Z periferie do centra Evropy. 20 let vývoje vztahu ČR k ... - Euroskop.cz

Z PERIFERIEDO CENTRA EVROPY20 LET VÝVOJE VZTAHU ČR K EUMILOŠ BRUNCLÍKZBYNĚK KLÍČ (eds.)

Miloš Brunclík a Zbyněk Klíč (eds.)Z PERIFERIEDO CENTRA EVROPY20 let vývoje vztahu ČR k EU

copyright © CEVRO Institut, o.p.s. 2009ISBN: 978-80-87125-07-6

OBSAHPoděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4Slovo úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5Miroslav Novák: Česká republika a její vztah k Evropské unii v 90. letech . . 9Daniel Kunštát: České veřejné mínění a Evropská unie . . . . . . . . . . . . 15Jan Kubáček: Tématika Evropské unie a evropské politiky ve volebníkomunikaci českých politických stran – fenomén europeizaceve volebních programech a marketingu českých politických stranod roku 1989 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51Zbyněk Klíč: České politické strany a přijetí eura . . . . . . . . . . . . . . . 81Petr Sokol: Začleňování českých politických stran do eurostran . . . . . . 105Miloš Brunclík: Evropská integrace pohledem českých prezidentů . . . . . 123Petr Kaniok: Česká republika v čele Evropy: tři etapy místo šesti . . . . . . 139Martin Jeřábek: Spolková republika Německo jako „proevropský“partner České republiky po roce 1990 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155Miloš Brunclík: Česká republika a EU pohledem Švédska . . . . . . . . . . 163Martin Komárek: Proč se „Brusel“ a média nemilují . . . . . . . . . . . . . 177Závěrem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191O autorech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1953

PODĚKOVÁNÍ:Kolektiv autorů by na tomto místě chtěl vyjádřit poděkování dvěma recenzentůmknihy: PhDr. Michalu Kořanovi, Ph.D. z Ústavu mezinárodních vztahů v Prazea PhDr. Pavlu Pšejovi, Ph.D. z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzityv Brně za jejich pečlivou práci a cenné připomínky, které pomohly zkvalitnit jednotlivépříspěvky této kolektivní publikace. Nedokonalosti, které mohly v textu publikacezůstat, jdou na vrub autorů knihy.Zvláštní dík patří odboru informování o evropských záležitostech Úřadu vládyČeské republiky, bez jehož finanční podpory by tato kniha vůbec nevznikla.4

SLOVO ÚVODEMNení vůbec náhodou že tato kolektivní publikace vychází na podzim roku 2009.Přesně před 20 lety se udály přelomové změny, které skutečně zásadním způsobempřetvořily geopolitické, vnitropolitické, ekonomické, sociální a kulturní poměryv Československu, resp. v České republice. Z historického pohledu či z evropskéa světové mezinárodně-politické perspektivy se tzv. sametová revoluce v Československu,která znamenala pád komunistického totalitního režimu a nástup liberál -ně-demokratického uspořádání, stala součástí daleko širšího proudu změn. Slavnýamerický politolog Samuel Huntington [1991 (2008)] tyto změny souhrnně označujejako tzv. třetí vlnu demokratizace, která započala již tzv. karafiátovou revolucív Portugalsku v roce 1974. V rámci této vlny demokratizace se řada zemí nejen v Evropězbavila autoritářských či totalitárních systémů a nastoupila cestu k budovánídemokracie.Stejně jako pro další země mělo pro Československo (Českou republiku) zhrouceníkomunistického systému a následné etablování a konsolidace demokratickéhouspořádání ještě mnoho dalších důsledků. Patrně nejdůležitějším z nich bylo otevřeníprostoru svobody v širokém slova smyslu. Šlo o otevření mnoha cest, které bylypro Československo před rokem 1989 uzavřené.Jedna z těchto cest vedla k začleňování našeho státu do evropských struktur.Do roku 1989 bylo Československo na periferii Evropy. Až po kolapsu komunistickéhorežimu se začalo vymaňovat z okovů periferie nesvobodné části Evropy, kterábyla ovládána z Moskvy. Naše země se ocitla mimo tyto okovy velmi brzy, ale jejímezinárodně-politická příslušnost nebyla zdaleka ještě definitivně určena. Změnyv „roce zázraků“ 1989 přinesly proto mimo jiné také nutnost vypracovat adekvátníkoncepci zahraniční politiky a najít novou, reálným možnostem Československaa reálné situaci odpovídající, zahraničněpolitickou orientaci [Müller 2004: 15]. Jižzáhy bylo jasné, že pro Československo budou hrát vztahy s Evropskými společenstvímivýznamnou roli. Vstup do EU (a NATO) se stal nezpochybnitelným prioritnímpolitickým cílem [Hnízdo 1995: 83–84]. Odtud známé heslo „Zpátky do Evropy“1 . České země, Československo či ČR samozřejmě vždy součástí Evropy byly, alenyní se zdálo nutné jednoznačně, a to nejen deklaratorně, ale i fakticky a institucionálně,stát se členem sjednocující se svobodné a demokratické Evropy, kterou z velkéčásti ztělesňovala EU 2 . Již v roce 1991 byly podepsány první asociační dohody.Po vzniku České republiky v lednu 1993 bylo „nové“ formulování národních zájmůa z nich plynoucí zahraniční orientace procedurou relativně bezkonfliktní. Země1) Pro pořádek ještě uveďme, že autoři této knihy v žádném případě nemají v úmyslu ztotožňovat EUa Evropu, jak se tomu často děje. Mimo EU totiž stále zůstává celá řada významných evropskýchzemí.2) Podrobné informace o historii Evropské unie lze najít kupříkladu v českém jazykovém prostředív klíčové práci Petra Fialy a Markéty Pitrové [2009 (2003)].5

zdědila hlavní priority předcházejícího Československa: vstup do tzv. euroatlantickýchstruktur a upevnění dobrých sousedských vztahů v regionu [Pick 2004: 6].V lednu 1996 vyjádřila Česká republika svou vůli stát se členem Evropské unie podánímoficiální žádosti o členství, posléze se připravovala na přijetí do Evropskéunie a na konci roku 2002 bylo rozhodnuto, že celkem 10 zemí včetně České republikyúspěšně uzavřelo všechny vyjednávací kapitoly, a mohou se tak stát novými členyEU od 1. května 2004. V průběhu roku 2003 došlo ve většině z těchto zemí k všelidovýmhlasováním 3 . V České republice referendum proběhlo ve dnech13. a 14. července 2003, k urnám se dostavilo 55,21 % hlasujících a drtivá většinaz nich, 77,33 %, posvětila přistoupení k Evropské unii 4 .1. května 2004 vstoupila v platnost Smlouva o přistoupení deseti nových členskýchzemí a Česká republika, Estonsko, Kypr, Lotyšsko, Litva, Maďarsko, Malta,Polsko, Slovinsko a Slovensko se staly plnoprávnými členy Evropské unie.10.– 13. června 2004 pak proběhly volby do Evropského parlamentu ve všech25 členských státech Evropské unie. Bylo tak dosaženo klíčového cíle strategickéagendy české zahraniční politiky v transformačním období. V těchto a některýchdalších oblastech česká zahraniční politika dosáhla jednoznačného úspěchu. Vstupemdo EU splnila první a hlavní z úkolů, které si uložila před třinácti lety. Ve středníEvropě se tak i díky aktivní české politice projevil historicky bezpříkladný jev: slučitelnoststrategických zájmů zemí regionu, jejichž společným jmenovatelem jsoufunkční evropská integrace a euro-atlantické vazby [Handl, Pick 2005: 4].Česká republika symbolicky dosáhla centra „Evropy“ v roce 2009, kdy se ujalapředsednictví Rady Evropské unie. V současné době se často hovoří o krizi Evropskéunie (stejně jako již několikrát v minulosti). Důvodů je celá řada. Kromě nejednotyv názoru na další posouvání svých hranic 5 jde především o spory ohledně institucionálníchreforem, symbolicky spojených se dvěma pokusy kodifikovat evropské „ústavy“,z nichž první byl po neúspěšných referendech ve Francii a Nizozemí opuštěn,a druhý, „Lisabonský“ projekt, se dostal do vážných potíží po odmítavém referenduv Irsku 6 . Evropské unii je v současné době také často vyčítán nedostatek demokracie,legitimity evropských institucí a malá transparentnost. A právě revize fungování Uniesměrem k demokratičtějšímu rozhodování a větší srozumitelnosti pro své občany jetématem, se kterým je budoucnost sjednocené Evropy do značné míry provázána.Jak jsme již naznačili, členství ČR v EU a neustálý vývoj evropského integračníhoprocesu s sebou nesou celou řadu otazníků, výhod, ale i sporných okamžiků. Moti-3) Ve všech konaných referendech občané přistupujících zemí evropskou integraci podpořili, na Kyprupak přistoupení k Evropské unii schválil národní parlament.4) V referendu byla položena otázka: „Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle smlouvyo přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie?“5) Podle výzkumu veřejného mínění Eurobarometer 63.4., který realizovala v březnu 2005 Evropskákomise, více než polovina českých občanů nesouhlasila s tím, aby se členy Evropské unie stalo Turecko( 51 %) a Albánie (56 %).6) V říjnu 2009 v Irsku proběhlo druhé referendum o Lisabonské smlouvě. Tentokrát již byla většinaobyvatel pro přijetí Lisabonské smlouvy.6

vací, která stála u zrodu této kolektivní publikace českých politologů, je tedy ohlédnutína poslední dvě desetiletí, ve kterých se Česká republika postupně integrovalado Evropské unie a stala se jejím plnoprávným členem a formovala svou pozici v nía také vůči ní. Otázku, která spojuje jednotlivé texty publikace a na kterou se snažíjejí autoři z různých pohledů odpovědět, lze zformulovat poměrně jednoduše: Jak seformoval postoj ČR k evropské integraci, jak se vyvíjel v průběhu posledních dvou desetiletía jak vypadá tento postoj dnes?Ambicí kolektivů autorů této publikace nebylo v žádném případě podat systematickou,encyklopedicky pojatou analýzu vztahu ČR k EU. Cílem tu bylo upozornitna některé důležité a zajímavé aspekty této problematiky v době před vstupemi po vstupu do EU. Autoři se pokusili podat pestrý obraz postoje ČR k EU a vyzdvihnoutjejich nejen pozitivní ale také problémové rysy. Kniha je rozdělena do několikastatí, které mapují postoje české veřejnosti, politických stran a obou českých prezidentůk EU, dále také např. reflexi českého předsednictví a jiná témata.Úvodní příspěvek Miroslava Nováka osvětluje východiska pro nově se konstitujícíčeskou zahraniční politiku vůči EU krátce po roce 1989 a podává obraz vnímáníEU v řadách české politické elity v první polovině 90.let. Miroslav Novák zde formoumnoha postřehů otevírá celou řadu otázek, na které pak další autoři knihy hledajíodpovědi. Jedním z témat, které Miroslav Novák nastolil, je přístup veřejnostik EU. Tuto tématickou oblast reflektuje Daniel Kunštát, který se zaměřil na vývojpostojů české veřejnosti vůči EU od 90.let po současnost. Vychází z velkého množstvísociologických výzkumů, které se zabývají různými aspekty vztahu české veřejnostivůči evropské integraci (míru informovanosti, vnímané výhody i rizika integrace,postoj k přijetí společné evropské měny, dopady vstupu ČR do EU,spokojenost se členstvím v EU aj.). Tato stať je svým uceleným pohledem v českémprostředí ojedinělou. Kdo ovšem fakticky vytvářel českou zahraniční politiku vůčiEU, byly české politické strany, které obsazovaly důležité funkce v Poslanecké sněmovněči Senátu Parlamentu ČR a zejména ve vládě ČR. Z tohoto důvodu je nezbytnévěnovat přiměřenou část pozornosti knihy českým politickým stranám a jejichpostojům vůči EU. Tohoto úkolu se zhostil Jan Kubáček, který podává přehled vývojepostojů českých stran ve vztahu k Evropské unii na základě jejich programovýchdokumentů. Zbyněk Klíč se ve svém příspěvku soustředil na otázku společné evropskéměny – euro a postoj českých politických stran k ní. Integrace ČR do EU s sebounese celou řadu úzce souvisejících procesů. Jedním z nich je v české veřejnosti poněkudméně vnímaný proces, a to proces evropeizace politických stran, tj. zjednodušenějejich začleňování do evropských politických stran. Jedná se o bezprecedentní fenomén– evropské státy se integrují nejen na formálně-politické úrovni, ale takéna úrovni stranicko-politické. Právě zmíněnou problematiku analyzuje ve své statiPetr Sokol. Pozornost si bezpochyby zaslouží i oba dosavadní čeští prezidenti, kteřínabídli české veřejnosti sice odlišné ale přesto velmi vlivné vize evropské integrace.Jejich názory silně rezonovaly a rezonují uvnitř české veřejné debaty o EU. Porovnánívizí obou prezidentů se věnuje ve své první stati Miloš Brunclík.7

Těžko bylo možné opominout české předsednictví Rady Evropské unie v roce2009, které symbolizovalo posun ČR z periferie do centra Evropy. Lze jej tak považovatza dosavadní vrchol českého členství v EU. Zasvěcený rozbor a zhodnocenítéto půlroční periody zpracoval Petr Kaniok.Kniha je doplněna o dva příspěvky, které perspektivu obrací. Ukázalo se totiž velmiužitečné podívat se nejen na to, jak se na EU dívá ČR, ale také na to, jak se na ČRdívá EU. Prvním příspěvkem tohoto typu je stať Martina Jeřábka, který se zaměřujena pozici Spolkové republiky Německo při vyjednávání o vstupu České republikya dalších východoevropských zemí do Evropské unie. Druhým příspěvkem je druhástať Miloše Brunclíka, který se pokusil podat obraz České republiky v průběhu českéhopředsednictví očima Švédska. Důvodem pro zpracování tohoto tématu je fakt,že žezlo předsednictví po České republice převzalo Švédsko, které bedlivě sledovalosvého předchůdce v jeho počínání v předsednické roli. Kniha je uzavřena příspěvkemesejistického charakteru Martina Komárka, který předkládá odlehčenou a neotřeloureflexi tématu Evropské unie v očích českých médií.Kniha je určena širokému spektru čtenářů. Je vhodná pro zájemce z řad odbornéi laické veřejnosti, pro studenty vysokých i středních škol, kteří se zabývají společenskovědnímiobory, jakými jsou např. evropská studia, politologie, historie, sociologiea podobně. Účelem knihy je nejen informovat, předkládat fakta, ale i nastolovatotázky, inspirovat čtenáře k dalším úvahám, diskuzi i polemikám. Věříme, že se podaříalespoň některé tyto cíle naplnit. Pak nebyla kniha sepsána zbytečně. Přejemevšem čtenářům zajímavé čtení.Za kolektiv autorůMiloš Brunclík a Daniel Kunštát, Praha, říjen 2009Literatura a zdroje:Fiala, Petr, Markéta Pitrová. 2009. Evropská unie. Brno: Centrum pro studium demokraciea kultury.Handl, Vladimír, Otto Pick. 2005. „Česká zahraniční politika 1993–2005 – od ‚návratudo Evropy‘ k evropeizaci“. Policy paper 5/2005. Praha: Ústav mezinárodních vztahů.Hnízdo, Bořivoj. 1995. Mezinárodní perspektivy politických regionů. Praha: ISE.Huntington, Samuel. 1991. The third wave: Democratization in the late twentieth century.Norman, OK: University of Oklahoma Press. (Česky: Huntington, Samuel. 2008. Třetívlna. Demokratizace na sklonku dvacátého století. Brno: CDK).Müller, David. 2004. „Cesta České republiky do Evropské unie“ Pp. 13–53 in: Fajmon, Hynek.(ed). Cesta České republiky do Evropské unie. Brno: Centrum pro studium demokraciea kultury.Pick, Otto. 2004. „Uskutečnění původních priorit české zahraniční politiky“. Mezinárodnípolitika 1: 6–8.8

ČESKÁ REPUBLIKA A JEJÍ VZTAH K EVROPSKÉUNII V 90. LETECH 1Miroslav NovákČeši se cítili už za komunismu součástí Evropy, a to Evropy střední, nikoli „východní“.Čeští intelektuálové i politici (např. Václav Havel) kladli kromě toho důrazna to, že sdílejí západní hodnoty. Polistopadové heslo „Návrat do Evropy“a snad ještě víc slavný článek Milana Kundery o únosu Evropy [viz Kundera 1983]jsou toho jasným výrazem. K rozpadu Československa došlo sice především v důsledkuneustále rostoucích slovenských požadavků, které bylo obtížné realizovatv době zásadní a souběžné politické „tranzice“ a ekonomické „transformace“. Prvníčeská Klausova vláda však přesto přijala rozdělení federace s jistou úlevoua v neskrývané naději, že když se zbavila slovenského „břemena“, bude moci samostatnáČeská republika dříve a snáze vstoupit do evropských a atlantických struktur[viz Novák 1997: 210]. 2Členství v Evropské unii patřilo k prioritám samostatné České republiky od počátkujejí existence. Je ovšem třeba připomenout, že pro Prahu, podobně jako proVaršavu a Budapešť (ne už tak docela pro Bratislavu za Mečiara) mělo z pochopitelnýchdůvodů životní význam zejména přijetí do NATO. Pokud jde zvláště o Českourepubliku, ta v 90. letech živila dokonce ambici, že se stane privilegovaným partneremUSA v Evropě [srv. Rupnik 1998: 11]. Český president Havel se těšil ve Spojenýchstátech velmi dobré pověsti a patřil nesporně k nejproameričtějším státníkůmv Evropě vůbec. 3 Vyzvedával se také český původ americké ministryně zahraničíAlbrightové za Clintonovy demokratické administrativy. 4 Výzkumy veřejného míněníostatně jasně ukazovaly, že česká veřejnost tehdy považovala Spojené státyza zemi vůči České republice nejpřátelštější. 51) V tomto textu jsem použil některých svých předchozích prací na podobné téma, zejm. [Novák 1999a Novák, Lebeda 2004].2) Pokud jde o Atlantickou alianci, tento předpoklad se skutečně splnil: Česká republika vstoupilado NATO spolu s Maďarskem a Polskem už v roce 1999, aniž by čekala na Slovensko, která se staločlenem později.3) Havel dokázal poměrně rychle změnit své idealistické názory, zděděné z doby disentu, které se ještěprojevily v jeho prvním projevu na půdě amerického Kongresu, kde vyzýval americké „hochy“(rozuměj vojáky), aby opustili Evropu! To, zda tato metamorfóza Havlových názorů byla prostěadaptací novým skutečnostem (jak to vykládá Havel sám) nebo něčím zásadnějším, není v tomtokontextu rozhodující.4) President Havel dokonce prohlásil, že ji považuje za jednu ze svých možných nástupců, resp. nástupkyníve funkci českého presidenta, což, jak známo, paní Albrightová vyloučila.5) To se změnilo po americké válce v Iráku.9

Přestože byla proevropská politika konstantou české diplomacie po 90. léta, pozornémuanalytikovi nemohly ujít její významné posuny. Čeští politikové považovalidlouho svou zemi za politicky a ekonomicky nejpokročilejší z bývalých komunistickýchzemí a domnívali se, že by to měl „Západ“ uznat tím, že by přijal Českou republikudo svých struktur (NATO a EU) dříve než ostatní postkomunistické 6 zeměstřední Evropy. 7Ukažme to stručně na vztahu k Polsku, největší a politicky nejvýznamnější středoevropskézemi bývalého sovětského „bloku“. Když přijel v prosinci 1993 polskýministr zahraničí Olechowski na oficiální návštěvu do Prahy, jeho český partner Zieleniec(sám polského původu) prohlásil, že i když Polsko a Česká republika majístejné cíle, je pravděpodobné, že do evropských struktur budou vstupovat nezávislena sobě. Zkrátka, podle českých představitelů na tom byli Češi lépe než jejich sousedi.S tím souhlasil i Havel, který však už tehdy byl pro spolupráci zemí višegradskéskupiny 8 , zatímco Klaus prohlásil, že Višegrad je jen „umělým výmyslem Západu“.Teprve koncem roku 1995 si čeští politikové začínají uvědomovat, že jejich malázemě přes poměrně příznivou image, které se tehdy ještě těšila za hranicemi, nemádostatečnou mezinárodní váhu, a tak se česká diplomacie přimkla k prioritní spoluprácis … Polskem. Došlo k tomu zhruba v době, kdy se stal polským presidentempostkomunista Kwasniewski. Pikantní na tom je, že čeští představitelé se přitomchlubili, že u nich k návratu postkomunistů k moci nedošlo…6) Je v tomto kontextu příznačné, že ani Václav Klaus ani Václav Havel neměli slovo „postkomunismus“vůbec v oblibě. Přitom „dědictví komunismu“ bylo cítit v České republice 90. let na každémkroku [viz Novák 2005].7) Tato iluze, která v českém prostředí – nejen politickém, ale i intelektuálním a žurnalistickém –v 1. polovině 90. let jasně převažovala, se opírala o nesprávné interpretace některých politickýcha ekonomických skutečností. Např. to, že ještě koncem roku 1996 byla v České republice jen tříprocentnínezaměstnanost, neznamenalo, že by česká ekonomická „transformace“ proběhla dalekoúspěšněji než v sousedních zemích, ale vyplývalo to spíše z toho, že některé nutné nepopulárnístrukturní změny byly oddalovány. Ještě jasnější to bylo v politické oblasti. Převažující český názortam spočíval v tom, že česká tranzice se prý úspěšně vyhnula „návratu postkomunistů k moci“.Ve skutečnosti to, co Češi považovali za výhodu, bylo nevýhodou, a co považovali za nevýhodu,bylo výhodou. Zatímco maďarští a polští postkomunisté byli schopni se úspěšně konvertovatv umírněné sociálně-demokratické strany a v důsledku toho několikrát alternovat u moci se svýmikonzervativními protivníky, v České republice – jako jediné zemi střední Evropy – se udrželapoměrně silná a do značné míry dogmatická komunistická strana, která dlouho bránila zdravémustřídání (alternaci) vlád různých politických orientací [viz Novák 2003]. A tak v českých zemíchdošlo k jisté formě alternace teprve v roce 1998. Ostatně šlo o alternaci velmi kulhající, protožebyla svázána tzv. opoziční smlouvou. Opoziční smlouvu analyzuji v článcích v Politologické revui[viz Novák 1999] a v angličtině v Czech Sociological Review [viz Novák 2000]. Oba lze zdarma a legálněstáhnout z internetu.8) President Havel se k této věci vrátil ve svém slavném (a často kritizovaném) projevu k ParlamentuČR 9. prosince 1997. Podle něho hlavní chybou českých představitelů (rozuměj hlavně Klause)byla pýcha a jako příklad uvádí právě to, že zavrhli úzkou spolupráci se svými nejbližšími višegradskýmisousedy, protože se cítili být lepší než oni. Havel poukázal na to, že teď, kdy máme spolus nimi přistoupit k evropské integraci a kdy jsou na tom oni opovrhovaní sousedi v řadě věcí lépenež my, nezbývá nám než se pokusit tuto spolupráci znovu navázat.10

Česká republika oficiálně požádala o vstup do Evropské unie teprve 23. ledna1996. Jediná země z „desítky“ to udělala ještě později: Slovinsko (10. června1996). 9 Když byl Václav Klaus později kritizován pro svůj „antievropský“ postoj, nejednoupoukázal na to, že oficiální žádost ČR o členství v EU byla podána právěv době, kdy byl on premiérem.V druhé polovině 90. let došlo v české politice (a hospodářství) k řadě důležitýchzměn, které zde samozřejmě nemůžeme vykládat, ale je třeba alespoň telegrafickyuvést ty z nich, které měly vliv na problematiku, jíž se zabýváme. Předevšímje třeba poznamenat, že od červnových voleb do Poslanecké sněmovny v roce1996 vstupují do české politiky dvě nové významné okolnosti, které mají dodnesvýrazný dopad na politickou scénu. Zaprvé se po ODS stabilně usazuje v česképolitické „krajině“ druhý silný subjekt, ČSSD, který měl navíc tehdy razantníhopředsedu Miloše Zemana. Ta tam je doba, kterou profesor ústavního práva a poslanecČSSD Zdeněk Jičínský s velkou nadsázkou označil za éru „Klausova absolutismu“.To by bylo zcela v pořádku, kdyby bohužel odvrácenou stránkou nebylzároveň za druhé nástup chronické vládní slabosti a vládní nestability. 10 Vládníslabostí zde nemyslím charakteristiku premiérů a ministrů, ale skutečnost, že nedisponujídostatečnou podporou v parlamentu. 11 Už druhá (menšinová) Klausovavláda, utvořená po prvních volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1996 12 , neměladlouhého trvání (česká lidová tvořivost pád Klausovy vlády označila za „sarajevskýatentát“) a v českém hospodářství došlo v té době k propadu. Pražskádiplomacie si musela uvědomit, že Česká republika není žádným středoevropským„tygrem“. Šlo jí už jen o to, aby se ČR udržela v první velké vlně evropskéhorozšíření na Východ. 13Po nastíněných změnách v druhé polovině 90. let (a po podání oficiální žádostio vstup do EU) je třeba stručně naznačit, jak se staví veřejné mínění a politické strany(včetně ČSSD), jejich leadeři a jejich voliči k otázkám evropské integrace. Pokud9) Jen pro srovnání: jak Polsko, tak Maďarsko podalo žádost o vstup do EU už v roce 1994!10) To jsem předpověděl v době, kdy k tomu nejenže ještě nedošlo, ale kdy se naopak tehdejší premiérKlaus radoval v novinové stati z 9. března 1996 „Malé historické srovnání s Baťovými časy“ [vizKlaus 1996] z toho, jakou politickou stabilitu má dnešní Česká republika ve srovnání s meziválečnouČeskoslovenskou republikou. Moje reakce na tento Klausův článek se jmenuje „Malá politologickáúvaha o vládní stabilitě“, vyšla v Parlamentním zpravodaji rovněž v březnu 1996 [vizNovák 1996] a byla přetištěna roku 2004 v kolektivní monografii Volební a stranické systémy [vizNovák, Lebeda 2004b].11) Nejtragikomičtějším dopadem této skutečnosti je, že v roce 2009 Topolánkova vláda padlauprostřed českého předsednictví EU! Česká republika se pak stala předmětem mezinárodníhoposměchu.12) V roce 1992 byla ještě na papíře česko-slovenská federace, po jejímž formálním zániku se druhořadáČeská národní rada přejmenovala na Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky.13) Je podle mého názoru velmi potěšitelné, že do první velké vlny rozšíření se dostalo nakonec i Slovensko,které tedy aspoň do EU vstoupilo současně s ČR. Připomeňme, že ekonomické ukazatele(zejména míra ekonomického růstu) se na sklonku 90. let na Slovensku vyvíjely daleko příznivějinež v ČR.11

ce, která plynou podle jejich ideologů z vlády velkokapitálu. Za zvláštní zmínku stojíu této strany „proletářských internationalistů“ jejich důraz na … „národní svrchovanost“!Jak ukazují sociologické výzkumy, KSČM je v druhé polovině 90. let takéjedinou významnou stranou, u níž procento odpůrců vstupu do EU je větší než procentostoupenců. 16 Např. podle výzkumu agentury Factum ze září 1997 bylo 57%komunistických sympatizantů proti vstupu ČR do Evropské unie, jen 25% je pro,18% z nich nemají názor.Z relevantních a dlouhodobě působících politických stran je nejproevropštějšívoličstvo ODS (podle výše zmíněného výzkumu Factum ze září 1997 bylo 79% jejichvoličů pro vstup do Evropské unie, jen 6% proti a 15% nemělo názor). VedeníODS, zejména pak její dlouholetý předseda Klaus, však otevřeně vystupuje protinadnárodním tendencím Evropské unie. Už v druhé polovině 90. let tedy existovaljistý kontrast ve vztahu k Evropské unii mezi vedením a voličstvem ODS.U ČSSD měl rozdíl mezi stanoviskem vedení a voličstva opačné znaménko. Vedení(v čele s předsedou Zemanem) bylo „eurooptimistické“, dovolávalo se Maastrichtskésmlouvy, kritizovalo ODS a jejího předsedu za jejich „euroskepticismus“ 17a obviňovalo je z toho, že nechtějí ratifikovat Evropskou sociální chartu. 18 Avšak nejenvoliči 19 , ale podle výzkumu vedeného v letech 1996–1998 Broklem, Mansfeldovoua Seidlovou ze Sociologického ústavu AV [viz Brokl, Mansfeldová et al. 1998]dokonce i řadoví poslanci ČSSD měli v té době o poznání větší strach z evropské integracenež jejich pravicoví vrstevníci. 2016) Sympatizanti republikánské extrémní pravice Miroslava Sládka byli tehdy také spíše proti než prointegraci do EU (v září 1997 podle agentury Factum je jich 33,5% pro vstup do EU, 42% proti, aleod předčasných voleb do Poslanecké sněmovny v roce 1998 už Sládkovi republikáni trvale zmizeliz českého parlamentu, protože nepřekročili pětiprocentní klauzuli).17) K pojmům „eurooptimismus“ a „euroskepticismus“ blíže viz stať M. Brunclíka v této knize „Evropskáintegrace pohledem českých prezidentů“18) Zeman také prohlašoval, že vítězství sociálních demokratů v řadě západoevropských zemí (zejm.v Německu) usnadní práci nové menšinové sociálnědemokratické vlády v České republice. Avšaknástup Schröderovy sociální demokracie k moci v Německu nijak zvlášť českým sociálním demokratůmnepomohl, protože nový německý kancléř se věnoval především vnitřním sociálním problémům.19) Stále podle výše zmíněného výzkumu Factum ze září 1997, 45,5% sympatizantů ČSSD je provstup do EU, 28,5% proti a 26% nemají názor. Ve srovnání se sympatizanty ODS jsou tedyve vztahu k evropské integraci o poznání vlažnější. Konečně nejnápadnějším rysem voličstva maléKDU-ČSL je podle stejného výzkumu Factum veliký podíl těch, kdo nemají názor (46%), přičemž47% jich je pro vstup do EU a jen 7% proti. O sympatizantech Unie svobody (jejichž názory na EUjsou velmi blízké sympatizantům ODS) není třeba dlouze vykládat, protože ve vývoji českého stranickéhosystému představují jen krátkou epizodu, vyvolanou vnitřní krizí ODS.20) Lze v této souvislosti připomenout Kitscheltovu hypotézu, podle níž pravice a levice nemají stejnýcharakter na Východě a na Západě. Zatímco na Západě se prosazuje nová libertariánská a postmaterialistickálevice, na Východě pozorujeme starou levici s autoritářskými tendencemi. Dálepak západní pravice inklinuje podle Kitschelta k autoritářským sklonům, zatímco středoevropskápostkomunistická pravice je spíše libertariánská a kosmopolitní [viz Kitschelt 1992]. V 90. letechdo jisté míry ČSSD této hypotéze odpovídala, ale podle pozdějších sociologických výzkumů docházíokolo roku 2000 u stoupenců ČSSD k nárůstu libertarianismu.13

Jak se vyvíjel postoj veřejnosti a těchto relevantních českých politických strank Evropské unii podrobněji popisují následující statě Daniela Kunštáta, Jana Kubáčkaa dalších autorů této publikace, kteří volně navazují na aspekty postojů ČR k EUnastíněné v této úvodní stati.Literatura a zdrojeBrokl, Lubomír, Zdenka Mansfeldová et al. 1998. „Vybrané problémy související se vstupemČR do EU očima poslanců“, písemná zpráva ze semináře konaného v PS PČR 7. října1998.Kitschelt, Herbert. 1992. „The Formation of Party System in East Central Europe“, Politicsand Society, vol. 20, č. 1, s. 7–50.Klaus, Václav. 1996. „Malé historické srovnání s Baťovými časy“, Lidové noviny, 9. 3.Kundera, Milan. 1983, „L‘Occident kidnappé ou la tragédie de l‘Europe centrale“, Le Débat,novembre.Novák, Miroslav. 1996. „Malá politologická úvaha o vládní stabilitě“, Parlamentní zpravodaj,2.ročník 1995–96, č. 07 (březen), s. 296–297 (přetištěno v [Novák, Lebeda 2004b]).Novák, Miroslav. 1997. „L‘opinion publique et la dislocation de la fédération tchécoslovaque“,in: Aligisakis, M., M. de Bellet et al., Nationalismes en Europe centrale et orientale:conflit ou nouvelle cohabitation?, Genève: Georg & Publications de l‘Institut européende l‘Université de Genève, s. 191–210.Novák, Miroslav. 1999. „L‘Union européenne vue de Prague“, in: Bossuat, G. (ed.),L‘élargissement de l‘Union européenne à l’Est européen: Enjeux historiques et perspectives,Cergy Pontoise: Groupe de recherche sur l‘histoire de l‘Europe communautaire (CICC),Université de Cergy Pontoise, s. 85–98.Novák, Miroslav. 2000. „The Relevance of Small Parties: From a General Framework tothe Czech ‚Opposition Agreement‘“, Czech Sociological Review, (Vol.8), No. 1 (Spring),s. 27–47.Novák, Miroslav. 2003. „Demokratický přechod a konsolidace: české země ve srovnávacíperspektivě bývalých komunistických zemích střední Evropy“, in: Dvořáková, V., A.Heroutová(eds.), II. Kongres českých politologů, Praha: Česká společnost pro politické vědy,s. 111–123.Novák, Miroslav, Tomáš Lebeda 2004a. „L’Union européenne vue de la République tchèque“,in: Dulphy, A., Ch. Manigand (éds.), Les opinions publiques face à l‘Europe communautaire.Public Opinion and Europe, Bruxelles: P.I.E-Peter Lang, s. 201–216Novák, Miroslav, Tomáš Lebeda a kol., 2004b, Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodnímsrovnání, Dobrá Voda: Aleš Čeněk.Novák, Miroslav. 2005. „Postkomunistická nebo standardní? Naše demokracie 15 let poté“,in: Mrklas, L. (ed.), 15 let poté. Sborník k patnáctému výročí pádu komunismu v zemíchstřední a východní Evropy, Praha: CEVRO/Jalna, s. 31–44.Rupnik, Jacques. 1998. „Regards croisés sur l‘Europe“, Regards communs sur l‘Europe,Prague: Cahiers du CEFRES, č. 14f.14

ČESKÉ VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ A EVROPSKÁ UNIEDaniel Kunštát1. ÚVODTento text si klade za cíl komplexně zmapovat postoje české veřejnosti ve vztahuk Evropské unii před i po našem vstupu do Unie, zachytit vývoj těchto názorů ve veřejnémmínění a zasadit jej do příslušného dobového kontextu. Empirickou oporoujsou zde bez výjimky šetření realizovaná Centrem pro výzkum veřejného mínění Sociologickéhoústavu AV ČR (CVVM) a jeho předchůdcem Institutem pro výzkumveřejného mínění (IVVM). Dostupná šetření jednoznačně dokládají, že většina českýchobčanů v zásadě konsensuálně přitakává evropské integraci. Přestože evropskouintegraci obecně hodnotí většina obyvatel spíše kladně, nejde o bezvýhradnýoptimismus bez vědomí rizik a problémů, se kterými je naše členství v Unii spojeno.Mezi obyvateli České republiky najdeme rovněž nezanedbatelnou skupinu těch, kteřínejsou projektu sjednocené Evropy nakloněni a kriticky se staví ke všemu, co seEvropské unie týká.2. ZAHRANIČNÍ POLITIKA A VEŘEJNÉ MÍNĚNÍDemokratické přesvědčení obsahuje i tendenci vnímat také zahraniční politiku jakosféru demokratického rozhodování. Výzkum demokratických režimů otázku podíluvlivu veřejnosti na rozhodování o zahraniční politice staví neustále. Podle těchtopřístupů je vhodné či nezbytné vnímat veřejné mínění jako samostatnou institucirozhodující nebo spolurozhodující o formování zahraničněpolitického kurzu státu.Zkušenosti z fungování institucionálního zázemí výkonu zahraniční politiky aleukazují na problémy, které v sobě nesou prvek paradoxu: zahraniční politika se týkáosudu velkých skupin lidí, avšak jako vysoce specializovaná činnost je záležitostírozhodování kvalifikovaných jednotlivců a malých skupin (politické elity) s minimemdemokratické kontroly. Efektivní výkon zahraniční politiky se tak snadnomůže dostat do rozporu s představami většiny občanů.S těmito skutečnostmi souvisí i výsledky nejrůznějších výzkumů postojů veřejnostik mezinárodněpolitickým otázkám. Praxe politických procesů v tradičních demokraciíchukazuje, že je přesnější hovořit o střídání nálad veřejnosti ve vztahuk orientaci zahraniční politiky než o znalosti problematiky jednotlivých otázek. V liberálnědemokratických režimech nicméně spojení vládních, univerzitních a soukromýchzájmů většinou dokáže vytvořit jednotné postoje veřejnosti k zahraničněpoli-15

tickým otázkám. Podle řady výzkumů představuje veřejnost aktivně se zajímajícío otázky zahraniční politiky v zásadě skupiny s vysokým vzděláním, která je usídlenave městech, je složená z tzv. bílých límečků, má vyšší příjmy atd. Průměrná velikosttéto skupiny je odhadována od jednoho do 15 procent populace podle toho, jakje tato kategorie „zaujaté veřejnosti“ vymezena. Následuje další vrstva obyvatelstvačítající zpravidla 30 až 50 procent populace, která má stabilizované názory na mezinárodnípolitiku, určitý obraz o zahraničních zemích a jejích aktivitách, určitou znalosto zahraničněpolitických otázkách a jistou schopnost vyjadřovat k těmto otázkámsvé názory. Zbývající skupina, která za určitých okolností může představovataž 70 % obyvatel státu, je k zahraničněpolitickým otázkám apatická, neinformovaná,nevyjadřuje názory k problémům v této oblasti – a když přece jen nějaké názoryventiluje, většinou je ovlivněna převažujícím míněním ve společnosti či přesněji míněním,které je prezentováno v médiích [Holsti 1995: 261–262].Výzkumy názorů veřejnosti na zahraniční politiku nemají v českých zemích dlouhouhistorii, z příčin pochopitelných. Mělká tradice výzkumů tohoto typu způsobuje,že získané údaje jsou vázány na nedostatečné množství událostí, netvoří delší časovéřady a jen obtížně a s jistým rizikem z nich lze vyvozovat obecné závěry. Ačkolivv rámci České republiky neexistují (a existovat nemohou) dlouhodobé řady detailněmapující (například) zájem občanů o zahraniční politiku, lze vyslovit hypotézu, žezákladní předpoklady se nijak fatálně neliší od shora naznačené struktury, která jecharakteristická pro veřejné mínění v západních demokraciích.Začlenění České republiky do Evropské unie můžeme jistě označit za jednu z nejvýznamnějšíchzměn v našich novodobých dějinách, přesto pro řadu lidí zůstává evropskádimenze národní politiky záležitostí jakoby vnější, která s nimi nemá přílišspolečného a vlastně se jich netýká. Jeden příklad za všechny: Jedním z ukazatelůnízké míry pocitu evropské sounáležitosti je malý zájem českých občanů o děnív rámci Unie. Zájem o politiku obecně projevuje podle svých slov přibližně polovinapopulace. Největší zájem přitom mají občané o politiku v České republice (dvě třetiny),politické dění ve světě zajímá přibližně polovinu občanů a nejméně oslovených uvádí, žemá zájem o dění v Evropské unii (dvě pětiny).Ze šetření provedených jak před vstupem do EU, tak i v posledních letech víme,že zcela dominujícím zdrojem informací o EU pro naše občany jsou obecně sdělovacíprostředky, zejména pak televize a tisk, zatímco jiné potenciální zdroje (školenía přednášky, odborné publikace, Internet, telefonní informační linka, státní správanebo osobní kontakty, vlastní přímá zkušenost aj.) tvoří hlavní pramen informacíjen výjimečně, přičemž jejich význam vzrůstá až tehdy, kdy lidé sami aktivně hledajínějaké konkrétní informace (poměrně vysoké zastoupení, zejména mezi mladýmilidmi a vzdělanější částí populace, má právě Internet a není bez zajímavosti, že mezimasovými sdělovacími prostředky dostávají při cíleném hledání informací přednosttištěná média před elektronickými). Z dřívějších výzkumů je rovněž patrné, že občanémají největší zájem o informace sociálněekonomického charakteru, které se bezprostřednětýkají buď jich samotných, ať už jde o různé aspekty životní úrovně16

(mzdy, důchody, ceny), o možnost práce v zahraničí apod., nebo obecně České republiky(dopady na ekonomiku, podniky, zemědělce a nezaměstnanost, finanční nákladyspojené se vstupem do EU apod.).Výsledky zachycené v tabulce vypovídají, že v období těsně před vstupem ČRdo EU se „velmi“ nebo „částečně“ o integraci zajímaly zhruba dvě třetiny občanů,přičemž výzkumy dokumentovaly rostoucí trend zájmu 1.Tabulka 1: Zájem o vstup České republiky do EU (v %)11/2001 10/2002 2/2003velmi 15 19 15částečně 42 46 54málo 32 26 24vůbec ne 11 9 7+/–* 57/43 65/35 69/31Celkem 100 100 100* +: velmi+částečně, –: málo+vůbec nePři hodnocení množství a srozumitelnosti informací, které občané o procesuvstupu do EU měli k dispozici 2 , se v každém šetření zjistilo, že celkově převládalomínění, podle něhož nejsou informace o integračním procesu dostačující (byť i zdedocházelo k příznivým posunům – viz tabulka). Naopak srozumitelnost informacíbyla hodnocena podstatně lépe než jejich kvantita a spokojenost v tomto ohledupřevažovala nad nespokojeností (rovněž mínění o srozumitelnosti informací se postupnězlepšovalo, avšak mírněji, než při posouzení jejich dostatku).Tabulka 2: Dostatek a srozumitelnost informací o procesu vstupu ČR do EU (v %)11/2001 10/2002 2/2003ANO/NE ANO/NE ANO/NEDostatek informací 29/61 33/59 40/56Srozumitelnost informací 50/39 50/43 55/39Pozn. Dopočet do 100% tvoří odpovědi „neví“.Sociodemografické diference u sledovaných parametrů zájmu a informovanostio dané problematice měly analogické vyznění. Vyšší zájem o vstup ČR do EU, subjektivněvyšší pocit informovanosti, stejně tak i hodnocení srozumitelnosti informacítradičně deklarovali častěji muži, dotázaní s vyšším vzděláním (SŠ s maturitou,VŠ), vyšší odborní nebo řídící pracovníci, podnikatelé, respondenti s dobrou životní1) Otázka: „Zajímáte se o vstup České republiky do Evropské unie?“2) Otázka: „Myslíte si, že máte o tomto procesu dost informací?“ „Jsou ty informace, které mátek dispozici, pro Vás srozumitelné?“17

úrovní, stoupenci ODS či US-DEU (resp. Koalice). Naopak relativně menší zainteresovanostjsme kromě jiného zaznamenali u mladých lidí ve věku 15 až 19 let, lidíse základním vzděláním, studentů, důchodců, nezaměstnaných a příznivců KSČM.Dalším zjišťovaným aspektem bylo to, kdo by měl informovat o otázkách integraceČR do EU 3 . Z údajů v tabulce vyplývá, že podle mínění občanů by nejvíce informacío začleňování ČR do EU měly zajišťovat sdělovací prostředky (uvádělo jebezmá la devět desetin dotázaných) a vláda (téměř tři čtvrtiny). Asi polovina dotázanýchmezi nejdůležitější subjekty zařadila vědecké a vzdělávací instituce a dvě pětinyvolené zástupce v zákonodárném sboru a necelá třetina politické strany a asi šestinaprezidenta republiky. Tabulka nabízí také zajímavé srovnání s tím, jakpodobnou otázku reagovali poslanci a senátoři Parlamentu ČR. Také zákonodárcinejčastěji uváděli sdělovací prostředky (procentuální podíl zde byl identický s podílemzaznamenaným v případě občanů). Rovněž na druhé místo, podobně jako občané,zařadili vládu, kterou však coby producenta informací jmenovali častěji. Zřetelněvíce než občané pak poslanci a senátoři akcentovali roli politických stran,zatímco menší váhu dávali vědeckým a vzdělávacím institucím a také sami sobě.Opět ve shodě s občany pak nejméně z dané nabídky subjektů zdůrazňovali roli prezidenta,přičemž podíl těch, kdo mezi vybrané subjekty zařadili i tuto část exekutivybyl na rozdíl od vlády nižší než u dotázaných občanů.Tabulka 3: Kdo by měl seznamovat občany s problematikou integrace (v %)Odpovědidotázaných občanů (2001) poslanců a senátorů (2000) *Média 88 88Vláda 73 84Vědeckéa vzdělávací instituce50 39Poslanci a senátoři 40 36Politické strany 29 41Prezident 15 6Údaje v procentech představují podíly těch, kdo příslušný subjekt jmenovali mezi třemi, které mohlivybrat z uzavřené nabídky subjektů. *) Data z výzkumu poslanců a senátorů uskutečněného v průběhur. 2000. Zdroj: Parliamentary DICe.3) Otázka: „Kdo by měl podle Vašeho názoru seznamovat občany s problematikou začleňování ČRdo EU?“18

3. VÝVOJ NÁZORŮ NA ČLENSTVÍ ČR V EVROPSKÉ UNII PŘEDVSTUPEM: MEZI OPTIMISMEM A POCHYBAMIVětšina českých občanů se podle výzkumů IVVM a CVVM již v 90. letech stavělake členství naší země v Evropských společenstvích, respektive v Evropské unii, příznivě.Pro ilustraci uveďme výsledky některých výzkumů veřejného mínění z tétodoby. V roce 1993 více než 80 % oslovených souhlasilo s tím, že Česká republika máusilovat o vstup do Evropských společenství. Podání přihlášky do Evropské unie v roce1996 podporovaly dvě třetiny obyvatel naší země. Souhlas s úsilím našeho státu o integracido Evropské unie setrvával i v dalších letech (před konáním referenda)na stabilní nadpoloviční hladině s výraznou převahou příznivců vstupu do EU, kdyžosciloval v rozmezí 54 až 59 % populace (viz graf 1). 4Graf 1: Má ČR usilovat o vstup do Evropské unie?ANO: součet odpovědí „rozhodně ano“ a „spíše ano“, NE: součet odpovědi „spíše ne“ a „rozhodněne“. Dopočet do 100 % u každé dvojice údajů je odpověď „neví“. Velikost náhodné statistické chybyje + – 3 %.3.1 HLASY PRO A PROTIOd roku 1997 až do konání referenda v roce 2003 byli občané dotazováni, jak byhlasovali v hypotetickém referendu o přistoupení České republiky do EU. Z respondentů,kteří měli o svém hlasování jasno, jich souhlas s členstvím v Unii vyjadřovalypřibližně dvě třetiny až tři čtvrtiny. Jakkoliv referendu předcházející výzkumy o chovánívoličů vždy naznačovaly značnou převahu pozitivních hlasů, právě v průzkumechtohoto typu česká veřejnost poměrně senzitivně reagovala na proměnyv agendě integračního procesu. Například rok 1999 byl ve znamení kritického hodnocenípřipravenosti ČR na vstup do EU a tak ve srovnání se situací v r. 1997 došlok poklesu kladných hlasů a nárůstu nerozhodných. V roce 2001 opět výrazně pokleslpodíl příznivců vstupu, což pravděpodobně byla jednak reakce na návrhy EU souvi-4) Znění otázky: „Myslíte si, že Česká republika má usilovat o vstup do Evropské unie ?“.19

sející s omezením pohybu pracovních sil na přechodnou dobu a jednak odezvana zdrženlivější přístupu k EU u části domácí politické elity. (viz graf 2)Tabulka 4: Kdyby bylo zítra referendum o členství ČR v Evropské unii:1997 1999 2000 IV/2001 X/2001 XI/2001 II/2002 IV/2002hlasoval by pro členství 46 35 44 39 45 44 48 40hlasoval by proti členství 15 16 16 19 18 14 18 19neví, jak by hlasoval 19 22 18 21 20 27 18 22nehlasoval by 12 8 9 7 7 6 5 6neví, zda by hlasoval 8 19 13 14 10 9 11 13Podíl pro/proti 46/15 35/16 44/16 39/19 45/18 44/14 48/18 40/19Součet procent ve sloupcích. Velikost náhodné statistické chyby +- 3 %.Graf 2: Kdyby bylo zítra referendum o členství ČR v Evropské unii:Ve vztahu k integračnímu úsilí ČR i ve výpovědích o vlastním hlasování v referenduse promítaly některé sociálně demografické a politické charakteristiky respondentů.Jinak řečeno, které skupiny obyvatel byly (a v obecných intencích dodnesjsou) více nakloněny evropské integraci a které naopak méně? Nejvýraznější diferencese odvíjejí od politických preferencí. Integraci podporovali zejména příznivcipravice, nejvíce (navzdory poměrně chladnému přístupu stranické elity) sympatizantiODS, dále elektorát samotné US-DEU anebo (4) Koalice jako celku. U voličůuvedených stran se pozitivní postoje projevovaly v průměru mezi osmi voliči z deseti.Vlažnější již byli stoupenci ČSSD (podporující integraci asi v 60ti procentech),dále ti, kteří preferovali samotnou KDU-ČSL (s podobným názorovým rozdělenímjako u ČSSD) a jen minimální podpora integraci naopak byla patrná u přívržencůKSČM (15 až 20 %) a dále mezi občany, kteří se nepřiklánějí k žádné politické straně,resp. patří mezi „notorické“ nevoliče. Ve prospěch integrace se nadprůměrněčastěji vyslovovali podnikatelé či živnostníci, respondenti ve věku 20 až 44 let, vysocekvalifikovaní a vedoucí zaměstnanci, respondenti z měst nad 100 000 obyvatel,20

lidé s úplným středním a zvláště vysokoškolským vzděláním a lépe situovaní lidés vyššími příjmy (přičemž platilo, že vazba mezi vzdělání a životní úrovní a pro- čiprotievropskými postoji byla mimořádně silná a v zásadě platilo, že „čím vyšší životníúroveň, a čím vyšší vzdělání, tím větší afinita k evropské integraci“). Negativnípostoj k „Evropě“ nebyl a není rozhodně většinovým názorem, přesto existují skupinyobyvatel, ve kterých je toto stanovisko častější než v jiných. Protiintegračně se vymezovalipředevším dotázaní starší 60 let (nepracující důchodci), manuálně pracujícía lidé se špatnou životní úrovní a nižšími příjmy se středním vzděláním bezmaturity a vyučení.V referendu nakonec podpořily náš vstup více než tři čtvrtiny voličů, což bylomimo jiné způsobeno faktem, že hlasování se zúčastnili ve zvýšené míře právě zastánciintegrace. V „předstupních“ výzkumech se ostatně vždy potvrdila tendence vstřícnějšíchpostojů těch respondentů, kteří jsou rozhodnuti odevzdat svůj hlas provstup ČR do EU. Protiváhou jim byla skupina s úmyslem opačným. Ta se sice obecněvyjadřovala velmi kriticky, nikoli však absolutně odmítavě (např. asi dvě pětinyz ní oceňovaly ideu evropské integrace jako takovou).V letech 1999 až 2001 se konala série šetření v řadě kandidátských zemí 5 . Jednímze sledovaných atributů bylo právě předpokládané chování voličů v referendu o přistoupení.Podíl stoupenců členství země v EU byl vždy nejnižší v ČR (necelá polovina),v Polsku byl o 10 procentních bodů vyšší (podobně i v Rusku!) a ve velmi „proevropském“Maďarsku dokonce o 20 procentních bodů. Zastoupení odpůrců členstvípředstavovalo v ČR a Polsku shodně asi čtvrtinu populace, zatímco v Maďarsku bylohluboko pod hranicí 20 %.Tabulka 5: Předpokládané hlasování v referendu – mezinárodní srovnání (v %)ČR Polsko Maďarsko Litva Rusko*HLASOVAL BY: 99 00 01 99 00 01 99 00 01 01 01pro připojení 45 49 45 55 59 55 68 68 65 49 54proti připojení 25 25 24 27 25 30 14 13 15 25 22není rozhodnut, neví 30 26 31 18 16 15 18 19 20 26 24Velikost náhodné statistické chyby je + – 3 %. Součet 100 % tvoří sloupcová procenta. V případě Ruska se přirozeně jednalo o vskutku hypotetické dotazování, ale získaná data přesto stojíjistě za pozornost.Vedle toho byla hodnocena výhodnost vztahů mezi vlastní zemí a EU. Sebevědomýnázor o větší výhodnosti vztahů příštích členů s Evropskou unii pro samotnouUnii se objevoval relativně nejčastěji mezi občany Polska, méně v řadách české populace(více než třetina respondentů) a výrazně nejméně v Maďarsku a v Litvě5) Výzkum vždy probíhal paralelně v České republice [CVVM], Polsku [CBOS] a v Maďarsku [TÁR-KI]. V Litvě [VILMORUS] a v Rusku [VCIOM] se konalo šetření výjimečně pouze v r. 2001.21

(cca pětina až čtvrtina). K mínění, že vztahy jsou prospěšné spíše pro příštího člena,se připojil téměř každý čtvrtý obyvatel Litvy a Maďarska, každý desátý Čech a nejméněPoláků. Pohled na užitečnost pro obě strany zastávala v ČR, Polsku a Litvěpřibližně čtvrtina veřejnosti, zatímco v Maďarsku asi o 10 % více.Tabulka 6: Vztahy příštích nových členů s Evropskou unií (v %)VZTAHY S EU: ČR Polsko Maďarsko Litva99 00 01 99 00 01 99 00 01 01jsou výhodnější pro EU 38 37 36 39 44 54 17 19 23 25jsou výhodnější pro příštího člena 11 12 13 8 8 6 26 25 24 29jsou stejně výhodné pro obě strany 24 26 25 30 29 25 41 40 35 25NEVÍ 27 25 26 23 19 15 16 16 18 21Velikost náhodné statistické chyby je + – 3 %.3.2 OBAVY A OČEKÁVÁNÍZačlenění do sjednocené Evropy provázely v českém prostředí četné obavy. V šetřeníchuskutečněných v roce 2003 byly zjišťovány názory na ekonomické důsledky připojeník Unii. 6 Veřejnost očekávala po vstupu země do EU v sociálněekonomickésféře spíše změny k horšímu. Jedinou výjimku tvořily mzdy, o kterých si lidé častějimysleli, že porostou (nejčastěji se ovšem objevoval názor, že se po vstupu do EUmzdy nezmění). Negativní očekávání pak jednoznačně dominovala v cenové oblasti, aťuž jde o potraviny (osm z deseti respondentů očekávalo zvýšení cen!), ceny energiía půdy (shodně více než sedm z deseti respondentů) či veřejnou dopravu (téměř dvětřetiny). Spíše s negativními dopady se počítalo i pokud jde o nezaměstnanost: téměřpolovina občanů očekávala po vstupu do EU její zvýšení. Zhruba třetinarespondentů očekávala také zvýšení daní. Představy o vývoji sociálních dávek se poměrněvýrazně rozcházely, když dvě pětiny občanů počítaly s uchováním jejichstávající úrovně, přibližně čtvrtina předpokládala snížení a necelá pětina nárůst.Tabulka 7: Očekávané změny po vstupu České republiky do EU (v %)únor 2003 listopad 2003sníží se nezmění se zvýší se sníží se nezmění se zvýší seMzdy 10 38 42 11 43 35Ceny potravin 2 12 82 3 11 82Ceny energií 2 17 72 3 14 74Nezaměstnanost 12 28 48 14 30 416) Otázka: „Jak se podle Vašeho názoru po přijetí ČR do Evropské unie budou vyvíjet mzdy, cenyapod.? Značně se zvýší, nezmění se nebo se značně sníží pokud jde o…“22

