odkaz - Info Blovice

„Příběh opravdového člověka“ trochu jinak
V posledních Blovických novinách byla kratičká, okrajová zmínka o našem rodákovi Karlu
Bečvářovi. Snad každý blovičák dnes už ví, kdo to byl a jak se vyznamenal v průběhu bitvy o
Anglii. Nejzasvěceněji o něm mohla vyprávět jeho sestra, paní Marie Otcová, která už
bohužel zemřela. V její pozůstalosti se zachovalo mnoho fotografií a osobních předmětů,
které upomínají na jejího bratra, a dokonce i zvukový záznam z jejího vyprávění o něm. Tyto
předměty věnovala rodina místnímu muzeu. Karel Bečvář by zanedlouho oslavil 92.
narozeniny (narodil se přesně na den rok před tím, než skončila 1. světová válka, tedy 11. 11.
1917). A tak jistě stojí za to, připomenout si tohoto našeho významného rodáka trochu blíž.
Karel Bečvář prožil svoje dětství společně se svou sestrou Marií a svými rodiči v Blovicích.
Nejprve všichni bydleli u prarodičů v č. 216 v části Bohušov. V roce 1924 se přestěhovali do
nového domku, který si rodiče postavili v Husově ulici. Nejmilejším místem her ale stále
zůstávala Cecima, obzvláště okolí potoka. Oba navštěvovali měšťanskou školu, která se
nacházela v dnešní Americké ulici. Zde přišel Karel ke své přezdívce „Bimba“, která ho pak
provázela po zbytek života. Byl pod ní známí nejen u naší armády, ale i v Anglii mezi
kamarády u letectva. O přezdívku se postaral jeho učitel Panocha. Když se jednou Karlovi
něco nepodařilo, řekl mu před ostatními: „Ty jsi ale bimba.“ a tohle označení už mu pak
navždy zůstalo. Po skončení měšťanky začal jezdit do Plzně na čtyřletou strojnickou
průmyslovku. Otec měl zámečnickou dílnu a byl by rád, kdyby ji po něm jeho syn přebral.
Ten měl ale jiné plány a sny. Už od dětství měl zájem o letadla a o létání. Rodiče jeho zálibu
neviděli rádi, měli strach, že by se synovi mohlo něco stát. Tak se se svou touhou jít po
střední škole k letectvu svěřil raději svému třídnímu učiteli. Ten s ním jel do Prahy na
přijímací pohovory a pomohl mu obstarat všechny potřebné papíry a náležitosti. Pak s ním
zajel do Blovic za jeho rodiči, u kterých se za Karla přimluvil a otec Bečvář nakonec souhlasil
a dokumenty podepsal. A tak šel Karel k vytouženému letectvu. Po úspěšném absolvování
Vojenské akademie v Hranicích v roce 1937 jako nejmladší poručík letectva, střídal různé
útvary. Jeho aprobace byla stíhač – navigátor. A protože navigace byla jeho láskou, věnoval
se právě jí. Během mobilizace v září 1939 působil Bečvář jako velitel letiště v Plzni na
Borech. Po zabrání Sudet Němci na podzim roku 1938 bylo mezi příslušníky naší armády
patrné silné napětí, mezi lidmi pak strach z nevyhnutelně se blížící války. Po Vánocích
1938/38 pracoval Karel v továrně Avia v Praze. 15. března 1939 vstoupila do naší již
okleštěné vlasti německá vojska, obsadila téměř bez bojů kasárna a naše armáda byla zrušena.
Všichni vojáci z povolání tak rázem přišli o práci a snažili se hledat uplatnění jinde. Někteří
se potají scházeli v Praze a plánovali útěk za hranice, kde by proti hitlerovskému Německu
mohli aktivně bojovat. Mezi těmito lidmi byl i Karel Bečvář. O svých plánech se zmínil pouze
sestře. Domluvil si s ní i způsob komunikace po svém útěku.
V jeho dopisech měla vždy hledat zprávu napsanou mezi řádky citrónovou šťávou. Ta není
na první pohled vidět, teprve když se papír zahřeje nebo přežehlí, citrónová šťáva zhnědne a
písmo je krásně k přečtení. Zároveň sestru nabádal, aby se snažila provdat, aby měli doma
rodiče pomocnou ruku, kdyby se s ním něco stalo.
