StÃƒÂ¡hnout PDF/Download - OstravskÃƒÂ¡ univerzita v OstravÃ„Â›

HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2 129 

ČLÁNKY A STUDIE 

Quo vadis 

Jaká je budoucnost hospodářských dějin ve Francii 

Zamyšlení a doporučení dvou ekonomů 1 

CLAUDE DIEBOLT 2 – JEAN-LUC DEMEULEMEESTER 3 

Diebolt, Claude – Jean-Luc Demeulemeester: Quo vadis What will the Future of Economic 

History in France be like Reflections and Suggestions of two Economists 

The contemporary economic history finds itself at the crossing point of two academic disciplines: 

history and economy. The historians care first about the contextuality and reality 

of facts, they are aloof from the economic abstraction and the related desire for generality, 

experts in the field of economy promote the application of the model of so-called rigorous sciences. 

As a result of this, historians and economist do not always pursue the same objectives. 

However, the economic history, despite different methodical approaches, eventuate in the 

same objectives – understanding of historical reality. Therefore the authors of the reflection, 

being economic historians, regard taking economy seriously of great importance. 

Key words Economic History * France * Transdisciplinarity * Historical Sciences * Economic 

sciences * Biometry 

Contact Claude Diebolt: Université de Strassbourg, cdiebolt@beta-cnrs.unistra.fr; 

Jean-Luc Demeulemeester: Université Libre de Bruxelles, jldemeul@ulb.ac.be 

Úvod 

Jak ukazuje jeho název a jak potvrzuje jeho spletitá historie, obor běžně nazývaný hospodářské 

dějiny se nachází na hranici dvou světů, na rozhraní věd ekonomických a věd historických, 

jež jsou dnes možná antagonističtější než kdykoli dříve. Obor sám se koncem 

19. století zrodil jako reakce na velký metodologický spor (Methodenstreit) mezi zastánci 

přístupu historického, evolucionistického a insti tu cionálního a přívrženci formálnějšího 

postupu označovaného jako neo klasický. Vítězství tohoto přístupu zřejmě vedlo k tomu, 

1 Tento text vznikl spojením dvou přednášek pronesených 10. března 2009 na půdě vědecké rady Pluridisciplinární 

tematické sítě pro hospodářské dějiny (Conseil scientifique du Réseau Thématique Pluridisciplinaire en 

histoire économique, zkr. RTP) při Centre national de la recherche scientifique (CNRS). 

2 Výzkumný ředitel v CNRS, ředitel Bureau d‘Economie Théorique et Appliquée (BETA) na Université de 

Strassbourg, soukromý docent kliometrie na Hulboldtově univerzitě v Berlíně, zakladatel a prezident Association 

Française de Cliométrie, zakladatel a editor revue Cliometrica. Viz http://www.beta-umr7522.fr/ 

-DIEBOLT-Claude [cit. 18. 9. 2012]. 

3 Narozen roku 1965 ve Vilvorde v Belgii, profesor ekonomických věd na Université Libre v Bruselu (Centre 

Emile Bernheim; Solvay Brussels School of Economics and Management, Département d‘Économie Appliquée 

[DULBEA]), činný dále v Centre on Skills, Knowledge and Organisational Performance (SKOPE) při univerzitách 

v Oxfordu a Cardiffu nebo v Bureau d‘Economie Théorique et Appliquée (BETA) na Université de Strassbourg. 

Profesní životopis viz např. http://www.solvay.edu/profile/jean-lucdemeulemeester [cit. 18. 9. 2012].

130 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2 

že si hospodářské dějiny postupně vytvořily novou identitu, relativní autonomii mimo rámec 

ekonomické vědy, ale možná paradoxně také mimo historii. 

Před rokem 1914 je historie ještě převážně politická. Je to rankeovská událostní historie 

(h. événementielle), jež si jako první úkol klade rekonstrukci a rozbor událostí a jejich spojitostí 

tak, jak se skutečně udály (wie es eigentlich gewesen ist), a to na základě zkoumání 

textů metodami historické kritiky ovlivněné filologickými metodami. Její společenskou 

funkcí bylo připravovat gymnazijní profesory, v oblasti badatelské pak podílet se na vytváření 

národního cítění. To samozřejmě nikterak nevylučuje určitá odbočení do hospodářských 

dějin; stačí připomenout práce belgického historika Henri Pirenna, který – jak 

sama škola Annales přiznává – pootevírá bránu k oboru, jenž je součástí globálnějšího 

historického vypravování. 

Přitom ovšem – i když se v některých zemích hospodářské dějiny rozvíjejí, a dokonce 

dosáhnou institucionálního osamostatnění ve formě zvláštních ústavů (například London 

School of Economics and Political Science) – v mnoha jiných zemích je jejich existence 

obtížnější. 

Ve Francii budou hospodářské dějiny především záležitostí ekonomů, jako Labrousse, 

Simiand aj., dokud škola Annales po druhé světové válce neovládne historické bádání. 

Tato krátká „kouzelná závorka“ postaví v 60. a 70. letech hospo dářské dějiny na prvořadé 

místo v mnoha západních zemích. Převládne studium dlouhodobého globálního vývoje 

společnosti, jeho těžkých tendencí, ale také cyklů a konjunktury. Dochází k masovému 

nástupu počítače a kvantifikace, jakož i k otevře nosti vůči velmi deterministickým, globalizujícím 

a kvantitativním společen ským a ekonomickým vědám. Tato slavná epocha 

nebude mít dlouhého trvání. Již v 70. letech zájem o kvantitativnost upadá. Historie se 

obrací k novým humanitním vědám. Privilegovaným partnerem se stává antropologie. 

Do privilegované pozice se dostávají dějiny mentalit a kulturní dějiny bez výslovného 

zaměření na kvantifikaci 4 . A co víc: mikroskopičtější přístupy začínají vytlačovat velké 

všeobecné pohledy, o jejichž platnosti se nyní pochybuje. Popředí scény hospodářských 

dějin zaujímá mikrohistorie, dějiny podniků, což možná odpovídá částečnému útlumu 

marxismu a obnově určitého liberalismu. Zároveň v ekonomii dochází k postupné diskvalifikaci 

keynesovských přístupů. Ty byly ovšem velmi často teoretickým základem makroekonomických 

přístupů a užívání národo hospodářského bilancování. 

Jaké je tedy místo, a hlavně, jaké je směřování hospodářských dějin mezi čím dál kulturnějšími 

dějinami zahrnujícími postmoderní převrat a ekonomickou vědou, v níž dokonce 

i makroekonomický výzkum spočívá na základech v podstatě mikro ekonomických a na 

matematických modelech optimalizace 

Definice hospodářských dějin 

Jak definovat hospodářské dějiny Hledali jsme definici nedávného původu a zvolili jsme 

New Palgrave Dictionary of Economics z roku 2008. Definicí Alexandra Fielda, 5 odborníka 

na makroekonemické dějiny Spojených států, bude francouzský hospodářský historik 

pravděpodobně popuzen: Hospodářské dějiny jsou [pod]oddílem ekonomie a v menší míře 

4 I když určitý typ kulturní historie také může používat metod statistické analýzy a elektronického zpracování 

dat. 

5 FIELD, A.: Economic history. In: Durlauf, S. N. – Blume, L. E. (eds.): New Palgrave Dictionary of Economics. 

Londýn 2008, s. 694.

ČLÁNKY A STUDIE CLAUDE DIEBOLT – JEAN-LUC DEMEULEMEESTER QUO VADIS 

131 

historie a jejich hlavním těžištěm je studium hospodářského růstu a rozvoje v čase. A upřesňuje: 

Studie hospodářského růstu, ať v historii či v současné době, používají a analyzují 

kvantitativní míry růstu vstupů a výstupů per capita, přičemž kladou zvláštní důraz na 

míru úspor a míru technických novinek… Hospodářský rozvoj je širší a obsažnější kategorie 

zahrnující také stálý zřetel k roli kulturních a institu cionálních změn. 

Jde zde samozřejmě o pohled odborníka na politickou ekonomii. V každém případě však 

potvrzuje, že každá definice je úzce závislá na institucionálním základu hospodářských 

dějin a svědčí o tom, že samotná tato zakotvenost je závislá na zvláštnostech historie každé 

země, či dokonce každé akademické instituce v zemích méně centralizovaných, než je Francie. 

Tyto institucionální zvláštnosti nejsou vůbec bezvýznamné. Mají totiž rozhodující vliv 

na způsob, jakým jsou hospodářští historikové vzděláváni, jakož i na relativní váhu oboru. 

Pokud je obor součástí filozofických fakult, jsou hospodářské dějiny dílem badatelů, kteří 

prošli určitým typem školení svým způsobem výhodného, a to v rámci programů, které 

mohou podléhat módám, jež jim jsou více či méně příznivé. Jinými slovy: historikům se dostane 

velmi skrovného, pokud vůbec nějakého, ekonomického a statistického školení (výmluvným 

příkladem je zde Prostových Dvanáct lekcí o historii / Douze leçons sur l’histoire), 

zastaralého a zajisté velmi vzdáleného tomu, čím se ekono mická věda stala, tj. extrémně 

formalizovaným oborem, jehož hvězdnými profesory ve Francii byli absolventi matematiky 

z Ecole Normale Supérieure nebo z prestižních technických škol jako Ecole Polytechnique. 

Z toho plyne extrémní nesnáz pochopit (ve všech významech toho slova: rozluštit rovnice, 

ale také porozumět ve smyslu německého verstehen) podstatě prací, jež na poli historie 

konají odborníci na politickou ekonomii. Přidáme-li k tomu tendenci (od konce 70. let 

nepopiratelnou) přikládat zvláštní význam přínosu bourdieuovské sociologie nebo antropologie 

co nejvíce využívat dějin kultury, mentalit a představ včetně přirozeného tíhnutí 

k používání jejich srovnávacích výhod – řemeslo historika spočívá tradičně především 

v práci s psanými dokumenty, s texty, později pak s obrazy a ústními doklady –, pochopíme, 

proč se hospodářské dějiny postupně stávají dějinami hospodářskými a sociálními 

s kulturalistickými konotacemi (např. dějinami zprostředkovatelů a jejich role v transferu 

kultur, migrace, služebnictva atd.), monografickými dějinami podniků nebo dějinami 

(životopisnými) zaměstnavatelů, ekonomických rozhodovačů a někdy i hospodářské politiky. 

Hospodářské dějiny se tak propadají do nynějšího zaměření historické vědy, které 

přikládá větší význam dějinám kulturním, myšlenkovým, sociálním atd. 

A naopak: když jsou hospodářské dějiny záležitostí odborníků na ekonomii, projevuje 

se i zde vliv specifického typu jejich socializace a charakteru jejich vzdělání. Ekonomické 

vzdělání totiž velmi věrně kopíruje model tvrdých věd. Nejen že obsahuje velmi mnoho 

přednášek z matematiky a statistiky, ale i samotné přednášky z ekonomie v něm od samého 

začátku studia mají extrémně formali zovaný charakter. Zároveň pak čas vyhrazený 

kulturnímu, institucionál nějšímu nebo na události zaměřenému školení je tím omezenější. 

Na začátku studijního cyklu se sice přednášky věnované hospodářským dějinám a dějinám 

ekonomického myšlení ještě objevují, avšak – až na velmi vzácné výjimky – zcela mizí 

z programu magisterského studia a samozřejmě také ze studia doktorského. Výsledkem je 

téměř totální neznalost diskusí o historii, a dokonce i hlavních linií hospodářského vývoje 

světa před rokem 1945. Kult matematizace, povinnost psát krátké a formulo vité články 

a také vliv zkresleného a dosti negativního obrazu hospodářských dějin vedly k rostoucímu 

nezájmu doktorandů o hospodářské dějiny, pokud nejde o velmi abstraktní rovinu 

zprostředkovanou teoriemi růstu nebo – na některých místech, kde tento obor existuje –


fungující v rámci ekonomiky rozvoje. Konstatujeme tedy, že oddělení hospodářských dějin 

postupně vymizela, protože rostoucí rozdílnost mezi způsobem profesionalizace v ekonomii 

a v historii způsobila, že hybridní školení – málo matematické pro ekonomy a málo 

kulturalistické pro historiky – ztratilo na přitažlivosti. In fine, na mezinárodní úrovni lze 

upozornit na to, že hospodářské dějiny existují na některých manažerských školách, kde 

jejich situace vypadá lépe: připomeňme např. kodaňskou Business School. 

Obtížná mezioborovost/transdisciplinarita 

Hospodářské dějiny stojí na průsečíku dvou disciplín v akademickém světě pevně zavedených: 

historie a ekonomie. Obě tyto disciplíny získaly silnou identitu, která je (jak jsme 

zdůraznili) navzájem stále více vzdalovala od konce 70. let, zejména díky ústupu marxismu 

a přístupů školy Annales (jež spolu nepochybně souvisí). Ab initio si každá z těchto 

disciplin klade cíle, jež jsou koneckonců velmi odlišné. 

Ekonomové: velmi „moderní“ platonikové 6 

I když to někteří specialisté (jako Debreu) popírají a vidí ekonomickou vědu jako disciplínu 

blízkou čiré logice nebo matematice, tedy jako ne-empirickou disciplínu pídící se 

po teorémech spíše než po zákonech ve smyslu přírodních věd, existuje už nejméně od 

18. století ambice (Boisguillebert a Quesnay, na něž jasně navazuje Smith a Ricardo) udělat 

z politické ekonomie vědu stejného řádu, jako jsou přírodní vědy. V oblasti ekonomických 

a sociálních faktů existoval podle těchto autorů dostatek látky pro Vědu schopnou 

vyvodit zákony fungování ekonomie – ve smyslu pozorovatelných pravidelností, o nichž 

lze na základě logické analýzy podat zprávu, ať už by šlo o mzdy dlouhodobě udržované 

na úrovni obživy nebo o dobrodiní volného obchodu. 

Neoklasičtí ekonomové v tom pokračovali po roce 1870, přičemž přetrvávala skutečná 

neujasněnost o tom, zda je ekonomie ne-empirická disciplína jako matematika nebo logika, 

nebo disciplína konstruující modely, jež mají být konfrontovány s empirickým ověřením. 

V každém případě se tato empirická dimenze do roku 1914 objevuje vzácně; jednou 

z výjimek je Juglar a jeho studie o cyklu obchodování. 

Tato velmi platonická neoklasická ekonomická věda má tendenci se odvracet od přímé 

analýzy faktů – nebo předpokládat, že vědu lze dělat na základě indukce, generalizace stylizovaných 

faktů zdůrazňovaných ekonomy, kteří jsou také historiky, – a dávat přednost 

matematické analýze modelů založených na axiomatech instrumentální racionality (abychom 

přejali Weberovo hodnocení). Klasická škola politické ekonomie (Ecole Classique 

d’Economie Politique, zhruba v letech 1776–1870) se – kromě velkých intuitivních Smithových 

tezí o samoregulaci trhu a Ricardova modelu komparativních výhod dokazujících 

účinky svobodného obchodu – velmi široce zabývala otázkami determinace růstu (akumulace 

kapitálu motivovaná vyhledáváním zisku) a tím, zda potrvá (podle Ricarda nikoli, 

a to kvůli snižujícím se výnosům), a neoklasikové se budou zprvu věnovat formalizaci prvotní 

Smithovy intuice o Neviditelné ruce, to jest budou se pokoušet matematicky stanovit 

podmínky zajišťující optimálnost trhu a účinné přidělování vzácných zdrojů k alternativ- 

6 Mýtus modernosti (který vykrystalizoval v 17. a v 18. století) se podle belgického filozofa Gilberta Hottoise 

vyznačuje racionalistickým univerzalismem: víra ve vědu a techniku; ovládnutí a využití přírody lidstvem a v jeho 

prospěch; zajištěním potřeb lidstva jím samým (progresivní humanismus); pohrdání minulostí nebo její integrace 

jakožto předběžného historického období připravujícího a ohlašujícího modernost; utopismus.


133 

nímu použití. To je celý výzkumný program Walrasův a Paretův (všeobecná rovnováha), 

angličtí neoklasičtí ekonomové (Edgeworth) se o něj také zajímají, ale soustřeďují se na 

přístupy dílčí rovnováhy (Marshall). 

Tyto rozbory čisté a dokonalé konkurence jdou zcela mimo zájem historiků, ale také 

mimo zájmy ekonomů praktičtějších a institucionalističtějších. V době, která zažila hluboké 

přeměny související s druhou průmyslovou revolucí, vzestup nových hospodářských 

mocností (Německo, Japonsko), naléhavost sociální otázky, ekono mickou koncentraci 

konce 90. let 19. století (koncentrace a monopolizace), je mnoho lidí, kteří jsou s vývojem 

ekonomické vědy nespokojeni. Existují přístupy marxistické, ale ty jsou jen málo zastoupeny 

v akademickém světě či v něm chybí úplně. 

Marx patří do linie klasické ekonomie, ale zdůrazňuje zároveň dynamiku inovace vyvolanou 

v kapitalismu soutěží ženoucí kupředu výrobní síly a ne vy hnu telné zničení konkurence 

koncentrací kapitálu, jakož i rostoucí polarizaci mezi masami vykořisťovaných 

pracujících a menšinou kapitalistů, kteří jsou čím dál méně podnikateli a čím dál více 

správci velkých konglomerátů. Periodické krize z nadprodukce a tendence snižování míry 

zisku související částečně s růstem mechanizace nutně povedou ke konci kapitalistického 

režimu a k jeho nahrazení socializovaným řízením výroby, která bude rozdělovat spravedlivěji 

a účinněji plody technologického rozvoje. Marx, který popisuje dlouhou řadu 

výrobních způsobů, z nichž každý je charakterizován specifickými institucemi, může také 

být v jistém smyslu, právě vzhledem k tomuto evolucionistickému, stadiovému myšlení, 

spojován s Německou historickou školou. 

Někteří ekonomové – jako Weber a později sám Pareto – se podílejí na založení nové 

vědecké disciplíny: sociologie. Titíž (Weber) a jiní dědicové Německé historické školy 

založí obor, z něhož se koncem 19. století stanou hospodářské dějiny (v Německu a ve 

Spojených státech). Od toho okamžiku se hospodářské dějiny a ekonomická věda stávají 

dvěma rozdílnými disciplínami (i když klasifikace v Journal of Economic Literature nadále 

uvádí hospodářské dějiny jako odvětví ekonomických věd). 

Ekonomové se už ve 20. letech začínají zajímat o měření, o studium cyklů, o konjunkturu 

velkých sektorů ekonomiky (např. projekt NBER a Mitchellův). Za Velké krize se 

rodí makroekonomie jako disciplína napříště velmi odlišná od mikroekonomie. Krize pak 

jasně ukáže (Keynes), že spontánní tendence ekonomiky k rovnováze možná prostě neexistuje 

a že proticyklický zásah státu se může ukázat jako nezbytný pro nové nastartování 

ekonomického stroje. Z této dvojí snahy, totiž snahy pochopit makroekonomické mechanismy 

a snahy usnadnit jejich zvládání (Tinbergen), spojených u některých se snahou lépe 

vymezit a předvídat pohyb aktiv (Cowles), se v této době rodí ekonometrie. Tak je vše připraveno 

pro to, aby po druhé světové válce – která ovšem byla příznivá rozvoji celé řady 

nástrojů ekonomické matematiky, jako je operační výzkum a teorie her (připomeňme jen 

von Neumanna a Morgensterna) – nastal keynesovský konsensus, který chce pomocí modelované 

verze keynesovské vize (Hick-Hansenova neoklasická syntéza) a velkých makro- 

-ekonometrických modelů dospět k jemnému seřízení konjunktury a plynulému růstu. 

Úžasný hospodářský rozvoj v poválečném období (až do roku 1970) toto přesvědčení 

utvrzuje a v roce 1969 je pro ekonomii zřízena Cena Švédské banky udělovaná souběžně 

s Nobelovými cenami. Je to také doba zavedení (v 50. letech) národohospodářského bilancování, 

jež je klíčovým nástrojem hospodářské politiky a mezinárodní srovnatelnosti 

hospodářské výkonnosti. Tato velmi koherentní metoda měření národního důchodu a domácího 

produktu (podle trojí optiky nákladů, produkce a příjmů) najde velkou odezvu


v pracích kvantitativní historie, a to především ve Francii díky podnětům badatelů, jako 

jsou Perroux, Marczewski, Toutain nebo Lévy-Leboyer. 

Paralelně s těmito pracemi z makroekonomie dochází také k exponen ciálnímu rozvoji 

mikroekonomie, teorie všeobecné rovnováhy a v 50. a 60. letech se objevují důležité práce 

o teorii růstu a rozvoje. Mezi nimi možno citovat Solowovy práce o vysvětlení růstu exogenní 

mírou technologického pokroku (a metodu evidence růstu za účelem přechodného 

přínosu akumulace jeho faktorů), Kuznetsovy práce o velkých sektorech ekonomiky jakožto 

zdrojích růstu (hnací sektory) a práce Rostowovy o etapách hospodářského růstu. 

Na průsečíku těchto rozličných směrů (makroekonomické přístupy k měření národního 

důchodu, používání vypočitatelných modelů všeobecné rovnováhy pro měření účinků 

různých scénářů hospodářských dějin, slavné kontrafaktuální modely a přístupy růstové 

a rozvojové) vzniknou v srdci ekonomické disciplíny a s téměř výhradním použitím jejího 

jazyka a jejích nástrojů nové hospodářské dějiny: kliometrie. 

Naftová krize a jiné šoky, které na ekonomiku dolehly začátkem 70. let (konec brettomwoodského 

systému, všeobecná devizová rozkolísanost, vzrůstající konku rence rozvojových 

zemí – nejdříve Japonsko, čtyři draci brzo poté, desindu strializace v západní 

Evropě v tradičních sektorech ve prospěch některých rozvo jových zemí atd.) vedou k přezkoumání 

relevantnosti keynesovských přístupů a obecněji přístupů makroekonomických 

a makro-ekonometrických (zde máme na mysli kritiku Lucasovu). Friedman ještě zůstává 

makroekonomem stejného stylu jako keynesovci, i když jeho poselství je diametrálně odlišné 

(politika kontroly měnové podstaty za účelem kontroly inflace), a stále se zajímá 

o historii (měnovou). Noví klasičtí makroekonomové, kteří přijdou po něm (Lucas, Barro 

atd.), přispějí k rozvoji jakési mikroekonomicky podložené makroekonomie s dokonale 

racionálními aktéry (hypotéza racionálního předjímání) a s vytvářením modelů trvalé 

rovnováhy na všech trzích (pouze nepředvídané nárazy zvenčí, např. technologické šoky, 

vysvětlují cyklické výkyvy – srov. níže modely reálných cyklů). Noví ekonomové nabídky 

se soustřeďují na nezbytnost vytvoření stálého makroekonomického rámce (bez inflace, 

s vyváženými veřejnými bilancemi a předvídatelným prostředím příznivým pro hospodářská 

rozhodování a pro investice), na snížení daní, otevření ekonomik ostatnímu světu za 

účelem usnadnění jejich strukturálního přizpůsobení podle jejich relativní výhodnosti, na 

otevření kapitálového trhu a prosazení burzy jakožto místa permanentního hodnocení budoucí 

výnosnosti firem atd. Roli státu nazírají noví ekonomové jako strukturálnější: kromě 

toho, že je strážcem volné konkurence, může se věnovat politice dlouhodobých projektů 

(veřejné investice, infrastruktury, výzkum, školství atd.). Je tedy vidět, že v 80. letech se 

znovu vynořují teorie růstu, které se tentokrát snaží endogenizovat mnohá rozhodování – 

jako volbu investovat do R&D (tj. růstu a rozvoje) nebo školství za účelem dlouhodobého 

udržení nepřetržitého růstu. 

V 90. letech nastává velký rozvoj průmyslově organizačních přístupů úzce vázaných na 

teorii her. Výzkumy na tomto poli oživí teorii mezinárodního obchodu (Krugman) a řadu 

jiných oblastí (Tirole), často velmi teoreticky a málo aplikovaným způsobem (teorie smluv, 

teorie informace atd.). Lze pozorovat také vzestup silné normativní dimenze a touhy po 

nějaké normativní vědě o institucích; všechny tyto rysy přibližují ekonomii určitým utopiím 

a jistému racionalistickému konstrukti vismu. Všechny tyto badatelské oblasti jsou 

silně matematizovány a podíl aplikovaných ekonometrických přístupů je dlouho sekundární. 

Tyto se však s velkou silou opět prosadí po roce 2000 např. v oblasti testování teorií 

růstu a analýzy bohatých mikroekonomických databází pracovního trhu.


135 

I když uprostřed neoklasických přístupů, které od začátku 90. let jednoznačně převládaly, 

byla realitou rozmanitost a diskuse, existoval mezi ekonomy silný konsensus, pokud 

jde o koncepci exaktnosti (sciences dures) jejich bádání. Matematika se stala jediným 

jazykem přijímaným prakticky všemi ekonomickými odborníky, kteří spolu rozmlouvali 

konstrukcí matematických modelů, jež nebyly vždy nutně empiricky testovány; pokud 

však byly, odborník má stejně sklon považovat cifry za jedinou akceptovatelnou realitu 

(tedy žádné analýzy historických změn nebo konkrétních institucí, žádná kontextualizace, 

ekonometrické analýzy prováděné na velmi nesourodých skupinách zemí; dalo by se zde 

mluvit o pythagorovské oklice). 

S výjimkou několika proudů (např. Northa nebo Rodrika, který v ekonomii rehabilituje 

studium jednotlivých případů, a klade tedy důraz na důležitost kontextu), se ekonom ztotožňuje 

s frází, že věda je pouze v obecnosti, a nechává stranou hodnoty, kulturu a historický 

kontext (nebo ho bere jako prostou kvantifikovanou proměnnou, aniž jím pozmění 

základní strukturu svých modelů). Také věří v existenci objektivní pravdy dosažitelné 

deduktivním a matematizovaným postupem (ne vždy) doprová zeným kvantifikovanými 

empirickými testy. Ekonom je tedy zároveň platonik a pythagorejec a pídí se po zákonech 

a teorémech obecné platnosti a kontextualizace ho nezajímá. Zdá se, že tento postoj, ve filozofickém 

slova smyslu definitivně „moderní“, je velmi vzdálen historické kultuře, která 

dnes převládá. 

Historikové: od modernity k postmoderně 

Cílem historiků není vytvořit nomotetickou disciplínu. Odedávna se snaží především co 

nejpřesněji rekonstruovat určitý sled faktů a událostí podrobnou kritikou pramenů, eventuálně 

je interpretovat (s tím však všichni historikové ne souhlasí), dát jim smysl v globálnějším 

kontextu, nebo dokonce určit jejich příčiny a následky. V tom jsou ale historikové 

obecně nesmírně opatrní. Jednou z příčin jejich odporu ke kliometrii je totiž nedůvěra 

k pojmu příčiny, jenž je vždycky deterministický. 

V prvním vydání New Palgrave Dictionnary of Economics Floud 7 pozname nává: […] 

mnozí historikové odmítali ještě zásadněji pojmy kauzality, o nichž soudili, že patří do uzavřených 

a deterministických modelů ekonomů; tvrdili naopak, že zjištěné kauzality v historii 

jsou mnohem slabší, multifaktoriální a že nemohou být testovány metodou ekonomů spočívající 

ve vyjmutí jedné možné příčiny a odhadnutí výsledku, ceteris paribus. [Pozn. red.: 

v originále je citát zakončen zkrácenou a současně ani na jiném místě nerozvedenou citací 

McClelland, 1975; patrně se jedná o dílo D. C. McClellanda Power the inner experience. 

(New York 1975).] 

Hned vidíme, že historikovi záleží na specifičnosti, kontextuálnosti a reálnosti faktů. 

Jsme v každém případě velmi vzdáleni ekonomově abstrakci a jeho touze po obecnosti. 

Mezi ekonomem a historikem pozorujeme stejný rozpor jako mezi historikem a filozofem 

(s nímž se historik také vždy necítí příliš spřízněn). Historikovi záleží na kontextuálnosti; 

je toho názoru, že minulost je jednotná. Touží pochopit (ve smyslu Diltheyova verstehen, 

rozhodně ne ve smyslu erklären) aktéry z minulých dob s jejich hodnotami, představami 

a kulturou a nedopouštět se anachronismu. Uplatňovat kategorie neoklasické ekonomie 

7 FLOUD, R.: Cliometrics. In: Eatwell, J. – Milgate, M. – Newman, P. (eds.): The New Palgrave : A Dictionnary 

of Economics. Londýn 1987, s. 452.


například na ekonomii antickou pro něj představuje tu nejčistší herezi, a to také z toho 

důvodu, že ekonomická věda počítá s chováním a záměry, které u antického člověka (který 

žil ve světě ovládaném pojmy jako statut, převaha politiky nad ekonomikou, kde tržní 

vztahy byly marginální a homo oeconomicus ještě neexistoval) musely být odlišné. To je 

slavná Finleyova teze o primitivismu proti modernismu. 

Dominantní postavení pozitivistického dějepisectví, událostního a politického, samozřejmě 

od 30. let s Blochem a Febvrem postupně ustoupilo škole Annales. Tato Nouvelle 

Histoire, ovlivněná Německou historickou školou a sotto voce také do jisté míry marxismem, 

se samozřejmě považuje za totální historii vývoje lidských společností (pomalu se 

vynořuje idea historie jakožto syntézy různých spole čenských věd, historie pojímané jako 

federalizátorky humanitních věd), ale především za historii dlouhodobých procesů a velkých 

ekonomických a společen ských struktur. Má úžasnou ctižádost obsáhnout, globálně 

a ve všech dimenzích, celkový vývoj lidských společností. Je také historií masových jevů. 

V této historii přesné studium vývoje cen, počtů obyvatel, výroby materiálních statků, jakož 

i velkých archivních souborů (jež svou povahou vyžadují kvantitativnější přístup) nabývá 

centrálního významu. Studium cyklů a konjunktury (jako ohlas toho, co se během 

30. let odehrává v ekonomických vědách – práce NBER ve Spojených státech, ale také 

práce Kondratievovy v Sovětském svazu) nutně předpokládá historický odstup. Tyto výzkumy 

ostatně budou dílem ekonomů, kteří přešli k historii, mezi nimi opět Labrousse 

a Simiand. Pochopení těchto velkých tendencí je považováno za podstatné pro pochopení 

historických událostí (např. Francouzské revoluce). Stejně jako pro marxisty mají i pro 

tyto ekonomy (ačkoli neupadají do determinismu) v poslední instanci rozhodující váhu 

ekonomické faktory. To je velká doba hospodářských dějin (hlavně po roce 1945). Tuto 

tendenci ilustrují práce Braudelovy, Chaunuho, Leroy-Ladurieho a jiných. 

Paralelně s pohybem v ekonomických vědách rozvíjejí specialisté na hospodářské dějiny 

kvantitativní měření vývoje bohatství v minulosti souběžně s bádáním o národohospodářském 

bilancování. Po celé období let 1945–1970 dochází ve Francii ke konvergenci 

mezi historií (silně poznamenanou demografickou, hospodářskou a sociální historií) 

a ekonomií (jež je sama silně poznamenána marxismem, různými francouzskými heterodoxiemi, 

jako jsou např. centro-periferické přístupy Perrouxovy, který přikládá velký 

význam studiu hospodářských dějin). Od poloviny 70. let však kvantitativní hospodářské 

dějiny postupně ztrácejí svou auru. Je zřejmé, že bádání o procesech dlouhého trvání s použitím 

čím dál rafinovanějších kvantitativních nástrojů (koncem 60. let Leroy-Ladurie 

pro hlašuje, že historik se stane programátorem, nebo nebude) a v těsném svazku s ekonomickými 

a sociálními vědami, v té tobě silně zaměřenými na matematickou mode lizaci, 

se pomalu dostávalo do rozporu s étosem a původním školením fran couz ských historiků. 

Právě od této doby se na scénu začíná znovu vracet historie kultury, představ a mentalit. 

Od 80. let ostatně dochází k důraznějšímu návratu politických dějin a dějin mezinárodních 

vztahů. Kritická sociologie à la Bourdieu, přínos Foucaultův, antropologie a vliv 

amerických cultural studies a gender studies budou čím dál víc ovlivňovat práce historiků, 

kteří se výslovně stavějí za stanovisko ovládaných, marginálů, masy aktérů a jejich empirické 

zkušenosti, a nikoli už za zastřešující stanovisko států nebo mocných, což podle 

kritiků bylo hledisko ekonomů. Dochází tak k novému rozkvětu biografií, prací o lidech 

na okraji společnosti (Geremek). Jde tedy spíše o pomalou proměnu přístupů školy Annales 

než o nějaký náhlý zlom, ale vzrůstající divergence mezi touto školou a ekonomií je 

nesporný.


137 

Koncem 70. let Leroy-Ladurie poznamenává, že nyní má historie nejvíce společného 

s antropologií. Dochází k návratu k obsažnějším metodám, sledujícím víc verstehen než 

erklären. Od tohoto okamžiku se historie od ekonomie stále více vzdaluje. Není náhodou, 

že v některých zemích byly kurzy z politické ekonomie přejmenovány na kurzy z hospodářských 

a společenských dějin. A co víc: velké historické práce ze slavného období Annales, 

např. práce Braudelovy, nebyly výslovně modelizovány. Ekonomický, kvantitativní 

aspekt sloužil především jako rámec umožňující pokus o globální vylíčení, např. o pochopení 

kapitalismu. V tom nacházíme ozvěnu badatelského projektu Weberova zaměřeného 

na otázku zrodu západní modernosti a pokračování tohoto typu zkoumání u Wallersteina 

a jeho konceptu světového hospodářství (économie-monde) a u zastánců globálních dějin. 

U historika tedy cítíme návrat toho, co bylo potlačováno (jednotlivosti, kvalitativnost, 

kultura a nakonec i události). Nutno však poznamenat, že i v době, kdy francouzské hospodářské 

dějiny byly díky škole Annales dominantní, bylo historikovým cílem stále pochopit 

minulost tak, jak skutečně probíhala, spíše než ji skutečně abstraktně modelovat, 

čemuž se věnují ekonomové. Kvantitativnost je přijímána, dokonce i vyžadována a používána, 

ale děje se tak nicméně za účelem vylíčení kontextualizované skutečnosti: například 

životní úrovně francouzského sedláka za Ludvíka XIV. Někde je pochopení (verstehen) 

dávána přednost před objasněním (erklären) a kvantitativnost slouží jako ilustrace či podklad 

argumentu. Pokud však jde o analýzu samotnou, ta je psána jazykem přirozeným, 

nikoliv formalizovaným jazykem matematiky. 

Ekonomie, demografie, statistika – to jsou pro historika pomocné disciplíny. Jeho konečným 

cílem zůstává napsání díla, které je vyprávěním. Zkrátka a dobře, i postup školy 

Annales, která dnešnímu historikovi může připadat příliš ekonomická, je stále poměrně 

induktivní, popisný a jistě interpretativní. Jak u historiků školy Annales, tak u stoupenců 

seriální historie konstatujeme odmítání ahistorických teoretizací. To je asi vysvětlením 

francouzského odmítnutí kliometrického postupu v 70. letech a současné přijímání 

seriální historie s tou podmínkou, že čísla byla nalezena v archivních sbírkách, nikoliv 

interpolovaná nebo extrapolovaná různými statistickými metodami, a v současné době 

přijímání statistických metod sociologie (rozbory dat, teorie grafů, určité regrese a studia 

kauzality). 

Ve skutečnosti jde o metody, svou podstatou deskriptivní, které umožňují uspořádat 

nebo syntetizovat archivní sbírku a dávají pak historikovi možnost vypracovat svou interpretaci 

pomocí „literární“ argumentace. Zdá se nám tedy, že odmítnutí makroekonomické 

kvantitativní historie francouzského střihu je výsledkem nepochopení nebo přílišného 

respektu k pramenům. Vždyť národohospodářské bilancování není koneckonců 

nic jiného než rámec, který za sebou nemá „přehnané“ komportementální hypotézy 

neoklasické ekonomie. Historik zůstává v deskriptivnosti a tyto postupy mu ponechávají 

stejný prostor pro interpretační reflexi, při čemž je lépe informován o globálním kontextu 

ekonomie. Tato kvantitativní historie (která jde přece jen o krok dál než seriální historie, 

kterou hlavní proud Nové historie přijímá), makroekonomická, zavlažovaná přísností 

národo hospodářského bilancování, zůstává pro historika pomocnou metodou. Jde o pochopení 

globálního kontextu, tedy blízkého postupům tradičních hospodářských dějin, 

které se také odvolávají na období prosperity nebo úpadku. 

Všechno je koneckonců otázkou legitimity. Jedni se kryjí „číslem uvedeným v archivním 

rejstříku“, zatímco jiní přijímají interpolační nebo extrapolační metody; zůstáváme 

však daleko od (obecné) teoretičnosti, kterou vysoce cení ekonomové. Aby bylo jasno:


i Kondratiev se svými dlouhodobými cykly (v návaznosti na Holanďana Van Gelderena), 

Labrousse nebo Simiand se snaží identifikovat tendence, cykly či šoky v hospodářských 

dějinách, které „skutečně existovaly“. 

Zdá se, že historikové, kteří jsou málo zvyklí na striktní postupy současné neoklasické 

ekonomie, nemají představu o stupni abstrakce (a apriorní odtažitosti stylizovaných 

faktů) současné ekonomické teorie cyklů nebo růstu. Nicméně je snadné představit si, že 

tradiční historik akceptuje ekonometrii časových sérií jako pomocnou historickou disciplínu 

při historické analýze, která má být globální, interpretační a, konečně, literární. Při 

takové filozofii jsou postupy tradičního historika a kvantitativní popisné techniky jasně 

komplementární. Tyto hospodářské dějiny v linii Annales, trochu modernizované novými 

nástroji, se nerozcházejí s praxí historiků. Jsou prostě v dnešní historii méně dominantní 

(ve srovnání s kulturními dějinami, dějinami mentalit, minorit atd.). Ke kliometrii stricto 

sensu mají nicméně dost daleko. 

Kliometrie: krok příliš daleko 

Pokud jde o explikaci (erklären) a analýzu skutečnosti pomocí matematických modelů, 

ekonomové se při hledání čisté objektivnosti obejdou bez odkazů na jakoukoli nekvantifikovatelnou 

informaci zařaditelnou do formalizované konstrukce. Konečným výsledkem 

je nejčastěji model vyjádřený systémem rovnic. Jazyk je od začátku do konce matematický. 

Ekonom je také jasně na straně „moderního“ pólu, jak by řekli filozofové. Historik, a to 

i hospodářský historik tak, jak byl představen výše, je na straně pochopení (verstehen), interpretace 

skutečnosti cestou integrace různých souborů přímých či nepřímých pramenných 

dokladů zpracovaných různými pomocnými vědami, k nimž může patřit statistika. 

Hodí se mu každý zdroj informace kvantitativní i kvalitativní, využívá všech prostředků. 

Výsledkem je nejčastěji text, v němž historik vypráví příběh a plně souhlasí s tím, že to, 

co dělá, je interpretace. V tomto smyslu je blíž pólu „postmodernímu“ a jeho pojetí vědeckosti 

je méně omezené. Tam, kde má ekonom tendenci diskvalifikovat každé tvrzení, 

které není matematicky dokázáno (a ztotožňuje se s Wittgensteinovou větou: o čem se 

nedá mluvit, o tom se musí mlčet), neváhá historik pokoušet se o interpretace, u nichž 

pravděpodobnost není nikdy úplná. Aby přesvědčil svého čtenáře, argumentuje mobilizací 

souboru rekonstruovaných faktů, údajů a čísel. Ekonom zase namítne, že se historik 

snaží dokázat svá tvrzení demonstrací teorémů a propozic nepone chávaje přitom žádný 

prostor pro pochybnost (uveďme nicméně, že existují hlasy, podle nichž se ekonom, navzdory 

mobilizaci matematických nástrojů a ekono metrie, také snaží přesvědčit; zde je 

nezbytné připomenout práci McCloskeyho o ekono mické rétorice). 

Kliometrie (doslovný překlad: „měření historie“) může podle těchto hledisek patřit na 

obě strany této epistemologické bariéry. Viděli jsme, že využití sofistiko vaných ekonometrických 

technik k popisu chronologických sérií cen, obyvatelstva, materiální produkce, 

úrokových měr atd. a k zjišťování tendencí, cyklů či bodů zvratu může být dokonale integrováno 

do tradiční metody historikovy práce (syntetizovat a interpretovat). Ve svém 

přesném významu však slovo „klio metrie“ naznačuje mnohem víc: využití neoklasické 

ekonomické teorie k po tvrzení nebo vyvrácení její relevantnosti konfrontací s údaji z minulosti 

za účelem lepšího pochopení přítomnosti, a dokonce předvídání budoucnosti. 

Zde může jít o teoretickou ctižádost (kladení otázek přece částečně vychází z ekonomie) 

a hospodářské dějiny jsou zde spíše materiálem. Povšimněme si hned, že i v tomto rámci


139 

může využití nástrojů pocházejících z neoklasické ekonomické teorie posloužit k řešení 

diskusí historiografické povahy nebo že tak alespoň chce činit. Můžeme si zkrátka vybrat 

různé stupně abstrakce: použít neoklasickou teorii k porozumění (nebo spíše k vysvětlení) 

minulosti nebo k rozhodování teoreticko-ekonomických diskusí současnosti; neboť historie 

je pouze rozšířením oblasti ekonometrického boje směřujícího k pevnějším ekonomickým 

pravdám. V každém z obou případů je styl vypravování radikálně odlišný. Kliometrie 

usiluje o vysvětlo vání cestou matematického modelování a systematického používání 

špičkových ekono metrických technik. Vyjadřuje se jazykem ekonomů a konečný produkt, 

k němuž směřuje, je krátký vědecký článek zavalený rovnicemi a kvantitativními testy. Nesnaží 

se o interpretaci, nýbrž o analýzu a směřuje – jako jiné vědy – ke kumula tivnosti 

(tudíž k dialogu) různých oborů. Nelze totiž přehlédnout, že v umění a humanitních vědách 

je vzájemné citování článků mnohem méně časté (a to je eufemismus!) než např. ve 

fyzikálních disciplinách. Je jasné, že toto pojetí hospodářských dějin (a prostě historie vůbec) 

je dosti revoluční a rozchází se s pojetím historie jako interpretační vědy. Kliometrie 

v sobě skrývá záměr přivést historii do všeobecného proudu metod tvrdých/exaktních věd. 

Připomeňme, že i pozitivistické dějepisectví 19. století mělo někde tuto ctižádost, 

a i když bylo „literární“, dávalo najevo velkou nechuť k interpretacím. Rozdíl spočívá 

v tom, že kliometrie přijala za své znalosti kvantitativních společenských věd, hlavně ekonomických, 

zatímco pro pozitivistické historiky se „říkat pravdu“ omezovalo na řečení 

toho, co se skutečně událo. V případě kliometrie jde také o to, jasně ukázat skryté matematické 

struktury, které ukazují, co se stalo a jak průběh toho, co se stalo, prosvítá řadami 

čísel. Je zřejmé, že modelující, kvantifikovaný, matema tický, demonstrativně explikativní 

a ne-interpretační přístup, jemuž je měření nade vše, musí narazit u stoupenců postmoderního 

obratu. 

Historikové a ekonomové nesledují stejné cíle 

Z našich předcházejících výkladů je jasně patrné, že historikové a eko nomové nesdílejí 

stejné cíle. Ekonomové se v poslední instanci vždy snaží (a to i s použitím historie) dělat 

vědeckou práci (podle svých vlastních představ), tj. chápou fungování ekonomiky jako 

systém vzájemných závislostí, proměnných, jejichž interakční logika je nezávislá na čemkoli 

společenském, kulturním, kontextuálním. Při tom tedy nepřijímají Granovetterův postulát 

o embeddedness. Kontextuálnost je vygumována, což není bez problémů u předpisů 

týkajících se hospodářské politiky. „Teoretické“ hospodářské dějiny nebudou tedy stejné 

pro ekonoma a pro historika. Ekonom se může zajímat o historii, ale přitom bude mít 

v hlavě snahu o testování, nebo dokonce o zevšeobecnění své teorie. Poučný je zde nedávný 

příklad Galorovy teorie sjednoceného růstu. Galor vytýká tradičním teoriím růstu 

(exogenního i endogenního), že berou v úvahu pouze období silného růstu v zemích Severu 

během 20. století. Zajímá se o dějiny a označuje jako stylizovaný fakt dlouhé období 

hospodářské stagnace, která podle něho měla být charakte ristická pro světovou ekonomiku 

od antiky až po „velkou divergenci“ (během průmyslové revoluce: nepřetržitý růst 

příjmů na hlavu, následovaný vzápětí demografickým růstem) a „demografický přechod“ 

(po roce 1870), po němž končí malthusiánská kauzální vazba mezi hospodářským růstem 

a růstem populačním, což umožňuje velký růst příjmů na hlavu, a tím i životní úrovně. 

Galor chce rozvinout obecnou teorii (jako ekonom tím rozumí matematický model), která 

by vysvětlila celé hospodářské dějiny lidstva od antiky. Je to samozřejmě obrovský projekt


(odvolává se ostatně na svůj vzor: fyziku). Do svých modelů zahrnuje pomalé jevy akumulace 

klíčových proměnných (obyvatelstvo a jeho pomalý růst, jejichž interakce jsou 

příznivé novým myšlenkám, a tedy technickému pokroku, pomalá kumulace technického 

pokroku podporující postupně materiální výrobu, což zase uvádí do malthusiánské perspektivy 

růst obyvatelstva a – nyní již stálý – růst životní úrovně, atd.) a prahové účinky, 

v jejichž důsledku zdánlivá (a velmi dlouhá) stagnace může najednou vést ke zrodu nového 

režimu. V něm se pak tento technický režim velmi zrychlí, stejně jako růst, což zpočátku 

vede k silnému demografickému růstu, vyvolává více interakcí a tím více šancí na 

výskyt nových myšlenek atd. Ekonomika se stává složitější a má tendenci vyžadovat stále 

více lidského kapitálu až do okamžiku, kdy se pro rodiče stane racionálnějším investovat 

do kvality výchovy dětí než do jejich počtu, což vede k přetržení malthusiánského pouta 

mezi růstem a růstem demografickým, tedy k demo grafic kému přechodu a plnému rozvoji 

životní úrovně na hlavu. Galora zajímá mechanika hospodářských dějin. Zajímá se 

třeba o středověk, ale pouze jako o materiál identifikace stylizovaných faktů, jež se objeví 

v generálním modelu. 

Galorův případ je zajisté extrémní a pokusy o teoretickou kliometrii jsou vzácné. Kliometrie 

je stále hlavně aplikovanou metodou, která se zabývá historiografickými otázkami 

s použitím nástrojů ekonomické vědy. Zůstává nicméně určitá nejasnost, pokud jde o užitečnost 

těchto výzkumů pro ekonomickou vědu. Někteří ekonomové kliometrii akceptují 

hlavně jako pomocnou historickou vědu, zatím co jiní nárokují její užitečnost pro samotné 

jádro ekonomické vědy. 

Historik by si neměl vždy myslet, že ekonom staví na odiv imperialismus. Existují 

skromní ekonomové a ekonometři, kteří si prostě myslí, že jejich nástroje jsou pro porozumění 

historii stejně užitečné, jako bylo použití Uhlíku 14 v archeologii nebo nasazení 

počítače na zpracování souboru kartotéčních lístků s popisem branců za účelem získání 

celkového obrazu o nich. Chtějí přispět svým kamenem na stavbu budovy historického 

poznání. Jiní ekonomové přitom, proniknou-li na pole hospodářských dějin, někdy prostě 

pokračují ve vlastním programu: snaží se identifikovat hloubkové příčiny hospodářského 

růstu, aby např. pochopili příčiny nynější stagnace afrických ekonomik. Nikterak netouží 

zabrat pole historie. K oslovení ekonomů užívají zkrátka jazyka ekonomů. 

Velká skupina hospodářských historiků se zase snaží skutečně porozumět skutečnosti, 

která byla v minulosti dobře kontextualizovaná, a dát odpověď na historiografické otázky. 

Mluví k historikům a ve svých konečných výstupech většinou užívají jazyka, který jim je 

přístupný, i když někteří z nich mají školení ekonomické nebo ekonometrické a ve své 

argumentaci používají sofistikovanějších nástrojů. Tito ekonomové netouží revolucionovat 

hospodářské dějiny; chtějí je prostě zlepšit použitím dokonalejších nástrojů. Jako 

kdyby byly dvě kliometrie: jedna skromná, která spolupracuje s tradičnějšími historiky 

(tak trochu to vždycky dělala kliometrie anglická, otevřenější než výslovně ekonomická 

kliometrie americká) na historio grafických problémech, a druhá abstraktnější, která systematicky 

užívá jazyka ekonomů a chce napsat hospodářské dějiny v novém stylu (a udělat 

z nich odvětví ekonomické vědy), nebo jich dokonce použít při konstrukci všeobecnějších 

ekonomických teorií. Tato protikladnost není nová: sahá nejméně do 60.–70. let: Ve Spojených 

státech byly prvotní studie o kliometrii psány ekonomy: jejím referenčním rámcem byla 

neoklasická ekonomie a snahou jejích zastánců bylo etablovat se v ekonomickém povolání. 

Kontakty s historiky byly omezené. V Británii se naopak kliometrie vyvíjela pomaleji než ve 

Spojených státech, ale stále zůstávala v kontaktu s historiky: často byla pěstována na uni-


141 

verzitních katedrách historie nebo hospodářských dějin, ale jen vzácně specialisty v ekonomii. 

Její styl a teoretický původ byl eklektický, témata výzkumu byla bližší zájmům historiků. 8 

Konec konců se domníváme, že autory je nutno posuzovat podle jejich záměru, nikoli 

podle záměrů, jež jim jsou přisuzovány. V tomto smyslu mohou být hospodářské dějiny 

záležitostí buď historiků, nebo ekonomů chtějících pochopit minulost různými metodami, 

jež jsou všechny oprávněné (pokud jsou vhodné pro sledovaný cíl), ať jsou kvalitativní, 

kvantitativní nebo obojího druhu; nebo mohou být hospodářské dějiny záležitostí 

ekonomů, kterým jde o testování různých modelů nebo různých teorií v delším časovém 

horizontu nebo o nalezení inventáře stylizovaných faktů, jež by jejich teoriím dodaly více 

realismu (při čemž se tyto teorie musí zároveň podřídit – v rámci neoklasického paradigmatu 

– požadavku pevného začlenění do základních postulátů daného postupu: mikrofundace, 

metodologický individualismus, instru mentální racionalita, snaha o vyváženost, 

matematické modely atd.). V druhém případě je nutno zdůraznit zájem ekonomů 

o hospodářské dějiny, obnovený po dlouhém období vzájemného odcizení. I když tento 

návrat zájmu probíhá z pohledu tradičních hospodářských dějepisců, velmi primitivním 

způsobem, je nutno zazname nat jeho existenci, a to ještě před vypuknutím hospodářské 

a finanční krize v roce 2008, která otřásla tolika jistotami. 

Už v roce 1985 Arrow zdůrazňoval, že hospodářské dějiny jsou nezbytnou (i když nikoli 

dostatečnou) podmínkou každé relevantní ekonomické teorie. V roce 1993 je Nobelovou 

cenou z hospodářských věd oceněn průkopnický přínos Douglasse Northa a Roberta Fogela. 

V 90. letech minulého a v prvním desetiletí tohoto století otevřely obrovský vzrůst 

zájmu ekonomů o otázky růstu a opakované kladení otázek týkajících se finančních trhů 

cestu zvyšování zájmu o hospodářské dějiny. Naklada telství Princeton University Press 

začalo vydávat ediční řadu k publikování prací z tohoto oboru. Další konsekrace se ekonomům, 

kteří berou dějiny vážně, nedávno dostalo jmenováním Bernankeho, který je odborníkem 

na krizi z roku 1929, do čela americké Federal Reserve. 

Hospodářské dějiny ekonomů mohou historiky někdy šokovat, ale právě na poli historie 

je podíl skutečně teoretických kliometrických prací dosti málo významný ve srovnání 

se šíří pečlivých a seriózních prací využívajících sofistikovaných nástrojů k řešení zevrubných 

otázek zajímajících jak ekonomy, tak historiky. Na mezinárodní úrovni se kliometrie 

skromně zařadila mezi metody hospodářských dějin a mnoho otázek zde skutečně je 

kvantitativní povahy, ať se nám to líbí, nebo ne. Proto je dnes kliometrie nezbytná. Rešerše 

o mezinárodním vlivu periodik pro hospodářské dějiny publikovaná v Cliometrica ostatně 

jasně prokázala převahu anglosaských časopisů (Journal of Economic History a Explorations 

in Economic History), zatímco vliv francouzské revue Annales je skrovný. Může nám 

to být líto, ale je to tak: zdá se, že mezinárodní vliv francouzsky psaných prací z hospodářských 

dějin je omezený. Tento jev není omezen pouze na Francii. K podobnému zjištění se 

došlo také např. ve Švédsku. 

Závěr 

Navzdory sílícímu divergentnímu pohybu metod, zájmů a výzkumných programů jádra 

ekonomické vědy a historie je nutno konstatovat, že badatelské pole na průsečíku 

těchto dvou světů se udrželo a v posledních letech rozšířilo. Hospodářské dějiny historiků 

8 FLOUD, R.: c. d., s. 453.


zahrnují stále značnou část tradičních prací: po mysleme alespoň na práce o sociálních dějinách, 

dějinách novátorství, o dějinách podniků, na životopisy bankéřů nebo podnikatelů, 

na studie o jejich společenských sítích, které podle našeho názoru také mohou obsahovat 

určitou dávku složitějších prací kvantitativních, ať už jde například o postupy kvantitativní 

makroekonomické historie nebo o postupy používající více ekonometrie. Cílem je 

ale vždy pocho pení dané historické skutečnosti. Zaznamenali jsme také teore tičtější hospodářské 

dějiny, hospodářské dějiny ekonomů vázané na obnovení jejich zájmu o otázky 

velmi dlouhodobého růstu a – po době rozkvětu nejrůznějších teoretických schémat 

v rámci teorií endogenního růstu – na zvýšenou pozornost věnovanou empirii. 

Ekonomická teorie měla jasný vliv na pojetí dlouhodobého růstu. Od 90. let však také 

existoval jasný vliv historie (i té tradiční) na ekonomickou vědu. To ekonomy vedlo k tříbení 

teoretických schémat, nebo dokonce k revalorizaci prací věnovaných jednotlivým 

případům. Také klíčová role institucí byla zdůrazněna (North). Použití teorie her ostatně 

popouští uzdu analytickému vyprávění. Zkrátka a dobře, ekonom je dnes přítomen na 

půdě historie (dokonce i antické). Často však jsou (na evropském kontinentu, a obzvláště 

ve Francii) tyto postupy ignorovány obcí hospodářských dějepisců z důvodu institucionálních 

hranic, ale také, jak se zdá, kvůli nedostatečnému ekonomickému a kvantitativnímu 

vzdělání mnoha z nich. Je sice pravda, že některé tyto postupy se vracejí, ale většinou jde, 

pod vlivem bourdieuovské sociologie, o kvantitativní techniky sociologické, od 70. let 

dobře propracované, jako jsou analýza dat nebo teorie sociálních sítí, která používá teorie 

grafů. 

Francouzský hospodářský dějepisec by nicméně měl brát ekonomii vážně ze stejného 

důvodu, z jakého se ekonomové snažili brát vážně historii, i když to nedělali tím nejlepším 

způsobem. Globální kontext nedostatku veřejných fondů na výzkum, skryté soutěže, jež 

o ně vedou vědecké obory a instituce, a snahy usnadnit spravování těchto fondů ze strany 

úřadů, které jsou zodpovědné za jejich proplácení a systematicky používají bibliometrii, 

by měl historickou obcí zatřást. 

Ať se nám to líbí, nebo ne, obory tvrdých věd nebo věd přírodních (du vivant) mají, díky 

své zjevně větší přímé užitečnosti pro strategie hospodářského růstu a díky použitelnosti 

pro různé národy, větší politický vliv než humanitní a společenské vědy, které jsou právem 

či neprávem považovány za méně vyzrálé a méně užitečné (s výjimkou ekonomie a řízení). 

Vidíme zkrátka, jak se kritéria tvrdých věd stále více uplatňují v hodnocení veškerého výzkumu: 

výrazy jako bibliometrie, impaktové faktory, seznam časopisů se staly nepostradatelnými 

kouzelnými slovy. Ti, kdo řídí vědu, berou stále více v úvahu pouze články publikované 

v časopisech (anglicky psaných) se silným impaktovým faktorem. Francouzsky 

psaná kniha nebo článek už v jejich očích nemají žádnou cenu. 

V této situaci máme dvě možnosti volby, obě chvályhodné. První je odolávat: udržovat 

národní tradici, odmítat publikování článků v anglosaských časopisech, držet se frankofonních 

nosičů (i když mezinárodní vliv časopisu jako Annales, velmi prestiž ního ve 

frankofonním světě, je v mezinárodním měřítku slabý). To je jednání ušlechtilé, ale nese 

s sebou riziko, že všechny fondy na výzkum budou odváděny do věd o přírodě a o životě. 

V utilitaristickém světě, kde političtí rozhodovači stále více myslí pouze na financování 

toho, co může prokázat svou měřitelnou užitečnost pro růst a zaměst nanost, to možná 

v konečné instanci znamená riziko nezájmu politické moci. Diskuse o tom se vedou např. 

ve Velké Británii. Druhou volbou je přizpůsobit se: dát historii publikační strukturu blízkou 

tomu, co se děje v exaktních vědách, pracovat na nosných výzkumných tématech


143 

(novátorství, podíl vzdělávacích systémů na růstu, ale možná také historie klimatu, interakce 

mezi člověkem a životním prostředím atd.) a získat tak financování, kterého může 

být využito také na výzkumy základnější, a nikoliv natolik utilitární (např. dějiny francouzské 

hospodářské politiky v 18. století nebo studium příčin úpadku římského impéria). 

Jde vlastně o to, zmenšit rozdíl mezi vnímáním kultury exaktních věd a věd humanitních, 

které jsou ve Francii nejasně považovány za literární a filozofický diskurz vzdálený 

konkrétní realitě světa. To zajisté není vždy optimální situace: historik by měl publikovat 

v angličtině, v anglosaských časopisech, zlepšit své vzdělání v kvantitativních oborech 

(statistika a ekonometrie se totiž dnes jeví jako znaky vědeckosti, o čemž by se ovšem dalo 

diskutovat), a dokonce by se měl vzdát psaní knih, což by však bylo nepříznivé pro realizaci 

jedné specifické složky historikova řemesla, totiž syntézy. 

Převládající kultura evaluace není nakloněna humanitním a společenským vědám, neboť 

publikace v národním jazyce a knihy (dokonce i anglicky psané) nejsou externími hodnotiteli 

brány v úvahu. Cítí se však obec historiků, zcela závislá na veřejném financování, 

dosti silná na to, aby se postavila onomu pohybu fondů vyžadovanému mezinárodními 

elitami, jež rozhodují o řízení výzkumu (Evropská unie, národní agentury pro evaluaci 

výzkumu atd.) Otázka optimálního odporu tváří v tvář tomuto parnímu válci přesahuje 

rámec této úvahy a bude nepochybně předmětem studia pro některé hospodářské historiky 

nadcházejícího století! 

Poznámka redakce: Původní text, který byl publikován pod názvem Quo vadis Quel futur pour l’histoire 

économic en France. Réflexions et recommandations par deux économistes v AFC – Association 

Française de Cliométrie, Working Papers, 2010, č. 2 (dostupné on-line na http://www.cliometrie. 

org/en/component/content/article/14-working-papers/17-working-papers-2010 [cit. 18. 9. 2012]), 

s laskavým svolením obou autorů přeložila doc. PhDr. Růžena Ostrá, CSc. 

Zusammenfassung 

Quo vadis Künftige Ausrichtung der Wirtschaftsgeschichte in Frankreich. 

Überlegungen und Empfehlungen zweier Ökonomen 

Claude Diebolt – Jean-Luc Demeulemeester 

Diese Überlegung geht von der Prämisse aus, dass sich die Wirtschaftsgeschichte gegenwärtig auf 

dem Schnittpunkt zweier in der akademischen Welt fest etablierten Disziplinen befindet: nämlich der 

Geschichte und der Ökonomie. Im Unterschied zu den Forschern mit der klassischen historischen Ausbildung, 

denen es vor allem auf die Kontextualität und Realität der Fakten ankommt und ihr Ansatz 

demgemäß der ökonomischen Abstraktion wie auch dem mit ihr zusammenhängendem Drang nach 

allgemeiner Gültigkeit weit entfernt ist, versuchen die Ökonomiespezialisten in der Wirtschaftsgeschichte 

die Anwendung der Modells der sogenannten exakten Wissenschaften durchzusetzen. Als 

Ergebnis verfolgen die Historiker mit den Ökonomen nicht immer die gleichen Ziele. Trotz unterschiedlicher 

und gleichberechtigter methodischer Ansätze, gilt aber zugleich, dass die Wirtschaftgeschichte 

als gemeinsame Angelegenheit von Ökonomen und Historikern gelten kann, denn das Ziel 

ist in beiden Fällen das gleiche – die historischen Tatsachen und Prozessen richtig zu erfassen. Hinsichtlich 

unseres Themas ist daher für die französische Wirtschaftsgeschichte folgendes zu berichten: 

die Historiker sollten die Ökonomie ernst nehmen, genauso wie die Ökonomen die Geschichtswissenschaft 

ernst nehmen, auch wenn dies nicht immer der Fall war.

144 

HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2 


Kroměřížská architektura 19. století 

II. část 

PAVEL ZATLOUKAL 

Zatloukal, Pavel: Kroměříž Architecture in the 19 th Century. Part II 

In the second half of the 19th century the yet dominant influence of the archbishopric on the 

Kroměříž architecture abates. Nevertheless, the archbishopric architect Gustav Meretta, 

constructing in the Neo-Renaissance style, remains one of the most influential architects of 

the time. In late historism, two builders were of crucial importance for Kroměříž – Ladislav 

Mesenský St. and Felix Skibinský, who also spread the construction style in the spirit of Art 

Nouveau. The most remarkable art nouveau work of art is the extensive premises of the insane 

asylum by Hubert Gessner, a graduate of Otto Wagner. 

Key words Architecture * Historicism * City Planning * Art Nouveau * Modern Style 

Contact Muzeum umění Olomouc, Ostravská univerzita v Ostravě, zatloukal@olmuart.cz 

Padesátá léta 19. století představují pro Kroměříž zlomové období, v němž dosud dominantní 

biskupské a arcibiskupské stavební podniky začínají ustupovat do pozadí ve prospěch 

obecních, soukromých i státních staveb. Stylově pak střídají dosud převládající 

klasicismus, případně neogotiku mnohem rozmanitější historizující variace. Charakteristickým 

entrée se pro to staly především dvě novostavby. 

Nárokům na předvýchovu kněží v době, kdy se katolická církev v monarchii ocitá v ofenzivním 

postavení, nemohly již stačit stávající ústavy. S „osvobozováním“ z josefinského 

područí přece také souviselo formování koalice státu a církve namířené proti „zhoubným 

ideám nové doby“, které tak zlověstně vycenily zuby v revolučních letech 1848–1849 – 

proti liberalismu, nacionalismu a socialismu. V čele restauračního hnutí stanou přední 

pastýři mocnářství – vídeňský Joseph Othmar Rauscher, pražský Friedrich ze Schwarzenberga 

a olomoucký Friedrich z Fürstenberga. 

Již arcibiskup Chotek inicioval v Olomouci novostavbu kněžského semináře (1835– 

1841), ale Archeho stylové pojetí (obdobné jako u jeho kroměřížské klášterní nemocnice) 

nemohlo v nynějším změněném společenském klimatu vyhovět. Vždyť „kasárenský styl“, 

jak byla v závěru předbřeznové doby s opovržením a téměř všeobecně glosována poslední 

perioda klasicismu, přece ztělesňoval nyní již veřejně odmítané josefinské časy. A tak když 

začal nástupce Maximiliana Josepha kardinál z Fürstenberga (1813/1853–1892) uvažovat 

o stavbě kroměřížského pacholecího semináře, opomíjí Archeho spolupracovníky ve 

vlastní stavební kanceláři a obrací se na externistu. Po prvních úvahách o adaptaci starších 

objektů pod vlivem informativní cesty ředitele ústavu Františka Dvořáka po obdobných 

zařízeních v monarchii z roku 1854 rozhodl o dvě léta později o novostavbě. Roz-

ČLÁNKY A STUDIE PAVEL ZATLOUKAL KROMĚŘÍŽSKÁ ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ II 

145 

Josef Erwin von Lippert, Arcibiskupský pacholecí seminář 

– dvorní průčelí s kaplemi, 1856–1860. Foto autor 

lehlá budova pro 170 chovanců, 

vysvěcená 8. října roku 1860, byla 

situována na místě stájí a obytné 

budovy arcibiskupských úředníků 

z 2. poloviny 17. století, hradeb, 

zimní jízdárny a justiciárovy zahrady 

na Malém valu. Její autor 

sice v podstatě na „kasárenské“ 

schéma navázal – dvě ze čtyř křídel 

byla završena štíty a propojena 

do uzavřeného tvaru kolem dvou 

nádvoří. To, co budovu odlišovalo, 

byl dekor a ornament. Neodkazoval 

již k antice, ale k několika 

středověkým stylovým vrstvám: 

subtilní dekor je inspirován románským 

slohem, renesancí i rostlinným 

ornamentem vycházejícím z gotiky – zejména u portálu a stejně střídmých akcentů 

obou štítů s gotizujícími růžicemi. Novostavba však byla především v zadní části obrácené 

ke sv. Mořici akcentována rizalitem kaple, vlastně dvou kaplí nad sebou – horní zasvěcené 

Neposkvrněnému Početí P. Marie, spodní sv. Stanislavu Kostkovi. Rizalit presbytáře 

představoval také urbanistickou pointu kontrastující s oblým tvarem protější kaple P. Marie 

Bolestné u sv. Mořice. Jemné okenní kružby – v horní části odkazující k vrcholné, ve 

spodní partii pak k pozdní gotice – z něj činí šperk. Kontrastují nejen s prostým členěním 

okolních fasád, ale i s velkými plochami vitráží, jejichž večerní prozáření navíc umocňuje 

atmosféru dumavé zbožnosti místa – podobně je tomu také v interiérech. 1 

Novostavba byla mnoha návštěvníky nelíčeně obdivována. 2 V kroměřížských poměrech, 

uvyklých na vládu klasicismu trvající desetiletí, představovala očividné novum. Rundbogenstil 

(arkádový styl) – jak bylo toto pojetí nazýváno – byl produktem německého prostředí; 

jako odpověď na zásadní estetickou otázku 1. poloviny 19. století – v „jakém stylu 

máme stavěti“ – vyvrcholilo hledání novodobé univerzální formy v letech 1850–1852, 

když bavorský král Maxmilián II. zorganizoval největší mezinárodní architektonickou 

soutěž 19. století s cílem nalézt specifický stavební styl svého věku. Výsledek tohoto úsilí 

byl vzápětí uplatněn i na průčelích kroměřížského semináře. 

Použil ho tady třicetiletý vídeňský architekt Josef Erwin von Lippert (1826–1902). 3 

Zrovna se začínal specializovat na středověkou architekturu a obnovu jejích památek 

1 Malý val 4/1554. Stavbu řídil arcibiskupský stavební rada Franz Drbal, malířskou výzdobu kaplí provedl Alois 

Zapletal, barevná okna dodal Franz Walzer z Řezna. BENA, J.: Zur Chronik des fürsterzbischöflichen Knabenseminars 

in Kremsier. Kremsier 1911. 

2 ZUBER, R.: Pohled do dějin arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. In: Štěpaník, S.: Arcibiskupské gymnázium 

v Kroměříži 1854–1950. [Kroměříž] 1991, s. 13. 

3 Josef Erwin von Lippert (1826, Arad – 1902, Vorderbruck u Gutensteinu) do roku 1855 studoval na Akademii 

výtvarných umění ve Vídni (u Leopolda Ernsta). Žil a pracoval pak střídavě ve Vídni a v Uhrách, od roku 

1855 byl členem Centrální komise pro obnovu památek (a jako člen redakce přispíval svými kresbami do jejích 

Mitteilungen). Jeho restaurátorské dílo, orientované k puristické metodě, se mohlo nejvíc rozvinout v Dolních 

Uhrách a na Slovensku. Působil i jako uměleckoprůmyslový návrhář (relikviáře, monstrance). Jeho první doloženou 

prací se stal kroměřížský arcibiskupský pacholecí seminář s cyrilometodějskou kaplí (1856–1860). Stojí


(záhy po ustavení Centrální komise pro obnovu památek v roce 1850 se stal jejím členem 

a podílel se na restauraci vídeňské svatoštěpánské katedrály). To se jistě mohlo stát základním 

motivem arcibiskupovy volby – zvolil si muže, který se začínal profilovat jako 

jeden z předních obnovitelů donedávna ještě opovrhovaného slohu středověku v říši. 

Fürstenberg byl s výsledkem jeho kroměřížské premiéry nepochybně spokojený. Ještě 

v průběhu stavby mu zadává další úkoly a nakonec s ním spolupracuje po více než dvě 

desetiletí. Lippert se stal jeho preferovaným umělcem; v 60. a 70. letech se také podílel 

na interiérových úpravách kroměřížského zámku, na organizaci práce dalších spolupracovníků 

i na nákupech uměleckých děl a jejich restaurování. 4 Seminář zároveň zahajuje 

kulturní proměnu města, nazývaného do té doby „malý Řím“, také v „moravské Athény“; 

proměnu, která na přelomu století vyvrcholí jednáním o umístění české univerzity. 

S intronizací Bedřicha z Fürstenbergu došlo také k pronikavým změnám v arcibiskupském 

stavebním úřadě. Z konkurzu na místo architekta vyšel vítězně brněnský architekt 

František Drbal (1819–1893), k jehož prvním úkolům patřilo řízení stavby pacholecího 

semináře a který pak v čele úřadu působil do roku 1882. V jeho kanceláří se postupně sešli 

čtyři architekti – Arnošt Králíček (Ernst Kraliczek, 1824–, který jako inženýr a stavbyvedoucí 

již v roce 1846 vystřídal Karla Thalherra), Karl Biefel (1819–1899, zaměstnaný zde 

v letech 1846–1893, který původně působil jako arcibiskupský stavitel na Hukvaldech), 

v roce 1858 přichází nejambicióznější z nich, absolvent brněnské polytechniky Gustav 

Meretta (1832–1888) a konečně Anton Kybast (1837–1903, který zde ve funkci vrchního 

inženýra působil od roku 1880 až do konce života a v letech 1889–1903 stavební kancelář 

řídil). 

Vzhled Podzámecké zahrady se již měnil pouze dílčím způsobem. Podíleli se na tom 

výhradně zaměstnanci arcibiskupské stavební kanceláře: Paví dvůr byl v šedesátých letech 

upraven neogoticky, novou podobu vtiskla Rybářskému pavilonu Kybastova úprava 

v arkádovém stylu z roku 1865, v Maxmiliánově kolonádě byla zazděna okna a do takto 

vytvořených výklenků instalovány antické busty zakoupené v roce 1870 v Římě, Archeho 

zámecký portikus byl roku 1871 společně s novým schodištěm do parku zbořen a nově 

vystavěn podle neorenesančního Merettova a Drbalova projektu. Zmizela řada menších 

či provizorních objektů (Poustevna, Květinová věž, Vlajkový stožár, Labutí pavilon, Turecký 

stan, loutky Číňanů apod.), přibyly naopak jiné (obelisk, Břízový pavilon), na ostrov 

v Dlouhém rybníku byl přemístěn Čínský (dříve Mandarínský) pavilon. 

na začátku jeho dvacetileté spolupráce s arcibiskupem Friedrichem z Fürstenbergu. Ta pokračovala puristickou 

restaurací kaple Cyrilky na Velehradě (1859–1863), interiérovými úpravami arcibiskupských zámků v Kroměříži 

a Chropyni, restaurací kostela sv. Václava ve Větřkovicích u Příbora (1868–1870) a kostela P. Marie Sněžné 

v Luboměři pod Strážnou (1869), instalací hlavního oltáře velehradské baziliky. Vyvrcholením se měla stát, ale 

nakonec nestala restaurace olomoucké katedrály sv. Václava (1858–1866), kterou Lippert koncipoval v rozpětí 

od povrchní neogotizace po monumentalizující schinkelovské vize. Vedle úprav sakrálních památek ve Vídni (restaurace 

kaple Řádu německých rytířů v dómu sv. Štěpána; vnitřní vybavení kostela sv. Alžběty, 1866) pracoval 

pro Fürstenberga i v hlavním městě (úprava interiérů Fürstenberského paláce, 1869). Nejvýznamněji a nejrozsáhleji 

se pak jeho práce mohla rozvinout v Dolních i Horních Uhrách. Vedle Friedricha von Schmidta se Lippert 

profiloval jako přední restaurátor a propagátor puristických metod památkové obnovy v habsburské monarchii. 

Srov. Österreichisches biographisches Lexikon, 5. Wien 1972, s. 236; ZATLOUKAL, P.: Příběhy z dlouhého století 

: Architektura let 1750–1918 na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 2002, s. 326; ZATLOUKAL, O.: – ZATLOU- 

KAL, P.: Luk & lyra : Ze sbírek Arcidiecézního muzea Kroměříž. Olomouc 2008, s. 285. 

4 TOGNER, M.: Biskupské a arcibiskupské sídlo. In: Daniel, L. – Perůtka, M. – Togner, M. (eds.): 

Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009, s. 68–69.


147 

Zastřešení kostela sv. Mořice muselo zůstat pro revoluční události let 1848–1849 provizorní: 

To dal kardinál Bedřich lantkrabě z Fürstenbergů v šedesátých letech shodit a vysokou 

střechu udělat, která na každý pád je vkusnější. 5 Poslední úpravy pak proběhly v letech 

1894–1895. 

V roce 1857, tedy v době, kdy byl seminář ještě rozestavěný, byla na Koňském trhu 

(nám. Míru) před Kovářskou branou dokončena další mohutná veřejná stavba. Kasárna 

3. pěšího pluku arcivévody Karla se nestala jen dominantou rozlehlého prostranství, ale 

svým hlavním „pevnostním“ průčelím pointovala i Kojetínskou výpadovku. 6 Také tento 

objekt se vymykal zdejším dosavadním zvyklostem, a nejen (podobně jako u semináře) 

pro koncepci založenou na stylovém pluralismu, nýbrž opět i díky širším souvislostem. 

Pozornost věnovaná říšské branné moci, která se v revolučních letech několikrát ocitla na 

pokraji zhroucení, byla totiž nyní založena jak na posílení obrany proti vnějšímu, tak také 

vnitřnímu ohrožení. Vedle modernizace pevností se rozvinula rozsáhlá výstavba kasárenských 

areálů i dalších vojenských zařízení. Také zde byly opouštěny klasicistní tradice ve 

prospěch nového architektonického pojetí. Vzorem se stal komplex vídeňského Arsenálu 

(1849–1856), případně obou defenzivních kasáren střežících vnitřní město. Mezi nejvýznamnější 

moravské novostavby patřily důstojnický pavilon v areálu zrušeného kláštera 

v Louce u Znojma (1851–1853), vojenský výchovný ústav v Přerově (1854), vůbec největší 

vojenský výchovný ústav s dělostřeleckou akademií v Hranicích (1853–1863) a také 

kroměřížská kasárna. 7 Navrhovali je různorodí projektanti od vojenských inženýrů po zavedené 

vídeňské autority; autorství kroměřížské stavby je však dosud anonymní. Zatímco 

podstatnou spodní část jejího průčelí (které se mělo po předpokládané, ale již neuskutečněné 

dostavbě stát zcela symetrickým) koncipoval jeho projektant podobně jako u semináře 

pod vlivem mnichovského arkádového stylu, korunní římsa a věžovité nadstavby 

zase svědčily o poučení tzv. windsorskou gotikou, tedy stylem anglikanizujících hradů 

a zámků 19. století. Stylem, který měl kromě obranného charakteru především ztělesnit 

kontinuitu s dávnou aristokratickou minulostí svých stavebníků. 

V roce 1858 nastoupil jako jeden z pedagogů na arcibiskupský seminář Julius Chodníček 

(1837–1895). Ve svých vzpomínkách se po létech vracel do Kroměříže poloviny 

století: K jihozápadu uzavřela město nová Kovářská brána, nevkusné stavení s širším jednoduchým, 

goticky obklenutým průjezdem, a s užším stejně vysoko klenutým průchodem 

po pravé straně; tři rosety, slepá to okrouhlá okníčka, měly býti okrasou, nad tím pak byla 

prohnutá, velmi vysoká, břidlicí krytá střecha jako stan s dvěma plechovými praporky. Před 

branou, která byla ve skutečnosti vznosnou architekturou, upravenou roku 1840 nepochybně 

v souvislosti s regotizací Mlýnské brány v neogotice, stály trosky barbakanu 

pobořeného v roce 1846, v sousedství domek mýtného. 8 S podobným despektem jako 

o Kovářské bráně vyjadřoval se Chodníček také o Vodní bráně – byla to prý stará šedá 

brána s nízkým tmavým průjezdem, vpravo a vlevo stará městská zeď s opadalou omítkou. 9 

Od Mlýnské brány po Vodní bránu stále ještě obtáčely město hradby s širokým příkopem, 

5 CHODNÍČEK, J.: Vzpomínky na starou Kroměříž. Věrovany 2003 (rkp. z konce 80. let 19. stol., původní vydání 

Kroměříž v hradbách z roku 1938), s. 47. 

6 Nám. Míru 7/517. 

7 PEŘINKA, F.: Vlastivěda moravská, 2: Místopis : Kroměřížský okres, 1. Brno 1911, s. 42; BEDNÁŘ, V. – PO- 

SPĚCH, T.: Hranice : C. k. rakousko-uherské vojenské ústavy. Hranice, s. d. 

