Ukázka knihy - zavateslepeje.cz
Ukázka knihy - zavateslepeje.cz
Ukázka knihy - zavateslepeje.cz
- No tags were found...
Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
nebo také Šlesinger, Šlezingr, ale i Šlesingr.<br />
Najde se i forma s Sch místo Š na začátku.<br />
Akademický sochař.<br />
Je jistě zvláštní, že v jeho životě existuje šest uvedených podob příjmení.<br />
On sám je všechny někdy použil a nikdo neví proč.<br />
Přesto se jedním z nich podepisoval nejčastěji a signoval jím své sochy, obrázky, dopisy.<br />
Ztotožnil se s ním bez ohledu na rodný list, německý či český pravopis.<br />
S tímto jménem chci sochaře představit všem, co se chtějí dozvědět o jeho krátkém<br />
a bolestném životě.<br />
O jeho díle a o době, ve které žil, tvořil a zemřel.<br />
Celý jeho osud, je popsán na základě faktů,<br />
které se skládají v děj nesmírné tíhy a tragiky,<br />
jsou tak zraňující a bolestně výmluvná,<br />
že nepotřebují a ani nesnesou dotek jakkoliv dobře míněných,<br />
ale přesto vždycky laciných komentářů toho,<br />
kdo je sám neprožil.
Jaroslava Šlezingera zatkla StB 7. září 1949. Den předtím se vrátil s rodinou<br />
z dovolené a právě doháněl zameškanou práci na zahradě. Unavený dorazil navečer<br />
domů. Lehl si, aby si odpočinul než manželka připraví večeři a hrál si se synkem. Malý<br />
Petr měl zanedlouho oslavit páté narozeniny. Tuhle rodinnou idylu přerušily rány na dveře<br />
a když paní Šlezingerová otevřela, vešli dovnitř tři muži a vyzvali sochaře, aby šel okamžitě<br />
s nimi. Nesměl se ani obléct, bosého ho odvlekli do auta a odvezli neznámo kam. Malý<br />
Petr, který byl zvyklý jezdit s tatínkem autem, chtěl také nastoupit. Muži ho odstrčili až<br />
spadl a ještě na něj křičeli. Vyděšená manželka se synkem zůstala doma a nemohla<br />
jít manžela ani hledat, protože Petr nebyl k utišení a matku nechtěl od sebe pustit.<br />
Ve stejném čase StB rabovala v sochařském ateliéru. Vykonavatelé rozbíjeli sochy, některé<br />
vyházeli oknem a ty, co zůstaly celé, byly postupně odvezeny. Nikdy se nezjistilo, kde<br />
skončily. Marie hledala svého muže ještě další dva dny, ale zbytečně. Nikdo jí nechtěl podat<br />
žádnou informaci. V této zoufalé situaci obdržela okamžitou výpověď z bytu, zároveň<br />
jí bylo obstaveno bankovní konto a zabaveno auto. Takže po zásahu StB Šlezingerovým<br />
z celého majetku zůstala jen výrobna hraček. Jenže nebylo z čeho platit zaměstnance.<br />
Paní Šlezingerová přesto těmto lidem ještě 14 dní vyplácela mzdu z hotovosti, kterou měla<br />
><br />
Ulice Hluboká v Jihlavě – místo, kde ve<br />
sklepení byla pověstná vyšetřovna StB<br />
doma k dispozici. Ale když tenhle zdroj financí došel, zaměstnanci museli dostat výpověď.<br />
Paní Marie se synem zůstali zcela bez peněz a neměli kde bydlet. Nebyli místní, takže se<br />
nemohli nastěhovat k příbuzným. Požádali tedy na městském úřadě o ubytování a poté,<br />
co jim byla nabídnuta jedna sklepní místnost – tmavá a vlhká, odjeli do Jemnice. Tam se<br />
nastěhovali do domku k Jaroslavově mamince, která je s láskou přijala.<br />
Ty dva týdny po zatčení Jaroslava, kdy ještě paní Šlezingerová s Petrem zůstala<br />
v Jihlavě, strávila pátráním po svém muži. Dozvěděla se sice, že je ve vazbě v Hluboké<br />
ulici, ale to bylo vše co zjistila. Netušila za co byl zatčen a bude-li propuštěn. Nevěděla<br />
proč nemá přístup k vlastním penězům v bance. Nemohla mu říci, že musela zavřít jeho<br />
„hračkárnu“ a ani to, že dostali výpověď z bytu a stěhují se do Jemnice.<br />
V té době ji navštívil člověk, který pracoval v Jihlavě ale pocházel ze vsi nedaleko<br />
Jemnice. Často ho manželé Šlezingerovi přibrali do auta, když jeli navštívit rodiče. Byli<br />
ochotni kvůli němu udělat zajížďku, aby ho dovezli až domů. A tento muž přišel paní Marii<br />
přiznat, že je členem StB. Zmíněných cest využíval k tomu, aby poslouchal co si manželé<br />
povídají, jaké mají smýšlení a následně o nich podával hlášení. Řekl, že poznal čistý a ryzí<br />
Šlezingerův charakter, je si vědom toho, že se ničím neprovinil. Jenže „příliš vyrostl a vyčnívá“<br />
a navíc je všemi oblíbený a respektovaný, a to se StB nelíbí. Krátce jí vysvětlil, jak je<br />
to s Jarkem zlé. Jak je marné a zbytečné cokoliv pro něj podnikat. Nakonec jí pohrozil, že<br />
dozví-li se někdo o tomto rozhovoru, postará se, aby i ona byla zatčena.<br />
Svého muže viděla až zbitého a prošedivělého na povolené návštěvě v jihlavské věznici.<br />
Marie se synem zůstali sami, zcela bez peněz a ještě se museli vystěhovat.