Útěk se Bečvářovi zdařil 9. června 1939, kdy se přes Těšínsko dostal do Polska. Zde se ale
dlouho nezdržel. Po obsazení Polska v září 1939 musel znovu prchat. Tentokrát do Francie,
kde prošel různými instruktážemi a školeními. A aby mohl bojovat, musel podepsat, že
vstupuje do československých legií. Z Francie se mu podařilo poslat oklikou přes Slovensko
po kamarádovi druhý dopis ( první napsal ještě z Polska). Ani jeden z dopisů se bohužel

nedochoval. Rodina musela všechny tyto věci z bezpečnostních důvodů zakopat a papír se
během války ve vlhké zemi rozpadl. Ale ani ve Francii naši vojáci dlouho nezůstali.
Francie v červnu 1940 kapitulovala a vojáci i vojenská technika byli urychleně evakuováni
do Anglie. Bečvář se tam dostal společně se skupinou ostatních letců oklikou přes Maroko,
přes Casablanku. Tady se shodou náhod setkal s další blovickou rodačkou Marií Jedličkovou,
která zde působila v prodejně Baťovy filiálky. Strávil u ní tři dny a pak přes Gibraltar
pokračoval do Anglie. Zde stál u zrodu slavné 311. bombardovací perutě. V té působil jako
vynikající navigátor. Odlétal 35 operačních letů. Pak byl vyslán do Kanady, do školy
navigace, kde se vyučovala především tvz. astronavigace. Takový předmět se u nás na
vojenských školách vůbec nevyučoval, protože v našich poměrech nebyl třeba. Naše zem
nemá moře a tak se navigátoři mohli orientovat podle pevných záchytných bodů na zemi. Pro
potřeby bitvy o Anglii, kdy se převážná část bojů odehrávala právě nad mořem, bylo třeba,
aby se navigátoři uměli orientovat pomocí hvězd. Po úspěšném absolvování kurzu měl být
zařazen do konce války jako instruktor astronavigace pro začátečníky i pokročilé. Protože
chtěl ale létat a bojovat, vrátil se zpět do Anglie k aktivní službě. Zde odlétal ještě 15 dalších
operačních letů. U RAF létal pod osobním číslem 82587 a získal hodnost F/O = flying
officer, což v naší armádě odpovídá hodnosti poručíka. Poslední zprávu od něj dostala rodina
před Vánocemi 1940, kdy v zahraničním rozhlase uslyšeli zprávu, že Bimba zdraví rodiče a
sestru. To bylo naposled, kdy o něm rodina do konce války slyšela.
Rodina byla kvůli jeho útěku z vlasti a činnosti u RAF internována v táboře ve Svatobořicích.
Zde si všichni prožili velice krušné období a setkali se s mnoho významnými lidmi z období
první republiky, jejichž příbuzní také bojovali na cizích frontách proti Německu.
Karel Bečvář byl se svým letadlem a dalšími pěti kamarády sestřelen Němci při letu nad
Biskajským zálivem 18. 8. 1942. Zachoval se jeho předletový deník, kde je zapsáno datum a
hodina vzletu, kolonka pro návrat už zůstala nevyplněná. Jeho poslední slova slyšená přes
vysílačku byla: „Jsme napadeni nepřátelskými stíhačkami.“ Po válce byly sečteny ztráty na
životech mezi československými letci bojujícími za války v RAF a bylo napočítáno 511 obětí.
Mezi nimi byli i všichni tři blovičtí letci.
Za svoje zásluhy v boji proti Němcům získal Bečvář řadu ocenění. Za chrabrost byl
vyznamenán Československým válečným křížem in memoriam, medailí Za chrabrost a
nejvyšším britským leteckým vyznamenáním DFC. Dosáhl hodnosti nadporučíka, po smrti
byl povýšen na štábního kapitána a v roce 1991 do hodnosti plukovníka.
Velmi ceněné je britské vyznamenání DFC – Distinguished Flying Cross, tedy záslužný
letecký kříž. V roce 1942 byl jedním z prvních zahraničních letců, kteří toto vyznamenání
získali. Celkem ho obdrželo pouze 51 důstojníků letectva.
Pomník, věnovaný památce jeho i dalším dvěma blovickým letcům Václavu Blahnovi a
Miroslavu Drnkovi, byl slavnostně odhalen 3. 5. 1997 před lékárnou za účasti mnoha
významných osobností nejen z oblasti politiky, ale hlavně armády.
