Stáhnout PDF/Download - Ostravská univerzita v Ostravě
Stáhnout PDF/Download - Ostravská univerzita v Ostravě
Stáhnout PDF/Download - Ostravská univerzita v Ostravě
You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2 129<br />
ČLÁNKY A STUDIE<br />
Quo vadis<br />
Jaká je budoucnost hospodářských dějin ve Francii<br />
Zamyšlení a doporučení dvou ekonomů 1<br />
CLAUDE DIEBOLT 2 – JEAN-LUC DEMEULEMEESTER 3<br />
Diebolt, Claude – Jean-Luc Demeulemeester: Quo vadis What will the Future of Economic<br />
History in France be like Reflections and Suggestions of two Economists<br />
The contemporary economic history finds itself at the crossing point of two academic disciplines:<br />
history and economy. The historians care first about the contextuality and reality<br />
of facts, they are aloof from the economic abstraction and the related desire for generality,<br />
experts in the field of economy promote the application of the model of so-called rigorous sciences.<br />
As a result of this, historians and economist do not always pursue the same objectives.<br />
However, the economic history, despite different methodical approaches, eventuate in the<br />
same objectives – understanding of historical reality. Therefore the authors of the reflection,<br />
being economic historians, regard taking economy seriously of great importance.<br />
Key words Economic History * France * Transdisciplinarity * Historical Sciences * Economic<br />
sciences * Biometry<br />
Contact Claude Diebolt: Université de Strassbourg, cdiebolt@beta-cnrs.unistra.fr;<br />
Jean-Luc Demeulemeester: Université Libre de Bruxelles, jldemeul@ulb.ac.be<br />
Úvod<br />
Jak ukazuje jeho název a jak potvrzuje jeho spletitá historie, obor běžně nazývaný hospodářské<br />
dějiny se nachází na hranici dvou světů, na rozhraní věd ekonomických a věd historických,<br />
jež jsou dnes možná antagonističtější než kdykoli dříve. Obor sám se koncem<br />
19. století zrodil jako reakce na velký metodologický spor (Methodenstreit) mezi zastánci<br />
přístupu historického, evolucionistického a insti tu cionálního a přívrženci formálnějšího<br />
postupu označovaného jako neo klasický. Vítězství tohoto přístupu zřejmě vedlo k tomu,<br />
1 Tento text vznikl spojením dvou přednášek pronesených 10. března 2009 na půdě vědecké rady Pluridisciplinární<br />
tematické sítě pro hospodářské dějiny (Conseil scientifique du Réseau Thématique Pluridisciplinaire en<br />
histoire économique, zkr. RTP) při Centre national de la recherche scientifique (CNRS).<br />
2 Výzkumný ředitel v CNRS, ředitel Bureau d‘Economie Théorique et Appliquée (BETA) na Université de<br />
Strassbourg, soukromý docent kliometrie na Hulboldtově univerzitě v Berlíně, zakladatel a prezident Association<br />
Française de Cliométrie, zakladatel a editor revue Cliometrica. Viz http://www.beta-umr7522.fr/<br />
-DIEBOLT-Claude [cit. 18. 9. 2012].<br />
3 Narozen roku 1965 ve Vilvorde v Belgii, profesor ekonomických věd na Université Libre v Bruselu (Centre<br />
Emile Bernheim; Solvay Brussels School of Economics and Management, Département d‘Économie Appliquée<br />
[DULBEA]), činný dále v Centre on Skills, Knowledge and Organisational Performance (SKOPE) při univerzitách<br />
v Oxfordu a Cardiffu nebo v Bureau d‘Economie Théorique et Appliquée (BETA) na Université de Strassbourg.<br />
Profesní životopis viz např. http://www.solvay.edu/profile/jean-lucdemeulemeester [cit. 18. 9. 2012].
130 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
že si hospodářské dějiny postupně vytvořily novou identitu, relativní autonomii mimo rámec<br />
ekonomické vědy, ale možná paradoxně také mimo historii.<br />
Před rokem 1914 je historie ještě převážně politická. Je to rankeovská událostní historie<br />
(h. événementielle), jež si jako první úkol klade rekonstrukci a rozbor událostí a jejich spojitostí<br />
tak, jak se skutečně udály (wie es eigentlich gewesen ist), a to na základě zkoumání<br />
textů metodami historické kritiky ovlivněné filologickými metodami. Její společenskou<br />
funkcí bylo připravovat gymnazijní profesory, v oblasti badatelské pak podílet se na vytváření<br />
národního cítění. To samozřejmě nikterak nevylučuje určitá odbočení do hospodářských<br />
dějin; stačí připomenout práce belgického historika Henri Pirenna, který – jak<br />
sama škola Annales přiznává – pootevírá bránu k oboru, jenž je součástí globálnějšího<br />
historického vypravování.<br />
Přitom ovšem – i když se v některých zemích hospodářské dějiny rozvíjejí, a dokonce<br />
dosáhnou institucionálního osamostatnění ve formě zvláštních ústavů (například London<br />
School of Economics and Political Science) – v mnoha jiných zemích je jejich existence<br />
obtížnější.<br />
Ve Francii budou hospodářské dějiny především záležitostí ekonomů, jako Labrousse,<br />
Simiand aj., dokud škola Annales po druhé světové válce neovládne historické bádání.<br />
Tato krátká „kouzelná závorka“ postaví v 60. a 70. letech hospo dářské dějiny na prvořadé<br />
místo v mnoha západních zemích. Převládne studium dlouhodobého globálního vývoje<br />
společnosti, jeho těžkých tendencí, ale také cyklů a konjunktury. Dochází k masovému<br />
nástupu počítače a kvantifikace, jakož i k otevře nosti vůči velmi deterministickým, globalizujícím<br />
a kvantitativním společen ským a ekonomickým vědám. Tato slavná epocha<br />
nebude mít dlouhého trvání. Již v 70. letech zájem o kvantitativnost upadá. Historie se<br />
obrací k novým humanitním vědám. Privilegovaným partnerem se stává antropologie.<br />
Do privilegované pozice se dostávají dějiny mentalit a kulturní dějiny bez výslovného<br />
zaměření na kvantifikaci 4 . A co víc: mikroskopičtější přístupy začínají vytlačovat velké<br />
všeobecné pohledy, o jejichž platnosti se nyní pochybuje. Popředí scény hospodářských<br />
dějin zaujímá mikrohistorie, dějiny podniků, což možná odpovídá částečnému útlumu<br />
marxismu a obnově určitého liberalismu. Zároveň v ekonomii dochází k postupné diskvalifikaci<br />
keynesovských přístupů. Ty byly ovšem velmi často teoretickým základem makroekonomických<br />
přístupů a užívání národo hospodářského bilancování.<br />
Jaké je tedy místo, a hlavně, jaké je směřování hospodářských dějin mezi čím dál kulturnějšími<br />
dějinami zahrnujícími postmoderní převrat a ekonomickou vědou, v níž dokonce<br />
i makroekonomický výzkum spočívá na základech v podstatě mikro ekonomických a na<br />
matematických modelech optimalizace<br />
Definice hospodářských dějin<br />
Jak definovat hospodářské dějiny Hledali jsme definici nedávného původu a zvolili jsme<br />
New Palgrave Dictionary of Economics z roku 2008. Definicí Alexandra Fielda, 5 odborníka<br />
na makroekonemické dějiny Spojených států, bude francouzský hospodářský historik<br />
pravděpodobně popuzen: Hospodářské dějiny jsou [pod]oddílem ekonomie a v menší míře<br />
4 I když určitý typ kulturní historie také může používat metod statistické analýzy a elektronického zpracování<br />
dat.<br />
5 FIELD, A.: Economic history. In: Durlauf, S. N. – Blume, L. E. (eds.): New Palgrave Dictionary of Economics.<br />
Londýn 2008, s. 694.
ČLÁNKY A STUDIE CLAUDE DIEBOLT – JEAN-LUC DEMEULEMEESTER QUO VADIS<br />
131<br />
historie a jejich hlavním těžištěm je studium hospodářského růstu a rozvoje v čase. A upřesňuje:<br />
Studie hospodářského růstu, ať v historii či v současné době, používají a analyzují<br />
kvantitativní míry růstu vstupů a výstupů per capita, přičemž kladou zvláštní důraz na<br />
míru úspor a míru technických novinek… Hospodářský rozvoj je širší a obsažnější kategorie<br />
zahrnující také stálý zřetel k roli kulturních a institu cionálních změn.<br />
Jde zde samozřejmě o pohled odborníka na politickou ekonomii. V každém případě však<br />
potvrzuje, že každá definice je úzce závislá na institucionálním základu hospodářských<br />
dějin a svědčí o tom, že samotná tato zakotvenost je závislá na zvláštnostech historie každé<br />
země, či dokonce každé akademické instituce v zemích méně centralizovaných, než je Francie.<br />
Tyto institucionální zvláštnosti nejsou vůbec bezvýznamné. Mají totiž rozhodující vliv<br />
na způsob, jakým jsou hospodářští historikové vzděláváni, jakož i na relativní váhu oboru.<br />
Pokud je obor součástí filozofických fakult, jsou hospodářské dějiny dílem badatelů, kteří<br />
prošli určitým typem školení svým způsobem výhodného, a to v rámci programů, které<br />
mohou podléhat módám, jež jim jsou více či méně příznivé. Jinými slovy: historikům se dostane<br />
velmi skrovného, pokud vůbec nějakého, ekonomického a statistického školení (výmluvným<br />
příkladem je zde Prostových Dvanáct lekcí o historii / Douze leçons sur l’histoire),<br />
zastaralého a zajisté velmi vzdáleného tomu, čím se ekono mická věda stala, tj. extrémně<br />
formalizovaným oborem, jehož hvězdnými profesory ve Francii byli absolventi matematiky<br />
z Ecole Normale Supérieure nebo z prestižních technických škol jako Ecole Polytechnique.<br />
Z toho plyne extrémní nesnáz pochopit (ve všech významech toho slova: rozluštit rovnice,<br />
ale také porozumět ve smyslu německého verstehen) podstatě prací, jež na poli historie<br />
konají odborníci na politickou ekonomii. Přidáme-li k tomu tendenci (od konce 70. let<br />
nepopiratelnou) přikládat zvláštní význam přínosu bourdieuovské sociologie nebo antropologie<br />
co nejvíce využívat dějin kultury, mentalit a představ včetně přirozeného tíhnutí<br />
k používání jejich srovnávacích výhod – řemeslo historika spočívá tradičně především<br />
v práci s psanými dokumenty, s texty, později pak s obrazy a ústními doklady –, pochopíme,<br />
proč se hospodářské dějiny postupně stávají dějinami hospodářskými a sociálními<br />
s kulturalistickými konotacemi (např. dějinami zprostředkovatelů a jejich role v transferu<br />
kultur, migrace, služebnictva atd.), monografickými dějinami podniků nebo dějinami<br />
(životopisnými) zaměstnavatelů, ekonomických rozhodovačů a někdy i hospodářské politiky.<br />
Hospodářské dějiny se tak propadají do nynějšího zaměření historické vědy, které<br />
přikládá větší význam dějinám kulturním, myšlenkovým, sociálním atd.<br />
A naopak: když jsou hospodářské dějiny záležitostí odborníků na ekonomii, projevuje<br />
se i zde vliv specifického typu jejich socializace a charakteru jejich vzdělání. Ekonomické<br />
vzdělání totiž velmi věrně kopíruje model tvrdých věd. Nejen že obsahuje velmi mnoho<br />
přednášek z matematiky a statistiky, ale i samotné přednášky z ekonomie v něm od samého<br />
začátku studia mají extrémně formali zovaný charakter. Zároveň pak čas vyhrazený<br />
kulturnímu, institucionál nějšímu nebo na události zaměřenému školení je tím omezenější.<br />
Na začátku studijního cyklu se sice přednášky věnované hospodářským dějinám a dějinám<br />
ekonomického myšlení ještě objevují, avšak – až na velmi vzácné výjimky – zcela mizí<br />
z programu magisterského studia a samozřejmě také ze studia doktorského. Výsledkem je<br />
téměř totální neznalost diskusí o historii, a dokonce i hlavních linií hospodářského vývoje<br />
světa před rokem 1945. Kult matematizace, povinnost psát krátké a formulo vité články<br />
a také vliv zkresleného a dosti negativního obrazu hospodářských dějin vedly k rostoucímu<br />
nezájmu doktorandů o hospodářské dějiny, pokud nejde o velmi abstraktní rovinu<br />
zprostředkovanou teoriemi růstu nebo – na některých místech, kde tento obor existuje –
132 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
fungující v rámci ekonomiky rozvoje. Konstatujeme tedy, že oddělení hospodářských dějin<br />
postupně vymizela, protože rostoucí rozdílnost mezi způsobem profesionalizace v ekonomii<br />
a v historii způsobila, že hybridní školení – málo matematické pro ekonomy a málo<br />
kulturalistické pro historiky – ztratilo na přitažlivosti. In fine, na mezinárodní úrovni lze<br />
upozornit na to, že hospodářské dějiny existují na některých manažerských školách, kde<br />
jejich situace vypadá lépe: připomeňme např. kodaňskou Business School.<br />
Obtížná mezioborovost/transdisciplinarita<br />
Hospodářské dějiny stojí na průsečíku dvou disciplín v akademickém světě pevně zavedených:<br />
historie a ekonomie. Obě tyto disciplíny získaly silnou identitu, která je (jak jsme<br />
zdůraznili) navzájem stále více vzdalovala od konce 70. let, zejména díky ústupu marxismu<br />
a přístupů školy Annales (jež spolu nepochybně souvisí). Ab initio si každá z těchto<br />
disciplin klade cíle, jež jsou koneckonců velmi odlišné.<br />
Ekonomové: velmi „moderní“ platonikové 6<br />
I když to někteří specialisté (jako Debreu) popírají a vidí ekonomickou vědu jako disciplínu<br />
blízkou čiré logice nebo matematice, tedy jako ne-empirickou disciplínu pídící se<br />
po teorémech spíše než po zákonech ve smyslu přírodních věd, existuje už nejméně od<br />
18. století ambice (Boisguillebert a Quesnay, na něž jasně navazuje Smith a Ricardo) udělat<br />
z politické ekonomie vědu stejného řádu, jako jsou přírodní vědy. V oblasti ekonomických<br />
a sociálních faktů existoval podle těchto autorů dostatek látky pro Vědu schopnou<br />
vyvodit zákony fungování ekonomie – ve smyslu pozorovatelných pravidelností, o nichž<br />
lze na základě logické analýzy podat zprávu, ať už by šlo o mzdy dlouhodobě udržované<br />
na úrovni obživy nebo o dobrodiní volného obchodu.<br />
Neoklasičtí ekonomové v tom pokračovali po roce 1870, přičemž přetrvávala skutečná<br />
neujasněnost o tom, zda je ekonomie ne-empirická disciplína jako matematika nebo logika,<br />
nebo disciplína konstruující modely, jež mají být konfrontovány s empirickým ověřením.<br />
V každém případě se tato empirická dimenze do roku 1914 objevuje vzácně; jednou<br />
z výjimek je Juglar a jeho studie o cyklu obchodování.<br />
Tato velmi platonická neoklasická ekonomická věda má tendenci se odvracet od přímé<br />
analýzy faktů – nebo předpokládat, že vědu lze dělat na základě indukce, generalizace stylizovaných<br />
faktů zdůrazňovaných ekonomy, kteří jsou také historiky, – a dávat přednost<br />
matematické analýze modelů založených na axiomatech instrumentální racionality (abychom<br />
přejali Weberovo hodnocení). Klasická škola politické ekonomie (Ecole Classique<br />
d’Economie Politique, zhruba v letech 1776–1870) se – kromě velkých intuitivních Smithových<br />
tezí o samoregulaci trhu a Ricardova modelu komparativních výhod dokazujících<br />
účinky svobodného obchodu – velmi široce zabývala otázkami determinace růstu (akumulace<br />
kapitálu motivovaná vyhledáváním zisku) a tím, zda potrvá (podle Ricarda nikoli,<br />
a to kvůli snižujícím se výnosům), a neoklasikové se budou zprvu věnovat formalizaci prvotní<br />
Smithovy intuice o Neviditelné ruce, to jest budou se pokoušet matematicky stanovit<br />
podmínky zajišťující optimálnost trhu a účinné přidělování vzácných zdrojů k alternativ-<br />
6 Mýtus modernosti (který vykrystalizoval v 17. a v 18. století) se podle belgického filozofa Gilberta Hottoise<br />
vyznačuje racionalistickým univerzalismem: víra ve vědu a techniku; ovládnutí a využití přírody lidstvem a v jeho<br />
prospěch; zajištěním potřeb lidstva jím samým (progresivní humanismus); pohrdání minulostí nebo její integrace<br />
jakožto předběžného historického období připravujícího a ohlašujícího modernost; utopismus.
ČLÁNKY A STUDIE CLAUDE DIEBOLT – JEAN-LUC DEMEULEMEESTER QUO VADIS<br />
133<br />
nímu použití. To je celý výzkumný program Walrasův a Paretův (všeobecná rovnováha),<br />
angličtí neoklasičtí ekonomové (Edgeworth) se o něj také zajímají, ale soustřeďují se na<br />
přístupy dílčí rovnováhy (Marshall).<br />
Tyto rozbory čisté a dokonalé konkurence jdou zcela mimo zájem historiků, ale také<br />
mimo zájmy ekonomů praktičtějších a institucionalističtějších. V době, která zažila hluboké<br />
přeměny související s druhou průmyslovou revolucí, vzestup nových hospodářských<br />
mocností (Německo, Japonsko), naléhavost sociální otázky, ekono mickou koncentraci<br />
konce 90. let 19. století (koncentrace a monopolizace), je mnoho lidí, kteří jsou s vývojem<br />
ekonomické vědy nespokojeni. Existují přístupy marxistické, ale ty jsou jen málo zastoupeny<br />
v akademickém světě či v něm chybí úplně.<br />
Marx patří do linie klasické ekonomie, ale zdůrazňuje zároveň dynamiku inovace vyvolanou<br />
v kapitalismu soutěží ženoucí kupředu výrobní síly a ne vy hnu telné zničení konkurence<br />
koncentrací kapitálu, jakož i rostoucí polarizaci mezi masami vykořisťovaných<br />
pracujících a menšinou kapitalistů, kteří jsou čím dál méně podnikateli a čím dál více<br />
správci velkých konglomerátů. Periodické krize z nadprodukce a tendence snižování míry<br />
zisku související částečně s růstem mechanizace nutně povedou ke konci kapitalistického<br />
režimu a k jeho nahrazení socializovaným řízením výroby, která bude rozdělovat spravedlivěji<br />
a účinněji plody technologického rozvoje. Marx, který popisuje dlouhou řadu<br />
výrobních způsobů, z nichž každý je charakterizován specifickými institucemi, může také<br />
být v jistém smyslu, právě vzhledem k tomuto evolucionistickému, stadiovému myšlení,<br />
spojován s Německou historickou školou.<br />
Někteří ekonomové – jako Weber a později sám Pareto – se podílejí na založení nové<br />
vědecké disciplíny: sociologie. Titíž (Weber) a jiní dědicové Německé historické školy<br />
založí obor, z něhož se koncem 19. století stanou hospodářské dějiny (v Německu a ve<br />
Spojených státech). Od toho okamžiku se hospodářské dějiny a ekonomická věda stávají<br />
dvěma rozdílnými disciplínami (i když klasifikace v Journal of Economic Literature nadále<br />
uvádí hospodářské dějiny jako odvětví ekonomických věd).<br />
Ekonomové se už ve 20. letech začínají zajímat o měření, o studium cyklů, o konjunkturu<br />
velkých sektorů ekonomiky (např. projekt NBER a Mitchellův). Za Velké krize se<br />
rodí makroekonomie jako disciplína napříště velmi odlišná od mikroekonomie. Krize pak<br />
jasně ukáže (Keynes), že spontánní tendence ekonomiky k rovnováze možná prostě neexistuje<br />
a že proticyklický zásah státu se může ukázat jako nezbytný pro nové nastartování<br />
ekonomického stroje. Z této dvojí snahy, totiž snahy pochopit makroekonomické mechanismy<br />
a snahy usnadnit jejich zvládání (Tinbergen), spojených u některých se snahou lépe<br />
vymezit a předvídat pohyb aktiv (Cowles), se v této době rodí ekonometrie. Tak je vše připraveno<br />
pro to, aby po druhé světové válce – která ovšem byla příznivá rozvoji celé řady<br />
nástrojů ekonomické matematiky, jako je operační výzkum a teorie her (připomeňme jen<br />
von Neumanna a Morgensterna) – nastal keynesovský konsensus, který chce pomocí modelované<br />
verze keynesovské vize (Hick-Hansenova neoklasická syntéza) a velkých makro-<br />
-ekonometrických modelů dospět k jemnému seřízení konjunktury a plynulému růstu.<br />
Úžasný hospodářský rozvoj v poválečném období (až do roku 1970) toto přesvědčení<br />
utvrzuje a v roce 1969 je pro ekonomii zřízena Cena Švédské banky udělovaná souběžně<br />
s Nobelovými cenami. Je to také doba zavedení (v 50. letech) národohospodářského bilancování,<br />
jež je klíčovým nástrojem hospodářské politiky a mezinárodní srovnatelnosti<br />
hospodářské výkonnosti. Tato velmi koherentní metoda měření národního důchodu a domácího<br />
produktu (podle trojí optiky nákladů, produkce a příjmů) najde velkou odezvu
134 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
v pracích kvantitativní historie, a to především ve Francii díky podnětům badatelů, jako<br />
jsou Perroux, Marczewski, Toutain nebo Lévy-Leboyer.<br />
Paralelně s těmito pracemi z makroekonomie dochází také k exponen ciálnímu rozvoji<br />
mikroekonomie, teorie všeobecné rovnováhy a v 50. a 60. letech se objevují důležité práce<br />
o teorii růstu a rozvoje. Mezi nimi možno citovat Solowovy práce o vysvětlení růstu exogenní<br />
mírou technologického pokroku (a metodu evidence růstu za účelem přechodného<br />
přínosu akumulace jeho faktorů), Kuznetsovy práce o velkých sektorech ekonomiky jakožto<br />
zdrojích růstu (hnací sektory) a práce Rostowovy o etapách hospodářského růstu.<br />
Na průsečíku těchto rozličných směrů (makroekonomické přístupy k měření národního<br />
důchodu, používání vypočitatelných modelů všeobecné rovnováhy pro měření účinků<br />
různých scénářů hospodářských dějin, slavné kontrafaktuální modely a přístupy růstové<br />
a rozvojové) vzniknou v srdci ekonomické disciplíny a s téměř výhradním použitím jejího<br />
jazyka a jejích nástrojů nové hospodářské dějiny: kliometrie.<br />
Naftová krize a jiné šoky, které na ekonomiku dolehly začátkem 70. let (konec brettomwoodského<br />
systému, všeobecná devizová rozkolísanost, vzrůstající konku rence rozvojových<br />
zemí – nejdříve Japonsko, čtyři draci brzo poté, desindu strializace v západní<br />
Evropě v tradičních sektorech ve prospěch některých rozvo jových zemí atd.) vedou k přezkoumání<br />
relevantnosti keynesovských přístupů a obecněji přístupů makroekonomických<br />
a makro-ekonometrických (zde máme na mysli kritiku Lucasovu). Friedman ještě zůstává<br />
makroekonomem stejného stylu jako keynesovci, i když jeho poselství je diametrálně odlišné<br />
(politika kontroly měnové podstaty za účelem kontroly inflace), a stále se zajímá<br />
o historii (měnovou). Noví klasičtí makroekonomové, kteří přijdou po něm (Lucas, Barro<br />
atd.), přispějí k rozvoji jakési mikroekonomicky podložené makroekonomie s dokonale<br />
racionálními aktéry (hypotéza racionálního předjímání) a s vytvářením modelů trvalé<br />
rovnováhy na všech trzích (pouze nepředvídané nárazy zvenčí, např. technologické šoky,<br />
vysvětlují cyklické výkyvy – srov. níže modely reálných cyklů). Noví ekonomové nabídky<br />
se soustřeďují na nezbytnost vytvoření stálého makroekonomického rámce (bez inflace,<br />
s vyváženými veřejnými bilancemi a předvídatelným prostředím příznivým pro hospodářská<br />
rozhodování a pro investice), na snížení daní, otevření ekonomik ostatnímu světu za<br />
účelem usnadnění jejich strukturálního přizpůsobení podle jejich relativní výhodnosti, na<br />
otevření kapitálového trhu a prosazení burzy jakožto místa permanentního hodnocení budoucí<br />
výnosnosti firem atd. Roli státu nazírají noví ekonomové jako strukturálnější: kromě<br />
toho, že je strážcem volné konkurence, může se věnovat politice dlouhodobých projektů<br />
(veřejné investice, infrastruktury, výzkum, školství atd.). Je tedy vidět, že v 80. letech se<br />
znovu vynořují teorie růstu, které se tentokrát snaží endogenizovat mnohá rozhodování –<br />
jako volbu investovat do R&D (tj. růstu a rozvoje) nebo školství za účelem dlouhodobého<br />
udržení nepřetržitého růstu.<br />
V 90. letech nastává velký rozvoj průmyslově organizačních přístupů úzce vázaných na<br />
teorii her. Výzkumy na tomto poli oživí teorii mezinárodního obchodu (Krugman) a řadu<br />
jiných oblastí (Tirole), často velmi teoreticky a málo aplikovaným způsobem (teorie smluv,<br />
teorie informace atd.). Lze pozorovat také vzestup silné normativní dimenze a touhy po<br />
nějaké normativní vědě o institucích; všechny tyto rysy přibližují ekonomii určitým utopiím<br />
a jistému racionalistickému konstrukti vismu. Všechny tyto badatelské oblasti jsou<br />
silně matematizovány a podíl aplikovaných ekonometrických přístupů je dlouho sekundární.<br />
Tyto se však s velkou silou opět prosadí po roce 2000 např. v oblasti testování teorií<br />
růstu a analýzy bohatých mikroekonomických databází pracovního trhu.
ČLÁNKY A STUDIE CLAUDE DIEBOLT – JEAN-LUC DEMEULEMEESTER QUO VADIS<br />
135<br />
I když uprostřed neoklasických přístupů, které od začátku 90. let jednoznačně převládaly,<br />
byla realitou rozmanitost a diskuse, existoval mezi ekonomy silný konsensus, pokud<br />
jde o koncepci exaktnosti (sciences dures) jejich bádání. Matematika se stala jediným<br />
jazykem přijímaným prakticky všemi ekonomickými odborníky, kteří spolu rozmlouvali<br />
konstrukcí matematických modelů, jež nebyly vždy nutně empiricky testovány; pokud<br />
však byly, odborník má stejně sklon považovat cifry za jedinou akceptovatelnou realitu<br />
(tedy žádné analýzy historických změn nebo konkrétních institucí, žádná kontextualizace,<br />
ekonometrické analýzy prováděné na velmi nesourodých skupinách zemí; dalo by se zde<br />
mluvit o pythagorovské oklice).<br />
S výjimkou několika proudů (např. Northa nebo Rodrika, který v ekonomii rehabilituje<br />
studium jednotlivých případů, a klade tedy důraz na důležitost kontextu), se ekonom ztotožňuje<br />
s frází, že věda je pouze v obecnosti, a nechává stranou hodnoty, kulturu a historický<br />
kontext (nebo ho bere jako prostou kvantifikovanou proměnnou, aniž jím pozmění<br />
základní strukturu svých modelů). Také věří v existenci objektivní pravdy dosažitelné<br />
deduktivním a matematizovaným postupem (ne vždy) doprová zeným kvantifikovanými<br />
empirickými testy. Ekonom je tedy zároveň platonik a pythagorejec a pídí se po zákonech<br />
a teorémech obecné platnosti a kontextualizace ho nezajímá. Zdá se, že tento postoj, ve filozofickém<br />
slova smyslu definitivně „moderní“, je velmi vzdálen historické kultuře, která<br />
dnes převládá.<br />
Historikové: od modernity k postmoderně<br />
Cílem historiků není vytvořit nomotetickou disciplínu. Odedávna se snaží především co<br />
nejpřesněji rekonstruovat určitý sled faktů a událostí podrobnou kritikou pramenů, eventuálně<br />
je interpretovat (s tím však všichni historikové ne souhlasí), dát jim smysl v globálnějším<br />
kontextu, nebo dokonce určit jejich příčiny a následky. V tom jsou ale historikové<br />
obecně nesmírně opatrní. Jednou z příčin jejich odporu ke kliometrii je totiž nedůvěra<br />
k pojmu příčiny, jenž je vždycky deterministický.<br />
V prvním vydání New Palgrave Dictionnary of Economics Floud 7 pozname nává: […]<br />
mnozí historikové odmítali ještě zásadněji pojmy kauzality, o nichž soudili, že patří do uzavřených<br />
a deterministických modelů ekonomů; tvrdili naopak, že zjištěné kauzality v historii<br />
jsou mnohem slabší, multifaktoriální a že nemohou být testovány metodou ekonomů spočívající<br />
ve vyjmutí jedné možné příčiny a odhadnutí výsledku, ceteris paribus. [Pozn. red.:<br />
v originále je citát zakončen zkrácenou a současně ani na jiném místě nerozvedenou citací<br />
McClelland, 1975; patrně se jedná o dílo D. C. McClellanda Power the inner experience.<br />
(New York 1975).]<br />
Hned vidíme, že historikovi záleží na specifičnosti, kontextuálnosti a reálnosti faktů.<br />
Jsme v každém případě velmi vzdáleni ekonomově abstrakci a jeho touze po obecnosti.<br />
Mezi ekonomem a historikem pozorujeme stejný rozpor jako mezi historikem a filozofem<br />
(s nímž se historik také vždy necítí příliš spřízněn). Historikovi záleží na kontextuálnosti;<br />
je toho názoru, že minulost je jednotná. Touží pochopit (ve smyslu Diltheyova verstehen,<br />
rozhodně ne ve smyslu erklären) aktéry z minulých dob s jejich hodnotami, představami<br />
a kulturou a nedopouštět se anachronismu. Uplatňovat kategorie neoklasické ekonomie<br />
7 FLOUD, R.: Cliometrics. In: Eatwell, J. – Milgate, M. – Newman, P. (eds.): The New Palgrave : A Dictionnary<br />
of Economics. Londýn 1987, s. 452.
136 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
například na ekonomii antickou pro něj představuje tu nejčistší herezi, a to také z toho<br />
důvodu, že ekonomická věda počítá s chováním a záměry, které u antického člověka (který<br />
žil ve světě ovládaném pojmy jako statut, převaha politiky nad ekonomikou, kde tržní<br />
vztahy byly marginální a homo oeconomicus ještě neexistoval) musely být odlišné. To je<br />
slavná Finleyova teze o primitivismu proti modernismu.<br />
Dominantní postavení pozitivistického dějepisectví, událostního a politického, samozřejmě<br />
od 30. let s Blochem a Febvrem postupně ustoupilo škole Annales. Tato Nouvelle<br />
Histoire, ovlivněná Německou historickou školou a sotto voce také do jisté míry marxismem,<br />
se samozřejmě považuje za totální historii vývoje lidských společností (pomalu se<br />
vynořuje idea historie jakožto syntézy různých spole čenských věd, historie pojímané jako<br />
federalizátorky humanitních věd), ale především za historii dlouhodobých procesů a velkých<br />
ekonomických a společen ských struktur. Má úžasnou ctižádost obsáhnout, globálně<br />
a ve všech dimenzích, celkový vývoj lidských společností. Je také historií masových jevů.<br />
V této historii přesné studium vývoje cen, počtů obyvatel, výroby materiálních statků, jakož<br />
i velkých archivních souborů (jež svou povahou vyžadují kvantitativnější přístup) nabývá<br />
centrálního významu. Studium cyklů a konjunktury (jako ohlas toho, co se během<br />
30. let odehrává v ekonomických vědách – práce NBER ve Spojených státech, ale také<br />
práce Kondratievovy v Sovětském svazu) nutně předpokládá historický odstup. Tyto výzkumy<br />
ostatně budou dílem ekonomů, kteří přešli k historii, mezi nimi opět Labrousse<br />
a Simiand. Pochopení těchto velkých tendencí je považováno za podstatné pro pochopení<br />
historických událostí (např. Francouzské revoluce). Stejně jako pro marxisty mají i pro<br />
tyto ekonomy (ačkoli neupadají do determinismu) v poslední instanci rozhodující váhu<br />
ekonomické faktory. To je velká doba hospodářských dějin (hlavně po roce 1945). Tuto<br />
tendenci ilustrují práce Braudelovy, Chaunuho, Leroy-Ladurieho a jiných.<br />
Paralelně s pohybem v ekonomických vědách rozvíjejí specialisté na hospodářské dějiny<br />
kvantitativní měření vývoje bohatství v minulosti souběžně s bádáním o národohospodářském<br />
bilancování. Po celé období let 1945–1970 dochází ve Francii ke konvergenci<br />
mezi historií (silně poznamenanou demografickou, hospodářskou a sociální historií)<br />
a ekonomií (jež je sama silně poznamenána marxismem, různými francouzskými heterodoxiemi,<br />
jako jsou např. centro-periferické přístupy Perrouxovy, který přikládá velký<br />
význam studiu hospodářských dějin). Od poloviny 70. let však kvantitativní hospodářské<br />
dějiny postupně ztrácejí svou auru. Je zřejmé, že bádání o procesech dlouhého trvání s použitím<br />
čím dál rafinovanějších kvantitativních nástrojů (koncem 60. let Leroy-Ladurie<br />
pro hlašuje, že historik se stane programátorem, nebo nebude) a v těsném svazku s ekonomickými<br />
a sociálními vědami, v té tobě silně zaměřenými na matematickou mode lizaci,<br />
se pomalu dostávalo do rozporu s étosem a původním školením fran couz ských historiků.<br />
Právě od této doby se na scénu začíná znovu vracet historie kultury, představ a mentalit.<br />
Od 80. let ostatně dochází k důraznějšímu návratu politických dějin a dějin mezinárodních<br />
vztahů. Kritická sociologie à la Bourdieu, přínos Foucaultův, antropologie a vliv<br />
amerických cultural studies a gender studies budou čím dál víc ovlivňovat práce historiků,<br />
kteří se výslovně stavějí za stanovisko ovládaných, marginálů, masy aktérů a jejich empirické<br />
zkušenosti, a nikoli už za zastřešující stanovisko států nebo mocných, což podle<br />
kritiků bylo hledisko ekonomů. Dochází tak k novému rozkvětu biografií, prací o lidech<br />
na okraji společnosti (Geremek). Jde tedy spíše o pomalou proměnu přístupů školy Annales<br />
než o nějaký náhlý zlom, ale vzrůstající divergence mezi touto školou a ekonomií je<br />
nesporný.
ČLÁNKY A STUDIE CLAUDE DIEBOLT – JEAN-LUC DEMEULEMEESTER QUO VADIS<br />
137<br />
Koncem 70. let Leroy-Ladurie poznamenává, že nyní má historie nejvíce společného<br />
s antropologií. Dochází k návratu k obsažnějším metodám, sledujícím víc verstehen než<br />
erklären. Od tohoto okamžiku se historie od ekonomie stále více vzdaluje. Není náhodou,<br />
že v některých zemích byly kurzy z politické ekonomie přejmenovány na kurzy z hospodářských<br />
a společenských dějin. A co víc: velké historické práce ze slavného období Annales,<br />
např. práce Braudelovy, nebyly výslovně modelizovány. Ekonomický, kvantitativní<br />
aspekt sloužil především jako rámec umožňující pokus o globální vylíčení, např. o pochopení<br />
kapitalismu. V tom nacházíme ozvěnu badatelského projektu Weberova zaměřeného<br />
na otázku zrodu západní modernosti a pokračování tohoto typu zkoumání u Wallersteina<br />
a jeho konceptu světového hospodářství (économie-monde) a u zastánců globálních dějin.<br />
U historika tedy cítíme návrat toho, co bylo potlačováno (jednotlivosti, kvalitativnost,<br />
kultura a nakonec i události). Nutno však poznamenat, že i v době, kdy francouzské hospodářské<br />
dějiny byly díky škole Annales dominantní, bylo historikovým cílem stále pochopit<br />
minulost tak, jak skutečně probíhala, spíše než ji skutečně abstraktně modelovat,<br />
čemuž se věnují ekonomové. Kvantitativnost je přijímána, dokonce i vyžadována a používána,<br />
ale děje se tak nicméně za účelem vylíčení kontextualizované skutečnosti: například<br />
životní úrovně francouzského sedláka za Ludvíka XIV. Někde je pochopení (verstehen)<br />
dávána přednost před objasněním (erklären) a kvantitativnost slouží jako ilustrace či podklad<br />
argumentu. Pokud však jde o analýzu samotnou, ta je psána jazykem přirozeným,<br />
nikoliv formalizovaným jazykem matematiky.<br />
Ekonomie, demografie, statistika – to jsou pro historika pomocné disciplíny. Jeho konečným<br />
cílem zůstává napsání díla, které je vyprávěním. Zkrátka a dobře, i postup školy<br />
Annales, která dnešnímu historikovi může připadat příliš ekonomická, je stále poměrně<br />
induktivní, popisný a jistě interpretativní. Jak u historiků školy Annales, tak u stoupenců<br />
seriální historie konstatujeme odmítání ahistorických teoretizací. To je asi vysvětlením<br />
francouzského odmítnutí kliometrického postupu v 70. letech a současné přijímání<br />
seriální historie s tou podmínkou, že čísla byla nalezena v archivních sbírkách, nikoliv<br />
interpolovaná nebo extrapolovaná různými statistickými metodami, a v současné době<br />
přijímání statistických metod sociologie (rozbory dat, teorie grafů, určité regrese a studia<br />
kauzality).<br />
Ve skutečnosti jde o metody, svou podstatou deskriptivní, které umožňují uspořádat<br />
nebo syntetizovat archivní sbírku a dávají pak historikovi možnost vypracovat svou interpretaci<br />
pomocí „literární“ argumentace. Zdá se nám tedy, že odmítnutí makroekonomické<br />
kvantitativní historie francouzského střihu je výsledkem nepochopení nebo přílišného<br />
respektu k pramenům. Vždyť národohospodářské bilancování není koneckonců<br />
nic jiného než rámec, který za sebou nemá „přehnané“ komportementální hypotézy<br />
neoklasické ekonomie. Historik zůstává v deskriptivnosti a tyto postupy mu ponechávají<br />
stejný prostor pro interpretační reflexi, při čemž je lépe informován o globálním kontextu<br />
ekonomie. Tato kvantitativní historie (která jde přece jen o krok dál než seriální historie,<br />
kterou hlavní proud Nové historie přijímá), makroekonomická, zavlažovaná přísností<br />
národo hospodářského bilancování, zůstává pro historika pomocnou metodou. Jde o pochopení<br />
globálního kontextu, tedy blízkého postupům tradičních hospodářských dějin,<br />
které se také odvolávají na období prosperity nebo úpadku.<br />
Všechno je koneckonců otázkou legitimity. Jedni se kryjí „číslem uvedeným v archivním<br />
rejstříku“, zatímco jiní přijímají interpolační nebo extrapolační metody; zůstáváme<br />
však daleko od (obecné) teoretičnosti, kterou vysoce cení ekonomové. Aby bylo jasno:
138 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
i Kondratiev se svými dlouhodobými cykly (v návaznosti na Holanďana Van Gelderena),<br />
Labrousse nebo Simiand se snaží identifikovat tendence, cykly či šoky v hospodářských<br />
dějinách, které „skutečně existovaly“.<br />
Zdá se, že historikové, kteří jsou málo zvyklí na striktní postupy současné neoklasické<br />
ekonomie, nemají představu o stupni abstrakce (a apriorní odtažitosti stylizovaných<br />
faktů) současné ekonomické teorie cyklů nebo růstu. Nicméně je snadné představit si, že<br />
tradiční historik akceptuje ekonometrii časových sérií jako pomocnou historickou disciplínu<br />
při historické analýze, která má být globální, interpretační a, konečně, literární. Při<br />
takové filozofii jsou postupy tradičního historika a kvantitativní popisné techniky jasně<br />
komplementární. Tyto hospodářské dějiny v linii Annales, trochu modernizované novými<br />
nástroji, se nerozcházejí s praxí historiků. Jsou prostě v dnešní historii méně dominantní<br />
(ve srovnání s kulturními dějinami, dějinami mentalit, minorit atd.). Ke kliometrii stricto<br />
sensu mají nicméně dost daleko.<br />
Kliometrie: krok příliš daleko<br />
Pokud jde o explikaci (erklären) a analýzu skutečnosti pomocí matematických modelů,<br />
ekonomové se při hledání čisté objektivnosti obejdou bez odkazů na jakoukoli nekvantifikovatelnou<br />
informaci zařaditelnou do formalizované konstrukce. Konečným výsledkem<br />
je nejčastěji model vyjádřený systémem rovnic. Jazyk je od začátku do konce matematický.<br />
Ekonom je také jasně na straně „moderního“ pólu, jak by řekli filozofové. Historik, a to<br />
i hospodářský historik tak, jak byl představen výše, je na straně pochopení (verstehen), interpretace<br />
skutečnosti cestou integrace různých souborů přímých či nepřímých pramenných<br />
dokladů zpracovaných různými pomocnými vědami, k nimž může patřit statistika.<br />
Hodí se mu každý zdroj informace kvantitativní i kvalitativní, využívá všech prostředků.<br />
Výsledkem je nejčastěji text, v němž historik vypráví příběh a plně souhlasí s tím, že to,<br />
co dělá, je interpretace. V tomto smyslu je blíž pólu „postmodernímu“ a jeho pojetí vědeckosti<br />
je méně omezené. Tam, kde má ekonom tendenci diskvalifikovat každé tvrzení,<br />
které není matematicky dokázáno (a ztotožňuje se s Wittgensteinovou větou: o čem se<br />
nedá mluvit, o tom se musí mlčet), neváhá historik pokoušet se o interpretace, u nichž<br />
pravděpodobnost není nikdy úplná. Aby přesvědčil svého čtenáře, argumentuje mobilizací<br />
souboru rekonstruovaných faktů, údajů a čísel. Ekonom zase namítne, že se historik<br />
snaží dokázat svá tvrzení demonstrací teorémů a propozic nepone chávaje přitom žádný<br />
prostor pro pochybnost (uveďme nicméně, že existují hlasy, podle nichž se ekonom, navzdory<br />
mobilizaci matematických nástrojů a ekono metrie, také snaží přesvědčit; zde je<br />
nezbytné připomenout práci McCloskeyho o ekono mické rétorice).<br />
Kliometrie (doslovný překlad: „měření historie“) může podle těchto hledisek patřit na<br />
obě strany této epistemologické bariéry. Viděli jsme, že využití sofistiko vaných ekonometrických<br />
technik k popisu chronologických sérií cen, obyvatelstva, materiální produkce,<br />
úrokových měr atd. a k zjišťování tendencí, cyklů či bodů zvratu může být dokonale integrováno<br />
do tradiční metody historikovy práce (syntetizovat a interpretovat). Ve svém<br />
přesném významu však slovo „klio metrie“ naznačuje mnohem víc: využití neoklasické<br />
ekonomické teorie k po tvrzení nebo vyvrácení její relevantnosti konfrontací s údaji z minulosti<br />
za účelem lepšího pochopení přítomnosti, a dokonce předvídání budoucnosti.<br />
Zde může jít o teoretickou ctižádost (kladení otázek přece částečně vychází z ekonomie)<br />
a hospodářské dějiny jsou zde spíše materiálem. Povšimněme si hned, že i v tomto rámci
ČLÁNKY A STUDIE CLAUDE DIEBOLT – JEAN-LUC DEMEULEMEESTER QUO VADIS<br />
139<br />
může využití nástrojů pocházejících z neoklasické ekonomické teorie posloužit k řešení<br />
diskusí historiografické povahy nebo že tak alespoň chce činit. Můžeme si zkrátka vybrat<br />
různé stupně abstrakce: použít neoklasickou teorii k porozumění (nebo spíše k vysvětlení)<br />
minulosti nebo k rozhodování teoreticko-ekonomických diskusí současnosti; neboť historie<br />
je pouze rozšířením oblasti ekonometrického boje směřujícího k pevnějším ekonomickým<br />
pravdám. V každém z obou případů je styl vypravování radikálně odlišný. Kliometrie<br />
usiluje o vysvětlo vání cestou matematického modelování a systematického používání<br />
špičkových ekono metrických technik. Vyjadřuje se jazykem ekonomů a konečný produkt,<br />
k němuž směřuje, je krátký vědecký článek zavalený rovnicemi a kvantitativními testy. Nesnaží<br />
se o interpretaci, nýbrž o analýzu a směřuje – jako jiné vědy – ke kumula tivnosti<br />
(tudíž k dialogu) různých oborů. Nelze totiž přehlédnout, že v umění a humanitních vědách<br />
je vzájemné citování článků mnohem méně časté (a to je eufemismus!) než např. ve<br />
fyzikálních disciplinách. Je jasné, že toto pojetí hospodářských dějin (a prostě historie vůbec)<br />
je dosti revoluční a rozchází se s pojetím historie jako interpretační vědy. Kliometrie<br />
v sobě skrývá záměr přivést historii do všeobecného proudu metod tvrdých/exaktních věd.<br />
Připomeňme, že i pozitivistické dějepisectví 19. století mělo někde tuto ctižádost,<br />
a i když bylo „literární“, dávalo najevo velkou nechuť k interpretacím. Rozdíl spočívá<br />
v tom, že kliometrie přijala za své znalosti kvantitativních společenských věd, hlavně ekonomických,<br />
zatímco pro pozitivistické historiky se „říkat pravdu“ omezovalo na řečení<br />
toho, co se skutečně událo. V případě kliometrie jde také o to, jasně ukázat skryté matematické<br />
struktury, které ukazují, co se stalo a jak průběh toho, co se stalo, prosvítá řadami<br />
čísel. Je zřejmé, že modelující, kvantifikovaný, matema tický, demonstrativně explikativní<br />
a ne-interpretační přístup, jemuž je měření nade vše, musí narazit u stoupenců postmoderního<br />
obratu.<br />
Historikové a ekonomové nesledují stejné cíle<br />
Z našich předcházejících výkladů je jasně patrné, že historikové a eko nomové nesdílejí<br />
stejné cíle. Ekonomové se v poslední instanci vždy snaží (a to i s použitím historie) dělat<br />
vědeckou práci (podle svých vlastních představ), tj. chápou fungování ekonomiky jako<br />
systém vzájemných závislostí, proměnných, jejichž interakční logika je nezávislá na čemkoli<br />
společenském, kulturním, kontextuálním. Při tom tedy nepřijímají Granovetterův postulát<br />
o embeddedness. Kontextuálnost je vygumována, což není bez problémů u předpisů<br />
týkajících se hospodářské politiky. „Teoretické“ hospodářské dějiny nebudou tedy stejné<br />
pro ekonoma a pro historika. Ekonom se může zajímat o historii, ale přitom bude mít<br />
v hlavě snahu o testování, nebo dokonce o zevšeobecnění své teorie. Poučný je zde nedávný<br />
příklad Galorovy teorie sjednoceného růstu. Galor vytýká tradičním teoriím růstu<br />
(exogenního i endogenního), že berou v úvahu pouze období silného růstu v zemích Severu<br />
během 20. století. Zajímá se o dějiny a označuje jako stylizovaný fakt dlouhé období<br />
hospodářské stagnace, která podle něho měla být charakte ristická pro světovou ekonomiku<br />
od antiky až po „velkou divergenci“ (během průmyslové revoluce: nepřetržitý růst<br />
příjmů na hlavu, následovaný vzápětí demografickým růstem) a „demografický přechod“<br />
(po roce 1870), po němž končí malthusiánská kauzální vazba mezi hospodářským růstem<br />
a růstem populačním, což umožňuje velký růst příjmů na hlavu, a tím i životní úrovně.<br />
Galor chce rozvinout obecnou teorii (jako ekonom tím rozumí matematický model), která<br />
by vysvětlila celé hospodářské dějiny lidstva od antiky. Je to samozřejmě obrovský projekt
140 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
(odvolává se ostatně na svůj vzor: fyziku). Do svých modelů zahrnuje pomalé jevy akumulace<br />
klíčových proměnných (obyvatelstvo a jeho pomalý růst, jejichž interakce jsou<br />
příznivé novým myšlenkám, a tedy technickému pokroku, pomalá kumulace technického<br />
pokroku podporující postupně materiální výrobu, což zase uvádí do malthusiánské perspektivy<br />
růst obyvatelstva a – nyní již stálý – růst životní úrovně, atd.) a prahové účinky,<br />
v jejichž důsledku zdánlivá (a velmi dlouhá) stagnace může najednou vést ke zrodu nového<br />
režimu. V něm se pak tento technický režim velmi zrychlí, stejně jako růst, což zpočátku<br />
vede k silnému demografickému růstu, vyvolává více interakcí a tím více šancí na<br />
výskyt nových myšlenek atd. Ekonomika se stává složitější a má tendenci vyžadovat stále<br />
více lidského kapitálu až do okamžiku, kdy se pro rodiče stane racionálnějším investovat<br />
do kvality výchovy dětí než do jejich počtu, což vede k přetržení malthusiánského pouta<br />
mezi růstem a růstem demografickým, tedy k demo grafic kému přechodu a plnému rozvoji<br />
životní úrovně na hlavu. Galora zajímá mechanika hospodářských dějin. Zajímá se<br />
třeba o středověk, ale pouze jako o materiál identifikace stylizovaných faktů, jež se objeví<br />
v generálním modelu.<br />
Galorův případ je zajisté extrémní a pokusy o teoretickou kliometrii jsou vzácné. Kliometrie<br />
je stále hlavně aplikovanou metodou, která se zabývá historiografickými otázkami<br />
s použitím nástrojů ekonomické vědy. Zůstává nicméně určitá nejasnost, pokud jde o užitečnost<br />
těchto výzkumů pro ekonomickou vědu. Někteří ekonomové kliometrii akceptují<br />
hlavně jako pomocnou historickou vědu, zatím co jiní nárokují její užitečnost pro samotné<br />
jádro ekonomické vědy.<br />
Historik by si neměl vždy myslet, že ekonom staví na odiv imperialismus. Existují<br />
skromní ekonomové a ekonometři, kteří si prostě myslí, že jejich nástroje jsou pro porozumění<br />
historii stejně užitečné, jako bylo použití Uhlíku 14 v archeologii nebo nasazení<br />
počítače na zpracování souboru kartotéčních lístků s popisem branců za účelem získání<br />
celkového obrazu o nich. Chtějí přispět svým kamenem na stavbu budovy historického<br />
poznání. Jiní ekonomové přitom, proniknou-li na pole hospodářských dějin, někdy prostě<br />
pokračují ve vlastním programu: snaží se identifikovat hloubkové příčiny hospodářského<br />
růstu, aby např. pochopili příčiny nynější stagnace afrických ekonomik. Nikterak netouží<br />
zabrat pole historie. K oslovení ekonomů užívají zkrátka jazyka ekonomů.<br />
Velká skupina hospodářských historiků se zase snaží skutečně porozumět skutečnosti,<br />
která byla v minulosti dobře kontextualizovaná, a dát odpověď na historiografické otázky.<br />
Mluví k historikům a ve svých konečných výstupech většinou užívají jazyka, který jim je<br />
přístupný, i když někteří z nich mají školení ekonomické nebo ekonometrické a ve své<br />
argumentaci používají sofistikovanějších nástrojů. Tito ekonomové netouží revolucionovat<br />
hospodářské dějiny; chtějí je prostě zlepšit použitím dokonalejších nástrojů. Jako<br />
kdyby byly dvě kliometrie: jedna skromná, která spolupracuje s tradičnějšími historiky<br />
(tak trochu to vždycky dělala kliometrie anglická, otevřenější než výslovně ekonomická<br />
kliometrie americká) na historio grafických problémech, a druhá abstraktnější, která systematicky<br />
užívá jazyka ekonomů a chce napsat hospodářské dějiny v novém stylu (a udělat<br />
z nich odvětví ekonomické vědy), nebo jich dokonce použít při konstrukci všeobecnějších<br />
ekonomických teorií. Tato protikladnost není nová: sahá nejméně do 60.–70. let: Ve Spojených<br />
státech byly prvotní studie o kliometrii psány ekonomy: jejím referenčním rámcem byla<br />
neoklasická ekonomie a snahou jejích zastánců bylo etablovat se v ekonomickém povolání.<br />
Kontakty s historiky byly omezené. V Británii se naopak kliometrie vyvíjela pomaleji než ve<br />
Spojených státech, ale stále zůstávala v kontaktu s historiky: často byla pěstována na uni-
ČLÁNKY A STUDIE CLAUDE DIEBOLT – JEAN-LUC DEMEULEMEESTER QUO VADIS<br />
141<br />
verzitních katedrách historie nebo hospodářských dějin, ale jen vzácně specialisty v ekonomii.<br />
Její styl a teoretický původ byl eklektický, témata výzkumu byla bližší zájmům historiků. 8<br />
Konec konců se domníváme, že autory je nutno posuzovat podle jejich záměru, nikoli<br />
podle záměrů, jež jim jsou přisuzovány. V tomto smyslu mohou být hospodářské dějiny<br />
záležitostí buď historiků, nebo ekonomů chtějících pochopit minulost různými metodami,<br />
jež jsou všechny oprávněné (pokud jsou vhodné pro sledovaný cíl), ať jsou kvalitativní,<br />
kvantitativní nebo obojího druhu; nebo mohou být hospodářské dějiny záležitostí<br />
ekonomů, kterým jde o testování různých modelů nebo různých teorií v delším časovém<br />
horizontu nebo o nalezení inventáře stylizovaných faktů, jež by jejich teoriím dodaly více<br />
realismu (při čemž se tyto teorie musí zároveň podřídit – v rámci neoklasického paradigmatu<br />
– požadavku pevného začlenění do základních postulátů daného postupu: mikrofundace,<br />
metodologický individualismus, instru mentální racionalita, snaha o vyváženost,<br />
matematické modely atd.). V druhém případě je nutno zdůraznit zájem ekonomů<br />
o hospodářské dějiny, obnovený po dlouhém období vzájemného odcizení. I když tento<br />
návrat zájmu probíhá z pohledu tradičních hospodářských dějepisců, velmi primitivním<br />
způsobem, je nutno zazname nat jeho existenci, a to ještě před vypuknutím hospodářské<br />
a finanční krize v roce 2008, která otřásla tolika jistotami.<br />
Už v roce 1985 Arrow zdůrazňoval, že hospodářské dějiny jsou nezbytnou (i když nikoli<br />
dostatečnou) podmínkou každé relevantní ekonomické teorie. V roce 1993 je Nobelovou<br />
cenou z hospodářských věd oceněn průkopnický přínos Douglasse Northa a Roberta Fogela.<br />
V 90. letech minulého a v prvním desetiletí tohoto století otevřely obrovský vzrůst<br />
zájmu ekonomů o otázky růstu a opakované kladení otázek týkajících se finančních trhů<br />
cestu zvyšování zájmu o hospodářské dějiny. Naklada telství Princeton University Press<br />
začalo vydávat ediční řadu k publikování prací z tohoto oboru. Další konsekrace se ekonomům,<br />
kteří berou dějiny vážně, nedávno dostalo jmenováním Bernankeho, který je odborníkem<br />
na krizi z roku 1929, do čela americké Federal Reserve.<br />
Hospodářské dějiny ekonomů mohou historiky někdy šokovat, ale právě na poli historie<br />
je podíl skutečně teoretických kliometrických prací dosti málo významný ve srovnání<br />
se šíří pečlivých a seriózních prací využívajících sofistikovaných nástrojů k řešení zevrubných<br />
otázek zajímajících jak ekonomy, tak historiky. Na mezinárodní úrovni se kliometrie<br />
skromně zařadila mezi metody hospodářských dějin a mnoho otázek zde skutečně je<br />
kvantitativní povahy, ať se nám to líbí, nebo ne. Proto je dnes kliometrie nezbytná. Rešerše<br />
o mezinárodním vlivu periodik pro hospodářské dějiny publikovaná v Cliometrica ostatně<br />
jasně prokázala převahu anglosaských časopisů (Journal of Economic History a Explorations<br />
in Economic History), zatímco vliv francouzské revue Annales je skrovný. Může nám<br />
to být líto, ale je to tak: zdá se, že mezinárodní vliv francouzsky psaných prací z hospodářských<br />
dějin je omezený. Tento jev není omezen pouze na Francii. K podobnému zjištění se<br />
došlo také např. ve Švédsku.<br />
Závěr<br />
Navzdory sílícímu divergentnímu pohybu metod, zájmů a výzkumných programů jádra<br />
ekonomické vědy a historie je nutno konstatovat, že badatelské pole na průsečíku<br />
těchto dvou světů se udrželo a v posledních letech rozšířilo. Hospodářské dějiny historiků<br />
8 FLOUD, R.: c. d., s. 453.
142 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
zahrnují stále značnou část tradičních prací: po mysleme alespoň na práce o sociálních dějinách,<br />
dějinách novátorství, o dějinách podniků, na životopisy bankéřů nebo podnikatelů,<br />
na studie o jejich společenských sítích, které podle našeho názoru také mohou obsahovat<br />
určitou dávku složitějších prací kvantitativních, ať už jde například o postupy kvantitativní<br />
makroekonomické historie nebo o postupy používající více ekonometrie. Cílem je<br />
ale vždy pocho pení dané historické skutečnosti. Zaznamenali jsme také teore tičtější hospodářské<br />
dějiny, hospodářské dějiny ekonomů vázané na obnovení jejich zájmu o otázky<br />
velmi dlouhodobého růstu a – po době rozkvětu nejrůznějších teoretických schémat<br />
v rámci teorií endogenního růstu – na zvýšenou pozornost věnovanou empirii.<br />
Ekonomická teorie měla jasný vliv na pojetí dlouhodobého růstu. Od 90. let však také<br />
existoval jasný vliv historie (i té tradiční) na ekonomickou vědu. To ekonomy vedlo k tříbení<br />
teoretických schémat, nebo dokonce k revalorizaci prací věnovaných jednotlivým<br />
případům. Také klíčová role institucí byla zdůrazněna (North). Použití teorie her ostatně<br />
popouští uzdu analytickému vyprávění. Zkrátka a dobře, ekonom je dnes přítomen na<br />
půdě historie (dokonce i antické). Často však jsou (na evropském kontinentu, a obzvláště<br />
ve Francii) tyto postupy ignorovány obcí hospodářských dějepisců z důvodu institucionálních<br />
hranic, ale také, jak se zdá, kvůli nedostatečnému ekonomickému a kvantitativnímu<br />
vzdělání mnoha z nich. Je sice pravda, že některé tyto postupy se vracejí, ale většinou jde,<br />
pod vlivem bourdieuovské sociologie, o kvantitativní techniky sociologické, od 70. let<br />
dobře propracované, jako jsou analýza dat nebo teorie sociálních sítí, která používá teorie<br />
grafů.<br />
Francouzský hospodářský dějepisec by nicméně měl brát ekonomii vážně ze stejného<br />
důvodu, z jakého se ekonomové snažili brát vážně historii, i když to nedělali tím nejlepším<br />
způsobem. Globální kontext nedostatku veřejných fondů na výzkum, skryté soutěže, jež<br />
o ně vedou vědecké obory a instituce, a snahy usnadnit spravování těchto fondů ze strany<br />
úřadů, které jsou zodpovědné za jejich proplácení a systematicky používají bibliometrii,<br />
by měl historickou obcí zatřást.<br />
Ať se nám to líbí, nebo ne, obory tvrdých věd nebo věd přírodních (du vivant) mají, díky<br />
své zjevně větší přímé užitečnosti pro strategie hospodářského růstu a díky použitelnosti<br />
pro různé národy, větší politický vliv než humanitní a společenské vědy, které jsou právem<br />
či neprávem považovány za méně vyzrálé a méně užitečné (s výjimkou ekonomie a řízení).<br />
Vidíme zkrátka, jak se kritéria tvrdých věd stále více uplatňují v hodnocení veškerého výzkumu:<br />
výrazy jako bibliometrie, impaktové faktory, seznam časopisů se staly nepostradatelnými<br />
kouzelnými slovy. Ti, kdo řídí vědu, berou stále více v úvahu pouze články publikované<br />
v časopisech (anglicky psaných) se silným impaktovým faktorem. Francouzsky<br />
psaná kniha nebo článek už v jejich očích nemají žádnou cenu.<br />
V této situaci máme dvě možnosti volby, obě chvályhodné. První je odolávat: udržovat<br />
národní tradici, odmítat publikování článků v anglosaských časopisech, držet se frankofonních<br />
nosičů (i když mezinárodní vliv časopisu jako Annales, velmi prestiž ního ve<br />
frankofonním světě, je v mezinárodním měřítku slabý). To je jednání ušlechtilé, ale nese<br />
s sebou riziko, že všechny fondy na výzkum budou odváděny do věd o přírodě a o životě.<br />
V utilitaristickém světě, kde političtí rozhodovači stále více myslí pouze na financování<br />
toho, co může prokázat svou měřitelnou užitečnost pro růst a zaměst nanost, to možná<br />
v konečné instanci znamená riziko nezájmu politické moci. Diskuse o tom se vedou např.<br />
ve Velké Británii. Druhou volbou je přizpůsobit se: dát historii publikační strukturu blízkou<br />
tomu, co se děje v exaktních vědách, pracovat na nosných výzkumných tématech
ČLÁNKY A STUDIE CLAUDE DIEBOLT – JEAN-LUC DEMEULEMEESTER QUO VADIS<br />
143<br />
(novátorství, podíl vzdělávacích systémů na růstu, ale možná také historie klimatu, interakce<br />
mezi člověkem a životním prostředím atd.) a získat tak financování, kterého může<br />
být využito také na výzkumy základnější, a nikoliv natolik utilitární (např. dějiny francouzské<br />
hospodářské politiky v 18. století nebo studium příčin úpadku římského impéria).<br />
Jde vlastně o to, zmenšit rozdíl mezi vnímáním kultury exaktních věd a věd humanitních,<br />
které jsou ve Francii nejasně považovány za literární a filozofický diskurz vzdálený<br />
konkrétní realitě světa. To zajisté není vždy optimální situace: historik by měl publikovat<br />
v angličtině, v anglosaských časopisech, zlepšit své vzdělání v kvantitativních oborech<br />
(statistika a ekonometrie se totiž dnes jeví jako znaky vědeckosti, o čemž by se ovšem dalo<br />
diskutovat), a dokonce by se měl vzdát psaní knih, což by však bylo nepříznivé pro realizaci<br />
jedné specifické složky historikova řemesla, totiž syntézy.<br />
Převládající kultura evaluace není nakloněna humanitním a společenským vědám, neboť<br />
publikace v národním jazyce a knihy (dokonce i anglicky psané) nejsou externími hodnotiteli<br />
brány v úvahu. Cítí se však obec historiků, zcela závislá na veřejném financování,<br />
dosti silná na to, aby se postavila onomu pohybu fondů vyžadovanému mezinárodními<br />
elitami, jež rozhodují o řízení výzkumu (Evropská unie, národní agentury pro evaluaci<br />
výzkumu atd.) Otázka optimálního odporu tváří v tvář tomuto parnímu válci přesahuje<br />
rámec této úvahy a bude nepochybně předmětem studia pro některé hospodářské historiky<br />
nadcházejícího století!<br />
Poznámka redakce: Původní text, který byl publikován pod názvem Quo vadis Quel futur pour l’histoire<br />
économic en France. Réflexions et recommandations par deux économistes v AFC – Association<br />
Française de Cliométrie, Working Papers, 2010, č. 2 (dostupné on-line na http://www.cliometrie.<br />
org/en/component/content/article/14-working-papers/17-working-papers-2010 [cit. 18. 9. 2012]),<br />
s laskavým svolením obou autorů přeložila doc. PhDr. Růžena Ostrá, CSc.<br />
Zusammenfassung<br />
Quo vadis Künftige Ausrichtung der Wirtschaftsgeschichte in Frankreich.<br />
Überlegungen und Empfehlungen zweier Ökonomen<br />
Claude Diebolt – Jean-Luc Demeulemeester<br />
Diese Überlegung geht von der Prämisse aus, dass sich die Wirtschaftsgeschichte gegenwärtig auf<br />
dem Schnittpunkt zweier in der akademischen Welt fest etablierten Disziplinen befindet: nämlich der<br />
Geschichte und der Ökonomie. Im Unterschied zu den Forschern mit der klassischen historischen Ausbildung,<br />
denen es vor allem auf die Kontextualität und Realität der Fakten ankommt und ihr Ansatz<br />
demgemäß der ökonomischen Abstraktion wie auch dem mit ihr zusammenhängendem Drang nach<br />
allgemeiner Gültigkeit weit entfernt ist, versuchen die Ökonomiespezialisten in der Wirtschaftsgeschichte<br />
die Anwendung der Modells der sogenannten exakten Wissenschaften durchzusetzen. Als<br />
Ergebnis verfolgen die Historiker mit den Ökonomen nicht immer die gleichen Ziele. Trotz unterschiedlicher<br />
und gleichberechtigter methodischer Ansätze, gilt aber zugleich, dass die Wirtschaftgeschichte<br />
als gemeinsame Angelegenheit von Ökonomen und Historikern gelten kann, denn das Ziel<br />
ist in beiden Fällen das gleiche – die historischen Tatsachen und Prozessen richtig zu erfassen. Hinsichtlich<br />
unseres Themas ist daher für die französische Wirtschaftsgeschichte folgendes zu berichten:<br />
die Historiker sollten die Ökonomie ernst nehmen, genauso wie die Ökonomen die Geschichtswissenschaft<br />
ernst nehmen, auch wenn dies nicht immer der Fall war.
144<br />
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
ČLÁNKY A STUDIE<br />
Kroměřížská architektura 19. století<br />
II. část<br />
PAVEL ZATLOUKAL<br />
Zatloukal, Pavel: Kroměříž Architecture in the 19 th Century. Part II<br />
In the second half of the 19th century the yet dominant influence of the archbishopric on the<br />
Kroměříž architecture abates. Nevertheless, the archbishopric architect Gustav Meretta,<br />
constructing in the Neo-Renaissance style, remains one of the most influential architects of<br />
the time. In late historism, two builders were of crucial importance for Kroměříž – Ladislav<br />
Mesenský St. and Felix Skibinský, who also spread the construction style in the spirit of Art<br />
Nouveau. The most remarkable art nouveau work of art is the extensive premises of the insane<br />
asylum by Hubert Gessner, a graduate of Otto Wagner.<br />
Key words Architecture * Historicism * City Planning * Art Nouveau * Modern Style<br />
Contact Muzeum umění Olomouc, Ostravská <strong>univerzita</strong> v Ostravě, zatloukal@olmuart.cz<br />
Padesátá léta 19. století představují pro Kroměříž zlomové období, v němž dosud dominantní<br />
biskupské a arcibiskupské stavební podniky začínají ustupovat do pozadí ve prospěch<br />
obecních, soukromých i státních staveb. Stylově pak střídají dosud převládající<br />
klasicismus, případně neogotiku mnohem rozmanitější historizující variace. Charakteristickým<br />
entrée se pro to staly především dvě novostavby.<br />
Nárokům na předvýchovu kněží v době, kdy se katolická církev v monarchii ocitá v ofenzivním<br />
postavení, nemohly již stačit stávající ústavy. S „osvobozováním“ z josefinského<br />
područí přece také souviselo formování koalice státu a církve namířené proti „zhoubným<br />
ideám nové doby“, které tak zlověstně vycenily zuby v revolučních letech 1848–1849 –<br />
proti liberalismu, nacionalismu a socialismu. V čele restauračního hnutí stanou přední<br />
pastýři mocnářství – vídeňský Joseph Othmar Rauscher, pražský Friedrich ze Schwarzenberga<br />
a olomoucký Friedrich z Fürstenberga.<br />
Již arcibiskup Chotek inicioval v Olomouci novostavbu kněžského semináře (1835–<br />
1841), ale Archeho stylové pojetí (obdobné jako u jeho kroměřížské klášterní nemocnice)<br />
nemohlo v nynějším změněném společenském klimatu vyhovět. Vždyť „kasárenský styl“,<br />
jak byla v závěru předbřeznové doby s opovržením a téměř všeobecně glosována poslední<br />
perioda klasicismu, přece ztělesňoval nyní již veřejně odmítané josefinské časy. A tak když<br />
začal nástupce Maximiliana Josepha kardinál z Fürstenberga (1813/1853–1892) uvažovat<br />
o stavbě kroměřížského pacholecího semináře, opomíjí Archeho spolupracovníky ve<br />
vlastní stavební kanceláři a obrací se na externistu. Po prvních úvahách o adaptaci starších<br />
objektů pod vlivem informativní cesty ředitele ústavu Františka Dvořáka po obdobných<br />
zařízeních v monarchii z roku 1854 rozhodl o dvě léta později o novostavbě. Roz-
ČLÁNKY A STUDIE PAVEL ZATLOUKAL KROMĚŘÍŽSKÁ ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ II<br />
145<br />
Josef Erwin von Lippert, Arcibiskupský pacholecí seminář<br />
– dvorní průčelí s kaplemi, 1856–1860. Foto autor<br />
lehlá budova pro 170 chovanců,<br />
vysvěcená 8. října roku 1860, byla<br />
situována na místě stájí a obytné<br />
budovy arcibiskupských úředníků<br />
z 2. poloviny 17. století, hradeb,<br />
zimní jízdárny a justiciárovy zahrady<br />
na Malém valu. Její autor<br />
sice v podstatě na „kasárenské“<br />
schéma navázal – dvě ze čtyř křídel<br />
byla završena štíty a propojena<br />
do uzavřeného tvaru kolem dvou<br />
nádvoří. To, co budovu odlišovalo,<br />
byl dekor a ornament. Neodkazoval<br />
již k antice, ale k několika<br />
středověkým stylovým vrstvám:<br />
subtilní dekor je inspirován románským<br />
slohem, renesancí i rostlinným<br />
ornamentem vycházejícím z gotiky – zejména u portálu a stejně střídmých akcentů<br />
obou štítů s gotizujícími růžicemi. Novostavba však byla především v zadní části obrácené<br />
ke sv. Mořici akcentována rizalitem kaple, vlastně dvou kaplí nad sebou – horní zasvěcené<br />
Neposkvrněnému Početí P. Marie, spodní sv. Stanislavu Kostkovi. Rizalit presbytáře<br />
představoval také urbanistickou pointu kontrastující s oblým tvarem protější kaple P. Marie<br />
Bolestné u sv. Mořice. Jemné okenní kružby – v horní části odkazující k vrcholné, ve<br />
spodní partii pak k pozdní gotice – z něj činí šperk. Kontrastují nejen s prostým členěním<br />
okolních fasád, ale i s velkými plochami vitráží, jejichž večerní prozáření navíc umocňuje<br />
atmosféru dumavé zbožnosti místa – podobně je tomu také v interiérech. 1<br />
Novostavba byla mnoha návštěvníky nelíčeně obdivována. 2 V kroměřížských poměrech,<br />
uvyklých na vládu klasicismu trvající desetiletí, představovala očividné novum. Rundbogenstil<br />
(arkádový styl) – jak bylo toto pojetí nazýváno – byl produktem německého prostředí;<br />
jako odpověď na zásadní estetickou otázku 1. poloviny 19. století – v „jakém stylu<br />
máme stavěti“ – vyvrcholilo hledání novodobé univerzální formy v letech 1850–1852,<br />
když bavorský král Maxmilián II. zorganizoval největší mezinárodní architektonickou<br />
soutěž 19. století s cílem nalézt specifický stavební styl svého věku. Výsledek tohoto úsilí<br />
byl vzápětí uplatněn i na průčelích kroměřížského semináře.<br />
Použil ho tady třicetiletý vídeňský architekt Josef Erwin von Lippert (1826–1902). 3<br />
Zrovna se začínal specializovat na středověkou architekturu a obnovu jejích památek<br />
1 Malý val 4/1554. Stavbu řídil arcibiskupský stavební rada Franz Drbal, malířskou výzdobu kaplí provedl Alois<br />
Zapletal, barevná okna dodal Franz Walzer z Řezna. BENA, J.: Zur Chronik des fürsterzbischöflichen Knabenseminars<br />
in Kremsier. Kremsier 1911.<br />
2 ZUBER, R.: Pohled do dějin arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. In: Štěpaník, S.: Arcibiskupské gymnázium<br />
v Kroměříži 1854–1950. [Kroměříž] 1991, s. 13.<br />
3 Josef Erwin von Lippert (1826, Arad – 1902, Vorderbruck u Gutensteinu) do roku 1855 studoval na Akademii<br />
výtvarných umění ve Vídni (u Leopolda Ernsta). Žil a pracoval pak střídavě ve Vídni a v Uhrách, od roku<br />
1855 byl členem Centrální komise pro obnovu památek (a jako člen redakce přispíval svými kresbami do jejích<br />
Mitteilungen). Jeho restaurátorské dílo, orientované k puristické metodě, se mohlo nejvíc rozvinout v Dolních<br />
Uhrách a na Slovensku. Působil i jako uměleckoprůmyslový návrhář (relikviáře, monstrance). Jeho první doloženou<br />
prací se stal kroměřížský arcibiskupský pacholecí seminář s cyrilometodějskou kaplí (1856–1860). Stojí
146 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
(záhy po ustavení Centrální komise pro obnovu památek v roce 1850 se stal jejím členem<br />
a podílel se na restauraci vídeňské svatoštěpánské katedrály). To se jistě mohlo stát základním<br />
motivem arcibiskupovy volby – zvolil si muže, který se začínal profilovat jako<br />
jeden z předních obnovitelů donedávna ještě opovrhovaného slohu středověku v říši.<br />
Fürstenberg byl s výsledkem jeho kroměřížské premiéry nepochybně spokojený. Ještě<br />
v průběhu stavby mu zadává další úkoly a nakonec s ním spolupracuje po více než dvě<br />
desetiletí. Lippert se stal jeho preferovaným umělcem; v 60. a 70. letech se také podílel<br />
na interiérových úpravách kroměřížského zámku, na organizaci práce dalších spolupracovníků<br />
i na nákupech uměleckých děl a jejich restaurování. 4 Seminář zároveň zahajuje<br />
kulturní proměnu města, nazývaného do té doby „malý Řím“, také v „moravské Athény“;<br />
proměnu, která na přelomu století vyvrcholí jednáním o umístění české univerzity.<br />
S intronizací Bedřicha z Fürstenbergu došlo také k pronikavým změnám v arcibiskupském<br />
stavebním úřadě. Z konkurzu na místo architekta vyšel vítězně brněnský architekt<br />
František Drbal (1819–1893), k jehož prvním úkolům patřilo řízení stavby pacholecího<br />
semináře a který pak v čele úřadu působil do roku 1882. V jeho kanceláří se postupně sešli<br />
čtyři architekti – Arnošt Králíček (Ernst Kraliczek, 1824–, který jako inženýr a stavbyvedoucí<br />
již v roce 1846 vystřídal Karla Thalherra), Karl Biefel (1819–1899, zaměstnaný zde<br />
v letech 1846–1893, který původně působil jako arcibiskupský stavitel na Hukvaldech),<br />
v roce 1858 přichází nejambicióznější z nich, absolvent brněnské polytechniky Gustav<br />
Meretta (1832–1888) a konečně Anton Kybast (1837–1903, který zde ve funkci vrchního<br />
inženýra působil od roku 1880 až do konce života a v letech 1889–1903 stavební kancelář<br />
řídil).<br />
Vzhled Podzámecké zahrady se již měnil pouze dílčím způsobem. Podíleli se na tom<br />
výhradně zaměstnanci arcibiskupské stavební kanceláře: Paví dvůr byl v šedesátých letech<br />
upraven neogoticky, novou podobu vtiskla Rybářskému pavilonu Kybastova úprava<br />
v arkádovém stylu z roku 1865, v Maxmiliánově kolonádě byla zazděna okna a do takto<br />
vytvořených výklenků instalovány antické busty zakoupené v roce 1870 v Římě, Archeho<br />
zámecký portikus byl roku 1871 společně s novým schodištěm do parku zbořen a nově<br />
vystavěn podle neorenesančního Merettova a Drbalova projektu. Zmizela řada menších<br />
či provizorních objektů (Poustevna, Květinová věž, Vlajkový stožár, Labutí pavilon, Turecký<br />
stan, loutky Číňanů apod.), přibyly naopak jiné (obelisk, Břízový pavilon), na ostrov<br />
v Dlouhém rybníku byl přemístěn Čínský (dříve Mandarínský) pavilon.<br />
na začátku jeho dvacetileté spolupráce s arcibiskupem Friedrichem z Fürstenbergu. Ta pokračovala puristickou<br />
restaurací kaple Cyrilky na Velehradě (1859–1863), interiérovými úpravami arcibiskupských zámků v Kroměříži<br />
a Chropyni, restaurací kostela sv. Václava ve Větřkovicích u Příbora (1868–1870) a kostela P. Marie Sněžné<br />
v Luboměři pod Strážnou (1869), instalací hlavního oltáře velehradské baziliky. Vyvrcholením se měla stát, ale<br />
nakonec nestala restaurace olomoucké katedrály sv. Václava (1858–1866), kterou Lippert koncipoval v rozpětí<br />
od povrchní neogotizace po monumentalizující schinkelovské vize. Vedle úprav sakrálních památek ve Vídni (restaurace<br />
kaple Řádu německých rytířů v dómu sv. Štěpána; vnitřní vybavení kostela sv. Alžběty, 1866) pracoval<br />
pro Fürstenberga i v hlavním městě (úprava interiérů Fürstenberského paláce, 1869). Nejvýznamněji a nejrozsáhleji<br />
se pak jeho práce mohla rozvinout v Dolních i Horních Uhrách. Vedle Friedricha von Schmidta se Lippert<br />
profiloval jako přední restaurátor a propagátor puristických metod památkové obnovy v habsburské monarchii.<br />
Srov. Österreichisches biographisches Lexikon, 5. Wien 1972, s. 236; ZATLOUKAL, P.: Příběhy z dlouhého století<br />
: Architektura let 1750–1918 na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 2002, s. 326; ZATLOUKAL, O.: – ZATLOU-<br />
KAL, P.: Luk & lyra : Ze sbírek Arcidiecézního muzea Kroměříž. Olomouc 2008, s. 285.<br />
4 TOGNER, M.: Biskupské a arcibiskupské sídlo. In: Daniel, L. – Perůtka, M. – Togner, M. (eds.):<br />
Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009, s. 68–69.