únor 2003 listopad 2003sníží se nezmění se zvýší se sníží se nezmění se zvýší seZdaněníosobních příjmů6 30 37 7 28 30Sociální dávky 22 40 18 24 38 16Ceny půdy 2 7 76 3 9 71Ceny veřejnédopravy1 20 63 1 19 60Pozn.: Dopočet do 100 % tvoří odpovědi „neví“.V letech 2001 až 2004 více než polovina občanů souhlasila s přijetím eura za měnuČeské republiky, přibližně čtvrtina až třetina naopak byla proti. 7 Podrobnější analýzaukazuje, že vztah k euru z hlediska sociodemografických ukazatelů kopíruje obvyklérozvržení mezi „optimisty“ a skeptiky“ ve vztahu k „Evropě“ jako takové: podporapřijetí eura zřetelně klesá s rostoucím věkem a klesající životní úrovní. Pro euro se častějivyslovovali zejména studenti, absolventi vysokých škol, vedoucí nebo vysoce kvalifikovaníodborní zaměstnanci a příznivci ODS. Naopak proti byli ve zvýšené míře důchodci,dotázaní se špatnou životní úrovní, manuálně pracující a voliči KSČM.Tabulka 8: Postoj k přijetí eura za měnu ČR (v %)XI/2001 X/2002 III/2003 V/2004pro euro 52 53 52 56proti 23 24 32 35neví 25 23 16 9Respondentům také byly opakovaně předkládány k posouzení některé konkrétnímožné důsledky našeho členství v EU 8 . Nejčastější shoda panovala v názoru, ževstup do EU přinese částečnou ztrátu suverenity země (68 až 73 %), že bude nutnočelit nebezpečím spojeným s migrací obyvatelstva (60 až 65 %) a že nastanou většíhospodářské problémy (57 až 61 %). Často se očekávalo také zkomplikování administrativy(52 až 55 %). Vedle toho velká část populace doufala ve zlepšení právníchjistot (50 až 54 %), v posílení bezpečnosti země (53 až 65 %), zkvalitnění české legislativy(41 až 50 %) a demokratických jistot (51 až 52 %). Jak již bylo naznačeno,s menším optimismem naopak lidé očekávali ekonomické výhody vstupu (41 až46 %) a jednoznačně nejhůře vnímali oblast životní úrovně, s jejímž zvýšením počítalapouze zhruba třetina obyvatel. Otázka byla pokládána nejen běžné populaci, alev r. 2001 i mezi poslanci PS a senátory 9 . Podíváme-li se na srovnání názorů obou7) Otázka: „Souhlasíte nebo nesouhlasíte s tím, aby bylo za měnu České republiky přijato EURO?“8) Znění otázky: „Domníváte se, že naše členství v EU občanům ČR přinese:…“9) Výzkumu Sociologického ústavu AV ČR „Názory politických elit“.23

skupin, je ve většině oblastí zřejmý jednoznačně pozitivnější názor u poslanců PSa ještě o něco více u senátorů. Poslanci a senátoři ale vedle toho o něco silněji akcentovalipřesvědčení o částečné ztrátě suverenity i nebezpečí migrace.Tabulka 9: Co přinese naše členství v EU občanům – srovnání? (v %)XI/2001 X/2002 XI/2003 poslanci2001senátoři2001Částečnou ztrátu suverenity země 73 68 68 85 87Nebezpečí spojená s migracíobyvatelstva63 60 65 74 79Větší hospodářské problémy 57 58 61 47 49Zkomplikování administrativy 54 52 55 38 31Větší právní jistoty 50 53 54 77 82Větší bezpečnost země 63 65 53 70 80Větší demokratické jistoty 51 52 51 57 51Ekonomické výhody 46 41 42 76 86Zkvalitnění české legislativy 50 42 41 85 89Zvýšení životní úrovně 39 35 33 77 82Zajímavé poznatky v této souvislosti nabízí také srovnání výzkumů týkajících senázorů na roli, kterou veřejnost na straně jedné a zákonodárci na straně druhé přisuzujírůzným hlediskům při projednávání zákonů spojených se vstupem ČR do EU.Zatímco občané přisuzovali nejvýznamnější roli při projednávání těchto zákonůskupinovým zájmům a lobby, souhlasu s požadavky evropského práva a zájmůmstranickým, tehdejší zákonodárci naopak priority (tedy de facto reflexi vlastního počínání)seřadili zcela opačně a dominantně uváděli národní zájmy a odborné hledisko(a naopak lobbying a stranictví – tedy klíčové motivy dle občanů – poslanci a senátořizcela marginalizovali).Na jistou ambivalenci v postojích k Evropské unii můžeme usuzovat i z toho, ženaprostá většina českých občanů byla schopná jmenovat jak výhody, tak i nevýhody,které naší zemi členství v Unii přináší. Uváděné výhody přitom častěji měly charakterkonkrétních dopadů na jejich vlastní život, nevýhody naopak byly formuloványspíše jako důsledky nátlaku vnější síly.Jaké benefity tedy konkrétně podle názorů české veřejnosti mělo přinést členstvív Evropské unii? Dominantně byla evropské integrace dávána do souvislosti s volnýmpohybem osob v rámci unie, s otevřením (zrušením) hranic a bezproblémovýmcestováním. Silně akcentováno bylo zlepšení možnosti českých občanů pracovatv zahraničí, zejména pak v zemích EU.Vedle volného pohybu osob ocenili občané pozitivně také volný pohyb zbožív rámci Unie, resp. otevření evropského trhu pro české zboží. Silně rezonoval názor,že díky evropské integraci se Česká republika znovu stává součástí Evropy, začleňu-24

je se do velkého celku a otevírá se světu. Nezřídka se objevovaly i poukazy na přísunpeněz z rozpočtů a fondů Evropské unie a dotace na různé projekty, které Unie poskytuje,dále na zlepšení studijních možností českých studentů na evropských univerzitácha v neposlední řadě také na ekonomické výhody, z nichž byly konkrétnězmiňovány růst HDP, růst zahraničních investic a celkový hospodářský růst našízemě.V české populaci můžeme nalézt určitou skupinu zarytých odpůrců evropskéhosjednocování. Ti, kteří na našem členství v EU nenachází nic pozitivního, však tvořípouhou desetinu vyjadřující názor, že členství České republiky v Evropské unii nepřinášínaší zemi žádné výhody, naopak je zdrojem samých nepříjemností.Mezi nevýhodami členství přičítali dotázaní největší váhu obavám z druhořadéhopostavení ČR v rámci EU, přičemž zdrojem určité podřízenosti a závislosti byl pocit,který občané spojovali s nutností přijmout některá nařízení a normy Evropské unie,které se českým občanům mnohdy jevila jako nesmyslná či v našem prostředí neadekvátní.Nevýhody celkově formulovali respondenti v řadě případů mnohem abstraktnějia častěji se týkaly obecných záležitostí s nejasnou vazbou na každodenní živottěch, kteří o nich hovořili. V Evropské unii tak řada českých občanů vidělaobrovský byrokratický moloch, který má tendenci regulovat vše, velikostí kondomůpočínaje a zakřivením okurek konče.Podobné motivy lze nalézt i v druhé nejčastější výtce vůči našemu členství v EU,totiž v dojmu, že Česká republika bude mít v Unii druhořadé postavení, jehož vinousi nemůže sama rozhodovat o svých záležitostech. V tomto kontextu byla naše zeměvnímána jako „chudý příbuzný“ Evropy, který se musí ve všem přizpůsobit většíma bohatším státům. Vstup do Evropské unie byl spojován také s poklesem životníúrovně, zejména s poklesem mezd a důchodů a naopak růstem cen. Pro srovnáníuveďme, že pokles životní úrovně v souvislosti se vstupem do Unie očekávalo v únoru2004 (krátce před naší vstupem) 44 % českých občanů, v květnu 2005 (po rocečlenství) ale uvedlo pouze 15 %, že se jejich životní úroveň skutečně zhoršila.Nemálo Čechů Unii vinilo ze špatného stavu domácího zemědělství a mělo dojem,že integrace nám přinese řadu negativních ekonomických důsledků, hlavněmalou konkurenceschopnost českých podniků, které ve srovnání s jinými evropskýmipodniky neobstojí, zkrachují a v důsledku toho poroste nezaměstnanost. Významnouroli hrálo i znepokojení z vykupování nemovitostí a půdy cizinci. K poměrněsilným faktorům patřily i obavy ze ztráty samostatnosti a národní identity.Ostatní důvody, např. svého času velmi rezonující otázka tzv. Benešových dekretů,byly uváděny minimálně a nebyly tudíž bezprostředně spojovány s postojem k EU.Co Češi očekávali od vstupu do EU? otevření (zrušení) hranic, volný pohyb, bezproblémové cestování možnost studovat v EU, lepší podmínky pro mladé ekonomický přínos – zvýšení životní úrovně, růst HDP, zahraniční investice25

otevření evropského trhu, volný pohyb zboží a kapitálu plné začlenění k Evropě, k Západu sociální jistoty, růst životní úrovně (platů, důchodů…) možnost pracovat v zemích EU, nové pracovní příležitosti právní systém EU, lepší legislativa, fungující soudnictví poznání jiných kultur a jazyků, tolerance, lepší mezilidské vztahy dotace z rozpočtů a fondů EU větší prestiž ve světě, ČR bude součástí Západu lepší politická situace doma, politická stabilita snížení kriminality, větší bezpečnost… a čeho se báli? ztráta národní suverenity, omezení pravomocí národního státu vysoké ceny, zdražování EU je ekonomicky příliš silná, konkurence nás zničí, poškodí pokles životní úrovně, zhoršení sociálních podmínek, nižší důchody druhořadé postavení v EU, nestejné podmínky, přechodná omezení ekonomická převaha cizinců ze Západu, skupování půdy nevýhodná relace mezi cenami a platy (důchody) nutnost podřídit se cizím normám a legislativě negativní dopady pro zemědělce, likvidace zemědělství růst kriminality, korupce, organizovaný zločin, terorismus euro, konec koruny, ztráta ekonomické suverenity přistěhovalectví, příliv cizinců, chudí imigranti náklady vstupu, bude nás to stát spoustu peněz vyšší nároky na kvalitu a produktivitu práce větší byrokracieZ hlediska vybraných společenských sektorů měla podle názorů veřejnosti znamenatvstup ČR do EU největší přínos pro školství, byrokracii a zdravotnictví, kdebyly výhody stabilně uváděny častěji než nevýhody. U všech ostatních položek, počínajesoukromými podnikateli a konče zemědělci, se objevuje převaha (byť někdy jennepatrná) těch co říkali, že vstup do EU přinese nevýhody. Do nejméně příznivé situacese dostanou podle názorů veřejnosti lidé s nízkými příjmy a zejména oblast zemědělství(z hlediska přínosu pro samotné dotázané byla nejčastější odpověď „žádnouzměnu nepřinese“). V letech 1997 až 2001 se nejvýrazněji měnil pohledna přínos našeho členství v EU právě pro zemědělce. Od začátku převažoval pocitztrát, který se postupně rozšířil mezi téměř dvě třetiny veřejnosti. Přesun kladnýchnázorů do pohledu signalizujícího mírnou převahu ztrát je možné zaznamenati v případě soukromých podnikatelů. Změna, i když ne tak výrazná, proběhla i v případěprůmyslových podniků. Ke zvratu došlo také při posuzování přínosů pro armá-26

du. Pokud se v prvních šetřeních očekával hlavně prospěch, v roce 2001 už měly„navrch“ komplikace. Také mezi názory vyjadřující pozice samotných dotázanýchv průběhu času převážila skupina „skeptiků“.Tabulka 10: Naše členství v EU přinese (v %)víceprospěchu1997 2000 2001víceztrátvíceprospěchuvíceztrátvíceprospěchuvíceztrátRozdíl prospěch/ztráty1997 2000 2001armádě 28 17 43 14 28 30 +11 +29 –2soukromýmpodnikatelům44 17 43 26 35 37 +27 +17 –2státnímúředníkům34 11 37 16 34 22 +23 +21 +12průmyslovýmpodnikům28 21 36 32 34 40 +7 +4 –6školství 26 8 35 13 35 18 +18 +22 +17zdravotnictví 22 13 33 14 31 22 +9 +19 +9manuálnímpracovníkům17 21 23 25 23 25 –4 –2 –2lidem jako jste Vy 16 14 21 22 19 23 +2 –1 –4zemědělcům 20 48 19 52 13 64 –28 –33 –51lidem s nízkýmipříjmy11 24 18 32 16 32 –13 –14 –16Dopočet do 100 % u každé dvojice údajů jsou ostatní odpovědi.3.3 CO PŘINESE ČESKÁ REPUBLIKA EVROPSKÉ UNII?MĚLA UNIE ZÁJEM O ČR?Vedle toho, že se celá řada šetření před vstupem do EU věnovala přínosům a naopakpřípadným ztrátám, které začlenění do Unie přinese, stojí jistě za pozornost i opačnáperspektiva: co naši občané vnímali jako pozitivní přínos České republiky Evropskéunii. 10 Polovina dotázaných považovala za největší přínos levnou pracovní sílu(z mezinárodních výzkumů vyplývá, že toto mínění sdíleli i Maďaři, Poláci a Slováci),necelá polovina pak uvedla, že ČR je pro občany ostatních členských států místempro příjemnou dovolenou a může jim nabídnout řadu turistických zajímavostí.Velmi pestrou škálu odpovědí lze shrnout do následujících bodů:10) Otázka z výzkumu v květnu 2004: „Češi doufají, že díky vstupu do Evropské unie získají různévýhody. Myslíte si ale naopak, že také Česká republika přinese něco pozitivního Evropské unii? Comyslíte, že to bude?“27

kvalifikovanou a levnou pracovní sílu vynalézavost a zručnost „zlatých českých ručiček“ bohatou kulturu, umění, folklor historické památky, přírodu a pohostinství pro rozvoj cestovního ruchu možnost volně obchodovat na novém trhu levné zboží a služby vyspělou vědu a školství českou kuchyni a dobré pivo levné pozemky a nemovitosti možnost investovat v ČR strategicky výhodnou polohu rozšíření oblasti pro volný pohyb občanů EU zvýšení hospodářské a politické síly EU členské příspěvky do rozpočtu EU možnosti pro obyvatele EU získat práci v ČR kvalitní a levnou zdravotní péči a lázeňstvíDlouhodobě byly sledovány také postoje občanů k tomu, zda má samotná Evropskáunie zájem o vstup ČR. V letech 1997 až 2000 se více než polovina respondentů(51 až 58 %) domnívala, že Evropská unie má o přijetí naší republiky zájem.Zároveň však nemalá část dotázaných v průběhu let přehodnotila své postojea zejména v roce 2001 se podíl skeptických hlasů dostal na poměrně vysokouúroveň. (viz graf 3)Graf 3: „Domníváte se, že Evropská unie má zájem, aby do ní ČR vstoupila?“Ve zpřesňující odpovědi dotázaní obvykle usoudili, že o vstup ČR mají zájem jenněkteré ze zemí EU. Přesvědčení, že o náš vstup nemá ve skutečnosti zájem žádnáze zemí EU, bylo vždy pouze marginální. Velmi senzitivně přitom byly českou veřejnostívnímány zejména výhrady německých a rakouských sousedů, kladoucích někdydo souvislosti vstup ČR do EU s řešením některých citlivých záležitostí, zejménas provozem jaderné elektrárny Temelín, otázkou tzv. sudetských Němců atd.Tuto skutečnost velmi flagrantně stvrdil rozsáhlý mezinárodní výzkum, který mapovalpodporu rozšíření EU v členských státech očima veřejnosti v kandidátských ze-28

mích 11 . Ve všech státech (s výjimkou Rumunska) bylo mezi tři země, které nejvíce podporujírozšíření EU, nejčastěji zařazováno právě Německo (v Rumunsku se jednaloo Francii, následovanou právě Německem). Česká veřejnost se ovšem v případě Německaocitla ve zvláštním rozporu: Německo bylo nejčastěji jmenováno jako největšípodporovatel i jako největší odpůrce.V ČR a Polsku se druhým nejsilnějším příznivcem přijetí do EU stala Francie,v případě Slovenska a Maďarska šlo o Rakousko. Rakousko naopak bylo ve všech státechuváděno mezi třemi státy s největšími výhradami, přičemž tato skutečnost bylajednoznačně nejostřeji vnímána právě v ČR. Menší státy EU většinou nebyly zařazoványani mezi čelné „příznivce“ ani „odpůrce“ rozšíření. Tato okolnost je pravděpodobněpodmíněna pocitem, že jejich podpora není natolik důležitá. 12Tabulka 11: Které země nejvíce podporují vstup Vaší země do EU a které mají protivstupu Vaší země do EU největší výhrady? (v %)CZ HU PL RO SVK+/– +/– +/– +/– +/–Belgie 16/8 8/5 24/8 8/7 12/11Dánsko 11/5 4/9 10/7 4/7 6/4Finsko 8/3 10/4 3/5 2/4 4/4Francie 43/6 20/17 37/16 56/2 23/7Holandsko 12/3 10/8 15/7 7/5 6/4Irsko 4/8 1/11 1/11 1/7 1/5Itálie 13/7 16/7 13/11 20/6 16/4Lucembursko 3/5 2/3 2/4 1/3 2/2Německo 45/33 52/6 64/15 35/13 36/16Portugalsko 5/5 3/9 2/10 2/5 2/3Rakousko 6/80 29/22 8/35 7/18 28/26Řecko 7/6 2/11 2/12 5/5 4/3Španělsko 14/4 5/11 13/13 8/6 4/3Švédsko 15/3 9/7 15/7 2/11 7/4Velká Británie 29/16 15/14 17/24 19/16 11/23Pozn.: + = podporuje, – = nepodporuje. Zvýrazněny jsou vždy tři nejčetněji uváděné země, ať už jakoty, které rozšíření o příslušnou zemi podporují, nebo ty, které ji v jednotlivých případech nepodporují.11) Výzkum probíhal v rámci Central European Opinion Research Group (CEORG) v průběhu listopadu2001 v ČR, na Slovensku, v Polsku, v Maďarsku a v Rumunsku. Znění otázky: „Některéčlenské země podporují vstup České republiky do Evropské unie a jiné mají výhrady. PodleVašeho názoru, které ze států uvedených na lístku nejvíc podporují náš vstup do EU? Vybertemaximálně tři… A které z těchto zemí mají proti našemu vstupu největší výhrady? Vyberte opětmaximálně tři.“12) Dotázaní ve všech státech uvedli jako nejvýznamnější důvod pro oddalování vstupu obavy z rozsáhlémigrace z „nových demokracií“.29

Kandidátské státy musely před svým vstupem do EU splnit tzv. „Kodaňská kritéria“.Z pohledu české veřejnosti na tyto předvstupní osnovy vyplývá, že pro EUje nejdůležitější, aby žadatelské země splňovaly jistý stupeň demokratičnosti a abybyly schopné vypořádat se se světem organizovaného zločinu a drog 13 . Vysokoumíru důležitosti přikládala veřejnost stavu životního prostředí v zemi, která aspirujena účast v Unii a její schopnosti přispívat do evropského rozpočtu. Dle 69%bylo pro EU důležité posouzení ekonomické úrovně té či oné země a dle 61% EUpřihlížela na sladění právních norem. Na posledních příčkách se umístily názorytýkající se obětavosti a finančního zatížení. Pozornost si zaslouží i vysoký podílnerozhodných odpovědí, zatímco u prvních třech bodů se pohybuje okolo desetiprocent, v následujících otázkách se takto vyslovil již každý pátý až třetí dotázaný.Získaná data jsou zajímavá především ve srovnání s obdobným výzkumem, provedenýmve všech tehdejších členských zemích EU. Komparaci pohledů na důležitostjednotlivých kritérií optikou našich občanů a občanů „patnáctky“ přinášítabulka.Tabulka 12: Srovnání vztahu veřejnosti ČR a EU ke kritériím rozšiřování Unie (v %)ČR EU 15* nevídůležité/nedůležitédůležité/nedůležitéČR/EU 15Dodržování lidských práv a demokratických principů 86/4 95/1 10/4Schopnost bojovat proti organizovanému zločinua obchodu s drogami79/8 93/3 13/4Úroveň ochrany životního prostředí 76/11 92/4 13/4Schopnost země platit svůj díl do rozpočtu EU 72/7 84/7 21/9Blízkost hospodářské úrovně státům EU 69/13 75/16 19/9Přijetí všeho co již bylo zavedeno v EU 61/17 82/8 22/10Připravenost země stavět zájmy EU nad své vlastní. 58/12 70/17 30/13Kolik bude stát současné členy EU přijetí jejichnového člena48/16 81/10 36/9* Eurobarometr č.51. Vydáno v červenci 1999. Sběr dat pro výzkum proveden v březnu a v dubnu 1999v členských zemích EU. Průzkum v ČR byl proveden 27. 3. – 3. 4. 2000.Poměrně velká shoda panovala u obou skupin v řazení priorit u demokracie a lidskýchpráv, kriminality, životního prostředí a podílu na rozpočtu EU. Poté se již objevilydrobnější disproporce. Veřejnost z členských států kladla větší důraz na sladěnostnorem (jako důležité – 82%) a na finanční výlohy při přijímání nových členů(81%). V české společnosti kritérium „přijímání norem“ zaujímalo na žebříčku důležitostišesté místo a položka peněz evropských poplatníků dokonce až místo po-13) „Řekněte mi prosím, zda podle Vás následující kritéria budou nebo nebudou důležitá pro přijetínebo nepřijetí určité země do EU?“30

slední. Občané členských zemích na poslední místa řadili kritéria požadující po státechdorovnání ekonomické úrovně (75%) a požadavek povýšení obecných zájmůunie nad své vlastní (70%). Poměrně velký rozdíl byl zachycen u položky neví, kdečeští občané u některých otázek volili tuto odpověď dvakrát až třikrát častěji než respondentiEU.4. OD VSTUPU K PŘEDSEDNICTVÍEvropská unie jako celek i některé její instituce se českým občanům jeví jako důvěryhodnějšínež většina domácích ústavních institucí: podíl důvěřujících zde převažujenad těmi, kteří nedůvěřují. 14 Důvěru Evropské unii jako celku vyjadřuje více občanůnež konkrétním evropským institucím, Evropskému parlamentu a Evropské komisi.To ovšem platí, pokud analyzujeme odpovědi všech respondentů, tedy i těch, kteříuvedli, že danou instituci vůbec neznají nebo její důvěryhodnost nedokázali posoudit.Pokud do analýzy zahrneme pouze respondenty, kteří dané instituci vyjádřili důvěruči nedůvěru, nejsou rozdíly již tak markantní. Za pozornost jistě stojí také fakt,že přibližně čtvrtina oslovených nedokáže posoudit důvěryhodnost Parlamentunebo Komise či přímo uvedla, že je vůbec nezná.Tabulka 13: Důvěra vybraným mezinárodním organizacím – časové srovnání (v %)11/2003 5/2004 11/2004 2/2005 9/2006 2/2007 2/2008 2/2009OSN 64 64 62 61 61 55 59 63Evropskáunie57 64 55 56 58 50 55 60NATO 50 49 49 48 48 45 44 53Evropskýparlament42 49 44 – – – – 44Evropskákomise39 46 41 – – – – 40Pozn.: Hodnoty v tabulce jsou součtem odpovědí „rozhodně důvěřuje“ a „spíše důvěřuje“.Rovněž spokojenost s členstvím v Evropské unii lze označit za relativně vysokou. 15Analýza druhého stupně odhalila podobné rozdíly v míře důvěry a spokojenosti, kterése projevují zejména podle vzdělání a životní úrovně: lidé s vysokoškolským vzděláníma obyvatelé s deklarovanou dobrou životní úrovní mnohem častěji důvěřujíevropským institucím.14) Znění otázky: „Řekněte prosím, důvěřujete…?“15) Znění otázky: „Jste spokojen či nespokojen s tím, že Česká republika je členem…?“31

Tabulka 14: Spokojenost s členstvím v mezinárodních organizacích –časové srovnání (v %)3/2004 5/2005 2/2007 2/2008 2/2009OSN 75 – 64 67 72Evropská unie 581 64 58 61 67NATO 59 – 49 48 58Pozn.: Hodnoty v tabulce jsou součtem odpovědí „rozhodně spokojen“ a „spíše spokojen“.Další perspektivu nabízí mezinárodní srovnání z roku 2005, které mapovalo souhlasobyvatel zemí visegrádské čtyřky s členstvím jejich země v Evropské unii. 16 Přesvysokou míru souhlasu byla u nás podpora členství nejnižší. I tak se k souhlasnémustanovisku v České republice přiklonilo 70 % oslovených, nesouhlas naopak vyjádřilo23 % dotázaných. Podobný podíl respondentů byl rovněž v Maďarsku (72 %:22 %). V Polsku a na Slovensku byl podíl obyvatel, kteří souhlasili s členstvím v Evropskéunii, ještě vyšší. V Polsku to bylo 79 %, na Slovensku pak dokonce 83 %oslovených [Horáková 2006:161].Uvedená data mají i zajímavý metodologický rozměr. Konkrétní procentuální podílkladných odpovědí na otázky týkající se Evropské unie je do určité míry ovlivněnformulací dané otázky. V české populaci je vyšší podíl občanů, kteří souhlasí s členstvímv EU, o něco nižší je pak podíl těch, kteří jsou s tímto členstvím spokojeni (viztabulka). Zdá se tedy, že určitá část českých občanů sice souhlasí se samotným faktem,že je naše země členem Unie, nelíbí se jí však již konkrétní podoba, kterou totočlenství má.4.1 JAK VNÍMÁME EVROPUČeští občané si s Evropskou unií nejčastěji spojují hodnoty demokracie a spolupráce 17 ,když právě u těchto hodnot jednoznačně převažuje názor o jejich uplatňovánív rámci EU (u přibližně tří čtvrtin dotázaných). Do jakési pomyslné střední kategorie,alespoň z hlediska rozložení odpovědí, lze zařadit solidaritu a toleranci, kde jižvýznamně stoupá podíl názorů, že tyto hodnoty uplatňovány nejsou, nicméně pořádpřevažuje pozitivní smýšlení. Nejméně jsou Češi přesvědčeni o uplatňování spravedlnostia rovnosti v rámci Unie, u kterých mírně převažují negativní názory(viz tabulka).16) Šetření bylo realizováno v březnu 2005 v rámci Central European Opinion Research Group.17) Znění otázky: „Myslíte si, že se v současné době v Evropské unii uplatňují tyto hodnoty?“ V březnu 2004 (před vstupem do EU) byla otázka pokládána v mírně modifikované a u Evropskéunie se sledovala spokojenost/nespokojenost s tím, že se ČR „stane členem“.32

Tabulka 15: Uplatňování vybraných hodnot v Evropské unii (v %)11/2001ano/ne10/2002ano/ne04/2006ano/ne04/2007ano/ne04/2008ano/ne04/ 2009ano/neDemokracie 78/12 73/14 75/18 70/23 72/21 74/20Spolupráce 77/15 72/17 68/25 60/34 72/21 68/24Solidarita 60/24 63/22 56/32 48/43 55/32 55/32Tolerance 55/29 51/29 49/38 44/46 47/40 51/38Spravedlnost 48/34 45/33 37/51 33/57 38/48 41/47Rovnost 43/44 41/44 32/60 27/67 36/57 39/53Poněkud smíšené pocity, které v převážné většině veřejnosti proces evropské integracevyvolává, jsou patrné z toho, že přibližně tři pětiny obyvatel nevěří, že rozhodnutíEvropské unie jsou v zájmu České republiky, jen necelá třetina občanů se domnívá,že rozhodnutí Unie se zájmy ČR korespondují. 18 Ještě v menší míře jsou češtíobčané přesvědčeni o tom, že rozhodnutí EU jsou v zájmu lidí jako jsou oni sami:nejen že více než dvě třetiny tomuto tvrzení nevěří, ale krajní variantu, tedy absolutnínedůvěru, volí o něco více než čtvrtina populace. Naopak celková důvěra je přibližněpouze na čtvrtinové úrovni (viz grafy 4 a 5).Větší nedůvěru jak v případě celé republiky, tak v osobním hodnocení, projevujístarší občané, zejména nad 60 let a lidé deklarující špatnou životní úrovní. Naopaklidé s dobrou životní úrovní častěji věří, že rozhodnutí Evropské unie jsou jak v zájmucelé republiky, tak jejich vlastním. Z hlediska sympatií k politickým stranámvyšší míru důvěry v obou případech vykazují příznivci ODS, nižší naopak stoupenciKSČM.Graf 4: Věříte, že rozhodnutí Evropské unie jsou v zájmu České republiky?18) Znění otázek: „Nakolik věříte tomu, že rozhodnutí Evropské unie jsou v zájmu České republiky?“a „Nakolik věříte tomu, že rozhodnutí Evropské unie jsou v zájmu lidí, jako jste Vy?“33

Graf 5: Věříte, že rozhodnutí Evropské unie jsou v zájmu lidí, jako jste VyV otázce spokojenosti s členstvím v unii 19 převládá u občanů České republiky podílspokojených (40 %) nad těmi, kteří pociťují nespokojenost. V takto položenéotázce – se střední variantou – je ovšem nezanedbatelná skupina lidí, která vyjadřujeneutrální, rezervovaný postoj, kdy bezmála dvě pětiny dotázaných volí odpověď„ani spokojen, ani nespokojen“. Tato část obyvatel je v podstatě stejně velká jako ta,která deklaruje spokojenost. Uvedené rozložení odpovědí je dlouhodobé, např.ve srovnání s minulým rokem se v podstatě nezměnilo, tudíž české občany lze charakterizovatv delším horizontu spíše jako spokojené se členstvím v Evropské unii, případněvyjadřující neutrální postoj (viz graf 6).Graf 6: Spokojenost se členstvím v Evropské uniiPodobné rozložení odpovědí jako u spokojenosti se členstvím v Unii je viditelnéi u otázky, zda je členství pro naši zemi dobrá nebo špatná věc. 20 Dvě pětiny obyvateljsou přesvědčeny, že je to dobrá věc, další zhruba dvě pětiny volí neutrální možnost19) Znění otázky: „Jak jste spokojen s členstvím České republiky v Evropské unii?“.20) Znění otázky: „Myslíte si, že členství České republiky v Evropské unii v současnosti je…“.34

odpovědí a pouze asi desetina se domnívá, že členství je špatná věc (přičemž vedenérozložení názorů je dlouhodobě v zásadě stabilní – viz graf) 21 . Jistou rezervovanostpostojů české veřejnosti dokládá šetření Eurobarometer 63.4 z jara 2005. Ve všechčlenských státech EU byli dotázaní konfrontováni s identickou otázkou a 54 % občanůEvropské unie členství své země v této organizaci hodnotilo jako dobrou věc(u nás v té době „jen“ 41 %), 15 % jako špatnou věc a 27 % dotázaných zaujaloneutrální stanovisko. O poněkud odtažitějším vztahu obyvatel České republiky k EUsvědčí rovněž i skutečnost, že Češi se v porovnání s obyvateli ostatních členskýchstátů výrazně častěji přiklonili k názoru, že členství v Evropské unii není „ani dobrá,ani špatná věc“ [Horáková 2006: 160]. (viz graf 7)Graf 7: Je pro Českou republiku členství v Evropské unii dobrá věc?Větší spokojenost s členstvím v Evropské unii, jakož i postoj, že členství je „dobrávěc“, vyjadřují nadprůměrně mladší lidé (s věkem podíl vyjádření o spokojenostiprůběžně klesá, ve středních věkových kategoriích ve prospěch neutrální varianty,v kategorii 60 a více let i ve prospěch nespokojenosti). Spokojenější s členstvím jsoutaké o něco více lidé s vysokoškolským vzděláním a občané deklarující dobrou životníúroveň. Naopak, nespokojenost častěji vyjadřují lidé se špatnou životní úrovní.Z hlediska přízně politickým stranám spokojenost s členstvím v Unii častěji vyjadřujístoupenci ODS, naopak nespokojenost sympatizanti KSČM.Skutečnosti, že většina českých občanů přes svou spokojenost s naším členstvímdosud vnímá Evropskou unii jako něco nejasného, nesrozumitelného a vzdálenéhojejich běžnému životu, nasvědčují i odpovědi respondentů na otázky mapující postoječeské veřejnosti k evropskému občanství. Co se týče hloubky vztahu k „Evropě“měřené pocitem „evropského občanství“, takto definovaná příslušnost k Uniinení pociťována příliš silně. 22 O něco více než dvě pětiny české veřejnosti se nikdy necítíbýt občany Evropské unie, přibližně stejný podíl oslovených si pak podle svých slovtakto připadá jen občas a jen desetina Čechů deklaruje, že v kontextu evropského občanstvío sobě přemýšlí často. I tyto postoje jsou v čase poměrně stabilní (viz graf 8).21) Největšími eurooptimisty se ukázali občané Lucemburska (80 % hodnotí členství v Unii jako dobrouvěc). Negativně se staví k členství v Unii nejčastěji občané Švédska (28 % ho považuje za špatnouvěc) a Velké Británie (27 %).22) Znění otázky: „Cítíte se nejen jako občan České republiky, ale i jako občan Evropské unie?“35

Graf 8: Jak často se cítíte nejen jako občan České republiky, ale i jako občanEvropské unie?Zkoumání hloubky vztahu k Evropské unii bylo rovněž měřeno pocitem hrdostina „evropské občanství“ 23 . Vzhledem k míře spokojenosti s členstvím naší zeměv EU je pozoruhodný svým způsobem nízký podíl českých občanů, kteří jsou hrdína skutečnost, že jsou občany Evropské unie. Hrdost na evropské občanství totižv české společnosti není převažujícím pocitem. Asi pětina obligátně volí krajní variantuodpovědi „vůbec ne“, další třetina mírnější „ne příliš“. Nedá se však říci, žeby podíl těch, kteří hrdost na to, že jsou občany Evropské unie, pociťují, byl nevýznamný,v posledních výzkumech je to více než třetina 24 . Ani tyto postoje neprocházejí,navzdory jistým výkyvům, dramatickými změnami. (viz graf 9)Graf 9: Jak moc jste hrdý na to, že jste občanem Evropské unie?Většina občanů se dlouhodobě ztotožňuje s prospěšností evropské integracev konkrétních oblastech. 25 Především obrana a ekologie jsou těmi sektory, kde je integracevnímána jako velmi prospěšná. Nejčastěji se přitom vyskytují pochyby o potřebnostiekonomické a politické integrace – ty vznáší pětina až třetina respondentů(i když i v těchto případech je podíl kladných odpovědí nadpoloviční a značně převažujícínad názory o škodlivosti integrace – viz tabulka).23) Znění otázky: „Cítíte se být hrdý na to, že jste občanem Evropské unie? Řekl byste, že…“24) Nejvíce občanů (40 %) dotázaných cítilo hrdost na „evropské občanství“ v průzkumu krátcepo vstupu v květnu 2005 (4 % byli „velmi hrdí“, 36 % „docela hrdí“).25) Znění otázky: „Je podle Vás prospěšná nebo škodlivá evropská integrace v těchto oblastech…“36

Tabulka 16: Prospěšnost či škodlivost evropské integrace ve vybraných oblastech (v %)11/2001P/Š10/2002P/Š04/2006P/Š04/2007P/Š04/2008P/Š04/2009P/ŠObrana 78/9 71/10 74/9 68/16 71/15 75/9Ekologie 76/9 78/7 70/16 70/16 76/13 73/13Kultura 69/15 70/12 68/14 69/17 74/13 57/25Hospodářství 68/20 60/25 63/22 47/43 57/26 54/34Politika 60/21 59/19 55/26 53/32 60/29 52/294.2 DOPADY ČLENSTVÍ V EUV dubnu 2009 byl proveden rozsáhlý průzkum, ve kterém byli respondenti požádánio zhodnocení kladných a záporných aspektů členství ČR v Unii 26 a rovněž o posouzenídopadu vstupu na vybrané oblasti veřejného života 27 .Oslovení nejčastěji souhlasili s názorem, že díky členství získali Češi lepší možnostižít, studovat a pracovat v zemích EU (76 % „rozhodně + spíše souhlasí“).Prakticky totožný podíl souhlasných odpovědí si však získalo také tvrzení, že unijníčlenství přináší nárůst byrokracie a zřizování zbytečných úřadů (viz graf). Z pozitivníchdopadů byl dále zjištěn souhlas zejména s přísunem dotací z fondů EU(64 %) a nárůstem prestiže ČR ve světě (61 %). U negativních dopadů se jednalopředevším o odchod kvalifikovaných lidí za prací do jiných zemí EU (62 %) a přílišnéomezování evropskými zákony (61 %). Nejméně souhlasných odpovědí sizískalo zvýšení vymahatelnosti práva (31 %) a kvalita zákonů obecně (25 %). Podobněse pouze menšina respondentů domnívá, že Evropská unie ohrožuje českoukulturu (28 %).Postoj k jednotlivým tvrzením je do značné míry ovlivněn politickou orientací dotázaných.Stoupenci ODS byli ve svém hodnocení proevropští, když se ve větší míře ztotožňujís pozitivními výroky a častěji odmítají kritická tvrzení. Opačně se vyjadřovaličastěji voliči ČSSD a KSČM. Vůbec nejvýraznější je tento rozdíl v případě hodnocenínárůstu prestiže ČR ve světě, kde s výrokem souhlasí 83 % příznivců ODS, 58 %sympatizantů ČSSD a pouze 41 % respondentů hlásících se ke KSČM. Naopak sezlepšením možností studovat, pracovat a žít v EU souhlasí vedle 88 % stoupencůODS i 76 % příznivců ČSSD a 65 % komunistů. (viz graf 10)26) Znění otázky: „Nyní Vám přečtu několik tvrzení o členství České republiky v Evropské unii, a Vymi, prosím, řekněte, nakolik s nimi souhlasíte či nesouhlasíte.“27) Znění otázky: „Jaký je podle Vašeho názoru vliv členství ČR v Evropské unii na…“37

Graf 10: Kladné a záporné stránky členství ČR v Evropské unii (v %)Graf 11: Vliv členství ČR v EU na vybrané oblasti (v %)Pokud jde o dopad členství v EU na vybrané oblasti veřejného života, nejlépe jehodnocen v oblasti zboží a služeb (57 % „spíše příznivý vliv“), následuje vědaa výzkum (35 %). Naopak negativně se podle oslovených členství podepsalona postavení zemědělců (64 % „spíše nepříznivě“). V případě ostatních oblastí38

převažují neutrální odpovědi („ani příznivý ani nepříznivý“) s převahou pozitivníhohodnocení u bankovního sektoru a negativního u průmyslových podniků,drobného podnikání a sociálního zabezpečení. U zbylých položek jsou hlasy považujícídopad členství za příznivé nebo naopak nepříznivé vesměs v rovnováze. Víceproevropsky se profilují opět zejména příznivci ODS, mladí a lidé s vyšším vzděláním.(viz graf 11)Meziročně došlo k propadu pozitivního hodnocení prakticky u všech ekonomickyzaměřených položek, ať už se jednalo o ekonomickou situaci podniků nebohospodářskou úroveň České republiky obecně. Nejvýrazněji se pokles projevilv případě stability devizového kurzu (pokles o 26 procentních bodů). Až do loňskéhoroku byl našemu členství připisován převážně pozitivní vliv na stabilitu koruny,nicméně změna hodnocení koresponduje s reálným propadem české měnyvůči euru.Tabulka 17: Vliv členství ČR v EU – časové srovnání (v %)V/2004+/–V/2005+/–IV/2006+/–IV/2008+/–IV/2009+/–nabídka zboží a služeb na trhu 61/7 59/5 60/4 66/4 57/6věda a výzkum 38/8 20/7 26/6 32/6 35/6bankovní sektor 28/10 26/6 26/7 32/7 23/11Úroveň školství 25/12 13/17 18/7 18/12 18/11hospodářská úroveň 36/20 26/20 32/14 36/22 24/22stabilita devizového kursu koruny 25/14 36/7 36/7 43/7 17/19Úroveň zdravotnictví 24/18 8/27 11/20 13/27 15/19průmyslové podniky 21/35 21/28 25/26 30/23 21/34Drobní a střední podnikatelé 15/47 9/38 15/31 20/29 17/31Úroveň sociálního zabezpečení 14/25 6/25 8/20 6/30 9/24zemědělci 11/60 5/73 8/67 9/65 9/64Poznámka: Údaje v tabulce tvoří odpovědi „spíše příznivě“/“spíše nepříznivě“. Dopočet do 100 % tvoříodpovědi „nevím“ a „ani příznivě, ani nepříznivě“.A jak se vstup do EU promítl do životní úrovně respondentů? 28 . Před vstupem tvořilinejpočetnější skupinu skeptici považující členství ČR v Unii za možné ohrožení svévlastní životní úrovně, zatímco respondenti tvrdící, že se vstup jejich životní úrovně nedotkne,byli v menšině. Po vstupu došlo k obratu a většina dotázaných se vyjadřujev tom smyslu, že se jim životní úroveň nezměnila.28) Znění otázky: „Myslíte si, že v souvislosti se vstupem naší země do EU se Vaše životní úroveň:zvýšila, nezměnila se, snížila?“ Před vstupem ČR do EU byla tato otázka pokládána ve znění:„Očekáváte, že v souvislosti se vstupem naší země do EU se Vaše životní úroveň zvýší, sníží, nebovstup ČR do EU nebude mít na životní úroveň žádný vliv?“39

Tabulka 18: Vývoj životní úrovně v souvislosti se vstupem ČR do EU (v %)II/2002 II/2004 V/2004 V/2005 IV/2006 IV/2008 IV/2009zvýší se/zvýšila se 22 9 14 5 6 10 8Nezmění se/ nezměnila se21 38 45 75 70 64 74sníží se/snížila se 38 44 32 15 19 22 14Neví 19 9 9 5 5 4 44.3 LISABONSKÁ SMLOUVALisabonská smlouva byla předmětem vleklých a vyhrocených kontroverzí na domácípolitické scéně, leč reálný pohled české veřejnosti svědčí o značné distanci od tohototématu. Znalost pojmu Lisabonská smlouva deklaruje necelá třetina občanů (z časovéhosrovnání přitom vyplývá pozvolný nárůst znalosti pojmu od dubna 2008),přičemž pouze zanedbatelné procento hodnotilo své povědomí o tomto termínujako velmi dobré. Zhruba polovina populace pak má o smlouvě jen velmi povrchnípředstavu a přibližně pětina vůbec neví, co tento termín znamená. 29 (viz graf 12)Graf 12: Povědomí o tom, co znamená Lisabonská smlouvaV souladu s malým povědomím o tom, co je Lisabonská smlouva, je i nízká informovanosto ní. 30 Podle svých vyjádření jen necelá čtvrtina lidí má dostatek informací,dvě pětiny spíše nedostatek a zhruba třetina rozhodně nedostatek. (viz graf 13)29) Znění otázky: „V poslední době lze v diskusi o Evropské unii zaznamenat pojem „Lisabonskásmlouva“. Víte, co tento pojem označuje?“.30) Znění otázky: „Lisabonská smlouva má upravit fungování úřadů Evropské unie (např. Evropskéhoparlamentu, Evropské komise), jelikož bylo do Evropské unie přijato v posledních letech mnohonových členů. Máte o dění ohledně Lisabonské smlouvy dostatek nebo nedostatek informací?“.40

Graf 13: Hodnocení dostatku či nedostatku informací o dění ohledně LisabonskésmlouvyS poměrně nízkou znalostí Lisabonské smlouvy a s nízkou mírou informovanostío dění kolem ní koresponduje i nepříliš vysoká míra zájmu o tuto problematiku. 31Zájem o dění ohledně smlouvy se projevuje pouze u čtvrtiny občanů, zbytek společnostideklaruje větší či menší nezájem o Lisabonskou smlouvu (viz graf 14). Od prosince2008 se podíl zajímajících se obyvatel ustálil na zhruba čtvrtině, což je o něcovíce, než tomu bylo v průběhu roku 2008.Graf 14: Zájem o dění ohledně Lisabonské smlouvyCo se týče rozdílů ve znalosti termínu Lisabonská smlouva, míře informací o níi zájmu o danou problematiku, poněkud vyšší povědomí i zájem vždy deklarují mužia lidé označující svou životní úroveň za dobrou. Určující sociodemografickou cha-31) Znění otázky: „Nakolik se Vy osobně zajímáte o dění ohledně Lisabonské smlouvy?“.41

akteristikou, u které se systematicky projevují rozdíly v povědomí o smlouvě i informačníbázi, je vzdělání. S vyšším dosaženým vzděláním výrazně přibývá těch, kteřívědí, co termín Lisabonská smlouva znamená, mají větší zájem i dostatek informací(viz tabulka).Tabulka 19: Povědomí lidí o tom, co označuje pojem Lisabonská smlouva (rozdíly podlevzdělání v %)základnívzdělánívyučenístřednís maturitouvysokoškolskévzdělánídobře ví(„ví velmi dobře“+ „ví docela dobře“)13 26 39 71jenom matně tuší 52 55 49 27neví vůbec 35 19 12 2Pozn.: Procenta ve sloupci.A jak se podle mínění občanů změní postavení České republiky v Evropské uniipřípadným přijetím zmíněné smlouvy? 32 Největší podíl obyvatel, téměř dvoupětinový,je přesvědčen, že se postavení naší země nezmění, podobné, zhruba pětinové podíly,jsou přesvědčeny jak o zlepšení, tak o zhoršení situace po přijetí smlouvy. Přibližněčtvrtina lidí se neumí k následkům přijetí smlouvy pro postavení Českérepubliky v unii vyjádřit (viz graf 15).Graf 15: Názory občanů na to, jak se změní postavení ČR v EU po případném přijetíLisabonské smlouvyOdlišnosti v mínění u této otázky jsou patrné opět zejména u lidí s různýmvzděláním a životní úrovní. Lidé s vyšším vzděláním, především vysokoškolskyvzdělaní, jsou ve větší míře přesvědčeni o zlepšení postavení naší republiky v rám-32) Znění otázky: „Myslíte si, že případným přijetím Lisabonské smlouvy se postavení České republikyv rámci Evropské unie zlepší, zhorší, nebo se nezmění?“42

ci unie po přijetí smlouvy, případně o nezměnění stavu. Naopak lidé s nižšímvzděláním se méně často domnívají, že se postavení země zlepší nebo nezměnía častěji nemají na tuto problematiku názor. Rovněž občané s dobrou životníúrovní ve větší míře očekávají po přijetí Lisabonské smlouvy zlepšení nebo nezměněnýstav. Podobně jako u předešlých otázek jsou i zde skeptičtější potenciální voličiKSČM, kteří se ve větší míře domnívají, že případné přijetí smlouvy by postaveníČR zhoršilo.4.4 REFLEXE PŘEDSEDNICTVÍ ČR V RADĚ EVROPSKÉ UNIEAčkoliv se předsednictví ČR v Radě Evropské unie stalo v posledních několika letechklíčovou agendou české zahraniční politiky, ve veřejnosti převažoval nezájem. Podíl lidídeklarujících zájem o danou problematiku sice na počátku předsednictví poměrněvýrazně vzrostl, avšak nikdy nepředstavoval více než maximálně dvě pětiny zainteresovaných.33 (viz graf 16)Graf 16: Zájem o předsednictví ČR v EU (v %)33) Znění otázky: „Česká republika předsedá od 1. ledna tohoto roku Radě Evropské unie. Nakolikse Vy osobně zajímáte o předsednictví ČR v Radě EU?“ Znění otázky od dubna do prosince 2008:„Česká republika bude v první polovině roku 2009 předsedat Radě Evropské unie. Nakolik se Vyosobně zajímáte o předsednictví ČR v Radě EU?“43

Většina populace se také shodovala na tom, že má málo informací o tom, co předsednictvíobnáší, o činnosti vlády v souvislosti s předsednictvím i lidech, kteří sena přípravách a realizaci předsednictví podílejí 34 . Pokud jde o to, co samotné předsednictvíobnáší a o činnosti vlády v souvislosti s předsednictvím, asi tři pětiny lidídeklarovaly, že nejsou informováni, zatímco třetina respondentů se domnívala, že jeinformována dostatečně. Jak je patrné z grafů, od konce roku 2008, kdy se téma stalovelmi výraznou součástí veřejného (politického i mediálního) diskurzu, došlok nárůst počtu informovaných lidí. O konkrétních lidech, kteří se na přípraváchpředsednictví podílejí, se cítila být informována asi jen čtvrtina respondentů(viz grafy 17 až 19), drtivá většina vzorku populace naopak artikulovala neinformovanost(podobně jako v ostatních aspektech).Statisticky významně častěji byly zájem i informovanost o předsednictví nižšíu lidí se špatnou životní úrovní, vyšší pak u lidí s deklarovanou dobrou životní úrovní.Zájem o předsednictví roste s dosaženým stupněm vzdělání. Nejméně se o danétéma zajímají lidé se základním vzděláním, nejvíce vysokoškoláci a v porovnánís ostatními voliči také lidé, kteří by v parlamentních volbách dali svůj hlas ODS.Určité pochyby u české populace panovaly v otázce, zda předsedající Radě EU můževýznamně ovlivnit politiku unie: Více než polovina respondentů dlouhodobě nesouhlasilas názorem, že předsedající země unijní politiku ovlivnit může, pouze třetinaobčanů byla přesvědčena o opaku (viz graf 20). Tento názor zastávají častěji potenciálnívoliči ODS a lidé, kteří svou životní úroveň označili jako dobrou.Graf 17: Informace o tom, co předsednictví obnáší (v %)34) Znění otázky: „Může nebo nemůže podle Vašeho názoru země předsedající Radě Evropské unievýznamně ovlivnit politiku EU?“.44

Graf 18: Informace o činnosti vlády při předsednictví (v %)Graf 19: Informace o lidech podílejících se na předsednictví (v %)45

Graf 20: Vliv předsedající země na politiku EU (v %) 35rozhodně může spíše může spíše nemůže rozhodně nemůže nevíJak se dále ukázalo – ač se cítili být o daném tématu nedostatečně informováni čio něj nemají takový zájem – byli Češi, co se průběhu předsednictví ČR v Radě EUtýče, stále spíše optimisticky naladěni. Více než polovina z nich totiž soudila, ženaše republika jako předsedající země obstála a vedla si dobře. K hodnocení českéhopředsednictví jako úspěšného se častěji přikláněli vysokoškoláci, potenciální voličiODS a respondenti s proklamovanou s dobrou životní úrovní. Opačný názor pakzastávala necelá třetina oslovených (značná část veřejnosti však neměla na tutootázku jasný názor, podíl odpovědí „nevím“ opět dokládá nedostatečnou informovanost,která se však postupně významně zmenšovala). Z časového srovnání je přitomzřejmé, že pád kabinetu v průběhu předsednictví znatelně negativně ovlivnil pohledna úspěšnost předsednické mise: na počátku roku byl úspěch předsednictvíhodnocen podstatně lépe než tomu bylo v květnu a červnu.Téměř polovina občanů se na konci předsednictví domnívala, že nepřinese žádnouzměnu v prestiži ČR na mezinárodní politické scéně 36 . Více než čtvrtina respondentůsi myslí, že mezinárodní prestiž naší země se výkonem předsednictví zvýší,35) Znění otázky: „Mezinárodní prestiž ČR se podle Vašeho názoru předsednictvím…?“36) Znění otázky VI/09: „Myslíte si, že Česká republika v pozici předsednické země obstála nebo neobstála?“.Znění otázky od IV/08 do V/09: „Myslíte si, že Česká republika v pozici předsednickézemě obstojí nebo neobstojí?“ Možnosti odpovědí: rozhodně obstojí, spíše obstojí, spíše neobstojí,rozhodně neobstojí.46

opačného názoru bylo 16 % oslovených. Názor, že se prestiž ČR předsednictvímzvýší, zastávali opět častěji lidé s deklarovanou dobrou životní úrovní a potenciálnívoliči ODS. (viz graf 21, 22)Graf 21: Obstála ČR jako předsednická země? (v %) 37rozhodně obstojí spíše obstojí spíše neobstojí rozhodně neobstojí nevíGraf 22: Jak si ČR vede jako předsedající země? (v %) 38velmi dobře spíše dobře spíše špatně velmi špatně neví37) Znění otázky: „Jak si podle Vás vede Česká republika jako země předsedající radě Evropské unie?Velmi dobře, spíše dobře, spíše špatně, velmi špatně.“38) Tuto skutečnost potvrzuje i politická praxe České republiky: prakticky od r. 1990 se až na výjimečnépřípady nestala zahraniční politika zásadním tématem volební kampaně.47

