Gýč

Umelecké alebo gýčové? 

Gýč v umení a kultúre 20. 

storočia 

PhDr. Zuzana Slušná, PhD. 

Katedra kulturológie FiF UK v BA 

zimný semester 2010/2011

Gýč: každý vie, čo to je, ale nikto 

to nevie presne definovať. 

Umberto Eco

Warhol urobil jeden zázrak. Premenil gýč na 

umenie a posunul ho miliónom ľudí, ktorí by 

ťažké akademické umenie neprijali. 

Michal Bysko, kurátor Múzea Andyho Warhola v Medzilaborciach 

(Hospodárske noviny 24. 10. 2008)

Provokatér alebo umelec ? 

Diamantami v platine posádzanú lebku, 

ktorú Damien Hirst vytvoril pre výstavu v 

londýnskej galérii White Cube (2007) 

odkúpila istá investičná skupina za 100 mil. 

dolárov 

základom artefaktu s názvom Pre lásku 

božiu je lebka 35 ročného muža, ktorý žil 

niekedy v období medzi 1720 a 1810 

Hirst ju celú pokryl diamantmi, ktorým 

dominuje ružový kameň v tvaru hrušky 

uprostred čela, exponát dostal aj nové zuby 

"Vypadá mnohem lépe, než jsem čekal," 

uviedol po dokončení. "Trochu jsem se bál, 

že dopadne jako prsten Aliho G. Chtěl 

jsem, aby byla bez jediného kazu, tak jako 

jsou bez kazu diamanty. Dal jsem je úplně 

všude, jsou i uvnitř v nosní části."

You have to step over the boundaries 

sometimes to find out where they are. 

Damien Hirst 

Damien Hirst. The Virgin Mother. 

Máj 2005 v New Yorku. 

Fyzická nemožnost smrti v mysli někoho 

živého (1991, dnes v zbierke Muzea 

moderného umenia v NY)

Hirstov majetok sa odhaduje približne 

na miliardu dolárov (vyše 17 miliárd 

korún). 

Podľa HN by to znamenalo, že Hirst je 

nielen najbohatším britským 

výtvarníkom, ale že má väčší majetok 

ako hudobníci Elton John či Mick 

Jagger.

Damien Hirst naložil všechny 

rekordy do formalínu (MF Dnes 22. 9. 

2008) 

Londýn 

Tentokrát ne pouze žraloka, ale celý tradiční postup prodeje 

uměleckých děl naložil britský vykuk Damien Hirst jako mrtvolu do 

formalínu. A jak ukazují výsledky dvoudenní aukce v Sotheby's, 

maximálně se mu to vyplatilo. 

Dražba věnovaná výhradně Hirstovi překonala dosavadní rekordy a 

prodala se na ní díla za 111 miliónů liber. Jedná se tak 

bezkonkurenčně o nejúspěšnější aukci věnovanou jedinému 

umělci. Hirst několikanásobně překonal rekord z roku 1993, kdy se 

za jedenáct milionů vydražila kolekce Picassových děl. 

Odborník na umění Charles Dupplin gratuloval Hirstovi i aukčnímu 

domu: "Jde o další milník a významný den pro trh s uměním - a to i 

v roce, kdy jsme přes nepříznivou ekonomickou situaci viděli 

padnout několik dlouho odolávajících rekordů. 

V roku 2005 bol označený porotou časopisu Art Review 

najvplyvnejšiu osobnosťou v oblasti umenia.

"Spousta lidí si myslí, že umělci by měli být 

chudí, že nejste dobrý umělec, pokud nejste 

pokrytý barvou a nenosíte rozedrané džíny," 

hovorí autor, ktorý podľa vzoru Andyho 

Warhola len zriedkavo vytvára svoje diela 

osobne. 

"Po Franku Gherym byste taky nechtěli, aby 

svoje domy stavěl sám," reaguje Hirst.

"Blyští se to, je to prázdné a bez 

mozku, takže o tom můžete mluvit s 

kýmkoli, stejně jako o Paris 

Hiltonové." 

Kritik Clive James sa pre BBC vyjadril, že lebka 

predstavuje súčasnú "kultúru celebrít".

Lucien Freud 

14. mája 2008 

Obraz Benefits Supervisor 

Sleeping britského maliara 

Luciana Freuda určil nový 

aukčný rekord v cene za 

dielo žijúceho umelca 

je to prvé dražené dielo 

tohto autora zo série po r. 

1990 

je vnukom Sigmunda 

Freuda 

vytvoril portrét Alžbety II.

Provokatér alebo umelec ? 

