pochybností přesvědčení nebude

More documents

Recommendations

Info

18 IMMACULATA č. 113 (1/2011) Podoby současného ateismu Svatý otec Benedikt XVI. při své listopadové návštěvě Španělska řekl, že současná Evropa je ohrožena ateismem a narůstající sekularizací, tj. snahou vytlačit Boha z veřejného života. Jmenoval jako příklady vedle Francie, Velké Británie a kdysi religiózního Španělska i Českou republiku. Pravdivost papežových slov potvrzují i oficiální statistiky. 49 % Čechů tvrdí, že jsou ateisty, 59 % se nehlásí k žádnému náboženskému vyznání. Jen necelá třetina se formálně hlásí ke katolické víře, do kostela každou neděli chodí cca 5 % obyvatel. V západní Evropě není situace o mnoho lepší, v severských zemích (Švédsko, Dánsko) naopak ještě horší. Pouze východ Evropy, zejména Polsko, se ještě drží, nicméně i tam je církev vystavena bezohledným útokům militantního ateismu, jak dosvědčují loňské spory kolem kříže před prezidentským palácem ve Varšavě. Co je to ale za fenomén ten nynější ateismus? Francouzský jezuita Ignace Lepp ve své knize „Psychoanalýza soudobého ateismu“ píše, že je „tolik ateismů, kolik je ateistů“. Tento výrok, i když poněkud nadsazený, vystihuje poměrně přesně složitost problematiky. My, čeští katolíci, o tom víme své, neboť žijeme v diaspoře uprostřed obyvatelstva, které zdánlivě „nemá na náboženství buňky“, jak řekl jednou obecně o Evropanech německý mučedník nacismu a evangelický pastor Dietrich Bonhoeffer. Ateismus přitom rozumové zdůvodnění postrádá, k tomu, aby člověk poznal za důmyslným řádem přírody, makro- i mikrokosmu vysoce inteligentní bytost, stačí jen prostá lidská logika. To ostatně konstatuje už sv. Pavel v 1. kap. listu Římanům a I. vatikánský koncil ve svém dokumentu „De fide catholica“. Příčiny ateismu jsou tedy jiné než rozumové. S ateisty se stýkáme takřka denně: v zaměstnání, v rámci sousedských vztahů, při aktivitě v zájmových sdruženích, v obchodním jednání, ano, často i ve vlastním příbuzenstvu. Většina z nich byla vychovávána doma i ve škole v <strong>přesvědčení</strong>, že Bůh neexistuje. I když v mnoha bodech nesdílejí náš hodnotový systém, zejména ohledně 6. a 9. přikázání, nebývají to vždycky špatní lidé, naopak někteří z nich svojí slušností a ochotou pomoci bohužel zahanbují i leckteré věřící. Jsou zde ale i jiné typy ateismu a ateistů. O nich už v 17. stol. napsal francouzský biskup a kazatel Bossuet: „Nikdo se nestal nevěřícím, aby předtím nebyl hříšníkem.“ Jde o lidi, kteří potřebují, aby Bůh neexistoval, protože jinak by je musel za jejich skutky odsoudit. Tady je pravý kořen všech novověkých ateistických ideologií. Podíváme-li se na životy jejich zakladatelů Voltaira, dʼHolbacha, Marxe, Engelse, Sartra a dalších, tak se před námi objeví špinavá stoka mravního bahna: finanční podvody, podlost, bezcharakternost, sexuální delikty apod. Ani jeden z obecně známých ideologů ateismu by nemohl být postaven mládeži jako morální vzor, spíše naopak jako odstrašující příklad. Ještě více to platí o ateistických diktátorech, kteří pronásledovali křesťany. Robespierre, Lenin, Trockij, Stalin, Hitler, Mao, Pol Pot, Kim Ir-sen aj. se brodili až po krk v krvi nevinných lidských obětí, pochopitelně tedy si nepřáli, aby Bůh existoval, neboť by před jeho soudem