5. NĚKOLIK VĚT ZÁVĚREMVeřejnost je agregátem jednotlivců a do (nejen zahraniční) politiky vstupuje dvojímzpůsobem: jako objekt ovlivňování (či manipulace, použijeme-li skeptičtější pohledna formování veřejného mínění) nebo jako subjekt formující vlastní cíle. Aby se veřejnostmohla změnit z objektu politiky na politický subjekt, musí se zorganizovat,v liberálních demokraciích do politických stran a nátlakových skupin. Ukazuje se, žedemokratické politické strany jen velmi zřídka vymezují odlišné zahraničněpolitickécíle, že existuje základní konsenzus vůdců nejen jednotlivých stran, ale i těchtostran a veřejného mínění pokud jde o strategii zahraniční politiky státu resp. o artikulacia prosazování národních zájmů 39 .Vytyčení jednoznačných priorit strategické agendy, které měly oporu v konsenzuhlavních politických sil a v postoji většiny veřejnosti, tvořilo hlavní osu zahraničněpolitickéangažovanosti, jíž se držely všechny české vlády. Širší parlamentní a veřejnápodpora dodává prioritám zahraniční politiky potřebnou legitimitu, prostor promanévr, zajišťuje kontinuitu a zvyšuje důvěryhodnost v zahraničí. Změny a posunyv přístupech jednotlivých vlád nikdy nezpochybnily základní strategické priority[Handl, Pick 2005: 14]. Navzdory nedlouhé tradici výzkumů veřejného míněník mezinárodním a zahraničně politickým otázkám lze vysledovat v názorech obyvatelČR určité obecné tendence:a. Zahraničně politická problematika je většinou obyvatel České republiky vnímánajako exkluzivní záležitost. V zásadě je veřejností dáván prostor vládě konat podlevlastního uvážení, bez nebezpečí zásadního tlaku veřejného mínění.b. Exekutiva (resp. hlavní proud stranické politiky) vždy získala souhlas většinyobyvatel zejména se strategickými záměry na poli zahraniční politiky i jednotlivýmiakcemi – výjimku tvořily (zejména v minulosti) jen některé aspekty česko-německýchvztahů a neochota veřejnosti připojit se k angažmá ČR na mezinárodníscéně vojenskou účastí v konfliktech.V českém prostředí stabilně převažuje pozitivní vnímání projektu sjednocené Evropy.Většina občanů se staví k Evropské unii pozitivně, je v Unii relativně spokojenaa vnímá členství v této organizaci jako dobrou věc. Většinově kladné naladěnívšak neznamená, že neexistují žádná „ale“: postoj Čechů lze charakterizovat jakoobezřetný, vskutku daleký jakémusi „huráevropanství“, s nemalou dávkou skepsek některým stránkám vnitřního fungovaní EU a stejně tak k benefitům, které začleněníČeské republiky do EU přineslo nebo přinést mělo. Směrem k Unii si tak většinaobyvatel zachovává určitý odstup a je schopna dobře vnímat i negativa, kterás sebou členství v nadnárodní organizaci přináší. Zarytých odpůrců evropského39) Tuto skutečnost potvrzuje i politická praxe České republiky: prakticky od r. 1990 se až na výjimečnépřípady nestala zahraniční politika zásadním tématem volební kampaně.48

sjednocování je v české populaci výrazná menšina a vesměs jde o lidi, kteří se stavíkriticky nejen k Evropské unii, ale také k domácímu politickému dění.K určité ambivalenci v postojích české veřejnosti k Evropské unii pravděpodobněpřispívá také rozštěpení české politické elity ve vztahu vůči EU, která se projevujejak v obecných postojích k procesu evropské integrace, tak v názorech na konkrétníproblémy (Smlouvu o Ústavě pro Evropu, později Lisabonskou smlouvu apod.).V období, kdy se datum vstupu přiblížilo, vyrojily se u nás četné obavy z důsledkůtohoto kroku. Nejčastěji se tyto obavy týkaly poklesu životní úrovně. Po pěti letechnašeho řádného členství většina občanů připouští, že jejich obavy se nenaplnilya Evropskou unii v současné době vnímají v mnoha směrech pozitivněji než v době,kdy jsme do ní vstupovali.Shrňme na závěr ještě jednou a velmi zjednodušeně některé základní sociodemografickéfaktory, které se obligátně promítaly a promítají do postojů týkajících seEvropské unie. Významné jsou především politická orientace respondentů, dálevzdělanostní úroveň, věk a subjektivně deklarovaný životní standard. Další charakteristiky,jako jsou regionální hlediska či velikost místa bydliště dotázaného, se projevovalyjiž jen velmi nesystematicky.„eurooptimisté“ „centristé“ „euroskeptici“stoupenci pravice ODS, SZ,dříve US-DEU, KoaliceČSSD, KDU-ČSL KSČM, tradiční nevoličiLidé s vyššími stupnivzdělání, zejménavysokoškoláciLidé se základním vzděláníma vyučení15–44 45–59 60+Lidé s dobrou životní úrovníVyšší příjmyStudentiVysoce kvalifikovanía vedoucí zaměstnanciPodnikatelé a živnostníciAni dobrá, ani špatná životníúroveňLidé se špatnou životníúroveňNižší příjmyDůchodciManuálně pracujícíNekvalifikovaní dělnícia nezaměstnaníLiteratura a zdroje:Handl, Vladimír, Otto Pick. 2005. „Česká zahraniční politika 1993–2005 – od ‚návratudo Evropy‘ k evropeizaci“. Policy paper 5/2005. Praha: Ústav mezinárodních vztahů.Holsti, J. Kalevi. 1995. International Politics. A Framework for Analysis. Seventh edition. EnglewoodCliffs: Prentice-Hall International, Inc.49

Horáková, Naděžda. 2006. „Členství České republiky v Evropské unii očima veřejnosti“ Pp.157–166 in Kunštát, Daniel (ed.), České veřejné mínění: teorie a výzkum. Praha: Sociologickýústav AV ČR.Výzkumy IVVM a CVVM.50

TEMATIKA EVROPSKÉ UNIE A EVROPSKÉPOLITIKY VE VOLEBNÍ KOMUNIKACIČESKÝCH POLITICKÝCH STRAN – FENOMÉNEUROPEIZACE VE VOLEBNÍCH PROGRAMECHA MARKETINGU ČESKÝCH POLITICKÝCHSTRAN OD ROKU 1989Jan Kubáček, za přispění Ondřeje Krýsla1. ÚVODPro svůj analytický esej si autoři vybrali téma europeizace ve volebních programecha komunikaci českých politických stran, protože o samotné Evropské unii,evropské integraci a evropských politikách bylo již v českém prostředí sepsánopoměrně značné množství reprezentativní odborné i popularizační literatury. Samotnýfenomén Evropské unie a jejích politik jako volebního tématu, či agendyvolební „řeči“ mezi politickými stranami a veřejností není příliš častým tématempolitologického výzkumu 1 . Navíc období dvaceti let od obnovování pluralitníhopolitického režimu, ve kterém došlo k šesti volebním kampaním do československého(resp. českého) parlamentu a dvěma do Evropského parlamentu, skýtá cennoupříležitost k bilanci a rozboru hlubších trendů dosavadní politické praxe.I proto jsme si v průběhu následujících analýz položili několik výzkumných otázeka nastavili několik ověřujících hypotéz, včetně té úvodní, a to zda se v tomto sledovanémsegmentu politické reálie projevuje fenomén 2 europeizace a pokud ano,v jaké formě a intenzitě.Nemáme ambici a charakter publikace nám ani neumožňuje na studovanouproblematiku aplikovat kompletní rozsah dosavadních teorií a pohledů na proceseuropeizace, protože už sám tento přístup by vystačil na rozsáhlou samostatnouanalýzu. Navíc sdílíme názor, že již existuje poměrně dostatečné množství zahraničnía české odborné literatury [např. Graziano, Vink 2006; Fiala et al. 2005;Rovná et al. 2007; Radaelli 2000; Radaelli 2005; Knill 1999; Buller, Gamble nedat.],která toto hledisko politologického rozboru sleduje. Chceme se naopak sou-1) Zde můžeme odkázat na práce českých politologů [viz Havlík 2006 ; Hloušek, Pšeja 2008],2) Záměrně používáme spojení termínu europeizace s výrazem fenomén, protože sdílíme názor autorůstudie „Europeanization – New Research Agendas“, že se v případě europeizace nejedná o plnohodnotnouteorii, ale spíše o vyvíjející se koncept, trpící stále jistou mnohoznačností, jež vycházíz jiných teorií politických věd, například z tzv. nového institucionalismu [viz Graziano, Vink 2006:22–23].51

středit na návaznou problematiku, která u nás doposud není adekvátně zpracována,na trend europeizace ve volební komunikaci českých politických stranod znovuobnovování pluralitního politického uspořádání v závěru roku 1989do doby prezentace volebních manifestů stran v druhé volební kampani do Evropskéhoparlamentu na jaře roku 2009.Budeme studovat způsob zpracování a komunikování otázky Evropské unie(EU) (resp. do 1. 11. 1993 Evropského společenství (ES)) a procesu evropské integracea evropských politik v průběhu tohoto vymezeného období. Pro udržení lepšípřehlednosti a možnosti průběžně komparovat námi sledované a nabízené dílčí závěryjsme zvolené období rozdělili do několika časových etap, které reagují jakna vnější příčiny (vývoj evropské integrace a významné smluvní dokumenty ES(resp. EU)), tak na vnitřní podmínky (politická a ekonomická transformace, dělenífederace a formování politik samostatného českého státu, podání žádosti ČRo vstup do EU, přístupové vyjednávání vlády ČR a Evropské komise, referendumo vstupu ČR do EU, vstup do EU aj.).Ve své analýze pracujeme s těmito časovými celky:– od závěru roku 1989 do voleb roku 1992 – od „sametové změny“ politickéhouspořádání symbolizované heslem „Návrat do Evropy“ po první formulováníčeské zahraniční politiky a priorit– od voleb 1992 do sněmovních voleb roku 1998 – od prvního začleňování „evropskéagendy“ do stranických manifestů do konce tzv. „klausových vlád“, nástupu„poloúřednického“ kabinetu premiéra Tošovského a započetí přístupovéhovyjednávání mezi vládou ČR a Evropskou komisí– od sněmovních voleb 1998 do referenda o vstupu ČR do EU v červnu 2003 –vyprofilování pozic politických stran vůči Unii– od referenda o vstupu do prvních voleb do Evropského parlamentu v roce2004 – formování evropských politik a evropských frakcí v českých politickýchstranách– od prvních eurovoleb po ty druhé v roce 2009 – systematické vytrácení evropskétematiky z volební komunikace českých stran, nehledě na eurounijní děnía výzvy, kterým Unie čelíDo našeho výzkumu jsme zahrnuli programy a tematické manifesty českých politickýchformací, které od parlamentních voleb v roce 1992 disponovaly a nadáledisponují koaličním potenciálem nebo potenciálem vyděračským (tak jak ho definujepřední italský politolog Giovanni Sartori [2005]) a zároveň v daném čase vystupovalykompaktně na vnitropolitické parlamentní půdě a posléze i v Evropském parlamentu.Na základě akceptace těchto předpokladů považujeme za relevantní ODS;ČSSD; KDU-ČSL; KSČM.V tomto výzkumu budeme pracovat s dnes již klasickým vymezením europeizacez pera politologa Petera Maira, kdy nás bude zajímat fenomén tzv. penetrace, kterouMair definuje jako vliv evropských pravidel, norem či hodnot na domácí politiku.Europeizace je pak optikou tohoto procesu jistým vnějším činitelem, jenž se „obje-52

vuje, když je něco v domácím politickém systému ovlivněno něčím evropským“ [Mair2006: 154].Zajímá nás míra penetrace EU a jejích politik do volebních agend významnýchčeských politických stran, s jakou intenzitou, nábojem a významem se stává předmětemvolební diskuse sněmovních a evropských voleb a jak rozsáhlou součástí volebníhomarketingu a managementu vybraných relevantních politických uskupeníje. Rovněž sledujeme, jak Unie rezonuje v programatice stran a s jakým slovníkem jespojována, v závislosti na ideovém sebezařazení stran, na ambici působit jako catch– all strana, na vládní, opoziční roli nebo na koaličním či vyděračském potenciáludaných subjektů. Také si pokládáme otázku, zda se tematika EU stala předmětemvolebního vymezení a odlišení se od ostatních stran.V této práci se snažíme obhájit následující hypotézy.1. Proces penetrace evropskou problematikou, tak jak ji definuje Peter Mair, mávliv na všechny zúčastněné aktéry, nehledě na jejich roli a vliv ve stranickémsystému a objevuje se v jejich volební komunikaci.2. Komunikování evropské politiky ve volebních kampaních sledovaných politickýchsubjektů lze připodobnit k obrácenému písmenu U, kdy konkrétnějším a intenzivnějšímzačleňováním ČR do EU přibývalo i věcnějších bodů a prostoruve volebních manifestech relevantních českých politických uskupení, což se všakvýznamně změnilo přistoupením České republiky do Evropské unie. Od tohotomomentu informací ve volební komunikaci opětovně ubývá, nehledě na povahua vážnost řešených otázek evropského integračního procesu a výzev pro EU a ČRjako členskou (předsednickou 3 ) zemi.3. Evropská agenda předvolebních stranických dokumentů plní roli vymezení sevůči jiným politickým subjektům. Zajímá nás, zda se evropská integrace stalav průběhu kampaní novým námětem pro politický konflikt, či se zařadila pouzepo bok stávajících socioekonomických štěpících linií 4 .2. ČESKÉ POLITICKÉ STRANY A EVROPSKÁ UNIE(RESP. EVROPSKÉ SPOLEČENSTVÍ) – SPECIFIKAVolební komunikace českých politických subjektů ve vztahu k evropské tematicebyla přímo ovlivněna několika unikátními okolnostmi. Prvním rysem byla nepřipravenosta neznalost povahy evropského integračního procesu, zájmů zúčastněnýchstátů a charakteru spolupráce. Důvodem byla zejména izolovanost domácího disentu,ze kterého se většinově rekrutovala pozdější post – sametová politická a stranickáelita, vliv cenzury a autoritativní parcelace východního bloku na uzavřené, státem3) Česká republika předsedala Radě Evropské unie (Radě; Radě ministrů EU) v období 1. 1. 2009–30. 6. 2009.4) Zde vycházíme z dnes už klasického konceptu politologa Steina Rokkana. [srv. Říchová 2000].53

kontrolované komunistické „mini – režimy“, ale i jistý druh nepřitažlivosti integračníchaktivit ES pro opoziční kruhy v Československu [Černoch 2004: 16–17], kteréji dlouho vnímaly jako ryze ekonomický a hospodářských druh mezinárodního partnerství.Jediným více promýšleným konceptem, který byl diskutován od druhé polovinyosmdesátých let, a to dokonce i „přes hranice“ mezi jednotlivými středoevropskýmiopozičními kruhy, byla nutnost nastolení regionální spolupráce a společná aktivitavůči mezinárodním organizacím evropského kontinentu, která se posléze přetavilave visegrádský systém kooperace (symbolizovaný tzv. Visegrádskou trojkou a z nípozději vzniklou Středoevropskou dohodou o volném obchodu (CEFTA)) [blíže vizKubáček 2006].Vztah k Evropskému společenství a evropské kooperaci byl shrnut pouze do vágníhohesla „Návrat do Evropy“, které mělo bezesporu svoji symbolickou a mobilizačnílogiku v prvních týdnech „listopadových politických změn“, avšak v dalšíchměsících a letech již nedostačovalo. Přesto až do voleb 1992 nebylo českými politickýmisubjekty nijak významně rozvedeno a precizováno.První programové provolání Občanského fóra (OF) jako ústředního hybatele politickýchzměn v roce 1990 zůstávalo pouze u velmi obecného odvolání se na politiku„evropského domu“ a navození „důstojného místa v Evropě“ 5 . Vládní politikaČeskoslovenska na počátku 90. let byla postavena na představě, že pokud dojdek nastolení plně demokratického a protržního prostředí, musí následovat rychléa bezproblémové začlenění do evropských struktur, zejména pak do ES (resp. EU).Tuto optiku plně akceptovala i volební rétorika tehdejších významných politickýchstran vznikajících na půdorysu Občanského fóra a později z jeho rozdělení.Zahraničněpolitická doktrína prvních dvou let byla na jedné straně plná idealismua poměrně značně neurčitá, na straně druhé však trpěla existencí paralelníchúvah na reformulování zahraničněpolitických poměrů na starém kontinentě, aťv podobě rušení či neutralizace NATO, nebo naopak v zachování RVHP či Varšavskésmlouvy, přebudování Rady Evropy, institucionalizace Visegrádu a podobně.Teprve až parlamentní volby v červnu 1992 (5. – 6.6. 1992) poskytly českým politickýmstranám příležitost rozpracovat své hlavní zahraničněpolitické priority. Z tohotodůvodu budou i volební manifesty z roku 1992 prvními ve studii detailněji rozebíranými.Druhým zajímavým aspektem je relativně vysoká míra stability proevropské(resp. prounijní) orientace českých politických uskupení. Ve své většině (zpočátkuvyjma KSČM) české parlamentní subjekty ctily začlenění ČSFR, posléze ČR do evropskýchstruktur, snad i částečně ovlivněny „zakladatelským“ odkazem zastřešujícíholistopadového subjektu, Občanského fóra. Výraznou oporou jim bylo i veřejnémínění, které se dlouhodobě a s poměrně jasnou převahou vyjadřovalo ve prospěchtěchto diplomatických kroků. Přesto musíme podotknout, že se téma evropské inte-5) Citováno podle http://www.totalita.cz/vysvetlivky/of.php54

grace nikdy nestalo hlavní volební agendou a i míra identifikace s charakterem unijníspolupráce a integrace byla již také poměrně rozdílná. Přesto tyto různice zůstávalypouze na úrovni vnitropolitické debaty a ve stěžejních stranickýchdokumentech, včetně těch volebních, převládal souhlas s plnou integrací do EU,opět s částečnou výjimkou KSČM, u které se však i toto hledisko postupně vyvíjelove prospěch „eurounijního“ rozměru. Více o tomto rysu v jednotlivých rozborechprogramů.2.1 OBČANSKÁ DEMOKRATICKÁ STRANA (ODS)Od závěru roku 1989 do voleb roku 1992Přestože Občanská demokratická strana (ODS) vznikla na základech mateřskéhopolitického hnutí Občanského fóra (OF) a byla vedena prvním a zároveň poslednímpředsedou OF Václavem Klausem, přesto poměrně jednoznačně se ve svých programovýchmateriálech vymezovala vůči československé federální vládě. Jednímz důvodů byla politická konkurence. Většina ministrů federálního kabinetu reprezentovalaalternativní skupinu rovněž etablovanou z „pohrobků“ OF – členy vy zývatelskéhoObčanského hnutí (OH). Tento ideový a koncepční střet se jasně projevujei ve volebním manifestu ODS sepsaném pro parlamentní volby 1992s podtitulem „Svoboda a prosperita“.Návrhy priorit „strany holubice“ v oblasti zahraniční politiky se objevují v relativněpředních pozicích stranického manifestu, zejména v porovnání s pozdějšímistranickými programovými proklamacemi dalších volebních klání. Zahraniční politicestátu je věnována pátá kapitola volebního textu, která nejprve rekapituluje historickývývoj země ve dvacátém století a na základě této historické bilance kritizujetehdejší federální diplomacii. To můžeme přičítat i faktu, že tehdejší ministr zahraničníchvěcí ČSFR, Jiří Dienstbier, byl zároveň předsedou konkurenční strany Občanskéhohnutí.Volební návrh ODS obviňuje federální politiku z absence jasné a promyšlenékoncepce, její taktiku označuje za cestu experimentů a soustavné hledání pověstnétřetí cesty. Diplomacii tehdejší ČSFR stranický manifest vnímá jako opakované hledáníalternativy západoevropské politiky, budování nárazníkového pásma a smutněproslaveného mostu mezi Západem a Východem. Volební nabídka občanských demokratůnemilosrdně kritizuje i další projekty federální vlády, zejména tzv. Dientsbierůvplán neboli tzv. triangulární pomoc, vedle toho zejména pak Visegrádskouspolupráci a projekt tzv. Hexagonály, které v součtu vnímají jako „zatahování do nestabilníhojihovýchodu Evropy na úkor integrace se západní Evropou“ [Volební programODS Svoboda a prosperita – volby ’92 1992: 16]. Volební návrh pokračujev kritice visegrádské kooperace na pozadí integračního procesu Evropského společenství,vnímá ji jako umělé vytržení z evropských vazeb a nejpřirozenějších vztahů55

v regionu, tedy z partnerství s Německem a Rakouskem a odmítá názor, že „Visegrád“je nutným předstupněm evropské integrace. Tomuto regionálnímu partnerstvíje naopak přikládán umělý charakter a podle autorů volební nabídky ODS jesčítáním nedostatků před výhodami.Federální diplomacie je stranou „modré holubice“ vnímána jako nerealistická,skýtající potenciální nebezpečí. Za příklad nepromyšlenosti je dáván požadavekna okamžité a oboustranné zrušení Varšavské smlouvy a NATO z roku 1991, kterývšak byl nedlouho poté odvolán. Přesto došlo ke krátkodobému zpochybnění kredituzemě. ODS namísto toho skrze předvolební dokument svým voličům nabízí pragmatickouzahraniční politiku vyznávající zásady realismu, což se stane pravidelně seopakujícím bodem všech dalších stranických volebních programů. Pracuje s poučenímz historie státu a opakovaně proklamuje velmi neurčitý příslib „vymezení československéstátnosti v evropském měřítku“ [Volební program ODS Svoboda a prosperita– volby ’92 1992: 17–18].Nejdůležitějším cílem, který je nabízen volebním programem občanských demokratův roce 1992, je začlenění Československa do evropského společenství, což jevnímáno jako jediná garance všeobecné stabilizace, politické, ekonomické, ale i bezpečnostní.Volební nabídka ODS roku 1992 začíná postupně pracovat s tezemi diplomacierealismu. Vzývá pragmatismus, přesto již obsahuje náboj vymezení se vůči konkurenci,která je spatřována ve federálním kabinetu, zejména pak v osobě Jiřího Dientsbiera,předáka volebního konkurenta OH. Nepřímo je kritika vedena i vůči diplomatickýmcílům spojence „zamini“, prezidentu ČSFR Václavu Havlovi. Evropskýrozměr manifestu je zjevný, zůstává však zatím u vágních popisů a neurčitých příslibův podobě začlenění československého státu do evropských společenství. Sloužíspíše kritickému předvolebnímu vymezení vůči kandidující konkurenci, nemá ambicinabízet jasnější zahraničněpolitickou koncepci strany.Od voleb 1992 do sněmovních voleb roku 1998Volební program ODS pro parlamentní volby 1996 (31. 5.–1. 6. 1996) již reagovalna značně pozměněné politické podmínky. Jeho koncepce brala v úvahu československoufederální rozluku a vznik samostatného českého státu, jehož diplomacie bylapo celé volební období tvořena reprezentanty občanské demokracie. Změnil se i politickýkonkurent – Občanské hnutí po volebním neúspěchu zažilo strmý ústup z prostředírelevantních stran a uprázdněné místo obsadila Česká strana sociálně demokratická(ČSSD), která se začala systematicky vymezovat vůči ODS. Rovněžzahraničněpolitická situace doznala změn. Několik let již existovala Evropská unie,rozšířená na patnáct členů. Česká republika procházela asociačním procesem a v lednu1996 český premiér Václav Klaus přivezl do Říma žádost o vstup ČR do EU.Vážnosti těchto výzev si byl vědom i předvolební stranický manifest. Kapitola zahraničnípolitika předchází i oblasti ekonomiky (! – pozn. aut.) a navazuje přímo56

na preambuli dokumentu a úvodní slovo lídra strany. Přesto je jí věnován poměrněmalý prostor tří stran z celkových téměř padesáti. Volební přísliby nejprve začínajíbilancí prvních let samostatné české diplomacie, které se hlásí k „prosazování národníchzájmů“ [Volební program ODS – Parlamentní volby 1996: 9]. Právě totohledisko se stane doslova klasickým bodem všech dalších stranických manifestů,které budou řešit otázku a povahu evropské integrace. Je připomínáno, že ČR patřímezi první kandidáty na plné členství v EU, což je zdůrazněno i jako hlavní zahraničněpolitickýcíl ODS, s ambicí získat pro české občany rovnoprávné postavení sevšemi občany členských států a rozšířit prostor pro jejich uplatnění. Občanští demokratése i hlásí k rozšiřování Unie, prohlubování politické spolupráce a vytvářeníjednotného vnitřního trhu uvnitř EU, s cílem dosáhnout plného členství co nejdříve[Volební program ODS – Parlamentní volby 1996: 9].Zároveň se v programatice strany objevuje přesvědčení, že „proces evropské integraceby neměl uměle potlačit rozmanitost států, národů a kultur ...i v budoucnu budouzákladní kameny Evropské unie tvořit jednotlivé státy a že suverenita a pravomocUnie bude odvozena od suverenity a pravomoci jednotlivých států“ [Volební programODS – Parlamentní volby 1996: 9]. Tento požadavek se stane pravidelně opakovaným,jeho kritičnost bude narůstat a postupně se stane určujícím vymezením vůčiUnii, ale i české stranické konkurenci (ČSSD, KDU-ČSL, resp. KOALICI).Rovněž se v tomto volebním textu objevuje slib provádění nezbytných ekonomickýcha legislativních kroků k zahájení konkrétních jednání o plném členství v co nejbližšídobě. Blíže však nejsou specifikovány. Pozornost si jistě zaslouží i prohlášení,že výsledky české zahraniční politiky závisí na výkonnosti ekonomiky [Volební programODS – Parlamentní volby 1996: 11]. I tato jistá ekonomizace diplomacie budepřetrvávat v předvolební mluvě ODS a stane se tradičním rysem volebních a tematickýchdokumentů této strany.Ve volebním manifestu ODS s heslem „Hlavu vzhůru“ sepsaném pro předčasnésněmovní volby v roce 1998 (19. 6.–20. 6. 1998) se nabídka tezí zahraniční politikyodsouvá až na páté pořadí tematických priorit, kdy ji předchází části obhajující dosavadnívnitropolitický kurz, dosažené výsledky a kritiku nedávných koaličníchpartnerů, pádu vlády a vznik konkurenční Unie svobody (US) odchodem části členůa parlamentních reprezentantů ODS. Opětovně se diplomacie stává jedním z argumentůvymezení vůči politické konkurenci, obdobně jako v případě volebního manifestuz roku 1992. Hned v úvodu programu ODS, na straně dvě, se jednání o plnémčlenství v Evropské unii stává důkazem dosavadní oprávněnosti politiky „strany holubice“a jejího předáka, expremiéra Václava Klause.I terminologicky se vnímání zahraniční politiky proměňuje. Tato kapitola je uvozenaprohlášením „Hájíme národní zájem“ a rozčleněna na teze „postupujeme osvědčenoucestou“, „ctíme českou státnost“, „integrace ano, rozplynutí ne“ a „spojíme prosperitu“[Hlavu vzhůru – Volební program ODS: 14–16]. Opakovaně je vzývánapolitika realistická, jež je nově doplněna závazkem prosazování vyváženosti evropskéhoa atlantického aspektu české diplomacie. Vysloveně se vyhýbá proevropské57

politice, což pregnantně vystihuje i fakt, že vstup do NATO předchází politice evropskéintegrace, která je stále vnímána jako jedinečná příležitost rozvoje. Ihned jevšak doplněna o komentář, že ODS zastává realistický, nikoliv naivní přístup k integraci,kdy cílem je Evropa národů, založená na svobodném trhu, na partnerství, otevřenésoutěži, ochraně stability a prosperity.Objevuje se i kritické vymezení vůči vnějším podmínkám. Pisatelé volebního programu1998 připojují ubezpečení, že nechtějí nekriticky kopírovat poměry, s jejichždůsledky mnohé evropské země obtížně zápasí, v podobě modelu tzv. sociálního státu.Nechtějí ani rozpustit stát v nadnárodních strukturách, ani v „Evropě regionů“bez zřetelně vymezené státnosti.Poprvé je připuštěna i možnost konání všelidového referenda o přistoupení Českérepubliky do Unie: „Jsme si však vědomi, že po našem přijetí do EU budeme musetpřijmout společná pravidla hry. Proto chceme, aby naši občané byli seznámeni s výhodamii s náklady, které nám plné členství v Evropské unii přinese a na základě těchtoznalostí se mohli sami rozhodnout“ [Hlavu vzhůru – Volební program ODS1998: 16].Od sněmovních voleb 1998 do referenda o vstupu ČR do EUv červnu 2003Období po předčasných volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 1998 bylo proODS v mnoha ohledech nové. Zakusila si situaci, která ovlivňovala její další politickoustrategii a výběr politických témat, situaci opozice – neopozice, kdy se v některýchaspektech vymezovala vůči tehdejšímu menšinovému kabinetu ČSSD a premiéruMiloši Zemanovi, zároveň však vládu skrze uzavřené politické dohody v podobě„Smlouvy o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřenémezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou“6 a později uzavřený precizující tzv. „toleranční patent“ 7 fakticky podporovalaa zajišťovala jí jistotu většiny.Jedním ze segmentů kritiky vládní politiky, se kterým reprezentanti občanské demokraciepracovali, byla otázka evropské integrace a přístupového vyjednávání zástupcůČR s reprezentanty Evropské komise, jež bylo zahájeno v roce 1998. Dlouhodobávnitrostranická diskuse se přetavila v sepsání tematického dokumentu„Manifest českého eurorealismu“, který byl adresován ideové konferenci ODS. Teh-6) Přezdívaná jako tzv. „Opoziční smlouva“, jež byla uzavřena po předčasných sněmovních volbách9. 7. 1998 a umožňovala menšinové vládnutí kabinetu ČSSD po celou dobu mandátu 1998–2002.– pozn. aut. Více in: http://cs.wikisource.org/wiki/Opozi%C4%8Dn%C3%AD_smlouva_mezi_%C4%8CSSD_a_ODS.7) Jde o doplnění „Smlouvy o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřenémezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou“ z 26. 1. 2000,které umožnilo dohodu nad přijímáním státního rozpočtu a vyústilo i ve změnu volebního zákonado Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.58

dejší stranický stínový ministr zahraničí Jan Zahradil se svým týmem sestavil třináctistránkovýpodklad, který plně vystihoval jistou rozpolcenost této stranyve vztahu k Unii a jejímu typu kooperace. Zvláštností tohoto dokumentu je, že jemožné ho číst i jako pragmatický pohled na evropskou integraci s alternativnímimožnostmi kooperace i jako souhlas se vstupem. Je také možné ho chápat jako vyvrcholeníeuroskeptických snah odmítnout přistoupení do unijního projektu a naopakvsadit na konkurenční možnosti mezinárodní spolupráce.Sami autoři tuto nerozhodnost potvrzují také nabídkou témat a rozvržením studie,kdy se v úvodu textu shrnuje tehdejší stav Unie, její „úzká místa“ [Zahradil et al2001: 4–5] a odhadují se možné budoucí trendy. Je zde popisován střet mezi integračnímpohledem a mezivládním přístupem, přesto z dokumentu nezaznívá jasnývýstup pro českou diplomacii za ODS. Proces unijního rozšíření je zahájen výčtem„faktorů proti“ a uzavírán viditelně menším počtem argumentů „pro“. Rovněž se zdeobjevuje kritika příliš rychlého vyjednávání, nehledě na podmínky členství, mluví sei o riziku „šoku ze vstupu“ a neplnohodnotném, druhořadém členství, které hrozínově vstoupivším zemím. Nijak se zde nereflektuje předchozí rétorika volebních materiálůobčanských demokratů, ve kterých se naopak slibovalo rychlé vyjednávánía přistoupení do EU. Následuje bilance poměru ČR a EU, kdy autoři volají po posuzování„dalšího vývoje vždy prizmatem českých národních zájmů“ [Zahradil et al 2001:8], což se posléze dostane i do rétoriky dalších volebních materiálů strany.Dalším bodem tohoto textu je rozbor možného dalšího vyjednávání s představiteliEvropské unie, přidává se i volání po „mezivládním modelu“ kooperace, teprvepoté následuje nabídka možných alternativ nepřistoupení do Unie, kdy však samiautoři některé z nich v průběhu analýzy zpochybňují.Určitá schizofrennost ve vztahu k EU bude symptomatická pro řadu následujícíchdokumentů ODS, ale i její předvolební „mluvu“ a posléze i rétoriku, kterou povedoumnozí vrcholní představitelé strany v době referenda o přistoupení České republikydo Unie, nehledě na změnu předsedy strany „modré holubice“.Rozpolcenost stranického postoje k evropské problematice plně vystihuje volebníprogram ODS 2002 (14. 6.–15. 6. 2002) s podtitulem „Vstříc novému osudu“. Občanštídemokraté tentokrát předstupují s volebním desaterem a prvním tématemdekády se stává právě Evropská unie. Občanská demokracie zahajuje sněmovníkampaň v lednu sloganem „ODS volí EU“, kde nehledě na mínění své zahraničněpolitickéfrakce, která ještě před půl rokem kritizovala rychlé vyjednávání, prohlašuje,že „ODS je přesvědčena, že náš vstup do EU musí být uskutečněn v nejbližším možnémtermínu… Jedině tak se můžeme stát od 1. ledna 2004 členem…“ [Volebnídesatero ODS 2002 – Vstříc novému osudu 2002: 4]. Volební bod je vymezen požadavky„Chceme ovlivnit budoucnost EU“, „Ne evropskému superstrátu“, „Suverenitav klíčových otázkách“ a „Svobodný prostor místo „pevnosti Evropa“.Znovu se vrací taktika využít evropskou problematiku jako příležitost ke konkurenčnímuvymezení vůči dalším stranickým vyzyvatelům, kdy se ve volebním materiálupraví: „S domácí diskusí o budoucí podobě EU nejsme spokojeni. Vidíme snahu59

omezovat ji na neutrální „proevropské“ proklamace a nemůžeme akceptovat požadavekna její vyřazení ze seznamu předvolebních témat či na její ,depolitizaci‘. Roli jedinéhomožného konceptu evropské integrace se v naší domácí debatě snaží hrát importovanýeurofederalismus. Zejména ČSSD a 4K se pokoušejí všechny ostatní konceptyoznačit za nepodstatné nebo je izolovat jako ,antievropské‘ a ,euroskeptické‘“ [Volebnídesatero ODS 2002 – Vstříc novému osudu 2002: 5]. Dále je připojeno stranickéodmítnutí umělého zarovnávání všech evropských států do jednoho právního, politického,ekonomického a institucionálního rámce, bez ohledu na jejich odlišné tradice.V závěru prvního volebního stanoviska dekády, které bylo veřejně prezentováno,představitelé ODS dodávají, že „dnešní formu EU nepovažujeme za definitivníbod evropského vývoje a za cíl sám o sobě. Je to nástroj k realizaci našich cílů, našichnárodních zájmů“ [Volební desatero ODS 2002 – Vstříc novému osudu 2002: 5].Evropský rozměr „volební řeči“ ODS však nekončí, částečně je Evropa a potažmoevropská bezpečnost ve vztahu k euroatlantismu vzpomenuta ve čtvrtém předvolebnímmateriálu navazujících dekád s podtitulem „ODS volí bezpečí země“, alezejména pak v šesté dekádě s heslem „ODS volí české národní zájmy“, kde se tradičněhlásí k obraně národních potřeb, zejména v předvečer vstupu do Unie, kdy se„chystáme nemalé části státní suverenity dobrovolně vzdát“ [Volební desatero ODS2002 – Vstříc novému osudu 2002: 14]. Toto hledisko opětovně využívá jako předvolebnívymezení vůči své politické konkurenci. ODS pranýřuje vládu ČSSD za váhavosta obviňuje ji ze siláckých výroků a gest, které jen nahrazují vážná jednánínebo z pasivního spoléhání se na spřátelené politiky Socialistické internacionály.Svá evropská témata zakončuje sloganem „Vstup do EU s rovnými zády, ne po kolenou“,kdy občanští demokraté voliče nabádají, že „volby rozhodnou o tom, kdo závěrečnájednání s EU a s našimi sousedy povede a jaké podmínky vyjedná“ [Volební desateroODS 2002 – Vstříc novému osudu 2002: 15].Sněmovní volby opakovaně vyhrává sociální demokracie, nově pod vedením VladimíraŠpidly, který se stává novým ministerským předsedou. Občanští demokratése opět dostávají do dvousečné pozice. Zůstávají v opozici, tentokráte v jednoznačné,v ne – smluvní. V závěru roku 2002 je však v Kodani ukončeno předvstupní vyjednávánía rok 2003 se má stát rokem všeobecného referenda o přistoupení Českérepubliky do Evropské unie 8 . Tato okolnost nutí všechny relevantní české politickéstrany zaujmout postoj k evropské integraci a míře účasti ČR v ní. Občanská demokraciena tuto situaci reaguje prezentací stranického manifestu „Když do EU, taks ODS“.Tento dokument charakterizuje i pozvolnou změnu náhledu na „Brusel“,od skepse po eurorealismus pragmatického pojetí, což posléze ovlivní následné programypro volby do Evropského parlamentu (2004, 2009), ale i volební slib pro sněmovníkampaň 2006.8) Referendum (ad hoc) o vstupu České republiky do Evropské unie se odehrálo 13. a 14. 6. 2003.60

Hned v úvodu praví, že „Vstup České republiky do Evropské unie je pro nás hotovouvěcí. Ekonomicky (! – pozn.aut.) není k našemu členství v EU na obzoru žádná alternativa…Dnes již neřešíme otázku zda vstoupit či nevstoupit do EU – mnohokrát jsmeřekli, že vstup ČR do EU podporujeme“ [Když do EU, tak s ODS 2003: 1]. Zároveňobčanští demokraté připomínají, že ze všech politických stran má ODS největší procentovoličů podporujících vstup do EU. I tuto dimenzi využívá stranické prohlášeníke kritice politické konkurence: „Socialistická vláda naproti tomu o EU občanůmsoustavně lže. Zastírá méně přijemné stránky našeho členství v EU. Nehovoří o mnohdynedůstojných podmínkách našeho vstupu, za které nese svým vyjednáváním plnouzodpovědnost… Přes veškerou proevropskou rétoriku a nákladnou agitaci, placenou zestátních peněz, nedokázala o vstupu ČR do EU přesvědčit ani své vlastní voliče“ [Kdyždo EU, tak s ODS 2003: 1].Vedle tohoto stručného provolání nabídla stínová vláda ODS pod vedením svéholídra Mirka Topolánka osmašedesátistránkový rozbor s názvem „Poziční dokumentyke vstupu do EU stínové vlády ODS“, který analyzuje celkem patnáct oblastí kooperacečeské a evropské politiky. Vždy v úvodu každé monotematické kapitoly autořishrnují základní principy politiky „modré strany“, charakterizují tehdejší unijní politikuk danému sektoru, tendence a rizika, popisují a hodnotí výslednou podobusmlouvy o přistoupení ČR a v neposlední řadě vyzdvihují priority, které bude ODSprosazovat po vstupu do evropských struktur. Nehledě na analytickou povahu předloženýchdokumentů opakovaně útočí na tehdejší koaliční vládu, zejména kvůli vyjednanýmpodmínkám, podle nich nedostatečným či příliš nevýhodným 9 .I přes tyto poziční a oficiální stranické dokumenty byla otázka vstupu do EU i provrcholné představitele ODS nadále značně dělící. Místopředsedové Ivan Langera Martin Říman vstup do EU veřejně odmítli a i předseda strany Mirek Topolánekargumentoval pro vstup velmi vlažně: „5,1:4,9. Ano. Tak silné, či spíše slabé je v tutochvíli mé ano. Lístek s tímto slůvkem vhodím při červnovém referendu do hlasovacíurny“ [Listy ODS. Informační bulletin Občanské demokratické strany 2003].Od vstupu českého státu do evropských struktur se však vztah a i volební rétorikaobčanské demokracie začne proměňovat. O tom však více v další podkapitole.Od referenda o vstupu do prvních voleb do Evropského parlamentuv roce 2004Schválení vstupu České republiky do Evropské unie většinou české veřejnosti poskytlonašim stranám novou zkušenost – volby do Evropského parlamentu. Ty bylynaplánovány na červen 2004 (11. 6.–12. 6. 2004), nedlouho po přistoupení. ODS sepředvolebně prezentovala skrze manifest „Modrá šance pro Evropu – stejné šancepro všechny“. V něm v podstatě shrnovala dosavadní vnitrostranické požadavky, kte-9) Srovnej. Poziční dokumenty ke vstupu do EU stínové vlády ODS, http://www.jiripapez.cz/download/vlada_eu.pdf61

é doplnila o příslib, že „politika ODS v Evropském parlamentu bude nicméně vždy vycházetz národního programu ODS“ [Modrá šance pro Evropu – stejné šance provšechny. Program pro volby do Evropského parlamentu 2004: 3]. Autoři programupro eurovolby upozorňují, že vstupem se republika stává aktivním spolutvůrcem evropskéintegrace a přestává být jejím, leckdy nedůstojným pasivním příjemcem, jakotomu podle autorů bylo v průběhu přístupového procesu. Tuto šanci je podle nichtřeba využít, a proto v soupisu svých priorit požadují flexibilní Evropu ctící různéstupně kooperace, dle zájmů a priorit jednotlivých členských států, rovnoprávnostmezi členskými zeměmi nehledě na velikost a lidnatost, udržování propojenosti evropskébezpečnosti s NATO, ale i zachování fiskální, daňové a sociální politiky v pravomocinárodních vlád a parlamentů. Zajímavé je, že tento volební příslib vůbec nereaguje,ani pozitivně, ani negativně na politickou konkurenci. Tematickou diskusi,z pohledu evropské problematiky tento text nijak významně neposouvá.Od prvních eurovoleb po ty druhé v roce 2009Poslední studované období oficiálních volebních materiálů občanských demokratůskýtá dva texty. Tím prvním je volební program pro sněmovní volby 2006(2. 6.– 3. 6. 2006) s mottem „Společně pro lepší život“. Zde se oblast zahraniční politikya evropské politiky odsouvá až do závěrečných kapitol volebních slibů, nehleděna dvouletou účast v evropských strukturách – i přes debatu o budoucnosti EU,prohloubení integračního procesu, rozšiřování apod. Tento trend „vytrácení“ evropskýchtémat bude pokračovat i posléze.Přes značný rozsah stranického manifestu, který dosahoval téměř sedmdesátistran, jsou české zahraniční politice věnovány pouze strany čtyři a evropské politicepak v podstatě jen jedna. Nabídka priorit pro zahraniční politiku je uvozena heslem„PLUS pro českou zahraniční politiku“ a opětovně volá po důsledném realismu,praktičnosti a střízlivosti. Nově má být v české diplomacii vzývána „její účelnost,a ne abstraktně pojímaná ,správnost‘“ [Společně pro lepší život. Volební program2006: 54]. Zpětně je vstup do Unie hodnocen jako strategický, největší vymoženostípodle autorů manifestu zůstává jednotný evropský trh, který má být do budoucnai naším hlavním operačním prostorem pro českou ekonomickou diplomacii. Francouzskéa nizozemské „ne“ tzv. Evropské ústavě není vnímáno jako katastrofa, naopak,má napomoci otevření nové autentické debaty o potřebách evropských struktur21. století.ODS podporuje unijní rozšíření, požaduje stejně jako v minulých programovýchtextech zachování stávajících pravomocí národních vlád, odstranění diskriminačníchpodmínek zavedených vůči „novým“ členským zemím a reformu strukturálnípolitiky. Žádné další detailnější požadavky se v programu neobjevují. Tentokrát seevropská politika nestává ani předmětem vymezení vůči vnitropolitické konkurenci.Posledním analyzovaným textem ODS je volební program pro historicky druhéeurovolby (5. 6.–6. 6. 2009) v České republice s podtitulem „ODS.EU volby 09“.62

I přes to, že byl zmíněný manifest adresován pro volby do unijního parlamentu, navícv době českého předsednictví Radě EU, v atmosféře debaty o stavu dalších reforemuvnitř společenství, integrace, spolupráce a rozšíření, skrze schválení tzv. Lisabonskéreformní smlouvy a některých společných kroků vůči světovým finančnímtěžkostem, body věnující se ryze evropské politice se odsouvají až na poslední místovolebního prohlášení do páté kapitoly s názvem „Řešení pro ČR v EU“.V úvodních slovech předsedy strany Mirka Topolánka a volebního lídra Jana Zahradilase evropská problematika přenáší do vnitropolitického střetu. Počínaje přirovnánímevropských voleb k referendu o míře „skutečného evropanství, nebo faktickéhopošilhávání na východ“ [Volební program ODS.EU volby 09 2009: 3]. Vedlebilance přínosů českého předsednictví veřejnosti a domácím firmám se vrací otázkavyjádření nedůvěry vládnímu kabinetu Poslaneckou sněmovnou a opětovně se stávátématem kritického vymezení: „ČSSD a KSČM neodpovědně zabránily pokračovánínašeho předsednictví a nenávratně tak poškodily postavení naší země v Evropě. Jesmutné, že dvě desítky let po pádu železné opony a pět let po přijetí do EU jsme bylispolečným hlasováním socialistů a komunistů vrženi zpět směrem na východ, že zvítězilrevanšismus a závist nad demokratickou zralostí a odpovědností vůči půl miliarděEvropanů“ [Volební program ODS.EU volby 09 2009: 3]. V podobném tónu pokračujei volební lídr občanské demokracie do EP Jan Zahradil, když píše: „Ti, kdo sezaklínají Evropskou unií a evropskou integrací na každém kroku – zejména Jiří Paroubeka ČSSD – ukázali, že se jedná jen o prázdnou rétoriku. A není to jediný příklad…Ve skutečnosti, ale nejsou schopni vytvořit vlastní, autonomní evropský programpro Českou republiku. Ve všem se plně podřizují nadnárodním stranickýmcentrálám…“ [Volební program ODS.EU volby 09 2009: 5].Z uvedeného by se mohlo zdát, že se evropská politika stane zásadním volebnímkolbištěm, vyplní hlavní volební nabídku a ovládne volební „řeč“ občanských demokratů.Přesto se tak nestalo. Pouze se znovu opakuje osvědčené prohlášení o evropsképolitice ODS jako střízlivé, praktické a realistické, z čehož je odvozeno, že integracenení cílem, nýbrž prostředkem k dosažení prosperity republiky a jejích občanů.Objevuje se sice vyjádření, že EU čeká v příštích letech zásadní debata nad jejím budoucímcharakterem a směřováním, avšak už není řečeno jakou variantu preferujea nabízí voličům Občanská demokratická strana. Jen je vágně připomenuto, že přístup„strany holubice“ bude veden kombinací prosazování národních zájmů a tam,kde je to výhodné (je vzpomenut příklad energetiky a bezpečnosti) bude prosazovánoprohloubení integrace. V páté tematické kapitole je nejprve připomínán úspěchčeského předsednictví a dosavadní činnost a přínos frakce občanské demokraciev Evropském parlamentu, rovněž je slíbeno založení nové eurofrakce v unijním parlamentua otázka finančních korektur společného rozpočtu společenství, po vzoruminulých volebních manifestů. V samotném závěru předloženého „europrogramu“občanští demokraté svoji unijní politiku hodnotí takto: „Nepodlehli jsme ani podbízivémua podlézavému „eurohujerství“ ani přezíravému a vše odmítajícímu euronegativismu…Evropskou unii nepovažujeme za cíl sám o sobě, ale za prostředek, který jsme63

připraveni jak používat, tak jej do budoucna spoluvytvářet do podoby, která podle našehonázoru nejlépe odpovídá zájmům naší země a jejích občanů“ [Volební programODS.EU volby 09 2009: 34].2.2 ČESKÁ STRANA SOCIÁLNĚ DEMOKRATICKÁ (RESP.ČESKOSLOVENSKÁ SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE) (ČSSD)Od závěru roku 1989 do voleb roku 1992Československá sociální demokracie (od stranického sjezdu v roce 1993 přejmenovánana Českou stranu sociálně demokratickou) přistupovala k evropské politicez jiného úhlu. Na jejích postojích a programových slibech se projevovala emigračnízkušenost, kdy její první „porevoluční“ vedení vzešlo povětšinou z řad emigrantůpůsobících v zahraničních sociálnědemokratických kruzích. Ostatně první předsedaznovuobnovené ČSSD ve federálním Československu byl Jiří Horák, který se vrátilz exilu z USA. Proto i první stranická stanoviska vycházela ze spolupráce sesociálnědemokratickými stranami Evropy, mimo jiné i ve věci přidružení Československak Evropským společenstvím [Cíle a zásady Československé sociální demokracie1991: 7].Sociální demokracie nastupuje do parlamentních voleb v roce 1992 s „Volebnímprogramem“, který zařazuje pasáž zahraniční a bezpečnostní politiky hned do úvodustranického volebního textu, kde se ČSSD přihlašuje k sociálnědemokratickýmvládám, které usilují o budoucí sjednocení Evropy v zájmu blahobytu a sociálníhosmíru. Současně však, jak tvrdí autoři programu, je nutno zajišťovat naše účinná zapojenído evropského a atlantického systému bezpečnosti [Volební program Československásociální demokracie 1992: 7]. Dále však své zahraničněpolitické vize neprecizují.Od voleb 1992 do sněmovních voleb roku 1998Na rozdíl od federální Československé sociální demokracie, reprezentované JiřímHorákem a jejího volebního dokumentu z roku 1992, přejmenovaná Česká stranasociálně demokratická (ČSSD) vedená Milošem Zemanem ve svém předvolebnímmanifestu pro sněmovní kampaň v roce 1996 s názvem „Lidskost proti sobectví“kapitolu zahraniční politiky řadí až do samého závěru, jako zcela poslední bod.Česká zahraniční politika je v podání tehdejší sociální demokracie vnímána jakoobhajoba a prosazování životních zájmů občanů republiky. Ve vztahu k evropskýmstrukturám ČSSD zastává názor, že „je v zájmu ČR co nejdříve se stát členem Evropskéunie, kterou chápou nejen jako zónu volného obchodu, ale jako mnohorozměrné evropskéspolečenství“ [Lidskost proti sobectví – volební program ČSSD 1996: 15].Sociálnědemokratičtí představitelé prohlašují, že nemají obavy z postupné integra-64

ce, kterou považují za předpoklad vyrovnávání životní úrovně občanů všech zemíUnie a zajištění jejich kolektivní bezpečnosti, sociální spravedlnosti apod. V rámcitohoto volebního prohlášení ČSSD využívá evropskou kartu ke kritice svých politickýchsoupeřů, a to skrze ztotožnění se s principy Maastrichtské smlouvy, kdy volápo podepsání její sociální kapitoly, i ratifikaci Evropské sociální charty, což by českému„parlamentu znemožnilo přijmout antisociální zákony“ [Lidskost proti sobectví– volební program ČSSD 1996: 15].Poprvé se také objevuje požadavek sociální demokracie spojit otázky vstupudo Evropské unie a do NATO s uspořádáním všelidového referenda.Po sněmovních volbách v červnu 1996 se pro ČSSD kvalitativně proměňuje situace– ve prospěch nárůstu její odpovědnosti (i zahraničněpolitické) a vlivu, a tov momentě, kdy je dohodnuta tolerance ustavení menšinové vládní koalice vedenéODS výměnou za předsednictví Poslanecké sněmovně P ČR pro předáka strany MilošeZemana. To vše pod aktivní patronací prezidenta republiky Václava Havla.ČSSD se poprvé daří výrazně ovlivňovat polistopadové parlamentní orgány a tímdo značné míry i tvorbu politiky státu. Tato zkušenost se projeví i v dikci sociálnědemokratickéhovolebního manifestu pro předčasné sněmovní volby v roce 1998. Zdese evropská politika objevuje dokonce v rámci dvou kapitol, nejprve jako součástdruhého sektoru – hospodářské politiky, kde je integrační proces zahrnut do prorůstovýchopatření ČSSD a posléze je evropská politika vzpomenuta i ve čtvrté oblasti– zahraniční politice, obraně, vnitřní bezpečnosti.Evropský rozměr se dostává i do jednoho z volebních sloganů strany, kdy volebníplakáty hlásají heslo „Evropa volí lidskost proti sobectví, Evropa volí sociální demokracii“.Hned v úvodu programových volebních tezí „strana růže“ prohlašujeza svoji prioritu přijetí ČR do Unie a deklaruje, že chápe evropský integrační procesjako žádoucí a prospěšný jak pro Českou republiku, tak pro členské země EU s tím,že integrace sama jednotlivé členské země obohatí, aniž by stírala jejich národníidentity. Rovněž je voličům dán příslib, že sociální demokracie bude pokračovatv započatém procesu vstupních jednání zahájených na jaře 1998 [Volební programČeské strany sociálně demokratické 1998: kap. 2.2.5] tehdejším poloúřednickýmkabinetem.ČSSD opětovně identifikuje úkoly české diplomacie v hájení životních zájmů českýchobčanů, chce proto více propojit tvorbu zahraniční politiky s vnitropolitickýmvývojem a více do něho zapojit veřejnost i skrze konzultace a „věcné celonárodní diskuze“a později konané referendum o vstupu. Je totiž přesvědčena, že vyjednáváníPrahy s Evropskou komisí je nejvýznamnější událostí od vzniku samostatné Českérepubliky. Za velmi citlivou považují sociálnědemokratičtí politici otázku dopadučeského členství v EU na sféru ekonomickou, proto navrhují vypracovat podrobnéanalýzy a po vstupu prosazovat přechodná opatření.Ani pro sociálnědemokratickou volební rétoriku není zapovězeno slovní spojení„národní zájem“, požaduje i odpovídající dojednání podmínek pro vstup českéhostátu do evropských struktur. V zájmu kvalitní přípravy slibuje ČSSD vypracování65

střednědobého plánu pro začlenění na bázi evropského dokumentu „Agenda 2000“,který shrne všechny podstatné výzvy tohoto politického kroku. Rovněž nabízí nápravuchyb a nedostatků předchozí vlády, vyslovuje se pro intenzivní kooperaciv rámci jednotného unijního trhu a přihlašuje se i k budoucímu přijetí společnéměny EURO.Od sněmovních voleb 1998 do referenda o vstupu ČR do EUv červnu 2003Po sestavení menšinové jednobarevné vlády ČSSD vedené předsedou MilošemZemanem získala strana poprvé možnost plně formovat politiku českého státu,včetně té zahraničněpolitické a evropské. Svými kroky navázala na poloúřednickýpřechodný kabinet Josefa Tošovského, zejména pokračováním v přístupovém vyjednáváníse zástupci Evropské komise. Přestože byla vnímána jako nejsilnějšíjednoznačně „proevropská síla“ v českém politickém prostředí, její volební manifestpro sněmovní volby 2002 neobsahoval téměř nic o evropské problematice, cožbylo částečně ovlivněno změnou formátu volební nabídky tohoto subjektu. Namístoresortního dělení či specializovaných programových nabídek si ČSSD zvolilaformát představování současných problémů a přání veřejnosti skrze příklady,otázky a odpovědi členů běžné české rodiny, jimž slibuje, co jim v následujících letechzajistí, co pro ně v následujícím období vykoná. Informace o jednoznačnépodpoře vstupu do Unie a vyjednání plnoprávného členství s výhodnými vstupnímipodmínkami se tak objevuje hned několikrát, vždy však jen heslovitě, bez detailnějšíhorozvedení a jasných příkladů [Volební program ČSSD 2002 – Člověkna prvním místě].Volby do Poslanecké sněmovny P ČR sociální demokracie přesto jasně vyhráváa evropské hledisko se dokonce poprvé v novodobých českých politických dějináchdostává i mezi stěžejní vnitropolitické argumenty dalšího politického vývoje, alespoňje to tak veřejnosti prezentováno, a to hned několikrát, nejen novým premiéremVladimírem Špidlou, ale i předákem nového koaličního partnera – KDU-ČSL, CyrilemSvobodou. Svoboda hned po volebním klání prohlásí: „Ale nad tím vším je určitěnáš vstup do Evropské unie jako svorník, který nás výhradně dává dohromady“ [Lidovénoviny 2002: 18.6.].Nový trojkoaliční kabinet se soustřeďuje na finiš přístupového vyjednávání, kteréje dovršeno v prosinci 2002. Jedním z výstupů je i dohoda, že se v polovině roku2003 uskuteční v devíti přístupových zemích referendum o vstupu do Evropskéunie. Sociální demokracie soustavně prezentuje plánovaný vstup do Unie jako svoujednoznačnou zásluhu a o to víc překvapí, že neorganizuje žádnou samostatnoustranickou informační kampaň, nevydává k příležitosti vstupu ani žádnou speciálnídeklaraci se svým rozvitějším stanoviskem a argumentářem, na rozdíl ode všechdalších relevantních stran. Spokojuje se pouze s jednorázovým prohlášením, ve kterémjednoznačně vyzývá občany, aby hlasovali pro vstup do evropských struktur.66

