14-a-15-2009 - Město Lanškroun

More documents

Recommendations

Info

STRANA 28 PŘEČTĚTE SI LL 14 a 15 / 2009 Modlitba k Máří Magdaleně Pripjaťský močál, časné léto roku 1944. Zákopy plné mazlavého bah− na. Na okraji nedozírných močálů pře− šlapuje se zbraní namířenou k východu student posledního ročníku lanškroun− ského gymnasia Johanes Reis. Dívá se na zrádnou mokřinu před sebou na východě, kde každý neopatr− ný krok znamená smrt utopením. Sem tam nízký stromek, jinak jen tráva a louže smrduté vody. Nemohl dokončit poslední ročník lanškrounského gymnázia, na rozkaz Vůdce šel rozšířit životní prostor Říše na východ. Po krátkém výcviku byla celá jeho třída odeslána sem, na po− kraj močálu velkého jako celé Čechy. To, co je před ním, však není zem ani voda. Jen trávou zarostlé močály se zakrslými stromy. Odtud přece ne− může žádný nepřítel přijít. Vzpomíná na nádherné chvíle své− ho dětství, kdy ministroval v kostele sv. Máří Magdalény v Lanškrouně. Tam na dřevěné lavici mají měděnou destičku se jménem jeho rodiče a má ji tam i on. Teď však mu je především zima. Chlad a vlhkost se vkrádá do bot, už se těší na výměnu stráží. Za− tím se nic neděje, daleko v močálech se prý skrývají banditi. Jedni napa− dají naše transporty a druzí zase bo− jují proti bolševikům, kterých mají za 25 krutovlády dost. Už dlouhé týdny Dopis z Domova pro seniory Vážení přátelé, přijměte malý pří− spěvek o Kmotře Bídě. Pan Ježíš často zacházel do hor, do těchto chudých krajin. Svatý Petr, který ho doprovázel, byl již tak una− ven, že byl rád, když uviděl malou vesnici. Tamhle je nějaký statek, mož− ná, že by nás tam přijali. Nikoliv, toho nemíním, tam by nás nepřijali, hos− podář je tvrdého srdce. Vejdeme do toho prvního stavení. Otevřeli dveře a vešli dovnitř a spatřili tam vyhublou stařenku. Dej Pán Bůh dobrý večer, pozdravili oba babičku. Dej to Pán Bůh, a že nevěděla, koho má před sebou, hned se tázala. Copak mi nesete panáčkové? Neneseme nic, ale při− cházíme s prosbou, zda bys nás tu nenechala přes noc. Jsme cestou u− naveni a venku fouká studený vítr, dál bychom ani nedošli, řekl pan Ježíš a prosebně se zadíval na stařenku. S radostí vám poskytnu noclehu, ale mám jen trochu slámy, bude to tvrdé lůžko pro vás a nemám ničeho, čím bych vás pohostila, ale spokojte se s kouskem tvrdého chleba, buďte vítáni. Pan Ježíš řekl: „To jsi hodná, kmotřičko, rádi u tebe zůstaneme, když jsi nás tak srdečně přijala“. Nu tak pojďte dál a sedněte si tady na la− vici u kamen. Hned vám přinesu tro− chu vody a skývu chleba. A už cupi− tala do přístěnku. Svatému Petrovi se moc nelíbila, ale než se zmohl na slovo, už tu byla zpět, postavila na stůl džbán s vodou, je tady klid, velké bitvy se odehrávají někde jinde. Slyšel o porážce u Sta− lingradu, o bitvě u Kurska. Velitelé mu tvrdí, že se již naše vojska pře− skupují k závěrečnému úderu. Když však viděl vojáky ustupující od Dně− pru, ztratil všechny naděje. Už jen tou− žil, aby se mohl vrátit domů ke svým nejbližším. Najednou ho vyrušilo temné du− nění. Rovnou z močálů se na něj vali− ly nějaké černé přízraky. Ano, již je vidí lépe. Jsou to tanky T 34, kterým rudí partyzáni postavili přes močály povalové mosty. Rána do hlavy a krev, víc si nepamatuje. Sovětská zdravot− nice mu ošetřuje ránu na hlavě a něco mu říká, nerozumí jí. Přesto