Pozvánka na ... Cena města Semily 2010

Strana 12 Semilské noviny SRPEN 2010
Setkání s osobností
JUDr. Karel Kramář
– první československý premiér, ale též Semilan a osobnost českých dějin
Radostí by Semilany měla naplňovat skutečnost, že kromě přírodních krás, které obklopují
naše město, jsou dalším bohatstvím města a Semilska významné osobnosti, jež se
zapsaly do dějin naší země zlatým písmem. Jejich vazby s naším městem jsou dozajista
rozličné úrovně, nicméně stopy zůstaly i po těch, jejichž jména se ve školách, a to nejen
semilských, příliš nevyslovují. A proud času nesmí být příčinou zapomnění. Letos uplyne
150 let od narození významného českého politika – státníka JUDr. Karla Kramáře.
JUDr. Karel Kramář - poslanec Říšské rady
v r. 1891 (foto SOA Semily).
Karel Kramář (27. 12. 1860 – 26. 5. 1937) se
narodil ve Vysokém n. Jiz jako prvorozený syn
manželů Petra a Marie (roz. Vodseďálkové, dcery
vysockého starosty). Otec pocházel ze Stanového,
a protože záhy osiřel, byl jeho poručníkem
děd Antala Staška. Vliv rodiny Zemanovy měl
určitě svá pozitiva.
Kramářovi měli pět synů, ale kromě nejstaršího
Karla se žádný z nich nedožil školního věku.
Karel pak vyrůstal jako jedináček a rodiče mu
vždy chtěli dát to nejlepší, a proto také studoval
na prestižním Malostranském reálném gymnáziu
v Praze (1871–1879). Do Semil se rodina přestěhovala,
když gymnazistovi Karlovi bylo 15 let.
Bydleli v domě čp. 111 naproti kostelu (dnes prodejna
potravin „Hruška“). Otec Petr Kramář byl
stavitel a v Semilech dostávala jeho firma dobré
zakázky. Přestože měl práce nad hlavu, stal se
dlouholetým členem pěveckého spolku Jizeran.
Stavěl snad všechny školy v okolí Semil a mnohé
továrny. V Jílovcích vybudoval prosperující cihelnu,
v Libštátě pak později tkalcovnu. Byl též
stavitelem nové semilské radnice (1874) a v Husově
ulici byly postaveny dva secesní obytné
domy (Kramářovy domy). To vše bylo důležité
pro finanční zabezpečení syna Karla. Ten v Semilech
trávil většinou prázdniny, hrál ochotnické
divadlo, relaxoval po zahraničních cestách
a později navštěvoval matku. V Praze vystudoval
práva – promoval v r. 1884, v Berlíně pak studoval
ekonomii a v Paříži politické vědy. Osobnost
Riegrova byla takto vzdělanému mladému nadšenci
v mnohém vzorem, což bylo významné pro
jeho životní rozhodnutí stát se politikem.
Karel Kramář byl považován za jednoho z
nejvzdělanějších tehdejších českých politiků.
Ovládal znamenitě němčinu, ruštinu, francouzštinu
a hovořil též anglicky. I oponenty zaujal
svým řečnickým umem, oblečením a noblesním
vystupováním. Byl bohatý a z politiky spíše
chudl, což považoval za přirozené. V r. 1889
prosazoval spolu T. G. Masarykem a J. Kaizlem
nový politický směr – realismus, avšak v otázce
Rukopisů nepatřil k rozhodným odpůrcům. Své
názory publikoval v časopise Čas (byl též jeho
vydavatelem). O rok později vstoupil do mladočeské
strany (oficiální název Národní strana
svobodomyslná), za níž byl zvolen poslancem
do Říšské rady ve Vídni, kde se stal jejím prvním
místopředsedou. Poslanecký mandát získal za
okresy svého rodného kraje (semilský, vysocký,
lomnický, železnobrodský, turnovský, novopacký
a jičínský). Na počátku 20. století stanul dokonce
v čele mladočechů. Usiloval o změnu volebního
práva do Říšské rady, kde Slované měli
mít většinu. Nespravedlivé předlitavské poměry
zkrátka vyžadovaly změny. Tehdy byl s Masarykem
politicky „na stejné vlně“ a TGM, o deset let
starší, jej familiárně nazýval „Dítě“.
Karla Kramáře bezpochyby charakterizuje
jeho slavjanofilství a především rusofilství. A nejen
to: také jeho celoživotní láska byla Ruska
– Naděžda Nikolajevna Abrikosovová, kterou,
kromě nezapomenutelného setkání s L. N. Tolstým
v Krásné Poljaně, poznal na své první cestě
do Ruska v r. 1890. Byla to vdaná žena z bohaté
podnikatelské rodiny (nikoliv kněžna, jak se tradovalo)
s dvěma dcerami a synem, která Kramářovu
lásku opětovala. Po složitých peripetiích se
s ní její manžel rozvedl.