Od referenda o vstupu do prvních voleb do Evropského parlamentuv roce 2004Česká veřejnost se v dosud jediném konaném referendu poměrně jednoznačně vyjádřilave prospěch českého začlenění do evropského partnerství, čímž vysvitl příslibdalší politické události, která byla výzvou pro každý český politický subjekt – historickyprvních evropských voleb konaných na českém území. Jejich termín byl dohodnutna červen 2004, zanedlouho po vstupu do Unie. Objevují se i další výzvy proČSSD, například v podobě příležitosti zformovat vlastní stranickou frakci v unijnímparlamentním orgánu. Na volby do Evropského parlamentu se „strana růže“ připravujesestavením manifestu „Evropa hlavně pro lidi“, ve kterém představuje programovédesatero do voleb, soustřeďující se zejména na sociální, ekonomickýa právní rozměr volebních slibů budoucí sociálnědemokratické politiky v evropskémprostředí. Sama ČSSD ústy svého lídra Vladimíra Špidly definuje svoji volební nabídkunásledovně: „Poselství našeho ,desatera‘ je jednoznačné: chceme, aby v silné Evropěměli naši občané silné zastání a silné perspektivy“ [Evropa hlavně pro lidi. Volbydo Evropského parlamentu. ČSSD 2004: 3]. Posléze jsou společně s představovánímjednotlivých stranických kandidátů představovány i další volební priorityČSSD. Udrží si však spíše proklamativní charakter a vysokou míru obecnosti. V zásaděvšak ctí sociální rozměr nabídky a spíše federalistický, výrazně proevropskýpřístup v jejich uskutečňování. Strana ve svých tezích nijak nereaguje na nabídkua chování politické konkurence.Od prvních eurovoleb po ty druhé v roce 2009Evropské volby nedopadly pro sociálnědemokratickou stranu příliš úspěšně a jejichvýsledek se stal argumentem pro personální obměnu ve vedení strany. Vladimír Špidlaopouští jak stranickou, tak premiérskou pozici a stává se za Českou republikučlenem Evropské komise. Sociální demokracie mezitím propadá do vnitrostranickýchsporů a tomu odpovídá i upuštění od formování programových východisek prodalší politický vývoj, včetně dění v evropských strukturách. Na tento stav vědomého„vytrácení“ evropské problematiky navazuje i další předseda ČSSD a šestnáctiměsíčníministerský předseda Jiří Paroubek. Pod jeho vedením vzniká nový volebnítext zacílený na sněmovní volby 2006 s heslem „Jistoty a prosperita“.Filosofie tohoto volebního dokumentu je odlišná od všech předchozích, volebnínabídka strany je tematizována a převáděna na specializované „miniprogramy“ jednotlivýmskupinám, profesím a vrstvám veřejnosti. V této agendě se evropské slibypoměrně vytrácejí, objevují se pouze v příslibu „intenzivního prosazování zájmů ČRv EU“ a „prosazování českých národních zájmů“, které jsou ztotožňovány s podporouhlubší evropské integrace a zavedením společné měny EURO v roce 2010, čiv nabídce evropského sociálního modelu [Jistoty a prosperita. Volební programČSSD 2009: 9]. Evropské hledisko je pak vzpomenuto jen u volební nabídky „mla-67

dým“, kdy ČSSD slibuje „prosazení zkrácení přechodných období, aby bylo co nejdřívemožné pracovat ve všech zemích EU“ [Jistoty a prosperita. Volební program ČSSD2009: 15] a ve volební agendě „živnostníků a podnikatelů“, kde se objevuje slib víceprostředků pro malé a střední podnikání skrze podporu z fondů EU [Jistoty a prosperita.Volební program ČSSD 2009: 15].Kritické vymezení vůči politické konkurenci, zde explicitně ztotožněné s ODS, sevede skrze vnitropolitická ekonomická a sociální témata, zjednodušeně v rovině volebníhosporu o kvalitu života, nikoli v rámci zahraničněpolitické nebo evropskéagendy.Sněmovní volby 2006 vyhrává občanská demokracie, po několika měsících složitéhovnitropolitického vyjednávání o aranžmá a podobě koaličního uspořádání seČSSD přeorientovává na jednoznačnou opozici vůči sestavené vládě a ODS. Tentonekompromisní tón zastává i v oblasti formulování české diplomacie a evropské politiky,což se projevuje mimo jiné v přípravě českého předsednictví Radě Evropskéunie. Nehledě na jasné opoziční vymezení vůči stranám vládní koalice a zejménapak vůči občanské demokracii se i ČSSD vydává cestou vytlačování zahraničněpolitickéagendy z mezivolební, ale i předvolební „řeči“ strany, kterou promyšleně nahrazujevnitropolitickými tématy. Tento trend, zjevný už v případě obsahu stranickéhoprogramu pro sněmovní volby 2006, se plně projevuje na uspořádánípředvolebního manifestu k druhým volbám do Evropského parlamentu s titulem„Jistota. Program pro volby do Evropského parlamentu 2009 – ČSSD“.V úvodních slovech předsedy ČSSD Jiřího Paroubka je evropský formát vymezenspojením zástupců strany s „reprezentanty v instituci (myšleno EP – pozn.aut.), kde mohou kandidáti české sociální demokracie účinně hájit zájmy českýchobčanů“ [Jistoty a prosperita. Volební program ČSSD 2009: 4]. Evropský formátje volební rétorikou sociální demokracie ztotožněn s rozměrem jistoty. V dalšíchvětách úvodního slova lídra strany se objevuje ambice porazit stranu, která „děláČeské republice v EU ostudu“, či „zvýšení mezinárodní prestiže země tak, abychomna ni mohli být zase hrdí“ [Jistoty a prosperita. Volební program ČSSD 2009: 4].Volební materiál pro eurovolby interpretuje i nový pohled ČSSD na evropskoupolitiku. Ta je ztotožněna s vnitřním děním státu: „Evropská politika se stala domácípolitikou a my jsme se stali nedílnou součástí Evropské unie… Naše země musí býtv Evropě nejen slyšet, ale musí se také skutečně podílet na pozitivním formování Evropskéunie. Jen tak neztratíme svou národní identitu a schopnost prosadit své národnízájmy“ [Jistoty a prosperita. Volební program ČSSD 2009: 4]. Volební rétorika jepostavena na heslech, která vycházejí z kapitol stranických volebních textů, například„Jistota pro lidi, naděje pro Evropu“, „V Evropě společně proti krizi“, „Sociálněspravedlivá Evropa“, „Hospodářský vzestup Evropy“ a „Svobodná a bezpečná Evropa“.Přesto návrhy vzpomínané pod těmito volebními slogany již odkazují na vnitropoliticképoměry, domácí reálie a přísliby, které spíše odpovídají domácím či dokonceregionálním volebním kláním. Ostatně zmíněné marketingové pojetívystihuje i politická rovnice prezentovaná v samém závěru analyzovaného volebního68

manifestu ČSSD, kde je vzpomenuto: „Největším tématem Evropy i naší země je sociálnísmír… Bruselská i česká pravice nám to chtějí vzít. Evropské volby jsou stejně důležitéjako jiné volby u nás doma. Nesmíme je nijak podcenit. V uplynulém roce jsmedokázali společně vyhrát krajské i senátní volby. Pokud ale v evropských volbách tentovýsledek nepotvrdíme, náš cíl se zase vzdálí“ [Jistoty a prosperita. Volební programČSSD 2009: 14].I příklad nastolené volební komunikace u ČSSD dokazuje, že i druhá strana, kterádlouhodobě svými kroky potvrzuje ambici působit v českém stranickém prostředíjako strana univerzálního typu, tzv. „catch – all“, nastoupila trend programovéhovytěsnění evropské tematiky z řeči volebního období a obsahového upozadění z oficiálníchstranických volebních materiálů, stejně jako ODS. Ověřme tedy, zda obdobnýmtrendem prochází i další reprezentanti stranického systému České republiky,zástupci politického subjektu s tradičně širokým koaličním potenciálem –KDU-ČSL na jedné straně a uskupení doposud spojované (přinejmenším na parlamentníúrovni) s vyděračským potenciálem – KSČM na straně druhé.2.3 KŘESŤANSKÁ A DEMOKRATICKÁ UNIE– ČESKOSLOVENSKÁ STRANA LIDOVÁ (KDU-ČSL)Od závěru roku 1989 do voleb roku 1992Po poměrně razantním a dynamickém demokratizačním přerodu „národněfrontové“Československé strany lidové (ČSL) se už v jejím programu pro volby 1990 s titulem„Svoboda místo socialismu“ objevuje snaha o rozvíjení těsných styků se západoevropskýmidemokraciemi a zeměmi bývalého východního bloku, které bylyochotny se definitivně vzdát marxistické ideologie. Zároveň tato proklamace mluvío zachování vojenské neutrality do vyjasnění budoucího politického uspořádání,také zmiňuje rozpuštění RVHP a vstup do EHS.Do těchto prvních svobodných parlamentních voleb po více než čtyřiceti letechkandidovala ČSL v koalici s názvem Křesťanská a demokratická unie (KDU).Oproti konkurenčnímu OF, ale i KSČM nastupovala do parlamentního klání s poměrněrozpracovaným politickým manifestem, v němž právě i zahraniční preferencestrany měla demonstrovat odluku od předlistopadového vývoje, jehož součástídonedávna strana lidová byla. Nedostatečný personální distanc od dobyřízeného komunismu a vlády Národní fronty, konzervativní slovník, ale i značnánervozita Občanského fóra z ambiciózních preferencí ČSL, to vše v součtu umocnilotzv. Bartončíkovu aféru, jejíž řízené vypuknutí těsně před otevřením volebníchmístností oslabilo předvolební popularitu československých lidovců a zkomplikovaloi jejich vztahy s politickými partnery (včetně blízké KDU) a poziciv československém stranickém systému.69

V roce 1992 už ale byla atmosféra v této straně dostatečně klidná, navíc se objevilyjiné společenské priority, proto na předvolebním sjezdu dochází ke sloučení zmíněnýchspolupracujících uskupení a vytvoření KDU-ČSL. Při téže příležitosti bylytaké přijaty nové programové teze s názvem „Místo chaosu řád – místo řečí skutky“,kde jsou těžištěm zahraniční politiky Československa a prostředkem k navrácení duchovníhovýznamu střední Evropy především dobré sousedské vztahy. Další prioritoumá být „návrat k tradicím upřímného partnerství národů a úzké spolupráci zemístřední Evropy, který umožní naše zapojení do evropského společenství do konce roku1997“ [Místo chaosu řád – místo řečí skutky. Programové teze KDU-ČSL pro obdobípo sjezdu 1992]. Nijak dál se však podoba další diplomacie státu nerozvádí, a toi přes účast lidovců v koaliční vládě ČR.Od voleb 1992 do sněmovních voleb roku 1998Následující sjezd, tentokrát v roce 1995 v Brně, dal vzniknout střednědobému stranickémuprogramu “Východiska politiky KDU-ČSL“. Křesťanští demokraté deklarovalisvou vůli ke spolupráci se všemi zeměmi, včetně států s podobnou minulostí a obdobnýmisoučasnými problémy. Více byla i zdůrazněna orientace na evropskou integraci.Ve volebním programu KDU-ČSL pro sněmovní volby 1996 s pojmenováním „Klidnásíla“ doprovázeném sloganem „Volte rozum“ se tyto myšlenky opakují. Křesťanští demokraténepřekvapují, když argumentují orientací na západní Evropu mimo jiné přirozenoukulturní a duchovní spřízněností s tímto regionem. Evropská tematika je zastoupenav nemalém množství kapitol, podobně hojně je zde, vyjma klasickýchideologických křesťansko – demokratických pilířů, zmiňováno snad jen vymezení vůčiobčanským demokratům pomocí spojení „sociální svědomí vlády“ [Volební programKDU-ČSL do PS PČR pro rok 1996 Klidná síla 1996: 1]. Oddíl „Integrace do evropskýchstruktur je jedním z hlavních cílů zahraniční politiky KDU-ČSL“ [Volební programKDU-ČSL do PS PČR pro rok 1996 Klidná síla 1996: 23] tvoří přibližně jednutřetinu kapitoly věnované zahraniční politice. Stranický dokument doslova zmiňuje,že „dnes neexistuje jiná alternativa zajišťující stabilní a harmonický vývoj v Evropě“[Volební program KDU-ČSL do PS PČR pro rok 1996 Klidná síla 1996: 23].Lidovci nadále trvají na základní roli dobrých sousedských vztahů pro budoucnostintegračního procesu. Prohloubení jejich významu je patrné z materiálu „Zahraničnípolitika KDU-ČSL“ z roku 1997. Což je dáno i zahájením vstupních auditůa pohovorů o připravenosti země na vstup do Unie.Předvolební manifest KDU-ČSL pro předčasné parlamentní klání v roce 1998s názvem „Program pomoci, obnovy a naděje“ promlouvá překvapivě málo o Evropě,přesto v porovnání s dalšími sledovanými stranickými subjekty nejvěcněji.Materiál je ve srovnání s jinými léty celkově krátký, přesto čteme o ambiciKDU-ČSL zapojit Českou republiku do hospodářské a měnové unie, schengenskéhocelního prostoru, či dokonce do mechanismů Společné zahraniční a bezpečnostnípolitiky EU. Mluví i o brzké připravenosti a ochotě republiky přijmout společnou70

měnu EURO. Tím fakticky zařazuje český stát po bok zemí s větší dynamikou integracea tematického partnerství. Zároveň mají domácí legislativní i ekonomické krokypostupovat s ohledem na evropské acquis.Od sněmovních voleb 1998 do referenda o vstupu ČR do EUv červnu 2003V Programovém prohlášení předvolební aliance KDU-ČSL, US – DEU nesoucí názevKOALICE pro parlamentní volby 2002 s podtitulem „Dáme věci do pořádku –Rovné šance pro každého“ se evropská agenda velmi rychle vytrácí, a to nehleděna tehdejší evropský proces integrace, stav vyjednávání a dlouhodobou zahraničněpolitickoupreferenci obou subjektů předvolebního projektu. Zahraniční politikaa její volební vize se odsouvají až na samotný závěr stranického manifestu. Koaličníagenda se sice dlouhodobě vymezovala i v segmentu české diplomacie a vůči praktikovanépovaze zahraniční politiky země, včetně poměru k bruselským orgánům. Toobzvlášť platí u vizí US – DEU. Nehledě na tento dlouhodobý rys vědomé profilace,ve volební rétorice KOALICE tentokráte více rezonují vnitropolitická témata a domácíekonomické body.Evropský rozměr předvolebních příslibů je v úvodu volebního programovéhoprohlášení vymezen odkazem k frakci Evropské lidové strany, nejsilnějšímu politickémuproudu v Evropském parlamentu. Na potenciál tohoto vlivného partnera jeještě několikrát upozorňováno i při prezentaci jednotlivých unijních priorit, v částijejich nabízeného plnění a dalšího prosazování.Zahraničněpolitický aspekt slibů pokrývá pouze jednu stranu nabízeného stranickéhotextu, přesto vyniká relativně vysokou mírou adresnosti, zvláště v porovnánís ostatními sledovanými politickými subjekty. KOALICE volá po co nejrychlejšímvstupu republiky do Unie, kdy je právě rychlost začlenění chápána jako naplnění autentickýchčeských národních zájmů a konečné završení postkomunistické etapy vývoje.Za své si oba spolupracující subjekty berou evropský federalismus, „s jasně vymezenýmikompetencemi federace, států, regionů, měst a obcí na základě principusubsidiarity“ [Dáme věci do pořádku. Rovné šance pro každého – Programové prohlášeníKOALICE volby 2002: 11]. Přihlašují se k aktivní spolutvorbě tzv. Evropskéústavy, zrušení do dvou let po vstupu přechodných podmínek vůči České republice,zejména pak v oblasti volného pohybu pracovních sil.Vzpomínaný evropský federalismus je v dalších bodech manifestu vázán na atlantickouspolupráci a úzkou kooperaci s USA jako jasným příslibem plnohodnotnéevropské bezpečnosti a výrazné pozice ve světové politice. KOALICE volá po vstupustátu do unijních struktur nejpozději v roce 2004 a prosazování takové politiky, abyČeská republika patřila v roce 2010 mezi patnáct nejvyspělejších členských zemía byla hodnocena jako nejúspěšnější nově vstoupivší stát. S touto proklamacíkoaliční projekt zahraniční agendu opouští a soustřeďuje se již dále výhradněna vnitropolitickou volební nabídku.71

Od referenda o vstupu do prvních voleb do Evropského parlamentuv roce 2004Z „Evropského volebního programu KDU-ČSL“ sepsaného pro příležitost prvnícheurovoleb v České republice, který čítá osm stran, stojí za zmínku např. zájem o vyrovnáváníekonomických rozdílů mezi evropskými regiony, o zabezpečení vnějšíchhranic a o evropské zemědělství jako kulturu venkova. Program odráží jak prioritytýkající se více domácí politické scény, tak celoevropské výzvy. Dozvídáme se, že„neexistuje tlustá dělicí čára mezi ekonomickou a sociální oblastí“ [Evropský volebníprogram KDU-ČSL 2004: 1] a „vytváření evropské obranné struktury se (…) nesmíodehrávat v atmosféře rivality s USA a NATO“ [Evropský volební programKDU-ČSL 2004: 7]. O Společné zahraniční a bezpečnostní politice EU hovoří jakoo nezbytně nutné. I tento dokument potvrzuje, že se tradiční hodnota zájmu lidovců– rodina – propojuje s evropským aspektem, což potvrzují například tyto výroky:„Rodina je primárním nositelem evropských hodnot“ [Evropský volební programKDU-ČSL 2004: 7], či „V rodině evropských národů chceme využít těch nejlepších příkladů,řešení a zkušeností“ [Evropský volební program KDU-ČSL 2004: 8].KDU-ČSL se stává do dalších let, vedle politicky se vytrácející US – DEU, jedinounositelkou středopravého výrazně prounijního programu.Od prvních eurovoleb po ty druhé v roce 2009Volební program KDU-ČSL se stejným názvem „Volební program“ pro sněmovnívolby 2006 je počtem stran velmi bohatý. O to více překvapí malá část věnovanáunijní problematice na konci předvolebního dokumentu, i výjimečné zmínky v jinýchtematických kapitolách. Textu s evropskou agendou ubylo, za to však opětovněvyniká mírou konkrétnosti. Velkou výzvou má být předsednictví ČR Radě EU v prvnípolovině roku 2009. Je zde předloženo vysvětlení ke zdrženlivému postoji vůčipřípadnému tureckému členství. Křesťanští demokraté se i méně vymezují vůčisvým konkurentům.Materiály strany lidové z posledních voleb do Evropského parlamentu skloňujíve všemožných souvislostech slovo krize (hospodářská, finanční, morální atd.).Údajně prý „přibývá lidí, kteří z pohodlnosti nechtějí mít děti, a tak Evropa stárnea vymírá“ [Volební program do Evropského parlamentu 2009–2014: 3]. Na rozdílod trendu ostatních politických uskupení v opouštění evropských priorit zůstávái tento manifest poměrně věcný a konkrétní. Je možné usuzovat, že své v tomtoohledu činí tradičně široký koaliční potenciál strany, její dlouhodobá vládní zkušenosta i působení v roli politického subjektu – specialisty.Vývoj napovídá, že se evropská problematika z volební komunikace křesťanskýchdemokratů rovněž pomalu vytrácí, ale na druhou stranu programové cíle lidovcůu této specializované agendy nabývají konkrétnějších obrysů a v porovnání s jejichparlamentními rivaly s nimi stále ještě operují častěji.72

2.4 KOMUNISTICKÁ STRANA ČECH A MORAVY (KSČM)Od závěru roku 1989 do voleb roku 1992Po listopadových událostech roku 1989 se KSČ (resp. od března 1990 KSČM) dostalado nelehké pozice. Zaměstnávána především snahou o zachování vlastní legitimitya vlivu, pnutím mezi českou a slovenskou politickou reprezentací, vnitrostranickýmirozpory ohledně dalšího směřování strany a nově vzniklou geopolitickousituací nevěnovala výraznější pozornost formulaci jasného a kompaktního zahraničně– politického programu. Od prvních dnů své existence jako KSČM se tato strananavíc potýká se zásadním ideologickým rozporem v pohledu na evropskou integraci.Tento jev se později stává stálicí objevující se ve všech následujících volebníchprogramech. Jde o střet internacionální povahy komunismu a odporu ke kapitalistickéglobalizaci, jíž je demokratická ČSFR (posléze nástupnická ČR) vystavenaa v případě zařazení do evropského integračního procesu je jí i přímo ohrožena. Tomutojevu bude ještě věnována pozornost s konkrétními příklady v dalším časovémúseku.Podobně spojuje všechny etapy vývoje volební „řeči“ českých komunistů malá pozornostvěnovaná problematice EU, hraničící až s ideovou vyprázdněností. Ze všechanalyzovaných politických uskupení je zájem o tento typ agendy u KSČM nejmenší.V prvních dokumentech této strany evropskou agendu vůbec nenalezneme.Od voleb 1992 do sněmovních voleb roku 1998Přestože v manifestech konkurenčních stran se v tomto období objevují kapitoly zahraničnípolitiky stále na relativně předních pozicích, v případě KSČM jsou již tehdyupozaděny ve prospěch socioekonomické konfliktní linie. Ukázkovým příkladem jevolební program Komunistické strany Čech a Moravy s podtitulem „Socialismus –Šance pro budoucnost“, kde z celkového počtu deseti stran zabírají otázky zahraničněpolitickéjen třetinu a zmínky vztahující se přímo k Unii se omezují jen na třiskromné poznámky.Vzhledem k příležitosti vyhranit se vůči hlavním parlamentním rivalům, kteřív této době do jednoho podporují vstup ČR do EU bez větších a vážnějších výhrad,to lze vnímat jako překvapivé. Komunisté sice používají silnějších slov, než tomubude v dalších letech a kritizují dosavadní vládní kroky, včetně rozbití společnéhostátu Čechů a Slováků, ale přesto dávají prostor spíše kritice NATO, USA a SRNnež samotné evropské integrace.V neposlední řadě také vyžadují, aby bylo rozhodování o zahraničně politickýchotázkách typu vstup České republiky do Severoatlantické aliance a Evropské uniepotvrzeno v celostátním referendu.Ve volebním programu pro předčasné volby do PS P ČR v roce 1998 se zvolenýmnázvem „Jiní o lidech, my s lidmi“ lze dobře sledovat již nastíněný ideologický roz-73

por. Na jedné straně odmítání nacionalismu, který je zde dáván na roveň sobectví,rasismu a je chápán jako vulgární hodnotový extrém, na straně druhé snahy zabránitpronikání vlivu západní kultury konzumu. Vize společné Evropy s posílenými sociálnímia ekologickými jistotami lze podle „komunistického úhlu pohledu“ skloubits ochranou vnitřního trhu a zachováním rozhodujících podílů v podnicíchklíčových hospodářských odvětví, ale i v podnicích, jež můžeme označit za české„rodinné stříbro“.S blížícím se zahájením přístupového vyjednávání dokonce i v případě KSČM evropskétematiky přibývá. Je jí věnována jedna ze tří podkapitol s názvem „Vstupdo Evropy ano, ale na demokratickém základě“ [Volební program pro předčasné volbydo Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 1998 – Jiní o lidech,my s lidmi 1998: 7]. Nově se i KSČM začíná pozitivně stavět k evropské spolupráci,s požadavkem, že se však Česká republika nesmí stát kolonií a že integrace proběhnena rovnoprávném základě. K podmínkám přistoupení by se podle této stranyměla vést diskuse, jež by měla vyvrcholit všelidovým referendem. Tím však veškeráadresnost končí a další text již pouze pojednává o boji proti nadnárodnímu kapitálu,americkému vlivu a zasahování velmocí. Přesto je tento předvolební manifest prvním,který alespoň zčásti opouští vypjatý ideologický slovník a začíná nahlížet na evropskýproces spolupráce pragmaticky. Rovněž dochází i k přesunu v rámci programovýchpriorit, kdy se tato agenda přesouvá z „tradičního“ úplného konceprogramu do jeho střední části.Již z pouhých názvů je zřejmý vývoj v přístupu k sjednocené Evropě. Tento pohledse postupně přibližuje směrem k „europragmatismu“, respektive k hlubšísociální spolupráci v rámci evropského společenství, a to i přes převážně zdrženlivýpostoj stranického elektorátu. Výraznější posun bude zřejmý však až v následujícímčasovém období.Od sněmovních voleb 1998 do referenda o vstupu ČR do EUv červnu 2003Komunistická strana Čech a Moravy ještě neurazila dostatečně dlouhou cestu, abyv roce 2001, když vznikl manifest „Za demokratickou Evropu“, podpořila členstvíČeské republiky v EU. Vnitrostranická diskuze v této otázce, díky níž vzniklo „reformní“křídlo reprezentované např. Miloslavem Ransdorfem či Jiřím Dolejšema která posunuje stranu opět o kus dál předesílaným směrem, ještě není z těchtoprogramových dokumentů na první pohled patrná.Volební program KSČM pro sněmovní volby v roce 2002 s titulem „S lidmi prolidi“ odsunuje zahraniční a evropskou politiku opět na konec osmnáctistránkovéhostranického dokumentu a zůstává v souvislosti s evropskými strukturami skoupýna slovo a poměrně dosti obecný, pravděpodobně i proto, že „strana s třešní“ nevěřív budoucnost unijního projektu, jak ostatně přiznala i v předešlém tematickém manifestu„Za demokratickou Evropu“.74

Základním axiomem komunistické politiky v poměru k Unii je podle tohotomanifestu zajištění odpovídajícího mezinárodního postavení země a zachování životníchzájmů českých občanů v podmínkách globalizace a evropské integrace.Realita blížícího se vstupu a tomu nakloněného veřejného mínění však nutí stranualespoň základně se ke stávajícímu dění vymezit, avšak až v úplném závěru stranickéhovolebního slibu i v závěru zahraničněpolitické pasáže, což samo o soběprozrazuje mnohé. Opakovaně je zmíněna podmínka referenda ke vstupu do EU,musí být ctěna i logika českých národních zájmů. Tímto prizmatem KSČM kritizujevládu za její ústupnost při vyjednávání, kdy hrozí vidinou neplnoprávnéhočlenství a volá po opakovaném prověření dohodnutých podmínek a ústupků přístupovéhoprocesu.K potenciální vidině vstupu do evropského partnerství připojují komunisté několikkonkrétních požadavků a priorit, které však bezprostředně nesouvisí s podstatouintegrace, přesto jsou soustavně připomínány. Jde například o požadavek mimořádnévalorizace důchodů při vstupu a důraz na ochranu životního prostředí a regionálnírozvoj za prostředky z fondů EU. Za zmínku také stojí opakované operování sespojením „národní zájem“ [Volební program pro předčasné volby do Poslaneckésněmovny Parlamentu České republiky v roce 1998 – Jiní o lidech, my s lidmi 1998],jež se nápadně podobá pojetí u ODS. S tímto spojením se ještě několikrát v programaticestrany setkáme.Před referendem o vstupu ČR do EU se Ústřední výbor KSČM již vyjadřuje tak,že nezpochybňuje členství v dlouhodobějším časovém horizontu, ale vzhledem k vyjednanýmpodmínkám, nepřipravenosti země a neznalosti budoucí podoby evropskéhoprocesu integrace nemůže občanům doporučit hlasovat pro vstup.Od referenda o vstupu do prvních voleb do Evropského parlamentuv roce 2004S blížícími se prvními volbami do parlamentního tělesa Unie se nám konečně dostávámožnosti posuzovat ucelený evropský program KSČM s názvem „S Vámi a proVás doma i v EU“. Úvod je věnován kritice vývoje a soudobých trendů v Evropě.Hned na začátku volebního textu je také zdůrazněno, že „KSČM považuje podmínkyvstupu ČR do EU v mnoha ohledech za nevýhodné. Ve vztahu k volbám do Evropskéhoparlamentu však vychází z reálné situace vzniklé po referendu o vstupu ČR do EUv roce 2003“ [Teze programu KSČM pro volby do Evropského parlamentu S Vámia pro Vás doma i v EU 2004: 1] To také znamená, že i čeští komunisté usilují o svézastoupení v Evropském parlamentu a jsou připraveni podílet se na práci tohoto orgánuve spolupráci s evropskou levicí.Asi nepřekvapí, že mezi hlavní programové cíle patří rozvoj prvků sociálního státuna celoevropské úrovni. V zahraniční politice již tradičně kritizují spřízněnost seSpojenými státy a usilují o co největší nezávislost na nich. Vývoj postoje lze pozorovatve vztahu k sousednímu Německu, kde je již KSČM ve svých komentářích smíř-75

livější než v předchozích manifestech a volebních vyjádřeních a podporuje politikuspolupráce a koordinace se západním sousedem.Od prvních eurovoleb po ty druhé v roce 2009Volební program KSČM pro parlamentní volby na období 2006–2010 doplněnýheslem „Máme řešení“ odráží již plně realitu českého členství v EU, což dokládajínapř. zmínky o evropském společenství rozmělněné ve více různých tematických kapitolách.Na druhou stranu oproti volebnímu roku 2002 evropské tematiky nepřibylo,spíše naopak. Mnoho priorit se opakuje z volebního materiálu roku 2002, nebona něj alespoň přímo navazuje. Opakován je také důraz na „chápání bezpečnosti ČRa Evropy v celoevropském rozměru a na základě celosvětové bezpečnosti, s tím, žedo evropských bezpečnostních struktur patří všechny evropské státy, včetně těch, kterénejsou členy EU nebo NATO“ [Volební program KSČM do Poslanecké sněmovnyParlamentu České republiky na období 2006–2010: 18].Posledním zkoumaným dokumentem komunistické strany je „Otevřený volebníprogram KSČM pro volby do Evropského parlamentu 2009“, se kterým strana předstoupilado druhých eurovoleb na českém území. Novinkou je zde snad jen zařazeníopatření proti přesunu zahraničních firem z ČR kvůli vyššímu zisku a stěhování firemběhem hospodářské recese, do již klasické, pravidelně opakované programovédikce ve vztahu k Unii. Program nepřichází s ničím novým, nepřekvapuje a nic výrazněnerozvíjí. Ač jde o evropský formát volebního klání, přesto klade důraz na vnitropolitickátémata, ekonomiku a sociální oblast, obdobně jako politická konkurence.Celkově lze říci, že dochází k poklesu zájmu o evropskou tematiku ze stranyKSČM, která se navíc nikdy (alespoň v programových dokumentech) o tuto agendupříliš neopírala. Ačkoli se v porovnání s ostatními zkoumanými politickými subjektyv mnohém liší, tak stejně kopíruje celostátní trend „vytlačování“ evropských témat,obdobně jako ostatní relevantní strany.3. SHRNUTÍNa základě rozboru volebních textů relevantních politických subjektů můžeme konstatovat,že proces penetrace evropskou problematikou probíhá u všech zkoumanýchpolitických stran, nehledě na délku jejich existence a podobu vývoje, pozicive stranickém systému republiky, roli v českém a unijním parlamentním prostředí,i na ambice, které chtějí naplňovat vůči českému elektorátu. Přes rozličné vnitřnípodmínky a strategickou pozici v domácím politickém systému všechna sledovanáuskupení ve srovnatelném čase začala řešit evropskou agendu, promítala ji do svévolební komunikace a rovněž ji artikulovala i do rétoriky mezi sebou.Optikou sledované volební programatiky jednotlivých českých relevantních politickýchstran nám poměrně zřetelně vyplývá, že evropská dimenze předvoleb-76

ních manifestů a volební komunikace studovaných stran je až sekundární, od počátkuodvozená a až na občasné výjimky (např. formování vládní koalicepo sněmovních volbách 2002, kampaň před referendem 2003) se odvíjí od socio –ekonomického dělení (resp. konfliktní linie). Tímto štěpením a hodnotovým vzorcemnahlíží i na evropský integrační proces a jednotlivé specifické evropské politikya cíle.Potvrdilo se, že postoje k evropskému integračnímu procesu neměly a nemají aniv současnosti vliv na vzájemný poměr politických sdružení uvnitř českého stranickéhosystému, snad s pověstnou jedinou výjimkou v podobě formování vládní koalicev létě 2002. I ta však spíše potvrzuje zmíněné pravidlo. Navíc zkoumání ověřilo,že evropská „karta“ je nejen sekundární ve volební komunikaci stran, avšak podléhái ideologické konstrukci jednotlivých sdružení, častokrát je v tomto duchu také voličůmprezentována.To, že jde až o odvozenou, druhotnou volební nabídku nepřímo potvrzuje i neúspěchřady politických formací, které svojí existenci postavily především na evropskémrozměru svého politického slovníku a volební nabídky, či si z Unie a jejichpotřeb učinily dominantní volební prvek. Většinou hned v počátku neuspěly,či se staly jen konceptem na jedno volební období nebo po této rétorice výrazněoslabily (např. Unie svobody; Evropští demokraté; Železného Nezávislí demokraté;Strana svobodných občanů; Evropská demokratická strana; Strana zelenýchapod.) a to dokonce nehledě na jejich vztah k Evropské unii a intenzitě evropskéspolupráce.Na základě analýzy oficiálních stranických dokumentů a vyjádření se potvrzuje,že upozaďování evropské agendy je strategií zamýšlenou, která dlouhodobě nabírána intenzitě a tak potvrzuje naši původně nastolenou hypotézu, že evropské problematikybude ve volební komunikaci českých stran s veřejností zastoupeno stáleméně a že bude vytlačována vnitropolitickou programovou vizí, do jejíhož schématubude i uzpůsobována. To ostatně dokazují dokumenty většiny sledovaných politickýchstran v posledním časovém období. Přetrvávající prvky evropských programovýchpozic pak budou s velkou pravděpodobností primárně kopírovat socioekonomickédělení a logiku zastoupení a vlivu v jednotlivých evropských frakcíchEvropského parlamentu.Volební debata o „Evropě“ se svým způsobem vrací na svůj počátek, kdy na nibylo nahlíženo jako na téma podpůrné, pouze doplňující stranické předvolební manifesty.I tento ohled nás vede k tvrzení, že v dalších volebních kláních, nehleděna typ volebního výběru („národního“ do Poslanecké sněmovny, či „evropského“do Evropského parlamentu) a vážnost potřeb řešených na úrovní vnitropolitické čiunijní, bude ještě méně evropské problematiky ve volební komunikaci a managementučeských relevantních politických subjektů.77

Literatura a zdroje 10 :Buller, Jim, Andrew Gamble (nedat.) „Conceptualising Europeanisation“. http://aei.pitt.edu/1724/01/bullerandgamble.pdfČernoch, Pavel. 2004. „Česká integrační politika“. Pp. 16–17 In: Pick, O.; Handl, V. (eds.),Zahraniční politika České republiky 1993 – 2004. Úspěchy, problémy a perspektivy. Praha:Ústav mezinárodních vztahů.Fiala, Petr. et al. 2005. Evropeizace – nové téma politologického výzkumu. Brno: Mezinárodnípolitologický ústav Masarykovy univerzity.Graziano, Paolo, Maarten Vink. (eds.). 2006. Europeanization: New Research Agenda. Basingstoke:Palgrave Macmillan.Havlík, Vlastimil. 2006. „Evropská“ dimenze české politiky. Srovnání voleb v letech 2002a 2006. pp. 26 – 41 In Dalibor Čaloud et al.. Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006.Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury.Hloušek, Vít, Pavel Pšeja. 2008. „Evropeizace politických stran a stranického systému v Českérepublice.“ Politologický časopis 15 (4): 299–317.Knill, Christoph, Dirk Lehmkuhl. 1999. „How Europe Matters. Different Mechanisms ofEuropeization“. European Integration online Papers (EIoP). http://eiop.or.at/eiop/texte/1999– 007.htmKubáček, Jan. 2006. Středoevropská politika s přihlédnutím k aktivitám visegrádské skupiny.Praha, Filozofická fakulta Univerzita Karlova v Praze.Mair, Peter. 2006. „Political Parties and Party Systems“. Pp. 154–166. In: Graciano, P.; Vink.M. (eds.), Europeanization: New Research Agendas. Basingstoke: Palgrave Macmillan.Radaelli, Claudio. M. 2000. „Whither Europeanization? Concept stretching and substantivechase“. European Integration online Papers (EIoP). http://eiop.or.at/eiop/texte/2000 –008a.htmRadaelli, Claudio. 2005. Europeanization: Solution or Problem? Palgrave: Macmillan 2005Rovná, Lenka. (eds). 2007. Evropská unie v členských státech a členské státy v Evropské unii.Europeizace vybraných zemí EU. Praha: VIP Books.Říchová, Blanka. 2000. Přehled moderních politologických teorií. Empiricko – analytický přístupv soudobé politické vědě. Praha: Portál.Sartori, Giovanni. 2005. Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu. Brno: Centrum prostudium demokracie a kultury.Zahradil, Jan et al. 2001. Manifest českého eurorealismu (dokument k ideové konferenci ODS).Dokumenty ODSVolební program ODS „Svoboda a prosperita“ – volby ’92 1992.Volební program ODS – Parlamentní volby 1996.Hlavu vzhůru – Volební program ODS 1998.Volební desatero ODS 2002 – Vstříc novému osudu 2002.Když do EU, tak s ODS 2003.Listy ODS. Informační bulletin Občanské demokratické strany, č. 3.2003.Modrá šance pro Evropu – stejné šance pro všechny. Program pro volby do Evropského parlamentu2004.Společně pro lepší život. Volební program 2006.Volební program ODS.EU volby 09 2009.10) Elektronické zdroje ověřeny k 1.10. 2009.78

Dokumenty ČSSDCíle a zásady Československé sociální demokracie 1991.Volební program Československá sociální demokracie 1992.Lidskost proti sobectví – volební program ČSSD 1996.Volební program České strany sociálně demokratické 1998.Volební program ČSSD 2002 – Člověk na prvním místě. 2002.Evropa hlavně pro lidi. Volby do Evropského parlamentu. 2004.Jistoty a prosperita. Volební program ČSSD 2009.Dokumenty KDU-ČSLMísto chaosu řád – místo řečí skutky. Programové teze KDU-ČSL pro období po sjezdu 1992.Volební program KDU-ČSL do PS PČR pro rok 1996 Klidná síla 1996.Lidové noviny. 2002. „Najdeme politika pro jakýkoli resort (rozhovor s C. Svobodou)“, Lidovénoviny, 18.6.Dáme věci do pořádku. Rovné šance pro každého – Programové prohlášení KOALICEvolby 2002.Evropský volební program KDU-ČSL 2004.Volební program do Evropského parlamentu 2009–2014.Dokumenty KSČMVolební program pro předčasné volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republikyv roce 1998 – Jiní o lidech, my s lidmi 1998.Teze programu KSČM pro volby do Evropského parlamentu S Vámi a pro Vás doma i v EU2004Volební program KSČM do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na období2006–2010Další zdrojehttp://www.totalita.cz/vysvetlivky/of.phpText Opoziční smlouvy. http://cs.wikisource.org/wiki/Opozi%C4%8Dn%C3%AD_smlouva_mezi_%C4%8CSSD_a_ODSPoziční dokumenty ke vstupu do EU stínové vlády ODS. http://www.jiripapez.cz/download/vlada_eu.pdf79

ČESKÉ POLITICKÉ STRANY A PŘIJETÍ EURAZbyněk KlíčVztah členství České republiky k Evropské unii započal v roce 1996, kdy tehdejšípremiér Václav Klaus podal přihlášku o členství v evropském spolku. Intenzivnějivšak debata o vztahu České republiky k EU se všemi souvisejícími aspekty začalav okamžiku vyhlášení referenda o vstupu do EU, které prezident republiky (opětVáclav Klaus), vyhlásil 25. dubna 2003. Od té doby začaly o náležitost členství ČRv EU intenzivněji diskutovat i politické strany. Postoje relevantních českých politickýchstran k členství v EU analyzuje stať Jana Kubáčka, na kterou volně navazujetento článek, který se bude věnovat pouze jednomu aspektu vztahu ČR-EU – přijetíjednotné evropské měny euro.1. HISTORIE EURAHistorie měny euro se váže k roku 1992, kdy byla Maastrichtskou smlouvou ustavenamonetární a hospodářská unie. Ta stanovila závazná tzv. maastrichtská kritéria,která musel každý stát, ucházející se o členství v evropské měnové unii, splňovat.Jednalo se o: Kritérium cenové stability – členský stát musí vykazovat dlouhodobě udržitelnoucenovou stabilitu a průměrnou míru inflace, sledovanou během jednoho rokupřed šetřením, která nepřekračuje o více než 1,5 procentního bodu míru inflacetří států Unie, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability. Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb – v průběhu jednoho roku před šetřenímprůměrná dlouhodobá nominální úroková sazba členského státu nesmí přesahovato více než 2 procentní body úrokovou sazbu tří států Unie, které dosáhlynejlepších výsledků v oblasti cenové stability Kritérium deficitu veřejných rozpočtů – poměr plánovaného nebo skutečnéhoschodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu v tržních cenách nepřekročí3 %. Kritérium hrubého veřejného dluhu – poměr hrubého veřejného dluhu k hrubémudomácímu produktu v tržních cenách nepřekročí 60 %, s výjimkou případů,kdy se poměr dostatečně rychle snižuje a blíží se uspokojivým tempem referenční60% hodnotě. Kritérium stability měnového kurzu – členský stát dodržuje normální kurzovározpětí, která jsou stanovena mechanizmem směnných kurzů II (ERM II) Evropskéhoměnového systému, a to minimálně v průběhu dvou posledních let před še-81

třením. Země zapojené do ERM II musí kurzy svých měn udržovat v povolenémfluktuačním pásmu ± 15 % od stanoveného středního kurzu (centrální parity)k euru, Dánsko musí dodržovat užší fluktuační pásmo ± 2,25 %. Zároveň nesmídojít k devalvaci centrální parity [Fiala, Pitrová, 2009: 573].Euro vstoupilo v platnost 1. 1. 1999 v nefyzické formě, tedy jako cestovní šeky,prostředekbezhotovostního styku a převodů mezi bankami, kdy k němu přistoupilojedenáct zemí EU: Rakousko, Belgie, Holandsko, Finsko, Francie, Německo,Irsko, Itálie, Lucembursko, Portugalsko a Španělsko, ve formě fyzických peněz pakjednotná evropská měna začala platit 1. 1. 2002, kdy k němu přistoupilo ještě Řeckopoté, co splnilo Maastrichtská kritéria. Ve všech zemích ještě po nějakou dobu platilojak euro, tak stávající domácí měna, a směňovat je bylo možné do konce února2002. Na rozhodnutí každého státu pak zůstalo, kdy stávající měna zanikne – nejkratšídobu zvolilo Německo, kde marka přestala být oficiálním platidlem spolu sezačátkem eura (vyměnit marky bylo možné ještě do konce února 2002). Centrálníbanky některých zemí akceptovaly stávající měny od několika let až možnosti užívatstávající měnu trvale (Rakousko, Německo, Irsko a Španělsko). Dnes je v eurozóněšestnáct členských zemí EU – v roce 2007 k ní přistoupilo Slovinsko, o rok pozdějiMalta a Kypr a prozatím poslední zemí je Slovensko, které přistoupilo k jednotné evropskéměně v roce 2009.Kromě oficiálního využívání eura jako jediné měny zeměmi Evropské unie všakexistuje ještě několik dalších způsobů využívání jednotné evropské měny.a) území států EU, které využívají euro, leží vně EvropyAzory a Madeira – portugalská souostroví v Atlantském oceánuKanárské ostrovy a autonomní města Ceuta a Melilla – španělská území na africkémkontinentuFrancouzská Guyana, Guadeloupe, Martinik, Réunion, Saint-Barthélemy a Saint--Martin – francouzská zámořská území.b) země využívající euro jako oficiální platidlo bez členství v EUMonako, San Marino a Vatikán používají euro na základě dohod s Evropskouunií. Euro jako svou měnu zavedly s ohledem na existenci měnové unie s Francií(v případě Monaka), respektive s Itálií (v případě San Marina a Vatikánu).V Monaku euro nahradilo dříve obíhající francouzský frank a monacký frank,v San Marinu italskou liru a sanmarinskou liru a ve Vatikánu italskou liru a vatikánskouliru. Tyto tři země mohou na základě dohod s EU vydávat omezenémnožství euromincí se svou vlastní rubovou národní stranou.Dohody s EU o používání eura mají uzavřeny rovněž dvě francouzská zámořskáspolečenství – Mayotte a Saint-Pierre a Miquelon. Tato francouzská území sicenejsou součástí Evropské unie, a tedy ani eurozóny, ale na základě dohod s EUpoužívají euro jako svou měnu. Nemají však povoleno vydávat euromince sesvou vlastní rubovou stranou.82

Jednostranně bez dohody s EU euro zavedly Andorra, Černá Hora a Kosovo. V Andořeeuro nahradilo francouzský frank a španělskou pesetu, v Černé Hoře a Kosovuněmeckou marku. Andorra prozatím nemůže vydávat vlastní euromince.Bez formální dohody s EU se euro jako měna používá rovněž ve dvou neobydlenýchfrancouzských zámořských územích – v zámořském teritoriu Francouzskájižní a antarktická území a v soukromém vlastnictví Francie Clippertonův ostrov– a také na britských základnách Akrotiri a Dhekelia na Kypru.c) země v režimu ERM II, chystající se na vstup do eurozónyTěmito zeměmi jsou pobaltské státy Lotyšsko, Litva a Estonsko a severské Dánsko.Dánsko vstoupilo do režimu ERM II v roce 19991, Estonsko a Litva v roce2004, Lotyšsko v roce 2005.d) členské země EU mimo eurozónu i mimo ERM II. navázané na euroTouto jedinou zemí je Bulharsko, které svázalo svoji měnu s eurem již v roce1999. Pokračovalo tím ve svázání své měny s německou markou, která zanikla.e) nečlenské země EU navázané na euroDo této kategorie patří zejména země afrického kontinentu. Tyto země byly v minulostinavázány na francouzský frank, s jeho zánikem tak svázaly svoji měnus eurem. Výjimkou jsou západoafrické Kapverdy, které měly spojeny svoji měnus portugalským escudem. Jedinou evropskou zemí, která není členem EU animěnové unie, a svázalo svoji měnu s eurem, je Bosna a Hercegovina, jež mělaměnu svázánu s německou markou. Z obdobných příčin jako africké země pakpřešla k euru. Výčet všech zemí navázaných na euro představuje následujícítabulka.Tabulka: Nečlenské země EU navázané na euroZemě Kontinent/území Měna Naváznost na euroBenin západní Afrika Západoafrický CFA frank 1. 1. 1999Burkina Faso západní Afrika Západoafrický CFA frank 1. 1. 1999Guinea-Bissau západní Afrika Západoafrický CFA frank 1. 1. 1999Pobřeží Slonoviny západní Afrika Západoafrický CFA frank 1. 1. 1999Mali západní Afrika Západoafrický CFA frank 1. 1. 1999Niger západní Afrika Západoafrický CFA frank 1. 1. 1999Senegal západní Afrika Západoafrický CFA frank 1. 1. 1999Togo západní Afrika Západoafrický CFA frank 1. 1. 1999Kamerun střední Afrika Středoafrický CFA frank 1. 1.19991) Dánsko má však trvalou výjimku na zavedení eura, které musí schválit občané v referendu. Prvnílidové hlasování o přijetí eura dopadlo pro zastánce záporně v poměru 46,9:53,1%. Vláda A. F. Rasmussenadala v roce 2007 najevo, že referendum v nejbližších čtyřech uspořádá znovu, je všakotázka, zda podobný názor bude zastávat i nynější dánský premiér Lars Lokke Rasmussen, kterýpředsedá dánské vládě teprve od dubna 2009. Vzhledem k tomu, že je členem stejné strany jakojeho předchůdce, dá se očekávat, že bude v jeho politice pokračovat.83

Země Kontinent/území Měna Naváznost na euroStředoafrickýrepublikastřední Afrika Středoafrický CFA frank 1. 1. 1999Kongo střední Afrika Středoafrický CFA frank 1. 1. 1999Rovníková Guinea střední Afrika Středoafrický CFA frank 1. 1. 1999Gabon střední Afrika Středoafrický CFA frank 1. 1. 1999Čad střední Afrika Středoafrický CFA frank 1. 1. 1999Kapverdy západní Afrika Kapverdské escudo 1. 1. 1999Komory východní Afrika Komorský frank 1. 1. 1999Nová Kaledonie*Oceánie/ MelanésieCFP frank 1. 1. 1999Wallis a Futuna**Oceánie/ PolynésieCFP frank 1. 1. 1999FrancouzskáPolynésie***Bosnaa HercegovinaOceánie/ PolynésiejihovýchodníEvropaCFP frank 1. 1. 1999Bosenská konvertibilnímarka22. 6. 1999* francouzská správní korporace sui generis** francouzské zámořské společenství*** francouzská zámořská správní korporacePozn. 1: CFA frank je měna používaná ve 12 bývalých francouzských afrických koloniích, jedné portugalské(Guinea-Bissau) a jedné španělské (Rovníková Guinea) koloniiPozn.2: CFP frank je měna používaná ve třech francouzských zámořských územích v Pacifiku.Zdroj: www.wikipedia.org2. HISTORIE EURA V ČESKÉ REPUBLICEČeská republika se k přijetí eura zavázala v přístupové dohodě o Evropské unii, obdrželavšak výjimku na přijetí. Nemá tedy pevně stanoveno datum, kdy k měnovéunii přistoupit (stanovuje jej vláda), což otevírá velký prostor politickému vyjednávání.Poprvé o otázce přijetí eura hovořil v roce 2001 tehdejší ministr financí JiříRusnok, který jako reálné datum pro přijetí označil rok 2008. Hlavní překážkou,proč se tak nestalo, bylo neplnění maastrichtských kritérií. Portál Euractiv napříkladv roce 2007 uváděl: „Jedním z hlavních důvodů, proč panuje skepse ohledně přijetíjednotné evropské měny, je neutěšený stav veřejných rozpočtů a s ním souvisejícíneochota politiků uskutečnit potřebné reformy především ve zdravotnictví a v důchodovémsystému. Mandatorní (předem dané) výdaje představují zhruba 80% toho, co státročně utrácí. Nelze se pak divit, že deficit veřejných rozpočtů se nemůže vejít do tříprocentníholimitu a podle odhadů Komise ho letos překročí o více než 1%“ [euractiv.cz2007a] .84

K implementaci eura v České republice byla vypracována Strategie České republikypro přijetí k eurozóně z roku 2003, která předpokládala, že bychom k euru přistoupiliv letech 2009–2010. Vláda Mirka Topolánka (ODS) ale v říjnu 2006 rozhodla,že termín odloží. Aktualizovaná strategie byla schválena v srpnu 2007, žádnédatum však již neobsahovala, stejně jako další dokumenty týkající se eura. Tehdejšípremiér Mirek Topolánek to vysvětloval rovněž nutností teprve provést nezbytné reformy[Hospodářské noviny, 14. 9. 2006].Jako o dalším datu se hovořilo o roku 2012, vyslovil jej například Oldřich Dědekči ekonomický poradce předsedy ČSSD Jan Mládek. Koaliční ministři však upozorňovalyznovu na nezbytnost přijetí reforem. „Nemohli jsme stanovit žádné datum,protože naše vláda nemá v Poslanecké sněmovně většinu a tím jistotu, že budou schválenyzákony nutné pro zahájení reforem… nebudou-li přijaty reformy důchodů a veřejnéhozdravotního pojištění, není možné přijmout euro v roce 2012,“ uvedl pro týdeníkEkonom tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek (KDU-ČSL) [Pečinková, Ekonom,25. 10. 2007]. Vláda sice dokázala krátce po svém ustavení v roce 2007 protlačitPoslaneckou sněmovnou tzv. reformu veřejných financí, která reformovala veřejnérozpočty a obsahovala první fázi reformy sociálního systému a zdravotnictví,další změny především v důchodovém systému však nenásledovaly, zejména s ohledemna křehkou pozici vládní koalice ve Sněmovně. Maastrichtské „deficitní“ kritériumse tedy nepodařilo naplnit.Další rozhodování zásadně ovlivnila finanční a ekonomická krize z roku 2008,která snížení rozpočtového deficitu prakticky znemožnila. V době psaní tohoto článkuje v platnosti usnesení vlády, které počítá s deficitem veřejných financí v roce2010 ve výši 166 miliard korun (5,1% HDP), v roce 2011 160 miliard (4,9% HDP)a v roce 2012 ve výši 156 miliard (4,2% HDP), v roce 2009 bude podle odhadů Ministerstvafinancí deficit 4,5% HDP. [mesec.cz, 8. 6. 2009, ihned.cz 12. 6. 2009].Podle fiskálního výhledu Ministerstva financí , který data následně zpřesnil (v neprospěchplnění kritéria, viz Eurozprávy, 13. 6. 2009), nebude Česká republika plnitani další kritérium, ke kterému se zavázala v rámci fiskálních pravidel EU, a to sníženístrukturálního vládního deficitu na jedno procento HDP do roku 2012[ihned.cz, 12. 6. 2009]. Požadavek stanovení pevného data na přijetí eura opustilv roce 2008 i dřívější zastánce tohoto kroku, ministr financí Miroslav Kalousek (vizníže). Termín pro přijetí eura tak není aktuálně stanoven, přičemž nově se hovořío letech 2013 až 2016 viz např. [ceskenoviny.cz 1. 4. 2009, HN 30. 1. 2009, HN22. 7. 2009 a další].85