mu ta řeč něco připomíná, snad nějak podobně již slyšel někdy mluvit. Již si uvědomuje, podobně maleb− ně zněla česká řeč, kterou mluvili jeho sousedé v Lanškrouně. S jejich dět− mi si hrával na zahradě, s nimi měl společná tajemství a prožil společná dobrodružství. Proto od začátku ne− pociťoval odpor ke svým věznitelům, ale pochopení jejich patriotického zá− palu osvobodit svou vlast od protiv− níka, který vypaloval jejich vesnice a vraždil jejich děti. Dají ho do dobytčáku a vezou do zajateckého tábora na Sibiř. Je to ne− lehká doba, ale drží ho přesvědčení, položila nůž a černou patku chleba. Poslužte si dle libosti. Mistr vstal a po− modlil se, i Svatý Petr, pak dali se oba do jídla. Sotva však požehnal Kristus Pán režný chlebíček, hned patka narostla v pěkný bílý chléb a voda se promě− nila ve víno. Stařenko, pojez s námi, pobízel Pan Ježíš Kristus babičku. Když ochutnala chleba, zvolala: „To je dobrota, a ta voda. To není voda, ale to je něco tak dobrého, že nevím, jak to pojmenovat.“ To je víno, řekl Svatý Petr. Víno, divila se stařenka. Neměla jsem na světě nic dobrého. Hlad a nouze byly mým údělem a co víc, kdekdo mne od prahu vyhání a dveře přede mnou zamyká a křičí: „Jdi ,Bído, tam, odkud jsi přišla. Tá− hni od mého stavení.“ Ty jsi Bída? Divil se Svatý Petr. Ano, jsem Bída. Kmotra Bída, tak mi alespoň lidé říkají. Mistře, slyšíš? Je to Bída. Vezmi jí všechnu moc, aby lidi více netrápila, zašeptal apoštol Panu Ježíši do ucha. Nebylo by to moudré, odvětil Pan Ježíš. I Bída musí být. Všichni by byli lakomci a nebáli se žádné metly. Ale nemluvme již o tom a pojďme spát. Kam si ale pane lehneme? Zde v ko− můrce jsem vám připravila slamníky, řekla kmotra Bída. Apoštol, když viděl to chudé lůžko, potřásl hlavou. Ale Pan Ježíš řekl: „Pomodli se se mnou a uvidíš, jak krásně se vyspí− me“. Opravdu, sladce se spalo obě− že se jednou navrátí a spatří své blíz− ké a svoji drahou domovinu. Modlí se často k Máří Magdaléně a tato mod− litba mu pomáhá přežít. Sovětští ve− litelé si ho oblíbí, je pracovitý a ši− kovný, ovládá devět řemesel a se vším si umí poradit. Blíží se doba jeho propuštění a v této chvíli neví, kam má jít. Z jeho rodného kraje byli všichni jeho blízcí násilně vystěho− váni, ale přesto ho to tam táhne. Na− víc tam nyní panují komunisté, kteří o bývalé obyvatele nemají zájem. Rozhodne se tedy pro americkou zónu v Německu, kam odešla větši− na jeho příbuzných. Je roztrpčený nad vývojem za želez− nou oponou, ale přesto vzpomíná na svou domovinu. Postupem času se ho zmocňuje hluboký pocit nespravedl− nosti, vidí také fotografie z května roku 1945 z lanškrounského náměstí. Ten− to pocit zatrpklosti stále roste a roz− hodne se, do tohoto města se již nikdy nevrátí. Jednoho dne se mu v místním ka− tolickém kostele dostane do ruky vi− zitka Sdružení pro záchranu kostela Máří Magdalény v Lanškrouně s ba− revnou fotografií. Nakonec se koneč− ně rozhodne, rozjede se tedy do Čes− ké republiky, chce se na ten svůj nád− herný kostel podívat zblízka. Přijede do Lanškrouna, zasedne v kostele do starobylé lavice a uvidí malý měděný ma, a když ráno vstali, babička jim podala k snídani trochu pražené po− lévky. Když už byli na odchodu, řekla Pan Ježíš stařence: „Chci tě matko od− měnit za tvé pohostinství. Řekni sama, co by sis