ALTRUISMUS motivace nesobeckého chování - Katedra ekologie a ...

Univerzita Palackého v Olomouci 

Katedra psychologie Filozofické fakulty 

ALTRUISMUS 

motivace nesobeckého chování 

diplomová práce 

Autor: 

Vedoucí práce: 

Mgr. Ivan Hadrián Tuf, Ph.D. 

doc. PhDr. Zdeněk Vtípil, CSc. 

Olomouc 

2005

Motto: 

Nabádejte své děti, aby se staly dobrými lidmi. Ne proto, že to 

je náročné a záslužné, ale proto, že se jim to nakonec vyplatí. 

Matt Ridley, Původ ctnosti, Portál 2000 

Slovo autora 

Ke studiu psychologie mne přitáhl zájem o sociobiologii, resp. evoluční psychologii, se 

kterou jsem se seznámil v průběhu studií zoologie na Přírodovědecké fakultě UP. Tento 

zájem mi vydržel do posledního ročníku a proto jsem klasickému tématu evoluční 

psychologie věnoval i svou diplomovou práci. 

Poděkování 

Na tomto místě bych chtěl poděkovat všem, bez jejichž podpory a pomoci by tato 

práce nikdy nevznikla – své manželce, své matce, která mne nabádala, abych se 

stal dobrým člověkem, a také přátelům. Můj dík patří také všem 64 studentům za 

jejich spolupráci při výzkumu, eventuelně podnětné dotazy na mých přednáškách. 

Kolegovi a příteli RNDr. Tomáši Grimovi, Ph.D. (PřF UP) vřele děkuji za podnětné 

diskuze, poznámky a připomínky k rukopisu a brainstorming při přípravě výzkumu. 

Velký dík za pomoc se statistickým zhodnocením patří prof. MVDr. Emilu 

Tkadlecovi, CSc. (PřF UP), za ochotnou pomoc s překladem neurologických 

termínů jsem vděčen prof. MUDr. Josefu Faberovi, DrSc. (1. LF UK). V neposlední 

řadě děkuji doc. PhDr. Zdeňku Vtípilovi, CSc. (FF UP) za vedení mé práce. 

Prohlášení 

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a všechny použité 

prameny řádně citoval a uvedl. 

V Olomouci 30. března 2005

Tuf: Altruismus – motivace nesobeckého chování 

Obsah 

1. Altruismus a jeho pojetí.......................................................................................4 

1.1. Definice altruismu.......................................................................................4 

1.2. Morálka očima filosofie ...............................................................................5 

1.3. Morálka a altruismus očima psychologie ....................................................6 

1.4. Morálka očima neurobiologie....................................................................11 

1.5. Altruismus očima evoluční biologie a sociobiologie..................................14 

2. Altruismus: formy a vysvětlení ..........................................................................19 

2.1. Příbuzenský altruismus ............................................................................19 

2.2. Reciproční altruismus ...............................................................................24 

2.3. Altruismus jako signál...............................................................................26 

3. Vliv anonymity situace na altruistické chování: výzkumná část ........................33 

3.1. Výběr tématu ............................................................................................33 

3.2. Design a výsledky výzkumu Lernera a Lichtmanové................................34 

3.3. Definice problému, cíle práce a hypotézy.................................................36 

3.4. Metody získávání dat a jejich analýzy ......................................................37 

3.5. Výsledky ...................................................................................................39 

3.6. Diskuze.....................................................................................................42 

3.7. Závěr výzkumu .........................................................................................46 

4. Souhrn ..............................................................................................................47 

5. Literatura...........................................................................................................49 

Přílohy 

Příloha 1. 

Příloha 2. 

Příloha 3. 

Příloha 4. 

Příloha 5. 

Úvodní slovo výzkumníka před rozdáním prvního dotazníku 

a komentář mezi oběma dotazníky 

Závěrečné slovo po odevzdání dotazníků 

Znění dotazníku – anonymní varianta 

Znění dotazníku – neanonymní varianta 

Abstrakt diplomové práce / Abstract of thesis 

3


1. Altruismus a jeho pojetí 

1.1. Definice altruismu 

Tato práce se věnuje problematice altruismu. Na úvod bychom se tudíž měli 

s tímto pojmem poněkud obeznámit. Zde uvádíme několik definic altruismu dle 

nejdostupnějších slovníků a encyklopedií. 

Blecha, J. et al. (1995). Filosofický slovník. Olomouc, FIN. 

altruismus, (z lat. alter, jiný, druhý) mravní postoj, který 

klade důraz na zájmy a potřeby druhých, resp. na 

společné účely před vlastními nebo je klade na stejnou 

rovinu důležitosti; opak egoismu. V mnoha etických 

systémech hraje roli mravní maximy; např. u A. Comta 

ve smyslu „nacházet smysl a uplatnění v životě pro 

druhé“. 

Klaus, G. & Buhr, M. (eds.) (1985). Filosofický slovník. Praha, Svoboda. 

ALTRUISMUS- (franc., lat.), termín zavedený Comtem 

k označení základního morálního postoje vyjadřujícího 

obětavost a nezištnost v cítění, myšlení a jednání a 

zaměřené na blaho jiných, v poslední instanci pak na 

blaho „lidstva vůbec“ ... 

Kolektiv (1999). Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. Praha, Encyklopedie 

Diderot. 

altruismus, láska k bližnímu, etický princip spočívající 

v odhodlání podřídit vlastní zájmy blahu druhých. Opak 

egoismus. 

Petráčková, V., Kraus, J. et al. (1995). Akademický slovník cizích slov. Praha, 

Academia. 

altruizmus, -mu m (l) nesobecký způsob myšlení a cítění, 

nezištné jednání ve prospěch druhých jako mravní princip 

(op. egoizmus). 

Kolektiv (1996). Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných 

vědomostí. Druhý díl, Alqueire - Ažušak. Praha: Paseka. 

* Altruismus (z ital. altrui, jiný) jakožto protiva egoismus 

slove v novější éthice podle Comtea mínění, že mravní 

zákony dlužno odvoditi nikoli z ohledu na blaho vlastní, 

nýbrž cizí (vivre pour altrui, žíti pro jiného). Podle této 

teorie jsou v lidské přirozenosti vedle pudův egoistických 

také altruistické, jež někteří uvádějí ve spojení základního 

citu sympatie, jejž dále vysvětliti nelze, jiní odvozují jej 

z nezištného zájmu, který vyskytuje se již u zvířat vůči 

4


mláďatům. R. 1889 vznikla v Nantech společnost 

altruistická vydávající vlastní časopis. — 

V nár. hospodářství dlužno rozuměti a-mem soubor 

jednání, jež má především za účel hospodářskou výhodu 

jiných. Srv. Dargum, Egoismus und A. (Lip., 1885) 

1.2. Morálka očima filosofie 

Z uvedených definic je zřejmé, že altruismus je převážně filosofický pojem a že je 

filosofy chápán jako jeden ze základních kamenů etiky a morálky lidstva. Z tohoto 

důvodu byl dosti často používán avšak zřídka diskutován. Altruismus byl po staletí 

natolik zjevný, že nebylo zapotřebí jej probádat. 

Zajímavá je etymologie slova morálka. Latinské mos znamená mrav, 

obyčej, zvyk. Ve zvycích a obyčejích lidí i národů se přitom projevují společenské 

normy. Mravnost je tak dána pravidly společného a společenského života. Tento 

postoj je však vlastní některým filosofickým směrům až od konce XIX. století, do té 

doby byla etika založena na předpojatých (tj. vyšších) mravních principech. Toto 

pojetí se traduje od díla Aristotelova (1996). Díla některých filosofů smýšlejících 

jinak (např. Machiavelliův „Vladař“, Hobbesův „Leviatan“ ad.) byla příliš 

kontroverzní a filosofickým „mainstreamem“ převážně odsuzována. Rozdíl mezi 

filosofickými postuláty a každodenní pozorovanou praxí se také projevil ve vzniku 

subjektivismu, relativismu, skepticismu a nihilismu (Klaus & Buhr 1985). Jeden ze 

základních přelomů v nazírání morálky je tak údajně spojen se vznikem marxismu. 

Dle Filosofického slovníku: „… předmarxistická […] etika se tak projevila a 

projevuje jako neschopná vědecky určit skutečnou podstatu morálky. […] Morálka 

vznikla se společností a společně s ní se měnila a vyvíjela.“ (Klaus & Buhr 1985, 

s. 409). Zásadní kritice byla podrobena dosavadní morální filosofie také perem 

Johna Graye: „Morální filosofie je do značné míry odvětvím fikce, ale přesto se 

ještě nenašel filosof, který by napsal velké literární dílo. Tento fakt by nás neměl 

překvapovat: filosofie se nezajímá o pravdu o lidském životě.“ (Gray 2004, s. 119). 

Jednou z relativně nových filosofických disciplín je evoluční etika, kterou 

začal rozvíjet Darwin ve svém „Původu člověka“ v roku 1871 (Darwin 1923). Ta se 

snaží o zvědečtění teorie morálky a formulování přirozenosti člověka. Do debaty 

kolem etiky tak byl vnesen nový, tj. evoluční rozměr. Myšlenka evoluce se ve vědě 

a filosofii prosadila převážně ve druhé polovině XIX. století, po vydání (1859) 

Darwinova díla O vzniku druhů přírodním výběrem neboli uchováním prospěšných 

5


plemen v boji o život (Darwin 1953). Přestože se již Darwin pokoušel nahlédnout 

etiku evolučním způsobem, za hlavní zakladatele považujeme až J. Huxleyho a C. 

Waddingtona působících převážně na přelomu XIX. a XX. století (Brázda 1998). 

V současnosti se evoluční etikou zaobírá např. Wuketits. Podrobil kritice 

námitky tradiční normativní etiky vůči sociobiologickému (viz dále) vysvětlení 

morálky. Alternativní předkládané mravní imperativy považuje za povinnostní, 

neberoucí ohled na konkrétní situaci konkrétních lidí. Jako takové je považuje za 

nedostačující a neuspokojivé a objasňuje biologické podmínky existence člověka 

jako reflexi mravnosti a povinnostních požadavků. Evoluční etika má tak podle 

Wuketitse deskriptivní charakter (in Brázda 1998). 

Další zajímavý přínos k filosofii morálky spatřujeme v Grayově zhodnocení 

freudismu: „Být dobrým člověkem je podle Sigmunda Freuda věcí šťastné náhody. 

Učil, že pro kteroukoliv lidskou bytost platí, že to, je-li laskavá či krutá, má-li či 

nemá smysl pro spravedlnost, závisí na tom, co se jí přihodilo v dětství. Všichni 

víme, že je to pravda; ale je to v protikladu k většině toho, čemu věříme. 

Nemůžeme se vzdát předstírání, že být dobrý je něco, co může dokázat každý – 

kdybychom mohli, museli bychom připustit, že tak, jako krása a inteligence, i 

morální kvality jsou darem osudu. […] Museli bychom přistoupit na to, co všichni 

popíráme – že být dobrý je šťastná náhoda.“ (Gray 2004, str. 113). Tímto nás 

filosof přivádí k psychologii. Odkazem na souvislost mezi morálními kvalitami 

člověka a jeho dětstvím se dostáváme ke Kohlbergově teorii morálního vývoje. 

1.3. Morálka a altruismus očima psychologie 

Velmi poučné je při studiu sociobiologického pohledu na morálku a jejího vzniku je 

seznámit se s Heidbrinkovou Psychologií morálního vývoje (Heidbrink 1997). 

Ačkoliv sám autor považuje sociobiologický způsob uvažování za odpuzující a 

zároveň s jeho závěry často souhlasí, přesto se necítí být přesvědčen jeho 

argumentací (Heidbrink 1997, str. 16). I tak nám však Kohlbergovy stupně 

morálního vývoje, resp. jím rozpoznané měnící se motivace morálního chování, 

mnohé napoví o biologii morálního chování. 

Kohlberg rozeznává pět stupňů morálního usuzování. Šestý stupeň, který 

byl nejčastěji kritizovaný a nejhůře popsatelný, autor posléze opustil, proto ho zde 

také neuvádíme. Náš popis těchto stupňů je upraven podle Heidbrinka (1997). 

6


Stupeň 1 

Orientace na trest a poslušnost. Zda je chování špatné nebo dobré závisí 

na fyzických důsledcích, na motivaci nezáleží. Důležité je podřídit se 

autoritě a vyhnout se trestu. 

Stupeň 2 

Orientace na účel. Správné jednání je to, které uspokojuje vlastní potřeby. 

Pokud jsou uspokojeny potřeby jiných lidí, nesmí to být na úkor potřeb 

vlastních. Mezilidské vztahy se projevují jako tržní. 

Stupeň 3 

Orientace na model, na souhlas okolí. Chování je silně konformní, úzkostně 

nevybočující z očekávání okolí. Důležité je „myslet to dobře“ a „pomáhat 

ostatním“. 

Stupeň 4 

Orientace na právo a pořádek coby základní kámen společnosti. Důležité je 

chovat se dle pravidel, protože zabraňují chaosu, zachování sociálního 

pořádku je základní orientační rámec. Důležité je plnit povinnosti. 

Stupeň 5 

Orientace na právo a pořádek je doplněna utilitaristickými rysy (dobro pro 

všechny). Důležitá je sociální úmluva, chovat se dle pravidel, která zajišťují 

všeobecné blaho. Lidská svoboda však má absolutní hodnotu. 

Kohlberg stanovuje i roviny morálního úsudku dle jejich konvenčnosti, tj. 

orientace na normy společnosti. První dva stupně náleží předkonvenční rovině, 

třetí a čtvrtý stupeň náleží konvenční rovině a pátý (a šestý, tj. Etické principy) 

stupeň patří rovině postkonvenční. 

Motivace morálního, resp. prosociálního chování jsou Kohlbergem popsány 

dobře, ale jak dochází k osvojování si tohoto chování Za základní mechanismy je 

považováno jednak klasické podmiňování, kde odměna za žádoucí chování může 

být u dětí buď povahy fyzické (např. sladkosti) či verbální (pochvala), jednak učení 

nápodobou (Lea et al. 1994). Nápodoba modelů a idolů nehraje velkou roli jen 

v dětství (při hře), ale i u dospívajících (během socializace) a u dospělých. 

7


I experimentálně je potvrzeno, že pravděpodobnost prosociálního chování je 

vyšší, když lidé krátce předtím vidí někoho jiného v podobné situaci pomáhat 

(Bryan & Test 1967 in Lea et al. 1994). 

Teorie morálního vývoje nám sice napoví mnohé k motivaci pozorovaného 

chování, nicméně mezi myšlením a jednáním zdaleka nevládne shoda. Podle 

Restova čtyřfázového modelu vývoje morálního jednání (in Heidbrink 1997) musí 

být (1) situace interpretována jako vyžadující zásah, (2) musí být rozpoznáno, co 

by bylo morálním způsobem jednání, (3) rozhodnout, jestli vybraný způsob 

morálního jednání je ten nejlepší (pokud jich existuje více) a jestli je vhodné jej 

použít a (4) provedení tohoto jednání. V kterémkoliv bodě tohoto modelu může 

daný jedinec „selhat“ a morální akt neprovést, přestože jindy a jinde by jej hodnotil 

jako nutný. Příkladem narušení tohoto procesu v průběhu druhé fáze může být tzv. 

sebenevnímání ve smyslu Duvalovy a Wicklundovy teorie objektivní sebepercepce 

(in Heidbrink 1997). Tím je myšleno, že daná osoba může mít pozornost upřenu 

natolik na vnější podněty, že si v dané situaci není schopna uvědomit své interní 

standardy chování. Jinými slovy, neuvědomí si, že by se měla nějak konkrétně 

zachovat. V pokusech bylo sebevnímání uměle zvyšováno umístěním zrcadla 

před pokusnou osobu (in Heidbrink 1997) – v tomto případě se osoby chovaly 

„morálněji“. 

Jaké další faktory mají vliv na prosociální chování Jeden ze základních je 

míra schopnosti vcítit se do jiného člověka. Empatie se projevuje u lidí již od 

útlého věku (přenos emocí jako je pláč či smích mezi malými dětmi) a přestože 

dosud experimentálních dokladů není příliš mnoho, je intenzita schopnosti empatie 

považována za geneticky ovlivněnou (Rushton 2004). Během dětství je rozvoj 

empatie podněcován i rodiči, kteří na ni apelují při vysvětlování nevhodnosti 

některého chování. Dalším faktorem majícím vliv na míru altruismu v dospělosti je 

osvojování si norem prosociálního chování v průběhu dospívání. Jedná se 

zejména o normu sociální odpovědnosti; učíme se nelhat a pomáhat, a pokud 

někoho svým chováním poškodíme, tak mu to vynahradit. Například pokusné 

osoby, které byly přinuceny v experimentu lhát (o své neinformovanosti), byly 

ochotnější se stát dobrovolníky při dalším experimentu (Freedman et al. 1967 in 

Lea et al. 1994). Podobně bylo více dobrovolníků pro další experiment mezi 

osobami, které udělovaly kolegům elektrošoky, než mezi osobami, které 

8


elektrošoky neudělovaly (Carlsmith & Gross 1969 in Lea et al. 1994). Další 

normou prosociálního chování je norma pro spravedlnost. Vyšší ochota k pomoci 

se projevuje, když si pozorovatel myslí, že se oběť dostala do tísnivé situace bez 

vlastní zodpovědnosti. Tím lze vysvětlit vysoké finanční částky a objem materiální 

pomoci vybrané na pomoc obětem přírodních katastrof (např. záplavy na Moravě, 

zemětřesení v Turecku, tsunami v jihovýchodní Asii) ve srovnání s nižším zájmem 

o pomoc lidem postiženým rakovinou, svobodným matkám atp., u kterých je často 

vnímáno postižení jako odplata za předchozí nepřístojné chování (tj. kouření, 

mimopartnerský sex atp.). Pomoc je v jednotlivých případech poskytována lidmi, 

kteří se cítí být tímto typem postižení osloveni. Jako příklad může posloužit článek 

z novin, kde podle koledníků na domovy pro svobodné matky ochotně 

přispívaly při tříkrálové sbírce v roce 2005 převážně mladé prostitutky 

(http://www.mojenoviny.cz/z_domova/kolednici050105.html). 

Podobná je norma pro reciprocitu, která souvisí s pocitem závazku vůči 

osobám, které nám dříve pomohly. Ochota pomoci na oplátku jim je podstatně 

vyšší než vůči osobám, od kterých jsme dříve pomoc neobdrželi. Velmi zajímavým 

faktorem je i tzv. bystander effect. Již klasickou je studie Darleye a Lataného 

(Darley & Latané 1968), zabývající se vlivem přítomnosti ostatních osob na 

prosociální chování. V této práci i v dalších podobných (např. Latané & Rodin 

1969) zjistili, že s rostoucím počtem přihlížejících osob klesá pravděpodobnost 

podání pomoci, například při autohavárii. Za dva základní důvody jsou přitom 

uváděny rozptýlení zodpovědnosti a pluralitní ignorance (Cumminsová 1998). 