8 PEŘINKA, F. V.: Dějiny města Kroměříže, 3. Kroměříž 1940, s. 17. 

9 CHODNÍČEK, J.: c. d., s. 139.


nyní proměněným v zahrádky. Valy před příkopem se staly již počátkem století kaštanovou 

promenádou s lavičkami. Za ní obklopovaly město rozložité přízemní dvorce majitelů 

polností. Půvab a vznešenost dodávaly předměstím dlouhé, zejména topolové aleje lemující 

silnice i některé polní cesty. 

Podobně jako jinde došlo i zde v padesátých letech k bourání městských bran a hradeb. 

Vodní brána padla roku 1855, Kovářská o dva roky později. Jako jediná zůstala zachována 

Mlýnská brána – nejen proto, že nepředstavovala tak výraznou komunikační bariéru, ale 

nepochybně i jako nezbytná součást patrové chodby mezi zámkem, seminářem a chrámem 

sv. Mořice. A snad i jako jeden z výrazů setrvačnosti v okolí zámku. Zboření obou 

městských bran navíc signalizovalo soumrak venkovských dvorců především na Velkém 

vale – začaly být vykupovány s cílem dělit jejich pozemky na menší staveniště. 

Kroměřížská radnice však neponechala urbanistický rozvoj města náhodě a živelnosti. 

Starosta Eduard Benesch (v čele města 1874–1884) předsedal regulační komisi, v níž 

dále působili arcibiskupský dvorní rada a jeho nástupce Ferdinand Bojakovský z Knurowa 

a dva specialisté z arcibiskupského stavebního úřadu, vrchní inženýr Meretta a stavební 

rada Drbal. Merettovým dílem byl také regulační plán, který v roce 1874 vypracoval 

„s velkou pílí“ a který řešil nejen vnitřní město, ale také předměstí. 10 Teprve r. 1871 určena 

stavební čára na Velkém vale a načrtnuty plány nových stavebních linií. Současně určena 

stavební čára v Oskoli, kdežto o stavebních čarách ve Sladovnách uzavřeny smlouvy s kardinálem 

Fürstenberkem již dne 1. prosince 1870. 11 Peřinka tedy uvádí starší datování, ale 

Lechnerovo vročení je pravděpodobnější – pokud ovšem oba hovoří o tomtéž: Merettův 

regulační plán je totiž nezvěstný, a tak jsme nuceni rekonstruovat jej pouze podle toho, 

co bylo uskutečněno. Základem nových částí se stala soustava velkých náměstí před bývalými 

branami, kterou v místech zplanýrovaných hradebních příkopů a valů propojil 

půloblouk okružní třídy. V letech 1875–1876 byla odstraněna pauperitní zástavba před 

někdejší Kovářskou branou a zasypáním hradebního příkopu vytvořeno Fürstenbergovo 

(Masarykovo) náměstí navazující na Milíčovo náměstí a dále náměstí Františka Josefa 

(Míru). Před někdejší Vodní branou umožnilo zrušení židovského hřbitova založit velké 

Komenského náměstí s navazujícím prospektem Mostní ulice (Vejvanovského). Několik 

nových radiálních ulic (Kapitána Jaroše, Kollárova, Vrchlického) bylo do městského organismu 

citlivě zapojeno nasměrováním k hlavním dominantám. 

Kdybychom chtěli naznačit inspirační vzory, nepochybně je představoval fascinující 

obraz vídeňské, případně brněnské okružní třídy a ve srovnatelnějším měřítku paralelní 

urbanistický vývoj Znojma. 

Korunou Merettova díla se stala budova, která na jedné straně uzavřela poklidnou zónu 

Malého valu a na druhé straně představovala jakýsi zlatý hřeb v rámci postupné proměny 

Kroměříže v „hanácké Athény“. 12 Vyšší německou reálku architekt situoval do citlivého 

10 LECHNER, K.: Kremsier : Festschrift zum fünfundzwanzigjährigen Jubiläum des Vereines „Concordia.“ 

Krem sier 1889, s. 126. 

11 PEŘINKA, F.: c. d., s. 118. 

12 Gustav Meretta (1832, Brno – 1888, Olomouc) studoval na Technickém učilišti v Brně (1847–1852, u Emanuela 

Ringhoffera). Do roku 1857 působil na českých panstvích Lobkoviců, v letech 1857–1858 si vzdělání 

doplňoval ve Vídni. Od roku 1858 byl až do smrti zaměstnán v projekční kanceláři stavebního úřadu olomouckého 

arcibiskupství, od roku 1882 jako stavební ředitel. V letech 1885–1888 byl konzervátorem památkové péče 

2. sekce na Moravě. Patřil zde k předním restaurátorům a projektantům sakrálních staveb, z nichž většinu prováděl 

v neogotice. První období jeho tvorby je spjato s volnější interpretací minulosti. Zahrnuje soubor svatyní 

v rakouském Slezsku – kostely Nanebevzetí P. Marie s farou v Liptani (1865–1870), sv. Ondřeje ve Slezských


149 

Gustav Meretta, Návrh 

na reálku, 1875–1877, 

akvarel, papír. 

Muzeum Kroměřížska, 

i. č. DK 100. Foto Muzeum 

Kroměřížska 

sousedství kostela sv. Jana, kde značným ustoupením stavební čáry vytvořila severní stěnu 

právě formovaného náměstí. 13 Stavba z let 1875–1877 byla od počátku právem vyzvedána 

nejen pro ušlechtilou harmonickou neorenesanční kulisu hlavního průčelí, ale rovněž pro 

vznosný interiér shora zastřešené a prosklené schodišťové dvorany. Vznešenost budově 

dodává také sochařská výzdoba v nikách ne nepodobných těm na zámeckých schodištích. 

Z hlediska formální logiky přitom není fasáda bez otazníků: balustrády např. zdobí také 

horní polopatro pouze s půdními okny. Ohlas klasicizující, středomořským duchem prodchnuté 

větve vídeňské okružní třídy, především díla Theophila von Hansena, právem 

některým návštěvníkům města evokoval mylnou představu o divadelní funkci budovy. 

Reálkou se však současně uzavřelo první, umělecky šťastnější, realizačně ovšem nepříliš 

často naplňované architektovo období. 14 To druhé ve značné míře věnoval sakrálním novostavbám 

nebo restaurátorským úpravám v duchu internacionální katedrální neogotiky, 

jak o tom také svědčí jedna z jeho nedalekých venkovských novostaveb: na místě zbořeného 

kostela sv. Petra a Pavla v Ratajích ji uskutečnil v letech 1881–1884 jako variaci na 

klasickou dvojvěžovou katedrálu. 

Pavlovicích (1869–1871), sv. Kateřiny ve Slezských Rudolticích (1869–1873) i na střední Moravě – kostel Početí 

P. Marie ve Zvoli (1858–1866), sv. Floriana s farou v Bochoři (1872–1875), P. Marie ve Staré Vsi (1873– 

1879, s nimiž stylově souvisejí klášter sester sv. Karla Boromejského ve Frýdlantu nad Ostravicí (1871–1872) 

a provinční dům kláštera sester sv. Kříže v Napajedlech (1875–1876). Z jeho profánních staveb pak jmenujme 

neorenesanční kroměřížskou reálku (1875–1877). Osmdesátá léta byla již ve znamení přísné interpretace katedrální 

gotiky a uplatňování metody restaurátorského purismu – u kostelů sv. Petra a Pavla v Ratajích (1881– 

1884), sv. Maří Magdaleny v Osoblaze (1881) a především v případě restaurace olomoucké katedrály sv. Václava 

(1883–1893). Inspirací raně křesťanským uměním byla ovlivněna novostavba kostela Nejsvětějšího Spasitele 

v Ostravě (1883–1889). Srov. KRÁČMER, M.: Dějiny metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci. Olomouc 

1887; ZATLOUKAL, P.: Gustav Meretta. Okresní archiv v Olomouci 1986. Olomouc 1987, s. 83–97; ZATLOU- 

KAL, P.: Italský sen Gustava Meretty. Vlastivědný věstník moravský, 41, 1989, s. 59–65; NEČVU, 1995, s. 505; 

ZATLOUKAL, P.: Architektura 19. století na Moravě : Lexikon domácích umělců : Gustav Meretta. Prostor Zlín, 

5, 1997, č. 4, s. 25–27; TÝŽ: Příběhy, s. 342; TÝŽ: Luk & lyra, s. 286. 

13 Masarykovo nám. 4/183. Stavitelem byl olomoucký Johann Aulegk, sochařská výzdoba je dílem zdejšího Jana 

Antonína Becka (1846–1937), fasádní prvky (hlavice, girlandy, římsy, římsovnice) dodala vídeňská firma Stucanovo. 

Moravia, 1, 1877–1878, s. 57. Ve sbírkách Arcidiecézního muzea v Kroměříži je Merettova variantní studie 

z 26. 12. 1875 na umístění reálky doprostřed Milíčova náměstí jako pointy dnešní tř. 1. máje. 

14 Kromě reálky Meretta v Kroměříži ještě navrhl přístavbu zámeckého portiku (1871), kterým nahradil starší 

Archeho dílo z roku 1838.


Právě před bývalou Kovářskou branou, na okraji Novosad a v okolí Příkopu, se tehdy 

začal formovat kroměřížský West End. Zatímco Malý val se díky blízkosti zámku, nemocnice 

a semináře stal enklávou arcibiskupství, jakýmsi „panským“ koutem, Velký val byl 

předurčen pro zástavbu veřejnými i soukromými městskými budovami. První dominantou 

se tady stal klasicizující objekt Nadsklepí z roku 1868. 15 Na naplňování Merettova 

plánu nic nezměnil ani národnostní převrat na kroměřížské radnici v osmdesátých letech 

ve prospěch české většiny. 

První vlak přijel do Kroměříže 28. listopadu roku 1880, hlavní trať byla původně projektována 

na Kroměříž, ale měšťanstvo se proti uskutečnění tohoto projektu všemožně bránilo 

z důvodů dnes neznámých a nepochopitelných. 16 Kroměřížský East End za mosty přes 

Moravu pak začaly vytvářet plynárna, cukrovar a postupně vyrůstající další průmyslové 

podniky promísené s vesměs skromnějšími obydlími. 

Po roce 1848 se v evropské architektuře stává vůdčím stylem neorenesance; jak pro 

svoji praktickou adaptabilitu z hlediska moderních funkcí, tak ideově – vždyť tak zřetelně 

navozovala kontinuitu buržoazie s její někdejší italskou předchůdkyní. V Kroměříži se nadlouho 

uplatnila její klasicizující poloha, koncipovaná v duchu osvědčených poměrových 

i číselných zásad. Stala se příznačnou jak pro další zástavbu „panského koutu“, tak pro 

tvorbu autorů spjatých s arcibiskupskou stavební kanceláří či pro zdejší úřední architekturu 

osmdesátých let všeobecně. Příkladem mohou být dvě novostavby na Malém valu: 

Prinzhaus (1883–1884), lesní arcibiskupskou kancelář a hostinský dům, navrhl Anton 

Kybast. 17 Dvoupatrová symetrická budova se zvýrazněnou soklovou zónou má také pozoruhodný 

interiér vstupní části se schodištěm vyneseným litinovými sloupy. Kybast o několik 

let později rovněž nakreslil plány pro nedaleký Chudobinec fürstenberské nadace pro 

ženy a dcery arcibiskupských zaměstnanců (1890). 18 Jednopatrovou, opět symetrickou 

budovu v klasicizující neorenesanci doplnilo neorománské křídlo domácí kaple. 

V klasicizujícím duchu byly navrhovány také městské veřejné objekty: Kybast byl autorem 

návrhu České chlapecké školy (1884–1886), 19 zatímco ve stejné době a v obdobném 

duchu vyrostla na opačném konci okruhu budova Německé dívčí školy, dílo stavitele 

Friedricha Khünla (1841–1917). 20 Khünl projektoval i pro soukromé stavebníky. Druhou 

stranu nového náměstí proti reálce uzavřel v roce 1883 dvěma nájemními domy Václava 

Štěrby. 21 Zejména nárožní stavba, patřičně pevně usazená v robustní soklové partii, byla 

koncipována v klasicizující neorenesanci; její půvab kromě toho spočívá v hravě jemném 

dekoru cviklů přízemku a okenních ostění v patrech. Naopak tzv. Kozánkův dům, který 

v témže roce vystavěl na štěchovickém předměstí pro Theresii Troltschovou zdejší stavitel 

Antonín Zajíček (1853–1917), byl jako villeggiatura postaven ve švýcarském stylu a pod 

korunní římsou navíc opatřen sgrafity. 22 

15 Milíčovo nám. č. p. 9/488. 

16 PEŘINKA, F.: Vlastivěda, s. 73. 

17 Malý val 49/1539. 

18 Na kopečku 4/1480. 

19 Tovačovského 11/431. 

20 1. máje 14/209. Khünl pocházel z kultivované rodiny – jeho otec býval zámeckým ředitelem v Náměšti nad 

Oslavou, matka pocházela z hudebně založené rodiny v Cáchách. 

21 Masarykovo nám. 11/490. 

22 Štěchovice 1/1320. Z politiků, vědců a umělců, kteří v letech před 1. světovou válkou pobývali u pozdějších 

majitelů domu, buditele Jana Emila Kozánka a starosty pěveckého spolku Moravan E. Kozánka, připomeňme


151 

Originální, spíše však kuriózní průběh zástavby nemalé části někdejšího městského 

předpolí zachytilo další z Chodníčkových svědectví: Mezery domů na Koňském trhu jakož 

i proboštský dvůr [mezi Milíčovým nám. a Velehradskou ul.] vyplnila podnikavá paní Erlová 

nebo Zirlová stavbami vkusných a velikých, dílem dvoupatrových domů, jež nyní okrasu 

celého náměstí činí. Plány sestavovala sama, sháněla stavivo, řídila na lešeních i s mnohým 

důrazným kletím dělníky, poroučela mistrům, a byla celé dni při svých podnicích na nohách, 

rychlá a rezolutní ve všem, až dům byl vystavěn. Pak jej prodala a stavěla znova. Kam se 

ohlídneš, stojí dům, jejž Zirlová vystavěla. Byla vdaná, muž její byl jakýsi řemeslník, jedni 

pravili, že punčochář, muž doma sedající, tichý, bez ducha, bez vůle a bez vlády. Dětí neměli 

žádných. 23 Své profesi se stavební podnikatelka Antonia Zierlová (1808–1888) věnovala 

téměř půl století. První obytné domy začala stavět v druhé polovině čtyřicátých let na Malém 

valu a na Koňském trhu, v šedesátých a sedmdesátých letech pokračovala na Milíčově 

náměstí, počátkem sedmdesátých let postavila stavební skupinu ve Velehradské třídě a od 

sedmdesátých do počátku devadesátých let zastavěla podstatnou část ulice, jíž se podle ní 

začalo říkat Cierlova (Kpt. Jaroše). S projekty vesměs dispozičněji architektonicky jednoduchých 

jednopatrových staveb však neměl Chodníček úplně pravdu – pro Zierlovou je 

kreslil inženýr Khünl. 

Kroměříž měla v roce 1830 701 domů, o pět let později pak 5 720 obyvatel, zatímco 

v roce 1888 zde 11 816 obyvatel žilo v 1 007 domech. Co do počtu obyvatel tak byla šestá 

na Moravě. 24 Po komunálních volbách v roce 1883 zasedli poprvé na radnici také čeští zastupitelé, 

o čtyři roky později se kroměřížská radnice ocitla výhradně a natrvalo v českých 

rukou. 

V souvislosti s tímto vítězstvím byly zahájeny přípravy k novostavbě českého vyššího 

gymnázia, založeného roku 1882. Staveniště bylo získáno v nárožní poloze za někdejší 

Kovářskou branou. V architektonické soutěži, jíž se zúčastnilo 44 projektantů, zvítězila 

dvojice brněnských architektů, někdejších absolventů tamní techniky, Julius Tebich 

(1859–1899) a Josef Karásek (1860 – asi 1926, ze zemského stavebního úřadu). Škola 

byla slavnostně otevřena 21. září 1890. Vůdčí myšlenkou projektu se stala neorenesanční 

variace inklinující vedle italských vzorů rovněž ke vzorům francouzským. 25 

Novostavba ztělesnila něco obecného a zároveň velmi konkrétního. Éra „odívání“ do 

klasického roucha se zde začíná uzavírat ve prospěch čerpání ze zásobnice pozdních vývojových 

fází slohů minulosti, a to nezřídka i u jediné stavby. Sousedství s Merettovou 

reálkou však poskytlo autorům gymnázia možnost zřetelně vyjádřit nejen stylový, ale 

také ideologický posun, ba přímo protiklad. Základní myšlenkou německé školy, navíc 

díla arcibiskupského architekta, byla harmonie a ještě zřetelněji nostalgické, idealizující 

ohlédnutí jak za klasickou (antickou) minulostí, tak za historií konkrétní, místní (pokorné 

„couvnutí“ před průčelím kostela sv. Jana). Novostavba české školy naopak sebevědomě 

vykročila vpřed (před původní stavební čáru), přičemž nejexponovanější část 

zejména Antonína Dvořáka, Vítězslava Nováka, Karla Kovařovice, Emmu Destinovou, Hanu Kvapilovou ad. 

23 Na vykupování pozemků, případně prodeji dokončených domů intenzivně spolupracovala s Augustem Beneschem. 

PEŘINKA, F. V.: Dějiny, s. 487–488, 537–540, 556–557 a 677–682; CHODNÍČEK, J.: c. d., s. 60, 61, 

66 a 80. 

24 LECHNER, K.: c. d., s. 100, 114. 

25 Masarykovo nám. 8/496. 2. cenu v soutěži získali Julius Neuwirth z Vídně, dále se uplatnili Oskar Marmorek, 

F. Beníšek ad. Wochenschrift des österreichischen Ingenieur- und Architekten Vereins, 14, 1889, s. 192–193. Karásek 

navrhl také novostavbu kroměřížského Okresního soudu a věznice z let 1911–1919 v Soudní ul.


průčelí – nároží – získalo robustní a přece dynamickou, dramatickou, ba přímo triumfální 

podobu. Na jedné straně zacházející goethovský svět, napájený odkazem 18. století, na 

druhé straně dravý nastupující svět politického triumfalismu. Co jiného totiž představovaly 

například střechy formované ve francouzské neorenesanci než politickou manifestaci 

v rámci národnostních inklinací konce století Ještě lapidárněji by bylo možné toto „čtení 

architektury“ vyjádřit v souvislostech stále prudšího národního soupeření otázkou „kdo 

s koho“ Ale ani zde – jak už to v moderních dějinách bývá – není nouze o paradoxy: není 

vyloučeno, že dispoziční řešení bylo inspirováno novostavbou brněnské německé dívčí 

měšťanské školy korunní princezny Štěpánky (1887–1889), díla zaměstnanců tamního 

městského stavebního úřadu Ottokara Burgharta a Leopolda Ruppa. Autoři gymnázia 

byli z města, kde již nacionalismus běsnil v plné síle. Historizující, výrazně klasicky utvářená 

forma navíc v prvním případě „odívá“ zcela novodobý obsah (reálky přece patřily 

k nejmodernějším typům škol), kdežto škola nejklasičtějšího typu (gymnázium) na klasický 

„oděv“ rezignuje a slouží spíše demonstraci politické inklinace, stejně jako legitimizaci 

mocenského vítězství. 

Vítězství ovšem nebylo úplné; budova gymnázia musela o čtyři roky později pro vážné 

závady projít generální rekonstrukcí. Entrée prvního z významných kroměřížských 

stavitelů přelomu století, který stavbu gymnázia prováděl, Ladislava Mesenského st. 

(1854–1923), nebylo tedy nejslavnější. Mohrweiserův potomek a brněnský rodák si zvolil 

Kroměříž poté, co v roce 1880 složil stavitelské zkoušky. 26 O dva roky dříve, než dokončil 

gymnaziální stavbu, vystavěl v letech 1888–1889 na okružní třídě budovu městského 

chudobince a sirotčince. K užití neogotického dekoru jej tady pravděpodobně inspirovalo 

sousedství s někdejším starým františkánským klášterem. 27 Tato stylová poloha však byla 

u něj výjimečná, stejně jako neorománská úprava průčelí Nadsklepí z let 1890–1892 – 

ostatně opět na klasicizujícím kompozičním schématu. 

Pro většinu z dlouhé řady jeho tehdejších nájemních domů situovaných kolem té části 

okružní třídy, které se říkalo Příkop (tř. 1. máje), se naopak stalo příznačným dobově charakteristické 

mísení různých stylových mutací. Především těch, jejichž dramatičnost na- 

26 Ladislav Mesenský st. (1854, Brno – 1923, Kroměříž). Jeho předkem byl Johann N. von Mohrweiser. Mesenský 

absolvoval nižší reálku a piaristickou reálku v Novém Jičíně (1866–1869), praktikoval u brněnské stavební 

firmy Karla Matzenauera (1869–1872), u stavitele Karla Jirusche v Židlochovicích (1872–1873), po skončení 

vojenské služby pokračoval v práci u různých stavebních firem, které se věnovaly stavbě železnic, dále u stavitelů 

Zdenko Vodičky v Uničově (1877–1878) a Franze Böhma v Moravské Třebové (1879). Po složení stavitelské 

zkoušky v Brně mu kroměřížská městská rada udělila stavitelskou koncesi (1880). V roce 1885 se stal předsedou 

Stavitelského společenstva v Kroměříži. V letech 1892–1905 vlastnil velkostatek Marianov, kde si v roce 1893 

vystavěl vilu. Roku 1893 obdržel rytířský řád Řehoře XIII. Do roku 1895 byl hejtmanem kroměřížské ostrostřelecké 

společnosti, 1900 se neúspěšně pokusil kandidovat ve volbách do zemského sněmu. Od roku 1886 byl 

u něj zaměstnán Felix Skibinský. V Kroměříži postavil kolem 40 staveb a vedle Skibinského se stal předním místním 

představitelem jak pozdního historismu, tak secese. Z jeho domény – nájemních domů – vynikají zvl. dům 

J. Simona (1896–1898) a podstatná část zástavby Kollárovy ul. (1908–1910). Stavěl také podle cizích návrhů, 

např. kostel sv. Petra a Pavla v Ratajích (1881–1886, Gustav Meretta) nebo zámeček barona Friese ve Zborovicích 

(1890, Ferdinand Fellner ml. – Herman Helmer), ale zejména přední kroměřížské novostavby: české vyšší 

gymnázium (1888–1890, Julius Tebich – Josef Karásek), psychiatrická léčebna (1905–1908, Hubert Gessner) 

a synagoga (1908–1910, Jakob Gartner). K zamýšlenému otevření filiálky stavební kanceláře v oblíbeném istrijském 

letovisku Opatiji (kde v letech 1909–1910 vystavěl dvě vily) již nedošlo a 1. ledna 1911 přenechal firmu 

synu Ladislavovi ml. Srov. MESENSKÝ, O.: Rodinná kronika 1902–1946. Nedat. rkp., deponován v Muzeu Kroměřížska, 

Kroměříž; ZATLOUKAL, P.: Příběhy, s. 532; Navrátil, O.: Ladislav Mesenský. Bakalářská práce, 

Masarykova univerzita v Brně. Brno 2005. 

27 Tovačovského 22/437. Svátek, J.: Františkáni v Kroměříži. In: Fišer, Z. (ed.): Studie Muzea Kroměřížska. 

Kroměříž 1989, s. 122–136.


153 

víc umocňovala nárožní poloha, jako například u domu Jana Šilhánka z roku 1888 28 a vůbec 

nejpůsobivěji u domu Josefa Simona vystavěného o desetiletí později. Vznosné řešení 

umocnil válec nárožní partie vrcholící helmici podobnou kupolí. Bohatý dekor již přitom 

zřetelně směřoval do florálně inspirované a navíc jakoby zemdleně stékající polohy. Dům 

však také představuje takřka vzorovou učebnici architektury: patřičně robustní soklová 

zóna s rustikou tvoří podnož belle-étage s pianem nobile i s mocně vyvinutou korunní 

římsou, tedy vše, jak má být – podpora, břemeno, kladí… Velkoryse dimenzovaná vstupní 

hala pokračuje dvěma schodišti do patra, které je podobně jako u Kybastova Prinzhausu 

vynášeno litinovými sloupy ze sobotínských železáren. 29 

Novou verzi historismu tak do Kroměříže končícího století přinášejí brněnští autoři. 

Tvůrcem zdejší nejradikálnější a současně nejpodivnější podoby tohoto historismu se 

však stal architekt polského původu. O osudech Felixe Skibinského (1863–1936) dosud 

nebylo známo téměř nic. V roce 1886 začínal jako asistent v Mesenského stavební firmě 

a i pro něj se nejspíš stal motivem zakotvení v menším středomoravském městě relativní 

stavební boom Kroměříže. 30 

Jeho prvním vskutku prestižním kroměřížským dílem se stala radikální přestavba domu 

Františka Sixty na hlavním náměstí na hotel Central z roku 1895. 31 Vysoký, ostře řezaný 

reliéf dekoru s převahou prvků severských hanzovních měst (zejména maskaronů) je na 

pozadí neomítané cihelné plochy uplatněn na základní renesanční osnově, avšak se zřetelně 

manýristickými posuny. V duchu spíše barokizujícím a v detailu i rokokovém, ale 

s obdobnou základní kompozicí Skibinský o rok později koncipoval průčelí nájemního 

domu Rudolfa Kulpa. 32 Bylo to v době, kdy se začínal věnovat projektu, kterým proslul 

nejvíc. Původně kamennou kapli sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti (1897–1898) 

28 Kotojedská 1/269. 

29 Kollárova 1/528. Z let 1898–1899 pocházejí také další vrcholné pozdně historizující Mesenského činžáky na 

tř. 1. máje 19/623 a 4/222. 

30 Felix Skibinský (Feliks Skibiński) (1863, Zavallia u Sniatyn v Ivano–frankivské oblasti, Ukrajina – 1936, Radziszów, 

Polsko). O jeho studiích pouze víme, že navštěvoval školy v Černovcích v Bukovině a ve Lvově. Není vyloučeno, 

že byl spřízněný s Karolem Skibińským (1849–1922), inženýrem železničního stavitelství a profesorem 

na lvovské polytechnice. V Černovcích našel také první zaměstnání v projekční kanceláři architekta Andrzeje 

Geleczynského, který se věnoval železničním, civilním i sakrálním stavbám jak v Bukovině, tak v Rusku. V roce 

1886 se stal asistentem ve stavební firmě Ladislava Mesenského st., který jej v Bukovině „objevil“, když tam 

kolem poloviny osmdesátých let stavěl železnici. S Geleczynskim nicméně spolupracoval (údajně i na Moravě) 

až do architektovy tragické smrti v roce 1904 a zdědil pak jeho kancelář. Do domovského svazku v Kroměříži byl 

přijat v roce 1906; to už měl ovšem za sebou spoustu staveb jako samostatný stavitel i projektant. Podobně jako 

Mesenský se vypracoval mezi městskou elitu (svého někdejšího šéfa vystřídal jako velitel sboru měšťanských 

ostrostřelců; v roce 1908 se stal předsedou stavebního výboru Jubilejní všeobecné hospodářsko-průmyslové 

výstavy). Roku 1931 odchází za synem Ottokarem (1900–1980), všestranně talentovaným umělcem (malířem 

a operním zpěvákem) žijícím od roku 1924 v Krakově. 1933 pobýval u dcery Daniely v Bělehradě, ale dožil 

u starší dcery Adriany v Polsku; pohřbený je ve vsi Krzywaczka. Vedle otce a syna Mesenských se Skibinský stal 

hlavním kroměřížským představitelem pozdního historismu a florálně orientované secese; v obou stylových mutacích 

přitom s příslovečným smyslem pro bizarnost rozvíjel podněty krakovského architekta Teodora Marjana 

Talowského: Hotel Central (1895), nájemní domy Rudolfa Kulpa (1896), Františka Krále (1900), Františka Večerky 

(1901), Boženy Bejvlové (1918), které vyvrcholily stavbou domu s restaurací Filipa Pečmana (1905). Z veřejných 

staveb vynikají zejm. Česká dívčí obecná a měšťanská škola Komenského (1904–1905) a Zemská česká 

reálka (1904), z mimokroměřížských kaple sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti (1896–1898), kostel sv. Andělů 

Strážných v Kyselovicích (1904–1906) a chata Klubu čs. turistů na Bunči (1923–1924). Srov. ZATLOUKAL, P.: 

Příběhy, s. 466; http://pl.wikipedia.org/wiki/Karol_Skibi%C5%84ski [cit. 13. 1. 2010]. 

31 Velké nám. 19/37. 

32 Vodní 7/56.


Felix Skibinský, Dům 

s restaurací Filipa 

Pečmana, 1905–1906, 

dobová pohlednice 

vystavěla podle jeho návrhu ve stylu „byzantských staveb“ – údajně pro důraz na původ 

obou světců – prostějovská dvojice stavitelů Rudolf Konečný a Josef Nedělník. 

Skibinský netvořil – jak to bylo v moravském prostředí obvyklé – pod určujícím vlivem 

vídeňského architektonického dění, nýbrž byl ovlivněn jiným kulturním okruhem. Část 

architektonické činnosti v obou nejvýznamnějších polských kulturních centrech rakouského 

záboru – krakovském i lvovském – byla totiž kromě vídeňské orientace inspirována 

jak severskými stylovými variacemi, tak ideově podmíněnou vazbou k dění v románských 

zemích, především ve Francii a v Belgii. U Skibinského můžeme být navíc zcela konkrétní: 

jeho nepochybným vzorem se stal jen o něco starší architekt Teodor Marjan Talowski 

(1857–1910). Zejména v osmdesátých a devadesátých letech, kdy tento absolvent lvovské 

a vídeňské techniky vyučoval kresbě na krakovské průmyslovce, vytvořil zde svoje zásadní 

díla. Soubor nájemních domů představuje velmi svéráznou interpretaci historického odkazu, 

která musela Skibinskému nadlouho učarovat. Talowski totiž s odkazem minulosti 

nakládal tu volněji, tu doslovněji: syntézu na téma severské cihelné renesance, „polské 

renesance“ inspirované štíty krakovských Sukiennic, ale i gotických motivů uplatňoval 

s nebývalým smyslem pro bizarnost. Součástí jeho průčelí byla i bohatá figurální výzdoba 

vrcholící u vysokých, dominantních štítů. 

Pokusem dotvořit panoráma města z dílčí perspektivy Fürstenbergova náměstí se stala 

novostavba nájemního domu Dominika Dimta z let 1901–1902. 33 Friedrich Khünl se pokusil 

(není však vyloučeno, že na základě cizího návrhu) pohledově uzavřít okolí kostela 

sv. Jana, avšak z opačné strany než před léty Meretta. Pravou stranu nároží navíc akcentoval 

věžní nadstavbou, která doplnila kroměřížské věže, uplatňující se v průhledech okolních 

ulic. Přesto je možné považovat jeho pokus v širších souvislostech za urbanistický 

omyl; rozlehlá plocha průčelí svým nezvládnutým měřítkem příliš konkuruje sousednímu 

kostelu. 

Podobně jako v pro tuto oblast krátkém období pozdního historismu stal se Skibinský 

určující autoritou také pro kroměřížskou secesi. Svědčila o tom hned jedna z prvních zdejších 

staveb v novém stylu, nájemní dům Františka Krále z roku 1900. Rozlehlá třípatrová 

33 Kovářská 16/10.


155 

novostavba o dvanácti okenních osách byla situována při ústí převážně přízemního předměstí 

Oskol. 34 Relativně ohromnou masu rozčlenil třemi rizality (později byla narušena 

přefasádováním levé poloviny průčelí). Autor zde opět uplatnil svůj sklon k manýrismu, 

nejočividněji u bizarních figurálních prvků doplňujících jinak stylově určující florální dekor. 

Není vyloučeno, že svůj smysl pro bizarnost projevil ještě jinak, když se u atikových 

nadstaveb inspiroval horní, „pevnostní“ partií kasáren na Koňském trhu. Dispozičně představoval 

činžák luxusní řešení, kde každé ze dvou schodišť obsluhovalo po jednom bytě. 

O rok později již Skibinský přechází do druhé polohy charakteristické pro jeho tvorbu, 

která však byla rovněž inspirována krakovskou mutací románského art nouveau. Nájemní 

dům Františka Večerky byl sice koncipován opět jako vyhraněně symetrická stavba vrcholící 

vysokým štítem, ale celkový charakter kompozice i dekoru se mění: téměř vše je 

zaoblené a vláčné (zejména ústřední lodžie s balkonkem) a v rámci rozevlátých linií florálního 

dekoru hrají roli nenasytných akcentů autorovy charakteristické maskarony. 35 Svoje 

oblíbené schéma užil také za rohem, u nájemního domu Leopolda Färbera z roku 1905. 36 

Opět jej charakterizuje symetrická skladba průčelí, ostře řezaná bizarní reliéfní směs 

včetně neogotických prvků, ještě fantasknější stvoly rašící mezi okny, ale také odkaz na 

Králův činžák zejména v atikových partiích. Není se co divit, že z podobně „bezuzdných“ 

výtvorů zůstávali starší neorenesancisté zdrceni. 

V té době (1905–1906) postavil také jedno ze svých vrcholných děl, dům s restaurací 

Filipa Pečmana. 37 Určujícím motivem jednopatrového nárožního objektu se tady stal kruh, 

případně jeho výseče. Je to patrné především u osové partie, v přízemí konvexní, v patře 

naopak konkávní, s velkým, bohatě zdobeným kulatým otvorem. Podobně je také formována 

střešní nadstavba, jejíž „rozevlátost“ do tří stran navíc umocňují hrázděné štíty 

s valbičkami. Charakteristickým znakem drobné stavby se stala motivická a materiálová 

přehršel: štuk a kov doplňují neomítaný kámen i neomítaná cihla. Na pravé boční fasádě 

navíc pozorný zájemce nalezne nejen naturalisticky vyvedený strom, ale také šklebící se 

mořskou příšeru, na kterou pomrkává sluníčko. 38 

Zde je však nutné vrátit se ještě jednou k Talowskému. Dramatičnosti a malebnosti dosahoval 

mj. uplatňováním naturalistických detailů, ať již tím, že nechal z fasády vystupovat 

jednotlivé cihly či kameny nebo zálibou ve zvířecích motivech. Na jeho příklad navázal 

jiný polský architekt, načas ostravský Stanisław Bandrowski, který krakovskou verzi art 

nouveau přináší do moravského prostředí. V roce 1900 totiž poblíž sebe vystavěl dvě budovy 

– Polský dům a lázně Žofinka –, u nichž vedle poučení tvorbou představitele belgické 

secese Paula Hankara rozvedl Talowského kuriózní rejstřík „plujících“ cihel s bohatě rozvětvenou 

rostlinnou a živočišnou říší. Zatímco však Talowski a Bandrowski svoje stavby 

koncipovali vesměs (a logicky) jako asymetrické, Skibinski naopak o něco později staví 

zásadně na symetrii. 39 

34 Husovo nám. 7/446. 

35 Vodní 28/88. 

36 Vodní 5/55. 

37 Havlíčkova 18/1262. 

38 Jakýmsi dozvukem Skibinského florální periody se stal nájemní dům M. Přečkové z roku 1907 (Vejvanovského 

4/449). 

39 Tím spíše, když šlo o veřejné objekty. Počátkem století mu byly svěřeny dvě velké školní novostavby: česká 

reálka se stala dominantou Velkého valu; její klasicizující ráz a v podstatě indiferentní stylizovaný detail navrhl 

vrchní zemský stavitel Jan Utíkal z Brna (1. máje 12/214, z let 1902–1904). Podobně tomu bylo u dívčí školy


Ulice, do níž se otevírá průčelí Pečmanova 

domu, ústí k areálu, který začal na jejím 

konci vyrůstat ve stejné době. O umístění 

Zemského ústavu choromyslných 

císaře Františka Josefa I. svedlo již v roce 

1902 zápas několik moravských měst – 

Bystřice pod Hostýnem, Frenštát pod 

Radhoštěm, Vsetín; o rok později schválil 

zemský sněm doporučení zvolit Kroměříž 

(především proto, že leží zhruba uprostřed 

mezi Brnem a Šternberkem s jejich psychiatrickými 

léčebnami; navíc mohla poskytnout 

prostředí klidného menšího města 

a také vynikající staveniště v sousedství 

Květné zahrady). Po výkupu pozemků 

a zpracování předběžných skic byl stanoven 

stavební program: na 26hektarovém 

území mělo být vystavěno 38 budov, z toho 

Hubert Gessner, Ústav choromyslných císaře 

Františka Josefa I. – márnice, 1904–1908. 

Foto autor 

19 léčebných pavilonů pro 1 040 nemocných; součástí léčby se měla stát také práce v kolonii 

pro polní hospodářství. Ústav měl být největším stavebním dílem své doby na Moravě. 

V rámci týmu Zemského stavebního ředitelství byl hlavním architektem stavby jmenován 

Hubert Gessner (1871–1943). 40 Byl jedním z představitelů nejradikálnějšího modernistického 

křídla v celoevropském kontextu, křídla, na jehož krajních pólech stanulo 

několik Britů a na druhé straně zejména první generace absolventů Wagnerovy školy na 

vídeňské akademii. Křídla, které se demonstrativně rozešlo nejen s historismem 19. století, 

ale také se secesí ve jménu funkční dispozice a geometrizace dekoru. Z moderního 

hnutí vzejde naissance, naprosté znovuzrození, hlásal Wagner ve svém zásadním spisu 

Moderní architektura z roku 1896. 

Komenského, přístavbě ke starší budově, která uzavřela druhé z kroměřížských novodobých náměstí vůči starému 

městu (Komenského nám. 2/440, z let 1904–1905). 

40 Hubert Gessner (1871, Valašské Klobouky – 1943, Vídeň) pocházel z rodiny usazené ve Valašských Kloboukách 

od roku 1792; jeho otec byl barvířem. Studoval na státní německé průmyslové škole v Brně (1885–1889) 

a na speciální škole architektury na vídeňské Akademii výtvarných umění (1894–1898) u Otto Wagnera. V posledním 

ročníku a v roce 1899 pracoval společně s Josephem M. Olbrichem ve Wagnerově soukromém ate liéru, 

po ukončení studií často spolupracoval s bývalými spolužáky a zejména s bratrem Franzem (1879–1975), rovněž 

absolventem vídeňské akademie. V roce 1904 si ve Vídni otevřel samostatný ateliér. Již v době studií patřil k prvním 

z vídeňských architektů, kteří začali rozvíjet „stonkový“, biomorfně a antropomorfně orientovaný secesní 

styl; po roce 1900 se stává jedním z předních představitelů racionální moderny. Mnohé z jeho předválečných 

prací patřily českým zemím: vila Josefa Bratmanna (1895–1896) a rodinný dům Františka Růžičky (1907) ve 

Valašských Kloboukách, obchodní akademie v Hradci Králové (1896–1897), obchodní a obytný dům bratří Skasiků 

(1903) a hotel Slezský dvůr (1903–1905) v Opavě, hotel Jindřichův dvůr v Novém Jičíně (1906), Okresní 

nemocenská pokladna (1903–1904) a ústřední lázně (1905–1906) v Brně, pekárna Františka Odkolka v Praze 

(1908–1918) a dělnická pekárna v Liberci (1910). Načas byl zaměstnán u Zemského stavebního úřadu v Brně, 

kde pod jeho vedením vznikl zejména projekt Zemského léčebného ústavu císaře Františka Josefa I. pro choromyslné 

v Kroměříži (1904–1907). Ve dvacátých letech se zúčastnil monumentální výstavby „rudé“ Vídně. Srov. 

Wiener Architekten Ziwilarchitekt Hubert Gessner. Wien – Leipzig 1932; KRISTAN, M.: Hubert Gessner : Architekt 

1871–1943. Katalog výstavy. Wien 1992; TÝŽ: Die Architektennachläse des 20. Jahrhunderts der Albertina 

: Hubert Gessner. Exempla : Architekturzeichnungen der Graphischen Sammlung Albertina. Wien 1996, 

s. 67–69; VYBÍRAL, J.: Der Traum von der Vernunft unter der gelben Kuppel : Die Architektur von Hubert 

Gessner in Kremsier. Umění, 47, 1999, s. 45–58; ZATLOUKAL, P.: Příběhy, s. 533; Saur, 52, 2006, s. 379–382.


157 

Po ukončení studií a praktikování ve Vídni a v Opavě se Gessner počátkem století vrací 

jako zaměstnanec zemského stavebního ředitelství na několik let do Brna, města svých 

středoškolských studií (1900–1906). Projekt ústavu choromyslných byl schválen v předjaří 

roku 1904 a dál rozpracováván v letech 1904–1905, koncem dubna roku 1904 byla 

zahájena stavba a 11. července roku 1909 byl dokončený areál slavnostně předán prvnímu 

řediteli Vincenci Návratovi (1864–1942). Ústav byl rozdělen do čtyř částí: vpravo 

od vchodu pro nemocné ženy, vlevo pro muže, uprostřed byly administrativní a hospodářské 

objekty a vlevo vzadu hospodářská kolonie. Čestné místo v centrální části zaujal 

kostel sv. Cyrila a Metoděje. 41 

Zemské stavební ředitelství v souladu s poznatky soudobé psychiatrie již na počátku 

přípravných prací určilo, že všechny objekty budou řešeny pavilonovým systémem. Pacient 

již nebyl považován (jako tomu bylo ještě v případě brněnského ústavu) za chovance 

umístěného ve věznici podobném objektu. Gessner uplatnil pavilonový systém na symetrické, 

přísně racionální osnově, která se zdála odpovídat moderní době a její architektuře 

v duchu Wagnerovy školy. Pro leckoho se také mohla stát synonymem demokratizace. 

Ve skutečnosti to bylo zřejmě složitější. Gessner totiž základní urbanistickou skladbu 

důsledně přizpůsobil struktuře, komunikační síti a proporčnímu řešení sousední Květné 

zahrady. Nebezpečí monotónnosti pak eliminoval uplatněním některých klasických urbanistických 

principů, zejména seskupováním objektů do uzavřených nebo polootevřených 

celků připomínajících nádvoří či přímo motiv cour d’honneur. Současně s kroměřížským 

ústavem vyrůstal obdobný areál ve Vídni-Steinhofu. Urbanistická kostra tam byla řešena 

„funkcionalisticky“, utilitárním, nehierarchizovaným řádkovým systémem. Soubor pavilonů 

byl však korunován velkolepým Wagnerovým ústavním kostelem (1904–1907) v situaci 

nepřehlédnutelného klenotu na vrcholku návrší. Zatímco Gessnerův někdejší učitel 

a vzor tak v podstatě demokratické řešení „aristokratizoval“, když je završil pyšným, feudálním 

gestem, žák užil principiálního opaku: koncept vrcholného díla prvního aristokrata 

mezi moravskou nobilitou 17. století, biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna, 

v sousedním, charakteristicky novověkém ústavu „demokratizoval“. Podobně jako utopičtí 

socialisté, kteří si svoje falanstéry vysnili ve formách podobných Versailles, a nakonec 

podobně, jak se o dvě desetiletí později sám Gessner podílel na výstavbě „rudé Vídně“. 

Na rozdíl od fádních pavilonů vídeňského Steinhofu navíc architekt v Kroměříži rozvinul 

značně pestrou motivickou škálu jednotlivých staveb, jež úzce souvisela s funkční 

a také psychologickou diferenciací areálu. Vycházel přitom z relativně širokého inspiračního 

okruhu, v němž se základním zdrojem staly klasicismus (měl vyvrcholit vztyčením 

nakonec neuskutečněného ústředního obelisku), některé z principů mediteránní renesance 

a vlivy jak britské, tak wagnerovské moderny. Na jedné straně pavilony stylově 

propojuje geometrizujícím dekorem, na druhé straně v některých případech navazuje na 

přerušenou nit klasiky, jejíž formy však tlumočí do soudobé mluvy. Vrcholné činy představují 

především tři objekty: ústavní kostel sv. Cyrila a Metoděje 42 , dobově frekventovaná 

palladiánská centrála (ale také pendant k ústřednímu pavilonu Květné zahrady), správní 

41 Srov. zvl. NÁVRAT, V.: Vývoj choromyslnictví na Moravě a nový Zemský léčebný ústav císaře Františka Josefa I. 

v Kroměříži : Die Entwicklung des Irrenwesens in Mähren und die neue Kaiser Franz Josef I. Landes-Heilanstalt 

in Kremsier. Praha 1908; DONĚK, E.: Kroměřížská psychiatrická léčebna v průběhu devíti desetiletí. Kroměříž 

1999. – VYBÍRAL, J.: c. d., s. 45–58; ZATLOUKAL, P.: Příběhy, s. 520–534. 

42 Kostel na půdorysu řeckého kříže má 27 m vysokou dvojitou betonovou kopuli. Fresková výzdoba je dílem 

Jano Köhlera.


budova s velkorysým řešením interiérů vstupní haly i trojlodní dvorany a fantaskní, téměř 

chrámové průčelí márnice. U obou posledně jmenovaných tak architekt svůj pokus o „demokratizaci“ 

završil, když zřetelně profánní obsah „sakralizoval“. 

Jedním z provádějících stavitelů kroměřížského ústavu byl Ladislav Mesenský st. (dalšími 

byli brněnský František Pawlu a zdejší Antonín Zajíček). Mesenského stavební firma 

začala některé gessnerovské motivy rozvádět u obytných domů, především u těch, které 

stavěl v tehdejší zadní části své takřka výhradní enklávy – v Kollárově ulici nebo jejím 

okolí. Od prvních řadových domů se štukovým dekorem (z let 1903–1906) 43 přechází totiž 

v druhé fázi ke kombinaci ornamentu s neomítanou cihelnou plochou (1910–1912). 44 

Vyvrcholení představuje vlastní koncový dům Mesenských, kde kombinace racionálního 

hmotového uspořádání u jednoho průčelí s romantismem průčelí druhého nalezla adekvátní 

obdobu ve výhradním užití neomítané „demokratické“ cihly s motivy arkýřů anglického 

typu bay-window. 45 Dům z roku 1911 však již byl nejspíše dílem jeho nejstaršího 

syna Ladislava Mesenského ml. (1882–1951), jemuž otec předal k 1. lednu 1911 stavební 

živnost. 46 Stavba má společné geometrizující barevné keramické akcenty se sousedním 

o rok starším rodinným domem Františky Rakovičové. 47 U něj zase Mesenský (ml.) volil 

formu jakési „slovanské cottage“, jako volný ohlas Jurkovičových Luhačovic a jejich 

pohádkové barevnosti. Patřičný rozhled mohly přitom mladému talentovanému staviteli 

poskytnout jak studia ve Vídni, několikaletá brněnská praxe, tak role stavbyvedoucího 

psychiatrické léčebny u někdejšího kolegy ze zemského stavebního úřadu Gessnera. 

Mesenský ml. byl stavitelem (a není vyloučeno, že také projektantem) rozlehlé přístavby 

chlapecké měšťanské školy Palackého z let 1912–1913. 48 Její symetrické, současně 

monumentální i ušlechtilé průčelí představuje zdejší nejvýraznější ohlas neoklasicistní 

vlny a „stylu 1910“. 

Paralelně s Kollárovou ulicí vyrůstala v těch letech také další zástavba řadových rodinných 

domů ústící do Velkého valu. Rovněž stavitelé František Mazáč (1874–1914) a Jan 

Slaměník vystavěli v letech 1912–1914 podstatnou část pravé strany Vrchlického ulice ve 

variacích na geometrickou modernu. 49 

Jako spíše sociologicky zajímavý ohlas někdejších aktivit Antonie Zierlové je možné 

chápat rozsáhlou činnost dvou zdejších stavebních podnikatelek z let kolem 1. světové 

43 Např. u domů Tomáše Hořavy (10/633), Karla Kadlece (12/628) nebo Františka Navrátila (14/629) z roku 

1903. 

44 Např. u domu Davida Kubíčka z roku 1908 (11/647). 

45 Kollárova 28/663. 

46 Ladislav Mesenský ml. (1882, Kroměříž – 1951, Kroměříž) studoval na německé reálce v Kroměříži a Vyšší 

průmyslové škole ve Vídni (1897–1901). Po maturitě získal zaměstnání u zemského stavebního ředitelství v Brně 

(1901–1907), kde složil stavitelské zkoušky a vrátil se do Kroměříže ve funkci stavbyvedoucího otcovy firmy při 

stavbě psychiatrické léčebny. Otcovu stavební firmu převzal 1. ledna roku 1911 a ve spolupráci se synem Ladislavem 

nejml. (1912–2008) ji vedli do roku 1950, kdy byla znárodněna. Oba byli v poválečných letech perzekvováni. 

Z vlastní produkce Mesenského ml. vyniká skupina obytných staveb na nároží ul. Svatopluka Čecha a Kollárovy: 

vila Františky Rakovičové (1910), vlastní obytný dům (1911) a protější vila Jana Holuba (1926–1927) ve stylovém 

rozpětí mezi folklórní inspirací, racionální modernou a art déco. Srov. MESENSKÝ, O.: Rodinná kronika; 

ZATLOUKAL, P.: Příběhy, s. 532. 

47 Svatopluka Čecha 21/659. 

48 Tovačovského 9/337. 

49 Mazáčovým dílem byl např. dům Alfreda Bermanna (6/701 z let 1912–1913), Slaměníkovým dům Julie 

Holzbachové (10/686 z roku 1914). Z dalších kroměřížských secesních stavitelů zmiňme Pavla Veselého a Jana 

Macháně.


159 

Jaroslav Kovář st., 

Návrh na průčelí 

kavárny Corso, 1910. 

Muzeum umění 

Olomouc 

války: Emilie Plevová se této činnosti (zpočátku s chotěm Aloisem) věnovala v letech 

1908–1913. 50 Terezie Domorádová (1878–1936), která začala spekulacemi s pozemky, 

přešla v letech 1907–1919 – v poslední fázi s manželem Ladislavem (1874–1954) – rovněž 

k výstavbě mnoha rodinných domů. 51 

S Mesenského rodinným domem F. Rakovičové má z hlediska barevnosti leccos společného 

vila U Kovářů. 52 Pro svého příbuzného Hynka Kováře upravil v roce 1909 olomoucký 

stavitel Jaroslav Kovář st. (1883–1961) její průčelí na základě původního návrhu 

50 Stavěla ve Skopalíkově, Stoličkově, Albertově, Dvořákově a Purkyňově ulici. PEŘINKA, F.: Vlastivěda, s. 508, 

509, 514, 515, 541, 542, 632–635, 642. 

51 Stavěla rovněž ve Skopalíkově, Stoličkově a také Tomkově a Veleslavínově ulici. Tamtéž, s. 511, 598, 604, 632, 

634, 635, 642, 643, 655, 656, 658. 

52 Havlíčkova 42/1266.


kroměřížského zednického mistra Pavla Veselého. 53 Víceméně je dekoroval některými ze 

svých oblíbených a příznačných prvků, zejména kovových nadpraží. 

Nebyla to jeho jediná kroměřížská práce. V roce 1909 zakoupil Stanislav Semerád 

jeden z domů na Velkém náměstí a o rok později svěřil návrh přestavby včetně nového 

průčelí kavárny Corso Kovářovi. 54 Stavitel zde uplatnil řešení, které začal při přestavbách 

řady starých domů v Olomouci užívat po svém návratu ze Spojených států. Jeho základem 

se měla stát kompozice ve tvaru latinského kříže. V dolní části ji odlehčil velkými skleněnými 

plochami, s přibývajícím členěním jako by „narůstala“ vzhůru. Výrazná geometrizace 

dekoru (především keramický obklad, kovové a prosklené markýzy) měla být akcentována 

šperkům podobnými kovovými a skleněnými prvky (zejména třemi lucernami). 

Jako novum zde Kovář navrhoval velké, nečleněné a prosklené otvory kavárny v 1. patře. 

K přestavbě však došlo až v druhé polovině roku 1918. O čtyři roky dříve získala dům Semerádova 

sestra Božena Bejvlová, která přestavbu včetně nového návrhu objednala u Skibinského. 

Současně požádala o povolení zřídit zde „kinematografické divadlo“. V jasně 

geometricky definovaných polích se organické prvky – v protikladu ke Skibinského předchozí 

tvorbě – objevují tentokrát pouze v roli doplňků, takřka korálků. Návrh ovšem proti 

uskutečněné podobě svou hýřivou barevností upomínal na polohu pohádkové secese, kterou 

neměla ani zdánlivě racionální ukázněnost „odkouzlit“ za pomoci vtěsnání do geometrického 

rámce. Zabránila tomu jedna z podmínek obecní rady: Přílišná pestrost barev na 

nákresu bude ve skutečném provedení značně zmírněna. 

Jak přišel na nápad projektovat několik vil pro Kroměříž čerstvý absolvent české techniky 

v Praze Jiří Kroha (1883–1974), se již zřejmě nedozvíme. 55 V letech 1916–1918 tak 

vznikla série návrhů, u níž se mladý architekt, ovlivněný jak pražským kubismem, německým 

expresionismem, tak příkladem Jože Plečnika, propracovával ke svému osobitému 

projevu, nazvanému později kubofuturismem. 56 V recenzi na Krohovu instalaci v rámci 

výstavy Moderní umění se to pokusil shrnout Josef Čapek: Hmota je dynamicky členěna, 

vzbouřena a rozložena do pohybové plastiky. 57 Svojí tvůrčí energií rozpínáme architektonický 

prostor, charakterizoval to ve stejné době architekt. 58 

Relativně široké rozpětí škály modernistických projevů však nebylo v kroměřížské architektuře 

posledního předválečného desetiletí ani zdaleka jediné. Druhou složku zde 

(podobně jako jinde) představoval historizující revival – opět rozprostřený značně široce. 

Postupné vytlačování tvůrčí složky z arcibiskupské stavební kanceláře ve prospěch 

spíše organizační činnosti se po Merettově a Fürstenbergově smrti stalo zcela zjevným. 

53 Kovář pocházel ze staré stavitelské rodiny, studoval na brněnské reálce, na české průmyslové škole v Brně 

a v Praze. Po studiích prošel desetiletou praxí asistenta a projektanta v různých stavitelských kancelářích, mimořádný 

význam pro něj měl tříletý pobyt v New Yorku a v Chicagu (1905–1908). Až do roku 1915 pak pracoval 

jako asistent u stavitelské firmy Jana Hublíka v Olomouci. 

54 Velké nám. 7/38. 

55 Kroha vystudoval architekturu na Českém vysokém učení technickém v Praze (1911–1916), v letech 1925– 

1935 byl profesorem na fakultě architektury Vysoké školy technické v Brně. 

56 Vila J. L. (1916–1917), studie vily (1917), dům dentisty J. K. (1918), zahradní pavilon (1918), administrativní 

budova rolnického cukrovaru (1918). MACHARÁČKOVÁ, M. – CHATRNÝ, J.: Jiří Kroha (1893–1974) : 

Architekt – Malíř – Designer – Teoretik v proměnách umění 20. století. Brno 2007, s. 16, 388. 

57 ČAPEK, J.: Výstava Veraikon. Národní listy, 60, 1920, č. 85, s. 4, cit. podle MACHARÁČKOVÁ, M. – CHA- 

TRNÝ, J.: c. d., s. 388. 

58 KROHA, J.: O prostoru architektonickém a jeho mezích. Veraikon, 6, 1919–1920, s. 33–44, cit. podle MA- 

CHARÁČKOVÁ, M. – CHATRNÝ, J.: c. d., s. 425.


161 

Jiří Kroha, Návrh na vilu pro Kroměříž, 1917. Foto M. Mertová 

Úkoly větší a prestižnější povahy začaly být za Fürstenbergova nástupce Theodora Kohna 

(1845/1893–1904/1915) zadávány již výhradně externistům a tuto praxi převzali i další 

arcibiskupové. 59 A tak největší církevní stavební podnik v Kroměříži počátku století, rozlehlou 

novostavbu arcibiskupského gymnázia (1910–1914), nejen uskutečnil, ale s největší 

pravděpodobností také (zřejmě v součinnosti s arcibiskupským stavebním úřadem) 

navrhl Antonín Zajíček. Podle prvotních úvah měla být situována na úpatí Barbořiny 

s hřištěm v Květné zahradě. Z finančních důvodů však byla zvolena méně náročná, zato 

reprezentativnější varianta. Staveništěm se stal exponovaný prostor na místě půvabného 

barokního obydlí arcibiskupských úředníků z jedné strany a hradeb se zahradou ze strany 

druhé. 60 Na rozdíl od sousedního Lippertova semináře mohl nyní projektant obrátit 

hlavní průčelí do prostoru mezi zámek, Mlýnskou bránu a kostel sv. Mořice. Umožnilo 

mu to vytvoření náznaku čestného dvora. Stylově byla zvolena klasicizující neorenesance; 

ústředním motivem se stal osový rizalit opatřený vysokým pilastrovým řádem. Jak jeho 

atikový štít, tak boční strmé střešní nadstavby ve stylu francouzské renesance souvisely 

s pokusem uplatnit v prostoru mezi stávajícími historickými dominantami dominantu novou. 

Naježení převýšenými štíty a střechami však spíše představovalo urbanistický omyl, 

který původní vyváženou koncepci rozmělnil. 

Jiným příkladem uplatnění pozdní neorenesance je řadový rodinný dům Marie Conkové, 

choti tesařského mistra Josefa Conka, od stavitele Františka Mazáče z let 1907–1908. 61 

Silně představená římsa věžové partie umožnila uplatnění charakteristického motivu 

59 Připomeňme alespoň úpravu rotundy v Květné zahradě pro přírodovědné muzeum, kterou v roce 1900 navrhl 

brněnský architekt Germano Wanderley (1845–1904) nebo úpravy zámeckých interiérů a zřejmě i přístavbu 

portiku v nádvoří, jimiž Kohn po přelomu století pověřoval vídeňského architekta Rudolfa Krieghammera 

(1860–1939). TOGNER, M.: c. d., s. 69–70. 

60 Pilařova 3/3. ZUBER, R.: c. d., s. 16. 

61 Ul. Svatopluka Čecha 29/649.


české neorenesance, lunet se sgrafitovou výzdobou. O něco později, v letech 1910–1911, 

Conk (–1941) s Mazáčem zastavěli takřka celou přilehlou stranu téže ulice ve stylu pozdního 

historismu nebo secese. 62 

Historizující východiska ovlivňovala po přelomu století také většinu sakrálních staveb. 

Židovským svatyním se v moravském prostředí (ale také ve Vídni) věnoval zejména přerovský 

rodák Jakob Gartner (1861–1921). 63 Na místě zrušeného židovského hřbitova, 

a tedy na důstojném místě v čele Komenského náměstí ji navrhoval již Skibinský. Koncem 

téhož roku byl však projekt zadán Gartnerovi. 3. července roku 1910 mohla být novostavba 

slavnostně vysvěcena. Průčelí korunované dvěma věžemi a kupolí bývá považováno 

za kompoziční repliku kostela sv. Jana Křtitele. Gartner však i tentokrát zvolil svoje 

oblíbené schéma, které oproti svým o desetiletí starším chrámovým stavbám (v Opavě 

nebo v Olomouci) zjednodušil na akcent průčelní rozety a v detailu na střídmě užité románské 

tvarosloví, zatímco v interiéru užil i secesi. 64 

Stavitel synagogy Ladislav Mesenský st. uskutečnil svoji pravděpodobně poslední 

stavbu rovněž ve stylu historismu. Pozdní neobarok s luisézními motivy na průčelí Moravské 

agrární a průmyslové banky, z valné části novostavby z let 1910–1911, ilustruje 

společně s oběma sousedními domy od Skibinského podstatnou část stylového rozpětí 

posledního dvacetiletí habsburské monarchie. 65 

Autoři, jimž jsme věnovali pozornost, se sešli u tehdejšího největšího výstavního kroměřížského 

podniku Jubilejní hospodářsko-průmyslové výstavy roku 1908 v Květné zahradě. 

Vedle předsedy stavebního spolku Skibinského v něm zasedli Mesenský st., Mazáč, Veselý 

a arcibiskupský inženýr Jan Sprindrich. Výstava byla z větší části instalována v kolonádě 

uzavřené provizorně po celé délce, v rotundě a v pavilonech umístěných v parteru mezi 

nimi. Většina z nich měla nevalnou architektonickou úroveň. 66 

Architektonicky nevýrazná byla také první fáze výstavby městské Jubilejní nemocnice 

císaře Františka Josefa. Po soutěži z roku 1905, v níž uspěl Antonín Křivánek z Prahy, byl 

projekt svěřen rodákovi ze štěchovického předměstí, zemskému inženýrovi Josefu Florovi. 

Skupina několika objektů, kterou v letech 1908–1910 vystavěli Skibinský s Mazáčem, se 

však ani vzdáleně nedala srovnat s protějším Gessnerovým areálem. 67 

Když v letech 1907–1909 přikročila Správa regulace řeky Moravy k úpravě 6,5 km dlouhého 

úseku mezi kroměřížským a kvasickým jezem, zasáhla tak velmi výrazně rovněž do 

kroměřížského prostředí. Dřívější hlavní říční rameno bylo zasypáno a vedlejší rameno 

62 Autorskou výjimku zde představují secesní cottage Olgy Blažkové z roku 1911 (27/662) od Felixe Skibinského 

a vlastní dům Antonína Zajíčka z roku 1913 (43/700) s keramickými putti inspirovanými populární tvorbou 

Vídeňana Michaela Powolnyho. KARAFIÁTOVÁ, M.: Ulice Svatopluka Čecha v Kroměříži : Kultura bydlení 

elit kroměřížské společnosti. Diplomová práce, Ostravská univerzita v Ostravě. Ostrava 2011. 

63 Gartner byl absolventem vídeňské Akademie výtvarných umění (1886–1888, Karl von Hasenauer), žil ve 

Vídni, ale často projektoval jak sakrální, tak obytné stavby pro Moravu a Slezsko. 

64 Synagoga byla v roce 1942 vyhozena do vzduchu. KLENOVSKÝ, J.: Židovské památky Kroměříže. Brno – 

Kroměříž 1996, s. 32; PETR P.: Historie budování nové kroměřížské synagogy. In: Týž (ed.): Židé a Morava : 

Sborník příspěvků přednesených na konferenci konané 10. listopadu 1999 v Muzeu Kroměřížska. Kroměříž 2000, 

s. 57–69; KLENOVSKÝ, J.: Židovské památky Zlínského kraje. Zlín 2010, s. 49–52. 

65 Velké nám. 15/35. 

66 ORDELT, R. – LORENZ, G.: Obraz a konečný výsledek jubilejní všeobecné hospodářsko-průmyslové výstavy 

roku 1908 v Kroměříži pod protektorátem Jeho cís. a král. výsosti arcivévody Františka Ferdinanda. Kroměříž 

1908. 

67 Architektonický obzor, 7, 1908, s. 45, 47, 49, 51, tab. 54, 55; PEŘINKA, F.: Vlastivěda, s. 139.


163 

prohloubeno a rozšířeno. Čtvrť Bělidla přestala být ostrovem, k Podzámecké zahradě přibyla 

další nemalá část. Regulace Moravy však současně vyvolala nezamýšlené důsledky, 

zejména vysychání Mlýnského náhonu spojené s výrazným poklesem hladiny spodní vody, 

které dlouhodobě nepříznivě ovlivnily vodní poměry právě v Podzámecké zahradě – podobně 

jako narušila regulace Vltavy z let 1893–1894 vodní poměry ve veltruském parku. 

Práce řídil zemský inženýr Gustav Madlmayr (1877–1945), rodák z nedaleké Bystřice pod 

Hostýnem. V rámci regulace řeky byly také rozebrány oba staré mosty; nový obloukový 

ocelový most provedla podle Madlmayrova návrhu místní firma Jana Nečase. 68 

V souvislosti s regulací Moravy vyrostl na protějším novém nábřeží pozoruhodný, 

byť komorní areál sportovního klubu Haná. Není přitom vyloučeno, že návrh hlavního 

objektu mohl Gustav konzultovat se svým mladším bratrem Klaudiem Madlmayrem 

(1881–1963). 69 Malebná stavba klubovního pavilonu (1909–1910) se schodišti a terasami 

byla ohlasem pololidového stavitelství rakouského biedermeieru, jednoho z nosných 

inspiračních proudů vídeňské a šířeji i německé architektury posledního předválečného 

deseti letí. 70 


Die Architektur in Kremsier im 19. Jahrhunderts. II. Teil 

Pavel Zatloukal 

In der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts nimmt in der Architektur von Kremsier allmählich der 

bislang dominierende Einfluss des Erzbistums ab. Dessen ungeachtet entstanden hier wichtige Werke, 

sowie vom Wiener Architekten Josef Erwin von Lippert, als auch vom erzbischöflichen Architekten 

Gustav Meretta, im ersten Fall im Rundbogenstil, im zweiten im Neurenaissancestil. Für den Späthistorismus 

und die Jugendstil war die Architektenfamilie Mesenský (Ladislav der Ä. u. der J.) von 

grundlegender Bedeutung, wie auch der Architekt polnischer Herkunft Felix Skibinský, der hier die 

Schöpfungen des Krakauer Architekten Teodor M. Talowski im Geiste des romanischen art noveau interpretiert 

hat. Zum bedeutendsten Jugendstilwerk wurde das umfangreiche Areal der Kaiser Franz 

Josef I. Landes-Heilanstalt. Durch dieses Werk versuchte sein Schöpfer aus Mähren Hubert Gessner 

einen Dialog einerseits mit dem anliegenden Lust-Garten, vor allem aber mit einem ähnlichen Werk 

in Wien-Steinhof von seinem Lehrer an der Wiener Akademie Otto Wagner zu führen. 

68 S regulací Moravy souvisela také dílčí soutěž na regulační plán Bělidel. Jak bývalo zvykem, byla v roce 1915 

vypsaná pouze pro „odborníky slovanské národnosti“ a byla obeslána sedmi návrhy; plán mohl být naplňován 

až po válce. V porotě zasedl Karel Hugo Kepka, 1. cenu získal Otakar Polák z Loun, dvě 2. ceny dvojice Karel Pecánek 

– Josef Peňáz a Bohumil Hübschmann, pochvalné uznání Viktorin Šulc, dále se zúčastnili Rudolf Stockar, 

Jaroslav Kovář st. ad. Architektonický obzor, 8, 1914, s. 95; 14, 1915, s. 24, 48; 17, 1918, s. 20–22, 29; HORÁČ- 

KOVÁ, M.: Architektura střední Moravy 1918–1945 : Přerov, Kroměříž, Bystřice pod Hostýnem, Holešov, Kojetín. 

Diplomová práce, Univerzita Palackého Olomouc. Olomouc 2004, s. 76. 

69 Klaudius Madlmayr byl absolventem průmyslové školy v Brně, vídeňské techniky a Akademie výtvarných 

umění (1904–1908). Byl žákem a později i spolupracovníkem „objevitele“ středoevropského baroka Friedricha 

Ohmanna. Po skončení studií praktikoval ve Vídni a v letech 1912–1914 působil v Istrii (zde se mohl seznámit 

s L. Mesenským st., který tam trávíval zimní měsíce). 

70 Chropyňská 5/1923. V roce 1913 doplnil Gustav Madlmayr areál o budovu převlékárny loděnice „Gustinky“. 

O desetiletí později přistavěl pánskou šatnu s tzv. pražírnou v charakteristické podobě neomítané cihly Ladislav 

Mesenský ml. KRAŤOCH, J. (ed.): Kroměříž, město a okolí : Národohospodářská propagace ČSR. Brno 1932, 

s. 151.

164 



„Zwischen zentraler Reformbestrebung 

und lokaler Reformanpassung“ 

Die Gestaltung der „Polizey“ in Brünn 

zur Zeit des Kaisers Leopold II. (1790–1792) 

MICHAL CHVOJKA 

Chvojka, Michal: „Zwischen zentraler Reformbestrebung und lokaler Reformanpassung.“ 

The Creation of „Polizey“ in Brno during the Reign of the Emperor Leopold II (1790–1792) 

This study focuses on the application of the Leopold-Sonnenfels model of the Habspurg police 

administration in Brno, the capital of the Moravia-Silesia province at the beginning of 

the 1790s. The author presents the reasons why this reform remained in the forementioned 

province just a mere attempt and the preceding Joseph-Pergen model remained in practice 

during the whole period being observed. 

Key words Leopold II * Administration * Police * Johann Anton Pergen * Joseph von Sonnenfels 

Contact Univerzita sv. Cyrila a Metoděje v Trnavě, chvojkam@yahoo.de 

I. Einführung 

Der Kaiser Leopold II. 1 kann mit Recht als letzter Habsburger „aufgeklärter“ Absolutist 

bezeichnet werden. Bereits in seiner Position des Herrschers in Florenz, wo er sich Pietro 

Leopoldo, Granduca di Toscana nennen ließ, hatte er seine wirtschaftliche, administrative 

und politische Reformtätigkeit nach den aufklärerischen und naturrechtlichen Prinzipien 

geleitet. Er ließ zahlreiche toskanische Binnenzölle und Steuern mit einheitlichem 

Einfuhr-, Transport- und Ausfuhrzoll ersetzen und stärkte die ländliche Agrarwirtschaft 

durch die Freigabe des Getreidehandels im Sinne der physiokratischen Theorie. Außerdem 

beseitigte er die Zünfte und die verhaßte Landpacht und sicherte den Grundbesitz 

der Bauer in Form einer erblichen Pacht. Im Rahmen einer Kommunalreform wurden die 

Aufgaben und Befugnisse der Kommunen und ihrer Repräsentanten erweitert, indem bereits 

die kleinsten Landbesitzer zum Consiglio Generale (Generalrat), die größeren wiederum 

zum Magistrato (Magistrat) wählbar waren. In einigen Kommunen durften sogar 

die Frauen mit Hilfe eines Vertreters das passive Wahlrecht ausüben. In seinen Kriminalgesetzen 

vom November 1786 wurde das Strafprozessrecht rechtsstaatlich umgestaltet 

und mit dem Konstitutionsentwurf vom Jahre 1787 beabsichtige der Großfürst Pietro 

1 Zu Seiner Regierungszeit und Reformen siehe z.B. WANDRUSZKA, A.: Leopold II. : Erzherzog von Österreich, 

Großherzog von Toskana, König von Ungarn und Böhmen, Römischer Kaiser, 1–2. Wien 1963–1965; 

PEHAM, Helga: Leopold II. : Herrscher mit weiser Hand. Graz – Wien – Köln 1987; WALTER, Friedrich: Die 

Österreichische Zentralverwaltung, 2/4: Die Zeit Josephs II. und Leopolds II. 1780–1792. Wien 1950, S. 154–190 

oder (hinsichtlich der tschechischen Geschichte und mit weiterführender Literatur) BĚLINA, P. – KAŠE, J. – 

KUČERA, J. P.: Velké dějiny zemí Koruny české, 10 (1740–1792). Praha – Litomyšl 2001, S. 126–131.

ČLÁNKY A STUDIE MICHAL CHVOJKA Zwischen zentraler Reformbestrebung… 

165 

Leopoldo nicht nur den naturrechtlich legitimierten Menschen- und Bürgerrechten Geltung 

zu verschaffen, sondern einer konstitutionellen Monarchie mit beschränkter Mitregierung 

des Volkes den Weg zu bahnen. 2 Wie allerdings Gerda Graf fundiert ausführte, 

war dieser Entwurf von einer beträchtlichen Spannung zwischen einem tradierten absolutistischen 

und dem Konstitutionalismus des 19. Jahrhunderts zuneigenden Konzept 

geprägt. Die Formulierung der Verfassung erfolgte ausschließlich aus der Perspektive 

des Großherzogs, wobei z. B. die Bindung der Exekutive an das Gesetz gar nicht erwähnt 

wurde und jedes neue Gesetz nur im Rahmen eines Konsensus zwischen Pietro Leopoldo 

und der Generalversammlung zustande kommen konnte. 3 

Nach dem Tod seines Bruders und Kaisers Joseph II. zog Pietro Leopoldo als dessen 

Nachfolger und römischer Kaiser nach Wien ein. Vertretbarerweise hatte er die Loyalität 

des vierten Standes durch Reformen zu gewinnen getrachtet und gegenüber Frankreich 

grundsätzlich einen eher defensiven Kurs verfolgt, um nicht nach der Schlichtung der 

türkischen Frage in einen neuen Krieg verwickelt zu werden. 4 

II. Die Schwungkraft des reformierten josephinisch-Pergen’schen Polizeisystems 

Zu Beginn der Herrschaft Leopolds II. bewegte sich das mährisch-schlesische Polizeiund 

Sicherheitswesen zuerst in den durch die Polizeireorganisierung von 1789 festgesetzten 

Gleisen 5 . Danach waren die seit der ersten josephinischen Polizeireform im Jahre 

1785 ursprünglich den neuerrichteten Polizeidirektionen in Brünn und Troppau 6 angehörenden 

Gegenstände wiederholt unterteilt. Die sog. Angelegenheiten der publico-politica 

wie die Wohlfeilheit 7 , Beleuchtung, Pflasterung, Vorschriften für die Bauart usw. sollten 

einzig und allein von dem Stadtmagistrat in Brünn bzw. Troppau besorgt werden. Die 

beiden Polizeidirektoren hatten sich hingegen mit den Polizei- und Sicherheitsgeschäften 

„im engsten Verstande“ zu befassen, d.h. mit der ununterbrochenen Aufsicht über 

die Sicherheit der Einwohner und ihres Vermögens und den „dahin einschlagenden 

Gegenständen“. 8 Die Polizeiwache wurde wieder dem Polizeidirektor unterstellt, musste 

aber dem Magistrat in allen erforderlichen Fällen Assistenz leisten. 9 Das Anzeigwesen 

2 Siehe SCHLOSSER, H.: Verfassungs- und Rechtsreformen des aufgeklärten Habsburgers Granduca Pietro 

Leopoldo di Toscana im 18. Jahrhundert. In: Hadding, W. (Hg.): Festgabe Zivilrechtslehrer 1934/1935. Berlin 

– New York 1999, S. 565–570; GRAF, G.: Der Verfassungsentwurf aus dem Jahr 1787 des Granduca Pietro 

Leopoldo di Toscana. Berlin 1998, insbesondere S. 191–259. 

3 GRAF, G.: op. cit., S. 298–299. 

4 REINALTER, H.: Aufgeklärter Absolutismus und Revolution : Zur Geschichte des Jakobinertums und der 

frühdemokratischen Bestrebungen in der Habsburgermonarchie. Wien – Köln – Graz 1980, S. 147; siehe auch 

WANGERMANN, E.: Von Joseph II. zu den Jakobinerprozessen. Wien – Frankfurt – Zürich 1966, S. 127–130. 

5 Vgl. BENNA, A.-H.: Die Polizeihofstelle : Ein Beitrag zur Geschichte der Oesterreichischen Zentralverwaltung. 

Dissertation, Universität Wien. Wien 1942, S. 114–120; GEBHARDT, H.: Die Grazer Polizei : Ein Beitrag zur 

Geschichte des österreichischen Sicherheitswesens im aufgeklärten Absolutismus und im Vormärz. Graz 1992, 

S. 71–78. 

6 Siehe Mährisches Landesarchiv Brno (in Hinkunft MZA Brno), B 95 Mährisch-schlesisches Gubernium – 

Präsidium (in Hinkunft MSGP), Kt. (in Hinkunft Kt.) 219, Protokoll über die Übergabe der Polizeiangelegenheiten 

an neue Polizeidirektoren, 18. 10. 1785. 

7 Es handelte sich um eine Kompetenz, über die relevante Höhe der Preise zu wachen und diese möglichst stabil 

und günstig zu halten. 

8 MZA Brno, MSGP, Kt. 218, Ugarte an Pergen, 17. 12. 1789. 

9 GEBHARDT, H.: op. cit., S. 74.


blieb nach wie vor die Spitzenangelegenheit der Polizeidirektionen, wobei die Parteien 

in der Stadt ihre Meldungen nicht direkt an die Polizeibehörde zu richten, sondern dieselben 

durch die Viertelmeister zukommen zu lassen hatten, weil es offenbar zum Besten 

des Dienstes ist, wenn […] Viertelmeister von allem, was in ihrem Viertel vorgehet, genau 

unterrichtet werden. 10 Von großer Wichtigkeit war auch der Umstand, dass in den kleinen 

Städten und auf dem Lande ebenfalls nebenberufliche Bezirksaufseher bestellt waren 

und insbesondere über die Meldepflicht zu wachen hatten. 11 Die Polizeireform von 1789 

brachte zwar die Unterordnung der Polizei in den Ländern unter Staatsminister Johann 

Anton Pergen in Wien mit sich, wobei die dortigen Gouverneure ihre Berichte in Polizeiangelegenheiten 

nicht mehr an die Hofkanzlei, sondern an ihn selbst zu richten hatten. 

In dieser Hinsicht können wir mit Paul B. Bernard jedenfalls argumentieren, dies ließe 

vielmehr auf die Möglichkeit einer zentralen Kontrolle als auf die Herausbildung einer 

selbständigen Polizei schließen, indem die Polizeiangelegenheiten zwischen Polizeidirektionen 

und Magistrate unterteilt blieben und Pergen nicht direkt die Entscheidungen 

der Länderchefs zu beeinflussen vermochte. 12 Die zentralen Polizeiagenden blieben allerdings 

nach wie vor unter der Leitung des Staatsministers Pergen und dessen neu errichteten 

Polizeibüros 13 in Wien, obwohl das Hofdekret Mitte Mai 1790 die Versetzung Pergens 

in den Ruhestand wegen seiner verlorenen Sehkraft angekündigt hatte. 14 

III. Alte Probleme, provisorische Lösungen 

Die Probleme schienen allerdings dieselbe zu sein, wobei es nicht vorrangig um die Finanzierung 

des neuen Polizeipersonals in den Munizipalstädten, 15 sondern vielmehr um 

die Erweiterung der Kompetenzen der Polizeidirektionen und um die Kontrolle der in die 

Provinzhauptstadt ein- und von dort weggehenden Fremden ging. 

