PozvÃ¡nka na ... Cena mÄsta Semily 2010

More documents

Recommendations

Info

Strana 12 Semilské noviny SRPEN 2010 Setkání s osobností JUDr. Karel Kramář – první československý premiér, ale též Semilan a osobnost českých dějin Radostí by Semilany měla naplňovat skutečnost, že kromě přírodních krás, které obklopují naše město, jsou dalším bohatstvím města a Semilska významné osobnosti, jež se zapsaly do dějin naší země zlatým písmem. Jejich vazby s naším městem jsou dozajista rozličné úrovně, nicméně stopy zůstaly i po těch, jejichž jména se ve školách, a to nejen semilských, příliš nevyslovují. A proud času nesmí být příčinou zapomnění. Letos uplyne 150 let od narození významného českého politika – státníka JUDr. Karla Kramáře. JUDr. Karel Kramář - poslanec Říšské rady v r. 1891 (foto SOA Semily). Karel Kramář (27. 12. 1860 – 26. 5. 1937) se narodil ve Vysokém n. Jiz jako prvorozený syn manželů Petra a Marie (roz. Vodseďálkové, dcery vysockého starosty). Otec pocházel ze Stanového, a protože záhy osiřel, byl jeho poručníkem děd Antala Staška. Vliv rodiny Zemanovy měl určitě svá pozitiva. Kramářovi měli pět synů, ale kromě nejstaršího Karla se žádný z nich nedožil školního věku. Karel pak vyrůstal jako jedináček a rodiče mu vždy chtěli dát to nejlepší, a proto také studoval na prestižním Malostranském reálném gymnáziu v Praze (1871–1879). Do Semil se rodina přestěhovala, když gymnazistovi Karlovi bylo 15 let. Bydleli v domě čp. 111 naproti kostelu (dnes prodejna potravin „Hruška“). Otec Petr Kramář byl stavitel a v Semilech dostávala jeho firma dobré zakázky. Přestože měl práce nad hlavu, stal se dlouholetým členem pěveckého spolku Jizeran. Stavěl snad všechny školy v okolí Semil a mnohé továrny. V Jílovcích vybudoval prosperující cihelnu, v Libštátě pak později tkalcovnu. Byl též stavitelem nové semilské radnice (1874) a v Husově ulici byly postaveny dva secesní obytné domy (Kramářovy domy). To vše bylo důležité pro finanční zabezpečení syna Karla. Ten v Semilech trávil většinou prázdniny, hrál ochotnické divadlo, relaxoval po zahraničních cestách a později navštěvoval matku. V Praze vystudoval práva – promoval v r. 1884, v Berlíně pak studoval ekonomii a v Paříži politické vědy. Osobnost Riegrova byla takto vzdělanému mladému nadšenci v mnohém vzorem, což bylo významné pro jeho životní rozhodnutí stát se politikem. Karel Kramář byl považován za jednoho z nejvzdělanějších tehdejších českých politiků. Ovládal znamenitě němčinu, ruštinu, francouzštinu a hovořil též anglicky. I oponenty zaujal svým řečnickým umem, oblečením a noblesním vystupováním. Byl bohatý a z politiky spíše chudl, což považoval za přirozené. V r. 1889 prosazoval spolu T. G. Masarykem a J. Kaizlem nový politický směr – realismus, avšak v otázce Rukopisů nepatřil k rozhodným odpůrcům. Své názory publikoval v časopise Čas (byl též jeho vydavatelem). O rok později vstoupil do mladočeské strany (oficiální název Národní strana svobodomyslná), za níž byl zvolen poslancem do Říšské rady ve Vídni, kde se stal jejím prvním místopředsedou. Poslanecký mandát získal za okresy svého rodného kraje (semilský, vysocký, lomnický, železnobrodský, turnovský, novopacký a jičínský). Na počátku 20. století stanul dokonce v čele mladočechů. Usiloval o změnu volebního práva do Říšské rady, kde Slované měli mít většinu. Nespravedlivé