IV. Transplantace - legislativní úprava Doc. MUDr. Svatopluk Loyka ...

Mezinárodní a srovnávací právní revue číslo 15/2005 

68 

IV. Transplantace - legislativní úprava 

Doc. MUDr. Svatopluk Loyka, Csc., MUDr. Karel Adamus 

Lékařská fakulta UP Olomouc 

Pohled do minulosti – svět 

Pokroky transplantologie v druhé polovině dvacátého století vyvolaly vážné 

diskuse etické i právní. Došlo k uznání obecně přijímaných deontologických zásad 

pro tuto oblast, které jsou dnes formulovány v deklaraci o transplantacích orgánů, 

přijaté Světovou lékařskou asociací v r.1985 (Kalifornská deklarace) a revidované 

v Madridě 1986. 1 

V souladu s tím prošla celá vlna transplantační legislativy ve světě. Ve 

vyspělých západních zemích šlo již tehdy většinou o speciální zákony, upravující 

darování (odnímání) orgánů a transplantace. 

V tehdejších „socialistických“ státech, tj. státech východního bloku, které 

přijaly komplexní zdravotnické kodexy, žádné speciální podrobné zákony 

upravující transplantace prakticky neexistovaly. Pokud vůbec, jednalo se většinou 

o stručné zmínky o těchto výkonech. 2 

Například v Polsku do roku 1988 neexistovala nová právní úprava a řešení 

vycházelo ze starších předpisů o pitvách (dekret z 30. 12. 1949 !, extendovaný i na 

odnímání tkání) a z obecných právních zásad. 

Pohled do minulosti – Česká republika 

V bývalé ČSSR se darování, odnímání a transplantace orgánů týkala 

ustanovení § 26 zák. č. 20/1966 Sb., § 47 vyhl. Č. 42/1966 Sb., dále (ex mortuo) § 

8 vyhl. č. 19/1988 Sb. a § 12 vyhl. č. 46/1985 Sb – k tomu reg. instr. č. 24/1977 

Věst. MZ ČSR. 

K transplantačnímu zákonu 

V naší právní úpravě byly prakticky až do roku 2002 značné legislativní 

nedostatky, vycházející zejména z toho, že mnoho závažných zásad bylo řešeno 

pouze podzákonnou normou, nikoliv zákonem. (poznámka: Na tento neudržitelný 

3 Burkart, W.:Weltárzteband. Dt. Árztebl. 46/1986, s. 3165. 

4 Například maďarský zákon č. II/1972 č.50, 64, 65 (IDHL č. 3/1972, s.530), bulharský zákon č. 

24317/1973, čl. 35 – 36 (IDHL č 3/1974, s.509), rumunský zákon ze 6. 7. 1978, čl. 131 – 135 (IDHL 

č. 2/1979, s .298) a kubánský zákon č. 41/1983, čl. 42 (IDHL č. 1/1985, s. 8) atd.

International and Comparative Law Review No. 15/2005 

stav poukazovalo již v minulosti mnoho odborníků z oboru medicínského a 

občanského práva). 3 

Časté otazníky se vznášely zejména kolem práva občana, popř. jeho rodiny, 

vyslovit nesouhlas s odejmutím orgánů. Každý občan takové právo – tj. odepřít 

souhlas s odejmutím svých orgánů po své smrti – samozřejmě měl. Právní předpisy 

totiž stanovily výslovný zákaz odnímat orgány z těl mrtvých, pokud zemřelý za 

svého života písemně prohlásil, že s odnětím nesouhlasí. (Platila tedy fikce 

souhlasu občana, pokud není prokázán opak.) 

Pokud pomineme fakt, že se jedná o tak závažnou zásadu, která měla být již 

dříve řešena zákonem a nikoliv podzákonnou normou, nelze přehlédnout další 

zcela evidentní problém, (který řeší až transplantační zákon z roku 2002). Tímto 

nedostatkem byla obtížnost zjištění, zda zemřelý za svého života výše zmíněné 

prohlášení , kterým deklaruje svůj zákaz odběru orgánů ze svého těla, skutečně 

učinil, a kde ho lze najít. Lékaři musí totiž věnovat maximální úsilí k zajištění 

všech medicínských opatření, času je málo a toto prohlášení měl navíc u sebe jen 

málokterý občan. Proto se začalo uvažovat již v minulosti o tom, že by bylo 

nanejvýš žádoucí a potřebné vytvořit jakousi informační banku (registr), kam by 

občané svůj projev vůle za svého života adresovali a kde by pak byli zdravotničtí 

pracovníci povinni se před odběrem přesvědčit, zda občan odběr orgánů 

nevyloučil. 

Tato povinnost je dnes již zakotvena v Zákoně č. 285 o darování, odběrech a 

transplantacích tkání a orgánů (transplantační zákon), přesněji § 16 a § 18 téhož 

zákona. Lékař je tedy povinen nahlédnout před odběrem do speciálního registru – 

do Národního registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů, a 

přesvědčit se, zda je v něm zemřelý evidován (jméno, příjmení, rodné číslo a 

bydliště osoby nesouhlasící s posmrtným odběrem tkání a orgánů a nezbytné údaje 

o rozsahu nesouhlasu). Pokud evidován je, odběr orgánů samozřejmě nelze 

uskutečnit. 

V současné době (konec roku 2002) je hlavním problémem to, že i když tento 

zákon nabyl účinnosti 1.září 2002, a je tedy platný, Národní registr dosud nikde 

nevzniká a jednání o něm je ve zcela zárodečné fázi, takže není zatím kam nahlížet. 

Proto zatím lze stále vyžadovat (jako v minulosti) pouze to, aby např. v případě 

úrazu byly prohlédnuty doklady a další věci, které měl zemřelý u sebe a kde by 

mohl svůj projev vůle pro tyto situace přechovávat. Nenalezne – li se takové 

prohlášení, nebrání dosud nic v odběru., protože platí předpoklad souhlasu. 

5 viz. J. Štěpán, K. Knap, J. Švestka., aj. 

69


Ochrana nezletilých osob a osob stižených duševní poruchou 

Zvláštní pozornosti je třeba věnovat přípustnosti souhlasu dárců nezletilých a 

osob stižených duševní poruchou. 

J. Štepán vyslovil na konci 80. let názor, že se zřetelem na ryze osobnostní 

povahu práva by bylo důsledně aspoň v zásadě odmítat tuto možnost. Zároveň 

tvrdí, že jen stěží lze aprobovat paušální ustanovení v poměrně četných právních 

řádech, podle něhož za nezletilé dává souhlas zákonný zástupce. (Některé státy 

naproti tomu připouštějí jen souhlas zletilých, výjimečně souhlas osob starších 15- 

16 let, popř. osob, které nejsou stižený duševní poruchou, a někde vylučují též 

těhotné ženy). 4 

J. Štěpán vlastně 13 let před vydáním dnešního Transplantačního zákona 

předeslal možné racionální řešení, podle něhož se souhlas nezletilých a osob 

stižených duševní poruchou se připouští jen zcela výjimečně, zejména jde-li o 

transplantaci mezi dvojčaty nebo sourozenci, přičemž dárce musí být schopen 

pochopit dosah výkonu a kromě přivolení zákonného zástupce se namnoze ještě 

vyžaduje schválení státního orgánu. (Zjevně se inspiroval belgickým zákonem č. 

87-311, čl. 7, případně finským prováděcím nařízením č. 724/85 k 

transplantačnímu zákonu č. 355/85, které připouští výjimečně možnost odnětí u 

nezletilého, pokud s tím souhlasí /přichází-li to v úvahu vzhledem k věku/, po 

vyjádření pedopsychiatra a souhlasu zákonného zástupce, IDHL 4/1986, s. 787). 

Ono schválení státním orgánem je zdůvodněno rizikem nepřímého i přímého 

donucení v rámci rodinných vztahů. Viz. varovný italský případ připomínaný 

Sawickim z období mezi oběma válkami, kdy matka děvčátka, které ztratilo vlasy, 

adoptovala dívku, za kterou pak dala souhlas k transplantaci pokožky z povrchu 

hlavy na svou pokrevně příbuznou dceru. 