In seinem Bericht vom 17. April 1790 deutete der Brünner Polizeidirektor Johann Nepomuk 

Okacz darauf hin, dass sowohl die Geschäfte infolge der Teilung der Polizeiangelegenheiten, 

als auch der Korrespondenzgang zwischen dem Landespräsidium, der Polizeidirektion 

und dem Magistrat nur beschwerlich und untunlich besorgt werden könnten. 

Der Magistrat sollte arbeiten, und kann nicht, ich [Okacz – Anmerkung des Verfassers] 

hingegen, der ich die erforderliche Leute, Kräfte, und vielleicht auch Fähigkeit hiezu hätte, 

10 Ebenda. 

11 GEBHARDT, H.: op. cit., S. 75. 

12 BERNARD, P. P.: From the Enlightenment to the Police State : The Public Life of Johann Anton Pergen. Urbana 

– Chicago 1991, S. 158 f., 162–167. 

13 Vgl. BENNA, A.-H.: op. cit., S. 120. 

14 MZA Brno, MSGP, Kt. 219, Hofdekret an Ugarte vom 17. 5. 1790 und Kt. 218, Pergen an Ugarte, 2. 7. 1790. 

15 An dieser Stelle sei die ausnahmsweise Forderung des Magistrats in Auspitz (Hustopeče) erwähnt, die neu 

aufzustellenden Bezirksaufseher aus den Gemeindegeldern zu besolden, weil in der Stadt Auspitz die Bürgerschaft 

entweder aus Gewerbsleuten, oder Wirtschaftspflegern bestand und es für schwierig gehalten wurde, jemanden 

zu finden, der die Aufsicht ohne einen bestimmten und sicheren Lohn über sich nähme, ohne in seinem 

Gewerbe oder Wirtschaft merklich gehindert zu werden. Das m.-s. Landesgubernium wies diese Eingabe mit 

dem Hinweis auf die Einheitlichkeit im ganzen Lande sowie damit zurück, die Stadt nach der Größe und Häuseranzahl 

in 4 oder 5 Bezirke einteilen und die Polizeiaufgaben folglich leichter besorgen zu können. Vgl. MZA 

Brno, MSGP, Kt. 218, Brünner Kreisamt an Ugarte, 20. 2. 1790 und Gubernialschreiben an das Brünner Kreisamt 

vom 24. 2. 1790.


167 

wollte, wünschte, und könnte arbeiten, und darf nicht. 16 Mit einer derart brennenden Wortauswahl 

führte Okacz seinen Wunsch aus, im Staatsdienst aktiver und „entsprechender“ 

zu wirken. Nach seinen Vorstellungen dürfte entweder sein Wirkungskreis um mehrere 

öffentliche und Polizeigeschäfte erweitert oder er selbst in „engere“ Verbindung mit 

der Landesstelle gesetzt werden, um dort seinen Vortrag halten und alle Kollisionen an 

Ort und Stelle beheben zu können. 17 Auch wenn die Antwort des Gouverneurs nicht in 

den Akten vorzufinden war, bekommt man durch die Differenzen des Polizeidirektors 

und Landeschefs in Bezug auf die Ergreifung der Verbrecher zu sehen, welche amtliche 

Kollisionen Okacz im Sinne hatte. Der Brünner Polizeidirektor war der Ansicht, dass 

die Polizei ohne Rücksicht auf die Jurisdiktion auf jeden Verbrecher greifen [könnte – 

Anmerkung des Verfassers M.Ch.], weil erst durch eine vorläufige Untersuchung die Art 

des Verbrechens entschieden werden würde. 18 Er stützte seine Argumente sowohl auf die 

kaiserliche Zirkularverordnung vom Mai 1787, wonach die Kriminalverbrecher an der 

Stelle ihrer Entdeckung ebenfalls zu untersuchen, abzuurteilen und zu bestrafen waren, 

als auch auf die praktischen Vollziehungsgründe. Die Jurisdiktion des Brünner Magistrates 

erstreckte sich nämlich nur auf die Stadt Brünn und die Vorstädte Beckengasse, Kröna 

und Mühlgraben sowie auf einen Teil der Neugasse. Die übrigen Vorstädte gehörten wiederum 

unter die Jurisdiktion der Herrschaften in Karthaus, Rzeczkowitz, Blaschowitz, 

Kommenda-Kreutzhof, Posorzitz und Kritschow. Würde nun ein Polizei- oder politischer 

Verbrecher z.B. auf dem St. Annagrund, oder auf der Vorstadtgasse Neustift betreten, so 

müßte selber im ersten Falle nach Blaczowitz, 3½ Stund weit bey trockener Witterung, und 

im 2 ten Falle nach Posorzitz, 2 Stunden weit von hier [Brünn – Anmerkung des Verfassers] 

zur Untersuchung geschickt werden. 19 Es lag nahe, dass die Polizeiwache wegen geringer 

Anzahl, mangelnder Extrabelohnung und Abnutzung der systemmäßigen und auf acht 

Monate berechneten Bekleidung nicht im Stande war, solche Ritte durchzuführen. 20 Der 

mährisch-schlesische Landeschef Graf Alois Ugarte vertrat wiederum eindeutig die Meinung, 

dass, da die Polizeidirektion auf keine Art und Weise in fremde Jurisdiktion einzugreifen 

und alle Unternehmungen nur mit Genehmigung des Gouverneurs durchzuführen 

hätte, die Brünner Polizeibehörde keineswegs die politischen Verbrecher arretieren 

könnte. Darüber hinaus ermahnte er den Polizeidirektor Okacz, zwischen den Kriminalverbrechen 

und Polizeiübertretungen genau zu unterscheiden. Denn nur die Letzteren 

hätten augenblicklich bestraft zu werden und konnten ohne Rücksicht auf jeweilige Jurisdiktion 

an den Magistrat ausgeliefert werden. 21 

In Bezug auf die mit der allgemeinen Sicherheit zusammenhängenden Kontrolle der 

Fremden gab es in dem eingeführten Polizeisystem in Brünn wesentliche Defizite. Die 

Fremdenaufsicht stützte sich neben dem Anzeigwesen auf die sog. Torrapporte, i.e. die 

stichwortartigen schriftlichen Meldungen von den Stadttoren über die herein- und hinausfahrenden 

Personen hinsichtlich ihres Namens, Berufs, Aufenthalts etc. für die Polizeidirektion. 

Wegen der düsteren finanziellen Situation war man allerdings nicht in 

16 Ebenda, Promemoria Okaczs vom 17. 4. 1790. 

17 Ebenda. 

18 Ebenda, Kt. 219, Okacz an Ugarte, 21. 6. 1790. 

19 Ebenda. 

20 Ebenda. 

21 Ebenda, Kt. 219, Gubernialschreiben an Okacz vom 28. 6. 1790.


der Lage, die Tore mit der Polizeiwachmannschaft zu besetzen und die eigentlich dafür 

zuständigen sog. Torschreiber 22 hatten den Erwartungen aufgrund niedriger Belohnung 

und weiterer Beschäftigung nicht Genüge geleistet. 23 Darüber hinaus konnten die Gemeinen 

(Halbinvaliden) der Polizeiwache meistens nicht schreiben, so dass es sogar an dieser 

Grundvoraussetzung dafür mangelte. Der Brünner Polizeidirektor Okacz hoffte die 

einfachste, kürzeste, verläßlichste und unkostspielige Lösung darin gefunden zu haben, 

wenn sich das hierortige [Brünner – Anmerkung des Verfassers] hohe General militar Kommando 

zur […] Handhabung der allgemeinen Sicherheit sowohl des Staates überhaupt als 

der Provinz insbesondere bewogen finden laßen möge, denen an den Thören wachhabenden 

Unterofficieren, welche ohnehin jeden Fremden befragen, aufzutragen, jeden herein und 

hinausfahrenden (: die spaziren fahrende hierortigen Herrschaften und bekannte ansehnliche 

Inwohner ausgenommen :) nach dem […] Thorrapport […] zu befragen, und die kurz 

gefaßten Rubriken anzufühlen. 24 Trotz der Befürwortung des Landeschefs Ugarte und des 

Anerbietens von Seite der Polizeidirektion, die Torwachen mit den gedruckten Torzetteln 

zu versehen und diese jeden Tag morgen früh abzuholen, erntete dieser Antrag keinen Erfolg. 

Die Brünner Militärbehörde wies es höflich mit dem Argument zurück, es sei nicht 

in der Vorschrift des Militärdienstreglements beinhaltet und sohin damit unvereinbarlich 

gewesen. 25 

Die Fremdenüberwachung und die Exklusion verdächtiger Leute gehörten zu den 

hochwichtigen Aufgaben der Polizei, welche durch die revolutionären Vorgänge in Frankreich 

und durch die bis Juli 1790 ungelösten Beziehungen mit Preußen logischerweise 

an Bedeutung und Effizienzsteigerungsbedarf gewannen. In diese Richtung zielten die 

Anordnungen Pergen’s sowohl über die Ergreifung und Auslieferung der Vagabunden an 

die Provinzialmilitärbehörden als auch über die Landesverweisung von solchen fremden – 

insbesondere französischen – Untertanen, die sich mit keinem Geschäft oder Gewerbe 

in der Habsburgermonarchie ausweisen konnten. 26 Auch wenn die Polizei in den Habsburger 

Provinzen angewiesen worden war, keinem Fremden und vorzüglich den polnischen 

und französischen Passbewerbern einen Reisepass nach Ungarn auszustellen bzw. 

zu vidieren, ohne die Person genau untersucht zu haben, 27 hatten die Polizeidirektionen 

in Brünn und Troppau ihre „verdoppelte“ Aufmerksamkeit auf das Tun und Lassen der 

Fremden zu richten und im Falle einer Entdeckung der französischen Emissäre solche 

sicher festzuhalten und der Staatskanzlei in Wien anzuzeigen. 28 Einen administrativen 

Behelf zur Fremdenkontrolle sollten auch die sog. Grenztabellen 29 liefern, welche von 

22 Siehe MZA Brno, B 14 Mährische Statthalterei – ältere, Kt. 2438, Instruktion für die Torschreiber vom 18. 1. 

1787. 

23 MZA Brno, MSGP, Kt. 218, Okacz an Ugarte, 21. 2. 1790. 

24 Ebenda. 

25 Ebenda. Siehe auch Gubernialschreiben an den kommandierenden General Feldzeugmeister Grafen v. Botta 

vom 23. 2. 1790 und dessen Antwort vom 27. 2. 1790. 

26 Ebenda, Kt. 219, Pergen an Ugarte, 18. 1. 1790 und 27. 11. 1790. 

27 Ebenda, Pergen an Ugarte, 27. 11. 1790. 

28 Ebenda, Kt. 219, Gubernialschreiben an Okacz und Herbel vom 8. 11. 1790 und 26. 12. 1790. 

29 Es handelt sich um ein einfaches Formular (siehe Anhang), wo man außer Datum und Namen des einkommenden 

Fremden ebenfalls seinen Beruf, eventuelle Mitreisenden, Reisemotive, Typ des Reiseausweises sowie 

die Angaben über den Abkunftsort und Reiseziel. So wurde z.B. der Kaufmann Johann David Ehrenberg von 

Habelschwerdt in der Graftschaft Glatz in Preußisch-Schlesien mit seinem Sohn David an der österreichischen


169 

den Mautbeamten aus den Grenzstationen der Habsburger Provinzen durch die Bankaladministrationen 

30 als ihre übergeordnete Behörden an die Polizeidirektionen 31 regelmäßig 

einzusenden waren. Um dem anfänglichen Tabellenmangel zu steuern, erließ Graf 

Pergen die Anordnung, dass sie in den Hauptstädten der Provinz nach dem Bedarf der 

Grenzbehörden (sog. Grenzmaut) in Druck gelegt und den zuständigen Bankaladministrationen 

zugeschickt werden sollten. 32 Die Kreisämter hatten wiederum alle 14 Tage die 

Verzeichnisse der Fremden an das Landesgubernium in Brünn einzusenden. 33 

IV. Anfänge der leopoldinischen Reform 

Der neue Kaiser Leopold II., gehindert durch vielfältige Einsprüche gegen das josephinische 

Reformwerk sowie durch die brennenden innen- und außenpolitischen Aufgaben, 34 

wandte sein Augenmerk erst Anfang 1791 dem Polizeiwesen richtig zu. In Bezug auf 

Mähren war insbesondere die Verbesserung des Gefängniswesens im Rahmen der Milderung 

der josephinischen Gesetzgebung von Bedeutung, insbesondere mit Hinblick auf die 

Aufhebung drakonischer Dunkelarreste (Temnitzen) für die lebenslänglichen Häftlinge 

in der Festung Spielberg. Trotz Einsprüchen von Pergen, der den Verlust der Polizeiautonomie 

befürchtete, wurden die wegen (angeblicher) Spionage rechtswidrig verurteilten 

Buchhändler Georg F. Wucherer und Josepha Willias freigelassen, wobei Pergen den 

Schadenersatz für die Letztere nicht als Entschädigung für getanes Unrecht, sondern als 

eine Gnadengabe des Kaisers interpretierte. 35 In der Folge erließ Leopold II. auf Anregung 

der Obersten Justizstelle die Resolution, daß den Polizeybeamten eine nachdrückliche 

Warnung gegeben werde, den Arrestanten, besonders wenn sie nur verwahrungsweise 

angehalten sind, mit aller möglichen Schonung und Menschenliebe zu begegnen. 36 Ende 

Februar 1791 veröffentlichte dann Leopold II. seine erste Instruktion über das Polizeiverfahren, 

wonach ein Appelations- und Regierungsrat alle drei Monate die Behandlung der 

Arrestanten im Polizeihaus kontrollieren sollte. Die Kaptur, Anhaltung und Verschaffung 

ins Polizeihaus konnte zwar auf dermaligem Fuß verbleiben, die ganze Prozedur wurde 

allerdings dahin abgeändert, dass die verhaftete Person lediglich drei Tage ohne Anzeige 

(schlesischen) Grenzstation Zuckmantel (Zlaté Hory) am 13. Februar 1790 während seiner Geschäftsreise 

aus Ungarn nach Breslau mit dem am 1. Februar 1790 in Wien ausgestellten niederösterreichischen Regierungspass 

amtlich vermerkt. Vgl. MZA Brno, MSGP, Kt. 218, fol. 32 (die betreffende Grenztabelle). 

30 Die Behörde, die für das Eintreiben von Steuern und Zöllen zuständig war. 

31 Die Grenztabellen wurden zuerst alle 8 Tage von der Bankaladministration in Brünn auschließlich an den 

dortigen Polizeidirektor Okacz eingesandt, so dass der Polizeidirektor Herbel in Troppau bis Juli 1790 keine 

in seine Hände bekommen haben sollte (!) Nach seiner gerechtfertigten Intervention änderte das Gubernium 

das Verfahren insoweit, als die auf Schlesien und dortige Grenzen Bezug nehmenden Grenztabellen von Okacz 

kurzer Hand an den Troppauer Polizeidirektor einzusenden waren. Siehe MZA Brno, MSGP, Kt. 218, Herbel an 

Ugarte vom 20. 7. 1790 und Gubernialschreiben an Herbel vom 24. 7. 1790. 

32 Ebenda, Kt. 219, Gubernialschreiben an Pergen, 27. 1. 1790 und Pergen an Ugarte, 3. 2. 1790. 

33 Ebenda, Gubernialschreiben an Znaimer Kreisamt vom 31. 12. 1790. 

34 Z. B. die Aufhebung der josephinischen Grundsteuer- und Urbarialgesetze, die Einberufung der Landtage 

in den tschechischen und österreichischen Erbländern (Böhmen, Mähren, Schlesien, Österreich ob der Enns, 

Steiermark, Kärnten, Krain, Görz, Tirol und Vorderösterreich), die Lösung der türkischen Frage in Bezug auf 

den beabsichtigten Friedensschluss oder die Regelung der österreichisch-preußischen Beziehungen. 

35 PEHAM, H.: op. cit., S. 252; WANGERMANN, E.: op. cit., S. 106 f. 

36 WANGERMANN, E.: op. cit., S. 107.


bei der Behörde angehalten, danach aber unbedingt einer Untersuchung unter Anwesenheit 

eines „Justizmannes“ eingeleitet werden sollte. 37 Nachdem es dem Grafen Pergen 

nicht gelungen war, diese Veränderungen wegzuwenden und das josephinische System 

der von der Justiz autonomen Polizei aufrechtzuerhalten, legte er Anfang März 1791 dem 

Kaiser sein Kündigungsgesuch in die Hände. Den Länderchefs in den Provinzen rechtfertigte 

Pergen diesen Schritt lediglich mit seinen Gesundheitsumständen und Gebrechlichkeiten. 

38 

Durch das kaiserliche Handschreiben vom 8. März 1791 wurde der oberste Kanzler, 

Graf Leopold Kollowrat-Krakowsky, darüber informiert, dass die von Pergen geführte 

Polizeioberaufsicht in den sämtlichen Habsburger Ländern aufgehört hatte und diese daselbst 

unmittelbar unter die Leitung der betreffenden Länderchefs zu stellen war. Sie hatten 

sich künftig in Polizeiangelegenheiten wieder an die Hofkanzlei zu wenden, in Wien 

war wiederum der niederösterreichische Regierungspräsident Graf Wenzel Sauer mit der 

Verwaltung der Polizei beauftragt. 39 Ernst Wangermann stellte fest, dass das josephinische 

Polizeisystem nur in zwei Punkten bewahrt blieb. Erstens, dem Grafen Sauer war 

der unmittelbare Zutritt zu dem Kaiser gestattet. Zweitens, die Landeschefs konnten aus 

Koordinationsgründen nach wie vor direkt mit dem Chef der Wiener Polizei, also mit dem 

Grafen Sauer, korrespondieren. 40 Diese Korrespondenz sollte allerdings nur wichtige, auf 

Niederösterreich oder die Haupt- und Residenzstadt Wien Bezug nehmende Gegenstände 

betreffen, wie z.B. die Anzeigen über verdächtige nach Wien zu reisende Personen, deren 

Verzeichnisse man regelmäßig nach Wien einzusenden hatte. Minder wichtige oder das 

Wohl der eigenen Provinz betreffende Polizeygegenstände blieben dem Landeschef vorbehalten 

und bedarfen keiner weiteren Korrespondenz. Damit war es eben auch von der 

Einsendung der wöchentlichen Amtsberichte ganz abgekommen. 41 

V. Reformpläne und Tätigkeit des Freiherrn von Sonnenfels 

Nachdem die geheime Polizei auf diese Weise beträchtlich reduziert worden war, schritt 

Leopold II. zur Planung einer allgemeinen Verwaltungsreform der öffentlichen Polizei. Er 

ließ den Professoren der Polizei- und Kameralwissenschaften an der Wiener Universität, 

Joseph Freiherrn von Sonnenfels, eine neue Polizeireform ausarbeiten, welche in der Polizeiverfassung 

für Wien vom 1. November 1791 gipfelte.42 Da dieses neue Polizeisystem 

wegen einiger Einförmigkeit auch nach Brünn im Sinne seiner beabsichtigten Applikation 

in den (Hauptstädten der) Habsburger Provinzen am 19. November 1791 eingesandt 

wurde,43 richten wir kurz unser Augenmerk auf ihre Hauptzüge. 

Die Haupt- und Residenzstadt Wien teilte man in insgesamt zwölf Bezirke, vier im 

Zentrum und acht in den Vorstädten, wobei in jedem Bezirk ein sog. „Bezirksdirektor“ 

37 Ebenda, S. 107 f. 

38 Ebenda, S. 108 f.; BENNA, A.-H.: op. cit., S. 121–122; siehe auch MZA Brno, MSGP, Kt. 220, Pergen an 

Eure Exzellenz (Landeschef Ugarte), 15. 3. 1791. 

39 WALTER, F.: op. cit., S. 160; PEHAM, H.: op. cit., S. 253. 

40 WANGERMANN, E.: op. cit., S. 109 f. 

41 MZA Brno, MSGP, Kt. 220, Hofdekret an Ugarte, 17. 6. 1791. 

42 WANGERMANN, E.: op. cit., S. 110; PEHAM, H.: op. cit., S. 251 f. 

43 MZA Brno, MSGP, Kt. 218, fol. 2, Hofdekret an Ugarte vom 19. 11. 1791.


171 

aufgestellt wurde. Die notwendige Unterstützung sollte er von Seite der Richter, Grundgerichtsschreiber 

und Grundwachtmeister erhalten. 44 Die sämtlichen Aufgaben der 

Polizei gliederten sich in Zivilgegenstände, bei denen kleinere Rechtsstreitigkeiten vom 

Bezirksdirektor zu schlichten waren, Kriminalgegenstände, die alle Untersuchungen umfassten, 

die zur Einleitung eines Kriminalverfahrens notwendig waren, und Polizeigegenstände, 

worunter das Gesundheitswesen, die Kontrolle der Lebensmittel, verschiedene 

Aufsichtsfunktionen und zu guter Letzt die Handhabung der öffentlichen Ordnung, Sittlichkeit 

und Religiosität gehörten. 45 

Von großer Wichtigkeit war der dritte Abschnitt der Verfassung, der die Grenzen der 

Polizeigewalt auseinandersetzte, im Unterschied zum Josephinischen (Pergenschen) Modell, 

der die (Wiener) Polizei als eine Institution mit autonomer Macht und Stellung zu 

begründen suchte. Mit Hinblick auf die Personen war die Polizei berechtigt, gegen jedermann 

ohne Rücksicht auf Stand und Rang vorzugehen, d.h. gegen die Untertanen wie 

gegen den Adel, das Militär und die Geistlichkeit. Die Bezirksdirektoren waren angewiesen, 

bei allen Anlässen mit größter Behutsamkeit und – wenn möglich – mit Ausschluss 

der Öffentlichkeit wegen der bürgerlichen Achtung und Schonung des guten Rufes zu 

handeln. Ihre Gewalt erstreckte sich dabei in allen Fällen nur bis auf die zur allgemeinen 

Ordnung und Sicherheit unumgänglich nothwendigen Vorbereitungsvorkehrungen: also 

selbst in Kriminalfällen nur bis zur Versicherung der Person. 46 Das weitere Verfahren gehörte 

damit nicht in den Wirkungskreis der Polizei, sondern in denselben von anderen 

zuständigen Behörden. Neben diesem repressiven Charakter wurde der Akzent auch auf 

die präventive Seite der Polizei gelegt, indem sie sowohl Uebelthäter zur Strafe zu bringen, 

als Uebelthaten zuvor zu kommen suchen 47 müsste. Vorausgesetzt, dass es zum konkreten 

Vorfall bestimmte Vorschriften gab, sollte der Polizeibeamte nach seiner Amtspflicht 

ohne Anfrage und besondere Meldung handeln. Falls dies nicht der Fall war, konnte er in 

dem erwähnten Sinne nur dann vorgehen, als die Verzögerung für den Dienst nachteilig 

sein würde, ansonsten hatte er immer höhere Anweisung einzuholen. Die Beschwerde gegen 

die untergeordneten Polizeibeamten konnte man in dringenden Fällen mündlich, im 

allgemeinen schriftlich an die Präsidien der Landesstelle richten und diese bei der Amtskanzlei 

der Polizei einreichen. 48 

Zu den am meisten hervorgehobenen 49 und positiv bewerteten Teilen dieser neuen Polizeiordnung 

gehörte zweifellos die soziale Vorsorge der leopoldinisch-Sonnenfels’schen 

Polizei in Bezug auf die untersten Bevölkerungsschichten. In jedem Bezirk bestellte man 

einen Bezirksarzt, einen Wundarzt und eine Hebamme, um nach Hinweis der Bezirksdirektoren 

den unvermögenden Kranken und Bedürftigen unentgeltlich den notwendigen 

Beistand zu leisten. 50 

44 WANGERMANN, E.: op. cit., S. 110 f.; PEHAM, H.: op. cit., S. 254. 

45 MZA Brno, MSGP, Kt. 218, Cirkulare über die Einführung der neuen Polizeyverfassung in Wien vom 1. 11. 

1791, fol. 4–6. Siehe auch PEHAM, H.: op. cit., S. 254. 


1791, fol. 6 v . 

47 Ebenda. 

48 Ebenda. 

49 Siehe GEBHARDT, H.: op. cit., S. 82. 


1791, fol. 7 f.


Der letzte Abschnitt behandelte noch die Struktur und vorzügliche Verrichtungen der 

Polizeibeamten. Während der Bezirksdirektor auf der lokalen Bezirksebene die Aufsicht 

zu führen sowie die Rapporte und verschiedene Protokolle zu verfassen hatte, sorgte der 

Polizeioberdirektor für die Ordnung und Genauigkeit bei den einzelnen Bezirksdirektoren, 

führte die zweitstufige Kontrolle der Protokolle und hatte geringere wahrgenommene Unordnungen 

abzustellen und größere Gebrechen schriftlich anzuzeigen. Die unmittelbare 

Leitung der Polizei in Wien lag in den Händen des Vizepräsidenten der Landesstelle, der 

als Präses der Polizei bezeichnet wurde. Schließlich, die Oberrevision aller bei der Polizei 

behandelten Gegenstände führte der Präsident der Landesstelle selbst. 51 

VI. Die Brünner „Rückkehr“ zum josephinischen Polizeisystem 

Obwohl der Kaiser Leopold II. am 1. März 1792 frühzeitig verstorben war, hatte man die 

Applikation seines Polizeimodells im Laufe des Jahres 1792 weiterhin erörtert. Mitte April, 

also mehr als ein Monat nach dem Tod des Kaisers, urgierte die Hofkanzlei den Grafen 

Ugarte, die Anwendungsmodifikationsvorschläge der neuen Wiener Polizeiverfassung 

in Mähren und Schlesien beschleunigt einzusenden. 52 Das aufgrund der Anmerkungen 

des Referenten in Polizei- und Wohlfeilheitsachen, Gubernialrats Ignaz v. Schröffel 53 

verfasste Gubernialschreiben wurde allerdings erst in der zweiten Junihälfte 1792 nach 

Wien in die Hände des Obersten Kanzlers Grafen Kollowrat mit der Erklärung eingesendet, 

dass man zuerst einen Fond zur Finanzierung des zu modifizierenden Polizeisystems 

hätte finden müssen. 54 Mal verfasst, scheint der Bericht des Landesguberniums vielmehr 

eine Rückkehr zur anfänglichen josephinischen Polizeireform des Jahres 1785 als die 

Umsetzung des leopoldinischen Modells angestrebt zu haben, worauf bereits die Struktur 

des Berichtes und die Zusammensetzung der Argumente deutlich schließen lassen. 

Bereits am Anfang führte Ugarte an, daß die Polizey in Brünn und Troppau in Absicht 

auf alle damit verbundene Gegenstände niemals mit besserem und wirksameren Erfolg besorget 

wurde, als in derjenigen kurzen Zeit, wo alle dahin einschlagenden Geschäfte der 

Polizeydirektion allein anvertraut, und die Magistrate selbst angewiesen waren, Hülfe und 

Folge zu leisten. 55 Die Teilung der Polizeigeschäfte zwischen Polizeidirektion und Magistrat, 

wonach diese lediglich die Sicherheits- und jene alle übrigen Geschäfte besorgte, sei 

schon von der Kapazitäten beider Behörden unfruchtbar gewesen. Der Landeschef und 

sein Referent in Polizeisachen hielten die Polizeidirektionen für unterbeschäftigt, während 

den Magistraten von Brünn und Troppau neuere Arbeit aufgelastet wurde, welche 

51 Ebenda, fol. 8–9. 

52 Ebenda, Hofdekret an Ugarte vom 13. 4. 1792. 

53 Wegen der vermehrten Beschwerden in Polizei- und Wohlfeilheitsgeschäften löste Schröffel als der am längsten 

dienende Gubernialrat in dieser Stellung den Grafen Joseph Karl v. Dietrichstein Ende April 1791 ab. Vgl. 

MZA Brno, MSGP, Kt. 220, Hofdekret an Ugarte vom 28. 4. 1791, das Gubernialschreiben an den Obersten 

Kanzler, Grafen Kollowrat, vom 30. 4. 1791 und das Zirkular an Schröffel, Tauber und Dietrichstein vom 30. 4. 

1791. 

54 Die finanziellen Mittel glaubte das Landesgubernium in der durch die Überlassung der Güter- und Kommunalvermögensverwaltung 

an die Stadtmagistrate aufgehobenen städtischen Verwaltung (d.h. das Personal 

der k. städtischen Wirtschaftsadministration) und dadurch zu ersparenden Kosten gefunden zu haben. Siehe 

MZA Brno, MSGP, Kt. 218, Gubernialschreiben an Kollowrat vom 21. 6. 1792 und das Hofdekret an Ugarte 

vom 27. 10. 1792. 

55 Ebenda, Gubernialschreiben an Kollowrat vom 21. 6. 1792.


173 

selbe ohne Nachstand ihrer übrigen Justitz-, Kriminal-, Wechselgerichts- und politischen 

Geschäften nicht möglich mit der erforderlichen Genauigkeit und Beschleunigung besorgen 

können. 56 Den Umstand, dass die Wachmannschaft nach der neuen Polizeiverfassung 

ganz den Befehlen der Polizeidirektion zu unterordnen war, betrachteten sie wiederum 

als einen nächsten Grund zu verschiedenen sich widersprechenden Leitungen, Verzögerungen, 

Streitigkeiten und mehreren Irrungen. 57 Die neu geregelte Polizei stellte sich der 

mährisch-schlesische Gouverneur also derart vor, dass der Wirkungskreis der Polizeidirektion 

aus dem Jahre 1785 zu erneuern wäre, sie weiterhin im Rathaus beherbergt und 

ihr ein Magistratsrat zur Kontrolle von Seite des Magistrats sowie zur Vertrauenssteigerung 

von Seite der Bürger beigegeben würde. In Bezug auf die Verwaltungsprozedur 

schlug Ugarte vor, die Polizeidirektion wäre anzuweisen, ordentliche Sitzungen unter 

dem Präsidium des Polizeidirektors abzuhalten. 58 

Erst nach diesem Plädoyer ging Ugarte seiner eigentlichen Aufgabe nach, die Wiener 

Novemberverfassung des Jahres 1791 auf die Lokalumstände seiner Provinz anzupassen. 

Die Einteilung der Städte Brünn und Troppau in Bezirke, die den Kern dieser Polizeireform 

darstellte, hielt er wegen der kleinen Größe für gar nicht erforderlich. Die Brünner 

Vorstädte ließen sich in 2–3 Bezirke einteilen (für Troppau wäre ein Bezirk hinreichend), 

wobei sie von den Polizeikommissaren zu beaufsichtigen wären, falls dem Polizeidirektor 

die Aufsicht über die Stadt Brünn und die Oberaufsicht über die Vorstädte im allgemeinen 

anvertraut sein würde. Die buchstäbliche Einführung der Bezirksdirektoren nebst einem 

Amtsschreiber in den Vorstädten würde nach Ugarte wesentliche finanzielle Kosten 

erfordern, die man weder aus dem ohnehin unbedeutenden Polizeyfond hernehmen, noch 

weniger aber von den betreffenden Vorstädten herholen könnte, weil selbe gar kein eigenes 

Kommunvermögen besitzen, und größtentheils nur von armen Leuthen bewohnt sind. 59 

Die Ernennung von drei Polizeikommissaren zu Bezirksdirektoren sei wiederum aus dem 

Grunde nicht plausibel gewesen, weil die Polizeidirektion in der Provinzhauptstadt ganz 

ohne Personal geblieben wäre. 

Stattdessen beeilte sich der Landesgouverneur, einen bei jeder vorherigen Polizeireform 

auseinandergesetzten Antrag zur Vermehrung der Polizeiwachmannschaft zu stellen. 

Auch die Argumente blieben dieselbe, und zwar mit Hinblick auf die Unfähigkeit der 

Polizeiwache, die Vorstädte zu bewachen und davon das böse Gesindel, die Wucherer und 

Vorkäufler fern zu halten. Die Vermehrung um 18 Gemeine und 3 Korporale hätte nach 

Okacz und Ugarte dieser ungünstigen Lage gesteuert, indem in jede Vorstadt je ein Korporal 

und 6 Gemeine zu beordern wären. Die Kostenbedeckung für die Erweiterung der 

Sicherheitskräfte sahen sie in den durch die aufgehobene städtische Wirtschaftsadministration 

und Anwaltschaft zu ersparenden Finanzmitteln. Um die Sicherheit in den Vorstädten 

vollkommen in den Gang setzen zu können, glaubte Ugarte die zu vermehrende 

Polizeiwache daselbst den Grundrichtern zu unterordnen. Diese wären schließlich den jeweiligen 

Bezirksdirektoren unter die Kontrolle zu stellen. Im Unterschied zu Wien waren 

weder Grundwachtmeister noch die Grundschreiber noch die bürgerlichen Kommissare 

56 Ebenda. 

57 Ebenda. 

58 Ebenda. 

59 Ebenda.


in den Brünner Vorstädten vorhanden, man könnte lediglich von den Vorstadt- oder Gassenrichtern 

und bürgerlichen Marktaufsehern Gebrauch machen. 60 

In Bezug auf die medizinische Versorgung der untersten Klassen wich man aus den 

finanziellen Gründen dem Wiener Modell insofern aus, als man in den Vorstädten keine 

eigenen „Leibärzte“ wegen des geringen Verdienstes anzustellen gedachte. In jenen 

Vorstädten, welche der Gerichtsbarkeit des Brünner Magistrats unterlagen, hätte der 

Stadtphysikus, der Stadtchyrurgus und die Stadthebamme die Obliegenheit, auf Geheiß 

der Polizey die schleunigste unentgeltliche Hülfe zu leisten. 61 Um dieses Beispiel auch in 

den übrigen Vorstädten durchsetzen zu können, schlug Ugarte vor, die dort befindlichen 

Wundärzte und Hebammen durch eine von Seite ihrer Grundobrigkeiten und Gemeinden 

jährlich zu zahlende kleine Belohnung zu dieser sozialen Fürsorge anzuspornen. 62 

Bei der Besprechung der Polizeigegenstände und der Grenzen der Polizeigewalt, welche 

den zweiten und dritten Abschnitt der Wiener Novemberverfassung ausmachten, 

hatte der mährisch-schlesische unter Hinweis auf die oben erwähnten Einschränkungen 

der zu errichtenden Bezirksdirektionen noch einmal dafür plädiert, dass alle Polizeigeschäfte 

ausnahmslos der Polizeidirektion anzuvertrauen wären. Was die Struktur der Polizeiaufsicht 

betraf, hätte nach Ugarte die Einschiebung des Vizepräsidenten für Brünn 

wegzufallen und die Dienstleistung in Notfällen durch den Korporal der Polizeiwache zu 

realisieren, wobei ein Rapport sofort an die Polizeidirektion erstattet werden sollte. Der 

Brünner Landeschef wies schließlich in dieser Beziehung darauf hin, dass man eben auch 

auf die Anstellung geschickter Unteroffiziere Bedacht nehmen müsste. 63 

Hätten die mährisch-schlesischen Autoritäten gedacht, die leopoldinische Polizeireform 

könnte mehr Staatsdotationen in das Polizeiwesen bringen, so waren sie durch die 

Antwort der Hofkanzlei Ende Oktober 1792 herb enttäuscht. Die von Ugarte und Okacz 

geplanten zusätzlichen Kosten von 1.132 Gulden 42 Kreuzer zur Vermehrung der Polizeiwache 

sowie zur Bedeckung der sonstigen Polizeireformauslagen wurden dem Magistrat 

zur Bestreitung der zu vergrößernden Standes- und Landesbuchhaltung und anderer systemisierter 

Erfordernisse angewiesen. Mit Rücksicht auf die Tilgung der Brünner Schulden 

in Höhe von 140.000 Gulden, so hieß es im Wiener Hofdekret, konnte auf diese Weise 

die angetragene Erweiterung der Polizeianstalten nicht durchgesetzt werden. 64 

VII. Schlussbemerkungen 

Wegen des frühen Todes Leopolds II., der zahlreichen außen- sowie innenpolitischen Herausforderungen 

und nicht zuletzt einer bestimmten Trägheit und Abwarte-Strategien vor 

Ort lässt sich für Mähren und Schlesien im Allgemeinen feststellen, dass die josephinisch- 

Pergen‘sche Polizeireform des Jahres 1789 die ganze Regierungszeit des Kaisers Leopold 

II. überdauerte. Sie stützte sich auf die Abtrennung der Polizeiagenden von den lokalen 

Herrschaftseliten und ihre Verstaatlichung durch Einsetzung kaiserlicher Polizeibeamten, 

Ausdifferenzierung der öffentlichen und der Geheimpolizei sowie die Einteilung der 

60 Ebenda. 

61 Ebenda. 

62 Ebenda. 

63 Ebenda. 

64 Ebenda, Kt. 218, das Hofdekret an Ugarte vom 27. 10. 1792.


175 

Städte in Viertel. Die durch eine „Professionalisierung“ der Ordnungskräfte gekennzeichneten 

Polizeibehörden errangen sich eine bestimmte „autonome“ Stellung hinsichtlich 

der traditionellen Staatsverwaltungshierarchie und beschäftigten sich vorzüglich mit 

dem Meldungszwang (Anzeigwesen), Transfer- und Marginalgruppenkontrolle. 

Mindestens in Wien setzte der vom Leopold II. mit der Polizeireform beauftragte Freiherr 

von Sonnenfels die Übergabe der Polizeigeschäfte an die Landesregierungen durch, 

was die Einteilung Wiens in zwölf Bezirke/Bezirksdirektionen (für Brünn hatte man 

2–3 geplant), Koordination mit dem bürgerlichen bzw. städtischen Aufsichtspersonal 

zur Folge hatte. Zu den nächsten Konsequenzen gehörte die wesentliche Reduktion der 

geheimpolizeilichen Agenden auf der Lokalebene und die Eingrenzung der Polizeigewalt 

bzw. eine gewisse Verrechtlichungstendenz im Rahmen des Habsburger Polizeisystems. 

Demzufolge hätten sich die Polizeibehörden vorzugsweise mit Zivil-, Kriminal- und Polizeigegenständen 

sowie Aufgaben im Bereich der sozialen Vorsorge zu beschäftigen. 

Aus den finanziellen Gründen und wegen der kurzen Reformzeit konnte die leopoldinisch-Sonnenfels’sche 

Polizeiverfassung in den Habsburger Provinzen nur skizzenhaft realisiert 

werden. Es ist allerdings nicht zu leugnen, dass sie ihre positiven Früchte in Wien 

trug, insbesondere hinsichtlich der Verbesserung der allgemeinen Sicherheit und des 

Rückganges der Kriminalität. Sichtbare Erfolge ernteten auch die medizinischen Maßnahmen, 

da nur im Laufe des ersten Jahres ihrer Wirksamkeit mehr als 16.000 Leute unentgeltlich 

von den Bezirksärzten behandelt wurden. 65 Der neue junge Kaiser Franz II. sollte 

allerdings nicht die Bahn seines Vaters Leopold II., sondern diejenige seines Onkel Joseph 

II. verfolgen und das Polizeisystem angesichts der radikalisierten Revolution in Frankreich 

folgerichtig zum Instrument der Repression und Überwachung ausbauen lassen. 66 

Personalstand der Brünner Polizeidirektion und -wache im 1. Jahrzehnt der Existenz 67 

Tabelle 1: Personalstand der Brünner Polizeidirektion 1786–1795 

Jahr 

FUNKTION 

Polizei-direktor Beisitzer 1 Polizei-aufseher 2 Polizei-aktuar Markt-aufseher 

1. Polizeikommissar 

Polizeiunterkommissar 

1786 1 2 1 1 — — — 

1787 1 1 1 1 — 1 1 

1788 1 1 1 1 1 2 Polizeidirektionskommissare 

1789 1 1 1 1 1 2 Polizeidirektionskommissare 

1790 1 — — — — 1 3 

1791 1 — — — — 1 2 

1792 1 — — — — 1 2 

1793 1 — — — — 1 2 

1794 1 — — — — 1 2 

1795 1 — — — — 1 1 

65 REINALTER, H.: Aufgeklärter Absolutismus und Revolution : Zur Geschichte des Jakobinertums und der frühdemokratischen 

Bestrebungen in der Habsburgermonarchie. Wien – Köln – Graz 1980, S. 133. 

66 Siehe BERNARD, P. P.: op. cit., S. 182–194. 

67 Beide Tabellen gründen sich auf den Schematismen für Mähren und Schlesien von 1786 bis 1795.


Tabelle 2: Personalstand der Brünner Polizeiwache 1786–1795 

Jahr 

FUNKTION 

Polizeiwache-Lieutenant 68 Korporal Tambour Gemeine 

1786 1 2 ---- 28 

1787 1 3 1 26 

1788 1 3 1 26 

1789 1 3 1 26 

1790 1 3 1 36 

1791 1 3 1 36 

1792 1 3 1 35 

1793 1 3 1 35 

1794 1 3 1 35 

1795 1 3 1 35 

Summary 

„Zwischen zentraler Reformbestrebung und lokaler Reformanpassung.“ 

The Creation of „Polizey“ in Brno during the Reign of the Emperor Leopold II (1790–1792) 

Michal Chvojka 

The reign of Leopold II (1790–92) represents in many respects the culmination and conclusion of the 

Era od Enlightenment in the Hapsburg monarchy. In contrast to its economic, administrational and 

political aspects the issue of the police (re-) organization, being a new and outstandingly important 

pillar of the absolute monarchy, has hitherto been more or less disregarded by historians. Therefore, 

the author seeks to outline the main features of this important element of political administration and 

a tool of social control. Above all, the author intends to aim at the manner in which the two Viennese 

models of police organization (established partly during the reign of Joseph II under the supervision 

of the Minister of State Johan Anton Pergen, and partly during the reign of Leopold II under authority 

of Jozef von Sonnenfels, Professor of Police and Criminal Science) were applied in Moravia and 

Silesia, or more precisely in Brno as the centre. The Joseph-Pergen model may be characterized by 

the (planned) exclusion of the police agenda from the competence of local authority elites and their 

nationalisation through the appointment of I&R police clerks. The police was supposed to acquire autonomous 

status in the frame of state administration and to administer disciplinary, security, supervisory, 

corrective and administrative agenda. The default characteristics of the new organization were 

also meant to include division into public and secret police, town zoning, professionalization of the 

disciplinary forces, introduction of the reporting duty as well as controlling the movement of persons 

and marginal groups. Emperor Leopold II intended to radically change this model in the sense that 

the police administration would return under the control of the national governments and the secret 

police agenda on the local level was supposed to be significantly reduced. The civil, criminal and police 

competences as well as the duties in the area of social welfare were supposed to arise under the newly 

established county headquarters (Bezirksdirektionen), working in close cooperation with municipal 

or burgess supervisory staff. Despite of accentuated efforts to enforce this new model, in Moravia and 

Silesia the original Joseph-Pergen model of police administration remained in force even after 1789, 

particularly due to the short reign of Leopold II, numerous domestic and international political issues 

after the death of his brother and last but not least as a result of certain rigidity and delaying attitude 

of the Moravian-Salesian political elites. 

68 Seit 1787 erledigt und durch den Polizeiwachkommandanten ersetzt.



Gotické skulptury ze sbírek Lichnovských 

na zámku Hradec nad Moravicí 

HANA VORLOVÁ 

Vorlová, Hana: The Gothic Sculptures from the Lichnowsky Art Collections at the Hradec 

nad Moravicí Chateau 

Besides the brief outline of the art collecting activities of some members of the Princely house 

of Lichnowsky, the last owners of the Hradec nad Moravicí Chateau, prominent patrons and 

organizers of social life. This text is dedicated in particular to a subtle segment of the family 

art collections at their chateau in Hradec. The segment consists of a set of four gothic 

sculptures of German provenience. The oldest of them is a Pietà (from the 3 rd quarter of the 

14 th century) from Rhineland or Swabia. Virgin Mary Expectant and St Anna Selbdritt very 

likely originated in the 2 nd quarter of the 15 th century in the south of Germany. The youngest 

of the whole set is a strongly Swabian-oriented Assumption from around 1500. 

Key words Silesia * Hradec nad Moravicí Chateau * The Princely House of Lichnowsky * Art 

Collecting * Gothic Sculptures * St Anne with the Virgin and the Child (St Anne Selbdritt) * 

Virgin Mary (Virgin Mary Expectant) * Woman of the Apocalypse (Assumpta) * Pietà 

Contact Ostravská univerzita v Ostravě, hana.vorlova@osu.cz 

Poslední majitelé zámku Hradce, knížecí rod Lichnovských 1 vlastnili panství a zámek 

od října 1778 až do května 1945, kdy jim byl veškerý majetek zkonfiskován na 

základě tzv. Benešových dekretů. 2 Mnozí členové ze šesti generací rodu Lichnovských, 

působících na Hradci, se intenzivně orientovali v kulturním a společenském 

dění, a mnozí se jej také aktivně účastnili. 3 Kromě mecenášství na poli hudebním 

1 S ohledem na to, že se knížecí rod hlásil k německé národnosti, by byla přesnější původní německá transkripce 

jejich jména – Lichnowsky. Vzhledem k tomu, že se v českých textech ustálilo užívání českého přepisu jména, 

budeme toto v textu respektovat. 

2 KOLÁŘOVÁ, Eva: Státní zámek Hradec nad Moravicí : Vývojové polohy exteriérů a interiérů se zvláštním 

zaměřením na 19. století: Východiska a výsledky dosavadní památkové obnovy. In: Sborník Národního památkového 

ústavu v Ostravě 2004 : „Romantismus a realismus 19. století (sny a skutečnosti)“. Ostrava 2004, s. 21–37, 

na s. 33–37 pak k osudům zámku od jeho vyvlastnění až po současnost. Kolářová se již od 70. let soustavně 

zabývá hradeckými sbírkami a jejich instalací a své poznatky postupně publikovala ve Sborníku Národního památkového 

ústavu (dále NPÚ) v Ostravě (2005, 2006, 2007). V rámci NPÚ se hradeckým sbírkám věnoval také 

GRŮZA, A.: Zámek Hradec nad Moravicí : Bílý zámek : Stavebně historický průzkum. Ostrava 2004, s. 28–95 – 

kapitola III; Ke stavební historii Bílého zámku od roku 1778 do současnosti, dle archivních pramenů a literatury 

(rkp. nepublikované práce, deponován v Archivu NPÚ, Územní odborné pracoviště [dále ú.o.p.] v Ostravě). 

3 JUNG, J.: „Chuchelná – Berlín“ – kulturní a společenské styky Karla Maxe knížete Lichnowského a jeho ženy 

Mechtildy s berlínskou společností v první třetině 20. století. In: Brňovják, J. – Gojniczek, W. – Zářický, 

A. (eds.): Šlechtic v Horním Slezsku / Szlachcic na Górnym Śląsku : Vztah regionu a center na příkladu 

osudů a kariér šlechty Horního Slezska (15.–20. století) / Relacje między regionem i centrum w losach i karierach


a literárním, 4 a samostatné tvůrčí činnosti, především spisovatelské, byli Lichnovští rovněž 

významní sběratelé umění a uměleckého řemesla. 5 

Už Eduard, 3. kníže Lichnovský (1789–1845), byl kromě svého nadšení pro historii 6 

minimálně stejně tak nadšeným sběratelem, který rozšiřoval zámeckou knihovnu i obrazárnu. 

Jeho sběratelství hraničilo až s posedlostí, své panství zadlužil nad únosnou míru 

a takřka jej přivedl do záhuby. Nakupoval neméně vášnivě dokonce i poté, co byl již dluhy 

zcela zahlcen. Jiným důležitým dokladem jeho zájmů, ambicí a v neposlední řadě znalostí 

v oblasti dějin umění je kniha o stavebním a výtvarném umění na území rakouského císařství, 

kterou sepsal ještě před svým mnohem známějším historickým opusem. 7 Vášnivými 

sběrateli byli i další dva významní představitelé rodu, žijící v 19. a na přelomu 19. a 20. století, 

z nichž první, Karel Maria, 5. kníže Lichnovský (1819–1901), podnítil poslední velkou 

neogotickou přestavbu hradeckého zámku. To, že na rozdíl od svého otce, knížete Eduarda, 

byl Karel Maria velmi dobrým hospodářem, dokazuje rovněž skutečnost, že v archivních 

pramenech z jeho doby se objevují první inventáře zámku. 8 Milovníkem a sběratelem 

umění a uměleckého řemesla byl ale především jeho syn a nástupce Karel Max, 6. kníže 

Lichnovský (1860–1928), a jeho vzdělaná manželka, Mechtilde Christiane, rozená hraběnka 

Arco-Zinneberg (1879-1958), činná rovněž jako malířka a spisovatelka. Po vzoru 

svého otce nechal kníže Karel Max znovu vypracovat inventáře zámeckého mobiliáře. 9 

V V V 

Záměrem této studie však není mapování sběratelských aktivit knížat Lichnovských 10 ani 

jejich rozsáhlých sbírek dochovaných na zámku v Hradci nad Moravicí. Tento text je motivován 

snahou upozornit na jejich badatelsky opomíjený a z hlediska množstevního zcela 

marginální segment, čtyři gotické dřevěné skulptury, patřící nicméně k nejcennějším exponátům 

pocházejícím ze starých zámeckých fondů. 

Sochy vznikly v odlišných časových obdobích i v různých oblastech, spojuje je však linie 

ikonografická. Všechny zachycují Pannu Marii v různých fázích jejího života, ať již jde 

o Pannu Marii v naději, 11 korunovanou Pannu Marii s Ježíškem stojící na srpku měsíce 

szlachty na Górnym Śląsku (XV–XX wiek). Ostrava – Katowice 2011, s. 303–326. V textu se věnoval kulturním 

a společenským aktivitám Lichnovských s jejich intenzivními vazbami na Vídeň a především Berlín. 

4 RUCKOVÁ, I.: Das Adelshaus der Lichnowskys : Eine kulturelle Kontinuität. Ostrava 2008. Zde také uvedena 

rozsáhlá starší literatura, věnovaná tomuto tématu. 

5 Z recentní literatury je třeba připomenout široce rozkročenou souhrnnou publikaci P. Šopáka, kde se zabýval 

rovněž sběratelskými aktivitami, mj. i rodu Lichnovských: ŠOPÁK, P.: Výtvarná kultura a dějepis umění v českém 

Slezsku a na Ostravsku do roku 1970. Opava 2011, v kapitolách Sběratelé umění I (s. 100–1004, zejm. s. 252). 

Na s. 252–253 se zmiňuje o textu průvodce po hradeckých sbírkách, který vytvořil Karel Černohorský. 

6 Známý se stal především svou tendenční knihou o dějinách habsburského rodu: LICHNOWSKY, E.: Geschichte 

des Hauses Habsburg, 1–8. Wien 1836–1844, reed. Osnabrück 1973. 

7 TÝŽ: Denkmale der Baukunst und Bildnerei des Mittelalters in dem österreichischen Kaiserthum. Wien 1817– 

1824. Zmíněný historický opus viz pozn. výše. 

8 Inventáře zámku Hradce (jako jednotlivé knihy) jsou dnes uloženy v Zemském archivu v Opavě (dále ZAO), 

ve fondu Velkostatek Hradec (1574–1949), inv. č. 35 (1968–1977), inv. č. 36 (1886), inv. č. 37 (1890), inv. č. 38 

(1895). 

9 ZAO, fond Velkostatek Hradec (1574–1949), inv. č. 39 (1904), inv. č. 40 (1905), inv. č. 41 (1913). 

10 K tomu např. JUNG, J.: c. d., s. 316–318, zde především ke sběratelství současného umění a ke kontaktům 

se současnými umělci. 

11 Státní zámek Hradec nad Moravicí, inv. č. HM 471 (7616).

ČLÁNKY A STUDIE HANA VORLOVÁ GOTICKÉ SKULPTURY ZE SBÍREK LICHNOVSKÝCH 

179 

(Assumptu), 12 sv. Annu Samutřetí 13 či Pietu. 14 O tom, že tyto sochy patří k poněkud pozapomenutým 

součástem sbírkového fondu hradeckého zámku, svědčí i jejich současné 

umístění. 15 O původní instalaci soch se dosud podařilo zjistit jen velmi málo informací. 

Podle údajů ze zámeckého inventáře 16 byla Assumpta původně (nejpozději roku 1877) 

osazena v domácí neogotické kapli v přízemí tzv. Bílého zámku. Plastika Panny Marie 

v naději pak tvořila součást výzdoby bytu kněžny Mechtilde Lichnovské, kde ji měla umístěnou 

na krbové římse, jak dokládá dochovaná dobová fotografie. 17 O zbylých dvou se 

nám bohužel zatím jejich původní umístění vypátrat nepovedlo. 

Ještě krátce k jejich nedávnému osazení: poměrně dlouhou dobu byly všechny čtyři 

plastiky instalovány strohým galerijním způsobem na panelech s papírovými popisky 

v místnosti sousedící s kaplí, v bývalé sakristii. Takové řešení sice snad nebylo nejlepší, 

avšak v dané situaci uspokojivé. Jako mnohem problematičtější se jeví následný pokus 

navrátit místnosti vzhled evokující její původní funkci sakristie (a naneštěstí za použití 

nepůvodního mobiliáře!), přičemž dvě ze soch, Pieta a Assumpta, zde byly instalovány 

pouze jako jakési „dobové dekorace“. 

Dosavadní uměleckohistorická literatura gotické sochy ze zámku Hradce s ohledem 

na to, že jde o práce cizí provenience, vesměs pomíjela. Čestnou výjimku představuje 

pouze Albert Kutal, jenž se o nich zmínil v rámci svých průzkumů slezského středověkého 

sochařství a malířství, které prováděl se svým seminářem na přelomu 40. a 50. let. 18 

Vzhledem k tomu, že je samozřejmě správně zařadil jako díla importovaná, nechtěl a ani 

nemohl je včlenit do svého připravovaného katalogu slezského středověkého umění. 19 

Znovu (po uplynutí téměř půlstoletí!) se o nich, a opět jen velice stručně, zmiňuje až Bohumil 

Samek ve svých (dosud bohužel stále torzálních) Uměleckých památkách Moravy 

a Slezska. 20 Krátké zmínky o existenci gotických soch z Hradce dále nalezneme např. 

v souhrnné publikaci P. Šopáka, věnované širším aspektům výtvarné kultury oblasti českého 

Slezska a Ostravska. 21 

12 Tamtéž, inv. č. HM 158 (7616). 

13 Tamtéž, inv. č. HM 469 (7616). 

14 Tamtéž, inv. č. HM 1730 (7616). 

15 V expozici (v bývalé sakristii) je v současné době instalována pouze Pieta. Ostatní tři jsou umístěny v klimaticky 

vyhovujícím novém zámeckém depozitáři, bohužel v utajení pro běžného návštěvníka zámku. 

16 ZAO, fond Velkostatek Hradec (1574–1949), inv. č. 35 – Inventář zámku Hradce (1868–1877), s. 45, v tomto 

inventáři je madona v kapli zmíněna poprvé. 

17 Za tuto informaci a zapůjčení fotografie děkuje autorka článku dr. E. Kolářové. 

18 KUTAL, A.: Průzkum umělecko-historických památek v okresích opavském a vítkovském. Slezský sborník, 

97, 1949, s. 378–379, s. 378: Ve sbírkách zámku na Hradci jsou čtyři gotické plastiky, jsou to však, zdá se, vesměs 

díla cizí provenience. 

19 TÝŽ (ed.): Katalog slezského středověkého sochařství a malířství. Slezský sborník, 158, 1950, s. 313–321, 

cit. s. 314: Neobsahuje [katalog – pozn. aut.] tedy sochy a obrazy, jež se do Slezska dostaly v nedávné době (na 

př. koupí nebo darem do Slezského muzea nebo na zámek v Hradci u Opavy). 

20 SAMEK, B.: Umělecké památky Moravy a Slezska, 1. Praha 1994, s. 547: …zlomek pův. nesoustavně shromažďované 

sbírky, obsahující středov. sochy a malby ze 14. a 15. stol. většinou něm. provenience… 

21 ŠOPÁK, P.: c. d., s. 103 (o gotických plastikách jako předmětu sběratelství vedle současného umění), s. 252 

(o někdejším umístění Panny Marie v naději a Assumpty). Zde na frontispice reprodukce fotografie Arnošta 

Pustky z 20. prosince 1951 zachycující někdejší instalaci gotického umění ze sbírek Slezského zemského muzea 

v Opavě na zámku Hradci, kde je na levé straně mezi dalšími gotickými sochami instalována i námi sledovaná 

Pieta ze sbírek Lichnovských.


Pieta 

Nejstarší z hradeckých gotických skulptur je téměř 

metr vysoká, polychromovaná Pieta – truchlící 

Panna Marie držící na klíně tělo mrtvého Krista. 22 

Je také jediná z nich, která byla samostatně zmíněna 

v literatuře. Šlo ovšem opět jen o pouhé dvě 

drobné informace o tom, že v letech 1969–1970 

ji začal restaurovat Vladimír Terš. 23 

S velmi obecným datováním 

do druhé poloviny 14. století 

a také s širší německou proveniencí, 

jak se uvádí v evidenčním 

listu Národního památkového 

ústavu, 24 nelze než 

souhlasit. Pokud se ovšem pokusíme 

o zařazení plastiky do přesnějšího 

časového horizontu, musíme přihlédnout 

k obecnějšímu vývoji Piety 

ve střední a západní Evropě. Velmi 

zjednodušeně bychom pak mohli 

hradeckou Pietu považovat za jakýsi 

mezičlánek či přechod mezi vývojově 

starší tzv. mystickou Pietou a mladší 

Pietou krásnoslohovou. Sumární 

pojetí drapérie – velká, hmotná, detailů 

prostá rouška Panny Marie 

s cípem přehozeným přes levé rameno 

– a uzavřený celek odpovídají 

již době po polovině století. Tehdy 

také záměrně na odiv stavěná, až „krutá“ 

expresivita mystických Piet začala být 

Pieta, střední Porýní či Švábsko (), 3. čtvrtina 

14. století, lipové dřevo, zámek Hradec nad Moravicí. 

Foto Tomáš Knoflíček 

22 Lipové dřevo, výška 91 cm; vzadu vydlabáno, stará, pravděpodobně původní, ale velice poškozená a odlupující 

se polychromie a zlacení; poškození: četné praskliny ve dřevě a mnoho drobných mechanických narušení, na 

několika místech tmeleno, odlámané trny trnové koruny, napadeno červotočem, restaurováno v letech 1969– 

1978 (Vladimír Terš); všechny restaurátorské zprávy k hradeckým sochám jsou uloženy ve Spisovém archivu 

NPÚ, ú.o.p. Ostrava – Správě státního zámku Hradce. 

23 DĚDKOVÁ, L.: Seznam restaurátorských prací sledovaných KSPPOP v Ostravě v roce 1969. In: Sborník 

památkové péče v Severomoravském kraji, 1. Ostrava 1971, s. 155; TÁŽ: Seznam restaurátorských prací, sledovaných 

KSPPOP v Ostravě v letech 1970–1972. Tamtéž, 2. Ostrava 1973, s. 123. Nevypadá, že by někdejší 

restaurátorský zásah, provedený před třiceti lety, přispěl k ochraně a adekvátnímu vyznění plastiky, přestože 

jeho autorovi trval celých 9 let! Z dnešního pohledu se zdá, že restaurátor použil poněkud „drastickou“ metodu 

při odstraňování nepůvodních přemaleb a dostal se v některých částech, patrně ne zcela chtěně, až na „dřeň“ 

plastiky, někde dokonce až pod podkladový nátěr. Snad takový zásah narušil ochrannou vrstvu plastiky, která 

teď dostatečně nekonzervuje a na některých místech se polychromie se v šupinách odlupuje. Další citlivé restaurování, 

nebo alespoň konzervování, by plastice prospělo nejen z hlediska ochrany před dalším rozkladem, ale 

také z hlediska estetického. 

24 Evidenční list movité kulturní památky (NPÚ, ústřední pracoviště), staré inv. č. 17, Německo, 2. polovina 

14. století, Pieta, opraveno 5. 2. 1999 (jméno badatele neuvedeno).


181 

vytěsňována snahou o zachycení taktéž hluboké bolesti, nyní však vnitřní. Panna Marie 

zde již není tou „nevzhledně“ ztrápenou matkou, její tvář na první pohled působí mnohem 

vyrovnaněji. Na druhou stranu, detaily Kristova obličeje ještě neztratily jistou zhrublost, 

typickou pro hlavy mystických Kristů. Jde především o výraznou vrásku ve tvaru 

písmene „V“ mezi očima či propadlé, vyzáblé tváře, srov. např. se starší mystickou Pietou 

z Coburku, 25 ale především s Pietou z dominikánského kláštera v Chebu. 26 Přes nápadnou 

útrpnost Kristova výrazu však již lze vycítit určité náznaky poklidného smíření. Ovšem 

Mariina komunikace s mrtvým synem stále ještě odkazuje k mystickým Pietám – způsob, 

jakým přidržuje Kristovo těžké a bezvládné tělo pravou paží, i to, jak k němu sklání svou 

hlavu, na rozdíl od raných krásnoslohových Piet, 

které svou tvář namnoze obracejí k divákovi. 

Zastavme se nyní u drapérie, díky které snad budeme 

moci zvažované časové zařazení snáz obhájit. 

Dlouhé trubkovité záhyby, typické pro první polovinu 

14. století (např. u již zmiňované Piety coburské), zde 

byly nahrazeny složitou a nesouměrnou skladbou 

konvex-konkávních měkce traktovaných prohlubní 

ve vysokém reliéfu, výrazně vykreslujících především 

Mariinu pravou nohu a koleno, kterým podpírá 

Kristův bezvládný trup. Možná poněkud překvapivě 

může tato měkká modelace upomenout na zpracování 

spodních částí drapérie u tak známých skulptur, 

jako jsou postavy dvou trůnících panovníků, Karla IV. 

a jeho syna Václava VI., ze Staroměstské mostecké 

věže v Praze, které vznikly ve svatovítské parléřovské 

huti v době kolem roku 1380. 27 Proto ani příliš nepřekvapí, 

že velmi blízkou paralelu k traktování drapérie 

nalezneme u jiné plastiky ze širšího parléřovského 

okruhu – u Panny Marie s dítětem ze třetí čtvrtiny 

14. století (dnes Suermondt-Ludwig Museum v Cáchách), 

která však byla dlouhou dobu považována 

za středorýnskou práci pozdního krásného slohu. 28 

Stejným případem je pak další skulptura původem ze 

středního Porýní – Pieta z Geisenheimu, jejíž Pinderem 

uváděné datování do počátku 15. století se také 

ukazuje jako nadále neudržitelné. 29 Právě v této metr 

Pieta z Geisenheimu, střední Porýní, 

3. čtvrtina 14. století, lipové dřevo, 

Frankfurt nad Mohanem, Skulpturengalerie. 

Převzato z PINDER, W.: 

Die deutsche Plastik des fünfzehnten 

Jahrhunderts. München 1924, obr. 7 

25 SIMSON, O. von: Propyläen Kunstgeschichte, 6: Das Mittelalter, 2: Das hohe Mittelalter. Frankfurt am Main – 

Berlin 1990, obr. 241, kolem 1330. 

26 ŠEVČÍKOVÁ, J.: Chebská gotická plastika. Cheb 1975, obr. 1–2, po 1350. 

27 KOTRBOVÁ, A. M.: Sochařství. In: VOTOČEK, O. – SLAVÍČEK, L. (eds.): Staré české umění : Sbírky Národní 

galerie v Praze : Jiřský klášter. Praha 1988, s. 79–95, obr. 118–119. 

28 LEGNER, A. – BAUMGARTEN, J.-H. (eds.): Parléřovské umění z Porýní. Praha 1983, s. 105–106, obr. 24, 

Rainer Palm v katalogovém heslu (kat. č. 48) velice přesvědčivě tuto starší hypotézu vyvrací a zasazuje plastiku 

do mnohem pravděpodobnějšího kontextu. 

29 PINDER, P.: Die deutsche Plastik des fünfzehnten Jahrhunderts. München 1924, obr. 7, tehdy ve sbírce Skulpturengalerie 

ve Frankfurtu. Posunutí datace Piety do třetí čtvrtiny 14. století, tedy do období těsně před krásným 

slohem, se zdá být mnohem únosnější.


vysoké soše z lipového dřeva nalézáme snad nejpřesvědčivější paralelu k hradecké Pietě. 

Shodu nalezneme nejen v celkovém rozvržení hmot a uzavřenosti objemu, ale především 

v nápadně měkké, „vlnivé“ modelaci, jak u drapérie tak u poněkud povšechně pojednaných 

tělesných partií. Postava Panny Marie v obou případech tvoří pevnou základnu pro „vystavení“ 

poměrně subtilního, loutku upomínajícího Kristova těla. Obě plastiky jsou si blízké 

rovněž v detailech: nápadně se podobají zasmušilé tváře obou matek, štíhlé, „vysušené“ obličeje 

jejich mrtvých synů, stejně tak jako vůči ostatním částem těla naddimenzované ruce. 30 

K pojednání poněkud přísné, velice vážné tváře, ale i k měkkým vlnám ve zpracování 

roušky hradecké Piety nalezneme analogie také ve švábské plastice tohoto časového horizontu 

– ať již jde o Pannu Marii s dítětem 

z jižního portálu chóru augsburského 

dómu z doby kolem 1360 31 či o sošnou 

(metr vysokou) trůnící Pannu Marii s Ježíškem 

ze švábského Rottweilu (kolem 

1370). 32 Zdá se tedy, že se snad příliš nespleteme, 

pokud vznik hradecké Piety 

budeme hledat v širším časovém rozmezí 

třetí čtvrtiny 14. století v oblasti 

středního Porýní, případně Švábska. 

Panna Marie v naději 

Mistr ze Seeonu: Panna Marie ze Seeonu, Chiemgau, 

cca 1435, lipové dřevo, Mnichov, Bayerisches 

Nationalmuseum. Foto Tomáš Knoflíček 

Další gotickou skulpturou ze starých 

hradeckých sbírek, zajímavou (kromě 

kvalitativního) především z hlediska 

ikonografického, je Panna Marie v naději. 

33 Jako u jediné z celého drobného 

souboru se dochovala informace o jejím 

získání do sbírek. 34 Podle někdejšího 

kastelána p. Motzka, zaměstnance původních 

majitelů zámku, knížat Lichnovských, 

byla plastika zakoupena 

v roce 1916 v Mnichově u antikváře 

Bern heimera. 35 

30 Nápadně velké ruce má také výše zmiňovaná parléřovská Panna Marie s dítětem (pozn. 27). 

31 STANGE, A.: Deutsche Kunst um 1400 : Versuch einer Darstellung ihrer Form und ihres Wesens. München 

1923, obr. 3. 

32 STÄHLE, W.: Holzbildwerke der Kunstsammlung Lorenzkapelle Rottweil : Katalog der Schausammlung. 

Rottweil 1977, obr. 16. 

33 Lipové dřevo, výška 82 cm; vzadu vydlabáno, nepůvodní nátěr; poškození: ulomená špička nosu, odpadávají 

drobné kousky řezby (nad čelem, na roušce, na levé přední dolní části pláště), v břiše Panny Marie dnes zakrytý 

otvor, kde snad dříve byl reliéf s Ježíškem, četné svislé praskliny, napadeno červotočem, restaurováno v roce 

1958 (Vladimír Terš). 

34 Evidenční list movité kulturní památky (NPÚ, ústřední pracoviště), staré inv. č. 3399, severoněmecký mistr, 

počátek 15. století, Panna Marie v naději, opraveno 5. 2. 1999 (jméno badatele neuvedeno). Zde je také uvedena 

informace o získání plastiky do sbírek. 

35 Obchod významného starožitníka L. Bernheimera měl své sídlo na Lenbachplatz v centru Mnichova.


183 

Na první pohled patrná gravidita, kterou zvýrazňuje 

přepásání šatu „na vysoko“, ale především názornost 

zakrytého oválného otvoru v břiše, určuje tuto plastiku 

světice přesvědčivě jako Pannu Marii v naději. 

Především v německém bádání se kromě označení 

Maria in der Hoffnung užívá také latinský termín 

Maria gravida. Panna Marie v naději, toto dnes již 

poněkud archaicky znějící označení, je však v českých 

textech obecně zaužívané, proto i my u něj 

zůstáváme. 

V našich sbírkách se do dnešní doby nedochovalo 

mnoho příkladů plastického zpodobení tohoto, 

od konce 14. století velmi oblíbeného ikonografického 

typu. K výjimkám patří dvě plastiky 

z pražské Národní galerie – stojící Panna Marie 

z filiálního kostela v Dubanech u Libochovic z let 

1400–1420 a o něco málo mladší sedící Panna 

Marie (kolem 1430) ze soukromé sbírky. 36 Další 

sochu této ikonografie uchovává ve svých sbírkách 

Západočeské muzeum v Plzni – jde o stojící 

Pannu Marii, pocházející z obecní kaple v Žerovicích 

u Přeštic. 37 

Samostatné zobrazení Panny Marie v naději 

se jako tzv. Andachtsbild (devoční obraz) vydělilo 

z narativního výjevu Navštívení – setkání 

sestřenic Alžběty, matky Jana Křtitele, a Panny 

Marie, obou v pokročilém stupni těhotenství. 

Tato scéna v christologických cyklech následuje 

hned po Zvěstování. V případě hradecké 

sochy sedící Panny Marie není příliš pravděpodobné, 

že by pocházela z původně většího 

celku Navštívení – obě ženy zde bývají obvykle, 

až na výjimky, zachyceny vestoje, 38 tak jako je 

tomu např. u reliéfu z vyřezávaných dveří kostela 

v Irrsdorfu v Horních Rakousích. 39 

Často se v jejich lůně (či před ním; jindy také 

Panna Marie v naději, Bavorsko (), 

30.– 40. léta 15. století, lipové dřevo, zámek 

Hradec nad Moravicí. Foto Tomáš Knoflíček 

v prsou) objevují drobné postavičky ještě nenarozených dětí, buď samotné, nebo v medailónech. 

Mohlo tomu snad tak být i v případě hradecké Panny Marie, neboť do současnosti 

se v jejím břiše dochoval zřetelný oválný otvor, později poněkud neforemně zakrytý. 

36 KOTRBOVÁ, A. M.: c. d., obr. 138 a 143. 

37 FAJT, J. (ed.): Gotika v západních Čechách (1230–1530), 3. Praha 1996, obr. 936–939, z doby kolem 1475– 

1480. 

38 KIRSCHBAUM, E. – BRAUNFELS, W. (eds.): Lexikon der christlichen Ikonographie, 2. Rom – Freiburg – 

Basel – Wien 1974, s. 232. 

39 BRUCHER, G. (ed.): Geschichte der bildenden Kunst in Österreich, 2: Gotik. München – London – New York 

2000, tab. č. 90, z let 1403–1406().


Při snaze o rozpoznání původu této zajímavé sochy se však nebudeme držet údajů uvedených 

v evidenčním listě, 40 a spíše než na severu budeme hledat v jižních oblastech německých 

zemí. Zde působil především ve 30. letech 15. století anonymní řezbář, pro nějž 

se vžilo označení Mistr ze Seeonu, podle původu jeho nejznámějšího díla – trůnící Panny 

Marie s dítětem z farního a klášterního kostela 

při klášteře benediktinek v Seeonu 41 v Chiemgau 

v jihovýchodním Bavorsku. 42 

I přes současný, naprosto neuspokojivý 

stav 43 hradecké Panny Marie nelze přehlédnout, 

že v základních rysech mají obě plastiky 

mnoho společného. Jde především o celkové 

rozvržení objemů s důrazem na nepřehlédnutelně 

naddimenzovanou hlavu s jemnou tváří 

a velice vysokým, okrouhlým čelem. Blízké je 

ještě zpracování roušky, přetažené z pravého 

ramena přes prsa a na levé straně splývající 

seshora v hustých trubicovitých skladech. Ve 

zpracování drapérie však rozpoznáváme dvě 

poměrně odlišná (i když dobově souběžná) pojetí: 

zatímco v případě Panny Marie ze Seeonu 

drapérie ve své podstatě ještě odpovídá doznívajícím 

krásnoslohovým schématům, v traktování 

u hradecké skulptury nalézáme náznaky 

jistého rozvolnění, narušení krásnoslohové, 

téměř „dokonalé“ pravidelnosti. Struktura 

skladů látky se stává poněkud méně čitelnou, 

neobkresluje tělesné křivky postavy, jako tomu 

bylo u plastiky seeonské (kde pod šatem jsou 

jasně patrná kolena, což je typickým rysem sedících 

postav krásného slohu). Jsou zde určité 

náznaky změny, jakoby se drapérie „začínala 

ubírat svou vlastní cestou“, cestou k vlastní 

Trůnící Panna Marie z Triftern u Pasova, 

Dolní Bavorsko, cca 1430, lipové dřevo, 

Mnichov, Bayerisches Nationalmuseum. 

Foto Tomáš Knoflíček 

samostatnosti. Poněkud zjednodušeně by se 

dalo uvažovat o jakési velice rané fázi, předznamenávající 

nové pojetí pozdní gotiky, kde 

se drapérie stane zcela autonomní dekorativní 

jednotkou, nezávislou na postavě samotné. 

40 Za autora je zde označen velice obecně severoněmecký mistr (pozn. 33). 

41 MAYRHOFER, H. – MILLER, A. – HAHNL, A. (eds.): Maria : Licht im Mittelalter. Meisterwerke der Gotik. 

Leogang, 2003, obr. 6, kolem 1435. Bayerisches Nationalmuseum v Mnichově získalo tuto plastiku do svých 

sbírek v roce 1855. 

42 Oblast kolem jezera Chiemsee. 

43 Skulptura Panny Marie v naději je z celého drobného souboru v nejhorším stavu. Také tuto plastiku restauroval 

(bohužel ale již téměř před 50 lety) Vladimír Terš, pravděpodobně za použití dnes poněkud nepřiměřených 

metod. Ponechaný nepůvodní nátěr plastiky je naprosto zvětralý, oprýskává ve velkých ploškách a prakticky vůbec 

nekonzervuje, nehledě na nepříznivý estetický dojem. Zde je alespoň základní záchranný zásah konzervátora 

zcela nutný, jinak hrozí ztráta celé, velice cenné plastiky.


185 

Panna Marie v naději, Bavorsko (), 30.–40. léta 15. století, lipové dřevo, zámek Hradec nad 

Moravicí. Dobová fotografie zachycující původní umístění sochy na krbové římse v bytě kněžny 

Lichnovské na zámku Chuchelná. Foto soukromý archiv dr. E. Kolářové 

Pokud se zaměříme na hledání dalších, typologicky příbuzných plastik, dovede nás naše 

pátrání vždy do jihoněmeckých oblastí, ať již jde trůnící Pannu Marii s knihou a dvěma 

anděly, pocházející z Triftern u Pasova, 44 blížící se hradecké především v pojednání tváře, 

vlasů a roušky, či další dvě, poněkud mladší trůnící Panny Marie s dítětem ze sbírek v Berlíně 

45 a v Norimberku, 46 příbuzné i zpracováním drapérie. Výše zmíněná srovnání nás jen 

utvrzují v tom, že hradecká Panna Marie byla pravděpodobně vytvořena v jihoněmeckých 

oblastech (Bavorsku) nejspíše ve 30. až 40. letech 15. století. 

Sv. Anna Samatřetí 

Třetí gotická socha z hradecké sbírky – sv. Anna Samatřetí 47 – se do dnešní doby dochovala 

bohužel v torzálním stavu, který kromě ikonografického čtení znesnadňuje i její estetické 

vnímání. Správně bychom zde měli mluvit pouze o sv. Anně, protože k naplnění 

44 MÜLLER, T.: Alte Bairische Bildhauer : Vom Erminoldmeister bis Hans Leinberger. München 1950, obr. 68, 

kolem 1430. Mnichovské Bayerisches Nationalmuseum ji získalo do svých sbírek v roce 1914. 

45 DEMMLER, T.: Die Bildwerke in Holz, Stein und Ton : Grossplastik. Berlin – Leipzig 1930, obr. 5874, kolem 

1430–1440, pochází z Bavorska či Salzburgu; dnes Staatliche Museen v Berlíně. 

46 JOSEPHI, W.: Kataloge des Germanischen Nationalmuseums : Die Werke plastischer Kunst. Nürnberg 1910, 

obr. 232, v katalogu uvedeno velmi povšechně 1. polovina 15. století, pochází ze Švábska (); dnes Germanisches 

Nationalmuseum v Norimberku. 

47 Lipové dřevo, výška 44 cm; torzo, vzadu rovné (částečně opracováno), stará (původní) polychromie a zlacení, 

na hrudi a lůně sv. Anny zbytky tlačeného a zlaceného ornamentu; poškození: chybí obě ruce s Pannou 

Marií a Ježíškem, odlomena spodní část a v pravé části plastiky velká vertikální trhlina (výřez), částečně tmeleno, 

napadeno červotočem, restaurováno v roce 1978 (Dagmar Schwarzová).


Sv. Anna Samatřetí, Tyrolsko, kolem 

1410–1420, borovicové dřevo, soukromá 

sbírka, Převzato z MAYRHOFER, H. – 

MILLER, A. – HAHNL, A. (Hg.): Maria : 

Licht im Mittelalter : Meisterwerke der 

Gotik. Leogang 2003, obr. 84 

podstaty ikonografického schématu sv. Anny 

Samétřetí, devočního obrazu, poukazujícího 

na událost Neposkvrněného početí Panny 

Marie, zde scházejí (byly odlomeny) dvě 

postavy – Panna Marie a Ježíšek. 48 

V evidenčním listě 49 jako autora uvádějí 

německého mistra z konce 15. století. 

Tato datace je ale příliš pozdní, 

protože plastika vykazuje ještě zřejmou 

svázanost s principy krásného slohu. Především 

sklady ve formě trubic na cípech 

roušky či na šatu, splývajícím přes koleno, 

a také měkké mísovité záhyby v klíně se 

odvolávají k doznívajícímu krásnému slohu. Ovšem 

obličej, kde již není ani stopy po idealizaci, 

a částečně také poněkud schematické přepásání 

Sv. Anna Samatřetí (torzo bez Panny 

Marie a Ježíška), Bavorsko či Tyrolsko 

(), 30.–40. léta 15. století, lipové dřevo, 

zámek Hradec nad Moravicí. Foto 

Tomáš Knoflíček 

48 VORLOVÁ, H.: Svatá Anna Samatřetí v gotické plastice českých zemí : Soupis a ikonografie. Diplomová práce, 

Univerzita Palackého v Olomouci. Olomouc 2002, zvl. s. 13–15. 

