodinného domu a samostatně

přístupné advokátní kanceláře. Architekt zde skvěle využil staveniště,

situované v centru Sokolova v mírně svažitém terénu, přímo sousedící

se zámeckou zahradou. Terén byl ideálním předpokladem pro vytvoření

raumplanu – od vstupu se stoupalo po schodech do obývacího prostoru,

na který přímo navazovala jídelna s menší světlou výškou. Ze zádveří

či jídelny bylo možné vystoupat do patra s ložnicemi. Zatímco obytné

prostory směřovaly do zahrady, kuchyně, kancelář a pomocné prostory

byly orientovány do ulice. Využití subtilního plotu s drátěným pletivem

opticky propojuje malou zahradu s rozlehlým zámeckým parkem. Dnes je

dům značně přestavěn, vestavěné příčky nedávají vyniknout původnímu

velkorysému prostorovému uspořádání. Podobu z doby vzniku připomíná

především kamenné obložení vstupní partie.

/ PS /

Syn stolaře zasvětil svůj život nábytkářské

tvorbě a stal se jedním z reformátorů výroby

nábytku a interiérového designu. Vystudoval

průmyslovou školu pro zpracování dřeva,

podnikl studijní cestu po Německu a převzal

třebíčský podnik svého otce. Po spojení

původního podniku s nábytkářskými výrobci v Brně vznikly roku 1920

Spojené uměleckoprůmyslové závody, o dva roky později byl Vaněk

jmenován jejich ředitelem. Jan Vaněk nebyl Loosovým žákem,

s Adolfem Loosem však od roku 1924 intenzivně spolupracoval.

Jednak v redakci časopisu Bytová kultura, který U.P. závody

financovaly, dále pak tím, že Loose v letech 1924–1928 zaměstnával

jako odborného poradce a zástupce U.P. závodů v Paříži. Poté, co byl

Vaněk pro špatné ekonomické řízení z čela podniku odvolán, založil

společně se Stanislavem Kučerou a Vilémem Hrdličkou podnik S.B.S.

(Standart, bytová společnost), zabývající se výstavbou dostupných

domů. K tomu využili i Loosův patent domu s jednou zdí (Haus mit

einer Mauer). Firma S.B.S. se zabývala i zakázkovou výrobou nábytku,

k nejprestižnějším zakázkám patřila výroba interiérového vybavení pro

vilu Tugendhat. Když v roce 1932 S.B.S. zanikla, Jan Vaněk přesídlil

do Prahy, kde založil několik dalších podniků a věnoval se návrhům

výstav pro Uměleckoprůmyslové muzeum. V průběhu druhé světové

války přednášel výstavnictví a aranžérství ve Zlíně. Loosův vliv není

ve Vaňkově tvorbě na první pohled patrný, souzněli ale v teoretické

rovině při odmítání nadbytečného dekoru. Vaňkův nábytek je možné

najít i v některých Loosových stavbách, například v Müllerově vile.

/ PS /

JAN

VANĚK

* 13. 1. 1891

Třebíč (Rakousko-Uhersko/Morava)

† 22. 8. 1962

Praha (Československo)

Jan Vaněk na ilustraci Jaroslava Krále

[ reprofoto: Index, 1929 ]

Řez domem s patrným raumplanem

[ reprofoto: Der Monat, 1937 ]


107

JAN VANĚK

Rodinné domky pro Štefánikovu čtvrt

Brno, Alešova 34/34–40/40

Jan Vaněk, Stanislav Kučera: 1923–1924

Domy č.p. 34 a 36, typ M [ foto: NPÚ, Petr Svoboda ]

Loosův nákres

domu s jednou zdí

[ reprofoto:

Elementare

Gestaltungsprinzipien

in der Architektur,

1982 ]

Společnost pro výstavbu bytů S.B.S. Jana Vaňka postavila v Brně a také

v Černé Hoře několik minimalistických domů založených na Loosově patentu

z roku 1921 – dům měl vždy dvě nosné zdi, přičemž jedna z nich

byla společná s dalším domem. Zbytek domu byl tvořen lehkou omítanou

dřevěnou konstrukcí. Brněnská varianta tohoto domu vznikla ve dvou

variantách: typ N a skromnější typ M. Typ N se vstupem zboku měl v přízemí

obývací pokoj, kuchyni s prádelnou (Waschküche) a spíží, toaletu,

v patře pak dvě ložnice, šatnu a koupelnu. Typ M se vstupem z ulice se

odlišoval absencí prádelny, kterou nahradila koupelna, a také chybějící

šatnou v patře. Společnost domy dodávala včetně vnitřního vybavení.

Někdy je za spoluautora považován také Jaroslav Grunt, jeho autorství se

ale nepodařilo spolehlivě doložit. Původním záměrem tvůrců bylo vyrábět

domy sériově, ekonomika projektu ale selhala – náklady (alespoň při

realizovaných experimentech) přesáhly výnosy. / PS /

Interiér kuchyně, 1924

[ reprofoto: Muzeum města Brna ]

Návrh na rodinné

domy, 1923

[ reprofoto:

Muzeum města

Brna ]

Domy č.p. 38 a 40, typ N



109

JAN

VÍŠEK

* 13. 5. 1890

Bazejovice / dnes Božejovice (Rakousko-Uhersko/Čechy)

† 6. 6. 1966

Brno (Československo)

Vystudoval reálku v Táboře, studium

pozemního stavitelství na České vysoké škole

technické v Praze mu přerušila první světová

válka. Školu dokončil roku 1920,

ale se svým profesorem Theodorem Petříkem

spolupracoval i nadále. Nejznámějším

dílem Víškova pražského období je

přestavba Zemědělského muzea v Kinského

Jan Víšek


sadech v Praze. Od roku 1924 působil v Brně v kanceláři pro

výstavbu Masarykovy univerzity, s dalšími architekty se podílel na

návrhu pro nerealizované Akademické náměstí. Víšek byl velkým

cestovatelem a znalcem soudobé italské architektury. Měl přátele

v nejvýznamnějších architektonických kancelářích napříč Evropou.

Coby jediný tuzemský reprezentant přednášel v Praze a Brně v rámci

cyklu Za novou architekturu společně s J. J. P. Oudem, W. Gropiem,

Le Corbusierem, A. Ozenfantem a A. Loosem. Přijal Loosovo pozvání

k prohlídce Paříže, kde tohoto světoobčana seznamoval s A. Perettem

– vtipnou historku z této události publikoval v Lidových novinách.

Z Víškových brněnských realizací patří k nejpozoruhodnějším Husův

sbor (1926–1927) a dvojdům v kolonii Nový dům (1927). Inspirace

Loosovými stavbami je patrná u Šilhanova sanatoria (1929–1935), kde

se do fasády propisuje vnitřní uspořádání stavby. Členství v zednářské

lóži Víškovi značně zkomplikovalo kariéru po nástupu komunismu.

Nemohl se stát profesorem na ČVUT v Praze, musel ukončit činnost

vlastního ateliéru. Jako zaměstnanec brněnského Stavoprojektu sice

uspěl s návrhem na stavbu dnešního Janáčkova divadla, v průběhu

projekčních prací byl však penzionován a pozměněný projekt dokončil

architekt Otakar Oplatek. / PS /


111

JAN VÍŠEK

Sanatorium Dr. Šilhana

Brno, Veveří 2217/127

Jan Víšek: 1929–1935

Interiér cukrárny Kolbaba

Brno, Kounicova 270/11

Jan Víšek: 1938

V budově ženského sanatoria je zcela v loosovském duchu vše podřízeno

maximální účelnosti a pohodlí, strohá moderní fasáda zcela odpovídá

nejnovějšímu medicínskému vybavení uvnitř. Průčelí dominuje schodiště,

velkoryse prosvětlené prosklenou stěnou. Od vstupu v průjezdu pa cientky

postupovaly do přijímací haly a čekárny. Dále navazovala hovorna, ordinace,

rentgen a laboratoř, po vyšetření byla k dispozici odpočívárna

se sociál ním zařízením a postupovalo se dále k východu. Další podlaží

obsahovalo lůžkovou část, ve třetím podlaží se nacházel operační sál

s větší světlou výškou, která se prostřednictvím rozměrného okna propisuje

do fasády. Další podlaží je opět věnováno pokojům s lůžky, stejně

jako nejvyšší patro – to obsahovalo navíc prostory pro personál. Horní

podlaží je členitější, poněkud ustupuje za uliční fasádu a poskytuje tak

prostor pro terasu. Záhy po dostavbě sanatoria vznikl na sousední parcele

také Šilhanův soukromý dům. Obsahoval reprezentační prostory –

v souvislosti s loosovskými inspiracemi stojí za zmínku společenský sál

obložený mramorem – a soukromé prostory pro rodinu a služebnictvo.

V části přiléhající k sanatoriu přibyly také nové laboratoře a rehabilitační

místnosti. Nejvyšší podlaží s terasou pak sloužilo k ubytování personálu.

Po požáru v roce 2003 byl interiér zásadně přestavěn. / PS /

Perspektivní kresba Šilhanova sanatoria

[ reprofoto: Muzeum města Brna ] Současný stav [ foto: Martin Strachoň, CC-BY-SA ]

K meziválečnému Brnu patřila spousta jedinečných kaváren. Jednu

z posledních, v tomto případě s vlastní cukrářskou výrobou, si společně

s činžovním domem nechali postavit manželé Bohumír a Jenovéfa Kolbabovi.

Jan Víšek, který se ujal úlohy projektanta, kavárenské prostory

pojal v duchu raumplanu, s množstvím rafinovaných průhledů a světlým

interiérem. Z ulice se vstupovalo do cukrářské prodejny, odtud stoupá

cesta do mezaninu, kde rozměrné zrcadlo opticky zvětšuje prostor a násobí

osvětlení. Kavárenská část se nachází také v nižším podlaží pod

úrovní terénu, a navazuje na ni cukrářská dílna. Loosovský kolorit moderně

vybavené kavárně dodává i obložení mramorem, byť ve Víškově

pojetí je světlý mramor spíše neokázalým výrazem luxusu. K původnímu

vybavení patřilo také vestavěné akvárium a fontána pod schodištěm.

Kavárna je situována v prostorách přízemí a mezipatra činžovního domu

s dalšími šesti podlažími. Fasáda je puristicky čistá, osově symetrická,

s rozměrným středovým rizalitem. Čtyři bytová podlaží mají na fasádě

shodné řešení, páté je zvýrazněno pásovým oknem obíhajícím celý rizalit,

nejvyšší podlaží pak ustupuje za uliční průčelí a uvolněné místo je využito

jako terasa. / PS /

Činžovní dům s cukrárnou Kolbaba

[ foto: NPÚ, Jiří Syrový ]

Půdorys přízemí

[ reprofoto: Muzeum

města Brna ]

Půdorys prodejny s kavárnou



113

RUDOLF

WELS

* 28. 4. 1882

Osek (Rakousko-Uhersko/Čechy)

† 8. 3. 1944

Auschwitz-Birkenau (Německá říše, dnes Polsko)

Současný interiér – schodiště s mramorovým

obkladem a vestavěným akváriem

[ foto: NPÚ, Zuzana Syrová ]

Pocházel z rodiny židovského obchodníka,

po studiu na plzeňské stavební průmyslovce

pracoval v Praze, kde složil stavitelskou

zkoušku. Byl přijat na vídeňskou Akademii

výtvarných umění, kde studoval s vynikajícími

studijními výsledky u Friedricha Ohmanna,

navštěvoval však také soukromé kurzy Adolfa

Loose a stal se i jeho spolupracovníkem

Rudolf Wels

[ reprofoto: Colin, Ivan a Michael Welsovi ]

v ateliéru. Jednou z Welsových nejčastěji reprodukovaných kreseb

je ostatně prezentační list k Loosově návrhu obchodního domu

Stein v Alexandrii. Welsovy stavby najdeme ve Vídni, Praze, ale

především v Sokolově a Karlových Varech. V Sokolově je Welsovým

nejznámějším dílem Hornický dům, za pozornost stojí i dvě školní

budovy. V Karlových Varech, kde má více než desítku realizací, patřily

k nejvýznačnějším stavbám budova Okresní zdravotní pojišťovny,

plynové a sluneční lázně či lázeňský dům Bellevue. Společně

s Adolfem Loosem a Kurtem Ungerem projektoval v Karlových Varech

také dnes nedochované úpravy sanatoria Esplanade.

Wels se jako architekt uplatnil také ve filmu – spolupracoval například

na Voskovcově a Werichově snímku Hej rup! Zabýval se i návrhem

užitého umění pro sklárnu Moser, pro kterou také projektoval.

Poté, co společně s manželkou a synem marně usiloval o americké

vízum, byla celá rodina deportována do Terezína a následně do

koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau (Březinka), kde život

talentovaného a na detail zaměřeného architekta předčasně

skončil. / PS /

Současný interiér cukrárny

[ foto: NPÚ, Zuzana Syrová ]


115

RUDOLF WELS

Hornický dům

Sokolov, 5. května 655

Rudolf Wels: 1923–1925

Axonometrie z původního návrhu

[ reprofoto: archiv NPÚ, ÚOP v Lokti ]

Velký sál, 1925


Budova vznikla jako tzv. Spolkový dům, Hornický domov – Bergarbeiterheim.

Stavbu financoval Československý stát zastoupený Ministerstvem

veřejných prací z fondu pro sociální péči hornickou. Dům se zakrátko stal

důležitým střediskem společenského, politického a kulturního života a až

do odtržení pohraničí od Československa byl i jedním z mála antifašistických

center v kraji. Hornický dům je volně stojící dvoupatrová budova na

zhruba obdélném půdorysu s bočními rizality. V hlavním průčelí směřujícím

na náměstí je před střední, mírně ustupující část předsazen dominantní

pilířový portikus s balkónem neseným šesti pilíři. Přístup je veden

po monumentálním vnějším schodišti s osmnácti schodišťovými stupni

ze všech tří stran. Prostor balkónu je prolomen pásovými okny, nad nimiž

je zasazen rozměrný reliéfní panel, vlys znázorňující Jeden den ze života

horníka. Jeho autorem je karlovarský sochař Wilhelm Srb-Schlossbauer,

který jej vyhotovil ve spolupráci se sochařem a keramikem Willi Russem

z Krásna. Reliéf zobrazuje osm obrazů – Loučení, Cestu do práce, Fárání,

Práce ve štole (ve dvou obrazech), Vyfárání, Cestu domů a Příchod domů.

