Hřbitovy v Hranicích a Drahotuších - Hranická historická knihovna

Historický úvod
Jiří Lapáček
Během vývoje lidské společnosti se staly běžnými různé způsoby
nakládání s mrtvými: jejich pohřbívání, a to do hrobu v zemi,
nebo jejich spalování, ponoření do vody a konečně způsob umělého
udržení mrtvých těl vysušením, mumifikace.
Pohřbívání ve středověku se v rámci římskokatolické církve
dělo přímo ve farním kostele a na nevelké ploše kolem něj. Toto místo
bylo ohrazeno plotem nebo zdí a osázeno stromy, zvláště jalovcem
a smrky. Lidé se tak „ustavičnou zeleností těch stromů o mrtvých,
že v rukou božích jsou, napomínali“. Proto byla tato místa také dlouho
nazývána pohřebními zahradami a teprve vlivem němčiny se prosadil
název krchov (z německého Kirchhof).
Katolická církev považovala toto místo vedle kostelů a kaplí
za nejpřednější, protože tak zemřelí odpočívali tam, kde obdrželi
svůj duchovní život, a věřící při vstupu do chrámu byli upomínáni
na povinnost modlit se za zemřelé. S očekávaným druhým příchodem
Krista „na konci času“ má podle křesťanské věrouky dojít ke
vzkříšení mrtvých, které bylo chápáno jako skutečné „otevírání
hrobů“, proto řecko-latinské označení hřbitova coemeterium přímo
připomíná, že na hřbitově odpočívající vlastně jen spí, očekávajíce
probuzení ze spánku v soudný den.
Celá společnost byla mnohem silněji než dnes chápána jako
společenství živých i mrtvých. Při vzniku farní organizace byl farní
kostel představován dvěma věcmi: křtitelnicí a hřbitovem. Na toto
sepjetí náboženství a smrti odkazuje také další označení pro hřbitov
– svaté pole.
V našich zemích začaly být poměry v pohřebnictví státně regulovány
za vlády Marie Terezie. Tak např. dekretem dvorní kanceláře
z 30. března 1770 byla zavedena obligatorní lékařská prohlídka mrt-
7