49 Evidenční list movité kulturní památky (NPÚ, ústřední pracoviště), staré inv. č. 3398, německý mistr, konec 

15. století, sv. Anna, opraveno 5. 2. 1999 (jméno badatele neuvedeno).


187 

„na vysoko“ směřují k pozdějším formám. 

Z hlediska časového zařazení se ukazuje 

zajímavé srovnání, především v pojednání 

drapérie, s torzální plastikou trůnící Panny 

Marie z obce Weistropp u Míšně, datovanou 

do doby kolem 1440. 50 

Nabízejí se dvě možnosti, jak mohla hradecká 

sv. Anna před poničením vypadat. 

Buď jako velmi rozšířený typ sedící matróny 

s dětmi v náručí – tzv. typ atributivní, 51 kde 

obě drobné dětské postavičky v podstatě tvoří 

pouhé atributy světice. Pouze pro představu, 

tomuto typu (ve sledovaném časovém období) 

odpovídá např. plastika sedící sv. Anny 

Samétřetí původem z minoritského kostela 

v Jindřichově Hradci. 52 Druhou možností 

je v první polovině 15. století ještě velmi neobvyklý 

typ realistický, kde je Panna Marie 

stejně velká jako Anna a obě sedí vedle sebe 

na lavici, s Ježíškem mezi sebou. 53 Velice časným 

a neobvyklým příkladem tohoto typu 

(pokud se týče do současnosti dochovaného 

fondu) je pozdně krásnoslohové sousoší, 

pocházející z Tyrolska. 54 Právě v tomto sousoší 

nalézáme také dosud nejbližší stylovou 

paralelu k hradecké plastice, přestože díky 

zpracování drapérie ve formě hustěji skládaných 

úzkých trubic jej můžeme považovat za 

její poněkud starší předstupeň. V traktování 

drapérie pak vyčteme časovou souvztažnost 

spíše s již zmíněnou „ikonickou“ plastikou 

Trůnící Panna Marie z Weistropp u Míšně, 

cca 1440, dřevo, zničeno. Převzato z HENT- 

SCHEL, W.: Denkmale sächsischer Kunst : 

Die Verluste des zweiten Weltkrieges. Berlin 

1973, obr. 48 

vlivného Mistra ze Seeonu z doby kolem 1435. 55 Předpokládáme, že torzální plastika 

sv. Anny z Hradce také mohla vzniknout v šíře pojatém jihoněmeckém okruhu (Bavorsku 

či Tyrolsku) právě v horizontu 30. až 40. let 15. století. 

50 HENTSCHEL, W.: Denkmale sächsischer Kunst : Die Verluste des zweiten Weltkrieges. Berlin 1973, tab. XX, 

obr. 48, plastika bohužel dnes již neexistuje, byla zničena za 2. světové války. 

51 VORLOVÁ, H.: c. d., zvl. s. 32–35, 37–40, zde podrobné vysvětlení všech ikonografických podtypů spolu 

s uvedením příkladů gotické plastiky z českých zemí i Evropy. 

52 Tamtéž, obr. 27, kolem 1430, Jindřichův Hradec, muzeum. 

53 Tamtéž, zvl. s. 35–36, 44–49, tento typ se velice rozšířil v pozdní gotice, a stal se natolik oblíbeným, že téměř 

zastínil starší, souběžně přetrvávající typy. 

54 MAYRHOFER, H. – MILLER, A. – HAHNL, A. (eds.): c. d., obr. 84, kolem 1410–1420, ze soukromé sbírky. 

Toto sousoší, vzhledem k tomu, že je ze soukromé sbírky a bylo poprvé publikováno až v roce 2003, je zajímavým 

dokladem realistického schématu ve velmi rané době, dosud se za dobu jeho zformování považovala 60. léta 

15. století. 

55 Tamtéž, obr. 6.


Assumpta 

Poslední ze soch je z celého souboru nejmladší. Jde 

o korunovanou Pannu Marii s dítětem, 56 stojící na 

srpku měsíce – v pozdním středověku velice rozšířený 

ikonografický typ obecně označovaný jako Assumpta 

(Panna Marie Nanebevzatá). V evidenčním listě je 

uvedena jako slezská práce z doby kolem 1510. 57 

S touto atribucí znovu nelze souhlasit, hledání 

možných analogií nás zavádí spíše do oblastí Švábska 

či pod švábským vlivem. Na první pohled jsou patrné 

některé madoniny „obecné švábské“ rysy, především 

tvar obličejových partií – mandlovitě zešikmené 

„ploché“ oči, velmi drobná ústa a vystupující 

okrouhlá brada s náznakem podbradku. 

Přímo v našich sbírkách nalezneme podobně výrazně 

švábsky orientovanou Assumptu, se kterou 

hradecká socha vykazuje zřejmé formální souvislosti. 

Jde o středovou skulpturu z oltáře pocházejícího 

z kostela Narození Panny Marie ve Velharticích. 

58 Díky tomuto dochovanému oltářnímu celku 

si můžeme utvořit představu o tom, jak mohla být 

hradecká Assumpta také kdysi adjustována. 59 Obě 

plastiky jsou si blízké celkovým provedením Mariina 

i Ježíškova obličeje (stejně výrazný protiklad mezi 

velkou oválnou tváří a drobnými, v ploše obličeje 

jakoby se ztrácejícími vnějšími smyslovými čidly) 

a rukou. Příbuzný je rovněž minuciózní způsob zpracování 

drapérie. Ostře prolamovaný plášť, přehozený 

r Assumpta, Švábsko (), cca 1500, dřevo, zámek Hradec 

nad Moravicí. Foto Tomáš Knoflíček 

56 Dřevo, výška 142 cm; vzadu vydlabáno, polychromie; poškození: 

polychromie částečně sedřená (především na Ježíškových rukou), 

vertikální prasklina vespodu přední části pláště (zatmelená), částečně 

odlámána koruna Panny Marie, chybí malíček levé Ježíškovy 

nohy, napadeno červotočem, restaurováno v letech 1978–1979 

(Dagmar Schwarzová). 

57 Evidenční list movité kulturní památky (NPÚ, ústřední pracoviště), 

staré inv. č. 3433, Slezsko, kol. 1510, Panna Marie s dítětem, na 

půlměsíci, opraveno 5. 2. 1999 (jméno badatele neuvedeno). 

58 Kotrbová (pozn. 26), obr. 156, kolem roku 1500, Národní galerie 

v Praze, získáno v roce 1949. Ve starším bádání byl oltář tradičně 

označován jako velhartická archa. 

59 O tom, že byla koncipována pouze pro čelní pohled, svědčí vydlabání 

její zadní strany. Další srovnání nabízí rovněž Assumpta 

doprovázená čtyřmi andělíčky z křídlového oltáře také původem ze 

Švábska, kolem roku 1500, Germanisches Nationalmuseum v Norimberku, 

foto: archiv autorky.


189 

přes pravou ruku Panny Marie a splývající v diagonále 

k její levé noze (a na druhé straně tvořící 

mísu obkružující Ježíškovo tělíčko) stejně výrazně 

kontrastuje s jemně vykrouženou partií 

Mariina lůna. Podobně vyznívá také samotný 

Ježíšek s poněkud „neforemně“ protaženým 

trupem a levou nožkou šroubovitě vytočenou 

dopředu. 

Formálním předobrazem, kvalitativně ovšem 

na mnohem vyšší úrovni, nebo jakýmsi ideálním 

vzorem pro obě Assumpty – hradeckou 

i velhartickou – by pak mohla být jedna z nejznámějších 

Assumpt ulmského sochaře Michela 

Erharta – střední figura z hlavního oltáře z klášterního 

kostela v Blaubeuren, datovaného do let 

1493–1494. 60 Také zde v základních rysech platí 

všechna výše vyjmenovaná srovnání – pojednání 

obličejů (mandlové oči, úzký nos, vystouplá 

brada), dlouhých a velice štíhlých prstů na rukou, 

a v neposlední řadě traktování drapérie. 

Snad nebudeme příliš daleko od pravdy, pokud 

za oblast původu Assumpty z Hradce označíme 

Švábsko (případně švábsky orientované prostředí) 

v době kolem roku 1500. 

V V V 

Michel Erhart: Assumpta (střední figura 

hlavního oltáře), 1493-4, dřevo, Blaubeuren, 

klášterní kostel. Převzato z REIN- 

HARDT, B. – ROLLER, S. (Hg.): Michel 

Erhart & Jörg Syrlin d. Ä. : Spätgotik in 

Ulm. Stuttgart 2002, obr. 88 

I kdybychom připustili možnost, že se gotické 

plastiky do současné zámecké koncepce příliš 

nehodí, z výše uvedených závěrů (a nejen stylové 

analýzy) jednoznačně vyplývá, že patří k nejcennějším 

exponátům pocházejícím ze starých 

zámeckých sbírek a jako takové by jistě měly 

být znovu zakomponovány do interiérů zámku; 

alespoň k úvaze se nabízí místnost domácí kaple, 

kde je umístění jedné ze soch (Assumpty) archivně 

doložené. 

Dalším, a bohužel neoddiskutovatelným 

problémem ale zůstává skutečnost, že sochy již 

urgentně vyžadují odborný restaurátorský zásah. 

Možná i to bylo důvodem, který vedl tvůrce instalace k tomu, aby na ně nebylo příliš 

poukazováno. Pak je takový postup legitimní a nelze proti němu fakticky nic namítat. 61 

60 REINHARDT, B. – ROLLER, S. (eds.): Michel Erhart & Jörg Syrlin d. Ä. Spätgotik in Ulm. Stuttgart 2002, 

obr. 88. 

61 O možnosti zahájení restaurátorských prací autorka tohoto článku hovořila se zainteresovanými pracovníky 

NPÚ, a minimálně v případě nejvíce poškozené plastiky – Panny Marie v naději, by se snad jednání o jejím restaurování 

mohlo urychlit.


Nezbývá než doufat, že po alespoň nejnutnějším restaurátorském zásahu (konzervaci) se 

všechny sochy navrátí zpátky do expozice a stanou se její důstojnou součástí. 


Die gotischen Skulpturen aus der Sammlungen Lichnnowsky auf dem Schloss in Grätz 

Hana Vorlová 

Viele Mitglieder des Fürstengeschlechtes Lichnowsky, die letzten Inhaber des Schlosses in Grätz, wurden 

gerühmt als Mäzene und Organisatoren des kulturellen und gesellschaftlichen Lebens und sie 

unterhielten Kontakte zu berühmten Komponisten und Schriftstellern oder hatten sogar eigene literarische 

Ambitionen. Auf ihre Sammleraktivitäten wurde aber bislang nicht ausführlich eingegangen. 

Unter der Herrschaft zweier bedeutender Mitglieder des Fürstenhauses wurden zu Ende des 19. und 

an der Wende vom 19. zum 20. Jahrhundert mehrere Schlossinventare erstellt – der erste Mitglied 

dieses Geschlechtes, der für die Inventarisierung der umfangreichen Sammlungen sorgte, war Karel 

Maria, der fünfte Fürst von Lichnowsky (1819–1901). Seine Tätigkeit setzte sein Nachfolger Karel 

Max, der sechste Fürst von Lichnowsky (1860–1928) fort und mit ihm auch seine gebildete Gemahlin 

Mechtilde Christiane, geborene Gräfin Arco-Zinneberg (1879–1958), die auch als Malerin und 

Schriftstellerin tätig war. Beide waren begeisterte Sammler. In diesem Text setzt sich der Verfasser 

mit einem ausgewählten kleinen Segment der reichen Sammlungen der Fürsten von Lichnowsky auf 

dem Schloss in Grätz auseinander: nämlich mit vier gotischen Plastiken. Da es sich um nachgewiesene 

Importe nach Schlesien handelt, blieben sie bislang außerhalb des Forschungsinteresses. Die älteste 

Skulptur stellt eine Pieta aus dem dritten Viertel des 14. Jahrhunderts dar, die entweder aus dem 

Mittelrheingebiet oder aus Schwaben stammt. Zwei weitere Stücke, die Statue der Heiligen Maria 

in der Hoffnung und der Heiligen Anna Selbstdritt dürften in Süddeutschland im 15. Jahrhundert 

entstanden sein. Das jüngste Stück dieser Kollektion stellt eine schwäbisch orientierte Assumpta, die 

um das Jahr 1500 entstanden ist.


MATERIÁLY 

Z korespondence Ladislava Hosáka 

s Františkem Kutnarem 

(K čtyřicátému výročí úmrtí prof. PhDr. Ladislava Hosáka) 

LUMÍR DOKOUPIL (ED.)* 

Dokoupil, Lumír (Ed.): From the Correspondence between Ladislav Hosák and František 

Kutnar (On the Occassion of the 40 th Death Anniversary of Prof. Ladislav Hosák) 

The edition of correspondence comprises 11 letters of Prof. Hosák addressed to Doc. Kutnar 

from the years 1958–1969. It provides an interesting witness not only of the friendly relationship 

and scientific cooperation between the two university pedagogues, but also of the 

inner life and changes in the department of history of the Philosophical Faculty of Palacký 

University in Olomouc. The letters also depict the circumstances of the origin and beginnings 

of the homeland study periodical Krkonoše-Podkrkonoší. They provide an insight into 

the mentality of a university employee towards the end of his professional career in the difficult 

conditions of the 1960s. 

Key words Correspondence * Prof. PhDr. Ladislav Hosák * Doc. PhDr. František Kutnar, 

DrSc. * Dep. of History of the Philosophical Faculty of Palacký University in Olomouc 

Contact Ostravská univerzita v Ostravě, lumir.dokoupil@osu.cz 

Ladislav Hosák (1898–1972) a František Kutnar (1903–1983) působili společně na 

historickém pracovišti Univerzity Palackého v Olomouci (od roku 1953 Vysoké školy 

pedagogické). V polovině 50. let odešel František Kutnar do Prahy, nadále však pokračovala 

přátelská komunikace i vědecká spolupráce obou osobností. Dopisy Ladislava 

Hosáka jsou součástí Pozůstalosti Františka Kutnara, uložené v Archivu Národního muzea 

v Praze (karton č. 2, inv. č. 149). Soubor zahrnuje celkem pět osobních dopisů z let 

1958–1969 a šest dopisů odeslaných pod hlavičkou Ústavu pro historickou vlastivědu Palackého 

univerzity v Olomouci, které pocházejí z roku 1962. Všechny dopisy jsou psány 

na stroji a opatřeny vlastnoručním podpisem odesilatele. Dopisy odeslané z Ústavu pro 

historickou vlastivědu zachovávají úřední rámec (v záhlaví hranaté razítko s textem Ústav 

pro historickou vlastivědu Palackého univerzity v Olomouci, Křížkovského 10, v závěru kulaté 

razítko se shodným textem bez označení ulice a čísla, uvádějí číslo jednací, dobové 

oslovení s uvedením titulů, jména a bydliště adresáta). K souboru je přiložen strojopis 

Návrhu na vydání II. svazku Vlastivědného sborníku Podkrkonoší s datací Brno 24. ledna 

1963 bez podpisu zhotovitele a úmrtní parte prof. Hosáka, zaslané Filozofickou fakultou 

UP a katedrou historie, s opraveným datem úmrtí ze 6. na 3. listopad 1972 a termínem 

* Editor korespondence byl v letech 1956–1958 pomocnou vědeckou silou tehdy doc. Ladislava Hosáka v Ústavu 

historické vlastivědy Vysoké školy pedagogické v Olomouci a v akademickém roce 1955–1956 členem studijní 

skupiny, jíž naposled v Olomouci doc. Kutnar přednášel české dějiny 1781–1948.


Prof. PhDr. Ladislav Hosák 

(* 5. 6. 1898, † 3. 11. 1972). 

Foto osobní archiv doc. Josefa Bieberleho 

Doc. PhDr. František Kutnar, DrSc. 

(* 7. 10. 1903, † 11. 9. 1983). 

Foto prof. Vladimír Wolf 

pohřbu 10. listopadu 1972. Dopisy poskytují zajímavé informace o vývoji a vnitřním 

životě olomoucké katedry historie od sklonku 50. až do přelomu 60. a 70. let minulého 

století včetně bezprostřední reakce na srpnovou okupaci v roce 1968. Podrobně zachycují 

počátky vydávání vlastivědného periodika Krkonoše-Podkrkonoší a osvětlují úlohu 

osobností, které stály u jeho zrodu. Umožňují nahlédnout do mentality vysokoškolského 

pracovníka na konci životní kariéry ve složitých peripetiích 60. let. 

Prof. Ladislav Hosák a prof. Dimitr Krandžalov se studenty 1. ročníku oboru český jazyk-dějepis 

před Svatováclavským dómem v Olomouci v roce 1955 (první zprava autor edice). 

Foto archiv autora edice

OBZORY LUMÍR DOKOUPIL Z korespondence Ladislava Hosáka s Františkem Kutnarem 

193 

Edice 

[1] 

Brno 26/6 58 

Milý příteli! 

Dostal jsem k tomu nešťastnému jubileu (člověk si totiž uvědomuje, že vchází patrně do 

poslední desítky) mnoho gratulací, ale myslím, že nejkrásnější byla Tvá. 1 

Škoda, že Jsi nebyl ty dny v Olomouci; bylo to opravdu pěkné. Přijel i Charvát 2 a Hánl 3 

a z Bratislavy Goláň. 4 Byli dva mrtví a dva polomrtví, jeden akademický dignitář bloudil 

do rána ulicemi Olomouce, nemoha najít domov, druhého se ujal Kristen 5 a dovedl jej 

domů. Velmi veselé, asi toho druhu jako jsem kdysi s Žáčkem 6 a s Polišenským 7 ztropil 

výtržnost v Olomouci. Od katedry jsem dostal dar nad jiné vzácný, právě nalezenou mapu 

generálního štábu knížete Sáma. Přesně jsou tam označeny tabákové a kávovníkové plantáže, 

vinice, manufaktury klobásů, všechna místa, kde jsem někdy měl děvče, vynikající 

trattorie a špelunky v říši Sámově. Zkrátka na nic se nezapomnělo. Mapa bude ozdobou 

ústavu hist. vlastivědy a jistě se bude těšit pozornosti cizinců. 

Vše by bylo pěkné, ale – vždyť to sám již také znáš – potřeboval bych nové nohy, nové 

oči a nějaké remedium proti zapomnětlivosti, kterou pomalu, ale jistě dostihuji Trapla. 8 

Opravdu je škoda, že náš kolektiv nezůstal pohromadě. Tehdy, když jsme seděli před 

soudnou stolicí pro Základy, 9 to byla síla. Uvědomuji si, že tehdy sotva která katedra se 

nám mohla rovnat. Teď jsou v Olomouci jen trosky. Mnohé se ovšem změnilo, tehdy ty 

prudké boje, teď jsme s Krandžalovem 10 největší přátelé a máme spolu jakýsi druh kondominia. 

Je to v jádře zlatý člověk, kterému jsem z neznalosti jeho dobrého jádra trochu křivdil. 

Snad nevíš, že lékaři u něho před 14 dny objevili velmi silnou cukrovku. Snad to dieta 

spraví, má silnou vůli. Musím říci, že v katedře máme nyní klid, mír a pohodu, až se to 

jiným nelíbí. Přes to vzpomínám na to, jak to kdysi bylo. Tehdy Olomouc něco znamenala. 

Měl bych Ti napsat, co je v Olomouci nového. Do budoucna není nic jistého. Máme 

splynout od 1/9 s Palackého universitou, 11 snad máme být filosofickou fakultou, ale také 

1 Dopis je odpovědí na Kutnarovo přání k Hosákovým šedesátinám (* 5. 6. 1898). 

2 Jaroslav Charvát (1904–1988), PhDr., profesor obecných dějin na Vysoké škole pedagogické (dále VŠP) 

v Praze a po jejím zrušení v roce 1959 na Filozofické fakultě (dále FF) Univerzity Karlovy (dále UK). 

3 Jiří Hánl (1914–1972), PhDr., pracovník VŠP v Praze, od roku 1959 FF UK. 

4 Karol Goláň (1895–1961), PhDr., profesor novověkých dějin na Univerzitě Komenského v Bratislavě. 

5 Zdeněk Kristen (1902–1967), PhDr., profesor pomocných věd historických na Univerzitě Palackého (dále 

UP) v Olomouci, v letech 1953–1959 pracovník VŠP v Olomouci. 

6 Václav Žáček (1905–1985), PhDr., docent slovanských dějin a vědecký pracovník Slovanského ústavu, později 

Československo-sovětského institutu ČSAV v Praze, externě působil do poloviny 50. let na UP a VŠP v Olomouci. 

7 Josef Polišenský (1915–2001), PhDr. DrSc., profesor obecných dějin UK, externě působil na UP a VŠP v Olomouci 

do konce 50. let. 

8 Miloslav Trapl (1899–1979), PhDr., profesor sociologie, později zaměření na novověké dějiny, působil na UP 

a VŠP v Olomouci do penzionování v roce 1959, od počátku 60. let na Pedagogickém institutu v Olomouci, od 

1964 Pedagogické fakultě (dále PdF) UP. 

9 Základy – skriptum Základy studia dějepisu, připravené kolektivem L. Hosák, D. Krandžalov, Z. Kristen, 

F. Kut nar, J. Polišenský, M. Trapl, V. Žáček, vyšlo v SNP Praha v roce 1954. 

10 Dimitrij Krandžalov (1907–1971), PhDr., profesor se zaměřením na dějiny východní Evropy, působil na UP 

a VŠP v Olomouci jako vedoucí katedry historie a akademický funkcionář. 

11 Splynutí s Palackého univerzitou – od roku 1953 existovala v Olomouci VŠP, na jejíž Fakultu společenských 

věd byla přesunuta katedra historie. Kontinuitu UP zajišťovala jen Lékařská fakulta, v roce 1959 byla VŠP zrušena 

a obnoveny byly Filozofická a Přírodovědecká fakulta UP.


se říká, že budeme vychovávat jen učitele pro II. stupeň. Ať je tomu jakkoliv, máme přece 

jenom lepší situaci než VŠP v Praze (útěk Klímův) 12 i v Bratislavě. Tísnivý je nedostatek 

místa na kapitulním děkanství, ale je to zato pěkné. Navrátil, 13 Holinková 14 a Zapletal 15 

nemají ještě jmenování, čeká se na výsledek prověrky (pokud vím, naší katedry se nedotkne), 

ale je to trapné. Vypsali jsme konkurs na asistenturu, máme 5 žádostí (také Artur 

Sommer!). 16 Moje jmenování padlo kdesi do koše, čekalo se patrně na mou šedesátku. 

Nyní se již toho vzdávám. 

Ještě mnoho je nového, Janáček 17 a Poldauf 18 odcházejí do Prahy (nové oslabení), na 

rok zmizí západní filologie. Na historii máme v I. ročníku příštím rokem 15, z toho 5 velkých 

historiků. Dálkové studium nám, zaplať pámbu, znenáhla, ale jistě mizí. Sem a tam 

se vyskytne nějaká legrace. Snad jsem Ti ani neříkal, byl v Olomouci nějaký profesor matematiky 

z florentinské university, seděli s M. 19 do rána ve vinárně a k ránu si Talián vzpomněl, 

že v Olomouci byl zavražděn Václav III., že to místo musí vidět. M. řekl: Tady to 

bylo! Talián smekl klobouk, pomodlil se za Václava III. a byl na výsost spokojen. Jenomže 

se to doneslo k rektorovi (ještě byl Bělič 20 ), ten si M. zavolal na kobereček. M. se hájil, že 

přece bylo zbytečné chodit přes celé město, že to stejně nikdo neví, kde to vlastně bylo, 

hlavně že ten Talián myslí, že to viděl a že je spokojen. 

Měl jsem jet na učitelské dny do Uh. Brodu, ale odřekl jsem, mám toho moc. 7. odjíždím 

na Slovensko, vedu zájezd historiků z Gottwaldovského kraje po historii feudálního 

Slovenska. Těším se na to, je to již po třetí, co je vedu, posledně v západních a jižních 

Čechách. Pak chci do archivu do Janovic. 

Patrně nevíš, jaká změna se stala v Janovicích. Spurný 21 je sesazen (jde jako okresní archivář 

do Šumperku) a vedení převezme od 1. září Bartoš 22 (to je ten, který vší silou chtěl 

se dostat k nám na místo Holinkové). Tedy změny veliké. 

12 Arnošt Klíma (1916–2000), PhDr. DrSc., profesor českých a slovenských dějin, rektor VŠP v Praze, přešel na 

FF UK, z níž v roce 1970 musel odejít, pak působil na PdF UK. 

13 Jan Navrátil (*1929), PhDr. CSc., v 50. letech tajemník katedry historie VŠP v Olomouci, později profesor 

obecných dějin a akademický funkcionář FF a UP. 

14 Jiřina Holinková (1921–2005), PaedDr. CSc., docentka se zaměřením na didaktiku dějepisu a dějiny škol, 

dlouholetá členka katedry historie VŠP v Olomouci a FF UP. 

15 Vladislav Zapletal (1930–1993), PhDr., v 50. letech asistent katedry historie VŠP v Olomouci, později docent 

FF UP. 

16 Artur Sommer studoval na UP, v roce 1953 připravil doc. Kutnar posudek na jeho diplomovou práci Železářství 

a merkantilistická politika v 2. pol. 18. stol. v Opavském Slezsku, později středoškolský prof. v Opavě a pracovník 

Slezské univerzity v Opavě (SU). 

17 Karel Janáček (1906–1996), PhDr. DrSc., profesor klasické filologie UP a VŠP v Olomouci, pak FF UK. 

18 Ivan Poldauf (1915–1984), PhDr., profesor anglického jazyka a děkan Fakulty společenských věd VŠP v Olomouci, 

pak prof. UK. 

19 M. – pravděpodobně Josef Metelka (1912–1979), RNDr., matematik, profesor VŠP v Olomouci, v 60. letech 

rektor UP. 

20 Jaromír Bělič (1914–1977), PhDr., člen korespondent ČSAV, profesor českého jazyka, rektor VŠP v Olomouci, 

později prof. UK. 

21 František Spurný (1927–2004), PhDr. CSc., archivář v Janovicích u Rýmařova do roku 1958, poté ředitel 

Okresního archivu v Šumperku, od 1976 historik Vlastivědného ústavu v Šumperku, po roku 1992 docent Filozoficko-přírodovědecké 

fakulty SU v Opavě. 

22 Josef Bartoš (1931–2005), PhDr. DrSc., od roku 1958 vedoucí archivu v Janovicích, poté dlouholetý člen 

a vedoucí katedry historie a kabinetu regionálních dějin FF UP, akademický funkcionář FF UP.


195 

Neodpovídal jsem Ti dlouho proto, že jsem jezdil poslední týdny do Brna jen na neděli 

a nemohl jsem se podívat do archivu, abych zodpověděl Tvé dotazy. Teprve dnes jsem se 

k tomu dostal. Není toho mnoho, musilo by se jít do materiálu. 

Především jsem zjistil, že ulice se jmenovala správně Seidenbeutelgasse. Bylo to pokračování 

Jakubské ulice směrem k Veselé a ulice měla jen 5 čísel. Dnes ulice nemá jména; 

jsou tam svými boky dva ohromné domy, které mají vchody z České a z Veselé. Tam podle 

adresáře z r. 1806 na č. 213 (staré číslo 501) byl hospodský Franz Michl, nejbližší adresář 

z r. 1826 již tu hospodu neuvádí. Jméno hospody (jiná v ulici nebyla) jsem nenašel, ani 

německé, ani české. Leopold Mazur v pojednání K dějinám hostinských živností v Brně 

(spis 50. výročí Společenstva hostinských a kavárníků v Brně, Brno 1935) tu hospodu 

vůbec nezná. 

Judengasse je nynější třída Osvobození (dříve Masarykova), od náměstí k nádraží. 

Objekty továrny Heinricha Schmala byly na Nové ulici 75 a v Červené ulici 26–28; ulice 

v těch místech sluje posud Schmalka. Fabrika Karla Goldhaira byla na Nové ulici v č. 37, 

50 a 51. Tabriku Gedonovu jsem nenašel. Karel Příza měl tovární objekty na Dolním Cejlu 

č. 4 (blízko divadla) a na Nových Sadech č. 88. Ostatně toho brzy nechal a stal se velkostatkářem. 

Snad Tě bude zajímat, že Příza velmi držel palce českému národnímu obrození 

na Moravě, podobně jako Mundy (nemýlím-li se, ta rodina přišla ze Švýcar), který stál pod 

vlivem Dominika Kynského. O poloze Gedonovy továrny neví ani Dřímal, 23 ani Chylík. 24 

Měl jsem v ruce také plán Brna z r. 1842, ale z toho jsem nezmoudřel. Kdybys ještě něco 

potřeboval, napiš! 

Srdečně Tě zdraví a děkuje 

Hosák 

[Dvojlist, rozměr 17,2 × 14,5 cm] 

[2] 

Milý příteli! Brno 24. ledna 1963 

Píšu narychlo. Právě jsem dostal zprávu, že – post tot discrimina rerum 25 – byl nejen přijat 

nakladatelstvím náš Sborník Podkrkonoší, ale dostal jsem pokyn, abych podal návrh na 

II. díl alespoň v hrubých obrysech. I. díl obsáhl jen feudalismus, poněvadž většina článků 

z novější doby nebyla dodána. Proto jsme si také dovolili jeden Tvůj článek přeřadit do 

II. dílu (jinak to nešlo). Prosím o Tvůj dodatečný souhlas a připojuji prosbu, máš-li (či někdo 

z Tvých posluchačů) článek z té oblasti (obsah, který jsem podal jen v hrubých rysech 

a jen provizorní, jistě se něco neuskuteční a bude potřeba náhrady). Z období 1848–1918 

máme vlastně jen Tvůj příspěvek. Prvý svazek podle mého soudu dopadl dobře. 

Snad víš, že v r. 1965 má naše fakulta splynout s brněnskou. Naši mají mnoho starostí. 

Mne 26 se to ani tak netanguje, bude mi právě 67 let a v tom věku je těžké si zvykat na nové 

prostředí. V Olomouci jsem byl poslední dobou velmi spokojen. 

23 Jaroslav Dřímal (1905–1975), doc. PhDr., archivář a historik města Brna. 

24 Jindřich Chylík (1882–1961), dr., pracovník Obchodní a živnostenské komory v Plzni a Brně, hospodářský 

historik, autor prací o brněnském průmyslu. 

25 Po tolika nehodách (Vergilius, epos Aeneis), za informaci děkuji Mgr. Richardu Psíkovi, PhD. 

26 V rukopisu mně.


Trampoty mám s Historickým místopisem. 27 Měl jsem to jako rezortní výzkum, napsal 

jsem 1700 stránek a teď potíže s vydáním. Je prý to kláda, co s těmi feudály a vůbec. 

Však to znáš. Tak to bude pěkně ležet v šuplíku. Sice je návrh, abych z toho udělal výtah 

400 stran, s tím prý by se dalo něco dělat, ale to by byl kostlivec bez masa a tuku. Zrovna 

tak jsem – zdá se, pochodil – se Základy moravského místopisu 1200–1350, kde analyticky 

a kriticky rozebírám prameny a polemizuji s názory. Mělo to přijít do Supplement 

Akt, ale povolují jen dvě čísla pro celou universitu a žadatelů na to je pět. A tak mi zůstávají 

pevné jen Moravská jména místní v ČSAV. 

Pěkně jsme pochodili s kritikou poslední práce Ernsta Schwarze 28 (psal jsem ji s Krandžalovem). 

To jsem si nemyslel, že česky psaná věc nadělá tolik rozruchu. Dostal jsem 

hlavně ze záp. Německa spoustu žádostí o separáty, Universitní nakladatelství Carl v Norimberku 

mi dokonce nabídlo, abych 29 si vybral kteroukoliv historickou knihu, kterou vydají, 

s podmínkou, že o ní 30 budu referovat. Velký styk mám s Lipskem (Slovanský ústav 

a bývalý Kötschkův ústav). 31 Škoda, že se mi to tak pěkně rozbíhá, když skoro odcházím. 

Pokusil jsem se o bibliografii historických bibliografií střední Evropy (vyjde to v Trutnovském 

sborníku, je to pro naše poměry charakteristické; psal jsem to do ČSPS, 32 ale nevíme, 

co s ním bude, a bibliografie musí být vytištěna do sjezdu regionální historiografie, 

který bude v listopadu 1963 v Olomouci, tedy hora ruit). 33 Sám jsem dělal Československo, 

Německo mi udělal doc. Czok 34 z Lipska (ředitel býv. Kötschkova institutu), Rakousko 

dr. Paulhardt, 35 ředitel knihovny Institutu für österreichische Geschichtsforschung, Polsko 

dr. Urban, odb. asistent krakovské university. Jen Maďarsko, které měl dělat dobrý 

můj přítel Sinkovics István, profesor budapešťské 36 university, zklamalo. Udělal to ale náš 

Zapletal 37 se skutečně zapletalovskou důkladností, v Budapešti by to lepší neudělali. 

Ještě mám 38 jednu věc. S Dánem Dr. Tarnowskim (jeho pradědeček se přistěhoval do 

Dánska z Vyškova, psal se původně Trnavský) jsem se pustil do populárního vylíčení 

27 Trampoty s Historickým místopisem – kromě několika upravených sešitů se podařilo v roce 1967 vydat pouze 

Přehled historického místopisu Moravy a Slezska v období feudalismu do roku 1848 jako úvodní svazek Historického 

místopisu Moravy a Slezska v letech 1848–1960 (celkem 464 s.). Reprint I. vydání z roku 1938 vydalo 

nakladatelství Academia až v roce 2004 (1 144 s.). 

28 Ernst Schwarz (1895–1983), filolog, působil před rokem 1945 na pražské německé univerzitě, po válce 

v NSR; autor toponomastických prací k sudetské oblasti. Naposled k jeho osobnosti viz KREUTER, T.: Slovník 

sudetoněmeckých nářečí a jeho historie : K nálezu ztracené kartotéky ke slovníku sudetoněmeckých nářečí. 

Český časopis historický, 110, 2012, č. 2, s. 318–328. 

29 V rukopisu aby. 

30 V rukopisu ni. 

31 Rudolf Kötzschke (1867–1949), prof., německý historik. 

32 Časopis Společnosti přátel starožitností, po personálních změnách časopis vycházel s názvem Muzejní a vlastivědná 

práce. 

33 Sjezd regionální historiografie – konference o regionálních dějinách se uskutečnila na FF UP v Olomouci 

13.–15. listopadu 1963, viz O regionálních dějinách : Materiály z konference o regionálních dějinách, pořádané 

krajskou komisí pro regionální dějiny dělnického hnutí při severomoravském KV KSČ a katedrou historie University 

Palackého v Olomouci. Ostrava 1965. 

34 Karl Czok (*1926), doc., později prof. univerzity v Lipsku, spolupracoval s některými českými historickými 

pracovišti. 

35 Pravděpodobně Herbert Paulhart, pracovník Institutu für österreichische Geschichtsforschung. 

36 V rukopisu budapeštské. 

37 Viz pozn. 15. 

38 V rukopisu má.


197 

česko-nordických styků, psal jsem to německy, on to již přeložil do dánštiny a chceme to 

dát do Nordisk Tidskrift (je to jakési nordické Věda a život). Sehnal jsem mnoho krásných 

fotografií z Památkového úřadu pro tuto věc. Tak jsem na to zvědav. Jsou tam zajímavosti 

jako, že švédský exkrál Gustav IV. byl pohřben na Veveří, že celou čtvrt pod Špilberkem 

včetně Besedního domu stavěl dánský stavitel Hansen 39 , a mnoho jiného, u nás málo známého. 

Zdraví Hosák 

[List 30 × 21 cm, psán po obou stranách] 

[3] 

Milý příteli! Olomouc 20. března 1963 

Promiň, že odepisuji teprve dnes. Postihla mne hrozně chřipka, kterou jsem se snažil přechodit. 

Musím se omluvit, že jsem se nemohl s Tebou v Brně setkat, byl jsem ty dny právě 

v Olomouci. Byl bych si s Tebou velmi rád porozprávěl. Jinak dokončuji „vylepšené“ (totiž 

vykuchané, mám rukopis 2000 stran, ale mám to zkrátit bezpodmínečně na 500) II. vyd. 

Historického místopisu Moravy období feudalismu a pomalu připravuji Moravská jména 

místní, 40 má to být ve dvou svazcích po 600 stranách tisku jako Profous. 41 Právě jsem dostal 

z redakce Nordisk Tidskrift, že mi otisknou článek o česko-nordických stycích v historii, 

vyšlo mi to na 25 stran a to jsem vynechal třicetiletou válku jako věc notoricky známou. 

Vítají článek, jsou prý tam věci, o kterých neměli ani tušení (hlavně ze středověku, kde 

jsem prošťáral všechno). Pěkně se vyvíjejí mé styky s Lipskem, s vídeňským institutem 

a s Maďary. Posílají mi hodně maďarských knih, kterým ovšem nerozumím, ale baví mne 

obrázky. 

Se zdravím poněkud kulhám (hlavně srdce po chřipce), jakmile bude pokdy, dám se do 

nemocnice na generální opravu. Práce mne ještě baví, paměť ještě slouží, rád mám práci 

se studenty (mám teď dva aspiranty, oba naše býv. posluchače, Dokoupila 42 a Trapla 43 ), 

vytvořil jsem si pěkný speciální seminář s třemi posluchači, kteří znají (div!) latinu a němčinu, 

baví nás to všechny tak, že nesedíme dvě hodiny, ale 4–5, a to se ještě nechceme 

rozejít. 44 Jenom z jednání s ouřady mám hrůzu, každou chvíli něco zviksnu (skoro již 

jako Trapl st. 45 ) a jsou z toho nepříjemnosti. Za nic si nemohu pamatovat, které předpisy 

39 Theophil von Hansen (1813–1891), dánsko-rakouský stavitel, nobilitován ve Vídni. 

40 Spolu s Rudolfem Šrámkem vydal publikaci Místní jména na Moravě a ve Slezsku (I. Praha 1970, posmrtně 

díl II. Praha 1980). 

41 Antonín Profous (1878–1953), filolog, středoškolský profesor v Praze, autor čtyřsvazkového díla Místní 

jména v Čechách (Praha 1949–1960). 

42 Lumír Dokoupil (*1935), PhDr. CSc., profesor českých a československých dějin se zaměřením na hospodářské 

a sociální dějiny FF Ostravské univerzity (dále OU). 

43 Miloš Trapl (*1935), PhDr. CSc., profesor československých dějin FF UP, spolu s Josefem Bartošem a Jindřichem 

Schulzem autor Historického místopisu Moravy a Slezska v letech 1848–1960. 

44 O Hosákově práci se studenty viz WOLF, V.: Prof. dr. Ladislav Hosák, studentská vědecká činnost a Trutnovsko. 

In: Tulák minulostí : K sedmdesátinám univ. prof. dr. Ladislava Hosáka. Krkonoše-Podkrkonoší, Supplementum, 

3. Trutnov 1968, s. 28–30; TÝŽ: Profesor Ladislav Hosák a mladá generace historiků šedesátých let. Acta 

Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas philosophica, Historica 28, 1998, s. 137–139. 

45 Viz pozn. 8.


platí, které ne. Na katedře jsou ideální poměry, jaké sotva jinde na některé vysoké škole. 

Zasloužili se o to hlavně Bieberle 46 a Bartoš, 47 jsou to báječní chlapci (totiž z 48 našeho 

hlediska, oni sami již táhnou silně na čtyřicítku). Škoda, že nám do toho vlítl ten nešťastný 

konflikt Macůrek-Krandžalov; 49 mám obavy, aby z toho nebylo něco vážného. Jak se zdá, 

bude, protože Macůrkova odpověď v Sborníku FF v Brně (ještě nevyšel, ale četl jsem to 

v separátu) je prostě strašná a myslím žalovatelná! 

Věc s Trutnovskem se dobře vyvíjí. Čekám tyto dny Vašíčka. 50 Myslím, že je to vyhráno 

i do budoucna, když se za to 51 postavil okresní výbor KSČ. I Vašíček i můj Wolf, 52 který 

pomalu ale jistě roste v mého nástupce, jsou úžasně agilní (my bychom v tom chodit nedovedli). 

Představ si, že Wolf se jakýmsi záhadným způsobem dostal do Krajského nakladatelství 

v Hradci, jednal s nimi mým jménem (dodatečně se omluvil, ale moc dobře 

to provedl) a aniž by se mnou dříve o tom mluvil, sjednal s nimi, že jim dodám na rok 

1965 rukopis o dějinách orebského a sirotčího bratrstva, což je mně ovšem velmi vítáno. 

Pak přijel velmi nejistě, že zase provedl „partyzánštinu“ atd. Zatím to vždy dobře dopadlo, 

i když to vypadalo jako hrozné dobrodružství. Jsem rád, že ho mám. Zakousl se do kolonizace 

na Hradecku, dělá to tak, jak já pro Moravu, dochází k pěkným výsledkům a doufám, 

že se jednou pustí do revize Šimáka. 53 

To by bylo asi všechno (zatím), co jsem Ti chtěl říci. Srdečně zdravím 

[List 30 × 21 cm, psán po obou stranách] 

Tvůj Hosák 

[4] 

Milý příteli! Brno 15. 9. 68 

Dostal jsem mnoho gratulací, ale žádná z nich se nevyrovná procítěností Tvé. 54 Byl jsem 

velmi dojat. Události prožívám stejně těžce jako Ty. Díval jsem se na vývoj vždy skepticky, 

46 Josef Bieberle (*1929), PhDr. CSc., docent československých dějin FF UP, v 60. letech děkan FF UP, po roce 

1968 z politických důvodů z UP propuštěn. 


48 V rukopisu s. 

49 Josef Macůrek (1901–1992), PhDr., člen korespondent ČSAV, profesor slovanských dějin Masarykovy univerzity 

(tehdy UJEP) v Brně. Na počátku 60. let se vyostřila polemika s D. Krandžalovem v složité problematice 

valašské kolonizace, zejména původu valašského osídlení. 

50 Zdeněk Vašíček (1933–2011), PhDr., ředitel Okresního vlastivědného muzea v Trutnově, filozof, historik 

a muzeolog, později signatář Charty 77, od roku 1981 do roku 1990 žil v Itálii, Německu, Velké Británii a Francii. 

51 V rukopisu zato. 

52 Vladimír Wolf (*1942), PhDr., v 60. letech pomocná vědecká síla v Hosákově Ústavu pro historickou vlastivědu 

na UP, historik a archivář, po roku 1989 profesor československých dějin a akademický funkcionář Univerzity 

v Hradci Králové (dále UHK). 

53 Josef Vítězslav Šimák (1870–1941), PhDr., profesor historické vlastivědy UK, autor práce Středověká kolonisace 

v zemích českých (Praha 1938). 

54 Dopis je odpovědí na Kutnarovu gratulaci k Hosákovým sedmdesátinám, reaguje bezprostředně na srpnovou 

okupaci 1968.


199 

snažím se alespoň, abych nerušil optimismus jiných. Tentokrát je to fatální, nevidím východiska. 

Ale je na tom tak celé lidstvo, jen – jak obyčejně – první facky platí nám. Mluvím 

poslední dobou 55 hodně s cizinci, všude tytéž obavy. Konečně, přijde-li k něčemu, Rakousko 

nezachrání žádná neutralita. 

Vzpomněl Jsi vhodně Palackého. 56 Nabývám k němu stále větší úctu a obdiv. Poslední 

dobou jsem se musel zabývat trochu více jeho dílem, připravoval jsem pro symposion 

o vlivu Bočkových falz 57 na Dějiny. Žasnu, co viděl a jak dovedl říci pravdu, i když to 

bolelo. A to bez obalu. Ovšem nabyl jsem také trochu kacířského názoru, že tam, kde 

šlo o věci zásadní, hájil určité věci neústupně, i když mám dojem, že někdy proti vnitřnímu 

svému přesvědčení (rozdíl názorů na Fragmenta Monseana a na ostatní Bočkovy 

padělky). 

Při té sedmdesátce jsem tak trochu zpytoval svědomí. Vidím, že jsem měl manka v studiu 

na zastrčeném gymnáziu, 58 že jsem nemohl do Lipska ke Kötschkovi, 59 pak naše zaměření 

podle Ranka, 60 že historik má být všude doma, konečně, že náš krásný tým, který 

se v Olomouci vytvořil, nakonec byl likvidován. Mohli jsme ještě leccos dohromady udělat. 

Těžce nesu odchod Kristenův, 61 měl jsem v něm přítele, jakých je málo. Konečně těžce 

nesu, že sil již ubývá, když bych měl možnosti se uplatnit v zahraničních časopisech, když 

se dostávám k tématice, která je kulminační: Moravskoslezská místní jména (do půl roku 

ukončíme druhý svazek) a nyní s Fialou 62 a Janáčkem 63 Hrady, zámky a tvrze v českých 

zemích. 64 Uskuteční-li se to, bude to ohromná věc. A vynořují se i další plány. Ale táhne 

již na osmdesátku… 

Pěkný je teď život na katedře, pochybuji, že jinde je na historii takový soulad. Jen 

s Krandžalovem je určitý chlad od vydání poslední jeho knihy o Valaších, 65 ale musím 

říci, že to katedru nenarušuje. Těší mne, že naši mladí navázali na moji vlastivědu (teď se 

tomu říká regionalismus, ale je to totéž) a že se jim věc opravdu daří. Konečně mne těší, 

že jsem pro každou ze svých početných zálib si vychoval specialistu: Schulz pro historický 

55 V rukopisu dobu. 

56 František Palacký (1798–1876), tvůrce filozoficko-dějinné koncepce, autor díla Dějiny národu českého v Čechách 

a v Moravě (Praha 1848–1867). 

57 Antonín Boček (1809–1847), moravský stavovský historiograf, editor díla Codex diplomaticus et epistolaris 

Moraviae (5 svazků, Olomouc 1836–1850), padělal listiny domněle z pozůstalosti osvícenského historika Monsea 

(tzv. fragmenta Monseana). 

58 Ladislav Hosák studoval na gymnáziu ve Strážnici, jako středoškolský profesor působil zprvu v Příboře 

a Břeclavi. 


60 Leopold von Ranke (1795–1866), německý historik, zakladatel německé historické školy usilující o objektivní 

poznání minulosti s důsledným uplatněním metod historické kritiky. 


62 Zdeněk Fiala (1922–1975), PhDr. DrSc., profesor pomocných věd historických FF UK, autor prací o přemyslovských 

a předhusitských Čechách. 

63 Josef Janáček (1925–1994), PhDr. DrSc., pracovník Historického ústavu ČSAV, pak Ústavu československých 

a světových dějin ČSAV, autor prací o hospodářské a sociální problematice předbělohorské doby. 

64 Dílo Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku začalo vycházet v nakladatelství Svoboda s velkým 

zpožděním od roku 1981, Fiala s Hosákem se vydání prvního svazku nedožili. 

65 KRANDŽALOV, D.: Valaši na Moravě : Materiály, problémy, metody. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, 

Facultas philosophica, Historica 5. Praha 1963. Kniha byla přijata velmi kriticky, viz např. recenzi 

Jaroslava Mezníka v Československém časopise historickém (12, 1964, s. 865–869).


zeměpis, 66 Wolf pro kolonizaci, 67 Kalistová pro rytířské řády, 68 Dokoupil pro husitství 

(zatím jej odvádí Myška do jiných sfér), 69 Kouřil do církevních dějin, 70 Musil pro dějiny 

feudálních sídel, 71 Spurný pro hospodářské dějiny 16. století, 72 Pokluda pro genealogii 73 

a Holinková pro metodiku. 74 Radost mám z aktivity Wolfovy a konečně se z mé iniciativy 

z archivu v Mikulově vytváří pěkné středisko pro spolupráci s rakouskými historiky. Po 

této stránce jsem spokojen. 

Škoda, že se náš bývalý kolektiv rozešel, Olomouc by byla bývala v historii hodně silná. 

Vzpomínám na Vás na všechny, hlavně na Tebe, na pěkné večerní seance v krásném historickém 

prostředí kapitulního děkanství. 

Doufám, že tento dopis Tě stihne v zdraví a v pohodě (ovšem, odmyslíme-li si vše, co 

nás tíží) a že zdravotní stav Tvých milých je opět v pořádku. 

Těším se na shledanou a zdravím 

Hosák 

[Dvojlist o rozměru 21 × 15,5 cm, tři strany textu] 

[5] 

Milý příteli! Brno 26. V. 69 

Do Prahy jsem nejel, den před schůzí jsem dostal z nakladatelství telegram, že se schůze 

nekoná pro onemocnění Zdeňka Fialy. 75 Nemohl jsem Ti to oznámit a myslil jsem, že se 

sejdeme v Olomouci. Je toho stejně asi jako u Tebe, mnohé koliduje, jiné se odkládá, inu 

zmatek. Tento týden: úterý celý den zkoušky, středa: dopoledne jiné zkoušky, odpoledne 

kandidátská obhajoba, čtvrtek: dvě rigorosa, odpoledne dvě habilitace (Lehár 76 a jeden 

Slovák, ten to projel na celé čáře, takové nesmysly jsem dlouho neslyšel, z pedagogické 

fakulty z Nitry), večer akademické volby, Hrbkovci 77 to projeli na celé čáře, všude tak po- 

66 Jindřich Schulz (*1940), PhDr. CSc., docent československých dějin a akademický funkcionář FF UP, v 60. letech 

byl Hosákovým aspirantem. 


68 Jitka Kalistová, provdána Balatková (*1942), PhDr., archivářka olomoucké pobočky Zemského archivu 

v Opavě. 

69 Milan Myška (*1933), PhDr. DrSc. dr. h. c., profesor československých dějin FF OU, v 60. letech proděkan 

PdF v Ostravě, rozvinul týmový výzkum ostravské průmyslové oblasti v 19. století, v němž L. Dokoupil byl orientován 

ke studiu vývoje obyvatelstva. 

70 Miloš Kouřil (*1932), PhDr., dlouholetý archivář, po roce 1989 docent československých dějin FF UP. 

71 František Musil (*1939), PhDr. CSc., profesor československých dějin UHK, zaměřen na kastelologii. 


73 Zdeněk Pokluda (*1946), PhDr., historik, archivář, ředitel Státního okresního archivu Zlín. 


75 Viz pozn. 62. V rukopisu Zdenka. 

76 Bohumil Lehár, PhDr. CSc., pracovník Historického ústavu ČSAV, po roce 1968 propuštěn. 

77 Normalizační skupina profesora Lékařské fakulty UP Jaromíra Hrbka (1914–1992), v letech 1969–1971 ministra 

školství.


201 

měr 62 proti šesti (ty z medicinské fakulty + Lón, 78 který by byl rád rektorem nebo aspoň 

děkanem). 

Do Kroměříže nejedu. Kdy budu v Praze, určitě nevím, snad na konci června. Je toho 

teď na konci roku příliš mnoho, nestačím vše zvládnout. 

Katedra již není to, co byla, chybí starý tým (vzpomínám, jaká to byla síla), chybí Kristen, 

který to vydržel nejdéle. Je pravda, že katedra je jednotná jako nebývala (jen Krandžalov 

se drží stranou, ale nedělá potíže). Mně jsou ti čtyřicátníci a padesátníci mladíci, mají 

ke mně přílišnou úctu, zkrátka nemám tu partnera. Cítím, že tu jednou dojde k výbuchu 

(snad příčinu zavdá nový vysokoškolský zákon); katedra je personálně přetížena a téměř 

všichni jsou na dobu od 1918. To je neudržitelné a k tomu se hlásí noví lidé. Marně domlouvám 

mladým, aby se konečně habilitovali (v poslední době učinil tak Bartoš, je velmi 

šikovný a bude vědeckým proděkanem). Zkrátka mnoho zajíců, málo kapusty. Pak dojde 

k boji kdo s koho. Z mladých (tj. čtyřicátníků až padesátníků) jsou habilitováni Bieberle, 

Navrátil, Horejsek, 79 Hrabová 80 a Bartoš, to není ani polovina. 

Já končím „čestný rok“, ale na odchod to nevypadá. Pravděpodobně zůstanu „extra 

statum“, zůstanou mi aspiranti, předsednictví habilitační, kandidátské a rigorosní komise, 

oponentury, individuální výchova vědeckých pracovníků a vědecká práce, tedy vše, 

co mne 81 baví, přičemž bych nikomu nepřekážel. Takové řešení by pro mne bylo ovšem 

nádherné. 

Pokud se týče Dějin Moravy, nespěchá to; zpracování III. svazku přichází v úvahu až na 

rok 1972. Spoléhám se, že tak lákavé krmičce (bylo by to tak 50–70 stran, což zvládneš 

levou rukou) neodoláš a budeš nám přízniv. 

Je potěšitelné, že – post tot discrimina rerum 82 – nakonec přece jenom Dějiny zemědělství 

vyjdou a jistě i Tvé brambory. 83 Máš toho jistě mnoho. 

Poslední dubnové dny jsme měli v Mikulově přátelské setkání s rakouskými historiky. 

Bylo to opravdu srdečné a velmi pěkné. Řekne Ti o tom Polišenský 84 (tuto neděli 18,15 

budou mít o tom v rozhlasu Vídeň II.). Schůzky se mají každoročně opakovat, příští rok 

v Kremži. 

Přijedeš-li do Brna, hlas se (telefon 40732), kdybych jel do Prahy, zpravím Tě předem. 

Srdečně zdraví Hosák 

[Dvojlist o rozměru 21 × 15,5 cm, dvě a půl strany textu] 

78 Františk Lón (1903–1986), docent na pracovištích marxismu-leninismu UP, představitel normalizačního 

trendu na FF UP po roce 1968. 

79 Jaroslav Horejsek (1927–2007), PhDr. CSc., na FF UP přišel z VŠP v Praze, v 70. a 80. letech nesměl pedagogicky 

a publikačně působit, po roce 1989 profesor obecných dějin a prorektor UP. 

80 Libuše Hrabová (*1928), PhDr. CSc., po roce 1968 propuštěna z politických důvodů z UP, pracovala v Univerzitní 

knihovně v Olomouci, po roce 1989 profesorka na katedře historie FF UP. 

81 V rukopisu mně. 


83 Kutnarova práce Malé dějiny brambor (Praha 1963). 

84 Viz pozn. 7.


Prof. Ladislav Hosák spolu s doc. Josefem Bieberlem a doc. Jiřinou Holinkovou 

na studentské exkurzi v polovině 60. let. Foto archiv 

Dopisy z Ústavu pro historickou vlastivědu UP v Olomouci 

[1] 

Soudruh 

doc. dr. František Kutnar 

Historicko-filoz. fak. KU 

Praha I, nám. 85 Krasnoarmějců 

Č.j. 67/62 Olomouc 17. dubna 1962 

Milý příteli: 

Stalo se, že UP má připravit sborník prací věnovaných Trutnovsku. Byl jsem pověřen 

redakcí podniku. Akceptovalo to již Východočeské nakladatelství, stanovilo rozsah na 

300 stran (!), ale také, že sborník musí být rozšířen na Novopacko, Hořicko a Jilemnicko. 

Je to Tvůj kraj a jistě něco máš, čím bys nám mohl přispět (budou i honoráře). Napiš, co 

to bude a rozsah (můžeš mít 5–50 stran rukopisu). Počítám s Tebou jistě. Zatím jsou přihlášeny 

tyto práce z historie: 

1. Kalistová-Wolf, Počátky města Trutnova. 

2. Vl. Wolf, Vývoj názorů na počátky města Dvora Králové. 

3. Hosák, Trutnovsko v husitské revoluci. 

4. Trapl ml., 86 Neznámá redakce Hüttlovy kroniky. 

5. Kristen, Nejstarší městská kniha královédvorská. 

6. Hosák, Podkrkonoší za pruského vpádu 1741/42. 

85 V rukopisu Nám. 

86 Viz pozn. 43.


203 

7. Holinková, Městská kronika 87 trutnovská 1718–1848. 

8. Navrátil, Městská kronika trutnovská 1848–1873. 

9. Wolf, Jan Kolda ze Žampachu. 

10. Nevřiva, 88 Stávka v Mladých Bukách 1937. 

11. Nevřiva, Stávka u firmy Weiss v Dvoře Králové 1932. 

12. Trapl ml., Akce proti okupantům v Dvoře Kr. v říjnu 1939. 

13. Vágnerová a spol., Bibliografie historických prací o Podkrkonoší. 

14. Trutnovské listiny v 13. a 14. stol. (český překlad), Hrabová-Beneš. 

15. Maršálková, 89 Relace o hospodářských poměrech Podkrkonoší z r. 1775. 

16. Drobnosti. 

Dále 8 prací literárně-historických (z toho 3 o K. Čapkovi) a 3 práce zeměpisné. Ještě 

některé další čekáme. Dodání rukopisů do konce srpna. 

Napiš, prosím, co nejdříve. 

Srdečně zdraví a příjemné svátky přeje 

Dr. Ladislav Hosák 

vedoucí ústavu 

(Dole Kutnarovou rukou tužkou přípisek: 

Borovcová: Dva novopačtí kronikáři 15 

Kutnar: Spory poddaných na Hořicku před 1648 10 

Kutnar: Jilemnice 5 

tkalcovská otázka a Jilemnicko 

Z dějin tkalců na Jilemnicku) 

[Jednostránkový dopis o rozměru 30 × 20,8 cm] 

[2] 

Soudruh 

doc. dr. Fr. Kutnar 

Vrchlického 4 

Praha 5 

Č. j. 73/62 Olomouc 25. dubna 1962 

Milý Františku! I když jistě víš, že jsem Tě měl vždy rád, po Tvém dopisu Jsi mně dvojnásob 

milejší. Vytrhl Jsi mi totiž z paty dva trny najednou. Jednak, že máme obsazeno 

Jilemnicko, Novopacko a Hořicko, o které jsem měl starost, jednak zaplnění kvalitní prací. 

Máš-li dále z kraje nějaké drobnosti (do 2 stran), pošli je bez omezení počtu. Což tak soupis 

kronikářů z některého okrsku Horší bude s prací s. Borovcové; 90 Sborník má být výlučně 

prací UP, kam Ty svou minulostí (a sympatiemi) jistě patříš. Bojím se, že proto bych 

s tím neprorazil. To však nevadí. Do úlohy redaktora byl jsem vehnán spíše než vedením 

87 V rukopisu kronka. 

88 Osvald Nevřiva (1924–1970), odborný asistent katedry historie FF UP, autor studií o dělnickém hnutí. 

89 Marie Maršálková (*1943), tehdy studentka oboru historie na FF UP. 

90 Alena Borovcová (*1932), provdána Novotná, později knihovnice Národního technického muzea a Národní 

knihovny ČR.


fakulty posluchači z Východočeského kraje, kteří celou věc spískali. Sborník bude vycházet 

každoročně, já ovšem složím funkci a – jistě nic nenamítáš – navrhnu za redaktora 

Tebe. Tam se práce Tvých posluchačů uplatní. 

Když Jsi mi jednou podal prst, chci Tě žádat o další věci. Katedra chystá k vídeňskému 

sjezdu Sborník (články jen v světových jazycích) s protihabsburským zaměřením. Z pověření 

katedry se Tě mám zeptat, zda bys byl ochoten do tohoto Sborníku přispět. 

Druhá věc se týká mého semináře pro historickou vlastivědu. Mám tam tři velmi šikovné 

lidi. V zimním semestru jsme zpracovávali téma: Hospodářské poměry Žarošic 

ve světle katastrů. Začátkem března jsme měli besídku s tamními členy JZD. Přišlo tam 

127 osob (!). Přednášeli jsme dvě hodiny a další dvě hodiny trvala diskuse. Vzbudili jsme 

tam nadšení, na základě naší přednášky obnoví tam rybník, lázně a pěstění konopí a dají 

prošetřit možnosti obnovení chovu ovcí a pěstování chmele. V polovině května jedeme do 

Bratislavy přednést práci na studentské vědecké konferenci. Pro nás to znamenalo mnoho. 

Byli jsme pak hosty u býv. senátora Malíka (85 let, ale nejhorlivěji se zúčastnil diskuse). 91 

Ukazoval nám své paměti a nasbírané dokumenty (od 1905 byl na říšské radě). Studenti 

byli tím nadšeni. K tomu jsme objevili, že v soukromých rukou jsou tam velmi podrobná 

(většinou doslovná) excerpta ze žarošického patrimonijního archívu (dnes již neexistuje) 

z let 1822–1844. Něco tak krásného jsem zřídka viděl. Naši posluchači se chtějí do toho 

pustit. Obávám se, že tématika je pro mne dosti odlehlá. Snad bys nám mohl pomoci, najde-li 

se úhrada pro Tebe na cestu a asi 3–4 dny pobytu. Opakuji, že je to nádherné, jsou 

tam relace za každý týden po celou dobu. 

Dodací lhůta pro Sborník UP Podkrkonoší je v srpnu! 

Srdečně zdraví 



(V textu i na konci Kutnarovy poznámky tužkou: 

Petráň – Soupis kronik pro někt. okresy. 

České veřejné mínění v době Bach. absolutismu. Protihabsburské veřejné mínění v době 

Bach. absolutismu. 

Bach. absolutismem. 

A co kronika Věnceslava Metelky) 

[List formátu 30 × 20,8 cm, jedna a půl str. textu, psán po obou stranách] 

[3] 

Soudruh doc. dr. Fr. Kutnar Olomouc 24. května 1962 

Praha 

Č. j. 94/62 

Právě jsme měli redakční radu, na kterou přijel i s. Vašíček, ředitel trutnovského muzea. 

Během asi 14 dnů Tě navštíví (s mým doporučením), návštěvu oznámí předem. 

91 Rudolf Malík (1875–1969), člen říšské rady a poslanec, narodil se a zemřel v Žarošicích.


205 

Výsledek porady: povoleno je vcelku 300 stran a obrazové přílohy. Rukopis má být dodán 

nakladatelství trojmo 31. srpna t. r. Máš-li práci hotovou, pošli mi ji, prosím Tě. Rukopisy 

se již scházejí. Bude Tě zajímat obsah. Část historická: 

1. Kalistová-Slezák 92 -Wolf, Počátky města Trutnova. 2. Wolf, Vývoj názorů na počátky 

Dvora Králové. 3. Hrabová, Překlad trutnovských listin do poloviny 14. stol. 4. Maršálková, 

Územní rozsah trutnovského manství. 5. Hosák, Trutnovsko v husitské revoluci. 

6. Wolf, Jan Kolda ze Žampachu. 7. Činátlová, Sadovský, přítel Komenského. 8. Hosák, 

Podkrkonoší za pruského vpádu 1742. 9. Kutnar, Spory poddaných s vrchností na Hořicku. 

10. Kutnar, Z dějin jilemnické manufaktury atd. 11. Holinková, Městská kronika 

trutnovská 1718–1848. 12. Navrátil, Městská kronika trutnovská 1849–1873. 13. Trapl, 93 

Revoluční rok 1848 v Podkrkonoší. 14. Nevřiva, Stávka v Mladých Bukách 1937. 16. Trapl 

ml., Akce proti okupantům v Dvoře Kr. v říjnu 1939. 17. Vágnerová a kol., Bibliografie 

historických prací z Podkrkonoší. 18. Drobnosti (asi 20 kusů). 

Část literární a uměnovědná: Králík, 94 Boží muka K. Čapka. 2. Bulín, 95 K. Čapek – Mexický 

voják. 3. Valouch, 96 Boj K. Čapka proti fašismu – Bílá nemoc. 4. Filip 97 a Skalička, 98 

Kocourek. 5. Dvořák, 99 Olbracht a Václavek. 6. Bogar, 100 Novinářská patálie Marie Kubátové. 

7. Saitz, 101 Umění portrétu Oty Gutfreunda. 8. J. Mazůrek 102 a spol., Karel Nedbal 

a Olomouc. Halíčková, 103 Korespondence Patrčky s Hankou. 10. Wolf, Z korespondence 

J. N. Lhoty. 11. Vargulič, 104 Bibliografie učitelů UP vztahující se ke Krkonoším a Pokrkonoší. 

12. Drobnosti. 

Počítám, že s Tvou účastí pro příště mají v Trutnově velké plány. 

Zdraví 



[List o rozměru 30 × 20,8 cm, + str. strojopisu] 

92 Josef Slezák (*1942), tehdy student oboru historie FF UP. 

93 Miloslav Trapl, viz pozn. 8. 

94 Oldřich Králík (1907–1975), PhDr. DrSc., literární vědec, profesor FF UP. 

95 Ladislav Bulín, absolvent bohemistiky na FF UP, čapkovský badatel. 

96 František Valouch (*1935), PhDr. CSc., literární kritik a básník, docent české literatury FF UP. 

97 Zdeněk Filip (1925–2008), PhDr. CSc., v 60. letech proděkan FF UP, po propuštění v roce 1969 pracovník 

Vlastivědného ústavu v Šumperku, v roce 1990 rehabilitován, docent FF UP. 

98 Jiří Skalička (1922–1997), PhDr. CSc., profesor české literatury FF UP. 

99 Jaromír Dvořák (1931–2004), PhDr. DrSc., profesor české literatury a akademický funkcionář FF UP. 

100 Karel Bogar, historik dějin umění, absolvent FF UP, později ředitel Vlastivědného ústavu ve Frýdku-Místku. 

101 Rudolf Saitz, tehdy student oboru výtvarná výchova na FF UP. 

102 Jan Mazurek (*1941), PhDr. CSc., absolvent FF UP, profesor hudební výchovy PdF OU. 

103 Dana Halíčková (*1943), tehdy studentka oboru čeština-ruština na FF UP. 

104 Jan Vargulič, tehdy student oboru historie na FF UP.


[4] 

Soudruh doc. dr. Fr. Kutnar Olomouc 6. června 1962 

Praha 5, Košíře 


Č. j. 102/62 

Děkuji za Tvůj krásný příspěvek a počítám s určitostí na další. Buď o jilemnické manufaktuře, 

nebo o hospodářství na jilemnickém panství. Jak sám uznáš za vhodné. Drobnosti 

pošli, kolik máš; obávám se totiž, že někteří nedodají včas rukopisy a bylo by nehospodárné 

se vzdát nabízeného nám kvanta. Rozsah území, o které mají v Trutnově zájem, je: 

Trutnovsko, Královédvorsko, Hořicko, Novopacko, Jilemnicko. Ředitel trutnovského 

musea s. Vašíček Tě brzy navštíví (ohlásí se předem dopisem). V Praze je totiž možno pro 

kraj, na kterém jistě máš zájem, daleko více dělat než v Olomouci nebo v Praze (sic!). 

V prvé polovině května jsme byli na exkursi v severních Čechách. Pro mne novinkou 

byly Zákupy, Stráž pod Ralskem, Železný Brod a Rtyně, kde jsem posud nebyl, pak románský 

kostel v Mohelnici u Mnichova Hradiště. Měl jsem také příležitost upozornit, že 

za tam tím kopcem jsou Mlázovice 105 atd. Vydařilo se nám to mimořádně. 

O Tvé práci pro náš event. sborník pro vídeňský kongres řeknu Krandžalovi. Jeho vydání 

však není zcela jisté, máme toho totiž mnoho, v roce 1963 na jaře nebo na podzim 

máme na fakultě (sic!) celostátní konferenci o regionální historiografii; je o to značný 

zájem v cizině, přijedou hosté z Moskvy, z Polska, z NDR, z Maďarska. Dokonce Ernst 

Schwarz (nyní v Erlangen) by se na konferenci rád podíval. Jeden náš sborník věnujeme 

jen této konferenci, od níž si hodně slibujem, takže s tiskem budeme poněkud v nouzi. 

Chci navrhnout, aby se pro Vídeň dala jen polovina jednoho ročníku Akt, stejně nebude 

o studie (je to období od r. 1848) přílišný zájem. Zatím děkuji a srdečně zdravím. 



[Jednostránkový dopis, rozměr 30 × 20,8 cm] 

[5] 

Soudruh doc. dr. Fr. Kutnar Olomouc 21. června 1962 


Praha 5 

Č. j. 107/62 

Děkuji za další příspěvky do Sborníku. Mám z nich radost, jsou opravdu „kutnarovské“ 

a budou přední ozdobou Sborníku. Sám jsem se pustil do pruské válečné kampaně v Podkrkonoší 

1745. Našel jsem tam věci, kterých si němečtí historikové pochopitelně nevšimli. 

Tak protiútok Fridrichův 106 u Zárova 107 pokládali za největší důkaz jeho vojevůdcovské ge- 

105 Obec v okr. Jičín, rodiště Františka Kutnara. 

106 Fridrich II. Veliký z rodu Hohenzollernů (1712–1786), pruský král a protivník Marie Terezie. 

107 Obec Žďár jižně od Trutnova, místo, kde bylo 30. 9. 1745 poraženo vojsko Marie Terezie.


207 

niality, že jiný by na to nepřišel, ale Lobkovic 108 ve válečné radě den před bitvou řekl, co by 

dělal, kdyby byl ve Fridrichově kůži a celá věc se do detailu odehrávala, jak řekl Lobkovic. 

Zárov se pokládá za jedno z největších vítězství Fridrichových, ale takového lajdáctví, jakého 

se dopustil, byl na druhé straně schopen jen Karel Lotrinský, 109 který všech těch chyb 

nevyužil. Představ si, že u Zárova ztratil všechny šaty, prádlo, knihovnu (osobní ztrátu 

sám odhadl na půl milionu tolarů), osobního lékaře, tajemníka, dešifréra s dešifrovacím 

klíčem a svůj archív. Měl štěstí, že vše ukořistili uherští insurgenti, 110 kteří to – nebylo 

to k jídlu a k pití a nelesklo se to – roztrhali. Tak slavné to bylo vítězství. A mnoho jiných 

zajímavostí jsem našel. O Mlázovicích se tam sice přímo nemluví, ale točí se to kolem. 

Zdravím a přeju zotavení na farmě 

[Strojopis o rozměru 15 × 21 cm] 



[6] 

Soudruh 

doc. dr. Fr. Kutnar 

Praha XVII, Vrchlického 4 Olomouc 15. listopadu 1962 

Č. j. 162/62 

Prosíme Tě o laskavou zprávu obratem (!), které kusy nového vydání Chrestomatie 111 pocházejí 

z Tvého péra (exemplář zasíláme současně). Potřebujeme to k rozdělení honoráře. 

Za dodatky děkuji, již jsem to odevzdal. Zdá se, že Podkrkonošský sborník vypadl pěkně. 

Kdybys jej tématicky napříště organizoval, tedy ze středověku přicházejí v úvahu: středověká 

kolonizace (revize Šimáka), husitství, vztahy Trutnovska k Slezsku (hlavně klášter 

Křesobor), pak osobně mám zájem na IV. Slezské válce, která ze všech našich dějepisů téměř 

vypadla, ačkoliv děj nebyl chudý a byla ohrožena i Praha. Doufám však, že vytvoříme 

redakční radu a sejdeme se někdy do té doby. 

Srdečně zdraví (v zastoupení vedoucího katedry) 

[Strojopis o rozměru 15 × 21 cm] 

Dr. L. Hosák 

vedoucí ústavu 112 

108 Jiří Kristián kníže Lobkowicz (1686–1755), rakouský polní maršál. 

109 *1712, †1780, švagr Marie Terezie, málo schopný velitel jejího vojska. 

110 Odbojníci. 

111 KRANDŽALOV, D. a kol.: Chrestomatie k světovým dějinám feudalismu. Praha 1962. 

112 Při koncipování edičních poznámek byly využity informační zdroje: KUTNAR, F.: Přehledné dějiny českého 

a slovenského dějepisectví, 2. Praha 1977; HANZAL, J.: Cesty české historiografie 1945–1989. Praha 1999; Malá 

československá encyklopedie, 1–6. Praha 1984–1987; MYŠKA, M. (ed.): Biografický slovník Slezska a severní Moravy, 

4. Opava – Ostrava 1995; MYŠKA, M. (ed.): Biografický slovník Slezska a severní Moravy : Nová řada, 12. 

Ostrava 2009; www.nkp.cz a http://biblio.hiu.cz. Za cenné informace děkuji prof. PhDr. Milanu Myškovi, DrSc., 

prof. PhDr. Jiřímu Svobodovi, DrSc., prof. PhDr. Vladimíru Wolfovi, za pomoc při využití internetových zdrojů 

Mgr. Radku Lipovskému, Ph.D.

208 


OBZORY 

Montánno-historický výskum na Slovensku 

po roku 1989 

MIROSLAV LACKO 

Lacko, Miroslav: Mining-Historical Research in Slovakia after 1989 

In the submitted study the author has tried to present the results of mining and historical 

research in Slovakia for the last 20 years. However, such task is very difficult because the 

theme of the history of mining and metallurgy has been analysed in lot of text-books, particularly 

from numerous seminars, conferences or other specialized actions. Professional Slovak 

historiography could obtain the access to the themes of mining history only after World 

War II and after its institutionalization as independent science. After 1948 the published 

results of economic history research were limited by ideological instrumentalization and by 

the fact that their authors came out of Slovak Marxist national history concept. Some economic 

history works from these times are still timeless. After 1989 interest in economic history 

in Slovak historiography expressly decreased, but still has kept its continuity, in which 

the new generation of researchers can continue. 

Key words History of Mining * History of Metallurgy * Bibliography * Economic History * 

Slovak Historiography 

Contact Historický ústav SAV Bratislava, mir.lacko@gmail.com 

Úvod 

Dejiny baníctva a hutníctva na území Slovenska pútali pozornosť mnohých autorov, 

ktorí mali ambíciu zachytiť bohatú minulosť týchto odvetví. Zástoj bansko-hutnej výroby 

v hospodárskych dejinách Slovenska dokladá fakt, že išlo jednoznačne o najvýznamnejšie 

priemyselné odvetvie na Slovensku, ktoré sa spravidla prezentuje ako agrárna krajina. 

Prví autori, ktorí vo svojich prácach upriamovali pozornosť na históriu týchto odvetví, sa 

v prvej fáze rekrutovali prevažne z radov montánneho úradníctva, resp. neskôr technickej 

inteligencie. Iným prípadom boli regionálni bádatelia v banských oblastiach, ktorí sa, prirodzene, 

pri spracúvaní regionálnej histórie museli venovať i tejto stránke svojho regiónu. 

Spomedzi montánnych úradníkov sa medzi prvých autorov historických prác z dejín baníctva 

zaradil v roku 1802 vtedajší fiškál Vrchného inšpektorského úradu v Smolníku 

Florián Collinaszy so svojím rukopisom nazvaným ako Chronologicko-historický opis hornouhorského 

baníctva, v ktorom podal pozoruhodne presvedčivý prehľad dejín baníctva 

v spišsko-gemerskom regióne od vrcholného stredoveku. Neskôr, v priebehu 19. storočia, 

nasledovali Collinaszyho aj ďalší banskí úradníci, niektorí svoje práce i knižne publikovali 

a zasluhovali by si podrobnejší rozbor. Od konca 19. storočia sa v rámci výskumu 

hospodárskych dejín dostali k problematike montánnej histórie okrem spomenutých

OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989 

209 

regionálnych bádateľov aj profesionálni uhorskí a rakúski historici, ktorí svoje výsledky 

publikovali v maďarčine alebo nemčine. Autori z radov slovenskej inteligencie sa zameriavali 

na obhajobu politických záujmov, resp. tvorbu „národných“ dejín a dokazovanie ich 

starobylosti. Dejiny baníctva a hutníctva tak stáli na okraji ich záujmu a do popredia sa 

dostávali výlučne v súvislosti s regionálnym „vlastivedným“ miestopisom. 

Profesionálna slovenská historiografia sa dostala k témam z montánnej histórie až po 

skončení druhej svetovej vojny a po svojej inštitucionalizácii. Po roku 1948 síce výskum 

hospodárskych dejín vystúpil do popredia, publikované výsledky však limituje jednak 

ideologická inštrumentalizácia a na druhej strane skutočnosť, že ich autori vychádzali 

z konceptu slovenského marxistického národného príbehu. 1 Koncepcia marxistického 

národného príbehu sa zvlášť negatívne prejavila vo viacerých prácach z hospodárskych 

dejín, keďže hospodársky vývoj nepriebehal izolovane vo vzduchoprázdne „na území Slovenska“, 

ale v širokých ekonomických väzbach nadregionálneho charakteru. Tak vzhľadom 

na značne obmedzený záber autorov lokálne, ako aj vo vzťahu k širokému hospodárskemu 

a sociálnemu kontextu, ktorý niektorí autori nedokázali reflektovať ani po roku 

1989 (J. Vozár, M. Kamenický a ďalší), mnohé práce nezodpovedajú požiadavkám moderného 

bádania. Napriek týmto negatívam môžeme v slovenskej historiografii identifikovať 

aj práce z hospodárskych dejín, ktoré dokázali prekonať spomenutý rubikon a zostali nadčasové 

(J. Vlachovič, Á. Paulinyi). 

Po roku 1989 došlo k výraznemu úpadku záujmu o hospodárske dejiny v slovenskej 

historiografii, personálne a inštitucionálne „podvyživenie“ tohto odboru sa odvtedy nepodarilo 

ani za 20 rokov prekonať. Montánno-historický výskum si vďaka dobrému inštitucionálnemu 

ukotveniu (špecializované múzeá, ústredný banský archív) však zachoval 

svoju kontinuitu, na ktorú dnes môžeme nadviazať. Stalo sa tak i preto, že záujem o dejiny 

baníctva a hutníctva nebol len kabinetným – akademickým, ale tento záujem prežíval 

i vďaka svojmu vlastnému „životu“ v rámci profesionálnej slovenskej historiografie. 

Konzumentom a záujemcom o problematiku montánnej histórie nebola len úzka odborná 

verejnosť, ale do značnej miery aj širšia verejnosť (napr. z radov bývalých pracovníkov 

rudného baníctva, geologického výskumu a podobne), čo platí dodnes. 