předlitavské poměry zkrátka vyžadovaly změny. Tehdy byl s Masarykem politicky „na stejné vlně“ a TGM, o deset let starší, jej familiárně nazýval „Dítě“. Karla Kramáře bezpochyby charakterizuje jeho slavjanofilství a především rusofilství. A nejen to: také jeho celoživotní láska byla Ruska – Naděžda Nikolajevna Abrikosovová, kterou, kromě nezapomenutelného setkání s L. N. Tolstým v Krásné Poljaně, poznal na své první cestě do Ruska v r. 1890. Byla to vdaná žena z bohaté podnikatelské rodiny (nikoliv kněžna, jak se tradovalo) s dvěma dcerami a synem, která Kramářovu lásku opětovala. Po složitých peripetiích se s ní její manžel rozvedl. Tak se stalo, že 17. 9. 1900 v Gaspře na Krymu, v rodinné kapli letního sídla hraběnky Paninové, se uskutečnila pravoslavná svatba. Vzniklo manželství z lásky na celý život. Je jistě zajímavé, že v r. 1900 získal Karel Kramář také čestné občanství města Semily, ale sňatek s Naděždou byl jistě větším trumfem. Před 1. světovou válkou byl obhájcem tzv. pozitivní politiky, odmítal radikální řešení, ale úspěch české politiky spatřoval v pozvolném posilování jejího vlivu. Evoluční vývoj byl pro něho řešením i v českém hospodářství a kultuře. Kramář byl tvůrcem koncepce novoslovanství, což bylo odstranění všech sporů mezi slovanskými národy a zdůraznění jejich jednoty a rovnoprávné spolupráce. Proto organizoval všeslovanské sjezdy v Praze (1908) a v Sofii (1910). První světová válka těžce zasáhla do jeho života: v r. 1915 byl zatčen, obviněn z velezrady a po sedmiměsíčním procesu v r. 1916 odsouzen (spolu s Aloisem Rašínem) k trestu smrti. Umírající císař František Josef I. už nebyl s to rozsudek podepsat, což Kramářovi a Rašínovi zachránilo život. Nový císař Karel I. musel postupovat opatrněji. V roce 1917 byl rozsudek změněn na 20 let vězení a 7. 7. 1917 byl Kramář amnestován. Jeho návrat do vlasti byl triumfální – přivítání v Praze nevídané. Všude byly prapory a davy lidí. Přijel i do rodného kraje, 20. 7. navštívil Libštát a o den později Vysoké n. Jiz. To bylo slávy! Po válce se stal předsedou Národního výboru československého a od listopadu 1918 do července 1919 získal úřad předsedy 1. československé vlády. Jako premiér přežil 8. 1. 1919 atentát sedmnáctiletého levicového anarchisty Aloise Šťastného. Měl veliké štěstí, když vystřelenou kulku z pistole zachytila peněženka v náprsní kapse a kovová přezka od šlí. Na mírové konferenci v Paříži v r. 1919 pak vedl československou delegaci. Už zde se dostával do sporů s Edvardem Benešem – ministrem zahraničí, které pak trvaly až do jeho smrti a v polovině 30. let 20. století dokonce kulminovaly. Kramář marně vyzýval světové mocnosti, aby ve vlastním zájmu zasáhly proti bolševikům a nedemokratickému vývoji v Rusku, který ho velmi trápil. Mylně se domníval, že se Rusko může stát demokratickou velmocí a oporou ČSR proti případné německé expanzi. Ve vnitřní politice byl oponentem Hradu a obhajoval koncepci národního státu. Byl nacionalistou, pravicovým politikem, avšak též demokratem se sociálním cítěním. Věřil ve slovanské sjednocení, ovšem nepřál vzniku SSSR a těžce nesl jeho československé uznání de jure v r. 1935, již v době Benešova prezidentování. Od r. 1919 byl Karel Kramář poslancem Národního shromáždění, předsedou Čs. národní demokracie a posléze předsedou Národního sjednocení. Semilské občany si