Památníky se jmény padlých letců za 2. světové války můžeme najít i jinde. Jejich jména jsou
uvedena na zdi Westminsterského opatství v Londýně, pomník mají odhalený i v Praze.
http://csletci.ipraxe.com/rservice.php?akce=tisk&cisloclanku=2008120047

Informace o životě Karla Bečváře byly z větší části čerpány z vyprávění jeho sestry paní
Marie Otcové. Zvukový záznam jejího vyprávění vlastní internetové stránky INFO
BLOVICE.
ZÁSLUŽNÝ LETECKÝ KŘÍŽ - DISTINGUISHED FLYING CROSS (DFC)
Záslužný letecký kříž byl zaveden 3. června 1918, krátce po vytvoření RAF (vojenské
letectvo britských ozbrojených sil – vznik 1. dubna 1918). Původně ho mohli získat velící
důstojníci leteckých sil. Během II. světové války se rozšířil okruh vyznamenaných i na
důstojníky královského dělostřelectva a námořního letectví. Na zadní straně se nachází datum
udělení a osobní číslo vyznamenaného, který si za jméno mohl dávat zkratku DFC.
Stuha je široká 31 mm, zdobená fialovými a bílými šikmými pruhy o šířce 3mm.
I. světová válka – 1 000 kusů
II. světová válka – 20 946 kusů

Co možná o letcích za 2. světové války nevíte
Je samozřejmostí, o které se příliš neví,že všichni příslušníci RAF (nejen piloti, ale i pozemní
personál) pobírali po celou dobu služby žold, jehož výše byla příslušná hodnosti. Z platu se
ale odváděly daně, letci (od hodnosti Sergeant výše) platili za stravu. Pokud připočteme fakt,
že narozdíl od důstojníků byl poddůstojníkům a mužstvu přiznán válečný příplatek ve výši
6 pencí* denně a ti také zdarma fasovali všechny součásti výstroje, vyjde nám celkem
zajímavá skutečnost — nižší důstojníci na tom byli finančně hůře než starší poddůstojníci!
Kromě hodnosti hrály roli při výpočtu výše žoldu i další faktory. Ženatý letec pobíral více než
svobodný; výkonný letec více než administrativní důstojník atp.
* 1 libra = 20 šilinků = 240 pencí
Zde je tabulku platů:
hodnost denně měsíčně daň jídelna zbývá
mužstvo
Aircraftman No 2 Class 0,4,3 5,19,0 —
Aircraftman No 1 Class 0,5,0 7,0,0 —
Leading Aircraftman 0,6,0 8,8,0 —
poddůstojníci
Corporal 0,8,0 11,4,0 1,1,8 — 10,2,4
Sergeant 0,10,0 14,0,0 2,1,0 0,15,0 11,4,0
Flight Sergeant, Sergeant pilot 0,12,0 16,16,0 2,16,0 0,15,0 13,5,0
Warrant Officer 0,14,6 20,6,0 4,0,0 0,15,0 15,11,0
důstojníci
Pilot Officer
Flying Officer
Flight Lieutenant
Squadron Leader
acting 0,11,0 17,19,11 2,9,10 5,5,0 10,5,1
výkonný 0,14,6 22,1,½ 3,13,8 5,5,0 13,2,4
administrativní 0,11,10 17,19,11 2,9,10 5,5,0 10,5,1
výkonný 0,18,2 27,12,7 5,15,2 5,5,0 16,12,5
administrativní 0,13,6 20,10,7½ 3,4,5½ 5,5,0 12,11,2
výkonný 1,1,9 33,1,6½ 8,4,4½ 5,5,0 19,12,2
administrativní 0,19,0 28,17,11 6,6,10½ 5,5,0 16,5,11
výkonný 1,10,10 46,17,10 14,4,4½ 5,5,0 27,8,5
administrativní 1,9,0 44,2,1 12,19,4½ 5,5,0 25,17,8
duchovní 0,15,4 22,18,½ 3,15,10 5,5,0 13,17,2
Wing Commander výkonný 1,16,2 55,0,½ 17,9,4½ 5,5,0 32,5,8
Group Captain výkonný 2,9,10 75,15,9 27,5,2½ 5,5,0 43,6,0
Důstojníci navíc ještě platili tzv. fondy — jejich výše byla obvykle 1,0,0 měsíčně. Uvedená
čísla jsou ale pouze orientační, neboť jak je uvedeno výše, plat (a koneckonců i odváděná —
progresivní — daň) se odvíjel od mnoha faktorů.