Druhú stranu mince predstavuje odborná úroveň literatúry s montánno-historickou 

tématikou vydanej po roku 1989. Treba povedať, že kvalitatívna úroveň tejto produkcie 

výrazne kolíše a diametrálne rozdiely existujú tak medzi jednotlivými autormi, ako aj 

medzi jednotlivými prácami. Zainteresovanosť autorov – „nehistorikov“ – amatérov sa 

z hľadiska kvality produkcie javí často viac škodlivá, ako osožná. V každom prípade stav 

bádania v tejto oblasti má mnohé deficity a nedostatky, ktoré však vyplývajú z nárokov 

témy na bádateľov. Ani širšia odborná verejnosť si totiž často neuvedomuje, že výskum 

v oblasti špeciálne starších dejín baníctva a hutníctva si vyžaduje nielen značnú jazykovú 

pripravenosť, ovládanie historicko-technickej cudzojazyčnej terminológie, perfektné 

zvládnutie pomocných vied historických (najmä paleografie), ale aj špeciálne poznatky 

z oblasti banskej, úpravnickej, či hutnej technológie aspoň v základnej miere. To isté platí 

aj pre poznanie širších súvislostí hospodárskych dejín. Práve uvedený rozsah poznatkov 

kladie mimoriadne vysoké nároky na odbornú pripravenosť bádateľa, ktorý vstupuje na 

1 Viac o tom HUDEK, A.: Najpolitickejšia veda : Slovenská historiografia v rokoch 1948–1968. Bratislava 2010, 

s. 113–183ff.


pole montánnej histórie. Z týchto dôvodov vyplýva i znížený záujem historikov všeobecne 

o montánno-historický výskum. 

V nasledujúcom prehľade sa pokúsime predstaviť produkciu slovenskej historiografie 

po roku 1989 z dejín baníctva a hutníctva, resp. k ich jednotlivým tématickým okruhom. 

Syntetizujúce práce z dejín baníctva 

Po roku 1989 vyšiel knižne prvý pokus o syntézu dejín baníctva. Podkladom pre túto publikáciu 

sa stala príloha časopisu Rudy vychádzajúca pod názvom Přehled dějin rudného 

hornictví na území Československa v rokoch 1984 až 1989. Dvojzväzkové Dejiny baníctva 

vyšli v rokoch 2003 až 2004 a predstavujú skôr populárnu obrazovú, ako vedeckú prácu. 2 

Historické údaje o vývoji ťažby zlata na území Slovenska priniesli autori samostatnej publikácie 

obsahujúcej však najmä informácie o geológii zlatonosných ložísk. 3 Vývoj baníctva 

na Slovensku v druhej polovici 19. storočia a v prvej tretine 20. storočia bol zmapovaný 

tiež v samostatnej práci. 4 Ani jedna z uvedených prác nedosiahla parametre vedeckej syntézy 

dejín baníctva, preto príprava takejto syntézy ešte stále zostáva otvorená. 

Charakter sumarizujúcich majú i viaceré štúdie. Mnohé z nich sú prínosné a obsahujú 

nový pohľad na historický vývoj. K takým patrí aj štúdia Eugena Kladivíka o baníctve 

a hutníctve v prvej polovici 20. storočia. 5 Dejiny magnezitového baníctva na Slovensku 

boli zdokumentované v samostatnom zborníku zo seminára konaného pri príležitosti 

130. výročia objavenia magnezitu u nás v Hnúšti v roku 2002. 6 E. Kladivík sumarizoval 

2 ZÁMORA, P. a kol.: Dejiny baníctva na Slovensku, 1: Využívanie nerastných surovín, ťažba rúd, vybraných 

nerudných surovín a výroba kovov na území Slovenska od počiatkov do roku 1945. Košice 2003; TÝŽ: Dejiny 

baníctva na Slovensku, 2: Využívanie nerastných surovín, ťažba rúd a vybraných nerudných surovín na Slovensku 

v centrálne plánovanom hospodárstve za II. ČSR a ČSSR v rokoch 1945–1990 : Baníctvo na Slovensku v rokoch 

1990–2000. Košice 2004. 

3 BAKOS, F. a kol.: Zlato na Slovensku : Sprievodca zlatou históriou, ťažbou a náleziskami na našom území. Bratislava 

2004. 

4 MAZŮREK, J.: Baníctvo na Slovensku v rokoch 1854–1938. Martin 2000. 

5 KLADIVÍK, E.: Baníctvo a hutníctvo na Slovensku v 1. polovici 20. storočia. In: Výroba a spracovanie medi : 

3. seminár z dejín hutníctva na Slovensku. Herľany 1994, s. 159–175. 

6 KUBÁČEK, J.: Vznik Gemerských priemyselných železníc. In: Zborník prednášok zo seminára 130. výročie 

objavenia magnezitu na Slovensku. Hnúšťa 2002, s. 7–9; JAKAB, Z.: K dejinám geologického prieskumu na 

magnezit v Spišsko-gemerskom rudohorí. In: Tamže, s. 10–15; VITÁSEK, A.: Celkový prehľad a stručná geologická 

charakteristika magnezitových ložísk Slovenska. In: Tamže, s. 16–26; SUROVEC, J.: Archívne dokumenty 

k ťažbe mastenca v Štátnom ústrednom banskom archíve. In: Tamže, s. 27–31; DOJČÁR, O.: Fenomén 

magnezit: Požehnanie či prekliatie In: Tamže, s. 32–34. KUŽVART, M.: Nerudy v globalizovaném světě. In: 

Tamže, s. 35–40; SOMBATHY, L.: Prospektor Ing. Vojtech Rástocký. In: Tamže, s. 41–43; ĎUROVE, J. – SED- 

LATÝ, V. O. – BABOĽ, I. – CIBULIAK, P.: Súčasnosť ťažby mastenca v lokalite Mútnik. In: Tamže, s. 44–47; 

KLADIVÍK, E.: Z histórie magnezitového závodu v Košiciach do roku 1945. In: Tamže, s. 48–51; KRAJČÍ, P. – 

PAPP, J.: Chemické spracovanie magnezitu. In: Tamže, s. 52–56; URBAN, Ľ.: Železobohatá magnézia a jej 

uplatnenie pri výrobe ocele. In: Tamže, s. 57–60; SOMBATHYOVÁ, M.: Magnezitové závody Lovinobaňa 

v rokoch 1924–1945. In: Tamže, s. 61–65. DETKO, M.: História a súčasnosť ťažby magnezitu v Lubeníku. In: 

Tamže, s. 66–68; SOMBATHY, L.: Baníctvo mastenca na Slovensku do roku 1990. In: Tamže, s. 69–89; GÁL, R.: 

Použitie žiaruvzdorných materiálov z produkcie firmy Lovinit a. s., Lovinobaňa. In: Tamže, s. 90–92; BABOĽ, I.: 

Vývoj závodu Talcum po roku 1989 až do súčasnosti. In: Tamže, s. 93–99; GROSJÁROVÁ, E. – MIHALIČ, M.: 

Storočnica hačavskej magnezitky. In: Tamže, s. 102–108; CIBULIAK, P.: Cesty hľadania a uplatnenia technológií 

v úprave mastenca a magnezitu na ložisku Mútnik – Hnúšťa. In: Tamže, s. 109–113; KMEŤ, S. a kol.: Úpravnícke 

metódy spracovania magnezitu. In: Tamže, s. 114–131; KRCHNÁKOVÁ, L: Najzápadnejšie ložisko magnezitu 

na Slovensku. In: Tamže, s. 132–136; MARCIŠIAKOVÁ, J.: Problematika radónu v hlbinnej bani Mútnik.


211 

tiež dejiny ťažby hnedého uhlia a lignitu na našom území do konca druhej svetovej vojny, 

ako aj tému povrchového dobývania uhlia na Slovensku. 7 Václav Furmánek charakterizoval 

stav poznania pravekej prospekcie a ťažby neželezných kovov na Slovensku a Marián 

Skladaný stredoveké baníctvo na Slovensku. 8 Podať komplexný pohľad na problematiku 

lomov a povrchového dobývania bolo snahou usporiadateľov dvoch seminárov o tejto 

téme, z ktorých vyšli aj zborníky príspevkov. 9 

Pramene k dejinám baníctva 

Mnohé cenné edície prameňov k dejinám baníctva boli vydané práve v sledovanom období. 

K tým najhodnotnejším patrí edícia Zlatej knihy baníckej – rukopisu, ktorý vznikol roku 

1764 pri príležitosti návštevy synov Márie Terézie Jozefa a Leopolda v stredoslovenských 

banských mestách. Prvý raz vyšla Zlatá kniha banícka v roku 1983 a v roku 2000 bolo zrealizované 

aj druhé vydanie tohto významného prameňa obsahujúceho presné opisy baní 

a hút v stredoslovenskej banskej oblasti i množstvo plánov a banských máp z čias svojho 

vzniku. 10 V tejto súvislosti pripravil Jozef Vozár na vydanie denník princa Leopolda z cesty 

do banských miest. 11 V posledných rokoch sa dočkalo slovenského prekladu Agricolových 

Dvanásť kníh o baníctve a hutníctve. 12 Marián Skladaný charakterizoval pramene vo Fuggerovskom 

rodinnom archíve v Nemecku. 13 Elena Kašiarová prezentovala kartografické 

pamiatky Štátneho ústredného banského archívu v Banskej Štiavnici. 14 

In: Tamže, s. 137–144; ČELLÁR, D.: Rozvoj magnezitového priemyslu z pohľadu štátnej banskej správy a ich 

vzájomná spojitosť. In: Tamže, s. 145–147. 

7 KLADIVÍK, E.: História dobývania hnedého uhlia a lignitu na Slovensku do roku 1945. Spravodaj Banského 

výskumu [ďalej SBV], 38, 1995, č. 4–5, s. 189–195; TÝŽ: Povrchové dobývanie uhlia na Slovensku. In: Nerastné 

bohatstvo v lomoch – Stredné Slovensko : Zborník prednášok zo seminára. Banská Štiavnica 2007, s. 81–84. 

8 FURMÁNEK, V.: Stav poznania pravekej prospekcie a ťažby neželezných kovov na Slovensku. In: Montánna 

archeológia na Slovensku : Medzinárodný seminár. Banská Štiavnica 2005, s. 15–18; SKLADANÝ, M.: Stredoveké 

baníctvo na Slovensku. In: Konferencia 520. výročie založenia Zväzu hornouhorských banských miest 1487– 

2007. Rožňava 2007, s. 5–11. 

9 Pozri napr. BREZNICKÁ, B.: Dejiny vzniku národného podniku Slovenský priemysel kameňa v Leviciach 

a lomy patriace pod jeho správu. In: Nerastné bohatstvo v lomoch – Stredné Slovensko. Zborník prednášok zo 

seminára. Banská Štiavnica 2007, s. 64–69; BEŇADIKOVÁ, D.: Slovenské bazaltové kameňolomy, národný 

podnik, Lučenec a lom Tuhár. In: Tamže, s. 70–80; MALINIAK, P.: K historickým názvom lomov so zreteľom na 

Zvolenskú kotlinu. In: Tamže, s. 133–134; SOMBATHYOVÁ, M.: Lom Polom a vápenka Varín do roku 1970. In: 

Tamže, s. 85–100; SUROVEC, J.: Z histórie tehelne v Kysihýbli. In: Tamže, s. 119–124; SOMBATHYOVÁ, M.: 

Povrchové dobývanie na Slovensku v rokoch 1989–2006. In: Nerastné bohatstvo v lomoch – Západné a východné 

Slovensko. Banská Štiavnica 2008, s. 5–10; KRÁĽ, J. – LEHOTSKÝ, R. – SAND, J.: Mariánska bridlica – geológia, 

história, ťažba, spracovanie a perspektíva. In: Tamže, s. 30–34; LEHOTSKÝ, R.: Zabudnutá ťažba sarmatských 

pieskov v Bratislave – Dúbravke. In: Tamže, s. 35–36; JAKAB, Z.: Z dejín lomu v Gombaseku. In: 

Tamže, s. 69–76; KLADIVÍK, E.: Vápencový lom Gombasek v 1. polovici 20. storočia. In: Tamže, s. 77–82; SU- 

ROVEC, J.: Z histórie tehelne v Smolníku a Smolníckej Hute. In: Tamže, s. 83–88; BREZNICKÁ, B.: Z histórie 

lomovej ťažby v okolí mesta Levice. In: Tamže, s. 89–96; BEŇADIKOVÁ, D.: Suroviny pre hutu v Tisovci. In: 

Tamže, s. 100–109. 

10 VOZÁR, J. (ed.): Zlatá kniha banícka. Košice 2000. 

11 TÝŽ (ed.): Denník princa Leopolda z cesty do stredoslovenských banských miest roku 1764. Martin 1990. 

12 AGRICOLA, G.: Dvanásť kníh o baníctve a hutníctve. Ostrava 2006. 

13 SKLADANÝ, M.: Pramene k slovenským dejinám vo Fuggerovskom rodinnom archíve v Dillingene an der 

Donau. Studia Historica Tyrnaviensia 7, 2008, s. 87–95. 

14 KAŠIAROVÁ, E.: Banícka a hutnícka minulosť Slovenska v kartografických pamiatkach. Košice 2010.


V rámci filologického výskumu boli uverejnené aj najstaršie mestské knihy banských 

miest Gelnica a Švedlár. 15 Banskoštiavnické a kremnické banské a mestské právo sa dočkalo 

slovenského prekladu a tak sú v súčasnosti tieto dôležité pramene k dejinám banského 

práva prístupné širokej verejnosti. Kódex mestského a banského práva Banskej 

Štiavnice bol vydaný podľa znenia rukopisu z roku 1572 a kremnické práva podľa rukopisov 

mestskej knihy z rokov (1492), 1504, 1512, 1530 a 1537. 16 

Banícke lokality a regióny Slovenska 

Vývojom ťažby uhlia v Badíne sa v samostatnej štúdii zaoberal Ivan Herčko. 17 O niekdajšom 

starom banskom meste Banská Belá existuje viacero publikácií, v roku 1998 sa tu 

uskutočnil seminár Z dejín baníctva v Banskej Belej v rámci série seminárov o jednotlivých 

banských revíroch na Slovensku, ktoré do roku 2006 organizoval každoročne Eugen Kladivík. 

18 Jozef Surovec sa zaoberal starším predindustriálnym banským podnikaním v tejto 

lokalite. 19 

Dejinám banského podnikania a hutníctva v Banskej Bystrici a okolí sa v slovenskej 

historiografii venoval nemalý priestor vzhľadom na skutočnosť, že ťažba a spracovanie 

15 PIIRAINEN, I. T. – MEIER, J. (eds.): Das Stadtbuch von Schwedler/Švedlár : Texte und Untersuchungen 

zum entstehenden Neuhochdeutsch in der Slowakei. Levoča 1993; PROTZE, H. (ed.): Das älteste Stadtbuch der 

Königl ich freien Bergstadt Göllnitz/Gelnica in der Unterzips und seine Sprache. Frankfurt am Main 2002. 

16 VOZÁR, J. (ed.): Kódex mestského a banského práva Banskej Štiavnice. Košice 2002; ČELKO, M. (ed.): Mestské 

a banské právo Kremnice. Košice 2004. 

17 HERČKO, I.: Z histórie uhoľného baníctva v Badíne. In: Zborník Slovenského banského múzea [ďalej Zb SBM] 

16, 1993, s. 35–61. 

18 SOMBATHY, L.: Banské úseky v banskobelianskom banskom revíri. In: SBV 38, 1998, č. 2–3, s. 30–35. 

ČELKO, M.: Príspevok k dejinám Banskej Belej do konca 16. storočia. In: Tamže, s. 36–43; SÍKOROVÁ, E. – 

SUROVEC, J.: Baníctvo v Banskej Belej v rokoch 1600–1850. In: Tamže, s. 43–47; SUROVEC, J.: Skladba 

ťažiarov v Banskej Belej v rokoch 1778–1788. In: Tamže, s. 48–52; ČELKO, M.: Príspevok k správnemu a demografickému 

vývoju Banskej Belej ku koncu 80. rokov 18. storočia. In: Tamže, s. 53–55; JAKAB, Z.: Dejiny baníctva 

v Banskej Belej od roku 1850 do vzniku česko-slovenského štátu. In: Tamže, s. 56–62; TÝŽ: Plán obnovenia 

ťažby zlatých rúd v Banskej Belej podľa návrhu Ľudovíta Litschauera a Ľudovíta Cseha. In: Tamže, s. 62–65; 

KLADIVÍK, E.: Rudné baníctvo v Banskej Belej v 1. polovici 20. storočia. In: Tamže, s. 66–71. DURBÁK, M.: 

Baníctvo v štôlni Ferdinand v 80. rokoch 20. storočia. In: Tamže, s. 71–76; KAMENICKÝ, M.: Príspevok k dejinám 

hutníctva v Banskej Belej. In: Tamže, s. 77–79. PASTOR, J. – PETR, K.: Geologicko-prieskumné aktivity kanadskej 

firmy Keylock Resources Inc. v okolí Banskej Belej. In: Tamže, s. 80–83; SLAVKOVSKÝ, J.: Sekundárne 

kvarcity ložiska Šobov – základná surovina na výrobu dinasu v Banskej Belej. In: Tamže, s. 84–86; HERČKO, I.: 

Snahy o založenie továrne na výrobu dinasu v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 87–93; TÝŽ: Prípravné práce na 

výstavbu továrne na výrobu dinasu v Banskej Belej. In: Tamže, s. 94–98; HOCK, M.: Výstavba závodu Dinaska 

v Banskej Belej. In: Tamže, s. 99–103; LUŽINA, Ľ.: História SMZ, n. p., Košice, závodu v Banskej Belej v rokoch 

1954–1963. In: Tamže, s. 104–106; LEGÉNI, J.: Rozvoj a výroba SMZ, š. p., Košice, závodu Banská Belá v rokoch 

1960–1989. In: Tamže, s. 107–115; MIHÁLIK, I.: Štrukturálne zmeny po roku 1989 a ich vplyv na dianie 

a výrobu v štátnom podniku Dinas Banská Belá. In: Tamže, s. 116–120; HUSÁK, V.: Architektúra továrne Dinas 

v Banskej Belej. In: Tamže, s. 121–125; FABIAN, P.: Areál farského kostola sv. Jána evanjelistu v Banskej Belej – 

príspevok k poznaniu jeho stavebno-architektonického vývoja. In: Tamže, s. 126–128; LOVÁSOVÁ, E.: Banícke 

ľudové umenie Banskej Belej. In: Tamže, s. 129–132; ČELKOVÁ, M.: Príspevok k výtvarným dejinám Banskej 

Belej. In: Tamže, s. 133–143; LICHNEROVÁ, R.: Banská Belá v maliarstve a kresbe 20. storočia. In: Tamže, 

s. 144–150; MELCER, J.: Stará Belá – povesť a skutočnosť. In: Tamže, s. 151–153. MELCER, J.: Cirkevné dejiny 

Banskej Belej. In: Tamže, s. 154–158; VOZÁR, J.: Národnostné a náboženské pomery obyvateľov Banskej 

Belej do konca 19. storočia. In: Tamže, s. 159–161; LUKÁČ, Ľ.: Les a lesné hospodárstvo obce Banská Belá. In: 

Tamže, s. 162–166; MECHO, V.: Súčasnosť a predpokladaný vývoj obce Banská Belá. In: Tamže, s. 167–169. 

19 SUROVEC, J.: Baníctvo v Banskej Belej za feudalizmu. In: Banské mestá na Slovensku. Martin 1990, s. 131– 

138.


213 

medi na okolí mesta dosiahla už v stredoveku nadregionálny význam. Rozvoj stredovekej 

výroby medi tu zavŕšil vznik thurzovsko-fuggerovskej spoločnosti Ungarischer Handel, 

ktorá predstavovala prvý ranokapitalistický podnik v Európe. Jeho dejiny predstavujú samostatnú 

a pozoruhodnú kapitolu v dejinách baníctva na Slovensku. 20 Vznikli tiež viaceré 

štúdie o zápasoch mediarskeho podniku a mesta, či o banskobystrickom trhu v čase rozmachu 

tunajšieho medenorudného baníctva. 21 Osobitný zdroj informácií o banskobystrickom 

baníctve a hutníctve predstavujú práce Emila Jurkoviča s historickou tematikou. 

E. Jurkovič žil v rokoch 1857 až 1936 a vytvoril množstvo dodnes cenných diel pojednávajúcich 

o dejinách Banskej Bystrice. Keďže verejnosti boli zväčša neprístupné, vzhľadom 

na výpovednú hodnotu došlo v súčasnosti k ich preloženiu do slovenčiny a vydaniu. 22 Pri 

príležitosti 750. výročia udelenia mestských privilégií Banskej Bystrici bolo v roku 2005 

20 SKLADANÝ, M.: Das erste frühkapitalistische Unternehmen im slowakischen Bergbau. In: Urbs – Provincia 

– Orbis : Beiträge zu den zwischenkarpatischen und europäischen Beziehungen der Städte. Košice 1993, s. 83– 

90; TÝŽ: Prvé thurzovsko-fuggerovské zmluvy o spoločnom mediarskom podniku. Historický časopis [ďalej HČ] 

43, 1995, č. 2, s. 215–229; TÝŽ: Thurzovsko-fuggerovský mediarsky podnik v Banskej Bystrici a jeho európsky 

význam. In: Päťsté výročie vzniku thurzovsko-fuggerovského mediarskeho podniku v Banskej Bystrici. Banská Bystrica 

1995, s. 8–37; ALBERTY, J.: Banskobystrický mediarsky podnik – nosný, jedinečný historický fenomén. 

In: Tamže, s. 54–63; SKLADANÝ, M. – ŠEVČÍKOVÁ, Z.: Zašlá sláva banskobystrickej medi. Pamiatky a múzeá, 

1995, č. 3, s. 62–63. SKLADANÝ, M.: Thurzovsko-fuggerovské vyúčtovania z rokov 1495–1526. Zborník Filozofickej 

fakulty Univerzity Komenského – Historica 45, 2002, s. 155–157; TÝŽ: Počiatky erárneho podnikania 

v stredoslovenskom baníctve. In: Slovensko a Habsburská monarchia. Bratislava 1994, s. 50–59; TÝŽ: Fuggerovský 

kapitál pri vzniku habsburskej monarchie. In: Politický zrod novovekej strednej Európy. Prešov 2005, s. 33–45; 

VOZÁR, J.: Prechod banskobystrického mediarskeho podniku z fuggerovského prenájmu do správy banského 

eráru. In: Päťsté výročie vzniku thurzovsko-fuggerovského mediarskeho podniku v Banskej Bystrici. Banská Bystrica 

1995, s. 73–81; GRAUS, I.: Dóciovci z Veľkej Lúče ako jeden z destabilizujúcich faktorov banského podnikania 

v stredoslovenskej banskej oblasti na prelome 15. a 16. storočia. In: Tamže, s. 107–123; ŠEVČÍKOVÁ, Z.: 

Thurzov dom v Banskej Bystrici. In: Tamže, s. 124–134; DANIŠ, M.: Zlomok slovanskej prvotlače krakovskej 

proviniencie v banskobystrickom mestskom archíve. In: Tamže, s. 134–145; BITUŠÍKOVÁ, A.: Banícky výtvarný 

prejav v montánnej oblasti B. Bystrice. In: Tamže, s. 146–150; SKLADANÝ, M.: Augsburskí Fuggerovci a banskobystrická 

meď. In: Banská Bystrica. Historicko–etnologické štúdie. Banská Bystrica 2000, s. 7–22; GRAUS, I.: 

Fuggerovci a Banská Bystrica (1494–1546). In: Štúdie z dejín baníctva a banského podnikania. Zborník k životnému 

jubileu Mariána Skladaného. Bratislava 2001, s. 28–33; HUSÁK, V.: Pamiatky na mediarsku výrobu 

banskobystrického podniku. In: Päťsté výročie vzniku thurzovsko-fuggerovského mediarskeho podniku v Banskej 

Bystrici. Banská Bystrica 1995, s. 82–90. TÝŽ: Pamiatky historickej výroby : Nedocenená súčasť kultúrneho dedičstva 

: Venované pamiatke 500. výročia založenia Medeného hámra v Banskej Bystrici. In: 1. celoslovenská 

konferencia Krajina, človek, kultúra. Banská Bystrica 1996, s. 87–90; TÝŽ: K historickému odkazu plánov banských 

meračov : Poznámky na základe štúdia situačných, stavebných plánov a vedút, týkajúcich sa banskobystrického 

mediarskeho podniku. SBV 36, 1996, č. 4–5, s. 210–213; HUSOVSKÁ, Ľ.: Zachránime svedkov slávy 

banskobystrickej medi. Pamiatky a múzeá, 1997, č. 1, s. 50–54; HUSÁK, V.: Banskobystrický mediarsky podnik. 

Eurostav 11, 2005, č. 1, s. 16–18, č. 2, s. 92–93; TÝŽ: Medený hámor v Banskej Bystrici. In: Tamže, č. 7, s. 70–73; 

TÝŽ: Stavebný vývin medeného hámra v Banskej Bystrici. In: Výroba a spracovanie medi : 3. seminár z dejín 

hutníctva na Slovensku. Herľany 1994, s. 22–36; KAFKA, R.: Hutnícka výroba v banskobystrickom medenom 

hámri počas 20. storočia. In: Meď v Európe. Banská Štiavnica 2003, s. 88–91; TÝŽ: Banskobystrický mediarsky 

podnik – dve kapitoly k medi. In: Minulosť a prítomnosť Banskej Bystrice I. Banská Bystrica 2006, s. 101–116; 

SKLADANÝ, M.: Ján Turzo a turzovsko-fuggerovský mediarsky podnik v Banskej Bystrici (1494–1526). Montánna 

história [ďalej MH] 1, 2008, s. 16–31. 

21 GRAUS, I.: Zápas o banskobystrické mestské výsady na začiatku 16. storočia. HČ 42, 1994, č. 1, s. 3–20; 

TÝŽ: Špitál svätej Alžbety ako predmet zápasu Banskej Bystrice s turzovsko-fuggerovským mediarskym podnikom 

v prvej polovici 16. storočia. Tamže 46, 1998, č. 4, s. 557–578; TÝŽ: Zápas Banskej Bystrice s vedením turzovsko-fuggerovského 

mediarskeho podniku o správu bratstva Božieho tela. Tamže 47, 1999, č. 2, s. 173–186; 

TÝŽ: Zápas Banskej Bystrice s turzovsko-fuggerovským mediarskym podnikom o banské a troskové odvaly. 

Tamže 53, 2005, č. 2, s. 243–254; SLANÝ, J.: Banskobystrický trh v období rozmach medenorudného baníctva 

na Slovensku (1495–1570). Stredné Slovensko – spoločenské vedy 9, 1990, s. 115–122. 

22 JURKOVICH, E.: Príbehy z minulosti Banskej Bystrice I–II. Banská Bystrica 1997.


vydané aj jeho najväčšie, najpodrobnejšie a dosiaľ neprekonané dielo o dejinách tohto 

mesta obsahujúce i údaje o histórii baníctva, o bystrických ťažiaroch a pod. 23 V tom istom 

roku sa uskutočnila aj konferencia o dejinách mesta, z ktorej bol v roku 2006 vydaný dvojzväzkový 

zborník. 24 Oto Tomeček sa podrobne zaoberal drevorubačskými a uhliarskymi 

osadami na území mesta. 25 

V sledovanom období vzniklo veľa prác v súvislosti s objasňovaním počiatkov mesta 

a baníctva v Banskej Štiavnici. Išlo o publikované výsledky archeologických výskumov 

a rôzne ďalšie nadväzujúce štúdie, či články. 26 Zaujímavá bola i polemika M. Minárčica 

a M. Čelka na stránkach zborníka Montánna história. 27 Obsiahlu literatúru predstavujú 

rôzne popularizačné publikácie o dejinách mesta. 28 Avšak väčšiu výpovednú hodnotu 

23 TÝŽ: Dejiny kráľovského mesta Banská Bystrica : Na základe poverenia predstaviteľov mesta napísal v rokoch 

1896–1922 Emil Jurkovič. Banská Bystrica 2005. 

24 Z príspevkov spomenieme SKLADANÝ, M.: Baníctvo v Banskej Bystrici v stredoveku. In: Minulosť a prítomnosť 

Banskej Bystrice I. Banská Bystrica 2006, s. 70–86; GRAUS, I.: Podnikateľské aktivity mesta Banskej 

Bystrice a jeho obyvateľov v baníctve v období thurzovsko-fuggerovského nájmu mediarskeho podniku. In: Tamže, 

s. 87–100. 

25 TOMEČEK, O.: Formovanie osídlenia drevorubačských a uhliarskych osád na území mesta Banská Bystrica. 

HČ 57, 2009, č. 2, s. 195–222; TÝŽ: Drevorubači a uhliari v lesoch Banskej Bystrice. Banská Bystrica 2010. 

26 LABUDA, J.: K problematike osídlenia banských miest na Slovensku. HČ 38, 1990, č. 3, s. 391–397; TÓ- 

THOVÁ, Š.: Výsledky archeologického výskumu v Banskej Štiavnici. In: Banské mestá na Slovensku. Martin 

1990, s. 50–66; LABUDA, J.: Stav archeologického výskumu na Starom meste v Banskej Štiavnici. In: Tamže, 

s. 67–72; TÝŽ: Technická keramika z archeologického výskumu Komorského dvora v Banskej Štiavnici. Zborník 

Banského múzea [ďalej ZbBM] 15, 1991, s. 217–241; TÝŽ: Materiálna kultúra z výskumu Kammerhofu v Banskej 

Štiavnici (Príspevok k problematike montánnej archeológie na Slovensku). Slovenská archeológia [ďalej 

SlArch] 40, 1992, č. 1, s. 135–163; TÝŽ: Počiatky osídlenia a baníctva v Banskej Štiavnici. In: Zborník referátov 

zo seminára o možnostiach záchrany banskoštiavnického a hodrušského baníctva. Banská Štiavnica 1992, s. 5–10; 

TÝŽ: Počiatky banskej činnosti v Banskej Štiavnici. Pamiatky a múzeá, 1994, č. 5–6, s. 20–21; HANULIAK, M. – 

HOŠSO, J. – HUNKA, J.: Najvýznamnejšie poznatky z výskumu banskoštiavnického dominikánskeho kláštora. 

SlArch 44, 1996, s. 307–326; LABUDA, J.: Untersuchungen zur frühen Montangeschichte von Banská Štiavnica. 

Der Anschnitt 48, 1996, č. 2–3, s. 91–92; TÝŽ: Montánna archeológia na Slovensku (Príspevok k dejinám 

stredoveku). SlArch 45, 1997, č. 1, s. 83–156; TÝŽ: Archeologický výskum banských diel v intraviláne Banskej 

Štiavnice. Zb SBM 18, 1997, s. 9–18. LABUDA, J. – MIHOK, Ľ.: Production of iron objects in mining region 

Špania Dolina and Banská Štiavnica. In: Východoslovenský pravek : Archeometallurgy in the Central Europe. Košice 

1999, s. 157–165; LABUDA, J.: Ryžovanie zlata a začiatky osídlenia banskoštiavnického regiónu. Mineralia 

Slovaca 31, 1999, č. 3–4, s. 393–396. TÝŽ: Banská Štiavnica – old technologies in the former European mining 

industry centre. In: Archeometallurgy in the Central Europe, 3. Herľany 2000. Acta Metallurgica Slovaca 7, 2001, 

mimoriadne č. 2, s. 204–208; TÝŽ: Pozoruhodné nálezy zo Starého mesta v Banskej Štiavnici. In: Archeologica 

historica 35, 2000, s. 7–24; TÝŽ: Argentifodina a montánna archeológia. In: Európske ložiská striebra a vplyvy 

ich ťažby na životné prostredie. Banská Štiavnica 2002, s. 125–129; TÝŽ: Najstarší nález baníckeho fokoša 

zo Starého mesta v Banskej Štiavnici. Zb SBM 20, 2004, s. 7–12; TÝŽ: Staré mesto (Glanzenberg) v Banskej 

Štiavnici po 25 rokoch archeologického výskumu. In: Montánna archeológia na Slovensku : Medzinárodný seminár. 

Banská Štiavnica 2005, s. 95–102; HUNKA, J.: Nálezy mincí a iných s obchodom spojených predmetov 

z Glanzenbergu, ich význam pre poznanie politicko-hospodárskeho vývoja Banskej Štiavnice a okolia. In: Tamže, 

s. 103–107; TÝŽ: Dva výnimočné žetóny z Banskej Štiavnice – Glanzenbergu. In: Argenti fodina 2008 : Zborník 

prednášok. Banská Štiavnica 2009, s. 17–20; KAŠIAROVÁ, E.: Archívne obrazové pramene k archeologickej 

lokalite Staré mesto/Alteburg v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 21–25. 

27 MINÁRČIC, M.: Metačná listina svätoantonského panstva z roku 1266 a jej výpovedná hodnota k dejinám 

banskoštiavnického baníctva. MH 2, 2009, s. 46–69; ČELKO, M.: K najstarším dejinám Banskej Štiavnice (Diskusný 

príspevok k štúdii Miroslava Minárčica). In: Tamže, s. 70–77. 

28 BÁRTA, V. – NOVÁK, J.: Banská Štiavnica. Banská Bystrica 1991; NOVÁK, J. – LICHNER, M.: Banská 

Štiavnica. Martin 1991; NOVÁK, J.: Banská Štiavnica – perla miest. Bratislava 1992. DVOŘÁKOVÁ, V. – TÓ- 

THOVÁ, Š.: Banská Štiavnica : Svetové kultúrne dedičstvo. Bratislava 1995; HERČKO, I. a kol.: Banská Štiavnica 

na Listine svetového kultúrneho a prírodného dedičstva UNESCO. Martin 1996; LICHNER, M.: Banská Štiavnica. 

Banská Bystrica 1998.


215 

o vývoji mesta a baníctva má jeho najnovšia monografia, ktorú napísal početný kolektív 

autorov. 29 Pozornosť bola venovaná aj osobnostiam Banskej Štiavnice a okolia, z ktorých 

mnohé sa zaslúžili o rozvoj tunajšej ťažby rúd. 30 Richard Marsina sa zaoberal najstarším 

mestským privilégiom Banskej Štiavnice. 31 Lucia Krchnáková spracúvala problematiku 

banského zdravotníctva v tejto oblasti. 32 Viaceré štúdie sa zaoberali vzťahmi Banskej 

Štiavnice s baníckou Európu, či pozoruhodnými návštevami mesta. 33 K takým návštevám 

patrila cesta Františka Štefana Lotrinského do stredoslovenských banských miest v roku 

1751, čomu bol venovaný medzinárodný seminár. 34 Príspevkom k dejinám baníctva sú 

práce zaoberajúce sa banskoštiavnickým vodohospodárskym systémom – sústavou tajchov 

slúžiacou pre potreby banskej prevádzky. 35 V roku 2003 sa o tejto problematike uskutočnil 

seminár Historický význam banskoštiavnických vodných nádrží a problematika ich 

ochrany, ktorý priniesol nové poznatky o výstavbe a osudoch tohto vodohospodárskeho 

29 LICHNER, M. a kol.: Banská Štiavnica : Svedectvo času. Banská Bystrica 2002. 

30 HERČKO, I.: Osobnosti Banskej Štiavnice a okolia. Banská Štiavnica 1995; LICHNER, M. a kol. Osobnosti 

Banskej Štiavnice. Banská Bystrica 2006. 

31 MARSINA, R.: Najstaršie mestské privilégium Banskej Štiavnice. SlArch 40, 2005, č. 2, s. 39–49. 

32 KRCHNÁKOVÁ, L.: Zdravotnícka starostlivosť o baníkov v stredoslovenskej banskej oblasti (so zameraním 

na pôsobenie a prínos Jána Juraja Hoffingera). MH 3, 2010, s. 24–93. 

33 NOVÁK, J.: Vzťahy Banskej Štiavnice s baníckou Európou do založenia Baníckej akadémie. In: Banské mestá 

na Slovensku. Martin 1990, s. 36–49; KAŠIAROVÁ, E.: O niektorých pozoruhodných návštevách a návštevníkoch 

Banskej Štiavnice. Zb SBM 18, 1997, s. 43–66; KAŠIAROVÁ, E.: Die bedeutenden Besucher des schemnitzer 

Berggebietes. In: 3 rd International Symposium : Cultural Heritage in Geology, Mining and Metallurgy. 

Saint-Petersburg 1997, s. 42; KAŠIAROVÁ, E.: Die Erkenntnis- und Arbeitsreisen der Idrianer nach Banská 

Štiavnica. In: 6 th International Symposium : Cultural Heritage in Geosciences, Mining and Metallurgy : Idrija, 

Slovenia, 2002. Idrija 2003, s. 99–107; SÍKOROVÁ, E.: Das Quecksilberbergwerk von Idria in den Archivdokumenten 

des Staatlichen Zentralbergarchivs zu Banská Štiavnica. In: Tamže, s. 99–107. 

34 NOVÁK, J.: Banská Štiavnica – centrum európskeho baníctva v polovici 18. storočia. In: Zlatá a strieborná 

cesta Františka Štefana Lotrinského po stredoslovenských banských mestách. Banská Štiavnica 2001, s. 10–16; 

ČIČAJ, V.: Stredoslovenské banské mestá v nemeckých cestopisoch 17. storočia. In: Tamže, s. 71–77; NO- 

VÁK, J.: Rakúsko a Banská Štiavnica – vzájomné interakcie v minulosti. In: Tamže, s. 91–96; ČELKO, M.: Návšteva 

Františka Štefana Lotrinského na strednom Slovensku r. 1751 vo svetle historických prameňov. In: Tamže, 

s. 97–108; KAŠIAROVÁ, E. – SÍKOROVÁ, E.: Finančné a hmotné náklady spojené s cisárskou návštevou 

Banskej Štiavnice a Kremnice v roku 1751. In: Tamže, s. 109–156; KLADIVÍK, E.: Baníctvo v banskoštiavnickej 

rudnej oblasti v 1. polovici 18. storočia. In: Tamže, s. 157–167; HOCK, M.: Úprava rúd a výroba drahých kovov 

v polovici 18. storočia. In: Tamže, s. 168–176; KAMENICKÝ, M.: Huty na výrobu drahých kovov v kremnicko- 

-banskoštiavnickej oblasti a ich zamestnanci v čase návštevy F. Š. Lotrinského. In: Tamže, s. 177–183; KRCH- 

NÁKOVÁ, L.: Banskoštiavnickí banskí lekári v období príchodu cisára Františka Štefana Lotrinského do Banskej 

Štiavnice v roku 1751. In: Tamže, s. 190–198; LAPITKOVÁ, Z.: Návrhy triumfálnych brán od A. Schmidta 

a otázka ich realizácie k cisárskej návšteve F. Š. Lotrinského. In: Tamže, s. 199–208; HUSÁK, V.: Neznáme 

barokové staviteľstvo z produkcie stredoslovenských erárnych banských komôr. In: Tamže, s. 209–226; ČEL- 

KOVÁ, M.: Výtvarné umenie Banskej Štiavnice v čase cisárskej návštevy v polovici 18. storočia : Novoobjavené 

fragmenty z hlavného oltára nemeckého kostola, práca D. I. Stanettiho : Reštaurovanie akad. mal. K. Stojkovová 

: Idea a koncepcia výstavy „Zlatá a strieborná cesta cisára F. Lotrinského po stredoslovenských banských 

mestách“ v Galérii J. Kollára, zoznam zbierkových predmetov : Strelecké terče z čias návštevy (Dokumenty). In: 

Tamže, s. 227–251. KAMHALOVÁ, M.: Pamätné medaily z roku 1751 k návšteve cisára Františka Lotrinského 

v Banskej Štiavnici a Kremnici. In: Tamže, s. 263–269; KAMENICKÝ, M.: Návšteva Františka Štefana Lotrinského 

v Banskej Štiavnici a Kremnici. História 1, 2001, č. 5, s. 34–35. 

35 NOVÁK, J.: Vznik prvých vodných nádrží v banskoštiavnickom rudnom revíre v 16. storočí. In: Zb SBM 16, 

1993, s. 25–33; NOVÁK, J.: Prehlbujúce sa problémy baníctva v banskoštiavnickom rudnom revíre v 17. storočí 

a hľadanie východísk z nich. In: Zb SBM 17, 1995, s. 41–52; LICHNER, M. a kol.: Banskoštiavnické tajchy. Liptovský 

Mikuláš 1997 1 , Banská Bystrica 1999 2 , Banská Bystrica 2005 3 .


systému. 36 S Banskou Štiavnicou sa spája i ľudové umenie vytvárané baníkmi. Viacerí autori 

sledovali práve témy baníckeho ľudového umenia, baníckych pamiatok a umelecké 

diela inšpirované alebo súvisiace s banskou činnosťou v tomto meste. 37 V ďalších prácach 

36 SÍKOROVÁ, E.: Vindšachtské vodné nádrže a vodná nádrž Bakomi. SBV 43, 2003, č. 2–4, s. 26–35; KRCH- 

NÁKOVÁ, L.: Richňavské vodné nádrže v minulosti. Tamže, s. 36–40; KAŠIAROVÁ, E.: Dolnohodrušská vodná 

nádrž. Tamže, s. 41–50; SUROVEC, J.: Z histórie Kolpašských vodných nádrží. Tamže, s. 51–55; JANCSY, P.: 

Ottergrundské jazero – historické údaje a účel vo svetle archívnych dokumentov. Tamže, s. 56–58; KRCH- 

NÁKOVÁ, L. – KLADIVÍK, E.: Energetické zdroje vodnostĺpcových strojov na šachtách Ondrej a Žigmund 

v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 59–64. PAUDITŠ, P.: Vodná nádrž Tajch a banský vodohospodársky systém 

v Novej Bani. Tamže, s. 65–70. MAGULA, R.: Využívanie banských vôd, miestnych tokov a úhornianskej vodnej 

nádrže v smolníckom revíre. Tamže, s. 71–77. JAKAB, Z.: Rekonštrukcia vodných nádrží v okolí Banskej 

Štiavnice od druhej polovice 19. storočia. Tamže, s. 78–87. FINKA, O.: Turčekovský vodovod. Tamže, s. 88–94. 

ŽUFFA-ELLEK, M.: Historický Špaňodolinský banský vodovod. Tamže, s. 95–99. HOCK, M.: Využívanie vody 

v úpravníctve rúd. In: Tamže, s. 100–103. KAMENICKÝ, M.: Voda ako zdroj energie v hutách v 18. storočí. Tamže, 

s. 104–106. SMOLKA, J.: Využívanie vôd z rozgrundského tajchu v minulosti. Tamže, s. 107–108; KLA- 

DIVÍK, E.: Využívanie vodných nádrží v banskoštiavnickom rudnom revíre na priemyselné účely v 1. polovici 

20. storočia. Tamže, s. 109–118; HERČKO, I.: Využívanie banskoštiavnických vodných nádrží pre mestský 

vodovod a lokálne hydroelektrárne. Tamže, s. 119–127; SOMBATHY, L. – SOMBATHY, E.: Menej známe banské 

vodohospodárske diela. Tamže, s. 128–131; NOVÁK, J.: Historický význam banského vodohospodárskeho 

systému v banskoštiavnickom rudnom revíre. Tamže, s. 132–135; LUKÁČ, M. – BEDNÁROVÁ, E. – GRAM- 

BLIČKOVÁ, D.: Historický význam banskoštiavnických nádrží v kontexte výstavby nádrží a priehrad na Slovensku 

a vo svete. Tamže, s. 136–140; BAKALJAROVÁ, M. – CÍGEROVÁ, K.: Bezpečnosť vodných diel banskoštiavnického 

vodohospodárskeho systému. Tamže, s. 141–148; RYBÁR, M.: Starnutie a obnova priehrad 

banskoštiavnického vodohospodárskeho systému. Tamže, s. 149–151; BALÁŽ, A. – ČURMANOVÁ, Z.: Vodná 

nádrž Úhorná. Tamže, s. 152–155; SOMBATHYOVÁ, M.: Zbierky Slovenského banského múzea v Banskej 

Štiavnici dokumentujúce banskoštiavnické vodné nádrže. Tamže, s. 156–157; ČELKOVÁ, M.: Banskoštiavnické 

jazerá ako inšpiračný zdroj pre slovenských výtvarných umelcov 20. storočia na príklade zbierok Slovenského 

banského múzea v Banskej Štiavnici – Galérie Jozefa Kollára. Tamže, s. 158–164; SLAVKOVSKÝ, J.: Numizmatické 

a filatelistické zaujímavosti dotýkajúce sa baníctva a banských vodných nádrží v širšej oblasti Banskej 

Štiavnici. Tamže, s. 165–169; KAŇA, R.: Aktuálny stav a dokumentácia banských vodohospodárskych objektov 

v oblasti Hodrušskej a Richňavskej doliny. Tamže, s. 170–177; HANČINOVÁ, N. – TOMETZ, L.: Využitie banskoštiavnických 

tajchov pre rozvoj cestovného ruchu. Tamže, s. 178–181; KAŠIAROVÁ, E.: Porádek Na kúpania 

v klingerstolnianskem Tajchu. Tamže, s. 182–183; ZEROLA, J. – ČAJKA, R.: Geopark Banská Štiavnica (pilotný 

projekt rozvoja cestovného ruchu v regióne Banská Štiavnica). Tamže, s. 184–185; TITÍŽ: Banskoštiavnický vodohospodársky 

systém ako súčasť objektovej sústavy Geoparku Banská Štiavnica. Tamže, s. 186; KAFKA, R.: 

Pamätná tabuľa pri výpusti z jazera Počúvadlo. Tamže, s. 187. 

37 LICHNEROVÁ, R.: Banícka tematika a súčasný neprofesionálny výtvarný prejav (v zbierkach SNM – BM 

v Banskej Štiavnici). ZbBM 15, 1991, s. 243–260; ČELKOVÁ, M.: Staré umenie v zbierkach SNM – Banského 

múzea. Vlastivedný časopis 40, 1991, s. 13–18; LICHNEROVÁ, R.: Banícke ľudové umenie v oblasti Banskej 

Štiavnice. Múzeum 36, 1991, č. 1, s. 6–10; SMOLÁKOVÁ, M. – ORIŠKO, Š.: Stavebná činnosť jezuitov v Banskej 

Štiavnici. Pamiatky a múzeá, 1992, č. 3, s. 11–13; LICHNEROVÁ, R.: Zastúpenie diela Edmunda Gwerka 

v zbierkovom fonde SBM. Zb SBM 16, 1993, s. 109–120; ČELKOVÁ, M.: Umelecké remeslá Banskej Štiavnice. 

Pamiatky a múzeá, 1994, č. 1, s. 23–27; TÁŽ: Die Bergbaukunst in den Sammlungen des Slowakischen 

Berg bau museums in Schemnitz (Banská Štiavnica), Slowakei. In: Das kulturelle Erbe in den Montan- und Geowissenschaften, 

2: Erbesymposium – Leoben 1995. Wien 1997, s. 43–56; KAŠIAROVÁ, E. – SÍKOROVÁ, E.: 

Die künstlerische Gestaltung der im Staatlichen Zentralbergarchiv in Schemnitz (Banská Štiavnica) aufbewahrten 

Bergkarten vom 17. bis zum 19. Jahrhundert. In: Tamže, s. 121; LOVÁSOVÁ, E.: Rezbár Ján Šulc z Banskej 

Štiavnice. Zb SBM 17, 1995, s. 147–162; KUCHTOVÁ, O.: Pamätník banskoštiavnického waldbürgera Ulricha 

Reuttera. Tamže, s. 163–171; ČELKOVÁ, M.: Banícke ikonografické nehnuteľné pamiatky na Slovensku 

(1. časť). Tamže, s. 173–200; LICHNEROVÁ, R.: Fľaše trpezlivosti : Vkladačky vo fľaši v zbierkach Slovenského 

banského múzea v Banskej Štiavnici. Pamiatky a múzeá, 1995, č. 1, s. 44–46; ČELKOVÁ, M.: Banícke hnuteľné 

sakrálne pamiatky v banskoštiavnickom regióne. Tamže, 1996, č. 1, s. 32–37; ČELKOVÁ, M.: Banícke ikonografické 

nehnuteľné pamiatky na Slovensku (2. časť). Zb SBM 18, 1997, s. 165–196. LOVÁSOVÁ, E.: Rezbár Štefan 

Pivarči z Banskej Štiavnice. In: Tamže, s. 197–210; ČELKOVÁ, M.: Jeho cisársky majestát prichádza : Materiálová 

štúdia k výstavám artefaktov z cisárskych návštev Habsburgovcov v banských mestách v rokoch 1751 

a 1764. Tamže, s. 211–226; TÁŽ: Hauptkammergrafsamt in Banská Štiavnica und Porträte seiner Vertreter. 

In: 3 rd International Symposium : Cultural Heritage in Geology, Mining and Metallurgy. Saint-Petersburg


217 

sa dotkli dejín strieborníckeho remesla v meste. 38 Autori sa zaoberali aj vedeckými spolkami 

založenými v Banskej Štiavnici v druhej polovici 19. storočia. 39 Ďalšie príspevky boli 

uverejnené v zborníku zo seminára o knižnej kultúre v Banskej Štiavnici. 40 Niekoľkí autori 

si všimli problematiku banských technických pamiatok v meste, ktoré v súčasnosti predstavujú 

priemyselné dedičstvo. 41 

Dobšinou sa v sledovanom období zaoberal seminár konaný vo Vyšnej Slanej v roku 

1996. 42 O lokalite vyšla v roku 2008 aj kolektívna práca. 43 O banskom závode v Drnave 

napísal štúdiu so zreteľom na históriu banskej techniky E. Kladivík. 44 Kratší príspevok 

o baníctve v Drnave publikoval Ján Hlobil. 45 

1997, s. 25–27; ČELKOVÁ, M. – ČELKO, M.: Príspevok k dejinám zlatníckeho remesla v Banskej Štiavnici. 

Zb SBM 19, 2002, s. 105–115; LOVÁSOVÁ, E.: „Baňa vo fľaši“ z roku 1762 v zbierkach Slovenského banského 

múzea v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 129–133; ČELKOVÁ, M.: Metallverarbeitende und künstlerische 

Handwerke von Banská Štiavnica. In: 6 th International Symposium : Cultural Heritage in Geosciences, Mining 

and Metallurgy. Idrija, Slovenia, 2002. Idrija 2003, s. 199–203. TÁŽ: Umenie medikováčov Banskej Štiavnice. 

In: Meď v Európe. Banská Štiavnica 2003, s. 108–121; TÁŽ: Historické mestské, banícke, cirkevné, spolkové 

zástavy v zbierkovom fonde Slovenského banského múzea v Banskej Štiavnici. Zb SBM 20, 2004, s. 33–45; 

LICHNEROVÁ, R.: Výzdoba banských máp – prameň pre výskum dejín baníctva i pre skúmanie podôb grafickej 

výtvarnej tvorby v minulých obdobiach. Tamže, s. 47–52. 

38 ČELKO, M.: Písomné pramene k histórii strieborníckeho remesla v Banskej Štiavnici vo fondoch Štátneho 

okresného archívu v 15.–16. storočí. In: Európske ložiská striebra a vplyvy ich ťažby na životné prostredie. Banská 

Štiavnica 2002, s. 93–95; ČELKOVÁ, M.: Najvýznamnejšie striebornícke zbierky z majetku Slovenského banského 

múzea v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 97–105. 

39 HERČKO, I.: Vedecké spolky v Banskej Štiavnici v druhej polovici 19. storočia. SBV 38, 1998, č. 1, č. 6, s. 19– 

24, 346–353. 

40 Z týchto príspevkov uvádzame len tie, ktoré sa bezprostredne dotýkajú banskoštiavnického baníctva. KA- 

MENICKÝ, M.: Probierbuchy, ich obsahová náplň, so zameraním na banskoštiavnickú oblasť. In: Kniha 1999– 

2000 : Zborník o problémoch a dejinách knižnej kultúry. Martin 2001, s. 135–141; VOZÁR, J.: Technická literatúra 

v banskoštiavnických archívoch a knižniciach v 18.–19. storočí. In: Tamže, s. 142–147; KLADIVÍK, E.: 

Prvé banícke učebnice profesorov Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 148–160; HERČKO, I.: 

Učebnice mineralógie a geognózie profesorov Baníckej a lesníckej akadémie v Banskej Štiavnici. In: Tamže, 

s. 161–173; HOCK, M.: Výučba a učebnice banského meračstva na Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici. In: 

Tamže, s. 174–180. 

41 DURBÁK, M. a kol.: Sprievodca po technických pamiatkach Banskej Štiavnice a okolia. Banská Bystrica 2003; 

VOŠKOVÁ, K. – ŠUJANOVÁ, S.: Banská Štiavnica a technické pamiatky v okolí – problémy právnej a praktickej 

pamiatkovej ochrany. In: Priemyselné dedičstvo ako súčasť kultúrneho dedičstva. Košice 2004, s. 71–72; 

KAFKA, R.: Technické pamiatky na výrobu farebných a drahých kovov. In: Tamže, s. 98–100; HERČKO, I.: Banskoštiavnické 

baníctvo v rokoch 1919–1939. In: Historické špecifiká stredného Slovenska v rokoch 1918–1938. 

Banská Bystrica 2008, s. 207–225. 

42 SLAVKOVSKÝ, J.: Geologicko–ložiskové pomery okolia Dobšinej. SBV 36, 1996, č. 2–3, s. 107–111; 

HERČKO, I.: Z dejín geologických výskumov v okolí Dobšinej. Tamže, s. 112–116; TÝŽ: Z histórie mineralogických 

výskumov v Dobšinej. Tamže, s. 116–120; MAGULA, R.: História ťažby kobaltovo–niklovej rudy v Dobšinej. 

Tamže, s. 120–123; ROZLOŽNÍK, O.: Ložiská medených a ortuťových rúd v regióne Dobšinej. Tamže, 

s. 124–126; JAVNICKÝ, Š.: Z dejín výroby azbestu v Dobšinej do roku 1945. Tamže, s. 127–129; VOZÁR, J.: 

Výroba azbestu v Dobšinej po roku 1945. Tamže, s. 130–136; SUROVEC, J.: Archívne dokumenty o baníctve 

v Nižnej Slanej a Dobšinej v Štátnom ústrednom banskom archíve Banská Štiavnica. Tamže, s. 136–140. 

43 ROZLOŽNÍK, O. – HUNSDORFER, E. a kol.: Banské mesto Dobšiná. Košice 2008. 

44 KLADIVÍK, E.: Drnavský železorudný závod Rimamuránsko-šalgótarjánskej železiarskej účastinnej spoločnosti. 

MH 1, 2008, s. 144–153. 

45 HLOBIL, J.: História ťažby a spracovania železa v ložiskovom rajóne Krásnohorské Podhradie – Drnava. In: 

Zborník prednášok z konferencie Prínos Andrássyovcov pre baníctvo a železiarstvo v okolí Rožňavy. Rožňava 2008, 

s. 51–54.


V súčasnosti opäť ožil záujem o opálové bane na Dubníku pri Červenici, čo sa prejavilo 

i v odbornej literatúre. 46 Výsledkom týchto aktivít je niekoľko samostatných publikácií. 47 

Naftový podnik v Gbeloch zhodnotil vo svojej štúdii P. Čomaj. 48 V roku 2001 tu prebehla 

konferencia Z dejín ťažby ropy a zemného plynu na Slovensku, na ktorej prednášajúci mapovali 

nielen samotný vývoj ťažby týchto surovín, ale tiež prieskum a vyhľadávanie ložísk 

ropy a zemného plynu, súčasnosť podniku a jeho technickú stránku, banícke školstvo, 

resp. výchovu inžinierov pre toto priemyselné odvetvie. 49 

Ťažbe uhlia v Handlovej bol venovaný seminár Minulosť a súčasnosť baníctva v Handlovej, 

ktorý sa konal v roku 1992. 50 Dejiny exploatácie handlovského hnedého uhlia spra- 

46 KOVÁČ, J.: Súčasný stav a nutnosť záchrany opálových baní na Dubníku. In: Zborník referátov zo stretnutia 

slovenských historikov vedy, medicíny a techniky. Liptovský Mikuláš 1991, s. 165–170; SEMRÁD, P. – KRCH- 

NÁKOVÁ, L.: O prenájme opálových baní v Dubníku Gabrielom Fejérvárym v rokoch 1830–1845 vo svetle 

niektorých menej známych skutočností. MH 1, 2008, s. 47–59; SEMRÁD, P.: Opáloví králi : Genealógia rodu 

Goldschmidt von Libanka. Tamže 2, 2009, s. 246–297. 

47 SEMRÁD, P. – KOVÁČ, J.: Dubnícke opálové bane. Košice 2000; BAROK, M. – SEMRÁD, P.: Dubnícky opál – 

drahokam známy i neznámy. Košice 2001; COSTANTINI, L.: Slovenský opál : Znovuobjavenie kráľovského drahokamu. 

Kežmarok 2005. 

48 ČOMAJ, P.: 75 rokov naftového podniku v Gbeloch. ZbBM 15, 1991, s. 83–113. 

49 HERČKO, I.: Počiatky ťažby ropy v Gbeloch do vzniku ČSR. In: Z dejín ťažby ropy a zemného plynu na Slovensku. 

Gbely – Banská Štiavnica 2001, s. 7–12; JAKAB, Z.: Počiatky geologického prieskumu na východnom 

Slovensku v období Rakúsko–Uhorska. In: Tamže, s. 13–18; TÝŽ: Prieskumné vrtné spoločnosti na východnom 

Slovensku do vzniku ČSR. In: Tamže, s. 19–22; KRCHNÁKOVÁ, L.: Uhorské ťažiarstvo na naftu v Turzovke 

na začiatku 20. storočia. In: Tamže, s. 23–26; SUROVEC, J.: Prieskum a ťažba ropy a zemného plynu v oblasti 

Gbelov v rokoch 1919–1938. In: Tamže, s. 27–36; KAŠIAROVÁ, E.: Správa naftových baní v Gbeloch po vzniku 

ČSR a aféry s ňou spojené. In: Tamže, s. 37–50; KLADIVÍK, E.: Prieskum a ťažba ropy v okolí Mikovej od skončenia 

prvej svetovej vojny až po zrušenie naftového závodu v Mikovej. In: Tamže, s. 51–59; HERČKO, I.: Z dejín 

prieskumných prác a ťažby ropy v Turzovke, Papradne, Staškove a na Orave. In: Tamže, s. 60–65; HOCK, M.: 

Z dejín ťažby ropy a zemného plynu v Gbeloch v rokoch 1939–1945. In: Tamže, s. 66–78; ĎURIGOVÁ, I.: Výstavba 

Štátnej rafinérie minerálnych olejov v Dubovej a spracovanie gbelskej nafty. In: Tamže, s. 79–86; SOM- 

BATHYOVÁ, M.: Prieskum a ťažba ropy a zemného plynu v oblasti Gbelov od roku 1946 do roku 1954. In: 

Tamže, s. 87–98; HERČKO, I.: Použitie geofyzikálnych metód pri prieskume ložísk ropy na Slovensku do roku 

1960. In: Tamže, s. 99–102; VILČEK, M. – BEHÚŇ, O.: História a poslanie štátnej banskej správy, súčinnosť 

a spolupráca obvodných banských úradov s organizáciou Nafta a. s. Gbely v rámci banskej činnosti na Slovensku. 

In: Tamže, s. 103–109; ORENČÁK, J.: Vznik, rozvoj a súčasnosť Nafta východ a. s., Michalovce. In: Tamže, 

s. 110–117; PALKOVIČ, F.: História ťažby ropy a plynu na Slovensku. In: Tamže, s. 118–120; SLEZÁK, I.: Začiatky 

podzemného uskladňovania zemného plynu na Slovensku. In: Tamže, s. 121–125; TRČKA, J.: Strojárenská 

činnosť ako neoddeliteľná súčasť rozvoja ťažby a uskladňovania uhľovodíkov. In: Tamže, s. 126–129; RAJEC, 

M.: Historická previazanosť SPP, a. s. s ťažbou a uskladňovaním uhľovodíkov v Nafta, a. s. Gbely. In: Tamže, 

s. 130–132; STANÍK, V. – GBELEC, J. – DOŠEK, J.: Vystrojenie sond, podpovrchová technológia (ropa, plyn) – 

historický prierez. In: Tamže, s. 133–139; FERENCZ, T. – ŠMIDA, I. – HRAZDIL, J.: Povrchová technológia 

používaná v Nafta a. s. Gbely v ťažbe uhľovodíkov. In: Tamže, s. 140–153; SKALA, Š.: Historické miesto Nafta 

Záhorie, a. s., v ťažbe uhľovodíkov na Slovensku. In: Tamže, s. 161–167; RYBÁR, P.: História baníckeho vysokého 

školstva na Slovensku. In: Tamže, s. 168–171; PINKA, J.: História a súčasný stav výchovy banských inžinierov 

pre naftárenský a plynárenský priemysel na katedre ropného inžinierstva a využitia zemských zdrojov na 

TU v Košiciach. In: Tamže, s. 172–174. 

50 ZÁNI, F.: Prvopočiatky baníckej Handlovej. SBV 32, 1992, č. 4, s. 115–119; VOZÁR, J.: Najstaršie správy 

o výskytoch uhlia v Handlovej a pokusoch s jeho využívaním. Tamže, s. 119–122; KLADIVÍK, E.: Vývoj banskej 

techniky v Handlovských uhoľných baniach do roku 1938. Tamže, s. 122–128; KMECO, Ľ.: Vývoj banskej 

techniky v Handlovských uhoľných baniach v období rokov 1938–1948. Tamže, s. 128–133; HOCK, M.: Príspevok 

k dejinám úpravy uhlia v Handlovej. Tamže, s. 133–136; PÖSS, O.: Začiatky ťažby uhlia a prvé povrchové 

technické diela v Handlovských uhoľných baniach. Tamže, s. 137–139; NOVÁK, J.: Handlovské uhoľné bane 

v období I. ČSR. Tamže, s. 139–142; SUROVEC, J.: Handlovské uhoľné bane počas 2. svetovej vojny. Tamže, 

s. 142–144; HALLON, Ľ.: Hospodárske aspekty rozvoja Handlovských hnedouhoľných baní, úč. spol., v rokoch 

1918–1938 so zameraním na vývoj rentability podniku. Tamže, s. 145–149; HERČKO, I.: Významné osobnosti 

handlovského baníctva. Tamže, s. 149–151; HOLČEK, M.: Z histórie baníckeho školstva v Handlovej. Tamže,


219 

coval v niekoľkých štúdiách E. Kladivík. 51 K 90. výročiu začatia priemyselnej ťažby uhlia 

napísali príspevok autori I. Michale a M. Hric. 52 K ďalšiemu výročiu v roku 2009 sa uskutočnila 

konferencia a bola vydaná samostatná publikácia. 53 

V sledovanom období vznikli mnohé štúdie a publikácie o Hodruši-Hámroch. V roku 

1997 sa v Banskej Štiavnici konal seminár História, súčasnosť a perspektívy hodrušského 

baníctva, z ktorého publikované prednášky predstavujú rozsiahlejší materiál k problematike 

montánnej histórie lokality. 54 V náväznosti na toto podujatie sa v roku 2000 uskutočnil 

seminár Banské technické a kultúrne pamiatky obce Hodruša-Hámre venovaný 

s. 151–153; ČUKAN, J.: Spoločenský život v Handlovej v 1. polovici 20. storočia. Tamže, s. 153–157; REIFF, I.: 

Vývoj Bane Handlová v rokoch 1945–1968. Tamže, s. 158–161; LUKÁŠIK, B.: Cesta ku komplexnej mechanizácii 

dobývania uhlia v Handlovej. Tamže, s. 161–165; HORVÁTH, F.: Spolupráca Banského výskumu s Baňou 

Handlová pri exploatácii hnedouhoľného ložiska. Tamže, s. 166–168; GESCHWANDTNER, R.: Výhľady ťažby 

do likvidácie ťažobného priestoru Bane Handlová. Tamže, s. 168–170; ČELKOVÁ, M.: Výstava kresieb akad. 

mal. Eugena Lehotského z Handlovej. Tamže, s. 170–171. 

51 KLADIVÍK, E.: Handlovské uhoľné bane v rokoch 1938–1945 (1. časť). SBV 41, 2001, č. 1, s. 8–15; TÝŽ: 

Handlovské uhoľné bane v rokoch 1938–1945 (2. časť). Tamže 41, 2001, č. 2, s. 47–54; TÝŽ: Handlovské uhoľné 

bane v rokoch 1945–1960. Tamže 42, 2002, č. 5–6, s. 240–249; TÝŽ: Handlovské uhoľné bane v rokoch 1945– 

1960 (dokončenie). Tamže 43, 2003, č. 1, s. 6–12. 

52 MICHALE, I. – HRIC, M.: 90 rokov priemyselnej ťažby uhlia v Bani Handlová. Tamže 40, 2000, č. 1, s. 23–30. 

53 REIFF, I. a kol.: 100 rokov priemyselnej ťažby uhlia – Baňa Handlová : Súhrnné dejiny priemyselného využívania 

hnedouhoľného ložiska v Handlovej. Košice 2009; SOMBATHYOVÁ, M.: História a vývoj ťažby hnedého uhlia na 

Slovensku v 18. a 19. storočí. In: 100 rokov priemyselnej ťažby hnedého uhlia na Slovensku. Zborník prednášok 

z medzinárodnej konferencie. Prievidza 2009, s. 9–17; KLADIVÍK, E.: Handlovské uhoľné bane v rokoch 1919 – 

1938. In: Tamže, s. 18–48; REIFF, I.: Ťažba uhlia v Handlovej od roku 1909 až po súčasnosť. In: Tamže, s. 49–78; 

HRABOVSKÝ, J.: Vývoj banských technológií a banskej techniky pri dobývaní uhlia. In: Tamže, s. 79–100; PAU- 

LÍK, S.: Budovanie a vývoj banskej záchrannej služby. In: Tamže, s. 101–108. 

54 HERČKO, I.: Príspevok k dejinám mineralogických a ložiskových výskumov v Hodruši. SBV 37, 1997, č. 3–5, 

s. 56–68; JANCSY, P. – HERČKO, I.: Hodrušské rudné žily v diele M. V. Lipolda. Tamže, s. 69–75; LABUDA, J.: 

Možnosti archeológie pri objasňovaní počiatkov baníctva v Hodruši-Hámroch. Tamže, s. 76–77; ČELKO, M.: 

Príspevok k dejinám Hodruše do konca 16. storočia. Tamže, s. 78–86; SÍKOROVÁ, E. – SUROVEC, J.: Baníctvo 

v Hodruši od roku 1600 do roku 1750. Tamže, s. 87–94; KAŠIAROVÁ, E.: Hodruša od polovice 18. do 

polovice 19. storočia vo svetle archívnych dokumentov Štátneho ústredného banského archívu. Tamže, s. 95– 

100; JAKAB, Z.: Baníctvo v Hodruši od 19. storočia do roku 1918. Tamže, s. 100–103; LUŽINA, Ľ.: Dobývacie 

práce v hodrušských baniach do roku 1918. Tamže, s. 104–107. HOCK, M.: Nakladanie a doprava rúd 

v hodrušských baniach do roku 1918. Tamže, s. 107–112; KLADIVÍK, E.: Odvodňovanie hodrušských baní do 

roku 1918. Tamže, s. 113–119; HOCK, M.: Úprava hodrušských rúd do zavedenia flotačnej metódy. Tamže, 

s. 119–130; NOVÁK, J.: Energetická základňa hodrušského baníctva. Tamže, s. 131–134; KAMENICKÝ, M.: 

Hutníctvo v Hodruši. Tamže, s. 135–139; VOZÁR, J.: Sociálne postavenie a zápasy Hodruše a hodrušských 

baníkov. Tamže, s. 140–153; KLADIVÍK, E.: Hodrušské baníctvo od roku 1919 do roku 1944. Tamže, s. 154– 

171; SOMBATHY, L.: Zastavenie ťažby drahých kovov a prechod na dobývanie medených rúd v Hodruši po 

2. svetovej vojne. Tamže, s. 172–174; FAJBÍK, R.: Ťažba Cu rudy z bane Rozália v rokoch 1951 až 1990. Tamže, 

s. 175–178; SOMBATHYOVÁ, M.: Flotačná úprava rúd v závode Hodruša-Hámre od roku 1929 do roku 

1989. Tamže, s. 179–191; ČELKOVÁ, M.: História a súčasnosť akciových spoločností Sandrik a Berndorf 

v Hodruši-Hámroch od založenia v roku 1895. Tamže, s. 192–197; ČELKOVÁ, M.: Výtvarné dejiny Hodruše. 

Tamže, s. 198–208; LICHNEROVÁ, R.: Banícke ľudové umenie Hodruše. Tamže, s. 208–210; NIŽŇANSKÁ, 

A.: Banícka ľudová architektúra v Hodruši. Tamže, s. 211–212; VOŠKOVÁ, K.: Urbanistické a architektonické 

hodnoty Hodruše. Tamže, s. 213–216; PRCÚCH, J.: Mineralogický výskum Au ložiska v bani Rozália. Tamže, 

s. 216–220; ŠÁLY, J. – VESELÝ, M.: Najnovšie výsledky ložiskového geologického prieskumu v hodrušsko-vyhnianskom 

rudnom revíre v oblasti Vyhne-Klokoč a Hodruša – baňa Rozália, zameraného na Au mineralizáciu. 

Tamže, s. 221–232; KAŇA, R.: Vývoj činnosti banského závodu v Hodruši po roku 1990. Tamže, s. 233–240; JÁ- 

GERSKÝ, I.: Technológia spracovania Au rudy z bane Rozália v gravitačno-flotačnej úpravni závodu Slovenská 

banská, s. r. o. Hodruša-Hámre. Tamže, s. 240–243; OKÁĽ, M.: Rozvojové programy Slovenskej banskej, s. r. o. 

Hodruša-Hámre. Tamže, s. 243–245; KAŇA, R.: Aktivity Slovenskej banskej, s. r. o. Hodruša – Hámre v oblasti 

rozvoja cestovného ruchu. Tamže, s. 245–248.


problematike kultúrneho a priemyselného dedičstva v obci. 55 V. Priesol pojednáva o dejinách 

obce a prináša údaje o histórii baníctva, ako aj o podniku Sandrik vo viacerých 

publikáciách. 56 Najnovšie vyšla o baníctve v Hodruši-Hámroch popularizačná publikácia 

kolektívu autorov. 57 

Okrem samostatných publikácií predstavujú najhodnotnejšiu literatúru k dejinám 

Kremnice a kremnického baníctva viaceré zborníky. 58 V roku 1992 sa tu konalo medzinárodné 

sympózium pri príležitosti 500. výročia kodifikácie banského práva v Kremnici, kde 

odzneli mnohé prednášky k predmetnej problematike. 59 Ďalším podujatím s podobným 

55 KAŇA, R.: Banské technické a kultúrne pamiatky obce Hodruša-Hámre. Tamže 40, 2000, č. 2–3, s. 34–56; 

FARKAŠ, Ľ.: Pamiatková zóna Banská Hodruša. Tamže, s. 57–59; DURBÁK, M.: Informácia o návrhu na doplnenie 

zoznamu banských technických pamiatok ako súčasti zoznamu technických pamiatok Banskej Štiavnice 

a jej okolia v rámci UNESCO. Tamže, s. 60–67; PAPPOVÁ, J.: Príspevok k téme ochrany technických pamiatok 

v rámci svetového kultúrneho dedičstva Banská Štiavnica a technické pamiatky jej okolia. Tamže, s. 68–72; 

HRNČIAROVÁ, J.: Štátna pamiatková starostlivosť na území obce Hodruša-Hámre. Tamže, s. 72–73; SOM- 

BATHY, L.: Problematika evidencie technických a kultúrnych pamiatok a návrh poradia ich stavebného zabezpečenia 

v štiavnickom rudnom poli. Tamže, s. 74–77; MARUŠKA, A.: Prírodné hodnoty hodrušskej doliny. Tamže, 

s. 78–79; KURRAY, A.: Zabezpečenie banských diel a objektov v oblasti hodrušského a štiavnického rudného 

rajónu v rámci útlmu rudného baníctva. Tamže, s. 79–80; SLOVÍK, J.: Problematika starých banských diel 

z pohľadu súčasného banského a geologického práva. Tamže, s. 81–83; KLADIVÍK, E.: Najcennejšie strojové 

exponáty z Hodruše v Banskom múzeu v prírode v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 83–89; SOMBATHYOVÁ, M.: 

Z úpravníctva v Banskej Hodruši na začiatku 20. storočia. Tamže, s. 90–92; KAMENICKÝ, M.: Hutníctvo v Hodruši. 

Tamže, s. 93–96; SUROVEC, J.: Archívne dokumenty o baníctve v Hodruši v Štátnom ústrednom banskom 

archíve. Tamže, s. 97–103. KRCHNÁKOVÁ, L.: Banský závod Starej štôlne Všetkých svätých v Hodruši na začiatku 

19. storočia. Tamže, s. 103–107; JAKAB, Z.: Z dejín banských závodov v Banskej Hodruši od polovice 

19. storočia do roku 1918. Tamže, s. 107–113; ČELKOVÁ, M. – ČELKO, M.: Sakrálne pamiatky v Hodruši- 

-Hámroch. Tamže, s. 114–123; HUSÁK, V.: Stavebné kultúrne pamiatky historickej výroby v Hodruši-Hámroch. 

Tamže, s. 123–125; HOCK, M.: Technický rozvoj hodrušského baníctva v minulosti. Tamže, s. 126–131; 

HERČKO, I. – FANČOVIČOVÁ, A.: Významné osobnosti Hodruše. Tamže, s. 132–138; KLADIVÍK, E.: Parná 

lokomotíva používaná v štiavnicko–hodrušskom rudnom rajóne. Tamže, s. 138–139; KAŇA, R.: Úvaha o možnostiach 

využitia vybraných banských technických pamiatok v Hodruši-Hámroch v oblasti turistického ruchu. 

Tamže, s. 140–141; KAŇA, R.: Hodrušské baníctvo na prelome tisícročí. Tamže, s. 142–145; KLADIVÍK, E.: Podiel 

banského technika Jozefa Chenota na vývoji banskej techniky v banskoštiavnickom rudnom revíre na konci 

18. a začiatku 19. storočia. Tamže, s. 145–148. 

56 PRIESOL, V.: Najstaršie dejiny obce Hodruša-Hámre. Žiar nad Hronom 2005; TÝŽ: Hodruša-Hámre : Továreň 

Sandrik a jej vplyv na obec : Svedectvo času. Žiar nad Hronom 2007; TÝŽ: Banská Hodruša (monografia). 

Žiar nad Hronom 2010. 

57 KAŇA, R. a kol.: Hodruša v zemi baníkov. Banská Štiavnica 2011. 

58 FINKA, O.: Zlatá Kremnica. Tisícročná história baníctva. Martin 1995; KIANIČKA, D.: Kremnica – mesto 

príbehov : Kapitoly z dejín mesta v 18. storočí. Kremnica 2008. 

59 NOVÁK, J.: Kremnica v dejinách Slovenska. In: Kremnica. Martin 1992, s. 7–15; HOŠŠO, J.: Osídlenie Kremnice 

a okolia vo svetle archeologických nálezov. In: Tamže, s. 17–41; PIIRAINEN, I. I.: Banské právo Kremnice 

a jeho vzťahy k ostatným banským právam v strednej Európe. In: Tamže, s. 43–54; ZORIČÁK, P.: Význam kremnickej 

mincovne v minulosti. In: Tamže, s. 55–63; BALÁŽ, Z.: Kremnický mestský majetok. In: Tamže, s. 65–73; 

NEMESKüRTYOVÁ, Ľ.: Kremnické cechy v 15.–16. storočí. In: Tamže, s. 75–85; BALÁŽ, Z.: Reformácia 

a protireformácia v Kremnici do prijatia gregoriánskeho kalendára. In: Tamže, s. 87–92; GAYER, B.: Zastúpenie 

baníctva v správe mesta Kremnice v 15.–18. storočí. In: Tamže, s. 93–102; MAZÚREK, J. ml.: Kremnická 

bratská pokladnica. In: Tamže, s. 103–116; PITTNER, A.: Kremnickí novomešťania (neocives) zo zahraničia. 

In: Tamže, s. 117–135; VOZÁR, J.: Produkcia kremnickej mincovne v 17. – 18. storočí. In: Tamže, s. 137–174; 

ŽIFČÁK, F.: Kontakty smolníckej a kremnickej mincovne. In: Tamže, s. 175–183; KLADIVÍK, E.: Základné etapy 

vývoja banskej techniky v kremnickom rudnom revíre. In: Tamže, s. 185–222; HOCK, M.: Základné etapy vývoja 

úpravníckej techniky v kremnickom rudnom revíre. In: Tamže, s. 223–249; NOVÁK, J.: Kontakty Kremnice 

s Európu od konca 15. do začiatku 19. storočia. In: Tamže, s. 251–260; HERČKO, I.: Minerály z Kremnice. In: 

Tamže, s. 261–268; OKÁĽ, D.: Kremnické baníctvo po roku 1945. In: Tamže, s. 287–298; MAZÚREK, J.: Banská 

činnosť a jej odraz v prírodnom prostredí kremnickej banskej oblasti. In: Tamže, s. 299–322; ZORIČÁK, P.: 

Štátna mincovňa v Kremnici – prítomnosť a budúcnosť. In: Tamže, s. 323–328; NÁROŽNÝ, M.: Obnova


221 

tematickým zameraním bol seminár Z dejín baníctva a mincovníctva v Kremnici konaný 

v roku 2000. Tento odborný seminár priniesol nové poznatky a sondy do histórie kremnického 

baníctva. 60 Nateraz posledným odborným podujatím k dejinám kremnického baníctva 

bola konferencia Baníctvo ako požehnanie a prekliatie mesta Kremnice v roku 2007. 61 

Rozsiahlou prácou o dejinách Kremnice je nemecká monografia mesta, ktorú vydal katolícky 

spolok karpatských Nemcov v Stuttgarte. 62 Inú literatúru o kremnickom baníctve 

v minulosti predstavujú početné štúdie a články. M. Čelko sa zaoberal produkciou drahých 

kovov v Kremnici do konca 16. storočia. 63 V skúmanom období publikoval J. Žilák štúdiu 

o kameninovej fabrike v Kremnici na stránkach Zborníka Slovenského banského múzea. 64 

kultúrnohistorického dedičstva Kremnice. In: Tamže, s. 329–338; ČELKO, M.: Kremnický mestský archív 

a jeho kultúrnohistorický význam. In: Tamže, s. 339–352; ČIČAJ, V.: Kultúra v Kremnici do konca 18. storočia. 