V interiéru byl umístěn v předním traktu velký sál s hledištěm a kino,

prostorné foyer a šatny, malé sály pro spolkovou činnost, restaurace

a kavárna, knihovna, 16 bytů a kanceláře, navíc také městské lázně. Ve

foyer před sálem byly umístěny busty T. G. Masaryka a Karla Marxe.

K oddělení jednotlivých prostor bylo využito raumplanu. Například velký

sál a malé sály měly mezi sebou výškový rozdíl asi jeden metr, rovněž

terasa přístupná z velkého sálu byla 328 cm nad úrovní podlahy tohoto

sálu. Projekt získal v roce 1925 na výstavě pro sociální péči v Bruselu,

společně s projektem hornické kolonie, zlatou medaili. / LZ /

Současný pohled

na vstupní průčelí

[ foto: archiv NPÚ,

ÚOP v Lokti ]

Pohled na zadní trakt,

1925

[ reprofoto: archiv NPÚ,

ÚOP v Lokti ]

Hala v roce 2004

[ foto: archiv NPÚ,

ÚOP v Lokti ]


117

RUDOLF WELS

Lázně VI (Plynové lázně)

Karlovy Vary, U Imperiálu 2116/1

Rudolf Wels: 1926–1927, nedochováno

Úprava interiéru lázeňského hotelu

Esplanade (dnes Jesenius)

Karlovy Vary, Stará Louka 340/36

Adolf Loos, Rudolf Wels, Kurt Unger: 1930–1931, nedochováno

Půdorys přízemí, adaptace z roku 1938


Čelní fasáda na projektu R. Welse


Dobový snímek, konec 20. let 20. stol.


Investorem byl magistrát města Karlovy Vary, který zamýšlel vybudovat

nový lázeňský provoz bezprostředně po odkrytí významného zdroje

plynného CO 2 v prostoru dnešního pramene Dorotka. Lázně tedy byly

původně provozovány jako plynové a sluneční. Architekt proto na střeše

objektu umístil velké a prostorné terasy se sloupovými pergolami ke

slunění. Vnitřní dispozice byla trojtraktová s lázeňskými kabinami směřujícími

na nábřeží a zadním provozním traktem. Vstupní vestibul na půdorysu

kruhu byl pojat jako interiér klasicistního templu se schody z bílého

mramoru a malbou ve vrcholové kupoli. V levém křídle byly umístěny

šatny, v pravém bazénky. Ke stavbě bylo použito moderních postupů

i materiálů. Lázně VI dotvářely charakter jižní části lázeňského území.

V prosinci 2005 odsouhlasilo vedení města Karlovy Vary demolici objektu

a v březnu následujícího roku 2006 byl objekt ve značném spěchu zbourán.

Objekt se přes značnou snahu odborné veřejnosti nepodařilo zachránit.

Při stavebně-technických průzkumech se zjistilo použití hlinitanových

směsí cementů. Na místě lázní vyrostl sedmipodlažní obytný dům.

/ LZ /

Lázeňský hotel Esplanade vznikl spojením dvou starších domů. Projekt

nového domu, tehdy ještě pod názvem Steinernes Haus, zpracoval

roku 1912 vídeňský architekt Hans Prutschner. Dům založený na železobetonovém

skeletu byl dokončen o rok později, již jako hotel Esplanade,

jeho vlastníkem se stal Dr. Hermann Simon. V letech 1927 až 1929

proběhly úpravy přízemí a prvního patra hotelu. Parter byl nově vybaven

obchody, což vyvolalo potřebu přesunu jídelny. Ta byla nově situována

v prostoru světlíku, s proskleným sedlovým zastřešením. Přestože je

projekt formálně dílem karlovarské architektonické a stavební kanceláře

Kubiček & Baier, není pochyb, že autorem koncepce a vybavení nové

jídelny byl Adolf Loos ve spolupráci se svými žáky Rudolfem Welsem

a Kurtem Ungerem. Wels je dokonce přímo podepsán jako zpracovatel

plánu. Další dokumenty je možné najít ve sbírkách Albertiny, kde je uložena

i tužkou kreslená Loosova skica. Další indicií je i několik Loosových

návštěv v Karlových Varech: poprvé tu Loos pobýval v létě 1921 se svou

druhou manželkou Elsie Altmannovou. V roce 1931 pak byl ubytován

přímo v hotelu Esplanade. Dnes nedochovaná jídelna měla pod střechou

zavěšenou trámovou konstrukci v pravoúhlém rastru. Chodbou byla spojena

s kuchyní v dvorním traktu, směrem k uličnímu průčelí navazovala

menší jídelna. Z dalších loosovských úprav lze jmenovat nově vzniklý

společenský prostor písárny s vestavěnými vitrínami či policemi. Tato

realizace zanikla při další přestavbě na počátku 50. let 20. století.

/ PS /

Lázeňský hotel Jesenuis, 60. léta 20. stol.

[ reprofoto: archiv D. Riedla ]

Řez prostorem s písárnou

[ reprofoto: Kudělka, 1974 ]


119

RUDOLF WELS

Okresní zdravotní pojišťovna

Karlovy Vary, náměstí dr. Milady Horákové čp. 1313/8

Rudolf Wels: 1930–1931

Činžovní dům

Praha, Baranova 1901/4

Rudolf Wels, Quido Lagus: 1935–1937

Severozápadnímu rohu náměstí Milady Horákové dominuje šestipodlažní

kubická hmota objektu dnešní polikliniky. Objekt navrhl jako Okresní

zdravotní pojišťovnu v roce 1930 architekt Rudolf Wels. Stavbu provedlo

v letech 1930–1931 stavební konsorcium firem Fischer & Cie, Kubiček &

Baier a Karl Bayer. Jedná se o nejmodernější realizaci z Welsových staveb

v lázeňském městě a zároveň o jednu z mála funkcionalistických staveb

v Karlových Varech vůbec. Na obvodovém plášti budovy použil Rudolf

Wels klinkerový obklad evokující režné cihlové zdivo. V obdélných okenních

otvorech byla osazena tzv. americká výsuvná okna. Poslední podlaží

je ustupující s terasou a plochou střechou. / LZ /

Půdorys přízemí


Detail se vstupním portálem


Pohled na uliční průčelí [ foto: NPÚ, Petr Svoboda ]

Současný stav

[ foto: archiv NPÚ, ÚOP v Lokti ]

Pohlednice z roku 1933


Ve spolupráci s Quido Lagusem navrhl Rudolf Wels celkem pět luxusních

činžovních domů v různých částech Prahy. Přestože se jednotlivé domy

ve svém výrazu dosti odlišují, najdeme u nich několik společných prvků:

keramické obklady fasád, kónicky řešené vstupy s prosvětlenými domovními

čísly ve vídeňském stylu, velkorysé vestibuly a cit pro řemeslný

detail. Ten žižkovský je řešen jako řadový sedmipodlažní dům, přičemž

nejvyšší podlaží ustupuje za uliční fasádu a dává tak prostor pro terasu.

Průčelí je sedmiosé, ve střední části fasády se ve třetím až šestém podlaží

nachází rizalit s průběžnými pásovými okny. Fasáda je obložena bílými

podélně kladenými dlaždicemi, které kontrastují s tmavě červeným obkladem

vstupního portálu. Část vestibulu navazující na vstup z ulice má

stěny pokryté umělým kamenem. / PS /

Detail schodiště



121

Činžovní dům

Praha, Veverkova 741/25

Rudolf Wels, Quido Lagus: 1937–1939

Detail vstupu s travertinovým obkladem


Detail francouzského okna v nároží


Jeden z dalších činžovních domů na kterém Rudolf Wels spolupracoval

s Quido Lagusem najdeme v pražských Holešovicích, fasádami se otevírá

do ulic Veverkova a Heřmanova. Dům je akcentován francouzskými okny

v oblém nároží i v krajních osách fasády. Zaujmou tu výrazné oblé keramické

tvarovky použité k lemování všech oken. V interiéru se, podobně

jako u staršího domu na Žižkově, dochovaly původní prvky: ve vestibulu

mramorové obklady stěn, dlažba, strop se štukovým dekorem či stěna

s poštovními schránkami. Byty mají dodnes přibližně původní dispozici

a mnohdy i dochované dveře s kováním z bílé mosazi, zasouvací dveře

salonu či dobové topné registry. / PS /

Celkový pohled od Veletržního paláce


ERNST

WIESNER

* 21. 1. 1890

Malacky (Rakousko-Uhersko/Horní Uhry)

† 15. 7. 1971

Liverpool (Spojené království)

Ernst Wiesner studoval v Brně na Zemské

vyšší reálné škole a pokračoval na stavebním

odboru Vyšší průmyslové školy. V roce 1909 po

maturitě a prázdninové stavební praxi navázal

jako mimořádný posluchač vídeňské techniky.

Po roce přestoupil na Akademii výtvarných

umění, kde Mistrovskou školu architektury

Ernst Wiesner, Liverpool, 1969

pod vedením Friedricha Ohmanna zakončil


v roce 1913. Ač Ohmannův žák, ovlivněn

byl spíše vídeňským purismem. Obdiv k dílu

Adolfa Loose vyjádřil v roce 1931 v článku k Loosovým šedesátinám, a i ve

Wiesnerově díle je možné rozpoznat inklinaci k čistotě forem a střídmosti

ornamentu. V nedatovaném a nesignovaném dopise adresovaném Adolfu

Loosovi (Kudělka, 1973) je zmiňována Wiesnerova „ochota zastupovat Loose

ve věci stavby domu pro T. v Paříži“. Dále se Zdeněk Kudělka odvolává na

soupis prací Arnošta Wiesnera, z něhož „vyplývá, že Loos s ním projektoval

obchodní dům Heleny Rubinsteinové v Paříži na Rue du Faubourg“ (Kudělka,

1973). Již během studia projektoval, realizací z této doby byla přestavba

Kellnerovy vily v Rosicích u Brna. První světovou válku strávil službou

u ženijního pluku, po krátkém poválečném působení ve Vídni se v roce 1919

vrátil do Brna. Zde během dvaceti let architektské praxe vznikly podle jeho

návrhů stavby, které jsou dodnes obdivuhodnými reprezentanty architektury

nejvyšší kvality a nadčasových hodnot. 15. března 1939 tehdy již významný

brněnský architekt uprchl do Londýna, kde pracoval pro československou

exilovou vládu. Získal pracovní povolení RIBA a po roce 1945 působil jako

samostatný architekt. Učil na školách architektury v Oxfordu a při Univerzitě

v Liverpoolu. Po válce krátce navštívil Brno, v roce 1966 mu díky iniciativě

Bedřicha Rozehnala byla udělena stříbrná pamětní medaile a v roce 1969

čestný doktorát Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. K plánované spolupráci

mezi univerzitami již v době normalizace nedošlo. V červenci 1971 Ernst

Wiesner v Liverpoolu zemřel. / RV /


123

ERNST WIESNER

Činžovní vila

Wilhelma Gutmanna

Brno, Údolní 375/58

Ernst Wiesner: 1919–1920

Půdorys z roku 1936

[ reprofoto: archiv

Brněnských vodáren

a kanalizací ]

První větší Wiesnerova brněnská realizace. Řešení rozlehlé vily orientované

k jihu do nároží, s byty pro spolumajitele firmy Gebrüder Gutmann,

vychází symetrickou kompozicí z klasické severoitalské architektury.

Střídmostí v estetickém vyjádření fasád pak architekt již vyjádřil svůj

zatím velmi jemně projevený, nicméně v secesně utvářeném Brně novátorský

příklon k vídeňskému purismu, s použitím pro jeho dílo typických

formálních prvků. K těm patří šambrány, zde velmi výrazně plastické

z terakotových tvarovek, rámující soustavy oken a centrálně umístěné

vchodové dveře. Severní fasáda je členěna balkony a oknem po celé

výšce osvětlujícím schodiště. / RV /

Moravská zemská životní pojišťovna

Brno, Mozartova 18/3


Česká banka Union

Beethovenova 25/4, Brno


Budovy Moravské zemské pojišťovny a České banky Union jsou výsledkem

Wiesnerova urbanistického konceptu zastavění proluky mezi ulicemi

Mozartovou a Beethovenovou v sousedství barokního kostela, který jako

jediný z původního jezuitského kláštera zůstal zachován po asanaci

v roce 1904. Budova pojišťovny se střešní zahradou vznikla podle Wiesnerova

projektu pro ředitelství Vítkovických železáren. Půso bivosti jednoduché

osově komponované fasády, prosté dekorací, je dosaženo skladbou

hmot. Kamenný sokl nese hladkou fasádu členěnou okny v kamenném

ostění. Centrálně umístěná soustava oken zvýrazňuje profilovaný ustupující

portál s prosklenou stěnou hlavního vchodu krytou geometrickým mřížovím.

O tři roky později byla přes dvůr, v ulici Beethove nově, dokončena

budova České banky Union, na které architekt rozehrál opět tektonicky

gradovanou hladkou fasádu s jedním typem okna ve třech skladebných

variantách. Poslední, částečně ustupující šesté patro, směrem k jezuitskému

kostelu snížené, bylo využito opět pro střešní zahradu, která ve

své kráse nebyla do dnešních dnů dochována. / RV /

Česká banka Union, dnes Český rozhlas

[ foto: Filip Šlapal ]

Současný stav

[ foto: Filip Šlapal ]

Moravská zemská životní pojišťovna

[ foto: NPÚ, Miroslav Zavadil ]

Zahrada na střeše Moravské zemské životní pojišťovny

[ reprofoto: archiv NPÚ, ÚOP v Brně ]


125

ERNST WIESNER

Vila Alfreda a Hermine Stiassni

Brno, Hroznová 82/14


Koupelna v pánském apartmá


Hudební salon [ foto: NPÚ, Petr Svoboda ]

Vila Stiassni od jihu


Na základě úspěšných realizací během druhého dvacetiletí 20. století se

Ernst Wiesner stal vyhledávaným architektem bohaté klientely. Koncem

dvacátých let realizoval na jižním svahu nad pisáreckým údolím řeky

Svratky dům pro rodinu textilního průmyslníka Stiassni. Velkoryse pojatá

vila je dispozičně komponována na půdorysu ve tvaru písmene L s hospodářskou

částí v kratším křídle. Delší, jižně orientované křídlo s velkorysou

halou a „zámeckým“ schodištěm obsahuje společenské a obytné prostory.