První důvod je celkem zřejmý – osobní zodpovědnost každého přihlížejícího je 

snížena přítomností dalších osob, které jsou také spoluzodpovědné za osud oběti. 

Druhý důvod souvisí první s Restovou fází vývoje morálního jednání, neboli se 

špatným hodnocením situace. Přihlížející si říká, že se určitě nejedná o tak 

závažnou situaci, jak se mu jeví, protože ani ti lidé kolem se nechovají, jako by se 

o závažnou situaci jednalo. Navíc se v přítomnosti jiných osob zvyšuje ostych a 

snaha neztrapnit se před přihlížejícími chybným či nevhodným chováním. Málokdo 

je schopen poskytnout bezchybně raněnému první pomoc a většina lidí si to také 

uvědomuje. Tento aspekt bývá občas vyčleňován samostatně jako sociální 

inhibice (Lea et al. 1994). 

9


Další faktory ovlivňující pravděpodobnost altruistického činu je cena 

pomoci, respektive míra komplikací; s rostoucí cenou klesá ochota pomoci. Při 

experimentu s kolabujícím cestujícím v tramvaji (Piliavin & Piliavin 1972) byla 

pravděpodobnost pomoci závislá na situačních proměnných, jako byla kapající 

krev či známky opilosti. Možnost umazání se krví, potřísnění zvratky či potyčka 

s případně agresivním opilcem zvyšovala v očích cestujících cenu této pomoci a 

její pravděpodobnost výrazně klesala. 

V experimentech byl jako faktor ovlivňující pomoc rozpoznán i další 

racionální důvod – zdůvodnění žádosti o pomoc. V experimentu Dorrise (in Lea et 

al. 1994) dostaly pokusné osoby od starožitníků více peněz za mince, pokud 

uvedly, že peníze potřebují (na skripta), než když žádný důvod k prodeji mincí 

neuvedly. 

Další proměnná mající vliv na prosociální chování lidí je jejich momentální 

nálada, lidé v dobré náladě jsou štědřejší a ochotnější. Například osoby, které 

v telefonní budce našly zapomenuté vrácené drobné byly velmi výrazně ochotnější 

po vyřízení telefonátu pomoci okolojdoucímu se sbíráním rozsypaných papírů 

(Isen & Levin 1973). 

Na prosociální chování má vliv v neposlední řadě anonymita okolí 

(Takooshian et al. 1977 in Lea et al. 1994). Ochota pomoci dětem zavolat jejich 

rodiče negativně souvisela s počtem lidí v obci, kde se experiment odehrával. Na 

malých obcích je pravděpodobnost přistihnutí při neochotě k pomoci a tudíž 

nedodržení prosociálních norem vyšší než ve velkoměstech. 

Velmi zajímavý a diskutovaný je psychologický vliv právě nesobeckosti 

aktu. Srovnávány jsou systémy získávání krevních zásob ve zdravotnictví 

v Británii a v USA (Lea et al. 1994). V Británii je dárcovství krve založeno na 

dobrovolnících a zkušenosti s ním jsou velmi dobré. Naproti tomu v USA je krev 

od dárců vykupována a s tím je spojena spousta komplikací. Dle některých studií, 

když lidé začnou dostávat peníze za to, co dosud dělali dobrovolně, klesne jejich 

angažovanost a motivace, jakoby primární motivací nebyl přímý prospěch, ale 

spíše dobrý pocit z nezištného skutku. 

Psychologickým aspektům altruistického chování se věnuje řada prací i na 

teoretické úrovni. V poslední době byla altruismu a sobectví věnována polovina 

celého čísla časopisu Behavioral and Brain Sciences (Rachlin 2002 a následných 

10


40 stran komentářů a autorovy odpovědi). Týká se přímo motivace pozorovaného 

chování. Jak Rachlin poukazuje, mnohdy nám pozorované chování nic neřekne o 

motivaci či plánech druhé osoby. Pokud vidíme někoho koupit si pivo, nevypovídá 

to nic o tom, zda dotyčná osoba chce být několik dalších dní střízlivá či opilá. 

Každý z nás se tak denně ocitá v situacích, kdy nemá na výběr jen mezi striktně 

odmítanou a vždy preferovanou možností. 

Rachlin vyzdvihuje (před existencí hypotetických genů pro altruismus, viz 

kapitola 1.5.) psychologický přínos altruistického chování pro konkrétního člověka. 

Zdůrazňuje, že predispozici k altruistickému chování sice máme, ale člověk se 

musí učit, jak vlastní chování projevovat. Z behaviorálního pohledu (narozdíl od 

genetického) je altruistický akt sobecký pouze v tom, že uspokojuje osobní potřeby 

jeho poskytovatele. Mechanismus, který Rachlin navrhuje, je následovný: 

v průběhu života si člověk nápodobou osvojuje sociální normy a způsoby chování, 

které uspokojují jeho cíle a díky nim si vytváří obraz sebe sama. Pokud si takto 

vytvoří jistý kognitivní rámec (pattern) sebe sama, může pro něj být hodnota této 

konstrukce v celku vyšší, než suma hodnot jednotlivých aspektů. Příkladem nám 

může být například žena, která je u hořícího domu, ve kterém je cizí dítě. Pokud 

se vydá pro dítě, ohrozí tím svůj život. Zjednodušeně řečeno, pokud byla 

„vychovávána k úctě k životu“, je pro ni mnohem přijatelnější představa vydat se 

zachránit toto dítě s nasazením vlastního života, než si po zbytek života vyčítat, že 

se nepokusila ho zachránit. Celkovým patternem je obraz sebe sama jako osoby 

soucitné, ochotné pomoci, součástí tohoto patternu je vlastní žití. Tento vztah je 

ovšem relativně vágní a proto nelze spoléhat na to, že se daný člověk vždy 

v obdobné situaci zachová stejně. 

K tomu dodává Baron (2002), že když altruismus není racionální, tak je 

iluzorní a v případě iluze může být člověk oklamán. Konkrétně může zaměňovat 

korelace za kauzality, jak je tomu u pověrčivého myšlení (Lévi-Strauss 1996), 

přisuzovat tak mylně svému jednání (či nejednání) neadekvátní důsledky. 

1.4. Morálka očima neurobiologie 

Jako příklad biologického vlivu na schopnost prosociálního chování si můžeme 

uvést příběh pana Phinease Gagea, ochotného a příkladného mladého muže, 

který jako zázrakem přežil bizarní úraz (Damasio 2000). Tento muž žil v XIX. 

11


století v USA, kde pracoval na stavbě železnice, dokonce byl vedoucím party 

dělníků, která odstřelovala skály na trase. Při této práci mu nešťastnou náhodou 

železná palice pro pěchování dynamitu proletěla skrz lebku i mozek. Přestože 

nehodu přežil bez zjevných následků (pomineme-li zohyzděnou tvář; zemřel o 

téměř 12 let později), jeho osobnost se zcela změnila. Z cílevědomého snaživého 

a příjemného muže se stal člověkem hrubým, hašteřivým, náladovým a dětinským. 

Stal se jedním z prvních pacientů, kteří přispěli k našemu pochopení fungování 

mozku a lokalizaci center souvisejících s jednáním a rozhodováním. Jeho lebka 

byla exhumována a podrobena (společně se železnou tyčí) analýze, poprvé v roce 

1868 doktorem Harlowem – lékařem, který jej tehdy ošetřoval. V nedávné době 

(1994) byla tato lebka zkoumána moderními metodami kolektivem pracovníků 

kolem dr. Damasiové a za nejpravděpodobnější příčinu této drastické změny 

chování bylo shledáno poškození mozkové kůry v prefrontální oblasti (Damasio 

2000). 

Od této doby však naše poznání fungování mozku značně pokročilo, 

rozsáhlý přehled podali Moll, Oliviera-Sousa a Eslinger (2003). Hlavními 

metodami, které se používají při studiu této otázky, je posmrtná histologická 

analýza mozků sociopatických osob či osob se změnou chování po úrazu, 

mozkovém nádoru či jiném poškození mozku a dále vizualizace mozkové aktivity 

nativních pokusných osob v průběhu řešení morálních dilemat (de Quervain et al. 

2004). Morálními dilematy jsou nazývány situace, kde vzniklé emoce nejsou 

vhodnou nápovědou pro naše chování a my se musíme uchylovat ke kognitivnímu 

hodnocení situace a morálnímu zdůvodnění vhodné reakce. Řadě týmů se 

podařilo identifikovat několik klíčových oblastí, které mohou být důležité pro 

morální chování (obr. 1). 

Mediální frontoorbitální kortex (medOFC), frontopolární kortex (FPC) a kůra 

přední části gyrus cinguli (aCC) 

Pacienti s poškozením OFC, hlavně jejich středních partií, vykazují změny 

sociálních emocí a tím i sociálního chování. Aktivita center OFC a ACC 

souvisela s automatickým sebeovládáním, potlačováním projevu 

agresivních a sexuálních pohnutek. Souvisí s učením pomocí odměn a 

trestů. U osob s jejich poškozením či sníženou aktivitou byl pozorován 

nedostatek sebeovládání. Oblast FPC je více zapojena do abstraktního 

12


hodnocení situace a sledování cíle chování. Osoby s poškozenou FPC 

oblastí nedokázaly udržet plán v paměti a nechávaly se strhnout dílčími cíli. 

Oblast aCC souvisí s rozhodováním a emoční kontrolou, osoby 

s poškozenou aCC oblastí vykazovaly snížení spontaneity. 

Obrázek 1: Mozkové oblasti tvořící neuronální model lidské morálky 

(převzato z Moll, Oliviera-Souza & Eslinger 2003), vizualizace na pěti 

horizontálních řezech a mediánním řezu, popis oblastí a jejich význam pro 

morální chování v textu. 

Sulcus temporalis superior (STS) 

STS oblast spolupracuje na integraci vizuálních a lingvistických podnětů do 

hodnocení sociální situace. Aktivita STS je vysoká při řešení morálních 

dilemat prezentovaných písemně. 

Přední temporální kortex (aTC), amygdala (Amyg), insula a precuneus 

(preCun) 

Zničení aCT oblasti dává vznik Klüver-Bucyho syndromu, projevujícímu se 

jako zvýšení explorační aktivity (vyptávání, osahávání), hypersexualitou, 

bulimií, poruchami paměti, flegmatičností a/nebo poruchami rozpoznávání 

objektů i tváří. S neschopností psychopatických pacientů pociťovat úzkost 

souvisí dysfunkce amygdal. Amygdala jsou aktivována v reakci na přijetí 

13


odporujících si pokynů, při zhodnocování následků, při provádění výběru a 

během podprahového vnímání. Insula a preCun hrají důležitou roli 

v přiřazování vědomých emocí, zvláště v interpersonálních situacích. 

Thalamus-střední mozek (Tha/Midb) a frontoorbitální gyrifikace čelního 

laloku (BFB) 

Tyto struktury jsou nepostradatelné při členění motivací a základních 

emocí. Léze v BFB, které mohou dosahovat až k septu, se často projevují 

zvrácenými motivacemi v instinktivních oblastech chování a jsou často 

interpretovány jako chování amorální (často hypersexualita se změnou 

sexuální preference). Podobně zranění thalamu je často provázeno 

nepořádným, nepřiměřeným a dětinským chováním. 

1.5. Altruismus očima evoluční biologie a sociobiologie 

Vědní disciplínou, zabývající se postupnými změnami organismů a jejich vývojem, 

je evoluční biologie (Futuyma 1998). Z jejího pohledu je člověk produktem evoluce 

a to nejen po fyzické stránce, ale i po psychické. Evoluční biologie vychází 

z předpokladu, že velká část našeho chování nám v minulosti zvyšovala šance na 

přežití a/nebo rozmnožení. Prolnutím evoluční biologie a etologie (vědy o chování 

živočichů) vznikla v roce 1975 sociobiologie (Wilson 1980, Dawkins 1998) 

zkoumající zákonitosti a vývoj společenského chování u živočichů, pod níž de 

facto spadá evoluční psychologie (Buss 1999), která se specificky věnuje jen 

jednomu druhu živočicha – Homo sapiens. 

Evoluční teorie, poprvé celistvě podaná a vysvětlená Darwinem a Wallacem 

v roce 1858, je právoplatnou vědeckou teorií. Přestože si část laiků myslí, že slovo 

teorie znamená, že „to“ není dokázáno, ve vědeckém světě je teorií každý 

myšlenkový rámec, ve které je možno produkovat testovatelné (falsifikovatelné) 

hypotézy. Tuto podmínku evoluční teorie splňuje a testováním evolučních hypotéz 

se zabývají stovky vědců po celém světě. Klíčovým pojmem evoluční teorie je 

evoluce, tedy dědičné změny v populacích šířící se a měnící se v průběhu 

generací. Hlavním (nikoliv jediným) mechanismem evoluce je přírodní výběr. 

Přírodní výběr je popis skutečnosti, že jistá část jedinců přispívá svým 

potomstvem do další generace více, než ostatní. Přírodní výběr funguje tehdy, 

když jsou splněny čtyři předpoklady (Ridley 1996): 

14


1) Dědičnost. Na potomstvo se mohou přenášet jen ty znaky, které jsou 

dědičné, to znamená kódované pomocí pořadí nukleotidových bází 

v deoxyribonukleové kyselině (ponecháme-li stranou znaky, které se 

předávají mezi generacemi učením, např. různé způsoby používání nástrojů 

u šimpanzů Pan troglodytes, Whitan et al. 1999). Jiné znaky, získané 

během života (jako například zlomeniny), nejsou dědičné. Dědičnost jiných 

vlastností, jako je dosažené vzdělání, náboženství, jméno, či majetek, je 

nebiologická, kulturní, a nazývá se linearita (Davies & Piero 2003). 

2) Variabilita. Přírodní výběr musí mít z čeho vybírat, což znamená, že 

potomstvo stejných rodičů se liší. Variabilita je pozorována v mnoha 

znacích a je často podmíněna dědičně (přítomnost konkrétní alely 

v genomu jedince), ale nemusí být jen dědičná (jednovaječná dvojčata se 

také liší). Variabilita je způsobena promícháváním vloh od obou rodičů, 

nicméně pouze tato skutečnost by k evoluci nepostačovala. Nezbytný je 

zdroj nové variability a tím jsou mutace. 

3) Nadprodukce. Další vlastností nezbytnou pro výběr je reprodukční 

neúspěšnost části potomstva. V populaci musejí být jedinci, kteří nijak 

nepřispějí do dalších generací, ti nebyli vybráni. Pokud by nebyl 

nadprodukce potomstva, celý svět by byl v okamžiku zaplaven potomstvem 

těch druhů, které mají krátké generační doby a vysoký počet potomstva, 

jako jsou mouchy, žáby a spousta dalších. Často se stává, že žádnému 

potomku konkrétního rodičovského páru se nepodaří rozmnožit. Situace, 

kdy jednotlivé linie předků-potomků vymírají, nám bude ještě zřejmější ze 

zjištění, že nejbližší společný předek všech lidí, kteří v současnosti žijí na 

zeměkouli, žil pravděpodobně okolo roku 1600 před naším letopočtem 

(http://computing.dcu.ie/~humphrys/FamTree/Royal/ca.html). Generační 

linie jeho současníků buď vyhynuly, nebo, což je zřejmě významnější, se 

propojily s jeho vlastní linií. 

4) Nenáhodné přežívání. Poslední podmínkou nutnou pro přírodní výběr je 

přežívání související s vlastnostmi jedinců. Jinak řečeno, kvantitativní 

rozdíly ve vlastnostech jednotlivých organismů musejí souviset 

s pravděpodobností jejich přežití a/nebo rozmnožení. Například, pokud jsou 

rozdíly mezi loveckými schopnostmi samců (fyzická zdatnost, obratnost, 

15


pozorovací talent, schopnost soustředění, atp.), pak více potomstva 

vychovají ti, kteří přinášejí kvalitnější kořist. Konkrétní doklad této 

skutečnosti byl pozorován přímo na tzv. Darwinových pěnkavách na 

Galapágách (Zrzavý et al. 2004). Byla zjištěna změna ve variabilitě v délce 

a šířce zobáků jednoho druhu pěnkav v důsledku klimatického vlivu El Niňa, 

který měl vliv na změnu potravní nabídky (vyšší hojnost drobných semen). 

Jedinci s příliš velkými zobáky zahynuli a tato změna variability v populaci 

byla navíc dědičná – i potomstvo těchto pěnkav má nyní menší zobáky. 

Co je předmětem evoluce Na jaké úrovni pracuje přírodní výběr To jsou 

klíčové otázky evoluční biologie. Dlouho dobu se předpokládalo, že v „boji o 

přežití“ mezi sebou soupeří druhy (Lorenz 1995). Souviselo to s tím, že pouze 

druh byl považován za entitu v čase relativně konstantní. Jedinci se rodí a umírají 

příliš brzy na to, abychom mezi nimi mohli pozorovat nějaké evoluční změny. 

Tento pohled přinášel i vlastní pohled na altruismus. Obětavé chování jedince bylo 

v očích biologů zaměřeno na dobro druhu. Včela vbodla své žihadlo do narušitele, 

sama zahynula, ale umožnila přežít ostatním včelám; u kanibalistických druhů byla 

nadprodukce potomstva viděna jako pomoc těm nejsilnějším – menší budou 

sežráni většími, což je pro druh dobré. Tento pohled se udržel v běžném veřejném 

povědomí. Je nutno si však uvědomit, že zachování druhu je nikoliv cílem, ale 

vedlejším důsledkem snahy o přežití a rozmnožení jedinců a jejich genů. Druh je 

lidská (umělá, ale často dobře funkční) kategorie a je definován jako soubor 

jedinců a populací, které se mohou navzájem křížit a od ostatních populací jsou 

reprodukčně izolované. (Z tohoto pravidla ovšem existuje celá řada výjimek, 

existují kříženci mezi různými druhy velkých kočkovitých koček, mezi příslušníky 

koňovitých atp.). Logickou extrapolací pak dojdeme k tomu, že úvahy o chování 

pro dobro druhu lze rozšířit na chování pro dobro vyšších taxonomických jednotek, 

jako jsou řády (člověk patří do řádu primáti), třídy (savci) atp. Názor, že lze za 

jednotku přírodního výběru považovat skupiny jedinců, se nazývá skupinová 

selekce a po delší době, kdy byl hlavním myšlenkovým proudem evoluční biologie 

odmítán, zažívá nyní nenápadnou renesanci (viz např. Sober & Wilson 1998). 