„Do Hirsta“ bol držiteľom 

rekordu za dražené dielo 

žijúceho autora Jeff Koons - 

jeho obrovské Visiace srdce 

sa predalo za 23,6 mil. 

dolárov 

objekt s výškou 2,7 metru a 

váhou 1600 kg visiaci zo 

stropu pripomína obrovskú 

ozdobu z vianočného 

stromčeka 

autora titulujú ako 

komentátora komerčnej 

popkultúry aj ako 

obchodníka predávajúceho 

bezvýznamné gýče

Tvoriť a/lebo provokovať 

Obidvoch autorov spája povesť 

mladých škandalóznych 

umelcov, ktorí sa dokázali 

etablovať do pozície 

inštitucionaloizovaných bavičov, 

ktorých má trh rád. 

Kritici im vyčítajú narcizmus, 

pritakávanie úpadkovému vkusu 

a lavírovanie medzi 

komentovaním konzumnej 

kultúry a buržujským 

gýčiarstvom.

Kedy je gýč ? 

Pri konkretizácii a ohraničovaní si môžeme 

pomôcť: 

(1) výpočtom charakteristických vlastností 

(2) popisom typických situácií, v ktorých sa 

najčastejšie objavuje 

(3) odhaľovaním pravého účelu, ktorý plnia 

alebo práve neplnia.

Kde končí umenie a začína gýč? 

Filozof a estetik Umberto Eco pri definovaní gýča v štúdii 

Apocalittici e integrati z toku 1964 : 

„V gýčoch nemá zmena registra poznávaciu funkciu, ale je tu 

iba na to, aby posilnila citový stimul, takže zaraďovanie 

epizód do textu sa nakoniec stalo normou. 

Gýč sa člení ako ktorákoľvek iná umelecká informácia, ktorej 

cieľom nie je strhnúť čitateľov do dobrodružstva aktívneho 

poznávania, ale ich, hoci aj násilím, prinútiť, aby sa podrobili 

efektu... 

Gýč sa logicky ponúka ako ideálna potrava pre lenivé publikum, 

ktoré by sa rado priblížilo k ideálom krásy a samo seba 

presvedčilo, že ich aj využíva bez toho, aby plytvalo energiou 

pri namáhavej percepcii... 

Gýč je typický postoj, ktorý má svoj pôvod v malomeštiactve – 

je to prostriedok, ako sa ľahko presadiť u publika, ktoré si 

nahovára, že konzumuje originálne zobrazenie sveta, hoci v 

skutočnosti má potešenie len z druhotnej imitácie obrazu a 

jeho prvotnej sily.“

„Umenie“ pre lenivé publikum 

Eco konštatuje, že gýč je svojím spôsobom pre lenivé 

publikum umením, pretože jeho prijímatelia sa 

nechcú trápiť sa so spracúvaním umenia a zároveň 

by sa radi dotkli ideálu krásy a samy seba tak 

presvedčili, že ich užívajú. 

V skutočnosti však takéto publikum konzumuje len 

druhotnú imitáciu prvotnej sily originálnych obrazov. 

Kým skúsenosť s umením ukladá recipientovi 

povinnosť, gýč ako neustála mystifikácia mu 

umožňuje únik. 

Umberto Eco, Skeptikové a těšitelé. Praha 1995, str. 68

„Umenie“ pre lenivé publikum 

Umberto Eco k tomu dodáva: 

„Nevkus v umění záleží v prefabrikaci a 

vnucení efektu konzumentu“ . 

Gýč od recipienta nepožaduje participáciu v 

oblasti citového zdieľania – predkladá hotové 

pocity a emócie, určené na okamžitú 

spotrebu. 

Gýč nie je gýčom, ak je predstavený ako 

paródia. 

Ak ale má ambíciu pôsobiť seriózne, stráca 

svoju umeleckú hodnotu.

Hľadanie vinníka 

Masová kultúra ? 

Kultúrny priemysel? 

Konzumná kultúra ? 

Nevkus ? 

Náročnosť súčasného umenia? 

„Lenivosť“ vnímateľov ?

Gýč v mašinérii kultúrneho priemyslu 

Kulturní průmysl slévá staré a familiární do nové 

kvality. Ve všech jeho odvětvích existují produkty, 

jež jsou šity na míru masové konzumaci a do velké 

míry povahu této konzumace samy určují, neboť 

jsou produkovány více či méně podle plánu. 

Jednotlivá odvětví si jsou podobná ve struktuře nebo 

alespoň do sebe vzájemně zapadají takovým 

způsobem, že vytvářejí systém téměř bez 

prázdného místa. 

Toto je umožněno současnými technickými možnostmi 

a ekonomickou a administrativní koncentrací.


Kulturní průmysl záměrně integruje svého konzumenta 

seshora. Ke škodě obou nutí ke spojení oblasti 

vysokého a nízkého umění, oddělené po tisíce let. 