Svou sallou terrenou vila na rozlehlém pozemku vizuálně evokuje

architekturu středomořského pobřeží. / RV /

Schodišťová hala


Dětský pokoj


Pánská šatna



127

ERNST WIESNER

Vila Gustava Haase

Brno, Lipová 248/43


Krematorium

Brno, Jihlavská 756/1


Další z honosných vil, které postupně vystřídaly bývalé vinice na jižním

svahu nad údolím řeky Svratky v Pisárkách, byla určena rodině generálního

ředitele brněnské pobočky Anglo-československé banky. Dispozice

opět využívá princip lomeného půdorysu pro vstupní nádvoří. Rozdělení

na dvě křídla podle funkce je obdobné jako u nedalekých vil pro Eduarda

Münze nebo Waltera Neumarka. Obdobně jako u vily Stiassni je u Haasovy

vily zřetelný kontrast mezi střídmou koncepcí exteriéru s hladkou

fasádou členěnou okenními šambránami a dekorativně pojatým vybavením

interiérů včetně mohutného schodiště jako ústředního prvku haly.

Svažitý terén byl využit k terasovité skladbě hmot a navazující kompozici

zahrady od vídeňského architekta Alberta Esche. / RV /

Vítězný projekt ze soutěže, kdy architekt oproti zadání umístil budovu

krematoria na terasu na svahu s výhledem na rozsáhlou údolní nivu

řeky Svratky, je označován za vrcholné dílo autora. Dispozice budovy

pro poslední rozloučení a následný žeh tělesných ostatků zesnulého

důsledně dodržuje sled pohřebního obřadu. Monumentální schodiště

stoupá k mohutnému soklu z červených cihel, s vchodem do vstupní haly

a pokračováním do obřadní místnosti komponované jako sakrální prostor.

Je osvětlena proskleným stropem, v čele pod galerií s varhanami a s centrálně

umístěným katafalkem na pozadí průsvitných dveří z bílého kamene.

Působivá architektura, kdy z keramického soklu vystupuje bílou omítkou

odlehčené těleso se šestnácti, bílým travertinem obloženými kuželovitými

věžičkami, symbolicky vyjadřuje propojení hmoty země a duchovna vyšších

světů. Kompozici doplňují dvě křídla kolonád s kolumbárii, podél

ulice Jihlavské je přízemní servisní objekt s márnicí. / RV /

Pohled na čelní fasádu s nástupním schodištěm

od východu [ foto: NPÚ, Miroslav Zavadil ]

Krematorium

od jihovýchodu

[ foto: NPÚ,

Miroslav Zavadil ]

Jižní průčelí se sallou terrenou spojující obytný prostor

se zahradou [ foto: NPÚ, Zuzana Syrová ]

Zahradní průčelí na dobovém snímku

[ reprofoto: archiv NPÚ, ÚOP v Brně ]


129

SOUPIS STAVEB NA ÚZEMÍ

ČESKÉ REPUBLIKY

Tučným písmem vyznačené stavby jsou součástí publikace,

čísla stránek jsou předřazena

FELIX AUGENFELD A KARL HOFMANN

46 Administrativní budova textilní továrny Gottlieba Schnabela, Nová Paka, Legií 765, 1922–1925

48 Dům pro ředitele a úředníky, Spojené továrny vlněného zboží, Krnov, Čsl. armády 45, 1926 (nedochováno)

49 Vila Himmelreich, Brno, Schodová 1292/18, 1927–1928

Lovecká chata pro rodinu Schnabelových, Čechy (?)


52 Palác Fénix, Praha, Václavské náměstí 802/2, 1927–1930 (s J. Gočárem)

53 Filiálka Phönix, Hradec Králové, Ulrichovo náměstí 762/5, 1929–1930 (s J. Gočárem)

54 Grossova vila, Praha-Bubeneč, Charlese de Gaulla 915/27, 1929–1930 (s J. Polívkou)

Německé kasino, Praha, Na příkopě 859/22 (dvorní trakt), 1933–1934

LEOPOLD MOSTNÝ EHRMANN

Náhrobek Franze Kafky, Praha, Nový židovský hřbitov na Olšanech, 1924

Úprava portálu obchodu, Praha, Hybernská 1007/2, 1924

Úpravy (funkcionalistického) interiéru karlínské synagogy, Praha, Vítkova 243/13, 1928–1930

Přestavby židovského sirotčince (tělocvična, hudební třída, společenské místnosti, bazén, hřiště, ordinace), Praha,

Belgická 67/25, několik stavebních fází ve 20. a 30. letech

Náhrobek rodiny Kohnovy, Praha, Nový židovský hřbitov na Olšanech, 30. léta

56 Úpravy smíchovské synagogy, Praha, Plzeňská 290/3, 1930–1931

Náhrobek Ludvíka Singera, Praha, Nový židovský hřbitov na Olšanech, 1931

Vrátnice hřbitova, Praha, Nový židovský hřbitov na Olšanech, 1933

Nová obřadní síň na urnovém hřbitově, Praha, Nový židovský hřbitov na Olšanech, 1933

Nájemní dům s obchody, Praha, Lodecká 1184/3, 1937–1938 (spolupráce s F. Zelenkou)

PAUL ENGELMANN

58 Návrh vily na škole A. Loose, okolo 1913 (školní práce, nerealizováno)

59 Návrh vily Konstandt, tř. Spojenců, Olomouc, 1916–1919 (s A. Loosem, nerealizováno)

60 Müllerův dům, Olomouc, Černochova 148/6, 1927–1928

Interiéry pro rodinu Seidlerových, Olomouc, 1929 (blíže nespecifikované návrhy interiérů pro olomouckou rodinu

Seidlerových pravděpodobně předcházely realizaci vily pro Rudolfa Seidlera podle návrhu J. Groaga)

Soutěžní návrh veřejného parku, Opava, 1929 (Engelmannův návrh zakoupen, nerealizováno)

Přestavba Beckmannovy vily, Ostrava, Vítkovice 722, 1930 (nejasné autorství, nedochováno)

Grossův dům, Lipník nad Bečvou, 1930 (nerealizováno, v literatuře zřejmě záměna s domem pro E. R. Goldmannovou

v Olomouci)

61 Guttmannův rodinný dům, Ostrava, Michálkovická 1373/48, 1932

62 Dům Ellinor Ruth Goldmannové, Olomouc, Pod Lipami 532/15, 1932


133

JACQUES GROAG

Rekonstrukce sladovny rodiny Groagových, Týneček u Olomouce, 1923 a 1935 (nedochováno)

Soutěžní návrh divadla a koncertní haly, Olomouc, 1925 (třetí cena, nerealizováno)

Zařízení interiéru bytu Seidlerových, Olomouc, 1927

64 Vila Emo Groaga, Olomouc, Mozartova 454/36, 1927–1928

Soutěžní návrh veřejného parku, Opava, 1929 (třetí cena, nerealizováno)

66 Vila Bermann, Olomouc, Vídeňská 959/18, 1929

Zařízení interiéru bytu Waltera Pollaka, Olomouc, Resslova 230/19, 1930

Dekorace v interiéru bytu Gideona Brechera, Olomouc, 1930

Dekorace v interiéru bytu Skribenských, Olomouc, 1930

Zařízení interiéru bytu Wolfových, Olomouc, 1930

Víkendový dům Pollak, Bělkovické údolí u Olomouce, 1931 (zřejmě nedochováno)

Zařízení interiéru bytu Otto Eislera, Moravská Ostrava, 1933

67 Vila Pauly a Hanse Briessových, Olomouc, Na Vozovce 549/12, 1933

Zařízení interiéru bytu, Brno, 1934–1935

68 Vila Rudolfa Seidlera, Václavkova 603/2, 1934–1935

70 Víkendový dům Otto Eislera, Ostravice 456, 1934–1935

Zařízení interiéru bytu Ernsta Hochwalda, Olomouc, 1934–1935

Vila manželů Dubských, Olomouc, Kašparova 612/10, 1934–1935

Benzínová čerpací stanice, Brno, 1937 (nedochováno)

Vila Franze Briesse, Olomouc, Wellnerova 640/21, 1936–1937

Bytový dům, Moravská Ostrava, 1937–1938 (zřejmě nedochováno)

71 Rodinný dům Gustava Šebory, Praha, Na Hřebenkách 2365/41, 1938

Návrh tovární budovy, Moravská Ostrava, okolo 1938 (?)

ALFONS HETMANEK A FRANZ KAYM

Byt Elzer v Místku, Frýdek-Místek, 1919–1920 (zřejmě nedochováno)

74 Obytný a obchodní dům, Ostrava - Moravská Ostrava, 28. října 289/2, 1928

76 Hrobka rodiny Kidery, Ostrava-Vítkovice, hřbitov, 1929 (se sochařem F. Opitzem, nedochováno)

NORBERT KRIEGER

80 Zubní klinika Samuela Teichnera a byt manželů Weinerových, Plzeň, náměstí Republiky 136/22,

1929–1931 / 1931–1934 (společně s A. Loosem, N. Kriegerem a J. Kulkou)

82 Byt Willyho a Gertrudy Krausových, Plzeň, Bendova 1107/10, 1930–1931 (spolupracovník A. Loose)

Zařízení interiéru bytu (obývací pokoj) Huga a Olgy Naschauerových, Plzeň, Husova 1518/20, 1930–1932

(spolupracovník A. Loose, nedochováno)

119 Úprava interiéru lázeňského hotelu Esplanade (dnes Jesenius), Karlovy Vary, Stará Louka 340/36,

1930–1931 (společně s A. Loosem, R. Welsem, K. Ungerem, nedochováno)

Zařízení domu Oskara Singla, Mariánské Lázně, lázeňský dům Merkur, 1931 (spolupracovník A. Loose)

Návrh nástavby domu Oskara a Hany Semlerových, Plzeň, 1931/1932 (spolupracovník A. Loose, nerealizováno)

Zařízení interiéru bytu (dámský salón) Huga a Heleny Semlerových, Plzeň, Klatovská 289/19, 1931–1932

(spolupracovník A. Loose)

Návrh venkovského domku Dr. Kleina, Mariánské Lázně, 1932 (spolupracovník A. Loose, nerealizováno)

Zařízení interiéru vily Anny a Otta Guthových, Plzeň, U Svépomoci 2020/9, 1932–1933 (dle seznamu

prací E. Velebila/1937)

Zařízení interiéru bytu Oskara a Hany Semlerových, Plzeň, Klatovská třída 721/110, 1932–1934

(spolupracovník J. Kulky)

Interiéry pro spolkový dům „Humanitní lože Union“ žid. organizace B’nai B’rith, Plzeň, Husova 654/3, 1932–1933

Úpravy bytu Aloise Wotitzkého, Plzeň, Kardinála Berana 903/20, okolo 1933

Úpravy bytu Bedřicha Kafky, Plzeň, Koperníkova 1050/34, okolo 1933

Úpravy bytu Maxe Adlera, Plzeň, Sedláčkova 334/26, okolo 1933

Zařízení interiéru bytu ředitele Tetického (?), Plzeň, okolo 1935 (dle seznamu prací E. Velebila/1937)

Zařízení interiéru bytu Dr. Fischera, Plzeň, okolo 1935 (dle seznamu prací E. Velebila/1937)

Zařízení bytů Stinglových, Mariánské Lázně, okolo 1935 (dle seznamu prací E. Velebila/1937)

Zařízení interiéru bytu Dr. Taussiga, Praha VII, okolo 1935 (dle seznamu prací E. Velebila/1937)

Zařízení interiéru bytu Viktora a Vally Bergmannových, Praha-Karlín, Křižíkova 553/85, okolo 1935 (dle seznamu


Zařízení interiéru bytu Bedřicha Weissbartha, Šumperk, Starobranská 334/10, okolo 1935 (dle seznamu


Adaptace a zařízení interiéru bytu Huga a Olgy Naschauerových, Plzeň, sady Pětatřicátníků 324/4, 1938


Návrh dvojdomku, Praha, kolonie Baba, 1931 (s A. Loosem, nerealizováno)

80 Byt manželů Weinerových, Plzeň, náměstí Republiky 136/22, 1931–1934 (společně s N. Kriegerem)

84 Byt manželů Semlerových, Plzeň, Klatovská třída 721/110, 1932–1934

86 Kantorova vila, Jablonec nad Nisou, Palackého 3111/26, (1933–1934)

Zařízení pánského módního salónu Kníže, Praha, Na Příkopě 850/8, 1934 (nedochováno)

87 Teichnerova víkendová chata, Železná Ruda, Špičák 113, 1934–1936

Návrh dvojdomu Heinricha Katze, Praha, 1935 (nedochováno)

88 Byt Richarda Hirsche a úpravy domu Hirschových, Plzeň, Plachého 812/6, 1935 / 1937–1938

Návrh bungalovu pana Bondyho, okolo 1937 (nedochováno)

89 Holznerova vila, Hronov, Jiřího z Poděbrad 22, 1937

90 Nájemní dům Karla Löwenbacha, Hradec Králové, Ambrožova 906/2, 1938–1939

KAREL LHOTA

Rodinné domky cukrovarníků, Praha-Střešovice, 1922–1923

Ideové návrhy na Státní ústav pro výcvik zubních lékařů, 1923 (nerealizováno)

Okresní dům, Horažďovice, 1923 (nerealizováno)

Přístavba ušní kliniky, Praha, 1923 (nerealizováno)

Průčelí pro Fysikální ústav České vysoké školy technické, Praha, 1923 (nerealizováno)

Neupřesněné projekční práce pro výstavbu Masarykovy univerzity, Brno, 1924–1925

92 Návrh na českou školu, Valčice resp. Valtice, 1925 (nerealizováno)

Návrh na tovární budovu (pravděpodobně odželezňovací stanici), Ostrava, 1926 (nerealizováno)

Soutěžní návrh na pomník Národního osvobození, Plzeň (se sochařem O. Walterem, nerealizováno)

Návrh vlastního bytu, Klatovská tř. 1116/70, Plzeň, 1927–1928

93 Úpravy domu manželů Brummelových, Plzeň, Husova 741/58, 1927–1929 (s A. Loosem)

88 Úpravy zimní zahrady a zařízení dámského pokoje bytu manželů Hirschových, Plachého 812/6, Plzeň, 1927–1929

(s A. Loosem)