Začátkem XX. století se znovuobjevením základních pravidel dědičnosti 

jednotlivých znaků (Mendelovy zákony) utrpěl darwinismus těžký otřes, jelikož se 

objevil názor, že žádná nová variabilita nevzniká a že variabilita potomků je pouze 

16


kombinací znaků rodičů. Naštěstí pro darwinismus byly objeveny mutace DNA a 

pochopen jejich význam ve vzniku nových znaků. Spojením poznatků genetiky a 

darwinismu vznikl tzv. neodarwinismus. Proto se od šedesátých let prosazuje 

alternativní názor, že to, oč tu běží, je informace. Informace obsažená v DNA je 

jedinou entitou setrvávající během věků. Informace přetrvává v čase tím 

způsobem, že kóduje mimo jiné pokyny k vytváření kopie svého nosiče, DNA, a 

přenáší se tak do potomstva. DNA je jakýmsi replikátorem (Dawkins 1998). To 

znamená, že je schopna replikace, čili vytvářet kopie sebe sama. Velmi 

podstatnou podmínkou ovšem je, že tato replikace není bezchybná. Díky 

občasným drobným chybám vzniká variabilita, jakožto základní předpoklad 

přírodního výběru. Vlastnosti těchto replikátorů, ve kterých se variabilita projevuje 

a které souvisí s nenáhodným přežíváním, jsou životnost (jak dlouho se dokáže 

kopírovat), plodnost (jak rychle se dokáže kopírovat) a přesnost replikace (jak 

přesně se dokáže kopírovat). Mezi replikátory lišícími se v těchto vlastnostech 

může působit přírodní výběr, neboli nenáhodné přežívání, díky kompetici. Autorem 

a popularizátorem této revoluční myšlenky je Richard Dawkins (1998, první vydání 

vyšlo v roce 1976) a tento směr neodarwinismu bývá označován jako teorie 

sobeckého genu, někdy nelichotivě ultradarwinismus. 

Přestože je moderní evoluční biologii vytýkán genocentrismus a extrémní 

redukcionismus, právě redukcionismus je zodpovědný za změnu převládajícího 

názoru. Pěkný příklad dopadu změny úhlu pohledu na evoluci podává Zrzavý et al. 

(2004). Nahrazení organismu coby jednotky evoluce genem má v evoluční biologii 

stejně revoluční dopad, jako svého času v astronomii změna tradičního 

(církevního) geocentrismu na Koperníkův heliocentrismus. Nelze říci, že by 

předchozí názory byly veskrze špatné, jen byly příliš klopotné. Všechna tělesa ve 

vesmíru se samozřejmě otáčejí kolem Země (protože pohyb je relativní), nicméně 

popis tohoto pohybu je velmi komplikovaný ve srovnání s relativně jednoduchou 

trajektorií méně hmotných těles okolo těles hmotnějších. Podobně genový 

redukcionismus má větší vysvětlovací potenciál než klasický darwinismus. Ten si 

například vedle přírodního výběru musel definovat ještě alternující příbuzenský 

výběr pro vysvětlení altruismu mezi členy jedné rodiny či výběr na úrovni 

ultrasobeckých genetických elementů, které se šíří na úkor zájmů svého hostitele. 

Teorie sobeckého genu naproti tomu vystačí s jedním mechanismem (přírodní 

17


výběr na úrovni genu) pro všechny, do té doby bizarně vyhlížející, vzorce chování. 

Například ono chování „pro dobro druhu“ je nyní nahlíženo jako chování 

napomáhající šíření vlastních genů. Redukcionismus je ve vědě oblíbeným 

myšlenkovým nástrojem, pro nějž se ujalo označení princip parsimonie, nebo 

Occamova břitva. Přijatelnější je ta teorie, která si vystačí s menším množstvím 

vstupních předpokladů, je logická a přitom jednodušší. 

Co se altruismu týče, psychologie a evoluční biologie studují odlišné 

aspekty tohoto jevu. Zatímco psychologická definice je založena na motivaci 

aktéra, evoluční definice altruismu se zaměřuje právě na fitness (Wilson 1992). 

Sociobiologie se tak z velké části zaměřuje na snahu demaskovat do té doby 

deklarovaný altruismus coby projev genového egoismu. Jak píše Zrzavý (1999, 

str. 427): „altruizmus musí jiným jedincům nějak zvyšovat jejich reprodukční 

úspěšnost. Ale to není všechno: altruista musí jiným pomáhat a sám sobě tím 

škodit. Altruistická akce musí být nákladná, nebo nebezpečná, nebo obojí, 

nemůže být jenom vedlejší zplodinou nějaké akce egoistické či sociálně 

indiferentní. Jenom takto zúžený altruizmus si vyžaduje vysvětlení, všechno 

ostatní je triviální.“. 

Podívejme se tedy, jak to v současném pojetí vypadá s altruismem. 

18


2. Altruismus: formy a vysvětlení 

Z pohledu evoluční biologie dále popisované formy chování de facto altruismem 

nejsou, jelikož nějakým způsobem napomáhají šíření genů jedince, který tuto 

činnost vykonává. Nespadají tedy do oné zužující definice podané Zrzavým 

v předchozí kapitole. Přesto jsou již tradičně pojmem altruismus označovány a 

vyskytují se pod nimi v učebnicích evoluční psychologie (Smith & Winterhalder 

1992, Buss 1999, Cartwright 2001, Barrett et al. 2002) či evoluční psychiatrie 

(Stevens & Price 1996). 

2.1. Příbuzenský altruismus 

Jeden ze základních, obecně známých a nejzjevnějších případů altruistického 

chování je obětavé chování matky (popřípadě rodičů) k vlastním dětem. V zájmu 

svého potomstva je matka ochotna nejen stavět hnízda či hrabat nory a 

shromažďovat potravu, kterou sama nejí, ale také se vystavovat riziku vlastní 

záhuby v případě odhánění predátorů. Dobře známé je chování mnoha ptáků, 

například kulíka písečného, který v případě, že se k jeho hnízdu blíží vetřelec, 

začne nápadně poskakovat, křičet a táhnout za sebou křídlo držené 

v nepřirozeném úhlu. Přitom se vzdaluje od hnízda. Cílem tohoto chování je 

upoutat pozornost predátora, vyvolat v něm dojem, že je snadnou kořistí a tím 

snížit pravděpodobnost, že vetřelec najde hnízdo. Když je takto odlákán do 

bezpečné vzdálenosti od hnízda, kulík tohoto chování nechá a uletí. Představa, že 

pták přehnaně riskuje, je poněkud nadnesená. Zaprvé k tomuto chování dochází 

ve chvíli, kdy je pták přesvědčen, že šance predátora najít hnízdo je velmi vysoká. 

Za druhé po celou dobu této akce si pták udržuje bezpečný odstup, což dokládá 

právě to, že nakonec uletí. Predátor se nechá obalamutit z toho důvodu, že občas 

se s nějakým skutečně zraněným ptákem setká a uloví ho. 

Dalším běžně používaným příkladem je chování včelích dělnic. V případě 

ohrožení úlu či hnízda se včely pokouší pomocí svých žihadel zahnat člověka na 

útěk. Přitom ne vždy jsou schopny vytáhnout žihadlo z rány, to bývá často 

vytrženo i s částí vnitřních orgánů včely a tato umírá. Ovšem uvíznutí žihadla 

v pokožce a následná smrt včely je z pohledu včel nešťastná náhoda. Většina 

nepřátel včel, proti nimž používá v (sebe)obraně žihadlo, patří mezi bezobratlé 

živočichy, jako jsou různé vážky, vosy, sršně, pavouci, dravé ploštice a další. 

19


Častými lupiči medu i larev jsou vosy a mravenci, na včelích larvách se živí brouci 

(Aethina tumida), ve vosku se vyvíjejí larvy zavíječe voskového (Galleria 

mellonella). V boji proti nim není problém používat žihadlo. Přestože jsou žihadla 

blanokřídlého hmyzu opatřena zoubky (tj. i žihadla vos a čmeláků, Hošek 2004), 

do kutikuly bezobratlého útočníka je proražen natolik velký otvor, že včele nečiní 

problém žihadlo opět vytáhnout. Jiná situace je s pokožkou obratlovců, která 

obsahuje kolagenová vlákna, za která se háčky žihadla lehce zachytí. Poněkud 

lépe vybaveny jsou pak ty druhy včel, které nejsou vybaveny žihadly a své 

protivníky koušou. Uvedené srovnání tedy jasně ukazuje, že včelí „obětování se“ 

není v žádném případě projevem altruismu, ale prostým vedlejším produktem jinak 

adaptivního chování. 

Společné je těmto případům jejich sociální pozadí – příbuznost 

zúčastněných jedinců. V souladu s teorií sobeckého genu, kdy jedinec nehájí svůj 

život pro život sám, ale pro zvýšení pravděpodobnosti, že předá své geny do další 

generace, je zaveden termín inklusivní fitness. Autorem tohoto pojmu je Hamilton 

(1964), jako první upozornil na skutečnost, že naše geny se nemusejí šířit do další 

generace jen přes naše potomstvo, ale také (s nižší, ale nezanedbatelnou 

pravděpodobností), skrze potomstvo našich příbuzných. S altruismem vůči 

příbuzným jedincům je spojen nepotismus, neboli jejich protežování. 

Na podstatu příbuznosti se podívejme blíže. U většiny živočichů je každý 

jedinec nositelem dvou sad genetické informace (2n, diploidní stav), přičemž jeho 

genom vznikl spojením haploidní spermie (1n) a haploidního vajíčka (1n). Každý 

proto sdílí s každým svým rodičem polovinu genetické informace, má-li nějaký 

konkrétní gen G, s 50% pravděpodobností ho získal od otce a s 50% 

pravděpodobností od matky (se 100% jistotou ho získal od některého rodiče). 

Pravděpodobnost lze vyjadřovat i bez procent, v tomto případě se nazývá 

koeficient příbuznosti a je 0,5. S každým člověkem jsme si nějak příbuzní 

(připomeňme společného předka všech současných lidí na světě, který žil před 

cca 3600 lety). Přitom k výpočtu koeficientu potřebujeme znát společné (nejbližší) 

předky. Například sourozenci mají dva společné předky, otce a matku (a řadu prapra-prarodičů, 

kteří jsou pro tuto analýzu bezpředmětní). Pro výpočet koeficientu 

příbuznosti r libovolných jedinců existuje jednoduchý vzorec r = Y × (½) n , kde Y je 

počet společných předků (vlastní sourozenci mají dva) a n je počet meiotických 

20


dělení mezi těmito jedinci. V rodokmenech toto meiotické dělení odpovídá svislým 

čarám a v případě sourozenců je jejich počet roven dvěma („větev“ od rodičů 

k jednomu z nich + „větev“ ke druhému). Jako příklad nám může posloužit 

rodokmen Froda Pytlíka, hobita z Tolkienových příběhů (obr. 2). Z rodokmenu je 

vidět, že Frodo neměl žádné sourozence, ale jeden z jeho vzdálených příbuzných 

byl Pipin (Peregrin Bral). Při výpočtu jejich příbuzenského koeficientu musíme 

nejdříve najít nejbližšího společného předka. Ti jsou dva – Balbo Pytlík a Beryla 

Bulíková-Pytlíková, čili Y = 2 (naštěstí u hobitů zřejmě nedochází k rozvodům či 

smilstvu, takže počet společných nejbližších předků je v tomto rodokmenu vždy 2). 

Poněkud větší oříšek bude určit počet meióz. Považujeme za ně počet svislic, čili 

Frodo → Drogo & Primule → Fosko & Rubina → Largo & Tanta → Balbo & Beryla 

→ Ponto & Mimóza → Růžena & Hildigrim → Peregrin. Celkem 7 meióz, čili 

r = 2 × (½) 7 . Koeficient příbuznosti Froda a Pipina je 0,0156. Jiná je situace u 

výpočtu příbuznosti Charlese Darwina a Francise Galtona (obr. 3). V jejich případě 

mají pouze jednoho společného předka a jejich r je 0,0625. 

Obrázek 2: Pomůcka pro výpočet příbuzenského koeficientu r na příkladu 

rodokmenu Froda Pytlíka (http://www.prstenmoci.wz.cz/rodokmen.jpg). 

V každém případě je ale libovolný jedinec nejpříbuznější sám se sebou a 

proto by měl v prvním případě hájit vlastní zájmy. Jak údajně prohlásil Haldane: 

21


„položil bych život pro více než dva bratry, více než čtyři nevlastní bratry, nebo pro 

více než osm bratranců“. S takovými situacemi se ale člověk v životě moc často 

nesetkává. Samozřejmě většina jedinců se nepídí po tom, kdo je jejich příbuzný a 

kolik s ním sdílejí genů. Velmi dobrým vodítkem nám může být emocionální 

blízkost. Například při výzkumu incestu, čili pohlavního styku s pokrevnými 

příbuznými, bylo zjištěno, že míra odmítání pohlavního styku souvisí spíše 

s dobou, po kterou spolu daní jedinci vyrůstali – lidé blízcí po dlouho dobu 

v dětství, byli jako sexuální partneři méně žádoucí (Korchmaros & Kenny 2001). 

Tato hodnota většinou velmi dobře koreluje s vlastní příbuzností, koho znáš od 

dětství a trávil jsi s ním spoustu času, na toho buď hodný – je to pravděpodobně 

tvůj příbuzný. 

Obrázek 3: Pomůcka pro výpočet příbuzenského koeficientu r na příkladu 

rodokmenu Ch. Darwina a jeho bratrance F. Galtona. Kolečka označují ženy, 

čtverce muže, pootočené čtverce osobu nejasného pohlaví či mrtvě 

narozené dítě. Intenzita výplně údajně odpovídá míře „vědeckých 

schopností“, černé označují osoby s brilantním intelektem, šedé osoby 

s úspěchy na vědeckém poli (http://www.dhushara.com/book/socio/ped.jpg). 

Mnohem komplikovanější situace nastává u živočichů s haplodiploidním 

systémem pohlaví. Mezi ně patří sociální blanokřídlý hmyz. U těchto druhů jsou 

samice (královna a dělnice) diploidní a samci (trubci) jsou haploidní. Královna se 

páří pouze jednou v životě a to s 14-20 samci, jejich sperma v těle smíchá a pak 

celý život šetrně hospodaří s uloženými spermiemi. Vajíčka jsou oplozována 

během kladení, z oplozených se líhnou samice, z neoplozených se líhnou samci. 

Každá dělnice tak sdílí se svou matkou polovinu jejich genů. Z tohoto důvodu není 

příbuznost sourozenců (sester) 50%, jako u většiny druhů živočichů, ale něco 

22


málo přes 25 % (25 % od matky a pouze s pravděpodobností 1 : 14-20 dalších 

25 % od otce). 

Na první pohled to vypadá, že by každá dělnice udělala lépe, kdyby 

produkovala vlastní potomstvo, se kterým by byla příbuznější, než se svými 

sestrami (Ridley 2000). Nicméně vzhledem k její výživě v larválním stádiu není 

schopna oplodnění, proto by produkovala pouze trubce. Samozřejmě i trubci jsou 

potřeba pro napáření mladých královen, v zájmu dělnic by proto bylo trubce 

produkovat. Nejvýhodnější je nechat pářit mladé královny (tj. sestry) se svými syny 

(50% příbuznost), méně výhodné je nechat je pářit se svými bratry (25% 

příbuznost) a nejméně výhodné je nechat pářit mladé královny se svými synovci 

(syny jiných dělnic, příbuznost nižší než 25 %). Z toho důvodu se včelí dělnice drží 

navzájem v šachu a přestože se pokouší klást do pláství i svá vajíčka, navzájem si 

je pečlivě odstraňují. Ponechávají pouze vajíčka označená pachovou značkou 

královny. 

Relativní komplikovanost genocentrického pohledu na altruistické chování 

je příčinou častého nepochopení. Příkladem může být citát z práce o prosociální 

orientaci jedince (Kusák 1994, s. 66): „Sklon pomáhat příslušníkovi svého druhu je 

diktován instinktem, který je odpovědný za přežití druhu… Ani sociobiologové se 

však neshodují v tom, jak se příslušná dispozice dostává do genetické výbavy 

příslušníků daného druhu. Poukazuje se přitom na skutečnost, že ti z nich, kteří 

jednají ve prospěch druhých, jsou vystaveni daleko většímu riziku (jedinci 

signalizující ostatním blížící se nebezpečí hynou mezi prvními), ale také na to, že 

jsou to často ti, kteří nejsou nositeli genetických informací (např. trubci u včel)“. 

Trubci samozřejmě nositeli genetické informace jsou (jako každý organismus). 

Pokud měl autor na mysli dělnice, které se samy běžně nemnoží, zcela opomenul 

skutečnost, že všechny geny, včetně toho hypotetického pro altruismus, získaly od 

své matky, která se rozmnožování věnuje po celý život. Gen pro altruismus v těle 

královny se tudíž nemusí manifestovat a projevuje se až v jejím potomstvu. 

Jiné obecně známé chování vydávané za příklad zbytečného riskování ve 

prospěch svých příbuzných je varování okolí před predátorem. Údajně by bylo pro 

jedince, který zahlédl nebezpečí, mnohem bezpečnější, kdyby se nenápadně 

vytratil. Přesto u řady skupinově žijících druhů se vyskytují tzv. strážci, kteří 

namísto shánění potravy vyhlížejí nepřítele. Poté, co byla na tuto problematiku u 

23


surikat zaměřena pozornost výzkumníků, se zjistilo, že nehlídají pouze příbuzní 

jedinci, ale i nepříbuzní imigranti a hlavně, že hlídají převážně ti, kteří jsou 

nasycení. Zdaleka neplatí, že by strážci svým hlídkováním drasticky zvyšovali 

riziko svého spatření, drželi stráž převážně v bezpečí, tj. nedaleko své nory 

(Clutton-Brock et al. 1999). Surikaty vesměs upozorňovaly na predátory, kteří o 

jejich skupině již věděli, eventuelně se k ní blížili. Onen varovný signál tedy není 

určen (pouze) ostatním členům smečky, ale (převážně) přímo predátorovi (Zrzavý 

1999). Upozorňuje ho, že potenciální kořist o něm ví, nenechá se zaskočit a tudíž 

je velmi nepravděpodobné, že bude ulovena. Surikaty se tedy nijak svým 

„hlídacím“ chováním pro další jedince neobětují, hlídají prostě samy sebe. Celá 

řada podobných případů domnělého altruismu se po bližším přezkoumání ukazuje 

jako čistě sobecké chování. Tyto případy zřejmě nepatří mezi příbuzenský 

altruismus, dostáváme se tak k jiné kategorii. 