V novém transplantačním zákoně je tato problematika upravena v § 4, ve 

kterém se uvádí následující: Od dárců, kterými jsou nezletilé osoby, osoby 

s omezenou způsobilostí k právním úkonům nebo osoby zbavené způsobilosti 

k právním úkonům v plném rozsahu (viz. § 10 občanského zákoníku), dále jen 

„osoba zbavená způsobilosti“ nebo osoby, které s odběrem vyslovily souhlas, 

avšak s ohledem na jejich momentální zdravotní stav lze důvodně předpokládat, že 

i přes úplné poučení nezvážily nebo nemohly zvážit veškeré důsledky spojené 

s odběrem obnovitelné tkáně pro vlastní zdraví (dále jen „osoba neschopná 

vyslovit souhlas“), lze provést pouze odběr obnovitelné tkáně, není-li dále 

stanoveno jinak, a to pouze pokud a) není k dispozici žádný vhodný dárce, který je 

schopen dát výslovný a konkrétní souhlas, b) příjemcem je sourozenec dárce, c) 

darování představuje možnost záchrany života, d) zákonný zástupce dárce, kterým 

je nezletilá osoba nebo osoba zbavená způsobilosti, vyslovil podle § 7 odst. 4 

s tímto odběrem souhlas, e) etická komise vyslovila podle § 5 odst. 5 písm. b) 

6 Též doporučení Evropské rady č. R/78/29. 

70


s tímto odběrem souhlas, a f) tento dárce neprojevuje s darováním nesouhlas. Je 

nutné zdůraznit, že ustanovení pod písmeny b) a c) se nevztahuje na odběr buněk, 

pokud tento odběr představuje jen minimální riziko pro zdraví a život dárce. 

Etická komise je nezávislá komise, kterou ustanovuje a zrušuje statutární 

orgán zdravotnického zařízení provádějícího odběr orgánu dárci ve prospěch 

příjemce, který není jeho osobou blízkou, nebo obnovitelné tkáně nezletilým 

osobám, osobám zbavených způsobilosti nebo osobám neschopným vyslovit 

souhlas. Etická komise může být ustavena jako stálá komise nebo podle potřeby 

k jednotlivým případům. Má nejméně 5 členů – je tvořena lékaři, jedním klinickým 

psychologem a právníkem. Nejméně 2/3 členů komise nesmí být 

v pracovněprávním nebo obdobném vztahu ke zdravotnickému zařízení 

provádějícího odběr orgánu. 

Není třeba zdůrazňovat, že členové etické komise jsou povinni zachovávat 

mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděli v souvislosti s výkonem 

své funkce, s výjimkou případů, kdy tyto skutečnosti sdělují se souhlasem dárce, 

příjemce nebo zákonného zástupce nezletilé osoby nebo osoby zbavené 

způsobilosti anebo na základě zproštění povinné mlčenlivosti. Skutečnosti lze se 

souhlasem osob uvedených ve větě prvé sdělovat tak, aby z nich nebylo možné 

získat informace o dalších osobách a aby byla respektována anonymita mezi 

dárcem a příjemcem. Pro zproštění povinné mlčenlivosti členů komise se použije 

zvláštní právní předpis. 5 

Etická komise v případě udělení souhlasu vykonává dohled nad průběhem 

odběru a zachováváním práv dárce, nezletilé osoby, osoby zbavené způsobilosti 

nebo osoby neschopné vyslovit souhlas. 

Nejasnosti kolem transplantačního zákona 

Od 1. září začal platit již výše zmíněný nový transplantační zákon č. 

285/2002. Z úst některých lékařů zaznívala na znění tohoto zákona tvrdá slova, o 

čemž se mohla přesvědčit odborná veřejnost např. ve Zdravotnických novinách, a 

laická i v denním tisku. Bylo mu vytýkáno zejména nejasnost paragrafů a často 

protichůdná ustanovení, a také to, že nepřispívá k větší průhlednosti transplantací a 

zvyšuje nejistotu lékařů. Začaly se objevovat i hlasy , že tento zákon je v dané 

podobě zcela nepoužitelný. Odpůrci normy v této podobě tvrdili, že největší 

rozpory a problémy prý způsobuje ustanovení, které lékařům ukládá provést pitvu 

dárce předtím, než je odebraný orgán voperován příjemci, čímž by nový zákon 

v podstatě znemožnil transplantaci orgánů, které mají po odběru jen velmi krátkou 

životnost (játra, srdce, plíce…). 

7 Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů), který stanoví práva a 

povinnosti zdravotnických pracovníků při poskytování zdravotní péče. 

71


S tímto výkladem transplantačního zákona však nelze souhlasit, neboť ten ve 

skutečnosti na žádném místě nestanoví povinnost provedení pitvy před vlastní 

transplantací orgánu do těla příjemce. Paragraf 13 odst. 1 pouze jasně říká, že: „Na 

těle zemřelého, u kterého byl proveden odběr, se vždy provádí pitva podle 

zvláštního právního předpisu.“ 6 Přesto však bylo přistoupeno k vydání nařízení, 

která mimo jiné zpřesňují výklad tohoto paragrafu. 7 

Přesněji: č. 436/2002 Sb., § 2 odst. 1 písm. b „Posuzující lékař vychází při 

posuzování zdravotní způsobilosti 

zemřelého dárce tkání nebo orgánů ze zjištění o zdravotním stavu zemřelého 

v době jeho života a ze zjištění dalšího lékařského vyšetření provedeného po jeho 

smrti, kterými jsou: (mimo jiné!) b) pitva, pokud již byla provedena ; výsledky 

vyšetření pitvy provedené po transplantaci tkáně nebo orgánu příjemci posoudí 

posuzující lékař dodatečně při zohlednění možných rizik pro příjemce, a to s cílem 

zajištění preventivních opatření k zabránění ohrožení života nebo zdraví příjemce, 

popřípadě zajištění poskytnutí potřebné zdravotní péče příjemci,“ atd. 

A dále: č. 437/2002 Sb., § 2 odst. 1: „Pokud lékař, který provedl pitvu, na 

základě výsledků této pitvy zjistí, že zemřelý trpěl nemocí nebo stavem, které by 

mohly ohrozit zdraví nebo život příjemce, oznámí tuto skutečnost zdravotnickému 

zařízení, které provedlo odběr tkáně nebo orgánu. Pokud již transplantace tkáně 

nebo orgánu byla příjemci provedena, zdravotnické zařízení uvedené ve větě 

první v případě dodatečného závěru o zdravotní nezpůsobilosti zemřelého 

dárce učiní neprodleně preventivní opatření k zabránění ohrožení života nebo 

zdraví příjemce, popřípadě zajistí příjemci poskytnutí potřebné zdravotní 

péče.“ 

Z těchto výše uvedených citacích zákona a prováděcích vyhlášek lze jasně 

dovodit, že pitva před vlastní transplantací tkáně či orgánu být provedena může, ale 

nemusí – a pokud lékař na základě výsledku pitvy dodatečně zjistí zdravotní 

nezpůsobilost zemřelého dárce, musí učinit výše popsaná opatření. 

Jinými slovy; toto nařízení vlády upřesňuje podíl odpovědnosti jednotlivých 

lékařů podílející se na transplantaci a pitvě , ve vztahu k nezávadnosti 

transplantovaného orgánu či tkáně. Zejména zástupci patologů požadovali 

vytvoření větší právní jistoty, čehož bylo úspěšně dosaženo. Pokud totiž lékař 

provádějící pitvu nahlásí zdravotnickému zařízení (které provedlo odběr 

transplantátu) dle výsledků pitvy případné zjištění nemoci či stavu, který by mohl 

ohrozit zdraví nebo život příjemce, nemusí se ničeho obávat a zdravotnické 

8 tj. dle zák. č. 20/1966 Sb., vyhl. č. 19/1988 Sb. o postupu při úmrtí a pohřebnictví, ve znění zákona č 

72 

256/2001 Sb.) 