ČLÁNKY A STUDIE PAVEL ZATLOUKAL KROMĚŘÍŽSKÁ ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ II<br />
147<br />
Zastřešení kostela sv. Mořice muselo zůstat pro revoluční události let 1848–1849 provizorní:<br />
To dal kardinál Bedřich lantkrabě z Fürstenbergů v šedesátých letech shodit a vysokou<br />
střechu udělat, která na každý pád je vkusnější. 5 Poslední úpravy pak proběhly v letech<br />
1894–1895.<br />
V roce 1857, tedy v době, kdy byl seminář ještě rozestavěný, byla na Koňském trhu<br />
(nám. Míru) před Kovářskou branou dokončena další mohutná veřejná stavba. Kasárna<br />
3. pěšího pluku arcivévody Karla se nestala jen dominantou rozlehlého prostranství, ale<br />
svým hlavním „pevnostním“ průčelím pointovala i Kojetínskou výpadovku. 6 Také tento<br />
objekt se vymykal zdejším dosavadním zvyklostem, a nejen (podobně jako u semináře)<br />
pro koncepci založenou na stylovém pluralismu, nýbrž opět i díky širším souvislostem.<br />
Pozornost věnovaná říšské branné moci, která se v revolučních letech několikrát ocitla na<br />
pokraji zhroucení, byla totiž nyní založena jak na posílení obrany proti vnějšímu, tak také<br />
vnitřnímu ohrožení. Vedle modernizace pevností se rozvinula rozsáhlá výstavba kasárenských<br />
areálů i dalších vojenských zařízení. Také zde byly opouštěny klasicistní tradice ve<br />
prospěch nového architektonického pojetí. Vzorem se stal komplex vídeňského Arsenálu<br />
(1849–1856), případně obou defenzivních kasáren střežících vnitřní město. Mezi nejvýznamnější<br />
moravské novostavby patřily důstojnický pavilon v areálu zrušeného kláštera<br />
v Louce u Znojma (1851–1853), vojenský výchovný ústav v Přerově (1854), vůbec největší<br />
vojenský výchovný ústav s dělostřeleckou akademií v Hranicích (1853–1863) a také<br />
kroměřížská kasárna. 7 Navrhovali je různorodí projektanti od vojenských inženýrů po zavedené<br />
vídeňské autority; autorství kroměřížské stavby je však dosud anonymní. Zatímco<br />
podstatnou spodní část jejího průčelí (které se mělo po předpokládané, ale již neuskutečněné<br />
dostavbě stát zcela symetrickým) koncipoval jeho projektant podobně jako u semináře<br />
pod vlivem mnichovského arkádového stylu, korunní římsa a věžovité nadstavby<br />
zase svědčily o poučení tzv. windsorskou gotikou, tedy stylem anglikanizujících hradů<br />
a zámků 19. století. Stylem, který měl kromě obranného charakteru především ztělesnit<br />
kontinuitu s dávnou aristokratickou minulostí svých stavebníků.<br />
V roce 1858 nastoupil jako jeden z pedagogů na arcibiskupský seminář Julius Chodníček<br />
(1837–1895). Ve svých vzpomínkách se po létech vracel do Kroměříže poloviny<br />
století: K jihozápadu uzavřela město nová Kovářská brána, nevkusné stavení s širším jednoduchým,<br />
goticky obklenutým průjezdem, a s užším stejně vysoko klenutým průchodem<br />
po pravé straně; tři rosety, slepá to okrouhlá okníčka, měly býti okrasou, nad tím pak byla<br />
prohnutá, velmi vysoká, břidlicí krytá střecha jako stan s dvěma plechovými praporky. Před<br />
branou, která byla ve skutečnosti vznosnou architekturou, upravenou roku 1840 nepochybně<br />
v souvislosti s regotizací Mlýnské brány v neogotice, stály trosky barbakanu<br />
pobořeného v roce 1846, v sousedství domek mýtného. 8 S podobným despektem jako<br />
o Kovářské bráně vyjadřoval se Chodníček také o Vodní bráně – byla to prý stará šedá<br />
brána s nízkým tmavým průjezdem, vpravo a vlevo stará městská zeď s opadalou omítkou. 9<br />
Od Mlýnské brány po Vodní bránu stále ještě obtáčely město hradby s širokým příkopem,<br />
5 CHODNÍČEK, J.: Vzpomínky na starou Kroměříž. Věrovany 2003 (rkp. z konce 80. let 19. stol., původní vydání<br />
Kroměříž v hradbách z roku 1938), s. 47.<br />
6 Nám. Míru 7/517.<br />
7 PEŘINKA, F.: Vlastivěda moravská, 2: Místopis : Kroměřížský okres, 1. Brno 1911, s. 42; BEDNÁŘ, V. – PO-<br />
SPĚCH, T.: Hranice : C. k. rakousko-uherské vojenské ústavy. Hranice, s. d.<br />
8 PEŘINKA, F. V.: Dějiny města Kroměříže, 3. Kroměříž 1940, s. 17.<br />
9 CHODNÍČEK, J.: c. d., s. 139.
148 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
nyní proměněným v zahrádky. Valy před příkopem se staly již počátkem století kaštanovou<br />
promenádou s lavičkami. Za ní obklopovaly město rozložité přízemní dvorce majitelů<br />
polností. Půvab a vznešenost dodávaly předměstím dlouhé, zejména topolové aleje lemující<br />
silnice i některé polní cesty.<br />
Podobně jako jinde došlo i zde v padesátých letech k bourání městských bran a hradeb.<br />
Vodní brána padla roku 1855, Kovářská o dva roky později. Jako jediná zůstala zachována<br />
Mlýnská brána – nejen proto, že nepředstavovala tak výraznou komunikační bariéru, ale<br />
nepochybně i jako nezbytná součást patrové chodby mezi zámkem, seminářem a chrámem<br />
sv. Mořice. A snad i jako jeden z výrazů setrvačnosti v okolí zámku. Zboření obou<br />
městských bran navíc signalizovalo soumrak venkovských dvorců především na Velkém<br />
vale – začaly být vykupovány s cílem dělit jejich pozemky na menší staveniště.<br />
Kroměřížská radnice však neponechala urbanistický rozvoj města náhodě a živelnosti.<br />
Starosta Eduard Benesch (v čele města 1874–1884) předsedal regulační komisi, v níž<br />
dále působili arcibiskupský dvorní rada a jeho nástupce Ferdinand Bojakovský z Knurowa<br />
a dva specialisté z arcibiskupského stavebního úřadu, vrchní inženýr Meretta a stavební<br />
rada Drbal. Merettovým dílem byl také regulační plán, který v roce 1874 vypracoval<br />
„s velkou pílí“ a který řešil nejen vnitřní město, ale také předměstí. 10 Teprve r. 1871 určena<br />
stavební čára na Velkém vale a načrtnuty plány nových stavebních linií. Současně určena<br />
stavební čára v Oskoli, kdežto o stavebních čarách ve Sladovnách uzavřeny smlouvy s kardinálem<br />
Fürstenberkem již dne 1. prosince 1870. 11 Peřinka tedy uvádí starší datování, ale<br />
Lechnerovo vročení je pravděpodobnější – pokud ovšem oba hovoří o tomtéž: Merettův<br />
regulační plán je totiž nezvěstný, a tak jsme nuceni rekonstruovat jej pouze podle toho,<br />
co bylo uskutečněno. Základem nových částí se stala soustava velkých náměstí před bývalými<br />
branami, kterou v místech zplanýrovaných hradebních příkopů a valů propojil<br />
půloblouk okružní třídy. V letech 1875–1876 byla odstraněna pauperitní zástavba před<br />
někdejší Kovářskou branou a zasypáním hradebního příkopu vytvořeno Fürstenbergovo<br />
(Masarykovo) náměstí navazující na Milíčovo náměstí a dále náměstí Františka Josefa<br />
(Míru). Před někdejší Vodní branou umožnilo zrušení židovského hřbitova založit velké<br />
Komenského náměstí s navazujícím prospektem Mostní ulice (Vejvanovského). Několik<br />
nových radiálních ulic (Kapitána Jaroše, Kollárova, Vrchlického) bylo do městského organismu<br />
citlivě zapojeno nasměrováním k hlavním dominantám.<br />
Kdybychom chtěli naznačit inspirační vzory, nepochybně je představoval fascinující<br />
obraz vídeňské, případně brněnské okružní třídy a ve srovnatelnějším měřítku paralelní<br />
urbanistický vývoj Znojma.<br />
Korunou Merettova díla se stala budova, která na jedné straně uzavřela poklidnou zónu<br />
Malého valu a na druhé straně představovala jakýsi zlatý hřeb v rámci postupné proměny<br />
Kroměříže v „hanácké Athény“. 12 Vyšší německou reálku architekt situoval do citlivého<br />
10 LECHNER, K.: Kremsier : Festschrift zum fünfundzwanzigjährigen Jubiläum des Vereines „Concordia.“<br />
Krem sier 1889, s. 126.<br />
11 PEŘINKA, F.: c. d., s. 118.<br />
12 Gustav Meretta (1832, Brno – 1888, Olomouc) studoval na Technickém učilišti v Brně (1847–1852, u Emanuela<br />
Ringhoffera). Do roku 1857 působil na českých panstvích Lobkoviců, v letech 1857–1858 si vzdělání<br />
doplňoval ve Vídni. Od roku 1858 byl až do smrti zaměstnán v projekční kanceláři stavebního úřadu olomouckého<br />
arcibiskupství, od roku 1882 jako stavební ředitel. V letech 1885–1888 byl konzervátorem památkové péče<br />
2. sekce na Moravě. Patřil zde k předním restaurátorům a projektantům sakrálních staveb, z nichž většinu prováděl<br />
v neogotice. První období jeho tvorby je spjato s volnější interpretací minulosti. Zahrnuje soubor svatyní<br />
v rakouském Slezsku – kostely Nanebevzetí P. Marie s farou v Liptani (1865–1870), sv. Ondřeje ve Slezských
ČLÁNKY A STUDIE PAVEL ZATLOUKAL KROMĚŘÍŽSKÁ ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ II<br />
149<br />
Gustav Meretta, Návrh<br />
na reálku, 1875–1877,<br />
akvarel, papír.<br />
Muzeum Kroměřížska,<br />
i. č. DK 100. Foto Muzeum<br />
Kroměřížska<br />
sousedství kostela sv. Jana, kde značným ustoupením stavební čáry vytvořila severní stěnu<br />
právě formovaného náměstí. 13 Stavba z let 1875–1877 byla od počátku právem vyzvedána<br />
nejen pro ušlechtilou harmonickou neorenesanční kulisu hlavního průčelí, ale rovněž pro<br />
vznosný interiér shora zastřešené a prosklené schodišťové dvorany. Vznešenost budově<br />
dodává také sochařská výzdoba v nikách ne nepodobných těm na zámeckých schodištích.<br />
Z hlediska formální logiky přitom není fasáda bez otazníků: balustrády např. zdobí také<br />
horní polopatro pouze s půdními okny. Ohlas klasicizující, středomořským duchem prodchnuté<br />
větve vídeňské okružní třídy, především díla Theophila von Hansena, právem<br />
některým návštěvníkům města evokoval mylnou představu o divadelní funkci budovy.<br />
Reálkou se však současně uzavřelo první, umělecky šťastnější, realizačně ovšem nepříliš<br />
často naplňované architektovo období. 14 To druhé ve značné míře věnoval sakrálním novostavbám<br />
nebo restaurátorským úpravám v duchu internacionální katedrální neogotiky,<br />
jak o tom také svědčí jedna z jeho nedalekých venkovských novostaveb: na místě zbořeného<br />
kostela sv. Petra a Pavla v Ratajích ji uskutečnil v letech 1881–1884 jako variaci na<br />
klasickou dvojvěžovou katedrálu.<br />
Pavlovicích (1869–1871), sv. Kateřiny ve Slezských Rudolticích (1869–1873) i na střední Moravě – kostel Početí<br />
P. Marie ve Zvoli (1858–1866), sv. Floriana s farou v Bochoři (1872–1875), P. Marie ve Staré Vsi (1873–<br />
1879, s nimiž stylově souvisejí klášter sester sv. Karla Boromejského ve Frýdlantu nad Ostravicí (1871–1872)<br />
a provinční dům kláštera sester sv. Kříže v Napajedlech (1875–1876). Z jeho profánních staveb pak jmenujme<br />
neorenesanční kroměřížskou reálku (1875–1877). Osmdesátá léta byla již ve znamení přísné interpretace katedrální<br />
gotiky a uplatňování metody restaurátorského purismu – u kostelů sv. Petra a Pavla v Ratajích (1881–<br />
1884), sv. Maří Magdaleny v Osoblaze (1881) a především v případě restaurace olomoucké katedrály sv. Václava<br />
(1883–1893). Inspirací raně křesťanským uměním byla ovlivněna novostavba kostela Nejsvětějšího Spasitele<br />
v Ostravě (1883–1889). Srov. KRÁČMER, M.: Dějiny metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci. Olomouc<br />
1887; ZATLOUKAL, P.: Gustav Meretta. Okresní archiv v Olomouci 1986. Olomouc 1987, s. 83–97; ZATLOU-<br />
KAL, P.: Italský sen Gustava Meretty. Vlastivědný věstník moravský, 41, 1989, s. 59–65; NEČVU, 1995, s. 505;<br />
ZATLOUKAL, P.: Architektura 19. století na Moravě : Lexikon domácích umělců : Gustav Meretta. Prostor Zlín,<br />
5, 1997, č. 4, s. 25–27; TÝŽ: Příběhy, s. 342; TÝŽ: Luk & lyra, s. 286.<br />
13 Masarykovo nám. 4/183. Stavitelem byl olomoucký Johann Aulegk, sochařská výzdoba je dílem zdejšího Jana<br />
Antonína Becka (1846–1937), fasádní prvky (hlavice, girlandy, římsy, římsovnice) dodala vídeňská firma Stucanovo.<br />
Moravia, 1, 1877–1878, s. 57. Ve sbírkách Arcidiecézního muzea v Kroměříži je Merettova variantní studie<br />
z 26. 12. 1875 na umístění reálky doprostřed Milíčova náměstí jako pointy dnešní tř. 1. máje.<br />
14 Kromě reálky Meretta v Kroměříži ještě navrhl přístavbu zámeckého portiku (1871), kterým nahradil starší<br />
Archeho dílo z roku 1838.
150 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
Právě před bývalou Kovářskou branou, na okraji Novosad a v okolí Příkopu, se tehdy<br />
začal formovat kroměřížský West End. Zatímco Malý val se díky blízkosti zámku, nemocnice<br />
a semináře stal enklávou arcibiskupství, jakýmsi „panským“ koutem, Velký val byl<br />
předurčen pro zástavbu veřejnými i soukromými městskými budovami. První dominantou<br />
se tady stal klasicizující objekt Nadsklepí z roku 1868. 15 Na naplňování Merettova<br />
plánu nic nezměnil ani národnostní převrat na kroměřížské radnici v osmdesátých letech<br />
ve prospěch české většiny.<br />
První vlak přijel do Kroměříže 28. listopadu roku 1880, hlavní trať byla původně projektována<br />
na Kroměříž, ale měšťanstvo se proti uskutečnění tohoto projektu všemožně bránilo<br />
z důvodů dnes neznámých a nepochopitelných. 16 Kroměřížský East End za mosty přes<br />
Moravu pak začaly vytvářet plynárna, cukrovar a postupně vyrůstající další průmyslové<br />
podniky promísené s vesměs skromnějšími obydlími.<br />
Po roce 1848 se v evropské architektuře stává vůdčím stylem neorenesance; jak pro<br />
svoji praktickou adaptabilitu z hlediska moderních funkcí, tak ideově – vždyť tak zřetelně<br />
navozovala kontinuitu buržoazie s její někdejší italskou předchůdkyní. V Kroměříži se nadlouho<br />
uplatnila její klasicizující poloha, koncipovaná v duchu osvědčených poměrových<br />
i číselných zásad. Stala se příznačnou jak pro další zástavbu „panského koutu“, tak pro<br />
tvorbu autorů spjatých s arcibiskupskou stavební kanceláří či pro zdejší úřední architekturu<br />
osmdesátých let všeobecně. Příkladem mohou být dvě novostavby na Malém valu:<br />
Prinzhaus (1883–1884), lesní arcibiskupskou kancelář a hostinský dům, navrhl Anton<br />
Kybast. 17 Dvoupatrová symetrická budova se zvýrazněnou soklovou zónou má také pozoruhodný<br />
interiér vstupní části se schodištěm vyneseným litinovými sloupy. Kybast o několik<br />
let později rovněž nakreslil plány pro nedaleký Chudobinec fürstenberské nadace pro<br />
ženy a dcery arcibiskupských zaměstnanců (1890). 18 Jednopatrovou, opět symetrickou<br />
budovu v klasicizující neorenesanci doplnilo neorománské křídlo domácí kaple.<br />
V klasicizujícím duchu byly navrhovány také městské veřejné objekty: Kybast byl autorem<br />
návrhu České chlapecké školy (1884–1886), 19 zatímco ve stejné době a v obdobném<br />
duchu vyrostla na opačném konci okruhu budova Německé dívčí školy, dílo stavitele<br />
Friedricha Khünla (1841–1917). 20 Khünl projektoval i pro soukromé stavebníky. Druhou<br />
stranu nového náměstí proti reálce uzavřel v roce 1883 dvěma nájemními domy Václava<br />
Štěrby. 21 Zejména nárožní stavba, patřičně pevně usazená v robustní soklové partii, byla<br />
koncipována v klasicizující neorenesanci; její půvab kromě toho spočívá v hravě jemném<br />
dekoru cviklů přízemku a okenních ostění v patrech. Naopak tzv. Kozánkův dům, který<br />
v témže roce vystavěl na štěchovickém předměstí pro Theresii Troltschovou zdejší stavitel<br />
Antonín Zajíček (1853–1917), byl jako villeggiatura postaven ve švýcarském stylu a pod<br />
korunní římsou navíc opatřen sgrafity. 22<br />
15 Milíčovo nám. č. p. 9/488.<br />
16 PEŘINKA, F.: Vlastivěda, s. 73.<br />
17 Malý val 49/1539.<br />
18 Na kopečku 4/1480.<br />
19 Tovačovského 11/431.<br />
20 1. máje 14/209. Khünl pocházel z kultivované rodiny – jeho otec býval zámeckým ředitelem v Náměšti nad<br />
Oslavou, matka pocházela z hudebně založené rodiny v Cáchách.<br />
21 Masarykovo nám. 11/490.<br />
22 Štěchovice 1/1320. Z politiků, vědců a umělců, kteří v letech před 1. světovou válkou pobývali u pozdějších<br />
majitelů domu, buditele Jana Emila Kozánka a starosty pěveckého spolku Moravan E. Kozánka, připomeňme
ČLÁNKY A STUDIE PAVEL ZATLOUKAL KROMĚŘÍŽSKÁ ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ II<br />
151<br />
Originální, spíše však kuriózní průběh zástavby nemalé části někdejšího městského<br />
předpolí zachytilo další z Chodníčkových svědectví: Mezery domů na Koňském trhu jakož<br />
i proboštský dvůr [mezi Milíčovým nám. a Velehradskou ul.] vyplnila podnikavá paní Erlová<br />
nebo Zirlová stavbami vkusných a velikých, dílem dvoupatrových domů, jež nyní okrasu<br />
celého náměstí činí. Plány sestavovala sama, sháněla stavivo, řídila na lešeních i s mnohým<br />
důrazným kletím dělníky, poroučela mistrům, a byla celé dni při svých podnicích na nohách,<br />
rychlá a rezolutní ve všem, až dům byl vystavěn. Pak jej prodala a stavěla znova. Kam se<br />
ohlídneš, stojí dům, jejž Zirlová vystavěla. Byla vdaná, muž její byl jakýsi řemeslník, jedni<br />
pravili, že punčochář, muž doma sedající, tichý, bez ducha, bez vůle a bez vlády. Dětí neměli<br />
žádných. 23 Své profesi se stavební podnikatelka Antonia Zierlová (1808–1888) věnovala<br />
téměř půl století. První obytné domy začala stavět v druhé polovině čtyřicátých let na Malém<br />
valu a na Koňském trhu, v šedesátých a sedmdesátých letech pokračovala na Milíčově<br />
náměstí, počátkem sedmdesátých let postavila stavební skupinu ve Velehradské třídě a od<br />
sedmdesátých do počátku devadesátých let zastavěla podstatnou část ulice, jíž se podle ní<br />
začalo říkat Cierlova (Kpt. Jaroše). S projekty vesměs dispozičněji architektonicky jednoduchých<br />
jednopatrových staveb však neměl Chodníček úplně pravdu – pro Zierlovou je<br />
kreslil inženýr Khünl.<br />
Kroměříž měla v roce 1830 701 domů, o pět let později pak 5 720 obyvatel, zatímco<br />
v roce 1888 zde 11 816 obyvatel žilo v 1 007 domech. Co do počtu obyvatel tak byla šestá<br />
na Moravě. 24 Po komunálních volbách v roce 1883 zasedli poprvé na radnici také čeští zastupitelé,<br />
o čtyři roky později se kroměřížská radnice ocitla výhradně a natrvalo v českých<br />
rukou.<br />
V souvislosti s tímto vítězstvím byly zahájeny přípravy k novostavbě českého vyššího<br />
gymnázia, založeného roku 1882. Staveniště bylo získáno v nárožní poloze za někdejší<br />
Kovářskou branou. V architektonické soutěži, jíž se zúčastnilo 44 projektantů, zvítězila<br />
dvojice brněnských architektů, někdejších absolventů tamní techniky, Julius Tebich<br />
(1859–1899) a Josef Karásek (1860 – asi 1926, ze zemského stavebního úřadu). Škola<br />
byla slavnostně otevřena 21. září 1890. Vůdčí myšlenkou projektu se stala neorenesanční<br />
variace inklinující vedle italských vzorů rovněž ke vzorům francouzským. 25<br />
Novostavba ztělesnila něco obecného a zároveň velmi konkrétního. Éra „odívání“ do<br />
klasického roucha se zde začíná uzavírat ve prospěch čerpání ze zásobnice pozdních vývojových<br />
fází slohů minulosti, a to nezřídka i u jediné stavby. Sousedství s Merettovou<br />
reálkou však poskytlo autorům gymnázia možnost zřetelně vyjádřit nejen stylový, ale<br />
také ideologický posun, ba přímo protiklad. Základní myšlenkou německé školy, navíc<br />
díla arcibiskupského architekta, byla harmonie a ještě zřetelněji nostalgické, idealizující<br />
ohlédnutí jak za klasickou (antickou) minulostí, tak za historií konkrétní, místní (pokorné<br />
„couvnutí“ před průčelím kostela sv. Jana). Novostavba české školy naopak sebevědomě<br />
vykročila vpřed (před původní stavební čáru), přičemž nejexponovanější část<br />
zejména Antonína Dvořáka, Vítězslava Nováka, Karla Kovařovice, Emmu Destinovou, Hanu Kvapilovou ad.<br />
23 Na vykupování pozemků, případně prodeji dokončených domů intenzivně spolupracovala s Augustem Beneschem.<br />
PEŘINKA, F. V.: Dějiny, s. 487–488, 537–540, 556–557 a 677–682; CHODNÍČEK, J.: c. d., s. 60, 61,<br />
66 a 80.<br />
24 LECHNER, K.: c. d., s. 100, 114.<br />
25 Masarykovo nám. 8/496. 2. cenu v soutěži získali Julius Neuwirth z Vídně, dále se uplatnili Oskar Marmorek,<br />
F. Beníšek ad. Wochenschrift des österreichischen Ingenieur- und Architekten Vereins, 14, 1889, s. 192–193. Karásek<br />
navrhl také novostavbu kroměřížského Okresního soudu a věznice z let 1911–1919 v Soudní ul.
152 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
průčelí – nároží – získalo robustní a přece dynamickou, dramatickou, ba přímo triumfální<br />
podobu. Na jedné straně zacházející goethovský svět, napájený odkazem 18. století, na<br />
druhé straně dravý nastupující svět politického triumfalismu. Co jiného totiž představovaly<br />
například střechy formované ve francouzské neorenesanci než politickou manifestaci<br />
v rámci národnostních inklinací konce století Ještě lapidárněji by bylo možné toto „čtení<br />
architektury“ vyjádřit v souvislostech stále prudšího národního soupeření otázkou „kdo<br />
s koho“ Ale ani zde – jak už to v moderních dějinách bývá – není nouze o paradoxy: není<br />
vyloučeno, že dispoziční řešení bylo inspirováno novostavbou brněnské německé dívčí<br />
měšťanské školy korunní princezny Štěpánky (1887–1889), díla zaměstnanců tamního<br />
městského stavebního úřadu Ottokara Burgharta a Leopolda Ruppa. Autoři gymnázia<br />
byli z města, kde již nacionalismus běsnil v plné síle. Historizující, výrazně klasicky utvářená<br />
forma navíc v prvním případě „odívá“ zcela novodobý obsah (reálky přece patřily<br />
k nejmodernějším typům škol), kdežto škola nejklasičtějšího typu (gymnázium) na klasický<br />
„oděv“ rezignuje a slouží spíše demonstraci politické inklinace, stejně jako legitimizaci<br />
mocenského vítězství.<br />
Vítězství ovšem nebylo úplné; budova gymnázia musela o čtyři roky později pro vážné<br />
závady projít generální rekonstrukcí. Entrée prvního z významných kroměřížských<br />
stavitelů přelomu století, který stavbu gymnázia prováděl, Ladislava Mesenského st.<br />
(1854–1923), nebylo tedy nejslavnější. Mohrweiserův potomek a brněnský rodák si zvolil<br />
Kroměříž poté, co v roce 1880 složil stavitelské zkoušky. 26 O dva roky dříve, než dokončil<br />
gymnaziální stavbu, vystavěl v letech 1888–1889 na okružní třídě budovu městského<br />
chudobince a sirotčince. K užití neogotického dekoru jej tady pravděpodobně inspirovalo<br />
sousedství s někdejším starým františkánským klášterem. 27 Tato stylová poloha však byla<br />
u něj výjimečná, stejně jako neorománská úprava průčelí Nadsklepí z let 1890–1892 –<br />
ostatně opět na klasicizujícím kompozičním schématu.<br />
Pro většinu z dlouhé řady jeho tehdejších nájemních domů situovaných kolem té části<br />
okružní třídy, které se říkalo Příkop (tř. 1. máje), se naopak stalo příznačným dobově charakteristické<br />
mísení různých stylových mutací. Především těch, jejichž dramatičnost na-<br />
26 Ladislav Mesenský st. (1854, Brno – 1923, Kroměříž). Jeho předkem byl Johann N. von Mohrweiser. Mesenský<br />
absolvoval nižší reálku a piaristickou reálku v Novém Jičíně (1866–1869), praktikoval u brněnské stavební<br />
firmy Karla Matzenauera (1869–1872), u stavitele Karla Jirusche v Židlochovicích (1872–1873), po skončení<br />
vojenské služby pokračoval v práci u různých stavebních firem, které se věnovaly stavbě železnic, dále u stavitelů<br />
Zdenko Vodičky v Uničově (1877–1878) a Franze Böhma v Moravské Třebové (1879). Po složení stavitelské<br />
zkoušky v Brně mu kroměřížská městská rada udělila stavitelskou koncesi (1880). V roce 1885 se stal předsedou<br />
Stavitelského společenstva v Kroměříži. V letech 1892–1905 vlastnil velkostatek Marianov, kde si v roce 1893<br />
vystavěl vilu. Roku 1893 obdržel rytířský řád Řehoře XIII. Do roku 1895 byl hejtmanem kroměřížské ostrostřelecké<br />
společnosti, 1900 se neúspěšně pokusil kandidovat ve volbách do zemského sněmu. Od roku 1886 byl<br />
u něj zaměstnán Felix Skibinský. V Kroměříži postavil kolem 40 staveb a vedle Skibinského se stal předním místním<br />
představitelem jak pozdního historismu, tak secese. Z jeho domény – nájemních domů – vynikají zvl. dům<br />
J. Simona (1896–1898) a podstatná část zástavby Kollárovy ul. (1908–1910). Stavěl také podle cizích návrhů,<br />
např. kostel sv. Petra a Pavla v Ratajích (1881–1886, Gustav Meretta) nebo zámeček barona Friese ve Zborovicích<br />
(1890, Ferdinand Fellner ml. – Herman Helmer), ale zejména přední kroměřížské novostavby: české vyšší<br />
gymnázium (1888–1890, Julius Tebich – Josef Karásek), psychiatrická léčebna (1905–1908, Hubert Gessner)<br />
a synagoga (1908–1910, Jakob Gartner). K zamýšlenému otevření filiálky stavební kanceláře v oblíbeném istrijském<br />
letovisku Opatiji (kde v letech 1909–1910 vystavěl dvě vily) již nedošlo a 1. ledna 1911 přenechal firmu<br />
synu Ladislavovi ml. Srov. MESENSKÝ, O.: Rodinná kronika 1902–1946. Nedat. rkp., deponován v Muzeu Kroměřížska,<br />
Kroměříž; ZATLOUKAL, P.: Příběhy, s. 532; Navrátil, O.: Ladislav Mesenský. Bakalářská práce,<br />
Masarykova <strong>univerzita</strong> v Brně. Brno 2005.<br />
27 Tovačovského 22/437. Svátek, J.: Františkáni v Kroměříži. In: Fišer, Z. (ed.): Studie Muzea Kroměřížska.<br />
Kroměříž 1989, s. 122–136.
ČLÁNKY A STUDIE PAVEL ZATLOUKAL KROMĚŘÍŽSKÁ ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ II<br />
153<br />
víc umocňovala nárožní poloha, jako například u domu Jana Šilhánka z roku 1888 28 a vůbec<br />
nejpůsobivěji u domu Josefa Simona vystavěného o desetiletí později. Vznosné řešení<br />
umocnil válec nárožní partie vrcholící helmici podobnou kupolí. Bohatý dekor již přitom<br />
zřetelně směřoval do florálně inspirované a navíc jakoby zemdleně stékající polohy. Dům<br />
však také představuje takřka vzorovou učebnici architektury: patřičně robustní soklová<br />
zóna s rustikou tvoří podnož belle-étage s pianem nobile i s mocně vyvinutou korunní<br />
římsou, tedy vše, jak má být – podpora, břemeno, kladí… Velkoryse dimenzovaná vstupní<br />
hala pokračuje dvěma schodišti do patra, které je podobně jako u Kybastova Prinzhausu<br />
vynášeno litinovými sloupy ze sobotínských železáren. 29<br />
Novou verzi historismu tak do Kroměříže končícího století přinášejí brněnští autoři.<br />
Tvůrcem zdejší nejradikálnější a současně nejpodivnější podoby tohoto historismu se<br />
však stal architekt polského původu. O osudech Felixe Skibinského (1863–1936) dosud<br />
nebylo známo téměř nic. V roce 1886 začínal jako asistent v Mesenského stavební firmě<br />
a i pro něj se nejspíš stal motivem zakotvení v menším středomoravském městě relativní<br />
stavební boom Kroměříže. 30<br />
Jeho prvním vskutku prestižním kroměřížským dílem se stala radikální přestavba domu<br />
Františka Sixty na hlavním náměstí na hotel Central z roku 1895. 31 Vysoký, ostře řezaný<br />
reliéf dekoru s převahou prvků severských hanzovních měst (zejména maskaronů) je na<br />
pozadí neomítané cihelné plochy uplatněn na základní renesanční osnově, avšak se zřetelně<br />
manýristickými posuny. V duchu spíše barokizujícím a v detailu i rokokovém, ale<br />
s obdobnou základní kompozicí Skibinský o rok později koncipoval průčelí nájemního<br />
domu Rudolfa Kulpa. 32 Bylo to v době, kdy se začínal věnovat projektu, kterým proslul<br />
nejvíc. Původně kamennou kapli sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti (1897–1898)<br />
28 Kotojedská 1/269.<br />
29 Kollárova 1/528. Z let 1898–1899 pocházejí také další vrcholné pozdně historizující Mesenského činžáky na<br />
tř. 1. máje 19/623 a 4/222.<br />
30 Felix Skibinský (Feliks Skibiński) (1863, Zavallia u Sniatyn v Ivano–frankivské oblasti, Ukrajina – 1936, Radziszów,<br />
Polsko). O jeho studiích pouze víme, že navštěvoval školy v Černovcích v Bukovině a ve Lvově. Není vyloučeno,<br />
že byl spřízněný s Karolem Skibińským (1849–1922), inženýrem železničního stavitelství a profesorem<br />
na lvovské polytechnice. V Černovcích našel také první zaměstnání v projekční kanceláři architekta Andrzeje<br />
Geleczynského, který se věnoval železničním, civilním i sakrálním stavbám jak v Bukovině, tak v Rusku. V roce<br />
1886 se stal asistentem ve stavební firmě Ladislava Mesenského st., který jej v Bukovině „objevil“, když tam<br />
kolem poloviny osmdesátých let stavěl železnici. S Geleczynskim nicméně spolupracoval (údajně i na Moravě)<br />
až do architektovy tragické smrti v roce 1904 a zdědil pak jeho kancelář. Do domovského svazku v Kroměříži byl<br />
přijat v roce 1906; to už měl ovšem za sebou spoustu staveb jako samostatný stavitel i projektant. Podobně jako<br />
Mesenský se vypracoval mezi městskou elitu (svého někdejšího šéfa vystřídal jako velitel sboru měšťanských<br />
ostrostřelců; v roce 1908 se stal předsedou stavebního výboru Jubilejní všeobecné hospodářsko-průmyslové<br />
výstavy). Roku 1931 odchází za synem Ottokarem (1900–1980), všestranně talentovaným umělcem (malířem<br />
a operním zpěvákem) žijícím od roku 1924 v Krakově. 1933 pobýval u dcery Daniely v Bělehradě, ale dožil<br />
u starší dcery Adriany v Polsku; pohřbený je ve vsi Krzywaczka. Vedle otce a syna Mesenských se Skibinský stal<br />
hlavním kroměřížským představitelem pozdního historismu a florálně orientované secese; v obou stylových mutacích<br />
přitom s příslovečným smyslem pro bizarnost rozvíjel podněty krakovského architekta Teodora Marjana<br />
Talowského: Hotel Central (1895), nájemní domy Rudolfa Kulpa (1896), Františka Krále (1900), Františka Večerky<br />
(1901), Boženy Bejvlové (1918), které vyvrcholily stavbou domu s restaurací Filipa Pečmana (1905). Z veřejných<br />
staveb vynikají zejm. Česká dívčí obecná a měšťanská škola Komenského (1904–1905) a Zemská česká<br />
reálka (1904), z mimokroměřížských kaple sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti (1896–1898), kostel sv. Andělů<br />
Strážných v Kyselovicích (1904–1906) a chata Klubu čs. turistů na Bunči (1923–1924). Srov. ZATLOUKAL, P.:<br />
Příběhy, s. 466; http://pl.wikipedia.org/wiki/Karol_Skibi%C5%84ski [cit. 13. 1. 2010].<br />
31 Velké nám. 19/37.<br />
32 Vodní 7/56.
154 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
Felix Skibinský, Dům<br />
s restaurací Filipa<br />
Pečmana, 1905–1906,<br />
dobová pohlednice<br />
vystavěla podle jeho návrhu ve stylu „byzantských staveb“ – údajně pro důraz na původ<br />
obou světců – prostějovská dvojice stavitelů Rudolf Konečný a Josef Nedělník.<br />
Skibinský netvořil – jak to bylo v moravském prostředí obvyklé – pod určujícím vlivem<br />
vídeňského architektonického dění, nýbrž byl ovlivněn jiným kulturním okruhem. Část<br />
architektonické činnosti v obou nejvýznamnějších polských kulturních centrech rakouského<br />
záboru – krakovském i lvovském – byla totiž kromě vídeňské orientace inspirována<br />
jak severskými stylovými variacemi, tak ideově podmíněnou vazbou k dění v románských<br />
zemích, především ve Francii a v Belgii. U Skibinského můžeme být navíc zcela konkrétní:<br />
jeho nepochybným vzorem se stal jen o něco starší architekt Teodor Marjan Talowski<br />
(1857–1910). Zejména v osmdesátých a devadesátých letech, kdy tento absolvent lvovské<br />
a vídeňské techniky vyučoval kresbě na krakovské průmyslovce, vytvořil zde svoje zásadní<br />
díla. Soubor nájemních domů představuje velmi svéráznou interpretaci historického odkazu,<br />
která musela Skibinskému nadlouho učarovat. Talowski totiž s odkazem minulosti<br />
nakládal tu volněji, tu doslovněji: syntézu na téma severské cihelné renesance, „polské<br />
renesance“ inspirované štíty krakovských Sukiennic, ale i gotických motivů uplatňoval<br />
s nebývalým smyslem pro bizarnost. Součástí jeho průčelí byla i bohatá figurální výzdoba<br />
vrcholící u vysokých, dominantních štítů.<br />
Pokusem dotvořit panoráma města z dílčí perspektivy Fürstenbergova náměstí se stala<br />
novostavba nájemního domu Dominika Dimta z let 1901–1902. 33 Friedrich Khünl se pokusil<br />
(není však vyloučeno, že na základě cizího návrhu) pohledově uzavřít okolí kostela<br />
sv. Jana, avšak z opačné strany než před léty Meretta. Pravou stranu nároží navíc akcentoval<br />
věžní nadstavbou, která doplnila kroměřížské věže, uplatňující se v průhledech okolních<br />
ulic. Přesto je možné považovat jeho pokus v širších souvislostech za urbanistický<br />
omyl; rozlehlá plocha průčelí svým nezvládnutým měřítkem příliš konkuruje sousednímu<br />
kostelu.<br />
Podobně jako v pro tuto oblast krátkém období pozdního historismu stal se Skibinský<br />
určující autoritou také pro kroměřížskou secesi. Svědčila o tom hned jedna z prvních zdejších<br />
staveb v novém stylu, nájemní dům Františka Krále z roku 1900. Rozlehlá třípatrová<br />
33 Kovářská 16/10.
ČLÁNKY A STUDIE PAVEL ZATLOUKAL KROMĚŘÍŽSKÁ ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ II<br />
155<br />
novostavba o dvanácti okenních osách byla situována při ústí převážně přízemního předměstí<br />
Oskol. 34 Relativně ohromnou masu rozčlenil třemi rizality (později byla narušena<br />
přefasádováním levé poloviny průčelí). Autor zde opět uplatnil svůj sklon k manýrismu,<br />
nejočividněji u bizarních figurálních prvků doplňujících jinak stylově určující florální dekor.<br />
Není vyloučeno, že svůj smysl pro bizarnost projevil ještě jinak, když se u atikových<br />
nadstaveb inspiroval horní, „pevnostní“ partií kasáren na Koňském trhu. Dispozičně představoval<br />
činžák luxusní řešení, kde každé ze dvou schodišť obsluhovalo po jednom bytě.<br />
O rok později již Skibinský přechází do druhé polohy charakteristické pro jeho tvorbu,<br />
která však byla rovněž inspirována krakovskou mutací románského art nouveau. Nájemní<br />
dům Františka Večerky byl sice koncipován opět jako vyhraněně symetrická stavba vrcholící<br />
vysokým štítem, ale celkový charakter kompozice i dekoru se mění: téměř vše je<br />
zaoblené a vláčné (zejména ústřední lodžie s balkonkem) a v rámci rozevlátých linií florálního<br />
dekoru hrají roli nenasytných akcentů autorovy charakteristické maskarony. 35 Svoje<br />
oblíbené schéma užil také za rohem, u nájemního domu Leopolda Färbera z roku 1905. 36<br />
Opět jej charakterizuje symetrická skladba průčelí, ostře řezaná bizarní reliéfní směs<br />
včetně neogotických prvků, ještě fantasknější stvoly rašící mezi okny, ale také odkaz na<br />
Králův činžák zejména v atikových partiích. Není se co divit, že z podobně „bezuzdných“<br />
výtvorů zůstávali starší neorenesancisté zdrceni.<br />
V té době (1905–1906) postavil také jedno ze svých vrcholných děl, dům s restaurací<br />
Filipa Pečmana. 37 Určujícím motivem jednopatrového nárožního objektu se tady stal kruh,<br />
případně jeho výseče. Je to patrné především u osové partie, v přízemí konvexní, v patře<br />
naopak konkávní, s velkým, bohatě zdobeným kulatým otvorem. Podobně je také formována<br />
střešní nadstavba, jejíž „rozevlátost“ do tří stran navíc umocňují hrázděné štíty<br />
s valbičkami. Charakteristickým znakem drobné stavby se stala motivická a materiálová<br />
přehršel: štuk a kov doplňují neomítaný kámen i neomítaná cihla. Na pravé boční fasádě<br />
navíc pozorný zájemce nalezne nejen naturalisticky vyvedený strom, ale také šklebící se<br />
mořskou příšeru, na kterou pomrkává sluníčko. 38<br />
Zde je však nutné vrátit se ještě jednou k Talowskému. Dramatičnosti a malebnosti dosahoval<br />
mj. uplatňováním naturalistických detailů, ať již tím, že nechal z fasády vystupovat<br />
jednotlivé cihly či kameny nebo zálibou ve zvířecích motivech. Na jeho příklad navázal<br />
jiný polský architekt, načas ostravský Stanisław Bandrowski, který krakovskou verzi art<br />
nouveau přináší do moravského prostředí. V roce 1900 totiž poblíž sebe vystavěl dvě budovy<br />
– Polský dům a lázně Žofinka –, u nichž vedle poučení tvorbou představitele belgické<br />
secese Paula Hankara rozvedl Talowského kuriózní rejstřík „plujících“ cihel s bohatě rozvětvenou<br />
rostlinnou a živočišnou říší. Zatímco však Talowski a Bandrowski svoje stavby<br />
koncipovali vesměs (a logicky) jako asymetrické, Skibinski naopak o něco později staví<br />
zásadně na symetrii. 39<br />
34 Husovo nám. 7/446.<br />
35 Vodní 28/88.<br />
36 Vodní 5/55.<br />
37 Havlíčkova 18/1262.<br />
38 Jakýmsi dozvukem Skibinského florální periody se stal nájemní dům M. Přečkové z roku 1907 (Vejvanovského<br />
4/449).<br />
39 Tím spíše, když šlo o veřejné objekty. Počátkem století mu byly svěřeny dvě velké školní novostavby: česká<br />
reálka se stala dominantou Velkého valu; její klasicizující ráz a v podstatě indiferentní stylizovaný detail navrhl<br />
vrchní zemský stavitel Jan Utíkal z Brna (1. máje 12/214, z let 1902–1904). Podobně tomu bylo u dívčí školy
156 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
Ulice, do níž se otevírá průčelí Pečmanova<br />
domu, ústí k areálu, který začal na jejím<br />
konci vyrůstat ve stejné době. O umístění<br />
Zemského ústavu choromyslných<br />
císaře Františka Josefa I. svedlo již v roce<br />
1902 zápas několik moravských měst –<br />
Bystřice pod Hostýnem, Frenštát pod<br />
Radhoštěm, Vsetín; o rok později schválil<br />
zemský sněm doporučení zvolit Kroměříž<br />
(především proto, že leží zhruba uprostřed<br />
mezi Brnem a Šternberkem s jejich psychiatrickými<br />
léčebnami; navíc mohla poskytnout<br />
prostředí klidného menšího města<br />
a také vynikající staveniště v sousedství<br />
Květné zahrady). Po výkupu pozemků<br />
a zpracování předběžných skic byl stanoven<br />
stavební program: na 26hektarovém<br />
území mělo být vystavěno 38 budov, z toho<br />
Hubert Gessner, Ústav choromyslných císaře<br />
Františka Josefa I. – márnice, 1904–1908.<br />
Foto autor<br />
19 léčebných pavilonů pro 1 040 nemocných; součástí léčby se měla stát také práce v kolonii<br />
pro polní hospodářství. Ústav měl být největším stavebním dílem své doby na Moravě.<br />
V rámci týmu Zemského stavebního ředitelství byl hlavním architektem stavby jmenován<br />
Hubert Gessner (1871–1943). 40 Byl jedním z představitelů nejradikálnějšího modernistického<br />
křídla v celoevropském kontextu, křídla, na jehož krajních pólech stanulo<br />
několik Britů a na druhé straně zejména první generace absolventů Wagnerovy školy na<br />
vídeňské akademii. Křídla, které se demonstrativně rozešlo nejen s historismem 19. století,<br />
ale také se secesí ve jménu funkční dispozice a geometrizace dekoru. Z moderního<br />
hnutí vzejde naissance, naprosté znovuzrození, hlásal Wagner ve svém zásadním spisu<br />
Moderní architektura z roku 1896.<br />
Komenského, přístavbě ke starší budově, která uzavřela druhé z kroměřížských novodobých náměstí vůči starému<br />
městu (Komenského nám. 2/440, z let 1904–1905).<br />
40 Hubert Gessner (1871, Valašské Klobouky – 1943, Vídeň) pocházel z rodiny usazené ve Valašských Kloboukách<br />
od roku 1792; jeho otec byl barvířem. Studoval na státní německé průmyslové škole v Brně (1885–1889)<br />
a na speciální škole architektury na vídeňské Akademii výtvarných umění (1894–1898) u Otto Wagnera. V posledním<br />
ročníku a v roce 1899 pracoval společně s Josephem M. Olbrichem ve Wagnerově soukromém ate liéru,<br />
po ukončení studií často spolupracoval s bývalými spolužáky a zejména s bratrem Franzem (1879–1975), rovněž<br />
absolventem vídeňské akademie. V roce 1904 si ve Vídni otevřel samostatný ateliér. Již v době studií patřil k prvním<br />
z vídeňských architektů, kteří začali rozvíjet „stonkový“, biomorfně a antropomorfně orientovaný secesní<br />
styl; po roce 1900 se stává jedním z předních představitelů racionální moderny. Mnohé z jeho předválečných<br />
prací patřily českým zemím: vila Josefa Bratmanna (1895–1896) a rodinný dům Františka Růžičky (1907) ve<br />
Valašských Kloboukách, obchodní akademie v Hradci Králové (1896–1897), obchodní a obytný dům bratří Skasiků<br />
(1903) a hotel Slezský dvůr (1903–1905) v Opavě, hotel Jindřichův dvůr v Novém Jičíně (1906), Okresní<br />
nemocenská pokladna (1903–1904) a ústřední lázně (1905–1906) v Brně, pekárna Františka Odkolka v Praze<br />
(1908–1918) a dělnická pekárna v Liberci (1910). Načas byl zaměstnán u Zemského stavebního úřadu v Brně,<br />
kde pod jeho vedením vznikl zejména projekt Zemského léčebného ústavu císaře Františka Josefa I. pro choromyslné<br />
v Kroměříži (1904–1907). Ve dvacátých letech se zúčastnil monumentální výstavby „rudé“ Vídně. Srov.<br />
Wiener Architekten Ziwilarchitekt Hubert Gessner. Wien – Leipzig 1932; KRISTAN, M.: Hubert Gessner : Architekt<br />
1871–1943. Katalog výstavy. Wien 1992; TÝŽ: Die Architektennachläse des 20. Jahrhunderts der Albertina<br />
: Hubert Gessner. Exempla : Architekturzeichnungen der Graphischen Sammlung Albertina. Wien 1996,<br />
s. 67–69; VYBÍRAL, J.: Der Traum von der Vernunft unter der gelben Kuppel : Die Architektur von Hubert<br />
Gessner in Kremsier. Umění, 47, 1999, s. 45–58; ZATLOUKAL, P.: Příběhy, s. 533; Saur, 52, 2006, s. 379–382.
ČLÁNKY A STUDIE PAVEL ZATLOUKAL KROMĚŘÍŽSKÁ ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ II<br />
157<br />
Po ukončení studií a praktikování ve Vídni a v Opavě se Gessner počátkem století vrací<br />
jako zaměstnanec zemského stavebního ředitelství na několik let do Brna, města svých<br />
středoškolských studií (1900–1906). Projekt ústavu choromyslných byl schválen v předjaří<br />
roku 1904 a dál rozpracováván v letech 1904–1905, koncem dubna roku 1904 byla<br />
zahájena stavba a 11. července roku 1909 byl dokončený areál slavnostně předán prvnímu<br />
řediteli Vincenci Návratovi (1864–1942). Ústav byl rozdělen do čtyř částí: vpravo<br />
od vchodu pro nemocné ženy, vlevo pro muže, uprostřed byly administrativní a hospodářské<br />
objekty a vlevo vzadu hospodářská kolonie. Čestné místo v centrální části zaujal<br />
kostel sv. Cyrila a Metoděje. 41<br />
Zemské stavební ředitelství v souladu s poznatky soudobé psychiatrie již na počátku<br />
přípravných prací určilo, že všechny objekty budou řešeny pavilonovým systémem. Pacient<br />
již nebyl považován (jako tomu bylo ještě v případě brněnského ústavu) za chovance<br />
umístěného ve věznici podobném objektu. Gessner uplatnil pavilonový systém na symetrické,<br />
přísně racionální osnově, která se zdála odpovídat moderní době a její architektuře<br />
v duchu Wagnerovy školy. Pro leckoho se také mohla stát synonymem demokratizace.<br />
Ve skutečnosti to bylo zřejmě složitější. Gessner totiž základní urbanistickou skladbu<br />
důsledně přizpůsobil struktuře, komunikační síti a proporčnímu řešení sousední Květné<br />
zahrady. Nebezpečí monotónnosti pak eliminoval uplatněním některých klasických urbanistických<br />
principů, zejména seskupováním objektů do uzavřených nebo polootevřených<br />
celků připomínajících nádvoří či přímo motiv cour d’honneur. Současně s kroměřížským<br />
ústavem vyrůstal obdobný areál ve Vídni-Steinhofu. Urbanistická kostra tam byla řešena<br />
„funkcionalisticky“, utilitárním, nehierarchizovaným řádkovým systémem. Soubor pavilonů<br />
byl však korunován velkolepým Wagnerovým ústavním kostelem (1904–1907) v situaci<br />
nepřehlédnutelného klenotu na vrcholku návrší. Zatímco Gessnerův někdejší učitel<br />
a vzor tak v podstatě demokratické řešení „aristokratizoval“, když je završil pyšným, feudálním<br />
gestem, žák užil principiálního opaku: koncept vrcholného díla prvního aristokrata<br />
mezi moravskou nobilitou 17. století, biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna,<br />
v sousedním, charakteristicky novověkém ústavu „demokratizoval“. Podobně jako utopičtí<br />
socialisté, kteří si svoje falanstéry vysnili ve formách podobných Versailles, a nakonec<br />
podobně, jak se o dvě desetiletí později sám Gessner podílel na výstavbě „rudé Vídně“.<br />
Na rozdíl od fádních pavilonů vídeňského Steinhofu navíc architekt v Kroměříži rozvinul<br />
značně pestrou motivickou škálu jednotlivých staveb, jež úzce souvisela s funkční<br />
a také psychologickou diferenciací areálu. Vycházel přitom z relativně širokého inspiračního<br />
okruhu, v němž se základním zdrojem staly klasicismus (měl vyvrcholit vztyčením<br />
nakonec neuskutečněného ústředního obelisku), některé z principů mediteránní renesance<br />
a vlivy jak britské, tak wagnerovské moderny. Na jedné straně pavilony stylově<br />
propojuje geometrizujícím dekorem, na druhé straně v některých případech navazuje na<br />
přerušenou nit klasiky, jejíž formy však tlumočí do soudobé mluvy. Vrcholné činy představují<br />
především tři objekty: ústavní kostel sv. Cyrila a Metoděje 42 , dobově frekventovaná<br />
palladiánská centrála (ale také pendant k ústřednímu pavilonu Květné zahrady), správní<br />
41 Srov. zvl. NÁVRAT, V.: Vývoj choromyslnictví na Moravě a nový Zemský léčebný ústav císaře Františka Josefa I.<br />
v Kroměříži : Die Entwicklung des Irrenwesens in Mähren und die neue Kaiser Franz Josef I. Landes-Heilanstalt<br />
in Kremsier. Praha 1908; DONĚK, E.: Kroměřížská psychiatrická léčebna v průběhu devíti desetiletí. Kroměříž<br />
1999. – VYBÍRAL, J.: c. d., s. 45–58; ZATLOUKAL, P.: Příběhy, s. 520–534.<br />
42 Kostel na půdorysu řeckého kříže má 27 m vysokou dvojitou betonovou kopuli. Fresková výzdoba je dílem<br />
Jano Köhlera.
158 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
budova s velkorysým řešením interiérů vstupní haly i trojlodní dvorany a fantaskní, téměř<br />
chrámové průčelí márnice. U obou posledně jmenovaných tak architekt svůj pokus o „demokratizaci“<br />
završil, když zřetelně profánní obsah „sakralizoval“.<br />
Jedním z provádějících stavitelů kroměřížského ústavu byl Ladislav Mesenský st. (dalšími<br />
byli brněnský František Pawlu a zdejší Antonín Zajíček). Mesenského stavební firma<br />
začala některé gessnerovské motivy rozvádět u obytných domů, především u těch, které<br />
stavěl v tehdejší zadní části své takřka výhradní enklávy – v Kollárově ulici nebo jejím<br />
okolí. Od prvních řadových domů se štukovým dekorem (z let 1903–1906) 43 přechází totiž<br />
v druhé fázi ke kombinaci ornamentu s neomítanou cihelnou plochou (1910–1912). 44<br />
Vyvrcholení představuje vlastní koncový dům Mesenských, kde kombinace racionálního<br />
hmotového uspořádání u jednoho průčelí s romantismem průčelí druhého nalezla adekvátní<br />
obdobu ve výhradním užití neomítané „demokratické“ cihly s motivy arkýřů anglického<br />
typu bay-window. 45 Dům z roku 1911 však již byl nejspíše dílem jeho nejstaršího<br />
syna Ladislava Mesenského ml. (1882–1951), jemuž otec předal k 1. lednu 1911 stavební<br />
živnost. 46 Stavba má společné geometrizující barevné keramické akcenty se sousedním<br />
o rok starším rodinným domem Františky Rakovičové. 47 U něj zase Mesenský (ml.) volil<br />
formu jakési „slovanské cottage“, jako volný ohlas Jurkovičových Luhačovic a jejich<br />
pohádkové barevnosti. Patřičný rozhled mohly přitom mladému talentovanému staviteli<br />
poskytnout jak studia ve Vídni, několikaletá brněnská praxe, tak role stavbyvedoucího<br />
psychiatrické léčebny u někdejšího kolegy ze zemského stavebního úřadu Gessnera.<br />
Mesenský ml. byl stavitelem (a není vyloučeno, že také projektantem) rozlehlé přístavby<br />
chlapecké měšťanské školy Palackého z let 1912–1913. 48 Její symetrické, současně<br />
monumentální i ušlechtilé průčelí představuje zdejší nejvýraznější ohlas neoklasicistní<br />
vlny a „stylu 1910“.<br />
Paralelně s Kollárovou ulicí vyrůstala v těch letech také další zástavba řadových rodinných<br />
domů ústící do Velkého valu. Rovněž stavitelé František Mazáč (1874–1914) a Jan<br />
Slaměník vystavěli v letech 1912–1914 podstatnou část pravé strany Vrchlického ulice ve<br />
variacích na geometrickou modernu. 49<br />
Jako spíše sociologicky zajímavý ohlas někdejších aktivit Antonie Zierlové je možné<br />
chápat rozsáhlou činnost dvou zdejších stavebních podnikatelek z let kolem 1. světové<br />
43 Např. u domů Tomáše Hořavy (10/633), Karla Kadlece (12/628) nebo Františka Navrátila (14/629) z roku<br />
1903.<br />
44 Např. u domu Davida Kubíčka z roku 1908 (11/647).<br />
45 Kollárova 28/663.<br />
46 Ladislav Mesenský ml. (1882, Kroměříž – 1951, Kroměříž) studoval na německé reálce v Kroměříži a Vyšší<br />
průmyslové škole ve Vídni (1897–1901). Po maturitě získal zaměstnání u zemského stavebního ředitelství v Brně<br />
(1901–1907), kde složil stavitelské zkoušky a vrátil se do Kroměříže ve funkci stavbyvedoucího otcovy firmy při<br />
stavbě psychiatrické léčebny. Otcovu stavební firmu převzal 1. ledna roku 1911 a ve spolupráci se synem Ladislavem<br />
nejml. (1912–2008) ji vedli do roku 1950, kdy byla znárodněna. Oba byli v poválečných letech perzekvováni.<br />
Z vlastní produkce Mesenského ml. vyniká skupina obytných staveb na nároží ul. Svatopluka Čecha a Kollárovy:<br />
vila Františky Rakovičové (1910), vlastní obytný dům (1911) a protější vila Jana Holuba (1926–1927) ve stylovém<br />
rozpětí mezi folklórní inspirací, racionální modernou a art déco. Srov. MESENSKÝ, O.: Rodinná kronika;<br />
ZATLOUKAL, P.: Příběhy, s. 532.<br />
47 Svatopluka Čecha 21/659.<br />
48 Tovačovského 9/337.<br />
49 Mazáčovým dílem byl např. dům Alfreda Bermanna (6/701 z let 1912–1913), Slaměníkovým dům Julie<br />
Holzbachové (10/686 z roku 1914). Z dalších kroměřížských secesních stavitelů zmiňme Pavla Veselého a Jana<br />
Macháně.
ČLÁNKY A STUDIE PAVEL ZATLOUKAL KROMĚŘÍŽSKÁ ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ II<br />
159<br />
Jaroslav Kovář st.,<br />
Návrh na průčelí<br />
kavárny Corso, 1910.<br />
Muzeum umění<br />
Olomouc<br />
války: Emilie Plevová se této činnosti (zpočátku s chotěm Aloisem) věnovala v letech<br />
1908–1913. 50 Terezie Domorádová (1878–1936), která začala spekulacemi s pozemky,<br />
přešla v letech 1907–1919 – v poslední fázi s manželem Ladislavem (1874–1954) – rovněž<br />
k výstavbě mnoha rodinných domů. 51<br />
S Mesenského rodinným domem F. Rakovičové má z hlediska barevnosti leccos společného<br />
vila U Kovářů. 52 Pro svého příbuzného Hynka Kováře upravil v roce 1909 olomoucký<br />
stavitel Jaroslav Kovář st. (1883–1961) její průčelí na základě původního návrhu<br />
50 Stavěla ve Skopalíkově, Stoličkově, Albertově, Dvořákově a Purkyňově ulici. PEŘINKA, F.: Vlastivěda, s. 508,<br />
509, 514, 515, 541, 542, 632–635, 642.<br />
51 Stavěla rovněž ve Skopalíkově, Stoličkově a také Tomkově a Veleslavínově ulici. Tamtéž, s. 511, 598, 604, 632,<br />
634, 635, 642, 643, 655, 656, 658.<br />
52 Havlíčkova 42/1266.
160 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
kroměřížského zednického mistra Pavla Veselého. 53 Víceméně je dekoroval některými ze<br />
svých oblíbených a příznačných prvků, zejména kovových nadpraží.<br />
Nebyla to jeho jediná kroměřížská práce. V roce 1909 zakoupil Stanislav Semerád<br />
jeden z domů na Velkém náměstí a o rok později svěřil návrh přestavby včetně nového<br />
průčelí kavárny Corso Kovářovi. 54 Stavitel zde uplatnil řešení, které začal při přestavbách<br />
řady starých domů v Olomouci užívat po svém návratu ze Spojených států. Jeho základem<br />
se měla stát kompozice ve tvaru latinského kříže. V dolní části ji odlehčil velkými skleněnými<br />
plochami, s přibývajícím členěním jako by „narůstala“ vzhůru. Výrazná geometrizace<br />
dekoru (především keramický obklad, kovové a prosklené markýzy) měla být akcentována<br />
šperkům podobnými kovovými a skleněnými prvky (zejména třemi lucernami).<br />
Jako novum zde Kovář navrhoval velké, nečleněné a prosklené otvory kavárny v 1. patře.<br />
K přestavbě však došlo až v druhé polovině roku 1918. O čtyři roky dříve získala dům Semerádova<br />
sestra Božena Bejvlová, která přestavbu včetně nového návrhu objednala u Skibinského.<br />
Současně požádala o povolení zřídit zde „kinematografické divadlo“. V jasně<br />
geometricky definovaných polích se organické prvky – v protikladu ke Skibinského předchozí<br />
tvorbě – objevují tentokrát pouze v roli doplňků, takřka korálků. Návrh ovšem proti<br />
uskutečněné podobě svou hýřivou barevností upomínal na polohu pohádkové secese, kterou<br />
neměla ani zdánlivě racionální ukázněnost „odkouzlit“ za pomoci vtěsnání do geometrického<br />
rámce. Zabránila tomu jedna z podmínek obecní rady: Přílišná pestrost barev na<br />
nákresu bude ve skutečném provedení značně zmírněna.<br />
Jak přišel na nápad projektovat několik vil pro Kroměříž čerstvý absolvent české techniky<br />
v Praze Jiří Kroha (1883–1974), se již zřejmě nedozvíme. 55 V letech 1916–1918 tak<br />
vznikla série návrhů, u níž se mladý architekt, ovlivněný jak pražským kubismem, německým<br />
expresionismem, tak příkladem Jože Plečnika, propracovával ke svému osobitému<br />
projevu, nazvanému později kubofuturismem. 56 V recenzi na Krohovu instalaci v rámci<br />
výstavy Moderní umění se to pokusil shrnout Josef Čapek: Hmota je dynamicky členěna,<br />
vzbouřena a rozložena do pohybové plastiky. 57 Svojí tvůrčí energií rozpínáme architektonický<br />
prostor, charakterizoval to ve stejné době architekt. 58<br />
Relativně široké rozpětí škály modernistických projevů však nebylo v kroměřížské architektuře<br />
posledního předválečného desetiletí ani zdaleka jediné. Druhou složku zde<br />
(podobně jako jinde) představoval historizující revival – opět rozprostřený značně široce.<br />
Postupné vytlačování tvůrčí složky z arcibiskupské stavební kanceláře ve prospěch<br />
spíše organizační činnosti se po Merettově a Fürstenbergově smrti stalo zcela zjevným.<br />
53 Kovář pocházel ze staré stavitelské rodiny, studoval na brněnské reálce, na české průmyslové škole v Brně<br />
a v Praze. Po studiích prošel desetiletou praxí asistenta a projektanta v různých stavitelských kancelářích, mimořádný<br />
význam pro něj měl tříletý pobyt v New Yorku a v Chicagu (1905–1908). Až do roku 1915 pak pracoval<br />
jako asistent u stavitelské firmy Jana Hublíka v Olomouci.<br />
54 Velké nám. 7/38.<br />
55 Kroha vystudoval architekturu na Českém vysokém učení technickém v Praze (1911–1916), v letech 1925–<br />
1935 byl profesorem na fakultě architektury Vysoké školy technické v Brně.<br />
56 Vila J. L. (1916–1917), studie vily (1917), dům dentisty J. K. (1918), zahradní pavilon (1918), administrativní<br />
budova rolnického cukrovaru (1918). MACHARÁČKOVÁ, M. – CHATRNÝ, J.: Jiří Kroha (1893–1974) :<br />
Architekt – Malíř – Designer – Teoretik v proměnách umění 20. století. Brno 2007, s. 16, 388.<br />
57 ČAPEK, J.: Výstava Veraikon. Národní listy, 60, 1920, č. 85, s. 4, cit. podle MACHARÁČKOVÁ, M. – CHA-<br />
TRNÝ, J.: c. d., s. 388.<br />
58 KROHA, J.: O prostoru architektonickém a jeho mezích. Veraikon, 6, 1919–1920, s. 33–44, cit. podle MA-<br />
CHARÁČKOVÁ, M. – CHATRNÝ, J.: c. d., s. 425.
ČLÁNKY A STUDIE PAVEL ZATLOUKAL KROMĚŘÍŽSKÁ ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ II<br />
161<br />
Jiří Kroha, Návrh na vilu pro Kroměříž, 1917. Foto M. Mertová<br />
Úkoly větší a prestižnější povahy začaly být za Fürstenbergova nástupce Theodora Kohna<br />
(1845/1893–1904/1915) zadávány již výhradně externistům a tuto praxi převzali i další<br />
arcibiskupové. 59 A tak největší církevní stavební podnik v Kroměříži počátku století, rozlehlou<br />
novostavbu arcibiskupského gymnázia (1910–1914), nejen uskutečnil, ale s největší<br />
pravděpodobností také (zřejmě v součinnosti s arcibiskupským stavebním úřadem)<br />
navrhl Antonín Zajíček. Podle prvotních úvah měla být situována na úpatí Barbořiny<br />
s hřištěm v Květné zahradě. Z finančních důvodů však byla zvolena méně náročná, zato<br />
reprezentativnější varianta. Staveništěm se stal exponovaný prostor na místě půvabného<br />
barokního obydlí arcibiskupských úředníků z jedné strany a hradeb se zahradou ze strany<br />
druhé. 60 Na rozdíl od sousedního Lippertova semináře mohl nyní projektant obrátit<br />
hlavní průčelí do prostoru mezi zámek, Mlýnskou bránu a kostel sv. Mořice. Umožnilo<br />
mu to vytvoření náznaku čestného dvora. Stylově byla zvolena klasicizující neorenesance;<br />
ústředním motivem se stal osový rizalit opatřený vysokým pilastrovým řádem. Jak jeho<br />
atikový štít, tak boční strmé střešní nadstavby ve stylu francouzské renesance souvisely<br />
s pokusem uplatnit v prostoru mezi stávajícími historickými dominantami dominantu novou.<br />
Naježení převýšenými štíty a střechami však spíše představovalo urbanistický omyl,<br />
který původní vyváženou koncepci rozmělnil.<br />
Jiným příkladem uplatnění pozdní neorenesance je řadový rodinný dům Marie Conkové,<br />
choti tesařského mistra Josefa Conka, od stavitele Františka Mazáče z let 1907–1908. 61<br />
Silně představená římsa věžové partie umožnila uplatnění charakteristického motivu<br />
59 Připomeňme alespoň úpravu rotundy v Květné zahradě pro přírodovědné muzeum, kterou v roce 1900 navrhl<br />
brněnský architekt Germano Wanderley (1845–1904) nebo úpravy zámeckých interiérů a zřejmě i přístavbu<br />
portiku v nádvoří, jimiž Kohn po přelomu století pověřoval vídeňského architekta Rudolfa Krieghammera<br />
(1860–1939). TOGNER, M.: c. d., s. 69–70.<br />
60 Pilařova 3/3. ZUBER, R.: c. d., s. 16.<br />
61 Ul. Svatopluka Čecha 29/649.
162 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
české neorenesance, lunet se sgrafitovou výzdobou. O něco později, v letech 1910–1911,<br />
Conk (–1941) s Mazáčem zastavěli takřka celou přilehlou stranu téže ulice ve stylu pozdního<br />
historismu nebo secese. 62<br />
Historizující východiska ovlivňovala po přelomu století také většinu sakrálních staveb.<br />
Židovským svatyním se v moravském prostředí (ale také ve Vídni) věnoval zejména přerovský<br />
rodák Jakob Gartner (1861–1921). 63 Na místě zrušeného židovského hřbitova,<br />
a tedy na důstojném místě v čele Komenského náměstí ji navrhoval již Skibinský. Koncem<br />
téhož roku byl však projekt zadán Gartnerovi. 3. července roku 1910 mohla být novostavba<br />
slavnostně vysvěcena. Průčelí korunované dvěma věžemi a kupolí bývá považováno<br />
za kompoziční repliku kostela sv. Jana Křtitele. Gartner však i tentokrát zvolil svoje<br />
oblíbené schéma, které oproti svým o desetiletí starším chrámovým stavbám (v Opavě<br />
nebo v Olomouci) zjednodušil na akcent průčelní rozety a v detailu na střídmě užité románské<br />
tvarosloví, zatímco v interiéru užil i secesi. 64<br />
Stavitel synagogy Ladislav Mesenský st. uskutečnil svoji pravděpodobně poslední<br />
stavbu rovněž ve stylu historismu. Pozdní neobarok s luisézními motivy na průčelí Moravské<br />
agrární a průmyslové banky, z valné části novostavby z let 1910–1911, ilustruje<br />
společně s oběma sousedními domy od Skibinského podstatnou část stylového rozpětí<br />
posledního dvacetiletí habsburské monarchie. 65<br />
Autoři, jimž jsme věnovali pozornost, se sešli u tehdejšího největšího výstavního kroměřížského<br />
podniku Jubilejní hospodářsko-průmyslové výstavy roku 1908 v Květné zahradě.<br />
Vedle předsedy stavebního spolku Skibinského v něm zasedli Mesenský st., Mazáč, Veselý<br />
a arcibiskupský inženýr Jan Sprindrich. Výstava byla z větší části instalována v kolonádě<br />
uzavřené provizorně po celé délce, v rotundě a v pavilonech umístěných v parteru mezi<br />
nimi. Většina z nich měla nevalnou architektonickou úroveň. 66<br />
Architektonicky nevýrazná byla také první fáze výstavby městské Jubilejní nemocnice<br />
císaře Františka Josefa. Po soutěži z roku 1905, v níž uspěl Antonín Křivánek z Prahy, byl<br />
projekt svěřen rodákovi ze štěchovického předměstí, zemskému inženýrovi Josefu Florovi.<br />
Skupina několika objektů, kterou v letech 1908–1910 vystavěli Skibinský s Mazáčem, se<br />
však ani vzdáleně nedala srovnat s protějším Gessnerovým areálem. 67<br />
Když v letech 1907–1909 přikročila Správa regulace řeky Moravy k úpravě 6,5 km dlouhého<br />
úseku mezi kroměřížským a kvasickým jezem, zasáhla tak velmi výrazně rovněž do<br />
kroměřížského prostředí. Dřívější hlavní říční rameno bylo zasypáno a vedlejší rameno<br />
62 Autorskou výjimku zde představují secesní cottage Olgy Blažkové z roku 1911 (27/662) od Felixe Skibinského<br />
a vlastní dům Antonína Zajíčka z roku 1913 (43/700) s keramickými putti inspirovanými populární tvorbou<br />
Vídeňana Michaela Powolnyho. KARAFIÁTOVÁ, M.: Ulice Svatopluka Čecha v Kroměříži : Kultura bydlení<br />
elit kroměřížské společnosti. Diplomová práce, Ostravská <strong>univerzita</strong> v Ostravě. Ostrava 2011.<br />
63 Gartner byl absolventem vídeňské Akademie výtvarných umění (1886–1888, Karl von Hasenauer), žil ve<br />
Vídni, ale často projektoval jak sakrální, tak obytné stavby pro Moravu a Slezsko.<br />
64 Synagoga byla v roce 1942 vyhozena do vzduchu. KLENOVSKÝ, J.: Židovské památky Kroměříže. Brno –<br />
Kroměříž 1996, s. 32; PETR P.: Historie budování nové kroměřížské synagogy. In: Týž (ed.): Židé a Morava :<br />
Sborník příspěvků přednesených na konferenci konané 10. listopadu 1999 v Muzeu Kroměřížska. Kroměříž 2000,<br />
s. 57–69; KLENOVSKÝ, J.: Židovské památky Zlínského kraje. Zlín 2010, s. 49–52.<br />
65 Velké nám. 15/35.<br />
66 ORDELT, R. – LORENZ, G.: Obraz a konečný výsledek jubilejní všeobecné hospodářsko-průmyslové výstavy<br />
roku 1908 v Kroměříži pod protektorátem Jeho cís. a král. výsosti arcivévody Františka Ferdinanda. Kroměříž<br />
1908.<br />
67 Architektonický obzor, 7, 1908, s. 45, 47, 49, 51, tab. 54, 55; PEŘINKA, F.: Vlastivěda, s. 139.
ČLÁNKY A STUDIE PAVEL ZATLOUKAL KROMĚŘÍŽSKÁ ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ II<br />
163<br />
prohloubeno a rozšířeno. Čtvrť Bělidla přestala být ostrovem, k Podzámecké zahradě přibyla<br />
další nemalá část. Regulace Moravy však současně vyvolala nezamýšlené důsledky,<br />
zejména vysychání Mlýnského náhonu spojené s výrazným poklesem hladiny spodní vody,<br />
které dlouhodobě nepříznivě ovlivnily vodní poměry právě v Podzámecké zahradě – podobně<br />
jako narušila regulace Vltavy z let 1893–1894 vodní poměry ve veltruském parku.<br />
Práce řídil zemský inženýr Gustav Madlmayr (1877–1945), rodák z nedaleké Bystřice pod<br />
Hostýnem. V rámci regulace řeky byly také rozebrány oba staré mosty; nový obloukový<br />
ocelový most provedla podle Madlmayrova návrhu místní firma Jana Nečase. 68<br />
V souvislosti s regulací Moravy vyrostl na protějším novém nábřeží pozoruhodný,<br />
byť komorní areál sportovního klubu Haná. Není přitom vyloučeno, že návrh hlavního<br />
objektu mohl Gustav konzultovat se svým mladším bratrem Klaudiem Madlmayrem<br />
(1881–1963). 69 Malebná stavba klubovního pavilonu (1909–1910) se schodišti a terasami<br />
byla ohlasem pololidového stavitelství rakouského biedermeieru, jednoho z nosných<br />
inspiračních proudů vídeňské a šířeji i německé architektury posledního předválečného<br />
deseti letí. 70<br />
Zusammenfassung<br />
Die Architektur in Kremsier im 19. Jahrhunderts. II. Teil<br />
Pavel Zatloukal<br />
In der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts nimmt in der Architektur von Kremsier allmählich der<br />
bislang dominierende Einfluss des Erzbistums ab. Dessen ungeachtet entstanden hier wichtige Werke,<br />
sowie vom Wiener Architekten Josef Erwin von Lippert, als auch vom erzbischöflichen Architekten<br />
Gustav Meretta, im ersten Fall im Rundbogenstil, im zweiten im Neurenaissancestil. Für den Späthistorismus<br />
und die Jugendstil war die Architektenfamilie Mesenský (Ladislav der Ä. u. der J.) von<br />
grundlegender Bedeutung, wie auch der Architekt polnischer Herkunft Felix Skibinský, der hier die<br />
Schöpfungen des Krakauer Architekten Teodor M. Talowski im Geiste des romanischen art noveau interpretiert<br />
hat. Zum bedeutendsten Jugendstilwerk wurde das umfangreiche Areal der Kaiser Franz<br />
Josef I. Landes-Heilanstalt. Durch dieses Werk versuchte sein Schöpfer aus Mähren Hubert Gessner<br />
einen Dialog einerseits mit dem anliegenden Lust-Garten, vor allem aber mit einem ähnlichen Werk<br />
in Wien-Steinhof von seinem Lehrer an der Wiener Akademie Otto Wagner zu führen.<br />
68 S regulací Moravy souvisela také dílčí soutěž na regulační plán Bělidel. Jak bývalo zvykem, byla v roce 1915<br />
vypsaná pouze pro „odborníky slovanské národnosti“ a byla obeslána sedmi návrhy; plán mohl být naplňován<br />
až po válce. V porotě zasedl Karel Hugo Kepka, 1. cenu získal Otakar Polák z Loun, dvě 2. ceny dvojice Karel Pecánek<br />
– Josef Peňáz a Bohumil Hübschmann, pochvalné uznání Viktorin Šulc, dále se zúčastnili Rudolf Stockar,<br />
Jaroslav Kovář st. ad. Architektonický obzor, 8, 1914, s. 95; 14, 1915, s. 24, 48; 17, 1918, s. 20–22, 29; HORÁČ-<br />
KOVÁ, M.: Architektura střední Moravy 1918–1945 : Přerov, Kroměříž, Bystřice pod Hostýnem, Holešov, Kojetín.<br />
Diplomová práce, Univerzita Palackého Olomouc. Olomouc 2004, s. 76.<br />
69 Klaudius Madlmayr byl absolventem průmyslové školy v Brně, vídeňské techniky a Akademie výtvarných<br />
umění (1904–1908). Byl žákem a později i spolupracovníkem „objevitele“ středoevropského baroka Friedricha<br />
Ohmanna. Po skončení studií praktikoval ve Vídni a v letech 1912–1914 působil v Istrii (zde se mohl seznámit<br />
s L. Mesenským st., který tam trávíval zimní měsíce).<br />
70 Chropyňská 5/1923. V roce 1913 doplnil Gustav Madlmayr areál o budovu převlékárny loděnice „Gustinky“.<br />
O desetiletí později přistavěl pánskou šatnu s tzv. pražírnou v charakteristické podobě neomítané cihly Ladislav<br />
Mesenský ml. KRAŤOCH, J. (ed.): Kroměříž, město a okolí : Národohospodářská propagace ČSR. Brno 1932,<br />
s. 151.
164<br />
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
ČLÁNKY A STUDIE<br />
„Zwischen zentraler Reformbestrebung<br />
und lokaler Reformanpassung“<br />
Die Gestaltung der „Polizey“ in Brünn<br />
zur Zeit des Kaisers Leopold II. (1790–1792)<br />
MICHAL CHVOJKA<br />
Chvojka, Michal: „Zwischen zentraler Reformbestrebung und lokaler Reformanpassung.“<br />
The Creation of „Polizey“ in Brno during the Reign of the Emperor Leopold II (1790–1792)<br />
This study focuses on the application of the Leopold-Sonnenfels model of the Habspurg police<br />
administration in Brno, the capital of the Moravia-Silesia province at the beginning of<br />
the 1790s. The author presents the reasons why this reform remained in the forementioned<br />
province just a mere attempt and the preceding Joseph-Pergen model remained in practice<br />
during the whole period being observed.<br />
Key words Leopold II * Administration * Police * Johann Anton Pergen * Joseph von Sonnenfels<br />
Contact Univerzita sv. Cyrila a Metoděje v Trnavě, chvojkam@yahoo.de<br />
I. Einführung<br />
Der Kaiser Leopold II. 1 kann mit Recht als letzter Habsburger „aufgeklärter“ Absolutist<br />
bezeichnet werden. Bereits in seiner Position des Herrschers in Florenz, wo er sich Pietro<br />
Leopoldo, Granduca di Toscana nennen ließ, hatte er seine wirtschaftliche, administrative<br />
und politische Reformtätigkeit nach den aufklärerischen und naturrechtlichen Prinzipien<br />
geleitet. Er ließ zahlreiche toskanische Binnenzölle und Steuern mit einheitlichem<br />
Einfuhr-, Transport- und Ausfuhrzoll ersetzen und stärkte die ländliche Agrarwirtschaft<br />
durch die Freigabe des Getreidehandels im Sinne der physiokratischen Theorie. Außerdem<br />
beseitigte er die Zünfte und die verhaßte Landpacht und sicherte den Grundbesitz<br />
der Bauer in Form einer erblichen Pacht. Im Rahmen einer Kommunalreform wurden die<br />
Aufgaben und Befugnisse der Kommunen und ihrer Repräsentanten erweitert, indem bereits<br />
die kleinsten Landbesitzer zum Consiglio Generale (Generalrat), die größeren wiederum<br />
zum Magistrato (Magistrat) wählbar waren. In einigen Kommunen durften sogar<br />
die Frauen mit Hilfe eines Vertreters das passive Wahlrecht ausüben. In seinen Kriminalgesetzen<br />
vom November 1786 wurde das Strafprozessrecht rechtsstaatlich umgestaltet<br />
und mit dem Konstitutionsentwurf vom Jahre 1787 beabsichtige der Großfürst Pietro<br />
1 Zu Seiner Regierungszeit und Reformen siehe z.B. WANDRUSZKA, A.: Leopold II. : Erzherzog von Österreich,<br />
Großherzog von Toskana, König von Ungarn und Böhmen, Römischer Kaiser, 1–2. Wien 1963–1965;<br />
PEHAM, Helga: Leopold II. : Herrscher mit weiser Hand. Graz – Wien – Köln 1987; WALTER, Friedrich: Die<br />
Österreichische Zentralverwaltung, 2/4: Die Zeit Josephs II. und Leopolds II. 1780–1792. Wien 1950, S. 154–190<br />
oder (hinsichtlich der tschechischen Geschichte und mit weiterführender Literatur) BĚLINA, P. – KAŠE, J. –<br />
KUČERA, J. P.: Velké dějiny zemí Koruny české, 10 (1740–1792). Praha – Litomyšl 2001, S. 126–131.
ČLÁNKY A STUDIE MICHAL CHVOJKA Zwischen zentraler Reformbestrebung…<br />
165<br />
Leopoldo nicht nur den naturrechtlich legitimierten Menschen- und Bürgerrechten Geltung<br />
zu verschaffen, sondern einer konstitutionellen Monarchie mit beschränkter Mitregierung<br />
des Volkes den Weg zu bahnen. 2 Wie allerdings Gerda Graf fundiert ausführte,<br />
war dieser Entwurf von einer beträchtlichen Spannung zwischen einem tradierten absolutistischen<br />
und dem Konstitutionalismus des 19. Jahrhunderts zuneigenden Konzept<br />
geprägt. Die Formulierung der Verfassung erfolgte ausschließlich aus der Perspektive<br />
des Großherzogs, wobei z. B. die Bindung der Exekutive an das Gesetz gar nicht erwähnt<br />
wurde und jedes neue Gesetz nur im Rahmen eines Konsensus zwischen Pietro Leopoldo<br />
und der Generalversammlung zustande kommen konnte. 3<br />
Nach dem Tod seines Bruders und Kaisers Joseph II. zog Pietro Leopoldo als dessen<br />
Nachfolger und römischer Kaiser nach Wien ein. Vertretbarerweise hatte er die Loyalität<br />
des vierten Standes durch Reformen zu gewinnen getrachtet und gegenüber Frankreich<br />
grundsätzlich einen eher defensiven Kurs verfolgt, um nicht nach der Schlichtung der<br />
türkischen Frage in einen neuen Krieg verwickelt zu werden. 4<br />
II. Die Schwungkraft des reformierten josephinisch-Pergen’schen Polizeisystems<br />
Zu Beginn der Herrschaft Leopolds II. bewegte sich das mährisch-schlesische Polizeiund<br />
Sicherheitswesen zuerst in den durch die Polizeireorganisierung von 1789 festgesetzten<br />
Gleisen 5 . Danach waren die seit der ersten josephinischen Polizeireform im Jahre<br />
1785 ursprünglich den neuerrichteten Polizeidirektionen in Brünn und Troppau 6 angehörenden<br />
Gegenstände wiederholt unterteilt. Die sog. Angelegenheiten der publico-politica<br />
wie die Wohlfeilheit 7 , Beleuchtung, Pflasterung, Vorschriften für die Bauart usw. sollten<br />
einzig und allein von dem Stadtmagistrat in Brünn bzw. Troppau besorgt werden. Die<br />
beiden Polizeidirektoren hatten sich hingegen mit den Polizei- und Sicherheitsgeschäften<br />
„im engsten Verstande“ zu befassen, d.h. mit der ununterbrochenen Aufsicht über<br />
die Sicherheit der Einwohner und ihres Vermögens und den „dahin einschlagenden<br />
Gegenständen“. 8 Die Polizeiwache wurde wieder dem Polizeidirektor unterstellt, musste<br />
aber dem Magistrat in allen erforderlichen Fällen Assistenz leisten. 9 Das Anzeigwesen<br />
2 Siehe SCHLOSSER, H.: Verfassungs- und Rechtsreformen des aufgeklärten Habsburgers Granduca Pietro<br />
Leopoldo di Toscana im 18. Jahrhundert. In: Hadding, W. (Hg.): Festgabe Zivilrechtslehrer 1934/1935. Berlin<br />
– New York 1999, S. 565–570; GRAF, G.: Der Verfassungsentwurf aus dem Jahr 1787 des Granduca Pietro<br />
Leopoldo di Toscana. Berlin 1998, insbesondere S. 191–259.<br />
3 GRAF, G.: op. cit., S. 298–299.<br />
4 REINALTER, H.: Aufgeklärter Absolutismus und Revolution : Zur Geschichte des Jakobinertums und der<br />
frühdemokratischen Bestrebungen in der Habsburgermonarchie. Wien – Köln – Graz 1980, S. 147; siehe auch<br />
WANGERMANN, E.: Von Joseph II. zu den Jakobinerprozessen. Wien – Frankfurt – Zürich 1966, S. 127–130.<br />
5 Vgl. BENNA, A.-H.: Die Polizeihofstelle : Ein Beitrag zur Geschichte der Oesterreichischen Zentralverwaltung.<br />
Dissertation, Universität Wien. Wien 1942, S. 114–120; GEBHARDT, H.: Die Grazer Polizei : Ein Beitrag zur<br />
Geschichte des österreichischen Sicherheitswesens im aufgeklärten Absolutismus und im Vormärz. Graz 1992,<br />
S. 71–78.<br />
6 Siehe Mährisches Landesarchiv Brno (in Hinkunft MZA Brno), B 95 Mährisch-schlesisches Gubernium –<br />
Präsidium (in Hinkunft MSGP), Kt. (in Hinkunft Kt.) 219, Protokoll über die Übergabe der Polizeiangelegenheiten<br />
an neue Polizeidirektoren, 18. 10. 1785.<br />
7 Es handelte sich um eine Kompetenz, über die relevante Höhe der Preise zu wachen und diese möglichst stabil<br />
und günstig zu halten.<br />
8 MZA Brno, MSGP, Kt. 218, Ugarte an Pergen, 17. 12. 1789.<br />
9 GEBHARDT, H.: op. cit., S. 74.
166 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
blieb nach wie vor die Spitzenangelegenheit der Polizeidirektionen, wobei die Parteien<br />
in der Stadt ihre Meldungen nicht direkt an die Polizeibehörde zu richten, sondern dieselben<br />
durch die Viertelmeister zukommen zu lassen hatten, weil es offenbar zum Besten<br />
des Dienstes ist, wenn […] Viertelmeister von allem, was in ihrem Viertel vorgehet, genau<br />
unterrichtet werden. 10 Von großer Wichtigkeit war auch der Umstand, dass in den kleinen<br />
Städten und auf dem Lande ebenfalls nebenberufliche Bezirksaufseher bestellt waren<br />
und insbesondere über die Meldepflicht zu wachen hatten. 11 Die Polizeireform von 1789<br />
brachte zwar die Unterordnung der Polizei in den Ländern unter Staatsminister Johann<br />
Anton Pergen in Wien mit sich, wobei die dortigen Gouverneure ihre Berichte in Polizeiangelegenheiten<br />
nicht mehr an die Hofkanzlei, sondern an ihn selbst zu richten hatten.<br />
In dieser Hinsicht können wir mit Paul B. Bernard jedenfalls argumentieren, dies ließe<br />
vielmehr auf die Möglichkeit einer zentralen Kontrolle als auf die Herausbildung einer<br />
selbständigen Polizei schließen, indem die Polizeiangelegenheiten zwischen Polizeidirektionen<br />
und Magistrate unterteilt blieben und Pergen nicht direkt die Entscheidungen<br />
der Länderchefs zu beeinflussen vermochte. 12 Die zentralen Polizeiagenden blieben allerdings<br />
nach wie vor unter der Leitung des Staatsministers Pergen und dessen neu errichteten<br />
Polizeibüros 13 in Wien, obwohl das Hofdekret Mitte Mai 1790 die Versetzung Pergens<br />
in den Ruhestand wegen seiner verlorenen Sehkraft angekündigt hatte. 14<br />
III. Alte Probleme, provisorische Lösungen<br />
Die Probleme schienen allerdings dieselbe zu sein, wobei es nicht vorrangig um die Finanzierung<br />
des neuen Polizeipersonals in den Munizipalstädten, 15 sondern vielmehr um<br />
die Erweiterung der Kompetenzen der Polizeidirektionen und um die Kontrolle der in die<br />
Provinzhauptstadt ein- und von dort weggehenden Fremden ging.<br />
In seinem Bericht vom 17. April 1790 deutete der Brünner Polizeidirektor Johann Nepomuk<br />
Okacz darauf hin, dass sowohl die Geschäfte infolge der Teilung der Polizeiangelegenheiten,<br />
als auch der Korrespondenzgang zwischen dem Landespräsidium, der Polizeidirektion<br />
und dem Magistrat nur beschwerlich und untunlich besorgt werden könnten.<br />
Der Magistrat sollte arbeiten, und kann nicht, ich [Okacz – Anmerkung des Verfassers]<br />
hingegen, der ich die erforderliche Leute, Kräfte, und vielleicht auch Fähigkeit hiezu hätte,<br />
10 Ebenda.<br />
11 GEBHARDT, H.: op. cit., S. 75.<br />
12 BERNARD, P. P.: From the Enlightenment to the Police State : The Public Life of Johann Anton Pergen. Urbana<br />
– Chicago 1991, S. 158 f., 162–167.<br />
13 Vgl. BENNA, A.-H.: op. cit., S. 120.<br />
14 MZA Brno, MSGP, Kt. 219, Hofdekret an Ugarte vom 17. 5. 1790 und Kt. 218, Pergen an Ugarte, 2. 7. 1790.<br />
15 An dieser Stelle sei die ausnahmsweise Forderung des Magistrats in Auspitz (Hustopeče) erwähnt, die neu<br />
aufzustellenden Bezirksaufseher aus den Gemeindegeldern zu besolden, weil in der Stadt Auspitz die Bürgerschaft<br />
entweder aus Gewerbsleuten, oder Wirtschaftspflegern bestand und es für schwierig gehalten wurde, jemanden<br />
zu finden, der die Aufsicht ohne einen bestimmten und sicheren Lohn über sich nähme, ohne in seinem<br />
Gewerbe oder Wirtschaft merklich gehindert zu werden. Das m.-s. Landesgubernium wies diese Eingabe mit<br />
dem Hinweis auf die Einheitlichkeit im ganzen Lande sowie damit zurück, die Stadt nach der Größe und Häuseranzahl<br />
in 4 oder 5 Bezirke einteilen und die Polizeiaufgaben folglich leichter besorgen zu können. Vgl. MZA<br />
Brno, MSGP, Kt. 218, Brünner Kreisamt an Ugarte, 20. 2. 1790 und Gubernialschreiben an das Brünner Kreisamt<br />
vom 24. 2. 1790.