Naši letci v Anglii působili hlavně v bombardovacích perutích.
Karel Bečvář působil u 311. perutě.
Letadla, s nimiž se provádělo bombardování:
Vickers Wellington, Consolidated B-24 Liberator
311. bombardovací peruť
Kódový znak
KX (1940-1943)
PP (1944-1945)
311. peruť (československá)
(No. 311 Squadron RAF (Czechoslovak))
Motto
Na množství nehleďte
Historie
29.07.1940 - Založena na základně Honington jako bombardovací peruť tvořená
československým personálem.
07.09.1940 - dokončeno přeškolení prvních šesti posádek
10./11.09.1940 - První bojový let (nálet na Brusel).
04.06.1945 - Poslední operační let.
15.02.1946 - De iure rozpuštěna jako peruť RAF.
Operační podřízenost
29.07.1940 - Bomber Command
30.04.1942 - Coastal Command
25.06.1945 - Transport Command (do rozpuštění)
Nasazení
Bombardování cílů v Německu, Itálii a v okupované Evropě, mj. bitva o Porúří, operace
Millenium. U Pobřežního letectva převážně protiponorkové hlídky. Po ukončení operační
činnosti prováděla repatriační lety do ČSR.
Bojové výsledky
Bomber Command - 1029 operačních letů v délce 5341 hodin. Svrhla 1086,549 t tříštivých a
94 718 ks zápalných pum. Ztratila 94 padlých a nezvěstných a 34 zajatých letců.
Coastal Command - 2102 operačních letů v délce 21 527 hodin. Napadla 35 ponorek a 4 lodě
a bylo jí oficiálně uznáno sestřelení 4 nepřátelských letounů jistě, 3 pravděpodobně a 14
poškozených. Dalších 34 letů v délce 240 hodin podnikly její posádky při výpomoci Bomber
Command. Ztratila 104 padlých letců.

311. československá bombardovací peruť
11. peruť u Bomber Command
Dne 20. července 1940 byla ustanovena v Cosfordu, při čs. výcvikové a náhradní jednotce
letectva, samostatná "Bombardovací skupina" a zahájila výcvik. Potom se skupina přesunula
na základnu RAF v Honingtonu, kde byla založena 2. srpna 1940 oficiálně 311.
československá bombardovací peruť a zahájila letový výcvik na anglických bombardérech
Vickers Wellington Mk IA a IC. Anglické velení zastupoval kanadský důstojník W/Cdr J. F.
Griffiths, DFC a za naší stranu byl do čela perutě jmenován W/Cdr Karel Mareš-Toman,
DFC. Pod vedením zkušených britských instruktorů byly sestavovány první šestičlenné
posádky, samozřejmě podle britského vzoru, kdy byl kapitánem osádky vždy první pilot v
jakékoliv hodnosti, což se ne vždy líbilo našim důstojníkům, když jim někdy veleli nižší
šarže. To však netrvalo dlouho, protože naši vytvořili opravdu sehrané party a intenzivně se
cvičily v nočních letech, protože RAF po neúspěchu několika denních náletů útočila hlavně v
noci.
Již 10. září 1940 odstartovaly tři nejzkušenější posádky bombardovat nádraží v Bruselu. Od
toho dne třistajedenáctka, jako první z našich, přenesla boj na uzemí okupované nepřítelem a i
nad Německo, o čemž svědčí, že již 23. září 1940 bombardovaly tři letouny Berlín. Tohoto
náletu se ve svých 42. letech zúčastnil i velitel peruti W/Cdr Mareš-Toman, DFC.
Z náletu na Berlín se nevrátila první posádka P/O Trojáčka, když při nouzovém přistání v
Holandsku, 5 členů osádky padlo do zajetí a šestý se při zatýkání zastřelil. Potom naši
bombardéři útočili průměrně každý čtvrtý den na nejrůznější cíle v Německu a v okupované
Evropě, což bylo velice nebezpečné, protože je na trase čekala různá úskalí, od špatného
počasí, nebezpečné ledové námrazy, záchytné sítě nočních stíhačů Luftwaffe, těžké
protiletadlové palby, světlometů nad cílem a pak mnohdy museli dotáhnout poškozený stroj
dlouhou trasou zpátky na základnu.