9 Jedná se o nařízení vlády č. 436/2002, kterým se provádí zákon č. 285/2002 Sb. a vyhl. č.437/2002 

Sb.o zdravotní způsobilosti dárce tkání a orgánů pro účely transplantací


zařízení musí zahájit okamžitou léčbu či učinit preventivní opatření k zabránění 

ohrožení života či zdraví příjemce. 

Zde by se dala vytknout jedna nepřesnost – z právní formulace není zcela 

zřejmé, které zdravotnické zařízení by mělo zajistit neprodleně výše uvedené 

preventivní opatření: zdali zdravotnické zařízení, které provedlo odběr či 

zdravotnické zařízení, jež odebralo orgány nebo tkáně. 8 

Další kritizovaná část zákona se týkala zjištění smrti možného dárce,a časově 

obtížně uskutečnitelného vyšetření ke zjištění mozkové smrti. Vláda v září přijala 

nařízení, podle kterého k odebrání orgánů a k zahájení transplantace postačí zjistit 

„nenávratnost klinických známek smrti mozku“. 

Ex mortuo s přihlédnutím k novému transplantačnímu zákonu: 

Rozvoj kadaverózního transplantačního programu vedl k zásadní změně 

vazby mezi dárcem a příjemcem; jestliže se dříve hledal dárce pro postiženého 

pacienta, pak nyní (po imunologickém otestování pacientů čekajících na 

transplantát a otestování zemřelých osob, jichž lze užít jako dárců), se podle 

pravděpodobné slučitelnosti tkání vybírá z disponibilních orgánů vhodný 

transplantát pro příjemce. To přinášelo a přináší i nadále některé právní problémy. 

V minulosti i současnosti počet osob čekajících na transplantaci tkáně či 

orgánu významně převyšuje počet použitelných transplantátů, nehledě k tomu, že 

úspěšné získání kompatibilní tkáně předpokládá výběr z velkého počtu dárců. 

Řešení, které je k záchraně lidských životů nejpříznivější, se postupem času 

prosadilo v mnoha evropských zemích a spočívá v tzv. předpokládaném souhlasu 

s odběrem orgánů, pokud se zemřelý za svého života nevyjádří jinak. Platí tedy tzv. 

fikce souhlasu občana, pokud není prokázán opak. 

V novém transplantačním zákoně tuto problematiku upravuje zejména § 16, 

ve kterém se uvádí, že: „Nesouhlas se považuje za prokazatelně vyslovený, pokud 

a) je zemřelý evidován v Národním registru osob nesouhlasících s posmrtným 

odběrem tkání a orgánů (Registr v přípravné fázi), nebo b) zemřelý ještě za svého 

života přímo ve zdravotnickém zařízení před ošetřujícím lékařem a jedním 

svědkem prohlásí, že nesouhlasí s odběrem v případě své smrti, nebo c) zákonný 

zástupce nezletilé osoby nebo zákonný zástupce osoby zbavené způsobilosti přímo 

ve zdravotnickém zařízení před ošetřujícím lékařem a jedním svědkem prohlásí, že 

nesouhlasí s odběrem; toto prohlášení lze učinit pro případ smrti nezletilé osoby 

nebo osoby zbavené způsobilosti ještě za jejího života nebo i po úmrtí této osoby. 

10 Posuzování zdravotní způsobilosti popisuje podrobněji § 2 nařízení vlády 437/2002 Sb. 

73


O nesouhlasu s odběrem dle b) a c) se provede neprodleně zápis, je součástí 

dokumentace, a kopie zápisu je povinno zdravotnické zařízení zaslat Národnímu 

registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů. 

Je tedy jasné, že pokud nebylo nijak prokázáno, že zemřelý vyslovil za svého 

života prokazatelně nesouhlas s posmrtným odběrem, platí, že s odběrem souhlasí. 

Z výše uvedeného dříve bezezbytku vyplývalo, že ani rodina, pozůstalí 

zemřelého, nemají právo rozhodovat o odběru tkání a orgánů. I když občanský 

zákoník stanoví, že po smrti občana právo na ochranu osobnosti přísluší rodinným 

příslušníkům (tj. manželovi a dětem, a nejsou-li, rodičům), lze považovat uvedenou 

úpravu zdravotnických právních předpisů za speciální, a práva rodiny v tomto 

případě za limitovaná. 

Novým zákonem o transplantacích se situace poněkud mění v případě, jeli 

pacientem, u něhož lze předpokládat odběr tkání nebo orgánu dle tohoto zákona, 

nezletilá osoba či osoba zbavená způsobilosti. Nyní je totiž uvedeno přímo v § 15 

odst. 1. , že: „…možnost odběru (rozuměj od nezletilého pacienta či osoby zbavené 

způsobilosti, u nichž lze předpokládat odběr tkání a orgánů) sdělí ošetřující lékař 

jejímu zákonnému zástupci a zároveň ho poučí o možnosti vyslovit prokazatelný 

nesouhlas s odběrem podle § 16 odst. 1 písm. c). V tomto případě neplatí 

podmínka projevu zájmu o pacienta.“…) Tento paragraf dále uvádí: „Ošetřující 

lékař zároveň určeným osobám, popřípadě zákonnému zástupci vysvětlí rozsah a 

účel předpokládaného odběru, a to při respektování anonymity příjemce. Určené 

osoby, popřípadě zákonný zástupce mají právo klást otázky, s výjimkou dotazu na 

příjemce. Pokud určená osoba, popřípadě zákonný zástupce odmítne vysvětlení 

podle věty čtvrté (viz. v předcházející větě), ošetřující lékař její odmítnutí 

respektuje a o této skutečnosti provede záznam do zdravotnické dokumentace 

pacienta“.) Avšak toto odmítnutí má význam pouze v případě, je-li „případným 

dárcem“ osoba nezletilá či zbavená způsobilosti. Pouze u těchto osob je pak odběr 

vyloučen a postupuje se podle § 16 odst. 1 písm. c), tedy: „zákonný zástupce 

nezletilé osoby nebo zákonný zástupce osoby zbavené způsobilosti přímo ve 

zdravotnickém zařízení před ošetřujícím lékařem a jedním svědkem prohlásí, že 

nesouhlasí s odběrem; toto prohlášení lze učinit pro případ smrti nezletilé osoby 

nebo osoby zbavené způsobilosti ještě za jejího života nebo i po úmrtí této osoby".) 

…Při převzetí pacienta do péče je dle transplantačního zákona zdravotnické 

zařízení povinno vyžádat jeho písemné vyjádření, které osoby mohou být 

informovány o jeho zdravotním stavu. Pokud není pacient schopen s ohledem na 

svůj zdravotní stav toto vyjádření učinit, lze informovat pouze osoby blízké. 9 

Pokud by nastala situace, že „určená osoba“ zletilého pacienta (tedy 

případného dárce) nesouhlasí s odběrem tkáně či orgánu (a přitom tento pacient 

prokazatelně za svého života nevyslovil nesouhlas s posmrtným odběrem, tj. není o 

11 Zákon hovoří o tzv. „určených osobách“. 

74


něm žádný záznam v Národním registru a není ani prohlášení před lékařem a 

svědkem ),na výsledný odběr to (na rozdíl od nezletilého či osoby zbavené 

způsobilosti) nemá žádný význam pro transplantaci, protože platí § 16 odst. 3, 

v němž je psáno: „Pokud nebylo prokázáno, že zemřelý vyslovil za svého života 

prokazatelně nesouhlas s posmrtným odběrem, platí, že s odběrem souhlasí.“ 

Další poučení v případě, je-li dárcem nezletilá osoba či osoba zbavená 

způsobilosti, provede kromě ošetřujícího lékaře i lékař pověřený statutárním 

orgánem zdravotnického zařízení, v němž se zemřelý nachází. 