Vážnost vysokého umění je zničena spekulacemi o 

jeho účinnosti; vážnost umění nízkého spočívala - v 

době, kdy společenské ovládnutí ještě nebylo totální 

- v jemu inherentním vzdorovitém odporu, který však 

mizí poté, co jsou na něj uvalena civilizační 

omezení. 

Takže ačkoliv kulturní průmysl nepochybně staví na 

vědomí a nevědomí milionů, na něž se zaměřuje, 

masy nejsou primární, nýbrž sekundární, jsou 

předmětem kalkulace; přívěšek mašinérie.


Kulturní komodity průmyslu jsou určovány, jak to vyjádřili Brecht a 

Suhrkamp před třiceti lety, principem jejich uchopení jako 

hodnoty, nikoliv svým vlastním specifickým obsahem a 

harmonickou formou. 

Veškerá činnost kulturního průmyslu převádí holý motiv zisku na 

kulturní formy. Již od té doby, co kulturní formy poprvé jako tržní 

komodity vydělaly na živobytí svým tvůrcům, měly částečně tento 

charakter. 

Ale tehdy usilovaly o výdělek pouze nepřímo, mimo svou autonomní 

esenci. Novum na kulturním průmyslu je přímý a nezastíraný 

primát precizně propočítané efektivity v jeho nejtypičtějších 

produktech. 

Autonomie uměleckého díla, která samozřejmě zřídkakdy 

převažovala v čisté formě a byla vždy prostoupena souborem 

jevů, je kulturním průmyslem tendenčně eliminována (...).


Kulturní průmysl je prý třeba brát vážně, bez 

kulturního snobismu. Ve skutečnosti je 

kulturní průmysl důležitý jako duch dominující 

dnešku. Každý, kdo ignoruje jeho vliv ze 

skepticismu z toho, co cpe do lidí, je naivní. 

Brát kulturní průmysl tak vážně, jak to jeho 

nesporná role vyžaduje, znamená brát jej 

vážně kriticky a nekrčit se tváří v tvář jeho 

monopolistickému charakteru.


Koncepty řádu, které kulturní průmysl vtlouká do lidí, jsou vždy 

koncepty statu quo. Zůstávají nezpochybněné, neanalyzované a 

nedialekticky předpokládané, i když již nemají význam ani pro ty, 

kdo je akceptují. 

V rozporu s kantovským, kategorický imperativ kulturního průmyslu 

již nemá nic společného se svobodou. Hlásá: "přizpůsob se", 

aniž by řekl čemu; máme se přizpůsobit tomu, co již stejně 

existuje, tomu, co každý stejně vnímá jako odraz jeho moci a 

všudypřítomnosti. 

Moc ideologie kulturního průmyslu je taková, že konformita 

nahradila vědomí. Řád, který z ní pramení, není nikdy 

konfrontován s ní samou ani se skutečnými zájmy lidských 

bytostí.

Theodore Adorno 

predstaviteľ tzv. frankfurtskej školy (kritická teória) 

získal doktorát z filozofie ve Frankfurtu nad Mohanem, kde 

študoval sociológiu, psychológiu a hudobnú teóriu a kompozíciu 

(žiak Albana Berga) 

jeden zo zakladajúcich členov prvého marxistického 

sociologického pracoviska Institut für Sozialforschung vo 

Frankfurte nad Mohanom 

v r. 1934 emigroval do Anglicka, neskôr do USA (do roku 1949) 

od roku 1958 bol znovu na čele Institut für Sozialforschung 

jedným z jeho hlavných tém bola premena kultúry v 20.storočí 

(kultúrmy priemysel, masová kultúra, konzum a konformita 

spotrebiteľov) 

odmietol násilie ako riešenie študentských nepokojov v roku 

1968, čím si popudil študentov-ľavičiarov, autority univerzity ho 

ale vnímali ako iniciátora študentského hnutia

Esej vyšla v knihe The Culture Industry: Selected 

Essays on Mass Culture prvýkrát v roku 1975. Do 

češtiny z angličtiny preložil Martin Schlemmer. 

Adorno, Theodor W.. Přehodnocení kulturního 

průmyslu [online]. Glosy.info, 22.srpen 2004. [cit. 

2.listopadu 2008]. 

Dostupné na WWW: . ISSN 1214- 

8857 

Adorno, T. W.: Teorie polovzdělanosti. Časopis 

Orientace 

Adorno: Estetická teorie. Praha. Panglos, 1997 

Adorno, T. W. – Habermas , J. - Friedeburg. L.: 

Dialektika a sociologie. Praha 1967.

Kto je kompetentný rozhodnúť ? 

Problém gýča je problémom estetickým, 

sociologickým aj psychologickým. 

Aby sme mohli uviesť protirečiace si filozofické 

koncepcie a na ich základe určiť predpoklady 

deskripcie gýča, pokúsime sa veľmi stručne 

objasniť základné estetické pojmy spojené s 

percepciou estetických javov.