přála“. Pane, vidíš mou zahradu? Hle, jak je pustá. Nic tam nerodí. Výjimku činí ta vysoká hrušeň. Ta jediná se ujala a dávala by mi hodně ovoce, kdyby mi z ní zlí lidé neočesali krásné hrušky dříve, než dozrají. Proto tě prosím, pane, máš−li takovou moc, učiň, aby každý, kdo na tu hrušeň vyleze, ne− mohl slézt dolů, dokud mu to nedo− volím. Pán vyplnil její přání. Zanedlouho dostala kmotra Bída novou návštěvu, která k ní přišla ještě za bílého dne. Byla to žena hubenější než kmotra Bída, hotový kostlivec. Kdo jsi a proč ke mně přicházíš? Jsem Smrt a jdu si pro tebe, odpověděla bezzubá příšera. Ty že jsi Smrt a jdeš si pro mne? Ne, ne, já ještě nechci u− mřít. Musíš, není ti pomoci, poroučela Smrt a už se chtěla dotknout kmotry Bídy svou kosou. Stařence vyvstal smrtelný pot na čele, ale ač se hrůzou třásla, přece jí napadla šťastná myšlenka. Na oko klidně se zeptala: „Nemohla bys mi dopřát trochu času“? Budiž, několik okamžiků počkám. Smrt měla za to, že kmotra Bída se chce pomodlit dří− ve, než opustí tento svět. Když mám jít s tebou na tak dalekou cestu, dovol, abych si natrhala několik hrušek. Hladová jsem přišla na svět, ale hla− plíšek. Nechce tomu věřit, vidí dob− ře, nematou ho snad smysly? Je tam jméno Johanes Reis. Vždyť to je pře− ce on, tento plíšek mu nechali udělat rodiče při svatém biřmování. Vzpo− mene na krásné dětství a mládí v tom− to malebném městě, na první oprav− dová přátelství i první lásky. Ano, sem patří, to je jeho rodný kraj a jeho mi− lovaný kostel. Sehne hlavu a pomod− lí se modlitbu k Máří Magdaleně. Potom se dlouho rozhlíží. Kostel je stejný, a přece trochu jiný, trochu chudší a skromnější, než jak si ho pa− matuje. Několik žen se tu tiše modlí řečí,které kdysi rozuměl, ale kterou se nikdy nesnažil naučit. Obrazy jsou stejné, i fresky na stropě, i když po− ničené stářím. Poznává sv. Aloise Gon− zagu, patrona všech studentů, však do tohoto kostela chodili hlavně stu− denti. Kostel je chudý, ale čistý, krás− ně vyzdobený, je vidět, že ho lidé mají rádi, že se o něj starají. Kostelní ticho k němu promlouvá a on cítí, jak něco těžkého v jeho duši zvolna taje. Vždyť kostel tu stojí skoro dvěstě let, vždyť Bůh, který v něm přebývá, zve k sobě každého, nedělá rozdíly, je ta− dy pro ty, kdo mají čisté srdce. Johannes Reis, bývalý student a bý− valý voják, konečně najde ve svém srdci dlouho vytoužený mír a pokoj, najde tu usmíření. Eva Latifová a Jaroslav Macek dová bych nerada umřela. Nevím, ne− vím, jestli sama vylezu na strom. No− hy, ruce, tělo mi nějak neslouží. Počkej tady, natrhám ti hrušek, co budeš chtít, řekla Smrt. Jedním sko− kem byla na stromě, ale neutrhla ani jednu hrušku, protože jí ruce zdřevě− něly. Chtěla seskočit dolů, ale co vidí? Větve stromu ji obemkly jako kleště a omotaly se kolem celého těla. Sestřičko, pomoz mi z toho podiv− ného stromu, pomoz mi, čímkoliv tě odměním, prosila Smrt kmotru Bídu. Pomohla bych ti, ale co mi za to dáš? Pytel dukátů, slibovala Smrt. Co bych s nimi dělala, když by mne zahrabali do hrobu? Slib mi, že mne necháš a já tě osvobodím. Dobře, nechám tě tu 10 let, slibovala Smrt. To je málo. Tak padesát roků. To je ještě málo. Což chceš žít stále? Nezapomeň, že co první lidé v ráji zhřešili, musí každý člověk umřít. Tak to usoudil Bůh. To se týká jen lidí, ale ne mne, odpo− věděla Bída. Smrt vidouc, že se sama z větví nedostane, konečně svolila a pravila: „Dobře, staň se ti po vůli a žij si třeba věčně, jen mne pusť zase na svobodu“. Kmotra Bída se dotkla hrušně a pravila: „Pusť kmotřičku Smrt, ať si jde, kam chce“. I seskočila Smrt a běžela do polí, jako by jí hlava hořela. Od té doby žije mezi lidmi bez ustání kmotra Bída. Nechce se od lidí odlou− čit a zůstane prý tak dlouho na světě, dokud na této zemi bude žít nějaký člověk. Anežka Šimečková