ČLÁNKY A STUDIE MICHAL CHVOJKA Zwischen zentraler Reformbestrebung…<br />
167<br />
wollte, wünschte, und könnte arbeiten, und darf nicht. 16 Mit einer derart brennenden Wortauswahl<br />
führte Okacz seinen Wunsch aus, im Staatsdienst aktiver und „entsprechender“<br />
zu wirken. Nach seinen Vorstellungen dürfte entweder sein Wirkungskreis um mehrere<br />
öffentliche und Polizeigeschäfte erweitert oder er selbst in „engere“ Verbindung mit<br />
der Landesstelle gesetzt werden, um dort seinen Vortrag halten und alle Kollisionen an<br />
Ort und Stelle beheben zu können. 17 Auch wenn die Antwort des Gouverneurs nicht in<br />
den Akten vorzufinden war, bekommt man durch die Differenzen des Polizeidirektors<br />
und Landeschefs in Bezug auf die Ergreifung der Verbrecher zu sehen, welche amtliche<br />
Kollisionen Okacz im Sinne hatte. Der Brünner Polizeidirektor war der Ansicht, dass<br />
die Polizei ohne Rücksicht auf die Jurisdiktion auf jeden Verbrecher greifen [könnte –<br />
Anmerkung des Verfassers M.Ch.], weil erst durch eine vorläufige Untersuchung die Art<br />
des Verbrechens entschieden werden würde. 18 Er stützte seine Argumente sowohl auf die<br />
kaiserliche Zirkularverordnung vom Mai 1787, wonach die Kriminalverbrecher an der<br />
Stelle ihrer Entdeckung ebenfalls zu untersuchen, abzuurteilen und zu bestrafen waren,<br />
als auch auf die praktischen Vollziehungsgründe. Die Jurisdiktion des Brünner Magistrates<br />
erstreckte sich nämlich nur auf die Stadt Brünn und die Vorstädte Beckengasse, Kröna<br />
und Mühlgraben sowie auf einen Teil der Neugasse. Die übrigen Vorstädte gehörten wiederum<br />
unter die Jurisdiktion der Herrschaften in Karthaus, Rzeczkowitz, Blaschowitz,<br />
Kommenda-Kreutzhof, Posorzitz und Kritschow. Würde nun ein Polizei- oder politischer<br />
Verbrecher z.B. auf dem St. Annagrund, oder auf der Vorstadtgasse Neustift betreten, so<br />
müßte selber im ersten Falle nach Blaczowitz, 3½ Stund weit bey trockener Witterung, und<br />
im 2 ten Falle nach Posorzitz, 2 Stunden weit von hier [Brünn – Anmerkung des Verfassers]<br />
zur Untersuchung geschickt werden. 19 Es lag nahe, dass die Polizeiwache wegen geringer<br />
Anzahl, mangelnder Extrabelohnung und Abnutzung der systemmäßigen und auf acht<br />
Monate berechneten Bekleidung nicht im Stande war, solche Ritte durchzuführen. 20 Der<br />
mährisch-schlesische Landeschef Graf Alois Ugarte vertrat wiederum eindeutig die Meinung,<br />
dass, da die Polizeidirektion auf keine Art und Weise in fremde Jurisdiktion einzugreifen<br />
und alle Unternehmungen nur mit Genehmigung des Gouverneurs durchzuführen<br />
hätte, die Brünner Polizeibehörde keineswegs die politischen Verbrecher arretieren<br />
könnte. Darüber hinaus ermahnte er den Polizeidirektor Okacz, zwischen den Kriminalverbrechen<br />
und Polizeiübertretungen genau zu unterscheiden. Denn nur die Letzteren<br />
hätten augenblicklich bestraft zu werden und konnten ohne Rücksicht auf jeweilige Jurisdiktion<br />
an den Magistrat ausgeliefert werden. 21<br />
In Bezug auf die mit der allgemeinen Sicherheit zusammenhängenden Kontrolle der<br />
Fremden gab es in dem eingeführten Polizeisystem in Brünn wesentliche Defizite. Die<br />
Fremdenaufsicht stützte sich neben dem Anzeigwesen auf die sog. Torrapporte, i.e. die<br />
stichwortartigen schriftlichen Meldungen von den Stadttoren über die herein- und hinausfahrenden<br />
Personen hinsichtlich ihres Namens, Berufs, Aufenthalts etc. für die Polizeidirektion.<br />
Wegen der düsteren finanziellen Situation war man allerdings nicht in<br />
16 Ebenda, Promemoria Okaczs vom 17. 4. 1790.<br />
17 Ebenda.<br />
18 Ebenda, Kt. 219, Okacz an Ugarte, 21. 6. 1790.<br />
19 Ebenda.<br />
20 Ebenda.<br />
21 Ebenda, Kt. 219, Gubernialschreiben an Okacz vom 28. 6. 1790.
168 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
der Lage, die Tore mit der Polizeiwachmannschaft zu besetzen und die eigentlich dafür<br />
zuständigen sog. Torschreiber 22 hatten den Erwartungen aufgrund niedriger Belohnung<br />
und weiterer Beschäftigung nicht Genüge geleistet. 23 Darüber hinaus konnten die Gemeinen<br />
(Halbinvaliden) der Polizeiwache meistens nicht schreiben, so dass es sogar an dieser<br />
Grundvoraussetzung dafür mangelte. Der Brünner Polizeidirektor Okacz hoffte die<br />
einfachste, kürzeste, verläßlichste und unkostspielige Lösung darin gefunden zu haben,<br />
wenn sich das hierortige [Brünner – Anmerkung des Verfassers] hohe General militar Kommando<br />
zur […] Handhabung der allgemeinen Sicherheit sowohl des Staates überhaupt als<br />
der Provinz insbesondere bewogen finden laßen möge, denen an den Thören wachhabenden<br />
Unterofficieren, welche ohnehin jeden Fremden befragen, aufzutragen, jeden herein und<br />
hinausfahrenden (: die spaziren fahrende hierortigen Herrschaften und bekannte ansehnliche<br />
Inwohner ausgenommen :) nach dem […] Thorrapport […] zu befragen, und die kurz<br />
gefaßten Rubriken anzufühlen. 24 Trotz der Befürwortung des Landeschefs Ugarte und des<br />
Anerbietens von Seite der Polizeidirektion, die Torwachen mit den gedruckten Torzetteln<br />
zu versehen und diese jeden Tag morgen früh abzuholen, erntete dieser Antrag keinen Erfolg.<br />
Die Brünner Militärbehörde wies es höflich mit dem Argument zurück, es sei nicht<br />
in der Vorschrift des Militärdienstreglements beinhaltet und sohin damit unvereinbarlich<br />
gewesen. 25<br />
Die Fremdenüberwachung und die Exklusion verdächtiger Leute gehörten zu den<br />
hochwichtigen Aufgaben der Polizei, welche durch die revolutionären Vorgänge in Frankreich<br />
und durch die bis Juli 1790 ungelösten Beziehungen mit Preußen logischerweise<br />
an Bedeutung und Effizienzsteigerungsbedarf gewannen. In diese Richtung zielten die<br />
Anordnungen Pergen’s sowohl über die Ergreifung und Auslieferung der Vagabunden an<br />
die Provinzialmilitärbehörden als auch über die Landesverweisung von solchen fremden –<br />
insbesondere französischen – Untertanen, die sich mit keinem Geschäft oder Gewerbe<br />
in der Habsburgermonarchie ausweisen konnten. 26 Auch wenn die Polizei in den Habsburger<br />
Provinzen angewiesen worden war, keinem Fremden und vorzüglich den polnischen<br />
und französischen Passbewerbern einen Reisepass nach Ungarn auszustellen bzw.<br />
zu vidieren, ohne die Person genau untersucht zu haben, 27 hatten die Polizeidirektionen<br />
in Brünn und Troppau ihre „verdoppelte“ Aufmerksamkeit auf das Tun und Lassen der<br />
Fremden zu richten und im Falle einer Entdeckung der französischen Emissäre solche<br />
sicher festzuhalten und der Staatskanzlei in Wien anzuzeigen. 28 Einen administrativen<br />
Behelf zur Fremdenkontrolle sollten auch die sog. Grenztabellen 29 liefern, welche von<br />
22 Siehe MZA Brno, B 14 Mährische Statthalterei – ältere, Kt. 2438, Instruktion für die Torschreiber vom 18. 1.<br />
1787.<br />
23 MZA Brno, MSGP, Kt. 218, Okacz an Ugarte, 21. 2. 1790.<br />
24 Ebenda.<br />
25 Ebenda. Siehe auch Gubernialschreiben an den kommandierenden General Feldzeugmeister Grafen v. Botta<br />
vom 23. 2. 1790 und dessen Antwort vom 27. 2. 1790.<br />
26 Ebenda, Kt. 219, Pergen an Ugarte, 18. 1. 1790 und 27. 11. 1790.<br />
27 Ebenda, Pergen an Ugarte, 27. 11. 1790.<br />
28 Ebenda, Kt. 219, Gubernialschreiben an Okacz und Herbel vom 8. 11. 1790 und 26. 12. 1790.<br />
29 Es handelt sich um ein einfaches Formular (siehe Anhang), wo man außer Datum und Namen des einkommenden<br />
Fremden ebenfalls seinen Beruf, eventuelle Mitreisenden, Reisemotive, Typ des Reiseausweises sowie<br />
die Angaben über den Abkunftsort und Reiseziel. So wurde z.B. der Kaufmann Johann David Ehrenberg von<br />
Habelschwerdt in der Graftschaft Glatz in Preußisch-Schlesien mit seinem Sohn David an der österreichischen
ČLÁNKY A STUDIE MICHAL CHVOJKA Zwischen zentraler Reformbestrebung…<br />
169<br />
den Mautbeamten aus den Grenzstationen der Habsburger Provinzen durch die Bankaladministrationen<br />
30 als ihre übergeordnete Behörden an die Polizeidirektionen 31 regelmäßig<br />
einzusenden waren. Um dem anfänglichen Tabellenmangel zu steuern, erließ Graf<br />
Pergen die Anordnung, dass sie in den Hauptstädten der Provinz nach dem Bedarf der<br />
Grenzbehörden (sog. Grenzmaut) in Druck gelegt und den zuständigen Bankaladministrationen<br />
zugeschickt werden sollten. 32 Die Kreisämter hatten wiederum alle 14 Tage die<br />
Verzeichnisse der Fremden an das Landesgubernium in Brünn einzusenden. 33<br />
IV. Anfänge der leopoldinischen Reform<br />
Der neue Kaiser Leopold II., gehindert durch vielfältige Einsprüche gegen das josephinische<br />
Reformwerk sowie durch die brennenden innen- und außenpolitischen Aufgaben, 34<br />
wandte sein Augenmerk erst Anfang 1791 dem Polizeiwesen richtig zu. In Bezug auf<br />
Mähren war insbesondere die Verbesserung des Gefängniswesens im Rahmen der Milderung<br />
der josephinischen Gesetzgebung von Bedeutung, insbesondere mit Hinblick auf die<br />
Aufhebung drakonischer Dunkelarreste (Temnitzen) für die lebenslänglichen Häftlinge<br />
in der Festung Spielberg. Trotz Einsprüchen von Pergen, der den Verlust der Polizeiautonomie<br />
befürchtete, wurden die wegen (angeblicher) Spionage rechtswidrig verurteilten<br />
Buchhändler Georg F. Wucherer und Josepha Willias freigelassen, wobei Pergen den<br />
Schadenersatz für die Letztere nicht als Entschädigung für getanes Unrecht, sondern als<br />
eine Gnadengabe des Kaisers interpretierte. 35 In der Folge erließ Leopold II. auf Anregung<br />
der Obersten Justizstelle die Resolution, daß den Polizeybeamten eine nachdrückliche<br />
Warnung gegeben werde, den Arrestanten, besonders wenn sie nur verwahrungsweise<br />
angehalten sind, mit aller möglichen Schonung und Menschenliebe zu begegnen. 36 Ende<br />
Februar 1791 veröffentlichte dann Leopold II. seine erste Instruktion über das Polizeiverfahren,<br />
wonach ein Appelations- und Regierungsrat alle drei Monate die Behandlung der<br />
Arrestanten im Polizeihaus kontrollieren sollte. Die Kaptur, Anhaltung und Verschaffung<br />
ins Polizeihaus konnte zwar auf dermaligem Fuß verbleiben, die ganze Prozedur wurde<br />
allerdings dahin abgeändert, dass die verhaftete Person lediglich drei Tage ohne Anzeige<br />
(schlesischen) Grenzstation Zuckmantel (Zlaté Hory) am 13. Februar 1790 während seiner Geschäftsreise<br />
aus Ungarn nach Breslau mit dem am 1. Februar 1790 in Wien ausgestellten niederösterreichischen Regierungspass<br />
amtlich vermerkt. Vgl. MZA Brno, MSGP, Kt. 218, fol. 32 (die betreffende Grenztabelle).<br />
30 Die Behörde, die für das Eintreiben von Steuern und Zöllen zuständig war.<br />
31 Die Grenztabellen wurden zuerst alle 8 Tage von der Bankaladministration in Brünn auschließlich an den<br />
dortigen Polizeidirektor Okacz eingesandt, so dass der Polizeidirektor Herbel in Troppau bis Juli 1790 keine<br />
in seine Hände bekommen haben sollte (!) Nach seiner gerechtfertigten Intervention änderte das Gubernium<br />
das Verfahren insoweit, als die auf Schlesien und dortige Grenzen Bezug nehmenden Grenztabellen von Okacz<br />
kurzer Hand an den Troppauer Polizeidirektor einzusenden waren. Siehe MZA Brno, MSGP, Kt. 218, Herbel an<br />
Ugarte vom 20. 7. 1790 und Gubernialschreiben an Herbel vom 24. 7. 1790.<br />
32 Ebenda, Kt. 219, Gubernialschreiben an Pergen, 27. 1. 1790 und Pergen an Ugarte, 3. 2. 1790.<br />
33 Ebenda, Gubernialschreiben an Znaimer Kreisamt vom 31. 12. 1790.<br />
34 Z. B. die Aufhebung der josephinischen Grundsteuer- und Urbarialgesetze, die Einberufung der Landtage<br />
in den tschechischen und österreichischen Erbländern (Böhmen, Mähren, Schlesien, Österreich ob der Enns,<br />
Steiermark, Kärnten, Krain, Görz, Tirol und Vorderösterreich), die Lösung der türkischen Frage in Bezug auf<br />
den beabsichtigten Friedensschluss oder die Regelung der österreichisch-preußischen Beziehungen.<br />
35 PEHAM, H.: op. cit., S. 252; WANGERMANN, E.: op. cit., S. 106 f.<br />
36 WANGERMANN, E.: op. cit., S. 107.
170 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
bei der Behörde angehalten, danach aber unbedingt einer Untersuchung unter Anwesenheit<br />
eines „Justizmannes“ eingeleitet werden sollte. 37 Nachdem es dem Grafen Pergen<br />
nicht gelungen war, diese Veränderungen wegzuwenden und das josephinische System<br />
der von der Justiz autonomen Polizei aufrechtzuerhalten, legte er Anfang März 1791 dem<br />
Kaiser sein Kündigungsgesuch in die Hände. Den Länderchefs in den Provinzen rechtfertigte<br />
Pergen diesen Schritt lediglich mit seinen Gesundheitsumständen und Gebrechlichkeiten.<br />
38<br />
Durch das kaiserliche Handschreiben vom 8. März 1791 wurde der oberste Kanzler,<br />
Graf Leopold Kollowrat-Krakowsky, darüber informiert, dass die von Pergen geführte<br />
Polizeioberaufsicht in den sämtlichen Habsburger Ländern aufgehört hatte und diese daselbst<br />
unmittelbar unter die Leitung der betreffenden Länderchefs zu stellen war. Sie hatten<br />
sich künftig in Polizeiangelegenheiten wieder an die Hofkanzlei zu wenden, in Wien<br />
war wiederum der niederösterreichische Regierungspräsident Graf Wenzel Sauer mit der<br />
Verwaltung der Polizei beauftragt. 39 Ernst Wangermann stellte fest, dass das josephinische<br />
Polizeisystem nur in zwei Punkten bewahrt blieb. Erstens, dem Grafen Sauer war<br />
der unmittelbare Zutritt zu dem Kaiser gestattet. Zweitens, die Landeschefs konnten aus<br />
Koordinationsgründen nach wie vor direkt mit dem Chef der Wiener Polizei, also mit dem<br />
Grafen Sauer, korrespondieren. 40 Diese Korrespondenz sollte allerdings nur wichtige, auf<br />
Niederösterreich oder die Haupt- und Residenzstadt Wien Bezug nehmende Gegenstände<br />
betreffen, wie z.B. die Anzeigen über verdächtige nach Wien zu reisende Personen, deren<br />
Verzeichnisse man regelmäßig nach Wien einzusenden hatte. Minder wichtige oder das<br />
Wohl der eigenen Provinz betreffende Polizeygegenstände blieben dem Landeschef vorbehalten<br />
und bedarfen keiner weiteren Korrespondenz. Damit war es eben auch von der<br />
Einsendung der wöchentlichen Amtsberichte ganz abgekommen. 41<br />
V. Reformpläne und Tätigkeit des Freiherrn von Sonnenfels<br />
Nachdem die geheime Polizei auf diese Weise beträchtlich reduziert worden war, schritt<br />
Leopold II. zur Planung einer allgemeinen Verwaltungsreform der öffentlichen Polizei. Er<br />
ließ den Professoren der Polizei- und Kameralwissenschaften an der Wiener Universität,<br />
Joseph Freiherrn von Sonnenfels, eine neue Polizeireform ausarbeiten, welche in der Polizeiverfassung<br />
für Wien vom 1. November 1791 gipfelte.42 Da dieses neue Polizeisystem<br />
wegen einiger Einförmigkeit auch nach Brünn im Sinne seiner beabsichtigten Applikation<br />
in den (Hauptstädten der) Habsburger Provinzen am 19. November 1791 eingesandt<br />
wurde,43 richten wir kurz unser Augenmerk auf ihre Hauptzüge.<br />
Die Haupt- und Residenzstadt Wien teilte man in insgesamt zwölf Bezirke, vier im<br />
Zentrum und acht in den Vorstädten, wobei in jedem Bezirk ein sog. „Bezirksdirektor“<br />
37 Ebenda, S. 107 f.<br />
38 Ebenda, S. 108 f.; BENNA, A.-H.: op. cit., S. 121–122; siehe auch MZA Brno, MSGP, Kt. 220, Pergen an<br />
Eure Exzellenz (Landeschef Ugarte), 15. 3. 1791.<br />
39 WALTER, F.: op. cit., S. 160; PEHAM, H.: op. cit., S. 253.<br />
40 WANGERMANN, E.: op. cit., S. 109 f.<br />
41 MZA Brno, MSGP, Kt. 220, Hofdekret an Ugarte, 17. 6. 1791.<br />
42 WANGERMANN, E.: op. cit., S. 110; PEHAM, H.: op. cit., S. 251 f.<br />
43 MZA Brno, MSGP, Kt. 218, fol. 2, Hofdekret an Ugarte vom 19. 11. 1791.
ČLÁNKY A STUDIE MICHAL CHVOJKA Zwischen zentraler Reformbestrebung…<br />
171<br />
aufgestellt wurde. Die notwendige Unterstützung sollte er von Seite der Richter, Grundgerichtsschreiber<br />
und Grundwachtmeister erhalten. 44 Die sämtlichen Aufgaben der<br />
Polizei gliederten sich in Zivilgegenstände, bei denen kleinere Rechtsstreitigkeiten vom<br />
Bezirksdirektor zu schlichten waren, Kriminalgegenstände, die alle Untersuchungen umfassten,<br />
die zur Einleitung eines Kriminalverfahrens notwendig waren, und Polizeigegenstände,<br />
worunter das Gesundheitswesen, die Kontrolle der Lebensmittel, verschiedene<br />
Aufsichtsfunktionen und zu guter Letzt die Handhabung der öffentlichen Ordnung, Sittlichkeit<br />
und Religiosität gehörten. 45<br />
Von großer Wichtigkeit war der dritte Abschnitt der Verfassung, der die Grenzen der<br />
Polizeigewalt auseinandersetzte, im Unterschied zum Josephinischen (Pergenschen) Modell,<br />
der die (Wiener) Polizei als eine Institution mit autonomer Macht und Stellung zu<br />
begründen suchte. Mit Hinblick auf die Personen war die Polizei berechtigt, gegen jedermann<br />
ohne Rücksicht auf Stand und Rang vorzugehen, d.h. gegen die Untertanen wie<br />
gegen den Adel, das Militär und die Geistlichkeit. Die Bezirksdirektoren waren angewiesen,<br />
bei allen Anlässen mit größter Behutsamkeit und – wenn möglich – mit Ausschluss<br />
der Öffentlichkeit wegen der bürgerlichen Achtung und Schonung des guten Rufes zu<br />
handeln. Ihre Gewalt erstreckte sich dabei in allen Fällen nur bis auf die zur allgemeinen<br />
Ordnung und Sicherheit unumgänglich nothwendigen Vorbereitungsvorkehrungen: also<br />
selbst in Kriminalfällen nur bis zur Versicherung der Person. 46 Das weitere Verfahren gehörte<br />
damit nicht in den Wirkungskreis der Polizei, sondern in denselben von anderen<br />
zuständigen Behörden. Neben diesem repressiven Charakter wurde der Akzent auch auf<br />
die präventive Seite der Polizei gelegt, indem sie sowohl Uebelthäter zur Strafe zu bringen,<br />
als Uebelthaten zuvor zu kommen suchen 47 müsste. Vorausgesetzt, dass es zum konkreten<br />
Vorfall bestimmte Vorschriften gab, sollte der Polizeibeamte nach seiner Amtspflicht<br />
ohne Anfrage und besondere Meldung handeln. Falls dies nicht der Fall war, konnte er in<br />
dem erwähnten Sinne nur dann vorgehen, als die Verzögerung für den Dienst nachteilig<br />
sein würde, ansonsten hatte er immer höhere Anweisung einzuholen. Die Beschwerde gegen<br />
die untergeordneten Polizeibeamten konnte man in dringenden Fällen mündlich, im<br />
allgemeinen schriftlich an die Präsidien der Landesstelle richten und diese bei der Amtskanzlei<br />
der Polizei einreichen. 48<br />
Zu den am meisten hervorgehobenen 49 und positiv bewerteten Teilen dieser neuen Polizeiordnung<br />
gehörte zweifellos die soziale Vorsorge der leopoldinisch-Sonnenfels’schen<br />
Polizei in Bezug auf die untersten Bevölkerungsschichten. In jedem Bezirk bestellte man<br />
einen Bezirksarzt, einen Wundarzt und eine Hebamme, um nach Hinweis der Bezirksdirektoren<br />
den unvermögenden Kranken und Bedürftigen unentgeltlich den notwendigen<br />
Beistand zu leisten. 50<br />
44 WANGERMANN, E.: op. cit., S. 110 f.; PEHAM, H.: op. cit., S. 254.<br />
45 MZA Brno, MSGP, Kt. 218, Cirkulare über die Einführung der neuen Polizeyverfassung in Wien vom 1. 11.<br />
1791, fol. 4–6. Siehe auch PEHAM, H.: op. cit., S. 254.<br />
46 MZA Brno, MSGP, Kt. 218, Cirkulare über die Einführung der neuen Polizeyverfassung in Wien vom 1. 11.<br />
1791, fol. 6 v .<br />
47 Ebenda.<br />
48 Ebenda.<br />
49 Siehe GEBHARDT, H.: op. cit., S. 82.<br />
50 MZA Brno, MSGP, Kt. 218, Cirkulare über die Einführung der neuen Polizeyverfassung in Wien vom 1. 11.<br />
1791, fol. 7 f.
172 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
Der letzte Abschnitt behandelte noch die Struktur und vorzügliche Verrichtungen der<br />
Polizeibeamten. Während der Bezirksdirektor auf der lokalen Bezirksebene die Aufsicht<br />
zu führen sowie die Rapporte und verschiedene Protokolle zu verfassen hatte, sorgte der<br />
Polizeioberdirektor für die Ordnung und Genauigkeit bei den einzelnen Bezirksdirektoren,<br />
führte die zweitstufige Kontrolle der Protokolle und hatte geringere wahrgenommene Unordnungen<br />
abzustellen und größere Gebrechen schriftlich anzuzeigen. Die unmittelbare<br />
Leitung der Polizei in Wien lag in den Händen des Vizepräsidenten der Landesstelle, der<br />
als Präses der Polizei bezeichnet wurde. Schließlich, die Oberrevision aller bei der Polizei<br />
behandelten Gegenstände führte der Präsident der Landesstelle selbst. 51<br />
VI. Die Brünner „Rückkehr“ zum josephinischen Polizeisystem<br />
Obwohl der Kaiser Leopold II. am 1. März 1792 frühzeitig verstorben war, hatte man die<br />
Applikation seines Polizeimodells im Laufe des Jahres 1792 weiterhin erörtert. Mitte April,<br />
also mehr als ein Monat nach dem Tod des Kaisers, urgierte die Hofkanzlei den Grafen<br />
Ugarte, die Anwendungsmodifikationsvorschläge der neuen Wiener Polizeiverfassung<br />
in Mähren und Schlesien beschleunigt einzusenden. 52 Das aufgrund der Anmerkungen<br />
des Referenten in Polizei- und Wohlfeilheitsachen, Gubernialrats Ignaz v. Schröffel 53<br />
verfasste Gubernialschreiben wurde allerdings erst in der zweiten Junihälfte 1792 nach<br />
Wien in die Hände des Obersten Kanzlers Grafen Kollowrat mit der Erklärung eingesendet,<br />
dass man zuerst einen Fond zur Finanzierung des zu modifizierenden Polizeisystems<br />
hätte finden müssen. 54 Mal verfasst, scheint der Bericht des Landesguberniums vielmehr<br />
eine Rückkehr zur anfänglichen josephinischen Polizeireform des Jahres 1785 als die<br />
Umsetzung des leopoldinischen Modells angestrebt zu haben, worauf bereits die Struktur<br />
des Berichtes und die Zusammensetzung der Argumente deutlich schließen lassen.<br />
Bereits am Anfang führte Ugarte an, daß die Polizey in Brünn und Troppau in Absicht<br />
auf alle damit verbundene Gegenstände niemals mit besserem und wirksameren Erfolg besorget<br />
wurde, als in derjenigen kurzen Zeit, wo alle dahin einschlagenden Geschäfte der<br />
Polizeydirektion allein anvertraut, und die Magistrate selbst angewiesen waren, Hülfe und<br />
Folge zu leisten. 55 Die Teilung der Polizeigeschäfte zwischen Polizeidirektion und Magistrat,<br />
wonach diese lediglich die Sicherheits- und jene alle übrigen Geschäfte besorgte, sei<br />
schon von der Kapazitäten beider Behörden unfruchtbar gewesen. Der Landeschef und<br />
sein Referent in Polizeisachen hielten die Polizeidirektionen für unterbeschäftigt, während<br />
den Magistraten von Brünn und Troppau neuere Arbeit aufgelastet wurde, welche<br />
51 Ebenda, fol. 8–9.<br />
52 Ebenda, Hofdekret an Ugarte vom 13. 4. 1792.<br />
53 Wegen der vermehrten Beschwerden in Polizei- und Wohlfeilheitsgeschäften löste Schröffel als der am längsten<br />
dienende Gubernialrat in dieser Stellung den Grafen Joseph Karl v. Dietrichstein Ende April 1791 ab. Vgl.<br />
MZA Brno, MSGP, Kt. 220, Hofdekret an Ugarte vom 28. 4. 1791, das Gubernialschreiben an den Obersten<br />
Kanzler, Grafen Kollowrat, vom 30. 4. 1791 und das Zirkular an Schröffel, Tauber und Dietrichstein vom 30. 4.<br />
1791.<br />
54 Die finanziellen Mittel glaubte das Landesgubernium in der durch die Überlassung der Güter- und Kommunalvermögensverwaltung<br />
an die Stadtmagistrate aufgehobenen städtischen Verwaltung (d.h. das Personal<br />
der k. städtischen Wirtschaftsadministration) und dadurch zu ersparenden Kosten gefunden zu haben. Siehe<br />
MZA Brno, MSGP, Kt. 218, Gubernialschreiben an Kollowrat vom 21. 6. 1792 und das Hofdekret an Ugarte<br />
vom 27. 10. 1792.<br />
55 Ebenda, Gubernialschreiben an Kollowrat vom 21. 6. 1792.
ČLÁNKY A STUDIE MICHAL CHVOJKA Zwischen zentraler Reformbestrebung…<br />
173<br />
selbe ohne Nachstand ihrer übrigen Justitz-, Kriminal-, Wechselgerichts- und politischen<br />
Geschäften nicht möglich mit der erforderlichen Genauigkeit und Beschleunigung besorgen<br />
können. 56 Den Umstand, dass die Wachmannschaft nach der neuen Polizeiverfassung<br />
ganz den Befehlen der Polizeidirektion zu unterordnen war, betrachteten sie wiederum<br />
als einen nächsten Grund zu verschiedenen sich widersprechenden Leitungen, Verzögerungen,<br />
Streitigkeiten und mehreren Irrungen. 57 Die neu geregelte Polizei stellte sich der<br />
mährisch-schlesische Gouverneur also derart vor, dass der Wirkungskreis der Polizeidirektion<br />
aus dem Jahre 1785 zu erneuern wäre, sie weiterhin im Rathaus beherbergt und<br />
ihr ein Magistratsrat zur Kontrolle von Seite des Magistrats sowie zur Vertrauenssteigerung<br />
von Seite der Bürger beigegeben würde. In Bezug auf die Verwaltungsprozedur<br />
schlug Ugarte vor, die Polizeidirektion wäre anzuweisen, ordentliche Sitzungen unter<br />
dem Präsidium des Polizeidirektors abzuhalten. 58<br />
Erst nach diesem Plädoyer ging Ugarte seiner eigentlichen Aufgabe nach, die Wiener<br />
Novemberverfassung des Jahres 1791 auf die Lokalumstände seiner Provinz anzupassen.<br />
Die Einteilung der Städte Brünn und Troppau in Bezirke, die den Kern dieser Polizeireform<br />
darstellte, hielt er wegen der kleinen Größe für gar nicht erforderlich. Die Brünner<br />
Vorstädte ließen sich in 2–3 Bezirke einteilen (für Troppau wäre ein Bezirk hinreichend),<br />
wobei sie von den Polizeikommissaren zu beaufsichtigen wären, falls dem Polizeidirektor<br />
die Aufsicht über die Stadt Brünn und die Oberaufsicht über die Vorstädte im allgemeinen<br />
anvertraut sein würde. Die buchstäbliche Einführung der Bezirksdirektoren nebst einem<br />
Amtsschreiber in den Vorstädten würde nach Ugarte wesentliche finanzielle Kosten<br />
erfordern, die man weder aus dem ohnehin unbedeutenden Polizeyfond hernehmen, noch<br />
weniger aber von den betreffenden Vorstädten herholen könnte, weil selbe gar kein eigenes<br />
Kommunvermögen besitzen, und größtentheils nur von armen Leuthen bewohnt sind. 59<br />
Die Ernennung von drei Polizeikommissaren zu Bezirksdirektoren sei wiederum aus dem<br />
Grunde nicht plausibel gewesen, weil die Polizeidirektion in der Provinzhauptstadt ganz<br />
ohne Personal geblieben wäre.<br />
Stattdessen beeilte sich der Landesgouverneur, einen bei jeder vorherigen Polizeireform<br />
auseinandergesetzten Antrag zur Vermehrung der Polizeiwachmannschaft zu stellen.<br />
Auch die Argumente blieben dieselbe, und zwar mit Hinblick auf die Unfähigkeit der<br />
Polizeiwache, die Vorstädte zu bewachen und davon das böse Gesindel, die Wucherer und<br />
Vorkäufler fern zu halten. Die Vermehrung um 18 Gemeine und 3 Korporale hätte nach<br />
Okacz und Ugarte dieser ungünstigen Lage gesteuert, indem in jede Vorstadt je ein Korporal<br />
und 6 Gemeine zu beordern wären. Die Kostenbedeckung für die Erweiterung der<br />
Sicherheitskräfte sahen sie in den durch die aufgehobene städtische Wirtschaftsadministration<br />
und Anwaltschaft zu ersparenden Finanzmitteln. Um die Sicherheit in den Vorstädten<br />
vollkommen in den Gang setzen zu können, glaubte Ugarte die zu vermehrende<br />
Polizeiwache daselbst den Grundrichtern zu unterordnen. Diese wären schließlich den jeweiligen<br />
Bezirksdirektoren unter die Kontrolle zu stellen. Im Unterschied zu Wien waren<br />
weder Grundwachtmeister noch die Grundschreiber noch die bürgerlichen Kommissare<br />
56 Ebenda.<br />
57 Ebenda.<br />
58 Ebenda.<br />
59 Ebenda.
174 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
in den Brünner Vorstädten vorhanden, man könnte lediglich von den Vorstadt- oder Gassenrichtern<br />
und bürgerlichen Marktaufsehern Gebrauch machen. 60<br />
In Bezug auf die medizinische Versorgung der untersten Klassen wich man aus den<br />
finanziellen Gründen dem Wiener Modell insofern aus, als man in den Vorstädten keine<br />
eigenen „Leibärzte“ wegen des geringen Verdienstes anzustellen gedachte. In jenen<br />
Vorstädten, welche der Gerichtsbarkeit des Brünner Magistrats unterlagen, hätte der<br />
Stadtphysikus, der Stadtchyrurgus und die Stadthebamme die Obliegenheit, auf Geheiß<br />
der Polizey die schleunigste unentgeltliche Hülfe zu leisten. 61 Um dieses Beispiel auch in<br />
den übrigen Vorstädten durchsetzen zu können, schlug Ugarte vor, die dort befindlichen<br />
Wundärzte und Hebammen durch eine von Seite ihrer Grundobrigkeiten und Gemeinden<br />
jährlich zu zahlende kleine Belohnung zu dieser sozialen Fürsorge anzuspornen. 62<br />
Bei der Besprechung der Polizeigegenstände und der Grenzen der Polizeigewalt, welche<br />
den zweiten und dritten Abschnitt der Wiener Novemberverfassung ausmachten,<br />
hatte der mährisch-schlesische unter Hinweis auf die oben erwähnten Einschränkungen<br />
der zu errichtenden Bezirksdirektionen noch einmal dafür plädiert, dass alle Polizeigeschäfte<br />
ausnahmslos der Polizeidirektion anzuvertrauen wären. Was die Struktur der Polizeiaufsicht<br />
betraf, hätte nach Ugarte die Einschiebung des Vizepräsidenten für Brünn<br />
wegzufallen und die Dienstleistung in Notfällen durch den Korporal der Polizeiwache zu<br />
realisieren, wobei ein Rapport sofort an die Polizeidirektion erstattet werden sollte. Der<br />
Brünner Landeschef wies schließlich in dieser Beziehung darauf hin, dass man eben auch<br />
auf die Anstellung geschickter Unteroffiziere Bedacht nehmen müsste. 63<br />
Hätten die mährisch-schlesischen Autoritäten gedacht, die leopoldinische Polizeireform<br />
könnte mehr Staatsdotationen in das Polizeiwesen bringen, so waren sie durch die<br />
Antwort der Hofkanzlei Ende Oktober 1792 herb enttäuscht. Die von Ugarte und Okacz<br />
geplanten zusätzlichen Kosten von 1.132 Gulden 42 Kreuzer zur Vermehrung der Polizeiwache<br />
sowie zur Bedeckung der sonstigen Polizeireformauslagen wurden dem Magistrat<br />
zur Bestreitung der zu vergrößernden Standes- und Landesbuchhaltung und anderer systemisierter<br />
Erfordernisse angewiesen. Mit Rücksicht auf die Tilgung der Brünner Schulden<br />
in Höhe von 140.000 Gulden, so hieß es im Wiener Hofdekret, konnte auf diese Weise<br />
die angetragene Erweiterung der Polizeianstalten nicht durchgesetzt werden. 64<br />
VII. Schlussbemerkungen<br />
Wegen des frühen Todes Leopolds II., der zahlreichen außen- sowie innenpolitischen Herausforderungen<br />
und nicht zuletzt einer bestimmten Trägheit und Abwarte-Strategien vor<br />
Ort lässt sich für Mähren und Schlesien im Allgemeinen feststellen, dass die josephinisch-<br />
Pergen‘sche Polizeireform des Jahres 1789 die ganze Regierungszeit des Kaisers Leopold<br />
II. überdauerte. Sie stützte sich auf die Abtrennung der Polizeiagenden von den lokalen<br />
Herrschaftseliten und ihre Verstaatlichung durch Einsetzung kaiserlicher Polizeibeamten,<br />
Ausdifferenzierung der öffentlichen und der Geheimpolizei sowie die Einteilung der<br />
60 Ebenda.<br />
61 Ebenda.<br />
62 Ebenda.<br />
63 Ebenda.<br />
64 Ebenda, Kt. 218, das Hofdekret an Ugarte vom 27. 10. 1792.
ČLÁNKY A STUDIE MICHAL CHVOJKA Zwischen zentraler Reformbestrebung…<br />
175<br />
Städte in Viertel. Die durch eine „Professionalisierung“ der Ordnungskräfte gekennzeichneten<br />
Polizeibehörden errangen sich eine bestimmte „autonome“ Stellung hinsichtlich<br />
der traditionellen Staatsverwaltungshierarchie und beschäftigten sich vorzüglich mit<br />
dem Meldungszwang (Anzeigwesen), Transfer- und Marginalgruppenkontrolle.<br />
Mindestens in Wien setzte der vom Leopold II. mit der Polizeireform beauftragte Freiherr<br />
von Sonnenfels die Übergabe der Polizeigeschäfte an die Landesregierungen durch,<br />
was die Einteilung Wiens in zwölf Bezirke/Bezirksdirektionen (für Brünn hatte man<br />
2–3 geplant), Koordination mit dem bürgerlichen bzw. städtischen Aufsichtspersonal<br />
zur Folge hatte. Zu den nächsten Konsequenzen gehörte die wesentliche Reduktion der<br />
geheimpolizeilichen Agenden auf der Lokalebene und die Eingrenzung der Polizeigewalt<br />
bzw. eine gewisse Verrechtlichungstendenz im Rahmen des Habsburger Polizeisystems.<br />
Demzufolge hätten sich die Polizeibehörden vorzugsweise mit Zivil-, Kriminal- und Polizeigegenständen<br />
sowie Aufgaben im Bereich der sozialen Vorsorge zu beschäftigen.<br />
Aus den finanziellen Gründen und wegen der kurzen Reformzeit konnte die leopoldinisch-Sonnenfels’sche<br />
Polizeiverfassung in den Habsburger Provinzen nur skizzenhaft realisiert<br />
werden. Es ist allerdings nicht zu leugnen, dass sie ihre positiven Früchte in Wien<br />
trug, insbesondere hinsichtlich der Verbesserung der allgemeinen Sicherheit und des<br />
Rückganges der Kriminalität. Sichtbare Erfolge ernteten auch die medizinischen Maßnahmen,<br />
da nur im Laufe des ersten Jahres ihrer Wirksamkeit mehr als 16.000 Leute unentgeltlich<br />
von den Bezirksärzten behandelt wurden. 65 Der neue junge Kaiser Franz II. sollte<br />
allerdings nicht die Bahn seines Vaters Leopold II., sondern diejenige seines Onkel Joseph<br />
II. verfolgen und das Polizeisystem angesichts der radikalisierten Revolution in Frankreich<br />
folgerichtig zum Instrument der Repression und Überwachung ausbauen lassen. 66<br />
Personalstand der Brünner Polizeidirektion und -wache im 1. Jahrzehnt der Existenz 67<br />
Tabelle 1: Personalstand der Brünner Polizeidirektion 1786–1795<br />
Jahr<br />
FUNKTION<br />
Polizei-direktor Beisitzer 1 Polizei-aufseher 2 Polizei-aktuar Markt-aufseher<br />
1. Polizeikommissar<br />
Polizeiunterkommissar<br />
1786 1 2 1 1 — — —<br />
1787 1 1 1 1 — 1 1<br />
1788 1 1 1 1 1 2 Polizeidirektionskommissare<br />
1789 1 1 1 1 1 2 Polizeidirektionskommissare<br />
1790 1 — — — — 1 3<br />
1791 1 — — — — 1 2<br />
1792 1 — — — — 1 2<br />
1793 1 — — — — 1 2<br />
1794 1 — — — — 1 2<br />
1795 1 — — — — 1 1<br />
65 REINALTER, H.: Aufgeklärter Absolutismus und Revolution : Zur Geschichte des Jakobinertums und der frühdemokratischen<br />
Bestrebungen in der Habsburgermonarchie. Wien – Köln – Graz 1980, S. 133.<br />
66 Siehe BERNARD, P. P.: op. cit., S. 182–194.<br />
67 Beide Tabellen gründen sich auf den Schematismen für Mähren und Schlesien von 1786 bis 1795.
176 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
Tabelle 2: Personalstand der Brünner Polizeiwache 1786–1795<br />
Jahr<br />
FUNKTION<br />
Polizeiwache-Lieutenant 68 Korporal Tambour Gemeine<br />
1786 1 2 ---- 28<br />
1787 1 3 1 26<br />
1788 1 3 1 26<br />
1789 1 3 1 26<br />
1790 1 3 1 36<br />
1791 1 3 1 36<br />
1792 1 3 1 35<br />
1793 1 3 1 35<br />
1794 1 3 1 35<br />
1795 1 3 1 35<br />
Summary<br />
„Zwischen zentraler Reformbestrebung und lokaler Reformanpassung.“<br />
The Creation of „Polizey“ in Brno during the Reign of the Emperor Leopold II (1790–1792)<br />
Michal Chvojka<br />
The reign of Leopold II (1790–92) represents in many respects the culmination and conclusion of the<br />
Era od Enlightenment in the Hapsburg monarchy. In contrast to its economic, administrational and<br />
political aspects the issue of the police (re-) organization, being a new and outstandingly important<br />
pillar of the absolute monarchy, has hitherto been more or less disregarded by historians. Therefore,<br />
the author seeks to outline the main features of this important element of political administration and<br />
a tool of social control. Above all, the author intends to aim at the manner in which the two Viennese<br />
models of police organization (established partly during the reign of Joseph II under the supervision<br />
of the Minister of State Johan Anton Pergen, and partly during the reign of Leopold II under authority<br />
of Jozef von Sonnenfels, Professor of Police and Criminal Science) were applied in Moravia and<br />
Silesia, or more precisely in Brno as the centre. The Joseph-Pergen model may be characterized by<br />
the (planned) exclusion of the police agenda from the competence of local authority elites and their<br />
nationalisation through the appointment of I&R police clerks. The police was supposed to acquire autonomous<br />
status in the frame of state administration and to administer disciplinary, security, supervisory,<br />
corrective and administrative agenda. The default characteristics of the new organization were<br />
also meant to include division into public and secret police, town zoning, professionalization of the<br />
disciplinary forces, introduction of the reporting duty as well as controlling the movement of persons<br />
and marginal groups. Emperor Leopold II intended to radically change this model in the sense that<br />
the police administration would return under the control of the national governments and the secret<br />
police agenda on the local level was supposed to be significantly reduced. The civil, criminal and police<br />
competences as well as the duties in the area of social welfare were supposed to arise under the newly<br />
established county headquarters (Bezirksdirektionen), working in close cooperation with municipal<br />
or burgess supervisory staff. Despite of accentuated efforts to enforce this new model, in Moravia and<br />
Silesia the original Joseph-Pergen model of police administration remained in force even after 1789,<br />
particularly due to the short reign of Leopold II, numerous domestic and international political issues<br />
after the death of his brother and last but not least as a result of certain rigidity and delaying attitude<br />
of the Moravian-Salesian political elites.<br />
68 Seit 1787 erledigt und durch den Polizeiwachkommandanten ersetzt.
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2 177<br />
ČLÁNKY A STUDIE<br />
Gotické skulptury ze sbírek Lichnovských<br />
na zámku Hradec nad Moravicí<br />
HANA VORLOVÁ<br />
Vorlová, Hana: The Gothic Sculptures from the Lichnowsky Art Collections at the Hradec<br />
nad Moravicí Chateau<br />
Besides the brief outline of the art collecting activities of some members of the Princely house<br />
of Lichnowsky, the last owners of the Hradec nad Moravicí Chateau, prominent patrons and<br />
organizers of social life. This text is dedicated in particular to a subtle segment of the family<br />
art collections at their chateau in Hradec. The segment consists of a set of four gothic<br />
sculptures of German provenience. The oldest of them is a Pietà (from the 3 rd quarter of the<br />
14 th century) from Rhineland or Swabia. Virgin Mary Expectant and St Anna Selbdritt very<br />
likely originated in the 2 nd quarter of the 15 th century in the south of Germany. The youngest<br />
of the whole set is a strongly Swabian-oriented Assumption from around 1500.<br />
Key words Silesia * Hradec nad Moravicí Chateau * The Princely House of Lichnowsky * Art<br />
Collecting * Gothic Sculptures * St Anne with the Virgin and the Child (St Anne Selbdritt) *<br />
Virgin Mary (Virgin Mary Expectant) * Woman of the Apocalypse (Assumpta) * Pietà<br />
Contact Ostravská <strong>univerzita</strong> v Ostravě, hana.vorlova@osu.cz<br />
Poslední majitelé zámku Hradce, knížecí rod Lichnovských 1 vlastnili panství a zámek<br />
od října 1778 až do května 1945, kdy jim byl veškerý majetek zkonfiskován na<br />
základě tzv. Benešových dekretů. 2 Mnozí členové ze šesti generací rodu Lichnovských,<br />
působících na Hradci, se intenzivně orientovali v kulturním a společenském<br />
dění, a mnozí se jej také aktivně účastnili. 3 Kromě mecenášství na poli hudebním<br />
1 S ohledem na to, že se knížecí rod hlásil k německé národnosti, by byla přesnější původní německá transkripce<br />
jejich jména – Lichnowsky. Vzhledem k tomu, že se v českých textech ustálilo užívání českého přepisu jména,<br />
budeme toto v textu respektovat.<br />
2 KOLÁŘOVÁ, Eva: Státní zámek Hradec nad Moravicí : Vývojové polohy exteriérů a interiérů se zvláštním<br />
zaměřením na 19. století: Východiska a výsledky dosavadní památkové obnovy. In: Sborník Národního památkového<br />
ústavu v Ostravě 2004 : „Romantismus a realismus 19. století (sny a skutečnosti)“. Ostrava 2004, s. 21–37,<br />
na s. 33–37 pak k osudům zámku od jeho vyvlastnění až po současnost. Kolářová se již od 70. let soustavně<br />
zabývá hradeckými sbírkami a jejich instalací a své poznatky postupně publikovala ve Sborníku Národního památkového<br />
ústavu (dále NPÚ) v Ostravě (2005, 2006, 2007). V rámci NPÚ se hradeckým sbírkám věnoval také<br />
GRŮZA, A.: Zámek Hradec nad Moravicí : Bílý zámek : Stavebně historický průzkum. Ostrava 2004, s. 28–95 –<br />
kapitola III; Ke stavební historii Bílého zámku od roku 1778 do současnosti, dle archivních pramenů a literatury<br />
(rkp. nepublikované práce, deponován v Archivu NPÚ, Územní odborné pracoviště [dále ú.o.p.] v Ostravě).<br />
3 JUNG, J.: „Chuchelná – Berlín“ – kulturní a společenské styky Karla Maxe knížete Lichnowského a jeho ženy<br />
Mechtildy s berlínskou společností v první třetině 20. století. In: Brňovják, J. – Gojniczek, W. – Zářický,<br />
A. (eds.): Šlechtic v Horním Slezsku / Szlachcic na Górnym Śląsku : Vztah regionu a center na příkladu<br />
osudů a kariér šlechty Horního Slezska (15.–20. století) / Relacje między regionem i centrum w losach i karierach
178 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
a literárním, 4 a samostatné tvůrčí činnosti, především spisovatelské, byli Lichnovští rovněž<br />
významní sběratelé umění a uměleckého řemesla. 5<br />
Už Eduard, 3. kníže Lichnovský (1789–1845), byl kromě svého nadšení pro historii 6<br />
minimálně stejně tak nadšeným sběratelem, který rozšiřoval zámeckou knihovnu i obrazárnu.<br />
Jeho sběratelství hraničilo až s posedlostí, své panství zadlužil nad únosnou míru<br />
a takřka jej přivedl do záhuby. Nakupoval neméně vášnivě dokonce i poté, co byl již dluhy<br />
zcela zahlcen. Jiným důležitým dokladem jeho zájmů, ambicí a v neposlední řadě znalostí<br />
v oblasti dějin umění je kniha o stavebním a výtvarném umění na území rakouského císařství,<br />
kterou sepsal ještě před svým mnohem známějším historickým opusem. 7 Vášnivými<br />
sběrateli byli i další dva významní představitelé rodu, žijící v 19. a na přelomu 19. a 20. století,<br />
z nichž první, Karel Maria, 5. kníže Lichnovský (1819–1901), podnítil poslední velkou<br />
neogotickou přestavbu hradeckého zámku. To, že na rozdíl od svého otce, knížete Eduarda,<br />
byl Karel Maria velmi dobrým hospodářem, dokazuje rovněž skutečnost, že v archivních<br />
pramenech z jeho doby se objevují první inventáře zámku. 8 Milovníkem a sběratelem<br />
umění a uměleckého řemesla byl ale především jeho syn a nástupce Karel Max, 6. kníže<br />
Lichnovský (1860–1928), a jeho vzdělaná manželka, Mechtilde Christiane, rozená hraběnka<br />
Arco-Zinneberg (1879-1958), činná rovněž jako malířka a spisovatelka. Po vzoru<br />
svého otce nechal kníže Karel Max znovu vypracovat inventáře zámeckého mobiliáře. 9<br />
V V V<br />
Záměrem této studie však není mapování sběratelských aktivit knížat Lichnovských 10 ani<br />
jejich rozsáhlých sbírek dochovaných na zámku v Hradci nad Moravicí. Tento text je motivován<br />
snahou upozornit na jejich badatelsky opomíjený a z hlediska množstevního zcela<br />
marginální segment, čtyři gotické dřevěné skulptury, patřící nicméně k nejcennějším exponátům<br />
pocházejícím ze starých zámeckých fondů.<br />
Sochy vznikly v odlišných časových obdobích i v různých oblastech, spojuje je však linie<br />
ikonografická. Všechny zachycují Pannu Marii v různých fázích jejího života, ať již jde<br />
o Pannu Marii v naději, 11 korunovanou Pannu Marii s Ježíškem stojící na srpku měsíce<br />
szlachty na Górnym Śląsku (XV–XX wiek). Ostrava – Katowice 2011, s. 303–326. V textu se věnoval kulturním<br />
a společenským aktivitám Lichnovských s jejich intenzivními vazbami na Vídeň a především Berlín.<br />
4 RUCKOVÁ, I.: Das Adelshaus der Lichnowskys : Eine kulturelle Kontinuität. Ostrava 2008. Zde také uvedena<br />
rozsáhlá starší literatura, věnovaná tomuto tématu.<br />
5 Z recentní literatury je třeba připomenout široce rozkročenou souhrnnou publikaci P. Šopáka, kde se zabýval<br />
rovněž sběratelskými aktivitami, mj. i rodu Lichnovských: ŠOPÁK, P.: Výtvarná kultura a dějepis umění v českém<br />
Slezsku a na Ostravsku do roku 1970. Opava 2011, v kapitolách Sběratelé umění I (s. 100–1004, zejm. s. 252).<br />
Na s. 252–253 se zmiňuje o textu průvodce po hradeckých sbírkách, který vytvořil Karel Černohorský.<br />
6 Známý se stal především svou tendenční knihou o dějinách habsburského rodu: LICHNOWSKY, E.: Geschichte<br />
des Hauses Habsburg, 1–8. Wien 1836–1844, reed. Osnabrück 1973.<br />
7 TÝŽ: Denkmale der Baukunst und Bildnerei des Mittelalters in dem österreichischen Kaiserthum. Wien 1817–<br />
1824. Zmíněný historický opus viz pozn. výše.<br />
8 Inventáře zámku Hradce (jako jednotlivé knihy) jsou dnes uloženy v Zemském archivu v Opavě (dále ZAO),<br />
ve fondu Velkostatek Hradec (1574–1949), inv. č. 35 (1968–1977), inv. č. 36 (1886), inv. č. 37 (1890), inv. č. 38<br />
(1895).<br />
9 ZAO, fond Velkostatek Hradec (1574–1949), inv. č. 39 (1904), inv. č. 40 (1905), inv. č. 41 (1913).<br />
10 K tomu např. JUNG, J.: c. d., s. 316–318, zde především ke sběratelství současného umění a ke kontaktům<br />
se současnými umělci.<br />
11 Státní zámek Hradec nad Moravicí, inv. č. HM 471 (7616).
ČLÁNKY A STUDIE HANA VORLOVÁ GOTICKÉ SKULPTURY ZE SBÍREK LICHNOVSKÝCH<br />
179<br />
(Assumptu), 12 sv. Annu Samutřetí 13 či Pietu. 14 O tom, že tyto sochy patří k poněkud pozapomenutým<br />
součástem sbírkového fondu hradeckého zámku, svědčí i jejich současné<br />
umístění. 15 O původní instalaci soch se dosud podařilo zjistit jen velmi málo informací.<br />
Podle údajů ze zámeckého inventáře 16 byla Assumpta původně (nejpozději roku 1877)<br />
osazena v domácí neogotické kapli v přízemí tzv. Bílého zámku. Plastika Panny Marie<br />
v naději pak tvořila součást výzdoby bytu kněžny Mechtilde Lichnovské, kde ji měla umístěnou<br />
na krbové římse, jak dokládá dochovaná dobová fotografie. 17 O zbylých dvou se<br />
nám bohužel zatím jejich původní umístění vypátrat nepovedlo.<br />
Ještě krátce k jejich nedávnému osazení: poměrně dlouhou dobu byly všechny čtyři<br />
plastiky instalovány strohým galerijním způsobem na panelech s papírovými popisky<br />
v místnosti sousedící s kaplí, v bývalé sakristii. Takové řešení sice snad nebylo nejlepší,<br />
avšak v dané situaci uspokojivé. Jako mnohem problematičtější se jeví následný pokus<br />
navrátit místnosti vzhled evokující její původní funkci sakristie (a naneštěstí za použití<br />
nepůvodního mobiliáře!), přičemž dvě ze soch, Pieta a Assumpta, zde byly instalovány<br />
pouze jako jakési „dobové dekorace“.<br />
Dosavadní uměleckohistorická literatura gotické sochy ze zámku Hradce s ohledem<br />
na to, že jde o práce cizí provenience, vesměs pomíjela. Čestnou výjimku představuje<br />
pouze Albert Kutal, jenž se o nich zmínil v rámci svých průzkumů slezského středověkého<br />
sochařství a malířství, které prováděl se svým seminářem na přelomu 40. a 50. let. 18<br />
Vzhledem k tomu, že je samozřejmě správně zařadil jako díla importovaná, nechtěl a ani<br />
nemohl je včlenit do svého připravovaného katalogu slezského středověkého umění. 19<br />
Znovu (po uplynutí téměř půlstoletí!) se o nich, a opět jen velice stručně, zmiňuje až Bohumil<br />
Samek ve svých (dosud bohužel stále torzálních) Uměleckých památkách Moravy<br />
a Slezska. 20 Krátké zmínky o existenci gotických soch z Hradce dále nalezneme např.<br />
v souhrnné publikaci P. Šopáka, věnované širším aspektům výtvarné kultury oblasti českého<br />
Slezska a Ostravska. 21<br />
12 Tamtéž, inv. č. HM 158 (7616).<br />
13 Tamtéž, inv. č. HM 469 (7616).<br />
14 Tamtéž, inv. č. HM 1730 (7616).<br />
15 V expozici (v bývalé sakristii) je v současné době instalována pouze Pieta. Ostatní tři jsou umístěny v klimaticky<br />
vyhovujícím novém zámeckém depozitáři, bohužel v utajení pro běžného návštěvníka zámku.<br />
16 ZAO, fond Velkostatek Hradec (1574–1949), inv. č. 35 – Inventář zámku Hradce (1868–1877), s. 45, v tomto<br />
inventáři je madona v kapli zmíněna poprvé.<br />
17 Za tuto informaci a zapůjčení fotografie děkuje autorka článku dr. E. Kolářové.<br />
18 KUTAL, A.: Průzkum umělecko-historických památek v okresích opavském a vítkovském. Slezský sborník,<br />
97, 1949, s. 378–379, s. 378: Ve sbírkách zámku na Hradci jsou čtyři gotické plastiky, jsou to však, zdá se, vesměs<br />
díla cizí provenience.<br />
19 TÝŽ (ed.): Katalog slezského středověkého sochařství a malířství. Slezský sborník, 158, 1950, s. 313–321,<br />
cit. s. 314: Neobsahuje [katalog – pozn. aut.] tedy sochy a obrazy, jež se do Slezska dostaly v nedávné době (na<br />
př. koupí nebo darem do Slezského muzea nebo na zámek v Hradci u Opavy).<br />
20 SAMEK, B.: Umělecké památky Moravy a Slezska, 1. Praha 1994, s. 547: …zlomek pův. nesoustavně shromažďované<br />
sbírky, obsahující středov. sochy a malby ze 14. a 15. stol. většinou něm. provenience…<br />
21 ŠOPÁK, P.: c. d., s. 103 (o gotických plastikách jako předmětu sběratelství vedle současného umění), s. 252<br />
(o někdejším umístění Panny Marie v naději a Assumpty). Zde na frontispice reprodukce fotografie Arnošta<br />
Pustky z 20. prosince 1951 zachycující někdejší instalaci gotického umění ze sbírek Slezského zemského muzea<br />
v Opavě na zámku Hradci, kde je na levé straně mezi dalšími gotickými sochami instalována i námi sledovaná<br />
Pieta ze sbírek Lichnovských.
180 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
Pieta<br />
Nejstarší z hradeckých gotických skulptur je téměř<br />
metr vysoká, polychromovaná Pieta – truchlící<br />
Panna Marie držící na klíně tělo mrtvého Krista. 22<br />
Je také jediná z nich, která byla samostatně zmíněna<br />
v literatuře. Šlo ovšem opět jen o pouhé dvě<br />
drobné informace o tom, že v letech 1969–1970<br />
ji začal restaurovat Vladimír Terš. 23<br />
S velmi obecným datováním<br />
do druhé poloviny 14. století<br />
a také s širší německou proveniencí,<br />
jak se uvádí v evidenčním<br />
listu Národního památkového<br />
ústavu, 24 nelze než<br />
souhlasit. Pokud se ovšem pokusíme<br />
o zařazení plastiky do přesnějšího<br />
časového horizontu, musíme přihlédnout<br />
k obecnějšímu vývoji Piety<br />
ve střední a západní Evropě. Velmi<br />
zjednodušeně bychom pak mohli<br />
hradeckou Pietu považovat za jakýsi<br />
mezičlánek či přechod mezi vývojově<br />
starší tzv. mystickou Pietou a mladší<br />
Pietou krásnoslohovou. Sumární<br />
pojetí drapérie – velká, hmotná, detailů<br />
prostá rouška Panny Marie<br />
s cípem přehozeným přes levé rameno<br />
– a uzavřený celek odpovídají<br />
již době po polovině století. Tehdy<br />
také záměrně na odiv stavěná, až „krutá“<br />
expresivita mystických Piet začala být<br />
Pieta, střední Porýní či Švábsko (), 3. čtvrtina<br />
14. století, lipové dřevo, zámek Hradec nad Moravicí.<br />
Foto Tomáš Knoflíček<br />
22 Lipové dřevo, výška 91 cm; vzadu vydlabáno, stará, pravděpodobně původní, ale velice poškozená a odlupující<br />
se polychromie a zlacení; poškození: četné praskliny ve dřevě a mnoho drobných mechanických narušení, na<br />
několika místech tmeleno, odlámané trny trnové koruny, napadeno červotočem, restaurováno v letech 1969–<br />
1978 (Vladimír Terš); všechny restaurátorské zprávy k hradeckým sochám jsou uloženy ve Spisovém archivu<br />
NPÚ, ú.o.p. Ostrava – Správě státního zámku Hradce.<br />
23 DĚDKOVÁ, L.: Seznam restaurátorských prací sledovaných KSPPOP v Ostravě v roce 1969. In: Sborník<br />
památkové péče v Severomoravském kraji, 1. Ostrava 1971, s. 155; TÁŽ: Seznam restaurátorských prací, sledovaných<br />
KSPPOP v Ostravě v letech 1970–1972. Tamtéž, 2. Ostrava 1973, s. 123. Nevypadá, že by někdejší<br />
restaurátorský zásah, provedený před třiceti lety, přispěl k ochraně a adekvátnímu vyznění plastiky, přestože<br />
jeho autorovi trval celých 9 let! Z dnešního pohledu se zdá, že restaurátor použil poněkud „drastickou“ metodu<br />
při odstraňování nepůvodních přemaleb a dostal se v některých částech, patrně ne zcela chtěně, až na „dřeň“<br />
plastiky, někde dokonce až pod podkladový nátěr. Snad takový zásah narušil ochrannou vrstvu plastiky, která<br />
teď dostatečně nekonzervuje a na některých místech se polychromie se v šupinách odlupuje. Další citlivé restaurování,<br />
nebo alespoň konzervování, by plastice prospělo nejen z hlediska ochrany před dalším rozkladem, ale<br />
také z hlediska estetického.<br />
24 Evidenční list movité kulturní památky (NPÚ, ústřední pracoviště), staré inv. č. 17, Německo, 2. polovina<br />
14. století, Pieta, opraveno 5. 2. 1999 (jméno badatele neuvedeno).
ČLÁNKY A STUDIE HANA VORLOVÁ GOTICKÉ SKULPTURY ZE SBÍREK LICHNOVSKÝCH<br />
181<br />
vytěsňována snahou o zachycení taktéž hluboké bolesti, nyní však vnitřní. Panna Marie<br />
zde již není tou „nevzhledně“ ztrápenou matkou, její tvář na první pohled působí mnohem<br />
vyrovnaněji. Na druhou stranu, detaily Kristova obličeje ještě neztratily jistou zhrublost,<br />
typickou pro hlavy mystických Kristů. Jde především o výraznou vrásku ve tvaru<br />
písmene „V“ mezi očima či propadlé, vyzáblé tváře, srov. např. se starší mystickou Pietou<br />
z Coburku, 25 ale především s Pietou z dominikánského kláštera v Chebu. 26 Přes nápadnou<br />
útrpnost Kristova výrazu však již lze vycítit určité náznaky poklidného smíření. Ovšem<br />
Mariina komunikace s mrtvým synem stále ještě odkazuje k mystickým Pietám – způsob,<br />
jakým přidržuje Kristovo těžké a bezvládné tělo pravou paží, i to, jak k němu sklání svou<br />
hlavu, na rozdíl od raných krásnoslohových Piet,<br />
které svou tvář namnoze obracejí k divákovi.<br />
Zastavme se nyní u drapérie, díky které snad budeme<br />
moci zvažované časové zařazení snáz obhájit.<br />
Dlouhé trubkovité záhyby, typické pro první polovinu<br />
14. století (např. u již zmiňované Piety coburské), zde<br />
byly nahrazeny složitou a nesouměrnou skladbou<br />
konvex-konkávních měkce traktovaných prohlubní<br />
ve vysokém reliéfu, výrazně vykreslujících především<br />
Mariinu pravou nohu a koleno, kterým podpírá<br />
Kristův bezvládný trup. Možná poněkud překvapivě<br />
může tato měkká modelace upomenout na zpracování<br />
spodních částí drapérie u tak známých skulptur,<br />
jako jsou postavy dvou trůnících panovníků, Karla IV.<br />
a jeho syna Václava VI., ze Staroměstské mostecké<br />
věže v Praze, které vznikly ve svatovítské parléřovské<br />
huti v době kolem roku 1380. 27 Proto ani příliš nepřekvapí,<br />
že velmi blízkou paralelu k traktování drapérie<br />
nalezneme u jiné plastiky ze širšího parléřovského<br />
okruhu – u Panny Marie s dítětem ze třetí čtvrtiny<br />
14. století (dnes Suermondt-Ludwig Museum v Cáchách),<br />
která však byla dlouhou dobu považována<br />
za středorýnskou práci pozdního krásného slohu. 28<br />
Stejným případem je pak další skulptura původem ze<br />
středního Porýní – Pieta z Geisenheimu, jejíž Pinderem<br />
uváděné datování do počátku 15. století se také<br />
ukazuje jako nadále neudržitelné. 29 Právě v této metr<br />
Pieta z Geisenheimu, střední Porýní,<br />
3. čtvrtina 14. století, lipové dřevo,<br />
Frankfurt nad Mohanem, Skulpturengalerie.<br />
Převzato z PINDER, W.:<br />
Die deutsche Plastik des fünfzehnten<br />
Jahrhunderts. München 1924, obr. 7<br />
25 SIMSON, O. von: Propyläen Kunstgeschichte, 6: Das Mittelalter, 2: Das hohe Mittelalter. Frankfurt am Main –<br />
Berlin 1990, obr. 241, kolem 1330.<br />
26 ŠEVČÍKOVÁ, J.: Chebská gotická plastika. Cheb 1975, obr. 1–2, po 1350.<br />
27 KOTRBOVÁ, A. M.: Sochařství. In: VOTOČEK, O. – SLAVÍČEK, L. (eds.): Staré české umění : Sbírky Národní<br />
galerie v Praze : Jiřský klášter. Praha 1988, s. 79–95, obr. 118–119.<br />
28 LEGNER, A. – BAUMGARTEN, J.-H. (eds.): Parléřovské umění z Porýní. Praha 1983, s. 105–106, obr. 24,<br />
Rainer Palm v katalogovém heslu (kat. č. 48) velice přesvědčivě tuto starší hypotézu vyvrací a zasazuje plastiku<br />
do mnohem pravděpodobnějšího kontextu.<br />
29 PINDER, P.: Die deutsche Plastik des fünfzehnten Jahrhunderts. München 1924, obr. 7, tehdy ve sbírce Skulpturengalerie<br />
ve Frankfurtu. Posunutí datace Piety do třetí čtvrtiny 14. století, tedy do období těsně před krásným<br />
slohem, se zdá být mnohem únosnější.
182 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
vysoké soše z lipového dřeva nalézáme snad nejpřesvědčivější paralelu k hradecké Pietě.<br />
Shodu nalezneme nejen v celkovém rozvržení hmot a uzavřenosti objemu, ale především<br />
v nápadně měkké, „vlnivé“ modelaci, jak u drapérie tak u poněkud povšechně pojednaných<br />
tělesných partií. Postava Panny Marie v obou případech tvoří pevnou základnu pro „vystavení“<br />
poměrně subtilního, loutku upomínajícího Kristova těla. Obě plastiky jsou si blízké<br />
rovněž v detailech: nápadně se podobají zasmušilé tváře obou matek, štíhlé, „vysušené“ obličeje<br />
jejich mrtvých synů, stejně tak jako vůči ostatním částem těla naddimenzované ruce. 30<br />
K pojednání poněkud přísné, velice vážné tváře, ale i k měkkým vlnám ve zpracování<br />
roušky hradecké Piety nalezneme analogie také ve švábské plastice tohoto časového horizontu<br />
– ať již jde o Pannu Marii s dítětem<br />
z jižního portálu chóru augsburského<br />
dómu z doby kolem 1360 31 či o sošnou<br />
(metr vysokou) trůnící Pannu Marii s Ježíškem<br />
ze švábského Rottweilu (kolem<br />
1370). 32 Zdá se tedy, že se snad příliš nespleteme,<br />
pokud vznik hradecké Piety<br />
budeme hledat v širším časovém rozmezí<br />
třetí čtvrtiny 14. století v oblasti<br />
středního Porýní, případně Švábska.<br />
Panna Marie v naději<br />
Mistr ze Seeonu: Panna Marie ze Seeonu, Chiemgau,<br />
cca 1435, lipové dřevo, Mnichov, Bayerisches<br />
Nationalmuseum. Foto Tomáš Knoflíček<br />
Další gotickou skulpturou ze starých<br />
hradeckých sbírek, zajímavou (kromě<br />
kvalitativního) především z hlediska<br />
ikonografického, je Panna Marie v naději.<br />
33 Jako u jediné z celého drobného<br />
souboru se dochovala informace o jejím<br />
získání do sbírek. 34 Podle někdejšího<br />
kastelána p. Motzka, zaměstnance původních<br />
majitelů zámku, knížat Lichnovských,<br />
byla plastika zakoupena<br />
v roce 1916 v Mnichově u antikváře<br />
Bern heimera. 35<br />
30 Nápadně velké ruce má také výše zmiňovaná parléřovská Panna Marie s dítětem (pozn. 27).<br />
31 STANGE, A.: Deutsche Kunst um 1400 : Versuch einer Darstellung ihrer Form und ihres Wesens. München<br />
1923, obr. 3.<br />
32 STÄHLE, W.: Holzbildwerke der Kunstsammlung Lorenzkapelle Rottweil : Katalog der Schausammlung.<br />
Rottweil 1977, obr. 16.<br />
33 Lipové dřevo, výška 82 cm; vzadu vydlabáno, nepůvodní nátěr; poškození: ulomená špička nosu, odpadávají<br />
drobné kousky řezby (nad čelem, na roušce, na levé přední dolní části pláště), v břiše Panny Marie dnes zakrytý<br />
otvor, kde snad dříve byl reliéf s Ježíškem, četné svislé praskliny, napadeno červotočem, restaurováno v roce<br />
1958 (Vladimír Terš).<br />
34 Evidenční list movité kulturní památky (NPÚ, ústřední pracoviště), staré inv. č. 3399, severoněmecký mistr,<br />
počátek 15. století, Panna Marie v naději, opraveno 5. 2. 1999 (jméno badatele neuvedeno). Zde je také uvedena<br />
informace o získání plastiky do sbírek.<br />
35 Obchod významného starožitníka L. Bernheimera měl své sídlo na Lenbachplatz v centru Mnichova.
ČLÁNKY A STUDIE HANA VORLOVÁ GOTICKÉ SKULPTURY ZE SBÍREK LICHNOVSKÝCH<br />
183<br />
Na první pohled patrná gravidita, kterou zvýrazňuje<br />
přepásání šatu „na vysoko“, ale především názornost<br />
zakrytého oválného otvoru v břiše, určuje tuto plastiku<br />
světice přesvědčivě jako Pannu Marii v naději.<br />
Především v německém bádání se kromě označení<br />
Maria in der Hoffnung užívá také latinský termín<br />
Maria gravida. Panna Marie v naději, toto dnes již<br />
poněkud archaicky znějící označení, je však v českých<br />
textech obecně zaužívané, proto i my u něj<br />
zůstáváme.<br />
V našich sbírkách se do dnešní doby nedochovalo<br />
mnoho příkladů plastického zpodobení tohoto,<br />
od konce 14. století velmi oblíbeného ikonografického<br />
typu. K výjimkám patří dvě plastiky<br />
z pražské Národní galerie – stojící Panna Marie<br />
z filiálního kostela v Dubanech u Libochovic z let<br />
1400–1420 a o něco málo mladší sedící Panna<br />
Marie (kolem 1430) ze soukromé sbírky. 36 Další<br />
sochu této ikonografie uchovává ve svých sbírkách<br />
Západočeské muzeum v Plzni – jde o stojící<br />
Pannu Marii, pocházející z obecní kaple v Žerovicích<br />
u Přeštic. 37<br />
Samostatné zobrazení Panny Marie v naději<br />
se jako tzv. Andachtsbild (devoční obraz) vydělilo<br />
z narativního výjevu Navštívení – setkání<br />
sestřenic Alžběty, matky Jana Křtitele, a Panny<br />
Marie, obou v pokročilém stupni těhotenství.<br />
Tato scéna v christologických cyklech následuje<br />
hned po Zvěstování. V případě hradecké<br />
sochy sedící Panny Marie není příliš pravděpodobné,<br />
že by pocházela z původně většího<br />
celku Navštívení – obě ženy zde bývají obvykle,<br />
až na výjimky, zachyceny vestoje, 38 tak jako je<br />
tomu např. u reliéfu z vyřezávaných dveří kostela<br />
v Irrsdorfu v Horních Rakousích. 39<br />
Často se v jejich lůně (či před ním; jindy také<br />
Panna Marie v naději, Bavorsko (),<br />
30.– 40. léta 15. století, lipové dřevo, zámek<br />
Hradec nad Moravicí. Foto Tomáš Knoflíček<br />
v prsou) objevují drobné postavičky ještě nenarozených dětí, buď samotné, nebo v medailónech.<br />
Mohlo tomu snad tak být i v případě hradecké Panny Marie, neboť do současnosti<br />
se v jejím břiše dochoval zřetelný oválný otvor, později poněkud neforemně zakrytý.<br />
36 KOTRBOVÁ, A. M.: c. d., obr. 138 a 143.<br />
37 FAJT, J. (ed.): Gotika v západních Čechách (1230–1530), 3. Praha 1996, obr. 936–939, z doby kolem 1475–<br />
1480.<br />
38 KIRSCHBAUM, E. – BRAUNFELS, W. (eds.): Lexikon der christlichen Ikonographie, 2. Rom – Freiburg –<br />
Basel – Wien 1974, s. 232.<br />
39 BRUCHER, G. (ed.): Geschichte der bildenden Kunst in Österreich, 2: Gotik. München – London – New York<br />
2000, tab. č. 90, z let 1403–1406().
184 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
Při snaze o rozpoznání původu této zajímavé sochy se však nebudeme držet údajů uvedených<br />
v evidenčním listě, 40 a spíše než na severu budeme hledat v jižních oblastech německých<br />
zemí. Zde působil především ve 30. letech 15. století anonymní řezbář, pro nějž<br />
se vžilo označení Mistr ze Seeonu, podle původu jeho nejznámějšího díla – trůnící Panny<br />
Marie s dítětem z farního a klášterního kostela<br />
při klášteře benediktinek v Seeonu 41 v Chiemgau<br />
v jihovýchodním Bavorsku. 42<br />
I přes současný, naprosto neuspokojivý<br />
stav 43 hradecké Panny Marie nelze přehlédnout,<br />
že v základních rysech mají obě plastiky<br />
mnoho společného. Jde především o celkové<br />
rozvržení objemů s důrazem na nepřehlédnutelně<br />
naddimenzovanou hlavu s jemnou tváří<br />
a velice vysokým, okrouhlým čelem. Blízké je<br />
ještě zpracování roušky, přetažené z pravého<br />
ramena přes prsa a na levé straně splývající<br />
seshora v hustých trubicovitých skladech. Ve<br />
zpracování drapérie však rozpoznáváme dvě<br />
poměrně odlišná (i když dobově souběžná) pojetí:<br />
zatímco v případě Panny Marie ze Seeonu<br />
drapérie ve své podstatě ještě odpovídá doznívajícím<br />
krásnoslohovým schématům, v traktování<br />
u hradecké skulptury nalézáme náznaky<br />
jistého rozvolnění, narušení krásnoslohové,<br />
téměř „dokonalé“ pravidelnosti. Struktura<br />
skladů látky se stává poněkud méně čitelnou,<br />
neobkresluje tělesné křivky postavy, jako tomu<br />
bylo u plastiky seeonské (kde pod šatem jsou<br />
jasně patrná kolena, což je typickým rysem sedících<br />
postav krásného slohu). Jsou zde určité<br />
náznaky změny, jakoby se drapérie „začínala<br />
ubírat svou vlastní cestou“, cestou k vlastní<br />
Trůnící Panna Marie z Triftern u Pasova,<br />
Dolní Bavorsko, cca 1430, lipové dřevo,<br />
Mnichov, Bayerisches Nationalmuseum.<br />
Foto Tomáš Knoflíček<br />
samostatnosti. Poněkud zjednodušeně by se<br />
dalo uvažovat o jakési velice rané fázi, předznamenávající<br />
nové pojetí pozdní gotiky, kde<br />
se drapérie stane zcela autonomní dekorativní<br />
jednotkou, nezávislou na postavě samotné.<br />
40 Za autora je zde označen velice obecně severoněmecký mistr (pozn. 33).<br />
41 MAYRHOFER, H. – MILLER, A. – HAHNL, A. (eds.): Maria : Licht im Mittelalter. Meisterwerke der Gotik.<br />
Leogang, 2003, obr. 6, kolem 1435. Bayerisches Nationalmuseum v Mnichově získalo tuto plastiku do svých<br />
sbírek v roce 1855.<br />
42 Oblast kolem jezera Chiemsee.<br />
43 Skulptura Panny Marie v naději je z celého drobného souboru v nejhorším stavu. Také tuto plastiku restauroval<br />
(bohužel ale již téměř před 50 lety) Vladimír Terš, pravděpodobně za použití dnes poněkud nepřiměřených<br />
metod. Ponechaný nepůvodní nátěr plastiky je naprosto zvětralý, oprýskává ve velkých ploškách a prakticky vůbec<br />
nekonzervuje, nehledě na nepříznivý estetický dojem. Zde je alespoň základní záchranný zásah konzervátora<br />
zcela nutný, jinak hrozí ztráta celé, velice cenné plastiky.
ČLÁNKY A STUDIE HANA VORLOVÁ GOTICKÉ SKULPTURY ZE SBÍREK LICHNOVSKÝCH<br />
185<br />
Panna Marie v naději, Bavorsko (), 30.–40. léta 15. století, lipové dřevo, zámek Hradec nad<br />
Moravicí. Dobová fotografie zachycující původní umístění sochy na krbové římse v bytě kněžny<br />
Lichnovské na zámku Chuchelná. Foto soukromý archiv dr. E. Kolářové<br />
Pokud se zaměříme na hledání dalších, typologicky příbuzných plastik, dovede nás naše<br />
pátrání vždy do jihoněmeckých oblastí, ať již jde trůnící Pannu Marii s knihou a dvěma<br />
anděly, pocházející z Triftern u Pasova, 44 blížící se hradecké především v pojednání tváře,<br />
vlasů a roušky, či další dvě, poněkud mladší trůnící Panny Marie s dítětem ze sbírek v Berlíně<br />
45 a v Norimberku, 46 příbuzné i zpracováním drapérie. Výše zmíněná srovnání nás jen<br />
utvrzují v tom, že hradecká Panna Marie byla pravděpodobně vytvořena v jihoněmeckých<br />
oblastech (Bavorsku) nejspíše ve 30. až 40. letech 15. století.<br />
Sv. Anna Samatřetí<br />
Třetí gotická socha z hradecké sbírky – sv. Anna Samatřetí 47 – se do dnešní doby dochovala<br />
bohužel v torzálním stavu, který kromě ikonografického čtení znesnadňuje i její estetické<br />
vnímání. Správně bychom zde měli mluvit pouze o sv. Anně, protože k naplnění<br />
44 MÜLLER, T.: Alte Bairische Bildhauer : Vom Erminoldmeister bis Hans Leinberger. München 1950, obr. 68,<br />
kolem 1430. Mnichovské Bayerisches Nationalmuseum ji získalo do svých sbírek v roce 1914.<br />
45 DEMMLER, T.: Die Bildwerke in Holz, Stein und Ton : Grossplastik. Berlin – Leipzig 1930, obr. 5874, kolem<br />
1430–1440, pochází z Bavorska či Salzburgu; dnes Staatliche Museen v Berlíně.<br />
46 JOSEPHI, W.: Kataloge des Germanischen Nationalmuseums : Die Werke plastischer Kunst. Nürnberg 1910,<br />
obr. 232, v katalogu uvedeno velmi povšechně 1. polovina 15. století, pochází ze Švábska (); dnes Germanisches<br />
Nationalmuseum v Norimberku.<br />
47 Lipové dřevo, výška 44 cm; torzo, vzadu rovné (částečně opracováno), stará (původní) polychromie a zlacení,<br />
na hrudi a lůně sv. Anny zbytky tlačeného a zlaceného ornamentu; poškození: chybí obě ruce s Pannou<br />
Marií a Ježíškem, odlomena spodní část a v pravé části plastiky velká vertikální trhlina (výřez), částečně tmeleno,<br />
napadeno červotočem, restaurováno v roce 1978 (Dagmar Schwarzová).