Špecifiká vnímania estetických objektov 

Základným pojmom je estetické vnímanie, 

alebo schopnosť estetického vnímania, ktorá 

je človeku a priori daná. Na základe tejto 

schopnosti sme schopní zažiť estetickú 

situáciu, prežiť estetický zážitok. 

Estetická situácia vzniká pri vnímaní 

estetického javu alebo objektu.

Gýč medzi nami 

Gýč je laicky stotožňovaný s populárnym 

umením a to zase s popkultúrou, ale gýč nie 

je iba popkultúrnym fenoménom 20. storočia. 

Podľa sociológie je gýč iba odchýlkou od 

normy, ktorá sa neustále mení a norma je 

stanovená vzdelanou elitou. 

Elitárstvo je veľmi úzko spojené s ekonomickou 

oblasťou.

Hermann Broch o gýči 

Prvý, kto sa pokúsil o celkové zamyslenie nad gýčom, bol 

Hermann Broch. 

Gýč podľa neho označuje štýl doby neschopnej nejaký 

štýl vytvoriť. 

To, čo podľa Brocha charakterizuje „veľký štýl“ (staré 

egyptské umenie, gotiku, baroko) je schopnosť 

zasahovať do všetkých oblastí spoločenského života. 

Gýč naproti tomu ukazuje na obdobie, v ktorom 

osamostnatenie estetických hodnôt vedie iba k ich 

úpadku a strate opodstatnenosti. 

Všetky obdobia rozpadu hodnôt boli podľa neho 

obdobiami gýča. 

„Kitsch-Mensch“ – gýčovitý človek

„Kitsch-Mensch“ – gýčovitý človek 

„Neboť kýč by nemohl ani vzniknout, ani existovat, 

kdyby neexistoval kýčovitý člověk, který kýč miluje, 

jako výrobce umění ho chce vyrábět a jako 

konzument umění je ochoten jej kupovat, a dokonce 

dobře zaplatit: umění je, chápeme-li je v nejširším 

smyslu, vždy obrazem člověka své doby, a jestliže 

je kýč lží – jak je často a právem označován -, pak 

platí tato výtka člověku, který takové lživé a 

zkrášlující zrcadlo potřebuje, aby se v něm poznal a 

s potěšením, do jisté míry upřímným, se k jeho lžím 

přihlásil.“


v hodnotovom systéme umenia gýč 

zodpovedá zlu pretože vyžaduje „krásu“ a nie 

„dobro“ 

jeho vznik kladie do obdobia romantizmu, 

kedy sa umenie definitívne rozštiepilo na 

"vysoké" a "nízke„/spotrebné 

stopy gýča vidí už v teologickej antinómii na 

začiatku reformácie, kedy bolo vedomie 

absolútna prenesené do každej jednotlivej 

ľudskej duše a za vieru bol ako zodpovedná 

osoba označený práce každý jedinec


nevníma gýč len ako estetickú kategóriu, ale ako 

sociálny a politický fenomén 

pozícia: hodnotovo-moralistická 

Brochov pohľad je morálny, pretože celá záležitosť podľa 

neho vyplýva z rozchodu medzi estetikou a etikou. 

Dobou rozpadu univerzálnych hodnôt je ale nazývaná až 

postmoderna. 

Stretneme sa aj snázorom, že koniec každého obdobia, 

tendencia k maniere, je živnou pôdou pre gýč, ktorý je 

vždy spojený s masovou popularitou.

Clement Greenberg o gýči 

Gýč je tým najlepším prostriedkom ako získať 

masy na svoju stranu a využívajú ho nielen 

nadnárodné finančné spoločnosti, ale aj 

politické strany. 

Spojenie gýča s ideológiou, politikou a peniazmi 

(alebo peniazmi a politikou lebo jedno 

predpokladá druhé) je jeho najtemnejšou 

stránkou.


Trpaslík v záhrade nie je predmetom vážnej a 

znepokojujúcej diskusie, ale dôvodom na 

úsmev. 

Problémom ale je rafinovaný gýč, ktorý slúži na 

manipuláciu más. 

Problémom populárnej kultúry a gýča je, že 

nepodnecuje človeka k tomu, aby sa vyvíjal, 

ale udržuje ho v stave „sladkej“ nevedomosti 

a otupenosti.


náročné umenie stráca publikum 

znalosť umenia nie je súčasťou všeobecnej 

gramotnosti 

v mestách sa počas procesov urbanizácie a 

modernizácie objavuje vrstva „kultúrne 

bezprizorných“, ktorí sú vykorenení z ľudovej 

kultúry ale neukotvený v mestskej 

požadujú kultúru zodpovedajúcu ich potrebám

Greenberg: gýč ako kult náhrady 

„Kýč poskytuje zástupné zážitky a falešné 

pocity. 