2.2. Reciproční altruismus 

Teorie recipročního altruismu se týká situací, kdy jeden osoba pomáhá druhé 

s vyhlídkou, že tato jí pomoc posléze oplatí. Celistvě jako první tuto teorii 

formuloval Trivers (1971). Základním kamenem recipročního altruismu je tzv. 

teorie her s nenulovými součty (Axelrod 1984). Teorie her se začala v evoluční 

biologii využívat od 60. let XX. století. Představit si je můžeme na klasickém 

příkladu Vězňova dilematu. Představme si, že dva obžalovaní jsou předběžně 

zadrženi. Jsou obžalováni z několika méně závažných činů, ale jsou (oprávněně) 

podezřelí ze spáchání velkého zločinu. Každý sedí v jedné cele. Na jejich 

výpovědi závisí výše trestu: pokud budou oba dva „zatloukat“, zločin jim nebude 

prokázán a vyváznou jen s podmínkou za méně závažné činy. Každý je však 

vybídnut ke spolupráci s obžalobou – když podá důkazy o vině svého kolegy 

v případě zločinu, vyvázne na oplátku s čistým rejstříkem. Pokud se oba zradí 

navzájem, budou potrestáni oba, nicméně jejich trest bude nižší, než kdyby byl 

usvědčen jen jeden z nich (obr. 4). Každý z nich je v pokušení zradit svého kolegu, 

protože se nedá spoléhat, že sám nebude zrazen. Nejlepší by sice bylo 

spolupracovat, ale pořád je lepší si odsedět 3 roky, když se usvědčíme navzájem, 

než se nechat napálit a pykat sám za oba. Za podobné modelové situace je 

nejlepší nespolupracovat. Asymetrie mezi cenou a ziskem je základní podmínkou 

pro dilema. 

24


Obrázek 4: Příklad vězňova dilematu (upraveno podle Dawkins 1998). 

Pokud se však do hry zavede prvek opakování (v klasickém vězňově 

dilematu těžko představitelná, ale hra se převede například na získávání peněz), 

nejlepší strategií je tzv. půjčka za oplátku (tit for tat). Nejvýhodnější je udělat na 

začátku vstřícný krok a v dalších kolech opakovat tah spoluhráče. Pokud se totiž 

sejdou dva hráči s touto strategií, vede to ke kooperaci. Samozřejmě tato 

spolupráce funguje v neanonymním prostředí, čili u jedinců, kteří jsou schopni si 

zapamatovat, komu pomoc předtím poskytli. Na subhumánní úrovni se 

s takovýmto způsobem chování můžeme setkat již u některých letounů 

(Chiroptera). Například upíři obecní (Desmodus rotundus) se živí krví velkých 

savců. Ne každý večer jsou však všichni jedinci úspěšní při pátrání po kořisti, 

proto v případě úspěchu vypijí krve co nejvíce. Ti neúspěšní pak žebrají o potravu 

u těch úspěšných a ti jí část vyvrhnou. Ve většině případů se takto chovají ke 

svým potomkům (cca 70 %), přesto se pravidelně vyskytuje i dar krve 

nepříbuznému jedinci (Wilkinson 1984). I u upírů je zavedena asymetrie ceny a 

zisku. Stejné množství může pro sytého upíra znamenat malou oběť a pro 

vyhladovělého záchranu života. Pro opakované vězňovo dilema je navíc podstatná 

podmínka neanonymity – a ta se u upírů podařila prokázat taky (Wilkinson 1984). 

V zajetí ve smíšené skupině upíři přednostně darovali krev svým známým před 

upíry z původně jiné populace a odmítali tak nakrmit ty jedince, kteří jim sami dříve 

odmítli pomoci. 

25


Sdílení potravy je obecně známé u řady dalších druhů živočichů, 

nejtypičtější je u smeček různých druhů šelem, převážně psovitých. Úspěšnost 

osamělého lovce je podstatně nižší, než když se mohou jedinci ve štvaní kořisti 

střídat (Bekoff & Wells 1980). Se spravedlivým dělením o potravu souvisí i pocit 

nespravedlnosti (jakési proto-morální cítění) u malp hnědých (Cebus apella) 

(Brosnan & de Waal 2003). Žetony byly s opicemi vyměňovány za jídlo. Když 

jedna opice dostala za žeton okurku, druhá, která výměně přihlížela, ji také za 

žeton přijala. V případě, že první dostala hrozen, a druhé byla nabízena „jen“ 

okurka, druhá opice odmítala okurku přijmout. 

Nerovnost nabídky bývá často studována pomocí takzvaných ultimátních 

her. Ve hře vystupují 2 hráči – diktátor a příjemce. Diktátor dostane jistý finanční 

obnos a jeho úkolem je libovolnou část nabídnout příjemci, který ví, kolik peněz 

dostal. Pokud příjemce je ochoten nabídku přijmout, peníze si ponechají dle 

diktátorova dělení. Pokud ji však odmítne, peníze nezíská nikdo. Průměrná 

nabídka a přijatá částka je mírně pod polovinou oné částky (Ruffle 1998, Bohnet & 

Frey 1999). Tato situace je sice velmi častá, nikoliv však univerzální (Henrich et al. 

2001), na míru sociální spravedlnosti má významný vliv kultura. 

Zajímavý je i vliv pohlaví diktátora na jeho štědrost. Darwinův názor, že 

ženy jsou méně sobecké (Darwin 1923; originál vyšel v roce 1874), byl potvrzen i 

experimentálně (Eckel & Grossmann 1998). Ženy jsou také sociálně citlivější, 

v diktátorských hrách narozdíl od mužů rozlišovaly výši nabídky podle pověsti 

příjemce (špatný × dobrý člověk), muži své zásady neměnili (Eckel & Grossmann 

1996b). 

Reciprocita však nemusí počítat s „oplácení stejnou mincí“, jak trefně 

poznamenává Zrzavý (Zrzavý et al. 2004), pozváním dívky na večeři muž nechce 

docílit, že ona jeho příště také pozve. Poskytování sexu za potravu není ostatně 

známo jen u člověka a šimpanzů bonobo (de Waal 1995), ale i u hmyzu (Boggs 

1995). V řadě případů lze altruistický akt chápat jako jakousi investici, která se 

zúročí až časem. Tím se dostáváme k dalšímu typu altruismu. 

2.3. Altruismus jako signál 

V řadě případů se ve světě zvířat setkáváme se situacemi, kdy jedinci pomáhají 

v situaci, kdy je vyhlídka na oplátku dosti nejistá. Příkladem mohou být například 

26


tzv. pomocníci (angl. helpers). Vyskytují se u mnohých druhů živočichů (ryby, ptáci 

i savci), které se starají o potomstvo. Jednou z příčin tohoto chování je zřejmě 

nedostatek míst vhodných k výchově vlastního potomstva (Bergmüller et al. 2005). 

V podmínkách, kdy okolo není mnoho vhodných míst k vlastnímu zahnízdění, je 

vhodnější pomoci rodičům s výchovou svých sourozenců a tím napomoci šíření 

svých genů. Tento přínos byl prokázán u mlynaříků dlouhoocasých (Aegithalos 

caudatus), u kterých hnízdní pár často přijde o celou snůšku (např. ji sežere 

predátor). V této situaci ptáci pomáhají jinému hnízdnímu páru, často příbuzným, 

společně lépe vykrmí mláďata a zvýší tak pravděpodobnost jejich přežití 

(Hatchwell et al. 2004). 

Pomocníci se však občas vyskytují i mezi nepříbuznými jedinci. V těchto 

případech zde pravděpodobně zůstávají proto, že okolní prostředí je nepříznivé 

(např. nedostatek potravy), kdežto teritorium hnízdícího páru poskytuje sdostatek 

zdrojů i jim. Cenou, kterou však hnízdícímu páru musí platit, je pomoc s krmením 

potomstva. Je to jakási forma nájemného (pay-for-stay) a cena za pomáhání 

s krmením je nižší, než náklady na obtíže spojené s vyhnáním z teritoria (Hamilton 

& Taborsky 2005). Dalším významným důvodem, proč pomáhat někomu jinému 

s výchovou potomstva, je cena zkušeností. Zkušené samice mají vyšší 

reprodukční úspěch než samice nezkušené, pokud tedy nemohou samy hnízdit, 

udělají lépe, když budou pomáhat jiným samicím (Komdeur 1996). K pomáhání se 

ptáci uchylují i z toho důvodu, že jim tato činnost pomůže zvýšit pravděpodobnost 

na získání partnera (Sherley 1990). Partnerem jim přitom mohl být buď přímo 

vychovaný potomek, nebo jiný pomocník, nebo přímo ovdovělá samice, které 

mladý samec pomáhal (Trivers 1972, Reyer 1990 in Zahavi & Zahavi 1997). 

V některých případech ovšem o altruismu řeč být nemůže – to pokud domnělý 

altruistický pomocník v zápětí po tom, co se usadí v cizím teritoriu a začne 

pomáhat, vyžene původního člena hostitelského páru stejného pohlaví a spáří se 

s tím zbývajícím. 

V těchto případech se altruismus uplatňuje coby signál. Signalizovány 

mohou být dobré geny a/nebo hendikep. Samec, který se dokáže celou hnízdní 

sezónu věnovat krmení cizích mláďat je jistě šikovný a dokáže se postarat i o 

vlastní potomstvo. U timálií (Turdoides squamiceps) pomocníci soutěží o to, kdo 

bude pomáhat (Zahavi 1995), starší ptáci brání mladším v pomáhání, respektive 

27


dominantnější brání podřízeným, dokonce občas z nouze nutí potravu i jiným 

dospělým (Zahavi & Zahavi 1997). Jistě i výhra v takovéto soutěži je signálem 

dobrých genů a jelikož je pravděpodobné, že více příslušníků má dobré geny, míra 

hendikepu může určovat toho nejlepšího. Takový signál je namířen vůči 

příslušníkům stejného druhu, respektive přímo vůči případným sexuálním 

partnerům. Signalizuje jim: „podívej, jak jsem dobrý – můžu si dovolit dělat takové 

nákladné a pro mne nevýhodné činy!“. Takovýmto činem je údajně i 

nediskriminace mláděte kukačky vránami. Vrány podle této interpretace 

ponechávají mládě kukačky v hnízdě proto, že vyvést mládě kukačky je nákladné 

a skutečnost, že toho dosáhli, zvyšuje jejich prestiž v očích partnera a snižuje 

riziko, že je partner opustí (Yom-Tov 1989 in Zahavi & Zahavi 1997). Tyto teorie 

jsou však diskutabilní a jsou zpochybňovány (Wright 1997) i přes existenci 

různých modelů, které možnost uplatnění altruismu jako signálu dokazují (Roberts 

1998, Lotem et al. 2003). 

Podstatou signální teorie je obtížná falzifikovatelnost hendikepu. Signál 

musí být skutečně nákladný, aby byl věrohodný. Příkladem málo nákladných a 

proto nevěrohodných signálů jsou inzeráty v rubrikách on hledá ji, kde se 

vyskytuje řada (téměř) abstinentů, nekuřáků, pohledných, slušných, sympatických 

a přesto nezadaných mužů. Mnohem nákladnější signály inzerující kvalitu samce 

jsou například velikost paroží u jelenů, velikost ocasu u pávů, tělesná symetrie atp. 

Není nepravděpodobné, že altruistické chování je takovýmto typem signálu také. 

Dokonce by mohlo být i výrazně lepším signálem než třeba délka ocasu, protože 

dlouhý ocas překáží po celý život, zato v nepříznivých podmínkách lze altruistické 

chování nahradit chováním sobečtějším (Zrzavý et al. 2004). 

Skutečnost, že altruistické chování může být signálem, jehož obsahem je 

jiná informace, je možno demonstrovat na existenci tzv. potlačů u Kwakiutlů a 

dalších indiánských kmenů na americkém severozápadě. Jednalo se o systém 

vyměňovaných darů, souvisejících s pojmy úvěru, termínu a cti (Mauss 1999). „Ve 

všem, co indián podniká se spoléhá na pomoc přátel. Slibuje, že jim tuto pomoc 

později splatí. […] slibuje, že jim vrátí hodnotu půjčky i s úrokem. Indián nemá 

písmo, tak transakce probíhá veřejně, aby jí dodal záruky. Nadělat si dluhy na 

jedné straně, zaplatit dluhy na straně druhé – to je potlač. […] indián, který pozve 

své přátele a sousedy na velký potlač, kde zdánlivě promrhá veškeré plody své 

28


mnohaleté práce, sleduje dvě věci, jimž nelze upřít, že jsou moudré a 

chvályhodné. Jeho prvním cílem je splatit dluhy. […] Druhým cílem je umístit plody 

své práce tak, aby z nich vytěžil co největší zisk pro sebe i své děti. Ti, kdo o této 

slavnosti dostanou dary, je berou jako půjčku, již použijí ve svém současném 

podnikání, ale po několika letech ji musí vrátit dárci či jeho dědicovi.“ (Boas 1898 

in Mauss 1999). 

Mezi kmeny, rody a rodinami probíhaly potlače většího rozsahu, kde 

spotřeba a ničení neznaly mezí. Osobní prestiž náčelníka a jeho kmene byla 

spjata s utrácením a s důsledností, s jakou museli i s úrokem vracet přijaté dary. 

Bylo nutno přeměnit v dlužníky ty, kteří mu/jim byli zavázáni a tak je touto cestou 

pokořit. Povinnost důkladně oplácet byla bezpodmínečná, neoplacené dary byly 

připomínány a vyčítány. Trestem za porušení povinnosti oplácet byla nejen ztráta 

tváře, ale i otroctví vůči dluhům. Povinností bylo nejen dary dávat, ale je i přijímat, 

přestože se tím člověk či kmen zavázal k oplácení. Nepřijetí daru bylo považováno 

za přiznání porážky, neschopnosti dar posléze oplatit. V některých případech se 

na potlačích ani nedávaly dary, ale vše se ničilo, aby vznikl dojem, že 

„organizátor“ ani nechce, aby mu někdo něco vracel – pálilo se velké množství 

tuku, přikrývky (přikrývky byly platidlem), domy, ničily se nejcennější měděné 

předměty. Toto chování bylo účastníky popisováno jako válka majetku. Probíhalali 

takováto směna s vyhlídkou na okamžitý zisk, byla předmětem opovržení. 

Nebylo možné se přiznat, že se počítá s oplacením. Okázalostí se získávají 

soupeři, či nepřátelé (Benedictová 1999). Podobných společností založených na 

závazcích vůči dárci je vícero, relativně časté jsou v Oceánii. Například příslušníci 

kmene An na Guamu (Mikronésie) v diktátorských hrách nabízeli průměrně 58 % 

částky a příjemci tyto nabídky odmítali. Zdůvodňovali své odmítnutí jako obranu 

před vnucováním podřízené role (Henrich et al. 2001). Možnost, že altruismus 

může působit jako hrozba, zmiňuje Zahavi (1995) i u timálií. 

Jinými příklady prestižního chování jsou například přitloukání se na kříž, 

coby způsob oslavy velikonoc na Filipínách, či závody mladíků v automobilech ve 

filmu „Pomáda“. Podobně bizarní příklady prestiže nemusíme hledat jen na 

opačných koncích světa, hendikepovou teorii můžeme uplatnit i při vysvětlení 

chování mladíků, kteří se seznamují s účinky alkoholu či cigaret (Diamond 2004). 

Velmi často nad sklenicí piva sklouzne hovor k tomu, kdo, kdy, kde a kolik toho 

29


vypil a jak se opil či neopil. Vlastní konzumace alkoholu může souviset s jinými 

psychickými predispozicemi, ale inzerce vlastních výkonů vychází z hendikepové 

teorie. Podstatou výroků „to už musí být člověk nějaký pašák a vydělávat spoustu 

peněz, aby dokázal vypít tolik chlastu a ještě tak často“ nebo „to musí mít velmi 

zdravý organismus, když ještě žije“ je však skutečnost, že daný jedinec je „v civilu“ 

schopen fungovat na podobné příčce společenského žebříčku jako hodnotitel. 

Pokud alkohol u daného člověka způsobí pokles na společenském žebříčku, jeho 

prestiži to příliš nepřidá – opilec, ležící dennodenně na ulici v kaluži zvratků a/nebo 

moči, obdiv nebudí. 

Okázalost vytváří prestiž, lidé dávají na odiv věci či vlastnosti, jejichž 

vlastnictví je nesamozřejmé, což souvisí s věrohodností tohoto signálu. Jiným 

příkladem může být text slovenské písně „Plesový marš“: „… dnes je dnes a dnes 

je ples, na granda hráš sa dnes, a čo bude zajtra – to tak vedieť, asi zaplačeš... za 

kaviár a za šampanské pol výplaty dáš, za kaviár a za šampanské, ukážeš svetu, 

že na to máš ...“ (hudba J. Strauss st., text D. Mikletič, zpěv R. Müller). V anglické 

literatuře je tento koncept altruismu znám pod termíny reputation (Alexander 1987) 

či prestige (Henrich & Gil-White 2001). 

Mít dobrou pověst je výhodné, protože nám to otevírá vícero možností 

dostat se do výhodných sociálních interakcí (laický doklad poskytlo několik 

známých osobností v jednom zábavném televizním pořadu, když se shodlo na 

tom, že známosti jsou pro úspěch důležitější, než schopnosti, znalosti, či 

vzdělání). Jinými slovy, s dobrou pověstí máme vícero příležitostí vstupovat 

s ostatními lidmi do her s nenulovými součty. Součástí dobré pověsti je nejen 

snaha prezentovat dobré geny (přímo, či formou hendikepu), jako je vlastnictví 

drahých věcí, módních výstřelků a podobně, ale (převážně) obecné povědomí o 

tom, že je užitečné a přínosné s daným člověkem kooperovat, ať už jako se 

sexuálním partnerem, koaličním partnerem a nebo potenciálním nepřítelem (Fehr 

& Fischbacher 2003). 

Prestižní vlastnosti tedy nemusejí souviset jen s majetkem. Častěji prestiž 

získávají lidé skromní, pokorní, pracující pro „obecné blaho“. Akceptování prestiže 

osoby je projevem úcty a úcta nemusí být vázána jen na dominantní osoby. 

Podstatou jejich prestiže je hodnověrnost jejich chování a jejich ochota pomáhat. 