LL 14 a 15 / 2009 PŘEČTĚTE SI STRANA 29 DVACET LET S tichým souhlasem Na jaře roku 1989 sepsala na večírku oslavujícím propuštění Václava Havla z vězení skupinka jeho přátel petici Několik vět, jejíž plný text otisku− jeme v tomto dvojčísle LL. Nedá se říci, že to byl text převratný a svým způsobem dnes působí křehce až bojácně. Mladší ročníky by zcela legitimně nemuseli chápat, proč bylo kolem smysluplných a z dnešního úhlu pohledu samozřejmých požadavků tolik humbuku. Původní představa tehdejší politické garnitury smést Několik vět ze stolu s označením pamflet se ukázala jako poněkud naivní. Petice se šířila lavinovitě a krom skalních odpůrců režimu se s ní masivně obeznámila i velká část tzv. šedé zóny, tedy lidí kteří doposavad proti režimu nevystupovali a žili svým poklidným socialistickým životem. Velmi důležitým aspektem byla skutečnost, že petici podepsala celá řada lidí s vysokým společenským a kulturním statutem. Tito lidé samozřejmě riskovali dost, především jejích profesní kariéra byla v těžkém ohrožení, nic− méně zároveň věděli, že už nejsou padesátá léta s oprátkami a uranovými doly. Výsledný efekt byl pro komunistickou vládu katastrofální. Zcela „za− říznout“ Zdeňka Svěráka, Rudolfa Hrušínského nebo Hanu Zagorovou bylo politicky těžko obhájitelné, tím spíš, že text petice byl veřejnosti znám, neboť společnost nakloněná změnám a touze po lepší ekonomické situaci zajímalo, co že to ten oblíbený herec podepsal. Komunistická kobyla se ještě snažila vzedmout k mohutné demonstraci svornosti a a síly, ale snaha to byla směš− ná, seděl−li na jejím chromém hřbetě žokej Milouš Jakeš vykřikující dnes památné věty o milé holce Hance Zagorové. S odstupem času mám pocit, že největší význam měla petice Několik vět v tom, že si celá řada lidí skrze ní ujasnila svou představu o svobodě a postavila se proti neúnosné politickoekonomické situaci země. A bylo důležité, že krom těch vysloveně odvážných se přidali i ti v šedé zóně, byť to obvykle bylo jen ti− chým souhlasem. F. Teichmann Petice NĚKOLIK VĚT (dokument) První měsíce roku 1989 znovu a jasně ukázaly, že i když se současné československé vedení velmi často zaklíná slovy přestavba a demokratizace, ve skutečnosti se dost zoufale vzpírá všemu, co demokracii vytváří nebo ji alespoň vzdáleně připomíná. Petice a iniciativy občanů, které samo nezorga− nizovalo, odmítá jako nátlakové akce, pokojná lidová shromáždění rozhání, do přípravy nových zákonů nedovoluje veřejnosti mluvit. Tytéž měsíce však zároveň ukázaly, že občanská veřejnost se už vymaňuje z letargie a že stále Společenská kronika NAROZENÍ: 16. 6. − Kryštof Zeman, Rudoltice 603 26. 6. − Michala Máslová, Žichlínek 240 29. 6. − Tereza Chládková, U Papíren 197 2. 7. − Magdaléna Pokorná, Mánesova 384 4. 7. − Nikola Slouková, M. Marků 111 15. 7. − Daniel Jakeš, Rudoltice 615 18. 