Ukázka knihy - zavateslepeje.cz

Čas, který byl sochaři Jaroslavu Šlezingerovi vyhrazen pro uměleckou tvorbu,
byl příliš krátký. Necelých deset let přerušených vězněním. Jeho zachované dílo přesto
vykazuje uměleckou kvalitu, dokonale zvládnuté řemeslo a mimořádný cit pro materiál.
Fotografie s množstvím jeho soch dokazují, že byl činorodý, pracoval s velkým zaujetím a
sochařsky se vyjadřoval opravdu citlivě. Tvořil realisticky,
v souladu s dobou. Nešel cestou tehdy novátorské surrealistické tvorby. Jeho sochy nedávají
okázale najevo cit, ale mají ho v sobě uzavřený a divák musí emotivní stránku díla
objevit a prožít.
Jako původně vyučený tesař nejprve vyřezával dřevěné sochy. Později znalost práce
se dřevem využíval na kříže a podstavce pro své sochy.Po absolvování Státní sochařské
a kamenické průmyslové školy v Hořicích se zaměřil především na funerální pomníkovou
tvorbu. Podle Michelangela je kamenná socha dobrá tehdy, když se z ní při kutálení nic
neulomí. Přesně definovaným obrysem, z něhož nic zbytečně nevyčnívalo, měnil kámen v
sochy i Jaroslav Šlezinger. Osobnost a vyjádření pocitů soustředil na hlavu, na výraz tváře.
V jeho kamenných sochách je monumentalita.
Při studiu na AVU v Praze, v ateliéru profesora Bohumila Kafky, Šlezinger pronikl
do modelování. Pracoval především s hlínou a sádrou. Tento materiál dává, na rozdíl
od kamene, možnost naprosto rozdílného výtvarného vyjádření. Jde o to nanášet hmotu
tak, aby se povrch „rozbil“ a hrou světel a stínů docílit výrazu a plastičnosti. Šlezingerovy
plastiky vynikají čistou formou, jsou staticky klidné a klasicky vyvážené. Vyzařují silné
vnitřní city.