2.1 INSTITUCIONÁLNÍ ZAJIŠTĚNÍ PŘIJETÍ EURAV ČESKÉ REPUBLICE2.1.1 Národní koordinační skupinaNárodní koordinační skupinu zavedla vláda Jiřího Paroubka (ČSSD) v roce 2005jako meziresortní orgán, složený ze zástupců jednotlivých ministerstev a České národníbanky (ČNB) a působící v gesci Ministerstva financí ČR. Úkolem skupiny jezejména příprava Národního plánu zavedení eura v ČR (viz níže), příprava komunikačnístrategie a koordinace celého procesu zavádění eura v Česku. V čele stojí národníkoordinátor zavedení eura, prvním byl náměstek ministra průmyslu a obchoduTomáš Prouza, od března 2007 je jím docent Institutu ekonomických studií FSVUK a bývalý viceguvernér České národní banky (ČNB) Oldřich Dědek. Dalšími orgányNKS jsou organizační výbor NKS a pracovní komise (momentálně jsou zřízenykomise pro legislativu, veřejné finance a veřejnou správu, nefinanční sektora ochranu spotřebitele, finanční sektor, informatiku a statistiku a komunikaci). Národníkoordinační skupina také doporučila vládě – která jí následně v říjnu 2006schválila – variantu přijetí eura tzv. velkým třeskem, tedy současného přijetí eurajako hotovostní i bezhotovostní měny 2 .Graf: Scénář přijetí eura metodou Velký třesk v České republiceBezhotovostní platbyHotovostní platbyOznačování cenZdroj: www.zavedenieura.czRozhodnutío zrušení výjimkyna zavedení euraKčKčKčKč €PŘEDPŘÍPRAVNÁ PŘÍPRAVNÁFÁZEFÁZEVstupdo eurozóny„velký třesk“€€ Kč€ KčFÁZE PO ZAVEDENÍ EURADuální cirkulaceDuální označování cenKonecduálnícirkulaceKonecduálníhooznačování cen€€€K € č Kč2) Kromě toho existují scénáře tzv. madridský, který euro zavádí nejprve jako hotovostní měnua po uplynutí přechodného období pak i jako bezhotovostní, a fáze přechodného zrušení, kterýzavádí euro jako hotovostní i bezhotovostní platidlo, ve vybraných oblast (placení daní, fakturacemalých podniků) pak ponechává i původní měnu. Noví členové eurozóny zvolili právě variantu velkéhotřesku.86

2.1.2 Národní plán zavedení eura v ČRZákladním dokumentem pro přijetí eura je Národní plán zavedení eura v České republice,který vláda schválila v dubnu 2007. Národní plán vymezuje základní zásady,harmonogram a institucionální zajištění celého procesu zavedení eura v ČRa obsahuje souhrn úkolů v jednotlivých oblastech české ekonomiky, které jsou analogickéoblastem šesti pracovních skupin (viz výše). Do gesce skupin patří napříkladzavedení eura do hotovostního i bezhotovostního styku, duální označování cenči legislativní zajištění přijetí eura.2.1.3 Strategie přistoupení České republiky k eurozóněPůvodní strategie byla přijata v roce 2003, aktuální verze byla schválena usnesenímvlády v srpnu 2008. První část vyhodnocuje původní strategii přistoupení ČRk eurozóně z roku 2003 a plnění maastrichtských kritérií, které je nezbytné k vstupudo eurozóny. Původní strategie v této části určila termín přijetí na roky 2009 až 2010,aktualizovaná strategie však již žádné datum neuvádí. Jako důvod uvádí zejména deficitveřejných financí a nepružný trh práce, které brání plnění maastrichtskýchkritérií. 3 Druhá část popisuje zkušenosti jednotlivých zemí eurozóny s přijetím jednotnéevropské měny a dopady na ekonomiku České republiky, resp. kritéria, která jsoupro přijetí příznivá a nepříznivá. Poslední část stanovuje úkoly, které stojí před českouekonomikou, pokud chce přijmout euro – fiskální konsolidaci, mj. provedení důchodovéa zdravotnické reformy, či stabilitu nepřímých daní v době pobytu v ERM II.2.1.4 Pravidelné zprávyKromě zmíněných zastřešujících dokumentů schvaluje vláda i pravidelné každoročnízprávy, zejména o plnění maastrichtských kritérií a ekonomické sladěnosti ČRs eurozónou a národní konvergenční program. První z nich předkládá vládě společněministerstvo financí s ČNB a hodnotí v něm připravenost České republikyna vstupu do mechanismu ERM II. a na následné přijetí eura. Pro rok 2008 zprávakonstatuje neplnění kritéria cenové stability a upozorňuje na nutnost zlepšit strukturálnícharakteristiky rozpočtu. Představuje základní dokument, na základě něhožse vláda rozhoduje nad stanovením data přijetí eura. Pro letošní rok zpráva vláděvstup do mechanismu ERM II a stanovení pevného data přijetí eura nedoporučila.Konvergenční programy předkládá vláda na základě nařízení Rady EU a stanovujev něm základní cíle a nástroje hospodářské politiky a popisuje stav ekonomikya makroekonomické predikce. Konvergenční program pro rok 2009 stanovuje jakoprioritu vlády stabilizaci veřejných financí.3) To je rovněž v souladu s hodnocením Evropské centrální banky o plnění konvergenčních kritériíz roku 2008, která hodnotí připravenost ekonomik na přijetí eura.87

3. POSTOJE JEDNOTLIVÝCH STRANZkoumat postoje jednotlivých stran a všech jejích politiků v otázce eura v celé její historiiby vydalo na dlouhou stať, která by však veskrze nebyla ničím víc než výčtemtěchto výroků. Zvolili jsem proto metodu výběru těch nejzásadnějších výroků od ekonomickýchči zahraničně-politických (evropských) autorit jednotlivých stran k euru,doplněné o citace z programu. Zaměřím se na tři otázky přijetí eura – samotnéhoprincipu, termínu a způsobu schválení, tedy zda parlamentní cestou či referendem.3.1 ČESKÁ STRANA SOCIÁLNĚ DEMOKRATICKÁNejčastěji se otázka eura stala tématem proslovů představitelů České strany sociálnědemokratické (ČSSD). Je to logické, protože právě tato středolevá strana bývářazena mezi tzv. ztotožňující europeanisty [viz Kupová 2009], která je nejvíce proevropskoukategorií postoje k evropské integraci v podání italského politologa NicolyContiho (tamtéž).3.1.1 Analýza programuVezmeme-li stranických dokumentů hierarchicky a časově, objevuje se téma europoprvé v usnesení ze sjezdu sociální demokracie v roce 2005. Tehdy strana uvedla,že „podporuje začlenění ČR do schengenského systému v roce 2006 a začlenění ČRdo Evropské měnové unie do roku 2010.“ V předchozích letech ČSSD přijala svůjdlouhodobý (z roku 2004) i střednědobý program (z roku 2002), ani v jednomz nich však tematiku eura neotevírá.Dalším dokumentem, ve kterém se ČSSD vyjadřovala k otázce eura, je programpřed sněmovními volbami v roce 2006, ČSSD zde uvádí: „Stabilizace veřejných rozpočtůa realizace rozsáhlého souboru hospodářských reforem by měla umožnit zavéstspolečnou evropskou měnu od roku 2010, což je jeden z hlavních cílů hospodářské politikyČSSD.“ Zachovává tak stejný termín, tedy rok 2010.Odborné stanovisko vypracovala v roce 2007, tedy po nástupu vlády Mirka Topolánka,Národohospodářská komise ČSSD a postoj k termínu přijetí eura se začalměnit. Komise totiž uvedla, že „nepřijetí eura v původním termínu roku 2010 není katastrofou,ale měla by být přijata věrohodná strategie, aby mohlo být euro přijato meziléty 2012 a 2014. Pracovním datem pro přijetí eura by měl být ovšem 1. leden 2012.“Za hlavní důvod přijetí v těchto letech považuje zpráva „relativně dobrý stav finančníchtrhů v posledních letech, který nemusí trvat dlouho a v době krize bude euro proČR výhodnější než koruna“ [Stanovisko Národohospodářské komise ČSSD k přijetíeura 2007].Další programová stanoviska předložila sociální demokracie až v roce 2009, kdyse k euru vyjádřila v několika dokumentech. Jedním z nich byla tzv. Oranžová kniha,88

esortní program ČSSD pro jednotlivé oblasti společnosti. V dokumentu Strategickécíle rozpočtové a daňové politiky ČSSD pro léta 2010–2014 uvádí: „ČSSD podporujepřijetí společné evropské měny, ke kterému se Česká republika zavázala přisvém vstupu do Evropské unie v roce 2004,“ přičemž zkritizovala vládu konkurenčníODS, že nepřijala euro v době příhodných podmínek v roce 2010 a následně přestalaplnit maastrichtská kritéria.Poměrně obsáhlý dokument shrnuje i výhody přijetí jednotné evropské měny –odstranění kurzového rizika, odstranění některých transakčních nákladů pro občanyi firmy, lepší odolnost proti měnovým krizím nebo vyšší transparentnost cen.Dlouhodobým přínosem je podle strany také růst mezinárodního obchodu, zvýšenípřímých zahraničních investic a rychlejší pokrok v reálné konvergenci. ČSSD v dokumentuuvádí, že je ochotna diskutovat na téma přehodnocení konvergenčních(maastrichtských) kritérií na půdě Evropské komise a Evropské centrální banky.Jak je vidno, ČSSD je zjevně proevropsky naladěna a z nepřistoupení k jednotnéevropské měně obviňuje středopravicovou vládu Mirka Topolánka. Toto téma rozeberemei v pasáži věnující se postoji jednotlivých představitelů.Stejným způsobem kritizuje ČSSD vládu ODS i v případě termínu přijetí: „Tím,že Topolánkova vláda v letech 2007 až 2009 nerozhodla o stanovení termínu přijetíspolečné evropské měny a nedosáhla v příslušném čase vstupu do ERM II, posouvá senejbližší možný termín přijetí eura na léta 2014–2015. Důvodem pro posunutí termínujsou také očekávané vysoké deficity veřejných rozpočtů, které v důsledku hospodářskérecese překročí v letech 2009–2011 referenční 3% hranici.“ ČSSD přitom slibuje,že „bude usilovat o to, aby Česká republika vstoupila do kurzového režimu ERM2 běhemlet 2012–2013 a pokud to umožní hospodářský vývoj, aby ČR přijala společnouměnu v letech 2014–2015.“Rok 2009 byl však rovněž rokem dokumentů s návrhy na řešení globální hospodářskékrize [k příčinám krize např. Singer: 2008]. Jako jedna z prvních jej vypracovalasociální demokracie a jako jedno z řešení krize považuje vypracování jednoznačnéstrategie pro přijetí eura. „Pro čitelnost české hospodářské politiky, evropskoustrategii, dlouhodobou orientaci podnikové sféry i kursovou stabilizaci české měny jezapotřebí stanovit datum přijetí eura. Navrhujeme diskutovat pracovní variantu přijetík 1. 1. 2013,“ uvádí dokument. Zatím posledním programovým dokumentemČSSD je volební program pro předčasné volby 2009, kde strana slibuje, že zavedeeuro v letech 2014–2015. V podrobnějším vysvětlení znovu shrnuje i důvody přijetí(viz výše kritéria v Oranžové knize, z níž program vychází).Jak je tedy vidět, u ČSSD došlo v průběhu druhého poloviny prvního desetiletí21. století k posunu, zatímco ještě v roce 2006 slibovala vstup do eurozóny v roce2010, v roce 2009 termín dokonce dvakrát posunula – v opatřeních proti krizi uvádítermín 2013, ve volebním programu 2009 pak léta 2014–2015 4 .4) Pro úplnost třeba podotknout, že svůj slib přijmout euro zopakovala ČSSD i v usnesení ze sjezduv roce 2009, kde však nespecifikovala podmínky ani datum přijetí.89

3.1.2 Vyjádření představitelůNeméně zajímavé než programové dokumenty jsou vyjádření vrcholných představitelůČSSD na téma euro. Hlavními ekonomickými experty ČSSD jsou dřívější ministrfinancí za tuto stranu v letech 2002–2006 Bohuslav Sobotka a Jiří Havel, stínovýministr školství, který je v médiích často citován coby ekonomický expertstrany 5 . K tématu se často vyjadřoval i předseda strany Jiří Paroubek, který působilv letech 1998–2004 ve funkci náměstka pro finanční politiku na pražském magistrátu,a také eurokomisař za Českou republiku v letech 2004–2009 Vladimír Špidla.V době vlády sociální demokracie, tedy do poloviny roku 2006, se k otázce přijetíeura nejčastěji vyjadřoval 1. vicepremiér a ministr financí Bohuslav Sobotka.Ve svém článku „Modrá šance ohrožuje euro“ z roku 2005 vyjmenoval výhody přijetíjednotné měny. Patří mezi ně zejména:– zdravé posílení koordinace hospodářských politik členských zemí– užitečný důraz na fiskální disciplínu a transparentnost vyžadovaný prostřednictvímPaktu stability– pozitivní signál pro zahraniční investory a finančními trhyZmínil rovněž termín přijetí eura, který byl tehdy ještě mezi léty 2009–2010.V říjnu téhož roku byl Bohuslav Sobotka hostem diskusního pořadu Otázky VáclavaMoravce, kde se o otázce přijetí eura také mluvilo. Za největší problém tehdejšíministr financí označil deficity veřejných rozpočtů a vyzval ke strukturálním změnám.Termín ponechal v roce 2010, který potvrdil i na následné tiskové konferenci[Tisková konference ČSSD, 18. 11. 2005].Obsáhle se k plnění maastrichtských kritérií vyjádřil v listopadu v Lidových novinách[Lidové noviny, 22. 11. 2005]: „Se značnou rezervou je plněno kritérium nízkéinflace, a to v prostředí robustního hospodářského růstu, čímž dochází k dohánění ekonomickéúrovně vyspělých členů unie. Ještě s větší rezervou je plněno kritérium nízkýchúrokových sazeb, které odráží důvěru finančních trhů v udržitelnost konvergenčníhoúsilí do budoucna. Formálně se zatím nedá posuzovat kritérium kursové stability, protožečeská koruna není zapojena do kursového systému ERM-II. Jelikož však našeměna trendově posiluje, lze být i v této oblasti oprávněným optimistou. Zbývají tak dvěrozpočtová kritéria. První z nich, které požaduje nepřekračovat limit veřejného dluhuk HDP ve výši 60 procent, je plněno s dostatečnou rezervou, neboť Konvergenční programočekává stabilitu zadluženosti pod úrovní 40 procent (aktuálně náš dluh již druhýrok stagnuje na 37 procentech). Udržitelným způsobem tak prozatím není naplňovánjediný maastrichtský požadavek stanovující strop pro podíl deficitu veřejnýchrozpočtů na HDP ve výši 3 procent. Nicméně i zde je nutné připustit výrazný pokrok5) Je to zřejmě proto, že působí jako docent a vedoucí katedry makroekonomie a ekonometrie na Institutuekonomických studií FSV UK a v roce 2006 v době vlády Jiřího Paroubka byl místopředsedouvlády pro ekonomiku.90

k cílové metě.“ Jako pevné se zdálo být i potvrzené datum 1. ledna 2010. Pozitiva jednotnéevropské měny zopakoval i v článku pro týdeník Ekonom [Sobotka 2005]:– převzetí společné měny bude výrazným posunem k vytvoření stabilnějšíchpodmínek pro podnikání– sdílení jednotné měnové politiky eurozóny bude dohánějící české ekonomicepřinášet prorůstové impulzy v podobě uvolněnějších měnových podmíneka současně bude náročné konkurenční prostředí jednotného trhu vytvářetúčinnou protiinflační bariéru– spolu se zánikem české koruny zanikne i možnost s ní spekulovat– od vlád členských zemí eurozóny je vyžadována zvýšená fiskální disciplínaupravená pravidly Paktu stability a růstu– naší domácí měnou lze platit daleko za hranicemi našeho státu.Mezi náklady naopak zařadil ztrátu autonomní měnové politiky, nesladěnosthospodářských cyklů, strukturální odlišnost, nízkou pružnost trhu práce a nerozvinutýtrh s nemovitostmi. Vhodným termínem pro přijetí zůstal rok 2010.Postoj Bohuslava Sobotky se začal měnit s nástupem vlády Mirka Topolánka.První náznak změny přinesl rozhovor pro Press club Frekvence 1, kde uvedl, že problémemje zejména roční tempo zadlužování, kvůli němuž nebude v nejbližších letechmožné vstoupit do eurozóny. Na konkrétní otázku moderátorky po termínu odpověděl:„Myslím si, že by to mohl být rok 2011, přinejhorším 2012“ [Frekvence 1,9. 11. 2006]. Stejné stanovisko zopakoval i v Otázkách Václava Moravce 12. 11.2006, kde na otázku po termínu 2012 odpověděl: „Podle mého názoru pokud příštívlády budou dělat odpovědnou rozpočtovou, ale i odpovědnou daňovou politiku, je tomožný reálný termín.“S postupujícími roky, stejně jako celá sociální demokracie, termín dále oddaloval.V roce 2008 v době počínající ekonomické krize uvedl, že mezi první a nejdůležitějšíkroky by podle názoru ČSSD mělo patřit stanovení termínu přijetí společnéevropské měny na úrovni vlády ještě v letošním roce s tím, že euro by Česká republikamohla přijmout od 1. 1. 2012, nejpozději od 1. 1. 2013 [bohuslavsobotka.cz,30. 9. 2008]. Tento termín zopakoval v prosinci téhož roku, kdy vyzval vládu, abyběhem roku 2009 stanovila termín přijetí eura, aby mohlo být euro přijato zhrubav roce 2013 [bohuslavsobotka.cz, 2. 12. 2008].Dále se k otázce eura vyjadřoval již ekonomický expert strany Jiří Havel, což bylodáno i počínající kampaní před volbami do Evropského parlamentu v červnu 2009,v nichž Havel kandidoval jako lídr ČSSD. Havel v článku pro Literární noviny v srpnu2008 ještě stihl zkritizovat Topolánkovu vládu, že v příznivých podmínkách nepřijalatermín přijetí eura (viz výše) 6 , když měl uvést konkrétní datum, zmínil rok6) „Teoreticky bylo možné zavést euro k 1. lednu 2009, problém byl ale politický: v případě vítězstvíODS ve volbách jsme riskovali ostudné odmítnutí eura poté, co bychom se k němu přihlásili.Proto jsme se rozhodli pro pracovní datum 1. ledna 2010, které ovšem Topolánkova vláda z ideologickýchdůvodů zamítla. V povolebním vyjednávání jsme nabídli vstřícnost při plnění potřeb-91

2013, realističtěji však 2014. Byl tedy mírně skeptičtější než Bohuslav Sobotka [Literárnínoviny, 3. 8. 2008].S vývojem ekonomické krize však Jiří Havel postupoval dále v rozhovoru proHospodářské noviny na konci ledna 2009, kde prohlásil, že se nám „nepodaří zaťukatna eurozónu dřív než někdy před rokem 2015 nebo 2016.“ Jako důvody uvedl jednakobrovské nárůsty zadlužení a také možnost, že přijímání do eurozóny bude pozastaveno[Hospodářské noviny, 30. 1. 2009].V dalších článcích vypočítává Havel výhody eura. Na svém blogu Aktuálně.cz17. 4. 2009 uvedl: „Zkušenost z dopadů prudkých kursových pohybů a rostoucí nezájeminvestorů o teritorium s kursovým rizikem oproti slovenské eurem položenéstabilitě jsou opravdu výmluvnými argumenty. A dále: Celkově nízká veřejná zadluženostČR pod 29 % HDP (jde po léta o jednu z nejnižších zadlužeností v EU, přičemžprůměr Eurozóny je někde nad pětašedesáti procenty) umožňuje obecně využítkrizové deficitní financování v potřebném rozsahu. Kdyby v tuto chvíli ČR měla euro,mohla by se obrátit na všechny finanční ústavy světa a peníze by snadno získala.Jako země s malým dluhem, jako členská země EU, země s průmyslovým potenciálema perspektivním růstem cen aktiv. S národní měnou je ale umístění vládních dluhopisůobtížnější. … Dluh v národní měně je proto hůře dosažitelný, zranitelný a zároveňdražší“ [Havel, blog.aktualne.centrum.cz, 17. 4. 2009]. O měsíc později na stejnémmístě napsal: „Společnou měnu by nyní určitě uvítali i čeští podnikatelé. Společnáměna chybí turistům i investorům.“ [Havel, blog.aktualne.centrum.cz, 23. 5.2009].Jiří Havel byl také jeden z mála sociálních demokratů, který neodmítl myšlenkureferenda o euru. Muselo by však být spojeno s referendem o umístěním radarovézákladny Spojených států v České republice a muselo by se rozhodovat pouze o termínu,nikoliv samotné podstatě přijetí eura [Wagner, neviditelnypes.cz, 3. 8. 2007].Tuto alternativu však odmítl jiný sociálnědemokratický expert na ekonomiku JanMládek, který považuje referendum za absurdní, protože to „proběhlo spolu se vstupemdo EU a máme pouze odklad pro zavedení evropské měny“ [www.euroskop.cz,22. 2. 2007].Jako vystudovaný ekonom se k otázkám eura vyjadřoval i současný předsedastrany Jiří Paroubek. Byl to rovněž on, kdo byl pozván v roce 2007 na seminář Centrapro studium demokracie a kultury Euro versus koruna: Kdy je optimální přijmouteuro [Projev předsedy ČSSD Jiřího Paroubka na semináři Euro versus koruna: Kdyje optimální přijmout euro?, 2007], kde se zařadil po bok svých kolegů a obhajovalpřijetí eura. Mezi zásadní důvody uvedl zejména, že přijetí eura je konečný krokv naší integraci do EU, je to prohloubení evropské integrace. Uvedl však i jednu, poměrněpragmatickou, nevýhodu: zhodnocování koruny vůči euru v posledních 10 letech.Podle Paroubka totiž „budeme-li vstupovat do eurozóny v roce 2012, znamená toných kritérií, ale ODS vše odmítla. Pokud by Topolánkův kabinet nyní o euru rozhodl, je pravděpodobnépřijetí k 1. lednu 2012.“92

fixování kursu někdy koncem roku 2009. Zhodnocování koruny do té doby plus jistézhodnocování po vstupu umožní naprosto realisticky očekávat, že budeme měnit korunyza eura v poměru 25:1.“ A přechod tedy bude nejvýhodnější. Jako realistický nicméněuvádí termín 2012 nebo 2013, je však třeba podle něj „jasný plán vlády a ČNBk přijetí eura.“Tento jeho postoj je poměrně překvapivý, neboť v srpnu téhož roku trochu bezděkyuvedl: „pokud by Topolánkova vláda přijala návrh hlavní opoziční strany na společnoustrategii k přijetí eura, tak do ERM II je možné vstoupit 1. ledna 2009 a euro zavéstk 1. lednu 2012. A kdyby šlo všechno hodně dobře, tak ten skutečně nejbližšítermín je 1. červenec 2011…“ Zopakoval sice, že přijetí eura „je naprosto zásadní věcpro stabilitu českých podnikatelských subjektů a to především v průmyslu,“ nicméněprávě opakované lavírování s termínem, a to i směrem zpět, nejvíce ztěžuje podnikatelůmsituaci [ihned.cz, 29. 7. 2008]. Podporu euru vyjádřil Paroubek i v textu proHospodářské noviny 28. 7. 2009, kde také uvedl často opakovaný argument sociálníchdemokratů, že vláda ODS měla příležitosti euro přijmout, neboť na začátkuroku 2007 česká ekonomika plnila maastrichtská kritéria [Hospodářské noviny,28. 7. 2009, reakci Mirka Topolánka čtěte níže].Konečně posledním, kdo se k euru vyjadřoval, byl eurokomisař Vladimír Špidla.Ten ve svém textu pro Hospodářské noviny z února 2007 vypočetl hlavní důvodypřijetí: myšlenka a perspektiva vnitřního trhu EU, zvýšení měnové stability, větší jistotua kalkulovatelnost při dlouhodobých obchodních a investičních operacích,odolnost vůči spekulaci, dlouhodobá stabilita sociální politiky [Hospodářské noviny,23. 2. 2007].3.2 OBČANSKÁ DEMOKRATICKÁ STRANAObčanská demokratická strana se k otázce eura vyjadřovala méně často než sociálnídemokracie, i proto, že k Evropské unii zastává rezervovanější postoj. To potvrzuji analýza Havlíka, který ODS považuje v intencích typologie Nicoly Contiho za měkceeuroskeptickou [viz Havlík 2006: 859].3.2.1 Analýza programuStrana se poprvé k tématu eura vyjadřuj ve volebním programu před sněmovnímivolbami v roce 2002. Uvádí, že „otázka zavedení eura – i v případě našeho brzkéhovstupu do EU – je pro nás zatím předčasná.“ Vysvětluje to tím, že přestože „jsme jiždnes s evropskou měnou v mnohém svázáni, je účelné ponechat si po určitou dobunástroje měnové politiky ve vlastních rukou.“ Rezervovaný postoj k jednotné evropskéměně vyjadřuje i poziční dokument před vstupem do EU z pera tehdejšího stínovéhoministra financí za ODS Vlastimila Tlustého, podle nějž negativním důsledkempřijetí eura je zbavení se dalšího nástroje k řízení ekonomiky země.93

„Navíc do prosazení zásadní reformy veřejných financí je téměř zbytečné o tomto tématuuvažovat, neboť od splnění nutných podmínek nás současná socialistická vládastále vzdaluje,“ uvádí dále.Postupem času však dochází ke zmírnění postoje ODS, což ostatně sleduje i Havlík(viz výše), což je dáno změnou na postu předsedy strany, kterou do voleb v roce2002 vedl Václav Klaus, zatímco ve volbách v roce 2004 již tehdejší senátor MirekTopolánek. Zatímco Klausovy názory na euro byly spíše skeptické 7 , Topolánek sek evropské integraci staví otevřeněji 8 . Ve volebním programu před volbami do EPv roce 2004 totiž ODS uvádí, že „bude usilovat o to, aby CR byla schopna v dohlednédobě plnit všechna tzv. konvergenční kritéria a mohla se pak svobodně v referendu rozhodnouto vstupu do eurozóny. ODS podle programu bude „usilovat o udržení rozpočtovédisciplíny uvnitř Evropské unie včetně dodržování podmínek Paktu stabilitya bude podporovat sankce vůči těm státům, které Pakt stability neplní.“ Posun tedy jev předložení otázky eura občanům k rozhodnutí, nikoliv příklon k pozici „pro“.Vyčkávací postoj zaujala v ODS před volbami v roce 2006, kde svůj postoj k eurunedeklarovala ani v tzv. Modrých knihách, pozičních dokumentech stínových ministrůjednotlivých resortů, ani v samotném volebním programu.Opětovně euro uváděli ve svých projevech na Ideové konferenci v roce 2008 zejménanegativněji naladění členové ODS, jako např. poslanec EP Ivo Strejček, kterýje momentálně asi nejvyhraněnějším odpůrcem jednotné evropské měny. Tenna ideové konferenci uvedl: „Politiky se budou koordinovat. Ti, kteří jsou součástí Eurozónya používají euro jako svou měnu, na tom budou ještě hůř. To je, myslím, velkétéma… Ignorujme prozatím to, že existují nějaká Maastrichtstká kritéria pro přijetíeura. To je nám úplně jedno. To jsou kritéria, která si vymysleli jiní proto, aby dnes napříkladSlováky natahovali na skřipci, a Slováci si to nechávají líbit. Zformulujme svávlastní česká ódéesácká suverénní pravidla, principy pro to, kdy, za jakých podmínekvstoupit do Eurozóny, pakliže vstoupit do Eurozóny. Myslím, že dlouhodobým úkolema cílem, o který bychom se mohli pokusit v roce 2010, je nabídnout lidem, že se pokusímeudržet Českou republiku a její ekonomiku co nejdál od Eurozóny, abychom co nejvíceliminovali důsledky Lisabonské smlouvy.“ Postavil se tedy radikálně proti jednotnéevropské měně. Podobně při uvedené příležitosti mluvil bývalý ministr průmyslua obchodu Martin Říman: „Co se týče termínu vstupu ČR do Eurozóny, je zapotřebíformulovat vlastní kritéria vstupu, která budou vyhovovat zájmům české ekonomiky.“Mlhavě se k euru vyjádřil zatím poslední programový dokument ODS pro volbydo EP v roce 2009 9 , který uvádí: „Ochránili jsme české banky, firmy a občany před do-7) Klausův postoj k euru krátce po jeho odchodu z čela ODS sleduj souhrnně např. v textu Euro a jehobudoucnost: Pohled z budoucí členské země (on-line na http://www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=ii9wlW84o3oN)8) Zatím, jak jsme viděli výše v rozhodnutích jeho vlády, však nikoliv v otázce eura. Lisabonskousmlouvu, proti níž se Klaus ostře vymezuje a která působí jako symbol evropské integrace, všakTopolánek v roce 2009 při hlasování Poslanecké sněmovny podpořil.9) V době psaní textu nebyl program pro předčasné sněmovní volby dosud připraven.94

pady případných diskriminačních opatření a porušováním Paktu stability, což by námbránilo přijmout společnou měnu euro.“ Programově je tedy ODS spíše pro vyčkáváníse stanovením konkrétního data přijetí jednotné evropské měny, jak je to s vyjádřenímijednotlivých představitelů?3.2.2 Vyjádření představitelůPro vyjádření názorů představitelů ODS jsme zvolili tehdejšího stínového ministraODS a ministra financí v první Topolánkově vládě Vlastimila Tlustého, předseduposlaneckého klubu ODS v Evropském parlamentu v letech 2004–2009 a před volbami2006 také stínového ministra zahraničí Jana Zahradila. K euru se vyjadřovaltaké předseda ODS Mirek Topolánek či europoslanec Hynek Fajmon.Někdejší stínový ministr financí Vlastimil Tlustý zůstal stejně skeptický jako pozičnídokumenty, které psal před referendem o vstupu do EU. V pořadu Otázky VáclavaMoravce na konci října 2005 obvinil z oddálení termínu přijetí eura předchozívlády sociální demokracie: „Tahle otázka (přijetí euro – pozn. aut.) není na stole….protože sociální demokracie dlouho mluvila o tom, že euro je pro ní jedna z nejdůležitějšíchvěcí, její rychlé přijetí je jedna z nejdůležitějších věcí, sama se (však) v uvozovkáchpostarala o to, že euro nemůže být přijato do roku 2010.“ Další debatu o eurupodmínil snížením zadlužení a ekonomickými reformami 10 [Otázky Václava Moravce,30. 10. 2005]. Svůj postoj prakticky zopakoval o dva roky později v diskusnímpořadu Nedělní partie v říjnu 2007: „Slovenská republika zavedla rovnou daň, udělalareformy, které já tady marně těch osm let navrhuju, a dneska je evidentně před Českourepublikou. Má reálný termín rok 2009 a Česká republika, když ocitujeme panaministra Kalouska, nemá ani 2012 jistý, protože musí udělat ty skutečné reformy, přeloženodo češtiny, zatím je neudělala“ [Nedělní partie, 7. 10. 2007].Předseda poslaneckého klubu ODS v EP Jan Zahradil preferoval před určenímtermínu zavedení eura výhodné podmínky pro ČR. „Nemáme s nikým závodit, kdy hopřijmeme. Máme to udělat, až to bude pro nás prospěšné. A stanovit si vlastní kritéria.“Zahradil rovněž upozornil, že i rok 2012, citovaný jako možný termín přijetíeura, zpochybňují někteří ekonomové a nejistá je i podpora občanů. [MF Dnes,19. 5. 2007]. Jako kritérium v jiném rozhovoru pak uvedl zejména vzájemný kurzčeské koruny a eura v době našeho přístupu a dodal: „Pokud bude stále ještě příliš vysoký,tedy pokud by tady byla nějaká perspektiva, že by se koruna mohla dále zhodnocovata dále sílit, tak si myslím, že je lepší vstup do eurozóny odložit, protože vstoupí-liČeská republika do eurozóny v momentě, kdy ten kurz nebude příznivý, tak skutečněmůže dojít potom k poškození obyvatel, kteří mají třeba nějaké vyšší úspory“ [Radiožurnál,30. 7. 2007].10) „Pane ministře, vy si fakt myslíte, že přijmout euro bez reforem, přijmout ho ve stavu velikého zadlužení,přijmout ho ve stavu, kdy je nevýhodný kurz pro české občany, je dobře pro české občany?“95

Obsáhle se k otázce přijetí eura vyjádřil europoslanec ODS Hynek Fajmon.V rozhovoru pro týdeník Reflex z 9. 8. 2007 zdůvodnil zejména nevýhody eura proČeskou republiku: „Pokud bychom jako stát měli špatnou měnovou politiku, neschopnoucentrální banku a vysokou inflaci, oslabující kurs koruny, viděl bych euro jako záchranu.Nicméně koruna je v současnosti stabilnější než euro. … Všechny úroky z jakýchkolivpůjček a úvěrů by se (v případě přijetí eura – pozn. aut.) zvedly, protože českébanky dnes mají nejnižší úrokové sazby v celé Evropě – na rozdíl od úroků v zemích eurozóny.Fajmon se také obává, že předčasný vstup do eurozóny by mohl mít negativnídopad na české mzdy. „Druhou věcí je, že kdybychom vstoupili do eurozóny dnes,tak by to bylo s průměrným platem 700 eur v kursu 28 korun za euro. Když ale vstoupímeza pět let, tak se kurs bude posilovat o padesát haléřů ročně jako dosud a průměrnýplat se bude zvyšovat o tisíc korun. Za pět let potom bude kurs koruny 25,50 a průměrnámzda až tisíc eur. Není proto důvod si nepočkat…“ Další problém je dle něj v inflacia omezení investičních aktivit: „Současně by při přechodu z koruny na euro čelili inflačnímitlaku, který by byl způsoben zaokrouhlováním cen směrem nahoru… Můjdalší odhad je, že by to (přijetí eura – pozn. aut.) vedlo k omezení investičních aktivit,omezení hypoték a omezení spotřebitelského boomu. Tím pádem by se utlumil hospodářskýrůst“ [Reflex, 9. 8. 2007].Zajímavou debatu absolvoval k tématu euro předseda ODS a v tehdejší doběi předseda vlády Mirek Topolánek s předsedou ČSSD Jiřím Paroubek na stránkáchHospodářských novin v červenci 2008. Topolánek v odpovědi na vstupní Paroubkůvčlánek mj. uvedl: „Mechanismus ERM II jednak není žádný krátkodobý proces,ale trvá minimálně dva roky. Navíc v situaci, kdy naše ekonomika – díky reformáma silnému kurzu – poměrně rychle konverguje k ekonomikám eurozóny, může být zafixováníkurzu nesmírně riskantní a nákladný proces.“ Podle předsedy ODS je to pakideální prostor pro spekulace a měnové turbulence. V další části článku pak Topoláneknaznačuje svůj opatrný přístup k euru: „Naše HDP i díky silné koruně odpovídá80 procentům eurozóny a cenová hladina 60 procentům. Přizpůsobovat se můžemedvěma způsoby. Buď dát na Paroubka, do dvou let přijmout euro a šokově zvýšitceny (tedy inflaci) a drasticky snížit ekonomický růst na úroveň eurozóny. Nebo, jakzamýšlí vláda, postupnou konvergencí přes kurzový mechanismus, při nižší inflacia postupném slaďování hospodářských cyklů s eurozónou.“ Vyjádřil se rovněžna předchozí Paroubkova obvinění, že podmínky pro přijetí eura byly připravenyvládami sociální demokracie (viz výše): „ ,Připomeňme, že koruna byla roku 2007připravena ke kroku, který mohl vyústit vstupem do eurozóny v roce 2010. Maastrichtskákritéria byla splněna, stačilo nastoupit klíčový test v systému ERM II.‘ To jevědomá lež. V první polovině roku 2007 Česko dostalo od Evropské komise varování,že jeho Konvergenční program (reflektující dopady vládnutí Jiřího Paroubka) nenídůvěryhodný, pohrozila sankcemi a doporučila nápravná opatření“ [Hospodářskénoviny, 29. 7. 2008].Jak jsme si mohli všimnout, v roce 2004 ODS požadovala o přijetí eura referendum.Každopádně postoj představitelů ODS v dnešní době není jednoznačný. Po-96

žaduje jej europoslanec Hynek Fajmon („referendum by mělo být používáno jenv okamžicích týkajících se suverenity státu. Vzdát se české koruny takovou otázkouje. Navíc jsem přesvědčen, že koruna nám slouží dobře a není důvod se jí zbrkle zbavovat….Přičemž to považuje za „případnou cestu, jak se z tohoto závazku vyvázat.Prostě bychom měli zopakovat švédský scénář“ [Reflex, 9. 8. 2007 – viz výše] 11 .Ambivalentně se k euru postavil Jan Zahradil: „Já v tuto chvíli ještě nejsem rozhodnuta myslím si koneckonců, že není ani důležité, jestli k tomu přistoupení České republikydo eurozóny dojde na základě referenda nebo na základě rozhodnutí vlády.Mě spíš zajímá, kdy k němu dojde.“ Zahradil se v souvislosti s tím obává, že pokudto bude rozhodnutí politické a uspěchané a nebude podloženo jasnými ekonomickýmiargumenty, může to poškodit široké vrstvy obyvatel České republiky.“[Radiožurnál, 30. 7. 2007]. Postoj ODS k referendu o euro tedy zatím neníjednoznačný.V samotné otázce zavedení eura je ODS relativně homogenní. Přestože existujítzv. hard vs. light odpůrci (Strejček, Fajmon vs. Topolánek, Zahradil), ODS jako celekse shodne, že přijetí eura nemá být zbrklé, ale má proběhnout na základě racionálníchargumentů, zejména příznivého stavu ekonomiky. Proto je třeba také nejdřívepřijmout nezbytné hospodářské reformy. ODS zároveň neslibuje pevný termínpřijetí eura.3.3 KOMUNISTICKÁ STRANA ČECH A MORAVYPodobně jako ODS i Komunistická strana Čech a Moravy je řazena mezi tzv. měkceeuroskeptické strana [viz výše Havlík 2006]. Od toho se odvíjejí její postoje k jednotnéevropské měně.3.3.1 Analýza programuKSČM se k euru vyjádřila v programu před sněmovními volbami v roce 2006. Vyjádřilapodobný postoj jako ODS: „Respektování možností ekonomiky ČR při vstupudo Evropské měnové unie (EMU). Přechod na euro by neměl být na úkor sociální a hospodářskéstability země.“11) Ačkoli Švédsko nebylo jednou ze zemí, které si v rámci vyjednávání o Maastrichtské smlouvě zajistilytrvalou výjimku z povinnosti přijmout jednotnou měnu euro (šlo pouze o Dánsko a VelkouBritánii), zatím se rozhodlo zůstat mimo. Švédský parlament schválil deklaraci o švédské neúčastina měnové unii již v roce 1997, dva roky před spuštěním eura jako společné evropské měny,14. září 2003 jej navíc občané v referendu 55,9 % hlasů odmítli. Švédsko má stejný status jakonové členské země – dočasnou výjimku, tzn. že se musí k eurozóně přidat, jakmile splní konvergenčníkritéria. Tomu se však Švédsko šikovně vyhýbá, zatím totiž všechna Maastrichtská kritérianeplní: švédská koruna se neúčastní systému ERM II a švédská legislativa navíc nesplňuje veškerépožadavky týkající se nezávislosti centrální banky a právní integrace do Eurosystému. [Švédskov Evropské unii, www.euroskop.cz].97

3.3.2 Výroky představitelůPodrobnější postoj k euru lze vyčíst z vyjádření představitelů KSČM, zejména ekonomickéhoexperta Jiřího Dolejše, který již v roce 2006 předpovídal možnost oddálenítermínu přijetí: „Pokud jde o výhled do dalšího období, naznačil jsem, že možnábude problém s maastrichtskými kritérii. Výhled na roky 2008 a 2009 je na hranětoho, co bychom měli splnit, tj. tří procent podílu deficitu na hrubém domácím produktu.Pokud by to bylo nereálné, myslím si, že než obětovat termínu přijetí eura sociálnísmír a zpomalení ekonomického růstu, je lépe se připravit na to, že termín přijetí eurabude třeba o dva roky pozdější“ [Haló noviny, 18. 8. 2006]. Ve stejném listu rozvedlrovněž program strany pro volby 2006: „KSČM není apriorně proti projektu evropskéměny. Ve svém volebním programu pro letošní volby ale požadujeme, aby přechodna euro nebyl na úkor sociální a hospodářské stability země. Co v politické diskusi chybí,je pojmenování konkrétních dopadů přijetí eura na hospodářskou sféru i na občany.Česká ekonomika je podle něj už léta ekonomikou otevřenou a přechod z korunyna euro nelze srovnávat se zvláštní situací při vytvoření měnové unie, když se sjednocovalovýchodní a západní Německo. „Ani po vstupu ČR do EU nedošlo k obávanýmcenovým pohybům. Cenové rozdíly mezi ČR a EU nadále přetrvají, i když nejspíšvzniknou určité dodatečné nákladové inflační impulsy (v řádu maximálně několikaprocent) v souvislosti s dopady použitého kurzového přepočtu na zahraniční obchod.“Hlavní sociální rizika podle Dolejšova názoru nespočívají ve skokové inflaci či nereformovanémveřejném sektoru, ale spíše ve vývoji zahraničního obchodu a konkurenceschopnostiČR. Podle ekonomického experta KSČM je proto hlavní problém,že „EMU je zóna s chronicky nízkým hospodářským růstem a České republice, kterámá stále podstatně nižší ekonomickou úroveň, to může komplikovat konvergenci k vyspělýmzemím“. Politici proto musí podle Dolejše říct, „jak tomuto riziku čelit účinnouprorůstovou hospodářskou strategií. Jinak bude nezbytné přechod k euru o odložit[Haló noviny, 7. 8. 2006]. Z vyjádření je tedy mj. zřejmé, že postoj KSČM k euru jepodobně zdrženlivý jako v případě ODS, ale vychází z jiných pozic. Jednoznačněsvůj postoj vyjádřil Dolejš již v lednu 2008 v Haló novinách: „Osobně se domnívám,že bychom neměli vést debatu, zda přijmeme evropskou měnu v roce 2012, 2014 neboještě později. Ale o tom, jak se na termín co nejlépe připravit.“Stejný postoj, tedy striktně pragmatický a racionálně motivovaný, vyjádřil JiříDolejš i v letošním roce, když komentoval opatření KSČM proti ekonomické krizi.Zároveň definoval možný termín přijetí: „Musím říci, že na rozdíl od odpůrců eura,kteří by nejraději, aby vůbec nevzniklo, a na rozdíl od fanatických vyznavačů eura, kteřísi myslí, že by tu mělo být zítra, si myslím, že je třeba pracovat v klidu. Euro krizi nevyřeší...Do budoucna je to prvek, který nám nepomůže, ale ani se nedá brát jako záchrana,protože urychlené přijetí eura by vytvořilo napětí v ekonomice na jiném místě,inflace by se k nám dostávala jinými kanály. Není zatím dořešen ani dopad sociální. Jábych nespěchal, osobně si myslím, že je reálné stihnout euro v roce 2013 a za tu dobu sedá leccos udělat [Tisková konference KSČM, 5. 2. 2009].98

KSČM tedy zaujímá k euru podobný postoj jako ODS, tedy nechce diskutovato termínu přijetí, ale spíše o výhodnosti a dopadu na českou ekonomiku. Na druhoustranu pozice ODS a KSČM jsou odlišné: zatímco ODS vidí rizika zejména ve stavuveřejných rozpočtů, kurzové situaci či vysoké inflaci, KSČM vadí zejména nízkáúroveň české ekonomiky a hrozba pro sociální systém.3.4 KŘESŤANSKÁ A DEMOKRATICKÁ UNIE –ČESKOSLOVENSKÁ STRANA LIDOVÁKřesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová (KDU-ČSL) stojína pomezí funkcionálního a ztotožňujícího europeanismu, jak uvádí např. Moravcová[Moravcová 2006: 479].3.4.1 Analýza programuKDU-ČSL provedla podobný obrat jako předseda ČSSD Jiří Paroubek. Zatímcov roce 2008 v Projektu 2020 uvádí, že „chce mít veřejné rozpočty tak stabilizované,aby umožnily přijetí eura teoreticky v roce 2012. Skutečné datum je však nutné stanovitna období, kdy to bude pro českou ekonomiku a české spotřebitele nezpochybnitelně výhodné“,v programu před volbami do EP v roce 2009 pak požaduje pevné datum přijetíeura, které vidí jako cestu k větší měnové a ekonomické stabilitě.3.4.2 Výroky představitelůBlíže pravdě je však fakt, že ekonomickou politiku KDU-ČSL pevně v rukou drželněkdejší ministr financí Miroslav Kalousek. Zatímco v roce 2008, kdy byl Kalousekvedení KDU-ČSL relativně loajální, v březnu 2007 uváděl „program je připraven tak,aby termín 2012 mohl být reálný, i když toto datum není ve zprávě (Konvergenčnímprogramu o připravenosti na vstup do eurozóny – pozn. aut.) přímo uvedené“[KDU-ČSL 2007] a v květnu téhož roku toto stanovisko zopakoval [www.euractiv.cz,2007b], na konci roku 2008 a v roce 2009, kdy se již začal od vedení strany odkláněl12 , lišily se i postoje KDU-ČSL a Miroslava Kalouska. Ten na konci roku 2008uváděl: „Jestli je v mých postojích nějaká výrazná změna, tak je to v názoru k co nejrychlejšímupřijetí eura. Já jsem byl ještě před krátkým časem pevně přesvědčen, že termín1. ledna 2012 je tím nejlepším pro Českou republiku. Změnil jsem své mínění právěkvůli fiskální politice zemí eurozóny. Jeden z těch nejdůležitějších byl požadavekdodržování paktu stability a růstu, tedy kontroly deficitu a celkového dluhu. V okamži-12) Spor Miroslava Kalouska s vedením KDU-ČSL začal gradovat na přelomu let 2008 a 2009, kdy senepohodl s předsedou strany Jiřím Čunkem, kdo má opustit vládu. Čunek Kalouskovi vyčítal, žeprosazuje program v rozporu se stanovisky strany, Kalousek vedení KDU-ČSL obviňoval z příklonuk levici. Na začátku června stranu opustil a založil nový subjekt TOP 09.99

ku, kdy mám pocit, že obě tato kritéria, jak míra deficitu, tak i míra celkového dluhu,bude řada zemí bez rozpaků porušovat, tak říkám pozor, počkejme“ [Euro,10. 11. 2008] a potvrdil to i rozhovoru pro Právo: „Závěry materiálu (stav připravenostičeské ekonomiky na vstup do eurozóny, na kterém se podílí i ministerstvo financí– pozn. aut.) obsahovaly doporučení, aby vláda v roce 2008 termín přijetí eura nestanovovala,a aby v roce 2009 neusilovala o vstup do systému ERM II“ [Právo,18. 12. 2008]. Poslední termín deklarovali křesťanští demokraté ve volebním programpro volby 2009, kdy předseda Cyril Svoboda hovořil o co nejrychlejším přijetíjednotné evropské měny, v rozhovoru pro Hospodářské noviny pak upřesnil, že byse mělo jednat o roky 2014 či 2015. Zároveň s tím však požadoval po dobu ekonomickékrize zmírnění maastrichtských kritérií 13 [Hospodářské noviny, 7. 8. 2009].Postoj KDU-ČSL k euru je optimistický a strana podporuje jeho přijetí. Do doby,kdy ve straně působil Miroslav Kalousek, strana požadovala ekonomickou výhodnostpřijetí eura, po jeho odchodu již deklarovala stanovení pevného data bez podmínek.Tím se ještě více přimknula ke skupině tzv.ztotožňujících eurooptimistů.3.5 STRANA ZELENÝCHPoslední zvolenou stranou zastoupenou v Poslanecké sněmovně je Strana zelených.Tu lze v Contiho typologii zařadit do kategorie ztotožňujících eurooptimistů. Stranapodporuje členství ČR v EU, přijetí Lisabonské smlouvy i přijímání evropskýchsměrnic.3.5.1 Analýza programuVe volebním programu před volbami v roce 2006 strana euro nezmiňovala, kandidátStrany zelených ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2009 Jan Dusík všakpřijetí podporoval: „(Přijetí eura podporuji) v nejkratším možném termínu co do času,ale zároveň i kvalitní přípravy.“ Důležité podle něj je, aby byly ozdraveny veřejné finance[www.nasipolitici.cz, 21. 5. 2009].3.5.2 Výroky představitelůPředstavitelé strany přijetí eura také podporují. Předseda Strany zelených v letech2006–2009 Martin Bursík v říjnu 2008 (tedy v době počínající hospodářské krize)uvedl, že „jednotné euro by podnikatelům přineslo větší jistotu“ [E15, 13. 10. 2008],proto navrhne, „jaké konkrétní kroky by měla vláda učinit k tomu, aby bylo zavedeno13) Zároveň je třeba podotknout, že podobný termín (2014) deklarovala pro přijetí eura ve svém programui nová strana, odštěpená od KDU-ČSL, tedy TOP 09.100

euro a abychom poskytli podnikatelům v České republice, kteří jsou pro-exportně orientovaní,stabilitu a jistotu“ [Otázky Václava Moravce, 12. 10. 2008].Strana zelených patří mezi podporovatele přijetí eura a tento postoj zastávái v době ekonomické krize, čímž se řadí vedle ČSSD či KDU-ČSL.4. ZÁVĚRPředložená stať se pokusila postihnout postoj jednotlivých politických stran k problematicepřijetí jednotné evropské měny euro. Po krátkém shrnutí historie eurav celoevropské perspektivě i v domácích podmínkách je nejdůležitější částí analýzapostojů jednotlivých stran. Zkoumání bylo provedeno na programových dokumentechstran a výrocích jejich představitelů v oblasti ekonomiky či evropské politiky,a týkalo se samotného postoje k euro, postoje k termínu a k otázcereferenda.Z analýzy vyplynulo, že jednoznačně pro euro je ČSSD, KDU-ČSL a Strana zelených,v závislosti na ekonomické výhodnosti bude o svém postoji rozhodovat ODSa KSČM. ČSSD ve svých dokumentech uváděla řadu termínů – začínala na roce2010, když byla ve vládě (do poloviny roky 2006), až do období 2014–2015, jak uvádíve svém aktuálním volebním programu, KDU-ČSL momentálně požaduje pouzestanovení termínu, žádný ale zatím nenavrhuje (naposledy uváděla rok 2012 v roce2007), SZ termín neuvedla. K otázce referenda se ze tří uvedených proevropskýchstran vyjádřila pouze sociální demokracie, v níž by za jistých okolností byl pro ekonomickýexpert Jiří Havel, proti naopak jeho kolega Jan Mládek.ODS a KSČM zvolily vyčkávací strategii a požadují zejména dobré ekonomicképodmínky země pro přijetí eura. ODS požaduje zejména strukturální reformy a minimálnídopad na měnu a inflaci, KSČM chce zachovat konkurenceschopnou českouekonomiku a sociální smír. K termínu se ze stran vyjádřila KSČM, jejíž ekonomickýexpert Jiří Dolejš uvádí datum 2013. ODS naproti tomu diskutovala uvnitřsvých orgánů otázku referenda, kterou prosazuje zejména europoslanec Hynek Fajmon.Širší podporu si však zatím tato iniciativa nenašla.LiteraturaPublikace:Fajmon, Hynek (ed.). 2004. Cesta České republiky do Evropské unie. Brno: CDK.Fiala, Petr, Markéta Pitrová. 2009. Evropská unie. Brno: CDK.Pečinková, Iva. 2008. Euro versus koruna. Brno: CDK.Internetové stránky:Česká strana sociálně demokratická: http://www.cssd.czEncyklopedie Wikipedia: http://www.wikipedia.org101