Projekt rodinného domu Rudolfa Kmínka, Plzeň, 1928 (nerealizováno)

Návrh řadových domů, Plzeň, 1928, (s A. Loosem, nerealizováno)

Projekt na budovu okresní politické správy, Zábřeh, 1928 (nerealizováno)

Přesun a adaptace interiéru bytu manželů Beckových, náměstí Míru 1076/2, Plzeň, 1928 (s A. Loosem)

94 Müllerova vila, Praha, Nad Hradním vodojemem 642/14, 1928–1930 (s A. Loosem)

Úpravy interiéru (biliardový pokoj) zámeckého bytu rodiny Macenauerovy, Úlice, 1929–1930

134 135

Soutěžní návrh na budovu s kinem Elektra, Plzeň, 1930 (nerealizováno)

Úpravy interiéru vily Dr. Lumíra Kapsy, Na Zátorce 18, Praha, 1930–1931 (s A. Loosem)

Úpravy domu (hala, jídelna, přípravna) Karla Neuberta, Jiráskova 543, Dobříchovice, 1931

Úprava ložnice a knihovny Franka Weniga, Kardinála Berana 921/3, Plzeň, 1931

Úpravy bytu J. Krištofa a J. Kletečky, Plzeň, 1931

Úpravy domu (hala) rodiny Čepkovy, Pňovany, 1931

96 Winternitzova vila, Praha, Na Cihlářce 2092/10, 1931–1932 (s A. Loosem)

98 Srubový dům lékaře Vladimíra Kolety, Horní Radechová 201, 1935–1936

Rodinný dům pana Vogela, Finkovská 1/1663, Praha, 1937

Vysocká bouda, Vysoké nad Jizerou č.p. 23, 1938

MARGARETE SCHÜTTE-LIHOTZKY

100 Soutěžní návrh na hotel na břehu Labe, Dolní Zálezly, Rudé armády, jihovýchodně od přístaviště, 1929–1930

(s W. Schüttem, nerealizováno)

WALTER SOBOTKA

102 Vila Otto Adama, Jihlava, Vrchlického 2078/12, 1929–1932

KURT (JEHUDA) UNGER

104 Jídelna s barem v bytě Leopolda Eisnera, Plzeň, Šafaříkovy sady 62/9, 1930 (spolupracovník A. Loose, nedochováno)

119 Úprava interiéru lázeňského hotelu Esplanade (dnes Jesenius), Karlovy Vary, Stará Louka 340/36,

1930–1931, společně s A. Loosem, R. Welsem, N. Kriegerem, nedochováno)

105 Návrh na patrový střešní byt (penthouse) Heinricha Jordana, Brno, Sedlákova 507/27, 1930–1931

(spolupracovník A. Loose, nerealizováno)

Návrh domovního bloku s malými nájemními byty, Praha, mezi ulicemi K Vinohradské nemocnici a Uhřiněvská, 1931

(spolupracovník A. Loose, nerealizováno)

106 Dům Dr. Ungera, Sokolov, Vrchlického 272, 1934–1935

JAN VANĚK

Zmiňujeme pouze stavby rodinných domů s využitím patentu A. Loose

108 Rodinné domky pro Štefánikovu čtvrt, Brno, Alešova 34/34–40/40, 1923–1924

(se S. Kučerou, někdy uvíděn i J. Grunt)

Rodinné domky, Černá Hora, Partyzánská 244 a 245, 1925 (s J. Buchmayerem)

JAN VÍŠEK

Výběr, úplný soupis obsažen v: PELČÁK, Petr a Vladimír ŠLAPETA, WAHLA, Ivan, ed. Jan Víšek: 1890–1966.

Brno: Obecní dům, 1999.

Výstavní areál pro Zemědělskou jednotu v ČSR, Praha–Výstaviště, 1921 (s T. Petříkem)

Adaptace Zemědělského muzea, Praha - Malá Strana, Kinského Zahrada, 1922–1923

Dílny Státní průmyslové školy dřevařské, Olomouc, Božetěchova 755/3, 1924

Kudelův rodinný dům, Brno, Klácelova 145/10, 1926–1927

Husův sbor církve československé, Brno, Botanická 590/1, 1926–1929

Rodinný dům v kolonii Nový dům, Drnovická 1003/8, 1004/10, 1928

Obytný a obchodní dům, Brno, Jánská 728/7, 1929–1930

112 Sanatorium Dr. Šilhana, Brno, Veveří 2217/127, 1929–1935

Vila JUDr. J. Mareše, Znojmo, Na Vyhlídce 1590/4, 1930

Vila s kanceláří stavitele Ing. K. Tomáška, Plzeň–Doubravka, Masarykova 102/854, 1931–1932

Obytný nájemní dům s ordinací Dr. B. Frejky, Brno, Mášova 728/10, 1936

Okresní úřad, Hodonín, Národní třída 373/25, 1936–1938

Obecná a měšťanská škola, Ostrava-Hošťálkovice, Výhledy 210/14, 1936–1938

Koupaliště, Letovice, U Koupaliště 547/8, 1937

Návrh vlastního nábytkového zařízení, Brno, Koliště 648/35, 1937–1938

113 Nájemní dům s cukrárnou Kolbaba, Brno, Kounicova 270/11, 1938

Hotel/pension H. Lamploty, Letovice, U Koupaliště, 1938–1939 (nedochováno)

Víkendový domek MUDr. R. Šilhanové, Ivančice, Jana Fibicha 754/12, 1939

Obytný dům s ordinací MUDr. J. Zelenky, Kroměříž, Křížná 166/13–15, 1939

Divadlo opery a baletu (Janáčkovo divadlo), Brno, Roosveltova 31/7, 1960–1965

(s V. Zavřelem, O. Oplatkem, I. Rullerem, B. Písaříkem a L. Žáčkovou-Pokorovou)

RUDOLF WELS

Domy pro sklářské dělníky, Praha-Chodov, Hrnčířská 886 a 888, 1919

Chebská bratrská pokladna, Sokolov, Jednoty 654, 1921 (zásadně přestavěno)

Bytový dům pro dělníky firmy P. Hellmann, Sokolov, Dr. Kocourka, 1921 (nedochováno)

Přestavba sklárny Moser, Karlovy Vary, Kpt. Jaroše 46/19, 1921–1922

Interiér prodejny Moser v pasáži Černá růže, Praha, Na příkopě 853/12, 1921–1922 (?)

Kolonie dělnických domků, Sokolov, Hornická 662–681, 1923 (s A. Kubíčkem)

Kolonie dělnických domků: Habartov, Chodov, Nové Sedlo, Karlovy vary, 1923 (s A. Kubíčkem)

Provizorní poštovní úřad při příležitosti sionistického kongresu, Karlovy Vary, 1923

116 Hornický dům, Sokolov, 5. května čp. 655, 1923–1925

Návrh krematoria, Karlovy Vary - Rybáře, Buchenwaldská 151/15, 1925 (nerealizováno)

Obecná a měšťanská škola „Na Vyhlídce“, Sokolov, Žákovská 716, 1925

Lázeňský dům Rösler, Karlovy Vary, Zítkova 1267/4, 1925

Česká škola, Sokolov, Komenského 759, 1926

Vila ředitele dolu Jižní Lom M. Wähnera, Sokolov, 1926 (nedochováno)

Dům pro úředníky továrny Haasis, Dolní Rychnov, Růžová 249, 1926

Vila ředitele Koldta, Sokolov, Jiráskova 772, 1926

Vila ředitele, Dolní Rychnov, Chebská 241, 1926 (nedochováno)

Restaurace u Děpoltovického rybníka, Děpoltovice, 1926

Návrh horské chaty pro turistický dělnický spolek „Die Naturfreunde“, 1926 (nerealizováno)

Vila ředitele S., Praha, okolo 1926 (?)

118 Lázně VI (Plynové lázně), Karlovy Vary, U Imperiálu 2116/1, 1926–1927 (nedochováno)

Dům „Golden Helm“, Karlovy Vary, Vřídelní 4, 1927 (nedochováno)

Lázeňský dům Höhenvilla (dnes Akropolis), Karlovy Vary, Jarní 1304/2, 1927

Návrh vzorového hornického domku, Sokolov, 1928 (nerealizováno)

Bytový dům „Villa Heller“, Karlovy Vary, Na Vyhlídce, 1928 (nedochováno)

Bytový dům „Gea“, Karlovy Vary, Poděbradská 1284/5, 1928

Bytový dům „Villa Kühnl“, Karlovy Vary, Poděbradská 1309/1, 1928

Bytový dům „Harder“, Karlovy Vary, Poděbradská 1308/3, 1929

Prázdninový domov revírní rady Falknov/Sokolov, Radošov 137, 1929

Návrh soudní budovy v Sokolově, 1930 (nerealizováno)

Sanatorium Bellevue, U Imperiálu 1357/12, 1930

Přístavba paláce U Stýblů/Alfa, Praha, Václavské náměstí 785/28, 1930

119 Úprava interiéru lázeňského hotelu Esplanade (dnes Jesenius), Karlovy Vary, Stará Louka 340/36, 1930–1931

(s A. Loosem, K. Ungerem a N. Kriegerem, nedochováno)

136 137

120 Okresní zdravotní pojišťovna (dnes poliklinika), Karlovy Vary, náměstí dr. Milady Horákové 1313/8, 1930–1931

Tiskárka „Graphia“, Karlovy Vary, náměstí Dr. M. Horákové 1359/7, 1931

Přestavba domu, Sokolov, nároží ulic U Divadla a Kraslická, 1932 (nedochováno)

Činžovní dům, Praha-Holešovice, Dobrovského 375/15, 1935–1936 (s Q. Lagusem)

Činžovní dům, Praha - Nové Město, Řeznická 661/19, 1935–1937 (s Q. Lagusem)

121 Činžovní dům, Praha-Žižkov, Baranova 1901/4, 1935–1937 (s Q. Lagusem)

Činžovní dům, Praha - Nové Město, Ostrovní 2064/5, 1937–1938 (s Q. Lagusem)

122 Činžovní dům, Praha-Holešovice, Veverkova 741/25, 1937–1939 (s Q. Lagusem)

Domov důchodců karlovarské židovské obce, Karlovy Vary, Bezručova 1321/8, 1939

Dům pro rekreaci hornických dětí z Falknova/Sokolova, Děpoltovice (nedochováno)

Vila, Abertamy č.p. 286 (?)

ERNST WIESNER

Výběr, úplný soupis obsažen v: PELČÁK, Petr a Ivan WAHLA, ed. Ernst Wiesner: 1890–1971. Brno: Obecní dům

Brno, 2005.

Zahradní domek S. Berana, Brno, Drobného 1820/28c, 1919–1920

124 Činžovní vila Wilhelma Gutmanna, Brno, Údolní 375/58, 1919–1920

Přestavby, přístavby a vnitřní vybavení prodejen cukrovinek OPP, Brno, Cejl 42/109, Křenová 274/75, Lidická 702/23,

Malinovského náměstí 603/4, Masarykova 442/3, Palackého třída 704/13, Pekařská 430/54, Václavská 225/13,

a dále v Praze, Olomouci, Ostravě a Opavě, 1920–1939 (nedochováno)

125 Moravská zemská životní pojišťovna, Brno, Mozartova 18/3, 1921–1922

125 Česká banka Union, Brno, Beethovenova 25/4, 1921–1925

Vila Eduarda Münze, Brno, Hroznová 86/19, 1924–1926

Rodinný dům W. L. Steina, Brno, Barvičova 23/25, 1925–1926

Přestavba dobu a interiér kavárny Esplanade, Brno, Rooseveltova 31/7, 1925–1927 (nedochováno)

129 Krematorium, Brno, Jihlavská 756/1, 1925–1930

Obytný, obchodní a administrativní budova (tzv. Palác Morava), Brno, Divadelní 603/3, 1926–1929 / 1933 / 1936

126 Vila Alfreda a Hermine Stiassni, Brno, Hroznová 82/14, 1927–1929

Rodinný dvojdům v kolonii Nový dům, Brno, Bráfova 1006/109, 1007/111, 1928

Vila Waltera Neumarka, Brno, Vinařská 240/38, 1928–1929

Moravská banka, Brno, náměstí Svobody 92/21, 1928–1930 (s B. Fuchsem)

128 Vila Gustava Haase, Brno, Lipová 248/43, 1928–1930

Rodinný dům manželů Pickových, Praha–Smíchov, U Mrázovky 2071/7, 1930–1931

Nájemní dům družstva Freundschaft, Brno, Rybářská 575/10, 1931–1932

Interiéry a obchodní portál prodejny obuvi F. L. Poppera, Brno, Masarykova 404/16, 1931–1932

Činžovní dům, Brno, Stará 104/24, 1932

Rodinný dům Dr. L. Weinberga, Hranice, Farní 42, 1933

Rodinný dům Herminy Weiglové, Brno, Kalvodova 102/2, 1934

Poštovní a telegrafní úřad, Šumperk, Gen. Svobody 100/13, 1935

Nájemní dům Richarda Poppera, Brno, Hlinky 144/72, 1936

Adaptace bytu manželů Rozsypalových, Brno, Čápkova 25/18, 1938–1939

VÝBĚROVÁ

BIBLIOGRAFIE

FELIX AUGENFELD A KARL HOFMANN

Felix Augenfeld architectural records and papers. Dept. of Drawings & Archives, Avery Architectural and Fine Arts Library.

Columbia University, New York, N.Y.

AUGENFELD, Felix. Erinnerungen an Adolf Loos. Bauwelt. 1981, 72(42), 1907.

EISLER, Max. Karl Hofmann und Felix Augenfeld, Wien [Haus Himmelreich, Brünn]. Moderne Bauformen: Monatshefte für

Architektur und Raumkunst. 1931, XXX.(30), 25.

EDQUIST, Harriet. Vienna Abroad: Viennese interior design in Australia 1940–1949. RMIT Design Archives Journal. 2019,

9(1), 8–35.

HANISCH, R. Felix Augenfeld: Modern Architecture, Psychoanalysis, and Antifascism. In: Émigré Cultures in Design and

Architecture (s. 159–174). London: Bloomsbury Academic, 2017.

HLAVÁČKOVÁ, Petra, Šárka SVOBODOVÁ a Lucie VALDHANSOVÁ. Brněnský architektonický manuál: průvodce architekturou

1918–1945. Brno: Dům umění města Brna, 2017.