pak získal vyváženou a emotivní řečí o Dr. F. L. Riegrovi při odhalování jeho pomníku (1928). S A. Staškem se také marně zasazoval o zřízení střední školy v Semilech. Byl publikačně činný a napsal řadu historicko – právních publikací. Zemřel bez dědiců. Jedna jeho vila zůstala na Krymu, již dříve zabraná bolševiky, a naší zemi zanechal dvě vily – skvostné stavební památky: vilu v Praze (postavenou v letech 1911–1915, kterou od r. 1952 spravuje úřad vlády) a ve Vysokém n. Jiz (1927–1930, po válce byl interiér vykraden, pak zřízena zotavovna ROH – Větrov, oblíbené místo prezidenta A. Zápotockého, dnes Archiv Národního muzea). Naděžda Nikolajevna Kramářová byla jeho velkou oporou v těžkých chvílích a jejich život byl šťastný. Proto si přál, když v r. 1936 zemřela, aby byla pohřbena v rodinné hrobce ve Vysokém n. Jiz., což Vysočtí pro její pravoslaví odmítli. Karel Petrovič Kramář, jak se v Rusku představoval, přežil Naděždu Nikolajevnu pouze o půl roku. Již dříve konvertoval k pravoslaví a svoji ženu do smrti miloval a ctil, a proto vyslovil písemné přání, aby byl pohřben vedle ní v pravoslavné kapli „Zesnutí Přesvaté Bohorodice“ na pražských Olšanech. Tak se stalo 29. 5. 1937, kdy se velkolepý pohřební průvod Prahou odebral z Pantheonu Národního muzea na Olšanský hřbitov. Karel Kramář byl významným českým politikem a státníkem, který šel nebojácně svojí cestou. Na balkoně pražské vily je napsáno jeho životní heslo: „Pravdou třeba proti všem.“ Miloš Plachta
SRPEN 2010 Semilské noviny Strana 13 Ohlédnutí Válka, osvobození a mír s příchutí pelyňku Válečné (protektorátní) útrapy (1939 – 1945) byly také v našem městě úděsné a odboj statečných občanů Semil a okolí našel svoje místo i v české historii. Kromě členů „Obrany národa“, kteří od počátku okupace vedli tajný vojenský ozbrojený odboj proti Říši (pplk. A. Štrobl, škpt. F. Hyška a další), tiskli a rozšiřovali časopis „V boj“ (J. Vaněk, O. Hofta a další), byli též pronásledováni ilegálně činní komunisté, národní socialisté, sociální demokraté, sokolové, skauti, legionáři a z rasových důvodů Židé. Oldřich Rydval uvádí 137 zatčených v Semilech a nejbližším okolí (z toho 19 žen), 38 občanů zahynulo (z toho 20 na popravišti). Tato čísla nezahrnují osudy semilských židovských rodin transportovaných do Terezína a vyhlazených v Osvětimi (Bockovi, Gronnerovi, Mendlovi, Schorschovi, Steinovi, Weissovi a Aschnerovi – ti zemřeli v Lodži). Mladičký velitel – osvoboditel major Oleg Vladimírovič Peňkovskij (nahoře) je vítán nadšenými Semilany. (Foto SOA Semily). O. V. Peňkovskij (23. 4. 1919 – 16. 5. 1963) dosáhl později v SSSR hodnosti plukovníka a možná zabránil 3. světové válce, když poskytl cenné informace Západu o raketách a sovětském jaderném programu. Byl však prozrazen a odsouzen k trestu smrti zastřelením. Agent V. Suvorov ve své knize „Akvárium“ však uvádí, že Oleg byl pro výstrahu všem sovětským agentům upálen zaživa. Tato hrůzná „poprava“ byla nafilmována a novým adeptům sovětské kontrarozvědky promítána. (pl) Především na Západě bojovali převážně letci (celkem 40 ze Semilska, Jilemnicka, Turnovska a Lomnicka). Ze semilských statečných „západních“ pilotů tři zahynuli – Jiří Janoušek, Jan Vlk, Josef Štrankmüller – a Vladislava Roubala, který bitvy 310. perutě přežil, zastřelili v r. 1951 komunističtí bachaři na útěku z tábora nucených