186 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
Sv. Anna Samatřetí, Tyrolsko, kolem<br />
1410–1420, borovicové dřevo, soukromá<br />
sbírka, Převzato z MAYRHOFER, H. –<br />
MILLER, A. – HAHNL, A. (Hg.): Maria :<br />
Licht im Mittelalter : Meisterwerke der<br />
Gotik. Leogang 2003, obr. 84<br />
podstaty ikonografického schématu sv. Anny<br />
Samétřetí, devočního obrazu, poukazujícího<br />
na událost Neposkvrněného početí Panny<br />
Marie, zde scházejí (byly odlomeny) dvě<br />
postavy – Panna Marie a Ježíšek. 48<br />
V evidenčním listě 49 jako autora uvádějí<br />
německého mistra z konce 15. století.<br />
Tato datace je ale příliš pozdní,<br />
protože plastika vykazuje ještě zřejmou<br />
svázanost s principy krásného slohu. Především<br />
sklady ve formě trubic na cípech<br />
roušky či na šatu, splývajícím přes koleno,<br />
a také měkké mísovité záhyby v klíně se<br />
odvolávají k doznívajícímu krásnému slohu. Ovšem<br />
obličej, kde již není ani stopy po idealizaci,<br />
a částečně také poněkud schematické přepásání<br />
Sv. Anna Samatřetí (torzo bez Panny<br />
Marie a Ježíška), Bavorsko či Tyrolsko<br />
(), 30.–40. léta 15. století, lipové dřevo,<br />
zámek Hradec nad Moravicí. Foto<br />
Tomáš Knoflíček<br />
48 VORLOVÁ, H.: Svatá Anna Samatřetí v gotické plastice českých zemí : Soupis a ikonografie. Diplomová práce,<br />
Univerzita Palackého v Olomouci. Olomouc 2002, zvl. s. 13–15.<br />
49 Evidenční list movité kulturní památky (NPÚ, ústřední pracoviště), staré inv. č. 3398, německý mistr, konec<br />
15. století, sv. Anna, opraveno 5. 2. 1999 (jméno badatele neuvedeno).
ČLÁNKY A STUDIE HANA VORLOVÁ GOTICKÉ SKULPTURY ZE SBÍREK LICHNOVSKÝCH<br />
187<br />
„na vysoko“ směřují k pozdějším formám.<br />
Z hlediska časového zařazení se ukazuje<br />
zajímavé srovnání, především v pojednání<br />
drapérie, s torzální plastikou trůnící Panny<br />
Marie z obce Weistropp u Míšně, datovanou<br />
do doby kolem 1440. 50<br />
Nabízejí se dvě možnosti, jak mohla hradecká<br />
sv. Anna před poničením vypadat.<br />
Buď jako velmi rozšířený typ sedící matróny<br />
s dětmi v náručí – tzv. typ atributivní, 51 kde<br />
obě drobné dětské postavičky v podstatě tvoří<br />
pouhé atributy světice. Pouze pro představu,<br />
tomuto typu (ve sledovaném časovém období)<br />
odpovídá např. plastika sedící sv. Anny<br />
Samétřetí původem z minoritského kostela<br />
v Jindřichově Hradci. 52 Druhou možností<br />
je v první polovině 15. století ještě velmi neobvyklý<br />
typ realistický, kde je Panna Marie<br />
stejně velká jako Anna a obě sedí vedle sebe<br />
na lavici, s Ježíškem mezi sebou. 53 Velice časným<br />
a neobvyklým příkladem tohoto typu<br />
(pokud se týče do současnosti dochovaného<br />
fondu) je pozdně krásnoslohové sousoší,<br />
pocházející z Tyrolska. 54 Právě v tomto sousoší<br />
nalézáme také dosud nejbližší stylovou<br />
paralelu k hradecké plastice, přestože díky<br />
zpracování drapérie ve formě hustěji skládaných<br />
úzkých trubic jej můžeme považovat za<br />
její poněkud starší předstupeň. V traktování<br />
drapérie pak vyčteme časovou souvztažnost<br />
spíše s již zmíněnou „ikonickou“ plastikou<br />
Trůnící Panna Marie z Weistropp u Míšně,<br />
cca 1440, dřevo, zničeno. Převzato z HENT-<br />
SCHEL, W.: Denkmale sächsischer Kunst :<br />
Die Verluste des zweiten Weltkrieges. Berlin<br />
1973, obr. 48<br />
vlivného Mistra ze Seeonu z doby kolem 1435. 55 Předpokládáme, že torzální plastika<br />
sv. Anny z Hradce také mohla vzniknout v šíře pojatém jihoněmeckém okruhu (Bavorsku<br />
či Tyrolsku) právě v horizontu 30. až 40. let 15. století.<br />
50 HENTSCHEL, W.: Denkmale sächsischer Kunst : Die Verluste des zweiten Weltkrieges. Berlin 1973, tab. XX,<br />
obr. 48, plastika bohužel dnes již neexistuje, byla zničena za 2. světové války.<br />
51 VORLOVÁ, H.: c. d., zvl. s. 32–35, 37–40, zde podrobné vysvětlení všech ikonografických podtypů spolu<br />
s uvedením příkladů gotické plastiky z českých zemí i Evropy.<br />
52 Tamtéž, obr. 27, kolem 1430, Jindřichův Hradec, muzeum.<br />
53 Tamtéž, zvl. s. 35–36, 44–49, tento typ se velice rozšířil v pozdní gotice, a stal se natolik oblíbeným, že téměř<br />
zastínil starší, souběžně přetrvávající typy.<br />
54 MAYRHOFER, H. – MILLER, A. – HAHNL, A. (eds.): c. d., obr. 84, kolem 1410–1420, ze soukromé sbírky.<br />
Toto sousoší, vzhledem k tomu, že je ze soukromé sbírky a bylo poprvé publikováno až v roce 2003, je zajímavým<br />
dokladem realistického schématu ve velmi rané době, dosud se za dobu jeho zformování považovala 60. léta<br />
15. století.<br />
55 Tamtéž, obr. 6.
188 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
Assumpta<br />
Poslední ze soch je z celého souboru nejmladší. Jde<br />
o korunovanou Pannu Marii s dítětem, 56 stojící na<br />
srpku měsíce – v pozdním středověku velice rozšířený<br />
ikonografický typ obecně označovaný jako Assumpta<br />
(Panna Marie Nanebevzatá). V evidenčním listě je<br />
uvedena jako slezská práce z doby kolem 1510. 57<br />
S touto atribucí znovu nelze souhlasit, hledání<br />
možných analogií nás zavádí spíše do oblastí Švábska<br />
či pod švábským vlivem. Na první pohled jsou patrné<br />
některé madoniny „obecné švábské“ rysy, především<br />
tvar obličejových partií – mandlovitě zešikmené<br />
„ploché“ oči, velmi drobná ústa a vystupující<br />
okrouhlá brada s náznakem podbradku.<br />
Přímo v našich sbírkách nalezneme podobně výrazně<br />
švábsky orientovanou Assumptu, se kterou<br />
hradecká socha vykazuje zřejmé formální souvislosti.<br />
Jde o středovou skulpturu z oltáře pocházejícího<br />
z kostela Narození Panny Marie ve Velharticích.<br />
58 Díky tomuto dochovanému oltářnímu celku<br />
si můžeme utvořit představu o tom, jak mohla být<br />
hradecká Assumpta také kdysi adjustována. 59 Obě<br />
plastiky jsou si blízké celkovým provedením Mariina<br />
i Ježíškova obličeje (stejně výrazný protiklad mezi<br />
velkou oválnou tváří a drobnými, v ploše obličeje<br />
jakoby se ztrácejícími vnějšími smyslovými čidly)<br />
a rukou. Příbuzný je rovněž minuciózní způsob zpracování<br />
drapérie. Ostře prolamovaný plášť, přehozený<br />
r Assumpta, Švábsko (), cca 1500, dřevo, zámek Hradec<br />
nad Moravicí. Foto Tomáš Knoflíček<br />
56 Dřevo, výška 142 cm; vzadu vydlabáno, polychromie; poškození:<br />
polychromie částečně sedřená (především na Ježíškových rukou),<br />
vertikální prasklina vespodu přední části pláště (zatmelená), částečně<br />
odlámána koruna Panny Marie, chybí malíček levé Ježíškovy<br />
nohy, napadeno červotočem, restaurováno v letech 1978–1979<br />
(Dagmar Schwarzová).<br />
57 Evidenční list movité kulturní památky (NPÚ, ústřední pracoviště),<br />
staré inv. č. 3433, Slezsko, kol. 1510, Panna Marie s dítětem, na<br />
půlměsíci, opraveno 5. 2. 1999 (jméno badatele neuvedeno).<br />
58 Kotrbová (pozn. 26), obr. 156, kolem roku 1500, Národní galerie<br />
v Praze, získáno v roce 1949. Ve starším bádání byl oltář tradičně<br />
označován jako velhartická archa.<br />
59 O tom, že byla koncipována pouze pro čelní pohled, svědčí vydlabání<br />
její zadní strany. Další srovnání nabízí rovněž Assumpta<br />
doprovázená čtyřmi andělíčky z křídlového oltáře také původem ze<br />
Švábska, kolem roku 1500, Germanisches Nationalmuseum v Norimberku,<br />
foto: archiv autorky.
ČLÁNKY A STUDIE HANA VORLOVÁ GOTICKÉ SKULPTURY ZE SBÍREK LICHNOVSKÝCH<br />
189<br />
přes pravou ruku Panny Marie a splývající v diagonále<br />
k její levé noze (a na druhé straně tvořící<br />
mísu obkružující Ježíškovo tělíčko) stejně výrazně<br />
kontrastuje s jemně vykrouženou partií<br />
Mariina lůna. Podobně vyznívá také samotný<br />
Ježíšek s poněkud „neforemně“ protaženým<br />
trupem a levou nožkou šroubovitě vytočenou<br />
dopředu.<br />
Formálním předobrazem, kvalitativně ovšem<br />
na mnohem vyšší úrovni, nebo jakýmsi ideálním<br />
vzorem pro obě Assumpty – hradeckou<br />
i velhartickou – by pak mohla být jedna z nejznámějších<br />
Assumpt ulmského sochaře Michela<br />
Erharta – střední figura z hlavního oltáře z klášterního<br />
kostela v Blaubeuren, datovaného do let<br />
1493–1494. 60 Také zde v základních rysech platí<br />
všechna výše vyjmenovaná srovnání – pojednání<br />
obličejů (mandlové oči, úzký nos, vystouplá<br />
brada), dlouhých a velice štíhlých prstů na rukou,<br />
a v neposlední řadě traktování drapérie.<br />
Snad nebudeme příliš daleko od pravdy, pokud<br />
za oblast původu Assumpty z Hradce označíme<br />
Švábsko (případně švábsky orientované prostředí)<br />
v době kolem roku 1500.<br />
V V V<br />
Michel Erhart: Assumpta (střední figura<br />
hlavního oltáře), 1493-4, dřevo, Blaubeuren,<br />
klášterní kostel. Převzato z REIN-<br />
HARDT, B. – ROLLER, S. (Hg.): Michel<br />
Erhart & Jörg Syrlin d. Ä. : Spätgotik in<br />
Ulm. Stuttgart 2002, obr. 88<br />
I kdybychom připustili možnost, že se gotické<br />
plastiky do současné zámecké koncepce příliš<br />
nehodí, z výše uvedených závěrů (a nejen stylové<br />
analýzy) jednoznačně vyplývá, že patří k nejcennějším<br />
exponátům pocházejícím ze starých<br />
zámeckých sbírek a jako takové by jistě měly<br />
být znovu zakomponovány do interiérů zámku;<br />
alespoň k úvaze se nabízí místnost domácí kaple,<br />
kde je umístění jedné ze soch (Assumpty) archivně<br />
doložené.<br />
Dalším, a bohužel neoddiskutovatelným<br />
problémem ale zůstává skutečnost, že sochy již<br />
urgentně vyžadují odborný restaurátorský zásah.<br />
Možná i to bylo důvodem, který vedl tvůrce instalace k tomu, aby na ně nebylo příliš<br />
poukazováno. Pak je takový postup legitimní a nelze proti němu fakticky nic namítat. 61<br />
60 REINHARDT, B. – ROLLER, S. (eds.): Michel Erhart & Jörg Syrlin d. Ä. Spätgotik in Ulm. Stuttgart 2002,<br />
obr. 88.<br />
61 O možnosti zahájení restaurátorských prací autorka tohoto článku hovořila se zainteresovanými pracovníky<br />
NPÚ, a minimálně v případě nejvíce poškozené plastiky – Panny Marie v naději, by se snad jednání o jejím restaurování<br />
mohlo urychlit.
190 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
Nezbývá než doufat, že po alespoň nejnutnějším restaurátorském zásahu (konzervaci) se<br />
všechny sochy navrátí zpátky do expozice a stanou se její důstojnou součástí.<br />
Zusammenfassung<br />
Die gotischen Skulpturen aus der Sammlungen Lichnnowsky auf dem Schloss in Grätz<br />
Hana Vorlová<br />
Viele Mitglieder des Fürstengeschlechtes Lichnowsky, die letzten Inhaber des Schlosses in Grätz, wurden<br />
gerühmt als Mäzene und Organisatoren des kulturellen und gesellschaftlichen Lebens und sie<br />
unterhielten Kontakte zu berühmten Komponisten und Schriftstellern oder hatten sogar eigene literarische<br />
Ambitionen. Auf ihre Sammleraktivitäten wurde aber bislang nicht ausführlich eingegangen.<br />
Unter der Herrschaft zweier bedeutender Mitglieder des Fürstenhauses wurden zu Ende des 19. und<br />
an der Wende vom 19. zum 20. Jahrhundert mehrere Schlossinventare erstellt – der erste Mitglied<br />
dieses Geschlechtes, der für die Inventarisierung der umfangreichen Sammlungen sorgte, war Karel<br />
Maria, der fünfte Fürst von Lichnowsky (1819–1901). Seine Tätigkeit setzte sein Nachfolger Karel<br />
Max, der sechste Fürst von Lichnowsky (1860–1928) fort und mit ihm auch seine gebildete Gemahlin<br />
Mechtilde Christiane, geborene Gräfin Arco-Zinneberg (1879–1958), die auch als Malerin und<br />
Schriftstellerin tätig war. Beide waren begeisterte Sammler. In diesem Text setzt sich der Verfasser<br />
mit einem ausgewählten kleinen Segment der reichen Sammlungen der Fürsten von Lichnowsky auf<br />
dem Schloss in Grätz auseinander: nämlich mit vier gotischen Plastiken. Da es sich um nachgewiesene<br />
Importe nach Schlesien handelt, blieben sie bislang außerhalb des Forschungsinteresses. Die älteste<br />
Skulptur stellt eine Pieta aus dem dritten Viertel des 14. Jahrhunderts dar, die entweder aus dem<br />
Mittelrheingebiet oder aus Schwaben stammt. Zwei weitere Stücke, die Statue der Heiligen Maria<br />
in der Hoffnung und der Heiligen Anna Selbstdritt dürften in Süddeutschland im 15. Jahrhundert<br />
entstanden sein. Das jüngste Stück dieser Kollektion stellt eine schwäbisch orientierte Assumpta, die<br />
um das Jahr 1500 entstanden ist.
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2 191<br />
MATERIÁLY<br />
Z korespondence Ladislava Hosáka<br />
s Františkem Kutnarem<br />
(K čtyřicátému výročí úmrtí prof. PhDr. Ladislava Hosáka)<br />
LUMÍR DOKOUPIL (ED.)*<br />
Dokoupil, Lumír (Ed.): From the Correspondence between Ladislav Hosák and František<br />
Kutnar (On the Occassion of the 40 th Death Anniversary of Prof. Ladislav Hosák)<br />
The edition of correspondence comprises 11 letters of Prof. Hosák addressed to Doc. Kutnar<br />
from the years 1958–1969. It provides an interesting witness not only of the friendly relationship<br />
and scientific cooperation between the two university pedagogues, but also of the<br />
inner life and changes in the department of history of the Philosophical Faculty of Palacký<br />
University in Olomouc. The letters also depict the circumstances of the origin and beginnings<br />
of the homeland study periodical Krkonoše-Podkrkonoší. They provide an insight into<br />
the mentality of a university employee towards the end of his professional career in the difficult<br />
conditions of the 1960s.<br />
Key words Correspondence * Prof. PhDr. Ladislav Hosák * Doc. PhDr. František Kutnar,<br />
DrSc. * Dep. of History of the Philosophical Faculty of Palacký University in Olomouc<br />
Contact Ostravská <strong>univerzita</strong> v Ostravě, lumir.dokoupil@osu.cz<br />
Ladislav Hosák (1898–1972) a František Kutnar (1903–1983) působili společně na<br />
historickém pracovišti Univerzity Palackého v Olomouci (od roku 1953 Vysoké školy<br />
pedagogické). V polovině 50. let odešel František Kutnar do Prahy, nadále však pokračovala<br />
přátelská komunikace i vědecká spolupráce obou osobností. Dopisy Ladislava<br />
Hosáka jsou součástí Pozůstalosti Františka Kutnara, uložené v Archivu Národního muzea<br />
v Praze (karton č. 2, inv. č. 149). Soubor zahrnuje celkem pět osobních dopisů z let<br />
1958–1969 a šest dopisů odeslaných pod hlavičkou Ústavu pro historickou vlastivědu Palackého<br />
univerzity v Olomouci, které pocházejí z roku 1962. Všechny dopisy jsou psány<br />
na stroji a opatřeny vlastnoručním podpisem odesilatele. Dopisy odeslané z Ústavu pro<br />
historickou vlastivědu zachovávají úřední rámec (v záhlaví hranaté razítko s textem Ústav<br />
pro historickou vlastivědu Palackého univerzity v Olomouci, Křížkovského 10, v závěru kulaté<br />
razítko se shodným textem bez označení ulice a čísla, uvádějí číslo jednací, dobové<br />
oslovení s uvedením titulů, jména a bydliště adresáta). K souboru je přiložen strojopis<br />
Návrhu na vydání II. svazku Vlastivědného sborníku Podkrkonoší s datací Brno 24. ledna<br />
1963 bez podpisu zhotovitele a úmrtní parte prof. Hosáka, zaslané Filozofickou fakultou<br />
UP a katedrou historie, s opraveným datem úmrtí ze 6. na 3. listopad 1972 a termínem<br />
* Editor korespondence byl v letech 1956–1958 pomocnou vědeckou silou tehdy doc. Ladislava Hosáka v Ústavu<br />
historické vlastivědy Vysoké školy pedagogické v Olomouci a v akademickém roce 1955–1956 členem studijní<br />
skupiny, jíž naposled v Olomouci doc. Kutnar přednášel české dějiny 1781–1948.
192 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
Prof. PhDr. Ladislav Hosák<br />
(* 5. 6. 1898, † 3. 11. 1972).<br />
Foto osobní archiv doc. Josefa Bieberleho<br />
Doc. PhDr. František Kutnar, DrSc.<br />
(* 7. 10. 1903, † 11. 9. 1983).<br />
Foto prof. Vladimír Wolf<br />
pohřbu 10. listopadu 1972. Dopisy poskytují zajímavé informace o vývoji a vnitřním<br />
životě olomoucké katedry historie od sklonku 50. až do přelomu 60. a 70. let minulého<br />
století včetně bezprostřední reakce na srpnovou okupaci v roce 1968. Podrobně zachycují<br />
počátky vydávání vlastivědného periodika Krkonoše-Podkrkonoší a osvětlují úlohu<br />
osobností, které stály u jeho zrodu. Umožňují nahlédnout do mentality vysokoškolského<br />
pracovníka na konci životní kariéry ve složitých peripetiích 60. let.<br />
Prof. Ladislav Hosák a prof. Dimitr Krandžalov se studenty 1. ročníku oboru český jazyk-dějepis<br />
před Svatováclavským dómem v Olomouci v roce 1955 (první zprava autor edice).<br />
Foto archiv autora edice
OBZORY LUMÍR DOKOUPIL Z korespondence Ladislava Hosáka s Františkem Kutnarem<br />
193<br />
Edice<br />
[1]<br />
Brno 26/6 58<br />
Milý příteli!<br />
Dostal jsem k tomu nešťastnému jubileu (člověk si totiž uvědomuje, že vchází patrně do<br />
poslední desítky) mnoho gratulací, ale myslím, že nejkrásnější byla Tvá. 1<br />
Škoda, že Jsi nebyl ty dny v Olomouci; bylo to opravdu pěkné. Přijel i Charvát 2 a Hánl 3<br />
a z Bratislavy Goláň. 4 Byli dva mrtví a dva polomrtví, jeden akademický dignitář bloudil<br />
do rána ulicemi Olomouce, nemoha najít domov, druhého se ujal Kristen 5 a dovedl jej<br />
domů. Velmi veselé, asi toho druhu jako jsem kdysi s Žáčkem 6 a s Polišenským 7 ztropil<br />
výtržnost v Olomouci. Od katedry jsem dostal dar nad jiné vzácný, právě nalezenou mapu<br />
generálního štábu knížete Sáma. Přesně jsou tam označeny tabákové a kávovníkové plantáže,<br />
vinice, manufaktury klobásů, všechna místa, kde jsem někdy měl děvče, vynikající<br />
trattorie a špelunky v říši Sámově. Zkrátka na nic se nezapomnělo. Mapa bude ozdobou<br />
ústavu hist. vlastivědy a jistě se bude těšit pozornosti cizinců.<br />
Vše by bylo pěkné, ale – vždyť to sám již také znáš – potřeboval bych nové nohy, nové<br />
oči a nějaké remedium proti zapomnětlivosti, kterou pomalu, ale jistě dostihuji Trapla. 8<br />
Opravdu je škoda, že náš kolektiv nezůstal pohromadě. Tehdy, když jsme seděli před<br />
soudnou stolicí pro Základy, 9 to byla síla. Uvědomuji si, že tehdy sotva která katedra se<br />
nám mohla rovnat. Teď jsou v Olomouci jen trosky. Mnohé se ovšem změnilo, tehdy ty<br />
prudké boje, teď jsme s Krandžalovem 10 největší přátelé a máme spolu jakýsi druh kondominia.<br />
Je to v jádře zlatý člověk, kterému jsem z neznalosti jeho dobrého jádra trochu křivdil.<br />
Snad nevíš, že lékaři u něho před 14 dny objevili velmi silnou cukrovku. Snad to dieta<br />
spraví, má silnou vůli. Musím říci, že v katedře máme nyní klid, mír a pohodu, až se to<br />
jiným nelíbí. Přes to vzpomínám na to, jak to kdysi bylo. Tehdy Olomouc něco znamenala.<br />
Měl bych Ti napsat, co je v Olomouci nového. Do budoucna není nic jistého. Máme<br />
splynout od 1/9 s Palackého universitou, 11 snad máme být filosofickou fakultou, ale také<br />
1 Dopis je odpovědí na Kutnarovo přání k Hosákovým šedesátinám (* 5. 6. 1898).<br />
2 Jaroslav Charvát (1904–1988), PhDr., profesor obecných dějin na Vysoké škole pedagogické (dále VŠP)<br />
v Praze a po jejím zrušení v roce 1959 na Filozofické fakultě (dále FF) Univerzity Karlovy (dále UK).<br />
3 Jiří Hánl (1914–1972), PhDr., pracovník VŠP v Praze, od roku 1959 FF UK.<br />
4 Karol Goláň (1895–1961), PhDr., profesor novověkých dějin na Univerzitě Komenského v Bratislavě.<br />
5 Zdeněk Kristen (1902–1967), PhDr., profesor pomocných věd historických na Univerzitě Palackého (dále<br />
UP) v Olomouci, v letech 1953–1959 pracovník VŠP v Olomouci.<br />
6 Václav Žáček (1905–1985), PhDr., docent slovanských dějin a vědecký pracovník Slovanského ústavu, později<br />
Československo-sovětského institutu ČSAV v Praze, externě působil do poloviny 50. let na UP a VŠP v Olomouci.<br />
7 Josef Polišenský (1915–2001), PhDr. DrSc., profesor obecných dějin UK, externě působil na UP a VŠP v Olomouci<br />
do konce 50. let.<br />
8 Miloslav Trapl (1899–1979), PhDr., profesor sociologie, později zaměření na novověké dějiny, působil na UP<br />
a VŠP v Olomouci do penzionování v roce 1959, od počátku 60. let na Pedagogickém institutu v Olomouci, od<br />
1964 Pedagogické fakultě (dále PdF) UP.<br />
9 Základy – skriptum Základy studia dějepisu, připravené kolektivem L. Hosák, D. Krandžalov, Z. Kristen,<br />
F. Kut nar, J. Polišenský, M. Trapl, V. Žáček, vyšlo v SNP Praha v roce 1954.<br />
10 Dimitrij Krandžalov (1907–1971), PhDr., profesor se zaměřením na dějiny východní Evropy, působil na UP<br />
a VŠP v Olomouci jako vedoucí katedry historie a akademický funkcionář.<br />
11 Splynutí s Palackého univerzitou – od roku 1953 existovala v Olomouci VŠP, na jejíž Fakultu společenských<br />
věd byla přesunuta katedra historie. Kontinuitu UP zajišťovala jen Lékařská fakulta, v roce 1959 byla VŠP zrušena<br />
a obnoveny byly Filozofická a Přírodovědecká fakulta UP.
194 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
se říká, že budeme vychovávat jen učitele pro II. stupeň. Ať je tomu jakkoliv, máme přece<br />
jenom lepší situaci než VŠP v Praze (útěk Klímův) 12 i v Bratislavě. Tísnivý je nedostatek<br />
místa na kapitulním děkanství, ale je to zato pěkné. Navrátil, 13 Holinková 14 a Zapletal 15<br />
nemají ještě jmenování, čeká se na výsledek prověrky (pokud vím, naší katedry se nedotkne),<br />
ale je to trapné. Vypsali jsme konkurs na asistenturu, máme 5 žádostí (také Artur<br />
Sommer!). 16 Moje jmenování padlo kdesi do koše, čekalo se patrně na mou šedesátku.<br />
Nyní se již toho vzdávám.<br />
Ještě mnoho je nového, Janáček 17 a Poldauf 18 odcházejí do Prahy (nové oslabení), na<br />
rok zmizí západní filologie. Na historii máme v I. ročníku příštím rokem 15, z toho 5 velkých<br />
historiků. Dálkové studium nám, zaplať pámbu, znenáhla, ale jistě mizí. Sem a tam<br />
se vyskytne nějaká legrace. Snad jsem Ti ani neříkal, byl v Olomouci nějaký profesor matematiky<br />
z florentinské university, seděli s M. 19 do rána ve vinárně a k ránu si Talián vzpomněl,<br />
že v Olomouci byl zavražděn Václav III., že to místo musí vidět. M. řekl: Tady to<br />
bylo! Talián smekl klobouk, pomodlil se za Václava III. a byl na výsost spokojen. Jenomže<br />
se to doneslo k rektorovi (ještě byl Bělič 20 ), ten si M. zavolal na kobereček. M. se hájil, že<br />
přece bylo zbytečné chodit přes celé město, že to stejně nikdo neví, kde to vlastně bylo,<br />
hlavně že ten Talián myslí, že to viděl a že je spokojen.<br />
Měl jsem jet na učitelské dny do Uh. Brodu, ale odřekl jsem, mám toho moc. 7. odjíždím<br />
na Slovensko, vedu zájezd historiků z Gottwaldovského kraje po historii feudálního<br />
Slovenska. Těším se na to, je to již po třetí, co je vedu, posledně v západních a jižních<br />
Čechách. Pak chci do archivu do Janovic.<br />
Patrně nevíš, jaká změna se stala v Janovicích. Spurný 21 je sesazen (jde jako okresní archivář<br />
do Šumperku) a vedení převezme od 1. září Bartoš 22 (to je ten, který vší silou chtěl<br />
se dostat k nám na místo Holinkové). Tedy změny veliké.<br />
12 Arnošt Klíma (1916–2000), PhDr. DrSc., profesor českých a slovenských dějin, rektor VŠP v Praze, přešel na<br />
FF UK, z níž v roce 1970 musel odejít, pak působil na PdF UK.<br />
13 Jan Navrátil (*1929), PhDr. CSc., v 50. letech tajemník katedry historie VŠP v Olomouci, později profesor<br />
obecných dějin a akademický funkcionář FF a UP.<br />
14 Jiřina Holinková (1921–2005), PaedDr. CSc., docentka se zaměřením na didaktiku dějepisu a dějiny škol,<br />
dlouholetá členka katedry historie VŠP v Olomouci a FF UP.<br />
15 Vladislav Zapletal (1930–1993), PhDr., v 50. letech asistent katedry historie VŠP v Olomouci, později docent<br />
FF UP.<br />
16 Artur Sommer studoval na UP, v roce 1953 připravil doc. Kutnar posudek na jeho diplomovou práci Železářství<br />
a merkantilistická politika v 2. pol. 18. stol. v Opavském Slezsku, později středoškolský prof. v Opavě a pracovník<br />
Slezské univerzity v Opavě (SU).<br />
17 Karel Janáček (1906–1996), PhDr. DrSc., profesor klasické filologie UP a VŠP v Olomouci, pak FF UK.<br />
18 Ivan Poldauf (1915–1984), PhDr., profesor anglického jazyka a děkan Fakulty společenských věd VŠP v Olomouci,<br />
pak prof. UK.<br />
19 M. – pravděpodobně Josef Metelka (1912–1979), RNDr., matematik, profesor VŠP v Olomouci, v 60. letech<br />
rektor UP.<br />
20 Jaromír Bělič (1914–1977), PhDr., člen korespondent ČSAV, profesor českého jazyka, rektor VŠP v Olomouci,<br />
později prof. UK.<br />
21 František Spurný (1927–2004), PhDr. CSc., archivář v Janovicích u Rýmařova do roku 1958, poté ředitel<br />
Okresního archivu v Šumperku, od 1976 historik Vlastivědného ústavu v Šumperku, po roku 1992 docent Filozoficko-přírodovědecké<br />
fakulty SU v Opavě.<br />
22 Josef Bartoš (1931–2005), PhDr. DrSc., od roku 1958 vedoucí archivu v Janovicích, poté dlouholetý člen<br />
a vedoucí katedry historie a kabinetu regionálních dějin FF UP, akademický funkcionář FF UP.
OBZORY LUMÍR DOKOUPIL Z korespondence Ladislava Hosáka s Františkem Kutnarem<br />
195<br />
Neodpovídal jsem Ti dlouho proto, že jsem jezdil poslední týdny do Brna jen na neděli<br />
a nemohl jsem se podívat do archivu, abych zodpověděl Tvé dotazy. Teprve dnes jsem se<br />
k tomu dostal. Není toho mnoho, musilo by se jít do materiálu.<br />
Především jsem zjistil, že ulice se jmenovala správně Seidenbeutelgasse. Bylo to pokračování<br />
Jakubské ulice směrem k Veselé a ulice měla jen 5 čísel. Dnes ulice nemá jména;<br />
jsou tam svými boky dva ohromné domy, které mají vchody z České a z Veselé. Tam podle<br />
adresáře z r. 1806 na č. 213 (staré číslo 501) byl hospodský Franz Michl, nejbližší adresář<br />
z r. 1826 již tu hospodu neuvádí. Jméno hospody (jiná v ulici nebyla) jsem nenašel, ani<br />
německé, ani české. Leopold Mazur v pojednání K dějinám hostinských živností v Brně<br />
(spis 50. výročí Společenstva hostinských a kavárníků v Brně, Brno 1935) tu hospodu<br />
vůbec nezná.<br />
Judengasse je nynější třída Osvobození (dříve Masarykova), od náměstí k nádraží.<br />
Objekty továrny Heinricha Schmala byly na Nové ulici 75 a v Červené ulici 26–28; ulice<br />
v těch místech sluje posud Schmalka. Fabrika Karla Goldhaira byla na Nové ulici v č. 37,<br />
50 a 51. Tabriku Gedonovu jsem nenašel. Karel Příza měl tovární objekty na Dolním Cejlu<br />
č. 4 (blízko divadla) a na Nových Sadech č. 88. Ostatně toho brzy nechal a stal se velkostatkářem.<br />
Snad Tě bude zajímat, že Příza velmi držel palce českému národnímu obrození<br />
na Moravě, podobně jako Mundy (nemýlím-li se, ta rodina přišla ze Švýcar), který stál pod<br />
vlivem Dominika Kynského. O poloze Gedonovy továrny neví ani Dřímal, 23 ani Chylík. 24<br />
Měl jsem v ruce také plán Brna z r. 1842, ale z toho jsem nezmoudřel. Kdybys ještě něco<br />
potřeboval, napiš!<br />
Srdečně Tě zdraví a děkuje<br />
Hosák<br />
[Dvojlist, rozměr 17,2 × 14,5 cm]<br />
[2]<br />
Milý příteli! Brno 24. ledna 1963<br />
Píšu narychlo. Právě jsem dostal zprávu, že – post tot discrimina rerum 25 – byl nejen přijat<br />
nakladatelstvím náš Sborník Podkrkonoší, ale dostal jsem pokyn, abych podal návrh na<br />
II. díl alespoň v hrubých obrysech. I. díl obsáhl jen feudalismus, poněvadž většina článků<br />
z novější doby nebyla dodána. Proto jsme si také dovolili jeden Tvůj článek přeřadit do<br />
II. dílu (jinak to nešlo). Prosím o Tvůj dodatečný souhlas a připojuji prosbu, máš-li (či někdo<br />
z Tvých posluchačů) článek z té oblasti (obsah, který jsem podal jen v hrubých rysech<br />
a jen provizorní, jistě se něco neuskuteční a bude potřeba náhrady). Z období 1848–1918<br />
máme vlastně jen Tvůj příspěvek. Prvý svazek podle mého soudu dopadl dobře.<br />
Snad víš, že v r. 1965 má naše fakulta splynout s brněnskou. Naši mají mnoho starostí.<br />
Mne 26 se to ani tak netanguje, bude mi právě 67 let a v tom věku je těžké si zvykat na nové<br />
prostředí. V Olomouci jsem byl poslední dobou velmi spokojen.<br />
23 Jaroslav Dřímal (1905–1975), doc. PhDr., archivář a historik města Brna.<br />
24 Jindřich Chylík (1882–1961), dr., pracovník Obchodní a živnostenské komory v Plzni a Brně, hospodářský<br />
historik, autor prací o brněnském průmyslu.<br />
25 Po tolika nehodách (Vergilius, epos Aeneis), za informaci děkuji Mgr. Richardu Psíkovi, PhD.<br />
26 V rukopisu mně.
196 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
Trampoty mám s Historickým místopisem. 27 Měl jsem to jako rezortní výzkum, napsal<br />
jsem 1700 stránek a teď potíže s vydáním. Je prý to kláda, co s těmi feudály a vůbec.<br />
Však to znáš. Tak to bude pěkně ležet v šuplíku. Sice je návrh, abych z toho udělal výtah<br />
400 stran, s tím prý by se dalo něco dělat, ale to by byl kostlivec bez masa a tuku. Zrovna<br />
tak jsem – zdá se, pochodil – se Základy moravského místopisu 1200–1350, kde analyticky<br />
a kriticky rozebírám prameny a polemizuji s názory. Mělo to přijít do Supplement<br />
Akt, ale povolují jen dvě čísla pro celou universitu a žadatelů na to je pět. A tak mi zůstávají<br />
pevné jen Moravská jména místní v ČSAV.<br />
Pěkně jsme pochodili s kritikou poslední práce Ernsta Schwarze 28 (psal jsem ji s Krandžalovem).<br />
To jsem si nemyslel, že česky psaná věc nadělá tolik rozruchu. Dostal jsem<br />
hlavně ze záp. Německa spoustu žádostí o separáty, Universitní nakladatelství Carl v Norimberku<br />
mi dokonce nabídlo, abych 29 si vybral kteroukoliv historickou knihu, kterou vydají,<br />
s podmínkou, že o ní 30 budu referovat. Velký styk mám s Lipskem (Slovanský ústav<br />
a bývalý Kötschkův ústav). 31 Škoda, že se mi to tak pěkně rozbíhá, když skoro odcházím.<br />
Pokusil jsem se o bibliografii historických bibliografií střední Evropy (vyjde to v Trutnovském<br />
sborníku, je to pro naše poměry charakteristické; psal jsem to do ČSPS, 32 ale nevíme,<br />
co s ním bude, a bibliografie musí být vytištěna do sjezdu regionální historiografie,<br />
který bude v listopadu 1963 v Olomouci, tedy hora ruit). 33 Sám jsem dělal Československo,<br />
Německo mi udělal doc. Czok 34 z Lipska (ředitel býv. Kötschkova institutu), Rakousko<br />
dr. Paulhardt, 35 ředitel knihovny Institutu für österreichische Geschichtsforschung, Polsko<br />
dr. Urban, odb. asistent krakovské university. Jen Maďarsko, které měl dělat dobrý<br />
můj přítel Sinkovics István, profesor budapešťské 36 university, zklamalo. Udělal to ale náš<br />
Zapletal 37 se skutečně zapletalovskou důkladností, v Budapešti by to lepší neudělali.<br />
Ještě mám 38 jednu věc. S Dánem Dr. Tarnowskim (jeho pradědeček se přistěhoval do<br />
Dánska z Vyškova, psal se původně Trnavský) jsem se pustil do populárního vylíčení<br />
27 Trampoty s Historickým místopisem – kromě několika upravených sešitů se podařilo v roce 1967 vydat pouze<br />
Přehled historického místopisu Moravy a Slezska v období feudalismu do roku 1848 jako úvodní svazek Historického<br />
místopisu Moravy a Slezska v letech 1848–1960 (celkem 464 s.). Reprint I. vydání z roku 1938 vydalo<br />
nakladatelství Academia až v roce 2004 (1 144 s.).<br />
28 Ernst Schwarz (1895–1983), filolog, působil před rokem 1945 na pražské německé univerzitě, po válce<br />
v NSR; autor toponomastických prací k sudetské oblasti. Naposled k jeho osobnosti viz KREUTER, T.: Slovník<br />
sudetoněmeckých nářečí a jeho historie : K nálezu ztracené kartotéky ke slovníku sudetoněmeckých nářečí.<br />
Český časopis historický, 110, 2012, č. 2, s. 318–328.<br />
29 V rukopisu aby.<br />
30 V rukopisu ni.<br />
31 Rudolf Kötzschke (1867–1949), prof., německý historik.<br />
32 Časopis Společnosti přátel starožitností, po personálních změnách časopis vycházel s názvem Muzejní a vlastivědná<br />
práce.<br />
33 Sjezd regionální historiografie – konference o regionálních dějinách se uskutečnila na FF UP v Olomouci<br />
13.–15. listopadu 1963, viz O regionálních dějinách : Materiály z konference o regionálních dějinách, pořádané<br />
krajskou komisí pro regionální dějiny dělnického hnutí při severomoravském KV KSČ a katedrou historie University<br />
Palackého v Olomouci. Ostrava 1965.<br />
34 Karl Czok (*1926), doc., později prof. univerzity v Lipsku, spolupracoval s některými českými historickými<br />
pracovišti.<br />
35 Pravděpodobně Herbert Paulhart, pracovník Institutu für österreichische Geschichtsforschung.<br />
36 V rukopisu budapeštské.<br />
37 Viz pozn. 15.<br />
38 V rukopisu má.
OBZORY LUMÍR DOKOUPIL Z korespondence Ladislava Hosáka s Františkem Kutnarem<br />
197<br />
česko-nordických styků, psal jsem to německy, on to již přeložil do dánštiny a chceme to<br />
dát do Nordisk Tidskrift (je to jakési nordické Věda a život). Sehnal jsem mnoho krásných<br />
fotografií z Památkového úřadu pro tuto věc. Tak jsem na to zvědav. Jsou tam zajímavosti<br />
jako, že švédský exkrál Gustav IV. byl pohřben na Veveří, že celou čtvrt pod Špilberkem<br />
včetně Besedního domu stavěl dánský stavitel Hansen 39 , a mnoho jiného, u nás málo známého.<br />
Zdraví Hosák<br />
[List 30 × 21 cm, psán po obou stranách]<br />
[3]<br />
Milý příteli! Olomouc 20. března 1963<br />
Promiň, že odepisuji teprve dnes. Postihla mne hrozně chřipka, kterou jsem se snažil přechodit.<br />
Musím se omluvit, že jsem se nemohl s Tebou v Brně setkat, byl jsem ty dny právě<br />
v Olomouci. Byl bych si s Tebou velmi rád porozprávěl. Jinak dokončuji „vylepšené“ (totiž<br />
vykuchané, mám rukopis 2000 stran, ale mám to zkrátit bezpodmínečně na 500) II. vyd.<br />
Historického místopisu Moravy období feudalismu a pomalu připravuji Moravská jména<br />
místní, 40 má to být ve dvou svazcích po 600 stranách tisku jako Profous. 41 Právě jsem dostal<br />
z redakce Nordisk Tidskrift, že mi otisknou článek o česko-nordických stycích v historii,<br />
vyšlo mi to na 25 stran a to jsem vynechal třicetiletou válku jako věc notoricky známou.<br />
Vítají článek, jsou prý tam věci, o kterých neměli ani tušení (hlavně ze středověku, kde<br />
jsem prošťáral všechno). Pěkně se vyvíjejí mé styky s Lipskem, s vídeňským institutem<br />
a s Maďary. Posílají mi hodně maďarských knih, kterým ovšem nerozumím, ale baví mne<br />
obrázky.<br />
Se zdravím poněkud kulhám (hlavně srdce po chřipce), jakmile bude pokdy, dám se do<br />
nemocnice na generální opravu. Práce mne ještě baví, paměť ještě slouží, rád mám práci<br />
se studenty (mám teď dva aspiranty, oba naše býv. posluchače, Dokoupila 42 a Trapla 43 ),<br />
vytvořil jsem si pěkný speciální seminář s třemi posluchači, kteří znají (div!) latinu a němčinu,<br />
baví nás to všechny tak, že nesedíme dvě hodiny, ale 4–5, a to se ještě nechceme<br />
rozejít. 44 Jenom z jednání s ouřady mám hrůzu, každou chvíli něco zviksnu (skoro již<br />
jako Trapl st. 45 ) a jsou z toho nepříjemnosti. Za nic si nemohu pamatovat, které předpisy<br />
39 Theophil von Hansen (1813–1891), dánsko-rakouský stavitel, nobilitován ve Vídni.<br />
40 Spolu s Rudolfem Šrámkem vydal publikaci Místní jména na Moravě a ve Slezsku (I. Praha 1970, posmrtně<br />
díl II. Praha 1980).<br />
41 Antonín Profous (1878–1953), filolog, středoškolský profesor v Praze, autor čtyřsvazkového díla Místní<br />
jména v Čechách (Praha 1949–1960).<br />
42 Lumír Dokoupil (*1935), PhDr. CSc., profesor českých a československých dějin se zaměřením na hospodářské<br />
a sociální dějiny FF Ostravské univerzity (dále OU).<br />
43 Miloš Trapl (*1935), PhDr. CSc., profesor československých dějin FF UP, spolu s Josefem Bartošem a Jindřichem<br />
Schulzem autor Historického místopisu Moravy a Slezska v letech 1848–1960.<br />
44 O Hosákově práci se studenty viz WOLF, V.: Prof. dr. Ladislav Hosák, studentská vědecká činnost a Trutnovsko.<br />
In: Tulák minulostí : K sedmdesátinám univ. prof. dr. Ladislava Hosáka. Krkonoše-Podkrkonoší, Supplementum,<br />
3. Trutnov 1968, s. 28–30; TÝŽ: Profesor Ladislav Hosák a mladá generace historiků šedesátých let. Acta<br />
Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas philosophica, Historica 28, 1998, s. 137–139.<br />
45 Viz pozn. 8.
198 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
platí, které ne. Na katedře jsou ideální poměry, jaké sotva jinde na některé vysoké škole.<br />
Zasloužili se o to hlavně Bieberle 46 a Bartoš, 47 jsou to báječní chlapci (totiž z 48 našeho<br />
hlediska, oni sami již táhnou silně na čtyřicítku). Škoda, že nám do toho vlítl ten nešťastný<br />
konflikt Macůrek-Krandžalov; 49 mám obavy, aby z toho nebylo něco vážného. Jak se zdá,<br />
bude, protože Macůrkova odpověď v Sborníku FF v Brně (ještě nevyšel, ale četl jsem to<br />
v separátu) je prostě strašná a myslím žalovatelná!<br />
Věc s Trutnovskem se dobře vyvíjí. Čekám tyto dny Vašíčka. 50 Myslím, že je to vyhráno<br />
i do budoucna, když se za to 51 postavil okresní výbor KSČ. I Vašíček i můj Wolf, 52 který<br />
pomalu ale jistě roste v mého nástupce, jsou úžasně agilní (my bychom v tom chodit nedovedli).<br />
Představ si, že Wolf se jakýmsi záhadným způsobem dostal do Krajského nakladatelství<br />
v Hradci, jednal s nimi mým jménem (dodatečně se omluvil, ale moc dobře<br />
to provedl) a aniž by se mnou dříve o tom mluvil, sjednal s nimi, že jim dodám na rok<br />
1965 rukopis o dějinách orebského a sirotčího bratrstva, což je mně ovšem velmi vítáno.<br />
Pak přijel velmi nejistě, že zase provedl „partyzánštinu“ atd. Zatím to vždy dobře dopadlo,<br />
i když to vypadalo jako hrozné dobrodružství. Jsem rád, že ho mám. Zakousl se do kolonizace<br />
na Hradecku, dělá to tak, jak já pro Moravu, dochází k pěkným výsledkům a doufám,<br />
že se jednou pustí do revize Šimáka. 53<br />
To by bylo asi všechno (zatím), co jsem Ti chtěl říci. Srdečně zdravím<br />
[List 30 × 21 cm, psán po obou stranách]<br />
Tvůj Hosák<br />
[4]<br />
Milý příteli! Brno 15. 9. 68<br />
Dostal jsem mnoho gratulací, ale žádná z nich se nevyrovná procítěností Tvé. 54 Byl jsem<br />
velmi dojat. Události prožívám stejně těžce jako Ty. Díval jsem se na vývoj vždy skepticky,<br />
46 Josef Bieberle (*1929), PhDr. CSc., docent československých dějin FF UP, v 60. letech děkan FF UP, po roce<br />
1968 z politických důvodů z UP propuštěn.<br />
47 Viz pozn. 22.<br />
48 V rukopisu s.<br />
49 Josef Macůrek (1901–1992), PhDr., člen korespondent ČSAV, profesor slovanských dějin Masarykovy univerzity<br />
(tehdy UJEP) v Brně. Na počátku 60. let se vyostřila polemika s D. Krandžalovem v složité problematice<br />
valašské kolonizace, zejména původu valašského osídlení.<br />
50 Zdeněk Vašíček (1933–2011), PhDr., ředitel Okresního vlastivědného muzea v Trutnově, filozof, historik<br />
a muzeolog, později signatář Charty 77, od roku 1981 do roku 1990 žil v Itálii, Německu, Velké Británii a Francii.<br />
51 V rukopisu zato.<br />
52 Vladimír Wolf (*1942), PhDr., v 60. letech pomocná vědecká síla v Hosákově Ústavu pro historickou vlastivědu<br />
na UP, historik a archivář, po roku 1989 profesor československých dějin a akademický funkcionář Univerzity<br />
v Hradci Králové (dále UHK).<br />
53 Josef Vítězslav Šimák (1870–1941), PhDr., profesor historické vlastivědy UK, autor práce Středověká kolonisace<br />
v zemích českých (Praha 1938).<br />
54 Dopis je odpovědí na Kutnarovu gratulaci k Hosákovým sedmdesátinám, reaguje bezprostředně na srpnovou<br />
okupaci 1968.
OBZORY LUMÍR DOKOUPIL Z korespondence Ladislava Hosáka s Františkem Kutnarem<br />
199<br />
snažím se alespoň, abych nerušil optimismus jiných. Tentokrát je to fatální, nevidím východiska.<br />
Ale je na tom tak celé lidstvo, jen – jak obyčejně – první facky platí nám. Mluvím<br />
poslední dobou 55 hodně s cizinci, všude tytéž obavy. Konečně, přijde-li k něčemu, Rakousko<br />
nezachrání žádná neutralita.<br />
Vzpomněl Jsi vhodně Palackého. 56 Nabývám k němu stále větší úctu a obdiv. Poslední<br />
dobou jsem se musel zabývat trochu více jeho dílem, připravoval jsem pro symposion<br />
o vlivu Bočkových falz 57 na Dějiny. Žasnu, co viděl a jak dovedl říci pravdu, i když to<br />
bolelo. A to bez obalu. Ovšem nabyl jsem také trochu kacířského názoru, že tam, kde<br />
šlo o věci zásadní, hájil určité věci neústupně, i když mám dojem, že někdy proti vnitřnímu<br />
svému přesvědčení (rozdíl názorů na Fragmenta Monseana a na ostatní Bočkovy<br />
padělky).<br />
Při té sedmdesátce jsem tak trochu zpytoval svědomí. Vidím, že jsem měl manka v studiu<br />
na zastrčeném gymnáziu, 58 že jsem nemohl do Lipska ke Kötschkovi, 59 pak naše zaměření<br />
podle Ranka, 60 že historik má být všude doma, konečně, že náš krásný tým, který<br />
se v Olomouci vytvořil, nakonec byl likvidován. Mohli jsme ještě leccos dohromady udělat.<br />
Těžce nesu odchod Kristenův, 61 měl jsem v něm přítele, jakých je málo. Konečně těžce<br />
nesu, že sil již ubývá, když bych měl možnosti se uplatnit v zahraničních časopisech, když<br />
se dostávám k tématice, která je kulminační: Moravskoslezská místní jména (do půl roku<br />
ukončíme druhý svazek) a nyní s Fialou 62 a Janáčkem 63 Hrady, zámky a tvrze v českých<br />
zemích. 64 Uskuteční-li se to, bude to ohromná věc. A vynořují se i další plány. Ale táhne<br />
již na osmdesátku…<br />
Pěkný je teď život na katedře, pochybuji, že jinde je na historii takový soulad. Jen<br />
s Krandžalovem je určitý chlad od vydání poslední jeho knihy o Valaších, 65 ale musím<br />
říci, že to katedru nenarušuje. Těší mne, že naši mladí navázali na moji vlastivědu (teď se<br />
tomu říká regionalismus, ale je to totéž) a že se jim věc opravdu daří. Konečně mne těší,<br />
že jsem pro každou ze svých početných zálib si vychoval specialistu: Schulz pro historický<br />
55 V rukopisu dobu.<br />
56 František Palacký (1798–1876), tvůrce filozoficko-dějinné koncepce, autor díla Dějiny národu českého v Čechách<br />
a v Moravě (Praha 1848–1867).<br />
57 Antonín Boček (1809–1847), moravský stavovský historiograf, editor díla Codex diplomaticus et epistolaris<br />
Moraviae (5 svazků, Olomouc 1836–1850), padělal listiny domněle z pozůstalosti osvícenského historika Monsea<br />
(tzv. fragmenta Monseana).<br />
58 Ladislav Hosák studoval na gymnáziu ve Strážnici, jako středoškolský profesor působil zprvu v Příboře<br />
a Břeclavi.<br />
59 Viz pozn. 31.<br />
60 Leopold von Ranke (1795–1866), německý historik, zakladatel německé historické školy usilující o objektivní<br />
poznání minulosti s důsledným uplatněním metod historické kritiky.<br />
61 Viz pozn. 5.<br />
62 Zdeněk Fiala (1922–1975), PhDr. DrSc., profesor pomocných věd historických FF UK, autor prací o přemyslovských<br />
a předhusitských Čechách.<br />
63 Josef Janáček (1925–1994), PhDr. DrSc., pracovník Historického ústavu ČSAV, pak Ústavu československých<br />
a světových dějin ČSAV, autor prací o hospodářské a sociální problematice předbělohorské doby.<br />
64 Dílo Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku začalo vycházet v nakladatelství Svoboda s velkým<br />
zpožděním od roku 1981, Fiala s Hosákem se vydání prvního svazku nedožili.<br />
65 KRANDŽALOV, D.: Valaši na Moravě : Materiály, problémy, metody. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis,<br />
Facultas philosophica, Historica 5. Praha 1963. Kniha byla přijata velmi kriticky, viz např. recenzi<br />
Jaroslava Mezníka v Československém časopise historickém (12, 1964, s. 865–869).
200 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
zeměpis, 66 Wolf pro kolonizaci, 67 Kalistová pro rytířské řády, 68 Dokoupil pro husitství<br />
(zatím jej odvádí Myška do jiných sfér), 69 Kouřil do církevních dějin, 70 Musil pro dějiny<br />
feudálních sídel, 71 Spurný pro hospodářské dějiny 16. století, 72 Pokluda pro genealogii 73<br />
a Holinková pro metodiku. 74 Radost mám z aktivity Wolfovy a konečně se z mé iniciativy<br />
z archivu v Mikulově vytváří pěkné středisko pro spolupráci s rakouskými historiky. Po<br />
této stránce jsem spokojen.<br />
Škoda, že se náš bývalý kolektiv rozešel, Olomouc by byla bývala v historii hodně silná.<br />
Vzpomínám na Vás na všechny, hlavně na Tebe, na pěkné večerní seance v krásném historickém<br />
prostředí kapitulního děkanství.<br />
Doufám, že tento dopis Tě stihne v zdraví a v pohodě (ovšem, odmyslíme-li si vše, co<br />
nás tíží) a že zdravotní stav Tvých milých je opět v pořádku.<br />
Těším se na shledanou a zdravím<br />
Hosák<br />
[Dvojlist o rozměru 21 × 15,5 cm, tři strany textu]<br />
[5]<br />
Milý příteli! Brno 26. V. 69<br />
Do Prahy jsem nejel, den před schůzí jsem dostal z nakladatelství telegram, že se schůze<br />
nekoná pro onemocnění Zdeňka Fialy. 75 Nemohl jsem Ti to oznámit a myslil jsem, že se<br />
sejdeme v Olomouci. Je toho stejně asi jako u Tebe, mnohé koliduje, jiné se odkládá, inu<br />
zmatek. Tento týden: úterý celý den zkoušky, středa: dopoledne jiné zkoušky, odpoledne<br />
kandidátská obhajoba, čtvrtek: dvě rigorosa, odpoledne dvě habilitace (Lehár 76 a jeden<br />
Slovák, ten to projel na celé čáře, takové nesmysly jsem dlouho neslyšel, z pedagogické<br />
fakulty z Nitry), večer akademické volby, Hrbkovci 77 to projeli na celé čáře, všude tak po-<br />
66 Jindřich Schulz (*1940), PhDr. CSc., docent československých dějin a akademický funkcionář FF UP, v 60. letech<br />
byl Hosákovým aspirantem.<br />
67 Viz pozn. 52.<br />
68 Jitka Kalistová, provdána Balatková (*1942), PhDr., archivářka olomoucké pobočky Zemského archivu<br />
v Opavě.<br />
69 Milan Myška (*1933), PhDr. DrSc. dr. h. c., profesor československých dějin FF OU, v 60. letech proděkan<br />
PdF v Ostravě, rozvinul týmový výzkum ostravské průmyslové oblasti v 19. století, v němž L. Dokoupil byl orientován<br />
ke studiu vývoje obyvatelstva.<br />
70 Miloš Kouřil (*1932), PhDr., dlouholetý archivář, po roce 1989 docent československých dějin FF UP.<br />
71 František Musil (*1939), PhDr. CSc., profesor československých dějin UHK, zaměřen na kastelologii.<br />
72 Viz pozn. 21.<br />
73 Zdeněk Pokluda (*1946), PhDr., historik, archivář, ředitel Státního okresního archivu Zlín.<br />
74 Viz pozn. 14.<br />
75 Viz pozn. 62. V rukopisu Zdenka.<br />
76 Bohumil Lehár, PhDr. CSc., pracovník Historického ústavu ČSAV, po roce 1968 propuštěn.<br />
77 Normalizační skupina profesora Lékařské fakulty UP Jaromíra Hrbka (1914–1992), v letech 1969–1971 ministra<br />
školství.
OBZORY LUMÍR DOKOUPIL Z korespondence Ladislava Hosáka s Františkem Kutnarem<br />
201<br />
měr 62 proti šesti (ty z medicinské fakulty + Lón, 78 který by byl rád rektorem nebo aspoň<br />
děkanem).<br />
Do Kroměříže nejedu. Kdy budu v Praze, určitě nevím, snad na konci června. Je toho<br />
teď na konci roku příliš mnoho, nestačím vše zvládnout.<br />
Katedra již není to, co byla, chybí starý tým (vzpomínám, jaká to byla síla), chybí Kristen,<br />
který to vydržel nejdéle. Je pravda, že katedra je jednotná jako nebývala (jen Krandžalov<br />
se drží stranou, ale nedělá potíže). Mně jsou ti čtyřicátníci a padesátníci mladíci, mají<br />
ke mně přílišnou úctu, zkrátka nemám tu partnera. Cítím, že tu jednou dojde k výbuchu<br />
(snad příčinu zavdá nový vysokoškolský zákon); katedra je personálně přetížena a téměř<br />
všichni jsou na dobu od 1918. To je neudržitelné a k tomu se hlásí noví lidé. Marně domlouvám<br />
mladým, aby se konečně habilitovali (v poslední době učinil tak Bartoš, je velmi<br />
šikovný a bude vědeckým proděkanem). Zkrátka mnoho zajíců, málo kapusty. Pak dojde<br />
k boji kdo s koho. Z mladých (tj. čtyřicátníků až padesátníků) jsou habilitováni Bieberle,<br />
Navrátil, Horejsek, 79 Hrabová 80 a Bartoš, to není ani polovina.<br />
Já končím „čestný rok“, ale na odchod to nevypadá. Pravděpodobně zůstanu „extra<br />
statum“, zůstanou mi aspiranti, předsednictví habilitační, kandidátské a rigorosní komise,<br />
oponentury, individuální výchova vědeckých pracovníků a vědecká práce, tedy vše,<br />
co mne 81 baví, přičemž bych nikomu nepřekážel. Takové řešení by pro mne bylo ovšem<br />
nádherné.<br />
Pokud se týče Dějin Moravy, nespěchá to; zpracování III. svazku přichází v úvahu až na<br />
rok 1972. Spoléhám se, že tak lákavé krmičce (bylo by to tak 50–70 stran, což zvládneš<br />
levou rukou) neodoláš a budeš nám přízniv.<br />
Je potěšitelné, že – post tot discrimina rerum 82 – nakonec přece jenom Dějiny zemědělství<br />
vyjdou a jistě i Tvé brambory. 83 Máš toho jistě mnoho.<br />
Poslední dubnové dny jsme měli v Mikulově přátelské setkání s rakouskými historiky.<br />
Bylo to opravdu srdečné a velmi pěkné. Řekne Ti o tom Polišenský 84 (tuto neděli 18,15<br />
budou mít o tom v rozhlasu Vídeň II.). Schůzky se mají každoročně opakovat, příští rok<br />
v Kremži.<br />
Přijedeš-li do Brna, hlas se (telefon 40732), kdybych jel do Prahy, zpravím Tě předem.<br />
Srdečně zdraví Hosák<br />
[Dvojlist o rozměru 21 × 15,5 cm, dvě a půl strany textu]<br />
78 Františk Lón (1903–1986), docent na pracovištích marxismu-leninismu UP, představitel normalizačního<br />
trendu na FF UP po roce 1968.<br />
79 Jaroslav Horejsek (1927–2007), PhDr. CSc., na FF UP přišel z VŠP v Praze, v 70. a 80. letech nesměl pedagogicky<br />
a publikačně působit, po roce 1989 profesor obecných dějin a prorektor UP.<br />
80 Libuše Hrabová (*1928), PhDr. CSc., po roce 1968 propuštěna z politických důvodů z UP, pracovala v Univerzitní<br />
knihovně v Olomouci, po roce 1989 profesorka na katedře historie FF UP.<br />
81 V rukopisu mně.<br />
82 Viz pozn. 25.<br />
83 Kutnarova práce Malé dějiny brambor (Praha 1963).<br />
84 Viz pozn. 7.
202 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
Prof. Ladislav Hosák spolu s doc. Josefem Bieberlem a doc. Jiřinou Holinkovou<br />
na studentské exkurzi v polovině 60. let. Foto archiv<br />
Dopisy z Ústavu pro historickou vlastivědu UP v Olomouci<br />
[1]<br />
Soudruh<br />
doc. dr. František Kutnar<br />
Historicko-filoz. fak. KU<br />
Praha I, nám. 85 Krasnoarmějců<br />
Č.j. 67/62 Olomouc 17. dubna 1962<br />
Milý příteli:<br />
Stalo se, že UP má připravit sborník prací věnovaných Trutnovsku. Byl jsem pověřen<br />
redakcí podniku. Akceptovalo to již Východočeské nakladatelství, stanovilo rozsah na<br />
300 stran (!), ale také, že sborník musí být rozšířen na Novopacko, Hořicko a Jilemnicko.<br />
Je to Tvůj kraj a jistě něco máš, čím bys nám mohl přispět (budou i honoráře). Napiš, co<br />
to bude a rozsah (můžeš mít 5–50 stran rukopisu). Počítám s Tebou jistě. Zatím jsou přihlášeny<br />
tyto práce z historie:<br />
1. Kalistová-Wolf, Počátky města Trutnova.<br />
2. Vl. Wolf, Vývoj názorů na počátky města Dvora Králové.<br />
3. Hosák, Trutnovsko v husitské revoluci.<br />
4. Trapl ml., 86 Neznámá redakce Hüttlovy kroniky.<br />
5. Kristen, Nejstarší městská kniha královédvorská.<br />
6. Hosák, Podkrkonoší za pruského vpádu 1741/42.<br />
85 V rukopisu Nám.<br />
86 Viz pozn. 43.
OBZORY LUMÍR DOKOUPIL Z korespondence Ladislava Hosáka s Františkem Kutnarem<br />
203<br />
7. Holinková, Městská kronika 87 trutnovská 1718–1848.<br />
8. Navrátil, Městská kronika trutnovská 1848–1873.<br />
9. Wolf, Jan Kolda ze Žampachu.<br />
10. Nevřiva, 88 Stávka v Mladých Bukách 1937.<br />
11. Nevřiva, Stávka u firmy Weiss v Dvoře Králové 1932.<br />
12. Trapl ml., Akce proti okupantům v Dvoře Kr. v říjnu 1939.<br />
13. Vágnerová a spol., Bibliografie historických prací o Podkrkonoší.<br />
14. Trutnovské listiny v 13. a 14. stol. (český překlad), Hrabová-Beneš.<br />
15. Maršálková, 89 Relace o hospodářských poměrech Podkrkonoší z r. 1775.<br />
16. Drobnosti.<br />
Dále 8 prací literárně-historických (z toho 3 o K. Čapkovi) a 3 práce zeměpisné. Ještě<br />
některé další čekáme. Dodání rukopisů do konce srpna.<br />
Napiš, prosím, co nejdříve.<br />
Srdečně zdraví a příjemné svátky přeje<br />
Dr. Ladislav Hosák<br />
vedoucí ústavu<br />
(Dole Kutnarovou rukou tužkou přípisek:<br />
Borovcová: Dva novopačtí kronikáři 15<br />
Kutnar: Spory poddaných na Hořicku před 1648 10<br />
Kutnar: Jilemnice 5<br />
tkalcovská otázka a Jilemnicko<br />
Z dějin tkalců na Jilemnicku)<br />
[Jednostránkový dopis o rozměru 30 × 20,8 cm]<br />
[2]<br />
Soudruh<br />
doc. dr. Fr. Kutnar<br />
Vrchlického 4<br />
Praha 5<br />
Č. j. 73/62 Olomouc 25. dubna 1962<br />
Milý Františku! I když jistě víš, že jsem Tě měl vždy rád, po Tvém dopisu Jsi mně dvojnásob<br />
milejší. Vytrhl Jsi mi totiž z paty dva trny najednou. Jednak, že máme obsazeno<br />
Jilemnicko, Novopacko a Hořicko, o které jsem měl starost, jednak zaplnění kvalitní prací.<br />
Máš-li dále z kraje nějaké drobnosti (do 2 stran), pošli je bez omezení počtu. Což tak soupis<br />
kronikářů z některého okrsku Horší bude s prací s. Borovcové; 90 Sborník má být výlučně<br />
prací UP, kam Ty svou minulostí (a sympatiemi) jistě patříš. Bojím se, že proto bych<br />
s tím neprorazil. To však nevadí. Do úlohy redaktora byl jsem vehnán spíše než vedením<br />
87 V rukopisu kronka.<br />
88 Osvald Nevřiva (1924–1970), odborný asistent katedry historie FF UP, autor studií o dělnickém hnutí.<br />
89 Marie Maršálková (*1943), tehdy studentka oboru historie na FF UP.<br />
90 Alena Borovcová (*1932), provdána Novotná, později knihovnice Národního technického muzea a Národní<br />
knihovny ČR.
204 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
fakulty posluchači z Východočeského kraje, kteří celou věc spískali. Sborník bude vycházet<br />
každoročně, já ovšem složím funkci a – jistě nic nenamítáš – navrhnu za redaktora<br />
Tebe. Tam se práce Tvých posluchačů uplatní.<br />
Když Jsi mi jednou podal prst, chci Tě žádat o další věci. Katedra chystá k vídeňskému<br />
sjezdu Sborník (články jen v světových jazycích) s protihabsburským zaměřením. Z pověření<br />
katedry se Tě mám zeptat, zda bys byl ochoten do tohoto Sborníku přispět.<br />
Druhá věc se týká mého semináře pro historickou vlastivědu. Mám tam tři velmi šikovné<br />
lidi. V zimním semestru jsme zpracovávali téma: Hospodářské poměry Žarošic<br />
ve světle katastrů. Začátkem března jsme měli besídku s tamními členy JZD. Přišlo tam<br />
127 osob (!). Přednášeli jsme dvě hodiny a další dvě hodiny trvala diskuse. Vzbudili jsme<br />
tam nadšení, na základě naší přednášky obnoví tam rybník, lázně a pěstění konopí a dají<br />
prošetřit možnosti obnovení chovu ovcí a pěstování chmele. V polovině května jedeme do<br />
Bratislavy přednést práci na studentské vědecké konferenci. Pro nás to znamenalo mnoho.<br />
Byli jsme pak hosty u býv. senátora Malíka (85 let, ale nejhorlivěji se zúčastnil diskuse). 91<br />
Ukazoval nám své paměti a nasbírané dokumenty (od 1905 byl na říšské radě). Studenti<br />
byli tím nadšeni. K tomu jsme objevili, že v soukromých rukou jsou tam velmi podrobná<br />
(většinou doslovná) excerpta ze žarošického patrimonijního archívu (dnes již neexistuje)<br />
z let 1822–1844. Něco tak krásného jsem zřídka viděl. Naši posluchači se chtějí do toho<br />
pustit. Obávám se, že tématika je pro mne dosti odlehlá. Snad bys nám mohl pomoci, najde-li<br />
se úhrada pro Tebe na cestu a asi 3–4 dny pobytu. Opakuji, že je to nádherné, jsou<br />
tam relace za každý týden po celou dobu.<br />
Dodací lhůta pro Sborník UP Podkrkonoší je v srpnu!<br />
Srdečně zdraví<br />
Dr. Ladislav Hosák<br />
vedoucí ústavu<br />
(V textu i na konci Kutnarovy poznámky tužkou:<br />
Petráň – Soupis kronik pro někt. okresy.<br />
České veřejné mínění v době Bach. absolutismu. Protihabsburské veřejné mínění v době<br />
Bach. absolutismu.<br />
Bach. absolutismem.<br />
A co kronika Věnceslava Metelky)<br />
[List formátu 30 × 20,8 cm, jedna a půl str. textu, psán po obou stranách]<br />
[3]<br />
Soudruh doc. dr. Fr. Kutnar Olomouc 24. května 1962<br />
Praha<br />
Č. j. 94/62<br />
Právě jsme měli redakční radu, na kterou přijel i s. Vašíček, ředitel trutnovského muzea.<br />
Během asi 14 dnů Tě navštíví (s mým doporučením), návštěvu oznámí předem.<br />
91 Rudolf Malík (1875–1969), člen říšské rady a poslanec, narodil se a zemřel v Žarošicích.
OBZORY LUMÍR DOKOUPIL Z korespondence Ladislava Hosáka s Františkem Kutnarem<br />
205<br />
Výsledek porady: povoleno je vcelku 300 stran a obrazové přílohy. Rukopis má být dodán<br />
nakladatelství trojmo 31. srpna t. r. Máš-li práci hotovou, pošli mi ji, prosím Tě. Rukopisy<br />
se již scházejí. Bude Tě zajímat obsah. Část historická:<br />
1. Kalistová-Slezák 92 -Wolf, Počátky města Trutnova. 2. Wolf, Vývoj názorů na počátky<br />
Dvora Králové. 3. Hrabová, Překlad trutnovských listin do poloviny 14. stol. 4. Maršálková,<br />
Územní rozsah trutnovského manství. 5. Hosák, Trutnovsko v husitské revoluci.<br />
6. Wolf, Jan Kolda ze Žampachu. 7. Činátlová, Sadovský, přítel Komenského. 8. Hosák,<br />
Podkrkonoší za pruského vpádu 1742. 9. Kutnar, Spory poddaných s vrchností na Hořicku.<br />
10. Kutnar, Z dějin jilemnické manufaktury atd. 11. Holinková, Městská kronika<br />
trutnovská 1718–1848. 12. Navrátil, Městská kronika trutnovská 1849–1873. 13. Trapl, 93<br />
Revoluční rok 1848 v Podkrkonoší. 14. Nevřiva, Stávka v Mladých Bukách 1937. 16. Trapl<br />
ml., Akce proti okupantům v Dvoře Kr. v říjnu 1939. 17. Vágnerová a kol., Bibliografie<br />
historických prací z Podkrkonoší. 18. Drobnosti (asi 20 kusů).<br />
Část literární a uměnovědná: Králík, 94 Boží muka K. Čapka. 2. Bulín, 95 K. Čapek – Mexický<br />
voják. 3. Valouch, 96 Boj K. Čapka proti fašismu – Bílá nemoc. 4. Filip 97 a Skalička, 98<br />
Kocourek. 5. Dvořák, 99 Olbracht a Václavek. 6. Bogar, 100 Novinářská patálie Marie Kubátové.<br />
7. Saitz, 101 Umění portrétu Oty Gutfreunda. 8. J. Mazůrek 102 a spol., Karel Nedbal<br />
a Olomouc. Halíčková, 103 Korespondence Patrčky s Hankou. 10. Wolf, Z korespondence<br />
J. N. Lhoty. 11. Vargulič, 104 Bibliografie učitelů UP vztahující se ke Krkonoším a Pokrkonoší.<br />
12. Drobnosti.<br />
Počítám, že s Tvou účastí pro příště mají v Trutnově velké plány.<br />
Zdraví<br />
Dr. Ladislav Hosák<br />
vedoucí ústavu<br />
[List o rozměru 30 × 20,8 cm, + str. strojopisu]<br />
92 Josef Slezák (*1942), tehdy student oboru historie FF UP.<br />
93 Miloslav Trapl, viz pozn. 8.<br />
94 Oldřich Králík (1907–1975), PhDr. DrSc., literární vědec, profesor FF UP.<br />
95 Ladislav Bulín, absolvent bohemistiky na FF UP, čapkovský badatel.<br />
96 František Valouch (*1935), PhDr. CSc., literární kritik a básník, docent české literatury FF UP.<br />
97 Zdeněk Filip (1925–2008), PhDr. CSc., v 60. letech proděkan FF UP, po propuštění v roce 1969 pracovník<br />
Vlastivědného ústavu v Šumperku, v roce 1990 rehabilitován, docent FF UP.<br />
98 Jiří Skalička (1922–1997), PhDr. CSc., profesor české literatury FF UP.<br />
99 Jaromír Dvořák (1931–2004), PhDr. DrSc., profesor české literatury a akademický funkcionář FF UP.<br />
100 Karel Bogar, historik dějin umění, absolvent FF UP, později ředitel Vlastivědného ústavu ve Frýdku-Místku.<br />
101 Rudolf Saitz, tehdy student oboru výtvarná výchova na FF UP.<br />
102 Jan Mazurek (*1941), PhDr. CSc., absolvent FF UP, profesor hudební výchovy PdF OU.<br />
103 Dana Halíčková (*1943), tehdy studentka oboru čeština-ruština na FF UP.<br />
104 Jan Vargulič, tehdy student oboru historie na FF UP.
206 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
[4]<br />
Soudruh doc. dr. Fr. Kutnar Olomouc 6. června 1962<br />
Praha 5, Košíře<br />
Vrchlického 4<br />
Č. j. 102/62<br />
Děkuji za Tvůj krásný příspěvek a počítám s určitostí na další. Buď o jilemnické manufaktuře,<br />
nebo o hospodářství na jilemnickém panství. Jak sám uznáš za vhodné. Drobnosti<br />
pošli, kolik máš; obávám se totiž, že někteří nedodají včas rukopisy a bylo by nehospodárné<br />
se vzdát nabízeného nám kvanta. Rozsah území, o které mají v Trutnově zájem, je:<br />
Trutnovsko, Královédvorsko, Hořicko, Novopacko, Jilemnicko. Ředitel trutnovského<br />
musea s. Vašíček Tě brzy navštíví (ohlásí se předem dopisem). V Praze je totiž možno pro<br />
kraj, na kterém jistě máš zájem, daleko více dělat než v Olomouci nebo v Praze (sic!).<br />
V prvé polovině května jsme byli na exkursi v severních Čechách. Pro mne novinkou<br />
byly Zákupy, Stráž pod Ralskem, Železný Brod a Rtyně, kde jsem posud nebyl, pak románský<br />
kostel v Mohelnici u Mnichova Hradiště. Měl jsem také příležitost upozornit, že<br />
za tam tím kopcem jsou Mlázovice 105 atd. Vydařilo se nám to mimořádně.<br />
O Tvé práci pro náš event. sborník pro vídeňský kongres řeknu Krandžalovi. Jeho vydání<br />
však není zcela jisté, máme toho totiž mnoho, v roce 1963 na jaře nebo na podzim<br />
máme na fakultě (sic!) celostátní konferenci o regionální historiografii; je o to značný<br />
zájem v cizině, přijedou hosté z Moskvy, z Polska, z NDR, z Maďarska. Dokonce Ernst<br />
Schwarz (nyní v Erlangen) by se na konferenci rád podíval. Jeden náš sborník věnujeme<br />
jen této konferenci, od níž si hodně slibujem, takže s tiskem budeme poněkud v nouzi.<br />
Chci navrhnout, aby se pro Vídeň dala jen polovina jednoho ročníku Akt, stejně nebude<br />
o studie (je to období od r. 1848) přílišný zájem. Zatím děkuji a srdečně zdravím.<br />
Dr. Ladislav Hosák<br />
vedoucí ústavu<br />
[Jednostránkový dopis, rozměr 30 × 20,8 cm]<br />
[5]<br />
Soudruh doc. dr. Fr. Kutnar Olomouc 21. června 1962<br />
Vrchlického 4<br />
Praha 5<br />
Č. j. 107/62<br />
Děkuji za další příspěvky do Sborníku. Mám z nich radost, jsou opravdu „kutnarovské“<br />
a budou přední ozdobou Sborníku. Sám jsem se pustil do pruské válečné kampaně v Podkrkonoší<br />
1745. Našel jsem tam věci, kterých si němečtí historikové pochopitelně nevšimli.<br />
Tak protiútok Fridrichův 106 u Zárova 107 pokládali za největší důkaz jeho vojevůdcovské ge-<br />
105 Obec v okr. Jičín, rodiště Františka Kutnara.<br />
106 Fridrich II. Veliký z rodu Hohenzollernů (1712–1786), pruský král a protivník Marie Terezie.<br />
107 Obec Žďár jižně od Trutnova, místo, kde bylo 30. 9. 1745 poraženo vojsko Marie Terezie.
OBZORY LUMÍR DOKOUPIL Z korespondence Ladislava Hosáka s Františkem Kutnarem<br />
207<br />
niality, že jiný by na to nepřišel, ale Lobkovic 108 ve válečné radě den před bitvou řekl, co by<br />
dělal, kdyby byl ve Fridrichově kůži a celá věc se do detailu odehrávala, jak řekl Lobkovic.<br />
Zárov se pokládá za jedno z největších vítězství Fridrichových, ale takového lajdáctví, jakého<br />
se dopustil, byl na druhé straně schopen jen Karel Lotrinský, 109 který všech těch chyb<br />
nevyužil. Představ si, že u Zárova ztratil všechny šaty, prádlo, knihovnu (osobní ztrátu<br />
sám odhadl na půl milionu tolarů), osobního lékaře, tajemníka, dešifréra s dešifrovacím<br />
klíčem a svůj archív. Měl štěstí, že vše ukořistili uherští insurgenti, 110 kteří to – nebylo<br />
to k jídlu a k pití a nelesklo se to – roztrhali. Tak slavné to bylo vítězství. A mnoho jiných<br />
zajímavostí jsem našel. O Mlázovicích se tam sice přímo nemluví, ale točí se to kolem.<br />
Zdravím a přeju zotavení na farmě<br />
[Strojopis o rozměru 15 × 21 cm]<br />
Dr. Ladislav Hosák<br />
vedoucí ústavu<br />
[6]<br />
Soudruh<br />
doc. dr. Fr. Kutnar<br />
Praha XVII, Vrchlického 4 Olomouc 15. listopadu 1962<br />
Č. j. 162/62<br />
Prosíme Tě o laskavou zprávu obratem (!), které kusy nového vydání Chrestomatie 111 pocházejí<br />
z Tvého péra (exemplář zasíláme současně). Potřebujeme to k rozdělení honoráře.<br />
Za dodatky děkuji, již jsem to odevzdal. Zdá se, že Podkrkonošský sborník vypadl pěkně.<br />
Kdybys jej tématicky napříště organizoval, tedy ze středověku přicházejí v úvahu: středověká<br />
kolonizace (revize Šimáka), husitství, vztahy Trutnovska k Slezsku (hlavně klášter<br />
Křesobor), pak osobně mám zájem na IV. Slezské válce, která ze všech našich dějepisů téměř<br />
vypadla, ačkoliv děj nebyl chudý a byla ohrožena i Praha. Doufám však, že vytvoříme<br />
redakční radu a sejdeme se někdy do té doby.<br />
Srdečně zdraví (v zastoupení vedoucího katedry)<br />
[Strojopis o rozměru 15 × 21 cm]<br />
Dr. L. Hosák<br />
vedoucí ústavu 112<br />
108 Jiří Kristián kníže Lobkowicz (1686–1755), rakouský polní maršál.<br />
109 *1712, †1780, švagr Marie Terezie, málo schopný velitel jejího vojska.<br />
110 Odbojníci.<br />
111 KRANDŽALOV, D. a kol.: Chrestomatie k světovým dějinám feudalismu. Praha 1962.<br />
112 Při koncipování edičních poznámek byly využity informační zdroje: KUTNAR, F.: Přehledné dějiny českého<br />
a slovenského dějepisectví, 2. Praha 1977; HANZAL, J.: Cesty české historiografie 1945–1989. Praha 1999; Malá<br />
československá encyklopedie, 1–6. Praha 1984–1987; MYŠKA, M. (ed.): Biografický slovník Slezska a severní Moravy,<br />
4. Opava – Ostrava 1995; MYŠKA, M. (ed.): Biografický slovník Slezska a severní Moravy : Nová řada, 12.<br />
Ostrava 2009; www.nkp.cz a http://biblio.hiu.cz. Za cenné informace děkuji prof. PhDr. Milanu Myškovi, DrSc.,<br />
prof. PhDr. Jiřímu Svobodovi, DrSc., prof. PhDr. Vladimíru Wolfovi, za pomoc při využití internetových zdrojů<br />
Mgr. Radku Lipovskému, Ph.D.
