Bezpodmínečné právo na život - 2. lékařská fakulta

Michaela Trubačová
2. lékařská fakulta UK
Zápočtová práce-Humanitní základy lékařství
„Lidské bytosti mají bezpodmínečné právo na život bez ohledu na to, zda
plní své povinnosti vůči společnosti „
(Erich Fromm: Mít nebo být)
Již od úplného začátku vývoje člověka se jedinci seskupují, žijí v kontaktu s ostatními
a tím dávají základy pro utváření společnosti. Společnost je vždy dána určitými pravidly, ať už
právy nebo povinnostmi člověka. Jedním z nejdůležitějších práv člověka je právo na život.
V dnešní „moderní“ společnosti existuje mnoho dokumentů chránících práva
jednotlivce. Mezi ně patří i Listina základních práv a svobod, ve které je jasně deklarováno, že
„každý člověk má právo na život“. Nenajdeme v ní žádné podmínky ani povinnosti, které by
člověk musel splnit, aby si své právo na život zasloužil. Listina dále udává: „Lidský život je
hoden ochrany již před narozením.“ Z čehož můžeme vyvodit, že i dítě, které se ještě
nenarodilo, má právo žít i přesto, že ještě nemohlo udělat nic prospěšného pro společnost.
A jaké vůbec povinnosti má člověk vůči společnosti, které chce být součástí Každá
společnost má své normy, které by měl dodržovat každý jedinec. Jedná se zejména o nutnost
chování se podle pravidel. Psanými pravidly rozumíme zákony dané státem, například placení
daní, nepáchání trestné činnosti, dodržování povinné školní docházky nebo povinnost
poskytnutí první pomoci. Nepsané normy byly tvořeny jako konvence v rámci existence
jednotlivců ve společnosti. Jedná se o morální a etické aspekty jejich vzájemného soužití,
které je však třeba také dodržovat, aby byl člověk platným a respektovaným členem této
společnosti.
Za jinou povinnost můžeme považovat práci, která by měla tvořit nedílnou součást
našeho života. Díky ní si vyděláváme na život, pomáhá nám se začlenit mezi ostatní a tím si
získat své místo ve společnosti. Nelze říci, že povinnost pracovat vyplývá ze zákona, ale je
jednou z hlavních morálních povinností, které člověk má.
Porušení psaných norem i nepsaných norem může přinést vážné důsledky pro
společnost, ať už nedostatek lidí ochotných pracovat, chaos, chudoba a nespokojenost lidí ve
společnosti vedoucí až k revolučním hnutím a náladám, stejně jako k vyvolávání násilností.
Například hrubé porušení zákona může znamenat i trest smrti. V posledních
desetiletích byl trest smrti zrušen ve většině evropských a jihoamerických státech, ale i přesto
je dnes v některých částech světa nadále praktikován. Na fakt, že i tito lidé, kteří se vůči
společnosti nějakým způsobem provinili, mají právo žít, poukazovalo mnoho známých lidí už
v době, kdy tento trest platil všude. Například Voltaire ve svém kritickém díle Candide
poukazuje na nesmyslnost některých obvinění, za která byli lidé odsuzováni k smrti. Mezi
nimi bylo odsouzení za to, že dotyčný měl jinou národnost nebo například jiné smýšlení.
Dalším, kdo bojoval proti trestu smrti byl i Victor Hugo, který mimo jiné ve svých pracích
ukazoval na to, že člověk může spáchat zločin proto, protože mu společnost nedala jinou
možnost nebo ho i dostala do takové situace, kdy spáchání něčeho bylo nevyhnutelné.

V tomto případě by se dalo říci, že sama společnost zabránila člověku plnit povinnosti vůči ní.
Tento jeho postoj je dobře vidět v díle Claude Gueux, kde muž, nemající peníze kvůli
společnosti a v nouzi, chce pomoci nemocnému, a tak ukradne chléb. Za to je odsouzen
k smrti.
Ale i přesto, že člověk výše uvedené povinnosti i etické normy neplní nebo porušuje,
vyvolává konflikty, stále zůstává členem společnosti a lidskou bytostí, a proto mu náleží právo
na život. Bez kladení jakýchkoliv podmínek! Jaké podmínky by mohla společnost vymyslet,
aby je dala na roveň s životem jedinečné lidské bytosti Z historie víme, že i takové pokusy se
už vyskytly, ať už kladení podmínek rasového původu, sociálního postavení nebo trestné
bezúhonnosti. Je člověk méněcenný, když nepatří do vybrané rasy Je méněcenný ten, který
je bez práce a bez finančních prostředků Nebo ten, který opakovaně páchá trestnou
činnost Ne. Stále mluvíme o člověku, o lidské bytosti, o členu společnosti lidí. Zde nelze
klást žádné podmínky pro zachování života. Lidských život je třeba chránit za jakýchkoliv
okolností. Vzpomeňme například na Ameriku konce 19. století. Kolonisté dováželi na lodích
černochy z Afriky, slibovali jim lepší budoucnost jako novým osadníkům, ale tito byli ve
společnosti bráni jako méněcenná lidská rasa, využívaná jako levná pracovní síla bez práva
volit nebo nějakým způsobem ovlivnit svůj způsob života. Nebyla jim zaručena rovnocenná
zdravotní péče, z čehož můžeme vidět, že pro ně právo na život mělo podmínku: jejich
„špatnou“ barvu kůže.
Nezpochybnitelně je to právě zdravotnictví, kde by každá lidská bytost měla být
stejně ošetřena. Lékaři musí bezpodmínečně pomoci. Podle dříve využívané Hippokratovy
přísahy je lékař povinen poskytnout pomoc komukoliv a neměl by se ohlížet na to, kdo je
jeho pacient. Jeho úkolem je život zachraňovat a ne se rozhodovat, kdo na něj má právo a
proč. Žádná věc by lékaře neměla ovlivňovat v plnění jeho povinností, ke kterým se zavázal
vystudováním své profese.
Na svůj život má bezpodmínečné právo každá lidská bytost.