CHATRNÝ, Jindřich a Dagmar ČERNOUŠKOVÁ, ed. Brněnské stopy Adolfa Loose. Brno: Muzeum města Brna, 2010.

MEDER, Iris. Offene Welten : die Wiener Schule im Einfamilienhausbau 1910–1938. Stuttgart, 2004. Dissertation. Institut für

Kunstgeschichte der Universität Stuttgart.

OTTILLINGER, Eva B. Wohnen zwischen den Kriegen. Wien: Böhlau, 2009.

PLAISIER, Peter. De leerlingen van Adolf Loos. Delft: Delftse Universitaire Pers, 1987.

PROKOP, Ursula. Zum jüdischen Erbe in der Wiener Architektur, der Beitrag jüdischer ArchitektInnen am Wiener

Baugeschehen 1868–1938. Wien: Böhlau, 2016.

SEDLÁK, Jan, ed. Slavné brněnské vily: 77 domů s příběhem. Brno: Foibos Books, 2013. Slavné vily.


GÖBEL, Hermann. Der Phönixbau am Wenzelsplatz in Prag. Bau- und Werkkunst. Wien: Zentralvereinigung der Architekten

Österreichs, 1930, 53–60.

KERDOVÁ, Lenka. Pozice pražských německy mluvících architektů v Praze mezi lety 1918–1940. Praha, 2014. Diplomová

práce. FF UK.

LUKEŠ, Zdeněk. Splátka dluhu: Praha a její německy hovořící architekti 1900–1938. Praha: Fraktály Publishers, 2002.


POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: Architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové: Muzeum východních Čech, 2009.

SCHÜRER, Oskar. Neue Bauten in Prag. Wasmuths Monatshefte für Baukunst und Städtebau. Berlin, 1930, s. 503–514.

ŠLAPETA, Vladimír. Adolf Loos a česká architektura. Katalog. Louny: Galerie Benedikta Rejta, 1984.

ŠVÁCHA, Rostislav. Adolf Loos a česká architektura. Umění. Praha: Ústav dějin umění, AV ČR, 1983, XXXI, 490–513.

URLICH, Petr. Slavné vily Prahy 6 - Bubeneč. Praha: Foibos, 2017.

138 139


Sakralbauten von Leopold Ehrmann, Prag. Forum: Zeitschrift für Kunst, Bau und Einrichtung. Bratislava: Concordia, 1934, 4,

295–296.

EHRMANN, Robert. Strakoničtí souvěrci – ze života Židů na malém městě. Praha: Sefer, 1998.

KERDOVÁ, Lenka. Pozice pražských německy mluvících architektů v Praze mezi lety 1918–1940. Praha, 2014. Diplomová

práce. FF UK.

LUKEŠ, Zdeněk. Splátka dluhu: Praha a její německy hovořící architekti 1900–1938. Praha: Fraktály, 2002.


ROZKOŠNÁ, Blanka a Pavel JAKUBEC. Židovské památky Čech. Brno: Era, 2004.

ŠLAPETA, Vladimír, Michal KOHOUT a Stephan TEMPL, ed. Praha: architektura XX. Století. Praha: Zlatý řez, 1998.



VLČEK, Pavel, ed. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004.

PAUL ENGELMANN

Paul Engelmann. Architektenlexikon Wien 1770–1945 [online]. Wien: Architekturzentrum Wien, 2020 [cit. 2020-11-12].

Dostupné z: http://www.architektenlexikon.at/de/108.htm

BAKACSY, Judith. Paul Engelmann: Ein biographischer Versuch. Nepublikováno. Innsbruck, 2003.

BAKACSY, Judith, Paul Engelmann und das mitteleuropäische Erbe: der Weg von Olmütz nach Israel. Wien: Folio Verlag,

1999.

KUDĚLKA, Zdeněk. Činnost Adolfa Loose v Československu I. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity.

F, Řada uměnovědná, r. 1973, roč. 22, č. F17, s. 141–155.

KUDĚLKA, Zdeněk. Činnost Adolfa Loose v Československu II. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity.


KULKA, Heinrich. Adolf Loos: Das Werk des Architekten. Wien: A. Schroll, 1931.

MAŇÁK, Pavel. Býti Židem: olomoucký rodák, architekt a esejista Paul Engelmann. Krok. Olomouc: Vědecká knihovna

v Olomouci, 2009, 6(3), 35–36.


PROKOP, Ursula. Zum jüdischen Erbe in der Wiener Architektur: Der Beitrag jüdischer ArchitektInnen am Wiener


SCHNEIDER, Ursula A. Paul Engelmann (1891–1965: Architektur, Judentum, Wiener Moderne. Bozen: Folio-Verlag, 1999.


ŠLAPETA, Vladimír. Paul Engelmann a Jacques Groag: olomoučtí žáci Adolfa Loose. Památky a příroda. Praha: Státní ústav

památkové péče, 1978, 38(2), 83–93.


ŠVÁCHA, Rostislav. Moderní meziválečná architektura v Olomouci. Vlastivědný věstník moravský. Brno: Muzejní a vlastivědná

společnost v Brně, 1978, 30(1), 63–71.

STRAKOŠ, Martin. Průvodce architekturou Ostravy [online]. Ostrava: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště,

2009.

VÁCLAVEK, Ludvík. Němečtí spisovatelé 20. století v Olomouci. Vlastivědný věstník moravský. Brno: Muzejní a vlastivědná


ZATLOUKAL, Pavel. Paul Engelmann. Historica: Revue pro historii a příbuzné vědy. Ostrava: FF Ostravské univerzity, 2019,

10(2), 160–183.

JACQUES GROAG

Jasques Groag. Architektenlexikon Wien 1770–1945 [online]. Wien: Architekturzentrum Wien, 2020 [cit. 2020-11-12].








MAŇÁK, Pavel. Býti Židem: olomoucký rodák, architekt Jacques Groag. Krok. Olomouc: Vědecká knihovna v Olomouci,

2009, 6(3), 31–32.

PERNÝ, Tomáš. Arizace židovského majetku v Olomouci. Olomouc, 2016. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci.


PROKOP, Ursula. Das Architekten- und Designer-Ehepaar. Jacques und Jacqueline Groag: Zwei vergessene Künstler der

Wiener Moderne. Wien: Böhlau, 2005.

PROKOP, Ursula. Jacques and Jacqueline Groag. Architect and Designer: Two Hidden Figures of the Viennese Modern

Movement. Los Angeles: DoppelHouse Press, 2019.




ŠLAPETA, Vladimír. Paul Engelmann a Jacques Groag: olomoučtí žáci Adolfa Loose. Památky a příroda. Praha: Státní ústav

památkové péče, 1978, 38(2), 83–93.


ŠVÁCHA, Rostislav. Moderní meziválečná architektura v Olomouci. Vlastivědný věstník moravský. Brno: Muzejní a vlastivědná


ŠVÁCHA, Rostislav. Od moderny k funkcionalismu: proměny pražské architektury první poloviny dvacátého století.

Praha: Victoria Publishing, 1995.

VEVERKA, Přemysl, Ivan MATĚJKA, Zdeněk LUKEŠ, Pavel VLČEK a Martin EBEL. Slavné stavby Prahy 5. Praha: Městská část

Praha 5, 2005. Slavné stavby.

VIKTOŘÍK, Michael. Osudy olomouckých sladoven a sladovnických firem v kontextu vývoje sladovnického průmyslu: od 60. let

19. století do roku 1948. Olomouc, 2007. Univerzita Palackého v Olomouci.

ZATLOUKAL, Pavel. Dvě málo známé stavby Jacquese Groaga v Olomouci. Vlastivědný věstník moravský. Brno: Muzejní

a vlastivědná společnost v Brně, 1986, 38(2), 192–195.

ZATLOUKAL, Pavel. Paul Engelmann. Historica: Revue pro historii a příbuzné vědy. Ostrava: FF Ostravské univerzity, 2019,

10(2), 160–183.

ALFONS HETMANEK A FRANZ KAYM

KAYM, Franz a Alfons HETMANEK. Architekten – Z. V. : Abbildungen ausgeführter Bauten. Wien: Elbemühl, [1931].

Wiener Architekten.

KAYM, Franz a Alfons HETMANEK. Wohnstätten für Menschen, heute und morgen. Eine Studie zur Wohnungsreform.

Leipzig: E.P. Tal & Co., 1919.

MEDER, Iris. Offene Welten : die Wiener Schule im Einfamilienhausbau 1910–1938. Stuttgart, 2004. Dissertation.

Institut für Kunstgeschichte der Universität Stuttgart.

STRAKOŠ, Martin. Průvodce architekturou Ostravy: Ostrava architecture guide. Ostrava: Národní památkový ústav, územní

odborné pracoviště v Ostravě, 2009.

140 141

NORBERT KRIEGER

DOMANICKÝ, Petr, ed. Plzeň: Průvodce architekturou města od počátku 19. století do současnosti. Plzeň: Nava, 2013.

DOMANICKÝ, Petr a Petr JINDRA, ed. Loos – Plzeň – souvislosti. Plzeň: Západočeská galerie, 2011.







SZADKOWSKA, Maria, Leslie VAN DUZER a Dagmar ČERNOUŠKOVÁ. Adolf Loos – dílo v českých zemích. Praha: Muzeum





Adolf Loos: dílo a rekonstrukce : mezinárodní sympozium u příležitosti 70. výročí úmrtí : Plzeň 15.–16. října 2003,

Západočeské muzeum Plzeň : das Werk und seine Rekonstruktion : internationales Symposium anlässlich des

70. Todestages : Pilsen 15.–16. Oktober 2003, Westböhmisches Museum Pilsen. Praha: Muzeum hlavního města Prahy,

2005.

BĚHALOVÁ, Věra. Beitrag zu einer Kulka-Forschung. Bauforum. 1974, 1974(43), 22–31.

Heinrich Kulka. Architektenlexikon Wien 1770–1945 [online]. Wien: Architekturzentrum Wien, 2020 [cit. 2020-11-12].




KARÁSKOVÁ, Iva. Funkcionalistická architektura v Jablonci nad Nisou. 2009. Diplomová práce. Univerzita Palackého

v Olomouci.

KRAJČI, Petr a Maria SZADKOWSKA. Müllerova vila v Praze: Adolf Loos, Karel Lhota. Praha: Muzeum hlavního města Prahy,

2000.



LUKEŠ, Zdeněk. Deset století architektury: Architektura 20. století. Praha: Správa Pražského hradu, 2001.


POPPELREUTER, Tanja. Raumplan after Loos. Fabrications. 2015, 25(1), 84–103.

POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: Architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové: Muzeum východních Čech, 2009.



SAPÁK, Jan. Heinrich Kulka : villa Kantor a Jablonec 1933–34. Domus. 1991, 1991(726), 100–107.

SVOBODA, Jan E., Jindřich NOLL a Vladislav SKALA. Praha 1945–2003: kapitoly z poválečné a současné architektury.

Praha: Libri, 2006.

ŠLAPETA, Vladimír. Adolf Loos a česká architektura. Reprint katalogu výstavy z r. 1984, Praha: Muzeum hlavního města

Prahy, 2000.



ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Bemühen um die intime Raumform: Architekti Karl Dirnhuber, Kurt Spielmann a Heinrich Kulka

na Královéhradecku. In: Mezery v historii 2018. Cheb: Galerie výtvarného umění v Chebu, 2018, s. 43–63.

KAREL LHOTA

DOMANICKÝ, Petr. Architekt Karel Lhota a Plzeň. České památky: časopis pro přátele památek a historie. Plzeň: Český svaz

ochránců památek, 1994, 5(2), 16–17.



DOMANICKÝ, Petr. Pracovna republiky: architektura Plzně v letech 1918–1938. Plzeň: Západočeská galerie v Plzni, 2018.

DOMANICKÝ, Pavel, URLICH, Petr, ed. Slavné vily Plzeňského kraje. Praha: Foibos, 2009. Slavné vily.

GIRSA, Václav a Miloslav HANZL. Renovace Müllerovy vily v Praze. Katalog. Praha: Architekt, 2001

HUBATOVÁ VACKOVÁ, Lada, NIKOLENKO, Valentyna, ed. Vila Jenny a Josefa Winternitzových. Praha: Vysoká škola

uměleckoprůmyslová v Praze ve spolupráci s Davidem Cysařem, 2020.

HUBATOVÁ VACKOVÁ, Lada, Martina PACHMANOVÁ a Pavla PEČINKOVÁ. Věci a slova: Umělecký průmysl, užité umění

a design v české teorii a kritice 1870–1970. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, 2014.

JINDRA, Petr, ed. Umění českého západu. Sdružení západočeských výtvarných umělců v Plzni 1925–1951: památce Lea

Meisla. [online]. Řevnice: Arbor vitae ve spolupráci se Západočeskou galerií v Plzni, 2010 [cit. 2020-10-27].

LOOS, Adolf. Müllerova vila Praha: plán na postavení rodinného domu pro Dr. Ing. Františka Müllera : faksimile původního

plánu na stavbu rodinného domu ing. Dr. Františka Müllera na pozemku č. k. 216/2 v Praze Střešovicích.

Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2000.






LHOTA, Karel, Dagmar LHOTOVÁ a Maria SZADKOWSKA, VÁCHOVÁ, Petra, ed. Nejen slova: o divadle, architektuře a bytové

kultuře: z myšlenkového odkazu nejvýznamnějšího českého spolupracovníka Adolfa Loose. Praha: Mladá fronta, 2010

LONG, Christopher. Adolf Loos: poslední domy = the last houses. Praha: Karel Kerlický – KANT, 2020.


SZADKOWSKA, Maria, Leslie VAN DUZER a Dagmar ČERNOUŠKOVÁ. Adolf Loos – dílo v českých zemích. Praha: Muzeum




VLČEK, Pavel, ed. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004.

VEVERKA, Přemysl, Ivan MATĚJKA, Zdeněk LUKEŠ, Pavel VLČEK a Martin EBEL. Slavné stavby Prahy 5. Praha: Městská část

Praha 5, 2005. Slavné stavby.

KOULA, Jan E. Nová česká architektura a její vývoj ve XX. století. Praha: Česká grafická Unie, 1940. Technické příručky.

VEJVODOVÁ, Miroslava. Karel Lhota, Loosova pravá ruka. Seznamte se na výstavě. Mladá fronta Dnes. 2012, 23(7).