208<br />
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
OBZORY<br />
Montánno-historický výskum na Slovensku<br />
po roku 1989<br />
MIROSLAV LACKO<br />
Lacko, Miroslav: Mining-Historical Research in Slovakia after 1989<br />
In the submitted study the author has tried to present the results of mining and historical<br />
research in Slovakia for the last 20 years. However, such task is very difficult because the<br />
theme of the history of mining and metallurgy has been analysed in lot of text-books, particularly<br />
from numerous seminars, conferences or other specialized actions. Professional Slovak<br />
historiography could obtain the access to the themes of mining history only after World<br />
War II and after its institutionalization as independent science. After 1948 the published<br />
results of economic history research were limited by ideological instrumentalization and by<br />
the fact that their authors came out of Slovak Marxist national history concept. Some economic<br />
history works from these times are still timeless. After 1989 interest in economic history<br />
in Slovak historiography expressly decreased, but still has kept its continuity, in which<br />
the new generation of researchers can continue.<br />
Key words History of Mining * History of Metallurgy * Bibliography * Economic History *<br />
Slovak Historiography<br />
Contact Historický ústav SAV Bratislava, mir.lacko@gmail.com<br />
Úvod<br />
Dejiny baníctva a hutníctva na území Slovenska pútali pozornosť mnohých autorov,<br />
ktorí mali ambíciu zachytiť bohatú minulosť týchto odvetví. Zástoj bansko-hutnej výroby<br />
v hospodárskych dejinách Slovenska dokladá fakt, že išlo jednoznačne o najvýznamnejšie<br />
priemyselné odvetvie na Slovensku, ktoré sa spravidla prezentuje ako agrárna krajina.<br />
Prví autori, ktorí vo svojich prácach upriamovali pozornosť na históriu týchto odvetví, sa<br />
v prvej fáze rekrutovali prevažne z radov montánneho úradníctva, resp. neskôr technickej<br />
inteligencie. Iným prípadom boli regionálni bádatelia v banských oblastiach, ktorí sa, prirodzene,<br />
pri spracúvaní regionálnej histórie museli venovať i tejto stránke svojho regiónu.<br />
Spomedzi montánnych úradníkov sa medzi prvých autorov historických prác z dejín baníctva<br />
zaradil v roku 1802 vtedajší fiškál Vrchného inšpektorského úradu v Smolníku<br />
Florián Collinaszy so svojím rukopisom nazvaným ako Chronologicko-historický opis hornouhorského<br />
baníctva, v ktorom podal pozoruhodne presvedčivý prehľad dejín baníctva<br />
v spišsko-gemerskom regióne od vrcholného stredoveku. Neskôr, v priebehu 19. storočia,<br />
nasledovali Collinaszyho aj ďalší banskí úradníci, niektorí svoje práce i knižne publikovali<br />
a zasluhovali by si podrobnejší rozbor. Od konca 19. storočia sa v rámci výskumu<br />
hospodárskych dejín dostali k problematike montánnej histórie okrem spomenutých
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989<br />
209<br />
regionálnych bádateľov aj profesionálni uhorskí a rakúski historici, ktorí svoje výsledky<br />
publikovali v maďarčine alebo nemčine. Autori z radov slovenskej inteligencie sa zameriavali<br />
na obhajobu politických záujmov, resp. tvorbu „národných“ dejín a dokazovanie ich<br />
starobylosti. Dejiny baníctva a hutníctva tak stáli na okraji ich záujmu a do popredia sa<br />
dostávali výlučne v súvislosti s regionálnym „vlastivedným“ miestopisom.<br />
Profesionálna slovenská historiografia sa dostala k témam z montánnej histórie až po<br />
skončení druhej svetovej vojny a po svojej inštitucionalizácii. Po roku 1948 síce výskum<br />
hospodárskych dejín vystúpil do popredia, publikované výsledky však limituje jednak<br />
ideologická inštrumentalizácia a na druhej strane skutočnosť, že ich autori vychádzali<br />
z konceptu slovenského marxistického národného príbehu. 1 Koncepcia marxistického<br />
národného príbehu sa zvlášť negatívne prejavila vo viacerých prácach z hospodárskych<br />
dejín, keďže hospodársky vývoj nepriebehal izolovane vo vzduchoprázdne „na území Slovenska“,<br />
ale v širokých ekonomických väzbach nadregionálneho charakteru. Tak vzhľadom<br />
na značne obmedzený záber autorov lokálne, ako aj vo vzťahu k širokému hospodárskemu<br />
a sociálnemu kontextu, ktorý niektorí autori nedokázali reflektovať ani po roku<br />
1989 (J. Vozár, M. Kamenický a ďalší), mnohé práce nezodpovedajú požiadavkám moderného<br />
bádania. Napriek týmto negatívam môžeme v slovenskej historiografii identifikovať<br />
aj práce z hospodárskych dejín, ktoré dokázali prekonať spomenutý rubikon a zostali nadčasové<br />
(J. Vlachovič, Á. Paulinyi).<br />
Po roku 1989 došlo k výraznemu úpadku záujmu o hospodárske dejiny v slovenskej<br />
historiografii, personálne a inštitucionálne „podvyživenie“ tohto odboru sa odvtedy nepodarilo<br />
ani za 20 rokov prekonať. Montánno-historický výskum si vďaka dobrému inštitucionálnemu<br />
ukotveniu (špecializované múzeá, ústredný banský archív) však zachoval<br />
svoju kontinuitu, na ktorú dnes môžeme nadviazať. Stalo sa tak i preto, že záujem o dejiny<br />
baníctva a hutníctva nebol len kabinetným – akademickým, ale tento záujem prežíval<br />
i vďaka svojmu vlastnému „životu“ v rámci profesionálnej slovenskej historiografie.<br />
Konzumentom a záujemcom o problematiku montánnej histórie nebola len úzka odborná<br />
verejnosť, ale do značnej miery aj širšia verejnosť (napr. z radov bývalých pracovníkov<br />
rudného baníctva, geologického výskumu a podobne), čo platí dodnes.<br />
Druhú stranu mince predstavuje odborná úroveň literatúry s montánno-historickou<br />
tématikou vydanej po roku 1989. Treba povedať, že kvalitatívna úroveň tejto produkcie<br />
výrazne kolíše a diametrálne rozdiely existujú tak medzi jednotlivými autormi, ako aj<br />
medzi jednotlivými prácami. Zainteresovanosť autorov – „nehistorikov“ – amatérov sa<br />
z hľadiska kvality produkcie javí často viac škodlivá, ako osožná. V každom prípade stav<br />
bádania v tejto oblasti má mnohé deficity a nedostatky, ktoré však vyplývajú z nárokov<br />
témy na bádateľov. Ani širšia odborná verejnosť si totiž často neuvedomuje, že výskum<br />
v oblasti špeciálne starších dejín baníctva a hutníctva si vyžaduje nielen značnú jazykovú<br />
pripravenosť, ovládanie historicko-technickej cudzojazyčnej terminológie, perfektné<br />
zvládnutie pomocných vied historických (najmä paleografie), ale aj špeciálne poznatky<br />
z oblasti banskej, úpravnickej, či hutnej technológie aspoň v základnej miere. To isté platí<br />
aj pre poznanie širších súvislostí hospodárskych dejín. Práve uvedený rozsah poznatkov<br />
kladie mimoriadne vysoké nároky na odbornú pripravenosť bádateľa, ktorý vstupuje na<br />
1 Viac o tom HUDEK, A.: Najpolitickejšia veda : Slovenská historiografia v rokoch 1948–1968. Bratislava 2010,<br />
s. 113–183ff.
210 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
pole montánnej histórie. Z týchto dôvodov vyplýva i znížený záujem historikov všeobecne<br />
o montánno-historický výskum.<br />
V nasledujúcom prehľade sa pokúsime predstaviť produkciu slovenskej historiografie<br />
po roku 1989 z dejín baníctva a hutníctva, resp. k ich jednotlivým tématickým okruhom.<br />
Syntetizujúce práce z dejín baníctva<br />
Po roku 1989 vyšiel knižne prvý pokus o syntézu dejín baníctva. Podkladom pre túto publikáciu<br />
sa stala príloha časopisu Rudy vychádzajúca pod názvom Přehled dějin rudného<br />
hornictví na území Československa v rokoch 1984 až 1989. Dvojzväzkové Dejiny baníctva<br />
vyšli v rokoch 2003 až 2004 a predstavujú skôr populárnu obrazovú, ako vedeckú prácu. 2<br />
Historické údaje o vývoji ťažby zlata na území Slovenska priniesli autori samostatnej publikácie<br />
obsahujúcej však najmä informácie o geológii zlatonosných ložísk. 3 Vývoj baníctva<br />
na Slovensku v druhej polovici 19. storočia a v prvej tretine 20. storočia bol zmapovaný<br />
tiež v samostatnej práci. 4 Ani jedna z uvedených prác nedosiahla parametre vedeckej syntézy<br />
dejín baníctva, preto príprava takejto syntézy ešte stále zostáva otvorená.<br />
Charakter sumarizujúcich majú i viaceré štúdie. Mnohé z nich sú prínosné a obsahujú<br />
nový pohľad na historický vývoj. K takým patrí aj štúdia Eugena Kladivíka o baníctve<br />
a hutníctve v prvej polovici 20. storočia. 5 Dejiny magnezitového baníctva na Slovensku<br />
boli zdokumentované v samostatnom zborníku zo seminára konaného pri príležitosti<br />
130. výročia objavenia magnezitu u nás v Hnúšti v roku 2002. 6 E. Kladivík sumarizoval<br />
2 ZÁMORA, P. a kol.: Dejiny baníctva na Slovensku, 1: Využívanie nerastných surovín, ťažba rúd, vybraných<br />
nerudných surovín a výroba kovov na území Slovenska od počiatkov do roku 1945. Košice 2003; TÝŽ: Dejiny<br />
baníctva na Slovensku, 2: Využívanie nerastných surovín, ťažba rúd a vybraných nerudných surovín na Slovensku<br />
v centrálne plánovanom hospodárstve za II. ČSR a ČSSR v rokoch 1945–1990 : Baníctvo na Slovensku v rokoch<br />
1990–2000. Košice 2004.<br />
3 BAKOS, F. a kol.: Zlato na Slovensku : Sprievodca zlatou históriou, ťažbou a náleziskami na našom území. Bratislava<br />
2004.<br />
4 MAZŮREK, J.: Baníctvo na Slovensku v rokoch 1854–1938. Martin 2000.<br />
5 KLADIVÍK, E.: Baníctvo a hutníctvo na Slovensku v 1. polovici 20. storočia. In: Výroba a spracovanie medi :<br />
3. seminár z dejín hutníctva na Slovensku. Herľany 1994, s. 159–175.<br />
6 KUBÁČEK, J.: Vznik Gemerských priemyselných železníc. In: Zborník prednášok zo seminára 130. výročie<br />
objavenia magnezitu na Slovensku. Hnúšťa 2002, s. 7–9; JAKAB, Z.: K dejinám geologického prieskumu na<br />
magnezit v Spišsko-gemerskom rudohorí. In: Tamže, s. 10–15; VITÁSEK, A.: Celkový prehľad a stručná geologická<br />
charakteristika magnezitových ložísk Slovenska. In: Tamže, s. 16–26; SUROVEC, J.: Archívne dokumenty<br />
k ťažbe mastenca v Štátnom ústrednom banskom archíve. In: Tamže, s. 27–31; DOJČÁR, O.: Fenomén<br />
magnezit: Požehnanie či prekliatie In: Tamže, s. 32–34. KUŽVART, M.: Nerudy v globalizovaném světě. In:<br />
Tamže, s. 35–40; SOMBATHY, L.: Prospektor Ing. Vojtech Rástocký. In: Tamže, s. 41–43; ĎUROVE, J. – SED-<br />
LATÝ, V. O. – BABOĽ, I. – CIBULIAK, P.: Súčasnosť ťažby mastenca v lokalite Mútnik. In: Tamže, s. 44–47;<br />
KLADIVÍK, E.: Z histórie magnezitového závodu v Košiciach do roku 1945. In: Tamže, s. 48–51; KRAJČÍ, P. –<br />
PAPP, J.: Chemické spracovanie magnezitu. In: Tamže, s. 52–56; URBAN, Ľ.: Železobohatá magnézia a jej<br />
uplatnenie pri výrobe ocele. In: Tamže, s. 57–60; SOMBATHYOVÁ, M.: Magnezitové závody Lovinobaňa<br />
v rokoch 1924–1945. In: Tamže, s. 61–65. DETKO, M.: História a súčasnosť ťažby magnezitu v Lubeníku. In:<br />
Tamže, s. 66–68; SOMBATHY, L.: Baníctvo mastenca na Slovensku do roku 1990. In: Tamže, s. 69–89; GÁL, R.:<br />
Použitie žiaruvzdorných materiálov z produkcie firmy Lovinit a. s., Lovinobaňa. In: Tamže, s. 90–92; BABOĽ, I.:<br />
Vývoj závodu Talcum po roku 1989 až do súčasnosti. In: Tamže, s. 93–99; GROSJÁROVÁ, E. – MIHALIČ, M.:<br />
Storočnica hačavskej magnezitky. In: Tamže, s. 102–108; CIBULIAK, P.: Cesty hľadania a uplatnenia technológií<br />
v úprave mastenca a magnezitu na ložisku Mútnik – Hnúšťa. In: Tamže, s. 109–113; KMEŤ, S. a kol.: Úpravnícke<br />
metódy spracovania magnezitu. In: Tamže, s. 114–131; KRCHNÁKOVÁ, L: Najzápadnejšie ložisko magnezitu<br />
na Slovensku. In: Tamže, s. 132–136; MARCIŠIAKOVÁ, J.: Problematika radónu v hlbinnej bani Mútnik.
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989<br />
211<br />
tiež dejiny ťažby hnedého uhlia a lignitu na našom území do konca druhej svetovej vojny,<br />
ako aj tému povrchového dobývania uhlia na Slovensku. 7 Václav Furmánek charakterizoval<br />
stav poznania pravekej prospekcie a ťažby neželezných kovov na Slovensku a Marián<br />
Skladaný stredoveké baníctvo na Slovensku. 8 Podať komplexný pohľad na problematiku<br />
lomov a povrchového dobývania bolo snahou usporiadateľov dvoch seminárov o tejto<br />
téme, z ktorých vyšli aj zborníky príspevkov. 9<br />
Pramene k dejinám baníctva<br />
Mnohé cenné edície prameňov k dejinám baníctva boli vydané práve v sledovanom období.<br />
K tým najhodnotnejším patrí edícia Zlatej knihy baníckej – rukopisu, ktorý vznikol roku<br />
1764 pri príležitosti návštevy synov Márie Terézie Jozefa a Leopolda v stredoslovenských<br />
banských mestách. Prvý raz vyšla Zlatá kniha banícka v roku 1983 a v roku 2000 bolo zrealizované<br />
aj druhé vydanie tohto významného prameňa obsahujúceho presné opisy baní<br />
a hút v stredoslovenskej banskej oblasti i množstvo plánov a banských máp z čias svojho<br />
vzniku. 10 V tejto súvislosti pripravil Jozef Vozár na vydanie denník princa Leopolda z cesty<br />
do banských miest. 11 V posledných rokoch sa dočkalo slovenského prekladu Agricolových<br />
Dvanásť kníh o baníctve a hutníctve. 12 Marián Skladaný charakterizoval pramene vo Fuggerovskom<br />
rodinnom archíve v Nemecku. 13 Elena Kašiarová prezentovala kartografické<br />
pamiatky Štátneho ústredného banského archívu v Banskej Štiavnici. 14<br />
In: Tamže, s. 137–144; ČELLÁR, D.: Rozvoj magnezitového priemyslu z pohľadu štátnej banskej správy a ich<br />
vzájomná spojitosť. In: Tamže, s. 145–147.<br />
7 KLADIVÍK, E.: História dobývania hnedého uhlia a lignitu na Slovensku do roku 1945. Spravodaj Banského<br />
výskumu [ďalej SBV], 38, 1995, č. 4–5, s. 189–195; TÝŽ: Povrchové dobývanie uhlia na Slovensku. In: Nerastné<br />
bohatstvo v lomoch – Stredné Slovensko : Zborník prednášok zo seminára. Banská Štiavnica 2007, s. 81–84.<br />
8 FURMÁNEK, V.: Stav poznania pravekej prospekcie a ťažby neželezných kovov na Slovensku. In: Montánna<br />
archeológia na Slovensku : Medzinárodný seminár. Banská Štiavnica 2005, s. 15–18; SKLADANÝ, M.: Stredoveké<br />
baníctvo na Slovensku. In: Konferencia 520. výročie založenia Zväzu hornouhorských banských miest 1487–<br />
2007. Rožňava 2007, s. 5–11.<br />
9 Pozri napr. BREZNICKÁ, B.: Dejiny vzniku národného podniku Slovenský priemysel kameňa v Leviciach<br />
a lomy patriace pod jeho správu. In: Nerastné bohatstvo v lomoch – Stredné Slovensko. Zborník prednášok zo<br />
seminára. Banská Štiavnica 2007, s. 64–69; BEŇADIKOVÁ, D.: Slovenské bazaltové kameňolomy, národný<br />
podnik, Lučenec a lom Tuhár. In: Tamže, s. 70–80; MALINIAK, P.: K historickým názvom lomov so zreteľom na<br />
Zvolenskú kotlinu. In: Tamže, s. 133–134; SOMBATHYOVÁ, M.: Lom Polom a vápenka Varín do roku 1970. In:<br />
Tamže, s. 85–100; SUROVEC, J.: Z histórie tehelne v Kysihýbli. In: Tamže, s. 119–124; SOMBATHYOVÁ, M.:<br />
Povrchové dobývanie na Slovensku v rokoch 1989–2006. In: Nerastné bohatstvo v lomoch – Západné a východné<br />
Slovensko. Banská Štiavnica 2008, s. 5–10; KRÁĽ, J. – LEHOTSKÝ, R. – SAND, J.: Mariánska bridlica – geológia,<br />
história, ťažba, spracovanie a perspektíva. In: Tamže, s. 30–34; LEHOTSKÝ, R.: Zabudnutá ťažba sarmatských<br />
pieskov v Bratislave – Dúbravke. In: Tamže, s. 35–36; JAKAB, Z.: Z dejín lomu v Gombaseku. In:<br />
Tamže, s. 69–76; KLADIVÍK, E.: Vápencový lom Gombasek v 1. polovici 20. storočia. In: Tamže, s. 77–82; SU-<br />
ROVEC, J.: Z histórie tehelne v Smolníku a Smolníckej Hute. In: Tamže, s. 83–88; BREZNICKÁ, B.: Z histórie<br />
lomovej ťažby v okolí mesta Levice. In: Tamže, s. 89–96; BEŇADIKOVÁ, D.: Suroviny pre hutu v Tisovci. In:<br />
Tamže, s. 100–109.<br />
10 VOZÁR, J. (ed.): Zlatá kniha banícka. Košice 2000.<br />
11 TÝŽ (ed.): Denník princa Leopolda z cesty do stredoslovenských banských miest roku 1764. Martin 1990.<br />
12 AGRICOLA, G.: Dvanásť kníh o baníctve a hutníctve. Ostrava 2006.<br />
13 SKLADANÝ, M.: Pramene k slovenským dejinám vo Fuggerovskom rodinnom archíve v Dillingene an der<br />
Donau. Studia Historica Tyrnaviensia 7, 2008, s. 87–95.<br />
14 KAŠIAROVÁ, E.: Banícka a hutnícka minulosť Slovenska v kartografických pamiatkach. Košice 2010.
212 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
V rámci filologického výskumu boli uverejnené aj najstaršie mestské knihy banských<br />
miest Gelnica a Švedlár. 15 Banskoštiavnické a kremnické banské a mestské právo sa dočkalo<br />
slovenského prekladu a tak sú v súčasnosti tieto dôležité pramene k dejinám banského<br />
práva prístupné širokej verejnosti. Kódex mestského a banského práva Banskej<br />
Štiavnice bol vydaný podľa znenia rukopisu z roku 1572 a kremnické práva podľa rukopisov<br />
mestskej knihy z rokov (1492), 1504, 1512, 1530 a 1537. 16<br />
Banícke lokality a regióny Slovenska<br />
Vývojom ťažby uhlia v Badíne sa v samostatnej štúdii zaoberal Ivan Herčko. 17 O niekdajšom<br />
starom banskom meste Banská Belá existuje viacero publikácií, v roku 1998 sa tu<br />
uskutočnil seminár Z dejín baníctva v Banskej Belej v rámci série seminárov o jednotlivých<br />
banských revíroch na Slovensku, ktoré do roku 2006 organizoval každoročne Eugen Kladivík.<br />
18 Jozef Surovec sa zaoberal starším predindustriálnym banským podnikaním v tejto<br />
lokalite. 19<br />
Dejinám banského podnikania a hutníctva v Banskej Bystrici a okolí sa v slovenskej<br />
historiografii venoval nemalý priestor vzhľadom na skutočnosť, že ťažba a spracovanie<br />
15 PIIRAINEN, I. T. – MEIER, J. (eds.): Das Stadtbuch von Schwedler/Švedlár : Texte und Untersuchungen<br />
zum entstehenden Neuhochdeutsch in der Slowakei. Levoča 1993; PROTZE, H. (ed.): Das älteste Stadtbuch der<br />
Königl ich freien Bergstadt Göllnitz/Gelnica in der Unterzips und seine Sprache. Frankfurt am Main 2002.<br />
16 VOZÁR, J. (ed.): Kódex mestského a banského práva Banskej Štiavnice. Košice 2002; ČELKO, M. (ed.): Mestské<br />
a banské právo Kremnice. Košice 2004.<br />
17 HERČKO, I.: Z histórie uhoľného baníctva v Badíne. In: Zborník Slovenského banského múzea [ďalej Zb SBM]<br />
16, 1993, s. 35–61.<br />
18 SOMBATHY, L.: Banské úseky v banskobelianskom banskom revíri. In: SBV 38, 1998, č. 2–3, s. 30–35.<br />
ČELKO, M.: Príspevok k dejinám Banskej Belej do konca 16. storočia. In: Tamže, s. 36–43; SÍKOROVÁ, E. –<br />
SUROVEC, J.: Baníctvo v Banskej Belej v rokoch 1600–1850. In: Tamže, s. 43–47; SUROVEC, J.: Skladba<br />
ťažiarov v Banskej Belej v rokoch 1778–1788. In: Tamže, s. 48–52; ČELKO, M.: Príspevok k správnemu a demografickému<br />
vývoju Banskej Belej ku koncu 80. rokov 18. storočia. In: Tamže, s. 53–55; JAKAB, Z.: Dejiny baníctva<br />
v Banskej Belej od roku 1850 do vzniku česko-slovenského štátu. In: Tamže, s. 56–62; TÝŽ: Plán obnovenia<br />
ťažby zlatých rúd v Banskej Belej podľa návrhu Ľudovíta Litschauera a Ľudovíta Cseha. In: Tamže, s. 62–65;<br />
KLADIVÍK, E.: Rudné baníctvo v Banskej Belej v 1. polovici 20. storočia. In: Tamže, s. 66–71. DURBÁK, M.:<br />
Baníctvo v štôlni Ferdinand v 80. rokoch 20. storočia. In: Tamže, s. 71–76; KAMENICKÝ, M.: Príspevok k dejinám<br />
hutníctva v Banskej Belej. In: Tamže, s. 77–79. PASTOR, J. – PETR, K.: Geologicko-prieskumné aktivity kanadskej<br />
firmy Keylock Resources Inc. v okolí Banskej Belej. In: Tamže, s. 80–83; SLAVKOVSKÝ, J.: Sekundárne<br />
kvarcity ložiska Šobov – základná surovina na výrobu dinasu v Banskej Belej. In: Tamže, s. 84–86; HERČKO, I.:<br />
Snahy o založenie továrne na výrobu dinasu v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 87–93; TÝŽ: Prípravné práce na<br />
výstavbu továrne na výrobu dinasu v Banskej Belej. In: Tamže, s. 94–98; HOCK, M.: Výstavba závodu Dinaska<br />
v Banskej Belej. In: Tamže, s. 99–103; LUŽINA, Ľ.: História SMZ, n. p., Košice, závodu v Banskej Belej v rokoch<br />
1954–1963. In: Tamže, s. 104–106; LEGÉNI, J.: Rozvoj a výroba SMZ, š. p., Košice, závodu Banská Belá v rokoch<br />
1960–1989. In: Tamže, s. 107–115; MIHÁLIK, I.: Štrukturálne zmeny po roku 1989 a ich vplyv na dianie<br />
a výrobu v štátnom podniku Dinas Banská Belá. In: Tamže, s. 116–120; HUSÁK, V.: Architektúra továrne Dinas<br />
v Banskej Belej. In: Tamže, s. 121–125; FABIAN, P.: Areál farského kostola sv. Jána evanjelistu v Banskej Belej –<br />
príspevok k poznaniu jeho stavebno-architektonického vývoja. In: Tamže, s. 126–128; LOVÁSOVÁ, E.: Banícke<br />
ľudové umenie Banskej Belej. In: Tamže, s. 129–132; ČELKOVÁ, M.: Príspevok k výtvarným dejinám Banskej<br />
Belej. In: Tamže, s. 133–143; LICHNEROVÁ, R.: Banská Belá v maliarstve a kresbe 20. storočia. In: Tamže,<br />
s. 144–150; MELCER, J.: Stará Belá – povesť a skutočnosť. In: Tamže, s. 151–153. MELCER, J.: Cirkevné dejiny<br />
Banskej Belej. In: Tamže, s. 154–158; VOZÁR, J.: Národnostné a náboženské pomery obyvateľov Banskej<br />
Belej do konca 19. storočia. In: Tamže, s. 159–161; LUKÁČ, Ľ.: Les a lesné hospodárstvo obce Banská Belá. In:<br />
Tamže, s. 162–166; MECHO, V.: Súčasnosť a predpokladaný vývoj obce Banská Belá. In: Tamže, s. 167–169.<br />
19 SUROVEC, J.: Baníctvo v Banskej Belej za feudalizmu. In: Banské mestá na Slovensku. Martin 1990, s. 131–<br />
138.
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989<br />
213<br />
medi na okolí mesta dosiahla už v stredoveku nadregionálny význam. Rozvoj stredovekej<br />
výroby medi tu zavŕšil vznik thurzovsko-fuggerovskej spoločnosti Ungarischer Handel,<br />
ktorá predstavovala prvý ranokapitalistický podnik v Európe. Jeho dejiny predstavujú samostatnú<br />
a pozoruhodnú kapitolu v dejinách baníctva na Slovensku. 20 Vznikli tiež viaceré<br />
štúdie o zápasoch mediarskeho podniku a mesta, či o banskobystrickom trhu v čase rozmachu<br />
tunajšieho medenorudného baníctva. 21 Osobitný zdroj informácií o banskobystrickom<br />
baníctve a hutníctve predstavujú práce Emila Jurkoviča s historickou tematikou.<br />
E. Jurkovič žil v rokoch 1857 až 1936 a vytvoril množstvo dodnes cenných diel pojednávajúcich<br />
o dejinách Banskej Bystrice. Keďže verejnosti boli zväčša neprístupné, vzhľadom<br />
na výpovednú hodnotu došlo v súčasnosti k ich preloženiu do slovenčiny a vydaniu. 22 Pri<br />
príležitosti 750. výročia udelenia mestských privilégií Banskej Bystrici bolo v roku 2005<br />
20 SKLADANÝ, M.: Das erste frühkapitalistische Unternehmen im slowakischen Bergbau. In: Urbs – Provincia<br />
– Orbis : Beiträge zu den zwischenkarpatischen und europäischen Beziehungen der Städte. Košice 1993, s. 83–<br />
90; TÝŽ: Prvé thurzovsko-fuggerovské zmluvy o spoločnom mediarskom podniku. Historický časopis [ďalej HČ]<br />
43, 1995, č. 2, s. 215–229; TÝŽ: Thurzovsko-fuggerovský mediarsky podnik v Banskej Bystrici a jeho európsky<br />
význam. In: Päťsté výročie vzniku thurzovsko-fuggerovského mediarskeho podniku v Banskej Bystrici. Banská Bystrica<br />
1995, s. 8–37; ALBERTY, J.: Banskobystrický mediarsky podnik – nosný, jedinečný historický fenomén.<br />
In: Tamže, s. 54–63; SKLADANÝ, M. – ŠEVČÍKOVÁ, Z.: Zašlá sláva banskobystrickej medi. Pamiatky a múzeá,<br />
1995, č. 3, s. 62–63. SKLADANÝ, M.: Thurzovsko-fuggerovské vyúčtovania z rokov 1495–1526. Zborník Filozofickej<br />
fakulty Univerzity Komenského – Historica 45, 2002, s. 155–157; TÝŽ: Počiatky erárneho podnikania<br />
v stredoslovenskom baníctve. In: Slovensko a Habsburská monarchia. Bratislava 1994, s. 50–59; TÝŽ: Fuggerovský<br />
kapitál pri vzniku habsburskej monarchie. In: Politický zrod novovekej strednej Európy. Prešov 2005, s. 33–45;<br />
VOZÁR, J.: Prechod banskobystrického mediarskeho podniku z fuggerovského prenájmu do správy banského<br />
eráru. In: Päťsté výročie vzniku thurzovsko-fuggerovského mediarskeho podniku v Banskej Bystrici. Banská Bystrica<br />
1995, s. 73–81; GRAUS, I.: Dóciovci z Veľkej Lúče ako jeden z destabilizujúcich faktorov banského podnikania<br />
v stredoslovenskej banskej oblasti na prelome 15. a 16. storočia. In: Tamže, s. 107–123; ŠEVČÍKOVÁ, Z.:<br />
Thurzov dom v Banskej Bystrici. In: Tamže, s. 124–134; DANIŠ, M.: Zlomok slovanskej prvotlače krakovskej<br />
proviniencie v banskobystrickom mestskom archíve. In: Tamže, s. 134–145; BITUŠÍKOVÁ, A.: Banícky výtvarný<br />
prejav v montánnej oblasti B. Bystrice. In: Tamže, s. 146–150; SKLADANÝ, M.: Augsburskí Fuggerovci a banskobystrická<br />
meď. In: Banská Bystrica. Historicko–etnologické štúdie. Banská Bystrica 2000, s. 7–22; GRAUS, I.:<br />
Fuggerovci a Banská Bystrica (1494–1546). In: Štúdie z dejín baníctva a banského podnikania. Zborník k životnému<br />
jubileu Mariána Skladaného. Bratislava 2001, s. 28–33; HUSÁK, V.: Pamiatky na mediarsku výrobu<br />
banskobystrického podniku. In: Päťsté výročie vzniku thurzovsko-fuggerovského mediarskeho podniku v Banskej<br />
Bystrici. Banská Bystrica 1995, s. 82–90. TÝŽ: Pamiatky historickej výroby : Nedocenená súčasť kultúrneho dedičstva<br />
: Venované pamiatke 500. výročia založenia Medeného hámra v Banskej Bystrici. In: 1. celoslovenská<br />
konferencia Krajina, človek, kultúra. Banská Bystrica 1996, s. 87–90; TÝŽ: K historickému odkazu plánov banských<br />
meračov : Poznámky na základe štúdia situačných, stavebných plánov a vedút, týkajúcich sa banskobystrického<br />
mediarskeho podniku. SBV 36, 1996, č. 4–5, s. 210–213; HUSOVSKÁ, Ľ.: Zachránime svedkov slávy<br />
banskobystrickej medi. Pamiatky a múzeá, 1997, č. 1, s. 50–54; HUSÁK, V.: Banskobystrický mediarsky podnik.<br />
Eurostav 11, 2005, č. 1, s. 16–18, č. 2, s. 92–93; TÝŽ: Medený hámor v Banskej Bystrici. In: Tamže, č. 7, s. 70–73;<br />
TÝŽ: Stavebný vývin medeného hámra v Banskej Bystrici. In: Výroba a spracovanie medi : 3. seminár z dejín<br />
hutníctva na Slovensku. Herľany 1994, s. 22–36; KAFKA, R.: Hutnícka výroba v banskobystrickom medenom<br />
hámri počas 20. storočia. In: Meď v Európe. Banská Štiavnica 2003, s. 88–91; TÝŽ: Banskobystrický mediarsky<br />
podnik – dve kapitoly k medi. In: Minulosť a prítomnosť Banskej Bystrice I. Banská Bystrica 2006, s. 101–116;<br />
SKLADANÝ, M.: Ján Turzo a turzovsko-fuggerovský mediarsky podnik v Banskej Bystrici (1494–1526). Montánna<br />
história [ďalej MH] 1, 2008, s. 16–31.<br />
21 GRAUS, I.: Zápas o banskobystrické mestské výsady na začiatku 16. storočia. HČ 42, 1994, č. 1, s. 3–20;<br />
TÝŽ: Špitál svätej Alžbety ako predmet zápasu Banskej Bystrice s turzovsko-fuggerovským mediarskym podnikom<br />
v prvej polovici 16. storočia. Tamže 46, 1998, č. 4, s. 557–578; TÝŽ: Zápas Banskej Bystrice s vedením turzovsko-fuggerovského<br />
mediarskeho podniku o správu bratstva Božieho tela. Tamže 47, 1999, č. 2, s. 173–186;<br />
TÝŽ: Zápas Banskej Bystrice s turzovsko-fuggerovským mediarskym podnikom o banské a troskové odvaly.<br />
Tamže 53, 2005, č. 2, s. 243–254; SLANÝ, J.: Banskobystrický trh v období rozmach medenorudného baníctva<br />
na Slovensku (1495–1570). Stredné Slovensko – spoločenské vedy 9, 1990, s. 115–122.<br />
22 JURKOVICH, E.: Príbehy z minulosti Banskej Bystrice I–II. Banská Bystrica 1997.
214 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
vydané aj jeho najväčšie, najpodrobnejšie a dosiaľ neprekonané dielo o dejinách tohto<br />
mesta obsahujúce i údaje o histórii baníctva, o bystrických ťažiaroch a pod. 23 V tom istom<br />
roku sa uskutočnila aj konferencia o dejinách mesta, z ktorej bol v roku 2006 vydaný dvojzväzkový<br />
zborník. 24 Oto Tomeček sa podrobne zaoberal drevorubačskými a uhliarskymi<br />
osadami na území mesta. 25<br />
V sledovanom období vzniklo veľa prác v súvislosti s objasňovaním počiatkov mesta<br />
a baníctva v Banskej Štiavnici. Išlo o publikované výsledky archeologických výskumov<br />
a rôzne ďalšie nadväzujúce štúdie, či články. 26 Zaujímavá bola i polemika M. Minárčica<br />
a M. Čelka na stránkach zborníka Montánna história. 27 Obsiahlu literatúru predstavujú<br />
rôzne popularizačné publikácie o dejinách mesta. 28 Avšak väčšiu výpovednú hodnotu<br />
23 TÝŽ: Dejiny kráľovského mesta Banská Bystrica : Na základe poverenia predstaviteľov mesta napísal v rokoch<br />
1896–1922 Emil Jurkovič. Banská Bystrica 2005.<br />
24 Z príspevkov spomenieme SKLADANÝ, M.: Baníctvo v Banskej Bystrici v stredoveku. In: Minulosť a prítomnosť<br />
Banskej Bystrice I. Banská Bystrica 2006, s. 70–86; GRAUS, I.: Podnikateľské aktivity mesta Banskej<br />
Bystrice a jeho obyvateľov v baníctve v období thurzovsko-fuggerovského nájmu mediarskeho podniku. In: Tamže,<br />
s. 87–100.<br />
25 TOMEČEK, O.: Formovanie osídlenia drevorubačských a uhliarskych osád na území mesta Banská Bystrica.<br />
HČ 57, 2009, č. 2, s. 195–222; TÝŽ: Drevorubači a uhliari v lesoch Banskej Bystrice. Banská Bystrica 2010.<br />
26 LABUDA, J.: K problematike osídlenia banských miest na Slovensku. HČ 38, 1990, č. 3, s. 391–397; TÓ-<br />
THOVÁ, Š.: Výsledky archeologického výskumu v Banskej Štiavnici. In: Banské mestá na Slovensku. Martin<br />
1990, s. 50–66; LABUDA, J.: Stav archeologického výskumu na Starom meste v Banskej Štiavnici. In: Tamže,<br />
s. 67–72; TÝŽ: Technická keramika z archeologického výskumu Komorského dvora v Banskej Štiavnici. Zborník<br />
Banského múzea [ďalej ZbBM] 15, 1991, s. 217–241; TÝŽ: Materiálna kultúra z výskumu Kammerhofu v Banskej<br />
Štiavnici (Príspevok k problematike montánnej archeológie na Slovensku). Slovenská archeológia [ďalej<br />
SlArch] 40, 1992, č. 1, s. 135–163; TÝŽ: Počiatky osídlenia a baníctva v Banskej Štiavnici. In: Zborník referátov<br />
zo seminára o možnostiach záchrany banskoštiavnického a hodrušského baníctva. Banská Štiavnica 1992, s. 5–10;<br />
TÝŽ: Počiatky banskej činnosti v Banskej Štiavnici. Pamiatky a múzeá, 1994, č. 5–6, s. 20–21; HANULIAK, M. –<br />
HOŠSO, J. – HUNKA, J.: Najvýznamnejšie poznatky z výskumu banskoštiavnického dominikánskeho kláštora.<br />
SlArch 44, 1996, s. 307–326; LABUDA, J.: Untersuchungen zur frühen Montangeschichte von Banská Štiavnica.<br />
Der Anschnitt 48, 1996, č. 2–3, s. 91–92; TÝŽ: Montánna archeológia na Slovensku (Príspevok k dejinám<br />
stredoveku). SlArch 45, 1997, č. 1, s. 83–156; TÝŽ: Archeologický výskum banských diel v intraviláne Banskej<br />
Štiavnice. Zb SBM 18, 1997, s. 9–18. LABUDA, J. – MIHOK, Ľ.: Production of iron objects in mining region<br />
Špania Dolina and Banská Štiavnica. In: Východoslovenský pravek : Archeometallurgy in the Central Europe. Košice<br />
1999, s. 157–165; LABUDA, J.: Ryžovanie zlata a začiatky osídlenia banskoštiavnického regiónu. Mineralia<br />
Slovaca 31, 1999, č. 3–4, s. 393–396. TÝŽ: Banská Štiavnica – old technologies in the former European mining<br />
industry centre. In: Archeometallurgy in the Central Europe, 3. Herľany 2000. Acta Metallurgica Slovaca 7, 2001,<br />
mimoriadne č. 2, s. 204–208; TÝŽ: Pozoruhodné nálezy zo Starého mesta v Banskej Štiavnici. In: Archeologica<br />
historica 35, 2000, s. 7–24; TÝŽ: Argentifodina a montánna archeológia. In: Európske ložiská striebra a vplyvy<br />
ich ťažby na životné prostredie. Banská Štiavnica 2002, s. 125–129; TÝŽ: Najstarší nález baníckeho fokoša<br />
zo Starého mesta v Banskej Štiavnici. Zb SBM 20, 2004, s. 7–12; TÝŽ: Staré mesto (Glanzenberg) v Banskej<br />
Štiavnici po 25 rokoch archeologického výskumu. In: Montánna archeológia na Slovensku : Medzinárodný seminár.<br />
Banská Štiavnica 2005, s. 95–102; HUNKA, J.: Nálezy mincí a iných s obchodom spojených predmetov<br />
z Glanzenbergu, ich význam pre poznanie politicko-hospodárskeho vývoja Banskej Štiavnice a okolia. In: Tamže,<br />
s. 103–107; TÝŽ: Dva výnimočné žetóny z Banskej Štiavnice – Glanzenbergu. In: Argenti fodina 2008 : Zborník<br />
prednášok. Banská Štiavnica 2009, s. 17–20; KAŠIAROVÁ, E.: Archívne obrazové pramene k archeologickej<br />
lokalite Staré mesto/Alteburg v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 21–25.<br />
27 MINÁRČIC, M.: Metačná listina svätoantonského panstva z roku 1266 a jej výpovedná hodnota k dejinám<br />
banskoštiavnického baníctva. MH 2, 2009, s. 46–69; ČELKO, M.: K najstarším dejinám Banskej Štiavnice (Diskusný<br />
príspevok k štúdii Miroslava Minárčica). In: Tamže, s. 70–77.<br />
28 BÁRTA, V. – NOVÁK, J.: Banská Štiavnica. Banská Bystrica 1991; NOVÁK, J. – LICHNER, M.: Banská<br />
Štiavnica. Martin 1991; NOVÁK, J.: Banská Štiavnica – perla miest. Bratislava 1992. DVOŘÁKOVÁ, V. – TÓ-<br />
THOVÁ, Š.: Banská Štiavnica : Svetové kultúrne dedičstvo. Bratislava 1995; HERČKO, I. a kol.: Banská Štiavnica<br />
na Listine svetového kultúrneho a prírodného dedičstva UNESCO. Martin 1996; LICHNER, M.: Banská Štiavnica.<br />
Banská Bystrica 1998.
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989<br />
215<br />
o vývoji mesta a baníctva má jeho najnovšia monografia, ktorú napísal početný kolektív<br />
autorov. 29 Pozornosť bola venovaná aj osobnostiam Banskej Štiavnice a okolia, z ktorých<br />
mnohé sa zaslúžili o rozvoj tunajšej ťažby rúd. 30 Richard Marsina sa zaoberal najstarším<br />
mestským privilégiom Banskej Štiavnice. 31 Lucia Krchnáková spracúvala problematiku<br />
banského zdravotníctva v tejto oblasti. 32 Viaceré štúdie sa zaoberali vzťahmi Banskej<br />
Štiavnice s baníckou Európu, či pozoruhodnými návštevami mesta. 33 K takým návštevám<br />
patrila cesta Františka Štefana Lotrinského do stredoslovenských banských miest v roku<br />
1751, čomu bol venovaný medzinárodný seminár. 34 Príspevkom k dejinám baníctva sú<br />
práce zaoberajúce sa banskoštiavnickým vodohospodárskym systémom – sústavou tajchov<br />
slúžiacou pre potreby banskej prevádzky. 35 V roku 2003 sa o tejto problematike uskutočnil<br />
seminár Historický význam banskoštiavnických vodných nádrží a problematika ich<br />
ochrany, ktorý priniesol nové poznatky o výstavbe a osudoch tohto vodohospodárskeho<br />
29 LICHNER, M. a kol.: Banská Štiavnica : Svedectvo času. Banská Bystrica 2002.<br />
30 HERČKO, I.: Osobnosti Banskej Štiavnice a okolia. Banská Štiavnica 1995; LICHNER, M. a kol. Osobnosti<br />
Banskej Štiavnice. Banská Bystrica 2006.<br />
31 MARSINA, R.: Najstaršie mestské privilégium Banskej Štiavnice. SlArch 40, 2005, č. 2, s. 39–49.<br />
32 KRCHNÁKOVÁ, L.: Zdravotnícka starostlivosť o baníkov v stredoslovenskej banskej oblasti (so zameraním<br />
na pôsobenie a prínos Jána Juraja Hoffingera). MH 3, 2010, s. 24–93.<br />
33 NOVÁK, J.: Vzťahy Banskej Štiavnice s baníckou Európou do založenia Baníckej akadémie. In: Banské mestá<br />
na Slovensku. Martin 1990, s. 36–49; KAŠIAROVÁ, E.: O niektorých pozoruhodných návštevách a návštevníkoch<br />
Banskej Štiavnice. Zb SBM 18, 1997, s. 43–66; KAŠIAROVÁ, E.: Die bedeutenden Besucher des schemnitzer<br />
Berggebietes. In: 3 rd International Symposium : Cultural Heritage in Geology, Mining and Metallurgy.<br />
Saint-Petersburg 1997, s. 42; KAŠIAROVÁ, E.: Die Erkenntnis- und Arbeitsreisen der Idrianer nach Banská<br />
Štiavnica. In: 6 th International Symposium : Cultural Heritage in Geosciences, Mining and Metallurgy : Idrija,<br />
Slovenia, 2002. Idrija 2003, s. 99–107; SÍKOROVÁ, E.: Das Quecksilberbergwerk von Idria in den Archivdokumenten<br />
des Staatlichen Zentralbergarchivs zu Banská Štiavnica. In: Tamže, s. 99–107.<br />
34 NOVÁK, J.: Banská Štiavnica – centrum európskeho baníctva v polovici 18. storočia. In: Zlatá a strieborná<br />
cesta Františka Štefana Lotrinského po stredoslovenských banských mestách. Banská Štiavnica 2001, s. 10–16;<br />
ČIČAJ, V.: Stredoslovenské banské mestá v nemeckých cestopisoch 17. storočia. In: Tamže, s. 71–77; NO-<br />
VÁK, J.: Rakúsko a Banská Štiavnica – vzájomné interakcie v minulosti. In: Tamže, s. 91–96; ČELKO, M.: Návšteva<br />
Františka Štefana Lotrinského na strednom Slovensku r. 1751 vo svetle historických prameňov. In: Tamže,<br />
s. 97–108; KAŠIAROVÁ, E. – SÍKOROVÁ, E.: Finančné a hmotné náklady spojené s cisárskou návštevou<br />
Banskej Štiavnice a Kremnice v roku 1751. In: Tamže, s. 109–156; KLADIVÍK, E.: Baníctvo v banskoštiavnickej<br />
rudnej oblasti v 1. polovici 18. storočia. In: Tamže, s. 157–167; HOCK, M.: Úprava rúd a výroba drahých kovov<br />
v polovici 18. storočia. In: Tamže, s. 168–176; KAMENICKÝ, M.: Huty na výrobu drahých kovov v kremnicko-<br />
-banskoštiavnickej oblasti a ich zamestnanci v čase návštevy F. Š. Lotrinského. In: Tamže, s. 177–183; KRCH-<br />
NÁKOVÁ, L.: Banskoštiavnickí banskí lekári v období príchodu cisára Františka Štefana Lotrinského do Banskej<br />
Štiavnice v roku 1751. In: Tamže, s. 190–198; LAPITKOVÁ, Z.: Návrhy triumfálnych brán od A. Schmidta<br />
a otázka ich realizácie k cisárskej návšteve F. Š. Lotrinského. In: Tamže, s. 199–208; HUSÁK, V.: Neznáme<br />
barokové staviteľstvo z produkcie stredoslovenských erárnych banských komôr. In: Tamže, s. 209–226; ČEL-<br />
KOVÁ, M.: Výtvarné umenie Banskej Štiavnice v čase cisárskej návštevy v polovici 18. storočia : Novoobjavené<br />
fragmenty z hlavného oltára nemeckého kostola, práca D. I. Stanettiho : Reštaurovanie akad. mal. K. Stojkovová<br />
: Idea a koncepcia výstavy „Zlatá a strieborná cesta cisára F. Lotrinského po stredoslovenských banských<br />
mestách“ v Galérii J. Kollára, zoznam zbierkových predmetov : Strelecké terče z čias návštevy (Dokumenty). In:<br />
Tamže, s. 227–251. KAMHALOVÁ, M.: Pamätné medaily z roku 1751 k návšteve cisára Františka Lotrinského<br />
v Banskej Štiavnici a Kremnici. In: Tamže, s. 263–269; KAMENICKÝ, M.: Návšteva Františka Štefana Lotrinského<br />
v Banskej Štiavnici a Kremnici. História 1, 2001, č. 5, s. 34–35.<br />
35 NOVÁK, J.: Vznik prvých vodných nádrží v banskoštiavnickom rudnom revíre v 16. storočí. In: Zb SBM 16,<br />
1993, s. 25–33; NOVÁK, J.: Prehlbujúce sa problémy baníctva v banskoštiavnickom rudnom revíre v 17. storočí<br />
a hľadanie východísk z nich. In: Zb SBM 17, 1995, s. 41–52; LICHNER, M. a kol.: Banskoštiavnické tajchy. Liptovský<br />
Mikuláš 1997 1 , Banská Bystrica 1999 2 , Banská Bystrica 2005 3 .
216 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
systému. 36 S Banskou Štiavnicou sa spája i ľudové umenie vytvárané baníkmi. Viacerí autori<br />
sledovali práve témy baníckeho ľudového umenia, baníckych pamiatok a umelecké<br />
diela inšpirované alebo súvisiace s banskou činnosťou v tomto meste. 37 V ďalších prácach<br />
36 SÍKOROVÁ, E.: Vindšachtské vodné nádrže a vodná nádrž Bakomi. SBV 43, 2003, č. 2–4, s. 26–35; KRCH-<br />
NÁKOVÁ, L.: Richňavské vodné nádrže v minulosti. Tamže, s. 36–40; KAŠIAROVÁ, E.: Dolnohodrušská vodná<br />
nádrž. Tamže, s. 41–50; SUROVEC, J.: Z histórie Kolpašských vodných nádrží. Tamže, s. 51–55; JANCSY, P.:<br />
Ottergrundské jazero – historické údaje a účel vo svetle archívnych dokumentov. Tamže, s. 56–58; KRCH-<br />
NÁKOVÁ, L. – KLADIVÍK, E.: Energetické zdroje vodnostĺpcových strojov na šachtách Ondrej a Žigmund<br />
v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 59–64. PAUDITŠ, P.: Vodná nádrž Tajch a banský vodohospodársky systém<br />
v Novej Bani. Tamže, s. 65–70. MAGULA, R.: Využívanie banských vôd, miestnych tokov a úhornianskej vodnej<br />
nádrže v smolníckom revíre. Tamže, s. 71–77. JAKAB, Z.: Rekonštrukcia vodných nádrží v okolí Banskej<br />
Štiavnice od druhej polovice 19. storočia. Tamže, s. 78–87. FINKA, O.: Turčekovský vodovod. Tamže, s. 88–94.<br />
ŽUFFA-ELLEK, M.: Historický Špaňodolinský banský vodovod. Tamže, s. 95–99. HOCK, M.: Využívanie vody<br />
v úpravníctve rúd. In: Tamže, s. 100–103. KAMENICKÝ, M.: Voda ako zdroj energie v hutách v 18. storočí. Tamže,<br />
s. 104–106. SMOLKA, J.: Využívanie vôd z rozgrundského tajchu v minulosti. Tamže, s. 107–108; KLA-<br />
DIVÍK, E.: Využívanie vodných nádrží v banskoštiavnickom rudnom revíre na priemyselné účely v 1. polovici<br />
20. storočia. Tamže, s. 109–118; HERČKO, I.: Využívanie banskoštiavnických vodných nádrží pre mestský<br />
vodovod a lokálne hydroelektrárne. Tamže, s. 119–127; SOMBATHY, L. – SOMBATHY, E.: Menej známe banské<br />
vodohospodárske diela. Tamže, s. 128–131; NOVÁK, J.: Historický význam banského vodohospodárskeho<br />
systému v banskoštiavnickom rudnom revíre. Tamže, s. 132–135; LUKÁČ, M. – BEDNÁROVÁ, E. – GRAM-<br />
BLIČKOVÁ, D.: Historický význam banskoštiavnických nádrží v kontexte výstavby nádrží a priehrad na Slovensku<br />
a vo svete. Tamže, s. 136–140; BAKALJAROVÁ, M. – CÍGEROVÁ, K.: Bezpečnosť vodných diel banskoštiavnického<br />
vodohospodárskeho systému. Tamže, s. 141–148; RYBÁR, M.: Starnutie a obnova priehrad<br />
banskoštiavnického vodohospodárskeho systému. Tamže, s. 149–151; BALÁŽ, A. – ČURMANOVÁ, Z.: Vodná<br />
nádrž Úhorná. Tamže, s. 152–155; SOMBATHYOVÁ, M.: Zbierky Slovenského banského múzea v Banskej<br />
Štiavnici dokumentujúce banskoštiavnické vodné nádrže. Tamže, s. 156–157; ČELKOVÁ, M.: Banskoštiavnické<br />
jazerá ako inšpiračný zdroj pre slovenských výtvarných umelcov 20. storočia na príklade zbierok Slovenského<br />
banského múzea v Banskej Štiavnici – Galérie Jozefa Kollára. Tamže, s. 158–164; SLAVKOVSKÝ, J.: Numizmatické<br />
a filatelistické zaujímavosti dotýkajúce sa baníctva a banských vodných nádrží v širšej oblasti Banskej<br />
Štiavnici. Tamže, s. 165–169; KAŇA, R.: Aktuálny stav a dokumentácia banských vodohospodárskych objektov<br />
v oblasti Hodrušskej a Richňavskej doliny. Tamže, s. 170–177; HANČINOVÁ, N. – TOMETZ, L.: Využitie banskoštiavnických<br />
tajchov pre rozvoj cestovného ruchu. Tamže, s. 178–181; KAŠIAROVÁ, E.: Porádek Na kúpania<br />
v klingerstolnianskem Tajchu. Tamže, s. 182–183; ZEROLA, J. – ČAJKA, R.: Geopark Banská Štiavnica (pilotný<br />
projekt rozvoja cestovného ruchu v regióne Banská Štiavnica). Tamže, s. 184–185; TITÍŽ: Banskoštiavnický vodohospodársky<br />
systém ako súčasť objektovej sústavy Geoparku Banská Štiavnica. Tamže, s. 186; KAFKA, R.:<br />
Pamätná tabuľa pri výpusti z jazera Počúvadlo. Tamže, s. 187.<br />
37 LICHNEROVÁ, R.: Banícka tematika a súčasný neprofesionálny výtvarný prejav (v zbierkach SNM – BM<br />
v Banskej Štiavnici). ZbBM 15, 1991, s. 243–260; ČELKOVÁ, M.: Staré umenie v zbierkach SNM – Banského<br />
múzea. Vlastivedný časopis 40, 1991, s. 13–18; LICHNEROVÁ, R.: Banícke ľudové umenie v oblasti Banskej<br />
Štiavnice. Múzeum 36, 1991, č. 1, s. 6–10; SMOLÁKOVÁ, M. – ORIŠKO, Š.: Stavebná činnosť jezuitov v Banskej<br />
Štiavnici. Pamiatky a múzeá, 1992, č. 3, s. 11–13; LICHNEROVÁ, R.: Zastúpenie diela Edmunda Gwerka<br />
v zbierkovom fonde SBM. Zb SBM 16, 1993, s. 109–120; ČELKOVÁ, M.: Umelecké remeslá Banskej Štiavnice.<br />
Pamiatky a múzeá, 1994, č. 1, s. 23–27; TÁŽ: Die Bergbaukunst in den Sammlungen des Slowakischen<br />
Berg bau museums in Schemnitz (Banská Štiavnica), Slowakei. In: Das kulturelle Erbe in den Montan- und Geowissenschaften,<br />
2: Erbesymposium – Leoben 1995. Wien 1997, s. 43–56; KAŠIAROVÁ, E. – SÍKOROVÁ, E.:<br />
Die künstlerische Gestaltung der im Staatlichen Zentralbergarchiv in Schemnitz (Banská Štiavnica) aufbewahrten<br />
Bergkarten vom 17. bis zum 19. Jahrhundert. In: Tamže, s. 121; LOVÁSOVÁ, E.: Rezbár Ján Šulc z Banskej<br />
Štiavnice. Zb SBM 17, 1995, s. 147–162; KUCHTOVÁ, O.: Pamätník banskoštiavnického waldbürgera Ulricha<br />
Reuttera. Tamže, s. 163–171; ČELKOVÁ, M.: Banícke ikonografické nehnuteľné pamiatky na Slovensku<br />
(1. časť). Tamže, s. 173–200; LICHNEROVÁ, R.: Fľaše trpezlivosti : Vkladačky vo fľaši v zbierkach Slovenského<br />
banského múzea v Banskej Štiavnici. Pamiatky a múzeá, 1995, č. 1, s. 44–46; ČELKOVÁ, M.: Banícke hnuteľné<br />
sakrálne pamiatky v banskoštiavnickom regióne. Tamže, 1996, č. 1, s. 32–37; ČELKOVÁ, M.: Banícke ikonografické<br />
nehnuteľné pamiatky na Slovensku (2. časť). Zb SBM 18, 1997, s. 165–196. LOVÁSOVÁ, E.: Rezbár Štefan<br />
Pivarči z Banskej Štiavnice. In: Tamže, s. 197–210; ČELKOVÁ, M.: Jeho cisársky majestát prichádza : Materiálová<br />
štúdia k výstavám artefaktov z cisárskych návštev Habsburgovcov v banských mestách v rokoch 1751<br />
a 1764. Tamže, s. 211–226; TÁŽ: Hauptkammergrafsamt in Banská Štiavnica und Porträte seiner Vertreter.<br />
In: 3 rd International Symposium : Cultural Heritage in Geology, Mining and Metallurgy. Saint-Petersburg
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989<br />
217<br />
sa dotkli dejín strieborníckeho remesla v meste. 38 Autori sa zaoberali aj vedeckými spolkami<br />
založenými v Banskej Štiavnici v druhej polovici 19. storočia. 39 Ďalšie príspevky boli<br />
uverejnené v zborníku zo seminára o knižnej kultúre v Banskej Štiavnici. 40 Niekoľkí autori<br />
si všimli problematiku banských technických pamiatok v meste, ktoré v súčasnosti predstavujú<br />
priemyselné dedičstvo. 41<br />
Dobšinou sa v sledovanom období zaoberal seminár konaný vo Vyšnej Slanej v roku<br />
1996. 42 O lokalite vyšla v roku 2008 aj kolektívna práca. 43 O banskom závode v Drnave<br />
napísal štúdiu so zreteľom na históriu banskej techniky E. Kladivík. 44 Kratší príspevok<br />
o baníctve v Drnave publikoval Ján Hlobil. 45<br />
1997, s. 25–27; ČELKOVÁ, M. – ČELKO, M.: Príspevok k dejinám zlatníckeho remesla v Banskej Štiavnici.<br />
Zb SBM 19, 2002, s. 105–115; LOVÁSOVÁ, E.: „Baňa vo fľaši“ z roku 1762 v zbierkach Slovenského banského<br />
múzea v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 129–133; ČELKOVÁ, M.: Metallverarbeitende und künstlerische<br />
Handwerke von Banská Štiavnica. In: 6 th International Symposium : Cultural Heritage in Geosciences, Mining<br />
and Metallurgy. Idrija, Slovenia, 2002. Idrija 2003, s. 199–203. TÁŽ: Umenie medikováčov Banskej Štiavnice.<br />
In: Meď v Európe. Banská Štiavnica 2003, s. 108–121; TÁŽ: Historické mestské, banícke, cirkevné, spolkové<br />
zástavy v zbierkovom fonde Slovenského banského múzea v Banskej Štiavnici. Zb SBM 20, 2004, s. 33–45;<br />
LICHNEROVÁ, R.: Výzdoba banských máp – prameň pre výskum dejín baníctva i pre skúmanie podôb grafickej<br />
výtvarnej tvorby v minulých obdobiach. Tamže, s. 47–52.<br />
38 ČELKO, M.: Písomné pramene k histórii strieborníckeho remesla v Banskej Štiavnici vo fondoch Štátneho<br />
okresného archívu v 15.–16. storočí. In: Európske ložiská striebra a vplyvy ich ťažby na životné prostredie. Banská<br />
Štiavnica 2002, s. 93–95; ČELKOVÁ, M.: Najvýznamnejšie striebornícke zbierky z majetku Slovenského banského<br />
múzea v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 97–105.<br />
39 HERČKO, I.: Vedecké spolky v Banskej Štiavnici v druhej polovici 19. storočia. SBV 38, 1998, č. 1, č. 6, s. 19–<br />
24, 346–353.<br />
40 Z týchto príspevkov uvádzame len tie, ktoré sa bezprostredne dotýkajú banskoštiavnického baníctva. KA-<br />
MENICKÝ, M.: Probierbuchy, ich obsahová náplň, so zameraním na banskoštiavnickú oblasť. In: Kniha 1999–<br />
2000 : Zborník o problémoch a dejinách knižnej kultúry. Martin 2001, s. 135–141; VOZÁR, J.: Technická literatúra<br />
v banskoštiavnických archívoch a knižniciach v 18.–19. storočí. In: Tamže, s. 142–147; KLADIVÍK, E.:<br />
Prvé banícke učebnice profesorov Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 148–160; HERČKO, I.:<br />
Učebnice mineralógie a geognózie profesorov Baníckej a lesníckej akadémie v Banskej Štiavnici. In: Tamže,<br />
s. 161–173; HOCK, M.: Výučba a učebnice banského meračstva na Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici. In:<br />
Tamže, s. 174–180.<br />
41 DURBÁK, M. a kol.: Sprievodca po technických pamiatkach Banskej Štiavnice a okolia. Banská Bystrica 2003;<br />
VOŠKOVÁ, K. – ŠUJANOVÁ, S.: Banská Štiavnica a technické pamiatky v okolí – problémy právnej a praktickej<br />
pamiatkovej ochrany. In: Priemyselné dedičstvo ako súčasť kultúrneho dedičstva. Košice 2004, s. 71–72;<br />
KAFKA, R.: Technické pamiatky na výrobu farebných a drahých kovov. In: Tamže, s. 98–100; HERČKO, I.: Banskoštiavnické<br />
baníctvo v rokoch 1919–1939. In: Historické špecifiká stredného Slovenska v rokoch 1918–1938.<br />
Banská Bystrica 2008, s. 207–225.<br />
42 SLAVKOVSKÝ, J.: Geologicko–ložiskové pomery okolia Dobšinej. SBV 36, 1996, č. 2–3, s. 107–111;<br />
HERČKO, I.: Z dejín geologických výskumov v okolí Dobšinej. Tamže, s. 112–116; TÝŽ: Z histórie mineralogických<br />
výskumov v Dobšinej. Tamže, s. 116–120; MAGULA, R.: História ťažby kobaltovo–niklovej rudy v Dobšinej.<br />
Tamže, s. 120–123; ROZLOŽNÍK, O.: Ložiská medených a ortuťových rúd v regióne Dobšinej. Tamže,<br />
s. 124–126; JAVNICKÝ, Š.: Z dejín výroby azbestu v Dobšinej do roku 1945. Tamže, s. 127–129; VOZÁR, J.:<br />
Výroba azbestu v Dobšinej po roku 1945. Tamže, s. 130–136; SUROVEC, J.: Archívne dokumenty o baníctve<br />
v Nižnej Slanej a Dobšinej v Štátnom ústrednom banskom archíve Banská Štiavnica. Tamže, s. 136–140.<br />
43 ROZLOŽNÍK, O. – HUNSDORFER, E. a kol.: Banské mesto Dobšiná. Košice 2008.<br />
44 KLADIVÍK, E.: Drnavský železorudný závod Rimamuránsko-šalgótarjánskej železiarskej účastinnej spoločnosti.<br />
MH 1, 2008, s. 144–153.<br />
45 HLOBIL, J.: História ťažby a spracovania železa v ložiskovom rajóne Krásnohorské Podhradie – Drnava. In:<br />
Zborník prednášok z konferencie Prínos Andrássyovcov pre baníctvo a železiarstvo v okolí Rožňavy. Rožňava 2008,<br />
s. 51–54.
218 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
V súčasnosti opäť ožil záujem o opálové bane na Dubníku pri Červenici, čo sa prejavilo<br />
i v odbornej literatúre. 46 Výsledkom týchto aktivít je niekoľko samostatných publikácií. 47<br />
Naftový podnik v Gbeloch zhodnotil vo svojej štúdii P. Čomaj. 48 V roku 2001 tu prebehla<br />
konferencia Z dejín ťažby ropy a zemného plynu na Slovensku, na ktorej prednášajúci mapovali<br />
nielen samotný vývoj ťažby týchto surovín, ale tiež prieskum a vyhľadávanie ložísk<br />
ropy a zemného plynu, súčasnosť podniku a jeho technickú stránku, banícke školstvo,<br />
resp. výchovu inžinierov pre toto priemyselné odvetvie. 49<br />
Ťažbe uhlia v Handlovej bol venovaný seminár Minulosť a súčasnosť baníctva v Handlovej,<br />
ktorý sa konal v roku 1992. 50 Dejiny exploatácie handlovského hnedého uhlia spra-<br />
46 KOVÁČ, J.: Súčasný stav a nutnosť záchrany opálových baní na Dubníku. In: Zborník referátov zo stretnutia<br />
slovenských historikov vedy, medicíny a techniky. Liptovský Mikuláš 1991, s. 165–170; SEMRÁD, P. – KRCH-<br />
NÁKOVÁ, L.: O prenájme opálových baní v Dubníku Gabrielom Fejérvárym v rokoch 1830–1845 vo svetle<br />
niektorých menej známych skutočností. MH 1, 2008, s. 47–59; SEMRÁD, P.: Opáloví králi : Genealógia rodu<br />
Goldschmidt von Libanka. Tamže 2, 2009, s. 246–297.<br />
47 SEMRÁD, P. – KOVÁČ, J.: Dubnícke opálové bane. Košice 2000; BAROK, M. – SEMRÁD, P.: Dubnícky opál –<br />
drahokam známy i neznámy. Košice 2001; COSTANTINI, L.: Slovenský opál : Znovuobjavenie kráľovského drahokamu.<br />
Kežmarok 2005.<br />
48 ČOMAJ, P.: 75 rokov naftového podniku v Gbeloch. ZbBM 15, 1991, s. 83–113.<br />
49 HERČKO, I.: Počiatky ťažby ropy v Gbeloch do vzniku ČSR. In: Z dejín ťažby ropy a zemného plynu na Slovensku.<br />
Gbely – Banská Štiavnica 2001, s. 7–12; JAKAB, Z.: Počiatky geologického prieskumu na východnom<br />
Slovensku v období Rakúsko–Uhorska. In: Tamže, s. 13–18; TÝŽ: Prieskumné vrtné spoločnosti na východnom<br />
Slovensku do vzniku ČSR. In: Tamže, s. 19–22; KRCHNÁKOVÁ, L.: Uhorské ťažiarstvo na naftu v Turzovke<br />
na začiatku 20. storočia. In: Tamže, s. 23–26; SUROVEC, J.: Prieskum a ťažba ropy a zemného plynu v oblasti<br />
Gbelov v rokoch 1919–1938. In: Tamže, s. 27–36; KAŠIAROVÁ, E.: Správa naftových baní v Gbeloch po vzniku<br />
ČSR a aféry s ňou spojené. In: Tamže, s. 37–50; KLADIVÍK, E.: Prieskum a ťažba ropy v okolí Mikovej od skončenia<br />
prvej svetovej vojny až po zrušenie naftového závodu v Mikovej. In: Tamže, s. 51–59; HERČKO, I.: Z dejín<br />
prieskumných prác a ťažby ropy v Turzovke, Papradne, Staškove a na Orave. In: Tamže, s. 60–65; HOCK, M.:<br />
Z dejín ťažby ropy a zemného plynu v Gbeloch v rokoch 1939–1945. In: Tamže, s. 66–78; ĎURIGOVÁ, I.: Výstavba<br />
Štátnej rafinérie minerálnych olejov v Dubovej a spracovanie gbelskej nafty. In: Tamže, s. 79–86; SOM-<br />
BATHYOVÁ, M.: Prieskum a ťažba ropy a zemného plynu v oblasti Gbelov od roku 1946 do roku 1954. In:<br />
Tamže, s. 87–98; HERČKO, I.: Použitie geofyzikálnych metód pri prieskume ložísk ropy na Slovensku do roku<br />
1960. In: Tamže, s. 99–102; VILČEK, M. – BEHÚŇ, O.: História a poslanie štátnej banskej správy, súčinnosť<br />
a spolupráca obvodných banských úradov s organizáciou Nafta a. s. Gbely v rámci banskej činnosti na Slovensku.<br />
In: Tamže, s. 103–109; ORENČÁK, J.: Vznik, rozvoj a súčasnosť Nafta východ a. s., Michalovce. In: Tamže,<br />
s. 110–117; PALKOVIČ, F.: História ťažby ropy a plynu na Slovensku. In: Tamže, s. 118–120; SLEZÁK, I.: Začiatky<br />
podzemného uskladňovania zemného plynu na Slovensku. In: Tamže, s. 121–125; TRČKA, J.: Strojárenská<br />
činnosť ako neoddeliteľná súčasť rozvoja ťažby a uskladňovania uhľovodíkov. In: Tamže, s. 126–129; RAJEC,<br />
M.: Historická previazanosť SPP, a. s. s ťažbou a uskladňovaním uhľovodíkov v Nafta, a. s. Gbely. In: Tamže,<br />
s. 130–132; STANÍK, V. – GBELEC, J. – DOŠEK, J.: Vystrojenie sond, podpovrchová technológia (ropa, plyn) –<br />
historický prierez. In: Tamže, s. 133–139; FERENCZ, T. – ŠMIDA, I. – HRAZDIL, J.: Povrchová technológia<br />
používaná v Nafta a. s. Gbely v ťažbe uhľovodíkov. In: Tamže, s. 140–153; SKALA, Š.: Historické miesto Nafta<br />
Záhorie, a. s., v ťažbe uhľovodíkov na Slovensku. In: Tamže, s. 161–167; RYBÁR, P.: História baníckeho vysokého<br />
školstva na Slovensku. In: Tamže, s. 168–171; PINKA, J.: História a súčasný stav výchovy banských inžinierov<br />
pre naftárenský a plynárenský priemysel na katedre ropného inžinierstva a využitia zemských zdrojov na<br />
TU v Košiciach. In: Tamže, s. 172–174.<br />
50 ZÁNI, F.: Prvopočiatky baníckej Handlovej. SBV 32, 1992, č. 4, s. 115–119; VOZÁR, J.: Najstaršie správy<br />
o výskytoch uhlia v Handlovej a pokusoch s jeho využívaním. Tamže, s. 119–122; KLADIVÍK, E.: Vývoj banskej<br />
techniky v Handlovských uhoľných baniach do roku 1938. Tamže, s. 122–128; KMECO, Ľ.: Vývoj banskej<br />
techniky v Handlovských uhoľných baniach v období rokov 1938–1948. Tamže, s. 128–133; HOCK, M.: Príspevok<br />
k dejinám úpravy uhlia v Handlovej. Tamže, s. 133–136; PÖSS, O.: Začiatky ťažby uhlia a prvé povrchové<br />
technické diela v Handlovských uhoľných baniach. Tamže, s. 137–139; NOVÁK, J.: Handlovské uhoľné bane<br />
v období I. ČSR. Tamže, s. 139–142; SUROVEC, J.: Handlovské uhoľné bane počas 2. svetovej vojny. Tamže,<br />
s. 142–144; HALLON, Ľ.: Hospodárske aspekty rozvoja Handlovských hnedouhoľných baní, úč. spol., v rokoch<br />
1918–1938 so zameraním na vývoj rentability podniku. Tamže, s. 145–149; HERČKO, I.: Významné osobnosti<br />
handlovského baníctva. Tamže, s. 149–151; HOLČEK, M.: Z histórie baníckeho školstva v Handlovej. Tamže,
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989<br />
219<br />
coval v niekoľkých štúdiách E. Kladivík. 51 K 90. výročiu začatia priemyselnej ťažby uhlia<br />
napísali príspevok autori I. Michale a M. Hric. 52 K ďalšiemu výročiu v roku 2009 sa uskutočnila<br />
konferencia a bola vydaná samostatná publikácia. 53<br />
V sledovanom období vznikli mnohé štúdie a publikácie o Hodruši-Hámroch. V roku<br />
1997 sa v Banskej Štiavnici konal seminár História, súčasnosť a perspektívy hodrušského<br />
baníctva, z ktorého publikované prednášky predstavujú rozsiahlejší materiál k problematike<br />
montánnej histórie lokality. 54 V náväznosti na toto podujatie sa v roku 2000 uskutočnil<br />
seminár Banské technické a kultúrne pamiatky obce Hodruša-Hámre venovaný<br />
s. 151–153; ČUKAN, J.: Spoločenský život v Handlovej v 1. polovici 20. storočia. Tamže, s. 153–157; REIFF, I.:<br />
Vývoj Bane Handlová v rokoch 1945–1968. Tamže, s. 158–161; LUKÁŠIK, B.: Cesta ku komplexnej mechanizácii<br />
dobývania uhlia v Handlovej. Tamže, s. 161–165; HORVÁTH, F.: Spolupráca Banského výskumu s Baňou<br />
Handlová pri exploatácii hnedouhoľného ložiska. Tamže, s. 166–168; GESCHWANDTNER, R.: Výhľady ťažby<br />
do likvidácie ťažobného priestoru Bane Handlová. Tamže, s. 168–170; ČELKOVÁ, M.: Výstava kresieb akad.<br />
mal. Eugena Lehotského z Handlovej. Tamže, s. 170–171.<br />
51 KLADIVÍK, E.: Handlovské uhoľné bane v rokoch 1938–1945 (1. časť). SBV 41, 2001, č. 1, s. 8–15; TÝŽ:<br />
Handlovské uhoľné bane v rokoch 1938–1945 (2. časť). Tamže 41, 2001, č. 2, s. 47–54; TÝŽ: Handlovské uhoľné<br />
bane v rokoch 1945–1960. Tamže 42, 2002, č. 5–6, s. 240–249; TÝŽ: Handlovské uhoľné bane v rokoch 1945–<br />
1960 (dokončenie). Tamže 43, 2003, č. 1, s. 6–12.<br />
52 MICHALE, I. – HRIC, M.: 90 rokov priemyselnej ťažby uhlia v Bani Handlová. Tamže 40, 2000, č. 1, s. 23–30.<br />
53 REIFF, I. a kol.: 100 rokov priemyselnej ťažby uhlia – Baňa Handlová : Súhrnné dejiny priemyselného využívania<br />
hnedouhoľného ložiska v Handlovej. Košice 2009; SOMBATHYOVÁ, M.: História a vývoj ťažby hnedého uhlia na<br />
Slovensku v 18. a 19. storočí. In: 100 rokov priemyselnej ťažby hnedého uhlia na Slovensku. Zborník prednášok<br />
z medzinárodnej konferencie. Prievidza 2009, s. 9–17; KLADIVÍK, E.: Handlovské uhoľné bane v rokoch 1919 –<br />
1938. In: Tamže, s. 18–48; REIFF, I.: Ťažba uhlia v Handlovej od roku 1909 až po súčasnosť. In: Tamže, s. 49–78;<br />
HRABOVSKÝ, J.: Vývoj banských technológií a banskej techniky pri dobývaní uhlia. In: Tamže, s. 79–100; PAU-<br />
LÍK, S.: Budovanie a vývoj banskej záchrannej služby. In: Tamže, s. 101–108.<br />
54 HERČKO, I.: Príspevok k dejinám mineralogických a ložiskových výskumov v Hodruši. SBV 37, 1997, č. 3–5,<br />
s. 56–68; JANCSY, P. – HERČKO, I.: Hodrušské rudné žily v diele M. V. Lipolda. Tamže, s. 69–75; LABUDA, J.:<br />
Možnosti archeológie pri objasňovaní počiatkov baníctva v Hodruši-Hámroch. Tamže, s. 76–77; ČELKO, M.:<br />
Príspevok k dejinám Hodruše do konca 16. storočia. Tamže, s. 78–86; SÍKOROVÁ, E. – SUROVEC, J.: Baníctvo<br />
v Hodruši od roku 1600 do roku 1750. Tamže, s. 87–94; KAŠIAROVÁ, E.: Hodruša od polovice 18. do<br />
polovice 19. storočia vo svetle archívnych dokumentov Štátneho ústredného banského archívu. Tamže, s. 95–<br />
100; JAKAB, Z.: Baníctvo v Hodruši od 19. storočia do roku 1918. Tamže, s. 100–103; LUŽINA, Ľ.: Dobývacie<br />
práce v hodrušských baniach do roku 1918. Tamže, s. 104–107. HOCK, M.: Nakladanie a doprava rúd<br />
v hodrušských baniach do roku 1918. Tamže, s. 107–112; KLADIVÍK, E.: Odvodňovanie hodrušských baní do<br />
roku 1918. Tamže, s. 113–119; HOCK, M.: Úprava hodrušských rúd do zavedenia flotačnej metódy. Tamže,<br />
s. 119–130; NOVÁK, J.: Energetická základňa hodrušského baníctva. Tamže, s. 131–134; KAMENICKÝ, M.:<br />
Hutníctvo v Hodruši. Tamže, s. 135–139; VOZÁR, J.: Sociálne postavenie a zápasy Hodruše a hodrušských<br />
baníkov. Tamže, s. 140–153; KLADIVÍK, E.: Hodrušské baníctvo od roku 1919 do roku 1944. Tamže, s. 154–<br />
171; SOMBATHY, L.: Zastavenie ťažby drahých kovov a prechod na dobývanie medených rúd v Hodruši po<br />
2. svetovej vojne. Tamže, s. 172–174; FAJBÍK, R.: Ťažba Cu rudy z bane Rozália v rokoch 1951 až 1990. Tamže,<br />
s. 175–178; SOMBATHYOVÁ, M.: Flotačná úprava rúd v závode Hodruša-Hámre od roku 1929 do roku<br />
1989. Tamže, s. 179–191; ČELKOVÁ, M.: História a súčasnosť akciových spoločností Sandrik a Berndorf<br />
v Hodruši-Hámroch od založenia v roku 1895. Tamže, s. 192–197; ČELKOVÁ, M.: Výtvarné dejiny Hodruše.<br />
Tamže, s. 198–208; LICHNEROVÁ, R.: Banícke ľudové umenie Hodruše. Tamže, s. 208–210; NIŽŇANSKÁ,<br />
A.: Banícka ľudová architektúra v Hodruši. Tamže, s. 211–212; VOŠKOVÁ, K.: Urbanistické a architektonické<br />
hodnoty Hodruše. Tamže, s. 213–216; PRCÚCH, J.: Mineralogický výskum Au ložiska v bani Rozália. Tamže,<br />
s. 216–220; ŠÁLY, J. – VESELÝ, M.: Najnovšie výsledky ložiskového geologického prieskumu v hodrušsko-vyhnianskom<br />
rudnom revíre v oblasti Vyhne-Klokoč a Hodruša – baňa Rozália, zameraného na Au mineralizáciu.<br />
Tamže, s. 221–232; KAŇA, R.: Vývoj činnosti banského závodu v Hodruši po roku 1990. Tamže, s. 233–240; JÁ-<br />
GERSKÝ, I.: Technológia spracovania Au rudy z bane Rozália v gravitačno-flotačnej úpravni závodu Slovenská<br />
banská, s. r. o. Hodruša-Hámre. Tamže, s. 240–243; OKÁĽ, M.: Rozvojové programy Slovenskej banskej, s. r. o.<br />
Hodruša-Hámre. Tamže, s. 243–245; KAŇA, R.: Aktivity Slovenskej banskej, s. r. o. Hodruša – Hámre v oblasti<br />
rozvoja cestovného ruchu. Tamže, s. 245–248.
