Zpravodaj 2012 - Českomoravský klub chovatelů barvářů

Vzpomínka na Juru Strnada
Všechny, kdož jsme ho znali, nás hluboce zasáhla smutná zpráva, že
v úterý dne 15. března 2011 v dopoledních hodinách při práci v lese nedaleko
Vernéřovic, tragicky zahynul jeden z našich kolegů barvářníků, pan Juraj
Strnad. Jura, jak mu všichni kamarádi říkali, se narodil 17. 7. 1962. Pocházel
z Liptova a časem se z něj stal pravý Čechoslovák. Choval střídavě hanoverské
i bavorské barváře. Byl členem českého i slovenského klubu chovatelů barvářů.
Pro propagaci barvářů byl velmi zapálený a využíval každé možnosti
předvést své psy ať už při dosledech anebo na soutěžích. Dvakrát se zúčastnil
s barvářem naší národní soutěže, rovněž na Slovensku Memoriálu Fridricha
Konráda a v Polsku na Memoriálu Benedikta Gierszewskiego, kde se svým
barvářem předvedl vynikající práci při dosledu postřelené laně, která nebarvila
a vysloužil si přezdívku Jura p…. rana. Byl rovněž rozhodčím z výkonu
loveckých psů. S Jurou jsem se blíže seznámil v roce 2002 na XIV ročníku celostátní
soutěže barvářů o putovní cenu ČMMJ v Rapotíně v Jeseníkách, tehdy
se této soutěže zúčastnil se svojí bavoračkou Edou z Podbrezovej která předvedla
vynikající výkon a získala nejvíce bodů ze všech zúčastněných psů, ale
pouze umístění ve druhé ceně odsunulo Juru na druhé místo v celkovém pořadí.
Svojí kamarádskou a přátelskou povahou si získal hodně přátel u nás i v zahraničí
a jeho náhlým odchodem jsme ztratili přítele, kamaráda, kolegu ale především veselého, milého a skromného
člověka. Pokuď je nějaké barvářské nebe, jistě tam vede své psy kteří už ho tam předešli a čekali tam na něj.
Miroslav Gora
Vzpomínka na Jiřího Bebara
36 / Zpravodaj Klubu chovatelů barvářů
Ing. Jiří Bebar, nar. 28. 5. 1949, zemřel 24. 2. 2011
Vystudoval SLTŠ v Hranicích a Lesnickou fakultu v Brně. Prošel řadou
lesnických funkcí, byl nejmladším ředitelem lesniho závodu (Rájec – Jestřebí).
Po roce 1989 působil jako živnostník v dřevovýrobě, později jako starosta obce
Němčice na Blanensku. Od r. 2004 byl v invalidním důchodě.
Jeho velkou láskou byli psi a osudem se stali barváři. Nejprve bavorští,
posledních 15 let hanoverští. Byl aktivním členem Českomoravského klubu
chovatelů barvářů, inicioval a sponzoroval vznik kazety BARVÁŘI. Tato kazeta
byla svého času jedinou ucelenou výcvikovou pomůckou, která poutavou
formou ukazovala výcvik loveckého psa od štěněte až po vrcholné soutěže.
Jeho povídání o psech zachytil Oldřich Koudelka ve své knize Barvářské
historky lesníka Bebara.
...smutek s psíma očima
... když barvářům, zvláště hannoverským, ve světlech zasvítí nevšední chuť
po práci, ta přirozená energie a potřeba dokázat pánovi, co vše dovedou, tak
je to jako s posedlostí láskou. Ve tmě, dešti, v hlubokém sněhu a nepohodě, je to okamžitá, vytrvalá
a emotivní síla. Dramatická. Dobrý lovecký pes je nedocenitelným pomocníkem člověka při lovu. A dobrý
vůdce? To je nepředstavitelně krásný a pracovitý člověk, zpravidla hodně nenápadný, který s tím psem žije,
pracuje, umí ho zvládnout, mazlí se s ním, vypráví si s ním, dává mu pít, dohaduje se s ním a jeho náladami, courá
terénem, často hodně nedostupným a plným trní, večeří s ním a oddává se jeho náladám. Přizpůsobuje se mu, aby
ta komunikace byla tou vášnivou a pro laika těžko pochopitelnou láskou.
Kdo nikdy neměl psí osobnost ve své intimní blízkosti, nepochopí to. Ani nemůže. Jedním takovým pracovitým,
statečným a láskyplným člověkem byl Ing. Jirka Bebar. Můj kamarád, myslivec, lesák, chovatel hannoveráků,
chlapík, co mne před časem přiměl k tomu, abych o lidsky psích pocitech cosi napsal. Literárně vyjádřil něco, co
vlastně vyjádřit ani nelze, neboť je to v očích, chcete-li světlech. Lidských a zvířecích.
Nejprve se mi do toho příliš nechtělo, ale když jsem bleskurychle pochopil, že by to mělo být více o těch, co
člověka provázejí už po staletí, než o lidech, nic jsem nenamítal. S Jirkou jsme si po večerech a skorých ránech
vyprávěli, hlavně ve chvílích, kdy na nás „čučela“ Ariadna. Jeho psí láska, inspirace, chlouba, dáma jeho srdce.
Princezna. Byl bláznivě pyšný na její práci, na její štěňata, na její potřebu, když mu pomáhala žít s nemocí. Na její
světla, co moudře vnímala jeho pocity. Co moudře říkávala „...tady jsem, tady ti ležím u nohou...“
...Ariadna, žel, před pár dny osiřela. Pláče za Jirkou těma smutnýma, psíma očima. Jirka nám všem, myslivcům,
barvářským hafanům, přátelům, rodině, milující manželce Zuzce, lesům, svému rybníčku i studánkám, které měl
tolik rád, bude chybět. Navždy....bude chybět svým barvářským frajerům. Zemřel čtyřiadvacátého února ve věku
nedožitých dvaašedesáti let po vážné a dlouhé nemoci. Byl to úžasný chlapík. Nejsem na pochybách, že ho Bůh
i sv. Hubert přijmou do svého věčného království...
PhDr. Oldřich Koudelka, spisovatel a Jirkův kamarád,
předseda Klubu autorů ČMMJ