7. − Dominika Barbora Dugasová, Rudoltice 88 SŇATKY: 20. 6. − Michal Kašpárek a Adéla Grundová, Hlušovice a Svitavy 4. 7. − Bryan Baker a Martina Skalická, Asheboro, NC, USA a Žichlínek 41 4. 7. − Jaroslav Klička a Stanislava Kleinová, Svitavy a Velký Újezd 11. 7. − Petr Hošek a Lenka Rollerová, Vančurova 149, Lanškroun 11. 7. − Lubor Kristek a Lenka Hamalová, Cotkytle 23 a Nepomucká 302, La 18. 7. − David Nagy a Věra Lukavská, Ostrov 309 18. 7. − František Svatoš a Petra Božáková, České Libchavy 73 a Rudoltice 26 VZPOMÍNÁME: 25. 6. − Miroslav Hejl, Vrchlického 414, 81 let 27. 6. − Marta Urbanová, Damníkov 141, 80 let 30. 6. − Josef Liška, Škroupova 834, 67 let 1. 7. − Ladislava Thunová, Tatenice 49, 82 let 19. 7. − Zdeněk Kohl, Jakubovice 83, 43 let 24. 7. − Emma Stejskalová, Palackého 571, 93 let PODĚKOVÁNÍ Děkujeme všem pracovnicím Domova o seniory, které vzorně pečovaly o naši babičku p. Věru Richterovou. Rodina Richterova víc lidí má odvahu veřejně projevit svou touhu po společenských změnách. Pohyb ve společnosti se tak začíná stále povážlivěji srážet s nehybností moci, roste společenské napětí a začíná hrozit nebezpečí otevřené krize. Takovou krizi si nikdo z nás nepřeje. Proto vyzýváme vedení naší země, aby pochopi− lo, že nadešel čas ke skutečným a důkladným systémovým změnám a že tyto změny jsou svobodná a demokratická diskuse. Prvním krokem k jakýmkoli smysluplným změnám, novou ústavou počínaje a ekonomickou reformou konče, musí tedy být změna společenského klimatu v naší zemi, do kterého se musí vrátit duch svobody, důvěry, tolerance a plurality. Podle našeho názo− ru je k tomu třeba: • Aby byli okamžitě propuštěni všichni političtí vězňové. • Aby přestala být omezována svoboda shromažďovací. • Aby přestaly být kriminalizovány a pronásledovány různé nezávislé iniciativy a začaly být konečně chápány i vládou jako to, čím v očích veřejnosti už dávno jsou, totiž jako přirozená součást veřejného života a legitimní výraz jeho růz− notvárnosti. Zároveň by neměly být kladeny překážky vznikání nových občan− ských hnutí, včetně nezávislých odborů, svazů a spolků. • Aby byly sdělovací prostředky i veškerá kulturní činnost zbaveny všech fo− rem politické manipulace a předběžné i následné skryté cenzury a otevřeny svobodné výměně názorů a aby byly legalizovány sdělovací prostředky, půso− bící dosud nezávisle na oficiálních strukturách. • Aby byly respektovány oprávněné požadavky všech věřících občanů. • Aby byly všechny chystané a uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší zemi a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům a veřejnosti. • Aby byla zahájena svobodná diskuse nejen o padesátých letech, ale i o Praž− ském jaru, invazi pěti států Varšavské smlouvy a následné normalizaci. Je smutné, že zatímco v některých zemích, jejichž armády tehdy do českoslo− venského vývoje zasáhly, se dnes už o tomto tématu začíná věcně diskutovat, u nás je to stále ještě velké tabu, a to jen proto, aby nemuseli odstoupit ti lidé z politického a státního vedení, kteří jsou odpovědni za dvacetileté upadání všech oblastí společenského života u nás. Každý, kdo s tímto stanoviskem souhlasí, je může podpořit svým podpisem. Vládu vyzýváme, aby s ním nenaložila tak, jak je dosud zvyklá s nepohodl− nými názory nakládat. Zasadila by tím