Komunistická strana Čech a Moravy: http://www.kscm.czKřesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová: http://www.kdu.czObčanská demokratická strana: http://www.ods.czStrana zelených: http://www.zeleni.czZavedení eura v České republice: http://www.zavedenieura.czElektronické texty a články v médiích:ČTK. 2009. „CzechRep to probably adopt euro in 2013–2015“ [online]. Praha: ČTK. [cit. 1.4. 2009], Dostupné z: http://www.ceskenoviny.cz/tema/zpravy/czechrep-to-probably-adopt-euro-in-2013-2015-tuma/368841&id_seznam=8095/ČSSD. 2005 „Tisková konference ČSSD“, [online] Praha: ČSSD. [cit. 18. 11. 2005] Dostupnéz:http://www.cssd.cz/dokumenty/archiv/archiv-2005/s2353/a3314.htmlČSSD. 2007. „Projev předsedy ČSSD Jiřího Paroubka na semináři „Euro versus koruna:-Kdy je optimální přijmout euro?“, [online] Praha: ČSSD. Dostupné z: http://archivweb.cssd.cz/s23405/internetove-noviny/projevy-a-vystoupeni/a13881.htmlČSSD. 2007. „Stanovisko Národohospodářské komise ČSSD k přijetí eura“ [online] Dostupnéz: http://www.cssd.cz/dokumenty/clanky/s7994/a9897.htmlČSSD. 2009. „Retardované euro“, [online] blog.aktualne.centrum.cz [cit. 17. 4. 2009] Dostupnéz: http://www.protikrizi.cz/nazory-cssd-na-krizi/a258.htmlEuractiv. 2007a. „ČR a přijetí eura“ [online]. Praha: euractiv.cz. [cit. 2007], Dostupné z:http://www.euractiv.cz/ekonomika-a-euro/link-dossier/r-a-pijet-euraEuractiv. 2007b. „Budu prosazovat euro od 1. ledna 2012“ [online]. Praha: Euractiv.cz [cit.11. 5. 2007]. Dostupné z: http://www.euractiv.cz/cr-v-evropske-unii/clanek/kalousekbudu-prosazovat-euro-od-1-ledna-2012Euro ani po příštích volbách nebude, Hospodářské noviny, 30. 1. 2009Euro? Není důvod k pesimismu. Lidové noviny, 22. 11. 2005Euroskop.cz. Švédsko v Evropské unii, [online] euroskop.cz. Dostupné z: http://www.euroskop.cz/403/sekce/svedsko-v-evropske-unii/Euroskop. 2007. „Přijměme euro už v roce 2012!“ [online] Euroskop.cz, [cit. 22. 2. 2007]Dostupné z: text http://www.euroskop.cz/38/6961/clanek/jan-mladek-prijmeme-eurouz-v-roce-2012/Eurozprávy. 2009. „Deficit vládního sektoru stoupne příští rok až na 5,1 procenta HDP“[online]. Praha: Eurozprávy. [cit. 13. 6. 2009]. Dostupné z: http://ekonomika.eurozpravy.cz/2403-deficit-vladniho-sektoru-stoupne-pristi-rok-az-na-5-1-procenta-hdp/Havel, Jiří. 2008. „Euro a pravicové floskule“ [online]. Praha: Literární noviny [cit.3. 8. 2008] Dostupné z: http://www.literarky.cz/index_o.php?p=clanek&id=5625Havel, Jiří. 2009. Komu škodí euro? [online] blog.aktualne.centrum.cz, [cit. 23. 5. 2009].Dostupné z: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jiri-havel.php?itemid=6655Havlík, Vlastimil. 2006. „Euroskeptické strany v České republice: případ ODS a KSČM.“Sborník České společnosti politických věd [online] Dostupné z: http://www.cspv.cz/dokumenty/kongres2006/SP%202/Vlastimil%20Havlik.pdfHospodářské noviny. 2006. „Euro v roce 2010 není reálné, oznámil Topolánek“ [online].Praha: Hospodářské noviny [cit. 14. 9. 2006]. Dostupné z: http://zahranicni.ihned.cz/1-10086640-19303210-H00000_d-f0Hospodářské noviny. 2008. „Paroubek znovu Topolánkovi: Průmysl ČR potřebuje euro.“[online] Praha: Hospodářské noviny [cit. 29. 7. 2008]Dostupné z: http://domaci.ihned.cz/c1-26113160-paroubek-znovu-topolankovi-prumysl-cr-potrebuje-euroHospodářské noviny. 2009. „Euro? Tři roky o něm nemusíme přemýšlet, říká v novém výhleduJanota“ [online]. Praha: Hospodářské noviny, [cit. 12. 6. 2009], Dostupné z: http://102

ekonomika.ihned.cz/c1-37431540-euro-tri-roky-o-nem-nemusime-premyslet-rika-vnovem-vyhledu-janotaHospodářské noviny. 2009. „Svoboda: Chceme progresivní zdanění a euro po roce 2014“[online]. Praha: Hospodářské noviny, [cit. 7. 8. 2009], Dostupné z: http://domaci.ihned.cz/c1-37997080-svoboda-chceme-progresivni-zdaneni-a-euro-po-roce-2014Kdo tu zavinil měnové riziko?, Hospodářské noviny, 28. 7. 2009KDU-ČSL. 2007. Euro v roce 2012 [online]. Praha:KDU-ČSL Dostupné z: http://209.85.129.132/search?q=cache:adx1np-faZkJ:www.kdu.cz/default.asp%3Fpage%3D3115%26idr%3D10146%26IDCl%3D13156%26SouborOrig%3DMedia_18994_2007_3_23_10_10_34.doc%26SouborAs%3DEuro_v_roce_2012.doc%26dir%3Dvidea+Mo%C5%BEnost+p%C5%99ijet%C3%AD+eura+se+pro+n%C3%A1s+tedy+pon%C4%9Bkud+oddaluje.&cd=1&hl=cs&ct=clnkKDU-ČSL. 2008. Končím s eurem, [online] Praha: Euro, [cit. 11. 11. 2008]. Dostupné z:http://www.kdu.cz/default.asp?page=311&idr=132&IDCl=25680Kolaps trhů oddálí přijetí eura v Česku. E15, 13. 10. 2008KSČM. 2009. „Tisková konference KSČM – KSČM k řešení krize“, 5. 2. 2009Kupová, Blanka. 2009: Postoje české a slovenské levice k evropské integraci, [online]. Brno:FSS MU, bakalářská práce. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/79198/fss_b/Blanka_Kupova-bakalarska_prace.txt?lang=enMalý hospodářský zázrak, Reflex, 9. 8. 2007Měšec. 2009. „Vláda schválila střednědobé výdajové rámce rozpočtu“, [online] Měšec.cz[cit. 8. 6. 2009]. Dostupné z: http://www.mesec.cz/aktuality/vlada-schvalila-strednedobe-vydajove-ramce-statu/Moravcová, Dagmar. 2006. „Evropeizace české zahraniční politiky a evropská bezpečnostv letech 2003–2006.“ Sborník České společnosti politických věd. [online] Dostupné z:http://www.cspv.cz/dokumenty/kongres2006/HP%2019/Dagmar%20Moravcova.pdfNaši politici. 2009. „Jan Dusík k přijetí eura“ [online], Praha: Naši politici. [cit. 21. 5.2009]. Dostupné z: http://www.nasipolitici.cz/cs/politik/595-jan-dusikNedělní partie, TV Prima, 7. 10. 2007Nejsme kývalové z éry Paroubka – rozhovor s Janem Zahradilem, MF Dnes, 19. 5. 2007O strategické iniciativě a historickém kompromisu v ČR. Haló noviny, 7. 8. 2006Otázky Václava Moravce, Česká televize, 30. 10. 2005Otázky Václava Moravce, Česká televize, 12. 11. 2006Otázky Václava Moravce, Česká televize, 12. 10. 2008Pečinková, Ivana. 2007. „Bude mít Česko vůbec euro?“ Ekonom 51 (43): 54.Preferujeme sociální výdaje. Haló noviny, 18. 8. 2006Press club Frekvence 1, Frekvence 1, 9. 11. 2006Rizikem by byla vláda ČSSD, Hospodářské noviny, 29. 7. 2008Singer, Miroslav. 2008. „Finanční krize: příčiny a možné dopady na českou ekonomiku“.[online] Praha: ČNB . [cit. 29. 10. 2008] Dostupné z: http://www.cnb.cz/m2export/sites/www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/konference_projevy/vystoupeni_projevy/download/Singer_20081029_Appia.pdfSobotka, Bohuslav. 2005. „Modrá šance ohrožuje euro“ [online]. Dostupné z: http://socdem.cz/dokumenty/archiv/archiv-2005/s2415/a2492.htmlSobotka, Bohuslav. 2008. „Topolánkova vláda ignoruje možné dopady finanční krize v USAna ekonomiku“, [online] Praha: Bohuslav Sobotka [cit. 30. 9. 2008]. Dostupné z: http://www.bohuslavsobotka.cz/Clanek.aspx?id=62Sobotka, Bohuslav. 2008. „Jak zmírnit dopady krize“ [online], Praha: Bohuslav Sobotka[cit. 2. 12. 2008]. Dostupné z: http://www.bohuslavsobotka.cz/Clanek.aspx?id=75103

S eurem na jistotu. Ekonom, 16. 11. 2005Stalo se dnes, Radiožurnál, 30. 7. 2007Špidla, Vladimír. 2007. „Euro není žádná podružnost“ Hospodářské noviny, 23. 2. 2007, str. 10Termín přijetí eura musí být výhodný pro občany i firmy. Právo, 18. 12. 2008Wagner, Jiří. 2007. „Euro a referendum“ [online]. Praha: Neviditelný pes. [cit. 3. 8. 2007].Dostupné z: http://neviditelnypes.lidovky.cz/euro-a-referendum-0za-/p_cirkus.asp?c=A070802_134526_p_cirkus_wagZavedení eura závisí na stabilitě ekonomiky. Haló noviny, 5. 1. 2008Všechny on-line odkazy jsou aktuální k 1. 8. 2009104

ZAČLEŇOVÁNÍ ČESKÝCH POLITICKÝCH STRANDO EUROSTRANPetr Sokol1. ÚVODVýzkum procesu začleňování národních politických stran do eurostran patří mezi významnésoučásti studia evropeizace politických stran [Carter, Ether, Poguntke2007: 3]. V české politické vědě je téma evropeizace českých politických stran zpracovánozejména díky příspěvkům brněnských autorů Víta Hlouška a Pavla Pšeji[Hloušek, Pšeja 2008]. Jejich široké pojetí tématu vede k nutnosti zabývat se dále zejménadílčími částmi problematiky evropeizace českých politických stran. Z tohotodůvodu jsem jako téma svého příspěvku zvolil mapování začleňování českých politickýchstran do eurostran. Toto téma je sice již také částečně zpracováno, a to zejménav rámci studia evropeizace stran jednotlivých stranických rodin. Za příklad mohousloužit práce Miroslava Mareše v případě regionalistů [Mareš 2002, Mareš 2003], alei dalších stranických rodin, nebo Pavla Pečínka v případě ekologických stran [Pečínka2006]. Právě proto se v následujícím textu pokusím sumarizovat průběh začleňovánívšech českých relevantních politických stran do aktuálně existujících eurostran.Za eurostrany budu v souladu s Petrem Fialou a Miroslavem Marešem považovatsubjekty odpovídající následující definici: „Eurostrany jsou organizace s evropskoupůsobností, které sdružují politické strany z několika zemí Evropské unie a případněi dalších evropských zemí. Tyto členské strany jsou si ideově blízké a společněprosazují své zájmy. Při své činnosti disponují konsistentní organizační strukturou“[Fiala, Sokol, Mareš 2007].V případě českých stran se zaměřím zejména na parlamentní politické strany, alevzhledem k tématu z tohoto pravidla udělám výjimky, pokud se i některé neparlamentnísubjekty zapojily do fungování eurostran. Rozsah věnovaný jednotlivým eurostranámbude závislý na počtu a komplikovanosti kontaktů mezi českými politickýmistranami a příslušnou eurostranou. Z hlediska časového učiním pokuso zkoumání celého období od roku 1989 do současnosti.2. EVROPSKÁ LIDOVÁ STRANA (EPP)Největší počet českých politických stran navázal v posledních dvaceti letech kontaktys Evropskou lidovou stranu (European Peoples Party – EPP). Tyto kontakty se alevelmi odlišovaly, co se týče jejich formy a kvality. Bohatost českých kontaktů evrop-105

ských lidovců odráží fakt, že EPP byla v nových demokraciích střední a východníEvropy ze všech eurostran nejaktivnější a tomu také odpovídala nejrozvinutější síťpartnerů EPP v tomto regionu. Přesto má v současnosti ale v EPP statut plnoprávnéhočlena pouze jedna z českých politických stran.Jediným plnoprávným členem EPP je aktuálně Křesťanská demokratická unie –Československá strana lidová (KDU-ČSL), která nejprve získala v této formaci statutpozorovatele, a to již v únoru 1996. V říjnu 1998 se KDU-ČSL stala (ve druhéskupině přistupujících stran ze střední a východní Evropy) přidruženým členemEPP, a to jako čtvrtá strana ze středovýchodní Evropy. Po vstupu ČR do EU v roce2004 se KDU-ČSL proměnila v plnoprávného člena. Podle stanov EPP totiž plnoprávnéčlenství náleží pouze stranám ze států, které jsou členy EU.O EPP se již od svého vzniku zajímala také Unie svobody (od roku 2001 neslatato strana název Unie svobody – Demokratická unie – US-DEU). V listopadu 1998se přihlásila k evropským lidovcům jako pozorovatel, o dva roky později se unionistéúspěšně ucházeli i o přidružené členství.Statut pozorovatele v EPP získala také Občanská demokratická aliance (ODA).Konzervativně-liberální ODA se v době své největší slávy profilovala jako součástkonzervativního tábora a od roku 1992 patřila k Evropské demokratické unii(EDU). Později získala také statut pozorovatele v EPP. Na jaře 1998 strana prošlahlubokou politickou i finanční krizí. Ta se odrazila i v neschopnosti dostát finančnímzávazkům v mezinárodních konzervativních organizacích.S ODA se v roce 2000 pokusila prostřednictvím nizozemské VVD navázat kontaktyEvropská liberální, demokratická a reformní strana (ELDR), hlavní reprezentantkaevropského liberálního proudu. Uvnitř strany se o změně orientace a přihlášeníse k liberálům dlouho jednalo a definitivní rozhodnutí bylo dlouho odkládáno.Nakonec se strana v období druhého předsednictví M. Žantovského na sklonkuroku 2002 pro přechod k liberálům skutečně rozhodla.Formální vztah k EPP se snažili navázat i Evropští demokraté (ED) bývaléhopražského primátora Jana Kasla. Ti původně spolu s ODA koketovali s liberálníorientací 1 . Rozhodnutí J. Zieleniece kandidovat v čele „jejich“ společné kandidátkyse Sdružením nezávislých SNK pro volby do Evropského parlamentu v roce 2004 2však Evropské demokraty nasměrovalo k EPP. 3 Poslanci EP zvolení za tuto koalici1) Jan Kasl ještě po volbách do EP v roce 2004 ale navštívil jak předsedu klubu EPP-ED v EP, tak šéfaliberální frakce ELDR (ALDE) [Hulicius 2009].2) Podle textu publikovaného na stránce Jiřího Witzanyho dokonce otázka afiliace byla jedním z důvodů,proč ztroskotala jednání o rozšíření předvolební koalice o ODA, CZ, LIRA a US-DEU.Všechny právě vyjmenované strany totiž chtěly své hypotetické poslance vyslat v EP do klubuELDR, zatímco SNK i ED trvaly na tom, aby všichni společně zvolení poslanci vstoupili doEPP-ED [Bulušek 2004; Kolaříková 2004: 12].3) Evropští demokraté ale v otázce evropské afiliace zůstali dlouho rozpolcení. Svědčí o tom napříkladprojev předsedy strany Jana Kasla na II. Sjezdu ED 21. června 2003 v Hradci Králové. Zdemimo jiné prohlásil: „K této dosud málo projednávané otázce politické orientace po diskusíchv politickém grémiu navrhuji, abychom sledovali nejsilnější směr evropské integrace, tedy skupinu106

a později již sjednocenou stranu zasedali v letech 2004 až 2009 ve skupině EPP-EDa hlásili se k její části tvořené stranami EPP.V SNK-ED probíhala po sloučení obou stran diskuze o podání přihlášky do EPP,která ale nebyla završena formální žádostí o vstup [Hulicius 2009].3. STRANA EVROPSKÝCH SOCIALISTŮ (PES)Oproti košatosti českých kontaktů evropských lidovců stojí jako protipól působeníStrany evropských socialistů. PES měla v případě ČR ulehčenou roli, protože zdenemusela řešit rozdělení adeptů na spolupráci mezi ní na tradiční obnovenésociálnědemokratické strany a transformované postkomunistické strany. KSČM anijejí odštěpy se nikdy nepokusily osvojit sociálnědemokratickou nebo socialistickouidentitu, a tak jediným adeptem na členství v PES zůstala Česká strana sociálnědemokratická(ČSSD), která svým rodokmenem patří k obnoveným tradičnímsociálnědemokratickým stranám. ČSSD se stala v roce 1995 pozorovatelem v PES,v roce 1999 přidruženým členem PES a plnoprávné členství získala v květnu 2003[Fiala, Mareš, Sokol 2007].4. EVROPSKÁ LIBERÁLNÍ, DEMOKRATICKÁ A REFORMNÍSTRANA (ELDR)Evropská liberální, demokratická a reformní strana, která ve svých řadách sdružujeliberální strany všech podskupin a také některé další zejména centristickéstrany, nedokázala na rozdíl od evropských lidovců a socialistů v postkomunistickéstřední a východní Evropě vždy najít stabilní a relevantní členské strany. I Českárepublika patřila do skupiny, kde se evropským liberálům v tomto ohledu přílišnedařilo.Přitom se jim na počátku podařilo získat slibného partnera – jednu z částí rozpadajícíhose „catch-all-movement“ – Občanského fóra. Na liberální rodinu se od svéhovzniku orientovalo Občanské hnutí (OH), které navazovalo na existenci Liberálníhoklubu OF 4 . Barvám OH dominovala barva liberálů (žlutá) a nejbližšímpartnerem v zahraničí byla německá Svobodná demokratická strana (FDP.) V roce1994 se Občanské hnutí, ale už pod pozměněným názvem Svobodní demokraté –Občanské hnutí (SD-OH), stalo přidruženým členem ELDR. SD-OH ovšem jižEPP-ED, disponující nejsilnějším zázemím pro prosazení našich cílů. Naše více liberální směřovánív domácí politice dává prostor pro budoucí úzkou spolupráci také s poslanci ELDR. Ostatněvětšina zásadních témat je podporována oběma frakcemi společně“ [Kasl 2003].4) Liberální klub OF vznikl kolem středově orientovaných politiků OF, kteří odmítali transformaci OFna politickou stranu a v politických i hospodářských otázkách se vyslovovali pro pomalejší průběhreforem.107

v okamžiku svého vstupu do ELDR byli mimoparlamentním uskupením, kteréve volbách 1992 nevstoupilo ani do jedné z komor federálního a českého parlamentua bylo zastoupeno pouze na komunální úrovni. Se zánikem svobodných demokratůčeské zastoupení z ELDR na několik let zmizelo.Od roku 1999 se ale evropští liberálové snažili prostřednictvím nizozemskéhosubjektu Lidová strana pro svobodu a demokracii (VVD) navázat bližší kontakts Občanskou demokratickou aliancí (ODA), která před tím patřila ke konzervativnírodině a orientovala se na EPP a EDU. 5 ODA po dlouhých vnitřních diskusícha sporech učinila formální rozhodnutí o přistoupení k liberálním organizacíma v roce 2001 se stala přidruženým členem ELDR. Její představitelé se ale akcíELDR účastnili ještě dříve.Otázka mezinárodní afiliace ODA byla oficiálně řešena od Celostátní konferenceODA 6 v září 2000 v Humpolci. Hlavním zastáncem přistoupení k ELDR bylv rámci ODA Michael Žantovský, zatímco setrvání v EPP obhajoval zejména DanielKroupa. Druhý jmenovaný se v roce 2004 stal pozorovatelem v Evropskémparlamentu a věren svému přesvědčení zamířil v této roli do frakce EPP-ED v Evropskémparlamentu. V této době už ale Kroupa nebyl členem ODA, ze které vystoupil.Ústřední sněm ODA 7 o podání přihlášky do ELDR rozhodl 17. listopadu 2001,zároveň pověřil předsedu M. Žantovského, aby informoval Evropskou lidovou stranu(EPP) a Evropskou demokratickou unii (EDU) o formálním ukončení členstvíODA v obou těchto organizacích [ODA 2001].ELDR ale ani po přijetí ODA nepolevila ve snaze získat v České republice dalšípolitické partnery. Vliv na její aktivity měl jistě i fakt, že ODA již od roku 1998 nebylazastoupena v Poslanecké sněmovně, a přestože stále disponovala vlastním klubemv Senátu, její vliv postupně slábl. 8Do prvních voleb do Evropského parlamentu v ČR se za podpory ELDR podařilosestavit kandidátní listinu s názvem Unie liberálních demokratů (ULD) 9 , kteráv sobě spojila Unii svobody-Demokratickou unii, ODA, Liberálně reformní stranu5) VVD, která patří mezi ekonomické liberály, navázala v tomto období i neformální kontakty s některýmipolitiky ODS, ale v tomto případě se vztahy neposunuly směrem k formálnější rovině. Jakodoklad může svědčit účast politiků na konferenci Liberální agenda, kterou pořádali politici ODSv roce 2000.6) Celostátní konference byla nejvyšším orgánem – sjezdem – ODA [Hamerský, Dimun 2001].7 Ústřední sněm ODA byl nejvyšším orgánem strany mezi Celostátními konferencemi.8) ODA sice v tomto období byla součástí Čtyřkoalice, která jí dávala naději na alespoň omezený návratdo PS, ale krátce před parlamentními volbami v roce 2002 byla donucena toto uskupení kvůlisvým dluhům opustit. V této souvislosti stojí za zmínku, že Čtyřkoalice v sobě po určitou dobu spojovaladvě strany náležející k EPP (KDU-ČSL a US), jednu náležející k ELDR (ODA) a jednu bezmezinárodní afiliace (DEU).9) ODA schválila vstup do koalice usnesením Ústředního sněmu ze dne 3. dubna 2004 [ODA 2004].Na třetím místě společné kandidátky byla předsedkyně strany Jiřina Nováková, na 8. BlankaMisconiová a na 11. další dominant ODA Karel Schwarzenberg.108

LIRA 10 a stranu Cesta změny 11 . Přes název kandidátky deklarující liberální orientaciměla formální vtah k ELDR pouze ODA. K ELDR se ale v tomto období rozhodlazamířit také Unie svobody – Demokratická unie (US-DEU), která před tím patřilajako přidružený člen k EPP. V roce 2004 však učinila rozhodnutí, že její poslanci zamířípo volbách do frakce ELDR. Po evropských volbách US-DEU také počítala sezačleněním do ELDR jako eurostrany. Formální rozhodnutí padlo usnesením Republikovéhovýboru Unie svobody – DEU dne 8. února 2004 [Hulicius 2009; Sokol2004] 12 .V těchto volbách ale Unie svobody-Demokratická unie nezískala žádný mandáta spolupráce ustala. 13Z tohoto období zároveň pochází jediné české členství v liberální frakci ELDR(i později ALDE). Unie svobody – DEU se totiž jako jediná strana rozhodla v květnu2004 vystřídat své zástupce u příležitosti změny statutu českých zástupců v tomtoshromáždění. Od podpisu smlouvy o přístupu ČR k EU zastupovali republiku v EPtzv. pozorovatelé. Ti se ale 1. května přeměnili na základě nominace českého parlamentuv poslance Evropského parlamentu, přičemž jim ale mandát trval pouzedo prvních českých voleb do EP v červnu téhož roku. Všechny parlamentní stranys výjimkou US-DEU své pozorovatele znovu podpořily jako „dočasné“ poslance EP.Pouze US-DEU svého zástupce nominovaného v Senátu vystřídala a „dočasnou“poslankyní EP se stala Helena Rögnerová 14 , která vystřídala pozorovatele RobertaKoláře. Zatímco Kolář zasedal jako pozorovatel ve frakci EPP-ED, zamířila Rögnerovádo frakce ELDR. Tato operace měla spojitost s faktem, že právě Rögenerovábyla lídrem kandidátky Unie liberálních demokratů do červnové první české volbydo EP. Protože ale ULD ve volbách neuspěla, trvala česká účast ve frakci ELDRpouze něco málo přes jeden měsíc.I po volbách v roce 2004 pokračovala snaha evropských liberálů po nalezení silnéhopartnera v ČR. ELDR proto například v prosinci 2004 ve spolupráci s německounadací Friedrich-Naumann-Stiftung 15 uspořádala pracovní setkání zástupců liberálníchstran v České republice s představiteli ELDR pod názvem „Good Liberal10) Liberálně reformní stranu LIRA založil bývalý člen ODA Milan Hamerský. Straně se podařilov roce 2002 uspět v senátních volbách, kdy za ni byl v jednom z brněnských obvodů zvolen nestraníka rektor Masarykovy univerzity Zlatuška.11) Cesta změny (CZ) vznikla jako jeden ze subjektů, které své kořeny měly v hnutí nastartovanémpeticí Děkujeme, odejděte! v roce 1999. V jejím čele stál Jiří Lobkowicz.12) Zastáncem přestupu k liberální prostraně byl zejména tehdejší poslanec Karel Kühnl, naopak„konzervativní“ křídlo v čele s Václavem Krásou odchod z EPP odmítalo [Hulicius 2009]. Dokladem,že diskuze o možnosti „přestupu k liberálům“ se vedla již od roku 2002 je článek zastáncesetrvání v EPP Jiřího t z února tohoto roku [Witzany 2002].13) Unie svobody přesto příležitostně s ELDR kontakty udržovala. Například v listopadu 2008 se místopředsedastrany Petr Hůla zúčastnil na pozvání místopředsedy ELDR Johanese Lebecha kongresuELDR ve Stockholmu [Hůla 2008].14) Helena Rögenerová byla do Senátu zvolena jako nestranička za KDU-ČSL.15) Nadace Friedrich-Naumann-Stiftung (česky Nadace Friedricha Naumanna) tvoří politickoua vzdělávací nadaci německé liberální Svobodné demokratické strany (FDP)109

Practice“. Deklarovaným cílem workshopu byla „snaha pořadatelů seznámit ses možnostmi vzniku jednotného liberálního subjektu v České republice, který bymohl významným způsobem zasáhnout do voleb v roce 2006 a následně uspět v eurovolbáchv roce 2009.“ O tom, jakou důležitost ELDR své misi přikládala, svědčífakt, že tohoto semináře se zúčastnil jak předseda celé ELDR Werner Hoyer (FDP),tak předseda poslanecké frakce ALDE v Evropském parlamentu Graham Watson(britský liberální demokrat) [Zpravodaj ODA 2004].Iniciativa ELDR v České republice nepřinesla vznik jednotného liberálního subjektupři volbách 2006 ani při volbách do EP v roce 2009. Jediným aktivním formálnímčlenem ELDR proto zůstala stále pouze ODA, která se až do svého seberozpuštěnív roce 2008 pravidelně účastnila aktivit evropských liberálů.Také v rámci kampaně před evropskými volbami v roce 2009 se jeden z kandidujícíchsubjektů nově přihlásil k orientaci na ELDR a slíbil vyslat své případně zvolenézástupce do liberální frakce Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE)v EP. Tímto subjektem se stala kandidátka hnutí Starostové a nezávislí (STAN), kterouve volbách podporovalo karlovarské regionální uskupení Alternativa a některémenší strany (například KAN). Kandidátka STAN v předvolební kampani spolupracovalas Nadací Friedrich-Naumann-Stiftung, ale ani tato spolupráce ji vstup do EPnepřinesla. 16 STAN se po evropských volbách spojila s nově vznikající stranou TOP09 a uzavřela s ní dohodu o volební spolupráci. V tomto ohledu bude zajímavé jakoevropskou a mezinárodní afiliaci případně zvolí strana TOP 09. Zatím by se v níměly spojovat dva vlivy: orientace na EPP, která by mohla vycházet z faktu, žeKDU-ČSL, z níž vzešla většina čelných představitelů TOP 09, je členkou EPP,a orientace na ELDR a ALDE, kterou by mohla přinést do společné aliance právěformace STAN. TOP 09 se ovšem deklaruje jako konzervativní strana, což ji spíšepředurčuje k orientaci na evropské lidovce. Konzervativní orientace by ji sice mohlaspojovat i Evropskými konzervativci a reformisty (ECR), ale zde spolupráci budepravděpodobně bránit jasná podpora TOP 09 pro prohlubování evropské integrace(např. v případě Lisabonské smlouvy). V případě orientace na EPP může naopakvzniknout problém kvůli postoji KDU-ČSL k případnému vstupu TOP 09. V eurostranáchse totiž často neformálně přihlíží při přijímání nových členů k postoji stávajícíčlenské strany ze stejného státu. I kdyby TOP 09 do EPP vstoupila, její poziceby zde byla ovlivněna faktem, že by členství sdílela s KDU-ČSL. Ze všech uvedenýchargumentů je proto asi nutné konstatovat, že evropská afiliace TOP 09 zůstává dosudotevřená.Jako další subjekt, který navázal spolupráci s ELDR, je nutné jmenovat Liberálněreformní stranu LIRA, která se později přejmenovala na Liberálové.cz. Pod tímtonázvem kandidovala v evropských volbách v roce 2009. LIRA se účastnila akcí16) STAN do čela kandidátky postavil senátora Miroslava Štětinu, který ale v Senátu zastupoval stranunáležející k jiné stranické rodině. Štětina byl jako nestraník zvolen v roce 2004 v obvodě Praha10 senátorem za Stranu zelených (SZ).110

ELDR (například jejích sjezdů) a strana v roce 2009 deklarovala, že její potenciálníposlanci EP zamíří do liberální frakce ALDE. Liberalové.cz ovšem zůstali ve volbáchdaleko za branami EP a rozhodli se rozpustit. LIRA i později Liberálové.cz sehlásili k ELDR a jejich představitelé se účastnili aktivit ELDR. Formální přihláškudo této eurostrany ale nikdy nepodali [Hamerský 2009].5. EVROPSKÁ SVOBODNÁ ALIANCE (EFA)Velmi složitým způsobem vznikalo české zastoupení v eurostraně, která sdružujeevropské regionalistické a autonomistické strany – Evropské svobodné aliance.První kontakty s EFA navázala v roce 2001 Moravská demokratická strana(MoDS). EFA ovšem měla problém s roztříštěností moravistického hnutí, kdy vedleMoDS fungovalo ještě Hnutí za samosprávnou Moravu a Slezsko (HSMS). Z tohotodůvodu pokračovala jednání o zapojení moravistů do regionalistické eurostranyprostřednictvím hnutí Svaz Moravanů, které si činilo ambici být zastřešujícímsubjektem všech moravistických politických aktivit. Na zasedání Valné hromadyEFA získal v listopadu 2001 v Bruselu Svaz Moravanů statut pozorovatele v EFA.V delegaci Svazu byli již zastoupeni i reprezentanti obou moravistických stran.EFA ovšem žádala, aby se všechny tři organizace spojily, protože Svaz Moravanůbyl v EFA ve výjimečném postavení, kdy stanovy eurostrany předpokládaly pouzečlenství politických stran, kterou Svaz Moravanů po právní stránce nebyl [Mareš2002]. Během konference EFA v Brně v červnu 2002 proto byla mezi Svazem Moravanůa politickými stranami MoDS a HSMS podepsána dohoda o vzniku „Moravskékoalice“, která by měla zastupovat Moravany v EFA a kandidovat ve volbáchdo EP. Ke sloučení obou politických stran ale ani poté nedošlo. Na jednání EFAv červnu 2003 na Sardinii byl statut pozorovatele převeden na MoDS a mandát SMzaniknul. Přihláška HSMS zůstala neprojednána [Mareš 2003: 84–88]. V roce2006 došlo ke sloučení MDS a HSMS do jednoho subjektu s názvem Moravanéa tato strana se stala na generálním shromáždění EFA v květnu 2006 plnoprávnýmčlenem eurostrany EFA.6. EVROPSKÁ STRANA ZELENÝCH (EGP)Česká Strana zelených (SZ) prošla během svého vývoje od roku 1990 velmi turbulentnímvývojem, v němž se střídala poměrně odlišná období. To se odráželo i v jejíspolupráci s integračními subjekty evropských zelených a ekologických stran.V roce 1997 byla SZ přijata do Evropské federace stran zelených (EFGP). 21. února2004 se tehdejší předseda SZ Beránek účastnil v Římě založení Evropské strany zelených(EGP) [Pečínka 2006], v níž se transformovala EFGP a která usilovala jižo statut eurostrany.111

7. STRANA EVROPSKÉ LEVICE (PEL)Vzhledem k převažujícímu eurokritickému pohledu evropských komunistů provázelyvznik komunistické eurostrany značné problémy. Pro téma tohoto textu je jistězajímavé, že důležitou roli na trnité cestě ke vzniku Strany evropské levice hrályhned dvě české politické strany.Statut zakládajícího plnoprávného člena získala mimoparlamentní Strana demokratickéhosocialismu (SDS). 17 Tato strana se v politickém spektru sama stavído pozice mezi ČSSD a KSČM. Ona, ani její předchůdkyně, neměly od roku 1996parlamentní zastoupení a v posledních letech se pouze její kandidáti objevujína kandidátních listinách KSČM.SDS se od počátku účastnila jednání vedoucích ke vzniku PEL a akceptovala jejípolitické směřování. Naopak druhý český účastník jednání vedoucích ke vzniku PEL –Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) – hrála roli jednoho z lídrů skupiny ortodoxníchevropských stran, které se ke vzniku PEL v aktuální podobě stavěly kriticky.Zatímco se vedle SDS staly plnoprávnými členy SEL Estonská sociálně demokratickástrana práce, Francouzská komunistická strana (PCF), Strana komunistickéobnovy (RC) z Itálie, Strana demokratického socialismu (nyní Levice) z Německa,Dělnická strana (MP) z Maďarska, Komunistická strana Rakouska (KPÖ),Strana socialistické aliance (SAP) z Rumunska, Synaspismos z Řecka, Komunistickáobnova ze San Marina, Sjednocená levice ze Španělska (IU) a její členské subjektyKomunistická strana Španělska (PCE) a Sjednocená alternativní levice Katalánskaa Švýcarská strana práce (PT), několik dalších stran zvolilo z ideových důvodůstatut pozorovatele [Fiala, Mareš, Sokol 2007].Odmítavý postoj dogmatičtějších stran (řecké KKE, portugalské PCP, slovenskéKSS, ale i české KSČM) k PEL spočíval v odporu proti současné EU jako takovéa v údajně příliš revizionistickém kursu a vazbě na „úchylku eurokomunismu“ [Fiala,Mareš, Sokol 2007].Hlavním autorem argumentace ortodoxních stran se stala KSČM. V jejím rámcisice nepanovala na věc jednoznačná shoda, protože zastánci umírnění linie Jiří Dolejša zejména Miroslav Randsdorf vstup do PEL podporovali, ale ortodoxní členovév čele se zahraničně-politickým tajemníkem KSČM Hasanem Charfo vypracovali sofistikovanouargumentaci proti vzniku PEL. Charfo napsal v článku pro stranickéHaló noviny následující text, který shrnul výhrady KSČM k PEL: „Na základě zkušenostíz pozorovatelské pozice, KSČM zaslala této straně (PEL – pozn. autora) dne25. 10. 2004 dopisy s následujícími požadavky a představami ohledně projektu SEL:1. Charakter Strany evropské levice (SEL) musí být celoevropský. SEL musí usilovato dosažení takového charakteru. Požádali jsme o pozvání minimálně 27 komunistickýcha levicových stran z celé Evropy (mezi nimi KS Ruské federace,17) Strana demokratického socialismu (SDS) vznikla sloučením dvou subjektů, jejichž počátkem bylydvě vlny odchodů z KSČM – Strany demokratické levice (SDL) a Levého bloku (LB).112

Ukrajiny, Běloruska, Moldavska, z baltských zemí, Skandinávie, bývalé Jugoslávie,Turecka, Británie, Portugalska, Řecka aj.) na setkání s cílem prodiskutovats nimi otázky týkající se jednoty evropské levice. To by nám umožnilo seznámit ses jejich názory, podmínkami a s tím, co jim brání spolupracovat se SEL.2. Dějiny komunistického hnutí 20. století nemohou být paušálně odmítnuty jakonegativní, je nezbytné poučit se z chyb a vše, co se osvědčilo, nadále rozvíjet.3. Zásady konsenzu musí být respektovány v praxi, nejen proklamovány.4. Individuální členství v SEL je z právních a politických důvodů nepřijatelné. Dvojíčlenství je v České republice v rozporu se zákonem.5. Financování SEL ze strany EP nesmí být vázáno na politické podmínky, kteréjsou v rozporu se suverenitou a identitou členských stran.6. V preambuli stanov SEL uvedený výraz stalinismus umožňuje množství interpretacía reminiscencí vztahujících se k minulosti. Nebylo nikdy obecně definováno,co to vlastně stalinismus je. Jedná se o umělé a propagandistické označení. Jenstěží bude možné a přijatelné vyhnout se určitým stranám právě proto, že jsouoznačeny jako stalinistické. Výraz stalinistické může být nahrazen jinými slovy,jako na příklad nedemokratické“ [Charfo 2004].Největší mediální pozornost vyvolaly požadavky KSČM a debaty jejich představitelůs předsedou Bertinottim a jeho stoupenci v PEL (mj. na ustavujícím římskémkongresu a poté na setkání 8. ledna 2005) o tom, že má být ze stanov PEL vypuštěnakritika stalinistických praktik a zločinů. Čeští komunisté argumentovali tím, žetermín stalinismus je nejasný, že je třeba odsoudit i zločiny Maa či Pol Pota a že jetřeba hodnocení historie zasadit do odpovídajícího kontextu [Charfo 2005]. Bylivšak v médiích obviňováni z toho, že se snaží hájit stalinské období. Vedení PEL trvalona nutnosti odsoudit stalinismus i na symbolickém významu tohoto konkrétníhopojmu. V KSČM se po zvolení Vojtěcha Filipa do předsednické funkce dne 1. října2005 posílila vůle k změně statutu z pozorovatele na plnoprávné členství,k němuž mělo dojít na 1. sjezdu PEL v Aténách [Fiala, Mareš, Sokol 2007]. Přestento záměr ale zůstává KSČM i na podzim roku 2009 pouze pozorovatelem v rámciPEL [Party of European Left 2009].8. EUROSKETICKÉ EUROSTRANY – ADIEU, EUDEMOCRATSA LIBERTASV České republice nevznikl doposud jednoznačný, „one-issue“ euroskeptický subjekt.To omezuje paletu českých politických subjektů, které by se mohly začlenitdo euroskeptických eurostran. Zatím žádný český subjekt nespolupracoval s viditelnějšíz euroskeptických formací – EU demokraty.Naopak druhá euroskopetická eurostrana – Aliance nezávislých demokratů v Evropě(Alliance des Démocrates Indépendants en Europe – ADIEU) – vznikla za českéúčasti. ADIEU nebyla nikdy příliš aktivní a nezveřejňovala o sobě mnoho infor-113

mací. Vždy ovšem zdůrazňovala, že v jejím rámci existuje i česká národní delegace.Tuto její českou složku pravděpodobně tvořil poslanec EP Vladimír Železný, kterýbyl do štrasburského parlamentu původně zvolen za politické hnutí Nezávislí.Po svém rozkolu s Janou Bobošíkovou i vedením hnutí Železný inicioval vznik hnutíNezávislí demokraté (NezDem). Právě toto hnutí mělo být podle některých zdrojůtaké součástí ADIEU, o čemž svědčí i zjevná podobnost názvů obou subjektů i logoADIEU na internetové stránce hnutí Vladimíra Železného [Vladimír Železný 2009].ADIEU se navíc během roku 2008 rozpadlo.Změnu do orientace Nezávislých demokratů mohlo vnést angažmá jejich předsedyv rámci celoevropského anti-lisabonského hnutí Libertas a v její české pobočce Libertas.cz.Železný sice nepomohl Libertas podepsat žádost o uznání eurostrany, k čemužstrana potřebuje podpisy evropských poslanců, poslanců nebo regionálníchzástupců z alespoň čtvrtiny členských států EU (aktuálně sedmi). Železný ale zpočátkuzřejmě bez vědomí celoevropského zakladatele Libertas – Declana Ganleyho – založilmístní pobočku s názvem Libertas.cz. Ta se nestala součástí Libertas.eu, ale bylajeho přidruženou složkou.Vztah mezi Libertas.cz a Nezávislými demokraty nebyl oficiálně vyřešen. Téměřdvě třetiny kandidátů na listině Libertas.cz ovšem byli členy Nezávislých demokratů[Volby 2009].9. ODS – ZAKLÁDÁ NOVOU EUROSTRANUObčanská demokratická strana tvořila dlouho jedinou českou parlamentní stranu,která nebyla zapojena do žádné eurostrany. Tento stav se změnil na počátku října tohotoroku, kdy ODS spoluzaložila novou konzervativní eurostranu.Ve své historii mezinárodní spolupráce se ODS nejaktivněji zapojila do Evropskédemokratické unie (European Democratic Union – EDU). Dosáhla v ní řadu úspěchůa patřila k jejím důležitým členům. ODS do EDU vstoupila v říjnu 1992 a pracovalav ní až do konce její aktivní činnosti. ODS patřila mezi první strany ze zemístřední a východní Evropy, které získaly v EDU členství. Předseda ODS VáclavKlaus vykonával funkci místopředsedy EDU. ODS hostila v České republice několikvrcholných setkání EDU. Evropská demokratická unie ovšem nenaplňovala charakteristikueurostrany a vzhledem ke svému důrazu na volnější spolupráci politickýchstran o tento statut ani nikdy neusilovala. EDU se od EPP lišila větší otevřeností prostrany mimo EU, volnější formou spolupráce a silnější orientací na konzervativnípolitické strany. Kromě ODS se do jejich struktur zapojily i další české politickéstrany 18 . S rozšiřováním EU a otevíráním se EPP stranám z nových členských států18) Mezi subjekty v první skupině nových členů EDU, přijatých v roce 1990, najdeme hned třistrany z bývalého Československa. Do EDU totiž tehdy vstoupila nejenom obrozená Československástrana lidová (dnes KDU-ČSL), ale i z disidentských kruhů pocházející česká Křesťanskodemokratickástrana (KDS), vedená Václavem Bendou, a slovenské Křesťanskodemokratic-114

se postupně rozdíly mezi členskou základnou EDU a EPP začaly stírat a EDU se začalaprostřednictvím stále užší spolupráce začleňovat do EPP. Setkání předsedůstran EDU v Lisabonu na podzim 2002 rozhodlo o zániku EDU jako samostatnéprávnické osoby a o její další existenci již jen jako platformy pro setkávání předsedůstran uvnitř EPP [Škottová, Sokol: 57].ODS se nestala jako jedna z mála stran pravého středu součástí Evropské lidovéstrany (EPP). ODS toto uskupení vždy považovala za příliš federalistické a odporujícíjejí orientaci na anglosaský model. Zvolila si proto, že, stejně jako britská Konzervativnístrana, nebude členem EPP. Obě zmíněné strany byly dlouho spolus islandskou Stranou nezávislosti a portugalskou Lidovou stranou jedinými silnýmistranami pravého středu mimo EPP. ODS i britští konzervativci ale udržovali po určitoudobu s EPP spolupráci zejména formou společné skupiny v Evropském parlamentu.V případě ODS navíc platilo, že s EPP udržovala v některých obdobích i dalšíkontakty. Předseda ODS Mirek Topolánek se například několikrát zúčastnilSummitu EPP.S blížícím se vstupem České republiky do Evropské unie se začala v prvních letechnového století řešit otázka, do jaké skupiny ODS zamíří v Evropském parlamentupo volbách v roce 2004.Důležitým milníkem v zahraniční orientaci ODS i v řešení otázky, kam ODS v EPvstoupí, se stal dokument s názvem Pražská výzva. Ten podepsaly 10. července2003 na pražském Žofíně tři pravicové strany: Občanská demokratická strana, Konzervativnístrana z Velké Británie a polská strana Právo a Spravedlnost (PiS). Dokumentobsahoval nástin alternativního evropského programu, který podle autorů výzvy„oponuje doposud převládajícímu federalistickému a centralistickému prouduevropské integrace“. Signatáři dokumentu podporovali jinou možnou cestu evropskéintegrace, která by vedla „k vzájemné a dobrovolné spolupráci suverénních národův oblastech společného zajmu, zarámované jednotným ekonomickým prostorem,společným trhem a svobodným obchodem.“ Dokument byl otevřen všempodobně smýšlejícím nelevicovým stranám a měl se stát základem pro vznik nové,eurorealistické skupiny v Evropském parlamentu po evropských volbách v roce2004 [Škottová, Sokol 2007: 24].ké hnutí (KDH). Ze zmíněné zůstalo členem EDU dlouhodobě jen slovenské KDH. KDU-ČSLse v polovině devadesátých let rozhodla omezit svou zahraničněpolitickou orientaci výhradněna Evropskou lidovou stranu, přestala platit v EDU členské příspěvky a v červnu 1997 jí byločlenství v EDU odebráno. KDS se v roce 1995 sloučila s Občanskou demokratickou stranoua i její členství v EDU zaniklo. České zastoupení v organizaci evropských konzervativců tímvšak nepřestalo existovat. Dva roky po vstupu obou českých křesťanskodemokratických stran,v říjnu 1992, se členská základna EDU rozšířila o ODS a Občanskou demokratickou alianci(ODA). Po určitou dobu tak českou vládní koalici tvořila čtveřice stran náležících k EDU. ZatímcoODA v souvislosti se svou finanční krizí aktivity v EDU omezila a rozhodla o přechoduk evropským liberálům (ELDR), zůstala Občanská demokratická strana jediným členem EDUz ČR [Škottová, Sokol 2007: 54].115

Plenárního zasedání EP 19. až 20. listopadu 2002 se poprvé zúčastnili pozorovateléz České republiky, mezi nimi i zástupci ODS. 19 ODS měla v české pozorovatelskédelegaci v Evropském parlamentu početně nejsilnější zastoupení. ODS zvažovalavyslání čtyř pozorovatelů do EPP-ED a čtyř do méně prointegrační skupiny Uniepro Evropu národů (UEN). Nakonec se rozhodla vyslat všechny své pozorovateledo skupiny EPP-ED, nestali se ale přímo jejími členy, pouze s ní podepsali dohoduo volném přidružení.Pro rozhodování ODS, do které skupiny v EP vstoupí, bylo velmi důležité směřováníbritské Konzervativní strany. Konzervativci po vstupu Velké Británie do ESv roce 1973 vytvořili v EP samostatnou skupinu. Tu nakonec v roce 1992 opustilia přičlenili se ke skupině Evropské lidové strany (EPP). Nestali se však členy EPPjako nadnárodního stranického subjektu. Své začlenění do skupiny potvrdili po volbách1994 i 1999. Po volbách v roce 1999 pak prosadili, že se skupina přejmenovalana „Evropská lidová strana – Evropští demokraté“ (EPP-ED).V roce 2003 si ale britská Konzervativní strana stanovila tři podmínky, kterýmipodmínila své setrvání ve skupině i po volbách v roce 2004. V první z nich konzervativcipožadovali právo vyslovovat své odlišné postoje na evropskou integraci.Ve druhé podmínce chtěli prosadit možnost, aby národní strany mohly vstupovatbuď do Evropské lidové strany, nebo do skupiny Evropských demokratů. Konzervativcise tím snažili umožnit stranám, které se hlásily k Evropské demokratické unii(EDU), bezproblémový vstup do skupiny EPP-ED.Konzervativci prosazovali, aby se národní strana mohla rozhodnout, zda chcedo skupiny vstoupit na základě programu Evropské lidové strany, nebo na základěpřihlášení se ke konzervativní skupině Evropských demokratů. Konečně třetí podmínkavyžadovala zlepšení financování a personálního zázemí Evropských demokratů.Jednání mezi britskými konzervativci a vedením skupiny EPP-ED o těchto podmínkáchna podzim 2003 dospěla do mrtvého bodu. Možnost odtržení britskýchkonzervativců od EPP-ED a vznik nové parlamentní skupiny byl tehdy považovánza velmi pravděpodobný. Zvolení nového šéfa konzervativců Michaela Howardav listopadu 2003 znamenalo ale obnovu vyjednávání. A to i přesto, že v rámci Konzervativnístrany existovala i tehdy silná skupina zastánců založení samostatné skupinyv Evropském parlamentu. K definitivní dohodě se podařilo dospět 10. února2004. Britští konzervativci dosáhli splnění všech tří podmínek. Navíc dohoda obsahovalaustanovení, které garantovalo skupině Evropských demokratů alespoň jednupozici místopředsedy skupiny. Při hlasování ve skupině byla nová dohoda o jednotnéskupině všech klíčových stran pravého středu v Evropském parlamentu schvále-19) Přítomno bylo 199 zástupců z kandidátských zemí. Českou republiku na tomto zasedání reprezentovalo22 zástupců, jak stanovila ještě Smlouva z Nice: 15 poslanců a 7 senátorů ze všech parlamentníchpolitických stran. Poté, co čeští vyjednavači uzavřeli v prosinci 2002 na summitu v Kodanikapitolu Instituce, se počet členů EP za Českou republiku zvýšil na 24. ČR tak získala stejnýpočet mandátů, jako stejně lidnaté Portugalsko, Maďarsko a Řecko.116

na poměrem 98 hlasů pro, jeden proti [Kazda 2004]. Rozhodnutí konzervativců setrvatve skupině EPP-ED znamenalo také pro české občanské demokraty definitivnípříklon k orientaci na skupinu Evropská lidová strana – Evropští demokraté(EPP-ED).Krátce před volbami do Evropského parlamentu v roce 2004 ODS jasně deklarovala,že v Evropském parlamentu vstoupí do EPP-ED. Projevilo se to i ve volebnímprogramu ODS, kde stálo, že „ODS bude v Evropském parlamentu spolupracovatse všemi politickými silami, s nimiž bude schopna nalézt dostatečný programovýprůnik. Politika ODS v Evropském parlamentu bude nicméně vždy vycházet z národníhoprogramu ODS. Jako dlouholetý člen uskupení pravicových stran EDUa IDU považuje ODS za nejdůležitější přirozené a tradiční své partnerství s nejsilnějšípolitickou skupinou pravého středu v Evropském parlamentu – skupinouEPP-ED. ODS se hodlá zapojit do práce v této skupině stejným způsobem jako britskáKonzervativní strana, s níž ODS sdílí podobný pohled na institucionální architekturuEU a ekonomické otázky“[Volební program ODS 2004]. Po volbách do EPODS na svém názoru setrvala a do skupiny EPP-ED vstoupila. Stala se ve volbáchdo EP nejsilnější českou politickou stranou.Klíčové vstupní jednání mezi ODS a skupinou EPP-ED se odehrálo krátcepo volbách do EP v Budapešti. Tam se skupina EPP-ED setkala ke svému prvnímujednání v červenci 2004. Delegace ODS vedená Janem Zahradilem na tomto jednáníoficiálně oznámila, že má zájem o členství ve skupině EPP-ED. ODS požádalao vstup podle článku 5 stanov EPP-ED. Ten umožňuje poslancům být členem skupinyv její části, která nese název Evropští demokraté. Takto přijatí členové nebyli vázánipolitikou Evropské lidové strany v institucionálních otázkách.Skupina EPP-ED na základě žádosti ODS o členství vytvořila vyjednávací skupinusloženou ze tří poslanců skupiny EPP-ED a jednoho zástupce ODS. Po ukončeníjednání ve vyjednávací skupině byla ODS na dalším zasedání v Bruselu přijatado skupiny EPP-ED dle článku 5 jejích stanov [Fajmon 2005].Spolu s občanskými demokraty zamířili do skupiny EPP-ED také poslanci zvoleníza KDU-ČSL (z titulu členské strany v EPP) a poslanci zvolení na kandidátceSdružení nezávislých SNK-Evropští demokraté (z titulu žádosti o členství na základěčlánku 4 stanov).V závěru funkčního období se ovšem ODS začala orientovat na vznik nové „eurorealistické“frakce v rámci EP. Krátce po evropských volbách byl ohlášen procesvzniku nové konzervativní frakce v EP. Aktivity v tomto směru zahájili čeští občanštídemokraté a britští konzervativci již v roce 2006, kdy společně položili základy Hnutípro evropskou reformu (MER). V červenci 2007 vytvořila ODS a britští konzervativcituto novou eurostranickou formaci s názvem Hnutí pro evropskou reformu(Movement for European Reform–MER) oficiálně. Základem platformy se stalo společnéprohlášení předsedy ODS Mirka Topolánka a předsedy Konzervativní stranyDavida Camerona, podepsané 13. července 2006. Podle prohlášení obě strany hodlají„společně s (…) blízkými partnery z ostatních zemí, zahrnujících současné členy117

EU i kandidátské země“, založit Hnutí za evropskou reformu, „které bude podporovata prosazovat myšlenky více moderní, otevřené, flexibilní a decentralizované Evropy,připravené tak čelit výzvám 21. století“. V příštím legislativním období Evropskéhoparlamentu, po evropských volbách v roce 2009, chtějí obě strany podleprohlášení založit spolu s blízkými partnery novou parlamentní skupinu (frakci),která bude vůdčí politickou silou ve formulování a prosazování jejich názorů na budoucnostEvropy.V úterý 6. března 2007 proběhla v Bruselu, za účasti předsedy ODS Mirka Topolánkaa předsedy britských konzervativců Davida Camerona, první (ustavující) společnákonference Hnutí za evropskou reformu. Tématy konference byla ekonomickákonkurenceschopnost, vnější vztahy EU zejména ke třetímu světu a energetickábezpečnost včetně změn klimatu. Oba lídři se jak ve svých projevech, tak na setkánís médii shodli, že cílem společného úsilí není jen vytvoření nové politické frakcev Evropském parlamentu po volbách 2009, ale především vybudování moderní, otevřené,flexibilní a decentralizované EU, připravené reagovat na nové podněty a výzvy21. století. Během ustavující konference se k Hnutí připojil také bulharský Svazdemokratických sil (SDS). Vedení EPP mu za to později pohrozilo suspendovánímčlenství v EPP, ale nakonec od tohoto záměru ustoupilo. SDS se navíc rozhodlpo volbě nového vedení strany v létě 2007 své aktivity v MER ukončit.Zúčastněné strany oznámily vznik nové frakce v Evropském parlamentu na koncičervna 2009. Frakce nese název Evropští konzervativci a reformisté a původně sek ní přihlásilo pětapadesát nově zvolených poslanců EP. Jádrem nové frakce se stalydvě strany, které tvořily prvek Evropští demokraté v rámci frakce Evropská lidovástrana – Evropští demokraté (EPP–ED) – britská Konzervativní strana a česká Občanskádemokratická strana (ODS). Třetí klíčovou stranou ve frakci se stala polskáformace Právo a spravedlnost (PiS), jejíž poslanci dosud zasedali ve frakce Unie proEvropu národů (UEN) a strana patřila k eurostraně Aliance pro Evropu národů(AEN), kterou vytvořily zejména strany patřící v EP právě k frakci UEN 20 .Z původních pětapadesáti poslanců nové frakce pocházelo dvacet šest z britskéKonzervativní strany (včetně jednoho zvoleného v Severním Irsku pod hlavičkouUlsterští unionisté a konzervativci), patnáct z polského PiS a devět z české ODS. Užsamotní britští konzervativci by tedy sami naplnili jednu ze dvou podmínek k ustavenífrakce – členství pětadvaceti poslanců. Druhou podmínkou tvoří účast poslancůz alespoň čtvrtiny členských zemí Unie (aktuálně sedm států). I tato podmínkabyla naplněna, protože k nové frakci se připojilo pět dalších poslanců z pěti zemí 21 .20) Zde musíme poznamenat, že do fungování eurostrany AEN se nikdy žádná český politická strananezapojila. Je pravděpodobné, že historie AEN se brzo uzavře kvůli odchodu irské strany FiannaFail do ELDR, italské Národní aliance v podobě sloužení s Forza Italia do EPP a PiS a TuB/LNNKdo nové konzervativní eurostrany.21) Prvním z nich je maďarský poslanec Lajos Bokros, který byl zvolen za Maďarské demokratickéfórum (MDF). Konzervativní MDF mělo dosud jediného poslance EP, který zasedal ve frakci118