O správnosti tohoto přístupu, při němž se pro odnímání orgánů ex mortuo 

nevyžaduje souhlas pozůstalých, nepochybuje dnes již téměř nikdo. Zdůrazňují se 

především tyto aspekty: Záchrana života člověka je daleko významnějším 

momentem než pietní ochrana těla zemřelého, dále tím, že by pozůstalí vyslovili 

nesouhlas s odnětím orgánu, by nepřímo rozhodovali o smrti jiného člověka, který 

by s transplantovaným orgánem mohl žít. Kromě toho právo osoby disponovat 

svým tělem je zachováno i pro období po smrti; rodina nemůže s tělem příslušníka 

rodiny disponovat za jeho života, logicky tedy ne ani po smrti, 10 vyžádání souhlasu 

od pozůstalých ve chvílích, kdy se dozvídají o smrti blízkého, může být 

považováno za neetické a mimo jiné v praxi by takový požadavek mohl vyvolat 

nejrůznější komplikace, např. pokud by došlo ke kolizi stanovisek oprávněných 

osob. 

Pokud se podíváme na zahraniční úpravy, můžeme nalézt i opačné řešení, 

podle něhož je nutný výslovný souhlas dotyčné osoby, a nebyl-li projev vůle za 

života učiněn, pak souhlas jeho rodiny. Je tedy téměř rovnoměrně zastoupen podíl 

zemí, které stanoví přípustnost odnímání orgánů jen s výslovným souhlasem, a 

podíl zemí, kde se počítá s předpokládaným souhlasem, který ovšem může být 

výslovným projevem vůle odepřen. Příslušné orgány Evropského společenství, 

zabývající se etikou a legislativou, neukládají členským státům konkrétní příklon k 

té či oné variantě. Naopak obě varianty jsou pokládány za přijatelné a 

akceptovatelné, a členské země mají volnost právní úpravy s přihlédnutím 

k místním podmínkám, tradicím a zvyklostem. 

V USA i některých dalších zemích byl již v osmdesátých letech minulého 

století v souvislosti s rozvojem transplantologie pociťován výrazný nedostatek 

štěpů, zvláště ledvin a srdcí. Jedná se o státy, kde byla uznávána nedotknutelnost 

mrtvého těla bez výslovného souhlasu daného zemřelým před jeho smrtí, resp. 

souhlasu jeho nejbližších příbuzných při absenci jeho projevu vůle.(Toto pojetí 

právní úpravy vedlo k rozporuplným situacím při získávání souhlasu pozůstalých – 

vyžádání souhlasu v šoku ze zprávy při náhlém úmrtí.) Již tehdy byla proto 

kritizována teze, uznávaná v USA, podle níž nedotknutelnost těla vyplývá 

12 viz. J. Stolínová., J.Mach-Právní odpovědnost v medicíně, Galén 1998 

75


z ústavně zaručeného práva na soukromí. 11 ) Připomínalo se, že nepostačující počet 

orgánů vede k problematické selekci příjemců a požadovala se zákonná úprava, 

podle níž by jedině výslovný nesouhlas dárce vylučoval odnětí. 

Akutní nedostatek orgánů vedl některé státy USA k přijetí nového odlišného 

řešení: odnětí orgánu během pitvy je přípustné, není-li důvod předpokládat, že by 

pacient byl měl vůči tomu výhrady; začalo se tedy uznávat, že v zájmu druhých je 

na místě, aby nesouhlas mohl uplatnit jen občan sám, a aby nebylo nutno souhlas 

prokazovat. 12 

Uvedl bych nyní několik zvláštních příkladů, jak se některé státy snažily tento 

problém řešit. Například v Jižní Americe byl projev vůle darovat orgán deklarován 

vytetováním ! písmene D (donor) na chodidle, v bývalé NSR dárci nosili u sebe 

speciální průkazky, na Floridě se svého času konaly náborové akce s výměnou 

řidičských průkazů atd. 

Každopádně v zemích, kde byla uznána výhradní relevance nesouhlasu 

zemřelého, poté došlo k podstatnému vzestupu počtu transplantací, i když stále 

není pokryta potřeba všech nemocných čekajících na štěp. Typický byl z tohoto 

hlediska vývoj ve Francii: viz. tzv. Caillavetův zákon č. 78 – 501 (IDHL č. 1/1979, 

s. 49), který vyloučil dispozice příbuzných, umožnil v krátké době nárůst 

transplantací téměř o polovinu: Lienhart, A. et alii, Haerting, A. et alli, Journal de 

la médicine légale et droit médical č. 6/1984, s. 481, 499. – Ve Francii byly tehdy 

vzneseny výhrady, že omezení práv příbuzných je protiústavní, Státní rada je však 

odmítla; viz. La Semaine Juridique, Juris – Classeur Périod., 1983, poř. č. 20111. – 

Za povšimnutí stojí i fakt, že po vydání zákona počet příbuzných, kteří nebyli 

ochotni souhlasit s odběrem ex mortuo, klesl z 27 % na 8 %. 

Inter vivos ve vztahu k novému transplantačnímu zákonu: 

Na rozdíl od např. transfúze krve, která je prakticky téměř ve všech případech 

prováděna vůči anonymnímu dárci (prostřednictvím krevní banky), je transplantace 

ex vivo realizována vůči určitému příjemci. Právníci se museli zabývat otázkou 

(nastolenou již dříve), zda tu jde o přivolení (souhlas) dárce, na jehož základě pak 

plní zdravotnické zařízení svoji funkci odběrem transplantátu, anebo zda jde o 

smluvní vztah mezi dárcem a příjemcem, zprostředkovaný zdravotnickým 

zařízením. Legislativa přistoupila již dříve téměř jednoznačně na zásadu přivolení, 

výjimky jsou naprosto ojedinělé – viz. např. zákon státu Virginia (Austrálie), č. 

9560/1983, kde se rozlišuje režim souhlasu (consentement) a dohody (agreement). 

Nejde tu ovšem typicky o souhlas „erga qemlibet“. 13 

13 viz. J. Štěpán – Právo a moderní lékařství, str. 36-39, Panorama 1989 

14 viz. např. Caplan, A. E.: The ethics of the sale and use of patient derived material in biomedicin. 

76 

Clin. Res. 4/1985, s. 448 

15 viz. J. Štěpán – Právo a moderní lékařství, str. 29, Panorama 1989


V některých právních řádech je výslovně stanoveno, že dárce může přivolení 

dát s podmínkou použití pro určitého příjemce, a tato podmínka je pro 

zdravotnické zařízení závazná, leda by její splnění bylo znemožněno (kupříkladu 

úmrtím příjemce před transplantací). Tato zásada byla akceptována již v minulosti i 

v naši právní úpravě, i když tyto ani další otázky, týkající se transplantací inter 

vivos, náš právní řád výslovně neřešil. V oblasti transplantací inter vivos se situace 

podstatně změnila vydáním transplantačního zákona, kdy došlo v této věci 

k mnoha zpřesněním a celá tato problematika je tak konečně upravena zákonem. 

Legislativní úprava v minulosti (svět) 

Transplantační zákonodárství ve světě postupem času podstatně rozšířilo, ve 

srovnání s transfúzními předpisy, přípustnost dobrovolného podstoupení zásahů do 

tělesné integrity občana ve společném zájmu. (Máme na mysli odnětí orgánu 

neregenerujícího, z vážnějšími důsledky pro zdraví dárce.) Míra přípustného 

ohrožení byla jednotlivých předpisech formulována dosti vágně a nejednotně, 

zpravidla tak, že výkon nemá být spojen s rizikem pro život dárce ani s rizikem 

závažné újmy na zdraví; někde je taky vylučováno riziko invalidity. 

(A fortiori odtud plyne samozřejmě závěr o nepřípustnosti darování vitálně 

nutných nepárových orgánů, zejména srdce. Přesto moderní medicína našla i zde 

možnost určité výjimky: v USA byl již v osmdesátých letech minulého století 

v baltimorské nemocnici pacientu stiženému mukoviscidózou transplantován blok 

srdce-plíce a tomuto nemocnému odňaté srdce bylo transplantováno jinému 

pacientovi – Concours médical č. 20/1987, s. 1799) 14 

Odběr tkání a orgánů od žijících dárců upravuje díl první zákona č. 285/2002 

Sb.(transplantační zákon), § 3 - § 9. 