osudovou ránu nadějím, jimiž jsme vedeni, totiž nadějím na skutečný společenský dialog jako jediné možné vý− chodisko ze slepé uličky, v níž se dnes Československo nalézá. Podpisy je možno předávat či zasílat dosavadním signatářům anebo na tyto adresy: Stanislav Devátý, Revoluční 312, Gottwaldov Václav Havel, Engelsovo nábřeží 78, Praha 1 Jiří Křižan, Navrátilova 16, Praha 1 Saša Vondra, Trojanova 1, Praha 2 Tady a teď Vysoko v horách, kde už se špatně spí, bývají dlouhé noci vyplněné stří− dáním bdění a slabého spánku. Člověk má tendenci rovnat si myšlenky a pře− mýšlí nad tím, co bylo i bude. Ležím ve stanu na úpatí ledovce. Celý rok jsem se těšil na tenhle kopec, a teď se mi do mysli nejčastěji vkrádá otáz− ka, nebylo−li by lepší ležet doma v posteli. Také se mi nepochopitelně dokola vybavuje černobílá fotografie z Bambiriády podbarvovaná obavami ze zítřej− šího výstupu. V hlavě mi vře nesourodý galimatyáš, rozumnou myšlenku ne− udržím. Bohužel mám času více, než bych si přál. Libor včera slyšel běhat kolem stanu morčata, takže díky Bohu za tu fotku a taky za počasí a bezpečnou cestu přes ledovec. Nakonec ještě prosím Boha o jeho pomoc při zítřejším výstupu na vrchol. Hned v zápětí se zaposlouchá− vám do mrazivého ticha hor a hlavu mi ve vteřině vyplní prázdnota. Blažený pocit klidu mě rozesměje. S výrazem idiota na hodinu usínám naplněn štěstím z absolutní přítomnosti. F. Teichmann Letošní téma králické Cihelny: Západní val 1944 Vojenskohistorická akce s názvem CIHELNA 2009 KRÁLÍKY Den Sil pod− pory AČR se letos koná na téma Západní val 1944 − Průlom. Dvanáctý ročník vzpomínkové akce připravují společně ve dnech 21. a 23. srpna Velitelství Sil podpory AČR, město Králíky, kluby vojenské historie z ČR, sběratelé vojenské historické techniky a složky Integrovaného záchranného systému kraje. Na finanční zajištění vyčlenil kraj z rozpočtu částku ve výši 80 tisíc korun. Akce Cihelna Králíky vznikla v roce 1997 z iniciativy příznivců vojenské historie. Veřejnosti připomněla období budování prvorepublikového opevnění na Králicku a jeho následný osud. Poprvé byla tato akce organizovaná pro ši− rokou veřejnost v prostoru pěchotního srubu „K−S 14 „U CIHELNY“, odtud její název. Magdalena Navrátilová, tisková mluvčí Pk (kráceno)
Page 1 and 2: LL 14 a 15 / 2009 STRANA 1 14 a 15
Page 3 and 4: LL 14 a 15 / 2009 RADNICE SDĚLUJE
Page 5 and 6: LL 14 a 15 / 2009 NEJEN Z MĚSTA ST
Page 7 and 8: LL 14 a 15 / 2009 Z MĚSTA I REGION
Page 9 and 10: LL 14 a 15 / 2009 Z REGIONU STRANA
Page 11 and 12: LL 14 a 15 / 2009 Z KRAJE I REGIONU
Page 13 and 14: LL 14 a 15 / 2009 Z MĚSTA STRANA 1
Page 15 and 16: LL 14 a 15 / 2009 NA CESTÁCH STRAN
Page 17 and 18: LL 14 a 15 / 2009 DĚTI STRANA 17 D
Page 19 and 20: LL 14 a 15 / 2009 HISTORIE STRANA 1
Page 21 and 22: LL 14 a 15 / 2009 PŘEČTĚTE SI ST
Page 23 and 24: LL 14 a 15 / 2009 V LANŠKROUNĚ TO
Page 25 and 26: LL 14 a 15 / 2009 NA CESTÁCH STRAN
Page 27: LL 14 a 15 / 2009 NA CESTÁCH STRAN
Page 31 and 32: LL 14 a 15 / 2009 SDĚLENÍ, NÁZOR
Page 33 and 34: LL 14 a 15 / 2009 ROZHOVOR STRANA 3
Page 35 and 36: LL 14 a 15 / 2009 SPORT STRANA 35 k
Page 37 and 38: LL 14 a 15 / 2009 SPORT, INZERCE ST
Page 39 and 40: LL 14 a 15 / 2009 PROGRAM AKCÍ V R

14-a-15-2009 - Město Lanškroun

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?