Rozhled 7-2011.qxp - Plzeňský Rozhled

Čtenář M. H. z Plzně
se ptá:
V roce 2005 jsem se rozvedl
a v květnu letošního roku na
mne podala bývalá manželka
žalobu na určení výživného
rozvedené manželky.
Žádá, abych jí měsíčně
platil částku 4.000,- Kč, nebo�
je invalidní důchodkyně
a výše jejího důchodu činí
7.000,- Kč. Já stále pracuji
a dosahuji měsíčního výdělku
cca 18.000,- Kč hrubého.
Může soud bývalé ženě
takto požadované výživné
potvrdit?
Odpově� advokáta:
Rozvedený manžel, který není
schopen sám se živit, může požadovat
od svého bývalého manžela,
aby mu přispíval na přiměřenou
výživu podle svých schopností
a možností (§ 92/1 zákona o rodině).
Pokud se bývalí manželé nedohodnou,
a to je zřejmě váš
případ, rozhodne o existenci nebo
neexistenci této povinnosti soud,
který může žalobě bu� úplně, nebo
částečně vyhovět anebo jí zamítnout.
Při svém rozhodování se
však řídí v takovýchto sporech kritérii
příslušných ustanovení zákona
o rodině.
Rozvedená manželka nemá
obecně nárok na zcela stejnou životní
úroveň jako její bývalý manžel
(tak je tomu toliko za trvání manželství,
kdy hmotná a kulturní úroveň
obou partnerů by měla být
v zásadě stejná), ale může se domáhat
příspěvku na přiměřenou
výživu. Už z použitého právního
pojmu ,,příspěvek“ je zřejmé, že
takováto povinnost bývalého manžela
nesměřuje k pokrytí veškerých
potřeb oprávněné manželky. Rovněž
jej však nelze chápat jen jako
příspěvek k pokrytí nezbytných potřeb.
Ponecháváme pak stranou
možnost domáhat se výživného ve
stejném rozsahu, jako je vyživovací
povinnost mezi manželi ve smyslu
ustanovení § 93 zákona o rodině
v případě, že jednomu z manželů
byla rozvodem způsobena závažná
újma a tento se porušením manželských
povinností na rozvratu
manželství převážně nepodílel, nebo�
tento nárok je omezen na dobu
max. 3 let od rozvodu.
Jako jedno z pomocných kritérií
lze v těchto případech použít životní
minimum. Životní minimum je stanoveno
zákonem č. 110/2006 Sb.,
o životním a existenčním minimu.
Podle § 2 tohoto zákona je životní
minimum k zajištění výživy a ostatních
základních osobních potřeb
3.126,- Kč, pokud jde o občana
staršího 26 let. Ve vašem dotazu
neuvádíte, zda bývalá manželka nesdílí
domácnost s další osobou, pak
by se při výpočtu životního minima
postupovalo rozdílně dle ustanovení
§ 3 zmiňovaného zákona.
V případě, že bývalá manželka žije
sama, její životní minimum činí tedy
3.126,- Kč měsíčně. Nelze však bez
dalšího říci, že v případě, kdy příjmy
bývalé manželky přesahují výši
životního minima, bude její nárok
odmítnut. Soud bude vždy zkoumat
konkrétní okolnosti případu a při
rozhodnutí o výši případného výživného
bude přihlíženo k mnoha
dalším faktorům jako možnosti
a schopnosti bývalé manželky obstarávat
prostředky pro uspokojování
svých potřeb, její zdravotní
stav a případné potřeby s ním
spojené, stejně tak váš zdravotní
stav, majetkové poměry atd.
V soudním řízení se vždy zjiš�uje
příjem žalobkyně komplexně, tj. nevychází
se jen z výše důchodu, ale
i z případných dalších příjmů, a� už
jednorázových nebo trvalých. Takovými
to příjmy mohou být např.
dávky vyplácené z penzijního připojištění,
výnosy z pronájmu nemovitého
majetku atd.
Stejně jako jiná plnění majetkového
rázu i rozhodování o příspěvku
na přiměřenou výživu podléhá
korektivu dle ustanovení § 96
odst. 2 zákona o rodině, který říká,
že výživné nelze přiznat, pokud je
v rozporu s dobrými mravy. Konkrétní
posouzení obsahu pojmu
„dobré mravy“ pak náleží vždy
konkrétnímu soudci.
Závěrem podotýkám, že z dnešní
soudní praxe je patrné spíše mírné
omezování vlivu tohoto institutu
nároku rozvedeného manžela na
výživné.
Mgr. Martina Kováříková
Advokátní kancelář JUDr. Václava Koreckého
a Mgr. Radka Chaloupky
24 Plzeňský rozhled 7/2011