dopadli katastrofálně. Proto tolik pronásledovali církev, která jim svojí naukou připomínala totéž, co sv. Jan Křtitel Herodovi Antipovi: Není ti dovoleno... Tito tyrani měli své pomocníky: tajné policisty, aparátčíky, soudce, prokurátory, dozorce v koncentrácích a další. O nich víme z vlastní zkušenosti. Působili za komunistického režimu a právě oni dnes patří k nejbojovnějším ateistům, neboť moc dobře vědí, že kdyby existoval Bůh, potrestal by je po smrti za jejich činy. I pro ně ale existuje cesta záchrany: pokání, zřeknutí se a odsouzení svých předchozích skutků. Jenže tomu brání jejich pýcha, v níž je ďábel utvrzuje. A nemusí jít pouze o služebníky minulého režimu. Mnoho ateistů, zejména těch, kteří byli doma vychováni nábožensky a později odpadli, nevěří v Boha právě proto, poněvadž si uvědomují absolutní nesoulad svého života s Božími přikázáními. Nejsou stoprocentně přesvědčeni o neexistenci Boha, spíše lze říci, že přání je u nich otcem myšlenky: „Kdyby Bůh byl, neobstál bych před jeho soudem.“ S takovými je možná pouze jedna jediná diskuse, kterou praktikoval sv. Klement Maria Hofbauer: nevyvracel pseudoargumenty takového člověka, ale ukázal na kolena a vyzval ho, aby ve zpovědi vyznal své hříchy a zřekl se jich.
č. 113 (1/2011) NEPOSKVRNĚNÁ 19 Takže se dá velmi zjednodušeně říci, že u nás máme dva zásadní typy ateistů: první jsou ti, kteří tak byli vychováni a křesťanství nepoznali (případně jen jeho karikaturu), a na věřící se dívají pouze jako na jakési exoty. Druhý, podstatně horší problém, představují lidé zabetonovaní ve svém těžce hříšném jednání tak mocně, že už zcela ztratili vůli k obrácení. Těm vyhovuje, aby Bůh neexistoval. Dalo by se mluvit i o dalším typu lidí postižených utrpením nebo těžkými životními pohromami, což někdy vede ke zkratkovitému myšlenkovému pochodu: „Kdyby Bůh byl, nemohl by to dopustit.“ Za tím ovšem vězí nepochopení věčnosti jako našeho pravého domova, pro nějž je náš pozemský život pouhou přípravou. Pouze v nebi budeme prosti jakéhokoliv utrpení, tady na zemi nikoliv. Kdo toto povědomí nemá, což platí i o některých lidech chodících do kostela, snadno při neštěstích a v těžkých situacích propadá ateismu ze zoufalství. Kdo je ale ve víře pevně zakotven, ví, že své utrpení může na určitý úmysl obětovat a Bůh mu jeho strasti po smrti mnohonásobně vynahradí. „Ateisty ze zoufalství“ nelze přesvědčovat, jedinou cestu, jak u nich probudit víru, představuje láskyplné, chápající jednání a postupné odhalování širší perspektivy, umožňující jim přijmout své utrpení jako prostředek metafyzické oběti za druhé a také vlastního sebeposvěcení. Média též poukazují na typicky český fenomén „něcismu“. Mnoho Čechů, kteří se prohlašují za „bez vyznání“, prý říká na téma Boží existence: „Něco přece nad námi musí být.