Takoví lidé jsou váženi a jejich prestiž se šíří mezi lidmi nápodobou (Henrich & 

30


Gill-White 2001). Lidé si totiž zjišťují ve svém okolí informace o dalších lidech a 

nechávají se názory jiných ovlivnit. Důležitější aspekt však je, že je kopírováno i 

chování vzorů, právě pro možnost, že se tímto způsobem dá získat uznání okolí 

(Henrich & Boyd 2001). Některé modely však jsou natolik nedostupné, že není 

možné kopírovat jejich chování, z toho důvodu probíhá ve společnosti jakási burza 

modelů, při níž si lidé vybírají vzory pro své chování podle podobnosti, dostupnosti 

jejich chování a v neposlední řadě podle jejich prestiže (Henrich & Gill-White 

2001). 

S prestiží silně souvisí i reklama. Jedním z významných způsobů reklamy je 

v současné společnosti sponzoring či charitativní činnost, který také bývá 

předmětem výzkumu sociálních psychologů. Pokud charita ve své ročence 

uveřejňuje jména dárců a výši darované částky, vybere méně, než když si vytvoří 

kategorie podle výše daru a pak zveřejní jména v těchto kategoriích. Zároveň však 

dárci věnují částky, které se pohybují okolo spodní hranice této kategorie 

(Harbaugh 1996). Lidé dávají tolik, kolik je třeba pro „přijetí“ do co nejvyšší 

kategorie, a zároveň jen tolik, kolik je nezbytně nutné. Většina finančních darů 

v kategorii 500-999 $ se pohybovala mezi 500 až 550 dolary. 

Zároveň je však nutné dávat pozor, aby se dobrou pověstí nehonosil někdo, 

komu nepřísluší, druhou stranou dobré pověsti je tedy stíhání podvodníků. Stíhání 

podvodníků se věnuje řada lidí i profesionálně a existence (fungujícího) 

institucionalizovaného trestu je jedním ze znaků vyspělých demokratických 

společností. Jistě nás tedy nepřekvapí, že lidé mají predispozice k odhalování 

podvodníků. Pomocí tzv. Wasonova testu (viz např. Ridley 2000) bylo ukázáno, že 

lidé mnohem lépe řeší logické hádanky v případě, když jsou jim předloženy jako 

odhalování podvodníků, než když jsou prezentovány abstraktně. Trestání 

podvodníků je dokonce také altruistickým aktem, protože vykonavateli trestu 

nepřináší žádný prospěch, kromě pocitu uspokojení. Lidé jsou dokonce ochotni 

obětovat peněžní částky „jen“ proto, že tím potrestají podvodníka (Fehr & Gächter 

2002). Z toho důvodu ve společnostech, kde jsou trestáni podvodníci, 

se podvodníků vyskytuje méně. Tento tlak na podvodníky však zároveň souvisí 

s ostrakismem, s hlídáním pravidel a vyrovnanosti reciprocity. Tento koncept se 

označuje termínem strong reciprocity (Fehr & Gächter 2002) a bývá využíván 

v modelech, zabývajících se skupinovou selekcí (Sober & Wilson 1998); skupiny, 

31


ve kterých je vysoká frekvence altruistického chování a zároveň velký tlak proti 

podvodníkům, se mohou mít lépe, než skupiny bez altruismu a ostrakismu. 

Podvodníci se mohou vyskytovat nejen ve světě reklamy, ale i ve světě 

sponzoringu. Zvláště tehdy, když za získanou reklamu slíbí „platit“ později. Tímto 

způsobem jsou nedodržovány například volební sliby politických stran, či sliby 

vlády poslat pomoc obětem přírodních katastrof atp. (viz například interpelace 

poslance Janečka na 32. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu 25.1.2001, 

dostupná na adrese http://milos.chytrak.cz/interpelace/32.php). 

Na snahu podvádět v hrách zaměřených na veřejný prospěch (public good) 

na rozdíl od nepřímých recipročních her má u lidí vliv anonymita (Semmann et al. 

2004). Podvádět v recipročních hrách je nevýhodné, protože podvodník je hned 

potrestán. Naproti tomu, při investicích do veřejných statků se při zachování 

anonymity vyplatí podvádět a nechat investovat pouze spoluhráče – zisk se pak 

totiž dělí rovným dílem. Příkladem může být správa veřejného majetku; lidé 

z kmene Turkana krmili ovce větvemi akácií, které rostly na březích jezera. Stromy 

byly sice v komunálním vlastnictví jednotlivých vesnic, ale jejich využití se řídilo 

nepsanými, avšak přísnými pravidly. Za opakované porušení pravidel a krmení 

ovcí větvemi z akátů bez povolení rady starších hrozil trest smrti. Během jednoho 

ze suchých let se do prosperující situace vložila vláda a pomocí předpisů začala 

pastvu na stromech regulovat. V očích pastevců se tak jejich vlastnictví přeneslo 

z místních starších na vzdálenou vládu a celé pobřežní porosty byly nadměrnou 

pastvou zcela zničeny (Monbiot 1994 in Ridley 2000). Spontánně vznikající 

sociální normy v neanonymních společenstvích dokáží vytvářet vhodné prostředí 

pro vzájemnou „altruistickou“ kooperaci (Fehr & Fischbacher 2004). 

32


3. Vliv anonymity situace na altruistické chování: 

výzkumná část 

3.1. Výběr tématu 

Jedna z recentně přeložených učebnic sociální psychologie (pomineme-li řadu 

skript, věnujících se vybraným kapitolám) je kniha „Základy sociální psychologie“ 

od Nicky Hayesové (1998), lektorky sociální psychologie na britské Bradfordově 

univerzitě. V této knize je rozebírán experiment Lernera a Lichtmanové 

(Lerner & Lichtman 1968) zkoumajících ochotu studentek vybrat si v párovém 

testu méně atraktivní roli v závislosti na reakci druhé osoby. Hayesová jejich 

výsledky použila pro „vyvrácení“ geneticky deterministického vysvětlení 

altruistického chování: „Když byl výběr ponechán na respondentech, jen 9 % 

z nich si vybralo účast v experimentální skupině. […] Ale když jim bylo řečeno, že 

jejich partner je žádá, aby se šokům podrobili oni, protože se „strašně bojí“, 72 % 

respondentů s tím souhlasilo. Podíl altruistických rozhodnutí byl ještě vyšší, když 

jim bylo řečeno, že druhá osoba dostala možnost výběru první, ale rozhodla se, že 

to „nechá na nich“. […] Je tedy zřejmé, že vlastní zájmy nejsou jediným faktorem, 

který determinuje lidské chování. Většina respondentů se rozhodla „sobecky“, 

když neměla žádné další informace, ale když jim byly poskytnuty informace o 

partnerovi, nastala dramatická změna v povaze jejich volby. To svědčí o tom, že u 

většiny lidí stačí i malý podnět k tomu, aby jednali nesobecky. […] Dokonce i 

Milgram […] tvrdí, že naše první reakce na obtížnou situaci je spolupracovat, 

nikoliv soupeřit. Zdá se, že badatelé skutečně podceňují schopnost vzájemně 

spolu vycházet.“ (Hayesová 1998, s. 136-137). Ze zmíněné interpretace 

Dawkinsovy teorie je zřejmé, že s ní autorka není příliš důkladně seznámena, 

přestože v době, kdy knihu psala, již uplynulo 17 let od prvního vydání 

Dawkinsonova „Sobeckého genu“ včetně kapitol o reciproční altruismu a čtyři roky 

od druhého vydání s doplněnou kapitolou o teorii her. 

Popsaný experiment byl i přes nešikovnou interpretaci výsledků zajímavý a 

stal se inspirací pro tuto práci. Do experimentu jsme však zavedli další proměnnou 

– anonymitu mezi účastníky. 

33


3.2. Design a výsledky výzkumu Lernera a Lichtmanové 

Výzkum Melvina J. Lernera a Rosemary R. Lichtmanové byl zaměřen na vliv 

vnímaných norem na postoje a altruistické chování k závislému okolí. Výzkum byl 

prezentován pokusným osobám jako experiment zkoumající párové asociativní 

učení. Jako pokusných osob bylo využito 140 vysokoškolských studentek, které se 

účastnily experimentu dobrovolně, coby jednoho z požadavků k úspěšnému 

absolvování kurzu. 

Dvojice studentek byla uvedena do laboratoře, kde jim byla prezentována 

funkce tzv. paměťového bubnu (memory drum) a zařízení pro udělování 

elektrošoků (upevnění elektrod na zápěstí). Intenzita elektrošoků byla popsána 

jako „bolestivá, ale bez nebezpečí trvalých následků“. Dále jim bylo řečeno, že 

jedna z nich bude podrobena pokusu s negativním podmiňováním a druhá bude 

testována jako kontrola, bez elektrošoků. Každá dívka pak napsala číslo a bylo jí 

sděleno, že podle srovnání s tabulkou náhodných čísel jí posléze připadne či 

nepřipadne možnost zvolit si roli v experimentu. Druhé dívce bude přidělena 

opačná role. Pak byly odvedeny do oddělených čekáren. Tam bylo každé sděleno, 

že její číslo ji opravňuje zvolit si roli v experimentu. Také jim zde byly sděleny další 

informace, podle varianty experimentu. Když si dívka zvolila roli, bylo jí předloženo 

k vyplnění několik škál, které jí umožnily popsat atraktivitu druhé dívky a atraktivitu 

průměrné vysokoškolačky. Poté byla dotazována na pociťovanou míru 

zodpovědnosti za rozvržení experimentu a vyplnila i škály zachycující její pocit 

spokojenosti-nespokojenosti a klidu-úzkosti. Na závěr byly s dívkou 

prodiskutovány důvody její volby, vnímané motivy chování druhého subjektu a 

byla informována o pravé podstatě experimentu. Její případné dotazy jí byly 

detailně zodpovězeny. 

Varianty experimentu 

Po uvedení do oddělených čekáren a po sdělení, že mají možnost volby role 

v experimentu, nicméně před jejich rozhodnutím, byly dívkám v jednotlivých 

variantách sděleny odlišné informace, které měly mít vliv na jejich volbu. 

1) Vlastní zájem. Dívce bylo pouze sděleno, že jí napsané číslo umožňuje 

volbu, že si má vybrat roli v experimentu a druhé dívce bude přidělena 

opačná role. 

34


2) Laskavý akt. Dívce bylo sděleno, že sice možnost výběru připadla druhé 

dívce, ale když tato byla dotázána na svou volbu, tak chvíli váhala, pak se 

zdráhala rozhodnout a možnost volby přenechala jí. 

3) Žádost o pomoc. Dívce bylo sděleno, že jí připadla možnost volby, a také, 

že druhá dívka jí vzkazuje, že se skutečně bojí a že by ráda byla v kontrolní 

skupině. Pak jí bylo řečeno, že rozhodnutí samozřejmě záleží na ní. 

4) Vynucovaný laskavý akt. Subjektu byla popsána situace, kdy druhá dívka 

říkala, že by bylo lepší, kdyby od ní (tj. od subjektu) dostala přiděleny 

elektrošoky rovnou, nezávisle na nějakých náhodných číslech, protože je 

jasné, co si vybere. Kdyby ale byla hodná, měla by si vybrat sama 

elektrošoky. Pak jí bylo řečeno, že rozhodnutí samozřejmě záleží na ní. 

5) Vynucovaná žádost o pomoc. Subjektu bylo řečeno, že druhá dívka, když 

se dozvěděla, že nemá možnost volby, byla rozrušená a chtěla být 

v kontrolní skupině. Údajně říkala, že nepočítala s možností dostávat 

elektrošoky, a že se experimentu nebude účastnit, pokud jí budou 

elektrošoky přiděleny. Experimentátor dívce dále řekl, že kdyby jí to 

nevadilo, že by si měla vybrat elektrošoky a druhou dívku nechat v kontrolní 

skupině, s tím, že konečné rozhodnutí záleží samozřejmě na ní. 

6) Kontrolní skupina. Oběma dívkám bylo sděleno, že budou v kontrolní 

skupině. 

Hlavním výsledkem experimentu byla odlišná frekvence volby elektrošoků 

(altruistický akt) a odlišné hodnocení atraktivity druhé účastnice pokusu dle 

varianty experimentu (tab. 1). 

Z uvedeného je vidět, že velmi vysokou ochotu zachovat se altruisticky 

projevovaly dívky v páté variantě experimentu, v situaci, kdy hrozila možnost svou 

volbou de facto znemožnit experiment. V této situaci byly také pociťovány 

nejnegativnější pocity vůči druhé pokusné osobě. 

Dosti vysoká ochota vybrat si elektrošoky byla i v situacích, kdy se druhá 

dívka bála – ať už vlastní volby nebo elektrošoků (varianty 2 a 3). Také byla 

zjišťována zodpovědnost za zvolenou roli v experimentu. Drtivá většina dívek po 

své volbě přiřazovala zodpovědnost za další osud sebe i druhé dívky sobě, kromě 

poslední varianty (vynucovaná žádost o pomoc), kde přisuzovaly zodpovědnost za 

35


svůj osud i osud druhé dívky převážně druhé dívce (tab. 1). Nicméně v této 

variantě byl častější i pocit, že zodpovědnost za rozhodnutí má experimentátor. 

Z výsledků Lerner s Lichtmanovou vyvodili, že altruistické chování může být 

vyvoláno různými prostředky s následnými odlišnými postoji k závisející osobě. 

podmínky atraktivita zodpovědnost % volby elektrošoků 

vlastní zájem -5,23 S 9,09 

laskavý akt -4,35 S 88,23 

žádost o pomoc -14,56 S 72,22 

vynucovaný laskavý akt -14,17 S 22,22 

vynucovaná žádost o pomoc -31,05 O, E 86,36 

kontrolní skupina 0,82 

Tabulka 1: Průměrné hodnocení atraktivity druhé osoby, procentuální 

zastoupení volby elektrošoků a pociťovaná zodpovědnost za svou roli v 

experimentu (podle Lerner & Lichtman 1968). Atraktivita průměrné studentky 

vysoké školy je 0. Zodpovědnost přiřazena: S – sobě, O – druhé dívce, E – 

experimentátorovi; zobrazeny varianty, jež volilo alespoň 30 % dívek. 

3.3. Definice problému, cíle práce a hypotézy 

Naším předpokladem je, že altruistické chování, čili ochota zvolit si méně 

atraktivní roli v experimentu (elektrošoky), souvisí se snahou pokusné osoby 

získat prestiž před spoluúčastníkem. Pro prestiž je typické, že se ji lidé snaží 

získat častěji v situacích, kdy je pravděpodobné, že se s okolními lidmi ještě 

setkají, tj., kdy lze očekávat její pozdější zúročení. Z toho důvodu se domníváme, 

že ochota zachovat se altruisticky bude záviset na anonymitě situace, že 

v anonymní situaci budou respondenti méně ochotní zachovat se altruisticky. 

Cílem práce je: (1) zopakovat podstatnou část experimentu Lernera a 

Lichtmanové a zavést další nezávislou proměnnou do experimentu – anonymitu 

situace, (2) zjistit, zda má anonymita situace vliv na pravděpodobnost 

altruistického chování. 

Nulové hypotézy zní (vysvětlení proměnných dále v textu): 

H1: Frekvence altruistického chování je nezávislá na variantě experimentu. 

H2: Frekvence altruistického chování je nezávislá na pohlaví respondenta. 

H3: Frekvence altruistického chování je nezávislá na verzi experimentu. 

36


H4: Frekvence altruistického chování u naivních respondentů je nezávislá na 

verzi experimentu. 

H5: Frekvence altruistického chování u obeznámených respondentů je 

nezávislá na verzi experimentu. 

3.4. Metody získávání dat a jejich analýzy 

Na základě analýzy modelového experimentu (Lerner & Lichtman 1968) byl 

naplánován design výzkumu s některými drobnými modifikacemi. 

V originálním výzkumu byly dívkám demonstrovány pomůcky pro 

předpokládaný následující experiment a byly prováděny pohovory s dvěma 

dívkami najednou. Zopakovat výzkum za těchto podmínek nebylo proveditelné, 

jelikož nebyly k dispozici pomůcky (elektrody, paměťový buben) a nebylo možno 

zajistit simultánní pohovor. Zároveň bylo organizačně příliš náročné získat 

dostatek dobrovolníků pro tento typ experimentu. Z těchto důvodů a také pro 

minimalizaci vlivu osoby experimentátora na rozhodování pokusné osoby (udržení 

vysokého stupně anonymity nejen před druhou osobou, ale i před 

experimentátorem), byla zvolena dotazníková forma pokusu. 

Vzhledem k dotazníkovému průzkumu byly vypuštěny škály pro zjišťování 

atraktivity druhé osoby, jelikož tato byla pouze fiktivní. Pokusným osobám byl účel 

dotazníku zdůvodněn právě tvorbou časového harmonogramu pro obsazení 

laboratoře a vytipováním dvojic pokusných osob (příloha 1), z toho důvodu byly 

varianty experimentu pouze hypotetické a nebylo možno předkládat respondentům 

dotazníky k hodnocení atraktivity druhé osoby. Vzhledem k vypuštění zkoumání 

atraktivity byla zrušena kontrolní skupina. Ze stejného důvodu byly vypuštěny 

dotazníky zjišťující pociťovanou míru zodpovědnosti za volbu role v experimentu a 

škály pro zachycení pociťované spokojenosti-nespokojenosti a klidu-úzkosti, které 

nemají na studovanou problematiku vliv. 

Naproti tomu byla do experimentu zavedena nová proměnná – anonymita 

situace. Byly zhotoveny dva dotazníky, lišící se v popisu plánovaného experimentu 

v rozvržení dvojic. V anonymní variantě měly být dvojice tvořeny ze studenta 

Filosofické fakulty a studenta Přírodovědecké fakulty UP (předpoklad, že se 

navzájem neznají) a udržení jejich anonymity během experimentu. V neanonymní 

variantě měly být pro experiment využity dvojice spolužáků z jednoho ročníku a 

37


oboru (navzájem se znají a budou se často potkávat). Anonymita pokusných osob 

ve vztahu k experimentátorovi byla zajištěna použitím číselných kódů, vytvořených 

z data narození či jiného oblíbeného data. 

Vlastní výzkum byl proveden na studentech navštěvujících ve školním roce 

2004/05 předmět Srovnávací psychologie (převážně studenti 1. ročníku 

Psychologie na FF), předmět Úvod do biologie (převážně studenti 1. ročníku 

Mezinárodních rozvojových studií na PřF) a předmět Úvod do školního 

poradenství (převážně studenti 2. ročníku Psychologie na FF). Dotazník 

nevyplňovaly pouze ženy, ale i muži. Studenti vyšších ročníků nebyli do výzkumu 

zahrnuti vzhledem ke zvyšující se pravděpodobnosti „odhalení“ pravého záměru 

experimentátora během vyplňování dotazníků. 