ENGELMANN, Sebastian. Architektur. Politik. Geschlecht.: Neue Perspektiven auf Leben und Werk Margarete Schütte-

‐Lihotzkys. Zeitschrift für Historiche Studien: Arbeit – Bewegung – Geschichte. Konferenz in Wien. Wien, 18(1), 142–145.

HORNCASTLE, Mona. Margarete Schütte-Lihotzky : Architektin – Widerstandskämpferin – Aktivistin. Molden Verlag, 2019.

CHIU, Ch. S. Women in the shadows: Mileva Einstein-Marić, Margarete Jeanne Trakl, Lise Meitner, Milena Jesenská, and

Margarete Schütte-Lihotzky. New York: Peter Lang, 2008.

NOEVER, Peter, ed. Die Frankfurter Küche von Margarete Schütte-Lihotzky. Berlin: Ernst & Sohn Verlag, 1991.

Edition Axel Menges.

NOEVER, Peter. Margarete Schütte-Lihotzky: Soziale Architektur : Zeitzeugin eines Jahrhunderts. Wien: Böhlau, 1996.

142 143

PÁRAL, Matěj, Martin KRSEK a Jan VACA. Mezinárodní soutěž na hotel pro Labskou pláž v Dolních Zálezlech. GALETA, Jan

a Martin ŠOLC, ed. Architektura mezi myšlenkou a skutečností. Brno: Národní památkový ústav, Metodické centrum

moderní architektury v Brně, 2018, s. 121–140.

SCHÜTTE-LIHOTZKY, Margarete. Erinnerungen aus dem Widerstand: Das kämpferische Leben einer Architektin von

1938–1945. Wien: Promedia Verlag, 2015.

SCHÜTTE-LIHOTZKY, Margarete a Antonello FERARRO. Soziale Architektur Zeitzeugin eines Jahrhunderts. Domus. 1997,

(799), 96–97.

SCHÜTTE-LIHOTZKY, Margarete. Warum ich Architektin wurde. Salzburg: Residenz, 2004.

WALTER SOBOTKA

Walter Sobotka architectural records and papers. Located in the Dept. of Drawings & Archives, Avery Architectural and Fine

Arts Library, Columbia University.

EISLER, Max. Wohnhaus in Iglau : Architekt Walter Sobotka, Wien. Moderne Bauformen: Monatshefte für Architektur und

Raumkunst. 1932, XXXI.(37), 19–28.

KRATOCHVÍL, Petr, SEDLÁK, Jan, ed. Slavné vily kraje Vysočina. Praha: Foibos, 2008.

MEDER, Iris. Offene Welten : die Wiener Schule im Einfamilienhausbau 1910–1938. Stuttgart, 2004. Dissertation. Institut für

Kunstgeschichte der Universität Stuttgart.

VYBÍRAL, Jindřich. Architektura na Moravě a ve Slezsku. Mezery v historii 1890–1938: Polemický duch Střední Evropy –

Němci, Židé, Češi : [Kat. výstavy] : Praha, Městská knihovna : 5. 4. – 26. 6. 1994. Praha: Galerie hlavního města Prahy,

1994, s. 96–105.

Walter Sobotka. Architektenlexikon Wien 1770–1945 [online]. Wien: Architekturzentrum Wien, 2020 [cit. 2020-11-12].

Dostupné z: http://www.architektenlexikon.at/de/612.htm.

WEIHSMANN, Helmut. Wiener Moderne 1910–1938. Modernes Bauen in Wien zwischen den Kriegen. Wien: Ars-Nova-

‐Medienverlag, 1983.

KURT (JEHUDA) UNGER

The Papers of Paul Engelmann and Yehuda K. Unger. The Architectural Heritage Research Center, Department of Architecture

and Town Planning, The Technion – Israel Institute of Technology.

DOMANICKÝ, Pavel, URLICH, Petr, ed. Slavné vily Plzeňského kraje. Praha: Foibos, 2009. Slavné vily.

Haus Dr. Unger, Falkenau a. d. Eger. Der Monat. 1937, 1937(1), 12–13.

CHATRNÝ, Jindřich, Dagmar ČERNOUŠKOVÁ a Jana KOŘÍNKOVÁ, ed. Evropan Adolf Loos. Nejen brněnské stopy : Adolf Loos,

European. His Legacy in Brno and Beyond. Brno: Muzeum města Brna, 2020.



LONG, Christopher. Adolf Loos: poslední domy = the last houses. Praha: Karel Kerlický – KANT, 2020.



UNGER, Kurt Y. Meine Lehre bei Adolf Loos. Bauwelt. 1981, 72(42), 1882–1892.

WARHAFTIG, Myra. They Laid the Foundation: Lives and Works of German-Speaking Jewish Architects in Palestine:

1918–1948. Tübingen/New York: Wasmuth, 2007.

ZEMAN, Lubomír. Realizace Adolfa Loose v Karlových Varech. In: XIV. Historický seminář Karla Nejdla : sborník přednášek.

Karlovy Vary: Klub přátel Karlových Varů, 2005, s. 50–54.

JAN VANĚK

(literatura ke stavbě domů společnosti S.B.S.)

Eine neuzeitliche Wohnung in Brünn. Innendekoration: mein Heim, mein Stolz; die gesamte Wohnungskunst in Bild und Wort.

1929, XL.(40), 469–472.

HLAVÁČKOVÁ, Petra, Šárka SVOBODOVÁ a Lucie VALDHANSOVÁ. Brněnský architektonický manuál: průvodce architekturou

1918–1945. Brno: Dům umění města Brna, 2017.

CHATRNÝ, Jindřich. Architekt Jan Vaněk (1891–1962). Zrod moderního designu a bytové kultury. Diplomová práce. Brno:

Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, 2007.

CHATRNÝ, Jindřich, ed. Jan Vaněk 1891–1962: civilizované bydlení pro každého. Brno: Muzeum města Brna, 2008.



KUDĚLKA, Zdeněk a Jindřich CHATRNÝ. O nové Brno: brněnská architektura 1919–1939 : katalog. II, Obrazová část.

Brno: Muzeum města Brna, 2000.

JAN VÍŠEK

ALTMAN, Karel, Lenka KUDĚLKOVÁ a Vladimír FILIP. Zmizelý svět brněnských kaváren Brno: Nakladatelství „Josef Filip 1938“,

2008. Bruna Aeterna.

KUDĚLKA, Zdeněk. Brněnská architektura 1919–1928. Brno: Blok, 1970.



KUDĚLKOVÁ, Lenka. Brněnští architekti Oskar Poříska a Jan Víšek v meziválečném Frenštátě. Hlasy muzea ve Frenštátě pod

Radhoštěm. 2006, 23(1–4), 19–30.

PELČÁK, Petr a Vladimír ŠLAPETA, WAHLA, Ivan, ed. Jan Víšek: 1890–1966. Brno: Obecní dům, 1999.

SEDLÁK, Jan. Ve znamení moderny: architektura 20. století v Brně = In the name of modernism : 20th century architecture in

Brno. Brno: FOTEP, 2004.

RUDOLF WELS

KAYSER, Martin. Rudolf Wels: Karlsbad. Wien: Verlag für Architektur und Raumkunst Konrad, [1931?]. Neue Architektur.

KUČA, Karel a Lubomír ZEMAN. Památky Karlovarského kraje: koncepce památkové péče v Karlovarském kraji.

Karlovy Vary: Karlovarský kraj, 2006.



RUND, Michael. Po stopách Rudolfa Welse: život a dílo žáka a spolupracovníka Adolfa Loose. Sokolov: Fornica, 2006.

ŠLAPETA, Vladimír. Adolf Loos a česká architektura. Repr. Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2000.

ZEMAN, Lubomír. Slavné vily Karlovarského kraje. Praha: Foibos, 2010. Slavné vily.

ZEMAN, Lubomír, Karel KUČA a Věra KUČOVÁ. Západočeský lázeňský trojúhelník. Karlovy Vary: Karlovarský kraj, 2008.

ERNST WIESNER

FAIT, Igor, Lenka KUDĚLKOVÁ, Bohumil MARKALOUS, Tomáš RUSÍN, Kristýna SHROMÁŽDILOVÁ, Vladimír ŠLAPETA, David

ŠROM a Ivan WAHLA. The Münz House Brno. Brno: David Židlický, 2015.

KANĚV, Bára. Architekt Ernst Wiesner a jeho šumperská poštovní budova. In: Severní Morava: vlastivědný sborník. Šumperk,

2015, s. 13–27.

KROUPA, Petr, Vlasta LOUTOCKÁ, Pavlína PETROVÁ a Petr SVOBODA. Vila Stiassni: 90 pohnutých let. Brno: Národní

památkový ústav, Metodické centrum moderní architektury v Brně, 2017.

144 145



KUDĚLKOVÁ, Lenka. Ernst Wiesner: 1890–1971. Brno: Muzeum města Brna, 2005.

KUDĚLKOVÁ, Lenka. Architekt Ernst Wiesner – známý i neznámý: část I. In: Prostor Zlín: výtvarné umění – architektura –

historie – poesie. 2006, 13(2), 36–45.

KUDĚLKOVÁ, Lenka. Architekt Ernst Wiesner – známý i neznámý: část II. In: Prostor Zlín: výtvarné umění – architektura –

historie – poesie. 2006, 13(3), 39–45.

KUDĚLKOVÁ, Lenka. Brněnský architekt Ernst Wiesner v meziválečné Jihlavě. In: Vlastivědný sborník Vysočiny. Oddíl věd

společenských. 2010, s. 205–210.

KUDĚLKOVÁ, Lenka, FABIÁNOVÁ, Bohdana, ed. Vila Stiassni, Hroznová 14, Brno-Pisárky: Stavebník: Alfred Stiassni

/Stiassny/ – Architekt: Ernst Wiesner – Výstavba: 1927–1929. Brno: Národní památkový ústav, územní odborné

pracoviště v Brně, 2009.

PELČÁK, Petr a Ivan WAHLA, ed. Ernst Wiesner: 1890–1971. Brno: Obecní dům Brno, 2005.

STUCHLÍKOVÁ, Alice. Nezapomenutelná tvorba Ernsta Weisnera. ERA 21. 2014, 14(6), 13.

ENGLISH

SUMMARY

EDITORIAL

Petr Svoboda, Martin Šolc

On 10 December 1870, an architect was born in Brno, a promoter of modern architectural thinking, a sworn opponent of Art

Nouveau ornamentality, a humanist and a very peculiar personality who indelibly entered the history of architecture. A lesser

known fact, at least among the general public, is that this architect founded his own construction school in 1911, which was

attended by ca. hundred students. Most of them also worked directly in Loos’s studio. After the Second World War, these

students spread all over the world, thus their work can be found in Europe, the USA, Israel or New Zealand. Loos’s students and

followers created over two hundred architectural designs on the territory of today’s Czech Republic, most of which have been

built and some have survived to this day. This publication is dedicated to these buildings and their creators.

SPEECH FOR THE OPENING OF THE ADOLF LOOS EXHIBITION, BRNO, 1964

Dušan Riedl

On 17 September 1964, an exhibition dedicated to the personality of Adolf Loos was opened in the Brno House of the Lords

of Kunštát. The exhibition was curated and organized by the Vienna Museum of the 20th Century, today known as MUMOK,

and before it reached Brno, it was installed in Vienna and Paris. In his opening speech, Dušan Riedl very aptly summarized the

principles, value and significance of Loos’ work. We reprint the text from the manuscript as it has been preserved in the library

of the Methodical Centre of Modern Architecture in Brno, which manages the Riedl Library and Archive.


Alena Havlíková

In 1912, the first report of the opening of Loos’s building school appeared on the cultural page of Pester Lloyd. The newspaper

saw Loos’s private school as a hope that could perhaps penetrate the walls of Viennese building culture. A year later, in the

October issue of Der Architekt, Adolf Loos published his article entitled Meine Bauschule. The paper deals with the circumstances

of the origin of Loos’s private school and the teaching methods of the architect. It also focuses on the students of his private

school, and especially on Loos in the role of a teacher.

146 147

A SPACE WITH A PLAN, OR A SPACE WITH A FORM: WAS THE ‘RAUMPLAN’ AFTER LOOS?


Although Jindřich Kulka left a number of buildings in the Czech lands during the 1930’s, Eastern Bohemia was of special

importance to him. Kulka’s wife, who was related to business families from Hronov, mediated several orders for the architect:

during the escape of the Kulkas from Austria in 1938, the design of Rudolf and Ilza Holzner’s villa in Hronov and the apartment

building for a relative Karl Löwenbach in Hradec Králové. After Kantor’s villa in Jablonec, Semler’s residence in Pilsen or

Teichner’s mountain villa at Špičák, these are the top and final Kulka’s works in Europe. Although Jindřich Kulka invented the

analytical term raumplan, which he sought to capture the spatial qualities and design of Adolf Loos’ architecture, we may ask

how dogmatic it was for Kulka’s own architectural achievements and to what extent Kulka adapted Loos’ training in the 1930’s

to the advancing housing rationalization. In this paper, I try to critically evaluate the use of Raumplan for Kulka’s residential

buildings in comparison with the ‘after-Loosian’ work of other pupils and successors of Adolf Loos, and in comparison with other

architects of Viennese training active in Hradec Králové and I propose a much more appropriate term of “raumform” for Kulka’s

East Bohemian designs, as used by the critic Max Eisler.

KARL HOFMANN

3. 10. 1890 or 2. 9. 1890, Vienna – 1962, Melbourne

He graduated from the Technical University of Vienna in 1914, from 1915 he was a member of the Architects Association of

Austria, later a member of the Association of Engineers and Architects of Austria. Together with his classmate Felix Augenfeld

he founded an architectural office in 1922, which worked very successfully until 1938, when both architects had to leave Austria

due to their Jewish origin. Karl Hofmann first fled to Brno in September 1938, where his wife Gertrude, also an architect, had

her base. In January 1939, the couple and their extended family arrived in Australia. They settled in Melbourne, where mainly

Gertrude focused on architectural work. In his application for citizenship in 1944, Hofmann did not mention being architect as

a profession, but rather an engineering designer.