Tak se stalo, že 17. 9. 1900 v Gaspře na Krymu,
v rodinné kapli letního sídla hraběnky Paninové,
se uskutečnila pravoslavná svatba. Vzniklo
manželství z lásky na celý život. Je jistě zajímavé,
že v r. 1900 získal Karel Kramář také čestné
občanství města Semily, ale sňatek s Naděždou
byl jistě větším trumfem.
Před 1. světovou válkou byl obhájcem tzv.
pozitivní politiky, odmítal radikální řešení, ale
úspěch české politiky spatřoval v pozvolném posilování
jejího vlivu. Evoluční vývoj byl pro něho
řešením i v českém hospodářství a kultuře. Kramář
byl tvůrcem koncepce novoslovanství, což
bylo odstranění všech sporů mezi slovanskými
národy a zdůraznění jejich jednoty a rovnoprávné
spolupráce. Proto organizoval všeslovanské
sjezdy v Praze (1908) a v Sofii (1910).
První světová válka těžce zasáhla do jeho života:
v r. 1915 byl zatčen, obviněn z velezrady a po
sedmiměsíčním procesu v r. 1916 odsouzen (spolu
s Aloisem Rašínem) k trestu smrti. Umírající
císař František Josef I. už nebyl s to rozsudek
podepsat, což Kramářovi a Rašínovi zachránilo
život. Nový císař Karel I. musel postupovat opatrněji.
V roce 1917 byl rozsudek změněn na 20 let
vězení a 7. 7. 1917 byl Kramář amnestován. Jeho
návrat do vlasti byl triumfální – přivítání v Praze
nevídané. Všude byly prapory a davy lidí. Přijel
i do rodného kraje, 20. 7. navštívil Libštát a o den
později Vysoké n. Jiz. To bylo slávy!
Po válce se stal předsedou Národního výboru
československého a od listopadu 1918 do července
1919 získal úřad předsedy 1. československé
vlády. Jako premiér přežil 8. 1. 1919 atentát
sedmnáctiletého levicového anarchisty Aloise
Šťastného. Měl veliké štěstí, když vystřelenou
kulku z pistole zachytila peněženka v náprsní
kapse a kovová přezka od šlí.
Na mírové konferenci v Paříži v r. 1919 pak vedl
československou delegaci. Už zde se dostával do
sporů s Edvardem Benešem – ministrem zahraničí,
které pak trvaly až do jeho smrti a v polovině
30. let 20. století dokonce kulminovaly. Kramář
marně vyzýval světové mocnosti, aby ve vlastním
zájmu zasáhly proti bolševikům a nedemokratickému
vývoji v Rusku, který ho velmi trápil. Mylně
se domníval, že se Rusko může stát demokratickou
velmocí a oporou ČSR proti případné německé
expanzi. Ve vnitřní politice byl oponentem
Hradu a obhajoval koncepci národního státu. Byl
nacionalistou, pravicovým politikem, avšak též
demokratem se sociálním cítěním. Věřil ve slovanské
sjednocení, ovšem nepřál vzniku SSSR
a těžce nesl jeho československé uznání de jure
v r. 1935, již v době Benešova prezidentování.
Od r. 1919 byl Karel Kramář poslancem Národního
shromáždění, předsedou Čs. národní demokracie
a posléze předsedou Národního sjednocení.
Semilské občany si pak získal vyváženou
a emotivní řečí o Dr. F. L. Riegrovi při odhalování
jeho pomníku (1928). S A. Staškem se také marně
zasazoval o zřízení střední školy v Semilech.
Byl publikačně činný a napsal řadu historicko –
právních publikací.
Zemřel bez dědiců. Jedna jeho vila zůstala na
Krymu, již dříve zabraná bolševiky, a naší zemi
zanechal dvě vily – skvostné stavební památky:
vilu v Praze (postavenou v letech 1911–1915, kterou
od r. 1952 spravuje úřad vlády) a ve Vysokém
n. Jiz (1927–1930, po válce byl interiér vykraden,
pak zřízena zotavovna ROH – Větrov, oblíbené
místo prezidenta A. Zápotockého, dnes Archiv
Národního muzea).
Naděžda Nikolajevna Kramářová byla jeho
velkou oporou v těžkých chvílích a jejich život
byl šťastný. Proto si přál, když v r. 1936 zemřela,
aby byla pohřbena v rodinné hrobce ve Vysokém
n. Jiz., což Vysočtí pro její pravoslaví odmítli. Karel
Petrovič Kramář, jak se v Rusku představoval,
přežil Naděždu Nikolajevnu pouze o půl roku.
Již dříve konvertoval k pravoslaví a svoji ženu do
smrti miloval a ctil, a proto vyslovil písemné přání,
aby byl pohřben vedle ní v pravoslavné kapli
„Zesnutí Přesvaté Bohorodice“ na pražských Olšanech.
Tak se stalo 29. 5. 1937, kdy se velkolepý
pohřební průvod Prahou odebral z Pantheonu
Národního muzea na Olšanský hřbitov.
Karel Kramář byl významným českým politikem
a státníkem, který šel nebojácně svojí cestou.
Na balkoně pražské vily je napsáno jeho životní
heslo: „Pravdou třeba proti všem.“
Miloš Plachta