Na začátku byl celé skupině sdělen důvod k vyplnění dotazníků (podklad 

pro přípravu a organizaci studia vlivu intenzity trestu na pozornost a krátkodobou 

paměť, viz příloha 1) a pak jim byl rozdán dotazník. Polovině studentů ve třídě 

byla rozdána anonymní verze (příloha 3), druhé polovině verze neanonymní 

(příloha 4), tato skutečnost byla držena v tajnosti (nenápadná výměna složek 

s dotazníky během rozdávání). Po vyplnění dotazníků byly tyto sebrány a rozdána 

druhá verze. Na vybrané testy bylo pečlivě poznamenáno, že se jedná o dotazník 

předložený jako první. Oba dotazníky studenti opatřili svým individuálním číselným 

kódem. Po jejich vyplnění a sebrání byl studentům sdělen pravý důvod vyplňování 

dotazníků, byli ubezpečeni, že nebudou kontaktováni pro žádný další experiment, 

byly jim zodpovězeny dotazy a byla jim nabídnuta (v případě potřeby) odborná 

pomoc Psychologické poradny pro studenty a zaměstnance UP (viz příloha 2). 

Celá procedura trvala cca 20 minut. 

Z vyplněných dotazníků byla vytvořena databáze, kde každá odpověď 

obsahovala závislou proměnnou odpověď (0, 1; kde 1 kóduje altruistický čin – 

volbu elektrošoků) a nezávislé proměnné variantu situace (1, 2, 3, 4, 5; dle otázky 

v testu, viz příloha 3 a 4), identita osoby (číselný kód byl pozměněn), pohlaví (F, 

M), verzi dotazníku (A, N; anonymní, neanonymní) a primárně předloženou verzi 

(A, N). Byly analyzovány všechny dotazníky dohromady, poté samostatně 

dotazníky předložené jako první (naivní respondenti) a pak samostatně dotazníky 

předložené jako druhé v pořadí (obeznámení respondenti). 

38


Data byla analyzována pomocí generalizovaných lineárních smíšených 

modelů (logistická regrese, GLMM) v programu R (Ihaka & Gentleman 1996, 

freeware ke stažení na adrese http://www.r-project.org/). Závisle proměnná 

odpověď byla definována jako binární proměnná a do modelu vstupovala 

v transformované podobě do logitů (link function = logity). Jako fixní efekty byly do 

modelu zařazeny kategorické proměnné varianta, pohlaví a verze. Identita jedince 

byla použita jako náhodný efekt. Parametry byly vypočítány metodou 

penalizovaného likelihoodu, který byl dál optimalizován pomocí Laplaceovy 

transformace 2. řádu. Signifikance fixních efektů byla testována z-testem. Nulové 

hypotézy byly zamítány na hladině významnosti 0,05. 

3.5. Výsledky 

Celková ochota studentů vyplnit dotazníky byla vysoká, v první skupině pouze 

jeden student dotazník vyplnit odmítl (výsledné n = 15), ve druhé skupině dvě ženy 

odevzdaly jen jeden dotazník (výsledné n = 25) a ve třetí skupině jeden student 

použil na každý dotazník jiný číselný kód, nicméně tyto dotazníky byly přiřazeny 

k sobě na základě podobnosti písma a vzhledem ke znalosti celkového počtu osob 

ve skupině (n = 24). Celkem tedy byly získány dotazníky od 64 osob, a sice od 41 

žen a 23 mužů. 

Pokud se vyhodnotily obě verze dotazníku od všech osob (64 anonymních 

vs. 64 neanonymních), byly sice signifikantní rozdíly mezi odpověďmi na jednotlivé 

otázky (varianty modelové situace, čili otázky 1 až 5; z = 2,344, p = 0,019), avšak 

mezi oběma verzemi dotazníku nebyly žádné výrazné rozdíly (z = 1,273, 

p = 0,203). Stejně tak nebyly signifikantní rozdíly mezi odpověďmi u mužů a žen 

(z = 1,141, p = 0,254). I přes nesignifikanci rozdílů mezi verzemi je patrné u 

většiny otázek, že v anonymní situaci byla ochota zachovat se k druhé osobě 

altruisticky nižší (obr. 5). 

Frekvence altruistických odpovědí v celkovém souboru respondentů však 

výrazně závisela na pořadí (tab. 2). Analýza byla provedena separátně pro naivní 

respondenty, tj. pouze pro odpovědi z prvních dotazníků (obr. 6A; 30 anonymních 

vs. 34 neanonymních; srovnej v tab. 2 tučně zvýrazněné sloupce, ve skupině 

dohromady verzi A v pořadí A-N s verzí N v pořadí N-A). Tyto rozdíly mezi 

odpověďmi v anonymní situaci a neanonymní situaci byly signifikantní (z = -2,154, 

39


p = 0,031). Adekvátně byla provedena analýza jen pro odpovědi od 

obeznámených respondentů, tj. pouze pro odpovědi z dotazníků předložených 

jako druhé v pořadí (obr. 6B). I v této situaci byly rozdíly mezi verzemi signifikantní 

(z = 3,421, p = 0,001). 

90% 

80% 

70% 

60% 

50% 

40% 

30% 

20% 

10% 

frekvence atruistických odpovědí 

anonymní verze 

neanonymní verze 

0% 

vlastní zájem laskavý akt žádost o 

pomoc 

varianta 

vynucovaný 

laskavý akt 

vynucovaná 

žádost o 

pomoc 

Obrázek 5: Frekvence altruistických odpovědí (v dotazníku volba role 

pokusné osoby s elektrošoky) v závislosti na anonymitě situace; celkové 

zhodnocení všech dotazníků. 

pohlaví dohromady ♂♂ ♀♀ 

pořadí A-N N-A A-N N-A A-N N-A 

verze A N N A A N N A A N N A 

vlastní zájem 20 27 12 9 31 31 10 0 12 24 13 13 

laskavý akt 30 27 12 9 23 31 0 10 35 24 17 8 

žádost o pomoc 93 97 65 65 92 100 70 90 94 94 63 54 

vynucovaný laskavý akt 33 40 26 21 38 38 40 20 29 41 21 21 

vynucovaná žádost o pomoc 27 40 18 15 31 46 20 10 24 35 17 17 

počet osob 30 34 13 10 17 24 

Tabulka 2: Frekvence altruistických odpovědí (%) v experimentu v závislosti 

na pohlaví respondenta, pořadí dotazníku a jeho verzi. Tučně zvýrazněné 

sloupce konfrontují výsledky z dotazníků položených jako první (tzv. naivní 

respondenti). 

40


A) frekvence atruistických odpovědí naivních respondentů 

90% 

80% 

70% 

60% 



50% 

40% 

30% 

20% 

10% 

0% 


pomoc 

varianta 

vynucovaný 

laskavý akt 

vynucovaná 

žádost o 

pomoc 

B) frekvence atruistických odpovědí obeznámených respondentů 

90% 

80% 



70% 

60% 

50% 

40% 

30% 

20% 

10% 

0% 


pomoc 

varianta 

vynucovaný 

laskavý akt 

vynucovaná 

žádost o 

pomoc 

Obrázek 6: Frekvence altruistických odpovědí v závislosti na pořadí 

dotazníku. A) naivní respondenti (výsledky z prvních dotazníků, z = -2,154, 

p = 0,031), B) obeznámení respondenti (výsledky z druhých dotazníků, 

z = 3,421, p = 0,001). 

Z uvedených odpovědí je zřejmé, že respondenti měli nezávisle na tom, zda 

první verze dotazníku byla anonymní či ne, tendenci chovat se v neanonymní 

situaci altruističtěji než v situaci anonymní. Stejně tomu tak bylo i u odpovědí 

z dotazníků vyplňovaných jako druhé. Nicméně i přes tento pattern, který se 

41


promítl i do celkového vyhodnocení (obr. 5), byly silné opačné rozdíly mezi 

verzemi u prvních dotazníků – naivní respondenti s anonymními dotazníky byli 

signifikantně altruističtější než naivní respondenti s neanonymními dotazníky 

(obr. 6A). 

Shrnutí hypotéz: 

H1: Frekvence altruistického chování je nezávislá na variantě experimentu – 

zamítnuto (p < 0,05). 

H2: Frekvence altruistického chování je nezávislá na pohlaví respondenta – 

nelze zamítnout. 

H3: Frekvence altruistického chování je nezávislá na verzi experimentu – nelze 

zamítnout. 

H4: Frekvence altruistického chování u naivních respondentů je nezávislá na 

verzi experimentu – zamítnuto (p < 0,05). 

H5: Frekvence altruistického chování u obeznámených respondentů je 

nezávislá na verzi experimentu – zamítnuto (p < 0,01). 

3.6. Diskuze 

Srovnání výsledků Lernera a Lichtmanové se získanými výsledky 

Pro konfrontaci získaných výsledků se studií původní byla vybrána pouze 

neanonymní verze, jelikož i v původní studii byly dvojice pokusných osob tvořeny 

spolužačkami z jednoho kurzu. Z tabulky 3 je zřejmé, že ve frekvenci altruistických 

odpovědí jsou u některých otázek významné rozdíly. Konkrétně u druhé varianty, 

tj. laskavý akt a u páté varianty, vynucovaná žádost o pomoc. 

Rozdíly u laskavého aktu jsou velmi pravděpodobně způsobeny odlišnou 

interpretací instrukce. V našem dotazníku není naznačeno, že by druhá osoba 

projevila obavy z volby a zodpovědnost za rozhodnutí předala respondentovi. Za 

těchto podmínek se de facto nejedná o laskavý akt takového druhu, jak ho chápali 

autoři původní studie. V jejich případě dívka pravděpodobně druhé osobě 

přiřazovala jednak strach z elektrošoků, jednak strach z rozhodnutí, které by 

přidělilo elektrošoky někomu jinému (kdo se jich může taky bát). Na takto 

pociťovaný strach byly zřejmě brány ohledy způsobující vyšší (resp. nejvyšší) 

frekvenci altruistických odpovědí. V našem dotazníku naopak byla prezentována 

42


jako laskavý akt situace, kdy poskytovatelem laskavého aktu nebyl respondent, 

ale hypotetická druhá osoba. V tomto případě na něj naopak nebyly brány 

zvýšené ohledy a respondent se zachoval stejně jako v případě sledování 

vlastního zájmu. To je zajímavé hlavně proto, že instrukce byly pozměněny 

záměrně v duchu textu Hayesové (1998, s. 137, viz citace v této práci v kapitole 

3.1.). Jak je zřejmé, Hayesová interpretovala výsledky originální práce způsobem, 

který neodpovídá skutečnosti; pokud jsme instrukce podali jí uvedeným 

způsobem, ochota zachovat se altruisticky se nezvýšila. 

varianty Lerner & Lichtman 1968 tento výzkum 

vlastní zájem 9,09 11,76 

laskavý akt 88,23 11,76 

žádost o pomoc 72,22 64,71 

vynucovaný laskavý akt 22,22 26,47 

vynucovaná žádost o pomoc 86,36 17,65 

Tabulka 3: Srovnání frekvence altruistického aktu (%) ve výzkumu Lernera a 

Lichtmanové (1968) s vlastními výsledky (pouze neanonymní verze). 

V páté variantě experimentu, tj. vynucované žádosti o pomoc, byl také 

shledán výrazný rozdíl mezi původní studií (Lerner & Lichtman 1968) a tímto 

výzkumem. V originální studii byly dívky výrazně ochotnější přistoupit na změnu 

pravidel a vyhovět nátlaku na ně vyvíjeném. Při bližším pohledu na původní 

výsledky však je možno vidět základní rozdíl mezi situacemi s nejvyšší frekvencí 

altruistických odpovědí (tab. 1). 

Ještě vyšší ochota zvolit si roli s elektrošoky byla ve druhé variantě – 

v situaci, kdy byl dívkou druhé osobě na základě instrukce experimentátora 

přiřazován strach z elektrošoků a strach z neohleduplného rozhodnutí. Zásadní 

odlišnost je však v hodnocení atraktivity této osoby – vynucování žádosti o pomoc 

bylo hodnoceno velmi negativně ve srovnání s pouhým projevem ohleduplných 

obav. Navíc se v původním článku v přepisu instrukce experimentátora můžeme 

dočíst, že jí bylo sděleno: „So I thought that since it didn’t matter to me, I’d just go 

ahead and let her be in the control group and put you in the shocks, if that’s all 

right with you.” (Lerner & Lichtman 1968, s. 229). Takto podanou instrukci je 

možno hodnotit jako jistou formu nátlaku, který však nevyhází od druhé dívky, ale 

43


od experimentátora. Vzhledem k této instrukci a k získaným výsledkům lze 

usuzovat, že dívky se nechovaly altruisticky k druhé osobě, ale přímo 

k experimentátorovi (druhá osoba údajně trvala na své neúčasti v experimentu 

pokud nebude zařazena v kontrolní skupině). Lze se domnívat, že pod vlivem 

charismatu experimentátora a jeho autority (experimentátor byl přednášející a 

účast v experimentu podmiňovala absolvování kurzu) se dotyčná dívka rozhodla 

zachovat jinak, než by tomu bylo v jeho nepřítomnosti. Vliv autority na chování 

jedince byl studován v šedesátých letech Milgramem (Milgram 1963), který zjistil 

podobné ovlivnění rozhodování pokusné osoby pod vlivem experimentátora. I 

další recentní studie (např. Lord & DeZoort 2001, Brief et al. 2000, Turner 1993) 

podobně prokázaly, že lidé pod vlivem charismatické osobnosti anebo autority 

dokáží pozměňovat své chování (např. rasistické názory, Brief et al. 2000). 

Toto lze podpořit i skutečností, že v této variantě experimentu dívky častěji 

než v jiných variantách přiřazovaly zodpovědnost za rozvržení experimentu 

experimentátorovi (tab. 1). Právě z tohoto důvodu jsme pro náš výzkum zvolili 

dotazníkovou verzi, která minimalizuje působení experimentátora na pokusnou 

osobu, na rozdíl od Lernera a Lichtmanové, kteří v této studii zkoumali mj. vliv 

sociálních norem na altruistické chování. 

Zhodnocení vlivu pohlaví respondenta na altruistické chování 

V našem experimentu se nepodařilo prokázat vliv pohlaví na frekvenci 

altruistických rozhodnutí. Nelze vyloučit, že striktní vytváření smíšených dvojic, 

respektive dvojic z osob stejného pohlaví by přineslo jiné výsledky, neboť takovýto 

párový test vy odstranil vlivy interindividuální variability v chování. Podle výzkumu 

Nadlera et al. (1984) jsou sice ženy ochotnější než muži pomoc přijmout, ale muži 

jsou ochotnější přijmout pomoc spíše od ženy než od muže. Navíc jsou muži 

méně vnímaví k poskytnutí pomoci. 

Muži od mužů pomoc nejen neradi přijímají, ale i neradi nabízejí. Pokud je 

pomoc materiální, projevuje se při ní pattern, který má evolučně psychologické 

vysvětlení. V pokusech s diktátorskými (ultimátními) hrami nabízeli muži ženám 

velkorysejší částky než mužům (Saad & Gill 2001). Naproti tomu ženy nabízely 

druhé osobě stejné částky bez ohledu na pohlaví. Vysvětlení této skutečnosti 

vychází z předpokladu, že muži mají predispozici používat zdroje pro získávání 

44


příležitosti ke kopulaci. Ženy tuto predispozici nemají. Bylo by zajímavé v dalším 

výzkumu zjistit, zda se tento předpoklad týká i nemateriální pomoci. 

Zhodnocení vlivu anonymity situace na altruistické chování 

V první řadě se věnujme zhodnocení celkového patternu, tak jak se projevil při 

hodnocení všech dotazníků (obr. 5) a při srovnání dotazníků jednotlivých osob 

(tab. 2). Lze vidět z grafu, že v anonymní situaci mají respondenti nižší tendenci 

zachovat se altruisticky než v neanonymní situaci. Výjimkou je situace ve druhé 

variantě, laskavý akt, kdy byly druhou osobou vybídnuty neohlížet se na okolí. 

V tomto případě se anonymita situace vůbec neprojevila. Zajímavé srovnání tato 

situace nabízí s variantou 1 (vlastní zájem), kdy respondenti v anonymní situaci 

projevovali nejmenší ochotu zachovat se altruisticky. Zjevně brali ohledy na 

druhou osobu ještě méně, než když byli výslovně vyzváni je nebrat (obr. 5). Tyto 

rozdíly, ač předpokládané, nejsou signifikantní. 

Signifikantní rozdíly jsou pouze při vyhodnocení dotazníků vyplněných 

obeznámenými respondenty. Zde tento pattern zapadá do předpokladu, který byl 

zjištěn opakovaně při jiných výzkumech. Například v situaci zachování anonymity 

v ultimátních hrách (Eckel & Grossmann 1996a), diktátoři nabízeli výrazně méně 

peněz, než v situaci, kdy spoluhráče viděli (jeho fotografii), či když věděli, že 

spoluhráč viděl je (Burnham 2003). Naproti tomu, příjemci odmítali vzít 

neadekvátní nabídku, pokud byla narušena anonymita. Pokud věděli, že diktátor 

nezná je a oni jeho, byli ochotni akceptovat i nižší částku. Podobně bylo 

prokázáno, že ochota investovat do reputace (zachovat se altruisticky) je vyšší, 

pokud je oprávněný předpoklad dalších interakcí mezi osobami (Semmann et al. 

2004). Při udržení anonymity klesá ochota spolupracovat a brát ohledy na nároky 

ostatních. Podobnou skutečnost zjistil i Frohlich et al. (2001); pokud byly při 

ultimátní hře obě osoby v jedné místnosti, bylo mezi diktátory více velkorysých 

dárců. V případě oddělených místností mezi diktátorem a příjemcem bylo štědrých 

dárců méně. 

Přestože je patrná u respondentů korekce odpovědí v závislosti na verzi 

dotazníku – k neanonymním kolegům mají tendenci se zachovat altruističtěji – 

prvotní reakce na popsanou situaci je odlišná. U naivních respondentů se projevily 

rozdíly opačným směrem, tj. vyšší ochota zachovat se altruisticky byla vůči 

neznámým lidem než vůči svým spolužákům. Přestože je hladina významnosti 

45


nižší než v případě obeznámených respondentů, jedná se o signifikantní rozdíly. O 

příčině této skutečnosti lze spekulovat. 

Náš předpoklad je, že prvotní reakce vůči spolužákům je rivalita. Jedná se o 

jedince na stejné sociální úrovni, se kterým v minulosti soupeřili o přijetí na 

vysokou školu a se kterým budou za několik let soupeřit o pracovní příležitosti. 