In: Tamže, s. 353–367; ČELKOVÁ, M.: Výtvarné umenie Kremnice. In: Tamže, s. 369–396; EZROVÁ, A.: Významné 

osobnosti kultúrnej histórie Kremnice. In: Tamže, s. 397–414; JASENÁK, L.: Kto bol kto v Kremnici. 

In: Tamže, s. 415–440; NOVOTNÁ, M.: Kremnická paličkovaná čipka – čipkárske školy v Kremnici a okolí. In: 

Tamže, s. 441–449; MEŠŤAN, M. – HUDEC, A.: Z minulosti dychovej hudby v Kremnici. In: Tamže, s. 451–456; 

BERČÍK, P.: Športové tradície Kremnice. In: Tamže, s. 457–476; MATUNÁK, M. a kol.: Richtári, mešťanostovia, 

starostovia, predsedovia Mestského národného výboru a primátori mesta Kremnice. In: Tamže, s. 477–486. 

60 LABUDA, J.: O montánnej archeológii v Kremnici. SBV 40, 2000, č. 4–5, 2000, s. 150–151; SUROVEC, 

J.: Zainteresovanosť ťažiarov v súkromných baniach v Kremnici koncom 18. storočia. Tamže, s. 152–154; 

HOCK, M.: Inštrukcia pre pracovníkov kremnických stúp v 18. storočí. Tamže, s. 155–160; KAMENICKÝ, M.: 

Príspevok k dejinám hutníctva v Kremnici v 18. storočí. Tamže, s. 161–165; JAKAB, Z.: Dejiny kremnickej spojenej 

bane Karol a mestskej bane. Tamže, s. 166–171; HERČKO, I.: Niektoré osobnosti geologickej vedy a banskej 

techniky v Kremnici do konca 19. storočia. Tamže, s. 172–178; HERČKO, I. – JANCSY, P.: Geologická stavba 

kremnických vrchov a ich rudné žily očami nemeckého mineralóga a geológa Gerharda vom Ratha. Tamže, 

s. 179–185; KLADIVÍK, E.: Počiatky strojového vŕtania a prvé kompresory na pohon vŕtacích kladív v kremnickom 

rudnom revíre. Tamže, s. 191–195; KLADIVÍK, E.: Parné a prvé elektrické ťažné stroje v kremnickom 

rudnom revíre. Tamže, s. 196–205; MAZUREK, J.: Riadiaca a organizačná štruktúra slovenského baníctva v období 

I. ČSR (1918–1938). Tamže, s. 206–211; FINKA, O. – BARTALSKÝ, B.: Historické aspekty geologického 

prieskumu kremnického rudného rajónu. Tamže, s. 212–218; KNÉSL, J.: Prehľad a výsledky prieskumných aktivít 

uskutočnených v kremnickom drahokovnom poli pracovníkmi bývalého geologického prieskumu. Tamže, 

s. 219–222; VEĽKÝ, P.: Komplexné zhodnotenie ložiska drahokovných rúd v Kremnici. Tamže, s. 223–231; 

ČELKO, M.: Pizetum z kremnickej mincovne z r. 1546–1566. Tamže, s. 232–239. ZORIČÁK, P.: Zavedenie 

prvého vretenového raziaceho stroja – balanciéra v kremnickej mincovni v technických a kultúrnych súvislostiach. 

Tamže, s. 239–244. SLAVKOVSKÝ, J.: Kremnická mincovňa a jej novodobé razby medailí s banícko- 

-geologickou tematikou. In: Tamže, s. 245–248; PAUČO, M.: Súčasnosť a budúcnosť mincovne Kremnica, š. p. 

Tamže, s. 249–256; MALGOT, J. – BALIAK, F. – BARTÓK, J.: Geotechnické príčiny porušenia historických 

objektov v Kremnici. Tamže, s. 257–261; SOLČÁNIOVÁ, V.: Významné návštevy Kremnice od počiatkov až 

po súčasnosť. Tamže, s. 262–268; EZROVÁ, A.: Kremnické obdobie Jána Levoslava Bellu. Tamže, s. 269–274. 

KRCHNÁKOVÁ, L.: Kremnický banský chirurg – ránhojič Karol Taiber. Tamže, s. 275–279; KIANIČKA, D.: 

Príspevok ku dejinám františkánov v Kremnici. Tamže, s. 279–282; ČELKOVÁ, M.: Kremnické zbierky výtvarnej 

povahy v majetku Slovenského banského múzea – Galérie Jozefa Kollára v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 283–295; 

KMECO, Ľ.: Možnosti rozvoja cestovného ruchu v Kremnici a jej okolí. Tamže, s. 296–298. 

61 ČELKO, M.: Trendy vývoja produkcie drahých kovov v Kremnici v stredoveku. In: Baníctvo ako požehnanie 

a prekliatie mesta Kremnice : Zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie. Kremnica 2007, s. 112–114; 

SKLADANÝ, M.: Európsky význam kremnického baníctva v stredoveku a ranom novoveku. In: Tamže, s. 72–92; 

ŠTEFÁNIK, M.: Uhorské kovy a kremnická komora ako predmet záujmu talianskych podnikateľov do konca 

vlády Žigmunda Luxemburského. In: Tamže, s. 93–111; KIANIČKA, D.: Banské nešťastia v dejinách Kremnice. 

In: Tamže, s. 122–131; KRCHNÁKOVÁ, Lucia: O zdravotnom stave kremnických baníkov z historických prameňov 

banskokomorských lekárov a chirurgov kremnického fyzikátu. In: Tamže, s. 132–139. 

62 MELZER, R. – KURBEL, R. – RÜCKSCHLOß, J.: Kremnitz : Eine ehemals deutsche Bergstadt in der mittleren 

Slowakei. Eine geschichtliche, wirtschaftliche, kulturelle und soziologische Dokumentation der Gold– und 

Münzstadt und ihrer Dörfer von den Anfängen bis zur Gegenwart. Stuttgart 1991. 

63 ČELKO, M.: Produkcia drahých kovov v Kremnici do konca 16. storočia. In: Banské mestá na Slovensku. Martin 

1990, s. 110–123. 

64 ŽILÁK, J.: Z dejín kameninovej fabriky v Kremnici. Zb SBM 18, 1997, s. 113–124.


Publikované boli výsledky archeologických výskumov mestského hradu. 65 Niektorí autori 

sledovali vzťah Thurzovcov, Fuggerovcov a Kremnice. 66 

Zdrojom informácií k dejinám ťažby drahých kovov v Magurke je publikácia z roku 

2002. 67 Históriou ťažby ortuťových rúd v Merníku sa najnovšie zaoberal E. Kladivík. 68 

K dejinám nižnoslanského baníctva v skúmanom období odzneli prednášky na seminári 

Z dejín baníctva v Nižnej Slanej a Dobšinej roku 1996. 69 K histórii Novej Bane a tunajšieho 

baníctva vyšli príspevky od J. Hindického a R. Marsinu v 90. rokoch. 70 

Exploatácia uhlia v oblasti Novák sa stala predmetom širšie zameraného seminára 

Uhoľné baníctvo v Novákoch, Cigli, Obyciach a Jedľových Kostoľanoch uskutočneného 

v roku 1995 vo Vyšnej Boci. 71 

65 HOŠSO, J.: Historicko-archeologický výskum mestského hradu v Kremnici. In: Banské mestá na Slovensku. 

Martin 1990, s. 73–81. 

66 BOVAN, M.: Kremnické guldinery – peňažno-monetárny experiment Jána Thurzu. Pamiatky a múzeá, 1992, 

č. 2, s. 3; ČELKO, M.: Thurzovci, Fuggerovci a kremnické zlato. In: Štúdie z dejín baníctva a banského podnikania 

: Zborník k životnému jubileu Mariána Skladaného. Bratislava 2001, s. 20–27; BOVAN, M.: Thurzovci 

a Fuggerovci ako nájomcovia kremnickej mincovne. In: Tamže, s. 34–47. 

67 VÍTEK, P. – ČELKO, M. – CHURÝ, S. – SOMBATHY, L.: Magurka : Dejiny ťažby kovov a obce. Partizánska 

Ľupča 2002. 

68 KLADIVÍK, E.: Ortuťové bane v Merníku pri Vranove nad Topľou vo vlastníctve francúzskej spoločnosti Société 

Miniére Le Cinabre Société Anonyme Francaise. SBV 44, 2004, č. 5–6, s. 180–188. 

69 GRECULA, P.: Možnosti výskytu sideritového zrudnenia v okolí ložiska Manó na základe doterajších geologicko–prieskumných 

prác. SBV 36, 1996, č. 2–3, s. 31–37; ĎUĎA, R.: Mineralogické pomery na ložisku Nižná 

Slaná. Tamže, s. 38–40; MIHÓK, J. – SLAVKOVSKÝ, J.: Metasomatické sideritové ložisko Kobeliarovo. Tamže, 

s. 41–43. HOCK, M. – JAKAB, Z.: Baníctvo na železnú rudu v Nižnej Slanej do roku 1918. Tamže, s. 44–52; MA- 

GULA, R.: Ťažba a spracovanie ortuťovej rudy v Nižnej Slanej. Tamže, s. 53–56; REŤKOVSKÝ, M.: Podnikanie 

Andrášiovcov v gemerskom železiarstve so zreteľom na severné poriečie Slanej. Tamže, s. 60–63; HERÉNYI, L.: 

Hutníctvo v údolí rieky Slanej. Tamže, s. 64–66; KLADIVÍK, E.: Baníctvo na železnú rudu v Nižnej Slanej v rokoch 

1918–1945. Tamže, s. 67–75; BATTA, Š.: Ťažba a úprava železných rúd v Nižnej Slanej 1945–1960. Tamže, 

s. 76–86; KMECO, Ľ.: Železorudné baníctvo v Nižnej Slanej v rokoch 1961–1975. Tamže, s. 87–94; LUKÁČ, S.: 

Baníctvo v Nižnej Slanej v rokoch 1975–1995. Tamže, s. 95–97; BERNÁTH, J.: Tepelná úprava sideritovej rudy 

v Nižnej Slanej po roku 1975. Tamže, s. 98–101; BOBRO, M. – LEŠKO, O. – ČOREJ, P.: Vplyv činnosti závodu 

Siderit ŽB Nižná Slaná na imisnú záťaž širšieho okolia. Tamže, s. 102–105; ORAVEC, D.: Súčasnosť a perspektívy 

baníctva v Nižnej Slanej. Tamže, s. 105–106; MÜNCNER, E.: Baníctvo v Spišsko-gemerskom rudohorí 

v súčasnosti. Tamže, s. 140–142; FABIÁN, J.: Svetové trendy v ťažbe železných rúd. Tamže, s. 143–144; MALIN- 

DŽÁK, D. – SLAVKOVSKÝ, S. – FABIÁN, J.: Vplyv Fakulty BERG TU v Košiciach na súčasný rozvoj baníctva. 

Tamže, s. 145–147; SOMBATHY, L.: Pred dvadsiatimi rokmi zomrel Ing. Juraj Bernáth. Tamže, s. 149–150. 

70 HINDICKÝ, J.: Význam baníctva v hospodárskom živote Novej Bane za feudalizmu. In: Banské mestá na 

Slovensku. Martin 1990, s. 124–130; MARSINA, R.: K najstarším dejinám Novej Bane. Zb SBM 17, 1995, 

s. 97–102. 

71 HALMO, J. – VERBICH, F.: Geologická a hydrogeologická stavba nováckeho uhoľného ložiska a bojnickej 

vysokej kryhy. SBV 35, 1995, č. 2–3, s. 26–42; FAZEKAŠ, J. – LAUKOVÁ, I.: Geologická a hydrogeologická 

charakteristika ložiska v dobývacom priestore Bane Cigeľ. Tamže, s. 43–54; KLADIVÍK, E.: Počiatky ťažby uhlia 

v Novákoch do roku 1945. Tamže, s. 55–61. HOCK, M.: Ťažba uhlia na ložisku v Novákoch v rokoch 1946–1950. 

Tamže, s. 61–72; MACHATA, A.: Baňa Mier. Tamže, s. 72–78; ŠPECÍK, Š.: Baňa Lehota. Tamže, s. 79–83; PO- 

RUBEC, Š.: Baňa I – Baňa Mládeže. Tamže, s. 84–89; ANDRÁŠI, K.: Povrchové dobývanie uhlia na nováckom 

ložisku. Tamže, s. 89–93; HRABOVSKÝ, J.: Obdobie 80. rokov Bane Nováky, boj o mechanizáciu a prechod do 

nových polí. Tamže, s. 94–109; MATÚŠ, V.: Rekultivačná činnosť v podmienkach Bane Nováky. Tamže, s. 110– 

112; KMECO, Ľ.: Výstavba Bane Cigeľ od roku 1958 do roku 1962. Tamže, s. 113–120; PUŤOŠ, T.: Vývoj ťažby 

hnedého uhlia v Bani Cigeľ. Tamže, s. 121–137; HANTABÁL, E. – HAGARA, A.: Úprava uhlia v Bani Cigeľ. 

Tamže, s. 138–149; HERČKO, I.: Z histórie uhoľného baníctva v Obyciach a Jedľových Kostoľanoch. Tamže, 

s. 150–160; SUROVEC, J.: Archívne dokumenty v ŠÚBA o uhoľnom baníctve v Novákoch, Cigli, Obyciach 

a Jedľových Kostoľanoch. Tamže, s. 161–164; ČIČMANEC, P.: Postavenie š. p. Hornonitrianske bane v trhovom 

hospodárstve SR. Tamže, s. 165–169; BOROŠKA, F.: Poznatky o možnostiach netradičného využitia uhlia. 

Tamže, s. 170–173; KOVALÍK, M.: Podiel Banského výskumu na mechanizácii a automatizácii činností v Bani


223 

K problematike baníctva v Pezinku sa vzťahujú viaceré štúdie a publikácie. J. Dubovský 

napísal prácu o tunajšom zlatom baníctve v 14. až 19. storočí, ktorá vyšla v roku 1990. 72 

Okrem toho bol v tomto zborníku publikovaný príspevok o baníctve na panstvách Pálfiovcov. 

73 Novší záujem o históriu malokarpatského baníctva vyústil do samostatnej publikácie. 

74 V roku 2004 sa v Pezinku konal seminár Z histórie malokarpatského baníctva, z ktorého 

zborník predstavuje dosiaľ najkomplexnejšiu informáciu o exploatácii nerastných 

surovín v pezinskej a malokarpatskej oblasti. 75 

Železorudnému baníctvu v Rákoši venovali pozornosť E. Kladivík a M. Lacko. 76 Rozľahlý 

banský revír v Rožňave a jeho história neustále pútajú autorov. Spomenúť treba 

rozsiahle dielo troch autorov pojednávajúce o histórii baníctva v regióne, o tunajšom závode 

Železorudných baní a jeho činnosti po roku 1945 a o súdobom stave tohto závodu 

koncom 80. rokov 20. storočia. Obsahuje tiež pomerne cenný obrazový materiál pochádzajúci 

z novších čias, avšak dokumentujúci banské prevádzky a úseky, ktoré už dnes 

Nováky a Bani Cigeľ. Tamže, s. 174–183; HORVÁTH, F.: Bansko-technologický výskum v podmienkach Hornonitrianskej 

uhoľnej panve. Tamže, s. 184–187; ŠIMON, L. – ELEČKO, M. – VASS, D. – HÓK, J.: Model genézy 

uhoľných súvrství hornonitrianskeho bazénu v neogéne. Tamže, s. 188–189; TRÉGER, M.: Problematika hodnotenia 

bilančnosti zásob nerastných surovín. Tamže, s. 190–195; GOMBARČÍKOVÁ, A.: Základné tendencie 

hospodárskeho a sociálneho rozvoja prievidzského regiónu. Tamže, s. 196–199. 

72 DUBOVSKÝ, J.: Pezinské zlaté baníctvo v 14. až 19. storočí. In: Banské mestá na Slovensku. Martin 1990, 

s. 182–187. 

73 MELNÍKOVÁ, M.: Banské podnikanie na Červenokamenskom a Malackom panstve Pálfiovcov v 17. 

a 18. storočí. In: Tamtiež, s. 188–192. 

74 WITTGRÚBER, P. – TUČEK, P. – VITÁLOŠ, J.: Dejiny baníctva v Malých Karpatoch : Historická štúdia. Bratislava 

2001. 

75 SLAVKOVSKÝ, J.: Geologická stavba a metalogenéza Malých Karpát v oblasti Pezinok – Pernek. SBV 44, 

2004, č. 2–4, s. 26–32; TUČEK, P. – VITÁLOŠ, J.: Vzácne minerály Malých Karpát. Tamže, s. 33–34; WITT- 

GRÚBER, P.: Pokus o lokalizáciu banskej osady Mhyr vo svetle nových archeologických a archívnych poznatkov. 

Tamže, s. 35–38; HUNKA, J. – BUDAJ, M.: Dve výnimočné rakúske mince zo 14. storočia z Pezinka. Tamže, 

s. 39–41; FARKAŠ, Z. – WITTGRÚBER, P.: Stredoveké fortifikácie v Pezinku, časť Cajla. Tamže, s. 42–46; 

DUCHOŇ, M.: Malokarpatské mestá v ranom novoveku (Príspevok k transformácii mestečiek na slobodné 

kráľovské mestá). Tamže, s. 47–49; SÍKOROVÁ, E.: Príspevok k dejinám baníctva v Pezinku v 18. storočí. 

Tamže, s. 50–55;. SUROVEC, J.: Zainteresovanosť ťažiarov v malokarpatskom baníctve v 2. polovici 18. storočia. 

Tamže, s. 56–58; KAŠIAROVÁ, E.: Predstavení banského súdu v Pezinku do r. 1800. Tamže, s. 59–72; 

KRCHNÁKOVÁ, L.: Z histórie pezinskej bratskej pokladnice. Tamže, s. 73–75; KRCHNÁKOVÁ, L.: Lekárska 

starostlivosť o pezinských baníkov pod správou Hlavného komorskogrófskeho úradu v Banskej Štiavnici. 

Tamže, s. 76–80; POSPECHOVÁ, P.: Inventár pezinských zlatých baní z roku 1849. Tamže, s. 81–84; BAKOŠ, 

F.: Vývoj pezinského zlatého baníctva do konca 19. storočia vo svetle najnovších geologických výskumov. Tamže, 

s. 85–86; JAKAB, Z.: Ťažobná činnosť banských ťažiarstiev v okolí Pezinka od 70. rokov 19. storočia do vzniku 

ČSR. Tamže, s. 87–92; HOCK, M.: Úprava a spracúvanie rúd drahých kovov a pyritov v oblasti Pezinka do začiatku 

20. storočia. Tamže, s. 93–98; KLADIVÍK, E.: Malokarpatské baníctvo v 1. polovici 20. storočia. Tamže, 

s. 99–104; SOMBATHYOVÁ, M.: Výstavba flotačnej úpravne v závode Pezinok – Cajla v roku 1940 a jej rekonštrukcie. 

Tamže, s.105–109; LACKO, M.: Príčiny zastavenia banskej činnosti v antimónovom závode v Pezinku 

roku 1947; Tamže, s. 110–112; UHER, P.: Z dejín mineralogických výskumov v Malých Karpatoch v rokoch 

1850–1950. Tamže, s. 113–114; SOMBATHY, L.: Baníctvo v Pezinku po 2. svetovej vojne. Tamže, s. 115–119; 

KAFKA, R.: Spracúvanie antimónových koncentrátov z Pezinka v 20. storočí a hľadanie metalurgických metód 

ich efektívnejšieho spracúvania. Tamže, s. 120–122; ANTAL, B. – ZLOCHA, M.: Pezinok a okolie – geochemická 

charakteristika prírodného prostredia. Tamže, s. 123–126; HRUBALA, M. – WITTGRÚBER, P.: Tehliarstvo 

v Pezinku do roku 1945. Tamže, s. 127–131; BURZA, I.: Stavebné suroviny – budúcnosť slovenského baníctva. 

Tamže, s. 132–134; VITÁLOŠ, J.: Využitie starých banských diel v cestovnom ruchu. Tamže, s. 135–136; 

ČELKOVÁ, M.: Výtvarné dejiny Pezinka s prihliadnutím na zbiekry múzeí. Tamže, s. 137–145. 

76 KLADIVÍK, E.: Železorudná baňa v Rákoši vo vlastníctve Rimamuránsko-šalgótarjánskej železiarskej účastinnej 

spoločnosti. MH 2, 2009, s. 314–327; LACKO, M.: Stopy baníctva v Rákoši. Pamiatky a múzeá 57, 2008, 

č. 2, s. 61–63.


neexistujú. 77 Iné dielo o bansko-hutnej výrobe v meste predstavuje zborník zo seminára 

Dejiny a súčasnosť baníctva v Rožňave, ktorý sa tu uskutočnil v roku 2002. 78 Ďalší seminár 

sa uskutočnil v auguste 2011 pri príležitosti 720. výročia prvej písomnej zmienky o Rožňave 

a aj z tohto podujatia bol vydaný zborník príspevkov. 79 

Veľkou témou zostávajú i dejiny baníctva v Rudňanoch, kde pracoval jeden z najväčších 

moderných banských závodov na Slovensku. O najstaršej minulosti obce a baníctva napísal 

M. Popovič štúdiu uverejnenú v zborníku zo sympózia o banských mestách na Slovensku. 

80 Prehľadne podávajú historickú stránku Rudnian prednášky zo seminára Baníctvo 

v Rudňanoch a Kišovciach-Švábovciach konaného v roku 1994. 81 Podrobne sa zaoberal 

banským podnikaním v Rudňanoch, Kišovciach, Slovinkách, Krompachoch a Gelnici 

v období druhej svetovej vojny M. Lacko vo svojej štúdii z roku 2008. 82 

77 KOČIŠ, J. – MAKOVÍNY, J. – REISER, M.: Baňa Rožňava historická a súčasná. Košice 1990. 

78 ŠTEFANČA, P. – KAVEČANKY, A.: Rožňava a okolie – významné centrum banskej činnosti. Spravodaj Banského 

revíru 42, 2002, č. 2–3, s. 30–34; LABUDA, J. – FÜRYOVÁ, K.: K problematike montánnej archeológie na 

území Gemera. Tamže, s. 35–36; ROZLOŽNÍK, O.: Ložiská nerastných surovín okolia Rožňavy. Tamže, s. 37– 

51; SLAVKOVSKÝ, J.: Historický vývoj poznatkov o geologickej stavbe a žilných ložiskách sideritovej formácie 

v rožňavskom rudnom poli. Tamže, s. 52–56; SASVÁRI, T. – MAŤO, Ľ.: Štruktúrno-tektonický vývoj a mineralizácia 

nižnoslanského rudného poľa. Tamže, s. 57–64; KRCHNÁKOVÁ, L.: Geologický výskum profesora Juraja 

Šufa v gemerskom regióne. Tamže, s. 65–69; MOLČÍK, Š.: História geologického prieskumu v Gemeri. Tamže, 

s. 70–75; BATTA, Š.: Rožňavská Metercia. Tamže, s. 76–86; MAGULA, R.: Z histórie železorudného baníctva 

Rimavsko–muránskej spoločnosti Baňa Rožňava v rokoch 1900 až 1918. Tamže, s. 91–98; HERČKO, I.: Kutacie 

práce v obvode Štátneho banského komisariátu v Rožňave po vzniku ČSR. Tamže, s. 99–107; KLADIVÍK, E.: 

História závodu Baňa Rožňava v období od roku 1919 do roku 1945. Tamže, s. 124–135; HURTÍK, Š. – JAN- 

CSY, P.: Rožňavské baníctvo v období rokov 1945–1955. Tamže, s. 136–137; BACHŇÁK, M.: Hydrogeologické 

pomery v okolí Rožňavy vo vzťahu k banskej činnosti. Tamže, s. 141–149; CICMANOVÁ, S. a kol.: Geologické 

a hydrogeologické pomery ložísk Rožňava – Mária a Rožňava – Strieborná žila vo vzťahu k environmentálnym 

dôsledkom zatopenia bane. Tamže, s. 150–159; ŠVEJKOVSKÝ, J. – ZEMAN, R.: Otvárka magnezitového ložiska 

Dúbravský masív pod obzor 323 m n. m. Tamže, s. 160–162; BAJÚS, O.: Kalcit v nových podmienkach 

koncernu Carmeuse. Tamže, s. 163–165; HUSÁK, V.: Huta v Gemerskej Polome na pláne J. A. (B.) Menigilla 

z roku 1760. Hypotéza, či realita Tamže, s. 166–168; CSOBÁDI, J.: Vznik a rozvoj Baníckeho múzea v Rožňave 

do roku 1958. Tamže, s. 169–176; JAKAB, Z.: Banícka škola v Rožňave. Tamže, s. 177–181; ČELKOVÁ, M.: 

Banícke insígnie Rožňavy zo zbierok Baníckeho múzea v Rožňave a Slovenského banského múzea v Banskej 

Štiavnici. Tamže, s. 182–186. 

79 Pozri napr. ROZLOŽNÍK, O. – TOMÁNY, K.: Ťažili sa v minulosti nerasty v intraviláne baníckeho mesta 

Rožňava In: Zborník prednášok z konferencie 720. výročie prvej písomnej zmienky o Rožňave. Rožňava 2011, 

s. 11–13; KLADIVÍK, E.: Gemerské baníctvo v rokoch 1918 až 1945. In: Tamže, s. 26–34. 

80 POPOVIČ, M.: K 655. výročiu baníctva v Rudňanoch. In: Banské mestá na Slovensku. Martin 1990, s. 207– 

213. 

81 HUDÁČEK, J.: Geologické pomery rudnianskeho rudného poľa. SBV 34, 1994, č. 5–6, s. 157–165; MA- 

LATINSKÝ, K.: Baníctvo v Rudňanoch do roku 1918. Tamže, s. 170–174; KLADIVÍK, E.: Baníctvo v Rudňanoch 

v rokoch 1919 – 1938. Tamže, s. 174–181; HERČKO, I.: Baníctvo v Rudňanoch v rokoch 1939–1945. 

Tamže, s. 182–186; KMECO, Ľ.: Baníctvo v Rudňanoch v rokoch 1946 – 1963. Tamže, s. 187–192; HOCK, M.: 

Rudnianska úprava rúd do roku 1963. Tamže, s. 193–204; KACVINSKÝ, C.: Baníctvo v Rudňanoch v rokoch 

1964 – 1990. Tamže, s. 204–213; FÁBRY, O.: Úprava rúd v závode ŽB Rudňany od roku 1964. Tamže, s. 214– 

225; BAJTOŠ, L.: Súčasnosť a perspektívy baníctva v Rudňanoch. Tamže, s. 226–230; SUROVEC, J.: Archívne 

dokumenty v ŠÚBA o baníctve v Rudňanoch, Kišovciach a Švábovciach. Tamže, s. 239–245. KOVALÍK, M.: 

Technická pomoc BVÚ Prievidza rudným baniam. Tamže, s. 245–251. PAVLIK, E.: Banícke technické pa miatky 

Rudnian a okolia. Tamže, s. 252–253. KLAUČO, V.: Koncepcia baníckeho skanzenu v Rudňanoch. Tamže, 

s. 254–259. BUBENÍK, M.: Základné tendencie hospodárskeho rozvoja okresu Spišská Nová Ves. Tamže, 

s. 260–262. SLOVIK, J.: Baníctvo a životné prostredie. Tamže, s. 263–265. PRISTAŠOVÁ, Ľ.: Register starých 

banských diel. Tamže, s. 265–272. 

82 LACKO, M.: Podnikanie účastinnej spoločnosti Ruda, banské a hutnícke závody, ako príklad vplyvu nacistického 

Nemecka na slovenské baníctvo. MH 1, 2008, s. 154–211; LACKO, M.: Ovládnutie krompašského me-


225 

V roku 1999 sa v Krompachoch konal seminár Z dejín baníctva a hutníctva v Slovinkách 

a Krompachoch, ktorý priniesol nové poznatky o minulosti tohto banského revíru. 83 

E. Pavlik sa zaoberal ruskými zajatcami v Slovinkách a ich baníckou prácou v období prvej 

svetovej vojny. 84 

Relatívne malú pozornosť venovali bádatelia Smolníku – niekdajšiemu správnemu centru 

spišsko-gemerskej banskej oblasti. V roku 1993 vyšla kolektívna monografia o smolníckom 

banskom revíre, avšak najmä historická kapitola geológa Jána Ilavského obsahuje 

značné množstvo nepresností a mylných informácií. 85 Niekoľko autorov si všimlo 

problematiku mincovníctva v Smolníku. 86 Rudolf Magula sa zaoberal cementačnými vodami 

na tunajšom ložisku a ich využívaním v minulosti. 87 V posledných rokoch sa Smolníku 

v rámci výskumu problematiky banskej správy a archontológie jej inštitúcií venoval 

M. Lacko. 88 

Problematika ťažby a výroby soli v Solivare pri Prešove bola po roku 1989 skôr na okraji 

záujmu autorov, preto môžeme spomenúť len niekoľko prác, zväčša popularizačných 

článkov. 89 

diarskeho podniku účastinnou spoločnosťou Ruda, banské a hutnícke závody, v roku 1942. Rozpravy Národního 

technického muzea v Praze [ďalej NTM] – Z dějin hutnictví 38, 2008, s. 94–99. 

83 SLAVKOVSKÝ, J.: Geologická stavba a ložiská nerastných surovín okolia Krompách a Sloviniek. SBV 39, 

1999, č. 2–3, s. 30–35; SUROVEC, J.: Archívne dokumenty o baníctve v Slovinkách a hutníctve v Krompachoch 

v Štátnom ústrednom banskom archíve v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 41–44; NOVÁK, J.: Európsky význam 

spišskej medi v minulosti. Tamže, s. 45–48; HERČKO, I.: Z dejín mineralogických a geologických výskumov 

na Spiši do konca 18. storočia. Tamže, s. 49–58; KAŠIAROVÁ, E.: Príspevok k histórii Sloviniek na konci 18. 

a 1. polovici 19. storočia. Tamže, s. 59–69; JAKAB, Z.: Vývoj železorudného baníctva v Slovinkách v 2. polovici 

19. storočia a na začiatku 20. storočia. Tamže, s. 70–74; MAGULA, R.: Z histórie železorudného baníctva v Slovinkách 

v rokoch 1895–1922. Tamže, s. 75–81; KLADIVÍK, E.: Baníctvo v Slovinkách od prvej do konca druhej 

svetovej vojny. Tamže, s. 82–92; MÜNCNER, E.: Obnova banského závodu Slovinky v rokoch 1945 – 1950 a investičná 

výstavba v rokoch 1952–1967; Tamže, s. 93–96. JANČURA, M.: História baníctva v Slovinkách a v Gelnici 

do roku 1990. Tamže, s. 97–110; HOCK, M.: Úprava rúd v Slovinkách do roku 1958. Tamže, s. 111–119; 

SOMBATHYOVÁ, M.: Flotačná úprava rúd v Slovinkách po roku 1958. Tamže, s. 120–124; OGURČÁK, J.: 

Útlm rudného baníctva na strednom Spiši (v r. 1989–1995). Tamže, s. 125–127; NOVÁK, J.: Krompašský rodák 

Michal Patzier (1748–1811) – vedec európskeho významu. Tamže, s. 138–139; KLADIVÍK, E.: Významný 

banský konštruktér Eugen Broszmann (1844–1925). Tamže, s. 140–141; ČELKOVÁ, M.: Príspevok k výtvarným 

dejinám Krompách a Sloviniek. Tamže, s. 148–156; LOVÁSOVÁ, E.: Banícke ľudové umenie v Slovinkách 

a Krompachoch. Tamže, s. 157–161. 

84 PAVLIK, E.: Ruskí zajatci v Slovinkách a ich práca v baniach za prvej svetovej vojny. ZbBM 15, 1991, s. 137– 

150. 

85 BARTALSKÝ, B. a kol.: Smolník – mesto medenorudných baní : Geológia ložiska polymetalických rúd, ich využívanie 

a vplyv na mesto a okolie. Bratislava 1993. 

86 SOJÁK, M.: Smolník a jeho okolie v kontexte dávneho osídlenia. Numizmatika 21, 2006, s. 3–15; ŽIFČÁK, F.: 

Z novších poznatkov k dejinám „medenej“ mincovne v Smolníku. Tamže, s. 16–22; HAIMANN, P.: Rytci v mincovně 

ve Smolníku na přelomu 18. a 19. století. Tamže, s. 23–29; SZEMÁN, A.: Schmöllnitzer Bergwerksmarken. 

Tamže, s. 30–40. 

87 MAGULA, R.: Z histórie klasickej výroby cementačnej medi v Smolníku a názory na jej vznik. MH 3, 2010, 

s. 270–275. 

88 LACKO, M.: Konštituovanie štátnej banskej správy v spišsko-gemerskej banskej oblasti koncom 17. storočia. 

In: Zborník konferencie História a súčasný stav ťažby nerastných surovín na východnom Slovensku. Košice 2011, 

s. 146–158. 

89 MAGULA, R.: Národná kultúrna pamiatka – Solivar. In: Zborník Slovenského technického múzea 1947–1997. 

Košice 1997, s. 185–187; SUCHÝ, Ľ.: O histórii a súčasnosti „soľnobanského handlu“. In: Priemyselné dedičstvo 

ako súčasť kultúrneho dedičstva. Košice 2004, s. 84–88; JAREMOVÁ, D.: História technickej pamiatky Solivar. 

In: Tamže, s. 106–109; JAREMOVÁ, D.: Pamiatka na soľných prameňoch. Pamiatky a múzeá, 2005, č. 3, 

s. 34–36; BELEJ, M.: Význam archívneho fondu komorské panstvo Solivar pre výskum problematiky baníctva.


Špania Dolina známa ťažbou medených rúd pútala a dodnes púta záujem autorov. 

Zachované hodnoty špaňodolinského banského revíru si skutočne zasluhujú pozornosť. 

V súvislosti s poznávaním tohto revíru sa tu v roku 2005 uskutočnil seminár Z histórie medenorudného 

baníctva v banskobystrickom regióne, z ktorého zborník prednášok poskytuje 

komplexnejší pohľad na stav rozpracovaných úsekov dejín obce a exploatácie medených 

rúd. 90 O Španej Doline boli uverejňované mnohé články v rôznych periodikách. 91 Charak- 

In: Zborník konferencie História a súčasný stav ťažby nerastných surovín na východnom Slovensku. Košice 2011, 

s. 9–16; BREHUV, J. – JAREMOVÁ, D. – MYDLA, D. – DOBROTKA, S.: Unikátna sústava vodných diel Soľnej 

Bane – prosperita soľného závodu od 17. do 20. storočia. In: Tamže, s. 25–30; DUCÁR, J. – MARKUŠOVÁ, K.: 

Kanál na splavovanie dreva Zlatá Baňa (Sigord) – Soľná Baňa – významná technická pamiatka. In: Tamže, 

s. 31–35. 

90 SLAVKOVSKÝ, J.: Geologická stavba a metalogenéza Starohorských vrchov s aspektom na Cu – zrudnenie 

v Španej Doline. In: Zborník prednášok zo seminára Z histórie medenorudného baníctva v banskobystrickom regióne. 

Banská Bystrica 2005, s. 6–10; LABUDA, J.: Železné banícke nástroje zo Španej Doliny a ich analýzy. In: 

Tamže, s. 11–14; SKLADANÝ, M.: Špaňodolinská meď v stredoveku a ranom novoveku. In: Tamže, s. 28–36; 

LACKO, M.: Sociálne hnutie banského robotníctva v rokoch 1525 až 1526 a jeho vplyv na život v banskobystrickom 

regióne. In: Tamže, s. 37–44; SÍKOROVÁ, E.: Baníctvo a život baníkov v Španej Doline v 17. storočí. In: 

Tamže, s. 45–47; VOZÁR, J.: Banícke osadenstvo Španej Doliny podľa súpisu z roku 1664. In: Tamže, s. 48–49; 

JAKAB, Z.: Vzbura špaňodolinských baníkov a ich omilostenie. In: Tamže, s. 50–51; KAŠIAROVÁ, E.: Špania 

Dolina pred 220 rokmi (Prierez udalostí roku 1785). In: Tamže, s. 51–63; SUROVEC, J.: Zainteresovanosť ťažiarov 

v špaňodolinskom medenorudnom revíre. In: Tamže, s. 64–67; KAMENICKÝ, M.: Hutníctvo v banskobystrickej 

oblasti v druhej polovici 18. storočia. In: Tamže, s. 68–72; HERČKO, I. – ŠVARCOVÁ, A.: Európska 

odborná verejnosť a jej záujem o Španiu Dolinu. In: Tamže, s. 73–79; KAFKA, R.: Návštevy nórskych odborníkov 

Španej Doliny v 18. storočí. In: Tamže, s. 80–82. JAKAB, Z.: Špaňodolinské baníctvo v druhej polovici 

19. storočia. In: Tamže, s. 83–86; SOMBATHY, L.: Cementácia medi na Španej Doline a výroba medených pohárov. 

In: Tamže, s. 87–89; STILLHAMMEROVÁ, M.: O výrobe zelenej farby v Španej Doline. In: Tamže, s. 90–93; 

KLADIVÍK, E.: Výstavba špaňodolinského medenorudného banského závodu s dôrazom na realizáciu banských 

objektov v 2. polovici 20. storočia. In: Tamže, s. 94–99; SOMBATHYOVÁ, M.: Flotačné spracovanie špaňodolinských 

medených rúd v druhej polovici 20. storočia. In: Tamže, s. 100–109; SOMBATHY, L.: Pokus o odhad 

produkcie ložiska Špania Dolina – Staré Hory. In: Tamže, s. 110–112; GALVÁNEK, J.: Cesty poznávania a využívania 

neživej prírody v zrkadle 750 rokov Banskej Bystrice. In: Tamže, s. 113–120; SLÁMOVÁ, M. – JAN- 

ČURA, P.: Typológia reliéfnych foriem historických krajinných štruktúr. In: Tamže, s. 121–128; JANČURA, P. – 

MALINIAK, P. – BELÁČEK, B.: Význam historických krajinných štruktúr pri výskume banských regiónov. 

In: Tamže, s. 129–133; MÉSZÁROSOVÁ, Z.: Orientačný prieskum environmentálnej záťaže areálu bývalého 

závodu Rudné bane Špania Dolina. In: Tamže, s. 134–138; AUGUSTÍN, M.: K otázke kultu sv. Klimenta Rímskeho, 

pápeža a mučeníka, najstaršieho patróna baníkov na Slovensku a sv. Kataríny Alexandrijskej a sv. Barbory, 

pokračovateľkám tejto patronácie. In: Tamže, s. 139–143; CHLADNÁ, Z.: Banskobystrickí waldbűrgeri 

ako donátori kostola Nanebovzatia Panny Márie v Banskej Bystrici (v rokoch 1472–1503). In: Tamže, s. 144– 

150; KRCHNÁKOVÁ, L.: Špaňodolinskí banskí ránhojiči. In: Tamže, s. 151–153; ČELKOVÁ, M.: Zbierky výtvarnej 

povahy zo Španej Doliny (z majetku rím.-kat. farského úradu ako aj z majetku Slovenského banského 

múzea v Banskej Štiavnici). In: Tamže, s. 154–161; SKLENKA, V.: Zbierkové predmety z fondu Stredoslovenského 

múzea viažuce sa k histórii Španej Doliny. In: Tamže, s. 162–165; RAGAČ, R.: Erb a pečate Španej Doliny. 

In: Tamže, s. 166–168; HUSÁK, V.: Industriálne stopy renesančného mediarskeho podniku v Banskej Bystrici 

a jeho pokračovateľov – príspevok k analýze ikonografie a k identifikácii priemyselných pamiatok v Španej 

Doline. In: Tamže, s. 169–185; ŠVARCOVÁ, A.: Návrh na náučný chodník Staré Hory – Sásová. In: Tamže, 

s. 186–189; ŠVARCOVÁ, A.: Prezentácia významu baníckej obce Špania Dolina prostredníctvom expozície. In: 

Tamže, s. 190–193; ŽUFFA-ELLEK, M.: Špaňodolinské banské múzeum – ťažisková aktivita banskobystrického 

geomontánneho parku. In: Tamže, s. 194–197; ŠTUPÁKOVÁ, T.: Stratégia rozvoja obce Špania Dolina. 

In: Tamže, s. 198–200. 

91 VYSKOČIL, P.: Po stopách banskej činnosti (Špania Dolina). Krásy Slovenska 74, 1997, č. 11–12, s. 12–13; 

ŽUFFA–ELLEK, M.: Historický Špaňodolinský banský vodovod. Bystrický Permon 1, 2003, č. 0, s. 4–5; MÁ- 

CELOVÁ, M.: Počiatky prospektorstva a ťažby medenej rudy na Španej Doline. Tamže 1, 2003, č. 2, s. 3, 10; 

BOVAN, M.: Zlatý vek baníckej slávy osady Piesky. Tamže 1, 2003, č. 2, s. 10; HERČKO, I.: Špaňodolinské a ľubietovské 

ložisko a minerály v pozornosti cestovateľov do roku 1918. In: Meď v Európe. Banská Štiavnica 2003, 

s. 128–141.


227 

ter informačnej a popularizačnej práce má publikácia o obci vydaná v 90. rokoch. 92 Španej 

Doline ako významnému archeologickému nálezisku sa venoval Jozef Labuda. 93 Eugen 

Kladivík spracoval vývoj baníctva v tejto lokalite v 1. polovici 20. storočia. 94 Industriálnymi 

stopami kultúrneho dedičstva v tejto oblasti sa zaoberal Vladimír Husák vo svojom 

seriáli Banskobystrický mediarsky podnik uverejňovanom v roku 2005 v odbornom periodiku 

Eurostav, ale aj v mnohých ďalších prácach. 95 

Dejinami obce Štiavnické Bane sa zaoberali už niektorí prednášajúci na seminári venovanom 

Hellovcom. 96 V roku 1995 sa konal seminár Štiavnické Bane v histórii, ktorý 

mapoval minulosť tejto obce pozostávajúcej z viacerých pôvodných baníckych osád. 97 

V súvislosti s touto obcou je potrebné spomenúť príspevok Jozefa Vozára o hieronymitánoch 

na Piargu, ako aj prácu Eleny Síkorovej a Anny Ľubušskej. 98 

Stručný prehľad dejinami obce Štítnik podal J. Gallo. 99 Konkrétnejšie informácie o štítnickej 

železiarskej výrobe a ťažbe železných rúd obsahujú články G. Fráka a J. Žiláka. 100 

Na okolí Štrby realizovala v 30. rokoch 20. storočia kutacie práce a ťažbu uhlia firma Baťa, 

úč. spol. 101 O uhoľnom baníctve v okolí Veľkého Krtíša sa v roku 1993 uskutočnil seminár 

pod názvom Uhoľné baníctvo v Juhoslovenskej uhoľnej panve, ktorý sa zaoberal historickým 

92 PAŠKOVÁ, M.: Špania Dolina. Komárno 1995. 

93 LABUDA, J.: Špania Dolina ako významná archeologická lokalita. In: Meď v Európe, s. 30–33. 

94 KLADIVÍK, E.: Špaňodolinský medenorudný revír v 1. polovici 20. storočia. In: Meď v Európe, s. 78–87. 

95 HUSÁK, V.: Banskobystrický mediarsky podnik. 2. časť. Eurostav 11, 2005, č. 2, s. 92–93; HUSÁK, V.: c. d. 

Znovuobjavovanie Španej Doliny. Tamže, č. 3, s. 72–73; HUSÁK, V.: Banskobystrický mediarsky podnik. In: 

Technické pamiatky krajín Vyšehradskej štvorky. 4. Bratislava 2010, s. 20–51. 

96 SOMBATHY, L.: Banícka obec Štiavnické Bane. SBV 33, 1993, č. 2, s. 30–44; ČELKO, M. – ČELKOVÁ, M.: 

Príspevok k dejinám Štiavnických Baní. Tamže, s. 84–90. 

97 FABIÁN, P.: Urbanistické podmienky vzniku a stavebno-historický vývoj sídla. In: Štiavnické Bane v histórii 

: Prednášky zo seminára 25.–26. 10. 1995. Štiavnické Bane 1995, s. 1–3; CHOVANOVÁ, I. – VOŠ- 

KOVÁ, K.: Architektonické hodnoty pamiatkovej rezervácie, kultúrne pamiatky a ich ochrana. In: Tamže, s. 4–7; 

SMOLKA, J. – SOMBATHY, L.: Geologicko–ložiskové pomery okolia Štiavnických Baní. In: Tamže, s. 8–21; 

SOMBATHY, L.: K otázke vzniku názvu obce Štiavnické Bane. In: Tamže, s. 22–25; LABUDA, J.: Najstaršie 

osídlenie Štiavnických Baní z pohľadu archeológie. In: Tamže, s. 26–29; ČELKO, M.: Dejiny Štiavnických Baní 

do roku 1526 vo svetle písomných prameňov. In: Tamže, s. 30–37; SÍKOROVÁ, E. – SUROVEC, J.: Zainteresovanosť 

ťažiarov v banských dielach na území Štiavnických Baní v 16.–18. storočí. In: Tamže, s. 38–42; KLADI- 

VÍK, E.: Z dejín banskej techniky v baníctve Štiavnických Baní. In: Tamže, s. 43–51. VOZÁR, J.: Banícke kramské 

právo v banskoštiavnickej oblasti. In: Tamže, s. 52–70; KAŠIAROVÁ, E. – JAKAB, Z.: Pomocné prevádzky 

na zabezpečenie chodu banských závodov na Vindšachte. In: Tamže, s. 71–77; VOZÁR, J.: Množstvo, kategórie 

a pracovný poriadok baníkov na Piargu v 18. storočí. In: Tamže, s. 78–87; VOZÁR, J.: Hieronymitáni na Piargu 

pri Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 88–101; KUBIŇÁKOVÁ K.: K pôsobeniu jezuitov a hieronymitánov na 

Piargu. In: Tamže, s. 102–111; ČELKOVÁ, M.: Výtvarné umenie na Štiavnických Baniach. In: Tamže, s. 112– 

134; LOVÁSOVÁ, E.: K činnosti rezbárskej školy v Piargu. In: Tamže, s. 135–141; HERČKO, I.: Významné 

osobnosti pôsobiace v Štiavnických Baniach. In: Tamže, s. 142–151; HOCK, M.: Stupy v oblasti Štiavnických 

Baní. In: Tamže, s. 152–159. 

98 VOZÁR, J.: Hieronymitáni na Piargu pri Banskej Štiavnici. In: Dejiny a kultúra rehoľných komunít na Slovensku. 

Trnava 1994, s. 243–261; SÍKOROVÁ, E. – ĽUBUŠSKÁ, A.: Príspevok k histórii Richňavských tajchov. 

Zb SBM, 2009 22, s. 29–41. 

99 GALLO, J.: Štítnik 750. Štítnik 1993. 

100 ŽILÁK, J.: Poriadok šteliarskeho tovarišstva v Štítnickej doline z roku 1803. Obzor Gemera – Malohontu 24, 

1993, č. 1, s. 23–26; FRÁK, G.: Oslavy 750. výročia prvej písomnej zmienky o obci Štítnik. Tamže 24, 1993, č. 4, 

s. 166–173. 

101 HERČKO, I. – MURGAŠOVÁ, Z.: Kutacie práce a ťažba uhlia firmy Baťa, úč. spol., pri Štrbe. SBV 44, 2004, 

č. 5–6, s. 202–206.


vývojom tunajšej exploatácie uhlia, jej súčasnosťou, perspektívami i výchovou odborníkov 

pre túto oblasť. 102 

Na históriu baníckej obce Vyhne pri Banskej Štiavnici bol zameraný seminár, ktorý sa 

uskutočnil v roku 2006 a výstupom z neho sa stal zborník príspevkov. 103 Kratšiu štúdiu 

o Kachelmannovej strojárni uverejnil M. Lacko. 104 

K dejinám baníctva v oblasti Vyšného Medzeva sa viažu štúdie M. Lacka a E. Kladivíka, 

ktoré podávajú prehľad o vývoji banskej techniky na závode Baňa Lucia, dnes súčasť obce 

Vyšný Medzev, a v okolitých banských prevádzkach. 105 

Vývojom železorudného baníctva v Žakarovciach v rokoch 1882 až 1968 sa zaoberal 

Rudolf Magula. 106 Podobne sledoval vývoj banskej techniky v žakarovsko-gelnickom revíri 

aj Eugen Kladivík. 107 Historik techniky E. Kladivík spracoval i bansko-technický vývoj 

v banskom revíri na Železníku. 108 

Dejiny geológie a vyhľadávania ložísk nerastných surovín 

Problematika dejín geológie sa v sledovanom období dočkala svojej syntézy. V roku 2002 

Štátny geologický ústav Dionýza Štúra vydal rozsiahlu prácu História geológie na Slovensku, 

ktorú napísal kolektív autorov. Podrobne mapuje dejiny odboru a najmä rozvoj geologického 

bádania v 2. polovici 19. a v 20. storočí. 109 

102 BLAŠKO, D. – LAFFÉRS, F.: Geologická stavba Juhoslovenskej uhoľnej panvy. Tamže 33, 1993, č. 5–6, 

s. 269–272; HERČKO, I.: Z histórie kutacích prác a ťažby uhlia v Juhoslovenskej uhoľnej panve v období medzi 

vojnami. Tamže, s. 272–283; KLADIVÍK, E.: Výstavba Modrokamenských uhoľných baní v rokoch 1946–1962. 

Tamže, s. 284–294; KLADIVÍK, E.: Čakanovské kamennouhoľné bane. Tamže, s. 295–300; HOCK, M.: Z dejín 

úpravy uhlia v Juhoslovenskej uhoľnej panve. Tamže, s. 300–315; SUROVEC, J.: Archívne dokumenty o Juhoslovenskej 

uhoľnej panve. Tamže, s. 316–321; VASS, D.: História uhoľnej prospekcie v Ipeľskej kotline a osobnosť 

Dr. Ing. Vsevoloda Čechoviča, DrSc. – objaviteľa modrokamenského uhoľného ložiska. Tamže, s. 322–325; 

NOVÁK, J.: Základné tendencie vývoja baníctva na Slovensku a zástoj juhoslovenského baníctva v ňom. Tamže, 

s. 325–328; SAUER, J.: Rozvoj Bane Dolina v rokoch 1963–1992. Tamže, s. 329–337; AMBRÓZI, V.: Spôsob 

úpravy uhlia v š. p. Baňa Dolina v súčasnosti. Tamže, s. 337–339; HUBA, M.: Perspektívy Bane Dolina. Tamže, 

s. 339–343; KOVALÍK, M.: Doterajšia spolupráca Banského výskumu Prievidza s Baňou Dolina. Tamže, s. 344– 

348; BLAŠKO, D. – GEMBALOVÁ, M. – LAFFÉRS, F.: Nové výsledky geologického prieskumu v Juhoslovenskej 

uhoľnej panve. Tamže, s. 348–351; BACKO, J.: Základné tendencie hospodárskeho rozvoja krtíšskeho regiónu. 

Tamže, s. 351–355; VODZINSKÝ, V. – FLOREKOVÁ, Ľ.: Výchova banských inžinierov – ciele Baníckej 

fakulty TU Košice. Tamže, s. 356–360; MALINDŽÁK, D. – ŠTANGOVÁ, N. – RASCHMAN, R.: Výchova odborníkov 

pre oblasť riadenia baníctva. Tamže, s. 360–364; LEITNER, D. – KALAFÚT, D.: Súčasný stav v otvárke 

5. úseku za modrokamenským zlomom, odvodňovanie a odplyňovanie predmetného úseku v Bani Dolina. Tamže, 

s. 364–368; PETRÁŠ, M.: Snahy o založenie Malostracínskej účastinnej spoločnosti. Tamže, s. 368–372. 

103 Vyhne – minulosť a súčasnosť : Zborník prednášok zo seminára. Banská Štiavnica 2006. 

104 LACKO, M.: Problémy Kachelmannovej strojárne vo Vyhniach v 30. rokoch 20. storočia. MH 1, 2008, 

s. 139–143. 

105 LACKO, M.: Z histórie baníctva v regióne Hornej Bodvy v rokoch 1918 až 1945. Historica Carpatica 37, 

2006, s. 55–80; TÝŽ: Z histórie banského závodu Baňa Lucia v rokoch 1918 až 1945. Studie z dějin hornictví 37, 

2008, s. 56–62; KLADIVÍK, E.: Banská technika v železorudnom závode Rimamuránsko-šalgótarjánskej železiarskej 

účastinnej spoločnosti v Luciabani v rokoch 1891–1945. Zb SBM 21, 2007, s. 109–124. 

106 MAGULA, R.: Z histórie ťažby železnej rudy v Žakarovciach v rokoch 1882–1968. ZbBM 15, 1991, s. 115– 

135. 

107 KLADIVÍK, E.: História železorudného závodu Máriahuta vo vlastníctve Banskej a hutnej spoločnosti – 

s dôrazom na vývoj banskej techniky v rokoch 1906–1945. MH 3, 2010, s. 202–245. 

108 TÝŽ: Železorudný závod Rimamuránsko-šalgótarjánskej železiarskej účastinnej spoločnosti v Železníku. In: 

Konferencia 520. výročie založenia Zväzu hornouhorských banských miest 1487–2007. Rožňava 2007, s. 59–68. 

109 GRECULA, P. et al.: História geológie na Slovensku, 1. Bratislava 2002.


229 

Samozrejme, okrem tejto rozsiahlej práce publikovali autori k téme aj množstvo parciálnych 

štúdií a článkov. Predmetom výskumu bolo úsilie o založenie geologického ústavu 

na Slovensku v období prvej Československej republiky, ale pozornosť autori venovali aj 

mineralogickému lexikónu Viktora von Zepharovicha. 110 Viaceré príspevky boli uverejnené 

o vedeckých cestách bádateľov, ako napríklad Dominika Telekiho, Carla Martiniho, 

či ďalších. 111 Taktiež boli publikované práce o podiele slovenských prírodovedcov na budovaní 

mineralogických zbierok Maďarského národného múzea v Pešti, mineralogickom 

kabinete Baníckej a lesníckej akadémie, cestách slovenských minerálov do viedenských 

zbierok a o iných mineralogických zbierkach. 112 Okrem už spomenutého sporu medzi 

stúpencami neptunizmu a plutonizmu boli načrtnuté dejiny geologických a mineralogických 

výskumov na Spiši v 19. a začiatkom 20. storočia. 113 Samostatné štúdie spracovali 

autori o mineráloch striebra z európskych ložísk a mineralogických pomeroch Banskej 

Štiavnice v korešpondencii Ignáca von Borna. 114 V súvislosti s Banskou Štiavnicou boli 

spracované najvýznamnejšie momenty geológie na začiatku 19. storočia vychádzajúce 

z tohto revíru. 115 

Zvláštnu skupinu prác z dejín geologických vied predstavujú štúdie a články o histórii 

zberateľstva minerálov a historickom vývoji mineralogických zbierok na Slovensku. Túto 

problematiku má na zreteli Ivan Herčko v publikácii z roku 2002. 116 Histórii mineralógie 

110 HERČKO, I.: Úsilie o založenie geologického ústavu na Slovensku v období prvej republiky. ZbBM 15, 1991, 

s. 7–33; TÝŽ: Snahy profesora Dimitrija Andrusova o založenie geologického ústavu na Slovensku (K 100. výročiu 

narodenia). SBV 37, 1997, č. 2, s. 37–48; TÝŽ: Mineralogický lexikón banskoštiavnického absolventa Viktora 

von Zepharovicha. Zb SBM 17, 1995, s. 7–16. 

111 TÝŽ: Vedecké cesty D. Telekiho, C. Martiniho a ďalších vedcov na Slovensko koncom 18. a začiatkom 19. storočia. 

In: Zborník z konferencie Dejiny vedy, výroby a techniky na Slovensku. Košice – Herľany 2000, s. 15–20; 

UHER, P.: Náučná cesta anglického mineralóga Edwarda Daniela Clarka po stredoslovenských ložiskách zlata 

a striebra roku 1802. Mineralia Slovaca 31, 1999, č. 3–4, s. 425–428; KAMENICKÝ, M.: Cestopisné zápisky 

mladých adeptov baníctva zo 17. a 18. storočia. In: Itineraria Posoniensia. Bratislava 2005, s. 304–308; NO- 

VÁK, J.: Vyvrcholenie cestopisnej literatúry o baníctve, ložiskových, geologických a mineralogických pomeroch 

Slovenska v 19. storočí. In: Tamže, s. 309–312; HERČKO, I.: Vedecká cesta Bernharda von Cottu a Edmunda 

Fellenberga po banských regiónoch na Slovensku. Zb SBM 22, 2009, s. 62–75; JANCSY, P.: Stav poznania banskoštiavnických 

minerálov na začiatku 19. storočia v zrkadle topograficko-mineralogického diela Andreja Kristiána 

Zipsera. Tamže, s. 23–28. 

112 HERČKO, I.: Podiel slovenských prírodovedcov na budovaní mineralogických zbierok Maďarského národného 

múzea v Pešti. Múzeum 47, 2001, č. 1, s. 4–7; TÝŽ: Mineralogický kabinet pri Baníckej akadémii v Banskej 

Štiavnici. Tamže, č. 2, s. 25; TÝŽ: Podiel slovenských prírodovedcov na činnosti Maďarského národného múzea 

v Pešti. Acta Museologica 3, 2004, s. 5–25; TÝŽ: Cesty slovenských minerálov do viedenských mineralogických 

zbierok do polovice 19. storočia. Tamže, s. 79–98; TÝŽ: Vývoj systematiky v mineralógii. Tamže 5, 2006, 

s. 45–59. 

113 TÝŽ: Prínos Slovenska k doriešeniu vedeckého sporu medzi neptunistami a plutonistami. Acta Universitatis 

Matthiae Belii Banská Bystrica – Séria Dejiny vied a techniky 1, 2003, s. 7–16; TÝŽ: Príspevok k dejinám mineralogických 

a geologických výskumov na niektorých lokalitách Spiša od 19. storočia do roku 1919. SBV 42, 

2002, č. 4, s. 206–217; POKLEMBOVÁ, Ľ.: Reprezentanti geologického a mineralogického výskumu na východnom 

Slovensku koncom 19. a začiatkom 20. storočia. Studia bibliographica Posoniensia 1, 2008, s. 193–210. 

114 JANCSY, P.: Minerály striebra európskych ložísk v zbierkových fondoch Slovenského banského múzea. 

Zb SBM 19, 2002, s. 69–74; TÝŽ: Mineralogické pomery oblasti Banskej Štiavnice v korešpondencii Ignáca von 

Borna. Tamže 20, 2004, s. 27–31. 

115 HERČKO, I.: Najvýznamnejšie momenty v dejinách geológie na Slovensku začiatkom 19. storočia, vychádzajúce 

z banskoštiavnického rudného revíru. Acta Universitatis Matthiae Belii Banská Bystrica. Séria Dejiny 

vied a techniky 2, 2004, s. 9–27. 

116 TÝŽ: Zberateľstvo minerálov a ich múzejná prezentácia. Banská Štiavnica 2002.


bol venovaný aj seminár Prvenstvá nerastnej ríše Slovenska. 117 Ďalšími článkami na túto 

tému sa nebudeme podrobnejšie zaoberať. 118 

Banská technika 

Po roku 1989 zásluhou autorov – najmä historikov techniky – bolo vypublikované množstvo 

prác z dejín banskej techniky, pričom niektoré sme uviedli už pri jednotlivých baníckych 

lokalitách. Autori ako Eugen Kladivík, Rudolf Magula a ďalší sa zaoberali vývojom 

banskej techniky, resp. jej jednotlivých disciplín – dobývacími metódami, rozpojovaním 

hornín, banskou dopravou a podobne. 119 V roku 1991 sa konal seminár História banskej 

dopravy, na ktorom bol zhodnotený vývoj horizontálnej i vertikálnej dopravy v podmienkach 

slovenského baníctva. 120 E. Kladivík v rozsiahlej štúdii spracoval vývoj lokomotívnej 

117 TÝŽ: Príspevok k dejinám mineralógie na Slovensku do konca 18. storočia. In: Prvenstvá nerastnej ríše Slovenska 

: Zborník prednášok zo seminára. Banská Štiavnica 2007, s. 12–20; JANCSY, P.: K dejinám opisu „úrvölgyitu“. 

In: Tamže, s. 24–26; JUHA, M.: Theorie oder Praxis Mineralogie an der Bergakademie Schemnitz im 

18. Jahrhundert. Tamže, s. 32–35; KAŠIAROVÁ, E.: Tadeáš Peitner a jeho zbierka minerálov. Tamže, s. 38–40. 

118 HERČKO, I.: Predajňa minerálov v Banskej Štiavnici. Múzeum 35, 1990, č. 1, s. 36–39; DAUBNEROVÁ, J.: 

120 rokov od založenia prvej predajne minerálov. Zb SBM 17, 1995, s. 291–292; HERČKO, I.: Z histórie 

výskumu banskoštiavnických minerálov do polovice 19. storočia. Minerál 3, 1995, č. 5, s. 308–311; TÝŽ: Mineralogické 

zbierky Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici počas pôsobenia G. A. Scopoliho v rokoch 1769– 

1779. Múzeum 47, 2001, č. 4, s. 9–10; TÝŽ: Založenie a činnosť Montanistického múzea pri Dvorskej komore 

vo Viedni. Minerál 9, 2001, č. 6, s. 448–453; TÝŽ: Kabinetné zbierky Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici. 

Tamže 10, 2002, č. 6, s. 444–446; TÝŽ: Príručky k minerálom Slovenska v 19. storočí ako významné pômocky 

pre múzejných pracovníkov a zberateľov. Tamže 10, 2002, s. 30–40. 

119 MAGULA, R.: K vývoju banskej techniky a technológie v rudných baniach Slovenska do roku 1945. In: 

Zborník Slovenského technického múzea 1947–1997. Košice 1997, s. 48–70; KLADIVÍK, E.: Moderná banská 

technika v banskoštiavnickom rudnom revíre v 18. a v 1. polovici 19. storočia. In: Zborník z konferencie Dejiny 

vedy, výroby a techniky na Slovensku. Košice – Herľany 2000, s. 20–25; KLADIVÍK, E.: Vývoj dobývacích 

metód v nováckych uhoľných baniach v rokoch 1950–1960. SBV 44, 2004, č. 5–6, s. 165–170; MAGULA, R.: 

Nemechanické rozpojovanie v rudných baniach na Slovensku v rokoch 1800–1938. Zb SBM 17, 1995, s. 25–39; 

HOCK, M.: Počiatky trhacích prác v baníctve a ich vývoj do polovice 19. storočia. In: Zborník prednášok z medzinárodnej 

konferencie Trhacia technika 2002 z príležitosti 375. výročia prvého použitia strelného prachu v baníctve 

na svete. Stará Lesná 2002, s. 4–12; KLADIVÍK, E.: Rozpojovanie hornín v rudných baniach na Slovensku od 

zavedenia strojného vŕtania trhavinových vývrtov v roku 1873 do roku 1945. In: Tamže, s. 13–22; GAZDA, Š.: 

Vývoj výroby výbušnín na Slovensku (1873–1990). In: Tamže, s. 23–29; KLADIVÍK, E.: Prvé kompresory na 

pohon vŕtacích strojov v banskoštiavnickom rudnom revíre. Zb SBM 18, 1997, s. 125–142; TÝŽ: Podiel Samuela 

Mikovíniho na riešení technických problémov banskoštiavnického baníctva. In: Samuel Mikovíni a jeho odkaz 

pre dnešok. Banská Štiavnica 2005 [vyšlo 2007], s. 38–41; TÝŽ: Vahadlový a vzduchový čerpací stroj Jozefa Karola 

Hella. Zb SBM, 2007 21, s. 23–30; MAGULA, R.: Z histórie výroby a používania kvapalného vzduchu na 

trhacie práce v rudných baniach Spiša. MH 1, 2008, s. 105–110; KLADIVÍK, E.: Počiatky organizovania banskej 

záchrannej služby v baniach na Slovensku. Tamže 1, 2008, s. 111–118. 

120 TÝŽ: Zvislá doprava v 18. a 19. storočí v slovenských baniach. Veda a technika v dejinách Slovenska 6, 1993, 

s. 5–16; VOZÁR, J.: Doprava dreva pre bane a huty na Slovensku v 16.–19. storočí. Tamže, s. 17–23; POTO- 

ČAN, J.: Vodná doprava na Slovensku. Tamže, s. 24–29; PÖSS, O.: Dva americké patenty slovenských vysťahovalcov. 

Tamže, s. 30–36; SOMBATHY, L.: Vplyv druhov ťažených surovín na vývoj banskej dopravy. Tamže, 

s. 37–43; MAGULA, R.: Systémy dopravy banských produktov v rudných baniach východného Slovenska v rokoch 

1850–1938. Tamže, s. 44–69; KMECO, Ľ.: Doprava v baniach na Slovensku v 1. polovici 20. storočia. 

Tamže, s. 70–80; HALLON, Ľ.: Elektrifikácia banskej dopravy na Slovensku do roku 1938. Tamže, s. 81–91; 

KLADIVÍK, E.: Počiatky podzemnej lokomotívnej dopravy v kremnickom rudnom revíre. Tamže, s. 92–104; 

BOROŠKA, J. – FABIÁN, J.: Z histórie a súčasnosti výskumu, výroby a použitia oceľových lán v banskej doprave 

na Slovensku. Tamže, s. 105–123; SOMBATHY, L.: Zámery a realizácia dopravy rudy z bane Rozália do 

úpravne na závode Rudných baní Hodruša – Hámre. Tamže, s. 124–130; HOCK, M.: Doprava rudných produktov 

v úpravníctve. Tamže, s. 131–141; KAMENICKÝ, M.: Doprava v Žarnovickej huti v 18. storočí. Tamže, 

s. 142–154; VOZÁR, J.: Doprava pre bane a huty na strednom Slovensku v 16.–19. storočí. Tamže, s. 155–167;


231 

dopravy v podzemí slovenských baní do konca druhej svetovej vojny aj s uvedením technických 

parametrov uplatňovaných typov lokomotív. 121 

Eugen Kladivík zvlášť upozornil na elektrobenzínové a elektronaftové lokomotívy 

v banskoštiavnickom podzemí. 122 V rámci štiavnického revíru predstavil vodnostĺpcové 

ťažné stroje. 123 Ďalej sa zameral aj na parné ťažné stroje a prvé elektrické ťažné stroje 

v štiavnickej oblasti. 124 Jednou z hlavných tém špecializácie E. Kladivíka bol vývoj odvodňovania 

v baníctve. 125 R. Magula priblížil vývoj osvetľovania banských diel, a to dokonca 

i v samostatnej publikácii. 126 Ľ. Hallon a I. Herčko sa venovali problematike elektrifikácie 

v baníctve. 127 M. Lacko upozornil na problematiku výroby brizantných trhavín pre potreby 

baníctva. 128 V roku 1996 sa v Banskej Štiavnici uskutočnil seminár Z dejín banského meračstva, 

kde boli pertraktované rôzne problémy spracúvania histórie tejto špecifickej disciplíny 

v slovenských podmienkach. 129 

ĎURECHOVÁ, M.: Podiel baníctva a banskej dopravy na realizácii tunelových stavieb na Slovensku v medzivojnovom 

období (1923–1940). Tamže, s. 168–180; NOVÁK, J.: Banská doprava na banských mapách a plánoch 

v archívnych fondoch Štátneho ústredného banského archívu v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 181–187; 

GINDL, J.: Člnková doprava a snahy o jej zavedenie v banskoštiavnických baniach. Tamže, s. 188–190; SURO- 

VEC, J.: Doprava pri ťažiarstve štôlne Michal. Tamže, s. 191–193. 

121 KLADIVÍK, E.: História lokomotívnej dopravy v podzemí slovenských baní do roku 1945. SBV 38, 1996, č. 6, 

s. 331–346; 39, 1999, č. 1, s. 8–22. 

122 TÝŽ: Elektrobenzínové a elektronaftové lokomotívy v podzemí banskoštiavnického rudného revíru. ZbBM 

15, 1991, s. 151–167. 

123 TÝŽ: Vodnostĺpcové ťažné stroje v banskoštiavnickom rudnom revíre. Tamže 17, 1995, s. 53–76. 

124 TÝŽ: Parné ťažné stroje v banskoštiavnickom rudnom revíre. Tamže 14, 1989, s. 47–63; TÝŽ: Prvé elektrické 

ťažne stroje v banskoštiavnickom rudnom revíre a ich energetické zdroje. Z dejín vied a techniky na Slovensku 17, 

1997, s. 65–84. 

125 TÝŽ: Spolupráca banskoštiavnického rudného revíru s banskými revírmi mimo územia habsburskej monarchie 

v oblasti čerpania banských vôd v 18. storočí. Zb SBM 20, 2004, s. 61–68; TÝŽ: Prvé použitie reaktívneho 

stroja v baníctve na Slovensku. Acta Montanistica Slovaca 2, 1997, č. 1, s. 81–84; TÝŽ: Vodnostĺpcové stroje 

v Smolníku a Zlatej Idke. ZbBM 15, 1991, s. 169–187; MAGULA, R.: Vodnostĺpcové stroje v baniach Spišsko- 

-gemerského rudohoria. In: Zborník z konferencie Dejiny vedy, výroby a techniky na Slovensku. Košice – Herľany 

2000, s. 25–28; KLADIVÍK, E.: Atmosférické parné (ohňové) čerpacie stroje v baniach na strednom Slovensku. 

SBV 42, 2002, č. 1, s. 10–18; TÝŽ: Vzduchový čerpací stroj v banskoštiavnických baniach. Tamže 23, 1990, č. 2, 

s. 107–111; TÝŽ: Odvodnenie šachty Anna v Kremnici. Zb SBM 16, 1993, s. 75–96; TÝŽ.: Odvodňovanie banskoštiavnického 

a kremnického revíru v minulosti. In: Zborník prednášok Problematika odvodňovania rudných 

baní. Banská Štiavnica 1990, s. 3–18; HOCK, M.: Voznická dedičná štôlňa. In: Tamže, s. 20–36; HERČKO, I.: 

Dedičná štôlňa Ferdinand v Kremnici. In: Tamže, s. 38–54. 

126 MAGULA, R.: Banské karbidové lampy. Múzeum 41, 1996, č. 1, s. 1–4; TÝŽ: Banícke bezpečnostné lampy, 

tzv. vetierky. Tamže 46, 2000, č. 1, s. 1–3; TÝŽ: Banícke svietidlá v múzeách na Slovensku. Košice 1991; MA- 

GULA, R. – TURČAN, T.: Banské lampy : História a vývoj v podmienkach baníctva na území Slovenska. Košice 

1995. 

127 HALLON, Ľ.: Význam systematickej elektrifikácie pre technický vývoj slovenského baníctva v medzivojnovom 

období. MH 1, 2008, s. 119–138; HERČKO, I.: Elektrifikácia banských závodov a mesta v Banskej Štiavnici. 

In: K dejinám elektrotechniky : Zborník prednášok. Zvolen 2007, s. 123–137. 

128 LACKO, M.: Obnovenie výroby trhavín v podniku Dynamit Nobel roku 1940 vo vzťahu k slovenskému baníctvu. 

In: Štúdie z dejín chémie a zdravotníctva na Slovensku. Banská Bystrica 2008, s. 16–31. 

129 HERČKO, I.: Súčasný stav štúdia dejín banského meračstva na Slovensku. SBV 36, 1996, č. 4–5, s. 157–161; 

HOCK, M.: Z dejín rozvoja geodetickej a banskomeračskej techniky. Tamže, s. 161–169; KAŠIAROVÁ, E.: Niekoľko 

zaujímavostí o meračoch meračského úradu na Vindšachte z archívnych dokumentov Štátneho ústredného 

banského archívu v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 171–174; KUNÁK, L.: Vývoj výuky banského meračstva 

na Slovensku od polovice 19. storočia. Tamže, s. 175–177; HERČKO, I.: Prínos absolventov Banskej a lesníckej 

akadémie k rozvoju banského meračstva. Tamže, s. 178–200; JAKAB, Z.: Systém výuky banského meračstva, 

jeho najvýznamnejší prednášatelia a ich učebnice. Tamže, s. 201–203; MICHALČÁK, S.: Optické teodolity –


Banské školstvo 

Dejiny banského školstva na Slovensku sú neobyčajne bohaté, o čo sa pričinilo najmä viac 

ako 150-ročné pôsobenie Baníckej a lesníckej akadémie v Banskej Štiavnici, ale i ďalšie 

školské inštitúcie zaoberajúce sa výchovou odborníkov pre banskú a hutnícku výrobu. 

Začiatkom výučby banských odborníkov a založeniu baníckej školy v Banskej Štiavnici 

v roku 1735 sa venoval Jozef Vozár a iní. 130 J. Vozár sa zaoberal aj baníckou školou v Smolníku. 

131 Vznik Baníckej a lesníckej akadémie v Banskej Štiavnici sa pokúšal vo viacerých 

prácach objasniť J. Vozár. 132 M. Myška sa venoval vzťahu vyšších montánnych učilíšť 

v Leobene a Příbrami k formovaniu technickej inteligencie v Uhorsku. 133 K problematike 

štiavnickej akadémie bolo v priebehu posledných 20 rokov uverejnených i množstvo ďalších 

parciálnych štúdií. 134 Okrem týchto príspevkov sa po roku 1989 uskutočnilo viacero 

odborných podujatí, predmetom ktorých boli práve dejiny Baníckej akadémie. 

medzník vo vývoji merania uhlov. Tamže, s. 204–206; TÝŽ.: K histórii vývoja geodetických a banskomeračských 

prístrojov. Tamže, s. 206–210; LALKOVIČ, M.: Príspevok k dejinám jaskynného merania na Slovensku. Tamže, 

s. 214–225; KOVANIČ, Ľ.: Magnetické metódy banskomeračských vytyčovacích prác. Tamže, s. 226–228; 

MUDROŇ, I.: Využitie výpočtovej techniky pri vyhotovovaní, vedení a dopĺňaní banskomeračskej dokumentácie. 

Tamže, s. 229–233; SOMBATHY, L.: Peter Rittinger ako merač. Tamže, s. 233–236; KLADIVÍK, E.: Život 

a dielo profesora banskoštiavnickej Banskej akadémie Júliusa Gretzmachera. Tamže, s. 237–238; KOVANIČ, Ľ.: 

Profesor Ilavský priekopník banského meračstva na Slovensku. Tamže, s. 238–240; NOVÁK, J.: Prínos profesora 

Františka Čechuru k rozvoji důlního měřictví. Tamže, s. 240–241; TÝŽ: Zamyšlení nad životním dílem profesora 

Karla Neseta pro obor „důlní měřictví“. Tamže, s. 242–243; HOCK, M.: Geodézia a banské meračstvo v zbierkach 

múzeí na Slovensku. Tamže, s. 245–248; HERČKO, I.: Bibliografia článkov a štúdií z banského meračstva 

v časopise Bányászati és kohászati lapok. Tamže, s. 249–252; TÝŽ: Literatúra k dejinám banského meračstva 

a geodézie. Tamže, s. 253–254; MIKULENKA, V. – PADĚRA, Z.: O významu staré důlněměřické dokumentace. 

Tamže, s. 255–260. 

130 VOZÁR, J.: Začiatky výučby banských odborníkov a založenie baníckej školy v Banskej Štiavnici. Zb SBM 

18, 1997, s. 33–42; KAMENICKÝ, M.: Výchova banských a hutníckych odborníkov na strednom Slovensku 

do založenia Baníckej akadémie (1762). In: Formy a obsah vzdelanosti v historickom procese : Zborník materiálov 

z vedeckej konferencie v Smoleniciach 17.–19. novembra 1997. Bratislava 1999, s. 98–105; TÝŽ: Výchova 

banských a hutníckych odborníkov na strednom Slovensku do založenia Baníckej akadémie (1762). Rozpravy 

NTM – Z dějin hutnictví 29, 2000, s. 103–109; TÝŽ.: Samuel Mikovini a banícka škola v Banskej Štiavnici. HČ 

50, 2002, č. 3, s. 483–492; TÝŽ: Banícke školstvo na Slovensku do založenia Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici. 

Bratislava 2006. 

131 VOZÁR, J.: 250. výročie založenia baníckej školy v Smolníku. Acta Montanistica Slovaca 2, 1997, č. 4, 

s. 381–386; TÝŽ: Počiatky vyučovania banských odborníkov pre obvod Košickej komory. Založenie baníckej 

školy v Smolníku. Zborník príspevkov k slovenským dejinám. Bratislava 1998, s. 281–293; TÝŽ: Technické 

a právne vzdelávanie odborníkov pre bane a huty v oblasti Košickej komory. In: Formy a obsah vzdelanosti v historickom 

procese : Zborník materiálov z vedeckej konferencie v Smoleniciach 17.–19. novembra 1997. Bratislava 

1999, s. 106–113. 

132 TÝŽ: Vznik prvých baníckych vysokých škôl na území Československa. In: Hornická Příbram ve vědě a technice 

: Báňská historie. Příbram 1989, s. 1–10; TÝŽ: Das schemnitzer Bergwesen und die Gründung der Bergakademie. 

Der Anschnitt 50, 1998, č. 1, s. 20–24. 

133 MYŠKA, M.: Vyšší montanistická učiliště v Leobenu (Štýrsko) a Příbrami (Čechy) a formování technické 

inteligence v Uhrách. Acta historica Neosoliensia 8, 2005, s. 79–85; TÝŽ: Podíl vyšších montanistických učilišť 

na formování technické inteligence v habsburské monarchii a v českých zemích. Časopis Matice moravské 124, 

2005, s. 119–154. 

