Barvář - Českomoravský klub chovatelů barvářů

Povídky 33
Lovecké vzpomínky
Dvě úspěšné dohledávky před štědrým dnem
Protože jsem již nějaký rok v důchodu, tak vím, že práci, kterou chce
člověk udělat, nestíhá. Chtěl jsem tentokrát nastrojit o den dříve vánoční
stromek. Odcházím k telefonu, kde se dozvídám o dohledávce. Přítel střílel
na muflonče, které po ráně divně odbíhalo z rudlu mufloní zvěře. Po
krátké době si šel ověřit nástřel, ale žádné znaky postřelené zvěře nenašel.
Po zkušenostech, které za léta mám, jsme se dohodli na dohledávce
na druhý den ráno. Přes noc mrzlo a napadla slabá vrstva sněhu. Ani
ráno se na předpokládaném nástřelu žádné znaky nenašly. Barona jsem
nasadil na stopu a po jejím několikanásobném ověření našel muflonče,
bohužel zase v cizí honitbě, zhaslé v hustém ostružiní. V posledních letech
se často stává, že musím při dohledávce překročit hranice honitby.
Většinou to dopadne tak, že se dohledávka nedokončí. Majitelé honiteb se
střídají, nezná jeden druhého a když se znají, tak obyčejně tak dobře, že
se dál nepokračuje. Tím nechci říci, že je to pravidlem všude. Tentokrát
to dopadlo dobře. Pak již následovaly jen ty příjemné okamžiky-gratulace,
předání úlomku atd. Domů jsem se dostal před obědem a dověděl se o
další dohledávce.
Protože patřím mezi ty majitele barvářů, kteří ještě nikomu dohledávku
neodmítli, s chutí zasedám k obědu a dávám si vše dohromady,
co jsem se z telefonu dozvěděl. Také baron dostal malou svačinku. To
jsem ještě netušil, že zelený úlomek, který zdobil jeho barvářský obojek,
vystřídá jiný, mnohem vzácnější. Dozvěděl jsem se, že předešlého dne
v 19 hodin v hartinkovské honitbě postřelil sele, které po ráně odběhlo
s tlupou černé zvěře. Host se domluvil s majitelem bavoráka ze sousední
vesnice na ranní dohledávce. Předtím se šel spolu s doprovodem podívat
na nástřel, kde byla barva a běl. Tytéž znaky se našly asi po 50 metrech
jako oděrky v bukové mlazině. Asi po 200 metrech dosled přerušili s tím,
že zřejmě tlačí sele před sebou. 23. 12. v ranních hodinách byl nasazen na
nástřel zmíněný bavorák, kterého dobře znám. Protože jsem mu při výcviku
šlapal nejednu stopu. Také před několika lety byl uveden v našem
Silvestrovská dohledávka
Dne 31. 12. 2004 vstávám ráno kolem 7 hodiny. Venku je ještě tma a
já se začínám vypravovat do lesa. Mám v plánu zakrmit a také se poohlédnout
po nějakém kusu holé zvěře daňčí a pokusit se o jeho odlovení,
protože nám chybí stále 3 kusy ke splnění plánu lovu. V tom zazvoní
můj mobil a na druhém konci se mně představuje kolega z MS František
Krejsta. Hned jsem tušil, že budeme zřejmě dohledávat a František mi
také vzápětí sděluje, co se mu přihodilo. Předešlý den večer vystřelil na
lončáka a ačkoliv je František zkušený lovec černé zvěře, lončák vůbec
neznačil a odběhl přes pole pryč. O to více lovce překvapilo, když na nástřelu
uviděl poměrně dost barvy. František ještě v noci stopu asi 200 m
sledoval, potom dalekohledem přehlédl zbývajících 300 m pole směrem
k lesu, ale divočák nikde neležel. To vše se ale již dozvídám v době, kdy
jdeme společně s jeho synovcem Robertem, také členem našeho MS a s
mým psem BB Fintem ke včerejšímu nástřelu. Finta odkládám kousek
od označeného nástřelu a pozorně se střelcem prohlížíme nástřel. Je tam
poměrně dost barvy, ale na místě rány se nemůžeme shodnout. Vzápětí
nasazuji psa na nástřel. Pes projevil o stopu velký zájem a rozjel se perfektně
po únikové dráze prostřeleného lončáka. Těch zhruba 500 m po
poli jsme stopu dobře kontrolovali i my, protože zde byl slabý sněhový
poprašek.
V tom vcházíme do lesa. Je to jižní strana s sníh zde zcela chybí.
Úspěch dohledávky teď závisí pouze na Fintovi. Lončák udělal po vniknutí
do lesa klasickou vratistopu a pokračuje lesem pod místo včerejšího
nástřelu. Navíc barvy ubývá a po pár desítkách metrů ji prakticky chybí.
Při sledování stopy se nacházíme v prudké zarostlé stráni. Je až neuvěřitelné,
jak se postřelený divočák chová. Chvíli jde po vrstevnici, na to se
stopa lomí vzhůru do kopce a po několika desítkách metrů se obrací a jde
z kopce dolů. Neuvěřitelné. Asi po 1500 m se dostáváme na hraniční cestu
se sousedním MS Bělá a nemůžeme v dohledávce pokračovat. V tom se
jako na zavolanou objevuje na této cestě člen sousedního sdružení Bělá.