“ Což údajně svědčí o tom, že Čechové nejsou tak zcela ateisty. Osobně jsem vůči takovému přístupu velice skeptický. Nevidím v něm žádný rozdíl vůči ateismu, spíše bych konstatoval, že se jedná o povrchní způsob myšlení, skrývající neochotu hlouběji se těmito otázkami zabývat. Výrok „něco musí být“ je pro ateismus docela přijatelný, pro víru však nikoliv, protože Bůh není „něco“, ale „Někdo“. „Něco“ může být také neživá hmota, jak tvrdí materialisté. „Něco“ je mrtvé a neosobní, „Někdo“ naopak živý a osobní. „Něco“ k ničemu nezavazuje a nic po člověku nechce, „Někdo“ naopak ano. „Něcismus“ není tedy nic jiného než běžný ateismus (nebo možná agnosticismus), navíc velmi mělký a povrchní, odmítající se vůbec nadpřirozenými tématy zabývat a o nich uvažovat. Spíše bych viděl větší naději u těch kategorií našich spoluobčanů, kteří jsou ateisty v důsledku výchovy a zcela nepravdivých informací o křesťanství, které získali ve škole, přitom se ale chovají slušně. Jejich životní orientace je silně upřena k tomuto životu: úspěch, kariéra, zdraví, koníčky... Zajímavé ale je, že když jejich ambice nevyjdou a stanou se obětmi intrik a křivd, nezáleží přitom, jestli objektivně nebo subjektivně, často od nich slyšíme slova, která bychom od ateistů nečekali: „Já sice v Boha nevěřím, ale přece jenom si myslím, že existuje ještě jiná spravedlnost, ne ta lidská.“ Zkušenosti ukazují, že právě tito lidé bývají nejvíce oslovitelní. Sv. Alfons z Liguori, který původně žil jako praktický ateista, zaměřený výhradně jen na svoji právnickou kariéru, se obrátil plně k Bohu teprve poté, až zkrachoval a stal se obětí piklů jiných právníků. Hvězda pařížských kabaretů před druhou světovou válkou Eva Lavaliérová uvěřila v Boha a stala se katoličkou a posléze řeholnicí až potom, kdy ji křivě pošpinili v novinách a zákulisními machinacemi znemožnili její růst ve slávě. Pochopila, že existuje ještě jiná, nadpřirozená spravedlnost, která nikdy nezklame a na niž se lze vždycky spolehnout. Jestli takoví lidé budou v České republice náležitě osloveni, záleží plně na nás, na těch pěti procentech, kteří každou neděli chodíme do kostela. Když čteme životy konvertitů, zjišťujeme, že vždycky potkali katolického křesťana, který je přesvědčil hlavně svým životem o pravdivosti víry v Boha a Kristova evangelia. Mnichovský kardinál Michael Faulhaber jednou řekl: „Mnoho lidí se stalo katolíky, protože poznali dobrého a ušlechtilého člověka, který svou víru opravdově žil.“ Kéž by toto platilo i o nás, českých katolících! Nechť Bůh dá! R. Malý ❏ ❏ Církev učí, že jediný a pravý Bůh, náš Stvořitel a náš Pán, může být s jistotou poznán skrze svá díla díky přirozenému světlu lidského rozumu. KKC 47 Když člověk naslouchá poselství tvorstva a hlasu vlastního svědomí, může dosáhnout jistoty, že existuje Bůh, příčina a cíl všeho. KKC 46
Page 2 and 3: Úmysly modliteb Rytířstva Neposk
Page 4 and 5: 2 IMMACULATA č. 113 (1/2011) Maria
Page 6 and 7: 4 IMMACULATA č. 113 (1/2011) Svát
Page 8 and 9: 6 IMMACULATA č. 113 (1/2011) Skute
Page 10 and 11: 8 IMMACULATA č. 113 (1/2011) Drže
Page 12 and 13: 10 IMMACULATA č. 113 (1/2011) Mů
Page 14 and 15: 12 IMMACULATA č. 113 (1/2011) Cír
Page 16 and 17: 14 IMMACULATA č. 113 (1/2011) dět
Page 18 and 19: 16 IMMACULATA č. 113 (1/2011) než
Page 22 and 23: 20 IMMACULATA č. 113 (1/2011) Pokl
Page 24 and 25: 22 IMMACULATA č. 113 (1/2011) poli
Page 26 and 27: 24 IMMACULATA č. 113 (1/2011) Cest
Page 28 and 29: 26 IMMACULATA č. 113 (1/2011) Drah
Page 30 and 31: 28 IMMACULATA č. 113 (1/2011) Cht
Page 32 and 33: 30 IMMACULATA č. 113 (1/2011) Pols
Page 34 and 35: 32 IMMACULATA č. 113 (1/2011) OBSA
Page 36: Vitráž v kostele sv. Máří, Mel

pochybností přesvědčení nebude

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?