Navíc v dotazníku nebylo určeno, který přesně spolužák bude přiřazen 

k respondentovi. Nelze vyloučit, že si již stihli vůči některým spolužákům vytvořit 

averzi a nemínili by se k nim zachovat altruisticky. Naproti tomu se možná během 

dospívání naučili, že se mají vůči cizím potřebným lidem zachovat přátelsky. Tento 

předpoklad je však jen hypotetický. 

Bylo by zajímavé zjistit, jaké by byly výsledky, pokud by se zvýšil počet 

respondentů, 64 respondentů pro dvě varianty je minimální přípustný počet. Stejně 

tak by bylo přínosné zavést do experimentu ještě jeden dotazník, kde by měli 

respondenti možnost popsat své pocity během rozhodování. Zajímavá by také 

mohla být situace, kde by se v neanonymní verzi přímo vyskytovaly konkrétní 

osoby, nejen hypotetičtí spolužáci. A v neposlední řadě zůstává zajímavým 

problémem otázka rivality mezi vysokoškoláky, jistě by bylo přínosné provést 

experiment se studenty z oboru, o které je velký zájem a úspěšnost u přijímacího 

řízení je nízká, ve srovnání se studenty těch oborů, kam jsou přijímáni všichni 

zájemci. Tyto otázky jsou zajímavými náměty k dalšímu výzkumu. 

3.7. Závěr výzkumu 

Výsledky výzkumu vlivu anonymity situace na pravděpodobnost altruistického 

chování mezi vysokoškolskými studenty ukazují že: 

1) pravděpodobnost altruistického chování závisí na popsané situaci, tj. 

variantě experimentu; 

2) není rozdíl mezi frekvencí altruistických odpovědí mužů a žen; 

3) anonymita situace má vliv na pravděpodobnost altruistické odpovědi. 

Respondenti se chovají altruističtěji k neanonymní osobě, v celkovém 

hodnocení však tento vliv není signifikantní. Významný je tento rozdíl u 

obeznámených respondentů, naivní respondenti se naopak chovají více 

altruisticky k osobě neznámé. 

46


4. Souhrn 

Altruismus je jeden z průsečíků zájmů věd společenských a věd přírodovědných. 

Z různých aspektů k němu přistupuje filosofie a klasická psychologie na jedné 

straně, na straně druhé neurologie, sociobiologie a evoluční psychologie. Zatímco 

filosofická a psychologická definice je založena na motivaci aktéra, evoluční 

definice altruismu, pod vlivem současného genocentrického mainstreamu, se 

zaměřuje na „užitečnost“ tohoto chování, čili na jeho přínos k přežívání či šíření 

svých genů (fitness). 

V principu lze v evolučních úvahách rozlišit tři základní kategorie altruismu. 

První kategorií je příbuzenský altruismus. V tomto případě je příjemcem pomoci 

někdo, kdo je s aktérem pokrevně příbuzný, kdo s ním tedy sdílí geny. Typickými 

příklady je péče o potomstvo, vyšší ochota pomáhat sourozencům, fenomén 

pomocníků (helpers), nepotismus, či společenství sociálního hmyzu. Druhou 

kategorií je reciproční altruismus. Aktér provádí altruistický čin s vyhlídkou, že jeho 

příjemce mu jej někdy oplatí. Reciproční altruismus je tak základem pro 

kooperativní chování, protože přináší výhody všem zúčastněným (tzv. hry 

s nenulovým součtem). Třetí kategorií altruismu, která navazuje volně na 

reciprocitu, je pojetí altruismu jako signálu. Aktér svým chováním ukazuje příjemci 

či okolí, že si může dovolit pomáhat, že má dostatek zdrojů. Příjemci tohoto 

signálu jsou potenciální sexuální partneři či společníci pro případnou spolupráci 

(aktér ukazuje, že se vyplácí s ním spolupracovat, že nepodvádí), eventuelně je 

určen potenciálním nepřátelům jako výhrůžka. S tímto pojetím souvisí teorie 

prestiže; jedinci, jimž je vykazována úcta, se často chovají altruisticky a jsou 

vzorem, respektive vhodným modelem k nápodobě. Další extrapolace takto 

pojímaného chování je jeho přijetí jako norma a ostrakizace jedinců, kteří se podle 

této normy nechovají (podvodníků). 

S altruistickým chováním, coby prostředkem získání prestiže v očích jeho 

příjemce, je spojena podmínka neanonymity aktérů. V anonymních situacích se 

v různých výzkumech zjistila nižší ochota spolupracovat, podílet se na společném 

zisku a zneužívat anonymity situace. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli zopakovat 

jeden z klasických experimentů zaměřený na vliv situačních proměnných na 

altruistické chování, s doplněním další proměnné – anonymity. 

47


Experiment byl proveden s vysokoškolskými studenty nižších ročníků 

(64 osob). Respondentům bylo sděleno, že experimentátor shání pokusné osoby 

pro svůj výzkum vlivu intenzity trestu na krátkodobou paměť. Proto po nich 

potřebuje vyplnit jednoduché dotazníky, které mu umožní experiment naplánovat, 

tj. vytipovat dvojice, z nichž jeden člověk bude pokusná osoba trestaná 

(s elektrodami) a druhý pouze pokusnou osobou kontrolní. Poté byli respondenti 

požádáni, aby vyplnili dva dotazníky, ve kterých jim byly popsány modelové 

situace (pět variant experimentu), kde byli dotazováni, jakou roli by si zvolili 

v případě různých reakcí druhé osoby. Varianty byly: vlastní zájem (bez ohledu na 

druhou osobu), laskavý akt (druhá osoba tvrdí, že „je jí to jedno“), žádost o pomoc 

(druhá osoba tvrdí, že se hrozně bojí elektrošoků), vynucený laskavý akt (druhá 

osoba apeluje na velkodušnost respondenta) a vynucená žádost o pomoc (druhá 

osoba se odmítá zúčastnit experimentu, nebude-li zařazena jako kontrola). 

Dotazníky měly dvě verze: anonymní (dvojice tvořeny studenty z různých 

fakult) a neanonymní (dvojice tvořeny spolužáky). Polovina respondentů dostala 

jako první anonymní verzi, druhá část verzi neanonymní. 

V souladu s předpoklady a s modelovým výzkumem byly výrazné rozdíly 

mezi jednotlivými variantami experimentu (p < 0,05). Oproti modelovému výzkumu 

byla odlišná frekvence altruistického chování v druhé variantě, která byla záměrně 

pozměněna v souladu s interpretací Hayesové (moderní učebnice sociální 

psychologie) a která tak její interpretaci vyvrací, a v páté variantě, kde se 

v původním výzkumu projevila poslušnost vůči experimentátorovi coby autoritě. 

Poznatky z modelového výzkumu byly rozšířeny o vliv anonymity situace na 

volbu respondenta. Tento vliv se však lišil mezi odpověďmi naivních respondentů 

(první předložené dotazníky) a odpověďmi obeznámených respondentů (dotazníky 

vyplňované druhé v pořadí). Naivní respondenti se častěji chovali altruisticky 

k neznámým osobám (p < 0,05), obeznámení respondenti se chovali altruističtěji 

k osobám neanonymním (p < 0,01). V celkovém hodnocení všech dotazníků se 

respondenti chovali o něco altruističtěji ke svým známým a na jejich rozhodnutí 

nemělo vliv jejich pohlaví. Snížení frekvence altruistického chování v anonymní 

situaci je známo i z jiných experimentů (shoda pro obeznámené respondenty), 

nižší ochota chovat se altruisticky vůči spolužákům možná souvisí se studentskou 

rivalitou, problém si tedy zaslouží další výzkum. 

48


5. Literatura 

Alexander, R.D. (1987). The biology of moral systems. New York: Aldine de 

Gruyter. 

Aristoteles (1996). Etika Níkomachova. Praha: P. Rezek. 

Axelrod, R. (1984). The evolution of cooperation. New York: Basic Books. 

Baron, J. (2002). Rationality and illusion. Behavioral and Brain Sciences, 25: 252- 

253. 

Barrett, L., Dunbar, R. & Lycett, J. (2002). Human evolutionary psychology. 

Hampshire, Great Britain & New York, USA: Palgrave. 

Bekoff, M. & Wells, M.C. (1980). Behavioral ecology of coyotes: social 

organization, rearing patterns, space use, and resource defense. Z. 

Tierpsychol. 60: 281-305. 

Benedictová, R. (1999). Kulturní vzorce. Praha: Argo. 

Bergmüller, R., Heg, D. & Taborsky, M. (2005). Helpers in a cooperatively 

breeding cichlid stay and pay or disperse and breed, depending on 

ecological constraints. Proceedings of the Royal Society, B, 272: 325-331. 

Blecha, J. et al. (1995). Filosofický slovník. Olomouc: FIN. 

Bohnet, I. & Frey, B.S. (1999). The sound of silence in prisoner's dilemma and 

dictator games. Journal of Economic Behavior & Organization, 38: 43-57. 

Boggs, C.L. (1995). Male nuptial gifts: phenotypic consequences and evolutionary 

implications. In S.R. Leather & J. Hardie (eds.), Insect reproduction (pp. 

215-242). New York: CRC Press. 

Brázda, R. (1998). Úvod do srovnávací etiky. Praha: Koniasch Latin Press. 

Brief, A.P., Dietz, J., Reizenstein Cohen, R., Pugh, S.D. & Vaslow, J.B. (2000). 

Just doing business: modern racism and obedience to autority as 

explanations for employment discrimination. Organizational Behavior and 

Human Decission Processes, 81: 72-97. 

Brosnan, S. & de Waal, F.B.M. (2003). Monkeys reject unequal pay. Nature, 425: 

297-299. 

Burnham, T.C. (2003). Engineering altruism: a theoretical and experimental 

investigation of anonymity and gift giving. Journal of Economic Behavior & 

Organisation, 50: 133-144. 

Buss, D.M. (1999). Evolutionary psychology. The new sience of the mind. Boston 

& London & Toronto & Sydney & Tokyo & Singapure: Allyn and Bacon. 

Cartwright, J.H. (2001). Evolutionary explanations of human behaviour. Hove, 

Great Britain & New York, USA: Routledge. 

Clutton-Brock, T.H., O'Riain, M.J., Brotherton, P.N.M., Gaynor, D., Kansky, R., 

Griffin, A.S. & Manser, M. (1999). Selfish sentinels in cooperative 

mammals. Science 284: 1640-1644. 

49


Cumminsová, D.D. (1998). Záhady experimentální psychologie. Praha: Portál. 

Damasio, A.R. (2000). Descartesův omyl, emoce, rozum a lidský mozek. Praha, 

Mladá fronta. 

Darley, J.M. & Latané, B. (1968). Bystander intervention in emergencies: 

diffusion of responsibility. Journal of Personality and Social Psychology, 8: 

377-383. 

Darwin, Ch. (1923). Původ člověka. Brno: Dědictví Havlíčkovo. 

Darwin, Ch. (1953). O vzniku druhů přírodním výběrem neboli uchováním 

prospěšných plemen v boji o život. Praha: Nakladatelství ČSAV. 

Davies, M.W. & Piero (2003). Kulturní antropologie. Praha: Portál. 

Dawkins, R. (1998). Sobecký gen. Praha: Mladá fronta. 

Diamond, J. (2004). Třetí šimpanz. Praha: Paseka. 

Eckel, C.C. & Grossmann, P.J. (1996a). Altruism in anonymous dictator games. 

Games and Economic Behavior, 16: 181-191. 

Eckel, C.C. & Grossmann, P.J. (1996b). The relative price of fairness: gender 

differences in a punishment game. Journal of Economic Behavior & 

Organization, 30: 143-158. 

Eckel, C.C. & Grossmann, P.J. (1998). Are women less selfish than men: 

evidence from dictator experiments. The Economic Journal, 18: 726-735. 

Fehr, E. & Fischbacher, U. (2003). The nature of human altruism. Nature, 425: 

785-791. 

Fehr, E. & Fischbacher, U. (2004). Social norms and human cooperation. Trends 

in Cognitive Sciences, 8: 185-190. 

Fehr, E. & Gächter, S. (2002). Altruistic punishment in humans. Nature, 415: 137- 

140. 

Frohlich, N., Oppenheimer, J. & Moore, J.B. (2001). Some doubts about 

measuring self-interest using dictator experiments: the costs of anonymity. 

Journal of Economical Behavior & Organization, 46: 271-290. 

Futuyma, D.J. (1998). Evolutionary biology. Sunderland (MA, USA): Sinauer. 

Gray, J. (2004). Slamění psi, O lidech a jiných zvířatech. Praha: Dokořán. 

Hamilton, I.M. & Taborsky, M. (2005). Unrelated helpers will not fully 

compensate for costs imposed on breeders when they pay to stay. 

Proceedings of the Royal Society, B, 272: 445-454. 

Hamilton, W.D. (1964). The genetical evolution of social behavior: I. Journal of 

Theoretical Biology, 7: 1-16. 

Harbaugh, W.T. (1996). What do gifts buy A model of philanthropy and tithing 

based on prestige and warm glow. Public Economics 9606003, Economics 

Working Paper Archive at WUSTL. 

50


Hatchwell, B.J., Russell, A.F., MacColl, A.D.C., Ross, D.J., Fowlie, M.K. & 

McGowan, A. (2004). Helpers increase long-term but not short-term 

productivity in cooperatively breeding long-tailed tits. Behavioral Ecology, 

15: 1-10. 

Hayesová, N. (1998). Základy sociální psychologie. Praha: Portál. 

Heidbrink, H. (1997). Psychologie morálního vývoje. Praha: Portál. 

Henrich, J., Boyd, R., Bowles, S., Camerer, C., Gintis, H., McElreath, R. & 

Fehr, E. (2001). In search of Homo economicus: experiments in 15 smallscale 

societies. American Economic Review, 91: 73-79. 

Henrich, J. & Boyd, R. (2001). Why people punish defectors: weak conformist 

transmission can stabilize costly enforcement of norms in cooperative 

dilemmas. Journal of theoretical Biology, 208: 79-89. 

Henrich, J. & Gil-White, F.J. (2001). The evolution of prestige: freely conferred 

deference as a mechanism for enhancing the benefits of cultural 

transmission. Evolution and Human Behavior, 22: 165-196. 

Hošek, P. (2004). Žahadloví blanokřídlí. Vesmír, 83: 390-391. 

Ihaka, R. & Gentleman, R. (1996). R: a language for data analysis and graphics. 

Journal of Computational and Graphical Statistics, 5: 299-314. 

Isen, A.M. & Levin, P.F. (1973). Effects of feeling good on helping: cookies and 

kindness. In: Single, P.G. (ed.): Social Psychology in Everyday Life. 

Harmondsworth, Middlesex, England: Penguin Education. 

Klaus, G. & Buhr, M. (eds.) (1985). Filosofický slovník, A-N. Praha: 

Nakladatelství Svoboda. 

Kolektiv (1996). Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných 

vědomostí. Druhý díl, Alqueire - Ažušak. Praha: Paseka. 

Kolektiv (1999). Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. Praha, Encyklopedie 

Diderot. 

Komdeur, J. (1996). Influence of helping and breeding experience on 

reproductive performance in the Seychelles warbler: a translocation 

experiment. Behavioral Ecology, 7: 326-333. 

Korchmaros, J. & Kenny, D.A. (2001). Emotional closeness as a mediator of the 

effect of genetic relatedness on altruism. Psychological Science, 12: 262- 

265. 

Kusák, P. (1994). Prosociální orientace jedince a sociální práce. Acta Universitatis 

Palackianae Olomucensis, Facultas Paedagogica, Psychologica, 4: 63-79. 

Latané, B. & Rodin, J. (1969). A lady in a distress: Inhibiting effects of friends and 

strangers on bystander intervention. Journal of Experimental Psychology, 5: 

189-202. 

Lea, S.E.G., Tarpy, R.M. & Webley, P. (1994). Psychologie ekonomického 

chování. Praha: Grada. 

51


Lerner, M.J. & Lichtman, R.R. (1968). Effects of perceived norms on attitudes 

and altruistic behavior toward a dependent other. Journal of Personality and 

Social Psychology, 9: 226-232. 

Lévi-Strauss, C. (1996). Myšlení přírodních národů. Liberec: Dauphin. 

Lord, A.T. & DeZoort, F.T. (2001). The impact of commitment and moral 

reasoning on auditors’ response to social influence pressure. Accounting, 

Organizations and Society, 26: 215-235. 

Lorenz, K. (1995). Základy etologie. Praha: Academia. 

Lotem, A., Fishman, M.A. & Stone, L. (2003). From reciprocity to unconditional 

altruism through signalling benefits. Proceedings of the Royal Society, B, 

270: 199-205. 

Mauss, M. (1999). Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických 

společnostech. Praha: Slon. 

Milgram, S. (1963). Behavioral study of obedience. Journal of Abnormal and 

Social Psychology, 67: 371-378. 

Moll, J., Oliviera-Sousa, R. & Eslinger, P.J. (2003). Morals and human brain: a 

working model. NeuroReport, 14: 299-305. 

Nadler, A., Maler, S. & Friedman, A. (1984). Effects of helper’s sex, subjects’ 

androgyny, and self-evaluation on males’ and females’ willingness to seek 

and receive help. Sex Roles (Historical Archive), 10: 327-339. 

Petráčková, V., Kraus, J. et al. (1995). Akademický slovník cizích slov. Praha, 

Academia. 

Piliavin, J.A. & Piliavin, I.M. (1972). Effects of blood on reactions to a victim. 

Journal of Personality and Social Psychology, 32: 429-438. 

de Quervain, D.J.-F., Fischbacher, U., Treyer, V., Schellhammer, M., 

Schnyder, U., Buck, A. & Fehr, E. (2004). The neural basis of altruistic 

punishment. Science, 305: 1254-1258. 

Rachlin, H. (2002). Altruism and selfishness. Behavioral and Brain Sciences, 25: 

239-250. 

Ridley, M. (1996). Evolution. Cambridge, Massachusetts, USA: Blackwell 

Science, Inc. 

Ridley, M. (2000). Původ ctnosti. O evolučních základech a zákonitostech 

nesobeckého jednání člověka. Praha: Portál. 

Roberts, G. (1998). Competitive altruism: from reciprocity to the handicap 

principle. Proceedings of the Royal Society, B, 265: 427-431. 

Ruffle, B.J. (1998). More is better, but fair is fair: tipping in dictator and ultimatum 

games. Games and Economic Behavior, 23: 247-265. 

Rushton, J.P. (2004). Genetic and environmental contributions to pro-social 

attitudes: a twin study of social responsibility. Proceedings of the Royal 

Society, B, 271: 2583-2585. 

