ukázkové číslo (Font 61)

mnohem méně peněz, je to stále ohromná
prezentace, což oni dobře vědí. Zatímco
tady je to někde na půl cesty. Pro někoho
částečně prezentace, pro někoho částečně
obživa. Nemá to zkrátka takový dopad,
jako v cizině, kde právě fotky v časopisech
jsou prezentací fotografů.
Máte nějaké oblíbené fotografy?
Už celá léta se mi líbí Annie Leibovitz. Líbí
se mi, že jde ve své práci neustále o krůček
kupředu. Ačkoliv někdy jsou její fotky až
„převymyšlené“, líbí se mi, že to stále drží
technickou dokonalostí. Vždy velice
moderně a současně. Mám rád také
Helmuta Newtona, který mě také fascinuje
dokonalostí řemesla. Opět se vracím
k tomu, že právě technická, řemeslná
stránka je u módní fotky nejdůležitější
a vyžaduje zkušenosti. Neznám žádné
módní fotografy, kteří by byli výteční ve
dvaadvaceti letech. Výjimkou potvrzující
pravidlo je Richard Avedon, v jeho případě
šlo ale o souhru mnoha věcí. V současné
době se mi moc líbí také Steven Maisel
a Lindberg, každý něčím jiným. Oběma je
také přes čtyřicet a Newtonovi dokonce
přes osmdesát, a přesto mají jeho fotky
stále ohromnou energii. Tito lidé už mají
své řemeslo natolik zažité, že se na ně
nemusí tolik soustředit, aniž by se to
odrazilo na výsledku. Mohou pak do fotek
promítat své prožitky.
Jaká zakázka vás v poslední době
nejvíce bavila?
Moc mě bavilo focení pro Paegas Click
vloni na jaře. Byla to reklama, která
existuje pouze ve snech a spíše snad
neexistuje vůbec. Zadavatelé z agentury
Red Cell, dříve Conquest, měli nějaké
ideje, ale už na první schůzce mě vybízeli,
abych klidně řekl, co si o tom myslím.
Vlastně to pak celé bylo na mně, od
vybírání barev na pozadí přes casting. Byla
to skvělá parta mladých lidí, kteří
vypadali, že je to opravdu celé baví.
Dokázali nechat prostor všem profesím,
které se na konečném výsledku podílely.
Nemluvili do jiných řemesel, než kterým
opravdu rozuměli. Celou dobu jsem se bál,
že přijde klient a řekne, že jsme se
zbláznili, že to je moc. Bylo to však právě
naopak. Z různých variant si vždycky
vybrali tu nejdivočejší. Důležitá jistě byla
také skutečnost, že to celé zařizovala
filmová produkce a je nesporné, že
filmařina má u nás mnohem větší tradici,
mnohem lépe to funguje, zatímco na
focení se všichni stále snaží, co nejvíce
ušetřit a nějak to „ožulit“, protože foťák
měl v ruce kde kdo.
Fotograf Emil Bratšovský si minule
stěžoval na neprofesionální přístup
lidí k focení např. na výroční zprávy
apod., prý si obvykle vyhradí málo
času, odmítají líčení atd.
Ano, přístup lidí bývá velice amatérský.
Já fotím lidi ze showbussinesu, které to
živí a fotky velice potřebují. Tito lidé se
to však také převážně učí a stále je jich
třeba polovina, kteří se stydí, nechtějí se
fotit dlouho apod. Když se podíváte na
internet, u většiny cizích hereček
a zpěvaček tvoří 10 – 20 % všech fotek
akty. Ne, že bych
potřeboval fotit nahé
ženy, to rozhodně ne.
Naše dámy tvrdí, že
to by ony rozhodně
nikdy neudělaly.
Ale udělaly – neudělaly,
to že se na ně lidé chodí
dívat, je věc, která je prostě živí.
Jaký je váš poměr k počítačům?
V současné době spolupracuji s jedním
anglickým retušérem, Paulem
Matthewsem, který studoval computer
art a zároveň fotografii. Naposledy jsme
společně dělali fotky pro Elle, které byly
dopředu foceny s tím, že se budou
počítačově upravovat. Dvě fotky se
třeba míchaly dohromady, aby vše vyšlo
stejně ostré.
Myslím si, že úroveň práce s Photoshopem
se velice zlepšuje a to hlavně díky tomu,
že už opadlo takové to obecné
poblouznění, kdy všichni se zatajeným
dechem měnili ošklivé baby v krásné ženy
apod. Dnes vidím své jedenáctileté dítě,
které již Photoshop užívá bez problému,
ale opět hlavně jako prostředek.
Ví přesně, co od něho chce.
A co digitální fotoaparáty?
Stále mě ještě zcela neuspokojují.
Naopak čím více se mí kolegové
„digitalizují“, já fotím na větší formáty
a používám kvalitnější filmy. Baví mě
fotit na 9 x 12. Možná je to tím, že jsem
se fotografem nevyučil a žádný učitel
mě tedy nikdy nenutil fotit Sinarem.
Dnes mě baví si s tím hrát. Je to však
jen prostředek.
21
Tereza Špačková
představujeme