220 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
problematike kultúrneho a priemyselného dedičstva v obci. 55 V. Priesol pojednáva o dejinách<br />
obce a prináša údaje o histórii baníctva, ako aj o podniku Sandrik vo viacerých<br />
publikáciách. 56 Najnovšie vyšla o baníctve v Hodruši-Hámroch popularizačná publikácia<br />
kolektívu autorov. 57<br />
Okrem samostatných publikácií predstavujú najhodnotnejšiu literatúru k dejinám<br />
Kremnice a kremnického baníctva viaceré zborníky. 58 V roku 1992 sa tu konalo medzinárodné<br />
sympózium pri príležitosti 500. výročia kodifikácie banského práva v Kremnici, kde<br />
odzneli mnohé prednášky k predmetnej problematike. 59 Ďalším podujatím s podobným<br />
55 KAŇA, R.: Banské technické a kultúrne pamiatky obce Hodruša-Hámre. Tamže 40, 2000, č. 2–3, s. 34–56;<br />
FARKAŠ, Ľ.: Pamiatková zóna Banská Hodruša. Tamže, s. 57–59; DURBÁK, M.: Informácia o návrhu na doplnenie<br />
zoznamu banských technických pamiatok ako súčasti zoznamu technických pamiatok Banskej Štiavnice<br />
a jej okolia v rámci UNESCO. Tamže, s. 60–67; PAPPOVÁ, J.: Príspevok k téme ochrany technických pamiatok<br />
v rámci svetového kultúrneho dedičstva Banská Štiavnica a technické pamiatky jej okolia. Tamže, s. 68–72;<br />
HRNČIAROVÁ, J.: Štátna pamiatková starostlivosť na území obce Hodruša-Hámre. Tamže, s. 72–73; SOM-<br />
BATHY, L.: Problematika evidencie technických a kultúrnych pamiatok a návrh poradia ich stavebného zabezpečenia<br />
v štiavnickom rudnom poli. Tamže, s. 74–77; MARUŠKA, A.: Prírodné hodnoty hodrušskej doliny. Tamže,<br />
s. 78–79; KURRAY, A.: Zabezpečenie banských diel a objektov v oblasti hodrušského a štiavnického rudného<br />
rajónu v rámci útlmu rudného baníctva. Tamže, s. 79–80; SLOVÍK, J.: Problematika starých banských diel<br />
z pohľadu súčasného banského a geologického práva. Tamže, s. 81–83; KLADIVÍK, E.: Najcennejšie strojové<br />
exponáty z Hodruše v Banskom múzeu v prírode v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 83–89; SOMBATHYOVÁ, M.:<br />
Z úpravníctva v Banskej Hodruši na začiatku 20. storočia. Tamže, s. 90–92; KAMENICKÝ, M.: Hutníctvo v Hodruši.<br />
Tamže, s. 93–96; SUROVEC, J.: Archívne dokumenty o baníctve v Hodruši v Štátnom ústrednom banskom<br />
archíve. Tamže, s. 97–103. KRCHNÁKOVÁ, L.: Banský závod Starej štôlne Všetkých svätých v Hodruši na začiatku<br />
19. storočia. Tamže, s. 103–107; JAKAB, Z.: Z dejín banských závodov v Banskej Hodruši od polovice<br />
19. storočia do roku 1918. Tamže, s. 107–113; ČELKOVÁ, M. – ČELKO, M.: Sakrálne pamiatky v Hodruši-<br />
-Hámroch. Tamže, s. 114–123; HUSÁK, V.: Stavebné kultúrne pamiatky historickej výroby v Hodruši-Hámroch.<br />
Tamže, s. 123–125; HOCK, M.: Technický rozvoj hodrušského baníctva v minulosti. Tamže, s. 126–131;<br />
HERČKO, I. – FANČOVIČOVÁ, A.: Významné osobnosti Hodruše. Tamže, s. 132–138; KLADIVÍK, E.: Parná<br />
lokomotíva používaná v štiavnicko–hodrušskom rudnom rajóne. Tamže, s. 138–139; KAŇA, R.: Úvaha o možnostiach<br />
využitia vybraných banských technických pamiatok v Hodruši-Hámroch v oblasti turistického ruchu.<br />
Tamže, s. 140–141; KAŇA, R.: Hodrušské baníctvo na prelome tisícročí. Tamže, s. 142–145; KLADIVÍK, E.: Podiel<br />
banského technika Jozefa Chenota na vývoji banskej techniky v banskoštiavnickom rudnom revíre na konci<br />
18. a začiatku 19. storočia. Tamže, s. 145–148.<br />
56 PRIESOL, V.: Najstaršie dejiny obce Hodruša-Hámre. Žiar nad Hronom 2005; TÝŽ: Hodruša-Hámre : Továreň<br />
Sandrik a jej vplyv na obec : Svedectvo času. Žiar nad Hronom 2007; TÝŽ: Banská Hodruša (monografia).<br />
Žiar nad Hronom 2010.<br />
57 KAŇA, R. a kol.: Hodruša v zemi baníkov. Banská Štiavnica 2011.<br />
58 FINKA, O.: Zlatá Kremnica. Tisícročná história baníctva. Martin 1995; KIANIČKA, D.: Kremnica – mesto<br />
príbehov : Kapitoly z dejín mesta v 18. storočí. Kremnica 2008.<br />
59 NOVÁK, J.: Kremnica v dejinách Slovenska. In: Kremnica. Martin 1992, s. 7–15; HOŠŠO, J.: Osídlenie Kremnice<br />
a okolia vo svetle archeologických nálezov. In: Tamže, s. 17–41; PIIRAINEN, I. I.: Banské právo Kremnice<br />
a jeho vzťahy k ostatným banským právam v strednej Európe. In: Tamže, s. 43–54; ZORIČÁK, P.: Význam kremnickej<br />
mincovne v minulosti. In: Tamže, s. 55–63; BALÁŽ, Z.: Kremnický mestský majetok. In: Tamže, s. 65–73;<br />
NEMESKüRTYOVÁ, Ľ.: Kremnické cechy v 15.–16. storočí. In: Tamže, s. 75–85; BALÁŽ, Z.: Reformácia<br />
a protireformácia v Kremnici do prijatia gregoriánskeho kalendára. In: Tamže, s. 87–92; GAYER, B.: Zastúpenie<br />
baníctva v správe mesta Kremnice v 15.–18. storočí. In: Tamže, s. 93–102; MAZÚREK, J. ml.: Kremnická<br />
bratská pokladnica. In: Tamže, s. 103–116; PITTNER, A.: Kremnickí novomešťania (neocives) zo zahraničia.<br />
In: Tamže, s. 117–135; VOZÁR, J.: Produkcia kremnickej mincovne v 17. – 18. storočí. In: Tamže, s. 137–174;<br />
ŽIFČÁK, F.: Kontakty smolníckej a kremnickej mincovne. In: Tamže, s. 175–183; KLADIVÍK, E.: Základné etapy<br />
vývoja banskej techniky v kremnickom rudnom revíre. In: Tamže, s. 185–222; HOCK, M.: Základné etapy vývoja<br />
úpravníckej techniky v kremnickom rudnom revíre. In: Tamže, s. 223–249; NOVÁK, J.: Kontakty Kremnice<br />
s Európu od konca 15. do začiatku 19. storočia. In: Tamže, s. 251–260; HERČKO, I.: Minerály z Kremnice. In:<br />
Tamže, s. 261–268; OKÁĽ, D.: Kremnické baníctvo po roku 1945. In: Tamže, s. 287–298; MAZÚREK, J.: Banská<br />
činnosť a jej odraz v prírodnom prostredí kremnickej banskej oblasti. In: Tamže, s. 299–322; ZORIČÁK, P.:<br />
Štátna mincovňa v Kremnici – prítomnosť a budúcnosť. In: Tamže, s. 323–328; NÁROŽNÝ, M.: Obnova
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989<br />
221<br />
tematickým zameraním bol seminár Z dejín baníctva a mincovníctva v Kremnici konaný<br />
v roku 2000. Tento odborný seminár priniesol nové poznatky a sondy do histórie kremnického<br />
baníctva. 60 Nateraz posledným odborným podujatím k dejinám kremnického baníctva<br />
bola konferencia Baníctvo ako požehnanie a prekliatie mesta Kremnice v roku 2007. 61<br />
Rozsiahlou prácou o dejinách Kremnice je nemecká monografia mesta, ktorú vydal katolícky<br />
spolok karpatských Nemcov v Stuttgarte. 62 Inú literatúru o kremnickom baníctve<br />
v minulosti predstavujú početné štúdie a články. M. Čelko sa zaoberal produkciou drahých<br />
kovov v Kremnici do konca 16. storočia. 63 V skúmanom období publikoval J. Žilák štúdiu<br />
o kameninovej fabrike v Kremnici na stránkach Zborníka Slovenského banského múzea. 64<br />
kultúrnohistorického dedičstva Kremnice. In: Tamže, s. 329–338; ČELKO, M.: Kremnický mestský archív<br />
a jeho kultúrnohistorický význam. In: Tamže, s. 339–352; ČIČAJ, V.: Kultúra v Kremnici do konca 18. storočia.<br />
In: Tamže, s. 353–367; ČELKOVÁ, M.: Výtvarné umenie Kremnice. In: Tamže, s. 369–396; EZROVÁ, A.: Významné<br />
osobnosti kultúrnej histórie Kremnice. In: Tamže, s. 397–414; JASENÁK, L.: Kto bol kto v Kremnici.<br />
In: Tamže, s. 415–440; NOVOTNÁ, M.: Kremnická paličkovaná čipka – čipkárske školy v Kremnici a okolí. In:<br />
Tamže, s. 441–449; MEŠŤAN, M. – HUDEC, A.: Z minulosti dychovej hudby v Kremnici. In: Tamže, s. 451–456;<br />
BERČÍK, P.: Športové tradície Kremnice. In: Tamže, s. 457–476; MATUNÁK, M. a kol.: Richtári, mešťanostovia,<br />
starostovia, predsedovia Mestského národného výboru a primátori mesta Kremnice. In: Tamže, s. 477–486.<br />
60 LABUDA, J.: O montánnej archeológii v Kremnici. SBV 40, 2000, č. 4–5, 2000, s. 150–151; SUROVEC,<br />
J.: Zainteresovanosť ťažiarov v súkromných baniach v Kremnici koncom 18. storočia. Tamže, s. 152–154;<br />
HOCK, M.: Inštrukcia pre pracovníkov kremnických stúp v 18. storočí. Tamže, s. 155–160; KAMENICKÝ, M.:<br />
Príspevok k dejinám hutníctva v Kremnici v 18. storočí. Tamže, s. 161–165; JAKAB, Z.: Dejiny kremnickej spojenej<br />
bane Karol a mestskej bane. Tamže, s. 166–171; HERČKO, I.: Niektoré osobnosti geologickej vedy a banskej<br />
techniky v Kremnici do konca 19. storočia. Tamže, s. 172–178; HERČKO, I. – JANCSY, P.: Geologická stavba<br />
kremnických vrchov a ich rudné žily očami nemeckého mineralóga a geológa Gerharda vom Ratha. Tamže,<br />
s. 179–185; KLADIVÍK, E.: Počiatky strojového vŕtania a prvé kompresory na pohon vŕtacích kladív v kremnickom<br />
rudnom revíre. Tamže, s. 191–195; KLADIVÍK, E.: Parné a prvé elektrické ťažné stroje v kremnickom<br />
rudnom revíre. Tamže, s. 196–205; MAZUREK, J.: Riadiaca a organizačná štruktúra slovenského baníctva v období<br />
I. ČSR (1918–1938). Tamže, s. 206–211; FINKA, O. – BARTALSKÝ, B.: Historické aspekty geologického<br />
prieskumu kremnického rudného rajónu. Tamže, s. 212–218; KNÉSL, J.: Prehľad a výsledky prieskumných aktivít<br />
uskutočnených v kremnickom drahokovnom poli pracovníkmi bývalého geologického prieskumu. Tamže,<br />
s. 219–222; VEĽKÝ, P.: Komplexné zhodnotenie ložiska drahokovných rúd v Kremnici. Tamže, s. 223–231;<br />
ČELKO, M.: Pizetum z kremnickej mincovne z r. 1546–1566. Tamže, s. 232–239. ZORIČÁK, P.: Zavedenie<br />
prvého vretenového raziaceho stroja – balanciéra v kremnickej mincovni v technických a kultúrnych súvislostiach.<br />
Tamže, s. 239–244. SLAVKOVSKÝ, J.: Kremnická mincovňa a jej novodobé razby medailí s banícko-<br />
-geologickou tematikou. In: Tamže, s. 245–248; PAUČO, M.: Súčasnosť a budúcnosť mincovne Kremnica, š. p.<br />
Tamže, s. 249–256; MALGOT, J. – BALIAK, F. – BARTÓK, J.: Geotechnické príčiny porušenia historických<br />
objektov v Kremnici. Tamže, s. 257–261; SOLČÁNIOVÁ, V.: Významné návštevy Kremnice od počiatkov až<br />
po súčasnosť. Tamže, s. 262–268; EZROVÁ, A.: Kremnické obdobie Jána Levoslava Bellu. Tamže, s. 269–274.<br />
KRCHNÁKOVÁ, L.: Kremnický banský chirurg – ránhojič Karol Taiber. Tamže, s. 275–279; KIANIČKA, D.:<br />
Príspevok ku dejinám františkánov v Kremnici. Tamže, s. 279–282; ČELKOVÁ, M.: Kremnické zbierky výtvarnej<br />
povahy v majetku Slovenského banského múzea – Galérie Jozefa Kollára v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 283–295;<br />
KMECO, Ľ.: Možnosti rozvoja cestovného ruchu v Kremnici a jej okolí. Tamže, s. 296–298.<br />
61 ČELKO, M.: Trendy vývoja produkcie drahých kovov v Kremnici v stredoveku. In: Baníctvo ako požehnanie<br />
a prekliatie mesta Kremnice : Zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie. Kremnica 2007, s. 112–114;<br />
SKLADANÝ, M.: Európsky význam kremnického baníctva v stredoveku a ranom novoveku. In: Tamže, s. 72–92;<br />
ŠTEFÁNIK, M.: Uhorské kovy a kremnická komora ako predmet záujmu talianskych podnikateľov do konca<br />
vlády Žigmunda Luxemburského. In: Tamže, s. 93–111; KIANIČKA, D.: Banské nešťastia v dejinách Kremnice.<br />
In: Tamže, s. 122–131; KRCHNÁKOVÁ, Lucia: O zdravotnom stave kremnických baníkov z historických prameňov<br />
banskokomorských lekárov a chirurgov kremnického fyzikátu. In: Tamže, s. 132–139.<br />
62 MELZER, R. – KURBEL, R. – RÜCKSCHLOß, J.: Kremnitz : Eine ehemals deutsche Bergstadt in der mittleren<br />
Slowakei. Eine geschichtliche, wirtschaftliche, kulturelle und soziologische Dokumentation der Gold– und<br />
Münzstadt und ihrer Dörfer von den Anfängen bis zur Gegenwart. Stuttgart 1991.<br />
63 ČELKO, M.: Produkcia drahých kovov v Kremnici do konca 16. storočia. In: Banské mestá na Slovensku. Martin<br />
1990, s. 110–123.<br />
64 ŽILÁK, J.: Z dejín kameninovej fabriky v Kremnici. Zb SBM 18, 1997, s. 113–124.
222 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
Publikované boli výsledky archeologických výskumov mestského hradu. 65 Niektorí autori<br />
sledovali vzťah Thurzovcov, Fuggerovcov a Kremnice. 66<br />
Zdrojom informácií k dejinám ťažby drahých kovov v Magurke je publikácia z roku<br />
2002. 67 Históriou ťažby ortuťových rúd v Merníku sa najnovšie zaoberal E. Kladivík. 68<br />
K dejinám nižnoslanského baníctva v skúmanom období odzneli prednášky na seminári<br />
Z dejín baníctva v Nižnej Slanej a Dobšinej roku 1996. 69 K histórii Novej Bane a tunajšieho<br />
baníctva vyšli príspevky od J. Hindického a R. Marsinu v 90. rokoch. 70<br />
Exploatácia uhlia v oblasti Novák sa stala predmetom širšie zameraného seminára<br />
Uhoľné baníctvo v Novákoch, Cigli, Obyciach a Jedľových Kostoľanoch uskutočneného<br />
v roku 1995 vo Vyšnej Boci. 71<br />
65 HOŠSO, J.: Historicko-archeologický výskum mestského hradu v Kremnici. In: Banské mestá na Slovensku.<br />
Martin 1990, s. 73–81.<br />
66 BOVAN, M.: Kremnické guldinery – peňažno-monetárny experiment Jána Thurzu. Pamiatky a múzeá, 1992,<br />
č. 2, s. 3; ČELKO, M.: Thurzovci, Fuggerovci a kremnické zlato. In: Štúdie z dejín baníctva a banského podnikania<br />
: Zborník k životnému jubileu Mariána Skladaného. Bratislava 2001, s. 20–27; BOVAN, M.: Thurzovci<br />
a Fuggerovci ako nájomcovia kremnickej mincovne. In: Tamže, s. 34–47.<br />
67 VÍTEK, P. – ČELKO, M. – CHURÝ, S. – SOMBATHY, L.: Magurka : Dejiny ťažby kovov a obce. Partizánska<br />
Ľupča 2002.<br />
68 KLADIVÍK, E.: Ortuťové bane v Merníku pri Vranove nad Topľou vo vlastníctve francúzskej spoločnosti Société<br />
Miniére Le Cinabre Société Anonyme Francaise. SBV 44, 2004, č. 5–6, s. 180–188.<br />
69 GRECULA, P.: Možnosti výskytu sideritového zrudnenia v okolí ložiska Manó na základe doterajších geologicko–prieskumných<br />
prác. SBV 36, 1996, č. 2–3, s. 31–37; ĎUĎA, R.: Mineralogické pomery na ložisku Nižná<br />
Slaná. Tamže, s. 38–40; MIHÓK, J. – SLAVKOVSKÝ, J.: Metasomatické sideritové ložisko Kobeliarovo. Tamže,<br />
s. 41–43. HOCK, M. – JAKAB, Z.: Baníctvo na železnú rudu v Nižnej Slanej do roku 1918. Tamže, s. 44–52; MA-<br />
GULA, R.: Ťažba a spracovanie ortuťovej rudy v Nižnej Slanej. Tamže, s. 53–56; REŤKOVSKÝ, M.: Podnikanie<br />
Andrášiovcov v gemerskom železiarstve so zreteľom na severné poriečie Slanej. Tamže, s. 60–63; HERÉNYI, L.:<br />
Hutníctvo v údolí rieky Slanej. Tamže, s. 64–66; KLADIVÍK, E.: Baníctvo na železnú rudu v Nižnej Slanej v rokoch<br />
1918–1945. Tamže, s. 67–75; BATTA, Š.: Ťažba a úprava železných rúd v Nižnej Slanej 1945–1960. Tamže,<br />
s. 76–86; KMECO, Ľ.: Železorudné baníctvo v Nižnej Slanej v rokoch 1961–1975. Tamže, s. 87–94; LUKÁČ, S.:<br />
Baníctvo v Nižnej Slanej v rokoch 1975–1995. Tamže, s. 95–97; BERNÁTH, J.: Tepelná úprava sideritovej rudy<br />
v Nižnej Slanej po roku 1975. Tamže, s. 98–101; BOBRO, M. – LEŠKO, O. – ČOREJ, P.: Vplyv činnosti závodu<br />
Siderit ŽB Nižná Slaná na imisnú záťaž širšieho okolia. Tamže, s. 102–105; ORAVEC, D.: Súčasnosť a perspektívy<br />
baníctva v Nižnej Slanej. Tamže, s. 105–106; MÜNCNER, E.: Baníctvo v Spišsko-gemerskom rudohorí<br />
v súčasnosti. Tamže, s. 140–142; FABIÁN, J.: Svetové trendy v ťažbe železných rúd. Tamže, s. 143–144; MALIN-<br />
DŽÁK, D. – SLAVKOVSKÝ, S. – FABIÁN, J.: Vplyv Fakulty BERG TU v Košiciach na súčasný rozvoj baníctva.<br />
Tamže, s. 145–147; SOMBATHY, L.: Pred dvadsiatimi rokmi zomrel Ing. Juraj Bernáth. Tamže, s. 149–150.<br />
70 HINDICKÝ, J.: Význam baníctva v hospodárskom živote Novej Bane za feudalizmu. In: Banské mestá na<br />
Slovensku. Martin 1990, s. 124–130; MARSINA, R.: K najstarším dejinám Novej Bane. Zb SBM 17, 1995,<br />
s. 97–102.<br />
71 HALMO, J. – VERBICH, F.: Geologická a hydrogeologická stavba nováckeho uhoľného ložiska a bojnickej<br />
vysokej kryhy. SBV 35, 1995, č. 2–3, s. 26–42; FAZEKAŠ, J. – LAUKOVÁ, I.: Geologická a hydrogeologická<br />
charakteristika ložiska v dobývacom priestore Bane Cigeľ. Tamže, s. 43–54; KLADIVÍK, E.: Počiatky ťažby uhlia<br />
v Novákoch do roku 1945. Tamže, s. 55–61. HOCK, M.: Ťažba uhlia na ložisku v Novákoch v rokoch 1946–1950.<br />
Tamže, s. 61–72; MACHATA, A.: Baňa Mier. Tamže, s. 72–78; ŠPECÍK, Š.: Baňa Lehota. Tamže, s. 79–83; PO-<br />
RUBEC, Š.: Baňa I – Baňa Mládeže. Tamže, s. 84–89; ANDRÁŠI, K.: Povrchové dobývanie uhlia na nováckom<br />
ložisku. Tamže, s. 89–93; HRABOVSKÝ, J.: Obdobie 80. rokov Bane Nováky, boj o mechanizáciu a prechod do<br />
nových polí. Tamže, s. 94–109; MATÚŠ, V.: Rekultivačná činnosť v podmienkach Bane Nováky. Tamže, s. 110–<br />
112; KMECO, Ľ.: Výstavba Bane Cigeľ od roku 1958 do roku 1962. Tamže, s. 113–120; PUŤOŠ, T.: Vývoj ťažby<br />
hnedého uhlia v Bani Cigeľ. Tamže, s. 121–137; HANTABÁL, E. – HAGARA, A.: Úprava uhlia v Bani Cigeľ.<br />
Tamže, s. 138–149; HERČKO, I.: Z histórie uhoľného baníctva v Obyciach a Jedľových Kostoľanoch. Tamže,<br />
s. 150–160; SUROVEC, J.: Archívne dokumenty v ŠÚBA o uhoľnom baníctve v Novákoch, Cigli, Obyciach<br />
a Jedľových Kostoľanoch. Tamže, s. 161–164; ČIČMANEC, P.: Postavenie š. p. Hornonitrianske bane v trhovom<br />
hospodárstve SR. Tamže, s. 165–169; BOROŠKA, F.: Poznatky o možnostiach netradičného využitia uhlia.<br />
Tamže, s. 170–173; KOVALÍK, M.: Podiel Banského výskumu na mechanizácii a automatizácii činností v Bani
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989<br />
223<br />
K problematike baníctva v Pezinku sa vzťahujú viaceré štúdie a publikácie. J. Dubovský<br />
napísal prácu o tunajšom zlatom baníctve v 14. až 19. storočí, ktorá vyšla v roku 1990. 72<br />
Okrem toho bol v tomto zborníku publikovaný príspevok o baníctve na panstvách Pálfiovcov.<br />
73 Novší záujem o históriu malokarpatského baníctva vyústil do samostatnej publikácie.<br />
74 V roku 2004 sa v Pezinku konal seminár Z histórie malokarpatského baníctva, z ktorého<br />
zborník predstavuje dosiaľ najkomplexnejšiu informáciu o exploatácii nerastných<br />
surovín v pezinskej a malokarpatskej oblasti. 75<br />
Železorudnému baníctvu v Rákoši venovali pozornosť E. Kladivík a M. Lacko. 76 Rozľahlý<br />
banský revír v Rožňave a jeho história neustále pútajú autorov. Spomenúť treba<br />
rozsiahle dielo troch autorov pojednávajúce o histórii baníctva v regióne, o tunajšom závode<br />
Železorudných baní a jeho činnosti po roku 1945 a o súdobom stave tohto závodu<br />
koncom 80. rokov 20. storočia. Obsahuje tiež pomerne cenný obrazový materiál pochádzajúci<br />
z novších čias, avšak dokumentujúci banské prevádzky a úseky, ktoré už dnes<br />
Nováky a Bani Cigeľ. Tamže, s. 174–183; HORVÁTH, F.: Bansko-technologický výskum v podmienkach Hornonitrianskej<br />
uhoľnej panve. Tamže, s. 184–187; ŠIMON, L. – ELEČKO, M. – VASS, D. – HÓK, J.: Model genézy<br />
uhoľných súvrství hornonitrianskeho bazénu v neogéne. Tamže, s. 188–189; TRÉGER, M.: Problematika hodnotenia<br />
bilančnosti zásob nerastných surovín. Tamže, s. 190–195; GOMBARČÍKOVÁ, A.: Základné tendencie<br />
hospodárskeho a sociálneho rozvoja prievidzského regiónu. Tamže, s. 196–199.<br />
72 DUBOVSKÝ, J.: Pezinské zlaté baníctvo v 14. až 19. storočí. In: Banské mestá na Slovensku. Martin 1990,<br />
s. 182–187.<br />
73 MELNÍKOVÁ, M.: Banské podnikanie na Červenokamenskom a Malackom panstve Pálfiovcov v 17.<br />
a 18. storočí. In: Tamtiež, s. 188–192.<br />
74 WITTGRÚBER, P. – TUČEK, P. – VITÁLOŠ, J.: Dejiny baníctva v Malých Karpatoch : Historická štúdia. Bratislava<br />
2001.<br />
75 SLAVKOVSKÝ, J.: Geologická stavba a metalogenéza Malých Karpát v oblasti Pezinok – Pernek. SBV 44,<br />
2004, č. 2–4, s. 26–32; TUČEK, P. – VITÁLOŠ, J.: Vzácne minerály Malých Karpát. Tamže, s. 33–34; WITT-<br />
GRÚBER, P.: Pokus o lokalizáciu banskej osady Mhyr vo svetle nových archeologických a archívnych poznatkov.<br />
Tamže, s. 35–38; HUNKA, J. – BUDAJ, M.: Dve výnimočné rakúske mince zo 14. storočia z Pezinka. Tamže,<br />
s. 39–41; FARKAŠ, Z. – WITTGRÚBER, P.: Stredoveké fortifikácie v Pezinku, časť Cajla. Tamže, s. 42–46;<br />
DUCHOŇ, M.: Malokarpatské mestá v ranom novoveku (Príspevok k transformácii mestečiek na slobodné<br />
kráľovské mestá). Tamže, s. 47–49; SÍKOROVÁ, E.: Príspevok k dejinám baníctva v Pezinku v 18. storočí.<br />
Tamže, s. 50–55;. SUROVEC, J.: Zainteresovanosť ťažiarov v malokarpatskom baníctve v 2. polovici 18. storočia.<br />
Tamže, s. 56–58; KAŠIAROVÁ, E.: Predstavení banského súdu v Pezinku do r. 1800. Tamže, s. 59–72;<br />
KRCHNÁKOVÁ, L.: Z histórie pezinskej bratskej pokladnice. Tamže, s. 73–75; KRCHNÁKOVÁ, L.: Lekárska<br />
starostlivosť o pezinských baníkov pod správou Hlavného komorskogrófskeho úradu v Banskej Štiavnici.<br />
Tamže, s. 76–80; POSPECHOVÁ, P.: Inventár pezinských zlatých baní z roku 1849. Tamže, s. 81–84; BAKOŠ,<br />
F.: Vývoj pezinského zlatého baníctva do konca 19. storočia vo svetle najnovších geologických výskumov. Tamže,<br />
s. 85–86; JAKAB, Z.: Ťažobná činnosť banských ťažiarstiev v okolí Pezinka od 70. rokov 19. storočia do vzniku<br />
ČSR. Tamže, s. 87–92; HOCK, M.: Úprava a spracúvanie rúd drahých kovov a pyritov v oblasti Pezinka do začiatku<br />
20. storočia. Tamže, s. 93–98; KLADIVÍK, E.: Malokarpatské baníctvo v 1. polovici 20. storočia. Tamže,<br />
s. 99–104; SOMBATHYOVÁ, M.: Výstavba flotačnej úpravne v závode Pezinok – Cajla v roku 1940 a jej rekonštrukcie.<br />
Tamže, s.105–109; LACKO, M.: Príčiny zastavenia banskej činnosti v antimónovom závode v Pezinku<br />
roku 1947; Tamže, s. 110–112; UHER, P.: Z dejín mineralogických výskumov v Malých Karpatoch v rokoch<br />
1850–1950. Tamže, s. 113–114; SOMBATHY, L.: Baníctvo v Pezinku po 2. svetovej vojne. Tamže, s. 115–119;<br />
KAFKA, R.: Spracúvanie antimónových koncentrátov z Pezinka v 20. storočí a hľadanie metalurgických metód<br />
ich efektívnejšieho spracúvania. Tamže, s. 120–122; ANTAL, B. – ZLOCHA, M.: Pezinok a okolie – geochemická<br />
charakteristika prírodného prostredia. Tamže, s. 123–126; HRUBALA, M. – WITTGRÚBER, P.: Tehliarstvo<br />
v Pezinku do roku 1945. Tamže, s. 127–131; BURZA, I.: Stavebné suroviny – budúcnosť slovenského baníctva.<br />
Tamže, s. 132–134; VITÁLOŠ, J.: Využitie starých banských diel v cestovnom ruchu. Tamže, s. 135–136;<br />
ČELKOVÁ, M.: Výtvarné dejiny Pezinka s prihliadnutím na zbiekry múzeí. Tamže, s. 137–145.<br />
76 KLADIVÍK, E.: Železorudná baňa v Rákoši vo vlastníctve Rimamuránsko-šalgótarjánskej železiarskej účastinnej<br />
spoločnosti. MH 2, 2009, s. 314–327; LACKO, M.: Stopy baníctva v Rákoši. Pamiatky a múzeá 57, 2008,<br />
č. 2, s. 61–63.
224 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
neexistujú. 77 Iné dielo o bansko-hutnej výrobe v meste predstavuje zborník zo seminára<br />
Dejiny a súčasnosť baníctva v Rožňave, ktorý sa tu uskutočnil v roku 2002. 78 Ďalší seminár<br />
sa uskutočnil v auguste 2011 pri príležitosti 720. výročia prvej písomnej zmienky o Rožňave<br />
a aj z tohto podujatia bol vydaný zborník príspevkov. 79<br />
Veľkou témou zostávajú i dejiny baníctva v Rudňanoch, kde pracoval jeden z najväčších<br />
moderných banských závodov na Slovensku. O najstaršej minulosti obce a baníctva napísal<br />
M. Popovič štúdiu uverejnenú v zborníku zo sympózia o banských mestách na Slovensku.<br />
80 Prehľadne podávajú historickú stránku Rudnian prednášky zo seminára Baníctvo<br />
v Rudňanoch a Kišovciach-Švábovciach konaného v roku 1994. 81 Podrobne sa zaoberal<br />
banským podnikaním v Rudňanoch, Kišovciach, Slovinkách, Krompachoch a Gelnici<br />
v období druhej svetovej vojny M. Lacko vo svojej štúdii z roku 2008. 82<br />
77 KOČIŠ, J. – MAKOVÍNY, J. – REISER, M.: Baňa Rožňava historická a súčasná. Košice 1990.<br />
78 ŠTEFANČA, P. – KAVEČANKY, A.: Rožňava a okolie – významné centrum banskej činnosti. Spravodaj Banského<br />
revíru 42, 2002, č. 2–3, s. 30–34; LABUDA, J. – FÜRYOVÁ, K.: K problematike montánnej archeológie na<br />
území Gemera. Tamže, s. 35–36; ROZLOŽNÍK, O.: Ložiská nerastných surovín okolia Rožňavy. Tamže, s. 37–<br />
51; SLAVKOVSKÝ, J.: Historický vývoj poznatkov o geologickej stavbe a žilných ložiskách sideritovej formácie<br />
v rožňavskom rudnom poli. Tamže, s. 52–56; SASVÁRI, T. – MAŤO, Ľ.: Štruktúrno-tektonický vývoj a mineralizácia<br />
nižnoslanského rudného poľa. Tamže, s. 57–64; KRCHNÁKOVÁ, L.: Geologický výskum profesora Juraja<br />
Šufa v gemerskom regióne. Tamže, s. 65–69; MOLČÍK, Š.: História geologického prieskumu v Gemeri. Tamže,<br />
s. 70–75; BATTA, Š.: Rožňavská Metercia. Tamže, s. 76–86; MAGULA, R.: Z histórie železorudného baníctva<br />
Rimavsko–muránskej spoločnosti Baňa Rožňava v rokoch 1900 až 1918. Tamže, s. 91–98; HERČKO, I.: Kutacie<br />
práce v obvode Štátneho banského komisariátu v Rožňave po vzniku ČSR. Tamže, s. 99–107; KLADIVÍK, E.:<br />
História závodu Baňa Rožňava v období od roku 1919 do roku 1945. Tamže, s. 124–135; HURTÍK, Š. – JAN-<br />
CSY, P.: Rožňavské baníctvo v období rokov 1945–1955. Tamže, s. 136–137; BACHŇÁK, M.: Hydrogeologické<br />
pomery v okolí Rožňavy vo vzťahu k banskej činnosti. Tamže, s. 141–149; CICMANOVÁ, S. a kol.: Geologické<br />
a hydrogeologické pomery ložísk Rožňava – Mária a Rožňava – Strieborná žila vo vzťahu k environmentálnym<br />
dôsledkom zatopenia bane. Tamže, s. 150–159; ŠVEJKOVSKÝ, J. – ZEMAN, R.: Otvárka magnezitového ložiska<br />
Dúbravský masív pod obzor 323 m n. m. Tamže, s. 160–162; BAJÚS, O.: Kalcit v nových podmienkach<br />
koncernu Carmeuse. Tamže, s. 163–165; HUSÁK, V.: Huta v Gemerskej Polome na pláne J. A. (B.) Menigilla<br />
z roku 1760. Hypotéza, či realita Tamže, s. 166–168; CSOBÁDI, J.: Vznik a rozvoj Baníckeho múzea v Rožňave<br />
do roku 1958. Tamže, s. 169–176; JAKAB, Z.: Banícka škola v Rožňave. Tamže, s. 177–181; ČELKOVÁ, M.:<br />
Banícke insígnie Rožňavy zo zbierok Baníckeho múzea v Rožňave a Slovenského banského múzea v Banskej<br />
Štiavnici. Tamže, s. 182–186.<br />
79 Pozri napr. ROZLOŽNÍK, O. – TOMÁNY, K.: Ťažili sa v minulosti nerasty v intraviláne baníckeho mesta<br />
Rožňava In: Zborník prednášok z konferencie 720. výročie prvej písomnej zmienky o Rožňave. Rožňava 2011,<br />
s. 11–13; KLADIVÍK, E.: Gemerské baníctvo v rokoch 1918 až 1945. In: Tamže, s. 26–34.<br />
80 POPOVIČ, M.: K 655. výročiu baníctva v Rudňanoch. In: Banské mestá na Slovensku. Martin 1990, s. 207–<br />
213.<br />
81 HUDÁČEK, J.: Geologické pomery rudnianskeho rudného poľa. SBV 34, 1994, č. 5–6, s. 157–165; MA-<br />
LATINSKÝ, K.: Baníctvo v Rudňanoch do roku 1918. Tamže, s. 170–174; KLADIVÍK, E.: Baníctvo v Rudňanoch<br />
v rokoch 1919 – 1938. Tamže, s. 174–181; HERČKO, I.: Baníctvo v Rudňanoch v rokoch 1939–1945.<br />
Tamže, s. 182–186; KMECO, Ľ.: Baníctvo v Rudňanoch v rokoch 1946 – 1963. Tamže, s. 187–192; HOCK, M.:<br />
Rudnianska úprava rúd do roku 1963. Tamže, s. 193–204; KACVINSKÝ, C.: Baníctvo v Rudňanoch v rokoch<br />
1964 – 1990. Tamže, s. 204–213; FÁBRY, O.: Úprava rúd v závode ŽB Rudňany od roku 1964. Tamže, s. 214–<br />
225; BAJTOŠ, L.: Súčasnosť a perspektívy baníctva v Rudňanoch. Tamže, s. 226–230; SUROVEC, J.: Archívne<br />
dokumenty v ŠÚBA o baníctve v Rudňanoch, Kišovciach a Švábovciach. Tamže, s. 239–245. KOVALÍK, M.:<br />
Technická pomoc BVÚ Prievidza rudným baniam. Tamže, s. 245–251. PAVLIK, E.: Banícke technické pa miatky<br />
Rudnian a okolia. Tamže, s. 252–253. KLAUČO, V.: Koncepcia baníckeho skanzenu v Rudňanoch. Tamže,<br />
s. 254–259. BUBENÍK, M.: Základné tendencie hospodárskeho rozvoja okresu Spišská Nová Ves. Tamže,<br />
s. 260–262. SLOVIK, J.: Baníctvo a životné prostredie. Tamže, s. 263–265. PRISTAŠOVÁ, Ľ.: Register starých<br />
banských diel. Tamže, s. 265–272.<br />
82 LACKO, M.: Podnikanie účastinnej spoločnosti Ruda, banské a hutnícke závody, ako príklad vplyvu nacistického<br />
Nemecka na slovenské baníctvo. MH 1, 2008, s. 154–211; LACKO, M.: Ovládnutie krompašského me-
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989<br />
225<br />
V roku 1999 sa v Krompachoch konal seminár Z dejín baníctva a hutníctva v Slovinkách<br />
a Krompachoch, ktorý priniesol nové poznatky o minulosti tohto banského revíru. 83<br />
E. Pavlik sa zaoberal ruskými zajatcami v Slovinkách a ich baníckou prácou v období prvej<br />
svetovej vojny. 84<br />
Relatívne malú pozornosť venovali bádatelia Smolníku – niekdajšiemu správnemu centru<br />
spišsko-gemerskej banskej oblasti. V roku 1993 vyšla kolektívna monografia o smolníckom<br />
banskom revíre, avšak najmä historická kapitola geológa Jána Ilavského obsahuje<br />
značné množstvo nepresností a mylných informácií. 85 Niekoľko autorov si všimlo<br />
problematiku mincovníctva v Smolníku. 86 Rudolf Magula sa zaoberal cementačnými vodami<br />
na tunajšom ložisku a ich využívaním v minulosti. 87 V posledných rokoch sa Smolníku<br />
v rámci výskumu problematiky banskej správy a archontológie jej inštitúcií venoval<br />
M. Lacko. 88<br />
Problematika ťažby a výroby soli v Solivare pri Prešove bola po roku 1989 skôr na okraji<br />
záujmu autorov, preto môžeme spomenúť len niekoľko prác, zväčša popularizačných<br />
článkov. 89<br />
diarskeho podniku účastinnou spoločnosťou Ruda, banské a hutnícke závody, v roku 1942. Rozpravy Národního<br />
technického muzea v Praze [ďalej NTM] – Z dějin hutnictví 38, 2008, s. 94–99.<br />
83 SLAVKOVSKÝ, J.: Geologická stavba a ložiská nerastných surovín okolia Krompách a Sloviniek. SBV 39,<br />
1999, č. 2–3, s. 30–35; SUROVEC, J.: Archívne dokumenty o baníctve v Slovinkách a hutníctve v Krompachoch<br />
v Štátnom ústrednom banskom archíve v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 41–44; NOVÁK, J.: Európsky význam<br />
spišskej medi v minulosti. Tamže, s. 45–48; HERČKO, I.: Z dejín mineralogických a geologických výskumov<br />
na Spiši do konca 18. storočia. Tamže, s. 49–58; KAŠIAROVÁ, E.: Príspevok k histórii Sloviniek na konci 18.<br />
a 1. polovici 19. storočia. Tamže, s. 59–69; JAKAB, Z.: Vývoj železorudného baníctva v Slovinkách v 2. polovici<br />
19. storočia a na začiatku 20. storočia. Tamže, s. 70–74; MAGULA, R.: Z histórie železorudného baníctva v Slovinkách<br />
v rokoch 1895–1922. Tamže, s. 75–81; KLADIVÍK, E.: Baníctvo v Slovinkách od prvej do konca druhej<br />
svetovej vojny. Tamže, s. 82–92; MÜNCNER, E.: Obnova banského závodu Slovinky v rokoch 1945 – 1950 a investičná<br />
výstavba v rokoch 1952–1967; Tamže, s. 93–96. JANČURA, M.: História baníctva v Slovinkách a v Gelnici<br />
do roku 1990. Tamže, s. 97–110; HOCK, M.: Úprava rúd v Slovinkách do roku 1958. Tamže, s. 111–119;<br />
SOMBATHYOVÁ, M.: Flotačná úprava rúd v Slovinkách po roku 1958. Tamže, s. 120–124; OGURČÁK, J.:<br />
Útlm rudného baníctva na strednom Spiši (v r. 1989–1995). Tamže, s. 125–127; NOVÁK, J.: Krompašský rodák<br />
Michal Patzier (1748–1811) – vedec európskeho významu. Tamže, s. 138–139; KLADIVÍK, E.: Významný<br />
banský konštruktér Eugen Broszmann (1844–1925). Tamže, s. 140–141; ČELKOVÁ, M.: Príspevok k výtvarným<br />
dejinám Krompách a Sloviniek. Tamže, s. 148–156; LOVÁSOVÁ, E.: Banícke ľudové umenie v Slovinkách<br />
a Krompachoch. Tamže, s. 157–161.<br />
84 PAVLIK, E.: Ruskí zajatci v Slovinkách a ich práca v baniach za prvej svetovej vojny. ZbBM 15, 1991, s. 137–<br />
150.<br />
85 BARTALSKÝ, B. a kol.: Smolník – mesto medenorudných baní : Geológia ložiska polymetalických rúd, ich využívanie<br />
a vplyv na mesto a okolie. Bratislava 1993.<br />
86 SOJÁK, M.: Smolník a jeho okolie v kontexte dávneho osídlenia. Numizmatika 21, 2006, s. 3–15; ŽIFČÁK, F.:<br />
Z novších poznatkov k dejinám „medenej“ mincovne v Smolníku. Tamže, s. 16–22; HAIMANN, P.: Rytci v mincovně<br />
ve Smolníku na přelomu 18. a 19. století. Tamže, s. 23–29; SZEMÁN, A.: Schmöllnitzer Bergwerksmarken.<br />
Tamže, s. 30–40.<br />
87 MAGULA, R.: Z histórie klasickej výroby cementačnej medi v Smolníku a názory na jej vznik. MH 3, 2010,<br />
s. 270–275.<br />
88 LACKO, M.: Konštituovanie štátnej banskej správy v spišsko-gemerskej banskej oblasti koncom 17. storočia.<br />
In: Zborník konferencie História a súčasný stav ťažby nerastných surovín na východnom Slovensku. Košice 2011,<br />
s. 146–158.<br />
89 MAGULA, R.: Národná kultúrna pamiatka – Solivar. In: Zborník Slovenského technického múzea 1947–1997.<br />
Košice 1997, s. 185–187; SUCHÝ, Ľ.: O histórii a súčasnosti „soľnobanského handlu“. In: Priemyselné dedičstvo<br />
ako súčasť kultúrneho dedičstva. Košice 2004, s. 84–88; JAREMOVÁ, D.: História technickej pamiatky Solivar.<br />
In: Tamže, s. 106–109; JAREMOVÁ, D.: Pamiatka na soľných prameňoch. Pamiatky a múzeá, 2005, č. 3,<br />
s. 34–36; BELEJ, M.: Význam archívneho fondu komorské panstvo Solivar pre výskum problematiky baníctva.
226 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
Špania Dolina známa ťažbou medených rúd pútala a dodnes púta záujem autorov.<br />
Zachované hodnoty špaňodolinského banského revíru si skutočne zasluhujú pozornosť.<br />
V súvislosti s poznávaním tohto revíru sa tu v roku 2005 uskutočnil seminár Z histórie medenorudného<br />
baníctva v banskobystrickom regióne, z ktorého zborník prednášok poskytuje<br />
komplexnejší pohľad na stav rozpracovaných úsekov dejín obce a exploatácie medených<br />
rúd. 90 O Španej Doline boli uverejňované mnohé články v rôznych periodikách. 91 Charak-<br />
In: Zborník konferencie História a súčasný stav ťažby nerastných surovín na východnom Slovensku. Košice 2011,<br />
s. 9–16; BREHUV, J. – JAREMOVÁ, D. – MYDLA, D. – DOBROTKA, S.: Unikátna sústava vodných diel Soľnej<br />
Bane – prosperita soľného závodu od 17. do 20. storočia. In: Tamže, s. 25–30; DUCÁR, J. – MARKUŠOVÁ, K.:<br />
Kanál na splavovanie dreva Zlatá Baňa (Sigord) – Soľná Baňa – významná technická pamiatka. In: Tamže,<br />
s. 31–35.<br />
90 SLAVKOVSKÝ, J.: Geologická stavba a metalogenéza Starohorských vrchov s aspektom na Cu – zrudnenie<br />
v Španej Doline. In: Zborník prednášok zo seminára Z histórie medenorudného baníctva v banskobystrickom regióne.<br />
Banská Bystrica 2005, s. 6–10; LABUDA, J.: Železné banícke nástroje zo Španej Doliny a ich analýzy. In:<br />
Tamže, s. 11–14; SKLADANÝ, M.: Špaňodolinská meď v stredoveku a ranom novoveku. In: Tamže, s. 28–36;<br />
LACKO, M.: Sociálne hnutie banského robotníctva v rokoch 1525 až 1526 a jeho vplyv na život v banskobystrickom<br />
regióne. In: Tamže, s. 37–44; SÍKOROVÁ, E.: Baníctvo a život baníkov v Španej Doline v 17. storočí. In:<br />
Tamže, s. 45–47; VOZÁR, J.: Banícke osadenstvo Španej Doliny podľa súpisu z roku 1664. In: Tamže, s. 48–49;<br />
JAKAB, Z.: Vzbura špaňodolinských baníkov a ich omilostenie. In: Tamže, s. 50–51; KAŠIAROVÁ, E.: Špania<br />
Dolina pred 220 rokmi (Prierez udalostí roku 1785). In: Tamže, s. 51–63; SUROVEC, J.: Zainteresovanosť ťažiarov<br />
v špaňodolinskom medenorudnom revíre. In: Tamže, s. 64–67; KAMENICKÝ, M.: Hutníctvo v banskobystrickej<br />
oblasti v druhej polovici 18. storočia. In: Tamže, s. 68–72; HERČKO, I. – ŠVARCOVÁ, A.: Európska<br />
odborná verejnosť a jej záujem o Španiu Dolinu. In: Tamže, s. 73–79; KAFKA, R.: Návštevy nórskych odborníkov<br />
Španej Doliny v 18. storočí. In: Tamže, s. 80–82. JAKAB, Z.: Špaňodolinské baníctvo v druhej polovici<br />
19. storočia. In: Tamže, s. 83–86; SOMBATHY, L.: Cementácia medi na Španej Doline a výroba medených pohárov.<br />
In: Tamže, s. 87–89; STILLHAMMEROVÁ, M.: O výrobe zelenej farby v Španej Doline. In: Tamže, s. 90–93;<br />
KLADIVÍK, E.: Výstavba špaňodolinského medenorudného banského závodu s dôrazom na realizáciu banských<br />
objektov v 2. polovici 20. storočia. In: Tamže, s. 94–99; SOMBATHYOVÁ, M.: Flotačné spracovanie špaňodolinských<br />
medených rúd v druhej polovici 20. storočia. In: Tamže, s. 100–109; SOMBATHY, L.: Pokus o odhad<br />
produkcie ložiska Špania Dolina – Staré Hory. In: Tamže, s. 110–112; GALVÁNEK, J.: Cesty poznávania a využívania<br />
neživej prírody v zrkadle 750 rokov Banskej Bystrice. In: Tamže, s. 113–120; SLÁMOVÁ, M. – JAN-<br />
ČURA, P.: Typológia reliéfnych foriem historických krajinných štruktúr. In: Tamže, s. 121–128; JANČURA, P. –<br />
MALINIAK, P. – BELÁČEK, B.: Význam historických krajinných štruktúr pri výskume banských regiónov.<br />
In: Tamže, s. 129–133; MÉSZÁROSOVÁ, Z.: Orientačný prieskum environmentálnej záťaže areálu bývalého<br />
závodu Rudné bane Špania Dolina. In: Tamže, s. 134–138; AUGUSTÍN, M.: K otázke kultu sv. Klimenta Rímskeho,<br />
pápeža a mučeníka, najstaršieho patróna baníkov na Slovensku a sv. Kataríny Alexandrijskej a sv. Barbory,<br />
pokračovateľkám tejto patronácie. In: Tamže, s. 139–143; CHLADNÁ, Z.: Banskobystrickí waldbűrgeri<br />
ako donátori kostola Nanebovzatia Panny Márie v Banskej Bystrici (v rokoch 1472–1503). In: Tamže, s. 144–<br />
150; KRCHNÁKOVÁ, L.: Špaňodolinskí banskí ránhojiči. In: Tamže, s. 151–153; ČELKOVÁ, M.: Zbierky výtvarnej<br />
povahy zo Španej Doliny (z majetku rím.-kat. farského úradu ako aj z majetku Slovenského banského<br />
múzea v Banskej Štiavnici). In: Tamže, s. 154–161; SKLENKA, V.: Zbierkové predmety z fondu Stredoslovenského<br />
múzea viažuce sa k histórii Španej Doliny. In: Tamže, s. 162–165; RAGAČ, R.: Erb a pečate Španej Doliny.<br />
In: Tamže, s. 166–168; HUSÁK, V.: Industriálne stopy renesančného mediarskeho podniku v Banskej Bystrici<br />
a jeho pokračovateľov – príspevok k analýze ikonografie a k identifikácii priemyselných pamiatok v Španej<br />
Doline. In: Tamže, s. 169–185; ŠVARCOVÁ, A.: Návrh na náučný chodník Staré Hory – Sásová. In: Tamže,<br />
s. 186–189; ŠVARCOVÁ, A.: Prezentácia významu baníckej obce Špania Dolina prostredníctvom expozície. In:<br />
Tamže, s. 190–193; ŽUFFA-ELLEK, M.: Špaňodolinské banské múzeum – ťažisková aktivita banskobystrického<br />
geomontánneho parku. In: Tamže, s. 194–197; ŠTUPÁKOVÁ, T.: Stratégia rozvoja obce Špania Dolina.<br />
In: Tamže, s. 198–200.<br />
91 VYSKOČIL, P.: Po stopách banskej činnosti (Špania Dolina). Krásy Slovenska 74, 1997, č. 11–12, s. 12–13;<br />
ŽUFFA–ELLEK, M.: Historický Špaňodolinský banský vodovod. Bystrický Permon 1, 2003, č. 0, s. 4–5; MÁ-<br />
CELOVÁ, M.: Počiatky prospektorstva a ťažby medenej rudy na Španej Doline. Tamže 1, 2003, č. 2, s. 3, 10;<br />
BOVAN, M.: Zlatý vek baníckej slávy osady Piesky. Tamže 1, 2003, č. 2, s. 10; HERČKO, I.: Špaňodolinské a ľubietovské<br />
ložisko a minerály v pozornosti cestovateľov do roku 1918. In: Meď v Európe. Banská Štiavnica 2003,<br />
s. 128–141.
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989<br />
227<br />
ter informačnej a popularizačnej práce má publikácia o obci vydaná v 90. rokoch. 92 Španej<br />
Doline ako významnému archeologickému nálezisku sa venoval Jozef Labuda. 93 Eugen<br />
Kladivík spracoval vývoj baníctva v tejto lokalite v 1. polovici 20. storočia. 94 Industriálnymi<br />
stopami kultúrneho dedičstva v tejto oblasti sa zaoberal Vladimír Husák vo svojom<br />
seriáli Banskobystrický mediarsky podnik uverejňovanom v roku 2005 v odbornom periodiku<br />
Eurostav, ale aj v mnohých ďalších prácach. 95<br />
Dejinami obce Štiavnické Bane sa zaoberali už niektorí prednášajúci na seminári venovanom<br />
Hellovcom. 96 V roku 1995 sa konal seminár Štiavnické Bane v histórii, ktorý<br />
mapoval minulosť tejto obce pozostávajúcej z viacerých pôvodných baníckych osád. 97<br />
V súvislosti s touto obcou je potrebné spomenúť príspevok Jozefa Vozára o hieronymitánoch<br />
na Piargu, ako aj prácu Eleny Síkorovej a Anny Ľubušskej. 98<br />
Stručný prehľad dejinami obce Štítnik podal J. Gallo. 99 Konkrétnejšie informácie o štítnickej<br />
železiarskej výrobe a ťažbe železných rúd obsahujú články G. Fráka a J. Žiláka. 100<br />
Na okolí Štrby realizovala v 30. rokoch 20. storočia kutacie práce a ťažbu uhlia firma Baťa,<br />
úč. spol. 101 O uhoľnom baníctve v okolí Veľkého Krtíša sa v roku 1993 uskutočnil seminár<br />
pod názvom Uhoľné baníctvo v Juhoslovenskej uhoľnej panve, ktorý sa zaoberal historickým<br />
92 PAŠKOVÁ, M.: Špania Dolina. Komárno 1995.<br />
93 LABUDA, J.: Špania Dolina ako významná archeologická lokalita. In: Meď v Európe, s. 30–33.<br />
94 KLADIVÍK, E.: Špaňodolinský medenorudný revír v 1. polovici 20. storočia. In: Meď v Európe, s. 78–87.<br />
95 HUSÁK, V.: Banskobystrický mediarsky podnik. 2. časť. Eurostav 11, 2005, č. 2, s. 92–93; HUSÁK, V.: c. d.<br />
Znovuobjavovanie Španej Doliny. Tamže, č. 3, s. 72–73; HUSÁK, V.: Banskobystrický mediarsky podnik. In:<br />
Technické pamiatky krajín Vyšehradskej štvorky. 4. Bratislava 2010, s. 20–51.<br />
96 SOMBATHY, L.: Banícka obec Štiavnické Bane. SBV 33, 1993, č. 2, s. 30–44; ČELKO, M. – ČELKOVÁ, M.:<br />
Príspevok k dejinám Štiavnických Baní. Tamže, s. 84–90.<br />
97 FABIÁN, P.: Urbanistické podmienky vzniku a stavebno-historický vývoj sídla. In: Štiavnické Bane v histórii<br />
: Prednášky zo seminára 25.–26. 10. 1995. Štiavnické Bane 1995, s. 1–3; CHOVANOVÁ, I. – VOŠ-<br />
KOVÁ, K.: Architektonické hodnoty pamiatkovej rezervácie, kultúrne pamiatky a ich ochrana. In: Tamže, s. 4–7;<br />
SMOLKA, J. – SOMBATHY, L.: Geologicko–ložiskové pomery okolia Štiavnických Baní. In: Tamže, s. 8–21;<br />
SOMBATHY, L.: K otázke vzniku názvu obce Štiavnické Bane. In: Tamže, s. 22–25; LABUDA, J.: Najstaršie<br />
osídlenie Štiavnických Baní z pohľadu archeológie. In: Tamže, s. 26–29; ČELKO, M.: Dejiny Štiavnických Baní<br />
do roku 1526 vo svetle písomných prameňov. In: Tamže, s. 30–37; SÍKOROVÁ, E. – SUROVEC, J.: Zainteresovanosť<br />
ťažiarov v banských dielach na území Štiavnických Baní v 16.–18. storočí. In: Tamže, s. 38–42; KLADI-<br />
VÍK, E.: Z dejín banskej techniky v baníctve Štiavnických Baní. In: Tamže, s. 43–51. VOZÁR, J.: Banícke kramské<br />
právo v banskoštiavnickej oblasti. In: Tamže, s. 52–70; KAŠIAROVÁ, E. – JAKAB, Z.: Pomocné prevádzky<br />
na zabezpečenie chodu banských závodov na Vindšachte. In: Tamže, s. 71–77; VOZÁR, J.: Množstvo, kategórie<br />
a pracovný poriadok baníkov na Piargu v 18. storočí. In: Tamže, s. 78–87; VOZÁR, J.: Hieronymitáni na Piargu<br />
pri Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 88–101; KUBIŇÁKOVÁ K.: K pôsobeniu jezuitov a hieronymitánov na<br />
Piargu. In: Tamže, s. 102–111; ČELKOVÁ, M.: Výtvarné umenie na Štiavnických Baniach. In: Tamže, s. 112–<br />
134; LOVÁSOVÁ, E.: K činnosti rezbárskej školy v Piargu. In: Tamže, s. 135–141; HERČKO, I.: Významné<br />
osobnosti pôsobiace v Štiavnických Baniach. In: Tamže, s. 142–151; HOCK, M.: Stupy v oblasti Štiavnických<br />
Baní. In: Tamže, s. 152–159.<br />
98 VOZÁR, J.: Hieronymitáni na Piargu pri Banskej Štiavnici. In: Dejiny a kultúra rehoľných komunít na Slovensku.<br />
Trnava 1994, s. 243–261; SÍKOROVÁ, E. – ĽUBUŠSKÁ, A.: Príspevok k histórii Richňavských tajchov.<br />
Zb SBM, 2009 22, s. 29–41.<br />
99 GALLO, J.: Štítnik 750. Štítnik 1993.<br />
100 ŽILÁK, J.: Poriadok šteliarskeho tovarišstva v Štítnickej doline z roku 1803. Obzor Gemera – Malohontu 24,<br />
1993, č. 1, s. 23–26; FRÁK, G.: Oslavy 750. výročia prvej písomnej zmienky o obci Štítnik. Tamže 24, 1993, č. 4,<br />
s. 166–173.<br />
101 HERČKO, I. – MURGAŠOVÁ, Z.: Kutacie práce a ťažba uhlia firmy Baťa, úč. spol., pri Štrbe. SBV 44, 2004,<br />
č. 5–6, s. 202–206.
228 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
vývojom tunajšej exploatácie uhlia, jej súčasnosťou, perspektívami i výchovou odborníkov<br />
pre túto oblasť. 102<br />
Na históriu baníckej obce Vyhne pri Banskej Štiavnici bol zameraný seminár, ktorý sa<br />
uskutočnil v roku 2006 a výstupom z neho sa stal zborník príspevkov. 103 Kratšiu štúdiu<br />
o Kachelmannovej strojárni uverejnil M. Lacko. 104<br />
K dejinám baníctva v oblasti Vyšného Medzeva sa viažu štúdie M. Lacka a E. Kladivíka,<br />
ktoré podávajú prehľad o vývoji banskej techniky na závode Baňa Lucia, dnes súčasť obce<br />
Vyšný Medzev, a v okolitých banských prevádzkach. 105<br />
Vývojom železorudného baníctva v Žakarovciach v rokoch 1882 až 1968 sa zaoberal<br />
Rudolf Magula. 106 Podobne sledoval vývoj banskej techniky v žakarovsko-gelnickom revíri<br />
aj Eugen Kladivík. 107 Historik techniky E. Kladivík spracoval i bansko-technický vývoj<br />
v banskom revíri na Železníku. 108<br />
Dejiny geológie a vyhľadávania ložísk nerastných surovín<br />
Problematika dejín geológie sa v sledovanom období dočkala svojej syntézy. V roku 2002<br />
Štátny geologický ústav Dionýza Štúra vydal rozsiahlu prácu História geológie na Slovensku,<br />
ktorú napísal kolektív autorov. Podrobne mapuje dejiny odboru a najmä rozvoj geologického<br />
bádania v 2. polovici 19. a v 20. storočí. 109<br />
102 BLAŠKO, D. – LAFFÉRS, F.: Geologická stavba Juhoslovenskej uhoľnej panvy. Tamže 33, 1993, č. 5–6,<br />
s. 269–272; HERČKO, I.: Z histórie kutacích prác a ťažby uhlia v Juhoslovenskej uhoľnej panve v období medzi<br />
vojnami. Tamže, s. 272–283; KLADIVÍK, E.: Výstavba Modrokamenských uhoľných baní v rokoch 1946–1962.<br />
Tamže, s. 284–294; KLADIVÍK, E.: Čakanovské kamennouhoľné bane. Tamže, s. 295–300; HOCK, M.: Z dejín<br />
úpravy uhlia v Juhoslovenskej uhoľnej panve. Tamže, s. 300–315; SUROVEC, J.: Archívne dokumenty o Juhoslovenskej<br />
uhoľnej panve. Tamže, s. 316–321; VASS, D.: História uhoľnej prospekcie v Ipeľskej kotline a osobnosť<br />
Dr. Ing. Vsevoloda Čechoviča, DrSc. – objaviteľa modrokamenského uhoľného ložiska. Tamže, s. 322–325;<br />
NOVÁK, J.: Základné tendencie vývoja baníctva na Slovensku a zástoj juhoslovenského baníctva v ňom. Tamže,<br />
s. 325–328; SAUER, J.: Rozvoj Bane Dolina v rokoch 1963–1992. Tamže, s. 329–337; AMBRÓZI, V.: Spôsob<br />
úpravy uhlia v š. p. Baňa Dolina v súčasnosti. Tamže, s. 337–339; HUBA, M.: Perspektívy Bane Dolina. Tamže,<br />
s. 339–343; KOVALÍK, M.: Doterajšia spolupráca Banského výskumu Prievidza s Baňou Dolina. Tamže, s. 344–<br />
348; BLAŠKO, D. – GEMBALOVÁ, M. – LAFFÉRS, F.: Nové výsledky geologického prieskumu v Juhoslovenskej<br />
uhoľnej panve. Tamže, s. 348–351; BACKO, J.: Základné tendencie hospodárskeho rozvoja krtíšskeho regiónu.<br />
Tamže, s. 351–355; VODZINSKÝ, V. – FLOREKOVÁ, Ľ.: Výchova banských inžinierov – ciele Baníckej<br />
fakulty TU Košice. Tamže, s. 356–360; MALINDŽÁK, D. – ŠTANGOVÁ, N. – RASCHMAN, R.: Výchova odborníkov<br />
pre oblasť riadenia baníctva. Tamže, s. 360–364; LEITNER, D. – KALAFÚT, D.: Súčasný stav v otvárke<br />
5. úseku za modrokamenským zlomom, odvodňovanie a odplyňovanie predmetného úseku v Bani Dolina. Tamže,<br />
s. 364–368; PETRÁŠ, M.: Snahy o založenie Malostracínskej účastinnej spoločnosti. Tamže, s. 368–372.<br />
103 Vyhne – minulosť a súčasnosť : Zborník prednášok zo seminára. Banská Štiavnica 2006.<br />
104 LACKO, M.: Problémy Kachelmannovej strojárne vo Vyhniach v 30. rokoch 20. storočia. MH 1, 2008,<br />
s. 139–143.<br />
105 LACKO, M.: Z histórie baníctva v regióne Hornej Bodvy v rokoch 1918 až 1945. Historica Carpatica 37,<br />
2006, s. 55–80; TÝŽ: Z histórie banského závodu Baňa Lucia v rokoch 1918 až 1945. Studie z dějin hornictví 37,<br />
2008, s. 56–62; KLADIVÍK, E.: Banská technika v železorudnom závode Rimamuránsko-šalgótarjánskej železiarskej<br />
účastinnej spoločnosti v Luciabani v rokoch 1891–1945. Zb SBM 21, 2007, s. 109–124.<br />
106 MAGULA, R.: Z histórie ťažby železnej rudy v Žakarovciach v rokoch 1882–1968. ZbBM 15, 1991, s. 115–<br />
135.<br />
107 KLADIVÍK, E.: História železorudného závodu Máriahuta vo vlastníctve Banskej a hutnej spoločnosti –<br />
s dôrazom na vývoj banskej techniky v rokoch 1906–1945. MH 3, 2010, s. 202–245.<br />
108 TÝŽ: Železorudný závod Rimamuránsko-šalgótarjánskej železiarskej účastinnej spoločnosti v Železníku. In:<br />
Konferencia 520. výročie založenia Zväzu hornouhorských banských miest 1487–2007. Rožňava 2007, s. 59–68.<br />
109 GRECULA, P. et al.: História geológie na Slovensku, 1. Bratislava 2002.
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989<br />
229<br />
Samozrejme, okrem tejto rozsiahlej práce publikovali autori k téme aj množstvo parciálnych<br />
štúdií a článkov. Predmetom výskumu bolo úsilie o založenie geologického ústavu<br />
na Slovensku v období prvej Československej republiky, ale pozornosť autori venovali aj<br />
mineralogickému lexikónu Viktora von Zepharovicha. 110 Viaceré príspevky boli uverejnené<br />
o vedeckých cestách bádateľov, ako napríklad Dominika Telekiho, Carla Martiniho,<br />
či ďalších. 111 Taktiež boli publikované práce o podiele slovenských prírodovedcov na budovaní<br />
mineralogických zbierok Maďarského národného múzea v Pešti, mineralogickom<br />
kabinete Baníckej a lesníckej akadémie, cestách slovenských minerálov do viedenských<br />
zbierok a o iných mineralogických zbierkach. 112 Okrem už spomenutého sporu medzi<br />
stúpencami neptunizmu a plutonizmu boli načrtnuté dejiny geologických a mineralogických<br />
výskumov na Spiši v 19. a začiatkom 20. storočia. 113 Samostatné štúdie spracovali<br />
autori o mineráloch striebra z európskych ložísk a mineralogických pomeroch Banskej<br />
Štiavnice v korešpondencii Ignáca von Borna. 114 V súvislosti s Banskou Štiavnicou boli<br />
spracované najvýznamnejšie momenty geológie na začiatku 19. storočia vychádzajúce<br />
z tohto revíru. 115<br />
Zvláštnu skupinu prác z dejín geologických vied predstavujú štúdie a články o histórii<br />
zberateľstva minerálov a historickom vývoji mineralogických zbierok na Slovensku. Túto<br />
problematiku má na zreteli Ivan Herčko v publikácii z roku 2002. 116 Histórii mineralógie<br />
110 HERČKO, I.: Úsilie o založenie geologického ústavu na Slovensku v období prvej republiky. ZbBM 15, 1991,<br />
s. 7–33; TÝŽ: Snahy profesora Dimitrija Andrusova o založenie geologického ústavu na Slovensku (K 100. výročiu<br />
narodenia). SBV 37, 1997, č. 2, s. 37–48; TÝŽ: Mineralogický lexikón banskoštiavnického absolventa Viktora<br />
von Zepharovicha. Zb SBM 17, 1995, s. 7–16.<br />
111 TÝŽ: Vedecké cesty D. Telekiho, C. Martiniho a ďalších vedcov na Slovensko koncom 18. a začiatkom 19. storočia.<br />
In: Zborník z konferencie Dejiny vedy, výroby a techniky na Slovensku. Košice – Herľany 2000, s. 15–20;<br />
UHER, P.: Náučná cesta anglického mineralóga Edwarda Daniela Clarka po stredoslovenských ložiskách zlata<br />
a striebra roku 1802. Mineralia Slovaca 31, 1999, č. 3–4, s. 425–428; KAMENICKÝ, M.: Cestopisné zápisky<br />
mladých adeptov baníctva zo 17. a 18. storočia. In: Itineraria Posoniensia. Bratislava 2005, s. 304–308; NO-<br />
VÁK, J.: Vyvrcholenie cestopisnej literatúry o baníctve, ložiskových, geologických a mineralogických pomeroch<br />
Slovenska v 19. storočí. In: Tamže, s. 309–312; HERČKO, I.: Vedecká cesta Bernharda von Cottu a Edmunda<br />
Fellenberga po banských regiónoch na Slovensku. Zb SBM 22, 2009, s. 62–75; JANCSY, P.: Stav poznania banskoštiavnických<br />
minerálov na začiatku 19. storočia v zrkadle topograficko-mineralogického diela Andreja Kristiána<br />
Zipsera. Tamže, s. 23–28.<br />
112 HERČKO, I.: Podiel slovenských prírodovedcov na budovaní mineralogických zbierok Maďarského národného<br />
múzea v Pešti. Múzeum 47, 2001, č. 1, s. 4–7; TÝŽ: Mineralogický kabinet pri Baníckej akadémii v Banskej<br />
Štiavnici. Tamže, č. 2, s. 25; TÝŽ: Podiel slovenských prírodovedcov na činnosti Maďarského národného múzea<br />
v Pešti. Acta Museologica 3, 2004, s. 5–25; TÝŽ: Cesty slovenských minerálov do viedenských mineralogických<br />
zbierok do polovice 19. storočia. Tamže, s. 79–98; TÝŽ: Vývoj systematiky v mineralógii. Tamže 5, 2006,<br />
s. 45–59.<br />
113 TÝŽ: Prínos Slovenska k doriešeniu vedeckého sporu medzi neptunistami a plutonistami. Acta Universitatis<br />
Matthiae Belii Banská Bystrica – Séria Dejiny vied a techniky 1, 2003, s. 7–16; TÝŽ: Príspevok k dejinám mineralogických<br />
a geologických výskumov na niektorých lokalitách Spiša od 19. storočia do roku 1919. SBV 42,<br />
2002, č. 4, s. 206–217; POKLEMBOVÁ, Ľ.: Reprezentanti geologického a mineralogického výskumu na východnom<br />
Slovensku koncom 19. a začiatkom 20. storočia. Studia bibliographica Posoniensia 1, 2008, s. 193–210.<br />
114 JANCSY, P.: Minerály striebra európskych ložísk v zbierkových fondoch Slovenského banského múzea.<br />
Zb SBM 19, 2002, s. 69–74; TÝŽ: Mineralogické pomery oblasti Banskej Štiavnice v korešpondencii Ignáca von<br />
Borna. Tamže 20, 2004, s. 27–31.<br />
115 HERČKO, I.: Najvýznamnejšie momenty v dejinách geológie na Slovensku začiatkom 19. storočia, vychádzajúce<br />
z banskoštiavnického rudného revíru. Acta Universitatis Matthiae Belii Banská Bystrica. Séria Dejiny<br />
vied a techniky 2, 2004, s. 9–27.<br />
116 TÝŽ: Zberateľstvo minerálov a ich múzejná prezentácia. Banská Štiavnica 2002.
230 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
bol venovaný aj seminár Prvenstvá nerastnej ríše Slovenska. 117 Ďalšími článkami na túto<br />
tému sa nebudeme podrobnejšie zaoberať. 118<br />
Banská technika<br />
Po roku 1989 zásluhou autorov – najmä historikov techniky – bolo vypublikované množstvo<br />
prác z dejín banskej techniky, pričom niektoré sme uviedli už pri jednotlivých baníckych<br />
lokalitách. Autori ako Eugen Kladivík, Rudolf Magula a ďalší sa zaoberali vývojom<br />
banskej techniky, resp. jej jednotlivých disciplín – dobývacími metódami, rozpojovaním<br />
hornín, banskou dopravou a podobne. 119 V roku 1991 sa konal seminár História banskej<br />
dopravy, na ktorom bol zhodnotený vývoj horizontálnej i vertikálnej dopravy v podmienkach<br />
slovenského baníctva. 120 E. Kladivík v rozsiahlej štúdii spracoval vývoj lokomotívnej<br />
117 TÝŽ: Príspevok k dejinám mineralógie na Slovensku do konca 18. storočia. In: Prvenstvá nerastnej ríše Slovenska<br />
: Zborník prednášok zo seminára. Banská Štiavnica 2007, s. 12–20; JANCSY, P.: K dejinám opisu „úrvölgyitu“.<br />
In: Tamže, s. 24–26; JUHA, M.: Theorie oder Praxis Mineralogie an der Bergakademie Schemnitz im<br />
18. Jahrhundert. Tamže, s. 32–35; KAŠIAROVÁ, E.: Tadeáš Peitner a jeho zbierka minerálov. Tamže, s. 38–40.<br />
118 HERČKO, I.: Predajňa minerálov v Banskej Štiavnici. Múzeum 35, 1990, č. 1, s. 36–39; DAUBNEROVÁ, J.:<br />
120 rokov od založenia prvej predajne minerálov. Zb SBM 17, 1995, s. 291–292; HERČKO, I.: Z histórie<br />
výskumu banskoštiavnických minerálov do polovice 19. storočia. Minerál 3, 1995, č. 5, s. 308–311; TÝŽ: Mineralogické<br />
zbierky Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici počas pôsobenia G. A. Scopoliho v rokoch 1769–<br />
1779. Múzeum 47, 2001, č. 4, s. 9–10; TÝŽ: Založenie a činnosť Montanistického múzea pri Dvorskej komore<br />
vo Viedni. Minerál 9, 2001, č. 6, s. 448–453; TÝŽ: Kabinetné zbierky Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici.<br />
Tamže 10, 2002, č. 6, s. 444–446; TÝŽ: Príručky k minerálom Slovenska v 19. storočí ako významné pômocky<br />
pre múzejných pracovníkov a zberateľov. Tamže 10, 2002, s. 30–40.<br />
119 MAGULA, R.: K vývoju banskej techniky a technológie v rudných baniach Slovenska do roku 1945. In:<br />
Zborník Slovenského technického múzea 1947–1997. Košice 1997, s. 48–70; KLADIVÍK, E.: Moderná banská<br />
technika v banskoštiavnickom rudnom revíre v 18. a v 1. polovici 19. storočia. In: Zborník z konferencie Dejiny<br />
vedy, výroby a techniky na Slovensku. Košice – Herľany 2000, s. 20–25; KLADIVÍK, E.: Vývoj dobývacích<br />
metód v nováckych uhoľných baniach v rokoch 1950–1960. SBV 44, 2004, č. 5–6, s. 165–170; MAGULA, R.:<br />
Nemechanické rozpojovanie v rudných baniach na Slovensku v rokoch 1800–1938. Zb SBM 17, 1995, s. 25–39;<br />
HOCK, M.: Počiatky trhacích prác v baníctve a ich vývoj do polovice 19. storočia. In: Zborník prednášok z medzinárodnej<br />
konferencie Trhacia technika 2002 z príležitosti 375. výročia prvého použitia strelného prachu v baníctve<br />
na svete. Stará Lesná 2002, s. 4–12; KLADIVÍK, E.: Rozpojovanie hornín v rudných baniach na Slovensku od<br />
zavedenia strojného vŕtania trhavinových vývrtov v roku 1873 do roku 1945. In: Tamže, s. 13–22; GAZDA, Š.:<br />
Vývoj výroby výbušnín na Slovensku (1873–1990). In: Tamže, s. 23–29; KLADIVÍK, E.: Prvé kompresory na<br />
pohon vŕtacích strojov v banskoštiavnickom rudnom revíre. Zb SBM 18, 1997, s. 125–142; TÝŽ: Podiel Samuela<br />
Mikovíniho na riešení technických problémov banskoštiavnického baníctva. In: Samuel Mikovíni a jeho odkaz<br />
pre dnešok. Banská Štiavnica 2005 [vyšlo 2007], s. 38–41; TÝŽ: Vahadlový a vzduchový čerpací stroj Jozefa Karola<br />
Hella. Zb SBM, 2007 21, s. 23–30; MAGULA, R.: Z histórie výroby a používania kvapalného vzduchu na<br />
trhacie práce v rudných baniach Spiša. MH 1, 2008, s. 105–110; KLADIVÍK, E.: Počiatky organizovania banskej<br />
záchrannej služby v baniach na Slovensku. Tamže 1, 2008, s. 111–118.<br />
120 TÝŽ: Zvislá doprava v 18. a 19. storočí v slovenských baniach. Veda a technika v dejinách Slovenska 6, 1993,<br />
s. 5–16; VOZÁR, J.: Doprava dreva pre bane a huty na Slovensku v 16.–19. storočí. Tamže, s. 17–23; POTO-<br />
ČAN, J.: Vodná doprava na Slovensku. Tamže, s. 24–29; PÖSS, O.: Dva americké patenty slovenských vysťahovalcov.<br />
Tamže, s. 30–36; SOMBATHY, L.: Vplyv druhov ťažených surovín na vývoj banskej dopravy. Tamže,<br />
s. 37–43; MAGULA, R.: Systémy dopravy banských produktov v rudných baniach východného Slovenska v rokoch<br />
1850–1938. Tamže, s. 44–69; KMECO, Ľ.: Doprava v baniach na Slovensku v 1. polovici 20. storočia.<br />
Tamže, s. 70–80; HALLON, Ľ.: Elektrifikácia banskej dopravy na Slovensku do roku 1938. Tamže, s. 81–91;<br />
KLADIVÍK, E.: Počiatky podzemnej lokomotívnej dopravy v kremnickom rudnom revíre. Tamže, s. 92–104;<br />
BOROŠKA, J. – FABIÁN, J.: Z histórie a súčasnosti výskumu, výroby a použitia oceľových lán v banskej doprave<br />
na Slovensku. Tamže, s. 105–123; SOMBATHY, L.: Zámery a realizácia dopravy rudy z bane Rozália do<br />
úpravne na závode Rudných baní Hodruša – Hámre. Tamže, s. 124–130; HOCK, M.: Doprava rudných produktov<br />
v úpravníctve. Tamže, s. 131–141; KAMENICKÝ, M.: Doprava v Žarnovickej huti v 18. storočí. Tamže,<br />
s. 142–154; VOZÁR, J.: Doprava pre bane a huty na strednom Slovensku v 16.–19. storočí. Tamže, s. 155–167;
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989<br />
231<br />
dopravy v podzemí slovenských baní do konca druhej svetovej vojny aj s uvedením technických<br />
parametrov uplatňovaných typov lokomotív. 121<br />
Eugen Kladivík zvlášť upozornil na elektrobenzínové a elektronaftové lokomotívy<br />
v banskoštiavnickom podzemí. 122 V rámci štiavnického revíru predstavil vodnostĺpcové<br />
ťažné stroje. 123 Ďalej sa zameral aj na parné ťažné stroje a prvé elektrické ťažné stroje<br />
v štiavnickej oblasti. 124 Jednou z hlavných tém špecializácie E. Kladivíka bol vývoj odvodňovania<br />
v baníctve. 125 R. Magula priblížil vývoj osvetľovania banských diel, a to dokonca<br />
i v samostatnej publikácii. 126 Ľ. Hallon a I. Herčko sa venovali problematike elektrifikácie<br />
v baníctve. 127 M. Lacko upozornil na problematiku výroby brizantných trhavín pre potreby<br />
baníctva. 128 V roku 1996 sa v Banskej Štiavnici uskutočnil seminár Z dejín banského meračstva,<br />
kde boli pertraktované rôzne problémy spracúvania histórie tejto špecifickej disciplíny<br />
v slovenských podmienkach. 129<br />
ĎURECHOVÁ, M.: Podiel baníctva a banskej dopravy na realizácii tunelových stavieb na Slovensku v medzivojnovom<br />
období (1923–1940). Tamže, s. 168–180; NOVÁK, J.: Banská doprava na banských mapách a plánoch<br />
v archívnych fondoch Štátneho ústredného banského archívu v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 181–187;<br />
GINDL, J.: Člnková doprava a snahy o jej zavedenie v banskoštiavnických baniach. Tamže, s. 188–190; SURO-<br />
VEC, J.: Doprava pri ťažiarstve štôlne Michal. Tamže, s. 191–193.<br />
121 KLADIVÍK, E.: História lokomotívnej dopravy v podzemí slovenských baní do roku 1945. SBV 38, 1996, č. 6,<br />
s. 331–346; 39, 1999, č. 1, s. 8–22.<br />
122 TÝŽ: Elektrobenzínové a elektronaftové lokomotívy v podzemí banskoštiavnického rudného revíru. ZbBM<br />
15, 1991, s. 151–167.<br />
123 TÝŽ: Vodnostĺpcové ťažné stroje v banskoštiavnickom rudnom revíre. Tamže 17, 1995, s. 53–76.<br />
124 TÝŽ: Parné ťažné stroje v banskoštiavnickom rudnom revíre. Tamže 14, 1989, s. 47–63; TÝŽ: Prvé elektrické<br />
ťažne stroje v banskoštiavnickom rudnom revíre a ich energetické zdroje. Z dejín vied a techniky na Slovensku 17,<br />
1997, s. 65–84.<br />
125 TÝŽ: Spolupráca banskoštiavnického rudného revíru s banskými revírmi mimo územia habsburskej monarchie<br />
v oblasti čerpania banských vôd v 18. storočí. Zb SBM 20, 2004, s. 61–68; TÝŽ: Prvé použitie reaktívneho<br />
stroja v baníctve na Slovensku. Acta Montanistica Slovaca 2, 1997, č. 1, s. 81–84; TÝŽ: Vodnostĺpcové stroje<br />
v Smolníku a Zlatej Idke. ZbBM 15, 1991, s. 169–187; MAGULA, R.: Vodnostĺpcové stroje v baniach Spišsko-<br />
-gemerského rudohoria. In: Zborník z konferencie Dejiny vedy, výroby a techniky na Slovensku. Košice – Herľany<br />
2000, s. 25–28; KLADIVÍK, E.: Atmosférické parné (ohňové) čerpacie stroje v baniach na strednom Slovensku.<br />
SBV 42, 2002, č. 1, s. 10–18; TÝŽ: Vzduchový čerpací stroj v banskoštiavnických baniach. Tamže 23, 1990, č. 2,<br />
s. 107–111; TÝŽ: Odvodnenie šachty Anna v Kremnici. Zb SBM 16, 1993, s. 75–96; TÝŽ.: Odvodňovanie banskoštiavnického<br />
a kremnického revíru v minulosti. In: Zborník prednášok Problematika odvodňovania rudných<br />
baní. Banská Štiavnica 1990, s. 3–18; HOCK, M.: Voznická dedičná štôlňa. In: Tamže, s. 20–36; HERČKO, I.:<br />
Dedičná štôlňa Ferdinand v Kremnici. In: Tamže, s. 38–54.<br />
126 MAGULA, R.: Banské karbidové lampy. Múzeum 41, 1996, č. 1, s. 1–4; TÝŽ: Banícke bezpečnostné lampy,<br />
tzv. vetierky. Tamže 46, 2000, č. 1, s. 1–3; TÝŽ: Banícke svietidlá v múzeách na Slovensku. Košice 1991; MA-<br />
GULA, R. – TURČAN, T.: Banské lampy : História a vývoj v podmienkach baníctva na území Slovenska. Košice<br />
1995.<br />
127 HALLON, Ľ.: Význam systematickej elektrifikácie pre technický vývoj slovenského baníctva v medzivojnovom<br />
období. MH 1, 2008, s. 119–138; HERČKO, I.: Elektrifikácia banských závodov a mesta v Banskej Štiavnici.<br />
In: K dejinám elektrotechniky : Zborník prednášok. Zvolen 2007, s. 123–137.<br />
128 LACKO, M.: Obnovenie výroby trhavín v podniku Dynamit Nobel roku 1940 vo vzťahu k slovenskému baníctvu.<br />
In: Štúdie z dejín chémie a zdravotníctva na Slovensku. Banská Bystrica 2008, s. 16–31.<br />
129 HERČKO, I.: Súčasný stav štúdia dejín banského meračstva na Slovensku. SBV 36, 1996, č. 4–5, s. 157–161;<br />
HOCK, M.: Z dejín rozvoja geodetickej a banskomeračskej techniky. Tamže, s. 161–169; KAŠIAROVÁ, E.: Niekoľko<br />
zaujímavostí o meračoch meračského úradu na Vindšachte z archívnych dokumentov Štátneho ústredného<br />
banského archívu v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 171–174; KUNÁK, L.: Vývoj výuky banského meračstva<br />
na Slovensku od polovice 19. storočia. Tamže, s. 175–177; HERČKO, I.: Prínos absolventov Banskej a lesníckej<br />
akadémie k rozvoju banského meračstva. Tamže, s. 178–200; JAKAB, Z.: Systém výuky banského meračstva,<br />
jeho najvýznamnejší prednášatelia a ich učebnice. Tamže, s. 201–203; MICHALČÁK, S.: Optické teodolity –
232 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
Banské školstvo<br />
Dejiny banského školstva na Slovensku sú neobyčajne bohaté, o čo sa pričinilo najmä viac<br />
ako 150-ročné pôsobenie Baníckej a lesníckej akadémie v Banskej Štiavnici, ale i ďalšie<br />
školské inštitúcie zaoberajúce sa výchovou odborníkov pre banskú a hutnícku výrobu.<br />
Začiatkom výučby banských odborníkov a založeniu baníckej školy v Banskej Štiavnici<br />
v roku 1735 sa venoval Jozef Vozár a iní. 130 J. Vozár sa zaoberal aj baníckou školou v Smolníku.<br />
131 Vznik Baníckej a lesníckej akadémie v Banskej Štiavnici sa pokúšal vo viacerých<br />
prácach objasniť J. Vozár. 132 M. Myška sa venoval vzťahu vyšších montánnych učilíšť<br />
v Leobene a Příbrami k formovaniu technickej inteligencie v Uhorsku. 133 K problematike<br />
štiavnickej akadémie bolo v priebehu posledných 20 rokov uverejnených i množstvo ďalších<br />
parciálnych štúdií. 134 Okrem týchto príspevkov sa po roku 1989 uskutočnilo viacero<br />
odborných podujatí, predmetom ktorých boli práve dejiny Baníckej akadémie.<br />
medzník vo vývoji merania uhlov. Tamže, s. 204–206; TÝŽ.: K histórii vývoja geodetických a banskomeračských<br />
prístrojov. Tamže, s. 206–210; LALKOVIČ, M.: Príspevok k dejinám jaskynného merania na Slovensku. Tamže,<br />
s. 214–225; KOVANIČ, Ľ.: Magnetické metódy banskomeračských vytyčovacích prác. Tamže, s. 226–228;<br />
MUDROŇ, I.: Využitie výpočtovej techniky pri vyhotovovaní, vedení a dopĺňaní banskomeračskej dokumentácie.<br />
Tamže, s. 229–233; SOMBATHY, L.: Peter Rittinger ako merač. Tamže, s. 233–236; KLADIVÍK, E.: Život<br />
a dielo profesora banskoštiavnickej Banskej akadémie Júliusa Gretzmachera. Tamže, s. 237–238; KOVANIČ, Ľ.:<br />
Profesor Ilavský priekopník banského meračstva na Slovensku. Tamže, s. 238–240; NOVÁK, J.: Prínos profesora<br />
Františka Čechuru k rozvoji důlního měřictví. Tamže, s. 240–241; TÝŽ: Zamyšlení nad životním dílem profesora<br />
Karla Neseta pro obor „důlní měřictví“. Tamže, s. 242–243; HOCK, M.: Geodézia a banské meračstvo v zbierkach<br />
múzeí na Slovensku. Tamže, s. 245–248; HERČKO, I.: Bibliografia článkov a štúdií z banského meračstva<br />
v časopise Bányászati és kohászati lapok. Tamže, s. 249–252; TÝŽ: Literatúra k dejinám banského meračstva<br />
a geodézie. Tamže, s. 253–254; MIKULENKA, V. – PADĚRA, Z.: O významu staré důlněměřické dokumentace.<br />
Tamže, s. 255–260.<br />
130 VOZÁR, J.: Začiatky výučby banských odborníkov a založenie baníckej školy v Banskej Štiavnici. Zb SBM<br />
18, 1997, s. 33–42; KAMENICKÝ, M.: Výchova banských a hutníckych odborníkov na strednom Slovensku<br />
do založenia Baníckej akadémie (1762). In: Formy a obsah vzdelanosti v historickom procese : Zborník materiálov<br />
z vedeckej konferencie v Smoleniciach 17.–19. novembra 1997. Bratislava 1999, s. 98–105; TÝŽ: Výchova<br />
banských a hutníckych odborníkov na strednom Slovensku do založenia Baníckej akadémie (1762). Rozpravy<br />
NTM – Z dějin hutnictví 29, 2000, s. 103–109; TÝŽ.: Samuel Mikovini a banícka škola v Banskej Štiavnici. HČ<br />
50, 2002, č. 3, s. 483–492; TÝŽ: Banícke školstvo na Slovensku do založenia Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici.<br />
Bratislava 2006.<br />
131 VOZÁR, J.: 250. výročie založenia baníckej školy v Smolníku. Acta Montanistica Slovaca 2, 1997, č. 4,<br />
s. 381–386; TÝŽ: Počiatky vyučovania banských odborníkov pre obvod Košickej komory. Založenie baníckej<br />
školy v Smolníku. Zborník príspevkov k slovenským dejinám. Bratislava 1998, s. 281–293; TÝŽ: Technické<br />
a právne vzdelávanie odborníkov pre bane a huty v oblasti Košickej komory. In: Formy a obsah vzdelanosti v historickom<br />
procese : Zborník materiálov z vedeckej konferencie v Smoleniciach 17.–19. novembra 1997. Bratislava<br />
1999, s. 106–113.<br />
132 TÝŽ: Vznik prvých baníckych vysokých škôl na území Československa. In: Hornická Příbram ve vědě a technice<br />
: Báňská historie. Příbram 1989, s. 1–10; TÝŽ: Das schemnitzer Bergwesen und die Gründung der Bergakademie.<br />
Der Anschnitt 50, 1998, č. 1, s. 20–24.<br />
133 MYŠKA, M.: Vyšší montanistická učiliště v Leobenu (Štýrsko) a Příbrami (Čechy) a formování technické<br />
inteligence v Uhrách. Acta historica Neosoliensia 8, 2005, s. 79–85; TÝŽ: Podíl vyšších montanistických učilišť<br />
na formování technické inteligence v habsburské monarchii a v českých zemích. Časopis Matice moravské 124,<br />
2005, s. 119–154.<br />
134 VOZÁR, J.: Banícka akadémia v Banskej Štiavnici a jej vzťah k Trnavskej univerzite. In: Trnavská <strong>univerzita</strong><br />
1635–1777. Trnava 1996, s. 69–80; TOMEČEK, O.: Chémia na banskoštiavnickej akadémii v 18. storočí a jej<br />
prínos pre rozvoj chemickej vedy, 3. (Anton Ruprecht). Acta Facultatis Paedagogiae – Prírodné vedy 9, 1991,<br />
s. 291–316; FUNDÁREK, R.: Chémia na banskoštiavnickej Banskej akadémii – 3. časť (Od reorganizácie akadémie<br />
v roku 1872 do jej odsťahovania v roku 1919). Príspevky k histórii chemického priemyslu na Slovensku 9,<br />
1991, s. 34–51; TOMEČEK, O.: Príspevok k dejinám výučby chémie na Baníckej a lesníckej akadémii v Banskej
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989<br />
233<br />
V roku 1992 sa konala konferencia pri príležitosti 230. výročia založenia tejto inštitúcie,<br />
z ktorej prednášky boli uverejnené v samostatnom zborníku. 135 V tom istom roku<br />
sa v Herľanoch uskutočnil 2. seminár z histórie hutníctva na Slovensku, ktorý bol zameraný<br />
na vyučovanie chémie a hutníctva na štiavnickej akadémii. 136 Neskôr, v roku 1998,<br />
sa v Banskej Štiavnici uskutočnilo 4. medzinárodné sympózium o kultúrnom dedičstve<br />
v banských, metalurgických a geologických vedách na tému Tradície banského školstva<br />
vo svete ako jedno zo známych Erbe-sympózií. 137 V roku 2001 prebehol pri príležitosti<br />
Štiavnici. Zb SBM 18, 1997, s. 67–112; VOZÁR, J.: Praktikanti v stredoslovenských kráľovských banských mestách<br />
roku 1768. Tamže 20, 2004, s. 79–88; HERČKO, I. – MARČOK, M.: Výučba a výskum vo fyzikálnych vedách<br />
na Baníckej a lesníckej akadémii v Banskej Štiavnici. Acta Montanistica Slovaca 5, 2000, č. 4, s. 387–399;<br />
HERČKO, I.: Založenie Katedry mineralógie a geognózie na banskoštiavnickej akadémii a jej činnosť. Zborník<br />
Slovenského národného múzea – Prírodné vedy 39, 1993, s. 131–151; TÝŽ: Nedostatky vo výučbe geologických<br />
vied na banskoštiavnickej akadémii a vznik katedry mineralógie a geognózie. Zb SBM 20, 2004, s. 89–107; TÝŽ:<br />
Botanické záhrady a objekty Baníckej a lesníckej akadémie. Acta Museologica 4, 2004, s. 25–48.<br />
135 VOZÁR, J.: Nové poznatky o založení Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici. In: 230 rokov Baníckej akadémie<br />
v Banskej Štiavnici. Košice 1992, s. 7–20; KUBÁTOVÁ, L.: Katedra montanních věd v Praze. Tamže,<br />
s. 21–36; MAJER, J.: Ke vzniku Báňské akademie v Příbrami. Tamže, s. 37–53; NOVÁK, J.: Základné etapy vývoja<br />
Baníckej akadémie do roku 1867. Tamže, s. 54–68; HERČKO, I.: Banícka a lesnícka akadémia v rokoch<br />
1867–1919. Tamže, s. 69–87; VOZÁR, J.: Počiatky Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici očami dvorského<br />
radcu F. J. Müllera. Tamže, s. 88–97; SOPKO, A.: Prínos banskoštiavnickej Baníckej akadémie do rozvoja banských<br />
vedných disciplín. Tamže, s. 98–118; SOMBATHY, L.: Význam štiavnickej baníckej vysokej školy pre<br />
rozvoj baníctva, hutníctva a banskej techniky. Tamže, s. 119–129; SIKOROVÁ, T.: Zápas o obnovenie Baníckej<br />
akadémie a zriadenie Vysokej školy technickej na Slovensku. Tamže, s. 130–149; KAMENICKÝ, M.: Hutníctvo<br />
na banskoštiavnickej akadémii. Tamže, s. 150–166; KLADIVÍK, E.: Prednášanie banského strojníctva na Baníckej<br />
akadémii v Banskej Štiavnici a prvé učebnice tohto predmetu. Tamže, s. 167–181; MOROVICS, M. T.:<br />
Vyučovanie matematických predmetov na Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 182–206; PŐSS, O.:<br />
Fyzikálne odbory na banskoštiavnickej akadémii. Tamže, s. 207–227; KLADIVÍK, E.: Vyučovanie baníctva na<br />
Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 228–243; HOCK, M.: Banské meračstvo na Baníckej akadémii.<br />
Tamže, s. 244–262; HERČKO, I.: Výuka mineralogických a geologických vied na Baníckej akadémii. Tamže,<br />
s. 263–277; HUČKO, J. ml.: Geografický a národnostný pôvod poslucháčov Baníckej akadémie.: Tamže,<br />
s. 278–296; URGELA, J.: Výučba lesníctva na banskoštiavnickej akadémii. Tamže, s. 297–308; HUČKO, J. ml.:<br />
Sociálny pôvod poslucháčov a ďalšie uplatnenie absolventov banskoštiavnickej akadémie. Tamže, s. 309–327;<br />
NOVÁK, J.: Spoločenský život poslucháčov banskoštiavnickej akadémie. Tamže, s. 328–341.<br />
136 VOZÁR, J.: Prvé dejiny Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici od F. J. Müllera. In: Vyučovanie chémie<br />
a hutníctva na Banskej akadémii v Banskej Štiavnici : II. seminár História hutníctva na Slovensku. Košice 1992,<br />
[s. 3–12]; TÝŽ: Založenie prvej katedry hutníctva a chémie. In: Tamže, [s. 13–23]; KAMENICKÝ, M.: Kovohutnícka<br />
veda a školstvo v stredoslovenskej banskej oblasti do konca 18. storočia a jej vplyv na prax (na príklade<br />
huty v Žarnovici). In: Tamže, [s. 24–37]; HOCK, M.: Chémia a hutníctvo na Baníckej akadémii v období pôsobenia<br />
profesorov A. Rupprechta a A. Wehrleho. In: Tamže, [s. 37–49]; TOMEČEK, O.: Výučba chémie na<br />
Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici. In: Tamže, [s. 50–56]; KUNHALMI, G.: Prednášky Prof. Jacquina a jeho<br />
činnosť na Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici. In: Tamže, [s. 57–64];. CENGEL, P.: Výuka hutníctva železa<br />
na Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici. In: Tamže, [s. 65–69]; KAFKA, R.: Knižnica Baníckej akadémie v Banskej<br />
Štiavnici. In: Tamže, [s. 70–79]; SULAČEK, J.: Príspevok k dejinám vysokoškolského vzdelávania hutníkov<br />
po zániku Vysokej školy baníckej a lesníckej v Banskej Štiavnici. In: Tamže, [s. 80–105]; CENGEL, P.: Technologické<br />
zariadenia hutníctva železa na začiatku 20. storočia. In: Tamže, [s. 106–113]; SOMBATHY, L.: Pokus<br />
o rekonštrukciu antimónovej huty Baniská v Bystrom potoku. In: Tamže, [s. 114–128].<br />
137 Pozri napr. BOUHEIRY, A.: Banská vedecká literatúra vytvorená osobnosťami Baníckej akadémie v Banskej<br />
Štiavnici v 18. storočí – z fondov Eisenbibliothek. In: Tradície banského školstva vo svete : Zborník prednášok<br />
z medzinárodného sympózia Banská Štiavnica 7.–11. 9. 1998. Banská Štiavnica 1999, s. 33–38; ČELKOVÁ, M.:<br />
Portréty profesorov, rektorov a riaditeľov Baníckej akadémie v zbierkach Slovenského banského múzea v Banskej<br />
Štiavnici. In: Tamže, s. 53–59; FABIAN, P. – KUBIŇÁKOVÁ, K.: Budovy Baníckej akadémie v Banskej<br />
Štiavnici. In: Tamže, s. 83–84; HOCK, M.: Výuka banského meračstva a príbuzných predmetov na Baníckej akadémii<br />
v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 115–118; JONTES, L.: Revolučný rok 1848 a banícke akadémie v Banskej<br />
Štiavnici a Leobene. In: Tamže, s. 127–132; KAŠIAROVÁ, E.: Takí aj onakí boli banskoštiavnickí akademici.<br />
In: Tamže, s. 149–156; KLADIVÍK, E.: Prínos profesorov Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici k vývoju banských<br />
prác v banskoštiavnickom rudnom revíre. In: Tamže, s. 159–163; KUCHTOVÁ, O.: Publikačná činnosť
234 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
60. výročia vzniku košickej Baníckej fakulty seminár Geologické vedy v tradícii baníckeho<br />
školstva na Slovensku, z ktorého vyšiel rovnomenný zborník. 138 V Bratislave sa v roku<br />
2002 uskutočnila konferencia na tému 240 rokov vysokého technického školstva na Slovensku.<br />
139 K téme dejín banského školstva tiež vyšli v predmetnom období viaceré samostatné<br />
publikácie. Kolektív autorov pripravil v roku 2001 prácu História baníckeho vysokého<br />
školstva na území Slovenska a vydala ju Technická <strong>univerzita</strong> v Košiciach. 140 V tom<br />
istom roku bola vydaná publikácia O. Tomečka a I. Herčka Chémia a mineralógia na Baníckej<br />
a lesníckej akadémii v Banskej Štiavnici. 141 Ivan Herčko v neskorších rokoch pokračoval<br />
vo vydávaní populárno-náučných prác o akadémii. 142 V roku 2006 Slovenské banské<br />
múzeum vydalo zborník štúdií venovaný dejinám akadémie. 143 Najnovšie sa v súvislosti<br />
so štiavnickou akadémiu podarilo Mikulášovi Čelkovi a Petrovi Konečnému identifikovať<br />
prvé priestory začiatkov výuky. 144<br />
banskoštiavnických profesorov a úsilie o prvé vysokoškolské učebnice. In: Tamže, s. 177–181; KUNHALMI, G.:<br />
Mikuláš Jacquin a vyučovanie chémie a hutníctva na banskoštiavnickej akadémii. In: Tamže, s. 183–185; LO-<br />
VÁSOVÁ, E.: Banícka akadémia v zbierkach historického oddelenia Slovenského banského múzea. In: Tamže,<br />
s. 195–206; SZENDI, A.: Archívne materiály o banskoštiavnickej Baníckej akadémii v archívoch Maďarska. In:<br />
Tamže, s. 295–300; VOZÁR, J.: Prvé odborné školy na vyučovanie banských vied v Habsburskej ríši. In: Tamže,<br />
s. 305–312; ZSÁMBOKI, L.: Banícke školstvo v Banskej Štiavnici v národnom vzdelávacom systéme 18. storočia.<br />
In: Tamže, s. 317–321.<br />
138 SLAVKOVSKÝ, J.: Baníctvo a banícke školstvo na Slovensku do roku 1919. In: Geologické vedy v tradícii<br />
baníckeho školstva na Slovensku : Zborník prednášok zo seminára usporiadaného pri príležitosti 60. výročia<br />
vzniku Baníckej fakulty. Košice 2001, s. 5–9; KLADIVÍK, E.: Baníctvo na území Slovenska v 18. a 19. storočí.<br />
In: Tamže, s. 10–13; HOCK, M.: Stredné banícke školstvo na území Slovenska v období monarchie. In: Tamže,<br />
s. 14–16; KRCHNÁKOVÁ, L.: Príspevok k dejinám baníckej školy v Smolníku v 19. storočí. In: Tamže, s. 17–21;<br />
FANČOVIČOVÁ, A.: Geologická a mineralogická literatúra v knižnici Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici<br />
v 18. storočí. In: Tamže, s. 22–28; HERČKO, I.: Pedagogická činnosť profesorov Baníckej a lesníckej akadémie<br />
v Banskej Štiavnici od založenia katedry mineralógie a geognózie v roku 1840. In: Tamže, s. 29–38; FLORE-<br />
KOVÁ, Ľ. – SLAVKOVSKÝ, J.: Znovuoživenie baníckeho školstva po zániku Vysokej školy baníckej a lesníckej<br />
v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 44–47; ŽILÁK, J.: Archívne dokumenty baníckej proveniencie v archívoch SR<br />
a v cudzine. In: Tamže, s. 51–53; SUROVEC, J.: Osobné archívne fondy významných osobností baníctva, geológie,<br />
hutníctva a ich získavanie do Štátneho ústredného banského archívu. In: Tamže, s. 54–57.<br />
139 CENGEL, P.: K počiatkom technického školstva v strednej Európe. In: 240 rokov vysokého technického školstva<br />
na Slovensku. Bratislava 2002, s. 7–12; HUSÁK, V.: Banská akadémia – Alma Mater industriálneho staviteľstva<br />
a architektúry. In: Tamže, s. 29–34.<br />
140 RYBÁR, P. a kol.: História baníckeho vysokého školstva na území Slovenska. Košice 2001.<br />
141 TOMEČEK, O. – HERČKO, I.: Chémia a mineralógia na Baníckej a lesníckej akadémii v Banskej Štiavnici.<br />
Banská Bystrica 2001.<br />
142 HERČKO, I.: Banícka a lesnícka akadémia slovom a obrazom. Banská Bystrica 2008; TÝŽ: Stručné dejiny<br />
Baníckej a lesníckej akadémie. Banská Bystrica 2009; TÝŽ: Banícka a lesnícka akadémia – Banská Štiavnica.<br />
Banská Bystrica 2010.<br />
143 Pozri napr. ČELKOVÁ, M.: Budovy a pamätné miesta Baníckej a lesníckej akadémie v Banskej Štiavnici<br />
(1764–1911). In: Alma mater – Banská Štiavnica : Európsky význam Baníckej a lesníckej akadémie v Banskej<br />
Štiavnici. Banská Štiavnica 2006, s. 121–130; JONTES, L.: Schemnitzer Studenten in Vordernberg und Leoben<br />
: Das Revolutionsjahr 1848 und seine unmittelbaren Folgen für die Bergakademien des Kaiserstaates. In:<br />
Tamže, s. 99–104; MATEJKOVÁ, A.: Prednášková a publikačná činnosť profesorov banskoštiavnickej akadémie<br />
v 18. storočí. In: Tamže, s. 115–120; SZENDI, A.: The primary historical sources for Academy for Mining of<br />
Selmec in public collections of the University Miskolc. In: Tamže, s. 179–184; VOZÁR, Jozef. Založenie Baníckej<br />
akadémie v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 46–52.<br />
144 ČELKO, M.: K problematike identifikácie priestorov začiatkov výučby na Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici.<br />
MH 2, 2009, s. 96–107; KONEČNÝ, P.: Jacquinovo laboratórium a priestory začiatkov výuky metalurgickej<br />
chémie v Banskej Štiavnici (1. časť). Tamže 3, 2010, s. 196–200.