52


Saad, G. & Gill, T. (2001). Sex differences in the ultimatum game: an evolutionary 

psychology perspective. Journal of Bioeconomics, 3: 171-193. 

Semmann, D., Krambeck, H.-J. & Milinski, M. (2004). Strategic investment in 

reputation. Behavioral Ecology and Sociobiology, 56: 248-252. 

Sherley, G.H. (1990). Cooperative breeding in riflemen (Acanthisitta chloris): 

benefits to parents, offspring and helpers. Behaviour, 112: 1–22. 

Smith, E.A. & Winterhalder, B. (1992). Evolutionary ecology and human 

behavior. New York: Aldine de Gruyter. 

Sober, E. & Wilson, D.S. (1998). Unto others: the evolution and psychology of 

unselfish behavior. Cambridge, Massachusetts, USA & London, England: 

Harvard University Press. 

Stevens, A. & Price, J. (1996). Evolutionary psychiatry. A new beginning. 

London, Great Britain & New York, USA: Routledge. 

Turner, S. (1993). Charisma and obedience: a risk cognition approach. 

Leadership Quarterly, 4: 235-256. 

Trivers, R.L. (1971). The evolution of reciprocal altruism. Quarterly Review of 

Biology, 46: 35-57. 

de Waal, F. B. (1995). Bonobo sex and society. Scientific American, 272 (3), 82- 

88. 

Whitan, A., Goodall, J., McGrew, W.C., Nishida, T., Reynolds, V., Sugiyama, 

Y., Tutin, C.E.G., Wrangham, R.W. & Boesch, C. (1999). Cultures in 

chimpanzees. Nature, 399: 682-685. 

Wilkinson, G.S. (1984). Reciprocal food sharing in the vampire bat. Nature, 308: 

181-184. 

Wilson, D.S. (1992). On the relationship between evolutionary and psychological 

definitions of altruism and selfishness. Biology and Philosophy, 7: 61-68. 

Wilson, E.O. (1980). Sociobiology. The abridged edition. Cambridge, 

Massachusetts & London, England: The Belknap Press of Harvard 

University Press. 

Wright, J. (1997). Helping-at-the-nest in Arabian babblers: signaling social status 

or sensible investment in chicks Animal Behavior, 54: 1439-1448. 

Zahavi, A. (1995). Altruism as a handicap – the limitation of kin selection and 

reciprocity. Journal of Avian Biology, 26: 1-3. 

Zahavi, A. & Zahavi, A. (1997). The handicap principle: a missing piece of 

Darwin’s puzzle. New York, Oxford: Oxford University Press. 

Zrzavý, J. (1999). Strážci. Vesmír, 78: 427. 

Zrzavý, J., Storch, D. & Mihulka, S. (2004). Jak se dělá evoluce. Od sobeckého 

genu k rozmanitosti života. Praha: Paseka. 

53

Přílohy 

Seznam příloh 

Příloha 1. Úvodní slovo výzkumníka před rozdáním prvního dotazníku a 

komentář mezi oběma dotazníky 

Příloha 2. Závěrečné slovo po odevzdání dotazníků 

Příloha 3. Znění dotazníku – anonymní varianta 

Příloha 4. Znění dotazníku – neanonymní varianta 

Příloha 5. Abstrakt diplomové práce / Abstract of diploma thesis

Příloha 1. Úvodní slovo výzkumníka před rozdáním prvního 

dotazníku a komentář mezi oběma dotazníky 

Vážení kolegové, 

omluvte mne prosím za přerušení této přednášky. Jmenuji se Ivan Hadrián Tuf a 

kromě působení na katedře ekologie jsem také student posledního ročníku oboru 

Psychologie na FF. Zpracovávám diplomovou práci na téma Vliv intenzity trestu 

na pozornost a krátkodobou paměť, v rámci níž budou prováděny jednoduché 

krátké experimenty. Pro experimenty potřebuji pokusné osoby. 

Chápu, že to ve vás možná nevzbuzuje důvěru, ale dovolil bych si apelovat 

na Vaši studentskou solidaritu, jak posléze sami zjistíte, na diplomové práci je 

nejnáročnější (časově i organizačně) vlastní sběr dat. 

Já bych teď právě po vás potřeboval vyplnit tady 2 stručné minidotazníčky, 

které by mi pomohly naplánovat vlastní design experimentu tak, abych zbytečně 

neměl prostoje a neblokoval čas v psychologické laboratoři. Potřebuji vytipovat 

dvojice a rozepsat časový harmonogram experimentu, nebojte se, nebude to ve 

vašem volném čase, bude to v době výuky (po domluvě s vyučujícími), budou to 

krátké experimenty (cca 10 minut), takže nepřijdete o nějakou zásadní část učiva. 

Nebojte se, Vaše další účast v experimentu je podmíněna Vaším 

souhlasem, nikdo Vás nebude nutit k účasti proti Vaší vůli. Přesto si však dovolím 

apelovat na Vaši kolegialitu. Vaše účast bude pro mne anonymní – budete 

vystupovat jen pod číselnými kódy. Ty kódy si zvolíte sami – podle vašeho data 

narození – například já jsem se narodil 26. února, takže můj číselný kód by byl 

2602. Pomocí těchto číselných kódů vás pak budu přes nástěnku kontaktovat. 

Jestli máte nějaké dotazy, nebo jestli budete mít nějaké dotazy během 

vyplňování, zapamatujte si je prosím a budeme se jim věnovat až po vyplnění těch 

dotazníků. 

Předem Vám děkuji za ochotu. Teď vám dotazníky rozdám, vy si nejdříve 

pečlivě pročtěte ty instrukce a teprve potom otočte a zodpovězte několik otázek na 

druhé straně listu. Pracujte prosím samostatně, já si je pak posbírám. 

Děkuji a teď je posbírám a rozdám vám druhý dotazník. Možná vám bude 

připadat, že je stejný, ale když si ho pozorně pročtete, zjistíte, že se liší. Vyplňte 

ho prosím. 

Děkuji.

Příloha 2. Závěrečné slovo po odevzdání dotazníků 

Tak konec předstírání, jak jste asi pochopili, pokusil jsem se Vás obelhat. 

Omlouvám se, ale jinak to nešlo. Ve skutečnosti nedělám diplomovou práci na Vliv 

intenzity trestu na paměť, ale na Altruistické čili nesobecké chování v závislosti na 

anonymitě situace. 

Těch pět situací, které jste měli popsané v testu byly Svobodné rozhodnutí, 

Velkomyslný akt, Žádost o pomoc, Vynucovaný velkomyslný akt a Vynucovaná 

žádost o pomoc. Reakce vašeho potencionálního partnera měla mít vliv na Vaše 

rozhodnutí s tím, že vaše nelibost k druhé osobě měla postupně vzrůstat. Mým 

předpokladem je, že vaše míra hostility, tudíž i ochoty přistoupit na změnu pravidel 

dle libovůle druhé osoby bude záviset na anonymnosti situace, respektive znalosti 

druhého účastníka . Proto tu byly dva dotazníky – jeden popisoval experiment 

s cizí osobou, druhý popisoval experiment se spolužákem, čili s někým, s kým se 

pravidelně potkáváte. 

Jsou nějaké dotazy Jakékoliv prosím. 

Nebojte se, už Vás nebudu kontaktovat přes nástěnku, ani vás nebudu 

tahat do psychologické laboratoře, protože jsem se od vás dozvěděl vše, co jsem 

potřeboval. Akorát bych nechtěl, abyste odsud dnes odcházeli s nějakými 

negativními pocity. 

Ještě jednou se omlouvám těm, kteří se cítili v průběhu vyplňování 

dotazníku nepříjemně, pokud by u nich tento pocit přetrvával, mohou se za mnou 

stavit, abychom to probrali, eventuelně mohou využít možnosti Psychologické 

poradny pro studenty a zaměstnance UP na katedře psychologie.

Příloha 3. Znění dotazníku – anonymní varianta 

Vážený čtenáři, 

děkuji Ti za spoluúčast ve výzkumu vlivu negativního podmiňování (intenzity 

trestu) na krátkodobou paměť. Vlastní výzkum bude probíhat v průběhu 

měsíce dubna, v tuto chvíli potřebuji pouze získat některé informace, podle 

nichž posléze vlastní výzkum zorganizuji. 

Pozadí problému: 

Negativní podmiňování (= trest) se na rozdíl od podmiňování pozitivního 

(= odměna) používá v psychologických a etologických výzkumech relativně 

vzácně. Přitom teoretický potenciál negativního podmiňování pro výzkum 

pozornosti a paměti je bezesporu vyšší, než pro klasické pozitivní 

podmiňování. Neměnná velikost a forma odměny (klasicky používaná 

v experimentech) totiž může být podstatně slabší motivací po zlepšení 

výkonu než neustálá hrozba trestu – atraktivita odměny klesá, strach 

z trestu spíše vzrůstá. Na druhou stranu se i u trestu může projevovat tzv. 

habituace, čili snížené vnímání podnětu. Habituace samozřejmě souvisí 

s intenzitou trestu. Otázce významu intenzity trestu na pozornost a 

krátkodobou paměť se bude věnovat plánovaný výzkum. 

Popis experimentu: 

V experimentálním uspořádání budou dvě pokusné osoby a experimentátor. 

Jedna pokusná osoba bude mít na zápěstí připevněny elektrody. V průběhu 

testu budou pokusným osobám střídavě předkládány jednoduché verbální 

paměťové testy (opakování řady čísel, viz subtest čísla ve Wechslerově 

škále paměti). V případě omylu v odpovědi bude pokusná osoba trestaná 

(T) dostávat od experimentátora elektrošoky, pokusná osoba kontrolní bez 

elektrod (K) trestána nebude. Pokus proběhne s dvěma intenzitami 

elektrického proudu. (Pozn.: elektrošoky budou sice nepříjemně bolestivé, ale zdraví 

neškodné. Případné bolestivé svědění či křeče během krátké doby určitě pominou, nejdéle do 

jedné hodiny.) 

Dvojice pro pokus budou tvořeny navzájem neznámými osobami – 

studenty Přírodovědecké fakulty a studenty Filosofické fakulty Univerzity 

Palackého, identita účastníků bude držena v anonymitě. 

Rozdělení dvojice na T a K osobu proběhne jedním účastníkem, který 

si bude moci zvolit roli v experimentu. Který z dvojice bude mít možnost 

volby, bude náhodně určeno pomocí hodu mincí („panna nebo orel“). 

Prosím o vyplnění stručného dotazníku na druhé straně papíru. 

Ještě jednou děkuji za spolupráci 

dr. Ivan H. Tuf, Katedra ekologie & ŽP UP, tuf@prfnw.upol.cz, 585634556

Vliv intenzity trestu na pozornost a krátkodobou paměť 

aranžmá experimentu 

Číselný kód účastníka (datum narození ve formátu DDMM) 1 : 

Pohlaví: 

V každé otázce prosím zaškrtněte jednu volbu (prosím, čtěte pozorně, vyplňujte bezprostředně a odpověď 

neopravujte): 

1) Pokud se na Vás usměje štěstí a Vy budete mít možnost zvolit, zda chcete být během 

experimentu pokusná osoba trestaná (T) nebo pokusná osoba kontrolní (K), které volbě 

dáte přednost 

během experimentu chci být T □ K □ 

2) Pokud bude mít možnost volby druhý člověk a ten Vám ji přenechá se slovy „že je mu to 

jedno“, které volbě dáte přednost 


3) Pokud připadne možnost volby Vám a ten druhý člověk Vám řekne, že se elektrošoků 

bojí, které volbě dáte přednost 


4) Pokud připadne možnost volby Vám a ten druhý člověk začne remcat, že to není fér a 

že byste si teď měl(a) vybrat elektrošoky, které volbě dáte přednost 


5) Pokud připadne možnost volby Vám a ten druhý člověk se začne vztekat, že s tím 

nepočítal a že odmítá dostávat elektrošoky, které volbě dáte přednost 


1 kód bude potřeba pro následný kontakt s experimentátorem!!!

Příloha 4. Znění dotazníku – neanonymní varianta 

Vážený čtenáři, 

děkuji Ti za spoluúčast ve výzkumu vlivu negativního podmiňování (intenzity 

trestu) na krátkodobou paměť. Vlastní výzkum bude probíhat v průběhu 

měsíce dubna, v tuto chvíli potřebuji pouze získat některé informace, podle 

nichž posléze vlastní výzkum zorganizuji. 

Pozadí problému: 

Negativní podmiňování (= trest) se na rozdíl od podmiňování pozitivního 

(= odměna) používá v psychologických a etologických výzkumech relativně 

vzácně. Přitom teoretický potenciál negativního podmiňování pro výzkum 

pozornosti a paměti je bezesporu vyšší, než pro klasické pozitivní 

podmiňování. Neměnná velikost a forma odměny (klasicky používaná 

v experimentech) totiž může být podstatně slabší motivací po zlepšení 

výkonu než neustálá hrozba trestu – atraktivita odměny klesá, strach 

z trestu spíše vzrůstá. Na druhou stranu se i u trestu může projevovat tzv. 

habituace, čili snížené vnímání podnětu. Habituace samozřejmě souvisí 

s intenzitou trestu. Otázce významu intenzity trestu na pozornost a 

krátkodobou paměť se bude věnovat plánovaný výzkum. 

Popis experimentu: 

V experimentálním uspořádání budou dvě pokusné osoby a experimentátor. 

Jedna pokusná osoba bude mít na zápěstí připevněny elektrody. V průběhu 

testu budou pokusným osobám střídavě předkládány jednoduché verbální 

paměťové testy (opakování řady čísel, viz subtest čísla ve Wechslerově 

škále paměti). V případě omylu v odpovědi bude pokusná osoba trestaná 

(T) dostávat od experimentátora elektrošoky, pokusná osoba kontrolní bez 

elektrod (K) trestána nebude. Pokus proběhne s dvěma intenzitami 

elektrického proudu. (Pozn.: elektrošoky budou sice nepříjemně bolestivé, ale zdraví 

neškodné. Případné bolestivé svědění či křeče během krátké doby určitě pominou, nejdéle do 

jedné hodiny.) 

Dvojice pro pokus budou tvořeny z důvodu odfiltrování dalších 

proměnných (např. vliv doby studia na učení) spolužáky stejného oboru a 

ročníku – budete ve dvojici s Vaším spolužákem/spolužačkou. 

Rozdělení dvojice na T a K osobu proběhne jedním účastníkem, který 

si bude moci zvolit roli v experimentu. Který z dvojice bude mít možnost 

volby, bude náhodně určeno pomocí hodu mincí („panna nebo orel“). 

Prosím o vyplnění stručného dotazníku na druhé straně papíru. 

Ještě jednou děkuji za spolupráci 

dr. Ivan H. Tuf, Katedra ekologie & ŽP UP, tuf@prfnw.upol.cz, 585634556

Vliv intenzity trestu na pozornost a krátkodobou paměť 

aranžmá experimentu 

Číselný kód účastníka (datum narození ve formátu DDMM) 1 : 

Pohlaví: 

V každé otázce prosím zaškrtněte jednu volbu (prosím, čtěte pozorně, vyplňujte bezprostředně a odpověď 

neopravujte): 

1) Pokud se na Vás usměje štěstí a Vy budete mít možnost zvolit, zda chcete být během 

experimentu pokusná osoba trestaná (T) nebo pokusná osoba kontrolní (K), které volbě 

dáte přednost 


2) Pokud bude mít možnost volby spolužák/spolužačka a ten/ta Vám ji přenechá se slovy 

„že je mu/jí to jedno“, které volbě dáte přednost 


3) Pokud připadne možnost volby Vám a spolužák/spolužačka Vám řekne, že se 

elektrošoků bojí, které volbě dáte přednost 


4) Pokud připadne možnost volby Vám a spolužák/spolužačka začne remcat, že to není fér 

a že byste si teď měl/měla vybrat elektrošoky, které volbě dáte přednost 


5) Pokud připadne možnost volby Vám a spolužák/spolužačka se začne vztekat, že s tím 

nepočítal/nepočítala a že odmítá dostávat elektrošoky, které volbě dáte přednost 


1 kód bude potřeba pro následný kontakt s experimentátorem!!!

Příloha 5. Abstrakt diplomové práce / Abstract of thesis 

jméno studenta: Ivan Hadrián Tuf 

rok imatrikulace: 1997 

název diplomové práce: Altruismus – motivace nesobeckého chování 

počet stran: 

61 (53 stran textu + 8 stran příloh) 

vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Zdeněk Vtípil, CSc. 

oponent diplomové práce: 

Abstrakt 

Altruismus, nesobecké chování, zajímá dlouhou dobu jednak filosofy a 

psychology, jednak biology a evoluční psychology. V evolučním pojetí rozlišujeme 

altruismus příbuzenský, altruismus reciproční a altruismus jako signál. Pro signální 

pojetí je nutným předpokladem neanonymita situace. Zopakovali jsme jeden 

z klasických experimentů zaměřený na frekvenci altruistického chování v závislosti 

na situačních proměnných v anonymní a neanonymní verzi. Experiment proběhl 

dotazníkovou formou. Zjistili jsme, že na frekvenci altruistického chování má 

anonymita situace vliv. V celkovém zhodnocení se respondenti chovali méně 

altruisticky k neznámým lidem. Naivní respondenti se však chovali ke svým 

spolužákům méně altruisticky, než k neznámým studentům. 

Klíčová slova: altruismus, prosociální chování, evoluční psychologie, anonymita 

name of student: Ivan Hadrián Tuf 

year of matriculation: 1997 

name of thesis: 

Altruism – motivation of unselfish behavior 

number of pages: 61 (53 pp + 8 appendices) 

supervisor: 

doc. PhDr. Zdeněk Vtípil, CSc. 

opponent: 

Abstract 

Altruism, i.e. unselfish behavior, has attracted attention of philosophers, 

psychologists, biologists and evolutionary psychologists for a long time. From the 

evolutionary point of view, there are three different categories of altruistic 

behaviour: kin altruism, reciprocal altruism, and altruism as a signal. Recipient’s 

knowledge of actor’s identity is important in the “altruism as signal” conception. We 

repeated study of possible effects of perceived norms on altruistic behavior in 

anonymous vs non-anonymous situations. The study was based on questionnaires 

filled by university students. The anonymity of situation influenced the frequency of 

altruistic behavior. Generally, the students were less altruistic to unknown persons. 

However, naïve respondents were more altruistic to unknown student than to a 

class-mate. 

Key-words: altruism, anonymity, prosocial behavior, evolutionary psychology

ALTRUISMUS motivace nesobeckého chování - Katedra ekologie a ...

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?