19. 3. 1941 ukončil svoji bojovou činnost u perutě W/Cdr Mareš-Toman, DFC a byl nahrazen
W/Cdr Josefem Schejbalem, DFC. Ten byl vystřídán 3. 7. 1941 W/Cdr Josefem Ocelkou,
DFC. To byl podle pamětníků nejpopulárnější velitel třistajedenáctky. Zakrátko ujala
přezdívka "Vocelovej" a to nejen proto, že požadoval od svých podřízených maximum, ale i
proto že s nimi létal do těch nejhorších akcí. Bohužel tento vynikající důstojník zahynul při
cvičném letu, kdy již nepůsobil u 311. perutě. Od 20. 4. 1942 ho vystřídal ve velení W/Cdr
Josef Šnajdr, DFC.

Závěrečným výčtem nelze postihnout vše co naši letci zařazení u Bomber Command
prožívali, ale je faktem, že 311. československá bombardovací peruť v době od 10.září 1940
do 25. dubna 1942 uskutečnila 1029 bojových vzletů za 152 operačních dní. Napadla celkem
77 cílů, z toho některé opakovaně, svrhla celkem 1310 tun bomb, sestřelila 3 jistě a
pravděpodobně sestřelila 1 nočního stíhače a vypracovala se mezi nejlepší perutě Bomber
Command. Následkem tohoto bojového úsilí byly i značné ztráty. Z celkem nasazených 53
osádek, bylo zabito a zajato 22 osádek a předepsaného turnusu 200 operačních hodin dosáhlo
jen asi 12 osádek, a proto na základě těchto skutečností byla třistajedenáctka na jaře 1942
převedena ke Coastal Command, t.j. Pobřežnímu velitelství a na nový úkol se začala školit a
doplňovat stavy na letišti Aldergrove.
311. peruť u Coastal Command
V rámci Coastal Command se třistajedenáctka zapojila do bitvy o Atlantik a začala provádět
hlídkové a protiponorkové patroly ze základny Talbenny, které zpočátku směřovaly do
prostoru Biskajského zálivu. Pro suchozemce, jakými českoslovenští letci bezesporu byli,
nebylo snadné, létat mnoho hodin nad mořem ,snažit se objevit a případně zničit nepřátelské
plavidlo. "Kdo nepřiletěl z moře hned po skončení operace, už se nikdy nevrátil. Biskaj a
Atlantik požadovanou daň nevracely," bohužel to byla pravdivá slova pamětníků. Peruť v
prvním období působení u Coastal Command létala na původních Wellingtonech ovšem v
jiném zbarvení, ale v průběhu roku 1943 byla peruť vyzbrojena americkými letouny
Consolidated B-24 Liberator GRV a GRVI, na kterých naši operovali až do konce války. V
důsledku přezbrojení se peruť přesunula na základnu Beaulieu, odkud začala operovat s
novými Liberatory a již první mise byla poznamenána ztrátou, kdy se nevrátil velitel perutě
W/Cdr Jindřich Breitcetl, DFC s osádkou. Po jeho smrti se ujal velení W/Cdr Vladimír
Nedvěd, MBE, DFC, který setrval u perutě do 2. 2. 1944 a poté byl vystřídán W/Cdr Josefem
Šejblem, DFC.
Za jeho velení proběhla během února stěhování na jih Anglie, na základnu Predannack, kde
jejím cílem bylo čištění prostoru průlivu La Manche a Biskajskeho zálivu od nepřátelských
plavidel, v souvislosti s blížícím se vyloděním spojenců ve Francii. Po invazi během srpna
1944 nastalo "stěhování za ponorkami" na základnu Tain ve Skotsku, kde peruť zůstala v
operační činnosti až do konce války i se svým posledním válečným velitelem W/Cdr Janem
Kostohryzem, DSO.
Potom se přesunula do Manstonu a již jako transportní zajišťovala přepravu do osvobozeného
Československa, kde se její příslušníci spolu s ostatními západními letci 21. srpna 1945,
zúčastnili slavnostní přehlídky na Staroměstském náměstí v Praze.
Třistajdenáctka během působení u Coastal Command potopila jednu velkou nákladní loď,
poškodila 4 hladinová plavidla a několik menších. Zaútočila na 35 ponorek, z nichž 4 potopila
a vyřadila z boje přibližně 17 nepřátelských stíhačů.
Bohužel celkové ztráty 311. československé bombardovací perutě za pětileté působení ve
svazku RAF činí 250 padlých příslušníků a 35 zajatých.