Kýč se mění podle stylů, ale zůstává stále 

stejný. 

Kýč je výtahem všeho, co je ve světě naší 

doby falešné. 

Kýč předstírá, že po svých zákaznících 

nepožaduje kromě jejich peněz nic – dokonce 

ani jejich čas ne.“ 

Greenberg in Labyrint Revue 7-8/ 2000: 71

Ideológie a gýč 

Existujú štúdie o gýči fašistickom, 

komunistickom, ale aj kresťanskom. 

Fašizmus a komunizmus neodmietali abstraktné, 

buržoázne a zvrhlé, umenie kvôli jeho 

kritickému postoju, ale práve kvôli jeho 

„ideologickej čistote“, kvôli ktorej z neho 

nebolo možné urobiť reprezentanta a šíriteľa 

ich ideí.

Gýčové je ... 

Gýč zobrazuje objekty alebo témy, ktoré sú 

všeobecne považované za krásne, alebo ktoré majú 

silný emocionálny náboj (s cieľom vyvolať efekt); 

Tieto objekty a témy sú okamžite identifikovateľné 

(zrozumiteľnosť). 

Gýč substantívne neobohacuje asociácie spojené so 

zobrazenou témou. To ho oddeľuje okrem iného aj 

od realizmu a naivného umenia. 

V tomto bode však s Tomášom Kulkom nesúhlasí 

Vlastimil Zuska, podľa ktorého aj vnímanie gýča 

prináša „obohatenie asociácií“ práve o vnímanie 

konkrétneho gýčovitého stvárnenia.


Gýč sa priamym apelovaním na city snaží vyvolať 

pozitívne pocity a vyvarovať sa všetkých nepríjemných a 

znepokojujúcich prvkov skutočnosti. 

Jeho cieľom je vyvolať efekt, najlepšie dojatie a uistiť 

konzumenta v jeho predpokladoch a správnosti reakcií, 

ktoré sú identické s väčšinou a nie mu ich spochybňovať. 

Na tieto účely je najlepšie použiť gýč, ktorý Kulka 

označuje ako „univerzálny,“ vychádzajúci z univerzálnych 

motívov ako je dieťa, rodina, príroda, láska, sex, vernosť, 

nostalgia a pod.

Kundera o gýči 

kýč je "kategorická negace hovna“ 

in Nesnesitelná lehkost bytí 

v často citovanej pasáži hovorí: 

„Kýč vyvoláva tesne po sobě dvě slzy dojetí. 

První slza říka: jak je to krásne, děti běžíci po 

trávníku! 

Druhá slza říká: jak je to krásné být dojat s celým 

lidstvem nad dětmi běžícimi po trávníku! Teprve 

tá druhá slza je kýč.“


Gýč sa obnovuje a darí sa mu vďaka tomu, že 

neustále ťaží z objavov avantgardy. 

Tomu sa snaží avantgarda brániť 

vypracovávaním podvratných stratégii. 

Happy end už dávno nie je podmienkou 

moderného gýča reprezentovaného 

„supermarketovým románom“.


1. „Kýč zobrazuje objekty nebo témata, která jsou 

všeobecně považována za krásná, anebo která 

mají silný emocionální náboj.“ 

2. „Téma zobrazené kýčem musí být okamžitě 

identifikovatelné.“ 

3. Nevyužívá možnosti strukturální elaborace, 

rozšíření a prohloubení výrazového potenciálu, 

zdůraznění jedinečných aspektů, interpretace a 

inovace, naši smyslovou skutečnost uspává. 

Jiří Kulka: Umění a kýč, str. 57

Znaky gýčového: jednota 

Jednota je definovaná ako jav, kedy dielo 

nemá žiadne formálne nedostatky; všetky 

jeho konštitutívne prvky sú na svojom mieste, 

presne tam, kde majú byť. Akýkoľvek zásah 

do ich usporiadania, akákoľvek formálna 

úprava by mohla dielo iba poškodiť. Takéto 

dielo „nedovoluje žádný odklon od svých 

konkrétních forem.

Znaky gýčového: komplexnosť 

Komplexnosť je chápaná v pojmoch 

heterogenity, viacrozmernosti, bohatosti a 

rozmanitosti detailov. 

Čím je dielo komplexnejšie, tým väčšia je 

pluralita a rozmanitosť jeho konštitutívnych 

rysov. 

„Co v díle oceňujeme, není pouhé sjednocení 

per se, ale harmonizace či sladění široké škály 

různých, často heterogénních elementů a 

forem.“

Gýč je parazitný a vlezlý 

„Líbovost [kýče] není způsobena jeho 

estetickými kvalitami, ale jeho emocionální, či 

sentimentální vlezlostí. 