Legislativní úprava v minulosti (ČR) 

Požadavek přijatelné míry přípustného ohrožení byl v ČR dříve, a je i nyní, 

plně uznávaný. Nebyl však v našem právním řádu vyjádřen zcela adekvátně. 

Ustanovení § 26 zdrav. zákona, který byl ovšem přijat ještě před rozvojem 

transplantace ledvin (!), určovala, že odnímání orgánů živým osobám nesmí 

„ohrožovat zdravotní stav dárce“. Tato formulace mohla vyvolávat výhrady, už 

vzhledem k tomu, že podle tehdejšího platného trestního zákona § 89 odst. 6 písm. 

e) ((nyní odst. 7 písm. e)) bylo poškození důležitého orgánu považováno za těžkou 

újmu na zdraví, pokud vyvolá vážnou poruchu zdraví. Formulace zdravotnického 

zákona byla tedy interpretována extenzívně tak, že odnětí nesmí závažným 

způsobem ohrožovat zdraví dárce. Lze patrně souhlasit s tím, že úspěšné odnětí 

jednoho z párových orgánů nepředstavuje pro dárce příliš významné riziko. 

16 J. Štěpán – právo a moderní lékařství, str. 30, Panorama 1989 

77


V první fázi rozvoje transplantací byla rozporně hodnocena společenská 

účelnost a přípustnost zásahů do integrity dárce, neboť přežití příjemce bylo 

obvykle jen zcela krátkodobé v důsledku tkáňové neslučitelnosti (inkompatibility). 

Rozšíření kadaverózního programu spolu s rozvojem diagnostiky 

histokompatibility a s pokroky imunosuprese umožnily později velmi omezit 

transplantace inter vivos. Začaly se tak prosazovat v některých státech 

transplantační normy připouštějící použití živých dárců jen výjimečně, zpravidla u 

osob geneticky příbuzných, zejména u dvojčat. (V tom smyslu např. konference 

ministrů zdravotnictví západoevropských zemí , konaná již v roce 1987, která 

uváděla, že použití orgánu ex vivo má být postupně vylučováno; připouštěla se 

např. darování ledviny inter vivos osobě geneticky blízce příbuzné, nelze-li použít 

dialýzy, není-li k dispozici orgán ex mortuo nebo je-li aplikace orgánu ex vivo 

medicínsky příznivější. 

Obvykle se též stanovila podmínka, že k odnětí orgánů lze přistoupit jen 

tehdy, když předchozí imunogenetické vyšetření vyzněla příznivě; tak i naše právo 

podle § 47, odst. 1 vyhl. č. 42/1966 Sb.: „Darování smí být přijato jen tehdy, lze-li 

po posouzení v odborné komisi důvodně předpokládat úspěšné provedení výkonu u 

příjemce“. 

Mezinárodní spolupráce 

Za současné legislativní úpravy je mezinárodní výměna tkání a orgánů 

k transplantacím přípustná pouze za předpokladu, že je jejím cílem nalezení 

nejvhodnějšího příjemce nebo záchrana čekatele na transplantaci, jehož život je 

bezprostředně ohrožen, a to na základě členství v mezinárodních transplantačních 

organizacích nebo na základě mezinárodních smluv, kterými je Česká republika 

vázána. 

Nabídka tkáně nebo orgánu do zahraničí v rámci mezinárodní výměny tkání a 

orgánů dle výše uvedeného je možná pouze tehdy, pokud v České republice není 

v Národním registru osob čekajících na transplantaci evidován vhodný čekatel 

nebo se jedná o postup v rámci členství v mezinárodních transplantačních 

organizacích. 

Tkáň nebo orgán k transplantacím lze ze zahraničí v rámci výměny tkání a 

orgánů přijmout pouze tehdy, že byl odběr proveden k tomu způsobilým 

zdravotnickým zařízením a způsobem, který je v souladu s platnou právní úpravou 

země původu. Musí být prokázáno, že před odběrem byla posouzena zdravotní 

způsobilost dárce, a zdravotnická dokumentace dárce související s odběrem musí 

být dohledatelná. 

Další podmínky mezinárodní spolupráce při transplantaci krvetvorných buňek 

může ještě stanovit ministerstvo vyhláškou. 

78


Závěr 

Schválením transplantačního zákona byl konečně změněn stav, kdy mnoho 

závažných zásad bylo řešeno pouze podzákonnou normou a ne zákonem. 

Upřesňuje podíl odpovědnosti jednotlivých lékařů, podílejících se na transplantaci 

a pitvě a můžeme říci, že jde o zákon velmi moderní, jenž citlivě upravuje jak 

práva dárců (resp. jejich rodin), tak práva příjemců. 

79


80 

IV. Transplantation - Legislative Regulations 

Doc. MUDr. Svatopluk Loyka, Csc., MUDr. Karel Adamus 

Faculty of Medicine, palacký university in Olomouc 

History of transplantation - worldwide 

Transplantology progress in the second half of the twentieth century gave rise 

to important discussions both ethical and legal. Generally accepted deontological 

principles of this branch were recognized, and these principles are stated in the 

present organ transplantation declaration, which was adopted by The World 

Medical Association in 1985 (The Californian Declaration) and revised in Madrid 

in 1986. In accordance with this there was a boom of transplantation legislation in 

the world. At that time there were mostly specialized laws in advanced western 

countries which regulated organ donation (removal) and transplantation. No special 

detailed laws regulating transplantology existed in socialist states of that time, e.g. 

the states of “Eastern block”, which adopted comprehensive medical codes. If there 

were some laws, they regulated just brief references to these activities. For 

example Hungarian law no.II/1972 no.50, 64, 65 (IDHL no. 3/1972, pg.530), 

Bulgarian law no. 24317/1973, § 35 - 36 (IDHL no. 3/1974, pg.509), Romanian 

law of 6. 7. 1978, §131 - 135 (IDHL no. 2/1979, pg.298) and Cuban law no. 

41/1983, no. 42 (IDHL no. 1/1985, pg. 8) etc.)). 

For example there was no new legal regulations until 1988 and the treatment 

was based on older dissection regulations (the rule of 30.12.1949, which was 

extended to organ removal) and general legal principles. 

History of transplantation - the Czech Republic 

§ 26 of law no.20/1966, § 47 of the provision no.42/1966, and then (ex 

mortuo) § 8 of provision no.19/1988 and § 12 of provision no.46ú1985 - in 

addition to this regulation instruction no.24/1977, published in the bulletin of the 

Department of Health concerned organ donation, removal and transplantation in 

former Czechoslovakia. 

Comments on the Transplantation Act 

There were considerable legislative inadequacies in our legal regulations 

practically until 2002, which resulted from the fact that many relevant principles 

were regulated with additional regulations rather than with a new specific law. 

(Note: Many experts of medicine and civil law drew the attention to these 

unsupportable conditions - see Štěpán, Knapp, Švestka).


The right of a person or his family to give consent to organ removal were 

doubtful at that time. Every person had the right to refuse the consent to his organ 

removal after his death, of course. Explicit prohibition of organ removal from dead 

bodies was stated in legal regulations in cases where the dead person, when he had 

been alive, had made a written declaration that he did not consent to organ 

removal. There was an implied consent unless the reverse was stated. 

Even if we do not consider the fact that this is such a important principle, it 

should have been regulated with law and not just with regulations. We can not omit 

another obvious problem, (which is solved in Transplantation Act of 2002): we 

must see the inadequacy of the difficulties in finding out whether a dead person 

really had made a declaration in which he states his ban on organ removal from his 

body, and the difficulties in actually finding the statement. Physicians must make a 

maximum effort to comply with all medical regulations, but there is little time, and 

in addition to this hardly any person had made any such declaration. That is why 

they started to think in the past about the fact that it would be advisable and 

necessary to establish an information data registry, into which people could address 

their manifestation of will during their lives and in which health workers would be 

bound to check before organ removal whether a person had refused his consent. 

