KROMĚŘÍŽSKÝ ZPRAVODAJ / LISTOPAD 2007 - Město Kroměříž

KROMĚŘÍŽSKÝ ZPRAVODAJ / LISTOPAD 2007Někdo potřebuje odjet a někdo potřebuje odjet,aby se mohl vrátit...Markéta Pilátová z Kroměříže vydala debutovou knihuŽluté oči vedou domů. Tento příběh nesepsala pouze proto,že v Brazílii pobývala, ale proto, že našla nit, kteráčeskou a brazilskou současnost spojuje - nevšední příběhyčeských krajanů, jejichž osudy se navzájem prolínají.Přestože se kniha více než z poloviny odehrává v Brazílii,pojednává vlastně o jedné části našich dějin, má souvislosts českým prostředím.Můžete stručně shrnout své osudy po tom, co jste odešlaz rodné Kroměříže?Studovala jsem na FF UP v Olomouci romanistiku ahistorii. Po skončení studií jsem na několik let zůstala nafakultě jako odborná asistentka a vedla jsem přednáškya semináře z oblasti latinskoamerických a španělskýchreálií, literárního překladu a praktické španělštiny. Pracovalajsem také dva roky na univerzitě ve Španělské Granaděna katedře bohemistiky. Ve Španělsku začala mojeintenzivní spolupráce s týdeníkem Respekt, kde jsem publikovalavětšinu svých článků jak s iberoamerickou tematikou,tak také některé reportáže z Moravy a Čech. Předdvěma lety jsem odjela do Brazílie jako učitelka krajanskýchkomunit. Po návratu jsem nastoupila na místovedoucí zahraniční rubriky týdeníku Respekt.Ve své první próze Žluté oči vedou domů se věnujetemezilidským vztahům, o nichž toho evidentně víte hodně.Některé postavy se pohybují v prostředí, které jste samanemohla zažít, přesto ho dost důvěrně popisujete - napříkladkoncentrační tábor, období II. světové války, příběhagenta Jaromíra, důvěrnou korespondenci lidí z padesátýchlet minulého století - jak jste se s jejich příběhy seznámila,abyste je mohla důvěryhodně převyprávět?Vystudovala jsem historii a vždycky mne přitahovalapráce s historickými prameny, korespondence lidí, kteříuž nežijí, staré fotografie, starožitnosti...takže tohle všechnomi hodně pomáhalo při líčení života lidí v jiné době.Také jsem přečetla hodně korespondence, již posílali krajanéz Brazílie do Čech, dopisy Jana Antonína Bati čijiných lidí, takže mozaika se mi v hlavě skládala poměrnědobře. Spoustu věcí se také dozvídám na nejrůznějšíchreportážích — například v Osvětimi jsem bylas romskou výpravou, která tam jela hledat umučené příbuzné.A já jsem o jejich hledání psala reportáž, takžejsem téma měla poměrně nastudované a když jsme psalasvou knihu, tuhle zkušenost jsem použila.Jsou to příběhy skutečných postav, lidí, které jste osobněpoznala?Ne, žádný z příběhů v knize není skutečný, jsou všechnyvymyšlené. Co je ale skutečné, jsou střípky vyprávění,22detaily, které někdo zmínil náhodně v hovoru. Napříkladjsem znala ženu, jejíž tchán byl český exulant, ale domůse vracel i za komunismu. Odtud se mi pak v hlavě odvíjelyotázky: jak je to možné, co v Čechách takový člověkmohl dělat, kdo to vlastně byl...a tak se zrodila postavasmutného špiona Jaromíra.Nosíte už v hlavě náměty dalších knížek?Ano, mám rozpracovanou další knihu, jejíž pracovnínázev je zatím Líbač hadů. Jde o příběh institutu, v němžse využívá hadí jed, a příběhy lidí, kteří mají co do činěnís hady. Had je mýtické a tajemné zvíře a v současnédobě se o hadí jed zajímá intenzivně biomedicína. Takybych velmi ráda napsala menší prózu o nejrůznějšíchmanželských trojúhelnících a o tom, jak jsou na láskuněkdy potřeba tři.Vyučovala jste potomky našich krajanů v Brazílii češtině.Měli zájem se učit? Jak jim to šlo? Proč se vlastněchtějí učit rodnému jazyku svých rodičů a prarodičů? MáteFoto: M. Pilát