Duben 2009 - Webnode

zabrat! Však se dám za ten týden do pořádku. Andulka vypadá báječně, je zcela
bez potíží. Zdá se, že jí ty lázně pomohou.
Byl to nádherný týden. Po vydatném spánku dobrá snídaně a pak už jenom
toulání se po okolí, až do oběda. Anička měla dopoledne procedury, po obědě
klid na lůžku, potom vizita. Léčila se totiž v sanatoriu, kde byl nemocniční režim.
Odpoledne jsme měli pro sebe. Bloumali jsme po kolonádě, pili Vincentku, nebo
poznávali krásné okolí lázní. Týden uběhl jak voda. Je čas myslet na návrat. Když
jsem si představil tu cestu domů, dělaly se mi mžitky před očima. Nakonec jsem
to vymyslel geniálně. Sedl jsem do vláčku a kolo poslal jako spoluzavazadlo.
Než přijela Anička z lázní, řádně jsem chalupu vysmejčil, aby se jí tady dobře
dýchalo. Jenže hned tu první noc se dostavila dušnost. Nebylo to až tak zlé, ale
příští dny se nemoc opět zhoršovala. Nejspíš budeme muset Ivančice opustit. Ale
jak na to? Snažím se někde najít vhodné zaměstnání, samozřejmě s bytem. Můj
kamarád Jožka Tureček tehdy pracoval v Krnově u strojírenské firmy. Při jedné
návštěvě rodného hnízda se dověděl o našem problému. Prý u nich v továrně shánějí
odborníky, strojaře. Nabídl nám, že můžeme u nich přespat a na místě zjistit
situaci. Tak jsme se rozjeli do Krnova. Samozřejmě oba, abychom zjistili, jak se
tam bude pacientka cítit. Mohu nastoupit ihned, ovšem s bytem je to složitější,
zatím není, možná později. To nám ovšem není nic platné. Potřebuji manželku
přestěhovat ihned. Takže bohužel. Když už jsme tady a Andulce se dýchá dobře,
uděláme si výlet na Praděd. Naši přátelé nás tady nechají, jak budeme chtít dlouho.
Zajeli jsme vlakem do Vrbna a odtud pěšky až na Praděd. Anička běhala jak
srnka, sotva jsem jí stačil. Je vidět, že jí změna svědčí. Jenomže, když jsme se
vrátili domů, vše se vrátilo do starých kolejí. Znovu musela do nemocnice.
Na jaře r. 1954 dostala znovu lázně, tentokrát Mariánské Lázně. Když se
vracela z ozdravného pobytu, jel jsem jí naproti do Prahy. Pronajali jsme si
pokoj v hotelu a prožili jsme spolu pěkný týden. Někdy na podzim roku 1954
jsem náhodou četl v novinách inzerát. Továrna na obráběcí stroje TOS Kuřim
přijme frézaře a soustružníky. Možnost získání bytu. Tak vida! Tolikrát proklínaná
fabrika nám teď možná vytrhne trn z paty. Samozřejmě jsem se tam ihned
rozjel. Vystoupil jsem na docela jiném nádraží, než jsem kdysi znal. Jak se to
tady za ta léta změnilo! Cestou do továrny jsem se nestačil divit. Tam, kde kdysi
bývala pole, je teď staveniště. Vyrostly tu dvoupatrové bloky, všude plno bláta
a kolem rušno. Na vrátnici, která se nijak zvlášť nezměnila, jsem oznámil účel
svoji návštěvy. Vrátný se mě zeptal, jestli se tady vyznám. Bodejť ne, když jsem
byl vlastně zakládající člen tohoto podniku. Vydal jsem se do haly č.16, kde
jsem kdysi pracoval, a navštívil kancelář vedoucího provozu. Jaké bylo moje
překvapení, když za stolem trůnil můj bývalý spolupracovník kamarád Leitner!
„Nazdar Rudolfe, co tady děláš, to je ale překvapení“ povídá. „Chtěl bych tady
dělat,“ já nato. „Nepovídej, vážně, co tě k nám přivádí,“ nechce se mu věřit.
Později se dozvídám, že těžko shánějí pracanty. Prý málo platí. Když jsem mu
48