Hofmann & Augenfeld specialized in interior design, especially in Vienna. The clients were initially personalities with whom both

architects had contact, such as the family of Sigmund Freud or the actress and screenwriter Gina Kaus. They used well-thoughtout

aesthetic concepts that are timeless and still attractive today. In their designs, they combined modern living convenience

with maximum comfort and elegance. They often used differently structured woods combined with tubular steel, sometimes

even strong colours. They always placed their designs in the context of the environment in which they were created, referring

to the surrounding landscape and its specifics and materials. Despite the difficult economic situation in the interwar period,

Augenfeld and Hofmann were also able to realize some important buildings, such as a residential complex in the 21st district

on Pragerstraße street in Vienna or office buildings for textile factories in Nová Paka and Krnov in then Czechoslovakia.


29. 3. 1895, Ostrovec – 28. 10. 1981, Detroit

CATALOGUE – THE FOLLOWERS OF ADOLF LOOS

FELIX AUGENFELD

10. 1. 1893 Vienna – 21. 7. 1984 New York

Felix Augenfeld studied at the Technical College in Vienna under Karl König and Max von Ferstel. When Adolf Loos opened his

private school, he registered as one of the first students. “It was a small group of students back then. I clearly remember the

following: Richard Neutra, Rudolph Schindler, Paul Engelmann and Ernst Freud, the youngest son of Sigmund Freud. I became

very friendly with Neutra and Freud. It was not possible to use the word “school” or the word “work” for this small working

group. It was a kind of seminar, a free group united by a common spirit. We did not meet in the auditorium or in the studio, but

on makeshift walks or at round tables in the city, in the Kärtnerbar (furnished by Loos), in cabarets and nightclubs, in marble

warehouses and in the apartments whose interiors Loos worked on. The lessons were basically discussions, mostly critical or

polemical, especially against Josef Hofmann and the ornamental work of the Wiener Werkstätte. Evil tongues claimed that

Loos’s hostility to Josef Hofmann came from a time when he sat with him at the same school desk in Brno. “In my memory,

Loos was an elegant, original bohemian at the time, with a somewhat eccentric demeanour. He never wanted to be considered

an “expert” and was proud to be the only architect who never had a pencil in his pocket. At the time, I didn’t know he had a real

working office. There were no registration formalities, exams or certificates at his school of course.” In 1922, Augenfeld, together

with his friend and classmate Karel Hoffman, opened a studio. It worked until 1938. In 1931 he worked as a set designer and

theatre architect in Vienna and London together with Oskar Strnad. At the instigation of Sigmund Freud’s daughter, he designed

a working chair for Freud. Felix Augenfeld emigrated to London in 1938 and then to the USA the following year, where he

established his own practice. He worked mainly as an interior and furniture designer.

Friedrich Ehrmann was one of Prague’s German-speaking architects. He was the son of the engineer Albert Ehrmann, who

worked in Vienna. His studies of architecture at the Vienna University of Technology, graduating in 1913–1921, were interrupted

by the war. Experience with Loos’s private construction school is assumed to have been during this time. Close relations with

Adolf Loos are evidenced by Ehrmann’s participation in the celebration of Loos’s 60th birthday held at Prague Social Club. In

addition to the signature of Ehrmann’s cousin Leopold, his signature is also recognized on the list of participants. He is also

identified in several joint photographs taken during this important event by Loos´ supporters. At the turn of the 1920s and

1930s, F. Ehrmann was listed as a professor at the German Technical College in Prague. His fate after the adoption of the

Reich Discrimination Laws (1933) and their subsequent introduction in Czechoslovak German-language schools is not known.

It is certain that in 1936 he could be found in the Prague directory under the name “Bedřich” (he also used the form Fritz in

his business dealings) in house no. 41 in Lützow (today’s Opletalova) Street. Subsequently, because of his Jewish origin, he

emigrated and settled in the United States, where he also died. He is buried in Detroit.


6. 3. 1886, Strakonice – 11. 4. 1951, Chicago

Leopold Ehrmann, like his cousin Friedrich Ehrmann, was one of the German-speaking architects working in Prague. Born into

a Jewish family, his father Josef Ehrmann (from Ostrovec near Písek) ran a haberdashery shop in Strakonice (Velké náměstí

145). He graduated from the state secondary school in Pilsen, followed by a study of civil engineering at the Vienna Technical

University (since 1904/1905). The war years are not clear, but, as with many others of his generation, military service can be

assumed. On 7 January 1918 in Vienna, he married Kamila née Voglová, who came from Písek. After the war, Ehrmann enrolled

in Loos’ private school (1920/1921). The alleged studies at the German Technical University in Prague are not documented in

any way. His first works in Prague have been known since 1924. He worked closely with Prague Jewish communities, for which

he adapted buildings and synagogues to their new requirements. He designed comprehensive facilities for the New Jewish

148 149

Cemetery in Olšany during its expansion and created several tombstones, the most famous of which is the hexagonal crystal

tombstone for the Franz Kafka family (1924). According to the list of participants, he was present at the celebration of Loos’

60th birthday held at the Prague Social Club. At the end of the 1930’s, he was listed at the Prague address Dittrichova 27. During

this time, he collaborated with František Zelenka (who died in a concentration camp) on his most prestigious contract — the new

construction of a tenement house with shops (1937–1938). In 1940, he and his wife emigrated through Santo Domingo on the

Coamo ship to the United States, where he settled and lived in Chicago for the rest of his life.

PAUL ENGELMANN

14. 6. 1891, Olomouc – 5. 2. 1965, Tel Aviv-Jaffa

Paul Engelmann was born into a German-speaking family of Olomouc Jews. After graduating from the Olomouc grammar

school, he enrolled in the Vienna Technical College (1910), which he left soon after the opening of Loos’s private school (1912).

He became one of his first pupils; he spent three years and even later A. Loos had a close friendship with him. In World War

I, he was relieved of military service because he was treated for tuberculosis in his youth. He partly worked as Loos’ assistant

(1912–1921). A. Loos described Engelmann as the co-author of the house design for Hermann Konstandt in Olomouc (1919).

At the end of the war, he was an assistant draftsman at the Olomouc City Building Authority. Engelmann had a wide range of

interests throughout his life, from philosophy and literature to architecture. This was also reflected in his numerous friendships

among the intellectuals, one of which, Ludwig Wittgenstein, particularly stands out and which A. Loos had helped to establish.

With this influential philosopher, he developed his most acclaimed work, the Vienna House-Palace Stonborough-Wittgenstein.

Engelmann’s wide range of other interests led to fewer architectural creations. Nevertheless, several of his works have been

preserved in Moravia. From a young age he gravitated towards Zionism, and therefore with the growing political tension in

Europe, he emigrated to Palestine (1934). He designed furniture, created several houses and several unrealized projects

for Haifa.

JACQUES GROAG

5. 2. 1892, Olomouc – 28. 1. 1962, London

Jacques Groag was an important pupil of Adolf Loos, originally from an assimilated Jewish family of merchants from Olomouc.

After graduating, he started studying construction at the Vienna Technical University (1910), but this was interrupted by the war.

During his military service, he received an award for bravery on the Eastern Front — he experienced traumas that accompanied

him all his life. After the war, he completed his technical studies (1919). He also followed up on pre-war visits to Loos’ Bauschule.

He gained experience in the Vienna Construction Office of Fritz Keller (1921–1926), followed by independent architectural work

(1926–1938). As a construction manager, he participated in the construction of Wittgenstein’s Vienna House (1926–1929) by

Paul Engelmann and Moller’s Villa by A. Loos (1927). His semi-detached house for the Vienna Werkbund housing estate (1932)

was featured in numerous publications. After the annexation of Austria, he worked briefly in Prague (1938–1939), the birthplace

of his wife Jacqueline (formerly Hilde Blumberger, née Pick), from where they emigrated to Britain. Then he focused mainly on

interior design and textile design with his wife. He taught at the Hammersmith School of Arts and Crafts in London (1955–1960).

He stood out among Loos’ followers by the large number of buildings he brought into being, both in his birthplace of Olomouc

and elsewhere in Moravia, as well as in Vienna. He was a sought-after interior designer; strongly influenced by Loos’s aesthetic

feelings, Groag brought fashionable elements from the Viennese environment to the “rural” environment.

ALFONS HETMANEK

7. 8. 1890 Vienna – 1. 5. 1962 Vienna

He started focusing on construction very early. At the age of 14, as an apprentice, he underwent a three-year training course

with the master builder Adolf Micheroli in Vienna to become a mason, and 14 days after graduating from the state industrial

school, he joined the city architect Oskar Reinhart as a draftsman. In the years 1912–1915 he extended his education at the

Vienna Academy of Fine Arts under Professor Otto Wagner. During his studies, he received a Gold Medal and a Special Award

from the Academy of Fine Arts, and after a perfectly completed final thesis, “The Artistic Flourishing of the Kaisergarten in

the Prater-Lustgarten in Vienna”, he receives a graduate diploma to which Otto Wagner adds “significant talent and special

diligence”. Sometime around that time, he also took courses with Adolf Loos. After the war, Hetmanek worked as an independent

architect and in 1920 he founded a joint office with Franz Kaym, also a pupil of Wagner. This period was very successful for both

of them. Their professional scope was wide; they placed great emphasis on the construction of municipal housing in Vienna.

Their cooperation lasted until 1935. After the Second World War, Hetmanek successfully continued his work. His credo — clear

simple forms with an emphasis on functionality — is clearly visible on his last completed work, his own weekend house in

Puchberg on Schneeberg.

FRANZ KAYM

20. 6. 1891, Moosbrunn – 12. 2. 1949, Vienna

He came from the countryside. He first studied at the Imperial and Royal State Business School in Vienna, but his interest

in construction began to show, and he soon obtained an apprenticeship from the Guild of Masons and Stonemasons in

Perchtoldsdorf and was a student of Otto Wagner at the Academy of Fine Arts in Vienna from 1910. He gained experience as

a draftsman with Hubert Gessner and Otto Wagner, between 1913 and 1916 he was employed by Hubert Gessner and Adolf

Loos. After returning from the war front, he founded a joint architectural office with his former classmate Alfons Hetmanek.

The two architects seemed to complement each other well. Kaym was imaginative and creative, Hetmanek rational. They were

united by an interest in housing construction. In 1919, they wrote a study on the housing reform titled Human Dwellings Today

and Tomorrow, where, influenced by the concept of English garden towns, they promoted family houses as the healthiest and

cheapest form of housing. They went even further in their theoretical considerations — in a very simple and functional way, they

designed a fictitious urban residential area with 30,000 inhabitants and designed four different types of residential houses and

civic amenities for it. On the basis of these studies, they received a total of six housing orders from the city of Vienna until 1932.

Their designs were characterized by an austere facade, often enlivened by stucco elements, cornices and risalites, the plaster

was often decorated with cubic patterns or geometric ornaments. As a result of the economic crisis, the Kaym-Hetmanek office

disintegrated in 1935. From 1938, Kaym worked with architect Frank Schläger, his former employee. He enlisted in the NSDAP

and SS, thanks to which he won a number of contracts — in Vienna or Moravia, Slovakia and Hungary, where he designed Nazi

arms factories. After 1945, he was temporarily not permitted to work. He died of a stroke shortly after the war, and his daughter

Brigitte took over his office.

JAN HUBLÍK JR.

13. 2. 1899, Brno – 1963, Olomouc

Jan Hublík Jr. spent most of his life in Olomouc. He obtained the degree of civil engineer and architect. He worked in the

construction company of his father and led it later. This major Olomouc company built the most prestigious local buildings — the

crematorium, the Railway Administration building or the reconstruction of the main railway station, but also built the bunkers

of the Czechoslovak fortifications in the Háj in Silesia–Štítina section (1937). In 1933–1935, Hublík’s company also built a villa

for the Briess family — designed by no other than Jacques Groag. It was this cooperation that was crucial from the point of view

150 151

of the villa in Klimkovice. It is probable that Hublík’s company also took part in Groag’s earlier constructions in Olomouc and

its surroundings, such as Groag’s Villa (1927), Bergman’s Villa (1929) or the Pollak weekend cottage in Bělkovice (1931). Jan

Hublík Jr. is thus another member in the pedigree of Loos’ followers, although more of a builder’s work is expected in this case.

In his own work, he mostly adopted the outer form from Loos, not the work with inner space.

NORBERT KRIEGER

19. 10. 1901 Bielsko-Biała – 1982, Jerusalem (?)

Norbert Krieger was born into a Jewish family in today’s Polish twin city of Bielsko-Biała. These were two separate towns at

that time, on the border of the Austrian crown lands of Silesia and Galicia, which were divided by the river Biala. The city with a

thriving textile industry has earned the nickname Silesian Manchester. The Krieger family moved away from Biała for business,

first to Prague and then to Vienna, where Norbert Krieger continued his studies. After graduating, he attended Loos’ Bauschule

(1920–1923). At school, he made close friendships with Jindřich Kulka, Kurt Unger and Adolf Loos himself. He focused on

furniture design in his career. He initially worked in Austrian furniture companies (eg. Ludwig Dyer & Sohn). When Kulka

became Loos’ partner (1927–1932), he invited him to work as an assistant. Since October 1930, he has been documented as

an assistant in the Pilsen carpentry company of Jan Mráček, where, after difficult negotiations with the authorities, he obtained

a work permit despite his foreign citizenship. Krieger was responsible for the construction of luxury apartments for the local

Jewish clientele supporting Adolf Loos. For these purposes, he arranged a private apartment with an office in the new building

U Dvou Klíčů on Náměstí Republiky square 202/28 (built 1930–1932; documented here 1932–1939). After Loos’ death, he

continued his practice as an interior designer (until 1939). The pre-war crisis and the growing power of Nazism forced him to

follow his siblings to Palestine. Norbert Krieger first married Loos’ doctor Alma Polian in Vienna in 1929, with whom he had a

daughter. He was married for the second time to Erna Willer. They married on 7 November 1940 in Jerusalem. Norbert Krieger

no longer focused on architecture then. The remnants of his archival materials are stored in the archives of Jindřich Kulka and

Zlatko Neumann in New Zealand.


29. 3. 1900, Litovel – 7. 5. 1971, Auckland

Jindřich Kulka is one of the architects of Moravian origin who established themselves far beyond the borders of their country. He

was born into a family of a Jewish haberdashery retailer. At the end of the war, he began studying architecture at the Technical

University in Vienna, which he did not complete after five years (1918–1923). Priority was given to studying the briefly active

but more inspiring “Bauschule” of Adolf Loos (1919). Subsequently, he became Loos’s longtime assistant and later work partner.