Když byly Jarkovi tři roky, vypukla první světová válka. Adolf Šlesinger musel narukovat<br />
a 6. 12. 1917 ve vojenské nemocnici v Terstu na následky zranění zemřel. Matka, aby<br />
uživila svého synka, posluhovala u sedláků, prala prádlo v bohatších rodinách a dalšími<br />
příležitostnými pracemi obstarávala živobytí.<br />
><br />
Rodný list J. Šlezingera<br />
><br />
Rodný domek v Jemnici<br />
- Podolí č. 146<br />
><br />
Draze milovaný manželi! Přijmi od nás srdečný<br />
pozdrav a políbení. Tu kartu jsme od Tebe obdrželi<br />
s kterou jsme se potěšili. Jsme oba zdraví.<br />
Jaroušek se nemůže tatínka… Pěkný pozdrav od<br />
Svobodových. – posláno dne 8. 4. 191. na adresu<br />
Adolf Šlezinger, Infant. Verpfl. Kol. No. 7. Staffel<br />
6 Feldpost 111)
tvořící ruce sochaře<br />
Jaroslava Šlezingera<br />
><br />
„Zapadající sluneční paprsky“<br />
><br />
„Bolestná touha“
BEZ CENZURY<br />
Milá Maňulko a Petře<br />
Oba Vás vroucně líbám a tisknu se k Vám. Dnes je neděle 13. II. (55). Tvůj<br />
dopis z 4. II. a 2 fotky jsem včera obdržel, za které jsem Ti od srdíčka vděčný.<br />
Osvětluješ mě některé věci mého (zaškrtané), tož tohle on myslí či myslel, že se<br />
již nevrátím a Vás by byl nejraději viděl pryč s chalupy je mě toho opravdu líto,<br />
tož to je bratrská láska – jak je pro mě vše těžké nést tyto břemena, místo aby<br />
pomohl, tak sám zbaběle zničil to, co pro mě je svaté můj život a krev ve Vás<br />
dvou – nezapomenu, vím, dokud žila zlatá bábinka a dávala bylo dobře, věděl<br />
jsem o tom i když jsem s ní mnohdy nesouhlasil, tak jsem to přehlížel neb těch<br />
pár grošů které jsem i já sám kolikrát dal jsem si neuvědomil že by nadělaly tolik<br />
zla a k tomu ještě na Tobě a Petrovi, to mě nejvíc bolí a věřím že jemu i druhým<br />
s mojí rodiny osud stejným způsobem vše oplatí, vím mnohé věci a jsem<br />
přesvědčen, že milostivý Bůh napraví jejich zlo, které na Vás napáchali právě<br />
v těch nejtěžších dobách kdy jste nejvíc potřebovali slovo útěchy neb jakoukoliv<br />
pomoc, která byla pro Tebe nutná. Překvapuje mě Řídký ?zlo…..? že nám poměrně<br />
cizím nezapomněli, že se stále hlásí. V posledním dopise jsem Ti napsal<br />
něco o mojí nemoci. Ty však nevíš oč jde chci Ti tedy podrobněji napsat jak to se<br />
mnou začalo: Když jsem byl ještě na táboře L bylo to 1953 v zimě počal jsem<br />
mít nechuť k jídlu několik dní předtím jsem byl donucen abych pracoval na hermetickém<br />
sběrači rudy, je to strašné
Jako poselství ze záhrobí, v době největšího smutku a oplakávání, díky dobrým a statečným<br />
lidem, k Marii složitými cestami doputovalo Jarkovo poslední dílo. Reliéfy s<br />
„Křížovou cestou“. Modeloval je tajně a to v době, kdy oficiálně a veřejně pracoval<br />
na sousoší oslavujícím socialismus. Ale tentokrát to byla jeho křížová cesta životem.<br />
Jeho osobní vyznání o utrpení i lásce. Sádrové reliéfy doplnil textem. Volným veršem<br />
přirovnává utrpení své k utrpení Ježíše Krista. Věděl, že jeho život se chýlí ke konci.<br />
Že se na tomto světě nesetká se svými milovanými. Že odchází k Bohu, kam odešli už<br />
jeho rodiče.<br />