Seriózní umělci se dnes zpravidla vyhýbají 

citově nabitým tématům, a pokud je přece 

volí, pak je zpracovávají zpravidla takým 

způsobem, aby na nich efekt nebyl zcela 

závislý. 

Pravý umělec nemá zájem o předem zaručený 

efekt.“

Znaky gýčového: intenzita 

Estetická intenzita je vyjadrená ako pomer 

počtu konštitutívnych elementov s konkrétnou 

estetickou funkciou a elementov esteticky 

nadbytočných. 

V maximálne intenzívnom diele by žiaden 

konštitutívny element nebol navyše, bez 

funkcie. 

V tom prípade by boli tieto elementy 

nezameniteľné inými.

Postštrukturalisti o gýči a umení 

Jacques Derrida: Pod pojmom gýč sa spravidla rozumie opak umenia, 

resp. jeho "doplnok". 

Obidva pojmy fungujú ako typické binárne polarity a tedy v rámci 

tradičného umenovedného diskurzu a ešte viac laického diskurzu "o 

umení". 

Gýču sa pripisuje negatívna a umeniu pozitívna hodnota na vertikálach 

kritérií sofistikovanosti, vnútornej obsažnosti, remeselnej kvality, 

(dobovej/nadčasovej) vkusnosti formy, unikátnosti, oduševnenosti. 

Naopak, gýču patrí pozitívna a umeniu negatívna hodnota na vertikálach 

kritérií prvoplánovosti, plytkosti, sentimentálneho potenciálu, 

(dobovej/nadčasovej) nevkusnosti, "prístupnosti", sériovosti a v dobe 

postmoderny i ironického nadhľadu.


Kým umenie je zreteľne emblematické pre vysokú, elitnú 

a umelú kultúru, pod gýčom sa rozumejú také prejavy 

(nielen tvorivé), ktoré patria do kultúry nízkej, ľudovej a 

konzumnej, prípadne len neúspešne predstierajúce 

svoj nárok na bytie umením (v tom prípade je úlohou 

kritiky ich vykázala tam, kam patria). 

Pojmy gýč a umenie fungujú ako relatívne v 

umiernenom zmysle slova, pretože sú sociálne a 

kultúrne konštruované, menia sa v čase a priestore a 

sú determinované pozíciou sociálneho aktéra, ktorý o 

nich vyjednáva.


To isté teda platí o vkuse a nevkuse, ktoré 

predstavujú súbory pravidiel, noriem a kritérií, 

aplikovaných na materiálne a duchovné 

artefakty, gestá, výpovede (paroles) apod. pri 

ich produkcii, distribúcii a recepcii. 

Pod dekadenciou sa nakoniec rozumie 

civilizačný úpadok, v našej oblasti záujmu 

úpadok umeleckého slohu, druhu umenia či 

sociálneho kódovania (bontón, morálka, 

etiketa).

Roger Scruton: gýč je mentaliou doby 

Konštatuje, že do gýču vyústili všetky pokusy o 

umelecké stvárnenie nadšenej socialistickej či 

fašistickej spoločnosti. 

Gýčom sa podľa neho končia aj „pokusy o 

zamaskovanie straty viery tým, že sa svet zaplní 

napodobeninami emócií, mravnosti a estetických 

hodnôt“ . 

Potreba náboženstva sa zhmotnila v nových podobách 

ako komunizmus a fašizmus, ktoré akýkoľvek 

náboženský základ popierali, ale aj v podobách 

rôznych hnutí, napr. New Age, ktoré sa k akémusi 

náboženskému základu naopak hlásili.

Václav Bělohradský o gýči 

Rodí se z nostalgie po nediferencované jednotě, 

kterou nám zaručoval život v malých a 

trvalých skupinách. 

Kýč jako nástroj této nostalgie nám vždy nabízí: 

(1) zastření diference mezi znakem a 

skutečností, 

(2) únik od kritičnosti k iluzi, 

(3) zamlčení otázky, na niž určité přesvědčení či 

jednání je odpovědí 

(4) sjednocující monopol ve veřejném prostoru.


Za prvé kýč zastírá všemi prostředky rozdíl mezi 

znakem a skutečností. 

Znak musí kategoricky splývat s tím, co označuje, být 

dokonalou náhradou skutečnosti. 

S narážkou na Jakobsona můžeme říci, že masová 

produkce kýče v devatenácté století měla 

kompenzovat prudkou inflaci znaků, která byla 

důsledkem masové komunikace rozvíjející se v 

kontextu národních průmyslových států.


Za druhé kýč odtrhuje věty od situací, které těmi 

větami řešíme. 