134 VOZÁR, J.: Banícka akadémia v Banskej Štiavnici a jej vzťah k Trnavskej univerzite. In: Trnavská univerzita 

1635–1777. Trnava 1996, s. 69–80; TOMEČEK, O.: Chémia na banskoštiavnickej akadémii v 18. storočí a jej 

prínos pre rozvoj chemickej vedy, 3. (Anton Ruprecht). Acta Facultatis Paedagogiae – Prírodné vedy 9, 1991, 

s. 291–316; FUNDÁREK, R.: Chémia na banskoštiavnickej Banskej akadémii – 3. časť (Od reorganizácie akadémie 

v roku 1872 do jej odsťahovania v roku 1919). Príspevky k histórii chemického priemyslu na Slovensku 9, 

1991, s. 34–51; TOMEČEK, O.: Príspevok k dejinám výučby chémie na Baníckej a lesníckej akadémii v Banskej


233 

V roku 1992 sa konala konferencia pri príležitosti 230. výročia založenia tejto inštitúcie, 

z ktorej prednášky boli uverejnené v samostatnom zborníku. 135 V tom istom roku 

sa v Herľanoch uskutočnil 2. seminár z histórie hutníctva na Slovensku, ktorý bol zameraný 

na vyučovanie chémie a hutníctva na štiavnickej akadémii. 136 Neskôr, v roku 1998, 

sa v Banskej Štiavnici uskutočnilo 4. medzinárodné sympózium o kultúrnom dedičstve 

v banských, metalurgických a geologických vedách na tému Tradície banského školstva 

vo svete ako jedno zo známych Erbe-sympózií. 137 V roku 2001 prebehol pri príležitosti 

Štiavnici. Zb SBM 18, 1997, s. 67–112; VOZÁR, J.: Praktikanti v stredoslovenských kráľovských banských mestách 

roku 1768. Tamže 20, 2004, s. 79–88; HERČKO, I. – MARČOK, M.: Výučba a výskum vo fyzikálnych vedách 

na Baníckej a lesníckej akadémii v Banskej Štiavnici. Acta Montanistica Slovaca 5, 2000, č. 4, s. 387–399; 

HERČKO, I.: Založenie Katedry mineralógie a geognózie na banskoštiavnickej akadémii a jej činnosť. Zborník 

Slovenského národného múzea – Prírodné vedy 39, 1993, s. 131–151; TÝŽ: Nedostatky vo výučbe geologických 

vied na banskoštiavnickej akadémii a vznik katedry mineralógie a geognózie. Zb SBM 20, 2004, s. 89–107; TÝŽ: 

Botanické záhrady a objekty Baníckej a lesníckej akadémie. Acta Museologica 4, 2004, s. 25–48. 

135 VOZÁR, J.: Nové poznatky o založení Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici. In: 230 rokov Baníckej akadémie 

v Banskej Štiavnici. Košice 1992, s. 7–20; KUBÁTOVÁ, L.: Katedra montanních věd v Praze. Tamže, 

s. 21–36; MAJER, J.: Ke vzniku Báňské akademie v Příbrami. Tamže, s. 37–53; NOVÁK, J.: Základné etapy vývoja 

Baníckej akadémie do roku 1867. Tamže, s. 54–68; HERČKO, I.: Banícka a lesnícka akadémia v rokoch 

1867–1919. Tamže, s. 69–87; VOZÁR, J.: Počiatky Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici očami dvorského 

radcu F. J. Müllera. Tamže, s. 88–97; SOPKO, A.: Prínos banskoštiavnickej Baníckej akadémie do rozvoja banských 

vedných disciplín. Tamže, s. 98–118; SOMBATHY, L.: Význam štiavnickej baníckej vysokej školy pre 

rozvoj baníctva, hutníctva a banskej techniky. Tamže, s. 119–129; SIKOROVÁ, T.: Zápas o obnovenie Baníckej 

akadémie a zriadenie Vysokej školy technickej na Slovensku. Tamže, s. 130–149; KAMENICKÝ, M.: Hutníctvo 

na banskoštiavnickej akadémii. Tamže, s. 150–166; KLADIVÍK, E.: Prednášanie banského strojníctva na Baníckej 

akadémii v Banskej Štiavnici a prvé učebnice tohto predmetu. Tamže, s. 167–181; MOROVICS, M. T.: 

Vyučovanie matematických predmetov na Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 182–206; PŐSS, O.: 

Fyzikálne odbory na banskoštiavnickej akadémii. Tamže, s. 207–227; KLADIVÍK, E.: Vyučovanie baníctva na 

Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 228–243; HOCK, M.: Banské meračstvo na Baníckej akadémii. 

Tamže, s. 244–262; HERČKO, I.: Výuka mineralogických a geologických vied na Baníckej akadémii. Tamže, 

s. 263–277; HUČKO, J. ml.: Geografický a národnostný pôvod poslucháčov Baníckej akadémie.: Tamže, 

s. 278–296; URGELA, J.: Výučba lesníctva na banskoštiavnickej akadémii. Tamže, s. 297–308; HUČKO, J. ml.: 

Sociálny pôvod poslucháčov a ďalšie uplatnenie absolventov banskoštiavnickej akadémie. Tamže, s. 309–327; 

NOVÁK, J.: Spoločenský život poslucháčov banskoštiavnickej akadémie. Tamže, s. 328–341. 

136 VOZÁR, J.: Prvé dejiny Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici od F. J. Müllera. In: Vyučovanie chémie 

a hutníctva na Banskej akadémii v Banskej Štiavnici : II. seminár História hutníctva na Slovensku. Košice 1992, 

[s. 3–12]; TÝŽ: Založenie prvej katedry hutníctva a chémie. In: Tamže, [s. 13–23]; KAMENICKÝ, M.: Kovohutnícka 

veda a školstvo v stredoslovenskej banskej oblasti do konca 18. storočia a jej vplyv na prax (na príklade 

huty v Žarnovici). In: Tamže, [s. 24–37]; HOCK, M.: Chémia a hutníctvo na Baníckej akadémii v období pôsobenia 

profesorov A. Rupprechta a A. Wehrleho. In: Tamže, [s. 37–49]; TOMEČEK, O.: Výučba chémie na 

Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici. In: Tamže, [s. 50–56]; KUNHALMI, G.: Prednášky Prof. Jacquina a jeho 

činnosť na Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici. In: Tamže, [s. 57–64];. CENGEL, P.: Výuka hutníctva železa 

na Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici. In: Tamže, [s. 65–69]; KAFKA, R.: Knižnica Baníckej akadémie v Banskej 

Štiavnici. In: Tamže, [s. 70–79]; SULAČEK, J.: Príspevok k dejinám vysokoškolského vzdelávania hutníkov 

po zániku Vysokej školy baníckej a lesníckej v Banskej Štiavnici. In: Tamže, [s. 80–105]; CENGEL, P.: Technologické 

zariadenia hutníctva železa na začiatku 20. storočia. In: Tamže, [s. 106–113]; SOMBATHY, L.: Pokus 

o rekonštrukciu antimónovej huty Baniská v Bystrom potoku. In: Tamže, [s. 114–128]. 

137 Pozri napr. BOUHEIRY, A.: Banská vedecká literatúra vytvorená osobnosťami Baníckej akadémie v Banskej 

Štiavnici v 18. storočí – z fondov Eisenbibliothek. In: Tradície banského školstva vo svete : Zborník prednášok 

z medzinárodného sympózia Banská Štiavnica 7.–11. 9. 1998. Banská Štiavnica 1999, s. 33–38; ČELKOVÁ, M.: 

Portréty profesorov, rektorov a riaditeľov Baníckej akadémie v zbierkach Slovenského banského múzea v Banskej 

Štiavnici. In: Tamže, s. 53–59; FABIAN, P. – KUBIŇÁKOVÁ, K.: Budovy Baníckej akadémie v Banskej 

Štiavnici. In: Tamže, s. 83–84; HOCK, M.: Výuka banského meračstva a príbuzných predmetov na Baníckej akadémii 

v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 115–118; JONTES, L.: Revolučný rok 1848 a banícke akadémie v Banskej 

Štiavnici a Leobene. In: Tamže, s. 127–132; KAŠIAROVÁ, E.: Takí aj onakí boli banskoštiavnickí akademici. 

In: Tamže, s. 149–156; KLADIVÍK, E.: Prínos profesorov Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici k vývoju banských 

prác v banskoštiavnickom rudnom revíre. In: Tamže, s. 159–163; KUCHTOVÁ, O.: Publikačná činnosť


60. výročia vzniku košickej Baníckej fakulty seminár Geologické vedy v tradícii baníckeho 

školstva na Slovensku, z ktorého vyšiel rovnomenný zborník. 138 V Bratislave sa v roku 

2002 uskutočnila konferencia na tému 240 rokov vysokého technického školstva na Slovensku. 

139 K téme dejín banského školstva tiež vyšli v predmetnom období viaceré samostatné 

publikácie. Kolektív autorov pripravil v roku 2001 prácu História baníckeho vysokého 

školstva na území Slovenska a vydala ju Technická univerzita v Košiciach. 140 V tom 

istom roku bola vydaná publikácia O. Tomečka a I. Herčka Chémia a mineralógia na Baníckej 

a lesníckej akadémii v Banskej Štiavnici. 141 Ivan Herčko v neskorších rokoch pokračoval 

vo vydávaní populárno-náučných prác o akadémii. 142 V roku 2006 Slovenské banské 

múzeum vydalo zborník štúdií venovaný dejinám akadémie. 143 Najnovšie sa v súvislosti 

so štiavnickou akadémiu podarilo Mikulášovi Čelkovi a Petrovi Konečnému identifikovať 

prvé priestory začiatkov výuky. 144 

banskoštiavnických profesorov a úsilie o prvé vysokoškolské učebnice. In: Tamže, s. 177–181; KUNHALMI, G.: 

Mikuláš Jacquin a vyučovanie chémie a hutníctva na banskoštiavnickej akadémii. In: Tamže, s. 183–185; LO- 

VÁSOVÁ, E.: Banícka akadémia v zbierkach historického oddelenia Slovenského banského múzea. In: Tamže, 

s. 195–206; SZENDI, A.: Archívne materiály o banskoštiavnickej Baníckej akadémii v archívoch Maďarska. In: 

Tamže, s. 295–300; VOZÁR, J.: Prvé odborné školy na vyučovanie banských vied v Habsburskej ríši. In: Tamže, 

s. 305–312; ZSÁMBOKI, L.: Banícke školstvo v Banskej Štiavnici v národnom vzdelávacom systéme 18. storočia. 

In: Tamže, s. 317–321. 

138 SLAVKOVSKÝ, J.: Baníctvo a banícke školstvo na Slovensku do roku 1919. In: Geologické vedy v tradícii 

baníckeho školstva na Slovensku : Zborník prednášok zo seminára usporiadaného pri príležitosti 60. výročia 

vzniku Baníckej fakulty. Košice 2001, s. 5–9; KLADIVÍK, E.: Baníctvo na území Slovenska v 18. a 19. storočí. 

In: Tamže, s. 10–13; HOCK, M.: Stredné banícke školstvo na území Slovenska v období monarchie. In: Tamže, 

s. 14–16; KRCHNÁKOVÁ, L.: Príspevok k dejinám baníckej školy v Smolníku v 19. storočí. In: Tamže, s. 17–21; 

FANČOVIČOVÁ, A.: Geologická a mineralogická literatúra v knižnici Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici 

v 18. storočí. In: Tamže, s. 22–28; HERČKO, I.: Pedagogická činnosť profesorov Baníckej a lesníckej akadémie 

v Banskej Štiavnici od založenia katedry mineralógie a geognózie v roku 1840. In: Tamže, s. 29–38; FLORE- 

KOVÁ, Ľ. – SLAVKOVSKÝ, J.: Znovuoživenie baníckeho školstva po zániku Vysokej školy baníckej a lesníckej 

v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 44–47; ŽILÁK, J.: Archívne dokumenty baníckej proveniencie v archívoch SR 

a v cudzine. In: Tamže, s. 51–53; SUROVEC, J.: Osobné archívne fondy významných osobností baníctva, geológie, 

hutníctva a ich získavanie do Štátneho ústredného banského archívu. In: Tamže, s. 54–57. 

139 CENGEL, P.: K počiatkom technického školstva v strednej Európe. In: 240 rokov vysokého technického školstva 

na Slovensku. Bratislava 2002, s. 7–12; HUSÁK, V.: Banská akadémia – Alma Mater industriálneho staviteľstva 

a architektúry. In: Tamže, s. 29–34. 

140 RYBÁR, P. a kol.: História baníckeho vysokého školstva na území Slovenska. Košice 2001. 

141 TOMEČEK, O. – HERČKO, I.: Chémia a mineralógia na Baníckej a lesníckej akadémii v Banskej Štiavnici. 

Banská Bystrica 2001. 

142 HERČKO, I.: Banícka a lesnícka akadémia slovom a obrazom. Banská Bystrica 2008; TÝŽ: Stručné dejiny 

Baníckej a lesníckej akadémie. Banská Bystrica 2009; TÝŽ: Banícka a lesnícka akadémia – Banská Štiavnica. 

Banská Bystrica 2010. 

143 Pozri napr. ČELKOVÁ, M.: Budovy a pamätné miesta Baníckej a lesníckej akadémie v Banskej Štiavnici 

(1764–1911). In: Alma mater – Banská Štiavnica : Európsky význam Baníckej a lesníckej akadémie v Banskej 

Štiavnici. Banská Štiavnica 2006, s. 121–130; JONTES, L.: Schemnitzer Studenten in Vordernberg und Leoben 

: Das Revolutionsjahr 1848 und seine unmittelbaren Folgen für die Bergakademien des Kaiserstaates. In: 

Tamže, s. 99–104; MATEJKOVÁ, A.: Prednášková a publikačná činnosť profesorov banskoštiavnickej akadémie 

v 18. storočí. In: Tamže, s. 115–120; SZENDI, A.: The primary historical sources for Academy for Mining of 

Selmec in public collections of the University Miskolc. In: Tamže, s. 179–184; VOZÁR, Jozef. Založenie Baníckej 

akadémie v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 46–52. 

144 ČELKO, M.: K problematike identifikácie priestorov začiatkov výučby na Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici. 

MH 2, 2009, s. 96–107; KONEČNÝ, P.: Jacquinovo laboratórium a priestory začiatkov výuky metalurgickej 

chémie v Banskej Štiavnici (1. časť). Tamže 3, 2010, s. 196–200.


235 

Banské právo, administratíva a správa 

Problematikou banskoštiavnického mestského a banského práva sa zaoberal R. Marsina. 

145 J. Marcinko sa v samostatnej publikácii venoval banskému právu Gelnice. 146 Mestské 

a banské práva na Slovensku boli skúmané autormi z rôznych hľadísk. 147 Ľ. Juck sa 

pokúsil osvetliť tému výsad banských miest na Slovensku v stredoveku. 148 V niekoľkých 

prácach autori venovali pozornosť spoločenstvu siedmich banských miest košickej správnej 

oblasti. 149 I. Chalupecký v kratšej štúdii rozobral postavenie banského majstra v oblasti 

východoslovenských banských miest v 15. až 16. storočí. 150 Publikovaný bol aj príspevok 

k historickej genéze zavádzania banského poriadku Maximiliána II. z roku 1571. 151 

J. Vozár načrtol vzťah habsburského panovníckeho dvora k slovenskému baníctvu v 16. 

až 18. storočí. 152 Ján Žilák sledoval problematiku právnych pomerov šteliarov v okolí Železníka. 

153 K tejto téme sa viaže publikovaný poriadok šteliarskeho tovarišstva v Štítnickej 

doline z roku 1803. 154 V roku 1994 sa uskutočnilo v Spišskej Novej Vsi sympózium 140 rokov 

od vydania Všeobecného banského zákona. 155 Podobne sa v roku 2004 konalo opäť 

v Spišskej Novej Vsi sympózium 150 rokov od zavedenia Všeobecného banského zákona 

v Uhorsku. Organizátori vydali i zborník prednášok z tohto podujatia. 156 

145 MARSINA, R.: Banskoštiavnické banské a mestské právo. In: Banské mestá na Slovensku. Martin 1990, 

s. 13–35. 

146 MARCINKO, J.: Gelnické banské právo. Košice 2004. 

147 PIIRAINEN, I. T.: Mestské a banské práva na Slovensku. Ars, 1999, č. 1–3, s. 215–224. 

148 JUCK, Ľ.: Výsady banských miest na Slovensku v stredoveku. In: Banské mestá na Slovensku. Martin 1990, 

s. 82–90. 

149 HALAGA, O. R.: Spoločenstvo siedmich banských miest košickej správnej oblasti. In: Tamže, s. 91–102. 

150 CHALUPECKÝ, I.: Postavenie banského majstra vo východoslovenských banských mestách v 15.–16. storočí. 

In: Tamže, s. 139–145. 

151 MICHALENKOVÁ, E.: K historickej genéze zavádzania banského poriadku Maximiliána II. z roku 1571. 

Právněhistorické studie 31, 1990, s. 87–109. 

152 VOZÁR, J.: Habsburský panovnícky dvor a slovenské baníctvo v 16.–18. storočí. HČ 38, 1990, č. 6, s. 819– 

843. 

153 ŽILÁK, J.: K problematike právnych pomerov šteliarov v okolí Železníka. Obzor Gemera 20, 1989, č. 3, 

s. 163–166. 

154 TÝŽ: Poriadok šteliarskeho tovarišstva v Štítnickej doline. Tamže 24, 1993, č. 1, s. 23–26. 

155 MARCINKO, J.: Gelnické banské právo. In: Zborník prednášok zo sympózia 140 rokov od vydania Všeobecného 

banského zákona. Spišská Nová Ves 1994, s. 4–11; DINKA, J.: Niektoré historické podklady gelnického 

banského práva. In: Tamže, s. 13–26; NOVÁK, J.: Maximiliánov banský poriadok. In: Tamže, s. 28–37; 

VOZÁR, J.: Orgány štátnej banskej správy na Spiši po vydaní všeobecného banského zákona. In: Tamže, 

s. 39–49; KAŠIAROVÁ, E.: Vládny komisariát pre štátne banské a hutnícke závody na Slovensku v Bratislave 

(1919–1926). In: Tamže, s. 51–60; MÜNCNER, E.: Banské právo a činnosť OBÚ Spišská Nová Ves po roku 

1945. In: Tamže, s. 62–73; HIJJ, J.: Vývoj banského práva na Slovensku v poslednej štvrtine 20. storočia. In: 

Tamže, s. 74–84; MAGULA, R.: Z histórie baníctva na Spiši do roku 1918. In: Tamže, s. 96–106. ŽIFČÁK, F.: 

Symbolika erbov a pečatí banských lokalít na Spiši. In: Tamže, s. 108–121; BARTALSKÝ, J.: Vývoj a organizácia 

geologického prieskumu na Slovensku po 2. svetovej vojne. In: Tamže, s. 122–141; FÁBRY, O.: Z dejín 

baníctva v rámci podniku Železorudné bane Spišská Nová Ves. In: Tamže, s. 155–167; GRENDA, O.: Existencia 

ťažby a spracovanie magnezitu v SMZ Jelšava. In: Tamže, s. 169–180; DANIEL, J. – KAVALCOVÁ, E.: História 

a súčasnosť ložiskovej oblasti Novoveská Huta. In: Tamže, s. 181–191; NEVYJEL, E. – OGURČÁK, J.: Závod 

Slovinky v histórii a súčasnosti. In: Tamže, s. 193–211. 

156 MÜNCNER, E.: Z histórie Obvodného banského úradu v Spišskej Novej Vsi. In: Zborník prednášok zo 

sympózia „150 rokov od zavedenia Všeobecného banského zákona v Uhorsku“. Spišská Nová Ves 2004, s. 7–19; 

SUROVEC, J. – MŰNCNER, E.: Banskí kapitáni, prednostovia, resp. predsedovia banského úradu v Spišskej


M. Lacko spracoval archontológiu Vrchného inšpektorského úradu v Smolníku od 

konca 17. storočia až do roku 1871 v dvoch rozsiahlych štúdiách. 157 Problematike archontologického 

výskumu banskej správy by bolo potrebné venovať ďalšiu pozornosť. 

Hutníctvo 

V priebehu 90. rokov sa uskutočnilo niekoľko seminárov o dejinách hutníctva na Slovensku. 

Prvý z nich sa konal roku 1990 v Košiciach a bol širšie zameraný. 158 Druhý seminár 

bol venovaný vyučovaniu hutníctva a chémie na štiavnickej akadémii a uviedli sme ho už 

v časti o banskom školstve. Výrobe a spracovaniu medi bol venovaný 3. seminár v Herľanoch 

v roku 1994. 159 Štvrté sympózium o dejinách hutníctva sa uskutočnilo v roku 1996 

Novej Vsi od roku 1854. In: Tamže, s. 20–25; Schillerová, J.: Banská správa na Slovensku v období rokov 

1919 do oslobodenia 1945. In: Tamže, s. 26–41; LACKO, L.: História Obvodného banského úradu v Prievidzi. 

In: Tamže, s. 42–44; ZBOJA, J.: História Obvodného banského úradu v Bratislave. In: Tamže, s. 45–52; SOM- 

BATHY, L.: O čom sme v 20. storočí nehovorili. In: Tamže, s. 53–56; BARAN, J.: Vznik Slovenského banského 

úradu a jeho činnosť do roku 1993. In: Tamže, s. 57–66; LUTONSKÝ, M.: Súčasnosť štátnej banskej správy. 

In: Tamže, s. 67–71; MÜNCNER, E. – BAČENKO, Š. – ANDRÁŠ, L.: Významné udalosti v činnosti OBÚ Sp. 

Nová Ves po vzniku Slovenského banského úradu v Bratislave (od roku 1969 do roku 2000). In: Tamže, s. 72–80; 

ONDREJKOVIČ, A.: Vznik a pôsobnosť Slovenskej banskej komory. In: Tamže, s. 81–86; CHALUPECKÝ, I.: 

Banícke písomnosti vo fonde Krajského súdu v Levoči. In: Tamže, s. 87–89; MAGULA, R.: Príčiny úpadku medenorudného 

baníctva v druhej polovici 19. storočia v Spišsko-gemerskom rudohorí. In: Tamže, s. 90–97; DA- 

NIEL, J.: História prieskumu a ťažba uránovej rudy v Novoveskej Hute. In: Tamže, s. 98–107; KAPEC, J.: Z histórie 

ťažby sadrovca v Novoveskej Hute. In: Tamže, s. 108–109; KAFKA, A.: História ťažby stavebných surovín 

podnikom VKŠ Spišská Nová Ves vo Východoslovenskom kraji, privatizácia a jej dopad na likvidáciu podniku. 

In: Tamže, s. 110–115; GALLO, Ľ. – ZEMAN, R.: História a súčasnosť ťažby magnezitu v SMZ a. s. Jelšava. In: 

Tamže, s. 116–123; DETKO, M.: História a súčasnosť ťažby magnezitu v Lubeníku. In: Tamže, s. 124–127; ORA- 

VEC, D.: Útlmový program rudného baníctva, privatizácia a jej dôsledky na ťažbu železných rúd na Slovensku. 

In: Tamže, s. 128–131; KURRAY, A.: Realizácia útlmového programu rudného baníctva v Slovenskej republike 

od roku 1991. In: Tamže, s. 132–142; JUSKO, F.: Technické a technologické problémy riešené Ústavom geotechniky 

SAV v Košiciach pre podnik Železorudné bane v Spišskej Novej Vsi. In: Tamže, s. 151–154. 

157 LACKO, M.: Príspevok k archontológii Vrchného inšpektorského úradu v Smolníku v rokoch 1788 až 1871. 

MH 2, 2009, s. 108–207; TÝŽ: Príspevok k archontológii Vrchného inšpektorského úradu v Smolníku do roku 

1788. Tamže 3, 2010, s. 94–195. 

158 KUNHALMI, G.: Vyučovanie hutníckych predmetov na odborných školách na Slovensku. In: Veda a technika 

v dejinách Slovenska : Prvý seminár k dejinám hutníctva na Slovensku. Košice 1990, s. 22–31; SKLA- 

DANÝ, M.: Zhutňovanie medených rúd a sciedzanie medi v banskobystrickej oblasti. In: Tamže, s. 32–42; KA- 

MENICKÝ, M.: Hutníctvo striebra v stredoslovenskej banskej oblasti do konca 18. storočia. In: Tamže, s. 43–57; 

SOMBATHY, L.: Zhutňovanie antimónových rúd na Slovensku. In: Tamže, s. 58–81; MAGULA, R.: Spracúvanie 

tetraedritových rúd v Štefanskej hute v Kluknave. In: Tamže, s. 82–90; DUTKO, J.: K otázke vzniku a účinkovania 

centrálnej huty v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 91–94; KAFKA, R.: Ústredný kanál na odčerpávanie prachu 

s komínom v centrálnej hute v Banskej Štiavnici – významná ekologická pamiatka. In: Tamže, s. 95–105; BA- 

TTA, Š.: Zhutňovanie strieborných rúd podľa zobrazenia na rožňavskej Metercii. In: Tamže, s. 106–123; SKLA- 

DANÝ, M.: Počiatky scedzovacej huty v Moštenici (1496–1526). In: Tamže, s. 124–137; KAMENICKÝ, M.: 

Vznik a počiatky Žarnovickej huty. In: Tamže, s. 138–146; SOMBATHY, L.: Antimónové huty Leopold a Vajsková. 

In: Tamže, s. 147–160; VOZÁR, J.: Slovenské pece a hámre v železiarstve na Slovensku. In: Tamže, s. 161– 

176; ŽILÁK, J.: Príspevok k dejinám hutníctva železa v Malohonte v rokoch 1750–1850. In: Tamže, s. 177–196. 

159 VOZÁR, J.: Zhutňovanie medených rúd v banskobystrickej oblasti v 16.–18. storočí. In: Výroba a spracovanie 

medi : 3. seminár z dejín hutníctva na Slovensku. Košice 1994, s. 1–21; HUSÁK, V.: Stavebný vývin medeného 

hámra v Banskej Bystrici. In: Tamže, s. 22–36; KAMENICKÝ, M.: Medené hámre pri Borinke. In: Tamže, 

s. 37–66; TEKEĽ, L.: Hutníctvo v smolníckom rudnom revíre. In: Tamže, s. 67–81; ŠIMKO, J.: Vývoj výroby 

medi v regióne Krompachy. In: Tamže, s. 82–93; LUKÁČ, I. – BIDLEŇ, J.: Vývoj výroby medených polotovarov 

v regióne Považská Bystrica. In: Tamže, s. 94–96; MAGULA, R.: Z histórie spracovania medenej rudy v hute 

Fönix – Rolová v prvej polovici 19. storočia. In: Tamže, s. 97–106; SULAČEK, J.: Príspevok k dejinám ťažby 

medenej rudy a jej spracúvania na Slovensku v rokoch 1918–1938. In: Tamže, s. 107–133; SLAVKOVSKÝ, J.: 

Ložiská medených rúd v oblasti Západných Karpát a ich súčasná bilancia. In: Tamže, s. 134–142.


237 

opäť v Herľanoch a bolo zamerané na výrobu zlata, striebra a skúšobníctvo. 160 V roku 1998 

v Herľanoch usporiadali ďalšie sympózium z dejín hutníctva pod názvom Technológia výroby 

železa a železiarskych výrobkov na Slovensku do konca 19. storočia. 161 V roku 2002 sa 

v Banskej Štiavnici konalo posledné sympózium zamerané na históriu hutníctva v stredoslovenskej 

banskej oblasti. 162 

Vo svojich početných štúdiách sa téme zhutňovania medi venoval Marián Skladaný. 163 

K vývoju hutníctva drahých kovov, predovšetkým striebra publikoval M. Kamenický. 164 

160 KAMENICKÝ, M.: Príspevok k dejinám skúšobníctva v 18. storočí. In: Výroba zlata a striebra, skúšobníctvo 

: 4. sympózium o dejinách hutníctva na Slovensku. Košice 1996, s. 1–13; LABUDA, J.: Prínos archeológie ku 

skúšobníctvu drahých kovov. In: Tamže, s. 14–24; KUNHALMI, G.: Skúšobníctvo v dielach G. Agricolu a L. Erckera. 

In: Tamže, s. 25–31; MIKLÁŠ, V.: Historické míľniky vývoja skúšobníctva a puncovníctva drahých kovov 

na našom území. In: Tamže, s. 32–40; HOCK, M.: Z dejín úpravy zlatých rúd v Kremnici. In: Tamže, s. 41–52; 

SKLADANÝ, M.: Odstriebrovanie čiernej medi. In: Tamže, s. 53–72; MAGULA, R.: Výroba striebra nepriamou 

amalgamáciou v Zlatej Idke. In: Tamže, s. 73–84; ZORIČÁK, P.: Spracúvanie kovov a razba mincí v Kremnickej 

mincovni. In: Tamže, s. 86–95; SOMBATHY, L.: Pokus o odhad ťažby zlata a striebra v Štiavnicko-hodrušskom 

rudnom rajóne. In: Tamže, s. 96–99; ZORIČÁK, P.: Kremnická mincovňa v minulosti a dnes. In: Tamže, 

s. 100–104; SLAVKOVSKÝ, J. – BALÁŽ, B. – GRINČ, A.: Svetová produkcia zlata a striebra ťažbou a trendy 

svetových cien týchto kovov v ostatnom období. In: Tamže, s. 112–120; HUSÁK, V.: Taviaca medená huta v Starých 

Horách. In: Tamže, s. 126–135. HUSÁK, V.: Tajovská medená huta. In: Tamže, s. 136–146; TOMEČEK, O.: 

Skúšobníctvo a jeho úloha pri získavaní a spracovaní kovov. In: Tamže, s. 147–155. 

161 ŠARUDYOVÁ, M.: Vývin železiarskej techniky a technológie na Slovensku od 70. rokov 19. storočia do 

začiatku 20. rokov 20. storočia. In: Technológia výroby železa a železiarskych výrobkov na Slovensku do konca 

19. storočia : Sympózium o dejinách hutníctva na Slovensku. Košice 1998, s. 21–29; VOZÁR, J.: Nepriama výroba 

kujného železa a prvé vysoké pece na Slovensku. In: Tamže, s. 31–38; MIHÓK, Ľ.: Spôsob výroby stredovekých 

banských želiez. In: Tamže, s. 41–414; CENGEL, P.: Zmeny v železiarskej na území Slovenska po r. 1850. In: 

Tamže, s. 51–56; LABANIČ, E.: Technické pamiatky na Slovensku so zvláštnym zreteľom na železiarstvo. In: 

Tamže, s. 61–61; PETRÍK, J. – KOREŇ, J.: Odlievanie železa v hutníckych podnikoch na Slovensku. In: Tamže, 

s. 71–73; CENGEL, P.: Niektoré poznatky o existencii a činnosti vysokej pece v Tisovci. In: Tamže, s. 81–87; 

ŠTEFAN, B. – FRIČ, V.: Tridsať rokov výskumu vo VSŽ. In: Tamže, s. 91–97; KAMENICKÝ, M.: Obchod so 

železiarskym tovarom v Bratislave v druhej polovici 18. a v druhej polovici 19. storočia. In: Tamže, s. 101–110; 

HUSÁK, V.: Pamäť výrobných stavieb Hroneckého železiarskeho komplexu na historických geodetických mapách. 

In: Tamže, s. 111–118; VOZÁR, J.: Vyberanie dane (urbury) z výroby železa. In: Tamže, s. 131–134. 

162 LABUDA, J.: Archeologický výskum hutníckych objektov v regióne Banská Štiavnica. In: História hutníctva 

v stredoslovenskej banskej oblasti. Banská Štiavnica 2003, s. 6–8; HANULIAK, V. – CENGEL, P. – HOLLY, A.: 

Príspevok ku spracovaniu kovov na lokalite Zvolen – Pustý Hrad. In: Tamže, s. 9–13; HOCK, M.: Úpravníctvo 

a hutníctvo v Banskej Štiavnici do konca 19. storočia. In: Tamže, s. 14–26; CENGEL, P.: Niektoré poznatky o výrobe 

a spracovaní železa v stredoslovenskej banskej oblasti. In: Tamže, s. 27–32; HUSÁK, V.: Podnety k identifikácii 

huty v Tajove podľa plánu J. A. (B.) Menigilla a pivovaru banskobystrickej komory v Úľanke. In: Tamže, 

s. 33–38; TÝŽ: Kremnická mincovňa – pamiatka historickej priemyselnej architektúry. In: Tamže, s. 39–48; 

TÝŽ: Kremnická mincovňa z hľadiska novších výskumov a atribútu ochrany. In: Tamže, s. 49–59; VOZÁR, J.: 

Vyučovanie hutníctva na štiavnickej akadémii. In: Tamže, s. 68–73; KUNHALMI, G.: Výroba antimónu v hute 

vo Vajskovej. In: Tamže, s. 74–77; SOMBATHYOVÁ, M.: Huta v Banskej Štiavnici v 20. storočí. In: Tamže, s. 83– 

108; KAFKA, R.: Výroba hliníka na Slovensku v 20. storočí. In: Tamže, s. 121–128. 

163 SKLADANÝ, M.: Moštenická sciedzacia huta v rokoch 1496 až 1526. Zborník Filozofickej fakulty Univerzity 

Komenského – Historica 41, 1995, s. 107–124; TÝŽ: Zásobovanie stredoslovenských banských miest poľským 

olovom v rokoch 1496–1526. Tamže 44, 1999, s. 57–69; TÝŽ: Huty banskobystrického mediarskeho podniku 

v čase jeho prechodu pod erárnu správu. In: Slovensko v Habsburskej monarchii 1526–1918. Bratislava 2000, 

s. 37–47; TÝŽ: Slovensko-poľské hospodárske vzťahy v 15.–16. storočí. Historické štúdie 41, 2000, s. 69–79; 

TÝŽ: Stredoveké huty na okolí Banskej Bystrice. In: Argenti fodina 2008 : Zborník prednášok. Banská Štiavnica 

2009, s. 73–80. 

164 KAMENICKÝ, M.: Hutníctvo striebra v stredoslovenských banských mestách. Vlastivedný časopis 40, 1991, 

č. 1, s. 6–9; TÝŽ: Hutníctvo striebra v stredoslovenskej banskej oblasti do konca 18. storočia. Rozpravy NTM – 

Z dějin hutnictví 20, 1992, s. 31–40; TÝŽ: Pracovníci striebornej huty v Žarnovici, ich pracovná náplň, mzdy, 

životná úroveň. In: Tamže 23, 1995, s. 25–29; TÝŽ: Odborná hutnícka literatúra v stredoslovenskej banskej 

oblasti do konca 18. storočia. In: Kniha 1995–1996 : Zborník o problémoch a dejinách knižnej kultúry. Martin


Osobitnú úlohu v dejinách slovenského hutníctva zohralo železiarstvo. Špeciálnu skupinu 

prác tvoria archeometalurgické štúdie o výrobe železa a jej metódach v minulosti, 

ktoré spracúvala skupina spolupracovníkov Hutníckej fakulty Technickej univerzity v Košiciach 

pod vedením Ľubomíra Mihoka. 165 K cenným prácam môžeme zaradiť štúdiu 

O. Paulinyiho o stave a rozšírení remeselného železiarstva v Karpatskej kotline v období 

1500 až 1650. 166 Gustáv Frák sa venoval histórii železiarskej výroby v hornom toku rieky 

Slanej. 167 Autori sa tiež zaoberali podnikaním niektorých železiarskych spoločností ako 

Muránska únia, či Rimavská koalícia. 168 Všimli si výrobu a spracovanie železa v oblasti 

Spišskej Novej Vsi a na Gemeri. 169 Publikovaný bol aj príspevok k výskumu začiatkov vysokopecnej 

techniky na Slovensku. 170 V roku 2004 sa uskutočnil v Banskej Štiavnici medzinárodný 

seminár Európske ložiská železa a jeho využitie, z ktorého bol vydaný i zborník 

prednášok. 171 Úspešnejší vo výskume dejín železiarstva v sledovanom období bol maďar- 

1997, s. 206–211; TÝŽ: Olovo v hutníctve drahých kovov na strednom Slovensku v 18. storočí. In: Rozpravy 

k slovenským dejinám : Zborník príspevkov k nedožitému 75. výročiu narodenia Pavla Horvátha. Bratislava 2001, 

s. 131–136; TÝŽ: Olovo v hutníctve drahých kovov na strednom Slovensku v 18. storočí. In: Štúdie z dejín baníctva 

a banského podnikania : Zborník k životnému jubileu Mariána Skladaného. Bratislava 2001, s. 64–68; TÝŽ: 

Stredoslovenské striebro a jeho hutnícke spracovanie do konca 18. storočia. Bratislava 1995. 

165 Pozri napr. MIHOK, Ľ. a kol.: Rozbor výroby železa v mladšej dobe rímskej na Spiši. SlArch 36, 1988, č. 2, 

s. 415–423; FÜRYOVÁ, K. a kol.: Začiatky železiarstva vo východnej časti Gemera v stredoveku. Zborník Slovenského 

národného múzea – Archeológia 1, 1991, s. 107–144; FÜRYOVÁ, K.: Železiarska osada v stredoveku 

v Gemeri. Vlastivedný časopis 40, 1991, č. 3, s. 136–138; MIHOK, Ľ.: K počiatkom výroby železa (ako sa vyrábalo 

prvé železo na území Slovenska). SlArch 42, 1994, č. 1, s. 69–90; MIHOK, Ľ. – FURMÁNEK, V.: Rozbor nespracovaných 

výťažkov tavieb železa z prelomu doby bronzovej a doby železnej. Rozpravy NTM – Z dějin hutnictví 34, 

2004, s. 9–15; MORAVČÍKOVÁ, Ľ. – MIHOK, Ľ. – PETRÍK, J.: Vysoká pec z 18. a 19. storočia v Jakubanoch – 

rozbor vzoriek. Tamže, s. 27–32; ROTH, P.: Železiarne pod Kráľovou Hoľou. Tamže, s. 33–36; PETRÍK, J.: Hutníctvo 

pod Kojšovskou hoľou. Rozpravy NTM – Z dějin hutnictví 35, 2005, s. 5–12; PETRÍK, J. – MIHOK, Ľ.: 

Metalurgia v údolí Hornádu. Tamže, s. 13–22; MIHOK, Ľ. – MORAVČÍKOVÁ, Ľ. – PETRÍK, J.: Štúdium vysokopecných 

prevádzok v okolí rieky Slaná. Tamže, s. 111–120; FEČKOVÁ, P. a kol.: Augustova huta – jeden 

z najvýznamnejších závodov Coburgovského železiarskeho komplexu. Archeologia technica 19, 2007, s. 32–38; 

FEČKOVÁ, P. a kol.: Odlievanie funerálnej liatiny v zlievarniach rodiny Coburgovcov. Tamže 18, 2006, s. 45–52; 

MIHOK, Ľ. – FEČKOVÁ, P.: Hutnícke podniky rodiny Coburgovcov na Slovensku. MH 1, 2008, s. 60–104; MI- 

HOK, Ľ. a kol.: Železiarske závody rodiny Andrássyovej. Tamže 2, 2009, s. 208–245. 

166 PAULINYI, O.: Stav a rozšírenie remeselného železiarstva v Karpatskej kotline v období 1500–1650. Historické 

štúdie 42, 2002, s. 215–250. 

167 FRÁK, G.: Štyristo rokov železiarskej výroby v hornom toku rieky Slanej. Vlastivedné štúdie Gemera 8, 1990, 

s. 61–100. 

168 ŽILÁK, J.: Dejiny Rimavskej koalície. Vlastivedné štúdie Gemera 8, 1990, s. 33–60; TÝŽ: Zakladajúca listina 

a stanovy Muránskej únie. Obzor Gemera-Malohontu 22, 1991, č. 1, s. 27–31. 

169 PETRÍK, J. a kol.: Ťažba železnej rudy, výroba a spracovanie železa v okolí Spišskej Novej Vsi. Acta Metallurgica 

Slovaca 6, 2000, č. 1, s. 74–83; FABIAN, J.: História ťažby železných rúd na Gemeri. In: Priemyselné 

dedičstvo ako súčasť kultúrneho dedičstva. Košice 2004, s. 113–115. 

170 MIHOK, Ľ. a kol.: Drevouhoľné vysoké pece na Slovensku. In: Priemyselné dedičstvo ako súčasť kultúrneho 

dedičstva. Košice 2004, s. 116–120. 

171 JANCSY, P.: Minerály železa európskych ložísk v zbierkových fondoch Slovenského banského múzea. In: 

Európske ložiská železa a jeho využitie. Banská Štiavnica 2004, s. 5–8; LABUDA, J.: Železné banícke nástroje 

z archeologických výskumov SBM. In: Tamže, s. 9–16; SOMBATHY, L.: Ťažba železných rúd na Slovensku po 

roku 1918. In: Tamže, s. 19–28; HLOBIL, J.: História ťažby a spracovania železa v ložiskovom rajóne Krásnohorské 

Podhradie – Drnava. In: Tamže, s. 29–32; KAFKA, R.: Rimavický hámor (Technologické a personálne 

poznámky k jeho činnosti). In: Tamže, s. 33–38; KLADIVÍK, E.: Správa štátnych železných baní na Železníku 

v období rokov 1919–1938 a výrobná činnosť tohto závodu v súkromnom vlastníctve od roku 1938 do roku 1945. 

In: Tamže, s. 39–54; ČELKOVÁ, M.: Zbierkové predmety umeleckej liatiny vo fondoch Slovenského banského 

múzea v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 76–87.


239 

ský autor Zoltán Remport, ktorý publikoval viaceré práce z dejín uhorského železiarstva 

v 19. storočí, dokonca i samostatné monografie. 172 Inú perspektívu na tému z dejín hutnej 

výroby ponúka štúdia S. Micháleka. 173 

Kolektív autorov napokon v roku 2006 pripravil na vydanie pokus o syntézu dejín hutníctva, 

i keď predmetná publikácia vzhľadom na faktografické a iné nedostatky (absencia 

poznámkového aparátu) nespĺňa požiadavky na vedeckú syntézu z dejín hutníctva. 174 

Osobnosti baníctva, hutníctva a geológie 

Zo starších dejín baníctva pozornosť historikov pútal Ján Thurzo ako banský podnikateľ. 

175 Osobnostiam ako Juraj Agricola a Ján Dernschwam bol venovaný priestor na seminári 

Baníctvo na Slovensku v čase J. Agricolu a J. Dernschwama v roku 1994 v Banskej 

Štiavnici. 176 O známej rodine Hellovcov publikoval kratší príspevok B. Gayer. 177 V roku 

1993 sa v Banskej Štiavnici uskutočnil seminár Hellovci a ich prínos pre vedu a techniku. 178 

Opäť v Banskej Štiavnici sa v roku 1995 konal seminár k životu a dielu Gabriela Schweitzera 

a Antona Pécha. 179 

172 Napr. REMPORT, Z.: Magyarország vasgyártása a dualizmus korában (1867–1918). Budapest 2005. 

173 MICHÁLEK, S.: Spor Československa a USA o širokopásovú valcovňu v rokoch 1951–1954. HČ 54, 2006, 

č. 4, s. 607–630. 

174 SCHMIEDL, J. – WEIGNER, L. a kol.: Dejiny hutníctva na Slovensku : História výroby železa, neželezných 

a drahých kovov na území Slovenska. Košice 2006. 

175 SKLADANÝ, M.: Ján Thurzo z Betlanoviec (1437–1508) – priekopník ranokapitalistického podnikania 

v európskom baníctve. In: Spiš v kontinuite času. Prešov 1995, s. 41–47; TÝŽ: Začiatky podnikania Thurzovcov 

v spišsko–gemerskom baníctve. In: Vývoj správy miest na Slovensku. Martin 1984, s. 229–237; TÝŽ: Thurzovci 

a Levoča. In: Pohľady do minulosti : Zborník prednášok z histórie. Levoča 2001, s. 61–79. 

176 VOZÁR, J.: Život a dielo Juraja Agricolu. SBV 34, 1994, č. 3–4, s. 63–71; SKLADANÝ, M.: Dernschwamov 

memoriál ako prameň k dejinám stredoslovenského baníctva. Tamže, s. 72–76; LABUDA, J.: Archeologická 

výpoveď k baníctvu 16. storočia v stredoslovenskej banskej oblasti. Tamže, s. 77–79; NOVÁK, J.: Baníctvo 

v Banskej Štiavnici v 16. storočí. Tamže, s. 88–92. SLANÝ, J.: Banská Bystrica v 16. storočí. In: Tamže, s. 92–97; 

ČELKO, M.: Turzovci v Kremnici. Tamže, s. 98–102; MAGULA, R.: Baníctvo v Smolníku v 16. storočí. Tamže, 

s. 103–107; VALACHOVIČ, P.: Ján Dernschwam ako epigrafik. In: Tamže, s. 107–110; ČIČAJ, V.: Ján Dernschwam 

a jeho knižnica. Tamže, s. 110–114; KLADIVÍK, E.: Banská technika na Slovensku v 16. storočí. Tamže, 

s. 115–119; HOCK, M.: Úprava rúd v dobe J. Agricolu a J. Dernschwama. Tamže, s. 119–126; TOMEČEK, O.: 

Vývin skúšania kovov a skúšobníctvo v diele Georga Agricolu. Tamže, s. 126–136. 

177 GAYER, B.: Niektoré údaje k Hellovcom v kremnickom archíve a v literatúre. ZbBM 15, 1991, s. 365–368. 

178 KLADIVÍK, E.: Matej Kornel Hell. SBV 33, 1993, č. 2, s. 45–54; NOVÁK, J.: Zásluhy Mateja Kornela Hella 

na výstavbe banského vodohospodárskeho systému. Tamže, s. 55–59; KLADIVÍK, E.: Jozef Karol Hell. Tamže, 

s. 60–69. VOZÁR, J.: Neznámi Hellovci. Tamže, s. 69–76; NOVÁK, J.: Život a dielo Maximiliána Hella. Tamže, 

s. 76–83; SUROVEC, J.: Archívne dokumenty k Hellovcom vo fondoch ŠÚBA v Banskej Štiavnici. Tamže, 

s. 90–101. 

179 HERČKO, I.: Výročia významných osobností banskoštiavnického baníctva v roku 1995. In: Zborník k dejinám 

baníctva na Slovensku. Banská Štiavnica 1995, s. 3–19; KLADIVÍK, E.: Gabriel Mikuláš Schweitzer. In: 

Tamže, s. 20–26; KAŠIAROVÁ, E.: Archívne dokumenty k životu a dielu G. von Schweitzera v ŠÚBA v Banskej 

Štiavnici. In: Tamže, s. 27–40; LADZIANSKY, J.: Kartografická tvorba Gabriela Mikuláša Schweitzera a Antona 

Pécha. In: Tamže, s. 41–48; NOVÁK, J.: Život a dielo Antona Pécha. In: Tamže, s. 49–56; SUROVEC, J.: Archívne 

dokumenty k životu a dielu Antona Pécha v ŠÚBA. In: Tamže, s. 57–67; ŠTĚPÁN, V.: Anton Péch a severomoravští 

podnikatelé Kleinové. In: Tamže, s. 68–89; HERČKO, I.: Štúdium rudných žíl banskoštiavnického 

rudného revíru v 19. storočí a ich zobrazovanie v banských mapách. In: Tamže, s. 90–114.


Dvaja autori publikovali samostatnú štúdiu o živote a diele Aurela Lehotzkého. 180 Ladislav 

Sombathy pripomenul výročie smrti Juraja Bernátha. 181 Námetom na samostatnú 

publikáciu sa stalo pôsobenie Bedricha Gayera v Kremnici. 182 Elena Síkorová sa venovala 

osobnosti hlavného komorského grófa Karola Mitrovského z Nemyšle. 183 V roku 2008 boli 

publikované dva dokumenty o živote Bohuslava Križka. 184 Seminár, ktorý sa konal v Banskej 

Štiavnici v roku 1994, bol zameraný na osobnosť Arpáda Bergfesta. 185 Na ďalšom seminári 

v roku 2000 sa prednášajúci zaoberali priekopníkmi baníctva vo Veľkom Krtíši. 186 

Osobnosť Samuela Mikovíniho bola témou sympózia usporiadaného v Banskej Štiavnici 

v roku 2005. 187 Témou ďalšej konferencie sa stal Ignác Born a problematika nepriamej 

amalgamácie. 188 Osobností komorských grófov z hľadiska výtvarného umenia sa dotkla 

v reprezentačnej publikácii Mária Čelková a kolektív. 189 

Záver 

Predstaviť výsledky montánno-historického výskumu na Slovensku za ostatných 20 rokov 

je zložité, nakoľko takáto produkcia sa rozplýva v mnohých zborníkoch, predovšetkým 

z početných seminárov, konferencií, či iných odborných podujatí. Od začiatku 90. rokov 

až do roku 2006 boli dominujúce semináre s regionálnou perspektívou, ktoré sa konali 

pod záštitou Slovenského banského múzea a systematicky mapovali jednotlivé banské 

oblasti na Slovensku. Výstupy z týchto seminárov však nevychádzali samostatne, ale boli 

uverejňované ako dvoj- alebo trojčísla časopisu Spravodaj Banského výskumu, a to až do 

jeho zániku v roku 2004. Zo špecializovaných odborných periodických publikácií stojí za 

zmienku Zborník Slovenského banského múzea, ktorý do roku 1997 vychádzal pravidelne 

v dvojročných intervaloch a po roku 1997 už len nepravidelne. Nové periodikum Mon- 

180 LEHOTSKÝ, J. – SUROVEC, J.: Život a dielo Ing. Aurela Lehotzkého (1882–1953). Zb SBM 13, 1987, 

s. 203–228. 

181 SOMBATHY, L.: 20. výročie smrti Ing. Juraja Bernátha. Zb SBM 18, 1997, s. 377–381. 

182 MAZŮREK, J.: Kremnický montanista. Banská Bystrica 2006. 

183 SÍKOROVÁ, E.: Erbová listina Leopolda II. pre hlavného komorského grófa Karola Mitrovského z Nemyšle. 

In: Erbové listiny : Zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie. Martin 2006, s. 49–57. 

184 LACKO, M.: Niekoľko biografických údajov o Ing. Bohuslavovi Križkovi. MH 1, 2008, s. 242–247. 

185 Ing. Arpád Bergfest – priekopník banskohistorického aplikovaného výskumu. Banská Štiavnica 1994. 

186 KLADIVÍK, E.: Začiatky banského podnikania a rozvoj uhoľného baníctva v oblasti Veľkého Krtíša od 

19. storočia do roku 1962. Andrej Krasislav Mešša 175. výročie narodenia, Vsevolod Čechovič 100. výročie narodenia. 

Veľký Krtíš 2000, s. 7–19; KAMASOVÁ, M.: Andrej Krasislav Mešša, prvý banský podnikateľ a priekopník 

baníctva vo Veľkom Krtíši. In: Tamže, s. 21–37; VASS, D.: Vsevolod Čechovič – objaviteľ Modrokamenského 

uhoľného ložiska. In: Tamže, s. 39–43. 

187 ŽILÁK, J.: Na margo genealógie Samuela Mikovíniho. In: Samuel Mikovíni a jeho odkaz pre dnešok. Banská 

Štiavnica 2005 [vyšlo 2007], s. 8–13; KAŠIAROVÁ, E.: Pozostatky kartografickej tvorby a ďalšie dokumenty 

vzťahujúce sa na Samuela Mikovíniho zachované v Štátnom ústrednom banskom archíve v Banskej Štiavnici. In: 

Tamže, s. 14–21; TÖRÖK, E. K.: Mikovinys Karten und Plänen von Teichbauten. In: Tamže, s. 22–25; KAME- 

NICKÝ, M.: Založenie Baníckej školy v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 55–61; VOZÁR, J.: Založenie baníckej 

vysokej školy v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 79–84. 

188 PÖSS, O.: Založenie medzinárodnej spoločnosti pre rozvoj banských náuk v Sklených Tepliciach. In: Ignác 

von Born a 220. výročie vzniku 1. medzinárodnej vedeckej spoločnosti na svete. Banská Bystrica 2006, s. 5–14; 

HAUBELT, J.: Goethe, Trebra, Born a Společnost pro báňské vědy. In: Tamže, s. 55–62. 

189 ČELKOVÁ, M. a kol.: Portréty komorských grófov a osobností baníctva a hutníctva na území Slovenska v 17.– 

19. storočí. Košice 2007.


241 

tánna história (ročenka o dejinách baníctva a hutníctva) – v súčasnosti jediný periodický 

vedecký zborník z oblasti hospodárskych dejín na Slovensku – je vydávané od roku 2008. 

Treba spomenúť i Banskú agentúru v Košiciach, ktorá realizuje vlastnú edíciu reprezentačných 

(zväčša popularizačných) publikácií z oblasti dejín baníctva a hutníctva. Mnohé 

príspevky a štúdie z tejto oblasti však vychádzali aj v iných odborných (historických, geologických) 

časopisoch, či regionálnych zborníkoch. Zvlášť rozsiahla je produkcia z regionálnej 

histórie, kde dominujú nielen zborníky, ale najmä monografie obcí a miest, avšak 

ich odborná úroveň je často práve na regionálnej úrovni sporná. 

V predloženej štúdii sme sa pokúsili charakterizovať slovenskú produkciu k dejinám 

baníctva a hutníctva, avšak vzhľadom na obmedzený priestor ide o výber. I keď boli publikované 

čiastkové bibliografické prehľady k problematike montánno-historického výskumu, 

190 dosiaľ na Slovensku komplexná bibliografická príručka so zameraním na túto tému 

absentuje. 

190 VOZÁR, J.: Dejiny baníctva na Slovensku do roku 1918 v slovenskej historiografii z rokov 1919–1982. Zb 

SBM 13, 1987, s. 33–71; LACKO, M.: Slovenská montánna historiografia v rokoch 1983–2005. Bratislava 2007. 

Pravidelne vychádza bibliografický prehľad slovenskej produkcie aj na stránkach zborníka Montánna história, 

v ktorom boli publikované aj kompletné personálne bibliografie popredných špecialistov na túto tému (R. Magula, 

E. Kladivík, M. Čelková).

242 


LITERATURA 

Recenze 

JEMELKA, Martin (ed.): Ostravské dělnické kolonie 

I: Závodní kolonie kamenouhelných dolů a koksoven 

moravské části Ostravy. Ostrava : Filozofická 

fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, 2011, 544 s. 

Centrum pro hospodářské a sociální dějiny, spis OU 

č. 238/2011. ISBN 978-80-7368-953-7. 

Když se počátkem roku 2012 (s vročením 2011) 

dostala do rukou odborné veřejnosti publikace o dělnických 

koloniích v Ostravě, od samého počátku 

bylo jasné, že jde o publikační počin mimořádného 

významu. Ten spočívá především ve způsobu pojetí 

tématu, dokonalém využití pramenné základny, pečlivém 

zpracování celého díla i jeho rozsahu. Autorem 

myšlenky, vedoucím autorského kolektivu, autorem 

šesti z celkových 13 kapitol knihy a nakonec i editorem 

celého díla je Martin Jemelka, který patří k nejmladší 

generaci ostravských historiků, odborný asistent katedry 

společenských věd Vysoké školy báňské – Technické 

univerzity Ostrava a člen Centra pro hospodářské 

a sociální dějiny Filozofické fakulty Ostravské 

univerzity v Ostravě. Spoluautory recenzované knihy 

jsou pak absolventi studia historie Ostravské univerzity 

Marianna Grussmannová, Jarmila Peňázová, 

Mariana Stonišová a Ondřej Štarman. M. Jemelka se 

problematice dělnických kolonií věnuje již od samého 

počátku své vědecké dráhy. Kromě celé řady studií je 

autorem několika publikací o dělnických koloniích, 

především v Ostravě. 1 Právě výsledky jeho poslední 

práce 2 nejvýrazněji přispěly k Jemelkovu rozhodnutí 

realizovat první z trojice plánovaných svazků topografické 

publikační řady Ostravské dělnické kolonie 

(I: Závodní kolonie kamenouhelných dolů a koksoven 

v moravské části Ostravy, II: Závodní kolonie kamenouhelných 

dolů a koksoven ve slezské části Ostravy, 

III: Závodní kolonie Vítkovických železáren a dalších 

průmyslových podniků). Čtyřletý projekt byl zahájen 

roku 2010. 

Přáním autorského kolektivu recenzované publikace 

bylo vytvořit publikaci, která by navazovala na 

1 Na kolonii : Život v hornické kolonii dolu Šalomoun 

v Moravské Ostravě do začátku socialistické industrializace. 

Ostrava 2007; Na Šalomouně : Společnost a každodenní 

život v největší moravskoostravské hornické 

kolonii (1870–1950). Ostrava 2008; Z havířských kolonií 

aneb jak se žilo havířským rodinám (Edice Ostravica, 

22). Ostrava 2008; Lidé z kolonií vyprávějí své 

dě jiny. Ostrava 2009. 

2 Dombrovský, Z. a kol.: Hornické kolonie Ostravy. 

Sborník Hornického zpravodaje, Edice Hornictví 

včera, dnes a zítra, 10. Ostrava 2009. 

tradiční a přibližně šedesátiletý výzkum ostravských 

dělnických kolonií, na němž se v uplynulých desetiletích 

vedle hospodářsky a sociálně orientovaných historiků 

podíleli i sídelní geografové, etnologové nebo historičtí 

demografové, a nejen kriticky sumarizovala dosavadní 

výsledky bádání, ale hlavně na základě detailního 

archivního výzkumu přispěla k odstranění dlouho tradovaných 

omylů a nedorozumění a široké veřejnosti 

připomněla i opomíjené lokality mezi dělnickými koloniemi 

v moravské části Ostravy. Těmi opomíjenými 

jsou míněny především kolonie U jámy Ignát, U Kostela, 

U Odry, U Dubu nebo Staré kolonie dolu Louis. 

Kolektiv autorů si jako primární cíl stanovil vytvoření 

publikace v oblasti tzv. historické topografie. Jeho 

uskutečnění na jedné straně představovalo časově náročnou 

a komplikovanou badatelskou práci, na druhé 

straně však přineslo sumarizaci základních informací 

o sledovaných dělnických koloniích, které byly čerpány 

převážně z archivních pramenů. Autoři si byli 

vědomi limitů práce – ať již informačních nebo metodických. 

Ty byly dány nestejně dochovanými archivními 

prameny nebo dosavadními malými zkušenostmi 

s široce koncipovaným archivním výzkumem. I přes 

objektivní nesnáze jejich dílo podává nejen informace 

o dosud přehlížených dělnických koloniích v moravské 

části Ostravy, ale i poprvé publikované informace 

z oblasti historické topografie a regionálních dějin. 

Lze souhlasit s domněnkou autorů, že se publikace 

může stát pohnutkou k potřebnému výzkumu firemní 

sociální politiky ostravských průmyslových závodů, 

konkrétně v oblasti bytové politiky v poslední třetině 

19. století (tedy v době vrcholící industrializace ostravské 

průmyslové aglomerace). 

Vlastní práci předchází stať Vzory a sumarizace 

dosavadního výzkumu ostravských dělnických kolonií, 

ve které autoři výstižně charakterizují dosavadní literaturu, 

a to i práce, které dosud nebyly publikovány. 

Vlastní obsah knihy autoři rozdělili do 13 kapitol zaměřených 

na konkrétní kolonie. Pro historická území 

Mariánských Hor a Hulváků to jsou Dolní kolonie 

jámy Ignát, Horní kolonie U Koule, Kolonie u Jámy 

Ignát a Kolonie U Kostela; v rámci Moravské Ostravy 

Kolonie Jámy Hlubina, Kolonie jámy Jindřich, Osada 

jámy Jiří, Osada jámy Šalomoun, Kolonie U Dubu; 

v rámci Přívozu Kolonie dolu a koksovny František, 

Osada Odra, Osada U Odry (Stará kolonie jámy František) 

a nakonec pro Vítkovice Stará a Nová kolonie 

jámy Louis. Tyto kapitoly přinášejí základní informace 

o poloze, stavebním, populačním, společenském 

a spolkovém vývoji uvedených patnácti existujících 

nebo většinou již zbouraných hornických kolonií na 

území moravské části Ostravy (zcela demolovány jsou

LITERATURA RECENZE 

kolonie U Jámy Ignát, kolonie Jindřišská, Jiřská, Šalomounská 

a U Dubu, kolonie dolu František a kolonie 

U Odry). Kolonie byly skutečně významným činitelem 

v životě obcí, ke kterým patřily. Pro ilustraci uvádím, že 

v roce 1921 činil v Mariánských Horách podíl obyvatel 

kolonií 31,4 % všech obyvatel obce! Nejstarší dělnickou, 

případně hornickou kolonií na území Moravské 

Ostravy byla kolonie dolu Jindřich (původně jámy X), 

postavená v letech 1853–1871. Dvě největší moravskoostravské 

hornické kolonie, Šalomoun a Hlubina 

z let 1868–1928 a (1859) 1868–1929 obývalo ještě 

mezi světovými válkami více než dva tisíce obyvatel 

a tyto kolonie žily bohatým společenským, spolkovým 

a politickým životem. Kolonie jámy Šalomoun patří 

rovněž k těm kapitolám publikace, které jsou ve všech 

částech zpracovány nejdůkladněji, a to nepochybně 

proto, že právě této kolonii věnoval Martin Jemelka 

nejvíce svého badatelského zájmu. Za zmínku rovněž 

stojí, že na závěr kapitoly o hornických koloniích ve 

Vítkovicích je připojena subkapitola Život v koloniích 

očima Rudolfa Františka Šimka (1906–1962), vítkovického 

rodáka, spisovatele. 

Základní okruhy studia jednotlivých hornických 

kolonií, jak jsou konkrétně naplněny v samotné práci, 

pak autoři uvádějí ve stati Struktura textu a jeho pramenná 

báze. V jednotlivých kapitolách tyto okruhy 

představují následující subkapitoly: Základní prostorové 

informace, Stavební vývoj, Standard bydlení, Charakteristika 

populačních poměrů, Okolí kolonie a zařízení 

občanské vybavenosti, Spolkový a společenský život, 

Významné události a osobnosti spjaté s koloniemi. 

Podkapitoly Základní prostorové informace lokalizují 

dělnická sídliště v areálu obcí, informují o aktuální 

silniční síti a jejích proměnách a popisují nejbližší 

okolí kolonií. Podle mého názoru se autoři vyrovnali 

s pramennou základnou natolik důkladně, že zřejmě 

není možno očekávat zjištění dalších pramenů, jejichž 

využití by významněji posunulo dosavadní poznatky. 

Podkapitoly Stavební vývoj zachycují periodizaci 

výstavby kolonie a stavebně-architektonickou nebo 

sociálně-prostorovou typologii popisované výstavby. 

Významnou součástí této subkapitoly jsou tabulky 

o stavebním a populačním vývoji, které detailně zachycují 

základní údaje o jednotlivých domech (číslo 

popisné, typ domu, zahájení výstavby, kolaudace, 

povolení k užívání, demolice, rozměry nadzemního 

podlaží, obytná plocha bytu, počet bytových jednotek 

a počet obyvatel v letech 1890, 1900, 1910 a 1921). 

I zde autoři vyčerpali veškeré relevantní zdroje. 

Podkapitoly Standard bydlení sledují základní 

vybavenost kolonií a případné proměny nebo růst 

bytového standardu a standardu bydlení. Pro její 

zpracování autoři shromáždili velké množství důležitých 

informací, jejichž zdrojem byl především aktový 

materiál ve stavební dokumentaci. Dalším zdrojem 

informací byly vzpomínky bývalých obyvatel nebo 

denní tisk. Pokud jde o vzpomínky, zde jsou, zdá se, 

možnosti dalšího získávání informací velmi omezené 

z toho důvodu, že dnes žije již jen velmi málo přímých 

pamětníků života v koloniích. Postrádáme-li dnes více 

243 

podobných zdokumentovaných vzpomínek, je nutno 

tuto skutečnost přičíst na vrub předcházejícím generacím 

historiků, etnografů apod. Pokud jde o využití 

deního tisku, jsem toho názoru, že zde ještě existují rezervy 

(např. v pasáži o archivních pramenech je v oddílu 

o sbírce novin a časopisů Archivu města Ostravy 

uváděn ve větší míře jen Duch času). Každopádně je 

nutno považovat zařazení této pasáže do publikace za 

výrazný posun v poznání konkrétního života v koloniích. 

Subkapitoly Charakteristika populačních poměrů 

uvádějí informace o počtu a případně i o populačním 

chování obyvatel sledovaných kolonií. V kontextu dosavadních 

publikací o hornických koloniích představuje 

tato pasáž novinku. Rozsah uváděných informací 

však není u všech uváděných kolonií stejný – u dvou 

kolonií (Jindřišská, U dubu) jsou údaje výsledkem 

úplné excerpce dochovaných sčítacích operátů z let 

1880–1930, u tří kolonií (Františkova, Jiřská, Oderská) 

byly využity informace ze starších diplomových 

prací, u dvou (Hlubinská a Šalomounská) pak informace 

z již publikovaných prací (zde se jedná o stručné 

exkurzy do vývoje počtu pojednávaných lokalit s ohledem 

na percentuální podíl obyvatel kolonií na celkovém 

počtu obyvatel pojednávaných lokalit, na jejichž 

území kolonie ležely, nebo o obsáhlejší výklady o populačním 

vývoji). Především je nutné ocenit náročný 

pramenný výzkum. Zde současně vidíme úkol do budoucna 

(jehož jsou si autoři určitě dobře vědomi): dokončení 

excerpce sčítacích operátů pro všechny dosud 

nezpracované lokality. 

Subkapitoly Okolí kolonie a zařízení občanské vybavenosti 

seznamují s úrovní občanské vybavenosti v jednotlivých 

lokalitách a s jejími zařízeními buď na územích 

samotných kolonií, nebo v jejich nejbližším okolí. 

I tyto informace znamenají výrazný posun v poznání 

života v koloniích. I když je rozsah pramenů použitých 

pro zpracování této subkapitoly obsáhlý, soudím, že 

pramenná základna pro zpracování těchto partií o dělnických 

koloniích není ještě zcela vyčerpána. 

Subkapitoly Spolkový a společenský život jsou součástí 

pouze kapitol o koloniích Hlubinské a Šalomounské 

v Moravské Ostravě, Františkově kolonii a Osadě 

Odra v Přívoze a Nové Louisově kolonii ve Vítkovicích. 

Představují významný posun v poznání života v koloniích 

a někdy i života konkrétních osob. Tuto možnost 

otevřelo studium spolkové agendy buď v archivních 

fondech Archivu města Ostravy, nebo ve spolkovém 

oddělení fondu Policejní ředitelství Moravská Ostrava 

Zemského archivu v Opavě. Tato skutečnost zároveň 

naznačuje možnosti následného výzkumu pro další 

kolonie uváděné v této publikaci. Autoři jsou si této 

skutečnosti jistě vědomi a jsem přesvědčen o tom, že 

další, byť určitě náročný výzkum může zaplnit tuto informační 

mezeru. 

Subkapitoly Významné události a osobnosti spjaté 

s koloniemi (taktéž součásti pouze kapitol o koloniích 

Františkově, Hlubinské, Oderské a Šalomounské) obsahují 

informace buď o událostech nadregionálního 

významu (stávky v letech 1872–1900 v Hlubinské

244 


a Šalomounské kolonii), nebo připomínají osobnosti 

společenského a politického života spjaté s pojednávanými 

dělnickými koloniemi. Zařazení těchto pasáží 

je velmi významným autorským počinem. Na této skutečnosti 

nic nemění ani fakt, že v této fázi bádání jde 

o doplnění obrazu jen čtyř hornických kolonií. Je to 

dáno jednak tím, že hlavní směr náročného výzkumu 

byl soustředěn na co nejúplnější zachycení stavební 

dokumentace kolonií (ve snaze dodržet plánované 

vydání I. svazku proponované trilogie), jednak skutečností, 

že je velmi obtížné získávat další svědectví o významných 

osobnostech z kolonií. Autoři publikace 

ostatně nakonec sami naznačují, kde výzkum kolonií 

nabízí další možnosti. 

Shrnu-li dojem z celé publikace, musím s radostí 

konstatovat, že záměr, který autoři prezentovali, se 

jim podařilo splnit. V dosud nebývale plastické podobě 

představili ostravské hornické kolonie a život v nich. 

Právě úsilí o zachycení života v koloniích a osudů jejich 

konkrétních obyvatel je to, v čem tato publikace 

převyšuje dosud vydané práce a v čem je její významný 

metodický přínos. Všechny kapitoly jsou zpracovány 

velmi pečlivě, stejná pozornost je věnována poznámkovému 

aparátu. Je nutné vyzvednout velmi dobrou 

jazykovou a stylistickou úroveň celé knihy. K vlastní 

práci, tedy k rozsáhlým kapitolám o dělnických koloniích 

na území moravské části Ostravy, je třeba 

uvést, že jde především o hornické kolonie (v několika 

případech o kolonie pro zaměstnance báňských koksoven 

) – v tomto směru by tedy bylo možné podtitul 

názvu publikace upřesnit. Autoři se rozhodli začlenit 

jednotlivé kapitoly podle polohy kolonií v dříve samostatných 

obcích dnešní Ostravy (Mariánské Hory 

a Hulváky, Moravská Ostrava, Přívoz a Vítkovice). 

Toto rozhodnutí bylo oprávněné pro možnost systematického 

využití stavebních spisů ať již v Archivu města 

Ostravy, nebo na stavebních úřadech příslušných 

městských částí Ostravy a dále pro případné využití 

sčítacích operátů. Publikaci uzavírají vedle klasického 

vědeckého aparátu (seznam pramenů a literatury, resumé 

apod.) rovněž seznam použitých zkratek, vedle 

osobního a místního rejstříku také rejstřík veřejnoprávních 

korporací, průmyslových závodů a firem. 

V publikaci není uveden seznam obrázků (celkem 335, 

opatřených velmi přesnými popisy) a tabulek (51). 

Část shrnující archivní prameny zasluhuje velké 

ocenění. Odkazy jsou zpracovány pečlivě a velmi podrobně 

(dokonce je uváděna i archiválie, která v seznamech 

archiválií byla uvedena, ale ke studiu nebyla 

předložena!). Do kategorie tištěných pramenů jsou 

zařazeny i práce, které jsou většinou zařazovány do 

literatury (např. čtyři kapitoly z publikace Kamenouhelné 

doly ostravsko- karvinského kamenouhelného 

revíru I, Moravská Ostrava 1929 a tři základní práce 

Wilhelma Jičinského). Nabízí se ale otázka, zda by 

sbírka novin a časopisů neměla být zařazena spíše 

do kategorie tištěných pramenů. Celá pasáž svědčí 

o snaze autorů využít v maximální míře všech, i jen 

trochu dostupných pramenů (zde mám na mysli především 

spisový materiál uložený na úřadech městských 

obvodů Mariánské Hory a Hulváky, Moravská 

Ostrava a Přívoz a Vítkovice). Autoři využili pro zachycení 

konkrétní podoby kolonií a její změny především 

stavební spisy katastrálních území Moravská 

Ostrava, Mariánské Hory a Hulváky, Přívoz, Vítkovice 

a Zábřeh nad Odrou, dále archiválie ze Sbírky map 

a plánů a ze Sbírky fotografií a pohlednic z Archivu 

města Ostravy a dále písemnosti již uvedených úřadů 

městských obvodů. Sčítací operáty ze sčítání obyvatelstva 

z let 1880–1930 (z Národního archivu, Státního 

okresního archivu Frýdek-Místek a Archivu města 

Ostravy) pak umožnily autorům zachytit skladbu 

obyvatel kolonií a její proměnu v průběhu doby. Archiválie 

z fondu Policejní ředitelství Moravská Ostrava 

(ze Zemského archivu v Opavě) a dále především prameny 

z archivních fondů škol, spolků, sbírky pamětí 

a historicko-vlastivědných rukopisů, sbírky novin 

a časopisů z Archivu města Ostravy se ukázaly jako 

velmi důležité pro zachycení života v koloniích. Kromě 

toho byly využity i další archiválie – např. z Archivu 

OKD, a.s. Otázkou zůstává, proč nebyl pro kolonie 

Dolu Ignát a Odra využit archivní fond Báňská a hutní 

společnost, a.s. – báňské ředitelství Moravská Ostrava 

(1906–1945) uložený v Archivu OKD, a.s. Pokud jde 

o formální stránku názvů uváděných fondů a sbírek, 

považuji za potřebné uvést, že použité názvy by podle 

mého přesvědčení měly být v souladu s databází 

evidence archivních fondů a sbírek, kterou vede Ministerstvo 

vnitra ČR. Významnou část seznamu použitých 

zdrojů představuje přehled tradičních ústních 

pramenů a soukromých sbírek fotografií. 

Na pramennou základnu navazující rozsáhlý přehled 

literatury svědčí o široké základně pro práci na 

publikaci, do přehledu jsou zařazeny i dosud nevydané 

práce. Sympatické je, že jsou zde zahrnuty také odkazy 

na použité internetové stránky. 

Významnému obsahu knihy odpovídá i podoba 

knihy samotné: pevné desky s krásnou žánrovou fotografií 

kolonie, kvalitní vazba, křídový papír, velmi 

dobrý tisk a pečlivá grafická úprava. Mohu potvrdit, 

že přání autorů vytvořit čtivý pomník tisícům bezejmenných 

obyvatel ostravských dělnických kolonií se 

rozhodně naplnilo. Doufám, že se tato velmi zdařilá 

publikace brzy dočká pokračování, tak jak to autoři 

v úvodu celého díla naznačují. 

Oldřich Klepek

LITERATURA ZPrÁVY O LITERATUŘE 

245 

Zprávy o literatuře 

HLAVÁČEK, Ivan: O mých předchůdcích i současnících 

: Soubor studií k dějinám archivnictví, historiografie 

a pomocných věd historických. Praha : Národní 

archiv, 2011, 450 s. ISBN 978-80-86712-89-5. 

Osmdesátiny prof. PhDr. Ivana Hlaváčka, CSc. 

(*1931), se staly příležitostí k tomu, aby Jan Kahuda 

ve spolupráci s Národním archivem připravil výbor ze 

statí této přední osobnosti českých pomocných věd 

historických, které se na jedné straně týkají převážně 

jeho vědního oboru, na druhé straně osobností české 

obecné historiografie i pomocných věd historických 

a byly napsány a publikovány při nejrůznějších příležitostech 

– životních jubileích, úmrtích, výročích 

apod. Nesporně dominantní postavení v předloženém 

souboru zaujímá stať Přehled dějin pomocných 

věd historických v českých zemích, který je (a asi nadlouho 

i bude) sice stručným, ale velmi hutným a na 

informace bohatým syntetickým pohledem na vývoj 

tohoto vědního oboru, realizovaného jmenovitě na 

Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vývoj 

oboru sleduje autor od jeho osvícenských počátků do 

současnosti. Prof. Hlaváčka zajímají teoretické vlivy 

přicházející ze zahraničí, autor proto pečlivě sleduje 

výuku tohoto oboru na univerzitách. Osobně si velmi 

cením zejména jeho tematické analýzy diplomových 

prací obhájených v období let 1952–1988 na pražském 

i brněnském učilišti oboru. Pozornost upoutává 

také soubor několika studií o Hlaváčkově předchůdci 

na stolici pomocných věd v Praze – Josefu Emlerovi – 

a dvě studie o historiografii města Chebu a jeho archivářích. 

Užitečné je také zařazení bibliografie článků, 

studií a osobních zpráv autorových, které byly věnovány 

dějinám historiografie a osobnostem českých 

historiků. Výbor Hlaváčkových historiografických příspěvků 

v často jen obtížně dohledatelných publikacích 

je cenným vkladem do dosti opomíjené oblasti našeho 

současného dějepisectví. 

Milan Myška 

Kerrigan, Michael: Zprávy z minulosti. Přeložila 

Hana Navrátilová. Praha : Knižní klub, 2011, 224 s. 

+ obr. ISBN 978-80-242-2850-1. 

Relativně nedávno nás potěšila tetralogie vydavatelství 

Grada Lidé starověku: co nám o sobě řekli. Mezopotámie. 

Egypt. Řecko a Řím (Praha 2011). Jelikož 

byla výjimečně určena mladším čtenářům, vyniká názorností. 

Výklad materiálu je stručný a srozumitelný. 

Autor věnuje zvýšenou pozornost pramenné základně 

jmenovaných zemí – například ve svazku o Mezopotámii 

seznamuje čtenáře s písemnými památkami, 

texty na válečcích, hliněných tabulkách, pečetích, na 

stélách či hranolech. Analogický přístup k pramenům 

pozorujeme i v díle věnovaném Egyptu. Zde byly např. 

zařazeny informace o amarn ských dopisech (archivu), 

Aniho papyru, pověstné Rosettské desce aj. Ukázky 

písemných pramenů v knize o Řecku zastupují ilustrace 

faistského disku a pyloské tabulky s lineárním 

písmem, dále texty nápisů včetně zákonů z Gortyny 

na Krétě a ukázky mramorové kroniky z ostrova Paru. 

Pozornost si zaslouží stránky o způsobu hlasování 

v demokratických Athénách (ukázka hlasovacích 

disků a ostrak, střepů). Ve stejném duchu je napsána 

i kniha o Římu. Zde autor uvádí různé typy latinských 

nápisů včetně textů z Pompejí a textů náhrobních. 

V přílohách uvedených publikací čtenář nalezne slovníček 

pojmů, časovou osu a stručný seznam literatury 

a webových stránek. 

Nová kniha známého popularizátora starověkých 

civilizací M. Kerri gana 1 se přes tematickou blízkost 

od předešlých publikací obsahově liší. Nabízí poněkud 

širší přehled písemných památek Mezopotámie, 

Egypta, Řecka a Říma, Izraele, Judejí, Palestiny, Foiníkie 

a Etrurie. Do přílohy zařadil stručný výběr literatury 

včetně odkazů na internetové stránky (s. 220). 

