You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
film<br />
recenze<br />
Info: Drama, Chile/Německo/Mexiko, 2010,<br />
98 minut<br />
Režie: Pablo Larraín<br />
Hrají: Alfredo Castro, Antonia Zegers,<br />
Marcelo Alonso, Amparo Noguera, Jaime Vadell<br />
★★<br />
Post<br />
Mortem:<br />
Smrt (v) Chile<br />
pro trpělivé<br />
P<br />
Chilské drama, které se<br />
neobvyklým způsobem dívá na<br />
státní převrat z roku 1973, není<br />
zrovna divácky vstřícný film.<br />
o představení na karlovarském festivalu tato<br />
velmi artová vzpomínka na dějiny Chile zamířila<br />
kupodivu i do českých kin. Latinskoamerická<br />
země prožila časy krvavé a bouřlivé, obzvlášť<br />
v září 1973, kdy levicový režim Salvatora Allendeho<br />
násilím svrhla diktatura generála Pinocheta. Tempo<br />
snímku, který o stejné době natočil Pablo Larraín,<br />
je nicméně pravým opakem bouřlivosti. V řadě<br />
apaticky dlouhých tichých záběrů se odehrává<br />
smutný osud jednoho podivínského úředníka, který<br />
v márnici zapisuje výsledky pitev. Nový přísun<br />
revolučních mrtvol ho zastihne zrovna v okamžiku,<br />
kdy konečně navázal vztah se svou láskou, ordinérní<br />
kabaretní tanečnicí od vedle.<br />
CHMURY A BEZNADĚJ<br />
Ona je postava také zvláštní, jen se na rozdíl od<br />
mlčenlivého a samotářského Maria pohybuje na<br />
pokraji hysterie a je hůř zahraná. Post Mortem je<br />
film založený na alegorii, v níž Mario symbolizuje<br />
kus Chile a jeho příběh to, co se stalo se zemí právě<br />
v oné klíčové době. Destrukce majetku, životů,<br />
iluzí i duší tlumočí Larraín ne akcí, ale celkovou atmosférou,<br />
která je hned od začátku nepříjemně<br />
chmurná a beznadějná.<br />
Zaměstnání hlavního hrdiny a jeho chování k tomu<br />
navíc vtáhlo i mrtvolnost, stejně jako statika kamery,<br />
která se nepohne, ani aby zachytila tváře postav,<br />
když se zrovna dostanou mimo její záběr. Odtažitý<br />
způsob snímání přináší chlad, který pak film<br />
dál znepřístupňuje jinému než artově založenému<br />
divákovi. Několik dlouhých scén, v nichž figurují<br />
Mario a jeho láska, vyjadřuje celkovou tragiku, izolaci<br />
a absurditu příliš podivně a uměle.<br />
V NEKOMPROMISNÍM TICHU<br />
Naopak závěrečná scéna patří spolu s pitvou Allendeho<br />
pravděpodobně k těm nejzapamatovatelnějším<br />
z celého filmu. Mario v ní několik minut nosí na<br />
hromadu nábytek, a dopřeje tak divákům dostatek<br />
času pokusit se pochopit smysl toho všeho. Smysl<br />
zastřený svou obtížnou prostupností a nekompromisní<br />
neochotou cokoliv vysvětlovat a komentovat.<br />
Post Mortem nejvíc upoutá svým netypickým<br />
náhledem na klíčovou událost, kterou tu zobrazuje<br />
jen jaksi mimochodem. Z násilného puče zbyly jen<br />
zvuky, těla a spoušť. Jeho dopad Larraín interpretuje<br />
převážně tím, co zůstává nevysloveno a neukázáno.<br />
Iva Přivřelová<br />
14 11. 8.–17. 8. 2011
Change language