K postmoderním metropolitním legendám patří často 

citovaný nápis "What is the question?", který 

anonymní filosof přičinil na zeď newyorského metra 

pod nápis "God is the answer!". 

Kýčař nechce znát otázku, na kterou svým postojem 

odpovídá. 

Odpovídá kategoricky, nepřipouští historickou 

omezenost a nenutnost své odpovědi.


Za třetí kýč se nabízí jako kompenzace našeho selhání v reálné mezní 

situaci. 

Příkladem kompenzační funkce kýče může být úvaha Milana Kundery z 

konce roku 1968, v níž říká, že Československo stanulo "poprvé od 

konce středověku ve středu světových dějin", protože se náš národ 

pokusil "ukázat jaké nesmírné demokratické možnosti leží dosud ladem 

v socialistickém společenském projektu". 

Václav Havel považuje tento postoj za příklad kompenzačního úniku od 

kritiky k iluzi: "budeme-li si namlouvat, že zem, která chtěla zavést 

svobodu slova - cosi, co je ve většině civilizovaného světa 

samozřejmostí - stanula kvůli tomu ve středu světových dějin, 

nestaneme se vážně ničím jiným než samolibými šmoky, směšnými se 

svým provinciálním mesianismem. 

Průběh normalizace dal Havlovi za pravdu, dědictví Pražského jara bylo 

normalizací smeteno v míře politicky naprosto ne nutné. 

Lidé, kteří dojetím z kýče kompenzují své selhávání v mezních situacích, se 

únikem k nabubřelé iluzi vyhýbají poučení ze svého selhávání.


Za čtvrté kýč chce mít monopol ve veřejném prostoru, 

chce být pro všechny povinným modelem, zastřít 

neredukovatelný konflikt mezi rozdílnými, ale stejně 

legitimními hodnotami. 

Kdo ten monopol popírá je klasifikován jako 

neduchovní a nemorální člověk: kdo nesdílí své 

dojetí s celým lidstvem, není člověk - taková je 

totalitní logika kýče. 

Kýč je tedy bojem proti kruté diferenciaci, kterou 

přináší neoblomná modernost. 

Rodí se z nostalgie po nediferencované jednotě, 

kterou nám zaručoval život v malých a trvalých 

skupinách.

Bělohradský o morálnom gýči 

Morální kýč zakrývá nejednoznačnost situace, v níž 

musíme aplikovat hodnoty 

nedostatkem obecných hodnot ve veřejném 

prostoru se kompenzuje nedostatek efektivního 

jednání. 

Každá otázka typu "jak na základě vyznávání 

takových hodnot se budou řešit situace, v nichž se 

ocitají specifické skupiny lidí" je označena za 

cynickou a vytlačována z veřejného prostoru.

Biopsia gýča 

Výtvarné umenie, pokiaľ chcelo byť autentické, 

presvedčilo verejnosť, že musí pohoršovať, 

že musí vystupovať akoby z budúcnosti a že 

len takto sa dá bojovať proti buržoáznej 

záľube v gýči a klišé. 

Výsledkom potom však bolo len ďalšie klišé.

Biopsia gýča 

Kulka dokladá, že konkrétne určovanie gýčov 

prináleží skôr súdom kritikov, nie estetickému 

teoretikovi, ktorým je on sám. 

Preto je jeho biopsia gýča základným rámcom 

pre identifikáciu gýčov, vypovedá však iba o 

vzťahu gýča k umeniu. 

To nie je vôbec málo, no na postihnutie 

fenoménu gýča vo všetkých jeho podobách 

to nestačí.

Existuje priemerný vkus? 

Ernst van den Haag, americký filozof a sociológ v štúdii Of Happines and 

Dispair we have no Measure : 

„…Průměrný člověk s průměrným vkusem neexistuje. 

Průměr je pouze statistický průsečík. 

Masový výrobek, který do jisté míry uspokojuje vkus všech, 

neuspokojuje ničí vkus úplně. 

To je jeden ze zdrojů onoho pocitu ‚znesvěcení‘, který dal 

vznik nejasným teoriím o násilném snižování vkusu. (…) 

Člověk se odosobňuje. Individuální vkus, vlastní určitému 

jedinci, mu překáží v adaptaci. 

Odosobnění je požadavkem i předpokladem ideálního 

masového konzumenta.“ 

cit. podľa Zuzánek, Jiří: Dialog o masové kultuře: Světová literatura 1967

Gýč a snobizmus 

Sofistikovaný, rafinovaný gýč dvíha latku 

vkusu, vyžaduje určité vzdelanie či kulturne 

povedomie, kvitne v (pseudo-)intelektuálnom 

prostredí. 

Intelektuál bez intelektu: citácie, odkazy 

na módne autority, myšlienkovo prázdne 

odvolávky na filozofov, ktorým nerozumiem, 

plnia viac účel zaklínadiel ako zmysluplných 

slov. Zaklínadla, ktoré majú potvrdiť 

prináležitosť k intelektuálnej elite.