Veliký Bože, který jsi ve své nekonečné moudrosti dopustil,<br />
aby na naše bedra klesl kříž velkého utrpení, prosíme Tě,<br />
zalej je rosou své milosti, aby z něho vyrostl prostý kvítek<br />
lidského štěstí a pokoje. Dej, ať trnová koruna, kterou<br />
nosíme jako svatý odznak Tvých bojovníků, vtiskla našim<br />
duším statečnost a odhodlání prvních mučedníků, ať rány,<br />
kterými jsme přibíjeni zlobou rouhačů v žaláře nesvobody,<br />
se stanou plamenem lásky a kolébkou bolesti, z níž se zrodí<br />
nové lidstvo bez falše a klamu, jemuž pak vseješ svoje<br />
království ducha.<br />
Dej, prosíme Pane náš, aby slzy, které vytekly a vytečou<br />
z bolesti jako projev nemohoucnosti lidské v modlitbě<br />
k Tobě o pomoc, se staly Tvou svatou krví, která zavlaží a<br />
zúrodní Tvým požehnáním veškeré počínání za nastolení<br />
nekonečné svobody Tvého slova, které se stane<br />
základním kamenem víry a modlitby,<br />
jejímž prostřednictvím náš kříž a utrpení se stanou radostí,<br />
ve které rozkvetou srdce tichou pokorou<br />
Tvé Božské přítomnosti.<br />
Pozn.: V Ostrově bude restaurována kaple sv. Floriána ze 17. století s unikátními freskami vraždění neviňátek a zde<br />
bude umístěna expozice připomínající oběti veškerého násilí, aby nebylo zapomenuto všech, kteří z národnostních,<br />
rasových, politických nebo náboženských důvodů na Ostrovsku ve 20. století trpěli. Sem bude umístěna Křížová cesta<br />
od Jaroslava Šlezingera.
Čas, který byl sochaři Jaroslavu Šlezingerovi vyhrazen pro uměleckou tvorbu,<br />
byl příliš krátký. Necelých deset let přerušených vězněním. Jeho zachované dílo přesto<br />
vykazuje uměleckou kvalitu, dokonale zvládnuté řemeslo a mimořádný cit pro materiál.<br />
Fotografie s množstvím jeho soch dokazují, že byl činorodý, pracoval s velkým zaujetím a<br />
sochařsky se vyjadřoval opravdu citlivě. Tvořil realisticky,<br />
v souladu s dobou. Nešel cestou tehdy novátorské surrealistické tvorby. Jeho sochy nedávají<br />
okázale najevo cit, ale mají ho v sobě uzavřený a divák musí emotivní stránku díla<br />
objevit a prožít.<br />
Jako původně vyučený tesař nejprve vyřezával dřevěné sochy. Později znalost práce<br />
se dřevem využíval na kříže a podstavce pro své sochy.Po absolvování Státní sochařské<br />
a kamenické průmyslové školy v Hořicích se zaměřil především na funerální pomníkovou<br />
tvorbu. Podle Michelangela je kamenná socha dobrá tehdy, když se z ní při kutálení nic<br />
neulomí. Přesně definovaným obrysem, z něhož nic zbytečně nevyčnívalo, měnil kámen v<br />
sochy i Jaroslav Šlezinger. Osobnost a vyjádření pocitů soustředil na hlavu, na výraz tváře.<br />
V jeho kamenných sochách je monumentalita.<br />
Při studiu na AVU v Praze, v ateliéru profesora Bohumila Kafky, Šlezinger pronikl<br />
do modelování. Pracoval především s hlínou a sádrou. Tento materiál dává, na rozdíl<br />
od kamene, možnost naprosto rozdílného výtvarného vyjádření. Jde o to nanášet hmotu<br />
tak, aby se povrch „rozbil“ a hrou světel a stínů docílit výrazu a plastičnosti. Šlezingerovy<br />
plastiky vynikají čistou formou, jsou staticky klidné a klasicky vyvážené. Vyzařují silné<br />
vnitřní city.