prací v Horním Slavkově, kde byl nezákonně vězněn. I za protektorátu se v Semilech stavělo a docházelo k mnoha proměnám. Pro české uprchlíky ze Sudet byly postaveny dva domy (tzv. uprchláky), vybudovali i berní úřad v dnešní Tyršově ulici (dnes ZŠW). Na Kruhách, mezi továrnou F. Schmitt – tiskárnou (dnes AXL) a Vaňkovou výrobnou vah (později pekárnou), postavila firma Vobořil – Bayer (1940) moderní třípodlažní textilku na výrobu pleteného zboží (později Kolora 03, od r. 1955 trysková tkalcovna). Schmittovu továrnu v Řekách koupili za druhé světové války bratři Rudolfové. Část prostor pronajali německé zbrojní firmě Zittwerke AG (výroba a opravy leteckých motorů). Prostory továren se měnily ve sklady německé armády a v německém zbrojním průmyslu pracovalo v Semilech na 4000 dělníků z celých Čech. Byli ubytování v dřevěných lágrech (v místech sídla dnešní policie ČR – U 14 pomocníků), ve školách a v restauracích. Už 3. 5. 1945 vypuklo povstání v Chuchelně. Místní občané se střetli s okupanty, kteří chtěli z Buriánkovy továrny odvézt kožené oděvy pro piloty luftwaffe, které zde byly uskladněny. Do boje se zapojili místní občané (např. Jar. Kousal a další), spolu se sovětskými důstojníky M. I. Šalujevem a V. A. Voronkovem, kteří uprchli v r. 1945 z pochodu smrti a skrývali se u pekaře Hynka Palase. V Semilech se utvořil revoluční národní výbor a posádkové velitelství v čele s kpt. A. Wohlmuthem, který odbojovou činnost koordinoval. Povstání v Podkrkonoší se rozšířilo i do dalších měst (Lomnice n. Pop., Železný Brod, Vysoké n. Jiz.). Přes Jizerské hory a Krkonoše však již postupovala Rudá armáda: 10. 5. 1945 z Vysokého n. Jizerou směřovala vojska do Jilemnice, Semil, Lomnice n. Pop., Rovenska p. Tr. a Turnova. Osvoboditelé byli přijati s nesmírným nadšením, vděčností, s květinami, ba láskou i se slzami radosti v očích. Vojskům v Semilech a okolí velel mladý důstojník Oleg Vladimírovič Peňkovskij, který však byl v r. 1963 v SSSR zatčen a popraven jako agent CIA. Pro výstrahu byl pak sovětským agentům, novým adeptům kontrarozvědky, promítán film, ve kterém byl k nosítkům připoután muž, údajně O. V. Peňkovskij, a upálen zaživa. V Semilech se po válce konala poprava (v rámci retribučních rozsudků), na kterou se rozdávaly vstupenky pro zájemce. Za hojné účasti přihlížejících byl pak na zadním dvoře semilského zámku 13. 12. 1946 oběšen kolaborant Emil Zajíček z Bystré n. Jiz., který však do posledních chvil spolupráci s gestapem odmítal. Mnichovský fenomén a vítězství Rudé armády nad fašismem vykonaly své: svobodné volby v r. 1946 vyhrála v Čechách a na Moravě KSČ. Poválečné nadšení však nemělo v Československu dlouhého trvání. Poúnorový vývoj, především pak v 50. letech minulého století, přinesl též mnohým občanům Semil a okolí nová utrpení. Zůstali jsme v naší zemi na mnoho let za železnou oponou a v nové totalitě, jež předstírala světlé zítřky pro všechny. Miloš Plachta Redakce SN se omlouvá za opožděné zveřejnění tohoto článku, který byl připraven již do červnového vydání movin, ale nedopatřením nebyl vytištěn. (red)
Page 1 and 2: Ročník XVIII. Číslo 7 - 8 Úter
Page 3 and 4: SRPEN 2010 Semilské noviny Strana
Page 11: SRPEN 2010 Semilské noviny Strana

PozvÃ¡nka na ... Cena mÄsta Semily 2010

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?

PozvÃ¡nka na ... Cena mÄsta Semily 2010