Po krátkém objasnění celé situace nám povoluje další dosled a pokračuje
společně s námi. Postřelený divočák se zde opět stáčí vpravo a směřuje
zpravodaji „Barvář“ na předním místě v evidenci dohledávek. Po ověření
nástřelu stopu s chutí vzal,ale po několika desítkách metrech přestal mít
o stopu zájem. Byl vypuštěn na volné hledání. Po nějaké době se vrátil
bez výsledku. Až potud z doslechu. Můj Baron po ověření nástřelu zalehl
do řemenu, ukázal barvu, běl a otěrky na bukové mlazině. Dál sledoval
stopu přes řídké bukové porosty, ale žádné znaky se již nenašly. Často i
několikrát na výsušných místech si ověřoval stopu. Bylo až k neuvěření
kudy všude postřelené sele bloudilo a hledalo svoji mámu.
Člověk by ani nevěřil, že se v namrzlé kamenité stráni, která má 70%
spádu udrží. Já i kolega myslivec, který mi byl přidělen jsme se více skutáleli
než šli. Asi po dvou kilometrech nám Baron ukázal několik kapek
barvy pod sněhem. Okamžitě jsem se šel přesvědčit zda si pes neporanil
ve skalnatém terénu běh. Tlapky měl dobré pokračovali jsme v dohledávce,
sele šlo na vrstevnicovou cestu, která nás dovedla k prudkému
řídce zalesněnému svahu. Podle chování Barona jsem zjistil, že by dál
chtěl jít sám. Měl jsem strach, bylo to na hranici tří různých honiteb.
Při vzpomínce na mého prvního barváře, který byl zastřelen při podobné
dohledávce, jsem se rozhodl pokračovat dále na řemenu po několika
metrech v prudkém skalnatém svahu si Baron sedl. Neodolal jsem jeho
pohledu a vypustil jsem jej na štvaní. Netrvalo to dlouho a Baron znovu
dokázal, že je na něj spolehnutí po krátkém hlasitém štvaní a stavění klid
předvánočního usínajícího lesa prořízla ostrá kulová rána, která současně
ukončila bolest a trápení statečného selete. Proto ne nadarmo se říká,
že černá zvěř je zvěř rytířská. Nu a na závěr: Každá vystřelená rána za
účelem usmrcení musí být ověřena spolehlivým barvářem.
Jaroslav Mazal
Hartinkov
do přehoustlých mlazin nad obec Brněnec. Zde se objevuje barva v podobě
dvou až tří malých kapek vždy tak po 50 m. V jedné husté mlazině nás
Fint dovedl k zálehu. Je v něm trochu barvy. Pes zde chvíli ověřuje záleh,
poté zalehne do řemene a pokračuje v dalším dosledu. Nechci ho ještě
pouštět na štvaní, protože jsme přece jen v cizím revíru a nevíme jaké
poranění divočák má.
Stopa od zálehu vede k hluboké rokli, kterou divočák překračuje a pokračuje
do další houštiny. Zde divočák dělá několik lomů a poté vychází
z houštiny ven, okamžitě se stáčí vpravo a pokračuje do prudkého kopce.
Fint je absolutně soustředěný a neomylně sleduje stopu postřeleného
divočáka, který se opět stáčí do naší honitby. Před námi je obrovská
smrková houština, pak už jenom vysoký les. Je zde již zase o trochu více
barvy a v jednom místě nacházíme malý obsah trávníku. Přiznávám, že
jsem již strašně vyčerpaný z náročného terénu a podle přítele Roberta
již na obličeji „barvím“ více jak postřelený divočák. Je to tím, jak mně
zraňovalo ostružiní, které zde v mlazinách hojně roste a svými trny velmi
znepříjemňuje celou dohledávku. Vše si rovnám v hlavě a rozhoduji se
vypustit psa na štvaní. Chvíli je klid a poté se ozve hlášení tak 80 m před
námi. Pes hlásí pravidelně asi 10 minut na jednom místě. Prodíráme se
pomalu k místu, kde hlásí Fint. Jaké je překvapení, když pes hlásí již
zhaslého divočáka. Jsem překvapen, protože Fint je veden jako oznamovač
a na zhaslou zvěř nikdy předtím nehlásil. Vysvětluji si to tím, že divočák
byl úplně teplý, protože zhasl několik minut před naším příchodem.
Po úspěšném dosledu klekám k Fintovi a velmi ho chválím.
Byla to zatím jeho nejnáročnější a velmi pěkně provedená dohledávka,
což ocenili všichni přítomní a slova chvály na barváře nebraly konce.
Divočáka o hmotnosti asi 70 kg jsme společně vyvrhli a poté se vydali k
domovu, abychom doplnili vypocené tekutiny. Byl to můj nejlepší Silvestr
a dlouho zřejmě také zůstane.
Petrů Radek
Rozhraní
Barvář 14/2005