This obligation is stated at present in Act no.285 about donation, removal and 

transplantation of tissue and organs (Transplantation Act), specifically §16 and §18 

of this law. A physician is now bound to consult the special bulletin before the 

removal – the National register of people dissenting to post-mortem withdrawal of 

tissues and organs, and make sure whether the dead person is registered there 

(name, surname, personal identification number and place of residence of a person 

dissenting to post-mortem withdrawal of tissues and organs and inevitable data 

about the extent of the dissent). If he is registered, then of course organ removal 

can not take place. 

The main problem at present (as of the end of the year 2002) is that even 

though this law came into being on 1.9.2002, and is now valid, no such National 

register has yet been established and discussion about it are only in the preliminary 

stages, and so there is not yet anything to consult. That is why you can still only 

require (as in the past) - for example in case of an accident to check documents and 

other papers which the dead person had on his person and in which he could 

declare his manifestation of will for this case. If this declaration is not found, there 

is nothing preventing the removal because the presumption of agreement holds 

true. 

Protection of minors and people suffering from mental disorders 

We have to pay special attention to admissibility of the donor consent in cases 

where the donor is a minor or a person suffering from a mental disorder. J. Štěpán 

expressed this opinion at the end of the eighties, that when considering the genuine 

81


personal character of the law, it would be basically at least consequential to refuse 

such a possibility. At the same time he states that it is difficult to use general 

provisions in relatively numerous systems of law, in which it is stated that a legal 

representative makes consent on behalf of a minor. (On the other hand, some states 

recognize only the consent of adults, and only occasionally the consent of minors 

over the age of 15 or 16, people suffering from a mental disorder. In some cases 

consent by pregnant women is also unrecognized.) J. Štěpán actually anticipated a 

possible rational solution 13 years before the passage of the present 

Transplantation Act, according to which the consent of minors and the people 

suffering from mental disorder is admitted only rarely, especially if there is to be a 

transplantation between twins or siblings, whereas the donor must be able to 

understand the significance and potential results of this operation and in addition to 

the consent of the legal representative, the approval of the appropriate state agency 

is required. (He was perhaps inspired by Belgian law no. 87-311, § 7, or even by 

Finnish declaratory statute no.724/85 to Transplantation Act no. 355/85, which 

allows, rarely and in specific cases, the possibility of removal from a minor, if he 

consents, (if it is possible considering his age), after the opinion of a 

pedopsychiatrist and the consent of a legitimate representative. IDHL 4/1986, 

pg.787. This approval of a state agency is substantiated by the risk of indirect and 

direct compulsion in family relationships. An example of this is the Italian case, 

noted by Sawicki dating from a period between the two wars, in which the mother 

of a little girl who was losing hair, adopted a girl, and consented to the skin 

transplantation from the top of the head of the adopted girl to her natural daughter 

by consent on behalf of the adopted girl. 

These problems are regulated in § 4 of the new Transplantation Act, where it 

is stated as follows: It is possible to remove renewable tissue, if it is not otherwise 

forbidden, of donors who are minors, people with limited legal competence or 

people who are not legally competent ( see § 10 of Civil Code). Legally 

incompetent persons may only be donors if they have agreed with the removal, 

however with reference to their current health status it is possible to reasonably 

presume that they could not consider or did not consider all effects connected with 

the removal of renewable tissue for their own health even if they were thoroughly 

advised ( hereafter just "a person unable to give consent") it is possible to withdraw 

only renewable tissues, if it is not stated otherwise hereafter, only when a) there is 

no possible donor who is able to give explicit and particular consent, b) the 

receiver is a sibling of a donor, c) the donation is of lifesaving importance, d) the 

legitimate representative of the donor who is a minor person or an incapacitated 

person, gave consent to this withdrawal according to § 7 section 4, e) there is a 

consent of an ethics committee according to § 5 section 5, letter b, f) this donor 

agrees to the donation. It is necessary to point out that sections b) and c) do not 

include cell withdrawal, provided that this withdrawal represents only a minimum 

risk for donor health and life. 

82


An ethics committee is an independent committee which is established and 

dismissed by statutory authority of the medical facility which carries out the donor 

organ removal for the benefit of a donee who is not his close relative or renewable 

tissues of a minor or an incapacitated person who is unable to give consent. The 

ethics committee can be established as a permanent commission or when there is a 

need for particular cases. It has at least five members, consisting of at least one 

physician, one clinical psychologist and one lawyer. At least two thirds of 

committee members can not be employed or in a relation similar to employment in 

a medical facility which is to carry out the organ removal. 

There is no need to point out that ethical committee members are bound to 

keep the confidentiality of all facts which they learn in connection with their 

functions with the exception of the cases when they can convey these facts to the 

donor, donee, legitimate representative of a minor person or of a incapacitated 

person consent or if they are stripped of the obligatory confidentiality. It is possible 

to convey the facts with the consent of the above-named people in such a way so 

that it is not possible to obtain further information about the other people and so 

that the anonymity between the donor and the donee is respected. There is a special 

legal enactment which can be used in cases of where the confidentiality of the 

committee members is removed (Act no. 20/1966, about the care of the health of 

people, in accordance with following acts), which states the rights and duties of 

health workers when providing medical care. 

The ethics committee in case of consent conferment supervises the process of 

removal and the protection of the rights of a donor who is a minor, incapacitated, 

or unable to express consent. 

Ambiguity concerning the new Transplantation Act 

The above mentioned new Transplantation Act no. 285/2002 came into force 

on September 1, 2002. Since then, some physicians have publicly criticised this 

law both in medical journals watched by health workers and in the daily press. The 

problems were seen especially in vague paragraphs and the often contradictory 

provisions, and also the fact that the law was not seen as contributing to better 

transplantancy clearance but rather as increasing physician uncertainty. Some 

people thought that that law in this form is totally unusable. Opponents of the law 

stated that the biggest problem was the discrepancy in the provision according to 

which physicians were bound to carry out an autopsy before the removed organ 

was given to a donee. This provision could in fact prevent transplantation of the 

organs which can be used only a short time after the removal (liver, heart, lungs). 

We can not agree with this interpretation of the law because, in fact the duty to 

carrying out an autopsy before the transplantation of an organ into the donee body 

is not stated anywhere in this law. It is stated clearly in § 13 section 1 that: 

"According to the special enactment the autopsy must be carried out on the body of 

83


the dead person from whom the removal was made" (it is according to act no. 

20/1966, provision no. 19/1988 about the procedure after the death and funerals, as 

amended by act no. 256/2001). 

In spite of this fact, regulations were issued which clarified this paragraph, 

specifically government regulation no. 436/2002, by which law no. 258/2002 is 

administered and regulation no. 437/2002 about the health status of a tissue and 

organ donor for transplantation purposes. 

In detail: no. 436/2002, § 2 section 1 letter b "A physician who considers a 

case must take into account the findings about the state of health of the dead person 

during his life and the findings of another medical examination made after his 

death when considering the health status of donor tissue and organ donor, the 

findings are (among other): b) autopsy, if it was made; the results of the autopsy 

examination made after tissue or organ transplantation to a donee. These are taken 

into account by the doctor, who considers additionally possible risks to a donee. 

His goal is to provide preventive measures which can prevent dangers to the life or 

health of the donee, or provide necessary health care to the donee" etc. 

And then no. 437/2002, § 2 section 1: "If a physician who conducted an 

autopsy finds out from the autopsy that the dead person suffered from an illness or 

a condition which could be a risk to the health or life of a donee, he has to report 

this fact to the medical facility in which the tissue or organ removal was 

conducted. If the tissue or organ transplantation has been already made to the 

donee, the above mentioned medical facility has to take preventative measures 

without delay to prevent the endangerment of the life or health of the donee or they 

can provide to the donee the necessary medical care to the donee when new 

information is found about health conditions of the donor". 