Je gýč campy? 

„Camp sa na všetko pozerá v úvodzovkách. Nie je to lampa, ale 

„lampa“; nie je to žena, ale „žena“. 

Susan Sontagová 

anglický výraz camp označuje zmyselne nostalgický gýč s 

presahom do frivolnosti, ktorý sa viazal so vkusom 

homosexuálov, prejavujúcim sa v bizarných preoblečeniach. 

Vnímať camp v predmetoch a osobách znamená chápať bytie ako 

hranie role. 

Vo sfére vnímavosti ide o najextrémnejšie rozšírenie metafory 

života ako divadla.“

"Ne, Xena není feministický kýč, je to 

postfeministický camp." 

odpoveď feministickej filmovej kritičky Petry Hanákovej na serveri 

Feminizmus.cz (http://www.feminismus.cz/index.shtml? 

x=115155) 

neskôr sa camp používa na označenie špecifického vkusu v 

queer teórii 

slovo queer znamená anglicky divný a používalo sa ako 

neexpresívne synonymum pre homosexuálov 

v 60. rokoch začalo označovať akademickú disciplínu, 

súvisiacu í s gender studies (odbore venovaný problematike 

homosexuality, transvestity apod. a ich implikáciami) 

do estetickej teórie ho presadila kritička Susan Sontagová v 

provokatívnej štúdii Notes on Camp (1965, český preklad Labyrint 

Revue 7-8/2000)

Susan Sontagová o umení 

radikálne odmieta mimetickú alebo mravne 

didaktickú rolu umenia vedie k postrehu, že 

téma alebo zmysel diela nie je dané dopredu, 

ale ustavuje sa a obnovuje až vo vedomých 

aktoch dynamickej konštitúcie 

pohyb diela - pohyb, ku ktorému dielo 

ponúka - je produktívny, má svoje jedinečné 

"vyústenie", totiž onen stav, kedy sa spleť 

pohybov premieňa na významonosné miesto 

alebo pole.


odmieta ustrnutie diela v jedinom konkrétnom 

významovom geste 

toto je uchopiteľné ako "výpoveď„ 

adekvátne vnímané umelecké dielo neponúka 

tézu (hoci len "skeptickú" alebo "problematickú") 

zjavuje jazyk, celkový spôsob vyjadrovania, 

tkanivo napäté medzi dimenziami, ktoré sa 

každodennému pohľadu vždy rozplynú 

v konkrétnosti momentálnej situácie


každé umelecké dielo obsahuje 

aj doktrinálne, propagandistické zložky 

každé umelecké dielo stelesňuje určitú 

perspektívu práve ako konkrétum a smer 

množstvo umeleckých diel je ale 

poznamenaných „kalom dogmy“

Susan Sontagová 

"Žijeme v kultuře, v níž je 

inteligenci buď zcela odpírána 

relevantnost a namísto toho se 

hledá radikální nevinnost, anebo 

se naopak inteligence zneužívá 

jako nástroje autority a represe. 

Podle mého názoru je jediná 

inteligence, kterou stojí za to 

hájit, kritická, dialektická, 

skeptická, bojující proti 

zjednodušování."

Greenberg Clement: Avantgarda a kýč.In: 

Labyrint revue. Umění a kýč č. 7-8/ 2000 

BROCH, Hermann. Několik poznámek ke kýči. 

In Labyrint revue. Číslo 7-8/2000 

Kulka Tomáš, Umění a kýč, Praha 2000 

Adorno, T. W.: O fetišovém charakteru v hudbě 

a regresi sluchu. Divadlo 1964, č. 2-3 

Pospíšil, Z.: K jednomu typu ne-uměleckého 

vyjadřování a sdělování. Estetika, 21, 1984, č. 

2 

Giesz, L. 1965. „Fenomén kýče“. Tvář 4: 11-16

Slovníček 

CAMP: A sensibility that revels in artifice, 

stylization, theatricalization, irony, 

playfulness, and exaggeration rather than 

content 

KITSCH: The reduction of aesthetic objects 

or ideas into easily marketable forms.

Recept na dobrý gýč 

1. nesmie ohroziť chápanie vlastného zmyslu ľudskej 

existencie 

2. nesmie obsahovať pochybnosti, ktoré by neboli 

prehlušené optimisticky ladeným riešením 

3. je nezlučiteľný s iróniou 

4. je nezlučiteľný s mnohosťou interpretácii, teda 

nevyvoláva otázky 

5. nevybočuje z osvedčeného modelu, že majú 

komerční úspech napriek svojim nedostatkom či 

možná práve kvôli nim.

Gýč

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?