They collaborated both in the studio (e.g. the Rufer House or the Khuner hut) and in publishing (a collection of articles “Spoken

into the Void” (Ins Leere gesprochen) or the monograph Adolf Loos: The Work of the Architect (Das Werk des Architekten).

After the death of A. Loos, the anschluss of Austria became a major turning point in his life. This was followed by uncertain

years spent on the run from the Nazis — first with the parents of his wife Hilda Beranová in Hradec Králové, shortly afterwards

in Britain, and finally settling with his family in Auckland, New Zealand. Initially in exile and later in emigration (he returned to

Czechoslovakia briefly), he continued his architectural activities (F&P offices and workshops and the Meyer House). He promoted

Loos’s architectural principles (he introduced the term “Raumplan” for the “three-dimensional” space) and supported modernist

ideas (the Case Study Houses programme was current at that time). As he put it: “At the crossroads of life, Loos’ spirit has

always shown me the right path in my work.”

KAREL LHOTA

12. 8. 1894 Prague – 1. 5. 1947 Prague

Karel Lhota was born into the family of architect and teacher Josef Lhota. As a child, he moved with his family to Pilsen. There

he graduated from the First State School (1912), followed by a study of architecture at the Czech Technical University in Prague

(1912–1923). He belonged to a generation whose studies were extended by the war. He ended his military service with the

engineers corps in Slovakia (1920). This was followed by several jobs in various design offices and institutions in Prague and

Brno, where he met Adolf Loos (1923) with the help of Bohumil Markalous. After his appointment as a professor, he taught in

Pilsen (1925) and later in Prague (1932–1942). He received his doctorate in Brno for the regulation plan of Vysoké nad Jizerou

(1939); in the war years he worked as an inspector of vocational schools. He has a special position among Loos’ “followers”

because he was not a student of Loos’s famous school. He gained an idea of Loos’s starting points while working on joint

projects. His most important involvement was his assistance with the interiors of the Hirsch apartment and the Brummel

apartment (both 1927–1929) in Pilsen, and then through the famous designs of the Prague villas: Müller (1928–1930) and

Winternitz (1931–1932). He was active in publishing throughout his life — in his articles he promoted modern ways of living to

the general public. In addition to his pedagogical activities, he made a significant impact in the field of stage design (his wife

was the actress Marie Brožová). Until his death, he collaborated with the Hronov amateur theatre festival.


23. 1. 1897 Margareten near Vienna – 18. 1. 2000 Vienna

Margarete Schütte-Lihotzky was the first woman to study architecture at the Vienna School of Applied Arts and was one of

the first socially committed architects to push for a radical change and rationalization of housing focused on the needs of the

working woman. But she was also the only survivor of the Austrian Communist resistance group that organized resistance

against the Nazi regime in 1939 and 1940. The other members were sentenced to death for high treason and executed in 1943;

Margarete Schütte-Lihotzky was sentenced by the Berlin People’s Court to 15 years in prison and taken to Aichbach, Bavaria.

She was liberated by American troops on April 29, 1945. Margarete studied architecture under Oscar Strnad. During her studies

she received a number of awards. Oskar Strnad was one of the pioneers of social housing in Vienna, he designed affordable

but comfortable apartments for the socially disadvantaged and greatly inspired Margaret. She understood that the connection

between design and functionality is a new trend of the future. After graduating, she collaborated with i.a. Adolf Loos on the

design of the Friedensstadt housing estate for war veterans. In 1922, Margarete became acquainted with Taylorism — a new

style of work organization. It stimulated her own research, on the basis of which she then designed the Frankfurt kitchen in

1926, which became a prototype of the built-in kitchen. As she celebrated her 100th birthday, she said: “You will be surprised

that before I created the Frankfurt kitchen in 1926, I never cooked on my own. My mother cooked at home in Vienna, I went to

a restaurant in Frankfurt. I designed the kitchen as an architect, not as a housewife.” From 1930 to 1933 she worked with the

Bauhaus in Russia and lectured in China and Cuba. In post-war Austria, she was not allowed to work because of her political

views. She began to be appreciated and recognized only at the end of the 1970s, and at the celebration of her 100th birthday

she danced a waltz with the mayor of Vienna. She died three days before her 103rd birthday.

WALTER SOBOTKA

1. 7. 1888 Vienna – 8. 5. 1972 New York

A native of Vienna from a well-to-do Jewish family, he studied architecture at the Vienna Technical University with Karel König

and Max Fabiani. During the First World War, he served in the cavalry artillery and gained the rank of lieutenant. After the war,

from 1919 to 1923, he worked for the Vienna construction company of Karel Korn, got married and had a daughter. He started

a business in the early 1920’s, working mainly as an interior designer. He worked closely with the Austrian Werkbund and served

152 153

as vice chairman of the board for two years. He maintained a lively relationship with the pupils of Adolf Loos — he belonged

to the artistic environment around Oskar Strnad and Josef Frank, and he also worked for Frank and Wlach’s company, Haus

und Garten. He was also friends with Jacques Groag, Felix Augenfeld and Karel Hoffman, with whom he collaborated on some

projects. In 1937, he designed the Austrian pavilion for the World Exhibition in Paris. In 1938 he emigrated with his family to

the USA. In New York, he designed bentwood furniture for Thonet. After 1940, he moved to Pittsburgh, where he pursued a

teaching career at the University of Pittsburgh and also at the Carnegie Institute of Technology. Sobotka’s life was seriously

marred by the untimely death of his only daughter, a famous American dancer, costume designer, painter and actress, the wife

of the famous filmmaker Stanley Kubrick. After retiring, Sobotka began to focus on architecture again — he mainly designed

residential buildings and cinemas.

KURT (JEHUDA) UNGER

3. 6. 1907, Sokolov – 13. 9. 1989 (Israel)

An architect and interior designer who has dedicated his career to promoting the ideas and work of Adolf Loos. In the years

1924–1931 he studied architecture at the German Technical University in Prague; before completing his studies he met

Adolf Loos, with whom he rebuilt the apartment of his uncle Leopold Eisner in Pilsen. The reconstruction, which has not been

preserved, consisted of the construction of a dining room and bar in the style of a “simple, rustic… Spanish bodega, pub”.

Unger became Loos’s assistant, collaborating on a number of mostly unrealized projects (Hotel Cap d’Antibes, 1931, Penthouse

Jordan, Brno, 1931 and Dr. Fleischner’s Villa, Haifa, 1931). At Loos’ invitation, Unger spent several months on the French

Riviera in 1930, and at the end of the year he began military service in Czechoslovakia. In 1935, Unger designed a house for

his parents in Sokolov. He emigrated to London in 1936, and two years later moved to Palestine, where he spent 1941 to 1945

in the service of the British Army. Unger’s life after World War II is connected with Haifa, Israel, where he worked as a freelance

architect, taught architecture at Technion for several years — where he was a tireless promoter of Adolf Loos and Raumplan,

but apparently did not dazzle the students. As interior designer, he was primarily associated with the Cultivated Home furniture

store. In Israel, Unger collaborated with another Loos’ student — Paul Engelmann.

JAN VANĚK

13. 1. 1891, Třebíč – 22. 8. 1962, Prague

The carpenter’s son dedicated his life to furniture and became one of the reformers of furniture production and interior design.

He graduated from an industrial school for wood processing, undertook a study trip to Germany and took over his father’s

company in Třebíč. After the merger of the original company with furniture manufacturers in Brno, the United Arts and Crafts

Works (UP závody) was established in 1920, and two years later Vaněk was appointed their director. Jan Vaněk was not a pupil

of Loos, but he has cooperated intensely with Adolf Loos since 1924. Firstly, on the editorial board of the Housing Culture

(Bytová kultura) magazine, which U.P. financed, later by employing Loos as a professional consultant and representative of U.P.

in Paris. After Vaněk was removed from heading the company due to poor economic management, he founded the company

S.B.S. (Standart, bytová společnost), engaged in the construction of affordable houses, together with Stanislav Kučera and

Vilém Hrdlička. They also used Loos’ patent for a house with one wall (Haus mit einer Mauer). S.B.S. was also engaged in the

custom production of furniture, the most prestigious contracts included the production of interior equipment for the Tugendhat

villa. When in 1932 S.B.S. discontinued, Jan Vaněk moved to Prague, where he founded several other companies and designed

exhibitions for the Museum of Applied Arts. During the Second World War, he lectured on exhibitions and arrangements in

Zlín. Loos’s influence is not obvious at first glance in Vaněk’s work, but they agreed at least on a theoretical level in rejecting

superfluous decor.

JAN VÍŠEK

13. 5. 1890 Bazejovice/today Božejovice – 6. 6. 1966 Brno

After grammar school in Tábor he went on to study civil engineering at the Czech Technical University in Prague, but this

was interrupted by the First World War. He graduated in 1920, but continued to work with his professor Theodor Petřík. The

most work of Víšek’s Prague period is the remodelling of the Agricultural Museum in Kinský sady in Prague. From 1924 he

worked in Brno in the office for the construction of Masaryk University campus where, together with other architects, he

participated in the design for the Academic Square, though this was never built. Víšek was a great traveller and connoisseur

of contemporary Italian architecture. He had friends in the most important architectural offices across Europe. As the only

domestic representative, he lectured in Prague and Brno as part of the cycle “For New Architecture” together with J. J. P. Oud,

W. Gropius, Le Corbusier, A. Ozenfant and A. Loos. He accepted Loos’ invitation to visit Paris, where he introduced this global

citizen to A. Perette — he published a funny story from this event in Lidové noviny newspaper. Among Víšek’s Brno creations, the

Hus Church (1926–1927) and the semi-detached houses in the Nový dům colony (1927) are among the most remarkable. The

influence of Loos’ buildings is evident in Šilhan’s Sanatorium (1929–1935), where the internal layout of the building permeates

into the facade. Víšek’s membership in a Masonic lodge greatly complicated his career after the onset of communism. He could

not become a professor at the Czech Technical University in Prague and he had to close his own studio. As an employee of the

Brno Stavoprojekt, he succeeded with the design for today’s Janáček Theatre, but had to retire during the ongoing design work

and the modified project was completed by the architect Otakar Oplatek.

RUDOLF WELS

28. 4. 1882 Osek – 8. 3. 1944 Auschwitz-Birkenau

He came from the family of a Jewish businessman; after studying at the Pilsen construction school he worked in Prague, where

he passed his civil engineering exam. He was accepted into the Vienna Academy of Fine Arts, where he studied with excellent

results under Friedrich Ohmann, but also attended private courses by Adolf Loos and became his collaborator in the studio.

One of Wels’ most frequently reproduced drawings is a presentation sheet on Loos’ design of the Stein department store in

Alexandria. Wels’ buildings can be found in Vienna and Prague, but especially in Sokolov and Karlovy Vary. In Sokolov, Wels’

most famous work is the Miners’ House but two school buildings are also worthy of note. In Karlovy Vary, where he has more

than a dozen buildings to his name, the most significant include the building of the District Health Insurance Company, the

steam bath and the Bellevue spa house. Together with Adolf Loos and Kurt Unger, he also designed the Esplanade Sanatorium

in Karlovy Vary which, unfortunately, has not survived. Wels also worked as an architect in film — he collaborated, for example,

on Voskovec and Werich’s film Hej Rup! He also designed applied art for the Moser glassworks for which he also designed

buildings. After trying in vain for an American visa together with his wife and son, the whole family was deported to Terezín and

then to the Auschwitz-Birkenau concentration camp, where the life of a talented and detail-oriented architect ended prematurely.

ERNST WIESNER

21. 1. 1890 Malacky – 15. 7. 1971 Liverpool

Ernst Wiesner studied in Brno at the Provincial Real High School and continued at the Construction Department of the Higher

Industrial School. In 1909, after graduation and summer construction work experience, he continued as an auxiliary student

of the Vienna University of Technology. A year later, he transferred to the Academy of Fine Arts, where he graduated from

the Masters School of Architecture under Friedrich Ohmann in 1913. Although Ohmann’s pupil, he was more influenced by

Viennese purism. He expressed admiration for the work of Adolf Loos in 1931 in an article on Loos’ sixtieth birthday, and even

in Wiesner’s work one can recognize the inclination to the purity of forms and the sobriety of ornament. An unspecified letter to

Adolf Loos mentions Wiesner’s likely collaboration: “willingness to represent Loos in the construction of a house for T. in Paris.”

154 155

156

Zdeněk Kudělka also mentions a list of works by Wiesner, from which “it transpires that Loos designed the Helena Rubinstein

department store in Paris on Rue du Faubourg with Loos”. He was already designing during his studies; he designed the

remodelling of Kellner’s villa in Rosice near Brno. He spent the First World War serving with the Engineer Regiment and after a

short post-war stint in Vienna, he returned to Brno in 1919. During the following twenty years of architectural practice, buildings

were created here according to his designs, which are still admirable representatives of architecture of the highest quality and

timeless values. On 15 March 1939, the already important Brno architect fled to London, where he worked for the Czechoslovak

government in exile. He obtained a work permit from RIBA and worked as an independent architect after 1945. He has taught

at architecture schools in Oxford and at the University of Liverpool. After the war, he visited Brno briefly, in 1966; thanks to the

initiative of Bedřich Rozehnal he was awarded a silver commemorative medal and in 1969 an honorary doctorate from the Jan

Evangelista Purkyně (today’s Masaryk) University. The planned cooperation between the universities no longer took place at the

time of the so-called normalization. Ernst Wiesner died in Liverpool in July 1971.


PRÁCE V ČESKÝCH ZEMÍCH

Vydal:

Editoři:

Autoři textů:

Národní památkový ústav

Metodické centrum moderní architektury v Brně

Preslova 573/53, 602 00 Brno

Petr Svoboda a Martin Šolc

Jan Galeta, Alena Havlíková, Vlasta Loutocká, Dušan Riedl, Petr Svoboda,

Martin Šolc, Renata Vrabelová, Lubomír Zeman, Ladislav Zikmund-Lender

Pavlína Petrová

Zdeněk Lukeš, Jan Tabor

Jazyková úprava:

Recenzenti:

Překlad resumé: Kateřina Báňová

Fotografie a obrazové přílohy:

Národní památkový ústav, autoři a instituce uvedení u jednotlivých

fotografií a vyobrazení

Grafické zpracování: braq design s. r. o.

Tisk:

Vydání:

Brno 2020

ISBN 978-80-87967-28-7

Tiskárna HELBICH, a.s.

první

Následovníci Adolfa Loose

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?