It is obvious from the above - mentioned quotation of law and implementary 

provisions that it is possible to conduct an autopsy before the tissue or organ 

transplantation, but it not required - and if a physician subsequently discovers 

health problems of that donor from the results of an autopsy he must take the above 

mentioned measures. 

In other words, this government regulation makes the responsibility of 

particular physicians taking part in transplantation and autopsy clearer in relation 

to organ or tissues which are to be safe to health during transplantation. This was 

required mainly by the representatives of pathologists for better legal clarity, which 

was successfully reached. If a physician who conducts an autopsy reports findings 

about an illness or the state which could endanger the health or life of the donee 

according to the autopsy results to the medical facility, (in which the removal was 

made), he does not need to be afraid of it, and the medical facility has to start 

immediate treatment or take preventative measures to prevent endangerment of the 

health and life of the donee. 

84


We could speak about one inaccuracy here - it is not very obviously stated in 

the law which medical facility should ensure mentioned preventative regulations 

without any delay: whether the medical facility in which the withdrawal was made 

or medical facility in which the organs or tissues were withdraw. 

(It is described in details how to judge health competence in § 2 of 

government provision 437/2002) 

Another criticized part of the law concerns the determination of possible 

donor death and examination leading to determination of cerebral death, which is 

difficult to make because of time pressure. Since September there has been a 

government regulation in which it is stated that it is sufficient to find out 

irrevocable clinical evidences of cerebral death for organ removal and beginning of 

transplantation. 

Ex mortuo – concerning the new Transplantation Act: 

The advancement of the cadaverous transplantation programme meant a 

fundamental change of the relationship between donor and donee; formerly a donor 

was sought for a patient, at present (after immunological examination of patients 

waiting for a transplant and after the exam of dead people who can be used as 

donors), the suitable transplant for a donee is chosen from dispensable organs 

considering probable tissue compatibility. Some legal problems are still connected 

with this. 

The number of people waiting for tissue or organ transplantation in the past 

and at present notably exceed the number of available transplants, not to mention 

the fact that a successful match of compatible tissue necessitates a choice from a 

great number of donors. 

The solution, which is most favourable to saving human life, has been adopted 

in many European countries and is based on assumed consent to organ withdrawal, 

unless the dead person, during his life, declares otherwise. That is why there is an 

assumption of the person’s consent, unless proved otherwise. 

These problems are solved in the new Transplantation Act mainly in § 16, 

where it is stated that: "Disagreement is considered to be demonstrably declared, if 

a) the dead person is registered in the National register of people objecting to postmortem 

tissue and organ removal (the register is in preliminary stages), or b) the 

dead person, during his life, declares, in the medical facility if front of a physician 

and one witness, his objection to removal in the case of his death, or c) a legitimate 

representative of a minor person or a legitimate representative of a incapacitated 

person declares his disagreement with a removal in the medical facility in front of a 

physician and one witness, this declaration is possible to make in the case of the 

death of a minor or incapacitated person when the person is still alive or after the 

death of this person. It is necessary to make a record about the disagreement to a 

85


withdrawal according to b) and c), it is the part of a documentation, and a copy of 

the record must be sent by the medical facility to National register of people 

dissenting with a post mortal tissue and organ removal. 

It is clear then, that if it is not proven otherwise that a dead person made an 

explicit disagreement with a post-mortem removal during his life, it holds true that 

he agrees with a removal. 

This fact resulted from the above-mentioned statements - which not even 

family or surviving relatives of the dead person have no right to decide about tissue 

and organ removal. Even if it is stated in the Civil Code that family relatives 

(spouse, children and if there are not these people parents) have the right of the 

protection of the integrity of the dead person, it is possible to consider mentioned 

enactment of medical legal regulations as special, and the rights of a family as 

limited in this case. 

Because of the new transplantation law the situation is a little bit different in 

the case of a patient who is a minor, or an incapacitated person, who can be 

considered a tissue or organ donor according to this law. 

At present it is stated right in § 15 section 1, that: " the possibility of a 

removal (we speak about the above mentioned minor person or incapacitated 

person, who we can consider as tissue and organ donors) is conveyed by a 

physician to the legitimate representative of this person and at the same time the 

legitimate representative is instructed about the possibility to express a 

demonstrable dissent with the withdrawal according to § 16 section 1 letter c). The 

requirement of the manifestation of the patient interest does not hold true in this 

case."...). It is further stated in this paragraph: The physician explains the extent 

and the purpose of an potential removal respecting donee anonymity to people 

stated at the same time, or to legitimate representative. The stated people or a 

legitimate representative has the right to ask questions, with the exception of 

asking who the donee is. If a stated person or a legitimate representative refuses the 

explanation according to the forth sentence (see previous sentence), the physician 

respects his refusal and makes a record about this fact into the patient medical 

documentation".) However this refusal makes a difference only in the case, if a 

minor person or an incapacitated person is a possible donor. Only in case of these 

people the withdrawal is not possible and the it is acted according to § 16 section 1 

letter c), then: a legitimate representative of a minor person or a legitimate 

representative of a incapacitated person declare their dissent with a removal, within 

the medical facility in front of a physician and one witness, it is possible to make 

such a declaration in the case of the death of a minor or an incapacitated person 

when he is still alive or also after the death of such a person".) 

According to the new transplantation act a medical facility is bound to require 

when accepting a patient, a written declaration by the patient stating who can be 

informed about his health conditions,. If a patient is unable to make such a 

86


declaration because of his state of health, it is possible to inform only "stated" 

people. (In the Czech Republic this means close family and others with certain 

legally recognized close relationships.) 

If there is a situation in which the "stated person" representing an adult patient 

(who could be a potential donor) dissents with a tissue or organ removal (and at the 

same time it is demonstrable that the alive patient did not express his dissent with a 

post-mortem withdrawal, that is, there is not a record in the national register and 

there is no declaration in front of a physician and a witness), a consequent removal 

has no effect on transplantation (in contrast to a minor person or a incapacitated 

person), as it is described in § 16 section 3: "If it has not been proved that a dead 

person expressed demonstrably a dissent with post-mortem removal during his life 

it holds true that he does agree with a removal". 

Another instruction is made not only by a physician but also by a physician 

who represents a statutory organ of the medical facility in which the dead person’s 

body currently is, in the case that the donor is a minor or an incapacitated person. 

Almost nobody doubts at present the accuracy of this attitude in which there is 

no consent of surviving relatives of organ withdrawal ex mortuo. These aspects are 

emphasized above all: To save a person’s life is more important than a reverent 

protection of a dead body, then if surviving relatives would express a dissent with 

organ withdrawal they would indirectly decide about another person’s death, as 

this person could live using a transplanted organ. 

Besides the right of a person to dispose of his body is preserved even for the 

period after death; the family can not dispose of the body of a relative during his 

life and so they can not dispose with the body after the relative’s death (see J. 

Stolínová, J. Mach - Legal responsibility of medicine), it can be considered as 

unethical to require a consent of surviving relatives at the time when they learn 

about a close person’s death and besides this requirement could cause various 

problems e. g. if the stated people have different opinions. 

If we consult foreign enactments we can find even contradictory solutions, 

according to which an express consent of a mentioned person is necessary, and if 

volition has not been made during his life then it is to be by family consent. Half of 

the countries state an permissibility of organ withdrawal only with the express 

consent and the second half of the countries where there is to be an implied consent 

which can be denied by an express volition. The pertinent authorities of the 

European community which deal with ethics and legislature do not rule particular 

attitude towards a particular option to member states. Vice versa both alternatives 

are considered to be reasonable and acceptable, and member states can adopt the 

laws freely considering local conditions, traditions and customs. 