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989<br />
235<br />
Banské právo, administratíva a správa<br />
Problematikou banskoštiavnického mestského a banského práva sa zaoberal R. Marsina.<br />
145 J. Marcinko sa v samostatnej publikácii venoval banskému právu Gelnice. 146 Mestské<br />
a banské práva na Slovensku boli skúmané autormi z rôznych hľadísk. 147 Ľ. Juck sa<br />
pokúsil osvetliť tému výsad banských miest na Slovensku v stredoveku. 148 V niekoľkých<br />
prácach autori venovali pozornosť spoločenstvu siedmich banských miest košickej správnej<br />
oblasti. 149 I. Chalupecký v kratšej štúdii rozobral postavenie banského majstra v oblasti<br />
východoslovenských banských miest v 15. až 16. storočí. 150 Publikovaný bol aj príspevok<br />
k historickej genéze zavádzania banského poriadku Maximiliána II. z roku 1571. 151<br />
J. Vozár načrtol vzťah habsburského panovníckeho dvora k slovenskému baníctvu v 16.<br />
až 18. storočí. 152 Ján Žilák sledoval problematiku právnych pomerov šteliarov v okolí Železníka.<br />
153 K tejto téme sa viaže publikovaný poriadok šteliarskeho tovarišstva v Štítnickej<br />
doline z roku 1803. 154 V roku 1994 sa uskutočnilo v Spišskej Novej Vsi sympózium 140 rokov<br />
od vydania Všeobecného banského zákona. 155 Podobne sa v roku 2004 konalo opäť<br />
v Spišskej Novej Vsi sympózium 150 rokov od zavedenia Všeobecného banského zákona<br />
v Uhorsku. Organizátori vydali i zborník prednášok z tohto podujatia. 156<br />
145 MARSINA, R.: Banskoštiavnické banské a mestské právo. In: Banské mestá na Slovensku. Martin 1990,<br />
s. 13–35.<br />
146 MARCINKO, J.: Gelnické banské právo. Košice 2004.<br />
147 PIIRAINEN, I. T.: Mestské a banské práva na Slovensku. Ars, 1999, č. 1–3, s. 215–224.<br />
148 JUCK, Ľ.: Výsady banských miest na Slovensku v stredoveku. In: Banské mestá na Slovensku. Martin 1990,<br />
s. 82–90.<br />
149 HALAGA, O. R.: Spoločenstvo siedmich banských miest košickej správnej oblasti. In: Tamže, s. 91–102.<br />
150 CHALUPECKÝ, I.: Postavenie banského majstra vo východoslovenských banských mestách v 15.–16. storočí.<br />
In: Tamže, s. 139–145.<br />
151 MICHALENKOVÁ, E.: K historickej genéze zavádzania banského poriadku Maximiliána II. z roku 1571.<br />
Právněhistorické studie 31, 1990, s. 87–109.<br />
152 VOZÁR, J.: Habsburský panovnícky dvor a slovenské baníctvo v 16.–18. storočí. HČ 38, 1990, č. 6, s. 819–<br />
843.<br />
153 ŽILÁK, J.: K problematike právnych pomerov šteliarov v okolí Železníka. Obzor Gemera 20, 1989, č. 3,<br />
s. 163–166.<br />
154 TÝŽ: Poriadok šteliarskeho tovarišstva v Štítnickej doline. Tamže 24, 1993, č. 1, s. 23–26.<br />
155 MARCINKO, J.: Gelnické banské právo. In: Zborník prednášok zo sympózia 140 rokov od vydania Všeobecného<br />
banského zákona. Spišská Nová Ves 1994, s. 4–11; DINKA, J.: Niektoré historické podklady gelnického<br />
banského práva. In: Tamže, s. 13–26; NOVÁK, J.: Maximiliánov banský poriadok. In: Tamže, s. 28–37;<br />
VOZÁR, J.: Orgány štátnej banskej správy na Spiši po vydaní všeobecného banského zákona. In: Tamže,<br />
s. 39–49; KAŠIAROVÁ, E.: Vládny komisariát pre štátne banské a hutnícke závody na Slovensku v Bratislave<br />
(1919–1926). In: Tamže, s. 51–60; MÜNCNER, E.: Banské právo a činnosť OBÚ Spišská Nová Ves po roku<br />
1945. In: Tamže, s. 62–73; HIJJ, J.: Vývoj banského práva na Slovensku v poslednej štvrtine 20. storočia. In:<br />
Tamže, s. 74–84; MAGULA, R.: Z histórie baníctva na Spiši do roku 1918. In: Tamže, s. 96–106. ŽIFČÁK, F.:<br />
Symbolika erbov a pečatí banských lokalít na Spiši. In: Tamže, s. 108–121; BARTALSKÝ, J.: Vývoj a organizácia<br />
geologického prieskumu na Slovensku po 2. svetovej vojne. In: Tamže, s. 122–141; FÁBRY, O.: Z dejín<br />
baníctva v rámci podniku Železorudné bane Spišská Nová Ves. In: Tamže, s. 155–167; GRENDA, O.: Existencia<br />
ťažby a spracovanie magnezitu v SMZ Jelšava. In: Tamže, s. 169–180; DANIEL, J. – KAVALCOVÁ, E.: História<br />
a súčasnosť ložiskovej oblasti Novoveská Huta. In: Tamže, s. 181–191; NEVYJEL, E. – OGURČÁK, J.: Závod<br />
Slovinky v histórii a súčasnosti. In: Tamže, s. 193–211.<br />
156 MÜNCNER, E.: Z histórie Obvodného banského úradu v Spišskej Novej Vsi. In: Zborník prednášok zo<br />
sympózia „150 rokov od zavedenia Všeobecného banského zákona v Uhorsku“. Spišská Nová Ves 2004, s. 7–19;<br />
SUROVEC, J. – MŰNCNER, E.: Banskí kapitáni, prednostovia, resp. predsedovia banského úradu v Spišskej
236 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
M. Lacko spracoval archontológiu Vrchného inšpektorského úradu v Smolníku od<br />
konca 17. storočia až do roku 1871 v dvoch rozsiahlych štúdiách. 157 Problematike archontologického<br />
výskumu banskej správy by bolo potrebné venovať ďalšiu pozornosť.<br />
Hutníctvo<br />
V priebehu 90. rokov sa uskutočnilo niekoľko seminárov o dejinách hutníctva na Slovensku.<br />
Prvý z nich sa konal roku 1990 v Košiciach a bol širšie zameraný. 158 Druhý seminár<br />
bol venovaný vyučovaniu hutníctva a chémie na štiavnickej akadémii a uviedli sme ho už<br />
v časti o banskom školstve. Výrobe a spracovaniu medi bol venovaný 3. seminár v Herľanoch<br />
v roku 1994. 159 Štvrté sympózium o dejinách hutníctva sa uskutočnilo v roku 1996<br />
Novej Vsi od roku 1854. In: Tamže, s. 20–25; Schillerová, J.: Banská správa na Slovensku v období rokov<br />
1919 do oslobodenia 1945. In: Tamže, s. 26–41; LACKO, L.: História Obvodného banského úradu v Prievidzi.<br />
In: Tamže, s. 42–44; ZBOJA, J.: História Obvodného banského úradu v Bratislave. In: Tamže, s. 45–52; SOM-<br />
BATHY, L.: O čom sme v 20. storočí nehovorili. In: Tamže, s. 53–56; BARAN, J.: Vznik Slovenského banského<br />
úradu a jeho činnosť do roku 1993. In: Tamže, s. 57–66; LUTONSKÝ, M.: Súčasnosť štátnej banskej správy.<br />
In: Tamže, s. 67–71; MÜNCNER, E. – BAČENKO, Š. – ANDRÁŠ, L.: Významné udalosti v činnosti OBÚ Sp.<br />
Nová Ves po vzniku Slovenského banského úradu v Bratislave (od roku 1969 do roku 2000). In: Tamže, s. 72–80;<br />
ONDREJKOVIČ, A.: Vznik a pôsobnosť Slovenskej banskej komory. In: Tamže, s. 81–86; CHALUPECKÝ, I.:<br />
Banícke písomnosti vo fonde Krajského súdu v Levoči. In: Tamže, s. 87–89; MAGULA, R.: Príčiny úpadku medenorudného<br />
baníctva v druhej polovici 19. storočia v Spišsko-gemerskom rudohorí. In: Tamže, s. 90–97; DA-<br />
NIEL, J.: História prieskumu a ťažba uránovej rudy v Novoveskej Hute. In: Tamže, s. 98–107; KAPEC, J.: Z histórie<br />
ťažby sadrovca v Novoveskej Hute. In: Tamže, s. 108–109; KAFKA, A.: História ťažby stavebných surovín<br />
podnikom VKŠ Spišská Nová Ves vo Východoslovenskom kraji, privatizácia a jej dopad na likvidáciu podniku.<br />
In: Tamže, s. 110–115; GALLO, Ľ. – ZEMAN, R.: História a súčasnosť ťažby magnezitu v SMZ a. s. Jelšava. In:<br />
Tamže, s. 116–123; DETKO, M.: História a súčasnosť ťažby magnezitu v Lubeníku. In: Tamže, s. 124–127; ORA-<br />
VEC, D.: Útlmový program rudného baníctva, privatizácia a jej dôsledky na ťažbu železných rúd na Slovensku.<br />
In: Tamže, s. 128–131; KURRAY, A.: Realizácia útlmového programu rudného baníctva v Slovenskej republike<br />
od roku 1991. In: Tamže, s. 132–142; JUSKO, F.: Technické a technologické problémy riešené Ústavom geotechniky<br />
SAV v Košiciach pre podnik Železorudné bane v Spišskej Novej Vsi. In: Tamže, s. 151–154.<br />
157 LACKO, M.: Príspevok k archontológii Vrchného inšpektorského úradu v Smolníku v rokoch 1788 až 1871.<br />
MH 2, 2009, s. 108–207; TÝŽ: Príspevok k archontológii Vrchného inšpektorského úradu v Smolníku do roku<br />
1788. Tamže 3, 2010, s. 94–195.<br />
158 KUNHALMI, G.: Vyučovanie hutníckych predmetov na odborných školách na Slovensku. In: Veda a technika<br />
v dejinách Slovenska : Prvý seminár k dejinám hutníctva na Slovensku. Košice 1990, s. 22–31; SKLA-<br />
DANÝ, M.: Zhutňovanie medených rúd a sciedzanie medi v banskobystrickej oblasti. In: Tamže, s. 32–42; KA-<br />
MENICKÝ, M.: Hutníctvo striebra v stredoslovenskej banskej oblasti do konca 18. storočia. In: Tamže, s. 43–57;<br />
SOMBATHY, L.: Zhutňovanie antimónových rúd na Slovensku. In: Tamže, s. 58–81; MAGULA, R.: Spracúvanie<br />
tetraedritových rúd v Štefanskej hute v Kluknave. In: Tamže, s. 82–90; DUTKO, J.: K otázke vzniku a účinkovania<br />
centrálnej huty v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 91–94; KAFKA, R.: Ústredný kanál na odčerpávanie prachu<br />
s komínom v centrálnej hute v Banskej Štiavnici – významná ekologická pamiatka. In: Tamže, s. 95–105; BA-<br />
TTA, Š.: Zhutňovanie strieborných rúd podľa zobrazenia na rožňavskej Metercii. In: Tamže, s. 106–123; SKLA-<br />
DANÝ, M.: Počiatky scedzovacej huty v Moštenici (1496–1526). In: Tamže, s. 124–137; KAMENICKÝ, M.:<br />
Vznik a počiatky Žarnovickej huty. In: Tamže, s. 138–146; SOMBATHY, L.: Antimónové huty Leopold a Vajsková.<br />
In: Tamže, s. 147–160; VOZÁR, J.: Slovenské pece a hámre v železiarstve na Slovensku. In: Tamže, s. 161–<br />
176; ŽILÁK, J.: Príspevok k dejinám hutníctva železa v Malohonte v rokoch 1750–1850. In: Tamže, s. 177–196.<br />
159 VOZÁR, J.: Zhutňovanie medených rúd v banskobystrickej oblasti v 16.–18. storočí. In: Výroba a spracovanie<br />
medi : 3. seminár z dejín hutníctva na Slovensku. Košice 1994, s. 1–21; HUSÁK, V.: Stavebný vývin medeného<br />
hámra v Banskej Bystrici. In: Tamže, s. 22–36; KAMENICKÝ, M.: Medené hámre pri Borinke. In: Tamže,<br />
s. 37–66; TEKEĽ, L.: Hutníctvo v smolníckom rudnom revíre. In: Tamže, s. 67–81; ŠIMKO, J.: Vývoj výroby<br />
medi v regióne Krompachy. In: Tamže, s. 82–93; LUKÁČ, I. – BIDLEŇ, J.: Vývoj výroby medených polotovarov<br />
v regióne Považská Bystrica. In: Tamže, s. 94–96; MAGULA, R.: Z histórie spracovania medenej rudy v hute<br />
Fönix – Rolová v prvej polovici 19. storočia. In: Tamže, s. 97–106; SULAČEK, J.: Príspevok k dejinám ťažby<br />
medenej rudy a jej spracúvania na Slovensku v rokoch 1918–1938. In: Tamže, s. 107–133; SLAVKOVSKÝ, J.:<br />
Ložiská medených rúd v oblasti Západných Karpát a ich súčasná bilancia. In: Tamže, s. 134–142.
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989<br />
237<br />
opäť v Herľanoch a bolo zamerané na výrobu zlata, striebra a skúšobníctvo. 160 V roku 1998<br />
v Herľanoch usporiadali ďalšie sympózium z dejín hutníctva pod názvom Technológia výroby<br />
železa a železiarskych výrobkov na Slovensku do konca 19. storočia. 161 V roku 2002 sa<br />
v Banskej Štiavnici konalo posledné sympózium zamerané na históriu hutníctva v stredoslovenskej<br />
banskej oblasti. 162<br />
Vo svojich početných štúdiách sa téme zhutňovania medi venoval Marián Skladaný. 163<br />
K vývoju hutníctva drahých kovov, predovšetkým striebra publikoval M. Kamenický. 164<br />
160 KAMENICKÝ, M.: Príspevok k dejinám skúšobníctva v 18. storočí. In: Výroba zlata a striebra, skúšobníctvo<br />
: 4. sympózium o dejinách hutníctva na Slovensku. Košice 1996, s. 1–13; LABUDA, J.: Prínos archeológie ku<br />
skúšobníctvu drahých kovov. In: Tamže, s. 14–24; KUNHALMI, G.: Skúšobníctvo v dielach G. Agricolu a L. Erckera.<br />
In: Tamže, s. 25–31; MIKLÁŠ, V.: Historické míľniky vývoja skúšobníctva a puncovníctva drahých kovov<br />
na našom území. In: Tamže, s. 32–40; HOCK, M.: Z dejín úpravy zlatých rúd v Kremnici. In: Tamže, s. 41–52;<br />
SKLADANÝ, M.: Odstriebrovanie čiernej medi. In: Tamže, s. 53–72; MAGULA, R.: Výroba striebra nepriamou<br />
amalgamáciou v Zlatej Idke. In: Tamže, s. 73–84; ZORIČÁK, P.: Spracúvanie kovov a razba mincí v Kremnickej<br />
mincovni. In: Tamže, s. 86–95; SOMBATHY, L.: Pokus o odhad ťažby zlata a striebra v Štiavnicko-hodrušskom<br />
rudnom rajóne. In: Tamže, s. 96–99; ZORIČÁK, P.: Kremnická mincovňa v minulosti a dnes. In: Tamže,<br />
s. 100–104; SLAVKOVSKÝ, J. – BALÁŽ, B. – GRINČ, A.: Svetová produkcia zlata a striebra ťažbou a trendy<br />
svetových cien týchto kovov v ostatnom období. In: Tamže, s. 112–120; HUSÁK, V.: Taviaca medená huta v Starých<br />
Horách. In: Tamže, s. 126–135. HUSÁK, V.: Tajovská medená huta. In: Tamže, s. 136–146; TOMEČEK, O.:<br />
Skúšobníctvo a jeho úloha pri získavaní a spracovaní kovov. In: Tamže, s. 147–155.<br />
161 ŠARUDYOVÁ, M.: Vývin železiarskej techniky a technológie na Slovensku od 70. rokov 19. storočia do<br />
začiatku 20. rokov 20. storočia. In: Technológia výroby železa a železiarskych výrobkov na Slovensku do konca<br />
19. storočia : Sympózium o dejinách hutníctva na Slovensku. Košice 1998, s. 21–29; VOZÁR, J.: Nepriama výroba<br />
kujného železa a prvé vysoké pece na Slovensku. In: Tamže, s. 31–38; MIHÓK, Ľ.: Spôsob výroby stredovekých<br />
banských želiez. In: Tamže, s. 41–414; CENGEL, P.: Zmeny v železiarskej na území Slovenska po r. 1850. In:<br />
Tamže, s. 51–56; LABANIČ, E.: Technické pamiatky na Slovensku so zvláštnym zreteľom na železiarstvo. In:<br />
Tamže, s. 61–61; PETRÍK, J. – KOREŇ, J.: Odlievanie železa v hutníckych podnikoch na Slovensku. In: Tamže,<br />
s. 71–73; CENGEL, P.: Niektoré poznatky o existencii a činnosti vysokej pece v Tisovci. In: Tamže, s. 81–87;<br />
ŠTEFAN, B. – FRIČ, V.: Tridsať rokov výskumu vo VSŽ. In: Tamže, s. 91–97; KAMENICKÝ, M.: Obchod so<br />
železiarskym tovarom v Bratislave v druhej polovici 18. a v druhej polovici 19. storočia. In: Tamže, s. 101–110;<br />
HUSÁK, V.: Pamäť výrobných stavieb Hroneckého železiarskeho komplexu na historických geodetických mapách.<br />
In: Tamže, s. 111–118; VOZÁR, J.: Vyberanie dane (urbury) z výroby železa. In: Tamže, s. 131–134.<br />
162 LABUDA, J.: Archeologický výskum hutníckych objektov v regióne Banská Štiavnica. In: História hutníctva<br />
v stredoslovenskej banskej oblasti. Banská Štiavnica 2003, s. 6–8; HANULIAK, V. – CENGEL, P. – HOLLY, A.:<br />
Príspevok ku spracovaniu kovov na lokalite Zvolen – Pustý Hrad. In: Tamže, s. 9–13; HOCK, M.: Úpravníctvo<br />
a hutníctvo v Banskej Štiavnici do konca 19. storočia. In: Tamže, s. 14–26; CENGEL, P.: Niektoré poznatky o výrobe<br />
a spracovaní železa v stredoslovenskej banskej oblasti. In: Tamže, s. 27–32; HUSÁK, V.: Podnety k identifikácii<br />
huty v Tajove podľa plánu J. A. (B.) Menigilla a pivovaru banskobystrickej komory v Úľanke. In: Tamže,<br />
s. 33–38; TÝŽ: Kremnická mincovňa – pamiatka historickej priemyselnej architektúry. In: Tamže, s. 39–48;<br />
TÝŽ: Kremnická mincovňa z hľadiska novších výskumov a atribútu ochrany. In: Tamže, s. 49–59; VOZÁR, J.:<br />
Vyučovanie hutníctva na štiavnickej akadémii. In: Tamže, s. 68–73; KUNHALMI, G.: Výroba antimónu v hute<br />
vo Vajskovej. In: Tamže, s. 74–77; SOMBATHYOVÁ, M.: Huta v Banskej Štiavnici v 20. storočí. In: Tamže, s. 83–<br />
108; KAFKA, R.: Výroba hliníka na Slovensku v 20. storočí. In: Tamže, s. 121–128.<br />
163 SKLADANÝ, M.: Moštenická sciedzacia huta v rokoch 1496 až 1526. Zborník Filozofickej fakulty Univerzity<br />
Komenského – Historica 41, 1995, s. 107–124; TÝŽ: Zásobovanie stredoslovenských banských miest poľským<br />
olovom v rokoch 1496–1526. Tamže 44, 1999, s. 57–69; TÝŽ: Huty banskobystrického mediarskeho podniku<br />
v čase jeho prechodu pod erárnu správu. In: Slovensko v Habsburskej monarchii 1526–1918. Bratislava 2000,<br />
s. 37–47; TÝŽ: Slovensko-poľské hospodárske vzťahy v 15.–16. storočí. Historické štúdie 41, 2000, s. 69–79;<br />
TÝŽ: Stredoveké huty na okolí Banskej Bystrice. In: Argenti fodina 2008 : Zborník prednášok. Banská Štiavnica<br />
2009, s. 73–80.<br />
164 KAMENICKÝ, M.: Hutníctvo striebra v stredoslovenských banských mestách. Vlastivedný časopis 40, 1991,<br />
č. 1, s. 6–9; TÝŽ: Hutníctvo striebra v stredoslovenskej banskej oblasti do konca 18. storočia. Rozpravy NTM –<br />
Z dějin hutnictví 20, 1992, s. 31–40; TÝŽ: Pracovníci striebornej huty v Žarnovici, ich pracovná náplň, mzdy,<br />
životná úroveň. In: Tamže 23, 1995, s. 25–29; TÝŽ: Odborná hutnícka literatúra v stredoslovenskej banskej<br />
oblasti do konca 18. storočia. In: Kniha 1995–1996 : Zborník o problémoch a dejinách knižnej kultúry. Martin
238 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
Osobitnú úlohu v dejinách slovenského hutníctva zohralo železiarstvo. Špeciálnu skupinu<br />
prác tvoria archeometalurgické štúdie o výrobe železa a jej metódach v minulosti,<br />
ktoré spracúvala skupina spolupracovníkov Hutníckej fakulty Technickej univerzity v Košiciach<br />
pod vedením Ľubomíra Mihoka. 165 K cenným prácam môžeme zaradiť štúdiu<br />
O. Paulinyiho o stave a rozšírení remeselného železiarstva v Karpatskej kotline v období<br />
1500 až 1650. 166 Gustáv Frák sa venoval histórii železiarskej výroby v hornom toku rieky<br />
Slanej. 167 Autori sa tiež zaoberali podnikaním niektorých železiarskych spoločností ako<br />
Muránska únia, či Rimavská koalícia. 168 Všimli si výrobu a spracovanie železa v oblasti<br />
Spišskej Novej Vsi a na Gemeri. 169 Publikovaný bol aj príspevok k výskumu začiatkov vysokopecnej<br />
techniky na Slovensku. 170 V roku 2004 sa uskutočnil v Banskej Štiavnici medzinárodný<br />
seminár Európske ložiská železa a jeho využitie, z ktorého bol vydaný i zborník<br />
prednášok. 171 Úspešnejší vo výskume dejín železiarstva v sledovanom období bol maďar-<br />
1997, s. 206–211; TÝŽ: Olovo v hutníctve drahých kovov na strednom Slovensku v 18. storočí. In: Rozpravy<br />
k slovenským dejinám : Zborník príspevkov k nedožitému 75. výročiu narodenia Pavla Horvátha. Bratislava 2001,<br />
s. 131–136; TÝŽ: Olovo v hutníctve drahých kovov na strednom Slovensku v 18. storočí. In: Štúdie z dejín baníctva<br />
a banského podnikania : Zborník k životnému jubileu Mariána Skladaného. Bratislava 2001, s. 64–68; TÝŽ:<br />
Stredoslovenské striebro a jeho hutnícke spracovanie do konca 18. storočia. Bratislava 1995.<br />
165 Pozri napr. MIHOK, Ľ. a kol.: Rozbor výroby železa v mladšej dobe rímskej na Spiši. SlArch 36, 1988, č. 2,<br />
s. 415–423; FÜRYOVÁ, K. a kol.: Začiatky železiarstva vo východnej časti Gemera v stredoveku. Zborník Slovenského<br />
národného múzea – Archeológia 1, 1991, s. 107–144; FÜRYOVÁ, K.: Železiarska osada v stredoveku<br />
v Gemeri. Vlastivedný časopis 40, 1991, č. 3, s. 136–138; MIHOK, Ľ.: K počiatkom výroby železa (ako sa vyrábalo<br />
prvé železo na území Slovenska). SlArch 42, 1994, č. 1, s. 69–90; MIHOK, Ľ. – FURMÁNEK, V.: Rozbor nespracovaných<br />
výťažkov tavieb železa z prelomu doby bronzovej a doby železnej. Rozpravy NTM – Z dějin hutnictví 34,<br />
2004, s. 9–15; MORAVČÍKOVÁ, Ľ. – MIHOK, Ľ. – PETRÍK, J.: Vysoká pec z 18. a 19. storočia v Jakubanoch –<br />
rozbor vzoriek. Tamže, s. 27–32; ROTH, P.: Železiarne pod Kráľovou Hoľou. Tamže, s. 33–36; PETRÍK, J.: Hutníctvo<br />
pod Kojšovskou hoľou. Rozpravy NTM – Z dějin hutnictví 35, 2005, s. 5–12; PETRÍK, J. – MIHOK, Ľ.:<br />
Metalurgia v údolí Hornádu. Tamže, s. 13–22; MIHOK, Ľ. – MORAVČÍKOVÁ, Ľ. – PETRÍK, J.: Štúdium vysokopecných<br />
prevádzok v okolí rieky Slaná. Tamže, s. 111–120; FEČKOVÁ, P. a kol.: Augustova huta – jeden<br />
z najvýznamnejších závodov Coburgovského železiarskeho komplexu. Archeologia technica 19, 2007, s. 32–38;<br />
FEČKOVÁ, P. a kol.: Odlievanie funerálnej liatiny v zlievarniach rodiny Coburgovcov. Tamže 18, 2006, s. 45–52;<br />
MIHOK, Ľ. – FEČKOVÁ, P.: Hutnícke podniky rodiny Coburgovcov na Slovensku. MH 1, 2008, s. 60–104; MI-<br />
HOK, Ľ. a kol.: Železiarske závody rodiny Andrássyovej. Tamže 2, 2009, s. 208–245.<br />
166 PAULINYI, O.: Stav a rozšírenie remeselného železiarstva v Karpatskej kotline v období 1500–1650. Historické<br />
štúdie 42, 2002, s. 215–250.<br />
167 FRÁK, G.: Štyristo rokov železiarskej výroby v hornom toku rieky Slanej. Vlastivedné štúdie Gemera 8, 1990,<br />
s. 61–100.<br />
168 ŽILÁK, J.: Dejiny Rimavskej koalície. Vlastivedné štúdie Gemera 8, 1990, s. 33–60; TÝŽ: Zakladajúca listina<br />
a stanovy Muránskej únie. Obzor Gemera-Malohontu 22, 1991, č. 1, s. 27–31.<br />
169 PETRÍK, J. a kol.: Ťažba železnej rudy, výroba a spracovanie železa v okolí Spišskej Novej Vsi. Acta Metallurgica<br />
Slovaca 6, 2000, č. 1, s. 74–83; FABIAN, J.: História ťažby železných rúd na Gemeri. In: Priemyselné<br />
dedičstvo ako súčasť kultúrneho dedičstva. Košice 2004, s. 113–115.<br />
170 MIHOK, Ľ. a kol.: Drevouhoľné vysoké pece na Slovensku. In: Priemyselné dedičstvo ako súčasť kultúrneho<br />
dedičstva. Košice 2004, s. 116–120.<br />
171 JANCSY, P.: Minerály železa európskych ložísk v zbierkových fondoch Slovenského banského múzea. In:<br />
Európske ložiská železa a jeho využitie. Banská Štiavnica 2004, s. 5–8; LABUDA, J.: Železné banícke nástroje<br />
z archeologických výskumov SBM. In: Tamže, s. 9–16; SOMBATHY, L.: Ťažba železných rúd na Slovensku po<br />
roku 1918. In: Tamže, s. 19–28; HLOBIL, J.: História ťažby a spracovania železa v ložiskovom rajóne Krásnohorské<br />
Podhradie – Drnava. In: Tamže, s. 29–32; KAFKA, R.: Rimavický hámor (Technologické a personálne<br />
poznámky k jeho činnosti). In: Tamže, s. 33–38; KLADIVÍK, E.: Správa štátnych železných baní na Železníku<br />
v období rokov 1919–1938 a výrobná činnosť tohto závodu v súkromnom vlastníctve od roku 1938 do roku 1945.<br />
In: Tamže, s. 39–54; ČELKOVÁ, M.: Zbierkové predmety umeleckej liatiny vo fondoch Slovenského banského<br />
múzea v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 76–87.
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989<br />
239<br />
ský autor Zoltán Remport, ktorý publikoval viaceré práce z dejín uhorského železiarstva<br />
v 19. storočí, dokonca i samostatné monografie. 172 Inú perspektívu na tému z dejín hutnej<br />
výroby ponúka štúdia S. Micháleka. 173<br />
Kolektív autorov napokon v roku 2006 pripravil na vydanie pokus o syntézu dejín hutníctva,<br />
i keď predmetná publikácia vzhľadom na faktografické a iné nedostatky (absencia<br />
poznámkového aparátu) nespĺňa požiadavky na vedeckú syntézu z dejín hutníctva. 174<br />
Osobnosti baníctva, hutníctva a geológie<br />
Zo starších dejín baníctva pozornosť historikov pútal Ján Thurzo ako banský podnikateľ.<br />
175 Osobnostiam ako Juraj Agricola a Ján Dernschwam bol venovaný priestor na seminári<br />
Baníctvo na Slovensku v čase J. Agricolu a J. Dernschwama v roku 1994 v Banskej<br />
Štiavnici. 176 O známej rodine Hellovcov publikoval kratší príspevok B. Gayer. 177 V roku<br />
1993 sa v Banskej Štiavnici uskutočnil seminár Hellovci a ich prínos pre vedu a techniku. 178<br />
Opäť v Banskej Štiavnici sa v roku 1995 konal seminár k životu a dielu Gabriela Schweitzera<br />
a Antona Pécha. 179<br />
172 Napr. REMPORT, Z.: Magyarország vasgyártása a dualizmus korában (1867–1918). Budapest 2005.<br />
173 MICHÁLEK, S.: Spor Československa a USA o širokopásovú valcovňu v rokoch 1951–1954. HČ 54, 2006,<br />
č. 4, s. 607–630.<br />
174 SCHMIEDL, J. – WEIGNER, L. a kol.: Dejiny hutníctva na Slovensku : História výroby železa, neželezných<br />
a drahých kovov na území Slovenska. Košice 2006.<br />
175 SKLADANÝ, M.: Ján Thurzo z Betlanoviec (1437–1508) – priekopník ranokapitalistického podnikania<br />
v európskom baníctve. In: Spiš v kontinuite času. Prešov 1995, s. 41–47; TÝŽ: Začiatky podnikania Thurzovcov<br />
v spišsko–gemerskom baníctve. In: Vývoj správy miest na Slovensku. Martin 1984, s. 229–237; TÝŽ: Thurzovci<br />
a Levoča. In: Pohľady do minulosti : Zborník prednášok z histórie. Levoča 2001, s. 61–79.<br />
176 VOZÁR, J.: Život a dielo Juraja Agricolu. SBV 34, 1994, č. 3–4, s. 63–71; SKLADANÝ, M.: Dernschwamov<br />
memoriál ako prameň k dejinám stredoslovenského baníctva. Tamže, s. 72–76; LABUDA, J.: Archeologická<br />
výpoveď k baníctvu 16. storočia v stredoslovenskej banskej oblasti. Tamže, s. 77–79; NOVÁK, J.: Baníctvo<br />
v Banskej Štiavnici v 16. storočí. Tamže, s. 88–92. SLANÝ, J.: Banská Bystrica v 16. storočí. In: Tamže, s. 92–97;<br />
ČELKO, M.: Turzovci v Kremnici. Tamže, s. 98–102; MAGULA, R.: Baníctvo v Smolníku v 16. storočí. Tamže,<br />
s. 103–107; VALACHOVIČ, P.: Ján Dernschwam ako epigrafik. In: Tamže, s. 107–110; ČIČAJ, V.: Ján Dernschwam<br />
a jeho knižnica. Tamže, s. 110–114; KLADIVÍK, E.: Banská technika na Slovensku v 16. storočí. Tamže,<br />
s. 115–119; HOCK, M.: Úprava rúd v dobe J. Agricolu a J. Dernschwama. Tamže, s. 119–126; TOMEČEK, O.:<br />
Vývin skúšania kovov a skúšobníctvo v diele Georga Agricolu. Tamže, s. 126–136.<br />
177 GAYER, B.: Niektoré údaje k Hellovcom v kremnickom archíve a v literatúre. ZbBM 15, 1991, s. 365–368.<br />
178 KLADIVÍK, E.: Matej Kornel Hell. SBV 33, 1993, č. 2, s. 45–54; NOVÁK, J.: Zásluhy Mateja Kornela Hella<br />
na výstavbe banského vodohospodárskeho systému. Tamže, s. 55–59; KLADIVÍK, E.: Jozef Karol Hell. Tamže,<br />
s. 60–69. VOZÁR, J.: Neznámi Hellovci. Tamže, s. 69–76; NOVÁK, J.: Život a dielo Maximiliána Hella. Tamže,<br />
s. 76–83; SUROVEC, J.: Archívne dokumenty k Hellovcom vo fondoch ŠÚBA v Banskej Štiavnici. Tamže,<br />
s. 90–101.<br />
179 HERČKO, I.: Výročia významných osobností banskoštiavnického baníctva v roku 1995. In: Zborník k dejinám<br />
baníctva na Slovensku. Banská Štiavnica 1995, s. 3–19; KLADIVÍK, E.: Gabriel Mikuláš Schweitzer. In:<br />
Tamže, s. 20–26; KAŠIAROVÁ, E.: Archívne dokumenty k životu a dielu G. von Schweitzera v ŠÚBA v Banskej<br />
Štiavnici. In: Tamže, s. 27–40; LADZIANSKY, J.: Kartografická tvorba Gabriela Mikuláša Schweitzera a Antona<br />
Pécha. In: Tamže, s. 41–48; NOVÁK, J.: Život a dielo Antona Pécha. In: Tamže, s. 49–56; SUROVEC, J.: Archívne<br />
dokumenty k životu a dielu Antona Pécha v ŠÚBA. In: Tamže, s. 57–67; ŠTĚPÁN, V.: Anton Péch a severomoravští<br />
podnikatelé Kleinové. In: Tamže, s. 68–89; HERČKO, I.: Štúdium rudných žíl banskoštiavnického<br />
rudného revíru v 19. storočí a ich zobrazovanie v banských mapách. In: Tamže, s. 90–114.
240 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
Dvaja autori publikovali samostatnú štúdiu o živote a diele Aurela Lehotzkého. 180 Ladislav<br />
Sombathy pripomenul výročie smrti Juraja Bernátha. 181 Námetom na samostatnú<br />
publikáciu sa stalo pôsobenie Bedricha Gayera v Kremnici. 182 Elena Síkorová sa venovala<br />
osobnosti hlavného komorského grófa Karola Mitrovského z Nemyšle. 183 V roku 2008 boli<br />
publikované dva dokumenty o živote Bohuslava Križka. 184 Seminár, ktorý sa konal v Banskej<br />
Štiavnici v roku 1994, bol zameraný na osobnosť Arpáda Bergfesta. 185 Na ďalšom seminári<br />
v roku 2000 sa prednášajúci zaoberali priekopníkmi baníctva vo Veľkom Krtíši. 186<br />
Osobnosť Samuela Mikovíniho bola témou sympózia usporiadaného v Banskej Štiavnici<br />
v roku 2005. 187 Témou ďalšej konferencie sa stal Ignác Born a problematika nepriamej<br />
amalgamácie. 188 Osobností komorských grófov z hľadiska výtvarného umenia sa dotkla<br />
v reprezentačnej publikácii Mária Čelková a kolektív. 189<br />
Záver<br />
Predstaviť výsledky montánno-historického výskumu na Slovensku za ostatných 20 rokov<br />
je zložité, nakoľko takáto produkcia sa rozplýva v mnohých zborníkoch, predovšetkým<br />
z početných seminárov, konferencií, či iných odborných podujatí. Od začiatku 90. rokov<br />
až do roku 2006 boli dominujúce semináre s regionálnou perspektívou, ktoré sa konali<br />
pod záštitou Slovenského banského múzea a systematicky mapovali jednotlivé banské<br />
oblasti na Slovensku. Výstupy z týchto seminárov však nevychádzali samostatne, ale boli<br />
uverejňované ako dvoj- alebo trojčísla časopisu Spravodaj Banského výskumu, a to až do<br />
jeho zániku v roku 2004. Zo špecializovaných odborných periodických publikácií stojí za<br />
zmienku Zborník Slovenského banského múzea, ktorý do roku 1997 vychádzal pravidelne<br />
v dvojročných intervaloch a po roku 1997 už len nepravidelne. Nové periodikum Mon-<br />
180 LEHOTSKÝ, J. – SUROVEC, J.: Život a dielo Ing. Aurela Lehotzkého (1882–1953). Zb SBM 13, 1987,<br />
s. 203–228.<br />
181 SOMBATHY, L.: 20. výročie smrti Ing. Juraja Bernátha. Zb SBM 18, 1997, s. 377–381.<br />
182 MAZŮREK, J.: Kremnický montanista. Banská Bystrica 2006.<br />
183 SÍKOROVÁ, E.: Erbová listina Leopolda II. pre hlavného komorského grófa Karola Mitrovského z Nemyšle.<br />
In: Erbové listiny : Zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie. Martin 2006, s. 49–57.<br />
184 LACKO, M.: Niekoľko biografických údajov o Ing. Bohuslavovi Križkovi. MH 1, 2008, s. 242–247.<br />
185 Ing. Arpád Bergfest – priekopník banskohistorického aplikovaného výskumu. Banská Štiavnica 1994.<br />
186 KLADIVÍK, E.: Začiatky banského podnikania a rozvoj uhoľného baníctva v oblasti Veľkého Krtíša od<br />
19. storočia do roku 1962. Andrej Krasislav Mešša 175. výročie narodenia, Vsevolod Čechovič 100. výročie narodenia.<br />
Veľký Krtíš 2000, s. 7–19; KAMASOVÁ, M.: Andrej Krasislav Mešša, prvý banský podnikateľ a priekopník<br />
baníctva vo Veľkom Krtíši. In: Tamže, s. 21–37; VASS, D.: Vsevolod Čechovič – objaviteľ Modrokamenského<br />
uhoľného ložiska. In: Tamže, s. 39–43.<br />
187 ŽILÁK, J.: Na margo genealógie Samuela Mikovíniho. In: Samuel Mikovíni a jeho odkaz pre dnešok. Banská<br />
Štiavnica 2005 [vyšlo 2007], s. 8–13; KAŠIAROVÁ, E.: Pozostatky kartografickej tvorby a ďalšie dokumenty<br />
vzťahujúce sa na Samuela Mikovíniho zachované v Štátnom ústrednom banskom archíve v Banskej Štiavnici. In:<br />
Tamže, s. 14–21; TÖRÖK, E. K.: Mikovinys Karten und Plänen von Teichbauten. In: Tamže, s. 22–25; KAME-<br />
NICKÝ, M.: Založenie Baníckej školy v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 55–61; VOZÁR, J.: Založenie baníckej<br />
vysokej školy v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 79–84.<br />
188 PÖSS, O.: Založenie medzinárodnej spoločnosti pre rozvoj banských náuk v Sklených Tepliciach. In: Ignác<br />
von Born a 220. výročie vzniku 1. medzinárodnej vedeckej spoločnosti na svete. Banská Bystrica 2006, s. 5–14;<br />
HAUBELT, J.: Goethe, Trebra, Born a Společnost pro báňské vědy. In: Tamže, s. 55–62.<br />
189 ČELKOVÁ, M. a kol.: Portréty komorských grófov a osobností baníctva a hutníctva na území Slovenska v 17.–<br />
19. storočí. Košice 2007.
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989<br />
241<br />
tánna história (ročenka o dejinách baníctva a hutníctva) – v súčasnosti jediný periodický<br />
vedecký zborník z oblasti hospodárskych dejín na Slovensku – je vydávané od roku 2008.<br />
Treba spomenúť i Banskú agentúru v Košiciach, ktorá realizuje vlastnú edíciu reprezentačných<br />
(zväčša popularizačných) publikácií z oblasti dejín baníctva a hutníctva. Mnohé<br />
príspevky a štúdie z tejto oblasti však vychádzali aj v iných odborných (historických, geologických)<br />
časopisoch, či regionálnych zborníkoch. Zvlášť rozsiahla je produkcia z regionálnej<br />
histórie, kde dominujú nielen zborníky, ale najmä monografie obcí a miest, avšak<br />
ich odborná úroveň je často práve na regionálnej úrovni sporná.<br />
V predloženej štúdii sme sa pokúsili charakterizovať slovenskú produkciu k dejinám<br />
baníctva a hutníctva, avšak vzhľadom na obmedzený priestor ide o výber. I keď boli publikované<br />
čiastkové bibliografické prehľady k problematike montánno-historického výskumu,<br />
190 dosiaľ na Slovensku komplexná bibliografická príručka so zameraním na túto tému<br />
absentuje.<br />
190 VOZÁR, J.: Dejiny baníctva na Slovensku do roku 1918 v slovenskej historiografii z rokov 1919–1982. Zb<br />
SBM 13, 1987, s. 33–71; LACKO, M.: Slovenská montánna historiografia v rokoch 1983–2005. Bratislava 2007.<br />
Pravidelne vychádza bibliografický prehľad slovenskej produkcie aj na stránkach zborníka Montánna história,<br />
v ktorom boli publikované aj kompletné personálne bibliografie popredných špecialistov na túto tému (R. Magula,<br />
E. Kladivík, M. Čelková).
242<br />
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
LITERATURA<br />
Recenze<br />
JEMELKA, Martin (ed.): Ostravské dělnické kolonie<br />
I: Závodní kolonie kamenouhelných dolů a koksoven<br />
moravské části Ostravy. Ostrava : Filozofická<br />
fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, 2011, 544 s.<br />
Centrum pro hospodářské a sociální dějiny, spis OU<br />
č. 238/2011. ISBN 978-80-7368-953-7.<br />
Když se počátkem roku 2012 (s vročením 2011)<br />
dostala do rukou odborné veřejnosti publikace o dělnických<br />
koloniích v Ostravě, od samého počátku<br />
bylo jasné, že jde o publikační počin mimořádného<br />
významu. Ten spočívá především ve způsobu pojetí<br />
tématu, dokonalém využití pramenné základny, pečlivém<br />
zpracování celého díla i jeho rozsahu. Autorem<br />
myšlenky, vedoucím autorského kolektivu, autorem<br />
šesti z celkových 13 kapitol knihy a nakonec i editorem<br />
celého díla je Martin Jemelka, který patří k nejmladší<br />
generaci ostravských historiků, odborný asistent katedry<br />
společenských věd Vysoké školy báňské – Technické<br />
univerzity Ostrava a člen Centra pro hospodářské<br />
a sociální dějiny Filozofické fakulty Ostravské<br />
univerzity v Ostravě. Spoluautory recenzované knihy<br />
jsou pak absolventi studia historie Ostravské univerzity<br />
Marianna Grussmannová, Jarmila Peňázová,<br />
Mariana Stonišová a Ondřej Štarman. M. Jemelka se<br />
problematice dělnických kolonií věnuje již od samého<br />
počátku své vědecké dráhy. Kromě celé řady studií je<br />
autorem několika publikací o dělnických koloniích,<br />
především v Ostravě. 1 Právě výsledky jeho poslední<br />
práce 2 nejvýrazněji přispěly k Jemelkovu rozhodnutí<br />
realizovat první z trojice plánovaných svazků topografické<br />
publikační řady Ostravské dělnické kolonie<br />
(I: Závodní kolonie kamenouhelných dolů a koksoven<br />
v moravské části Ostravy, II: Závodní kolonie kamenouhelných<br />
dolů a koksoven ve slezské části Ostravy,<br />
III: Závodní kolonie Vítkovických železáren a dalších<br />
průmyslových podniků). Čtyřletý projekt byl zahájen<br />
roku 2010.<br />
Přáním autorského kolektivu recenzované publikace<br />
bylo vytvořit publikaci, která by navazovala na<br />
1 Na kolonii : Život v hornické kolonii dolu Šalomoun<br />
v Moravské Ostravě do začátku socialistické industrializace.<br />
Ostrava 2007; Na Šalomouně : Společnost a každodenní<br />
život v největší moravskoostravské hornické<br />
kolonii (1870–1950). Ostrava 2008; Z havířských kolonií<br />
aneb jak se žilo havířským rodinám (Edice Ostravica,<br />
22). Ostrava 2008; Lidé z kolonií vyprávějí své<br />
dě jiny. Ostrava 2009.<br />
2 Dombrovský, Z. a kol.: Hornické kolonie Ostravy.<br />
Sborník Hornického zpravodaje, Edice Hornictví<br />
včera, dnes a zítra, 10. Ostrava 2009.<br />
tradiční a přibližně šedesátiletý výzkum ostravských<br />
dělnických kolonií, na němž se v uplynulých desetiletích<br />
vedle hospodářsky a sociálně orientovaných historiků<br />
podíleli i sídelní geografové, etnologové nebo historičtí<br />
demografové, a nejen kriticky sumarizovala dosavadní<br />
výsledky bádání, ale hlavně na základě detailního<br />
archivního výzkumu přispěla k odstranění dlouho tradovaných<br />
omylů a nedorozumění a široké veřejnosti<br />
připomněla i opomíjené lokality mezi dělnickými koloniemi<br />
v moravské části Ostravy. Těmi opomíjenými<br />
jsou míněny především kolonie U jámy Ignát, U Kostela,<br />
U Odry, U Dubu nebo Staré kolonie dolu Louis.<br />
Kolektiv autorů si jako primární cíl stanovil vytvoření<br />
publikace v oblasti tzv. historické topografie. Jeho<br />
uskutečnění na jedné straně představovalo časově náročnou<br />
a komplikovanou badatelskou práci, na druhé<br />
straně však přineslo sumarizaci základních informací<br />
o sledovaných dělnických koloniích, které byly čerpány<br />
převážně z archivních pramenů. Autoři si byli<br />
vědomi limitů práce – ať již informačních nebo metodických.<br />
Ty byly dány nestejně dochovanými archivními<br />
prameny nebo dosavadními malými zkušenostmi<br />
s široce koncipovaným archivním výzkumem. I přes<br />
objektivní nesnáze jejich dílo podává nejen informace<br />
o dosud přehlížených dělnických koloniích v moravské<br />
části Ostravy, ale i poprvé publikované informace<br />
z oblasti historické topografie a regionálních dějin.<br />
Lze souhlasit s domněnkou autorů, že se publikace<br />
může stát pohnutkou k potřebnému výzkumu firemní<br />
sociální politiky ostravských průmyslových závodů,<br />
konkrétně v oblasti bytové politiky v poslední třetině<br />
19. století (tedy v době vrcholící industrializace ostravské<br />
průmyslové aglomerace).<br />
Vlastní práci předchází stať Vzory a sumarizace<br />
dosavadního výzkumu ostravských dělnických kolonií,<br />
ve které autoři výstižně charakterizují dosavadní literaturu,<br />
a to i práce, které dosud nebyly publikovány.<br />
Vlastní obsah knihy autoři rozdělili do 13 kapitol zaměřených<br />
na konkrétní kolonie. Pro historická území<br />
Mariánských Hor a Hulváků to jsou Dolní kolonie<br />
jámy Ignát, Horní kolonie U Koule, Kolonie u Jámy<br />
Ignát a Kolonie U Kostela; v rámci Moravské Ostravy<br />
Kolonie Jámy Hlubina, Kolonie jámy Jindřich, Osada<br />
jámy Jiří, Osada jámy Šalomoun, Kolonie U Dubu;<br />
v rámci Přívozu Kolonie dolu a koksovny František,<br />
Osada Odra, Osada U Odry (Stará kolonie jámy František)<br />
a nakonec pro Vítkovice Stará a Nová kolonie<br />
jámy Louis. Tyto kapitoly přinášejí základní informace<br />
o poloze, stavebním, populačním, společenském<br />
a spolkovém vývoji uvedených patnácti existujících<br />
nebo většinou již zbouraných hornických kolonií na<br />
území moravské části Ostravy (zcela demolovány jsou
LITERATURA RECENZE<br />
kolonie U Jámy Ignát, kolonie Jindřišská, Jiřská, Šalomounská<br />
a U Dubu, kolonie dolu František a kolonie<br />
U Odry). Kolonie byly skutečně významným činitelem<br />
v životě obcí, ke kterým patřily. Pro ilustraci uvádím, že<br />
v roce 1921 činil v Mariánských Horách podíl obyvatel<br />
kolonií 31,4 % všech obyvatel obce! Nejstarší dělnickou,<br />
případně hornickou kolonií na území Moravské<br />
Ostravy byla kolonie dolu Jindřich (původně jámy X),<br />
postavená v letech 1853–1871. Dvě největší moravskoostravské<br />
hornické kolonie, Šalomoun a Hlubina<br />
z let 1868–1928 a (1859) 1868–1929 obývalo ještě<br />
mezi světovými válkami více než dva tisíce obyvatel<br />
a tyto kolonie žily bohatým společenským, spolkovým<br />
a politickým životem. Kolonie jámy Šalomoun patří<br />
rovněž k těm kapitolám publikace, které jsou ve všech<br />
částech zpracovány nejdůkladněji, a to nepochybně<br />
proto, že právě této kolonii věnoval Martin Jemelka<br />
nejvíce svého badatelského zájmu. Za zmínku rovněž<br />
stojí, že na závěr kapitoly o hornických koloniích ve<br />
Vítkovicích je připojena subkapitola Život v koloniích<br />
očima Rudolfa Františka Šimka (1906–1962), vítkovického<br />
rodáka, spisovatele.<br />
Základní okruhy studia jednotlivých hornických<br />
kolonií, jak jsou konkrétně naplněny v samotné práci,<br />
pak autoři uvádějí ve stati Struktura textu a jeho pramenná<br />
báze. V jednotlivých kapitolách tyto okruhy<br />
představují následující subkapitoly: Základní prostorové<br />
informace, Stavební vývoj, Standard bydlení, Charakteristika<br />
populačních poměrů, Okolí kolonie a zařízení<br />
občanské vybavenosti, Spolkový a společenský život,<br />
Významné události a osobnosti spjaté s koloniemi.<br />
Podkapitoly Základní prostorové informace lokalizují<br />
dělnická sídliště v areálu obcí, informují o aktuální<br />
silniční síti a jejích proměnách a popisují nejbližší<br />
okolí kolonií. Podle mého názoru se autoři vyrovnali<br />
s pramennou základnou natolik důkladně, že zřejmě<br />
není možno očekávat zjištění dalších pramenů, jejichž<br />
využití by významněji posunulo dosavadní poznatky.<br />
Podkapitoly Stavební vývoj zachycují periodizaci<br />
výstavby kolonie a stavebně-architektonickou nebo<br />
sociálně-prostorovou typologii popisované výstavby.<br />
Významnou součástí této subkapitoly jsou tabulky<br />
o stavebním a populačním vývoji, které detailně zachycují<br />
základní údaje o jednotlivých domech (číslo<br />
popisné, typ domu, zahájení výstavby, kolaudace,<br />
povolení k užívání, demolice, rozměry nadzemního<br />
podlaží, obytná plocha bytu, počet bytových jednotek<br />
a počet obyvatel v letech 1890, 1900, 1910 a 1921).<br />
I zde autoři vyčerpali veškeré relevantní zdroje.<br />
Podkapitoly Standard bydlení sledují základní<br />
vybavenost kolonií a případné proměny nebo růst<br />
bytového standardu a standardu bydlení. Pro její<br />
zpracování autoři shromáždili velké množství důležitých<br />
informací, jejichž zdrojem byl především aktový<br />
materiál ve stavební dokumentaci. Dalším zdrojem<br />
informací byly vzpomínky bývalých obyvatel nebo<br />
denní tisk. Pokud jde o vzpomínky, zde jsou, zdá se,<br />
možnosti dalšího získávání informací velmi omezené<br />
z toho důvodu, že dnes žije již jen velmi málo přímých<br />
pamětníků života v koloniích. Postrádáme-li dnes více<br />
243<br />
podobných zdokumentovaných vzpomínek, je nutno<br />
tuto skutečnost přičíst na vrub předcházejícím generacím<br />
historiků, etnografů apod. Pokud jde o využití<br />
deního tisku, jsem toho názoru, že zde ještě existují rezervy<br />
(např. v pasáži o archivních pramenech je v oddílu<br />
o sbírce novin a časopisů Archivu města Ostravy<br />
uváděn ve větší míře jen Duch času). Každopádně je<br />
nutno považovat zařazení této pasáže do publikace za<br />
výrazný posun v poznání konkrétního života v koloniích.<br />
Subkapitoly Charakteristika populačních poměrů<br />
uvádějí informace o počtu a případně i o populačním<br />
chování obyvatel sledovaných kolonií. V kontextu dosavadních<br />
publikací o hornických koloniích představuje<br />
tato pasáž novinku. Rozsah uváděných informací<br />
však není u všech uváděných kolonií stejný – u dvou<br />
kolonií (Jindřišská, U dubu) jsou údaje výsledkem<br />
úplné excerpce dochovaných sčítacích operátů z let<br />
1880–1930, u tří kolonií (Františkova, Jiřská, Oderská)<br />
byly využity informace ze starších diplomových<br />
prací, u dvou (Hlubinská a Šalomounská) pak informace<br />
z již publikovaných prací (zde se jedná o stručné<br />
exkurzy do vývoje počtu pojednávaných lokalit s ohledem<br />
na percentuální podíl obyvatel kolonií na celkovém<br />
počtu obyvatel pojednávaných lokalit, na jejichž<br />
území kolonie ležely, nebo o obsáhlejší výklady o populačním<br />
vývoji). Především je nutné ocenit náročný<br />
pramenný výzkum. Zde současně vidíme úkol do budoucna<br />
(jehož jsou si autoři určitě dobře vědomi): dokončení<br />
excerpce sčítacích operátů pro všechny dosud<br />
nezpracované lokality.<br />
Subkapitoly Okolí kolonie a zařízení občanské vybavenosti<br />
seznamují s úrovní občanské vybavenosti v jednotlivých<br />
lokalitách a s jejími zařízeními buď na územích<br />
samotných kolonií, nebo v jejich nejbližším okolí.<br />
I tyto informace znamenají výrazný posun v poznání<br />
života v koloniích. I když je rozsah pramenů použitých<br />
pro zpracování této subkapitoly obsáhlý, soudím, že<br />
pramenná základna pro zpracování těchto partií o dělnických<br />
koloniích není ještě zcela vyčerpána.<br />
Subkapitoly Spolkový a společenský život jsou součástí<br />
pouze kapitol o koloniích Hlubinské a Šalomounské<br />
v Moravské Ostravě, Františkově kolonii a Osadě<br />
Odra v Přívoze a Nové Louisově kolonii ve Vítkovicích.<br />
Představují významný posun v poznání života v koloniích<br />
a někdy i života konkrétních osob. Tuto možnost<br />
otevřelo studium spolkové agendy buď v archivních<br />
fondech Archivu města Ostravy, nebo ve spolkovém<br />
oddělení fondu Policejní ředitelství Moravská Ostrava<br />
Zemského archivu v Opavě. Tato skutečnost zároveň<br />
naznačuje možnosti následného výzkumu pro další<br />
kolonie uváděné v této publikaci. Autoři jsou si této<br />
skutečnosti jistě vědomi a jsem přesvědčen o tom, že<br />
další, byť určitě náročný výzkum může zaplnit tuto informační<br />
mezeru.<br />
Subkapitoly Významné události a osobnosti spjaté<br />
s koloniemi (taktéž součásti pouze kapitol o koloniích<br />
Františkově, Hlubinské, Oderské a Šalomounské) obsahují<br />
informace buď o událostech nadregionálního<br />
významu (stávky v letech 1872–1900 v Hlubinské
244<br />
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
a Šalomounské kolonii), nebo připomínají osobnosti<br />
společenského a politického života spjaté s pojednávanými<br />
dělnickými koloniemi. Zařazení těchto pasáží<br />
je velmi významným autorským počinem. Na této skutečnosti<br />
nic nemění ani fakt, že v této fázi bádání jde<br />
o doplnění obrazu jen čtyř hornických kolonií. Je to<br />
dáno jednak tím, že hlavní směr náročného výzkumu<br />
byl soustředěn na co nejúplnější zachycení stavební<br />
dokumentace kolonií (ve snaze dodržet plánované<br />
vydání I. svazku proponované trilogie), jednak skutečností,<br />
že je velmi obtížné získávat další svědectví o významných<br />
osobnostech z kolonií. Autoři publikace<br />
ostatně nakonec sami naznačují, kde výzkum kolonií<br />
nabízí další možnosti.<br />
Shrnu-li dojem z celé publikace, musím s radostí<br />
konstatovat, že záměr, který autoři prezentovali, se<br />
jim podařilo splnit. V dosud nebývale plastické podobě<br />
představili ostravské hornické kolonie a život v nich.<br />
Právě úsilí o zachycení života v koloniích a osudů jejich<br />
konkrétních obyvatel je to, v čem tato publikace<br />
převyšuje dosud vydané práce a v čem je její významný<br />
metodický přínos. Všechny kapitoly jsou zpracovány<br />
velmi pečlivě, stejná pozornost je věnována poznámkovému<br />
aparátu. Je nutné vyzvednout velmi dobrou<br />
jazykovou a stylistickou úroveň celé knihy. K vlastní<br />
práci, tedy k rozsáhlým kapitolám o dělnických koloniích<br />
na území moravské části Ostravy, je třeba<br />
uvést, že jde především o hornické kolonie (v několika<br />
případech o kolonie pro zaměstnance báňských koksoven<br />
) – v tomto směru by tedy bylo možné podtitul<br />
názvu publikace upřesnit. Autoři se rozhodli začlenit<br />
jednotlivé kapitoly podle polohy kolonií v dříve samostatných<br />
obcích dnešní Ostravy (Mariánské Hory<br />
a Hulváky, Moravská Ostrava, Přívoz a Vítkovice).<br />
Toto rozhodnutí bylo oprávněné pro možnost systematického<br />
využití stavebních spisů ať již v Archivu města<br />
Ostravy, nebo na stavebních úřadech příslušných<br />
městských částí Ostravy a dále pro případné využití<br />
sčítacích operátů. Publikaci uzavírají vedle klasického<br />
vědeckého aparátu (seznam pramenů a literatury, resumé<br />
apod.) rovněž seznam použitých zkratek, vedle<br />
osobního a místního rejstříku také rejstřík veřejnoprávních<br />
korporací, průmyslových závodů a firem.<br />
V publikaci není uveden seznam obrázků (celkem 335,<br />
opatřených velmi přesnými popisy) a tabulek (51).<br />
Část shrnující archivní prameny zasluhuje velké<br />
ocenění. Odkazy jsou zpracovány pečlivě a velmi podrobně<br />
(dokonce je uváděna i archiválie, která v seznamech<br />
archiválií byla uvedena, ale ke studiu nebyla<br />
předložena!). Do kategorie tištěných pramenů jsou<br />
zařazeny i práce, které jsou většinou zařazovány do<br />
literatury (např. čtyři kapitoly z publikace Kamenouhelné<br />
doly ostravsko- karvinského kamenouhelného<br />
revíru I, Moravská Ostrava 1929 a tři základní práce<br />
Wilhelma Jičinského). Nabízí se ale otázka, zda by<br />
sbírka novin a časopisů neměla být zařazena spíše<br />
do kategorie tištěných pramenů. Celá pasáž svědčí<br />
o snaze autorů využít v maximální míře všech, i jen<br />
trochu dostupných pramenů (zde mám na mysli především<br />
spisový materiál uložený na úřadech městských<br />
obvodů Mariánské Hory a Hulváky, Moravská<br />
Ostrava a Přívoz a Vítkovice). Autoři využili pro zachycení<br />
konkrétní podoby kolonií a její změny především<br />
stavební spisy katastrálních území Moravská<br />
Ostrava, Mariánské Hory a Hulváky, Přívoz, Vítkovice<br />
a Zábřeh nad Odrou, dále archiválie ze Sbírky map<br />
a plánů a ze Sbírky fotografií a pohlednic z Archivu<br />
města Ostravy a dále písemnosti již uvedených úřadů<br />
městských obvodů. Sčítací operáty ze sčítání obyvatelstva<br />
z let 1880–1930 (z Národního archivu, Státního<br />
okresního archivu Frýdek-Místek a Archivu města<br />
Ostravy) pak umožnily autorům zachytit skladbu<br />
obyvatel kolonií a její proměnu v průběhu doby. Archiválie<br />
z fondu Policejní ředitelství Moravská Ostrava<br />
(ze Zemského archivu v Opavě) a dále především prameny<br />
z archivních fondů škol, spolků, sbírky pamětí<br />
a historicko-vlastivědných rukopisů, sbírky novin<br />
a časopisů z Archivu města Ostravy se ukázaly jako<br />
velmi důležité pro zachycení života v koloniích. Kromě<br />
toho byly využity i další archiválie – např. z Archivu<br />
OKD, a.s. Otázkou zůstává, proč nebyl pro kolonie<br />
Dolu Ignát a Odra využit archivní fond Báňská a hutní<br />
společnost, a.s. – báňské ředitelství Moravská Ostrava<br />
(1906–1945) uložený v Archivu OKD, a.s. Pokud jde<br />
o formální stránku názvů uváděných fondů a sbírek,<br />
považuji za potřebné uvést, že použité názvy by podle<br />
mého přesvědčení měly být v souladu s databází<br />
evidence archivních fondů a sbírek, kterou vede Ministerstvo<br />
vnitra ČR. Významnou část seznamu použitých<br />
zdrojů představuje přehled tradičních ústních<br />
pramenů a soukromých sbírek fotografií.<br />
Na pramennou základnu navazující rozsáhlý přehled<br />
literatury svědčí o široké základně pro práci na<br />
publikaci, do přehledu jsou zařazeny i dosud nevydané<br />
práce. Sympatické je, že jsou zde zahrnuty také odkazy<br />
na použité internetové stránky.<br />
Významnému obsahu knihy odpovídá i podoba<br />
knihy samotné: pevné desky s krásnou žánrovou fotografií<br />
kolonie, kvalitní vazba, křídový papír, velmi<br />
dobrý tisk a pečlivá grafická úprava. Mohu potvrdit,<br />
že přání autorů vytvořit čtivý pomník tisícům bezejmenných<br />
obyvatel ostravských dělnických kolonií se<br />
rozhodně naplnilo. Doufám, že se tato velmi zdařilá<br />
publikace brzy dočká pokračování, tak jak to autoři<br />
v úvodu celého díla naznačují.<br />
Oldřich Klepek
LITERATURA ZPrÁVY O LITERATUŘE<br />
245<br />
Zprávy o literatuře<br />
HLAVÁČEK, Ivan: O mých předchůdcích i současnících<br />
: Soubor studií k dějinám archivnictví, historiografie<br />
a pomocných věd historických. Praha : Národní<br />
archiv, 2011, 450 s. ISBN 978-80-86712-89-5.<br />
Osmdesátiny prof. PhDr. Ivana Hlaváčka, CSc.<br />
(*1931), se staly příležitostí k tomu, aby Jan Kahuda<br />
ve spolupráci s Národním archivem připravil výbor ze<br />
statí této přední osobnosti českých pomocných věd<br />
historických, které se na jedné straně týkají převážně<br />
jeho vědního oboru, na druhé straně osobností české<br />
obecné historiografie i pomocných věd historických<br />
a byly napsány a publikovány při nejrůznějších příležitostech<br />
– životních jubileích, úmrtích, výročích<br />
apod. Nesporně dominantní postavení v předloženém<br />
souboru zaujímá stať Přehled dějin pomocných<br />
věd historických v českých zemích, který je (a asi nadlouho<br />
i bude) sice stručným, ale velmi hutným a na<br />
informace bohatým syntetickým pohledem na vývoj<br />
tohoto vědního oboru, realizovaného jmenovitě na<br />
Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vývoj<br />
oboru sleduje autor od jeho osvícenských počátků do<br />
současnosti. Prof. Hlaváčka zajímají teoretické vlivy<br />
přicházející ze zahraničí, autor proto pečlivě sleduje<br />
výuku tohoto oboru na univerzitách. Osobně si velmi<br />
cením zejména jeho tematické analýzy diplomových<br />
prací obhájených v období let 1952–1988 na pražském<br />
i brněnském učilišti oboru. Pozornost upoutává<br />
také soubor několika studií o Hlaváčkově předchůdci<br />
na stolici pomocných věd v Praze – Josefu Emlerovi –<br />
a dvě studie o historiografii města Chebu a jeho archivářích.<br />
Užitečné je také zařazení bibliografie článků,<br />
studií a osobních zpráv autorových, které byly věnovány<br />
dějinám historiografie a osobnostem českých<br />
historiků. Výbor Hlaváčkových historiografických příspěvků<br />
v často jen obtížně dohledatelných publikacích<br />
je cenným vkladem do dosti opomíjené oblasti našeho<br />
současného dějepisectví.<br />
Milan Myška<br />
Kerrigan, Michael: Zprávy z minulosti. Přeložila<br />
Hana Navrátilová. Praha : Knižní klub, 2011, 224 s.<br />
+ obr. ISBN 978-80-242-2850-1.<br />
Relativně nedávno nás potěšila tetralogie vydavatelství<br />
Grada Lidé starověku: co nám o sobě řekli. Mezopotámie.<br />
Egypt. Řecko a Řím (Praha 2011). Jelikož<br />
byla výjimečně určena mladším čtenářům, vyniká názorností.<br />
Výklad materiálu je stručný a srozumitelný.<br />
Autor věnuje zvýšenou pozornost pramenné základně<br />
jmenovaných zemí – například ve svazku o Mezopotámii<br />
seznamuje čtenáře s písemnými památkami,<br />
texty na válečcích, hliněných tabulkách, pečetích, na<br />
stélách či hranolech. Analogický přístup k pramenům<br />
pozorujeme i v díle věnovaném Egyptu. Zde byly např.<br />
zařazeny informace o amarn ských dopisech (archivu),<br />
Aniho papyru, pověstné Rosettské desce aj. Ukázky<br />
písemných pramenů v knize o Řecku zastupují ilustrace<br />
faistského disku a pyloské tabulky s lineárním<br />
písmem, dále texty nápisů včetně zákonů z Gortyny<br />
na Krétě a ukázky mramorové kroniky z ostrova Paru.<br />
Pozornost si zaslouží stránky o způsobu hlasování<br />
v demokratických Athénách (ukázka hlasovacích<br />
disků a ostrak, střepů). Ve stejném duchu je napsána<br />
i kniha o Římu. Zde autor uvádí různé typy latinských<br />
nápisů včetně textů z Pompejí a textů náhrobních.<br />
V přílohách uvedených publikací čtenář nalezne slovníček<br />
pojmů, časovou osu a stručný seznam literatury<br />
a webových stránek.<br />
Nová kniha známého popularizátora starověkých<br />
civilizací M. Kerri gana 1 se přes tematickou blízkost<br />
od předešlých publikací obsahově liší. Nabízí poněkud<br />
širší přehled písemných památek Mezopotámie,<br />
Egypta, Řecka a Říma, Izraele, Judejí, Palestiny, Foiníkie<br />
a Etrurie. Do přílohy zařadil stručný výběr literatury<br />
včetně odkazů na internetové stránky (s. 220).<br />
Pochvalu zaslouží přítomnost jednoduchých map. Pro<br />
jasnější představu o obsahu Kerriganovy knihy použiji<br />
jako příklad kapitolu o Egyptě (s. 40–69) a o Římu<br />
(s. 172–219). Autor do přehledu egyptských památek<br />
zahrnuje proslulou Narmerovu paletu a informace<br />
o tzv. „palermské desce“ se seznamem faraonů, dále<br />
se zaměřuje na obsah stély pokladníka Čečiho a vládce<br />
Vesetu Kamose, publikuje text jednoho ze skarabů<br />
Amenhotepa III., mluví o amarnském klínopisném archivu,<br />
proslulém papyru Aniho, o kanopském dekretu<br />
krále Ptolemaia III. a konečně se zastavuje u pověstné<br />
Rosettské desky, jež přinesla J.-F. Champollionovi<br />
slávu rozluštitele egyptských hieroglyfů. Do kapitoly<br />
věnované římským památkám Karrigan zahrnuje relativně<br />
bohatou galerii latinských nápisů, převážně<br />
věnování, úředních usnesení a náhrobních nápisů; je<br />
mezi nimi i jeden příklad nápisu na zdi z Pompejí.<br />
Je zřejmé, že publikace není univerzálním ani odborným<br />
přehledem většiny starověkých písemných<br />
památek – ostatně o to ani neusiluje. Nabízí začátek<br />
cesty do bohaté písemné základny naší minulosti a vybízí,<br />
řekl bych, k dalšímu poznání. Formou a obsahem<br />
výkladu je užitečná pro žáky i studenty. Adeptům studia<br />
historie starověku by mohla sloužit jako vzor inspirace<br />
pro další, analogická a hlubší bádání.<br />
Igor Lisový<br />
1 KERRIGAN, M.: Historie smrti : Pohřební zvyky<br />
a smuteční obřady od starověku do současnosti. Praha<br />
2008.