Pochvalu zaslouží přítomnost jednoduchých map. Pro 

jasnější představu o obsahu Kerriganovy knihy použiji 

jako příklad kapitolu o Egyptě (s. 40–69) a o Římu 

(s. 172–219). Autor do přehledu egyptských památek 

zahrnuje proslulou Narmerovu paletu a informace 

o tzv. „palermské desce“ se seznamem faraonů, dále 

se zaměřuje na obsah stély pokladníka Čečiho a vládce 

Vesetu Kamose, publikuje text jednoho ze skarabů 

Amenhotepa III., mluví o amarnském klínopisném archivu, 

proslulém papyru Aniho, o kanopském dekretu 

krále Ptolemaia III. a konečně se zastavuje u pověstné 

Rosettské desky, jež přinesla J.-F. Champollionovi 

slávu rozluštitele egyptských hieroglyfů. Do kapitoly 

věnované římským památkám Karrigan zahrnuje relativně 

bohatou galerii latinských nápisů, převážně 

věnování, úředních usnesení a náhrobních nápisů; je 

mezi nimi i jeden příklad nápisu na zdi z Pompejí. 

Je zřejmé, že publikace není univerzálním ani odborným 

přehledem většiny starověkých písemných 

památek – ostatně o to ani neusiluje. Nabízí začátek 

cesty do bohaté písemné základny naší minulosti a vybízí, 

řekl bych, k dalšímu poznání. Formou a obsahem 

výkladu je užitečná pro žáky i studenty. Adeptům studia 

historie starověku by mohla sloužit jako vzor inspirace 

pro další, analogická a hlubší bádání. 

Igor Lisový 

1 KERRIGAN, M.: Historie smrti : Pohřební zvyky 

a smuteční obřady od starověku do současnosti. Praha 

2008.

246 


Adkins, Lesley – Adkins, Roy A.: Antický Řím : 

encyklopedická příručka. Přeložili Petr Kitzler a Mai 

Havrdová Fathi. Praha : Slov art, 2012, 487 s. ISBN 

978-80-7391-579-7. 

Publikace tematicky navazuje na knihu Starověké 

Řecko (Praha 2011), o které jsem informoval v předešlém 

čísle revue Historica (2012, č. 1, s. 89–90). Přestože 

jsou si formou podobné, obsahově se podstatně 

liší. Nenabízí například vyváženou tematicky-chronologickou 

strukturu (stručný přehled kulturně-historického 

vývoje starověkých států včetně chronologie, biografický 

slovníček státníků a politiků, eseje o vojenství, 

zeměpisný slovník, přehled hospodářské činnosti, obchodu, 

cestování a dopravy, eseje o urbanizaci, písemnictví, 

vzdělávání, literárně-umělecké činnosti a vědě, 

o náboženství a výtvarném umění, o každodenním 

životě), nýbrž přibližuje čtenářům analogický okruh 

otázek podle poněkud jiného principu. Jsou to: 1) Republika 

a císařství, 2) Vojenství, 3) Geografie římského 

světa, 4) Města a venkov, 5) Obchod a cestování, 

6) Psané doklady, 7) Náboženství, 8) Hospodářství 

a řemesla, 9) Každodenní život. Do přílohy jsou zařazeny 

mapy, tabulky, rozsáhlá bibliografie (s. 395–412) 

a rejstřík. 

Každého, kdo je alespoň letmo seznámen s dějinami 

starověkého Říma, může tato kompozice poně 

kud překvapit, a to především proto, že autoři 

upřednostnili otázky politických událostí a vojenství, 

a teprve poté se zabývají problematikou zeměpisu 

a topografie, obchodu a cestování, písemnictví a nakonec 

náboženství, hospodářství a řemesel. Díky tomu 

nabízí do určité míry svéráznou, leč velmi užitečnou 

a poučnou „jízdu proti směru“. Například první kapitolu 

uvádí chronologický přehled římských dějin 

od prvních králů až po pozdní antiku, dále slovníček 

vybraných historických osobností a císařů. Až poté následuje 

stručná charakteristika sociální struktury římské 

společnosti a státních institucí v době republiky. 

Ten, kdo si vybere kapitolu o vojenství, zjistí, že má 

z hlediska chronologie jasnější koncepci, a je proto 

také kvalitnější. Vynikající přílohou je zde přehled 

římských legií. Z jiných přehledů bych rád upozornil 

na kapitolu o písemnictví (psaných dokladech), v níž 

kromě slovníčku literátů najdeme pozoruhodné pasáže 

o epigrafice. Poslední kapitola knihy o každodenním 

životě je velmi stručná, pro laiky dostačující, pro 

studenty klasické filologie nikoliv. 

Nehodlám na tomto místě s autory polemizovat: 

i v po pulárně vědecké publikační činnosti platí stejné 

pravidlo jako u umělců: každý si volí tu strukturu 

a formu interpretace, jakou považuje za nejvhodnější. 

To však nevylučuje všestrannou erudici, přesnost faktografie 

a přesvědčivost argumentace, což autorům knihy 

naštěstí nechybí. Velmi kladnou stránkou tohoto vydání 

je i skutečnost, že nakladatelství přizvalo ke spolupráci 

předního českého odborníka, doc. Václava Marka 

z Fi lozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Tato 

spolupráce nepochybně zvýšila odbornost knihy a postavila 

ji v české vědě mezi kvalitní publikace o antice. 

Igor Lisový 

Weithmann, Michael: Xanthippe und Sokrates. 

Frauen und Män ner im alten Athen. Darm stadt : Wissenschaftliche 

Buchgesell schaft, 2010, 203 s., ISBN 

978-3-534-23550-6. 

Každého, kdo se seznámil s knihou H. Sonnabenda 

Wie Nero das Chanson erfand. Trendsetter der antiken 

Kunst und Kultur (Düsseldorf – Zürich 2005), překvapí 

tematicky blízká, avšak obsahově odlišná publikace 

vědeckého knihovníka na univerzitě v Pasově 

M. Weihmanna. Autor v ní nabízí dvě projekce každodenního 

života v Athénách klasického období (včetně 

roviny erotické), koncipované ze dvou genderových 

pohledů: z perspektivy muže a ženy. Na toto pódium 

meditativního chápání světa umísťuje dvě vynikající 

postavy, slavného a klidného Sókrata a energickou 

Xanthippu (Sokrates’ Athen – Der männliche Blick, 

s. 13–77; Xanthippes Athen – Der weibliche Blick, 

s. 79–140). M. Weihmann se dotkl i tak všeobecně 

známé otázky, jakou je soudní proces a smrt filozofa, 

nastínil i málo známou otázku o odkazu obrazu Xanthippy 

v pozdějších dobách. Materiál esejů doplňuje 

pečlivě vybraná odborná literatura (s. 189–200). 

Igor Lisový 

HABAJ, Michal: Antika v európskych kultúrnych dejinách. 

Recepcia antiky v nemeckej literatúre v 18. storočí. 

Trnava : Univerzita sv. Cyrila a Metoda v Trnave, 

2012, 207 s. ISBN 978-80-8105-357-3. 

Z dielne mladého slovenského historika Michala 

Habaja, pôsobiaceho na Filozofickej fakulte Univerzity 

sv. Cyrila a Metoda v Trnave, sa do rúk čitateľov 

dostáva knižka, ktorej hlavným ťažiskom je recepcia 

antiky v nemeckej literatúre v 18. storočí, konkrétne 

v období rokov 1755–1807. Napriek tomu, že ide o autorovu 

premiérovú monografiu, sa jeho meno zapísalo 

do povedomia odbornej verejnosti už v predchádzajúcom 

období prostredníctvom niekoľkých štúdií publikovaných 

v časopisoch a zborníkoch. 2 S návratom 

k antickým dielam, ktoré sa napodobňovali po obsahovej 

i formálnej stránke v rozličnej intenzite (v závislosti 

od dejinného obdobia), sa stretávame prakticky 

od zániku Západorímskej ríše až do súčasnosti. Práca 

M. Habaja zachytáva jedno z dynamických období nemeckých 

dejín i literatúry, kedy sa Nemecko postupne 

odkláňalo od rímskej antiky a začalo sa orientovať na 

jej grécku časť. Hneď na úvod považujem za nutné 

poznamenať, že autor sa primárne nesnažil podať 

komplexnú analýzu recepcie antiky v nemeckej literatúre, 

ale pokúsil sa len predostrieť obraz, ktorý sa 

o antickom Grécku vytvoril. Z toho dôvodu nepodrobil 

analýze všetkých autorov pôsobiacich vo vymedzenom 

časovom úseku, ale vybral len tých, ktorí výrazne 

2 Napr. Recepcia antiky v Nemecku na konci 18. storočia 

: Čo znamenala antika pre nemeckých klasikov 

Schillera a Goetheho. Acta historica Posoniensia, 13, 

2010, s. 42–67; Johann Joachim Winckelmann : Nový 

pohľad na antické umenie, vedu a spoločnosť. Tamže 

16, 2011, s. 72–93.

LITERATURA ZPrÁVY O LITERATUŘE 

ovplyvnili formovanie dobového obrazu o antickom 

Grécku (s. 19). 

Štruktúra knihy, ktorá vychádza z dizertačnej 

práce autora, je vyvážená a skladá sa zo štyroch častí. 

V prvej sa M. Habaj snaží zadefinovať pojem recepcia, 

približuje sociálnu a politickú charakteristiku 

daného obdobia a stanovuje ciele výskumu a metodológiu. 

Z pohľadu úvodu do problematiky, ako aj 

z metodologického hľadiska, ju považujem za veľmi 

dôležitú a potrebnú. Druhá kapitola predstavuje 

tvorcov základných klasicistických téz (J. J. Winckelmann, 

G. E. Lessing, J. G. Herder) a analyzuje 

práce, v ktorých prezentovali svoje názory o antike, 

jej interpretácii a recepcii. Keďže J. J. Winckelmann 

vytvoril a zdôvodnil tzv. grécky ideál, logicky sa mu 

poskytol aj najväčší priestor. Tretia kapitola načrtáva 

uplatnenie Winckelmannových téz v literárnej produkcii 

Ch. M. Wielanda, J. W. Goetheho a F. Schillera. 

Ch. M. Wieland sa vo svojom poňatí mierne odlišoval 

od nemeckých klasikov a ku gréckej antike sa postavil 

menej idealisticky. Na druhej strane Goethe a Schiller 

už umelecky napĺňali Winckelmannovu ideu o tvorivom 

nasledovaní gréckej antiky. Výberom týchto 

troch osobností sa autor pokúsil naznačiť vývoj v procese 

recepcie od klasicizmu ku klasike. V poslednej 

kapitole sa výklad koncentruje na analýzu fenoménu 

„grécizmu“ v diele W. von Humboldta a F. A. Wolfa. 

Prvý sa snažil aplikovať Winckelmannovu požiadavku 

o nasledovaní Grékov do vzdelávacieho procesu a tým, 

že svojimi myšlienkami začal zdôrazňovať nielen estetickú 

hodnotu antických pamiatok, ale aj ich historický 

rozmer, zavŕšil idealizáciu „grécizmu“. Tvorba 

F. A. Wolfa, zakladateľa modernej vedy o staroveku, 

znamenala prechod od literárnej idealizácie k vedeckému 

bádaniu, čím sa uzavrela jedna významná etapa. 

V rámci jednotlivých kapitol má čitateľ možnosť 

zoznámiť sa nielen s analýzami diel vybraných osobností, 

ale k dispozícii dostáva aj ich krátky biografický 

medailón zahrňujúci poznatky o vzdelaní, zdroje poznávania 

antiky a ďalšie skutočnosti vplývajúce na 

formovanie ich myšlienkového vývoja. Samotný text 

dopĺňa poznámkový aparát, anglický abstrakt a zoznam 

použitej literatúry. Obrazový materiál sa v publikácii 

nenachádza. Precízny odkazový aparát obsahuje 

532 záznamov a spolu s bibliografiou oprávňuje považovať 

knihu za vedeckú monografiu. Čitateľ by však 

v knihe márne hľadal tradičnú výbavu odbornej monografie 

– register. 

Samotný výklad vykazuje niekoľko nepresností, 

skôr formálneho ako obsahového charakteru. Z nich 

si dovoľujeme na niektoré poukázať. Autor sa raz vyjadruje 

v prvej osobe jednotného čísla, inokedy v prvej 

osobe množného čísla (napr. s. 16, 17, 19). Zakomponované 

úryvky z diel nemeckých spisovateľov 

a antických autorov sú v hlavnom texte publikované 

v slovenčine (pri doposiaľ nepreložených nemeckých 

spisoch ide o autorov preklad) a češtine, čo je podľa 

nášho názoru akceptovateľné, ale len v prípadoch, keď 

k českému prekladu nemáme k dispozícii slovenskú 

jazykovú mutáciu. V práci sa však objavilo aj niekoľko 

247 

úryvkov v nemčine (napr. s. 99, 125), ktoré sa mohli 

preložiť rovnako ako v iných prípadoch (v poznámkovom 

aparáte by sa dal akceptovať aj nemecký originál). 

Je však možné, že autor na slovenský preklad rezignoval, 

pretože išlo o náročnejšiu poéziu, čo si vyžaduje už 

skúsenejšieho jazykového odborníka. Pri citovanej pasáži 

z Herodota na strane 154 sa domnievam, že nebolo 

potrebné uchýliť sa k slovenskému prekladu z češtiny, 

keďže existuje Herodotov kvalitný slovenský preklad 

z dielne prof. J. Špaňára (zoznam použitej literatúry 

avizuje, že autor pracoval iba s českým prekladom). 

Menšie výhrady mám i voči zoznamu použitej literatúry, 

ktorý mohol byť vnútorne rozčlenený na pramene 

(minimálne antické) a sekundárnu literatúru. 

Pri niektorých záznamoch je pripojené ISBN (podľa 

nás úplne zbytočne), pri iných však nie. Rovnako pri 

usporiadaní záznamov odporúčam dôslednejšie dodržiavať 

abecedný postup (napr. s. 193). 

Monografia M. Habaja poskytuje obraz o návrate 

k antickému dedičstvu v nemeckej literatúre v 18. storočí, 

poodhaľuje dobové myslenie a túžby rozvíjajúceho 

sa meštianstva a v neposlednom rade poukazuje 

na význam skúmania recepcie. Z toho dôvodu ju považujem 

za dôležitý prínos do výskumu o recepcii antiky. 

Odporúčam ju všetkým, ktorých zaujíma antická 

kultúra i nemecká literatúra 18. storočia a teším sa na 

ďalšiu, podobne zameranú, autorovu prácu. 

Tomáš Klokner 

LE GOFF, Jacques: Peníze ve středověku : Historicko- 

-antropologická studie. Praha : Nakladatelství Mladá 

fronta, Edice Kolumbus, 2012, 180 s. ISBN 978-80- 

204-2406-8. 

Jedna z nejnovějších prací současné francouzské 

medievalistiky přináší čtenáři mnoho cenných informací 

nejen o tom, jak na peníze nahlížel středověký 

člověk. Autor, Jacques Le Goff, nezapomíná snad na 

žádnou podstatnou stránku středověkého života, se 

kterou je užívání peněz spojeno. Tento dnes již opravdový 

král mezi francouzskými medievalisty vychází 

částečně ze své dřívější studie Peníze a život (Praha 

2005). Ta je ovšem v nové knize rozšířena o některá 

nová témata, přičemž autor nezapomíná zmínit jména 

a názory historiků prakticky z celé Evropy, o jejichž argumentaci 

se mnohdy opírá. Na stránkách anotované 

knihy se tedy setkáme s názory francouzských, belgických, 

italských, anglických, německých, španělských 

i polských historiků. Historikem z českých zemí, který 

v Le Goffově publikaci právem zaujímá čestné místo, 

je František Graus. Le Goffova kniha představuje 

studii založenou na dlouholetých výzkumech obohacených 

o literaturu umožňující komparativní náhled 

v maximální možné šíři. Autor si bere při výkladu 

minulosti kromě archivních pramenů a historické 

odborné produkce na pomoc dobovou prózu a poezii – 

tím podle mého názoru práce získává ještě větší kredit. 

Jacques Le Goff líčí v chronologickém sledu vývoj 

vztahu k penězům ve všech společenských vrstvách 

v závislosti na mnoha faktorech. Hlavním určujícím

248 


faktorem mu je přirozeně církev. Jednotlivé kapitoly 

i celý text je díky této skutečnosti tak dobře strukturován, 

že se kniha čte doslova jedním dechem. Čtenář 

se může v drobné knížce seznámit s dlouhým vývojem 

od dědictví římské říše přes vládu Karla Velikého a vrcholný 

středověk až po závěrečná období středověku. 

Le Goff se i přes útlost publikace zabývá širokou tématikou: 

rozvojem a základním fungováním Hanzy, 

oběhem peněz v evropské oblasti, trhy, půjčkami 

a především lichvou či zadlužením měst. Nesmírně 

poutavé jsou také pasáže o středověkých cenách 

a mzdách. V nich Le Goff mimo jiné upozorňuje na 

situaci ve 14. století, kdy v důsledku morových ran, válek, 

hladomorů a následného demografického poklesu 

krátkodobě vzrostly mzdy dělníků (s. 133). Zajímavé 

je, že autor v této souvislosti zmiňuje anglickou práci 

The Medieval Mason z roku 1933, ve které její autoři 

D. Knoop a G. P. James uvádějí, že mzdový index anglického 

stavebního dělníka opravdu rostl v důsledku 

nedostatku pracovních sil po hladových letech, morových 

ranách a následkem válek. Očekával bych, že Le 

Goff v této pasáži zmíní především ruského historika 

Maxima Maximoviče Kovalevského, který na tento 

jev upozorňoval již dříve. To je ovšem pouze malý 

a zanedbatelný detail. Rovněž pozoruhodná kapitola 

s názvem Existoval ve středověku trh s půdou přináší 

spoustu užitečných a často překvapujících zjištění. 

Závěrečná pasáž knihy pojednává o dlouho diskutovaném 

problému, zda ve středověku existoval kapitalismus. 

Le Goff přibližuje současné názory v historické 

vědě i tři teze (F. Braudel, K. Marx, M. Weber), ze 

kterých v minulosti historická věda často vycházela. 

Sám se přiklání k názoru, že pro středověk je charakteristická 

tzv. „ekonomie darování.“ V této souvislosti 

mluví například o podstatném činu almužny: Jelikož 

almužny se obecně udílely prostřednictvím a pod kontrolou 

církve, opět zde vidíme převažující vliv církve 

ve středověké společnosti, včetně používání peněz.“ 

(s. 163). Hlavní důvody pro neexistenci kapitalismu 

ve středověku Le Goff vidí v chybějícím dostatečném 

a pravidelném zásobování drobnými kovy pro výrobu 

peněz, v absenci jednotného trhu a také burzy, která 

začala fungovat v Amsterodamu až v roce 1609 (s. 161 

a 162). V těchto bodech Le Goff dle mého názoru de 

facto mluví o nedostatečné či žádné akumulaci kapitálu 

a nedostatečné globalizaci, která byla v podstatě 

stále v běhu. Společně s popisem zcela jiného pojetí 

peněz a „ekonomie“ ve středověku tak Jacques Le Goff 

klade počátky kapitalismu na základě materiálních 

i duchovních předpokladů do 16. a 17. století. 

Podle mého mínění je studie dílem, které si zaslouží 

velkou pozornost hospodářských historiků, medievalistů, 

studentů historie i široké veřejnosti. 

Adam Židek 

FRAGNER, Benjamin a kol.: Industriální topografie 

– Pardubický kraj : Průmyslová architektura 

a technické stavby. Praha : Výzkumné centrum průmyslového 

dědictví Fakulty architektury ČVUT v Praze, 

2012, 273 s. ISBN 978-80-01-05045-3. 

Kolektiv odborníků se pokusil třetím svazkem (již 

dříve vyšly Karlovarský a Ústecký kraj) projektu Industriální 

topografie České republiky zmapovat kraj, 

který nebyl v minulosti vnímán primárně jako průmyslový. 

Přesto se v Pardubickém kraji nachází mnoho zajímavých 

industriálních památek, které si zaslouží pozornost 

odborné i laické veřejnosti. Autoři přistoupili 

k projektu s naprostou profesionalitou, která je zřejmá 

už po prvním letmém prolistování publikace. Za největší 

přednost práce považuji její přehlednou koncepci, 

což umožňuje čtenáři rychle a efektivně vyhledávat 

hesla. Celkem se podařilo autorům popsat 383 průmyslových 

staveb či areálů. Snadnou orientaci umožňuje 

mapa kraje, která je umístěna na začátku knihy. Mapa 

rozděluje kraj na 9 očíslovaných částí (1 – Pardubice, 

Holice; 2 – Přelouč; 3 – Chrudim; 4 – Hlinsko, Skuteč; 

5 – Choceň, Vysoké Mýto; 6 – Litomyšl, Polička; 

7 – Letohrad, Žamberk; 8 – Česká Třebová, Ústí nad 

Orlicí; 9 – Moravská Třebová, Svitavy). Při hledání tak 

stačí jen najít příslušné číslo na mapě a poté v knize. 

Pokud čtenář zvolí č. 1, hned na první stránce pod 

hlavním nadpisem Pardubice jsou v abecedním pořadí 

popsány další menší obce, které může čtenář v rámci 

tohoto oddílu nalézt. Na vedlejší stránce je připojen 

krátký historický popis příslušné lokality. Třetí a čtvrtou 

stránku pokrývá mapa vybrané oblasti s přesnou 

lokalizací všech průmyslových staveb (jednotlivé 

objekty jsou označeny čísly). Na následujících stránkách 

jsou již umístěna jednotlivá hesla. Každé heslo 

obsahuje název průmyslového objektu, jeho přesnou 

lokalizaci, tj. současnou adresu včetně souřadnic GPS, 

a rok, ve kterém byla stavba realizována, případně léta, 

ve kterých byla uskutečněna přestavba, dostavba či rekonstrukce 

objektu. Poté následuje použitá literatura, 

na jejímž základě byly získány potřebné informace 

k sepsání hesla. V tomto ohledu musím konstatovat, 

že kolektiv autorů přistoupil k této části práce s velkou 

svědomitostí. Literatura, kterou při sestavování hesel 

používali, je naprosto vyčerpávající, a proto je každý 

titul citován jen nejnutnějším způsobem. Přesnou 

citaci díla pak zájemce najde v rozsáhlém seznamu 

literatury v závěru knihy. Hlavním kritériem pro zahrnutí 

stavby nebo areálu do publikace byla míra jejího 

dochování, architektonická či technická úroveň, význam 

urbanistický a krajinotvorný, využitelnost nebo 

míra ohrožení a v neposlední řadě také význam pro 

region. Již neexistující stavby jsou označeny šedou 

barvou. Topografie je dále opatřena jmenným rejstříkem, 

rejstříkem obcí a také typologickým rejstříkem. 

Většina industriálních památek je v publikaci rovněž 

vyobrazena: často se jedná o dvojí černobílé zobrazení 

– z dob dávno minulých a obrázek současný. I to 

nepochybně napomáhá větší atraktivnosti publikace. 

Vyslovuji pouze přání, aby si celý projekt získal uznání 

a oblibu u nejširší čtenářské obce a především, aby byl 

dotažen do konce. Pokud se podaří zmapovat tímto 

způsobem celou Českou republiku, bude se jednat 

o naprosto ojedinělý a potřebný počin. Na závěr si 

snad zaslouží ocitovat poslední stranu této výjimečné 

práce: Průmyslové dědictví jsou pozůstatky průmyslu

LITERATURA ZPrÁVY O LITERATUŘE 249 

a techniky, a jako součást kulturního dědictví člověka 

má historický význam pro porozumění civilizačnímu 

vývoji, pro pochopení principů technologických změn, 

pro vědomí společenských souvislostí; vztahuje se k událostem 

a činnostem s dějinnými důsledky. Reprezentuje 

hodnoty a zkušenosti – technické, vědecké, architektonické, 

umělecké i sociální, ale také materiální, pro 

něž si zaslouží chránit a zachovat… Tato slova by měl 

mít v budoucnu na mysli každý člověk, který se bude 

rozhodovat, zda zbourat, přestavět či nevhodným způsobem 

rekonstruovat kteroukoli industriální památku 

v naší zemi. 

Adam Židek 

FIALOVÁ, Ivana – RAGAČ, Radoslav – VAŘEKA, 

Marek: Panstvá císara Františka Štefana Lotrinského 

na oboch brehoch rieky Moravy. Skalica : Regionálna 

rozvojová agentúra Skalica, 2012, 160 s. ISBN 

978-80-970317-4-9. 

V rámci projektu Spoločný návrat do 18. storočí 

prostrednictvom F. Š. Lotrinského – pána Hodonína 

a Holiča a s podporou Evropského fondu regionálního 

rozvoje mezihraniční spolupráce Slovenské republiky 

a České republiky vyšla tato reprezentativně 

vypravená publikace zaměřená především na hospodářské 

aspekty činnosti císaře a manžela Marie Terezie 

– Františka Štefana Lotrinského, jednoho z mála 

evropských vladařů, kteří se pokusili své státnické 

působení alespoň zčásti hradit z prostředků vlastních 

ekonomických aktivit. V hospodářských dějinách podnikání 

evropské šlechty patřil císař nesporně k nejpozoruhodnějším 

osobnostem své doby. Kniha se zabývá 

především problematikou hospodářského rozvoje 

holičského panství za časů jeho držby Františkem 

Lotrinským a pokouší se vymezit hranice skutečného 

přínosu císaře pro rozvoj dominií Holič a Šaštín. Jsou 

zde sledovány jeho aktivity ve velmi širokém komplexním 

pohledu s důrazem zejména na jeho podnikání 

v sektoru manufakturního průmyslu (Radoslav Ragač, 

Ivana Fialová). Celkovému monotematickému zaměření 

publikace se vymyká kapitola napsaná Markem 

Vařekou. Přesahuje záměr projektu v tom smyslu, že 

historie hospodaření F. Š. Lotrinského na Hodonínsku 

tvoří jen její malou a ne právě podstatnou část, 

protože v popředí zájmu autora stojí dějiny hodonínského 

panství a města Hodonína od počátků středověku, 

takže se záměrem projektu souvisí jen velmi 

volně a lze pochybovat o její funkčnosti. Narušuje to 

homogennost jinak zdařilé publikace. Přílohou knihy 

je graficky velmi působivě připravený Rodokmen rodu 

Lotrinků od počátku až do jejich nástupu na trůn Římské 

říše v roce 1745, dílo Vladimíra Ševčíka. Autoři se 

spolehlivě orientují v literatuře předmětu, zejména 

slovenské kapitoly se opírají o rozsáhlou heuristiku 

v archivech. Publikace vyniká tím, že obrazové přílohy 

nemají pouze ilustrační charakter, ale jsou organickou 

součástí informační struktury a vhodně doplňují a rozšiřují 

textem sdělované informace. 

Milan Myška 

Janáček, Vincenc: Pamětní kniha rodiny Janáčkovy 

jakož i kronika školy, kostela, fary a obce Albrechtic. 

K vydání připravil Milan Myška ve spolupráci s Ji řím 

Se hna lem a Petrem Hlaváčkem. Sebrané spisy Vincence 

Ja náčka. Albrechtičky : Obec Albrechtičky, 2011, 

412 s. + 40 s. obr. příloh. ISBN 978-80-260-0386-1. 

Kulturní krajina Lašska, na rozdíl např. od východních 

Čech nebo Českomoravské vysočiny, neoplývala 

v minulosti osobnostmi, které by po způsobu starých 

písmáků typu Vavákova nebo Dlaskova zanechaly písemná 

svědectví o své osobě, místě a době, v níž žili 

své obyčejné životy. Tím více je třeba uvítat počin editora 

Mgr. Milana Myšky vydat tiskem již dříve známé 

písmácké a kronikářské záznamy venkovského učitele 

Vincence Janáčka, jehož životní štací byla malá vesnička 

Albrechtičky nedaleko Petřvaldu a Nové Horky 

na Moravě. Ediční počin je o to významnější, že šlo 

o blízkého příbuzného hudebního génia Leoše Janáčka: 

Vincentův bratr Jiří byl otcem hudebního skladatele. 

Autor písmáckých záznamů se narodil 12. ledna 

1821 a dožil se osmdesáti let (zemřel 2. ledna 1901). 

Hlavní editor M. Myška byl postaven před nelehký 

úkol. Do edice, kterou připravil, musel vkomponovat 

několik relativně samostatných rukopisů téhož autora 

psaných zčásti německy, z větší části česky, které sice 

na sebe tematicky i chronologicky navazovaly, ale často 

se překrývaly nejen v popisování dějů a událostí, někdy 

i doslovně. První rukopis Kronika školy albrechtické od 

roku 1787 začal Janáček psát již v roce 1872 a pokračoval 

v ní do svého odchodu na odpočinek roku 1886. Rukopis 

Gedenkbuch der Familie Janáček nebst einer Chronik 

der Schule … vznikl v roce 1893. Rok poté sepsal již 

v českém jazyce Kroniku obce Albrechtic a Životopis Jiříka 

Janáčka, svého otce a vesnického učitele. Posledním 

dílem V. Janáčka byla Kronika kostela a fary v Albrechticích. 

Posledně jmenovaná čtyři díla vznikla až v době, 

kdy Janáček opustil své vesnické působiště a trávil své 

stáří v Kateřinkách, tehdy samostatné vesnici u Opavy. 

Rukopisy byly původně ve vlastnictví rodiny Vincence 

Janáčka, konkrétně jeho neprovdané dcery 

Anny. Od ní si je vypůjčil Vladimír Helfert, profesor 

hudební vědy na Masarykově univerzitě v Brně, který 

jako první využil jejich informačního bohatství při sepisování 

důkladného a i o jiné prameny se opírajícího 

životopisu Leoše Janáčka. Část rukopisů skončila 

v rukou dr. Oty Frice, který zamýšlel vydat je tiskem již 

bezprostředně po druhé světové válce. Souhrou šťastných 

náhod rukopisy přežily válku i poválečný chaos 

a staly se součástí rukopisných fondů hudebního oddělení 

Moravského zemského muzea v Brně. 

Editor se podle mého soudu zhostil svého úkolu 

uspo kojivým způsobem. Editovaný text smysluplně 

vy bavil stovkami poznámek a vysvětlivek usnadňujících 

čtenáři porozumění a interpretaci textu. V této 

sou vislosti nelze opomenout ani vydatnou pomoc 

brněn ských muzikologů Jiřího Sehnala a Petra Hlaváčka, 

kteří přispívali poznámkami a vysvětlivkami 

tam, kde si to žádala muzikologická specializace. 

Edice záznamů a kronik Vincence Janáčka je ovšem 

významná nejen pro poznání života předků skladatele


Leoše Janáčka a stopování geneze jeho tvůrčí geniality. 

Poslouží nejen muzikologům, ale obsahuje i mnoho 

informací o způsobu života na lašském venkově, jeho 

obyvatelích, o někdy svízelných poměrech venkovského 

učitele, vztazích mezi školou, učitelem a vrchností 

světskou či duchovní. Je to skutečná pokladnice 

infor mací o tomto opomíjeném, navenek neatraktivním 

regionu v době velkých společenských, ekonomických, 

ale i civilizačních proměn, což ocení nejen regionální 

historikové, ale i ti, kdo se zabývají historicky 

se měnícím způsobem života lidu, tedy kulturní historikové, 

etnologové a jiní. Mám za to, že obec Albrechtičky 

vydáním této edice uctila výročí 600 let od první 

písemné zmínky o obci rozhodně lépe, než kdyby vydala, 

jak bývá dnes špatným, ale bohužel častým zvykem, 

uspěchanou a nekompetentní monografii obce. 

Milan Myška 

GERŠLOVÁ, Jana – SEKANINA, Milan (eds.): 

Karel Engliš 1881–1961. Ostrava : Vysoká škola báňská 

– Technická univerzita Ostrava, 2011, 187 s. ISBN 

978-80-248-2453-6. 

Publikaci o K. Englišovi vydali její autoři při příležitosti 

50. výročí smrti tohoto význačného ekonoma 

a jednoho z lidských pilířů nově vzniklého československého 

státu. Engliš se zabýval mnoha tvůrčími 

aktivitami, proto editoři sborníku rozdělují příspěvky 

na životopisné, teoretické a komparativní. Nejsou 

opomenuti ani lidé, kteří Karla Engliše obklopovali 

a formovali jak jeho osobnost, tak jeho profesní zájem. 

Ačkoliv loni uplynulo již padesát let od Englišovy 

smrti, některé jeho myšlenky a přístupy jsou aktuální 

i dnes. Například Miroslav Singer vyzdvihuje v předmluvě 

knihy význam Englišovy snahy o vyrovnanost 

státního rozpočtu či zájem o otázku stabilizace měny 

a poskytnutí záruk při investicích do budoucna. Podle 

Sekaniny jeho myšlenka přesně vystihuje zaměření 

měnové politiky centrálních bank ve vyspělých zemích. 

Kniha obsahuje celkem 17 příspěvků, které jsou – 

jak už bylo zmíněno výše – různého charakteru. Nejsou 

výstupem z žádné konference, jedná se spíše 

o sborník tematicky příbuzných článků, v tomto případě 

článků, které se zaměřily na Karla Engliše. Nejčastěji 

jsou to práce již dříve otištěné např. v periodiku 

Ekonomická revue (největší část příspěvků pochází 

z let 2000–2001), v různých sbornících apod. První 

stať napsal prezident ČR a ekonom Václav Klaus. 

Původně vznikla jako inaugurační přednáška u příležitosti 

udělení Ceny Karla Engliše na Masarykově 

univerzitě v Brně. Pro účely publikování ve sborníku 

byla zkrácena. Václav Klaus přibližuje Engliše jako 

osobnost politika, teoretika, vysvětluje jeho přístupy 

k ekonomice, všímá si, co formovalo jeho názory a myšlenky. 

Na pozadí dějin ekonomických teorií vymezuje 

Englišovi místo právem mu náležející. Další příspěvek 

je rázu životopisného. Autorem je ekonom František 

Vencovský, který se osobností a pracemi svého učitele 

celoživotně zabýval. Celkově je zajímavé, že se ve sborníku 

potkávají tři generace učitelů a jejich žáků – Albín 

Bráf, Karel Engliš, František Vencovský a jeho bývalí 

studenti. František Vencovský pojal stať jako klasický 

biogram: začíná datem a místem narození Karla Engliše, 

pokračuje jeho studiem na gymnáziu a Právnické 

fakultě UK. Zatímco dětství a rané mládí zabírá jen 

malou část příspěvku, Englišova studia na právech, 

vztah k učiteli Bráfovi, zaměstnání a hlavně formování 

vlastního ekonomického názoru jsou obsažnější. František 

Vencovský dále oceňuje hlavně Englišovu teleologickou 

teorii národohospodářskou, uvádí Englišova 

východiska pro její zformulování. Snaží se ekonomovu 

osobnost vystihnout jako osobnost státníka i vědce či 

učitele. V dalším svém příspěvku opustil Vencovský 

životopisné schéma a věnoval se Englišově praktické 

finanční a měnové politice. V posledním příspěvku 

František Vencovský nabízí Englišovo zamyšlení nad 

vztahy mezi politikou, kulturou a morálkou – zde se 

ukazuje, že mnoho věcí, které Karel Engliš popsal 

v roce 1936, je aktuálních i v dnešní době. Václav Jurečka 

svůj příspěvek zacílil na osobnostní rysy Karla 

Engliše, zejména v jeho vztahu k Aloisi Rašínovi či 

Jaroslavu Preissovi. V podkapitole Odchody a návraty 

vysvětluje důvody Englišových opakovaných demisí 

a opozičního chování vůči politickým i ekonomickým 

soukmenovcům. Další článek věnoval Václav Jurečka 

vzpomínce na Albína Bráfa a hlavně těm personálním 

stránkám, pro které jej studenti obdivovali a pod jeho 

vedením se věnovali ekonomii. Nejvíce pozornosti se 

však v příspěvku dostalo vztahu Bráfa a Engliše coby 

učitele a žáka. Jiří Blažek ve studii Brněnská léta Karla 

Engliše rozvíjí tu část Englišova života, kterou prožil 

jako vyučující na brněnské technice. K jeho největším 

zásluhám však – jak zdůrazňuje autor – patří snahy 

o založení brněnské univerzity, které inicioval a na 

jejímž vybudování se zároveň podílel. Text Drahomíra 

Jančíka zase ukazuje cestu Karla Engliše na výsluní 

česko-slovenské společnosti, vliv Albína Bráfa na 

jeho budoucí kariéru i postupnou proměnu vztahu od 

učitele-žáka ke kategorii přátelé. Druhá stať líčí Karla 

Engliše jako opatrovníka a kontrolora státních financí. 

Ukazuje nesnadnou Englišovu pozici v nově vzniklém 

státu, který byl navíc během své krátké existence 

poznamenán světovou hospodářskou krizí. Milan 

Sekanina zvolil za téma svého příspěvku Englišovo 

dvojí východisko z hospodářské krize třicátých let. 

Přibližuje Englišovo vnímání příčin hospodářské krize 

a vliv takové krize na mezinárodní vztahy a představuje 

teorii hospodářské rovnováhy. Nevynechává ani 

poznámku, že problémem hospodářské krize 30. let 

byla nesprávná peněžní politika a zlatá deflace. Co se 

týče již zmíněných východisek z krize, k první patřilo 

odčinění deflace snížením všech hospodářských čísel 

včetně mezd, platů a úroků. Tato cesta – s výjimkou 

snižování úroků – odpovídala potřebám a ekonomickým 

zájmům Živnobanky, která měla zájem na snižování 

cenové hladiny (mimo úroky). Druhou cestou 

byla deflace, kterou však Engliš vnímal jako náhradní 

řešení. Ve svém dalším příspěvku vykresluje Milan 

Sekanina vztah Karla Engliše k Národní demokracii. 

Ze všech problémů zde popsaných vystupuje na

LITERATURA ZPrÁVY O LITERATUŘE 251 

povrch hlavně otázka vzniku nového ekonomického 

systému a řešení světové finanční krize. Ivan Jakubec 

přibližuje ve své stati spor Karla Engliše a Friedricha 

Fellnera o národní důchod. Popisuje hlavně Englišův 

nesouhlas s metodou Fellnerem prováděného odhadu 

národního důchodu a snahu o představení rostoucího 

podílu Uher na hospodářství celé monarchie. Článek 

Naděždy Kaňákové na začátku představuje důvody, 

které vedly Karla Engliše k vytvoření teleologické hospodářské 

teorie. Namísto faktů vykresluje autorka filozoficko-ekonomický 

svět Karla Engliše. O Františku 

Vencovském jako životopisci hovoří Jitka Koderová. 

Vnímá jej jako prvního autora, který ucelil dějiny českého 

ekonomického myšlení, v němž velkou roli připisoval 

Karlu Englišovi. Připomíná také zásluhu Vencovského 

o znovuotištění některých Englišových statí, 

nejprve v cizině, poté i v rodné zemi, a také jeho pedagogické 

působení. O životě Františka Vencovského 

píše ve svém příspěvku také Jana Geršlová. Publikaci 

uzavírá závěrečné slovo starostky Hrabyně Zdeňky 

Jordánové, která vzpomíná snahu o vybudování muzea 

věnovaného Karlu Englišovi i to, jak je dnes Engliš 

v Hrabyni vnímán. Kniha se celkově snaží srovnáním 

osobnostních rysů Karla Engliše s povahami jeho kolegů 

a odpůrců vytvořit na relativně malém prostoru 

plastický obraz tohoto významného českého ekonoma. 

Srovnáním Englišových názorů s názory jeho 

současníků v kontextu celkového vývoje ČSR zároveň 

poukazuje na složitost vyvíjejícího se hospodářského 

systému. 

Pavlína Nováčková 

NOIRIEL, Gérard: Úvod do sociohistorie. Přeložil Pavel 

Sitek. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON), 

2012, 146 s. ISBN 978-80-7419-061-2. 

Nové přístupy a metody ve Francii neskončily poslední 

(ne)generací školy Annales, do historické obce 

se neustále šíří povědomí o dalších. Jejich autoři na své 

předchůdce mnohdy navazují a jednou řečené a ozkoušené 

přetavují v nové přístupy a pohledy na dějiny. Jedním 

z takových je Gérard Noiriel, který ve svém šest 

let starém textu uvedl na scénu novou disciplínu na 

pomezí sociálních a humanitních věd, tzv. sociohistorii. 

Slovník cizích slov dává sociologii za úkol výzkum 

vývoje společenské struktury z historického pohledu, 

autor sám definuje obor následovně: (Sociohistorie) 

vymezila svou vlastní oblast výzkumu tím, že převzala 

od historiků definici empirické práce založené na studiu 

archivů a zaměřené na pochopení, a nikoli posuzování 

lidských aktivit. Od sociologů převzala cíl, který si 

stanovili: zkoumat mocenské vztahy a vztahy na dálku, 

které vzájemně spojují různé jedince (s. 25). Tuto definici 

ale v mnoha ohledech naplňuje například historická 

sociologie nebo sociální historie, jelikož velká 

část výzkumů zejm. Noirielových žáků zkoumá vztahy 

ve skupinách a mezi skupinami zasazené do dobového 

kontextu hospodářských a sociálních dějin (viz případové 

studie) a využívá přitom podobné, neřkuli stejné 

prameny jako dva výše zmíněné obory. Bohužel, autor 

rozebírá metodologii a cíl sociohistorie pouze ve dvou 

kapitolách, následující případové studie jsou propleteny 

vysvětleními a komentáři, které pomalu stírají 

hranici mezi představením sociohistorie a výsledky 

jejího výzkumu. Taktéž se odvolává na své předchůdce 

ze školy Annales a poukazuje na to, že některé jejich 

výzkumy se sociohistorii blíží. Zde se jedná o diskutabilní 

tvrzení, jelikož snaha naroubovat sociohistorické 

metody na dnes již klasická díla z dějin mentalit, totální 

historie nebo historické sociologie působí přinejmenším 

jako snaha podložit základnu metod a cílů výzkumů, 

které jinak stojí na vratkých hliněných nohou. 

Jména jako Maurice Halbwachs, Norbert Elias, Roger 

Chartier aj. není možné se sociohistorií spojit, už jen 

s ohledem na tradiční interpretace jejich děl. Noiriel 

dále sociohistorii poněkud přehnaně staví nad hospodářské 

a sociální dějiny, dokonce píše, že sociohistorie 

byla vystavena na jejich troskách. Sociohistorie vyčítá 

oběma historickým disciplínám uzavírání historické 

reality do formy o třech částech: ekonomika a sociální 

otázky, politika, kultura a mentality. Zároveň se však 

hlásí k levicovému smýšlení mnoha významných 

členů historické obce a uznává novou sociální historii 

(Geoffrey Crossick, Heinz-Gerhard Haupt, George 

Pullman aj.). Zde se autor vymezuje další diskutabilní 

záležitostí, kterou je zájem sociohistorika o studium 

reálných jedinců v rámci jejich každodenních činností, 

ale nevěří, že sociální realita se vytváří ve vztazích, 

které navazují jednotliví aktéři přímo mezi sebou, 

a trh považuje za speciální druh konfigurace (boj podnikatelů, 

vztahy mezi akcionáři, působení vzájemných 

vazeb na zaměstnance apod.). Sociohistorie se má podle 

Noiriela nadále orientovat na výzkum národů a nacionalismu, 

veřejného mínění, voleb a politiky obecně 

(ovšem nemá užívat nástrojů politologie a politických 

dějin), což je možná dáno také vlastní autorovou angažovaností 

ve správě věcí veřejných. Vzhledem k tomu, 

že sociohistorie potřebuje jako předmět svého bádání 

aktéry a jejich vztahy ve skupině i působení na dálku, 

nemá ráda pokrok současných technologií, jako jsou 

internetové volby nebo bezhotovostní platební styk, 

protože tak se z předmětu bádání potřební konkrétní 

aktéři vytrácí. A protože náš svět se čím dál více stává 

místem jedniček a nul, jsou nespokojenost a obavy sociohistoriků 

pochopitelné. 

Sociohistorie se snaží dodat nový nádech také výzkumu 

kultury. Ta v jejím pojetí představuje soubor 

všech činností, které si kladou za cíl nabídnout nové 

popisy světa, a které jsou seskupeny do dvou celků: 

a) výzvy pravdy a vše s nimi spjaté; b) umění, tvorba a 

zábava. Míru svobody v projevu kultury vidí sociohistorie 

v míře ekonomické závislosti na státu. Různé oblasti 

kultury jsou konfiguracemi, které spojují aktéry, 

kteří si vzájemně konkurují. 

Četba Noirielovy práce nás ve svém závěru opět 

utvrdí v názoru, že sociohistorie je zde podávána spíše 

jako mutace zrozená z kombinací již existujících, uznávaných 

a zkoumaných oborů historického výzkumu 

než jako sebevědomá disciplína s potenciálem přepisovat 

paradigmata a diskurzy současné historické vědy. 

Pavlína Nováčková

252 


KRONIKA 

Vedecká konferencia Das Amphitheater der Lagerstadt 

Carnuntum – Überlegungen zur Restaurierung 

und Präsentation. Internationales Kolloquium des 

Archäologischen Parks Carnuntum und der Gesellschaft 

der Freunde Carnuntums, 28.–29. 10. 2011, 

Petronell-Carnuntum. 

V dňoch 28.–29. 10. 2011 sa v rakúskej obci Petronell-Carnuntum 

konalo medzinárodné kolokvium Das 

Amphitheater der Lagerstadt Carnuntum – Überlegungen 

zur Restaurierung und Präsentation. Pripravil 

ju archeologický park Carnuntum v spolupráci so spoločnosťou 

priateľov Carnunta. 

Obyvateľstvo antického Carnunta, mesta na strednom 

Dunaji – na hranici medzi Rímskou ríšou a tzv. 

barbarikom, malo k dispozícii až dva amfiteátre. Prvý 

sa nachádzal na území civilného mesta v Carnunte 

(dn. Petronell) a objavili ho až v priebehu 20. storočia. 

Druhý amfiteáter postavili rímski legionári na území 

vojenského mesta (dn. Bad Deutsch-Altenburg) a po 

jeho opätovnom odkrytí na konci 19. storočia sa stal 

vôbec prvou pamiatkou prezentovanou širokej verejnosti 

z tohto územia. Práve tejto stavbe bolo uskutočnené 

vedecké podujatie venované. Podnet na zorganizovanie 

medzinárodného kolokvia v niekdajšom sídle 

miestodržiteľa Hornej Panónie (Pannonia Superior) 

dali od roku 2007 obnovené výskumy na amfiteátri 

vojenského mesta v Carnunte. Podujatie zároveň nadviazalo 

na podobne zameranú konferenciu Roman 

Amphitheatres and Spectacula: a 21 st Century Perspective, 

ktorá sa konala v anglickom Chesteri v roku 2007. 

Po niekoľkých rokoch sa tak objavil náznak tradície 

nepravidelných, resp. pravidelných stretnutí k tejto 

problematike. 

Na konferencii sa prezentovalo 15 príspevkov od 

17 európskych odborníkov v oblasti vied o antickom 

staroveku. Najviac zástupcov malo domáce Rakúsko 

(8), nasledovalo Nemecko (3), Veľká Británia a Švajčiarsko 

(po 2 prednášajúcich) a po jednom „dodalo“ 

Grécko a Španielsko. Rokovacími jazykmi bola nemčina 

a angličtina, pričom väčšina príspevkov odznela 

v nemeckom jazyku (11). Kolokvium otvorili zdravice 

vedúcich predstaviteľov usporiadateľských organizácií 

– Christa Farka (prezidentka Spoločnosti priateľov 

Carnunta), Markus Wachter (Archeologický park Carnuntum) 

a Franz Humer (oddelenie kultúry Dolného 

Rakúska). Samotnému programu konferencie predchádzali 

ešte Key Lectures od viacerých účastníkov. 

Ako prvý odznel príspevok Davida L. Bomgardnera 

(Elstree School, Veľká Británia) A Tale of two Cities: 

The amphitheatres of ancient Thysdrus (modern el- 

Jem), v ktorom sa pokúsil preskúmať vzájomný vzťah 

medzi sociálnymi a politickými dejinami severoafrického 

starovekého mesta Thysdrus a dvoma amfiteátrami, 

ktoré sa nachádzali v jeho sídliskovom areáli. 

Následne dostali slovo švajčiarski kolegovia Thomas 

Hufschmid (Augusta Raurica – Forschungsprojekt 

Römisches Theater von Augst) a Georg Matter (ProSpect 

GmbH). Prvý menovaný oboznámil prítomné 

publikum s referátom Theaterbauten im urbanen und 

politischen Kontext – Augusta Raurica/Augst als Modellfall, 

druhý orientoval svoj záujem na amfiteáter 

v rímskej Vindonisse a v príspevku nazvanom Von der 

„Bärlisgruob“ zum 3D-Druck – Neue Erkenntnisse 

zum Befund und zur Rekonstruktion des Amphitheaters 

von Vindonissa/Windisch, Schweiz priblížil priebeh 

archeologických prác v jednej z najvýznamnejších 

stavieb na švajčiarskom území. 

Po obede sa všetci prítomní vydali na prehliadku 

Múzea v prírode Petronell-Carnuntum a neďalekého 

amfiteátra civilného mesta, ktoré boli súčasťou práve 

prebiehajúcej Dolnorakúskej krajinskej výstavy 2011. 

Príjemnú prechádzku po zrekonštruovanej rímskej 

obytnej štvrti vystriedal poobedný program konferencie. 

Na úvod dostal slovo Tony Willmott (English 

Heritage, Veľká Británia) a vo svojej prednáške Excavation 

and presentation of the Chester amphitheatre 

v stručnosti zhrnul výsledky viac ako 80-ročného 

archeologického výskumu amfiteátra legionárskeho 

tábora v Chesteri, ktorý objavili v roku 1929. Po ňom 

nasledovala Fani Mallouchou-Tufano (Department of 

Architecture, Technical University of Crete, Grécko) 

so zaujímavým výstupom orientovaným na geografickú 

oblasť Grécka, v ktorom priblížila reštaurovanie 

a znovuvyužívanie gréckych divadiel a odeonov v modernom 

Grécku. 

Piatkový program podujatia uzatvorili José Pérez 

Ballester (Departament de Prehistòria I d’Arqueologia, 

Universitat de Valéncia, Španielsko) a Heinz-Jürgen 

Beste (Deutsches Archäologisches Institut, Abteilung 

Rom, Nemecko). Španielsky zástupca sa zameral 

na amfiteáter v Cartagene (antické mesto Carthago 

Nova), pričom rozprával o jeho osudoch od rímskych 

čias až po súčasnosť, stavebnom zložení, typológii, 

štruktúre, archeologických zásahoch v 20. storočí 

a objavoch v rokoch 2009–2011. Následne dostal 

priestor Heinz-Jürgen Beste a vyplnil ho témou Das 

Colosseum im Spiegel seiner Restaurierungen. 

Program druhého dňa otvoril Stefan Groh (Österreichisches 

Archäologisches Institut) a v referáte 

Amphitheater in Noricum sa snažil postihnúť najmä 

príčiny rozšírenia amfiteátrov v provincii Noricum. 

Na jeho vystúpenie nadviazala Regina Barlovits 

(Landesmuseum Kärnten) a prítomných oboznámila 

s priebehom reštauračných prác týkajúcich sa amfiteátra 

v rímskej obci Virunum, ktorý predstavuje jedinú 

tamojšiu starovekú stavbu sprístupnenú verejnosti. 

V ďalšom priebehu konferencie sa do popredia dostal 

amfiteáter vojenského mesta v Carnunte, ktorý

KRONIKA 

sa stal témou troch príspevkov: Dimitrios Boulasikis 

(Archäologischer Park Carnuntum, Rakúsko) – Das 

Amphitheater der Lagerstadt Carnuntum; Nicole 

Röring – Bernd Marr (Architekturbüro Memvier, Nemecko) 

– Bauforschung am Amphitheater der Lagerstadt 

Carnuntum a Franziska Beutler (Institut für Alte 

Geschichte und Altertumskunde, Papyrologie und 

Epigraphik, Universität Wien, Rakúsko) – Eine neue 

Bauinschrift mit neuen Einblicken in die Geschichte 

des Amphitheaters der Lagerstadt Carnuntum. 

Po obednej prestávke nasledoval posledný blok 

konferencie, ktorý sa zaoberal problematikou konzervačných 

a reštaurátorských prác na rímskych 

amfiteátroch. Dvojica Gabriela Krist a Lisa Gräbner 

(Institut für Konservierung und Restaurierung, Universität 

für angewandte Kunst Wien, Rakúsko) predniesla 

referát Restaurierung und Archäologie, Partner 

für die Zukunft, čím naznačila široké možnosti 

vzájomnej spolupráce archeológov a reštaurátorov. 

Andreas Rohatsch (Institut für Geotechnik, Technische 

Universität Wien, Rakúsko) informoval o fyzikálnych 

a chemických procesoch v múroch amfiteátrov 

a ich vplyve na možné konzervačné opatrenia. 

Na záver dostali slovo Robert Linke (Bundesdenkmalamt, 

Rakúsko) a Dimitrios Boulasikis (Archäologischer 

Park Carnuntum, Rakúsko) a prezentovali 

spoločný výskum nazvaný Naturwissenschaftliche 

Untersuchungen zu Farbfassungen im Amphi theater. 

Po záverečnej diskusii zhrnula priebeh kolokvia 

Christa Farka a záverečnou bodkou celého podujatia 

sa stala spoločná návšteva amfiteátra vojenského 

mesta v Carnunte. 

Na záver si dovoľujeme konštatovať, že kolokvium 

prispelo nielen k výmene informácií a poznatkov medzi 

bádateľmi, ale prinieslo aj viaceré impulzy, ktoré 

v budúcnosti určite poslúžia na efektívnejšiu údržbu 

a ďalšie využitie amfiteátra vojenského mesta v Carnunte. 

Tomáš Klokner 

Celostátní studentská vědecká konference HISTO- 

RIE 2011, 29.–30. března 2012, Slezská univerzita 

v Opavě Opava. 

Ve dnech 29.–30. března 2012 uspořádal Ústav 

historických věd Filozoficko-přírodovědecké fakulty 

Slezské univerzity v Opavě (dále SU) každoroční celostátní 

studentskou vědeckou konferenci Historie 

2011. Letos se celostátního finálového klání zúčastnil 

rekordní počet 28 posluchačů historických oborů 

vyučovaných na 13 fakultách 11 českých univerzit. 

Vědeckou konferenci, jež se konala pod záštitou primátora 

statutárního města Opavy prof. PhDr. Zdeňka 

Jiráska, CSc., slavnostně zahájil rektor Slezské univerzity 

v Opavě prof. PhDr. Rudolf Žáček, Dr. a vedoucí 

Ústavu historických věd v Opavě doc. PhDr. Jiří Knapík, 

Ph.D. Poté, již od samotného čtvrtečního rána, 

započal dvoudenní maraton prezentací studentských 

příspěvků pokrývajících tematickým i časovým rozsahem 

období od středověku až po druhou polovinu 

253 

20. století, který byl kolem pátečního poledne zakončen 

závěrečným příspěvkem a slavnostním vyhlášením 

výsledků. 

Jelikož bylo prezentací na vědecké konferenci příliš 

mnoho, zmíním jen ty nejzajímavější, které oslovily 

jak přítomné posluchače, tak porotu složenou se zástupců 

univerzit. V úvodní prezentaci se představila 

Lenka Vandrovcová z Ústavu českých dějin Filozofické 

fakulty Univerzity Karlovy v Praze (dále UK) 

s příspěvkem Soběslavské kšafty 1455–1550 jako 

pramen pro zkoumání vazeb a hospodářských kontaktů 

testátorů. Hned následující prezentace, kterou představila 

Hana Komárková z Ústavu historických věd 

SU, se dočkala velkého ocenění, když její práci ocenila 

porota děleným třetím a čtvrtým místem. Hana Komárková 

přednesla referát s názvem Přísaha v měnícím 

se světě pozdně středověkého města. Možnosti využití 

přísežných formulí na příkladu měst vratislavského 

právního okruhu, v němž zdůraznila významnou úlohu 

měst při rozvoji a stratifikaci středověké společnosti 

na příkladu Opavy a Olomouce. Na základě analýzy 

přísežných formulí zaznamenaných na stránkách nejrůznějších 

druhů úředních knih městské provenience 

se pak pokusila o posouzení výpovědní hodnoty těchto 

textů pro urbánní bádání. V další z oceněných prezentací 

se představil Petr Kindlmann z Historického 

ústavu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích 

(dále JU), jenž prezentoval práci s názvem Ctnosti 

římských vladařů na rožmberském dvoře v 16. století, 

jež se zabývala způsoby sebeprezentace rožmberských 

vladařů, a to na základě rozboru oslavných básní a výzdoby 

rožmberských sídel. P. Kindlmann se umístil 

na 9. místě. Po tomto zajímavém příspěvku následoval 

jeden z vrcholů čtvrtečního dne v podobě prezentované 

práce Ondřeje Haničáka, studenta Ústavu 

historických věd SU, s názvem Opavské renesanční 

domy. Příspěvek k poznání opavské raně novověké profánní 

architektury. Student ve své práci prezentoval 

poznatky o souboru renesančních měšťanských domů 

situovaných v rámci historického jádra Opavy. Pozornost 

věnoval zevrubnému popisu renesančních domů, 

respektive určení konstrukcí dochovaných v konkrétních 

objektech. Popsal i parcelaci a charakteristické 

dispozice staveb spolu s interiérovými a exteriérovými 

prvky. Na základě analýzy morfologie architektonického 

detailu pak opavské stavby zasadil do širšího 

kontextu vývoje renesanční architektury. Tato prezentace, 

přitažlivá i svým vizuálním pojetím, zaujala 

odbornou porotu natolik, že jí při závěrečném vyhlašování 

udělila dělené 1. a 2. místo. 

První den konání konference ještě odbornou porotu 

zaujalo několik dalších prezentací, například práce 

Jaroslavy Škudrnové z Katedry historie ze Západočeské 

univerzity v Plzni s názvem Počátky mlynářské 

tradice v Horažďovicích (10.– 11. místo), Alžběty 

Laňové z Katedry pomocných věd historických a archivního 

studia UK pojmenovaná Pražští lazebníci, 

bradýři a chirurgové v raném novověku (5.– 8. místo) 

či práce Elišky Homolkové z Ústavu archivnictví a pomocných 

věd historických JU nazvaná Nejstarší farní


kronika Němčic a její výpovědní hodnota pro dějiny 

kostela a farnosti (5.– 8. místo). Po odpolední přestávce 

na kávu se velmi výrazně prezentoval student 

Petr Wohlmuth z Fakulty humanitních studií UK, jež 

za svou práci Dlouhý čas pevnostního města Josefov 

získal ocenění v podobě děleného třetího a čtvrtého 

místa. Ve své originální prezentaci shrnul teoreticko- 

-metodologické otázky ze své bakalářské práce Soudobé 

snahy o záchranu a rekonstrukci pevnosti Josefov, 

v níž načrtl koncept snažící se o holistické porozumění 

překračující hranice událostní vojenské historie. Jeho 

koncept vznikl interdisciplinárním duálním použitím 

historické metody a metody kvantitativního výzkumu 

na základě koncepce historického dlouhého trvání 

Fernanda Braudela a koncepce heterotopických struktur 

Michela Foucaulta. Samotná prezentace sklidila 

velkou odezvu nejen v řadách přítomných porotců 

a zástupců univerzit, ale i u samotných studentů, 

takže diskuze k tématu byla nakonec mnohem delší 

než samotná, snad i trochu kontroverzní prezentace 

studenta. V závěru prvního dne konference pak zaujaly 

ještě dva příspěvky, a to práce Davida Skalického 

z Katedry historie Univerzity J. A. Purkyně v Ústí nad 

Labem Vodovod císaře Františka Josefa a císařovny 

Alžběty (bez ocenění) a Pavly Dubské z Katedry historie 

Univerzity Palackého v Olomouci (dále UP) Vývoj 

šumperského textilnictví na příkladu podnikatelských 

rodin Seidlů a Sieglů (10.– 11. místo). 

Celostátní studentská vědecká konference pokračovala 

v pátek od brzkých ranních hodin a hned 

úvodní prezentace přinesla radost zástupcům Ostravské 

univerzity v Ostravě (dále OU). Svou práci 

pod názvem Lodní výroba Vítkovických železáren pro 

rakousko-uherské válečné námořnictvo (1891–1914) 

prezentoval Aleš Materna a získal pro katedru historie 

Ostravské univerzity v Ostravě za své vystoupení 

ocenění odborné poroty v podobě děleného prvního 

a druhého místa. Jeho prezentace se pokusila o analýzu 

problematiky výroby lodního materiálu Vítkovickými 

železárnami, kterou se snažil zachytit v logicky 

uzavřeném celku, tj. od chvíle prvních úvah o výrobě 

speciálních pancířů pro armádu přes získávání potřebného 

know-how, budování výrobních kapacit, 

vyjednávání s armádními kruhy až po samotnou realizaci 

a inkasování zisku. Cílem práce pak bylo popsat 

složitou problematiku výroby a odkrytí dosud ne zcela 

zodpovězených otázek týkajících se získávání zakázek, 

lobbingu či cenové politiky vedení a majitelů firmy. 

Zároveň se autor ve své práci snažil zasadit zbrojní 

výrobu Vítkovických železáren do širšího kontextu 

na poli průmyslové výroby v celé střední Evropě. Ve 

zbývajících vystoupeních druhého dne konference 

pak odbornou porotu zaujaly ještě prezentace Elišky 

Charvátové z Katedry pomocných věd historických 

a archivního studia UK s názvem Od platonické lásky 

k osobní manažerce – František Kaván v dopisech své 

druhé ženě Pavle (5.–8. místo) a práce Jana Stejskala 

z Katedry historie UP Aspekty udržování bezpečnosti 

v obcích podhůří Hrubého Jeseníku od roku 1944 do příchodu 

Rudé armády (taktéž 5.–8. místo). Se zajímavými 

příspěvky a prezentacemi pak vystoupily i Petra 

Šlechtová z Katedry historie OU (Hraběnky Marieta, 

Eliška a Zita Seilernovy a jejich pobyt v pracovním táboře 

v Hněvotíně v letech 1939–1940) či Veronika Čermáková 

z Katedry historie Technické univerzity v Liberci 

(Politické procesy 50. let – Krajský soud v Liberci 

v letech 1955–1956). 

Po ukončení pátečních prezentací následoval oběd, 

rokování odborné poroty a následné vyhlášení výsledků. 

Kromě nejlépe ohodnocených prací již zmiňovaných 

Ondřeje Haničáka, Aleše Materny, Hany Komárkové 

a Petra Wohlmuta vyhlásila odborná porota, 

složená z členů Sdružení historiků České republiky, 

i laureáta Ceny Josefa Šusty, jímž se stal k obrovské 

radosti zástupců Ostravské univerzity v Ostravě její 

student Aleš Materna. Cenu předávaly členky Sdružení 

historiků ČR prof. Phdr. Irena Korbelářová, Dr. 

z Ústavu historických věd SU a doc. PhDr. Marie 

Ryan tová, CSc. z Ústavu archivnictví a pomocných 

věd historických JU a v závěrečné řeči zdůraznily, že 

Cena Josefa Šusty je udělována na základě písemných 

podob prezentovaných prací a oceněná práce 

Aleše Materny byla vybrána jako nejlepší ze zaslaných 

28 vědeckých prací pětičlennou odbornou porotou 

ještě před začátkem samotného konání Celostátní 

studentské vědecké konference. Tečku za vydařeným 

opavským celostátním setkáním studentů historie pak 

učinil rektor SU prof. R. Žáček, který vyjádřil potěšení 

nad skutečností, že věnovat se tomuto oboru stále láká 

dostatečný počet mladých lidí. Ty pak vyzval k tomu, 

aby historii chápali nejen jako přední společenskovědní 

disciplínu, jejíž znalost nepřestává a nikdy nepřestane 

ovlivňovat i aktuální společenský vývoj, ale 

aby k ní přistupovali též jako k oblasti krásné literatury 

a umění. 

Aleš Materna 

11 th International Conference on Urban History, 

29. 8.– 1. 9. 2012, Filozofická fakulta Univerzity 

Kar lovy v Praze, Praha. 

Již jedenáctý ročník mezinárodní konference urbánních 

historiků, pořádaný organizací European Association 

for Urban History (EAUH), které v současné 

době předsedá prof. Luďa Klusáková (Univerzita Karlova 

v Praze), proběhl pod názvem Cities & Societies 

in Comparative Perspektive ve dnech 29. 8.– 1. 9. 2012 

v prostorách Filozofické fakulty Univerzity Karlovy 

v Praze. Mezinárodní konference urbánních historiků 

je prestižní akcí, na které jsou prezentovány nejnovější 

poznatky z evropských urbánních dějin. 

Nebyli jsme jen pasivními účastníky interdisciplinárně 

koncipovaných jednání jednotlivých sekcí, 

ale podařilo se nám (autorce této zprávy a Pavlu 

Kladiwovi, oba z Ostravské univerzity v Ostravě) 

s tématem měst jako míst paměti nejprve oslovit 

francouzskou kolegyni Catherine Horel (vědecká 

ředitelka IRICE – UMR [Identités, Relations internationales 

et civilisations de l’Europe], Université de 

Paris) a následně uspět ve veřejné soutěži s konceptem 

sekce M40 Towns are made of memory places – towns

KRONIKA 

as memory places of urban life in the 19 th and 20 th 

century. V průběhu registrace se do sekce přihlásilo 

54 abstraktů od odborníků napříč evropskými univerzitními 

pracovišti. Stanuli jsme před složitým výběrem 

osmi referátů, tak aby plánovaná sekce byla 

pojata interdisciplinárně a šíří tématu překročila 

rámec středoevropského prostoru. Nakonec jsme dospěli 

k následující skladbě referentů a referátů: Göran 

Therborn (University of Cambridge, Department of 

Sociology, Cambridge, Velká Británie): Capital memory: 

what do capital cities commemorate; Lukasz 

Galusek (International Cultural Centre, Research 

Institute for European Heritage, Krakow, Polsko): Cities 

as places of common memory in Poland at the turn 

of the XXI st century – two cases: Wrocław and Sejny; 

Bruno Notteboom (Ghent University, Department of 

Architecture & Urban Planning, Ghent, Belgie) a Andreas 

Wesener (ILS – Research Institute for Regional 

and Urban Development, Aachen, Německo): Photography 

and the construction of collective memory in 

Ghent, Belgium; Yannitsiotis Yannis (University of the 

Aegean, Social Anthropology and History, Mytilini, 

Řecko): Divided memories – contested spaces. Dispute 

over a place of memory; Anna Kraus (Warsaw University, 

Warsaw, Poland): Vilnius, Wilnia, Wilno, Vilna: 

mosaic of memory; Steffen Jost (Ludwig-Maximilians- 

-Universität München, Německo): Memory and identity 

between national and local narratives – negotiating 

the past in the city of Seville (1892–1950): Eszter 

György (Eötvös Loránd University, History, Budapest, 

Maďarsko): Festivals in the 8 th district – cultural memory 

of the „ghetto“ a Tobias Weger (Bundesinstitut für 

Kultur und Geschichte der Deutschen im östlichen 

Europa, History, Oldenburg, Německo): Constructing 

„German Prague“: monoethnic visions of a multicultural 

town, 1800–2000. Jednání naší sekce přinesla: 

1) zajímavé metodologické podněty jako např. využití 

fotografií jako pramene pro konstrukci paměti veřejného 

prostoru; 2) umožnila komparativní pohled na 

paměť evropských měst, tj. zejména nalezení styčných 

bodů v poválečném vývoji, pádu „železné opony“ 

a v současnosti probíhajícím evropském integračním 

procesu. Nelze na daném místě hodnotit jednání celé 

konference, které se zúčastnilo přes sedm stovek odborníků 

z více než padesáti zemí světa a která probíhala 

souběžně v několika sekcích. Lze však z pohledu 

vývoje oboru říci, že jednání naplňovala perspektivy 

vytýčené prof. Peterem Clarkem (University of Helsinky, 

Finsko) v úvodní plenární přednášce, tj. zpracovávání 

urbánních dějin komparativními přístupy 

a v globálním kontextu. Přednášené referáty přinášely 

nové poznatky k tématům z urbánních dějin, např. 

k otázce spotřeby v městském prostředí nebo vnímání 

luxusu napříč městskými vrstvami, či inovativně přistupovaly 

k tradičním tématům z urbánních dějin, 

např. k tématu koexistence židovského obyvatelstva 

s majoritním obyvatelstvem měst. Skladba konferenčního 

jednání je nadále přístupna na webových stránkách 

akce: http://www.eauh2012.com/sessions/. 

V závěru této zprávy je snad ještě vhodné upozornit 

255 

na nově spuštěné stránky EAUH http://www.eauh.eu/ 

a postesknout si, že nikoho ze studujících našich doktorských 

programů konaná akce neoslovila. 

Andrea Pokludová 

Dvě inspirující výstavy k procesu modernizace 

Ostrav ska: Vítkovice ve víru 20. století, 30. 4.– 31. 8. 

2012, Rothschildův zámeček, Ostrava-Vítkovice; 

Kdysi na Karolině aneb Když za humny vyrostou doly 

a hutě, 4.– 30. 9. 2012, Ostrava, Magistrát města 

Ostravy (Nová radnice). 

Od 30. dubna do 31. srpna 2012 se uskutečnila 

v knihovně nově rekonstruovaného empírového zámečku 

rodiny Rothschildů v Ostravě-Vítkovicích, 

v němž se mj. nachází také galerie výtvarného umění 

a depot sbírek významného sběratele umění a předsedy 

představenstva Vítkovice, a.s. Ing. Jana Světlíka, 

výstava Vítkovice ve víru 20. století. Na deseti nástěnných 

panelech se mohli návštěvníci prostřednictvím 

dobových dokumentů, fotografií, novinových článků 

a dalších rekvizit seznámit s pestrou, známou i méně 

známou historií podniku, který v roce 2008 oslavil stoosmdesáté 

výročí svého založení. Kolektiv pod vedením 

ředitelky Archivu Vítkovice, a. s. Hany Šústkové, 

představil výrobní a sociální program společnosti, její 

klíčové investice, významné návštěvy a další stěžejní 

okamžiky jejího vývoje v průběhu 20. století v kontextu 

politické situace a ducha doby. Výstava Vítkovice 

ve víru 20. století byla spolu s prohlídkou zámku, 

v jehož interiéru se odráží dlouholetá historie podniku 

(secese, kubismus, socialistický realismus), bezpochyby 

jedním z nejzajímavějších historických zážitků 

letošního ostravského léta. 

Druhou zajímavou akcí věnovanou dějinám ostravské 

industrie byla výstava z dlouholetého cyklu historických 

prezentací Archivu města Ostravy, tentokráte 

nazvaná Kdysi na Karolině aneb Když za humny vyrostou 

doly a hutě, která se konala ve vestibulu Nové radnice 

magistrátu města Ostravy ve dnech 4.–30. září. 

Cílem výstavy bylo přiblížit historii území, jehož název 

je odvozen od jámy Karoliny, jejíž hloubení bylo 

zahájeno v roce 1842 Moravsko-ostravskou uhelnou 

společností (již roku 1843 důl koupil vídeňský finančník 

Salomon Mayer Rothschild, který jej pojmenoval 

podle své snachy Karoliny) a o němž se v současné 

Titulní stránka pozvánky na výstavu Kdysi 

na Karolině… Foto převzato z pozvánky 

Archivu města Ostravy


době značně diskutuje zejména v souvislosti se stejnojmenným 

developerským projektem, jehož výsledkem 

bylo mj. nedávné zprovoznění největšího nákupního 

střediska v České republice. Prostřednictvím více 

než desítky posterů představili zaměstnanci Archivu 

města Ostravy pod vedením ředitelky Blaženy Przybylové 

sledovanou oblast od středověku do poloviny 

20. století. Místo ležící za hradbami, sloužící po staletí 

jako zemědělské zázemí města, se v procesu industrializace 

proměnilo v průběhu 2. poloviny 19. století 

v oblast, kterou bychom dnešní terminologií označili 

jako průmyslovou zónu. Industrializovaná periferie se 

však v důsledku dynamického růstu města a probíhajících 

integračních procesů záhy transformovala v průmyslový 

distrikt přímo navazující na městské centrum, 

který po takřka 150 let dotvářel průmyslový kolorit 

města (včetně posledních více než dvou desetiletí, kdy 

se jednalo o neméně unikátní brownfield). 

Formou výše stručně představených výstav publikovaly 

obě instituce široké veřejnosti i odborníkům 

z řad historiků, sociologů či kulturních antropologů 

vzorek archivních dokumentů (situační plány, stavební 

výkresy, dobové fotografie, korespondence, katalogy 

ad.), které jsou součástí jejich fondů a sbírek 

a jež by mohly být v budoucnu využity k dalšímu výzkumu. 

Radomír Seďa, Aleš Zářický 

Dvojí ztráta české sociologie: † prof. PhDr. Miloslav 

Petrusek, CSc. (15. 10. 1936 – 19. 8. 2012), † prof. 

PhDr. Jiří Musil, CSc. (20. 2. 1928 – 16. 9. 2012). 

Krátce po sobě ztratila sociologická obec dva své 

čelné reprezentanty, kteří byli po právu ceněni nejen 

doma, ale i v zahraničí. Tento dvojitý nekrolog je jen 

malou připomínkou dvou osobností, jejichž životní 

dráhy a dílo již hodnotili mnozí a jistě k tomu povolanější. 

Osobností, jejichž životní osudy byly do jisté 

míry podobné. Oba totiž byli nuceni překonávat nepřízeň 

předlistopadového režimu, který sabotoval 

rozvíjení jejich akademické dráhy a uplatnění v oboru 

sociologie. Vědy střídavě umlčované či potlačované. 

Nejprve odešel Miloslav Petrusek a nedlouho po 

něm, za necelý měsíc, jej následoval Jiří Musil. Patřili 

k předním členům akademické obce, ale prosadili se 

rovněž ve veřejném prostoru. 

Miloslav Petrusek absolvoval filozofii a dějepis 

na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (v té 

době Univerzity Jana Evangelisty Purkyně). Přes angažmá 

na Pedagogickém institutu ve Zlíně se dostal 

až do Prahy na Univerzitu Karlovu. Šedesátá léta mu 

umožnila věnovat se plnohodnotné a plodné sociologické 

práci, včetně podílení se na znovuoživení české 

sociologie. Následující normalizace jej však podobně 

jako Musila vyřadila z oficiálního akademického 

světa, do něhož se mohl vrátit až po roce 1989. Ani 

okleštěné možnosti uplatnění jej však od sociologie 

neodvedly. Dále pracoval, dokonce s Josefem Alanem 

vydával pozoruhodný samizdatový sociologický časopis 

s názvem Sociologický obzor. Brzy po nastolení 

svobodných poměrů zaslouženě dosáhl profesury, stal 

se předsedou Masarykovy české sociologické společnosti, 

spoluzaložil Fakultu sociálních věd Univerzity 

Karlovy a stanul v jejím čele. Především ale rád 

a dobře učil, přednášel a zasvěcoval mladé adepty do 

tajů sociologie. Ve své bohaté badatelské činnosti se 

zabýval mimo jiné empirickou sociologií, dějinami 

oboru, sociologickou teorií, metodologií, rolí sociologie 

ve společnosti a mnoha jinými tématy. 

Ostravský rodák Jiří Musil stihl absolvovat sociologii 

a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy 

ještě před nástupem komunistů. Jeho hlavní doménou 

se posléze stala – i díky vnějším okolnostem – problematika 

prostoru a společnosti, život ve městech a sociologie 

bydlení. Dlouho byl nucen působit mimo oficiální 

akademické struktury, i přesto se však dokázal 

výrazně uplatnit, například ve Výzkumném ústavu výstavby 

a architektury. Charakter jeho činnosti přinášel 

spolupráci s architekty, demografy, lékaři či urbanisty. 

Vždy se nad sledovanou problematikou zamýšlel 

v souvislostech a dokázal formulovat svěží řešení 

a inspirující náměty. Řada jeho prací dnes již náleží 

ke klasickým dílům oboru. Ani nepřízeň oficiálních 

míst mu tedy nezabránila v tvůrčí činnosti. Po roce 

1989 pracoval na Fakultě architektury ČVUT a stal 

se ředitelem Sociologického ústavu Akademie věd. 

Profesury dosáhl na Přírodovědecké fakultě své alma 

mater a po jistou dobu dokonce předsedal Evropské 

sociologické společnosti. Patří i k zakladatelům Středoevropské 

univerzity, na níž dlouhodobě přednášel. 

Až do završení své životní dráhy se aktivně věnoval své 

práci. 

Oba vzpomínaní sociologové se dokázali obratně 

vyjadřovat slovem i písmem, projevovali se jako zasvěcení 

diskutéři v mnohých sociologických, ale i obecnějších 

debatách. To není jen pouhé konstatování, ale 

bohužel stále vzácněji se vyskytující jev. Na rozdíl od 

mnoha jiných přitom zpravidla měli k danému tématu 

co říci. Diskuse bez znalosti věci totiž postrádá smysl 

a degeneruje pouze na úroveň rétorického cvičení. 

Musil i Petrusek se dokázali v informační změti dnešní 

doby dobrat myšlenky, uvažovat a kriticky hodnotit 

nejen jiné, ale i sami sebe. Pro své rozsáhlé znalosti, 

přehled a v neposlední řadě i osobnostní založení je lze 

právem označit za intelektuály v tom nejlepším slova 

smyslu. Dnes málem ohrožený druh, jak ve vědeckém, 

tak i veřejném životě. 

Další studenti či jiní případní zájemci již bohužel 

ani jednoho z nich nepotkají za katedrou. Přesto 

s nimi mohou komunikovat prostřednictvím jejich 

textů, úvah, esejů apod. Rozhodně nepůjde o zbytečné 

úsilí, ale o osvěžující a podnětná setkání. Taková by 

neměla být opomíjena, i když se nám obecně nedostává 

času. Zejména času k přemýšlení… 

Petr Gába

StÃƒÂ¡hnout PDF/Download - OstravskÃƒÂ¡ univerzita v OstravÃ„Â›

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?