Frakce má nyní 54 členů 22 , čímž je pátá největší v EP. Předsedou nové frakce bylnejprve prozatímně zvolen Brit Timothy Kirkhope, kterého po ustavující schůzi EPnahradil Polák Michal Kamiński. Poslanec EP za ODS Jan Zahradil byl dokonce15. července 2009 zvolen místopředsedou Evropské konzervativní a reformní skupiny(European Conservatives and Reformists, ECR). Dalšími místopředsedy ECR sestali Timothy Kirkhope (CP) a Adam Bielan (PiS)Další očekávaným krokem v rámci budování konzervativního proudu v evropskémpolitickém systému se stalo založení samostatné eurostrany. K němu oficiálnědošlo 13. října v Bruselu. Jejími zakládajícími členy se staly členské strany frakceECR a také bulharská strana Řád, zákonnost, spravedlnost (RZS), která již předvolbami do EP spolupracovala s britskými konzervativci, ale protože nezískala v EPžádný mandát, nemohla posílit ECR v EP. V bulharském parlamentu ovšem zastoupenaje a její poslanci proto mohli podpořit vznik nové eurostrany.Nová konzervativní eurostrana ponese název Aliance evropských konzervativcůa reformistů (ECR) 23 . Na ustavujícím shromáždění byl prezidentem Aliance zvolenčeský poslanec EP a místopředseda frakce ECR v EP Jan Zahradil 24 . Nová eurostranapočítá rovněž s vytvořením kategorie přidružených členů a pozorovatelů. Vedleeurostrany přítomné strany rovněž založily společnou evropskou politickou nadaci,která nese pracovní název Nový směr.EPP-ED. MDF jako strana bylo plnoprávným členem Evropské lidové strany (EPP), kterou nynípravděpodobně opustí. Dalším členem frakce se stal Roberts Zile, poslanec za lotyšskou konzervativnístranu Za vlast a svobodu – Lotyšské národní hnutí nezávislosti (TuB-LNNK). Jeho stranapatřila ke stejné frakci i eurostraně jako polské PiS – tedy k UEN (resp. eurostraně AEN). Nizozemskobude v nové frakci zastupovat Petr van Dalen, který byl zvolen za koalici Křesťanské unie(ChU) a Politické reformní strany (SGP). Obě spojené strany patří k ortodoxně protestantskýmstranám. Zatím měly v EP dva poslance a oba do voleb náleželi k euroskeptické frakci Nezávislosta demokracie (IndDem). Nyní se jejich cesty v EP rozejdou. Peter van Dalen zvolený za ChU mířído nové frakce Evropští konzervativci a reformisté, zatímco poslanec Belder zvolený za SGP sepřihlásil k frakci Evropa demokracie a svobody (EFD). Ve frakci bude ale ještě jeden Nizozemec,i když zvolený v Belgii. Belgická (vlámská) strana Listina Dedecker (LDD; pojmenovaná po svémzakladateli) nominovala publicistu a bývalého vysokého úředníka Evropské komise Derka JanaEppinka. Listina Dedecker, která vznikla oddělením pravicového křídla od Vlámských liberálůa demokratů (VLD), dosud nebyla v EP zastoupena.Posledním poslancem nové frakce se měl stát Hannu Takkula, který byl zvolen za finskou agrárníStranu středu (KESK), ale odmítl pokračovat spolu se zbylými poslanci této strany v rámcifrakce Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE), jejíž jádro tvoří poslanci stran patřícíchk eurostraně Evropští liberálové, demokraté a reformisté (ELDR). Takkula argumentoval, žeALDE je pro jeho stranu příliš levicová a progresivní. Takkula ale ještě před ustavením nového EPsvé rozhodnutí změnil a vrátil se do ALDE. Naopak se ještě po oficiálním ohlášení vzniku frakcepodařilo získat poslance Waldemara Tomaszewského, které zastupuje menšinovou Polskou volebníakci v Litvě (AWPL-LRLA).22) Po ustavující schůzi byl z ECR vyloučen britský poslanec Edward McMillan-Scott, protože protivůli frakce kandidoval na post místopředsedy EP a tím přispěl k nezvolení oficiálního kandidátaECR Michala Kamińského.23) Na ustavujícím zasedání této organizace se zvažovaly ještě názvy Evropská konzervativní a reformníaliance a Aliance konzervativců a reformistů v Evropě.24) Vedle prezidenta bude mít ještě Aliance předsedu, kterým bude britský poslanec EP Daniel Hannan.119

10. EVROPSKÁ DEMOKRATICKÁ STRANAPokud ODS přispěje ke vzniku nové konzervativní eurostrany, nebude ale jedinoučeskou politickou stranou, která se účastnila zakládání nové eurostrany. StranaCesta změny (CZ) se podílela na vzniku eurostrany Evropská demokratická strana(EDP), jejíž vznik iniciovaly Svaz pro francouzskou demokracii (UDF) a italskástrana Demokracie je svoboda – La Margherita (Kopretina), které dlouhodobě kritizovalypoměry v EPP. V březnu 2004 byl po dlouhém vyjednávání změněn statutFrakce EPP-ED v EP. Touto změnou byla zpečetěna spolupráce britských konzervativcůa evropských lidovců i pro funkční období Evropského parlamentu, ohraničenéroky 2004 a 2009. V odpovědi na to ale předsedové UDF a strany Demokracie jesvoboda – La Margherita (Kopretina) 9. května 2004 v Paříži otevřeně vyzvalike vzniku nové strany – tohoto zasedání se už účastnila také česká politická stranaCesta změny. Šest dní po evropských volbách přípravná skupina EDP potvrdila zájemo rozšíření stávající frakce Evropských liberálů, demokratů a reformistů(ELDR) v Evropském parlamentu na nynější Alianci liberálů a demokratů pro Evropu(ALDE).Po intenzivních konzultacích byla v Bruselu registrována 13. července 2004 novápolitická strana s názvem: Evropská demokratická strana (EDP) 25 . Čestným předsedoubyl zvolen v tomto okamžiku ještě úřadující předseda Evropské komise RomanoProdi. Jedním ze čtyř místopředsedů se stal Josef Brož, který na jednáních zastupovalčeskou politickou stranu Cesta změny.Poslanci zvolení v roce 2004 za strany EDP do EP se po dohodě s ELDR začlenilido společné frakce, která nese název Aliance liberálů a demokratů pro Evropu( Alliance of Democrats and Liberals for Europe – ALDE).Zakládající kongres Evropské demokratické strany (EDP) se uskutečnil 9. prosince2004 v Bruselu. V tento den jeho delegáti zvolili dvojici spolupředsedůFrançoise Bayroua a Franceska Rutelliho, předsedy francouzského Svazu pro francouzskoudemokracii (UDF) a italské strany Demokracie je svoboda – La Margherita(Kopretina). Jedním ze čtyř místopředsedů byl zvolen také Jiří Lobkowicz, předsedastrany Cesta změny (CZ). Jedním ze dvou generálních tajemníků EDP bylzvolen dalších Čech – Josef Brož rovněž ze strany Cesta změny. CZ se tak stala čes-25) Evropskou demokratickou stranu vytvořilo sedm zakladatelských subjektů: vedle UDF, nyní nesoucínázev Demokratické hnutí (MoDem) a strany Demokracie a svoboda – La Margherita(Kopretina), která se později integrovala do italské Demokratické strany, také litevská Stranapráce (Darbo partija), kyperský Nový horizont, belgické, frankofonní Hnutí občanů pro změnu(MCC) a ve Španělsku působící Baskická národní strana (PNV). V roce 2005 se změnil název kyperskéhočlena – Nový horizont se přejmenoval na Evropskou stranu (EVROKO). Nový subjektvznikl spojením Nového horizontu a strany Evropská demokracie (Evropaiki Dimokratia), kterouoficiálně vytvořili 30. června 2004 členové odštěpení od Demokratického sdružení (DISY). Pozdějise k EDP ještě přidaly sanmarinská strana Lidová aliance (AP), slovenské Mečiarovo HZDS-LP,polská Demokratická strana (SD), slovenská Evropská demokratická strana a irská nezávislá poslankyněEP Marian Harkinová.120

kou stranou s nejsilnějším zastoupením ve vedení některé z eurostran. Postupemčasu ale aktivita strany Cesta změny ustala a omezovala se vlastně jen na účast JosefaBrože v EDP. S faktickým ukončením aktivit strany CZ Josef Brož navázal kontaktse Stranou pro otevřenou společnost (SOS), která pod jeho vlivem také vstoupilado EP. SOS je díky senátorce Soně Paukertové stejně jako dříve CZ stranous parlamentním zastoupením a disponuje i krajskými zastupiteli, a i ti mohou signovatžádost eurostrany o její uznání a čerpání finančních prostředků z rozpočtu EU.Zástupci SOS se na přelomu listopadu a prosince 2006 na pozvání Josefa Brožeúčastnili 2. kongresu EDP v Bruselu a pod touto zkušeností nabyli dojmu, že bySOS měla usilovat o vstup do EDP [Nováček 2005]. Orgány SOS následně schváliliformální přihlášku a SOS byla do EDP přijata. Josef Brož následně vstoupil do SOSa byl dokonce do své rezignace členem celostátního vedení této mimoparlamentnístrany.11. ZÁVĚRVšechny politické strany zastoupené aktuálně v Poslanecké sněmovně jsou členy některéz eurostran. Jako poslední toto postavení získala ODS, která v říjnu 2009 založilanovou konzervativní eurostranu. Zmínit je ale třeba postavení KSČM, která sev příslušné eurostraně ponechala pouze statut pozorovatele. Plnoprávnými členyeurostran jsou KDU-ČSL, ČSSD a SZ. Kromě nich se činnosti eurostran aktuálněúčastní a v minulosti účastnily i menší strany zastoupené pouze v Senátu nebo i jenna úrovni regionů a obcí (například Moravané, ODA, CZ, SOS).Několik českých politických stran se dokonce podílelo nebo podílí na vzniku novýcheurostran (CZ, ODS). Do EP byly v roce 2004 zvoleny i subjekty bez formálníhovztahu k některé z eurostran (koalice ED a SNK a Nezávislí).V několika případech česká politická strana změnila svou evropskou afiliacia „přestoupila“ z jedné eurostrany do jiné (ODA, nedotažený pokus US-DEU).České politické strany až dosud nedokázaly s výjimkou Cesty změny a pozdějiStrany pro otevřenou společnost dosáhnout na posty v nejužším vedení eurostran.ODS tuto situaci nyní výrazně změnila, když dosáhla jako první česká strana na nejvyššípost, a to v nové konzervativní eurostraně.Literatura a zdroje:Bulušek, Petr. 2004. „Stručná historie Evropských demokratů z hlediska různých integračníchjednání.“ [online] Dostupné z: (http://www.witzany.cz/clanky/Historie_ED-SNK.htm)Carter, Elizabeth, Kurt Richard Luther, Thomas Poguntke. 2007. „Euroepan integrationand internal party dynamics“. In Elizabeth Carter et al. The Europeanization of NationalPolitical Parties. Power and organizational adaptatiton. Routledge: New York.121

Fajmon, Hynek. 2004. Cesta ODS do EPP-ED. In Hynek Fajmon. Cesta České republikydo EU. Brno: CDK.Fiala, Petr, Miroslav Mareš, Petr Sokol. 2007. Eurostrany. Politické strany na evropské úrovni.Barrister and Principal. Brno.Hamerský, Milan. 2009. Aktuality. Internetová stránka Milan Hamerský. [online] Dostupnéz: (http://www.milanhamersky.cz/aktuality.htm)Hamerský, Milan, Petr Dimun. 2001. 10 let na straně svobody (Kronika ODA 1989–1999).Brno.Hloušek, Vít, Pavel Pšeja. 2008. „Evropeizace politických stran a stranického sytému v českérepublice.“ Politologický časopis. 14 (4): 299–318.Hůla, Petr. 2008. Stockholm ELDR. [online] Dostupné z: (http://www.unie.cz/index.php?-typ=UEA&showid=86)Hulicius, Eduard. 2009. Nepublikovaný rozhovor s autorem.Kasl, Jan. 2003. Projev na druhém sjezdu ED. [online] Dostupné z: (www.edpraha3.cz/old/Aktuality/projev%20Kasl)Kolaříková, Andrea. 2006. SNK Evropští demokraté. Bakalářská práce. Brno.Mareš, Miroslav. 2002. „Evropská politika moravistických organizací. Středoevropské politologickéstudie“ 4 (4). 2002. [online] Dostupné z: http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=24)Mareš, Miroslav (Ed.). 2003. Etnické a regionální strany v ČR po roce 1989. Brno: CDK.Nezávislí demokraté 2009. internetová stránka hnutí Nezávislí demokraté. [online] Dostupnéz: (www.nezdem.cz)Nováček, Pavel. 2005. 2. kongres Evropské demokratické strany. [online] Dostupné z:(http://www.stranaos.cz/)ODA. 2001. Z jednání Ústředního sněmu ODA Č. 9. [online] Dostupné z: (http://www.oda.cz/clanek.asp?id=799)Party of European Left. 2009. Internetová stránka. [online] Dostupné z: (http://www.european-left.org/english/about_the_el/member_parties/observer_parties/)Pečínka, Pavel 2006. „Evropeizace“ české Strany zelených v širších aspektech. Disertační práce.Masarykova Univerzita: Brno.Sokol, Petr. 2004. „Měsíc české pravice.“ Cevro Revue. 1 (2).Škottová, Nina, Petr Sokol. 2007. EPP-ED a ODS v Evropském parlamentu. Spolupráce pravicovýchstran na evropské úrovni. Jalna: Praha.Vladimír Železný. 2009. Internetová stránka Vladimíra Železného. [online] Dostupné z:(http:// www.vladimirzelezny.com)Volby do Evropského parlamentu. 2009. Volby 2009. [online] Dostupné z: (http://http://volby.cz/pls/ep2009/ep2213?xjazyk=CZ&xv=1&xstrana=1)Volební program ODS. 2004. [online] Dostupné z: (http://www.ods.cz)Witzany, Jiří. 2002. Čtyřkoaliční krize z perspektivy evropské integrace, aneb liberální či liberálně-konzervativní?!. [online] Dostupné z: (www.witzany.cz)Zpravodaj ODA 2004. [online] Dostupné z: (www.oda.cz)122

EVROPSKÁ INTEGRACE POHLEDEM ČESKÝCHPREZIDENTŮMiloš Brunclík1. ÚVODVedle politických stran a jejich vrcholných představitelů byly postoje české veřejnostii českých politiků k evropskému integračnímu procesu od začátku 90.letdo značné míry ovlivňovány či dokonce formovány dvěmi hlavními politickýmiautoritami české politiky – prezidenty Václavem Havlem a Václavem Klausem.Svým vlivem se zásadním způsobem podíleli a stále podílejí na strukturování veřejné,resp. politické, diskuze o významu integrace České republiky do Evropskéunie a o pozici a roli ČR v ní. Postoje V. Havla a V. Klause navíc velmi dobře ilustrujídva principiální postoje k EU. Zatímco V. Havel je tradičním zastáncem evropskéhosjednocování, V. Klaus se řadí ve vztahu k EU ke kritičtějšímu myšlenkovémuproudu. Václav Havel je v mezinárodním prostředí dobře známouosobností, která se vyjadřuje k zásadním otázkám mezinárodních vztahů i k vývojievropské integrace. Avšak i Václav Klaus je jako výrazný kritik současné trajektorievývoje evropské integrace velmi dobře známým politikem v evropském prostředí.S ohledem na výše uvedené důvody je užitečné vztah obou prezidentů k EU alespoňstručně přiblížit a porovnat. Východiskem pro tuto stať jsou koncepty eurooptimismua euroskepticismu, které jsou pak použity při analýze a komparaci postojůobou českých prezidentů.2. EUROOPTIMISMUS A EUROSKEPTICISMUSPostoje obou prezidentů jsou ve vztahu k EU velmi odlišné a protichůdné. Pro jejichanalýzu jsou vhodné v publicistice hojně užívané termíny, které však poměrně dobřevystihují podstatu dvou základních postojů vůči evropskému integračnímu procesu– euroskepticismus a eurooptimismus. Tyto pojmy využívá i politologie k hlubšímurozboru evropské otázky, která je důležitým tématem programů všech relevantníchpolitických stran v Evropě. V politologii se objevila celá řada přístupů k uchopenítěchto pojmů. Pokusme se tyto pojmy stručně přiblížit.K analýze pojmu euroskepticismus využijeme osvědčeného přístupu, který nabídlipolitologové Aleks Szczerbiak a Paul Taggart. S ohledem na rozdílnosti uvnitřtohoto myšlenkového proudu rozlišili tzv. měkký euroskepticismus (soft euroscepti-123

cism) od tzv. tvrdého euroskepticismu (hard eurosceptism) [Szczerbiak, Taggart2000; Szczerbiak, Taggart 2002].Měkký euroskepticismus není v principu zaměřený proti evropské integraci čiproti členství v EU, ale jeho podstatou jsou výhrady vůči jednomu či více aspektůmevropské integrace, které dávají vzniknout opozici vůči EU v oblastech, kde se zdá,že „národními zájmy“ jsou v rozporu se stávajícím vývojem evropské integrace.Měkký euroskepticismus nabízí reformní alternativu. Nepožaduje vystoupení státuz EU, ani nezpochybňuje legitimitu celého projektu evropské integrace [Szczerbiak,Taggart 2004: 7; Conti 2003: 8].Tvrdý euroskeptismus naopak předpokládá „principiální opozici vůči EU a evropskéintegraci a proto jej lze nalézt u stran, které se domnívají, že jejich země byměla EU opustit, anebo jejichž postoje jsou v protikladu vůči celému projektu evropskéintegrace…“ [Szczerbiak, Taggart 2004: 7]. Neuvažuje o reformě EU, alejako alternativu nabízí zcela odlišný model evropské spolupráce a prosazuje výraznýpřesun kompetencí (nikoli pouze v několika oblastech za účelem lepšího fungováníEU) z nadnárodních orgánů zpět na orgány národní [Conti 2003: 7–8].Co je to však eurooptimismus? Jak již sám název napovídá, jedná se o přístup,který v zásadě proces evropské integrace vítá a chápe jej principiálně či alespoňpo pragmatické stránce (nevýhody a rizika jsou převáženy výhodami) pozitivně.V teoretické rovině lze identifikovat i postoj, který je k evropské integraci indiferentní,resp. nevyhraněný. Nehodnotí jej ani negativně, ani pozitivně.Všechny tyto nastíněné postoje zakomponoval do koherentní klasifikace italskýpolitolog Nicolo Conti [2003] 1 . Jeho klasifikace má podobu škály, na které lze vymezit5 postojů: (a) tvrdý euroskepticismus, (b) měkký euroskepticismus, (c) neutrálnípostoj, (d) funkcionální europeismus a (e) ztotožňující europeismus.První dva typy jsme si již přiblížili výše (Conti v podstatě přebírá vymezení tvrdéhoa měkkého euroskepticismu od Szczerbiaka a Taggarta). Třetím typem postojů jeneutrální či nevyhraněný postoj (no commitment / no mention). Nositelé tohoto postojese otázkou EU jako celkem nezabývají. Nezaujímají k EU žádné principiálnístanovisko, nemají k EU propracovaný program apod. Mohou sice prezentovat některésvé postoje k evropské problematice, ale jsou velmi opatrní při formulovánínormativního postoje [Conti 2003: 8].Funkcionální europeismus (functional europeanism) je eurooptimistický postoj.Nositelé tohoto postoje v prvé řadě sledují specifické domácí zájmy. Evropská integraceje vnímána jako projekt, který může tyto specifické zájmy naplnit. Jinými slovy,eurooptimismus je na místě pouze do té míry, do jaké má evropská integrace pozitivnívliv na naplňování těchto zájmů. Nejedná se tedy o bezvýhradný europeismus.Evropská integrace není chápána jako cíl, nýbrž pouze jako nástroj k dosažení domácíchzájmů.1) Tuto koncepci využívá např. i český politolog V. Havlík [2004] při analýze programů dánských politickýchstran.124

Poslední typ, který Conti zmiňuje, je ztotožňující europeismus (identity europeism).Jedná se o principiálně pozitivní postoj vůči EU. Evropská integrace není interpretovánaprostřednictvím zvažování výhod a nevýhod. Naopak je vnímána pozitivnějako celek. Nositelé tohoto postoje principiálně podporují prohlubováníevropské integrace. Případná nespokojenost s evropskou integrací se dotýká vlastnějen nedosažených výsledků a cílů kvůli nedostatečné integraci.Dodejme ještě, že Conti doplnil tuto klasifikaci o další proměnnou a vytvořil takjednoduchou typologii. Prvním kritériem je, jak již bylo uvedeno, vztah (orientace)k evropské integraci na škále negativní-pozitivní. Druhou proměnnou je míra pragmatičnostipřístupu k EU na škále pragmatický – principiální (ideologický). Obapragmatické přístupy (měkký euroskepticismus a funkcionální europeismus) poměřujíztráty a zisky vyplývající z evropské integrace. Podpora či odmítnutí evropskéintegrace nemají principiální povahu, ale spíše povahu podmínečnou s ohledemna jiné (např. národní) zájmy a cíle. Conti se domnívá, že z důvodů absence principiálnídimenze těchto postojů nemusí být oba přístupy k EU dlouhodobě stálé. Contidokonce připouští, že změna od měkkého euroskepticismu k funkcionálnímueuropeismu a naopak je dost dobře možná [Conti 2003: 10].Naopak tvrdý euroskepticismus a ztotožňující europeismus jsou principiální přístupyvycházející z hlubších filozofických či politicko-ideologických zásad, proto jetakový postoj relativně trvalý a neměnný. Popsanou typologii zachycuje tabulka.ORIENTACEPŘÍSTUPprincipiálnípragmatickýnegativní tvrdý euroskepticismus měkký euroskepticismuspozitivní ztotožňující europeismus funkcionální europeismusZdroj: zpracováno podle Conti 2003: 9-10.V tabulce v Contiho typologii chybí neutrální postoj, ale s ohledem na výrazně vyprofilovanépostoje obou prezidentů k evropské integrace lze již nyní vyloučit, že bybylo možné tento postoj, byť i vzdáleně, některému z prezidentů přiřknout. V následujícíchkapitolách rozebereme postoje obou prezidentů ČR k EU a poté se pokusímeaplikovat nastíněnou typologii na názory těchto dvou osobností českého politickéhoživota.3. VÁCLAV HAVEL A PROCES EVROPSKÉ INTEGRACEVáclav Havel je velkým zastáncem evropské integrace, kterou chápe jako velmi pozitivnídemokratický proces, ve kterém se spojují velké i malé evropské národy v duchupartnerství a spolupráce a ve kterém je tradiční historický nacionalismus překonánprincipem občanství. Václav Havel se v jednom ze svých prvních projevů125

v historii samostatné ČR přihlásil k myšlence integrace ČR do Evropských společenství,resp. aby se ČR stala „pevnou součástí rodiny vyspělých evropských demokracií“[Havel 1993a]. Pokud kdy V. Havel evropskou integraci kritizoval, tak to bylokvůli jejímu technokratickému a ekonomickému zaměření. Ani tato kritika neměnínic na tom, že V. Havel chápe EU jako důležitý krok k evropské jednotě a očekává, žesi EU vytvoří i svou duchovní dimenzi [srv. Drulák, Beneš 2007: 330]. Václav Havelse vyjádřil k Evropské unii mnohokrát. Klíčové myšlenky však nastínil v několikastěžejních prezidentských projevech, které pronesl např. v roce 1994 ve Štrasburku[Havel 1994; Havel 2000], Paříži [Havel 1999a] či Římě [Havel 2002].Východiskem pro postoje Václava Havla k EU je jeho dějinná, filozofická a vizionářskáperspektiva charakteristická vysokou mírou obecnosti a abstrakce. VáclavHavel vychází z myšlenky Evropy jako společného civilizačního prostoru, ve kterémje ale patrná rozmanitost evropských národů. Jedná se o historicky vzniklý region,který vzešel z kombinace antické, židovské a křesťanské myšlenkové a kulturní tradice[viz Havel 1999a; Havel 1999b]. V minulosti proběhlo velké množství pokusůtento prostor sjednotit. Současný projekt evropské integrace, započatý po druhésvětové válce, je však revoluční v tom, že poprvé v dějinách úsilí o sjednocení tohotoregionu a nastolení společného pořádků vyrůstá ze svobodné vůle všech. Je založenna vzájemném porozumění a na společné touze po míru a spolupráci [Havel 1994;Havel 1996a]. Jedná se o „bezprecedentní pokus založit politický pořádek a spolupráciv Evropě na vskutku spravedlivých základech, totiž na rovnoprávnostivšech…“ [Havel 1995; srv. Havel 1996a; Havel 2003]. Myšlenka Evropské unie podleV. Havla „nespadla z nebe ani se nezrodila v laboratoři politických teoretiků čina rýsovacím prkně politických inženýrů, ale zcela přirozeně vyrostla z pochopenítéto evropské integrity jakožto osudového faktu a z úsilí mnoha generací Evropanůpromítnout ji do určitého „nadnárodního“ evropského uspořádání“ [Havel 1994].Václav Havel se cítí být Evropanem a považuje za nutné evropanství pěstovat.Dobrý Čech je český Evropan, nikoli Čech zahleděný do svého češství [Havel 1995;srv. Havel 2000]. Evropu dále pojí společné hodnoty. Rozdělení Evropy v druhé polovině20.století železnou oponou proto chápe V. Havel jako násilné a umělé, zvláštěs ohledem na totalitní systémy ve střední a východní Evropě, jejichž ideové zakotveníbylo s evropskými hodnotami neslučitelné.Jeho chápání EU není pragmatické, ale hodnotově orientované. Jeho tématy jeEvropa v historii, společné evropské hodnoty či pád železné opony jako obrovskápříležitost k překonání rozdělení Evropy, výzvy globalizace pro evropskou spolupráciapod. Ve svých projevech se zaměřuje zejména na duchovní a hodnotovou dimenzievropské integrace [např. Havel 1994; Havel 2000]. V. Havel se nikdy příliš nezabýval„technickými“ záležitostmi evropské integrace, resp. konkrétními problémya metodami, jak stanovených cílů dosáhnout. To ale vyplývá do značné míry nejenz jeho intelektuálního či filozofického zaměření, ale také z titulu jeho funkce – prezidentarepubliky, který neřídí ministerská zasedání apod. Jeho úkolem je spíše nabízetobecnější vize, orientace na záležitosti zásadního a dlouhodobého významu a ur-126

čovat střelku kompasu dalšího směřování ČR v Evropě, jak to ostatně Václav Havelnaznačil ve svém článku o roli prezidenta v ČR [Havel 1993b].Společný evropský prostor spojený evropskými tradicemi a hodnotami volápo stále větším sbližování. Postupná integrace a vytváření stále většího počtu vazebmezi evropskými státy jsou v zásadě přirozenými a nezměnitelnými procesy s ohledemna globalizující se svět, jehož podstatou je propojování ekonomických, politickýcha kulturních jednotek. „Za této situace svět nevyhnutelně směřuje a musí směřovatk stále rozsáhlejší integraci a koordinaci; nepůjde-li touto cestou, je odsouzenke katastrofě“ [Havel 1991]. Havel je proto ochoten se vzdát „kousku své státní suverenityve prospěch společně spravované suverenity Evropské unie, protože víme,že se nám to – tak jako ostatně všem Evropanům – mnohonásobně vyplatí…“ [Havel1994]. Evropská unie není tedy podle Havla umělým projektem politických elit.Evropskou unii nechápe „jako nějaký monstrózní nadstát, v němž by se měla postupněrozpustit svébytnost všech přerozmanitých součástí Evropy, národů, států,etnik, kultur, regionů.“ Naopak, vnímá ji jako „systematickou tvorbu prostoru,umožňujícího různým svébytným součástem Evropy rozvíjet se svobodně a po svémv prostředí trvalého bezpečí a pro všechny výhodné kooperace založené na principechdemokracie, respektu k lidským právům, občanské společnosti a otevřené tržníekonomiky“ [Havel 1994; srv. Havel 1996a].Václav Havel však není nekritický obdivovatel Evropské unie. I v jeho projevechse objevuje kritika minimálně dvou aspektů evropské integrace. Prvním rizikemevropské integrace je opětovné sklouzávání k nacionalismu, resp. k pokušení velkýchstátů zaměňovat a ztotožňovat vlastní priority s prioritami a hodnotami celéhospolečenství. Naopak malé státy „se mohou zase pokusit vyvléci ze své obecnézodpovědnosti právě poukazem na svou malost, krátkozrakým útěkem do své provincionality,neochotou podílet se na řešení problémů zdánlivě vzdálených a odtažitých“[Havel 1996b]. Druhým problémem evropského integračnímu procesu jepodle Havla skutečnost, že se z tohoto procesu vytrácejí základní hodnoty, étos čiduch evropské integrace. Tento duch je málo vidět, skrývá se „za horami všech systémových,technických, administrativních, ekonomických, měnových a dalšíchopatření, do nichž se promítá“ [Havel 1994]. V. Havel se domnívá, že se smysl evropskéintegrace ztrácí a běžným lidem se může zdát, že „evropské sjednocování jepředevším věcí technicko-administrativní či byrokratickou“ [Havel 1999a; srv. Havel2009c]. Je proto nutné, aby evropská integrace byla občanům srozumitelná.Z těchto důvodů V. Havel vznesl požadavek na stanovení smyslu evropské integrace,na vedení diskuze o identitě Evropy a o budoucím poslání Evropské unie, resp.o tom, co je evropanství, evropská duchovní identita či evropská duše [Havel1996a; Havel 1999a].Podle Havla je cílem evropské integrace zajištění demokracie, míru, kolektivníbezpečnosti na základě společných evropských hodnot [Havel 1996b]. Mezi tytohodnoty Havel řadí „respekt k jedinečné lidské bytosti, k jejím svobodám, právůmi k její důstojnosti, princip solidarity, rovnost před zákonem a právní stát, ochrana127

všech typů menšin, demokratické instituce, oddělení moci zákonodárné, výkonnéa soudní, pluralitní politický systém, úcta k soukromému vlastnictví i podnikánía tržní ekonomika, rozvoj občanské společnosti“ [Havel 2000; srv. Havel 2004b].Tyto evropské hodnoty by se měly podle Havla odrazit ve vypracování krátkého,srozumitelného ústavního textu, resp. charty Evropské unie, „která by jasně definovalaideje, na nichž je založena, smysl, který má, a hodnoty, které chce ztělesňovat.Je jasné, že základem takové charty by nemohlo být nic jiného, než určitý mravníkodex evropského občana“ [Havel 1994; srv, Havel 1999a]. Jedním z účelů tohototextu je prezentovat občanům EU, co EU znamená, na čem je založena apod. „Pochopí-liobyvatelé Evropy, že tu nejde o nějaké anonymní byrokratické monstrum,které je chce omezovat či jim dokonce upírat jejich svébytnost, ale o nový typ lidskéobce, který jejich svobodu naopak významně rozšiřuje, pak se nemusí Evropskáunie o svou budoucnost bát“ [Havel 1994; srv. Havel 1999a]. V. Havel z těchto důvodůpak uvítal Smlouvu z Nice a její schválení [Havel, Kwasniewszki, Schuster, Mádl2002] a také tzv. Evropskou ústavu 2 a po jejím zamítnutí nově také tzv. Lisabonskousmlouvu, které společné hodnoty EU artikulují.Pokud jde o konkrétnější podobu evropské integrace, V. Havel se přihlásil k myšlenceevropské konfederace [Havel 1991], kterou artikuloval v roce 1989 francouzskýprezident F. Mitterrand. Později uvažoval i o federativních aspektech Evropské unie.Například v projevu ve francouzském Senátu v souvislosti s požadavkem na vypracování„základního zákona“ EU navrhl zřízení dvoukomorového parlamentu. První komoruby tvořil stávající Evropský parlament, který zastupuje občany jednotlivých státůa zohledňuje velikost těchto států (podle počtu obyvatel). Nově by byla zavedenadruhá komora, jak tomu bývá u standardních federací. Druhá komora by byla volenanepřímo. Každý parlament členského státu by do ní vysílal 2–3 poslance. Každý státby tedy měl ve druhé komoře stejnou hlasovací sílu. Dále by pak bylo nutné stanovit,o kterých otázkách rozhoduje pouze první komora a o kterých rozhoduje i druhá komora.Evropská komise jako výkonný orgán by tak již nemusela zahrnovat komisařeze všech členských zemí [Havel 1999a; srv. Havel 2000].Protože V. Havel chápe Evropu jako region spojený společnými evropskými hodnotami,vehementně obhajuje rozšiřování Evropské unie. Vstup nových členských státůvnímá jako rozšiřování prostoru společně sdílených hodnot. Protože byly České zeměpo staletí „geopolitickou křižovatkou Evropy“ [Havel 2009a], resp. častým objektem2) Evropská ústava [viz Smlouva o Ústavě pro Evropu] měla nahradit všechny předcházející smlouvyEU, avšak byla v roce 2005 zamítnuta referendy ve Francii a Nizozemsku. V průběhu německéhopředsednictví EU v první polovině roku 2007 se podařilo dojednat alternativní dokument, který seod Evropské ústavy lišil zejména ve formě. Nový dokument je založen na metodě novelizace stávajícíchsmluv. Po obsahové stránce byly vyjmuty některé atributy, které dávaly vzniknout téměř evropskémustátu (vlajka, hymna, prezident, státní svátek, atd.). Tento nový dokument byl schválenv červnu 2007 a protože byl text dokončen až v druhé polovině téhož roku a slavnostně podepsánv prosinci v Lisabonu v době portugalského předsednictví, byl označen Lisabonská smlouva. Úplnýnázev textu zní „Návrh Smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropskéhospolečenství“ [blíže viz Pitrová a kol. 2008].128

a obětí velmocenských her, zhodnotil vstup ČR do EU jako historickou událost, kterázajistí ČR bezpečnost a společenství v klubu demokratických vyspělých států.Vedle rozšiřování V. Havel v zásadě vítá i prohlubování evropské integrace. Uvítaltak např. schválení Smlouvy z Nice, či schválení textu Evropské ústavy. Napsal, žetento text má k dokonalosti daleko, avšak upozornil, že je schválení tohoto dokumentuje „historický okamžik“, protože se na něm shodlo 25 zemí. Dále zdůraznil,že je třeba bránit se přebujelé byrokracii. Na druhou stranu uvedl, že „její [přebujelábyrokracie – pozn. autora] nadměrné zdůrazňování na úkor obsahu celého procesupovažuji za hloupost“ [Havel 2004a]. Podporuje také schvalování a ratifikaci Lisabonskésmlouvy [Havel 2009b] 3 .4. VÁCLAV KLAUS A PROCES EVROPSKÉ INTEGRACES nástupem Václava Klause do prezidentského úřadu v roce 2003 se do značné míryproměnil přistup prezidentského úřadu k evropské integraci. Zatímco jeho předchůdce,Václav Havel, byl v zásadě nakloněn prohlubování integrace, Václav Klausbyl známý svým velmi kritickým postojem k tomuto procesu. Na druhou stranu jenutné zdůraznit, že v době, kdy byl V. Klaus premiérem, dojednala ČR tzv. asociačnídohodu a formálně požádala o členství v EU.Východiskem evropské integrace je pro V. Klause spolupráce evropských národníchstátů, charakterizovaných pluralitními demokratickými systémy s tržními ekonomikamibez přívlastků [Klaus 2001a: 65; srv. Klaus 2004a]. Podobně jako u VáclavaHavla je podle Václava Klause pojítkem států v Evropě „úsilí o svobodu,o bezpečnost a o prosperitu“ [Klaus 1998a]. Posláním evropské integrace je (a) „odstraňovánízbytečných a pro lidskou svobodu a prosperitu kontraproduktivních bariérpohybu lidí, zboží a služeb, idejí, politických filozofií, světonázorů, kulturníchschémat, vzorců chování, které se v průběhu historie z nejrůznějších důvodů utvořilymezi jednotlivými evropskými státy“ a (b) „společná péče o veřejné statky, existujícína úrovni kontinentu, čili o takové projekty, které není možné účinně realizovatna bázi bilaterálního vyjednávání dvou (či několika) sousedních evropských zemí“[Klaus 2009a].Jinými slovy, Klausovo pojetí integrace je definované jako „proces postupnéhoodstraňování všech omezení, které stojí v cestě kontaktů mezi lidskými bytostmi“[Klaus 2001a: 79]. Evropskou integraci chápe velmi pragmaticky a prakticky.Na rozdíl od svého předchůdce klade méně důrazu na vizionářské představy, alena konkrétní výsledky, rizika a výhody evropské integrace. Zatímco V. Havel pojímámyšlenku EU jako přirozenou, vzniklou v reakci na integritu evropského prostoru,3) V. Havel se však domnívá, že by EU její neschválení přežila, protože by byl v krátkodobém horizontu(1–2 roky) přijat nový text. Jako důležitější než Lisabonskou smlouvu označil smlouvu s USAo umístění radaru v ČR [Havel 2009c].129

podle V. Klause je EU produktem politických elit a svým rychlým tempem integracea nadměrnou mírou unifikace nepřirozeným útvarem, který podvazuje svobodu. EUje podle Klause „souborem velmi konkrétních politických a ekonomických smluv,které odrážejí reálné zájmy a vztahy v evropském prostoru. Proto není proces rozšiřováníEU, naše debata o členství i o směřování evropské integrace naplňováním nějakéabstraktní utopické vize, ale zcela reálnou věcí, založenou na racionálním zkoumáníkladů, záporů, souvislostí, i zájmů“ [Klaus 1999a; srv. Klaus 2009a]. PodleKlause není totiž západní svět naplněním nějaké ideální vize, ale jedná se o lidskoukonstrukci s nutnými nedostatky. Je to svět charakterizovaný konkurencí jednotlivců,skupin i celých států [Klaus 2009d]. Klaus se navíc od svého předchůdce necítíbýt Evropanem.Evropskou integraci Klaus kritizuje ze dvou hlavních směrů, které jsou úzce provázané.První se zaměřuje na převažující způsob myšlení a filozofická východiskazastánců prohlubování integračního procesu v EU. Druhá linie kritiky se zaměřujena obsah evropské integrace a na směr, kterým se vývoj EU posouvá. Tato linie serozpadá na další části: jednak na politický obsah evropské integrace – tj. institucionálníuspořádání, jednak na ekonomický a sociální systém, který v EU převažuje[Novák, Brunclík 2007].Klaus kritizuje převládající paradigma současných úvah o EU, které se odrážejíi v praktickém vývoji evropské integrace, pro který je podle Klause charakteristickárostoucí centralizace ekonomických procesů a byrokratizace každodenního života,umělý a nepřirozený a ve svém důsledku i škodlivý přenos rozhodování na mezinárodníúroveň a oslabování tradičních domácích kontrolních mechanismů a etatistickémyšlení spojené se ztrátou individuální odpovědností [Klaus 2001a: 28–29].Klaus píše o utopistech a konstruktérech, kteří chtějí obejít standardní demokraticképrocesy „zdola (třeba vymýšlením podstatních odpolitizovaných útvarů), či shora(umělou nadstátní integrací, jejímž důsledkem má být soustředění moci do rukoustruktur, jejichž činnost by se vymykala běžným kontrolním politickým kontrolnímmechanismům“ [Klaus 2001a: 155; srv. Klaus 2005a]. V této souvislosti používáKlaus termín „evropeismus“ [Klaus 2004a; Klaus 2004b; Klaus 2006a; Klaus2007a], který považuje za „dominantní ideologii soudobé Evropy“. Jedná se o širší,mnohodimenzionální ideologii, která není nikde jasně formulovaná a není zcela koherentní.Za jediný ucelený výraz této ideologie považuje Klaus text Evropské ústavy[Klaus 2006a].Směr postupu evropské integrace potvrzuje hypotézu, že „lze očekávat, že logikaintegračního procesu – a jeho naléhavé nezbytnosti v podmínkách zostřující se globálníkonkurence – si vytvoření jakési Evropské federace vyžádá“ [Vodička2002: 60]. Právě tento integrační styl myšlení a z něj vyplývající vývoj, tj. posouvánísuverenity z úrovně národních států na národní úroveň evropské integrace, je hlavníobavou Václava Klause [Klaus 2001a: 90; srv. Klaus 2003a; Klaus 2005a]. Debatao tom, do jaké míry jsou státy vnímány jako výchozí kameny evropského kontinentu,je podle Klause základním sporem současnosti [Klaus 2003a]. Jedná se tu o po-130

lemiku mezi intergovernmentalismem (těžištěm je spolupráce na úrovni exekutivjednotlivých členských států) a supranacionalismem (způsobilost EU přijímat obecnězávazné i speciální právní normy s přímou působností pro členské státy EU i jejichobčany) [Vodička 2002: 53]. Klaus je jednoznačným zastáncem integovernmentalismu,a proto kritizuje zpochybňování národních států a suverenitynárodních států a trvá na potlačení supranacionálních prvků [Klaus 2000; Klaus2001b; Klaus 2007b; srv. Klaus 2005a]. Na rozdíl od V. Havla se obává narušení národníidentity a svébytnosti a proto prohlásil, že „nesmíme dopustit, abychom sev Evropě rozpustili jako kostka cukru v čaji“ [Klaus 1998b]. Demokracie je v očíchKlause spojena pouze s jednotlivými členskými státy EU. Klaus vidí stát jako „nezastupitelnéhogaranta demokracie“, jehož kompetence jsou však postupně oslaboványa demokracie je nahrazována „postdemokracií“ [Klaus 2005b]. V Klausovýchúvahách znamená přesun kompetencí na evropské instituce, které jsou tak vyjmutyz politické odpovědnosti a nedostatečné demokratické kontroly, prohlubování „demokratickéhodeficitu“ EU [Klaus 2005c; Klaus 2009a]. Evropská ústava je podleKlause pokusem ustavit systém, ve kterém „zrušení hranic bez skutečné liberalizacelidských aktivit „pouze“ posouvá vládu nahoru, tj. na úroveň, kde neexistuje demokratickáodpovědnost, a kde jsou rozhodnutí činěna jmenovanými politiky, nikolipolitiky zvolenými občany ve svobodných volbách“ [Klaus 2005b].Další rovina kritiky obsahu evropské integrace míří na sociálně-ekonomickéotázky. Klaus vidí v evropském integračním procesu nadvládu elit socialistickéhoražení, jejichž cílem je posílit roli evropských orgánů. V Evropě dominuje podleKlause jeden světonázor – „měkký socialismus (s lidskou tváří)“ [Klaus 2001a: 165;viz také Klaus 1998b; Klaus 2007a]. Cílem evropeistů je podle Klause zavést v EUharmonizovaný systém s jednotnými daňovými sazbami, sociálními dávkami, metodamiregulace aj. Takový systém je podle něj ve výsledku nekonkurenční a neefektivní,což naráží na Klausův ekonomický liberalismus [Klaus 2006a].Zamítnutí Evropské ústavy na jaře roku 2005 – v květnu ve Francii a v červnuv Nizozemí – Klaus jednoznačně uvítal [Klaus 2005b; Klaus 2005c; Klaus 2005d] 4 .Klaus vysvětlil krach Evropské ústavy tím, že „se jednalo o další fázi před evropskouveřejností skrytého, jasně nezformulovaného a nikým neschváleného projektu a vytvořenífederálního evropského superstátu se stále více centralizovaným rozhodovánímnikomu neodpovědných nadstátních bruselských orgánů“ [Klaus 2005c].Krach Evropské ústavy neznamená paralýzu chodu EU [Klaus 2005e]. Po tzv. Evropskéústavě Václav Klaus jednoznačně odmítl i Lisabonskou smlouvu: „Lisabonskásmlouva je krokem zpět k odmítnuté Evropské ústavě. Je dokumentem, který4) V. Klaus tvrdí, že je tento dokument revoluční, představující krok „od Evropy států k Evropě jednohoevropského státu“ [Klaus 2005a; srv. Klaus 2003b]. Evropská ústava nadřazuje evropský právnířád vnitrostátním právním řádům členských zemí, posiluje pravomoci Evropské komise, Rady ministrů,Evropského parlamentu i Evropského soudního dvora a ruší tak dosavadní EU jako smluvnísvazek členských států a „vytváří nový právní subjekt, jakýsi federální stát sui generis…“ [Klaus2005c; Klaus 2006b].131

představuje výrazný posun od Evropy států k Evropě jednoho evropského státu.Znamená přesun od dobrovolné a stále znovu a znovu domlouvané a potvrzovanéspolupráce evropských států v tisících konkrétních záležitostech k jednou pro vždyplatné dominanci orgánů a institucí unijních nad orgány a institucemi jednotlivýchčlenských států. Vede k prohlubování demokratického deficitu“ [Klaus 2008; srv.Klaus 2009a]. Schválení Lisabonské smlouvy v ČR označil za „velmi smutný dokladdalšího selhání významné části našich politických elit“ a senátní zdůvodnění schválenísmlouvy nepřímo označil jako „zbabělé“ [Klaus 2009b]. 5Jakou alternativu vývoje EU formuluje V. Klaus? Zdůrazněme, že Václav Klaus jepřes výše nastíněnou kritiku zastáncem evropské integrace a členství v ČR v EU.V roce 1993 Václav Klaus napsal, že evropský integrační proces je „samozřejmé východiskočeské zahraniční politiky“ [Klaus 2001a: 19]. I o 10 let později, kdy se integracev EU dále prohloubila, napsal, že se nestaví proti evropské integraci a dáleprohlásil, že „jsme proti evropskému superstátu, ale strašně moc jsme pro rozumněintegrovanou, svobodnou a produktivní Evropu“ [Klaus 2003b]. Podle prezidentaneměla ČR jinou alternativu ke vstupu do EU, který považuje za manželství z rozumu[HN 2003: 16.4.; viz také Klaus 1999b; Klaus 2009a; Klaus 2009c]. Tuto tezivšak doplňuje o tvrzení, že „metody a formy evropské integrace naopak řadu možnýcha legitimních variant mají“ [Klaus 2009c].Václav Klaus tedy souhlasí s evropskou integrací, nesouhlasí však se současnoutrajektorií evropské integrace, které směřuje k jejímu prohlubování. V roce 1998prohlásil: „nemám strach z evropské integrace vzniklé zdola a vycházející z reálnýchpolitických uspořádání. Mám ale velkou obavu z integrace oktrojované evropskýmnárodům těmi, kteří chtějí Evropu dotlačit do podoby svých, předem zkonstruovanýchvizí“ [Klaus 2001a: 157]. Jinými slovy, „dnešní forma tohoto (evropského integračního– pozn. autora) procesu – zkratkovitě řečeno unifikace maastrichtskéhotypu – není tou nejlepší variantou, kterou si Evropa mohla vybrat“ [Klaus 1999b].V novoročním projevu v roce 2009 se přihlásil k EU, která bude „prostorem skutečnědemokratickým, prostorem, kde je politické rozhodování co nejblíže občanovi,kde je každý politik nucen se občanovi zodpovídat a kde může být politik účinněkontrolován“ [Klaus 2009c]. Na rozdíl od V. Havla se staví skepticky vůči dalšímuposilování společných institucí: „Pokud jde o instituce, připadá mi účelné, aby zůstalyv rovnováze ty, které jsou odvozeny od národních politických reprezentací –jako je rada – s těmi, které představují čistě „evropskou“ úroveň – jako je komise čiEvropský parlament“ [Klaus 1999a].Jako alternativu k posilujícím supranacionálním prvkům EU Václav Klaus prosazujetyp spolupráce založený na intergovernmentalismu. Namísto Evropskéústavy, resp. Lisabonské smlouvy, Klaus navrhl přijetí zcela jiného textu – nové ev-5) V. Klaus nakonec text Lisabonské smlouvy podepsal 3.listopadu 2009 poté, co si vynutil, aby seListina základních práv EU nevztahovala na ČR z obavy před prolomením tzv. Benešových dekretů.Proces ratifikace Lisabonské smlouvy tak byl definitivně zakončen.132

opské dohody, která by postrádala „kvaziústavní symboliku“ [Klaus 2007d].Klaus tuto svou myšlenku pojmenoval Organizace evropských států (OES), „jejímižčleny budou jednotlivé evropské státy, nikoli přímo občané těchto států, jak seo to pokoušela Evropská ústava“. OES je založena na víře, že „jsou členské státyschopné – v jistých oblastech – jednat společně, ve společném zájmu a na tomtozákladě dospívat k nějakým společným rozhodnutím“. Konsensus by měl být jedinýmmechanismem rozhodování v podstatných věcech [Klaus 2005f; viz takéKlaus 2007a; Klaus 2007c]. Obhajoba intergovernmentalismu se projevila i v jehokritizovaném výroku o zbytečnosti konání voleb do Evropského parlamentu.V. Klaus řekl, že „je zbytečné dělat evropské volby, to jsou stejně takové polovolby.“Namísto toho navrhl, aby do organizací tohoto typu posílaly jednotlivé národníparlamenty své poslance: „takže já bych bral v úvahu, kdyby jednotlivé parlamentyposílaly své zvolené poslance do těchto organizací a orgánů“ [iDNES 2009: 2. 6.].Jako jediné zásadní instituce v EU jsou stále podle Klause národní parlamenty:„opravdová komunita evropských národů neexistuje. Jsou Francouzi, Češi, Němci,Poláci...) [iDNES 2009: 2. 6.].V budoucnosti – za několik desetiletí – Klaus nevylučuje, že postupný a přirozenývývoj v EU vyústí v evropský démos – politický národ sdílející identitu, vědomí sounáležitostia pocit solidarity. Základy pro takový vývoj byly položeny ustavením společnéhoevropského trhu [Klaus 2005c]. Klaus shrnul svou vizi evropské integracenásledovně: „Potřebujeme Novou Evropu. Evropu bez evropeismu. PotřebujemeEvropu ekonomické svobody, Evropu malých a své panství nerozšiřujících vlád, Evropubez státního paternalismu,…bez nadnárodních a celokontinentálních ambicí…“[Klaus 2004a]. Klaus požaduje „Evropu demokracií“ a odmítá „evropskou demokracii“[Klaus 2004b] 6 .Podobně jako Václav Havel si i Václav Klaus přeje, aby evropská integrace mělajasně stanovený cíl. Klaus tak požaduje „jednou provždy (či aspoň na dlouho) definovatoptimální rozdělení národního (státního), sdíleného a unijního (komunitárního)formou nějakého dokumentu, který se (v příkrém rozporu s myšlenkami V. Havla– pozn. autora) nemůže a nemusí jmenovat ústava“ [Klaus 2007a; Klaus 2007c].Namísto toho se však Evropa stává podle výroku z roku 1998 obětí „plíživé byrokracie“a „plíživé unifikace“ [Klaus 2001b; Klaus 2007c], regulačních snah, neustávajícíhoprotekcionismu a všezahrnujícího paternalismu.Václav Klaus se ocitl očividně mimo dominantní názorový proud v EU. Jeho názoryse stávají velmi často terčem domácí i zahraniční kritiky 7 . Z těchto důvodů pro-6) Václav Klaus se v roce 1994 přihlásil k tzv. vícerychlostní Evropě [Klaus 1999a; Klaus 2001a: 55],která v jeho očích odpovídá principu dobrovolnosti a flexibility [Klaus 2001a: 148].7) Lze např. zmínit slovní přestřelku mezi V. Klausem a francouzským prezidentem N. Sarkozym,který českého prezidenta kritizoval za to, že na Pražském hradě nevisí vlajka EU. Jako velmi kontroverzníbyla vnímáno setkání V. Klause se zakladatelem evropského hnutí Libertas a odpůrcemLisabonské smlouvy Declanem Ganleyem při Klausově návštěva v Irsku [Ovčáček 2008]. Klausse setkal s D. Ganleyem i před volbami do Evropského parlamentu 2009 [Eliášová 2009]. Hád-133

to V. Klaus na velmi sledovaném projevu před poslanci EP prohlásil, že „zřejmě nejdůležitějšípro tuto chvíli je požadavek, aby svobodná diskuse o těchto věcech(o podobě evropské integrace a jejich alternativách – pozn. autora) nebyla považovánaza útok na samotnou myšlenku evropské integrace“ [Klaus 2009a].5. ZTOTOŽŇUJÍCÍ EUROPEISTA VÁCLAV HAVELA EUROSKEPTIK VÁCLAV KLAUSAplikujeme-li nastíněnou typologii postojů k evropské integraci, můžeme dojít k závěru,že Václav Havel je jednoznačně prototypem ztotožňujícího evropeisty 8 . VáclavHavel je ve své orientaci k evropské integraci velmi pozitivní a ve svých postojíchprincipiální. Evropskou integraci vnímá pozitivně jako celek. Podle Havla znamenáevropská integrace historický precedens – první úspěšný pokus tento civilizační prostorspojený společnými hodnotami integrovat na základě rovnosti všech zúčastněnýchstátů, na principech solidarity a demokracie. Pokud vyjadřuje nějakou kritikuvůči ní, jedná se pouze o její dílčí aspekty: technokratický a byrokratický ráz evropskéintegrace a pak také o absenci evropského duch a evropského zájmu. Namísto něj sev EU zjevně manifestují zájmy jednotlivých států a jejich vzájemné soupeření.Názory Václava Klause jsou diametrálně odlišné. Evropu chápe jako společenstvínárodních států, které sledují své národní zájmy. Odmítá myšlenku existence evropskéholidu. Evropská unie je pragmatický projekt, kterému i V. Klaus přikládá velkoudůležitost. Podle něj je „unikátním a v podstatě revolučním experimentemsama Evropská unie se svým pokusem udělat rozhodování v Evropě lepší tím, že sejeho významná část přesune z jednotlivých států do celoevropských institucí“[Klaus 2009a]. Klausovo přesvědčení o správnosti intergovernmentálního přístupua dominanci národních států kladené proti Havlově přesvědčení o jednotném evropskémprostoru jej logicky vede k vznášení námitek proti další integraci, oslabovánínárodních států a podle něj i nadměrnému přesunu kompetencí na nadnárodní úroveň,což vede ke vzniku demokratického deficitu a vzdalování rozhodovacích institucíod jednotlivých občanů EU. V. Klaus je v obecné rovině zastáncem evropské integracea členství ČR v EU. Jak uvedl ve svém důležitém projevu před poslanciEvropského parlamentu v roce 2009, neútočí na samotnou evropskou integraci[Klaus 2009a]. Ani nepožaduje vystoupení ČR z EU. Nabízí pouze jinou cestu prokou skončila návštěva delegace několika europoslanců (mj. Daniel Cohn-Bendit či Brian Crowley)na Pražském hradě. Někteří europoslanci vyčítali V. Klausovi jeho postoje k Lisabonské smlouvěči setkání s D. Ganleyem, který nedokázal věrohodně vysvětlit své zdroje při financování kampaněproti schválení Lisabonské smlouvy v Irsku [blíže viz iDNES 2008]. Do střetu se také dostals předsedou Senátu PČR Přemyslem Sobotkou kvůli senátním schválení Lisabonské smlouvy [Benešová2009].8) Pro zajímavost lze připomenout na to, že Václav Havel byl tradičně velkým zastáncem atlantistickéorientace, která je s „eurooptimismem“ zejména v bezpečnostní, ale částečně i v politické oblastiv určitém rozporu.134

další vývoj EU. Tato argumentace umožňuje V. Klause v duchu nastíněné typologiezařadit do proudu tzv. měkkého euroskepticismu.Na druhé straně útočí na legitimitu evropských institucí, které obviňuje z demokratickéhodeficitu. Zcela a zásadně odmítá současný vývoj k „ever closer Europe“ [Klaus2007c]. Jeho představa o podobě evropské integrace na bázi integovernmentalismujde fakticky proti stávají podobě evropské integrace. Nejedná se o návrh reformy, protožepříklon k integrovernmentální povaze evropské spolupráce by fakticky současnoupodobu Evropskou unie vyvracel v základech. Konzistence a principiálnost názorůV. Klause jsou spíše typický pro principiální proud euroskepticismu. Tato částargumentace umožňuje nazvat V. Klause jako tzv. tvrdého euroskeptika. Možnost zařaditV. Klause do jedné či druhé skupiny euroskepticismu není jednoznačná. Názorya postoje V. Klause k EU jej tedy řadí na pomezí obou variant euroskepticismu.6. ZÁVĚRJe zjevné, že postoje k evropské integraci, které Václav Havel i Václav Klaus zastávají,se vyznačují obsahovou i časovou konzistencí, která vyplývá z jejich pevného ideovéhozakotvení. U Václava Havla je to jeho evropanství a víra v Evropu jako společnéhoprostoru demokracie, rovnoprávnosti a solidarity. U V. Klause je to liberálně-konzervativnímyšlení spočívající ve víře ve svobodný, volný trh, konkurenci a v přesvědčení,že jsou to národní státy a nikoli nadnárodní instituce, které jsou jedinými nositeli suverenitya garanty demokracie. Zatímco V. Havla je poměrně snadné zařadit do prezentovanétypologie do skupiny tzv. ztotožňujících europeismů, V. Klaus se svou rétorikoupohybuje na hraně mezi měkkým a tvrdým euroskepticismem.Použité zdrojeBenešová, Eva. 2009 „Šéf Senátu ve při s Hradem. Napomenul Klause za Lisabon“. Aktualne.cz,11. květen.Conti, Nicolo. 2003. „Party Contestation of the Political Space and the European Issue:the Attitudes to the EU of the Italian Parties (1994–2002).“ SEI Working Paper No. 70.Brighton: Sussex European Institute.Drulák, Petr, Vít Beneš. 2007. „České metafory Evropy: Havel vs. Klaus“. Pp. 329–371. InMiroslav Novák a Miloš Brunclík (eds.). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentskýchrežimech: Česká republika v komparativní perspektivě. Praha: Dokořán.Eliášová, Kateřina. 2009. “Ganley: Evropské volby budou referendem o Lisabonu“, Aktuálně.cz,14. květen.Havel, Václav. 1991. „Projev prezidenta ČSFR Václava Havla na Shromáždění o evropskékonfederaci.“ Praha, Palác kultury, 12. červen.Havel, Václav. 1993a. „Projev prezidenta republiky Václava Havla po inauguraci.“ Praha,Pražský hrad, 2. únor.Havel, Václav. 1993b. „Role českého prezidenta.“ Mladá fronta DNES, 19. leden.135