246<br />
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
Adkins, Lesley – Adkins, Roy A.: Antický Řím :<br />
encyklopedická příručka. Přeložili Petr Kitzler a Mai<br />
Havrdová Fathi. Praha : Slov art, 2012, 487 s. ISBN<br />
978-80-7391-579-7.<br />
Publikace tematicky navazuje na knihu Starověké<br />
Řecko (Praha 2011), o které jsem informoval v předešlém<br />
čísle revue Historica (2012, č. 1, s. 89–90). Přestože<br />
jsou si formou podobné, obsahově se podstatně<br />
liší. Nenabízí například vyváženou tematicky-chronologickou<br />
strukturu (stručný přehled kulturně-historického<br />
vývoje starověkých států včetně chronologie, biografický<br />
slovníček státníků a politiků, eseje o vojenství,<br />
zeměpisný slovník, přehled hospodářské činnosti, obchodu,<br />
cestování a dopravy, eseje o urbanizaci, písemnictví,<br />
vzdělávání, literárně-umělecké činnosti a vědě,<br />
o náboženství a výtvarném umění, o každodenním<br />
životě), nýbrž přibližuje čtenářům analogický okruh<br />
otázek podle poněkud jiného principu. Jsou to: 1) Republika<br />
a císařství, 2) Vojenství, 3) Geografie římského<br />
světa, 4) Města a venkov, 5) Obchod a cestování,<br />
6) Psané doklady, 7) Náboženství, 8) Hospodářství<br />
a řemesla, 9) Každodenní život. Do přílohy jsou zařazeny<br />
mapy, tabulky, rozsáhlá bibliografie (s. 395–412)<br />
a rejstřík.<br />
Každého, kdo je alespoň letmo seznámen s dějinami<br />
starověkého Říma, může tato kompozice poně<br />
kud překvapit, a to především proto, že autoři<br />
upřednostnili otázky politických událostí a vojenství,<br />
a teprve poté se zabývají problematikou zeměpisu<br />
a topografie, obchodu a cestování, písemnictví a nakonec<br />
náboženství, hospodářství a řemesel. Díky tomu<br />
nabízí do určité míry svéráznou, leč velmi užitečnou<br />
a poučnou „jízdu proti směru“. Například první kapitolu<br />
uvádí chronologický přehled římských dějin<br />
od prvních králů až po pozdní antiku, dále slovníček<br />
vybraných historických osobností a císařů. Až poté následuje<br />
stručná charakteristika sociální struktury římské<br />
společnosti a státních institucí v době republiky.<br />
Ten, kdo si vybere kapitolu o vojenství, zjistí, že má<br />
z hlediska chronologie jasnější koncepci, a je proto<br />
také kvalitnější. Vynikající přílohou je zde přehled<br />
římských legií. Z jiných přehledů bych rád upozornil<br />
na kapitolu o písemnictví (psaných dokladech), v níž<br />
kromě slovníčku literátů najdeme pozoruhodné pasáže<br />
o epigrafice. Poslední kapitola knihy o každodenním<br />
životě je velmi stručná, pro laiky dostačující, pro<br />
studenty klasické filologie nikoliv.<br />
Nehodlám na tomto místě s autory polemizovat:<br />
i v po pulárně vědecké publikační činnosti platí stejné<br />
pravidlo jako u umělců: každý si volí tu strukturu<br />
a formu interpretace, jakou považuje za nejvhodnější.<br />
To však nevylučuje všestrannou erudici, přesnost faktografie<br />
a přesvědčivost argumentace, což autorům knihy<br />
naštěstí nechybí. Velmi kladnou stránkou tohoto vydání<br />
je i skutečnost, že nakladatelství přizvalo ke spolupráci<br />
předního českého odborníka, doc. Václava Marka<br />
z Fi lozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Tato<br />
spolupráce nepochybně zvýšila odbornost knihy a postavila<br />
ji v české vědě mezi kvalitní publikace o antice.<br />
Igor Lisový<br />
Weithmann, Michael: Xanthippe und Sokrates.<br />
Frauen und Män ner im alten Athen. Darm stadt : Wissenschaftliche<br />
Buchgesell schaft, 2010, 203 s., ISBN<br />
978-3-534-23550-6.<br />
Každého, kdo se seznámil s knihou H. Sonnabenda<br />
Wie Nero das Chanson erfand. Trendsetter der antiken<br />
Kunst und Kultur (Düsseldorf – Zürich 2005), překvapí<br />
tematicky blízká, avšak obsahově odlišná publikace<br />
vědeckého knihovníka na univerzitě v Pasově<br />
M. Weihmanna. Autor v ní nabízí dvě projekce každodenního<br />
života v Athénách klasického období (včetně<br />
roviny erotické), koncipované ze dvou genderových<br />
pohledů: z perspektivy muže a ženy. Na toto pódium<br />
meditativního chápání světa umísťuje dvě vynikající<br />
postavy, slavného a klidného Sókrata a energickou<br />
Xanthippu (Sokrates’ Athen – Der männliche Blick,<br />
s. 13–77; Xanthippes Athen – Der weibliche Blick,<br />
s. 79–140). M. Weihmann se dotkl i tak všeobecně<br />
známé otázky, jakou je soudní proces a smrt filozofa,<br />
nastínil i málo známou otázku o odkazu obrazu Xanthippy<br />
v pozdějších dobách. Materiál esejů doplňuje<br />
pečlivě vybraná odborná literatura (s. 189–200).<br />
Igor Lisový<br />
HABAJ, Michal: Antika v európskych kultúrnych dejinách.<br />
Recepcia antiky v nemeckej literatúre v 18. storočí.<br />
Trnava : Univerzita sv. Cyrila a Metoda v Trnave,<br />
2012, 207 s. ISBN 978-80-8105-357-3.<br />
Z dielne mladého slovenského historika Michala<br />
Habaja, pôsobiaceho na Filozofickej fakulte Univerzity<br />
sv. Cyrila a Metoda v Trnave, sa do rúk čitateľov<br />
dostáva knižka, ktorej hlavným ťažiskom je recepcia<br />
antiky v nemeckej literatúre v 18. storočí, konkrétne<br />
v období rokov 1755–1807. Napriek tomu, že ide o autorovu<br />
premiérovú monografiu, sa jeho meno zapísalo<br />
do povedomia odbornej verejnosti už v predchádzajúcom<br />
období prostredníctvom niekoľkých štúdií publikovaných<br />
v časopisoch a zborníkoch. 2 S návratom<br />
k antickým dielam, ktoré sa napodobňovali po obsahovej<br />
i formálnej stránke v rozličnej intenzite (v závislosti<br />
od dejinného obdobia), sa stretávame prakticky<br />
od zániku Západorímskej ríše až do súčasnosti. Práca<br />
M. Habaja zachytáva jedno z dynamických období nemeckých<br />
dejín i literatúry, kedy sa Nemecko postupne<br />
odkláňalo od rímskej antiky a začalo sa orientovať na<br />
jej grécku časť. Hneď na úvod považujem za nutné<br />
poznamenať, že autor sa primárne nesnažil podať<br />
komplexnú analýzu recepcie antiky v nemeckej literatúre,<br />
ale pokúsil sa len predostrieť obraz, ktorý sa<br />
o antickom Grécku vytvoril. Z toho dôvodu nepodrobil<br />
analýze všetkých autorov pôsobiacich vo vymedzenom<br />
časovom úseku, ale vybral len tých, ktorí výrazne<br />
2 Napr. Recepcia antiky v Nemecku na konci 18. storočia<br />
: Čo znamenala antika pre nemeckých klasikov<br />
Schillera a Goetheho. Acta historica Posoniensia, 13,<br />
2010, s. 42–67; Johann Joachim Winckelmann : Nový<br />
pohľad na antické umenie, vedu a spoločnosť. Tamže<br />
16, 2011, s. 72–93.
LITERATURA ZPrÁVY O LITERATUŘE<br />
ovplyvnili formovanie dobového obrazu o antickom<br />
Grécku (s. 19).<br />
Štruktúra knihy, ktorá vychádza z dizertačnej<br />
práce autora, je vyvážená a skladá sa zo štyroch častí.<br />
V prvej sa M. Habaj snaží zadefinovať pojem recepcia,<br />
približuje sociálnu a politickú charakteristiku<br />
daného obdobia a stanovuje ciele výskumu a metodológiu.<br />
Z pohľadu úvodu do problematiky, ako aj<br />
z metodologického hľadiska, ju považujem za veľmi<br />
dôležitú a potrebnú. Druhá kapitola predstavuje<br />
tvorcov základných klasicistických téz (J. J. Winckelmann,<br />
G. E. Lessing, J. G. Herder) a analyzuje<br />
práce, v ktorých prezentovali svoje názory o antike,<br />
jej interpretácii a recepcii. Keďže J. J. Winckelmann<br />
vytvoril a zdôvodnil tzv. grécky ideál, logicky sa mu<br />
poskytol aj najväčší priestor. Tretia kapitola načrtáva<br />
uplatnenie Winckelmannových téz v literárnej produkcii<br />
Ch. M. Wielanda, J. W. Goetheho a F. Schillera.<br />
Ch. M. Wieland sa vo svojom poňatí mierne odlišoval<br />
od nemeckých klasikov a ku gréckej antike sa postavil<br />
menej idealisticky. Na druhej strane Goethe a Schiller<br />
už umelecky napĺňali Winckelmannovu ideu o tvorivom<br />
nasledovaní gréckej antiky. Výberom týchto<br />
troch osobností sa autor pokúsil naznačiť vývoj v procese<br />
recepcie od klasicizmu ku klasike. V poslednej<br />
kapitole sa výklad koncentruje na analýzu fenoménu<br />
„grécizmu“ v diele W. von Humboldta a F. A. Wolfa.<br />
Prvý sa snažil aplikovať Winckelmannovu požiadavku<br />
o nasledovaní Grékov do vzdelávacieho procesu a tým,<br />
že svojimi myšlienkami začal zdôrazňovať nielen estetickú<br />
hodnotu antických pamiatok, ale aj ich historický<br />
rozmer, zavŕšil idealizáciu „grécizmu“. Tvorba<br />
F. A. Wolfa, zakladateľa modernej vedy o staroveku,<br />
znamenala prechod od literárnej idealizácie k vedeckému<br />
bádaniu, čím sa uzavrela jedna významná etapa.<br />
V rámci jednotlivých kapitol má čitateľ možnosť<br />
zoznámiť sa nielen s analýzami diel vybraných osobností,<br />
ale k dispozícii dostáva aj ich krátky biografický<br />
medailón zahrňujúci poznatky o vzdelaní, zdroje poznávania<br />
antiky a ďalšie skutočnosti vplývajúce na<br />
formovanie ich myšlienkového vývoja. Samotný text<br />
dopĺňa poznámkový aparát, anglický abstrakt a zoznam<br />
použitej literatúry. Obrazový materiál sa v publikácii<br />
nenachádza. Precízny odkazový aparát obsahuje<br />
532 záznamov a spolu s bibliografiou oprávňuje považovať<br />
knihu za vedeckú monografiu. Čitateľ by však<br />
v knihe márne hľadal tradičnú výbavu odbornej monografie<br />
– register.<br />
Samotný výklad vykazuje niekoľko nepresností,<br />
skôr formálneho ako obsahového charakteru. Z nich<br />
si dovoľujeme na niektoré poukázať. Autor sa raz vyjadruje<br />
v prvej osobe jednotného čísla, inokedy v prvej<br />
osobe množného čísla (napr. s. 16, 17, 19). Zakomponované<br />
úryvky z diel nemeckých spisovateľov<br />
a antických autorov sú v hlavnom texte publikované<br />
v slovenčine (pri doposiaľ nepreložených nemeckých<br />
spisoch ide o autorov preklad) a češtine, čo je podľa<br />
nášho názoru akceptovateľné, ale len v prípadoch, keď<br />
k českému prekladu nemáme k dispozícii slovenskú<br />
jazykovú mutáciu. V práci sa však objavilo aj niekoľko<br />
247<br />
úryvkov v nemčine (napr. s. 99, 125), ktoré sa mohli<br />
preložiť rovnako ako v iných prípadoch (v poznámkovom<br />
aparáte by sa dal akceptovať aj nemecký originál).<br />
Je však možné, že autor na slovenský preklad rezignoval,<br />
pretože išlo o náročnejšiu poéziu, čo si vyžaduje už<br />
skúsenejšieho jazykového odborníka. Pri citovanej pasáži<br />
z Herodota na strane 154 sa domnievam, že nebolo<br />
potrebné uchýliť sa k slovenskému prekladu z češtiny,<br />
keďže existuje Herodotov kvalitný slovenský preklad<br />
z dielne prof. J. Špaňára (zoznam použitej literatúry<br />
avizuje, že autor pracoval iba s českým prekladom).<br />
Menšie výhrady mám i voči zoznamu použitej literatúry,<br />
ktorý mohol byť vnútorne rozčlenený na pramene<br />
(minimálne antické) a sekundárnu literatúru.<br />
Pri niektorých záznamoch je pripojené ISBN (podľa<br />
nás úplne zbytočne), pri iných však nie. Rovnako pri<br />
usporiadaní záznamov odporúčam dôslednejšie dodržiavať<br />
abecedný postup (napr. s. 193).<br />
Monografia M. Habaja poskytuje obraz o návrate<br />
k antickému dedičstvu v nemeckej literatúre v 18. storočí,<br />
poodhaľuje dobové myslenie a túžby rozvíjajúceho<br />
sa meštianstva a v neposlednom rade poukazuje<br />
na význam skúmania recepcie. Z toho dôvodu ju považujem<br />
za dôležitý prínos do výskumu o recepcii antiky.<br />
Odporúčam ju všetkým, ktorých zaujíma antická<br />
kultúra i nemecká literatúra 18. storočia a teším sa na<br />
ďalšiu, podobne zameranú, autorovu prácu.<br />
Tomáš Klokner<br />
LE GOFF, Jacques: Peníze ve středověku : Historicko-<br />
-antropologická studie. Praha : Nakladatelství Mladá<br />
fronta, Edice Kolumbus, 2012, 180 s. ISBN 978-80-<br />
204-2406-8.<br />
Jedna z nejnovějších prací současné francouzské<br />
medievalistiky přináší čtenáři mnoho cenných informací<br />
nejen o tom, jak na peníze nahlížel středověký<br />
člověk. Autor, Jacques Le Goff, nezapomíná snad na<br />
žádnou podstatnou stránku středověkého života, se<br />
kterou je užívání peněz spojeno. Tento dnes již opravdový<br />
král mezi francouzskými medievalisty vychází<br />
částečně ze své dřívější studie Peníze a život (Praha<br />
2005). Ta je ovšem v nové knize rozšířena o některá<br />
nová témata, přičemž autor nezapomíná zmínit jména<br />
a názory historiků prakticky z celé Evropy, o jejichž argumentaci<br />
se mnohdy opírá. Na stránkách anotované<br />
knihy se tedy setkáme s názory francouzských, belgických,<br />
italských, anglických, německých, španělských<br />
i polských historiků. Historikem z českých zemí, který<br />
v Le Goffově publikaci právem zaujímá čestné místo,<br />
je František Graus. Le Goffova kniha představuje<br />
studii založenou na dlouholetých výzkumech obohacených<br />
o literaturu umožňující komparativní náhled<br />
v maximální možné šíři. Autor si bere při výkladu<br />
minulosti kromě archivních pramenů a historické<br />
odborné produkce na pomoc dobovou prózu a poezii –<br />
tím podle mého názoru práce získává ještě větší kredit.<br />
Jacques Le Goff líčí v chronologickém sledu vývoj<br />
vztahu k penězům ve všech společenských vrstvách<br />
v závislosti na mnoha faktorech. Hlavním určujícím
248<br />
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
faktorem mu je přirozeně církev. Jednotlivé kapitoly<br />
i celý text je díky této skutečnosti tak dobře strukturován,<br />
že se kniha čte doslova jedním dechem. Čtenář<br />
se může v drobné knížce seznámit s dlouhým vývojem<br />
od dědictví římské říše přes vládu Karla Velikého a vrcholný<br />
středověk až po závěrečná období středověku.<br />
Le Goff se i přes útlost publikace zabývá širokou tématikou:<br />
rozvojem a základním fungováním Hanzy,<br />
oběhem peněz v evropské oblasti, trhy, půjčkami<br />
a především lichvou či zadlužením měst. Nesmírně<br />
poutavé jsou také pasáže o středověkých cenách<br />
a mzdách. V nich Le Goff mimo jiné upozorňuje na<br />
situaci ve 14. století, kdy v důsledku morových ran, válek,<br />
hladomorů a následného demografického poklesu<br />
krátkodobě vzrostly mzdy dělníků (s. 133). Zajímavé<br />
je, že autor v této souvislosti zmiňuje anglickou práci<br />
The Medieval Mason z roku 1933, ve které její autoři<br />
D. Knoop a G. P. James uvádějí, že mzdový index anglického<br />
stavebního dělníka opravdu rostl v důsledku<br />
nedostatku pracovních sil po hladových letech, morových<br />
ranách a následkem válek. Očekával bych, že Le<br />
Goff v této pasáži zmíní především ruského historika<br />
Maxima Maximoviče Kovalevského, který na tento<br />
jev upozorňoval již dříve. To je ovšem pouze malý<br />
a zanedbatelný detail. Rovněž pozoruhodná kapitola<br />
s názvem Existoval ve středověku trh s půdou přináší<br />
spoustu užitečných a často překvapujících zjištění.<br />
Závěrečná pasáž knihy pojednává o dlouho diskutovaném<br />
problému, zda ve středověku existoval kapitalismus.<br />
Le Goff přibližuje současné názory v historické<br />
vědě i tři teze (F. Braudel, K. Marx, M. Weber), ze<br />
kterých v minulosti historická věda často vycházela.<br />
Sám se přiklání k názoru, že pro středověk je charakteristická<br />
tzv. „ekonomie darování.“ V této souvislosti<br />
mluví například o podstatném činu almužny: Jelikož<br />
almužny se obecně udílely prostřednictvím a pod kontrolou<br />
církve, opět zde vidíme převažující vliv církve<br />
ve středověké společnosti, včetně používání peněz.“<br />
(s. 163). Hlavní důvody pro neexistenci kapitalismu<br />
ve středověku Le Goff vidí v chybějícím dostatečném<br />
a pravidelném zásobování drobnými kovy pro výrobu<br />
peněz, v absenci jednotného trhu a také burzy, která<br />
začala fungovat v Amsterodamu až v roce 1609 (s. 161<br />
a 162). V těchto bodech Le Goff dle mého názoru de<br />
facto mluví o nedostatečné či žádné akumulaci kapitálu<br />
a nedostatečné globalizaci, která byla v podstatě<br />
stále v běhu. Společně s popisem zcela jiného pojetí<br />
peněz a „ekonomie“ ve středověku tak Jacques Le Goff<br />
klade počátky kapitalismu na základě materiálních<br />
i duchovních předpokladů do 16. a 17. století.<br />
Podle mého mínění je studie dílem, které si zaslouží<br />
velkou pozornost hospodářských historiků, medievalistů,<br />
studentů historie i široké veřejnosti.<br />
Adam Židek<br />
FRAGNER, Benjamin a kol.: Industriální topografie<br />
– Pardubický kraj : Průmyslová architektura<br />
a technické stavby. Praha : Výzkumné centrum průmyslového<br />
dědictví Fakulty architektury ČVUT v Praze,<br />
2012, 273 s. ISBN 978-80-01-05045-3.<br />
Kolektiv odborníků se pokusil třetím svazkem (již<br />
dříve vyšly Karlovarský a Ústecký kraj) projektu Industriální<br />
topografie České republiky zmapovat kraj,<br />
který nebyl v minulosti vnímán primárně jako průmyslový.<br />
Přesto se v Pardubickém kraji nachází mnoho zajímavých<br />
industriálních památek, které si zaslouží pozornost<br />
odborné i laické veřejnosti. Autoři přistoupili<br />
k projektu s naprostou profesionalitou, která je zřejmá<br />
už po prvním letmém prolistování publikace. Za největší<br />
přednost práce považuji její přehlednou koncepci,<br />
což umožňuje čtenáři rychle a efektivně vyhledávat<br />
hesla. Celkem se podařilo autorům popsat 383 průmyslových<br />
staveb či areálů. Snadnou orientaci umožňuje<br />
mapa kraje, která je umístěna na začátku knihy. Mapa<br />
rozděluje kraj na 9 očíslovaných částí (1 – Pardubice,<br />
Holice; 2 – Přelouč; 3 – Chrudim; 4 – Hlinsko, Skuteč;<br />
5 – Choceň, Vysoké Mýto; 6 – Litomyšl, Polička;<br />
7 – Letohrad, Žamberk; 8 – Česká Třebová, Ústí nad<br />
Orlicí; 9 – Moravská Třebová, Svitavy). Při hledání tak<br />
stačí jen najít příslušné číslo na mapě a poté v knize.<br />
Pokud čtenář zvolí č. 1, hned na první stránce pod<br />
hlavním nadpisem Pardubice jsou v abecedním pořadí<br />
popsány další menší obce, které může čtenář v rámci<br />
tohoto oddílu nalézt. Na vedlejší stránce je připojen<br />
krátký historický popis příslušné lokality. Třetí a čtvrtou<br />
stránku pokrývá mapa vybrané oblasti s přesnou<br />
lokalizací všech průmyslových staveb (jednotlivé<br />
objekty jsou označeny čísly). Na následujících stránkách<br />
jsou již umístěna jednotlivá hesla. Každé heslo<br />
obsahuje název průmyslového objektu, jeho přesnou<br />
lokalizaci, tj. současnou adresu včetně souřadnic GPS,<br />
a rok, ve kterém byla stavba realizována, případně léta,<br />
ve kterých byla uskutečněna přestavba, dostavba či rekonstrukce<br />
objektu. Poté následuje použitá literatura,<br />
na jejímž základě byly získány potřebné informace<br />
k sepsání hesla. V tomto ohledu musím konstatovat,<br />
že kolektiv autorů přistoupil k této části práce s velkou<br />
svědomitostí. Literatura, kterou při sestavování hesel<br />
používali, je naprosto vyčerpávající, a proto je každý<br />
titul citován jen nejnutnějším způsobem. Přesnou<br />
citaci díla pak zájemce najde v rozsáhlém seznamu<br />
literatury v závěru knihy. Hlavním kritériem pro zahrnutí<br />
stavby nebo areálu do publikace byla míra jejího<br />
dochování, architektonická či technická úroveň, význam<br />
urbanistický a krajinotvorný, využitelnost nebo<br />
míra ohrožení a v neposlední řadě také význam pro<br />
region. Již neexistující stavby jsou označeny šedou<br />
barvou. Topografie je dále opatřena jmenným rejstříkem,<br />
rejstříkem obcí a také typologickým rejstříkem.<br />
Většina industriálních památek je v publikaci rovněž<br />
vyobrazena: často se jedná o dvojí černobílé zobrazení<br />
– z dob dávno minulých a obrázek současný. I to<br />
nepochybně napomáhá větší atraktivnosti publikace.<br />
Vyslovuji pouze přání, aby si celý projekt získal uznání<br />
a oblibu u nejširší čtenářské obce a především, aby byl<br />
dotažen do konce. Pokud se podaří zmapovat tímto<br />
způsobem celou Českou republiku, bude se jednat<br />
o naprosto ojedinělý a potřebný počin. Na závěr si<br />
snad zaslouží ocitovat poslední stranu této výjimečné<br />
práce: Průmyslové dědictví jsou pozůstatky průmyslu
LITERATURA ZPrÁVY O LITERATUŘE 249<br />
a techniky, a jako součást kulturního dědictví člověka<br />
má historický význam pro porozumění civilizačnímu<br />
vývoji, pro pochopení principů technologických změn,<br />
pro vědomí společenských souvislostí; vztahuje se k událostem<br />
a činnostem s dějinnými důsledky. Reprezentuje<br />
hodnoty a zkušenosti – technické, vědecké, architektonické,<br />
umělecké i sociální, ale také materiální, pro<br />
něž si zaslouží chránit a zachovat… Tato slova by měl<br />
mít v budoucnu na mysli každý člověk, který se bude<br />
rozhodovat, zda zbourat, přestavět či nevhodným způsobem<br />
rekonstruovat kteroukoli industriální památku<br />
v naší zemi.<br />
Adam Židek<br />
FIALOVÁ, Ivana – RAGAČ, Radoslav – VAŘEKA,<br />
Marek: Panstvá císara Františka Štefana Lotrinského<br />
na oboch brehoch rieky Moravy. Skalica : Regionálna<br />
rozvojová agentúra Skalica, 2012, 160 s. ISBN<br />
978-80-970317-4-9.<br />
V rámci projektu Spoločný návrat do 18. storočí<br />
prostrednictvom F. Š. Lotrinského – pána Hodonína<br />
a Holiča a s podporou Evropského fondu regionálního<br />
rozvoje mezihraniční spolupráce Slovenské republiky<br />
a České republiky vyšla tato reprezentativně<br />
vypravená publikace zaměřená především na hospodářské<br />
aspekty činnosti císaře a manžela Marie Terezie<br />
– Františka Štefana Lotrinského, jednoho z mála<br />
evropských vladařů, kteří se pokusili své státnické<br />
působení alespoň zčásti hradit z prostředků vlastních<br />
ekonomických aktivit. V hospodářských dějinách podnikání<br />
evropské šlechty patřil císař nesporně k nejpozoruhodnějším<br />
osobnostem své doby. Kniha se zabývá<br />
především problematikou hospodářského rozvoje<br />
holičského panství za časů jeho držby Františkem<br />
Lotrinským a pokouší se vymezit hranice skutečného<br />
přínosu císaře pro rozvoj dominií Holič a Šaštín. Jsou<br />
zde sledovány jeho aktivity ve velmi širokém komplexním<br />
pohledu s důrazem zejména na jeho podnikání<br />
v sektoru manufakturního průmyslu (Radoslav Ragač,<br />
Ivana Fialová). Celkovému monotematickému zaměření<br />
publikace se vymyká kapitola napsaná Markem<br />
Vařekou. Přesahuje záměr projektu v tom smyslu, že<br />
historie hospodaření F. Š. Lotrinského na Hodonínsku<br />
tvoří jen její malou a ne právě podstatnou část,<br />
protože v popředí zájmu autora stojí dějiny hodonínského<br />
panství a města Hodonína od počátků středověku,<br />
takže se záměrem projektu souvisí jen velmi<br />
volně a lze pochybovat o její funkčnosti. Narušuje to<br />
homogennost jinak zdařilé publikace. Přílohou knihy<br />
je graficky velmi působivě připravený Rodokmen rodu<br />
Lotrinků od počátku až do jejich nástupu na trůn Římské<br />
říše v roce 1745, dílo Vladimíra Ševčíka. Autoři se<br />
spolehlivě orientují v literatuře předmětu, zejména<br />
slovenské kapitoly se opírají o rozsáhlou heuristiku<br />
v archivech. Publikace vyniká tím, že obrazové přílohy<br />
nemají pouze ilustrační charakter, ale jsou organickou<br />
součástí informační struktury a vhodně doplňují a rozšiřují<br />
textem sdělované informace.<br />
Milan Myška<br />
Janáček, Vincenc: Pamětní kniha rodiny Janáčkovy<br />
jakož i kronika školy, kostela, fary a obce Albrechtic.<br />
K vydání připravil Milan Myška ve spolupráci s Ji řím<br />
Se hna lem a Petrem Hlaváčkem. Sebrané spisy Vincence<br />
Ja náčka. Albrechtičky : Obec Albrechtičky, 2011,<br />
412 s. + 40 s. obr. příloh. ISBN 978-80-260-0386-1.<br />
Kulturní krajina Lašska, na rozdíl např. od východních<br />
Čech nebo Českomoravské vysočiny, neoplývala<br />
v minulosti osobnostmi, které by po způsobu starých<br />
písmáků typu Vavákova nebo Dlaskova zanechaly písemná<br />
svědectví o své osobě, místě a době, v níž žili<br />
své obyčejné životy. Tím více je třeba uvítat počin editora<br />
Mgr. Milana Myšky vydat tiskem již dříve známé<br />
písmácké a kronikářské záznamy venkovského učitele<br />
Vincence Janáčka, jehož životní štací byla malá vesnička<br />
Albrechtičky nedaleko Petřvaldu a Nové Horky<br />
na Moravě. Ediční počin je o to významnější, že šlo<br />
o blízkého příbuzného hudebního génia Leoše Janáčka:<br />
Vincentův bratr Jiří byl otcem hudebního skladatele.<br />
Autor písmáckých záznamů se narodil 12. ledna<br />
1821 a dožil se osmdesáti let (zemřel 2. ledna 1901).<br />
Hlavní editor M. Myška byl postaven před nelehký<br />
úkol. Do edice, kterou připravil, musel vkomponovat<br />
několik relativně samostatných rukopisů téhož autora<br />
psaných zčásti německy, z větší části česky, které sice<br />
na sebe tematicky i chronologicky navazovaly, ale často<br />
se překrývaly nejen v popisování dějů a událostí, někdy<br />
i doslovně. První rukopis Kronika školy albrechtické od<br />
roku 1787 začal Janáček psát již v roce 1872 a pokračoval<br />
v ní do svého odchodu na odpočinek roku 1886. Rukopis<br />
Gedenkbuch der Familie Janáček nebst einer Chronik<br />
der Schule … vznikl v roce 1893. Rok poté sepsal již<br />
v českém jazyce Kroniku obce Albrechtic a Životopis Jiříka<br />
Janáčka, svého otce a vesnického učitele. Posledním<br />
dílem V. Janáčka byla Kronika kostela a fary v Albrechticích.<br />
Posledně jmenovaná čtyři díla vznikla až v době,<br />
kdy Janáček opustil své vesnické působiště a trávil své<br />
stáří v Kateřinkách, tehdy samostatné vesnici u Opavy.<br />
Rukopisy byly původně ve vlastnictví rodiny Vincence<br />
Janáčka, konkrétně jeho neprovdané dcery<br />
Anny. Od ní si je vypůjčil Vladimír Helfert, profesor<br />
hudební vědy na Masarykově univerzitě v Brně, který<br />
jako první využil jejich informačního bohatství při sepisování<br />
důkladného a i o jiné prameny se opírajícího<br />
životopisu Leoše Janáčka. Část rukopisů skončila<br />
v rukou dr. Oty Frice, který zamýšlel vydat je tiskem již<br />
bezprostředně po druhé světové válce. Souhrou šťastných<br />
náhod rukopisy přežily válku i poválečný chaos<br />
a staly se součástí rukopisných fondů hudebního oddělení<br />
Moravského zemského muzea v Brně.<br />
Editor se podle mého soudu zhostil svého úkolu<br />
uspo kojivým způsobem. Editovaný text smysluplně<br />
vy bavil stovkami poznámek a vysvětlivek usnadňujících<br />
čtenáři porozumění a interpretaci textu. V této<br />
sou vislosti nelze opomenout ani vydatnou pomoc<br />
brněn ských muzikologů Jiřího Sehnala a Petra Hlaváčka,<br />
kteří přispívali poznámkami a vysvětlivkami<br />
tam, kde si to žádala muzikologická specializace.<br />
Edice záznamů a kronik Vincence Janáčka je ovšem<br />
významná nejen pro poznání života předků skladatele
250 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
Leoše Janáčka a stopování geneze jeho tvůrčí geniality.<br />
Poslouží nejen muzikologům, ale obsahuje i mnoho<br />
informací o způsobu života na lašském venkově, jeho<br />
obyvatelích, o někdy svízelných poměrech venkovského<br />
učitele, vztazích mezi školou, učitelem a vrchností<br />
světskou či duchovní. Je to skutečná pokladnice<br />
infor mací o tomto opomíjeném, navenek neatraktivním<br />
regionu v době velkých společenských, ekonomických,<br />
ale i civilizačních proměn, což ocení nejen regionální<br />
historikové, ale i ti, kdo se zabývají historicky<br />
se měnícím způsobem života lidu, tedy kulturní historikové,<br />
etnologové a jiní. Mám za to, že obec Albrechtičky<br />
vydáním této edice uctila výročí 600 let od první<br />
písemné zmínky o obci rozhodně lépe, než kdyby vydala,<br />
jak bývá dnes špatným, ale bohužel častým zvykem,<br />
uspěchanou a nekompetentní monografii obce.<br />
Milan Myška<br />
GERŠLOVÁ, Jana – SEKANINA, Milan (eds.):<br />
Karel Engliš 1881–1961. Ostrava : Vysoká škola báňská<br />
– Technická <strong>univerzita</strong> Ostrava, 2011, 187 s. ISBN<br />
978-80-248-2453-6.<br />
Publikaci o K. Englišovi vydali její autoři při příležitosti<br />
50. výročí smrti tohoto význačného ekonoma<br />
a jednoho z lidských pilířů nově vzniklého československého<br />
státu. Engliš se zabýval mnoha tvůrčími<br />
aktivitami, proto editoři sborníku rozdělují příspěvky<br />
na životopisné, teoretické a komparativní. Nejsou<br />
opomenuti ani lidé, kteří Karla Engliše obklopovali<br />
a formovali jak jeho osobnost, tak jeho profesní zájem.<br />
Ačkoliv loni uplynulo již padesát let od Englišovy<br />
smrti, některé jeho myšlenky a přístupy jsou aktuální<br />
i dnes. Například Miroslav Singer vyzdvihuje v předmluvě<br />
knihy význam Englišovy snahy o vyrovnanost<br />
státního rozpočtu či zájem o otázku stabilizace měny<br />
a poskytnutí záruk při investicích do budoucna. Podle<br />
Sekaniny jeho myšlenka přesně vystihuje zaměření<br />
měnové politiky centrálních bank ve vyspělých zemích.<br />
Kniha obsahuje celkem 17 příspěvků, které jsou –<br />
jak už bylo zmíněno výše – různého charakteru. Nejsou<br />
výstupem z žádné konference, jedná se spíše<br />
o sborník tematicky příbuzných článků, v tomto případě<br />
článků, které se zaměřily na Karla Engliše. Nejčastěji<br />
jsou to práce již dříve otištěné např. v periodiku<br />
Ekonomická revue (největší část příspěvků pochází<br />
z let 2000–2001), v různých sbornících apod. První<br />
stať napsal prezident ČR a ekonom Václav Klaus.<br />
Původně vznikla jako inaugurační přednáška u příležitosti<br />
udělení Ceny Karla Engliše na Masarykově<br />
univerzitě v Brně. Pro účely publikování ve sborníku<br />
byla zkrácena. Václav Klaus přibližuje Engliše jako<br />
osobnost politika, teoretika, vysvětluje jeho přístupy<br />
k ekonomice, všímá si, co formovalo jeho názory a myšlenky.<br />
Na pozadí dějin ekonomických teorií vymezuje<br />
Englišovi místo právem mu náležející. Další příspěvek<br />
je rázu životopisného. Autorem je ekonom František<br />
Vencovský, který se osobností a pracemi svého učitele<br />
celoživotně zabýval. Celkově je zajímavé, že se ve sborníku<br />
potkávají tři generace učitelů a jejich žáků – Albín<br />
Bráf, Karel Engliš, František Vencovský a jeho bývalí<br />
studenti. František Vencovský pojal stať jako klasický<br />
biogram: začíná datem a místem narození Karla Engliše,<br />
pokračuje jeho studiem na gymnáziu a Právnické<br />
fakultě UK. Zatímco dětství a rané mládí zabírá jen<br />
malou část příspěvku, Englišova studia na právech,<br />
vztah k učiteli Bráfovi, zaměstnání a hlavně formování<br />
vlastního ekonomického názoru jsou obsažnější. František<br />
Vencovský dále oceňuje hlavně Englišovu teleologickou<br />
teorii národohospodářskou, uvádí Englišova<br />
východiska pro její zformulování. Snaží se ekonomovu<br />
osobnost vystihnout jako osobnost státníka i vědce či<br />
učitele. V dalším svém příspěvku opustil Vencovský<br />
životopisné schéma a věnoval se Englišově praktické<br />
finanční a měnové politice. V posledním příspěvku<br />
František Vencovský nabízí Englišovo zamyšlení nad<br />
vztahy mezi politikou, kulturou a morálkou – zde se<br />
ukazuje, že mnoho věcí, které Karel Engliš popsal<br />
v roce 1936, je aktuálních i v dnešní době. Václav Jurečka<br />
svůj příspěvek zacílil na osobnostní rysy Karla<br />
Engliše, zejména v jeho vztahu k Aloisi Rašínovi či<br />
Jaroslavu Preissovi. V podkapitole Odchody a návraty<br />
vysvětluje důvody Englišových opakovaných demisí<br />
a opozičního chování vůči politickým i ekonomickým<br />
soukmenovcům. Další článek věnoval Václav Jurečka<br />
vzpomínce na Albína Bráfa a hlavně těm personálním<br />
stránkám, pro které jej studenti obdivovali a pod jeho<br />
vedením se věnovali ekonomii. Nejvíce pozornosti se<br />
však v příspěvku dostalo vztahu Bráfa a Engliše coby<br />
učitele a žáka. Jiří Blažek ve studii Brněnská léta Karla<br />
Engliše rozvíjí tu část Englišova života, kterou prožil<br />
jako vyučující na brněnské technice. K jeho největším<br />
zásluhám však – jak zdůrazňuje autor – patří snahy<br />
o založení brněnské univerzity, které inicioval a na<br />
jejímž vybudování se zároveň podílel. Text Drahomíra<br />
Jančíka zase ukazuje cestu Karla Engliše na výsluní<br />
česko-slovenské společnosti, vliv Albína Bráfa na<br />
jeho budoucí kariéru i postupnou proměnu vztahu od<br />
učitele-žáka ke kategorii přátelé. Druhá stať líčí Karla<br />
Engliše jako opatrovníka a kontrolora státních financí.<br />
Ukazuje nesnadnou Englišovu pozici v nově vzniklém<br />
státu, který byl navíc během své krátké existence<br />
poznamenán světovou hospodářskou krizí. Milan<br />
Sekanina zvolil za téma svého příspěvku Englišovo<br />
dvojí východisko z hospodářské krize třicátých let.<br />
Přibližuje Englišovo vnímání příčin hospodářské krize<br />
a vliv takové krize na mezinárodní vztahy a představuje<br />
teorii hospodářské rovnováhy. Nevynechává ani<br />
poznámku, že problémem hospodářské krize 30. let<br />
byla nesprávná peněžní politika a zlatá deflace. Co se<br />
týče již zmíněných východisek z krize, k první patřilo<br />
odčinění deflace snížením všech hospodářských čísel<br />
včetně mezd, platů a úroků. Tato cesta – s výjimkou<br />
snižování úroků – odpovídala potřebám a ekonomickým<br />
zájmům Živnobanky, která měla zájem na snižování<br />
cenové hladiny (mimo úroky). Druhou cestou<br />
byla deflace, kterou však Engliš vnímal jako náhradní<br />
řešení. Ve svém dalším příspěvku vykresluje Milan<br />
Sekanina vztah Karla Engliše k Národní demokracii.<br />
Ze všech problémů zde popsaných vystupuje na
LITERATURA ZPrÁVY O LITERATUŘE 251<br />
povrch hlavně otázka vzniku nového ekonomického<br />
systému a řešení světové finanční krize. Ivan Jakubec<br />
přibližuje ve své stati spor Karla Engliše a Friedricha<br />
Fellnera o národní důchod. Popisuje hlavně Englišův<br />
nesouhlas s metodou Fellnerem prováděného odhadu<br />
národního důchodu a snahu o představení rostoucího<br />
podílu Uher na hospodářství celé monarchie. Článek<br />
Naděždy Kaňákové na začátku představuje důvody,<br />
které vedly Karla Engliše k vytvoření teleologické hospodářské<br />
teorie. Namísto faktů vykresluje autorka filozoficko-ekonomický<br />
svět Karla Engliše. O Františku<br />
Vencovském jako životopisci hovoří Jitka Koderová.<br />
Vnímá jej jako prvního autora, který ucelil dějiny českého<br />
ekonomického myšlení, v němž velkou roli připisoval<br />
Karlu Englišovi. Připomíná také zásluhu Vencovského<br />
o znovuotištění některých Englišových statí,<br />
nejprve v cizině, poté i v rodné zemi, a také jeho pedagogické<br />
působení. O životě Františka Vencovského<br />
píše ve svém příspěvku také Jana Geršlová. Publikaci<br />
uzavírá závěrečné slovo starostky Hrabyně Zdeňky<br />
Jordánové, která vzpomíná snahu o vybudování muzea<br />
věnovaného Karlu Englišovi i to, jak je dnes Engliš<br />
v Hrabyni vnímán. Kniha se celkově snaží srovnáním<br />
osobnostních rysů Karla Engliše s povahami jeho kolegů<br />
a odpůrců vytvořit na relativně malém prostoru<br />
plastický obraz tohoto významného českého ekonoma.<br />
Srovnáním Englišových názorů s názory jeho<br />
současníků v kontextu celkového vývoje ČSR zároveň<br />
poukazuje na složitost vyvíjejícího se hospodářského<br />
systému.<br />
Pavlína Nováčková<br />
NOIRIEL, Gérard: Úvod do sociohistorie. Přeložil Pavel<br />
Sitek. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON),<br />
2012, 146 s. ISBN 978-80-7419-061-2.<br />
Nové přístupy a metody ve Francii neskončily poslední<br />
(ne)generací školy Annales, do historické obce<br />
se neustále šíří povědomí o dalších. Jejich autoři na své<br />
předchůdce mnohdy navazují a jednou řečené a ozkoušené<br />
přetavují v nové přístupy a pohledy na dějiny. Jedním<br />
z takových je Gérard Noiriel, který ve svém šest<br />
let starém textu uvedl na scénu novou disciplínu na<br />
pomezí sociálních a humanitních věd, tzv. sociohistorii.<br />
Slovník cizích slov dává sociologii za úkol výzkum<br />
vývoje společenské struktury z historického pohledu,<br />
autor sám definuje obor následovně: (Sociohistorie)<br />
vymezila svou vlastní oblast výzkumu tím, že převzala<br />
od historiků definici empirické práce založené na studiu<br />
archivů a zaměřené na pochopení, a nikoli posuzování<br />
lidských aktivit. Od sociologů převzala cíl, který si<br />
stanovili: zkoumat mocenské vztahy a vztahy na dálku,<br />
které vzájemně spojují různé jedince (s. 25). Tuto definici<br />
ale v mnoha ohledech naplňuje například historická<br />
sociologie nebo sociální historie, jelikož velká<br />
část výzkumů zejm. Noirielových žáků zkoumá vztahy<br />
ve skupinách a mezi skupinami zasazené do dobového<br />
kontextu hospodářských a sociálních dějin (viz případové<br />
studie) a využívá přitom podobné, neřkuli stejné<br />
prameny jako dva výše zmíněné obory. Bohužel, autor<br />
rozebírá metodologii a cíl sociohistorie pouze ve dvou<br />
kapitolách, následující případové studie jsou propleteny<br />
vysvětleními a komentáři, které pomalu stírají<br />
hranici mezi představením sociohistorie a výsledky<br />
jejího výzkumu. Taktéž se odvolává na své předchůdce<br />
ze školy Annales a poukazuje na to, že některé jejich<br />
výzkumy se sociohistorii blíží. Zde se jedná o diskutabilní<br />
tvrzení, jelikož snaha naroubovat sociohistorické<br />
metody na dnes již klasická díla z dějin mentalit, totální<br />
historie nebo historické sociologie působí přinejmenším<br />
jako snaha podložit základnu metod a cílů výzkumů,<br />
které jinak stojí na vratkých hliněných nohou.<br />
Jména jako Maurice Halbwachs, Norbert Elias, Roger<br />
Chartier aj. není možné se sociohistorií spojit, už jen<br />
s ohledem na tradiční interpretace jejich děl. Noiriel<br />
dále sociohistorii poněkud přehnaně staví nad hospodářské<br />
a sociální dějiny, dokonce píše, že sociohistorie<br />
byla vystavena na jejich troskách. Sociohistorie vyčítá<br />
oběma historickým disciplínám uzavírání historické<br />
reality do formy o třech částech: ekonomika a sociální<br />
otázky, politika, kultura a mentality. Zároveň se však<br />
hlásí k levicovému smýšlení mnoha významných<br />
členů historické obce a uznává novou sociální historii<br />
(Geoffrey Crossick, Heinz-Gerhard Haupt, George<br />
Pullman aj.). Zde se autor vymezuje další diskutabilní<br />
záležitostí, kterou je zájem sociohistorika o studium<br />
reálných jedinců v rámci jejich každodenních činností,<br />
ale nevěří, že sociální realita se vytváří ve vztazích,<br />
které navazují jednotliví aktéři přímo mezi sebou,<br />
a trh považuje za speciální druh konfigurace (boj podnikatelů,<br />
vztahy mezi akcionáři, působení vzájemných<br />
vazeb na zaměstnance apod.). Sociohistorie se má podle<br />
Noiriela nadále orientovat na výzkum národů a nacionalismu,<br />
veřejného mínění, voleb a politiky obecně<br />
(ovšem nemá užívat nástrojů politologie a politických<br />
dějin), což je možná dáno také vlastní autorovou angažovaností<br />
ve správě věcí veřejných. Vzhledem k tomu,<br />
že sociohistorie potřebuje jako předmět svého bádání<br />
aktéry a jejich vztahy ve skupině i působení na dálku,<br />
nemá ráda pokrok současných technologií, jako jsou<br />
internetové volby nebo bezhotovostní platební styk,<br />
protože tak se z předmětu bádání potřební konkrétní<br />
aktéři vytrácí. A protože náš svět se čím dál více stává<br />
místem jedniček a nul, jsou nespokojenost a obavy sociohistoriků<br />
pochopitelné.<br />
Sociohistorie se snaží dodat nový nádech také výzkumu<br />
kultury. Ta v jejím pojetí představuje soubor<br />
všech činností, které si kladou za cíl nabídnout nové<br />
popisy světa, a které jsou seskupeny do dvou celků:<br />
a) výzvy pravdy a vše s nimi spjaté; b) umění, tvorba a<br />
zábava. Míru svobody v projevu kultury vidí sociohistorie<br />
v míře ekonomické závislosti na státu. Různé oblasti<br />
kultury jsou konfiguracemi, které spojují aktéry,<br />
kteří si vzájemně konkurují.<br />
Četba Noirielovy práce nás ve svém závěru opět<br />
utvrdí v názoru, že sociohistorie je zde podávána spíše<br />
jako mutace zrozená z kombinací již existujících, uznávaných<br />
a zkoumaných oborů historického výzkumu<br />
než jako sebevědomá disciplína s potenciálem přepisovat<br />
paradigmata a diskurzy současné historické vědy.<br />
Pavlína Nováčková
252<br />
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
KRONIKA<br />
Vedecká konferencia Das Amphitheater der Lagerstadt<br />
Carnuntum – Überlegungen zur Restaurierung<br />
und Präsentation. Internationales Kolloquium des<br />
Archäologischen Parks Carnuntum und der Gesellschaft<br />
der Freunde Carnuntums, 28.–29. 10. 2011,<br />
Petronell-Carnuntum.<br />
V dňoch 28.–29. 10. 2011 sa v rakúskej obci Petronell-Carnuntum<br />
konalo medzinárodné kolokvium Das<br />
Amphitheater der Lagerstadt Carnuntum – Überlegungen<br />
zur Restaurierung und Präsentation. Pripravil<br />
ju archeologický park Carnuntum v spolupráci so spoločnosťou<br />
priateľov Carnunta.<br />
Obyvateľstvo antického Carnunta, mesta na strednom<br />
Dunaji – na hranici medzi Rímskou ríšou a tzv.<br />
barbarikom, malo k dispozícii až dva amfiteátre. Prvý<br />
sa nachádzal na území civilného mesta v Carnunte<br />
(dn. Petronell) a objavili ho až v priebehu 20. storočia.<br />
Druhý amfiteáter postavili rímski legionári na území<br />
vojenského mesta (dn. Bad Deutsch-Altenburg) a po<br />
jeho opätovnom odkrytí na konci 19. storočia sa stal<br />
vôbec prvou pamiatkou prezentovanou širokej verejnosti<br />
z tohto územia. Práve tejto stavbe bolo uskutočnené<br />
vedecké podujatie venované. Podnet na zorganizovanie<br />
medzinárodného kolokvia v niekdajšom sídle<br />
miestodržiteľa Hornej Panónie (Pannonia Superior)<br />
dali od roku 2007 obnovené výskumy na amfiteátri<br />
vojenského mesta v Carnunte. Podujatie zároveň nadviazalo<br />
na podobne zameranú konferenciu Roman<br />
Amphitheatres and Spectacula: a 21 st Century Perspective,<br />
ktorá sa konala v anglickom Chesteri v roku 2007.<br />
Po niekoľkých rokoch sa tak objavil náznak tradície<br />
nepravidelných, resp. pravidelných stretnutí k tejto<br />
problematike.<br />
Na konferencii sa prezentovalo 15 príspevkov od<br />
17 európskych odborníkov v oblasti vied o antickom<br />
staroveku. Najviac zástupcov malo domáce Rakúsko<br />
(8), nasledovalo Nemecko (3), Veľká Británia a Švajčiarsko<br />
(po 2 prednášajúcich) a po jednom „dodalo“<br />
Grécko a Španielsko. Rokovacími jazykmi bola nemčina<br />
a angličtina, pričom väčšina príspevkov odznela<br />
v nemeckom jazyku (11). Kolokvium otvorili zdravice<br />
vedúcich predstaviteľov usporiadateľských organizácií<br />
– Christa Farka (prezidentka Spoločnosti priateľov<br />
Carnunta), Markus Wachter (Archeologický park Carnuntum)<br />
a Franz Humer (oddelenie kultúry Dolného<br />
Rakúska). Samotnému programu konferencie predchádzali<br />
ešte Key Lectures od viacerých účastníkov.<br />
Ako prvý odznel príspevok Davida L. Bomgardnera<br />
(Elstree School, Veľká Británia) A Tale of two Cities:<br />
The amphitheatres of ancient Thysdrus (modern el-<br />
Jem), v ktorom sa pokúsil preskúmať vzájomný vzťah<br />
medzi sociálnymi a politickými dejinami severoafrického<br />
starovekého mesta Thysdrus a dvoma amfiteátrami,<br />
ktoré sa nachádzali v jeho sídliskovom areáli.<br />
Následne dostali slovo švajčiarski kolegovia Thomas<br />
Hufschmid (Augusta Raurica – Forschungsprojekt<br />
Römisches Theater von Augst) a Georg Matter (ProSpect<br />
GmbH). Prvý menovaný oboznámil prítomné<br />
publikum s referátom Theaterbauten im urbanen und<br />
politischen Kontext – Augusta Raurica/Augst als Modellfall,<br />
druhý orientoval svoj záujem na amfiteáter<br />
v rímskej Vindonisse a v príspevku nazvanom Von der<br />
„Bärlisgruob“ zum 3D-Druck – Neue Erkenntnisse<br />
zum Befund und zur Rekonstruktion des Amphitheaters<br />
von Vindonissa/Windisch, Schweiz priblížil priebeh<br />
archeologických prác v jednej z najvýznamnejších<br />
stavieb na švajčiarskom území.<br />
Po obede sa všetci prítomní vydali na prehliadku<br />
Múzea v prírode Petronell-Carnuntum a neďalekého<br />
amfiteátra civilného mesta, ktoré boli súčasťou práve<br />
prebiehajúcej Dolnorakúskej krajinskej výstavy 2011.<br />
Príjemnú prechádzku po zrekonštruovanej rímskej<br />
obytnej štvrti vystriedal poobedný program konferencie.<br />
Na úvod dostal slovo Tony Willmott (English<br />
Heritage, Veľká Británia) a vo svojej prednáške Excavation<br />
and presentation of the Chester amphitheatre<br />
v stručnosti zhrnul výsledky viac ako 80-ročného<br />
archeologického výskumu amfiteátra legionárskeho<br />
tábora v Chesteri, ktorý objavili v roku 1929. Po ňom<br />
nasledovala Fani Mallouchou-Tufano (Department of<br />
Architecture, Technical University of Crete, Grécko)<br />
so zaujímavým výstupom orientovaným na geografickú<br />
oblasť Grécka, v ktorom priblížila reštaurovanie<br />
a znovuvyužívanie gréckych divadiel a odeonov v modernom<br />
Grécku.<br />
Piatkový program podujatia uzatvorili José Pérez<br />
Ballester (Departament de Prehistòria I d’Arqueologia,<br />
Universitat de Valéncia, Španielsko) a Heinz-Jürgen<br />
Beste (Deutsches Archäologisches Institut, Abteilung<br />
Rom, Nemecko). Španielsky zástupca sa zameral<br />
na amfiteáter v Cartagene (antické mesto Carthago<br />
Nova), pričom rozprával o jeho osudoch od rímskych<br />
čias až po súčasnosť, stavebnom zložení, typológii,<br />
štruktúre, archeologických zásahoch v 20. storočí<br />
a objavoch v rokoch 2009–2011. Následne dostal<br />
priestor Heinz-Jürgen Beste a vyplnil ho témou Das<br />
Colosseum im Spiegel seiner Restaurierungen.<br />
Program druhého dňa otvoril Stefan Groh (Österreichisches<br />
Archäologisches Institut) a v referáte<br />
Amphitheater in Noricum sa snažil postihnúť najmä<br />
príčiny rozšírenia amfiteátrov v provincii Noricum.<br />
Na jeho vystúpenie nadviazala Regina Barlovits<br />
(Landesmuseum Kärnten) a prítomných oboznámila<br />
s priebehom reštauračných prác týkajúcich sa amfiteátra<br />
v rímskej obci Virunum, ktorý predstavuje jedinú<br />
tamojšiu starovekú stavbu sprístupnenú verejnosti.<br />
V ďalšom priebehu konferencie sa do popredia dostal<br />
amfiteáter vojenského mesta v Carnunte, ktorý
KRONIKA<br />
sa stal témou troch príspevkov: Dimitrios Boulasikis<br />
(Archäologischer Park Carnuntum, Rakúsko) – Das<br />
Amphitheater der Lagerstadt Carnuntum; Nicole<br />
Röring – Bernd Marr (Architekturbüro Memvier, Nemecko)<br />
– Bauforschung am Amphitheater der Lagerstadt<br />
Carnuntum a Franziska Beutler (Institut für Alte<br />
Geschichte und Altertumskunde, Papyrologie und<br />
Epigraphik, Universität Wien, Rakúsko) – Eine neue<br />
Bauinschrift mit neuen Einblicken in die Geschichte<br />
des Amphitheaters der Lagerstadt Carnuntum.<br />
Po obednej prestávke nasledoval posledný blok<br />
konferencie, ktorý sa zaoberal problematikou konzervačných<br />
a reštaurátorských prác na rímskych<br />
amfiteátroch. Dvojica Gabriela Krist a Lisa Gräbner<br />
(Institut für Konservierung und Restaurierung, Universität<br />
für angewandte Kunst Wien, Rakúsko) predniesla<br />
referát Restaurierung und Archäologie, Partner<br />
für die Zukunft, čím naznačila široké možnosti<br />
vzájomnej spolupráce archeológov a reštaurátorov.<br />
Andreas Rohatsch (Institut für Geotechnik, Technische<br />
Universität Wien, Rakúsko) informoval o fyzikálnych<br />
a chemických procesoch v múroch amfiteátrov<br />
a ich vplyve na možné konzervačné opatrenia.<br />
Na záver dostali slovo Robert Linke (Bundesdenkmalamt,<br />
Rakúsko) a Dimitrios Boulasikis (Archäologischer<br />
Park Carnuntum, Rakúsko) a prezentovali<br />
spoločný výskum nazvaný Naturwissenschaftliche<br />
Untersuchungen zu Farbfassungen im Amphi theater.<br />
Po záverečnej diskusii zhrnula priebeh kolokvia<br />
Christa Farka a záverečnou bodkou celého podujatia<br />
sa stala spoločná návšteva amfiteátra vojenského<br />
mesta v Carnunte.<br />
Na záver si dovoľujeme konštatovať, že kolokvium<br />
prispelo nielen k výmene informácií a poznatkov medzi<br />
bádateľmi, ale prinieslo aj viaceré impulzy, ktoré<br />
v budúcnosti určite poslúžia na efektívnejšiu údržbu<br />
a ďalšie využitie amfiteátra vojenského mesta v Carnunte.<br />
Tomáš Klokner<br />
Celostátní studentská vědecká konference HISTO-<br />
RIE 2011, 29.–30. března 2012, Slezská <strong>univerzita</strong><br />
v Opavě Opava.<br />
Ve dnech 29.–30. března 2012 uspořádal Ústav<br />
historických věd Filozoficko-přírodovědecké fakulty<br />
Slezské univerzity v Opavě (dále SU) každoroční celostátní<br />
studentskou vědeckou konferenci Historie<br />
2011. Letos se celostátního finálového klání zúčastnil<br />
rekordní počet 28 posluchačů historických oborů<br />
vyučovaných na 13 fakultách 11 českých univerzit.<br />
Vědeckou konferenci, jež se konala pod záštitou primátora<br />
statutárního města Opavy prof. PhDr. Zdeňka<br />
Jiráska, CSc., slavnostně zahájil rektor Slezské univerzity<br />
v Opavě prof. PhDr. Rudolf Žáček, Dr. a vedoucí<br />
Ústavu historických věd v Opavě doc. PhDr. Jiří Knapík,<br />
Ph.D. Poté, již od samotného čtvrtečního rána,<br />
započal dvoudenní maraton prezentací studentských<br />
příspěvků pokrývajících tematickým i časovým rozsahem<br />
období od středověku až po druhou polovinu<br />
253<br />
20. století, který byl kolem pátečního poledne zakončen<br />
závěrečným příspěvkem a slavnostním vyhlášením<br />
výsledků.<br />
Jelikož bylo prezentací na vědecké konferenci příliš<br />
mnoho, zmíním jen ty nejzajímavější, které oslovily<br />
jak přítomné posluchače, tak porotu složenou se zástupců<br />
univerzit. V úvodní prezentaci se představila<br />
Lenka Vandrovcová z Ústavu českých dějin Filozofické<br />
fakulty Univerzity Karlovy v Praze (dále UK)<br />
s příspěvkem Soběslavské kšafty 1455–1550 jako<br />
pramen pro zkoumání vazeb a hospodářských kontaktů<br />
testátorů. Hned následující prezentace, kterou představila<br />
Hana Komárková z Ústavu historických věd<br />
SU, se dočkala velkého ocenění, když její práci ocenila<br />
porota děleným třetím a čtvrtým místem. Hana Komárková<br />
přednesla referát s názvem Přísaha v měnícím<br />
se světě pozdně středověkého města. Možnosti využití<br />
přísežných formulí na příkladu měst vratislavského<br />
právního okruhu, v němž zdůraznila významnou úlohu<br />
měst při rozvoji a stratifikaci středověké společnosti<br />
na příkladu Opavy a Olomouce. Na základě analýzy<br />
přísežných formulí zaznamenaných na stránkách nejrůznějších<br />
druhů úředních knih městské provenience<br />
se pak pokusila o posouzení výpovědní hodnoty těchto<br />
textů pro urbánní bádání. V další z oceněných prezentací<br />
se představil Petr Kindlmann z Historického<br />
ústavu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích<br />
(dále JU), jenž prezentoval práci s názvem Ctnosti<br />
římských vladařů na rožmberském dvoře v 16. století,<br />
jež se zabývala způsoby sebeprezentace rožmberských<br />
vladařů, a to na základě rozboru oslavných básní a výzdoby<br />
rožmberských sídel. P. Kindlmann se umístil<br />
na 9. místě. Po tomto zajímavém příspěvku následoval<br />
jeden z vrcholů čtvrtečního dne v podobě prezentované<br />
práce Ondřeje Haničáka, studenta Ústavu<br />
historických věd SU, s názvem Opavské renesanční<br />
domy. Příspěvek k poznání opavské raně novověké profánní<br />
architektury. Student ve své práci prezentoval<br />
poznatky o souboru renesančních měšťanských domů<br />
situovaných v rámci historického jádra Opavy. Pozornost<br />
věnoval zevrubnému popisu renesančních domů,<br />
respektive určení konstrukcí dochovaných v konkrétních<br />
objektech. Popsal i parcelaci a charakteristické<br />
dispozice staveb spolu s interiérovými a exteriérovými<br />
prvky. Na základě analýzy morfologie architektonického<br />
detailu pak opavské stavby zasadil do širšího<br />
kontextu vývoje renesanční architektury. Tato prezentace,<br />
přitažlivá i svým vizuálním pojetím, zaujala<br />
odbornou porotu natolik, že jí při závěrečném vyhlašování<br />
udělila dělené 1. a 2. místo.<br />
První den konání konference ještě odbornou porotu<br />
zaujalo několik dalších prezentací, například práce<br />
Jaroslavy Škudrnové z Katedry historie ze Západočeské<br />
univerzity v Plzni s názvem Počátky mlynářské<br />
tradice v Horažďovicích (10.– 11. místo), Alžběty<br />
Laňové z Katedry pomocných věd historických a archivního<br />
studia UK pojmenovaná Pražští lazebníci,<br />
bradýři a chirurgové v raném novověku (5.– 8. místo)<br />
či práce Elišky Homolkové z Ústavu archivnictví a pomocných<br />
věd historických JU nazvaná Nejstarší farní
254 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
kronika Němčic a její výpovědní hodnota pro dějiny<br />
kostela a farnosti (5.– 8. místo). Po odpolední přestávce<br />
na kávu se velmi výrazně prezentoval student<br />
Petr Wohlmuth z Fakulty humanitních studií UK, jež<br />
za svou práci Dlouhý čas pevnostního města Josefov<br />
získal ocenění v podobě děleného třetího a čtvrtého<br />
místa. Ve své originální prezentaci shrnul teoreticko-<br />
-metodologické otázky ze své bakalářské práce Soudobé<br />
snahy o záchranu a rekonstrukci pevnosti Josefov,<br />
v níž načrtl koncept snažící se o holistické porozumění<br />
překračující hranice událostní vojenské historie. Jeho<br />
koncept vznikl interdisciplinárním duálním použitím<br />
historické metody a metody kvantitativního výzkumu<br />
na základě koncepce historického dlouhého trvání<br />
Fernanda Braudela a koncepce heterotopických struktur<br />
Michela Foucaulta. Samotná prezentace sklidila<br />
velkou odezvu nejen v řadách přítomných porotců<br />
a zástupců univerzit, ale i u samotných studentů,<br />
takže diskuze k tématu byla nakonec mnohem delší<br />
než samotná, snad i trochu kontroverzní prezentace<br />
studenta. V závěru prvního dne konference pak zaujaly<br />
ještě dva příspěvky, a to práce Davida Skalického<br />
z Katedry historie Univerzity J. A. Purkyně v Ústí nad<br />
Labem Vodovod císaře Františka Josefa a císařovny<br />
Alžběty (bez ocenění) a Pavly Dubské z Katedry historie<br />
Univerzity Palackého v Olomouci (dále UP) Vývoj<br />
šumperského textilnictví na příkladu podnikatelských<br />
rodin Seidlů a Sieglů (10.– 11. místo).<br />
Celostátní studentská vědecká konference pokračovala<br />
v pátek od brzkých ranních hodin a hned<br />
úvodní prezentace přinesla radost zástupcům Ostravské<br />
univerzity v Ostravě (dále OU). Svou práci<br />
pod názvem Lodní výroba Vítkovických železáren pro<br />
rakousko-uherské válečné námořnictvo (1891–1914)<br />
prezentoval Aleš Materna a získal pro katedru historie<br />
Ostravské univerzity v Ostravě za své vystoupení<br />
ocenění odborné poroty v podobě děleného prvního<br />
a druhého místa. Jeho prezentace se pokusila o analýzu<br />
problematiky výroby lodního materiálu Vítkovickými<br />
železárnami, kterou se snažil zachytit v logicky<br />
uzavřeném celku, tj. od chvíle prvních úvah o výrobě<br />
speciálních pancířů pro armádu přes získávání potřebného<br />
know-how, budování výrobních kapacit,<br />
vyjednávání s armádními kruhy až po samotnou realizaci<br />
a inkasování zisku. Cílem práce pak bylo popsat<br />
složitou problematiku výroby a odkrytí dosud ne zcela<br />
zodpovězených otázek týkajících se získávání zakázek,<br />
lobbingu či cenové politiky vedení a majitelů firmy.<br />
Zároveň se autor ve své práci snažil zasadit zbrojní<br />
výrobu Vítkovických železáren do širšího kontextu<br />
na poli průmyslové výroby v celé střední Evropě. Ve<br />
zbývajících vystoupeních druhého dne konference<br />
pak odbornou porotu zaujaly ještě prezentace Elišky<br />
Charvátové z Katedry pomocných věd historických<br />
a archivního studia UK s názvem Od platonické lásky<br />
k osobní manažerce – František Kaván v dopisech své<br />
druhé ženě Pavle (5.–8. místo) a práce Jana Stejskala<br />
z Katedry historie UP Aspekty udržování bezpečnosti<br />
v obcích podhůří Hrubého Jeseníku od roku 1944 do příchodu<br />
Rudé armády (taktéž 5.–8. místo). Se zajímavými<br />
příspěvky a prezentacemi pak vystoupily i Petra<br />
Šlechtová z Katedry historie OU (Hraběnky Marieta,<br />
Eliška a Zita Seilernovy a jejich pobyt v pracovním táboře<br />
v Hněvotíně v letech 1939–1940) či Veronika Čermáková<br />
z Katedry historie Technické univerzity v Liberci<br />
(Politické procesy 50. let – Krajský soud v Liberci<br />
v letech 1955–1956).<br />
Po ukončení pátečních prezentací následoval oběd,<br />
rokování odborné poroty a následné vyhlášení výsledků.<br />
Kromě nejlépe ohodnocených prací již zmiňovaných<br />
Ondřeje Haničáka, Aleše Materny, Hany Komárkové<br />
a Petra Wohlmuta vyhlásila odborná porota,<br />
složená z členů Sdružení historiků České republiky,<br />
i laureáta Ceny Josefa Šusty, jímž se stal k obrovské<br />
radosti zástupců Ostravské univerzity v Ostravě její<br />
student Aleš Materna. Cenu předávaly členky Sdružení<br />
historiků ČR prof. Phdr. Irena Korbelářová, Dr.<br />
z Ústavu historických věd SU a doc. PhDr. Marie<br />
Ryan tová, CSc. z Ústavu archivnictví a pomocných<br />
věd historických JU a v závěrečné řeči zdůraznily, že<br />
Cena Josefa Šusty je udělována na základě písemných<br />
podob prezentovaných prací a oceněná práce<br />
Aleše Materny byla vybrána jako nejlepší ze zaslaných<br />
28 vědeckých prací pětičlennou odbornou porotou<br />
ještě před začátkem samotného konání Celostátní<br />
studentské vědecké konference. Tečku za vydařeným<br />
opavským celostátním setkáním studentů historie pak<br />
učinil rektor SU prof. R. Žáček, který vyjádřil potěšení<br />
nad skutečností, že věnovat se tomuto oboru stále láká<br />
dostatečný počet mladých lidí. Ty pak vyzval k tomu,<br />
aby historii chápali nejen jako přední společenskovědní<br />
disciplínu, jejíž znalost nepřestává a nikdy nepřestane<br />
ovlivňovat i aktuální společenský vývoj, ale<br />
aby k ní přistupovali též jako k oblasti krásné literatury<br />
a umění.<br />
Aleš Materna<br />
11 th International Conference on Urban History,<br />
29. 8.– 1. 9. 2012, Filozofická fakulta Univerzity<br />
Kar lovy v Praze, Praha.<br />
Již jedenáctý ročník mezinárodní konference urbánních<br />
historiků, pořádaný organizací European Association<br />
for Urban History (EAUH), které v současné<br />
době předsedá prof. Luďa Klusáková (Univerzita Karlova<br />
v Praze), proběhl pod názvem Cities & Societies<br />
in Comparative Perspektive ve dnech 29. 8.– 1. 9. 2012<br />
v prostorách Filozofické fakulty Univerzity Karlovy<br />
v Praze. Mezinárodní konference urbánních historiků<br />
je prestižní akcí, na které jsou prezentovány nejnovější<br />
poznatky z evropských urbánních dějin.<br />
Nebyli jsme jen pasivními účastníky interdisciplinárně<br />
koncipovaných jednání jednotlivých sekcí,<br />
ale podařilo se nám (autorce této zprávy a Pavlu<br />
Kladiwovi, oba z Ostravské univerzity v Ostravě)<br />
s tématem měst jako míst paměti nejprve oslovit<br />
francouzskou kolegyni Catherine Horel (vědecká<br />
ředitelka IRICE – UMR [Identités, Relations internationales<br />
et civilisations de l’Europe], Université de<br />
Paris) a následně uspět ve veřejné soutěži s konceptem<br />
sekce M40 Towns are made of memory places – towns
KRONIKA<br />
as memory places of urban life in the 19 th and 20 th<br />
century. V průběhu registrace se do sekce přihlásilo<br />
54 abstraktů od odborníků napříč evropskými univerzitními<br />
pracovišti. Stanuli jsme před složitým výběrem<br />
osmi referátů, tak aby plánovaná sekce byla<br />
pojata interdisciplinárně a šíří tématu překročila<br />
rámec středoevropského prostoru. Nakonec jsme dospěli<br />
k následující skladbě referentů a referátů: Göran<br />
Therborn (University of Cambridge, Department of<br />
Sociology, Cambridge, Velká Británie): Capital memory:<br />
what do capital cities commemorate; Lukasz<br />
Galusek (International Cultural Centre, Research<br />
Institute for European Heritage, Krakow, Polsko): Cities<br />
as places of common memory in Poland at the turn<br />
of the XXI st century – two cases: Wrocław and Sejny;<br />
Bruno Notteboom (Ghent University, Department of<br />
Architecture & Urban Planning, Ghent, Belgie) a Andreas<br />
Wesener (ILS – Research Institute for Regional<br />
and Urban Development, Aachen, Německo): Photography<br />
and the construction of collective memory in<br />
Ghent, Belgium; Yannitsiotis Yannis (University of the<br />
Aegean, Social Anthropology and History, Mytilini,<br />
Řecko): Divided memories – contested spaces. Dispute<br />
over a place of memory; Anna Kraus (Warsaw University,<br />
Warsaw, Poland): Vilnius, Wilnia, Wilno, Vilna:<br />
mosaic of memory; Steffen Jost (Ludwig-Maximilians-<br />
-Universität München, Německo): Memory and identity<br />
between national and local narratives – negotiating<br />
the past in the city of Seville (1892–1950): Eszter<br />
György (Eötvös Loránd University, History, Budapest,<br />
Maďarsko): Festivals in the 8 th district – cultural memory<br />
of the „ghetto“ a Tobias Weger (Bundesinstitut für<br />
Kultur und Geschichte der Deutschen im östlichen<br />
Europa, History, Oldenburg, Německo): Constructing<br />
„German Prague“: monoethnic visions of a multicultural<br />
town, 1800–2000. Jednání naší sekce přinesla:<br />
1) zajímavé metodologické podněty jako např. využití<br />
fotografií jako pramene pro konstrukci paměti veřejného<br />
prostoru; 2) umožnila komparativní pohled na<br />
paměť evropských měst, tj. zejména nalezení styčných<br />
bodů v poválečném vývoji, pádu „železné opony“<br />
a v současnosti probíhajícím evropském integračním<br />
procesu. Nelze na daném místě hodnotit jednání celé<br />
konference, které se zúčastnilo přes sedm stovek odborníků<br />
z více než padesáti zemí světa a která probíhala<br />
souběžně v několika sekcích. Lze však z pohledu<br />
vývoje oboru říci, že jednání naplňovala perspektivy<br />
vytýčené prof. Peterem Clarkem (University of Helsinky,<br />
Finsko) v úvodní plenární přednášce, tj. zpracovávání<br />
urbánních dějin komparativními přístupy<br />
a v globálním kontextu. Přednášené referáty přinášely<br />
nové poznatky k tématům z urbánních dějin, např.<br />
k otázce spotřeby v městském prostředí nebo vnímání<br />
luxusu napříč městskými vrstvami, či inovativně přistupovaly<br />
k tradičním tématům z urbánních dějin,<br />
např. k tématu koexistence židovského obyvatelstva<br />
s majoritním obyvatelstvem měst. Skladba konferenčního<br />
jednání je nadále přístupna na webových stránkách<br />
akce: http://www.eauh2012.com/sessions/.<br />
V závěru této zprávy je snad ještě vhodné upozornit<br />
255<br />
na nově spuštěné stránky EAUH http://www.eauh.eu/<br />
a postesknout si, že nikoho ze studujících našich doktorských<br />
programů konaná akce neoslovila.<br />
Andrea Pokludová<br />
Dvě inspirující výstavy k procesu modernizace<br />
Ostrav ska: Vítkovice ve víru 20. století, 30. 4.– 31. 8.<br />
2012, Rothschildův zámeček, Ostrava-Vítkovice;<br />
Kdysi na Karolině aneb Když za humny vyrostou doly<br />
a hutě, 4.– 30. 9. 2012, Ostrava, Magistrát města<br />
Ostravy (Nová radnice).<br />
Od 30. dubna do 31. srpna 2012 se uskutečnila<br />
v knihovně nově rekonstruovaného empírového zámečku<br />
rodiny Rothschildů v Ostravě-Vítkovicích,<br />
v němž se mj. nachází také galerie výtvarného umění<br />
a depot sbírek významného sběratele umění a předsedy<br />
představenstva Vítkovice, a.s. Ing. Jana Světlíka,<br />
výstava Vítkovice ve víru 20. století. Na deseti nástěnných<br />
panelech se mohli návštěvníci prostřednictvím<br />
dobových dokumentů, fotografií, novinových článků<br />
a dalších rekvizit seznámit s pestrou, známou i méně<br />
známou historií podniku, který v roce 2008 oslavil stoosmdesáté<br />
výročí svého založení. Kolektiv pod vedením<br />
ředitelky Archivu Vítkovice, a. s. Hany Šústkové,<br />
představil výrobní a sociální program společnosti, její<br />
klíčové investice, významné návštěvy a další stěžejní<br />
okamžiky jejího vývoje v průběhu 20. století v kontextu<br />
politické situace a ducha doby. Výstava Vítkovice<br />
ve víru 20. století byla spolu s prohlídkou zámku,<br />
v jehož interiéru se odráží dlouholetá historie podniku<br />
(secese, kubismus, socialistický realismus), bezpochyby<br />
jedním z nejzajímavějších historických zážitků<br />
letošního ostravského léta.<br />
Druhou zajímavou akcí věnovanou dějinám ostravské<br />
industrie byla výstava z dlouholetého cyklu historických<br />
prezentací Archivu města Ostravy, tentokráte<br />
nazvaná Kdysi na Karolině aneb Když za humny vyrostou<br />
doly a hutě, která se konala ve vestibulu Nové radnice<br />
magistrátu města Ostravy ve dnech 4.–30. září.<br />
Cílem výstavy bylo přiblížit historii území, jehož název<br />
je odvozen od jámy Karoliny, jejíž hloubení bylo<br />
zahájeno v roce 1842 Moravsko-ostravskou uhelnou<br />
společností (již roku 1843 důl koupil vídeňský finančník<br />
Salomon Mayer Rothschild, který jej pojmenoval<br />
podle své snachy Karoliny) a o němž se v současné<br />
Titulní stránka pozvánky na výstavu Kdysi<br />
na Karolině… Foto převzato z pozvánky<br />
Archivu města Ostravy
256 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2<br />
době značně diskutuje zejména v souvislosti se stejnojmenným<br />
developerským projektem, jehož výsledkem<br />
bylo mj. nedávné zprovoznění největšího nákupního<br />
střediska v České republice. Prostřednictvím více<br />
než desítky posterů představili zaměstnanci Archivu<br />
města Ostravy pod vedením ředitelky Blaženy Przybylové<br />
sledovanou oblast od středověku do poloviny<br />
20. století. Místo ležící za hradbami, sloužící po staletí<br />
jako zemědělské zázemí města, se v procesu industrializace<br />
proměnilo v průběhu 2. poloviny 19. století<br />
v oblast, kterou bychom dnešní terminologií označili<br />
jako průmyslovou zónu. Industrializovaná periferie se<br />
však v důsledku dynamického růstu města a probíhajících<br />
integračních procesů záhy transformovala v průmyslový<br />
distrikt přímo navazující na městské centrum,<br />
který po takřka 150 let dotvářel průmyslový kolorit<br />
města (včetně posledních více než dvou desetiletí, kdy<br />
se jednalo o neméně unikátní brownfield).<br />
Formou výše stručně představených výstav publikovaly<br />
obě instituce široké veřejnosti i odborníkům<br />
z řad historiků, sociologů či kulturních antropologů<br />
vzorek archivních dokumentů (situační plány, stavební<br />
výkresy, dobové fotografie, korespondence, katalogy<br />
ad.), které jsou součástí jejich fondů a sbírek<br />
a jež by mohly být v budoucnu využity k dalšímu výzkumu.<br />
Radomír Seďa, Aleš Zářický<br />
Dvojí ztráta české sociologie: † prof. PhDr. Miloslav<br />
Petrusek, CSc. (15. 10. 1936 – 19. 8. 2012), † prof.<br />
PhDr. Jiří Musil, CSc. (20. 2. 1928 – 16. 9. 2012).<br />
Krátce po sobě ztratila sociologická obec dva své<br />
čelné reprezentanty, kteří byli po právu ceněni nejen<br />
doma, ale i v zahraničí. Tento dvojitý nekrolog je jen<br />
malou připomínkou dvou osobností, jejichž životní<br />
dráhy a dílo již hodnotili mnozí a jistě k tomu povolanější.<br />
Osobností, jejichž životní osudy byly do jisté<br />
míry podobné. Oba totiž byli nuceni překonávat nepřízeň<br />
předlistopadového režimu, který sabotoval<br />
rozvíjení jejich akademické dráhy a uplatnění v oboru<br />
sociologie. Vědy střídavě umlčované či potlačované.<br />
Nejprve odešel Miloslav Petrusek a nedlouho po<br />
něm, za necelý měsíc, jej následoval Jiří Musil. Patřili<br />
k předním členům akademické obce, ale prosadili se<br />
rovněž ve veřejném prostoru.<br />
Miloslav Petrusek absolvoval filozofii a dějepis<br />
na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (v té<br />
době Univerzity Jana Evangelisty Purkyně). Přes angažmá<br />
na Pedagogickém institutu ve Zlíně se dostal<br />
až do Prahy na Univerzitu Karlovu. Šedesátá léta mu<br />
umožnila věnovat se plnohodnotné a plodné sociologické<br />
práci, včetně podílení se na znovuoživení české<br />
sociologie. Následující normalizace jej však podobně<br />
jako Musila vyřadila z oficiálního akademického<br />
světa, do něhož se mohl vrátit až po roce 1989. Ani<br />
okleštěné možnosti uplatnění jej však od sociologie<br />
neodvedly. Dále pracoval, dokonce s Josefem Alanem<br />
vydával pozoruhodný samizdatový sociologický časopis<br />
s názvem Sociologický obzor. Brzy po nastolení<br />
svobodných poměrů zaslouženě dosáhl profesury, stal<br />
se předsedou Masarykovy české sociologické společnosti,<br />
spoluzaložil Fakultu sociálních věd Univerzity<br />
Karlovy a stanul v jejím čele. Především ale rád<br />
a dobře učil, přednášel a zasvěcoval mladé adepty do<br />
tajů sociologie. Ve své bohaté badatelské činnosti se<br />
zabýval mimo jiné empirickou sociologií, dějinami<br />
oboru, sociologickou teorií, metodologií, rolí sociologie<br />
ve společnosti a mnoha jinými tématy.<br />
Ostravský rodák Jiří Musil stihl absolvovat sociologii<br />
a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy<br />
ještě před nástupem komunistů. Jeho hlavní doménou<br />
se posléze stala – i díky vnějším okolnostem – problematika<br />
prostoru a společnosti, život ve městech a sociologie<br />
bydlení. Dlouho byl nucen působit mimo oficiální<br />
akademické struktury, i přesto se však dokázal<br />
výrazně uplatnit, například ve Výzkumném ústavu výstavby<br />
a architektury. Charakter jeho činnosti přinášel<br />
spolupráci s architekty, demografy, lékaři či urbanisty.<br />
Vždy se nad sledovanou problematikou zamýšlel<br />
v souvislostech a dokázal formulovat svěží řešení<br />
a inspirující náměty. Řada jeho prací dnes již náleží<br />
ke klasickým dílům oboru. Ani nepřízeň oficiálních<br />
míst mu tedy nezabránila v tvůrčí činnosti. Po roce<br />
1989 pracoval na Fakultě architektury ČVUT a stal<br />
se ředitelem Sociologického ústavu Akademie věd.<br />
Profesury dosáhl na Přírodovědecké fakultě své alma<br />
mater a po jistou dobu dokonce předsedal Evropské<br />
sociologické společnosti. Patří i k zakladatelům Středoevropské<br />
univerzity, na níž dlouhodobě přednášel.<br />
Až do završení své životní dráhy se aktivně věnoval své<br />
práci.<br />
Oba vzpomínaní sociologové se dokázali obratně<br />
vyjadřovat slovem i písmem, projevovali se jako zasvěcení<br />
diskutéři v mnohých sociologických, ale i obecnějších<br />
debatách. To není jen pouhé konstatování, ale<br />
bohužel stále vzácněji se vyskytující jev. Na rozdíl od<br />
mnoha jiných přitom zpravidla měli k danému tématu<br />
co říci. Diskuse bez znalosti věci totiž postrádá smysl<br />
a degeneruje pouze na úroveň rétorického cvičení.<br />
Musil i Petrusek se dokázali v informační změti dnešní<br />
doby dobrat myšlenky, uvažovat a kriticky hodnotit<br />
nejen jiné, ale i sami sebe. Pro své rozsáhlé znalosti,<br />
přehled a v neposlední řadě i osobnostní založení je lze<br />
právem označit za intelektuály v tom nejlepším slova<br />
smyslu. Dnes málem ohrožený druh, jak ve vědeckém,<br />
tak i veřejném životě.<br />
Další studenti či jiní případní zájemci již bohužel<br />
ani jednoho z nich nepotkají za katedrou. Přesto<br />
s nimi mohou komunikovat prostřednictvím jejich<br />
textů, úvah, esejů apod. Rozhodně nepůjde o zbytečné<br />
úsilí, ale o osvěžující a podnětná setkání. Taková by<br />
neměla být opomíjena, i když se nám obecně nedostává<br />
času. Zejména času k přemýšlení…<br />
Petr Gába