There was an expressive lack of grafts in connection with the advancement in 

transplantology in the USA and also in some other countries in the eighties of the 

87


last century, mainly kidneys and hearts. We speak about the states where the 

integrity of a dead body without an express consent which was given by a dead 

person before his death was acknowledged, or if there was not his volition there 

could be the consent of his nuclear family. (This conception caused inconsistent 

situations when obtaining residuary consent - as they were shocked by learning 

about the sudden death). As early as that time the theory acknowledged in the USA 

was criticised, according to which the integrity of a body results from an 

institutionally guaranteed right of privacy. It was reminded that insufficient 

number of organs caused a problematical selection of donee and another enactment 

had been required according to which only an express decent of a donor could 

eliminate the withdrawal. 

A new different solution was made in some states of the USA because of the 

emergent lack of organs: it is admissible to withdraw an organ during the autopsy, 

if there is no reason for presuming that a patient would be against it, that is why 

they started to approve that only the person himself can dissent, and this for the 

behalf of the others, and so consent would not be necessary to prove (see e. g. 

Caplan, A.E.: The ethics of the sale and use of patient derived material in 

biomedicine Clin. Res. 4/1985, pg. 448). 

I would like to mention several special examples, from which you can see 

how the states tried to solve this problem e. g. the volition of organ donation was 

declared by tattoo! Letter D (donor) on the sole in South America, donors in 

former Germany had special cards; enrolment actions with the change of driving 

licence took part in Florida that time. 

In the countries where exclusive relevancy of the dead person’s dissent, a 

recognised and substantial increase of transplantations could be seen even if it is 

still not sufficient for all patients waiting for a transplant. As a typical example we 

can speak about the development in France: see so called Caillavet law no. 78 - 

501 (IDHL no. 1/1979, pg. 49), which eliminated the disposal of relatives, it 

caused an almost 50% increase in transplantations in a short time. Lienhart, A. et 

alii, Haerting, A. et alli, Journal de la médicine légale et droit médical no. 6/1984, 

pg. 481, 499. - In France at that time some people thought that a limitation of 

relatives rights was unconstitutional, however they were refused by the State 

Council; see La Semaine Juridique, Juris - Classeur Périod., 1983, no. 20111. - We 

could mention the fact that the number of relatives who were unwilling to consent 

with a withdrawal ex mortuo after the adoption of the law dropped from 27% to 

8%. 

Inter vivos in relation to the new transplantation law: 

In contrast to e. g. blood transfusion which is almost practically in all cases 

provided by an anonymous donor (by means of a blood bank), transplantation ex 

vivo is provided towards a particular donee. The lawyers had to deal with a 

88


question (which was asked even before), whether we can speak about the consent 

of a donor which is the prerequisite for the medical provision to be able to 

withdraw a transplant or whether we can speak about an agreement between a 

donor and a donee mediated by a medical provision. The principle of consent has 

been described almost unambiguously in laws, the exceptions are quite sporadic - 

see e. g. the law of the state Virginia (Australia), no. 9560/1983, both consent and 

agreement are described here. We can not speak about the typical agreement „erga 

qemlibet“ in this case. (See J. Štěpán - Law and modern medicine). It is explicitly 

stated in some systems of law that a donor can give a consent under the condition 

that the organ will be used for particular donee, and this condition is binding for a 

medical provision, unless the fulfilment of this would not be possible (in case of 

donee death before transplantation). This principal was accepted in our system of 

law in the past, even if these or other statements concerning transplantation inter 

vivos were not described there. By adopting a new transplantation law the situation 

has considerably changed when speaking about transplantations inter vivos, a lot of 

improvements were made in this area and the whole problematics is regulated by 

law. 

Legislative adaptation in the past (world-wide) 

When comparing to transfusion regulations, laws on transplantations have 

come to increase and extend the admissibility of voluntary interference with body 

integrity of a person in the common interest. (We are speaking about a withdrawal 

of non - regenerating organ which can have serious consequences on the donor 

health). The size of admissible danger was stated rather uncertainly and non - 

uniformly in particular regulations in a way that the operation should not be 

connected with a danger for the donor’s life or with a danger of serious health 

injury, in some cases the danger of invalidism is eliminated. 

A priori it is obvious that there is an inadmissibility of donation of unmatched 

organs necessary for life, mainly the heart. Nevertheless there is a specific 

exception in this case due to a modern medicine: there was a special operation in a 

Baltimore hospital in USA in the eighties of the last century when heart - lungs 

were transplanted to a person suffering from mucoviscidosis and the heart of this 

patient was transplanted to another patient (Concours médical no. 20/1987, pg. 

1799, J. Štěpán - Law and modern medicine). 

Tissue and organ withdrawal from living donors is described in the first part 

of the law no. 285/2002 (transplantation act), §3 - §9. 

Laws on transplantation in the past (the Czech Republic) 

The requirement of an acceptable proportion of admissible danger has been 

fully accepted both in the past and at present in the Czech Republic. However it 

89


was not described quite adequately in our system of laws. The provisions of § 26 of 

the health law, which was adopted before the expansion of kidney transplantation 

in fact (!), stated that organ withdrawal from living people must not "endanger the 

state of health of the donor". There could be dissents with this statement due to the 

provision § 89 section 6 letter e) of Criminal Code according to the law valid at 

that time, ((which is section 7 letter e) at present)), where it is stated that damage of 

important organ was considered as serious detriment of health, if it caused serious 

health disorder. So the paragraph of the health law was interpretated intensively 

that the withdrawal must not endanger the health in a serious way. It is possible to 

agree with a fact that successful withdrawal of one of unmatched organs is not a 

relevant risk for a donor. 

The social suitability and admissibility of interferences with donor integrity 

was assessed differently in the first stage of transplantation development, for the 

survival of a donee was usually only quite short - term because of tissue 

incompatibility. The expansion of a cadaver programme together with the 

development of histocompatibility diagnostics and an advancement of 

immunosuppression enabled a limitation of inter vivos transplantations. 

Transplantation regulations admitting the use of living donors only rarely started to 

be used in some states, generally when speaking about genetic relatives, mainly 

twins. (Similarly to this e. g. the conference of health secretaries of western 

European countries which was held as early as 1987 where it was adopted that it 

should be gradually eliminated to use the organ ex vivo e. g. kidney donation inter 

vivos to a genetically close relative was admitted, if it was not possible to use 

dialysis if there was no organ ex mortuo to be used or if using the organ ex vivo is 

more favourable concerning due to medical reasons. 

The condition that it is possible to withdraw an organ only in case when there 

was an immunogenetic examination was stated and was adopted favourably, it is 

stated in our law too in §47, section 1 of the provision no. 42/1966: "Donation can 

be enabled only if it is possible to presume reasonably a successful operation of a 

donor after confirmation by a special committee". 

International co-operation 

International exchange of tissues and organs which are suitable for 

transplantations is admitted only in the case that the goal of the transplantation is 

finding the most suitable donee or life saving of a person waiting for 

transplantation, whose life is endangered, according to the present system of law, it 

is enabled because of the membership in international transplantation organizations 

or because of international treaties which are binding for the Czech republic. The 

offer of tissue or organ abroad as a part of international tissue and organ exchange, 

as it is mentioned above, is possible only if there is not a registered suitable waiting 

person in the national register of people waiting for transplantation in the Czech 

90


republic or we can speak about the proceeding as a part of international 

transplantacy organization membership. It is possible to receive a tissue or an 

organ for transplantation from abroad as a part of exchange only in the case that a 

withdrawal was made by a competent medical provision and in a way which is in 

harmony with valid system of law of the country of origin. It must be proved that 

the health capability of a donor was evaluated before the removal and it must be 

possible to consult medical documentation of the donor which is relevant to the 

removal. Other conditions of international co operations during the transplantation 

of haemopoiesis cells is yet to be regulated by government provision. 

Conclusion 

The state, when many serious principles were described only in regulations 

and not in a specific law has been finally changed by adopting new the 

transplantation law. It makes the responsibility of particular physicians, acting in 

transplantation and autopsy, more precious and we can say that it is a very modern 

law which lays out both the rights of the donors (and their families), and the rights 

of the donee. 

91

IV. Transplantace - legislativní úprava Doc. MUDr. Svatopluk Loyka ...

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?