Havel, Václav. 1994. „Projev prezidenta republiky Václava Havla v Evropském parlamentu.“Štrasburk, 8. březen.Havel, Václav. 1995. „Novoroční projev prezidenta republiky Václava Havla.“ Praha, 1. leden.Havel, Václav. 1996a. „Evropa jako úkol“. Projev prezidenta republiky Václava Havla připředávání Ceny Karla Velikého.Cáchy, 15. květen.Havel, Václav. 1996b. „Úvodní slovo na konferenci FAZit“, Berlín 7. listopad.Havel, Václav. 1999a. „Projev prezidenta republiky Václava Havla ve francouzském Senátu.“Paříž, 3. březen.Havel, Václav. 1999b. „Projev prezidenta republiky Václava Havla na konferenci „Europe –a Culture of Shared Cause.“ Berlín, zámek Bellevue, 25. únor.Havel, Václav. 2000. „Projev prezidenta republiky Václava Havla před poslanci Evropskéhoparlamentu.“ Štrasburk, 16. únor.Havel, Václav. 2002. „Projev prezidenta republiky Václava Havla „Evropa a svět“. Řím, Senát4. duben.Havel, Václav. 2003. „Novoroční projev prezidenta republiky Václava Havla.“ Český rozhlas,Česká televize, 1. leden.Havel, Václav. 2004a. „Václav Havel píše o evropské ústavě“.Lidové noviny, 30. říjen.Havel, Václav. 2004b. „Evropa 2004: nový impetus staré Evropě“. The Economist, ročenkaThe World in 2004.Havel, Václav. 2009a. „Zahájení konference Building Consensus about EU Policies on DemocracySupport. Praha, Černínský palác 9. březen.Havel, Václav. 2009b. Rozhovor Václava Havla. Lidové noviny, 17. duben.Havel, Václav. 2009c. „Vystoupení Václava Havla v pořadu Otázky Václava MoravceSPECIÁL.“ Česká televize, 1. leden.Havel, Václav, Alexander Kwasniewszski, Rudolf Schuster, Ferenc Mádl. 2002. „Smlouvaz Nice – krok k nové Evropě“. Společný článek prezidentů Václava Havla, AleksandraKwasniewského, Rudolfa Schustera a Ference Mádla, Irish Independent, 16. říjen.Havlík, Vlastimil. 2004. „Dánské politické strany a evropská integrace.“ Politologický časopis3: 224–239.HN. 2003. „53,8 procent Čechů sdílí Klausův odmítavý postoj k euroústavě“. Hospodářskénoviny, 16. duben.iDNES 2008. „Schůzka Klause se zahraničními europoslanci skončila roztržkou“. iDNES,5. prosinec.iDNES 2009. „Klaus: Eurovolby jsou zbytečné, posílejme do Bruselu delegáty“. iDNES,2.června.Klaus, Václav. 1998a. „Evropa po zavedení „euro“, Presseclub-Forum. Bonn, 14. březen.Klaus, Václav. 1998b. „Evropa na konci tisíciletí: jaká je a jakou ji chceme mít?“. Obecnídům, Praha, 21. prosinec.Klaus, Václav. 1999a. „Vážně o Evropě“. Frankfurter Allgemeine Zeitung (česká verze článku,který vyšel ve FAZ ve zkráceném znění) 14. říjen.Klaus, Václav. 1999b. „Evropská výzva na konci století.“ Internationales Bodenseesymposium,Bregenz, 6. červen.Klaus,Václav 2000. „Unifikační procesy posledního desetiletí v Evropě a jejich problémy.“Přednáška na VŠE Praha, organizovaná Mladými konzervativci. 23. listopad.Klaus, Václav. 2001a. Evropa pohledem politika, pohledem ekonoma. Praha: Centrum proekonomiku a politiku.Klaus, Václav. 2001b. Rozhovor pro Hospodářské noviny o Evropské unii. Hospodářské noviny,10. 12.Klaus, Václav. 2003a. Smysl bruselské nedohody. MF DNES, 16. 12.136

Klaus, Václav. 2003b. Evropská ústava změní naši budoucnost. MF DNES 29. 9.Klaus, Václav. 2004a. Evropské problémy a jejich neřešení. Newsletter CEPu 11/2004.Klaus, Václav. 2004b. Kde je skutečná podstata sporu o Evropskou unii a její ústavu? Lidovénoviny, 14. 2.Klaus, Václav. 2005a. Předmluva Václava Klause k publikaci CEPu „Řekněme své ano nebone evropské ústavě“.Klaus, Václav. 2005b. Intelektuálové a socialismus. Newsletter CEP, září 2005.Klaus, Václav. 2005c. Evropská ústava – 48 hodin po francouzském referendu.Klaus, Václav. 2005d. Předmluva prezidenta republiky Václava Klause ke sborníku CEPu„Krach evropské ústavy“. Sborník CEPu č. 42/2005.Klaus, Václav. 2005e. Z vystoupení prezidenta republiky Václava Klause na tiskové konferencis předsedou Evropské komise José Barrosem.Klaus, Václav. 2005f. Využijme „období reflexe“ pro vymezení Evropské unie. Lidové noviny,16. 7.Klaus, Václav. 2006a. Co je to evropeismus? Lidové noviny, 31. 10.Klaus, Václav. 2006b. Dva roky po podpisu Ústavy EU. Lidové noviny, 31. 10.Klaus, Václav. 2006c. Tiskové prohlášení prezidenta republiky Václava Klause po schůzces předsedou vlády Topolánkem ze dne 21. 12. 2006.Klaus, Václav. 2007a. Nalejme si čistého vína ohledně evropské ústavy, MF DNES, 22. 1.Klaus, Václav. 2007b. Rozhovor prezidenta Václava Klause pro Hospodářské noviny. Hospodářskénoviny, 9. 2.Klaus, Václav. 2007c. Zastavme slévání Evropy kvalitní ústavou. MF DNES, 27. 1.Klaus, Václav. 2007d. Chci zásadní změny EU. Rozhovor Václava Klause pro Mladou frontuDNES. MF DNES, 21.4.Klaus, Václav. 2008. „Lisabonská smlouva: manuál pro začátečníky“. MF DNES, 27. prosinec.Klaus, Václav. 2009a. „Projev prezidenta republiky v Evropském parlamentu.“ Evropskýparlament, Brusel, 19. únor.Klaus, Václav. 2009b. „Prohlášení prezidenta k ratifikaci Lisabonu.“ 6.květen.Klaus, Václav. 2009c. „Novoroční projev prezidenta republiky.“ Česká televize, 1. leden.Klaus, Václav. 2009d. „20 let poté: proč jsme nespokojeni.“ Lidové noviny, 22. srpen.Novák, Miroslav, Miloš Brunclík. 2007. „Postoje prezidenta Václava Klause k „euroústavě“v širším kontextu. Pp. 372–386. In Miroslav Novák a Miloš Brunclík (eds.). Postaveníhlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativníperspektivě. Praha: Dokořán.Ovčáček, Jiří. 2008. „Prezident Václav Klaus se setkal s irským podnikatelem DeclanemGanleym“. Novinky, 11. listopad.Pitrová, Lenka a kol. 2008. Když se řekne Lisabonská smlouva. Perspektiva fungování Evropskéunie podle nového smluvního rámce. Praha: Odbor o informování o evropských záležitostech.Úřad vlády České republiky.Szczerbiak, Aleks, Paul Taggart. 2000. „Opposing Europe: Party Systems and Opposition tothe Union, the Euro and Europeanisation“. Opposing Europe Working Paper No. 1 SussexEuropean Institute.Szczerbiak, Aleks, Paul Taggart. 2002. „The Party Politics of Euroscepticism in EU Memberand Candidate States.“ Opposing Europe Research Network Working Paper No 6. SussexEuropean Institute.„Smlouva o Ústavě pro Evropu“ viz Evropská ústava. Návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu.ÚZ – Úplné znění, č. 497. Ostrava: Sagit.Tvarůžková, Lucie. 2008. „Sarkozy se obul do Klause, kvůli vlajce“, iHNED, 17. prosinec.137

Vodička, Karel. 2002. Evropská unie a členské státy: k právnímu charakteru EU. In Veber,Václav; Vít, Karel (eds.). Za svobodu a demokracii II. Rozšíření Evropské unie. HradecKrálové: Regionální evropské informační středisko v Hradci Králové a Evropské hnutív České republice v nakladatelství a vydavatelství Miloš Vognar – M & V.138

ČESKÁ REPUBLIKA V ČELE EVROPY:TŘI ETAPY MÍSTO ŠESTIPetr Kaniok 11. ÚVODPředsednictví Rady Evropské unie (EU) v prvním pololetí roku 2009 představovalonejvýznamnější zahraničně politický úkol moderní české státnosti. V rámci rotačníhosystému půlročního řízení Rady EU byla Česká republika po Slovinsku druhýmstátem bývalého východního bloku, který dostal příležitost k řízení Rady EU, klíčovéinstituce EU jak z hlediska reprezentace zájmů členských států, tak z hlediska legislativníhoprocesu v EU. Následující kapitola se zaměří na reflexi českého předsednictví,jeho souvislosti a potenciální dopady. Nejedná se tedy o snahu komplexněa detailně české předsednictví zhodnotit. Taková ambice má nejen určitá metodologickáúskalí, ale především praktické překážky. Na metodologické problémy hodnocenípředsednictví bude poukázáno v jedné z následných podkapitol, praktické překážkylze uvést hned: podrobná evaluace českého mandátu vyžaduje nejen násobněvíce prostoru, než který je určen této kapitole, ale také větší časový odstup.Z hlediska struktury začíná kapitola stručným teoretickým vymezením předsednictvía jeho funkcí. Byť teorie předsednictví nepředstavuje primární cíl tohoto textu,nelze se bez několika odstavců obejít. Následně je představen zahraničně politickýa domácí kontext předsednictví a popsána jeho agenda a průběh. Poslední úsektextu přináší zamyšlení nad mediální reflexí českého předsednictví, a to jak z hlediskavnitropolitických, tak unijních souvislostí.2. PŘEDSEDNICTVÍ RADY EU: FUNKCE A HODNOCENÍPředsednictví Rady EU se v posledních dvou desetiletích stalo předmětem poměrněintenzivního výzkumu, který ve formátu studií [Henderson 1998, van Keulen 2004,Quaglia, Moxon-Browne 2006, Warntjen 2007, Thomson 2008], kapitol v odbornýchknihách [Schout, Vanhoonacker. 2006b; Schout 2008; Tallberg 2008] či monografiích[Tallberg 2006, Kaniok 2009a] nabídl poměrně přesnou charakteristikumoderního předsednictví. Za její základ lze označit nestranný výkon komplexníhobalíku funkcí, jejichž geneze začala v 50. letech 20. století a do své dnešní podoby sevytvořily počátkem 90. let 20. století. První a základní dělení předsednických funkcí1) Tento text byl zpracován v rámci plnění grantového výzkumu České předsednictví Rady EU: mostpřes minulost (GA ČR 407/09/P030).139

určili v roce 1976 Helene Wallace a George Edwards [Hayes-Renshaw, Wallace2006: 141], kteří předsednictví připsali následující funkce:1. manažer Rady,2. reprezentant Společenství v zahraničních vztazích,3. programový iniciátor,4. vyjednavač dohod,5. administrátor,6. kolektivní reprezentant RadyMartin Westlake a David Galloway [2004: 334] přidávají k těmto funkcím ještěfunkci čestného vyjednavače, kterou odlišují od funkce vyjednávače dohod. Zajímavoupoznámku učinil v roce 1984 Jean-Louis Dewost [1984], který předsednictvípřisoudil roli arbitra v případě politických konfliktů 2 . Katalog Jonase Tallberga čiOle Elgströma [Tallberg 2002: 13, Elgström 2003: 4–7] je o něco jednodušší a rozeznáváčtveřici základních funkcí předsednictví:1. administrace a řízení práce Rady,2. určování politických priorit,3. vyjednávání,4. reprezentace Rady.Kontroverzně přijímaná je národní dimenze předsednictví 3 , v jejímž rámci předsednictvímůže posloužit jako prostor pro obhájení národních zájmů či národní pozice.Tuto funkci přisuzuje předsednictví explicitně Adriaan Schout [Schout 1998;Schout, Vanhoonacker 2006a: 1054] či Philippa Sherrington [2001: 44]. Implicitněji pak očekává Martin Westlake a David Galloway [2006: 335], kteří uvádějí, žepředsednictví představuje pro členský stát možnost, jak prosadit své priority. Frekventovanéjsou také logické poznámky uvádějící, že předsedající stát, jakkoliv semůže snažit o neutralitu a nestrannost, je stále součástí politických jednání v RaděEU, v nichž má své dlouhodobé zájmy.Zjednodušený pohled na předsednické funkce, který byl náplní předchozích odstavců,i detailům neznalému čtenáři jasně naznačuje, že moderní předsednictvípředstavuje pro většinu členských států nákladný a náročný úkol. Nákladná a náročnáje organizační dimenze předsednictví, která klade velké požadavky nejen na materiálnízázemí předsednické země, ale především na kapacitu a kompetenci jejístátní administrativy. Počet funkcí, jež jsou od předsednické země vyžadovány, a jejichodlišné zaměření v sobě nesou diametrálně odlišné nároky nejen na jejich výkon,ale také na přípravu. Motivace a výkon kupříkladu určování politických priorit,jež předsednickou zemi staví do role lídra, nemusí být vždy příliš kompatibilní s reprezentacíkompromisu dosaženého Radou EU či se samotným vyjednáváním2) Dewost poukazoval na konflikt ohledně rybářské politiky v roce 1982, který byl úspěšně vyřešendíky dvojici trialogů mezi dánskou delegací, tehdejším předsednictvím a Evropskou komisí.Dewostem zmíněnou funkci by však šlo zahrnout pod vyjednávání.3) Předsednictví je považováno za servis evropské integraci, nikoliv jako nástroj zahraniční politikyčlenského státu.140

v Radě EU. Předsednický stát je tak do značné míry obětí vnitřní tenze způsobenénastavením předsednictví, přičemž platí, že zvládnutí tohoto napětí je důležitýmpředpokladem pro zvládnutí samotného předsednictví.Poznámkou o zvládnutí předsednictví lze plynule přejít k dalšímu problematickémubodu předsednické teorie. Jestliže o funkcích předsednictví a jejich podobě panujepřes pestrost katalogů funkcí a odlišném důrazu na význam konkrétních úkolůpoměrně jasná shoda, nepanuje téměř žádná shoda ohledně hodnocení předsednictví.Některé funkce předsednictví samozřejmě měřit s jistou mírou přesnosti a porovnatelnostilze. Většina hodnocení předsednictví se ovšem odehrává v rovině kvalitativníchsoudů.Na obtížnost či téměř nemožnost předsednictví objektivně hodnotit a poté srovnávatjejich úspěšnost poukazují mnozí autoři [Schout 1998; Schout, Vanhoonacker2006; Hayes-Renshaw, Wallace 2006]. Martin Westlake a David Galloway[2004: 336] upozorňují na paradoxní skutečnost, že úspěšné a produktivní jednáníER může zastínit jinak konfliktní a špatně vnímané předsednictví a naopak. Jelikožpředsednictví kombinuje řadu funkcí, málokterý pozorovatel je schopen kompetentněvyhodnotit například jak organizační funkci předsednictví, tak reprezentaci EU.Objektivitu hodnocení (a zejména srovnávání) konkrétních mandátů stěžuje skutečnost,že každá země zaujímá odlišnou výchozí pozici. Na vědomí je potřeba vzít takéfakt, že průběh předsednictví může být narušen neočekávanou zahraničně politickouudálostí 4 . Velký vliv má také atmosféra v EU. Je kupříkladu zjevné, že složitousituaci má předsednictví, které vyjednává například finanční perspektivu či připravujea řídí mezivládní konferenci.Omezení, jež se vztahují k možnosti objektivně hodnotit předsednictví, lze naléztvíce. Úseky této kapitoly, jež mají analytické ambice, tak je potřeba chápat spíšejako analytický komentář, který srovnává deklarovaná tvrzení s realitou, případnědosažené výsledky s jejich mediálním obrazem.3. KONTEXT ČESKÉHO PŘEDSEDNICTVÍ: LAŤKA TÉMĚŘ NA NULE„Obecně platí, že předsednictví Rady EU vykonávají malé země lépe než velké státy.Lépe se shodnou s ostatními institucemi EU, volí konsensuální přístup, naslouchajíostatním, snaží se dohodnout“. Do těchto slov lze shrnout tvrzení, které se pravidelněobjevuje v teoretické literatuře o předsednictví [Elgström 2003; Hayes-Renshaw,Wallace 2006]. Přesto se v posledních letech, se zvyšující se frekvencí výskytu malýchči středně velkých zemích v předsednické funkci, objevuje před každým předsednictvímdaného typu u velkých a vlivných aktérů v EU skepse až despekt. Česképředsednictví bylo vyvrcholením tohoto přístupu. Žádné jiné předsednictví nebylo4) Poukázat lze například na belgické předsednictví z druhé poloviny roku 2001, jehož průběh poznamenalyzářijové teroristické útoky na Světové obchodní centrum v New Yorku.141

například vlivnými francouzskými deníky očekáváno s tak hlubokým despektema neskrývanou nevolí jako v případě českého mandátu. Schopnost vlády premiéraMirka Topolánka zvládnout předsednictví Rady EU byla zahraničními experty, poslanciEvropského parlamentu (EP) a analytiky zpochybňována zejména vzhledemk nestabilní vnitropolitické situaci. Například analýza 5 společnosti Newton Mediaz listopadu 2008 ukázala, že politická nestabilita v České republice byla v říjnu nejvícefrekventovaným 6 mediálním argumentem pro neúspěch předsednictví[Mediainfo 2008]. Koncem října 2008 se v této souvislosti dokonce v českých a evropskýchmédiích objevily úvahy o tom, že nejlepší by bylo, kdyby předsednictvíi po 1. lednu 2009 vykonávala ještě Francie, případně kdyby si Česká republika vyměnilapředsednictví se Švédskem 7 . Dlužno dodat, že například slovinské předsednictvítakto nízká očekávání neprovázela.Extrémně nízká očekávání, jež doprovázela Českou republiku několik měsícůpřed zahájením předsednictví [Kaczynski 2009], byla kombinací externích a vnitropolitickýchfaktorů. Ze zahraničněpolitického hlediska nastupovala Česká republikado předsednické funkce v době turbulentního světového i unijního dění. Světovéscéně dominovalo téma hospodářské krize globálního rozsahu a pokračující emancipacenastupujících mocností Brazílie, Ruska, Indie a Číny. Očekávání vzbuzovalanová administrativa v USA, která se výkonu moci ujala souběžně se začátkem českéhopředsednictví. Jeho start ostatně ovlivnily dvě další vnější okolnosti, jimiž bylkonflikt v Gaze a energetická krize, způsobená přerušením dodávek plynu z Ruskapřes Ukrajinu do Evropy.Z vnějšího hlediska byl ovšem pro české předsednictví důležitější evropský kontext.Jeho dominantním rysem byl fakt, že Česká republika přebírala mandátpo Francii a aktivistickém a mediálně orientovaném prezidentu Nicolasovi Sarkozym.Česká republika má oproti Francii v EU zcela opačnou pověst, většinou unijních,zahraničních a tuzemských opinion makers ji považuje za euroskeptickoua problematickou zemi 8 [Cassata 2009]. Za českého předsednictví se rovněž očekávalcelkový posun v ratifikaci Lisabonské smlouvy, přičemž předsednické zemi příliš5) Citovaná analýza byla zaměřena na celostátní deníky Aha!, Blesk, Haló noviny, Hospodářské noviny,Lidové noviny, Mladá fronta Dnes, Právo, Šíp a vybrané týdeníky (Ekonom, Euro, Reflex, Respekt,Týden). Analýza pokrývala období od 1. do 31. 10. 2008.6) Politická nestabilita jako příčina neúspěchu byla předmětem 15% sledovaných příspěvků, 14% získalvelmi podobný argument zpochybňování kompetence české vlády/mandátu pro výkon předsednictvía tutéž hodnotu argument, že Česká republika dosud neratifikovala Lisabonskou smlouvu[Mediainfo 2008].7) Tato úvaha má svůj původ v článku rakouského deníku Kurier „Mach´s nochmal, Sarko“ ze dne21. října 2008. Na politické rovině ji artikuloval například europoslanec za německou CDU/CSUIngo Friedrich [Idnes 2008].8) Termín euroskepticismus patří k jednomu z nejproblematičtějších v dnešním výzkumu evropskéintegrace. Ve své nejpoužívanější vědecké definici totiž obsahuje jak naprosté odmítání evropskéintegrace, tak kritiku jejího současného vývoje. Média tento široký záběr, vedoucí k faktu, žeeuroskeptikem je téměř každý, kdo zpochybní současnou podobu EU, přijala a tím termín de factoznehodnotila. Ke kritice euroskepticismu a jeho typologií viz Kaniok 2007.142

v unijních kruzích nenahrával fakt, že se na konci roku 2008 řadila mezi několikmálo států, jež novou smlouvu ještě neratifikovaly. Vzhledem k palčivosti ekonomickérecese v EU byla nevýhodou českého předsednictví skutečnost, že země dosudnení členem eurozóny, což se kromě jiného odráží na výkonu předsednických práva povinností v Radě ministrů financí. V neposlední řadě pak představovala důležitousoučást unijního kontextu skutečnost, že v červnu 2009 se měly konat volby do EP,což zásadně ovlivňovalo legislativní aktivitu končícího EP a končící Komise 9 .Vnitropolitický kontext předsednictví byl určen dlouhou dobu před jeho začátkem.Poukázat lze na tři důležité body. Za prvé, ze strukturálního hlediska Česká republikatrpí od parlamentních voleb v roce 1996 existencí slabých vládních sestav,které nemají v Poslanecké sněmovně dostatečnou (či vůbec žádnou) většinu a vedlesnahy o prosazení vládního programu musí stejnou (ne-li větší) snahu vynakládatna uhájení své existence. Politický život se tak ze souboje idejí a řešení smrsknulna přetahovanou o rozhodujícího poslance, doprovázenou často personalizovanýmikonflikty, mediálními aférami a inherentní nestabilitou. Parlamentní volby v roce2006, poslední před českým předsednictvím, tento stav dovedly k dokonalosti. Jejichvýsledkem byl pat, v němž levicové a levostředové strany (ČSSD a KSČM) získalystejný počet mandátů jako pravicové a pravostředové formace (ODS,KDU-ČSL a nově také Strana zelených). V lednu 2007, půl roku po volbách, vzniklakoaliční vláda ODS, KDU-ČSL a Zelených, která se opřela o podporu dvou poslancůz ČSSD. Tento nestandardní způsob konstrukce vládní většiny posunul vztahymezi ČSSD a ODS k ryzímu antagonismu, výstižně nazvaný „studená občanská válka“[Doležal 2009]. V jejích pomyslných zákopech se česká politika nacházela takév pre předsednické době. Již na jaře 2008 se předseda ČSSD Jiří Paroubek vyjádřilve smyslu, že vláda bude cílem opozičních útoků také během předsednictví [Kaniok2008], čímž se zřetelně lišila česká situace například od slovinské, kde se vládas opozicí domluvila na příměří během předsednictví [Turčinová 2008].Druhým důležitým faktorem, který dlouhodobě definuje český vnitropolitickýkontext ve vztahu k EU, je váha a význam, který česká politika obecně přisuzuje evropskéintegraci. Bez uzardění lze konstatovat, že je nevalný. Diskuze o evropské integracije v české politické obci plytká a až na výjimky se omezuje na replikování frázía pouček. Nezřídka pak politická debata o evropské integraci představuje pouzedalší extrapolaci vnitropolitických pří, se všemi jejich předsudky a stereotypy. Důsledkemtohoto přístupu je skutečnost, že česká politika nedokázala vyprodukovatalespoň elementární shodu nad českými národními zájmy v EU.Z hlediska vnitropolitických souvislostí českého předsednictví je nutné dodat, žeobavy u části komentátorů, domácích a zahraničních politiků vyvolávala osoba prezidentarepubliky Václava Klause, který je považován za oponenta hlubší evropskéintegrace a hlavního architekta českého euroskepticismu [Hanley 2008]. Mediálně9) Z hlediska legislativního cyklu EU je potřeba uvést, že obě instituce přestávají pracovat zhrubana konci dubna volebního roku.143

frekventované obavy směrovaly zejména k souladu vládního a prezidentova postoje,stejně jako k potenciálním sporům kupříkladu o řízení ER [Bowlby 2008].Nálepka outsidera, jež předsednictví provázela s jeho příchodem do úřadu, ovšemnebyla jen problematickou vizitkou české politiky a odrazem komplikovaného zahraničníhodění. Ve své podstatě mohla být také výhodou. Sportovní terminologií řečeno,standardní průběh předsednictví by byl vzhledem k nízce posazené laťce bodovanýmumístěním, přičemž každý úspěch by pak zajišťoval České republice cenný kov.4. AGENDA PŘEDSEDNICTVÍ: STANDARDNÍ TŘI EPříprava na výkon předsednictví začala přibližně v roce 2006. Z organizačního hlediskaje v prvních měsících provázely nejasnosti. Ještě v závěru roku 2006 se počítaloze zřízením funkce vládního zmocněnce pro přípravu předsednictví, nakonec bylaagenda svěřena nově vzniklému úřadu místopředsedy vlády pro evropské záležitosti,který byl ustaven v souvislosti se vznikem druhé Topolánkovy vlády v lednu 2007[Tomalová 2008].Během roku 2007 a 2008 vznikal také program českého předsednictví. Jeho obsahbyl vymezen osmnáctiměsíčním programem předsednického tria Francie, Českérepubliky a Švédska. Ve své podstatě se ale jednalo o omezení formální, příkladprvního osmnáctiměsíčního programu Německa, Portugalska a Slovinska ukázal,že obsah víceletého programu je tak vágní a široký, že participujícím předsednictvímneklade žádné relevantní překážky. Finalizace programu, který ve svých pracovníchverzích prošel například reflexí akademické veřejnosti, proběhla v závěruroku 2008. V lednu 2009 byl program oficiálně představen předsedou vlády Topolánkemna půdě EP.Program českého předsednictví nesl název „Evropa bez bariér“, což mělo vystihovatČeskou republikou preferovanou EU „bez vnitřních, ekonomických, kulturnícha hodnotových bariér“ [Úřad vlády České republiky 2009: v]. Leitmotiv předsednictvítak odpovídal ideovému profilu Topolánkova kabinetu, přičemž v důrazu na odstraněníbariér lze identifikovat český národní zájem, vztahující se ke snaze odstranitpřetrvávající překážky volného pohybu pracovních sil. Předsednictví sek liberalismu přihlásilo rovněž v kontextu hospodářské krize. Jako její léky odmítloregulaci a protekcionismus [Úřad vlády České republiky 2009: v]. Celkově měl podlepředsednického programu vývoj v EU směrovat k ekonomické liberalizaci, většíenergetické bezpečnosti a intenzívní transatlantické spolupráci.Ústředními pilíři českého předsednictví byla tři E 10 – ekonomika, energetikaa vnější vztahy. V ekonomické oblasti považovala Česká republika za prvořadý úkol10) V této souvislosti se nejednalo o příliš invenční zkratku. Spojení tří E použilo v souvislosti s předsednictvímjiž v roce 2001 Švédsko. V jeho případě tři E znamenala „rozšíření“, „životní prostřední“a „zaměstnanost“.144

předsednictví zabránit prohlubování krize a naopak nastartovat růst. Programv této souvislosti poukazoval na tři efektivní nástroje: používání unijní legislativya její úpravu, podporu vzdělání, výzkumu, vývoje a odstranění překážek, jež bránímezinárodnímu obchodu. Z hlediska konkrétních položek byly prioritními opatřenímiúprava legislativy EU ošetřující kapitálovou přiměřenost investičních podnikůa úvěrových institucí, dojednání legislativy regulující pojišťovnictví či legislativyupravující činnost ratingových agentur. Druhé opatření, podpora výzkumu, vývojea vzdělání, se mělo uskutečnit především důsledným uplatněním svobody pohybupracovníků a služeb. Třetí nástroj spočíval podle předsednictví v liberalizaci světovéhoobchodu [Úřad vlády České republiky 2009: 2–5].Energetika jako druhé E obsahovala tři zásadní položky. V prvé řadě se jednaloo dokončení dokumentu s názvem Druhý strategický energetický přehled 11 . Druhýmcílem byla finalizace legislativy ošetřující udržování minimálních zásob ropya ropných produktů. Předsednictví v této souvislosti podporovalo navýšení povinnýchminimálních zásob z 90 na 120 dní. Třetím bodem byla revize transevropskýchenergetických sítí, kde předsednictví vycházelo z předpokladu, že pouze plně dokončenýa funkční trh s elektrickou energií a plynem vytvoří v EU předvídatelnéa stabilní prostředí [Úřad vlády České republiky 2009: 6–8].Důležitým rozměrem priority Energetika byla politika ochrany klimatu. V tétooblasti bylo snahou předsednictví dosáhnout globálně přijatelné dohody o nastaveníredukčních závazků, zaměřených na vypouštění skleníkových plynů do ovzduší,po roce 2012 [Úřad vlády České republiky 2009: 10].Třetí prioritní E – Evropská unie ve světě – obsahovalo řadu položek. V souladuse svým ideovým profilem kladla česká vláda velký důraz na posilování spojenectvís USA. Program se zaměřoval na intenzivní dialog s novou administrativou USAv klíčových oblastech – hospodářství, ochraně klimatu, energetice a spolupráci setřetími zeměmi. Vedle transatlantické spolupráce se předsednictví koncentrovalona prohlubování vztahů s postsovětskými státy, a to formou prohloubení východnídimenze Evropské politiky sousedství. České předsednictví v této souvislosti vycházeloz provázanosti stabilní energetiky a korektních vztahů mezi EU a tímto regionem.Ve vztazích s Ruskem bylo cílem předsednictví sjednocení pozice členskýchstátů EU ve vztahu k Rusku s výhledem na vznik nové dohody o vzájemném partnerství.Agenda rozšiřování EU pak upřela pozornost na západní Balkán, konkrétně zejménana Chorvatsko [Úřad vlády České republiky 2009: 21–23].V dalších politických oblastech bylo předsednictví z pohledu svého programunízko profilové. Spíše diskusně byla v programu pojednána témata reforem rozpočtuEU a společné zemědělské politiky či budoucnosti Lisabonské strategie. Marginálněbyly v programu zmíněny také institucionální a konstituční aspekty evropskéintegrace.11) Jeho význam spočíval ve faktu, že měl obsahovat rozbor střednědobé poptávky a nabídky energiev EU a na jejím základě vytipování vhodných projektů infrastruktury.145

Program „Evropa bez bariér“ lze označit za standardní předsednický dokument.Česká vláda jeho priority poměrně dopředu a jasně indikovala, rovněž s předstihempředeslala, že jeho vyznění bude liberální. Předsednictví se podařilo zaměřit na potřebyEU, národně preferovaných položek v dokumentu příliš nebylo. Program taklogicky nevyvolal žádné kontroverzní reakce, a to jak v České republice, tak v EU.5. PRŮBĚH PŘEDSEDNICTVÍ: ŠEST ETAP O TŘECH DĚJSTVÍCHMetaforizovalo-li by se předsednictví do šestietapového cyklistického závodu, v českémpřípadě byly nejzajímavější první tři dějství. Lépe řečeno, závod se na ně redukoval.Leden připravil České republice ostrý start v podobě dvou souběžných krizí –plynové a konfliktu v Gaze. Zatímco první zkoušku zvládlo předsednictví elegantně,ve druhém případě se nevyvarovalo jistých zaškobrtnutí. V únoru se předsednictvíkonsolidovalo a začalo rutinně a bez potíží vykonávat každodenní agendu. Březenpak znamenal předčasný aprílový žert nejen pro předsednictví, ale také pro celouEU a fakticky znamenal konec závodu.Aprílovým žertem není míněno nic jiného, než odvolání vlády Poslaneckou sněmovnou24. 3. Kabinet Mirka Topolánka, který začal v dané době získávat pozitivníhodnocení za předsednický výkon jak v České republice, tak v zahraničí (a obraceltak původní negativní naladění vůči České republice), padl hlasy poslanců ČSSD,KSČM, dvou bývalých poslankyň SZ a stejného počtu bývalých poslanců ODS. Neníúkolem tohoto textu spekulovat o příčinách, jež vedly k vyslovení nedůvěry, ani o motivechkonkrétních aktérů 12 . Faktem ovšem zůstává, že přes různá politická ospravedlnění,jež se v následných dnech a týdnech objevily v médiích, předsednictví a potažmoČeská republika pozbylo zárodky prestiže, jež získalo a vrátilo se do atmosférypodzimu 2008. Následné úvahy o tom, že by předsednictví dokončila Topolánkovavláda v demisi a měsíc trvající bezradné formování úřednického kabinetu již jen dokreslilytristnost části tuzemské politické elity. Byť k pádu vlády během předsednictvínedošlo v jeho moderní historii poprvé 13 , poprvé neměla opozice připravenu alternativu.Instalaci úřednické vlády Jana Fischera za ni rozhodně považovat nelze.12) Teorií a úvah se v médiích objevilo několik. Část komentátorů za pádem vlády viděla prezidentaVáclava Klause, k čemuž přispěl prchlivý výrok odstupujícího premiéra Topolánka o tom, žena „Pražském hradě se slavilo dlouho do noci“. Další teorie spatřovala motiv k odvolání v tlakukrajských politiků ČSSD na ústředí strany. Lokální sociálně demokratičtí lídři se měli obávattoho, že centrální pravostředová vláda bude klást krajským samosprávám, které po volbách v roce2008 ovládla ČSSD, obstrukce a omezí přísun financí do krajů. Opoziční lídr Jiří Paroubek, proslulýzaujetím průzkumy veřejného mínění, se podle dalšího výkladu pádu kabinetu obával rostoucípopularity Topolánkovy vlády, způsobenou úspěšným předsednictvím. Se zajímavou teoriípřišel komentátor týdeníku Reflex Bohumil Pečinka. Podle něj byla za odvoláním vlády neschopnostpremiéra Topolánka trpělivě vyjednávat s vlastními poslanci a Topolánkovo přílišné spoléhánína kouzlo předsednictví [Pečinka 2009].13) Vztah mezi stabilitou vlád a předsednictvím je pojednán v Kaniok 2009b.146

Počínaje dubnem přestala Česká republika předsedat, ale stala se jakýmsi symbolickýmsprávcem Rady EU. Nekontrolovaný a neřízený pád vlády měl ovšem zásadnídopad na vnímání předsednictví, protože umožnil naplnit veškerá klišéa předjímané úsudky. Byť si Česká republika nevedla zdaleka zle, nezodpovědný postuppolitické elity vedl jak k dehonestaci konkrétních výsledků, tak české pozicev EU.Z hlediska konkrétních výsledků a optikou pohledu, který jde za hranice mediálníchúsudků, lze označit výkon předsednických funkcí za úspěšný. Organizačnífunkci české předsednictví zvládlo 14 . V jeho průběhu se uskutečnilo přes 3000 zasedánína různých úrovních Rady EU, summitů a jednání se třetími zeměmi, jež česképředsednictví ve spolupráci s Generálním sekretariátem Rady EU připravilo a řídilo.Na organizaci předsednictví nebyla během jeho průběhu vznesena žádná kritickánámitka. Čeští předsedající byli partnery z ostatních zemí EU oceňováni za připravenosta flexibilitu [Rozhovor s představitelem SZ ČR při EU ze dne 14. 7. 2009;Kaczynski 2009].Zvládnutí organizační funkce české předsednictví dostálo základnímu nároku,který bývá kladen na předsednictví nových členských států. Jak v případě skandinávskýchzemí, které do EU přistoupily v roce 1995 a poprvé předsedaly na přelomumilénia, tak například v souvislosti se Slovinskem byl základní předpoklad vztahovanýk jejich předsednictvím směrován na hladkou organizaci a korektní vedeníjednání.Z pohledu předsednických priorit si Česká republika připsala proměnlivé úspěchy.V ekonomické oblasti je nutné uvést, že možnosti státu, který není členem ani G– 20, ani eurozóny, jsou omezené. Předsednictví však dosáhlo svého základního filozofickéhocíle. Přes nelibost Francie se mu podařilo zabránit protekcionistickýmtendencím. Je korektní dodat, že Česká republika nebyla v dané době krizí tak dotčena,a proto zřetelně vystupovala proti nadměrným zásahům. Předsednictví navícpreferovalo řešení bez dalšího posilování pravomocí evropské úrovně, což samozřejměvyvolalo kritiku levicových politiků a aktérů preferujících hlubší evropskouintegraci.Energetika byla patrným tématem českého mandátu. Předsednictví získalo uznáníza diplomatické úsilí, jímž přispělo k obnovení dodávek plynu z Ruska přes Ukrajinu.Navíc se výrazně zvýšily unijní finanční prostředky na energetickou bezpečnosta zahájily se konkrétnější diskuze ohledně Jižního koridoru, který je plánován jakocesta k diverzifikaci dodávek energií. Podařilo se také schválit třetí energetický balíček,který má přispět k budování společného energetického trhu.Z hlediska priority Evropa ve světě předsednictví zahájilo projekt Východníhopartnerství, prostřednictvím kterého EU navazuje užší styky s šesti post-sovětskými14) O tom ostatně svědčí i článek Tonyho Barbera z Financial Times [2009: 11], který se následně hojněobjevoval i v jiných médiích, ale docela věrně odrážel i stanoviska aktérů českého předsednictvív rozhovorech. Barber cituje jednoho z vysokých bruselských úředníků: „Jejich úředníci byli dobří.Jejich politici katastrofální“.147

epublikami. V Praze sice přednesl projev o jaderném odzbrojení nový prezidentUSA Barack Obama, ale k žádnému výraznému rozvoji vztahů USA – EU nedošlo.Předsednictví se rovněž nepodařilo postoupit v přístupových jednání s Chorvatskem,která blokuje územní spor se Slovinskem.V souvislosti s úspěšností Evropy bez bariér lze konstatovat, že české předsednictvíbylo v prosazování témat, jež považovalo za důležité, úspěšné. Jak uvádí PiotrKaczynski [Kaczynski 2009], přístup předsednictví byl ve všech třech E aktivní. Českérepublice se podařilo prosadit deklarovaný liberální přístup zejména v ekonomice,důležitá legislativa byla přijata ale také například v oblasti energetiky. Je otázkou,zda mohlo být dosaženo více. Březnový pád vlády sice lze považovat za předěl,vzhledem k evropským volbám ale jak EP, tak Komise přestaly legislativní aktivituvyvíjet již v dubnu. Pád vlády tak předsednictví poškodil spíše v jeho vyjednávací sílena nejvyšší politické úrovni.S výjimkou blamáže 15 při počátku krize v Gaze předsednictví obstálo také při plněníreprezentační funkce. Za velmi zdařilé bylo považováno jednání předsednictvípři řešení tzv. plynové krize z ledna 2009 [Moore 2009; Willoughby 2009; Rettman2009]. Pozitivně byla přijímána také iniciativa Východního partnerství, která byměla posílit roli EU na Východě. Naopak, jak již bylo uvedeno, téměř nijak nepokročilapřístupová jednání mezi EU a Chorvatskem. Standardně si předsednictví počínalopři reprezentaci Rady EU při vyjednávání s EP a Evropskou komisí. Podlepředstavitelů SZ České republiky při EU mělo předsednictví roli při nestranné reprezentaciusnadněnu tím, že v projednávaných návrzích legislativy nemělo výraznýnárodní zájem, který by se lišil od konsensu dosaženého v Radě EU [Rozhovorys představiteli SZ České republiky při EU ze dne 14.–15. 7. 2009].Z hlediska vyjednávání kompromisů v Radě EU a následné interakci s EP se českémupředsednictví podařilo dosáhnout shody ve více než 80 položkách [Rettman2009]. Řada z legislativních návrhů přitom byla kontroverzní a kompromisu sev nich dosahovalo obtížně. Vyřadí-li se z počtu dohodnutých předloh položky, kterépouze zjednodušovaly již existující legislativu, dosáhlo české předsednictví signifikantníhoposunu v 50 předlohách. České předsednictví tím výrazně překonalo jakpředchozí francouzské, tak slovinské předsednictví [Rozhovor s představitelem SZČeské republiky při EU ze dne 15. 7. 2009]. Úspěch v negociaci byl způsoben dvojicídůvodů. První z nich lze spatřovat ve faktu, že v době českého předsednictví končilymandáty EP a Evropské komise. Obě instituce tak byly nakloněny k uzavíráníkompromisů a dohod. Druhou příčinou pak byla kvalitní příprava českých vyjednavačů.Ti si již během léta 2008 připravili seznam legislativních položek, které potenciálněmohly připadat pro české předsednictví v úvahu. Vývoj dané legislativyv Radě a EP byl během francouzského předsednictví pečlivě sledován a položky prů-15) Myšleno je neuvážené vyjádření mluvčího předsedy vlády pro předsednictví Jiřího F. Potužníka,který v počátku krize označil postup Izrael za defenzivní, což nekonvenovalo převládajícímu postojiEU.148

ěžně aktualizovány [Rozhovor s představitelem SZ České republiky při EU ze dne15. 7. 2009]. Například francouzští zástupci v Radě EU byli překvapeni profesionalitoujednání a hladkostí jejich průběhu [Pur 2009].Pád Topolánkovy vlády podle všeho fakticky poškodil předsednictví méně, nežbylo mediálně zdůrazňováno. Měsíc předsedání ministry v demisi a následné řízeníRady úřednickou vládou se podepsalo pouze na vyjednávání na nejvyšší úrovni. Vládabez důvěry a následný úřednický kabinet totiž nemohl logicky požívat valné autorityjak při jednání v EU, tak v zahraničí. Z funkce aktivního předsedy, snažícího sevést jednání určitým směrem, se stal, jak již bylo řečeno, prostředník, jehož hlavnímúkolem bylo naplnit formální povinnosti úřadu. Zatímco Mirek Topolánek přiznal,že při napjatých vztazích s Francií spoléhal zejména na pomoc Německa, případněHolandska a Švédska [Topolánek 2009: 12], vnější pozorovatelé si povšimli, žepo pádu vlády byl vliv Německa na aktivitách předsednictví ještě patrnější.6. NAMÍSTO ZÁVĚRU: MEDIÁLNÍ OBRAZ PŘEDSEDNICTVÍA JEHO SOUVISLOSTIBez ohledu na skutečné úspěchy či neúspěchy předsednictví se jeho obraz odvíjelod toho, že nepochopitelným odvoláním vlády uprostřed úspěšného předsednictvídopustila Česká republika návrat ke schématickým předpovědím z podzimu 2008.Skutečností také je, že Česká republika, lépe řečeno její představitelé, mediální rozměrpředsednictví výrazně podcenili 16 . Zejména francouzské sdělovací prostředkyvysílaly jasné signály, že každé zaváhání předsednictví bude soustem, jež nebudepromarněno. Jak uvádí Andrew Rettman [Rettman 2009] „Paříž se při každé příležitostipokusila dávat najevo, že malá a nová členská země nemůže vedení Unie zvládnout“a že „řada lidí si přála, aby české předsednictví zklamalo“ 17 . Vzhledem k výšepopsanému kontextu byl možná na místě méně kontroverzní a nápadný typ mediálnícha propagačních aktivit. Jak slogan „Evropě to osladíme“, tak Černého instalaceEntropa se totiž navzdory své nápaditosti a neotřelosti vrátily českému předsednictvíjako pověstný bumerang 18 .Jak průběžné, tak konečné mediální hodnocení předsednictví Rettmanův postřehde facto podpořilo. Kromě kritiky objektivních chyb České republiky, jako bylo napříkladjiž zmíněné zaváhání při počátcích krize v Gaze, se ve většině komentářů ob-16) Petr Drulák poznamenává, že dobrá reputace patří k nejdůležitějším mocenským zdrojům nevelkýchstátů, avšak Česká republika měla zejména díky prezidentu Klausovi možnost dobré reputaciv unijních záležitostech ztíženu [Drulák 2008: 136–137].17) Stejné postřehy vyslovovala řada pracovníků SZ České republiky při EU během osobní návštěvyautora tohoto textu v Bruselu v červenci 2009.18) Švédsko, které po České republice přebíralo předsednictví k 1. 7. 2009, se z Entropy poučilo a budovuRady EU vyzdobilo indiferentními ukázkami své lidové kultury, například v podobě dřevěnýchlavic.149

jevily prvky, jež s předsednictvím a jeho výkonem nesouvisely. Příkladem mohou býtsnímky Mirka Topolánka z jeho pobytu ve vile italského premiéra Berlusconihov květnu 2008, jež uveřejnil španělský list El País v červnu 2009, které zcela irelevantnětvořily kolorit hodnocení předsednictví [Moore 2009; Taylor 2009]. Dalšímpříkladem mediální nekorektnosti a stereotypů byla osoba českého prezidenta VáclavaKlause. Domnělý či skutečný euroskeptik Klaus byl, jak již bylo uvedeno, považovánza jednu z největších hrozeb českého předsednictví. Důsledkem této zaujatostitak bylo například vulgární zjednodušení únorového projevu Václava Klause v EP.Klausovo vystoupení bylo interpretováno jako „přirovnání evropské integraceke komunistické diktatuře“ [EUbussines 2009]. Klaus přitom při svém vystoupenípouze řekl, že v EP neexistuje klasická dělba poslanců vládní a opoziční a že v EP(potažmo v EU) je nepřípustné pochybovat o alternativních podobách evropské integrace19 . Za pokrytecké lze označit úsudky o instalaci Davida Černého Entropa,která byla umístěna v budově Rady EU. Evropská integrace nutně potřebuje využítlibovolné kanály k tomu, aby povzbudila zájem občanů, což představitelé institucíEU a členských států rádi a často zdůrazňují. Černého plastice se pozornost vyvolatpovedlo – podle přímých aktérů stály v budově Rady EU Justus Lipsus na plastikufronty zájemců [Rozhovor s představitelem SZ České republiky při EU ze dne15. 7. 2009; Charlemagne 2009]. Kontroverzní a často na hranici se pohybující sedílo bylo ovšem nakonec zkritizováno za svou urážlivost [Moore 2009; Taylor 2009].Naopak oprávněně analytici a média poukazovala na odvolání vlády Mirka Topolánkauprostřed předsednictví. Jakkoliv lze aktivity opozice (ať už parlamentní čiuvnitř koaličních stran) označit z vnitropolitického hlediska za legitimní, jejich vyústěníbylo časově nevhodné a ukázalo na provinčnost české politiky. Úspěšnězvládnuté předsednictví, k němuž měla Česká republika v březnu 2009 dobré předpoklady,totiž bylo dlouhodobým národním zájmem České republiky. Z pozitivníhoobrazu české politiky v EU mohl v následných letech profitovat libovolně složenýkabinet. Předsednictví Rady EU je totiž jak členskými státy, tak institucemi EU chápánojako úkol země, nikoliv konkrétní administrativy. Levicová opozice a částv dané době vládních poslanců tento fakt neakceptovala, jejich snaha o odvolánípředsednické vlády byla o to nepochopitelnější, že opozice neměla připravenu alternativu.Úřednická vláda Jana Fischera, která nastoupila po měsíci fungování vládyv demisi, byla východiskem v nouzi, nikoliv řešením.Tragikomický výkon české politiky by ovšem neměl zastřít unijní souvislosti většinovéhoa mediálního obrazu českého předsednictví. Účelové, zkratovité a často19) Přesná citace dotčeného místa je následující: „Dnešní systém rozhodování v Evropské unii je něčímjiným než historií prověřenou a v historii osvědčenou klasickou parlamentní demokracií. V obvyklémparlamentním systému je část podporující vládu a část opoziční, ale to v Evropském parlamentunení. Zde je prosazována alternativa jen jedna a kdo uvažuje o alternativě jiné, je považován za odpůrceevropské integrace. V naší části Evropy jsme ještě nedávno žili v politickém systému, kde bylajakákoli alternativa nepřípustná a kde proto žádná parlamentní opozice neexistovala. Získali jsmetrpkou zkušenost, že tam, kde není opozice, ztrácí se svoboda. Politické alternativy proto existovatmusí“ [Klaus 2009].150

neobjektivní hodnocení České republiky poukázalo na to, že EU se po masivnímrozšíření změnila a že nebyla schopna absorbovat přistoupení velkého počtu (navícbývalých socialistických) zemí. V souvislosti s enormním a bezprecedentním tlakemna rychlé přijetí Lisabonské smlouvy je patrné, že kultura konsensu a kompromisu,která definovala politický systém EU po dlouhá desetiletí, je minulostí. Kromě jinéhototiž Lisabonská smlouva obsahuje zásadní reformu systému kvalifikované většinyv Radě EU, která zřetelně favorizuje velké členské země na úkor středních a malýchstátů. Více či méně skryté odkazování malých či středních států do mocenskýchpředpokojů bude realitou, kterou české předsednictví signalizovalo.Konečně poslední poznámku, ke které komentáře k českému předsednictví navádí,se týká charakteru současné evropské politiky. Český komentátor Adam Drdave své poměrně smířlivé analýze českého předsednictví Rady EU pro týdeník EuropeanVoice uvedl: „Je téměř bezvýznamné dívat se na to, kolika jednáním Češi úspěšněpředsedali a kolik rozhodnutí za jejich vedení EU učinila. Stejně tak nemá cenu uvádět,že politika nejsou novinové titulky, ale drobná práce v zákulisí, kterou veřejnost nevnímá.Je to bezvýznamné, protože – a to je jádro českého selhání – politika jednodušenení technická disciplína. Politika je také otázka umění zaujmout, otázka spolehlivostia důvěryhodnosti“ [Drda 2009].Zdá se, že přístup, který zaujal Adam Drda, v současné reflexi nejen českéhopředsednictví, ale evropské integrace a politiky obecně převládá a je inherentně přítomenv samotné evropské politice. Není důležité, co a jak je konáno, ale jak aktérvypadá a jaký vzbuzuje dojem. Doba se zrychluje, není v ní času a prostoru na podrobnouanalýzu, ostatně cui bono? České předsednictví na toto povrchní klipovitéklima, stejně jako na proměňující se atmosféru v EU, doplatilo. Aplikujeme-li totižna něj měřítka použitá u jiných mandátů, zjistíme, že si vedlo podobně jako jehopředchůdci. Z hlediska očekávání, jež jsou nakládána na malé a nové země, tedyzvládnutí logistiky a negociace, pak bylo české předsednictví dokonce výborné. Jehojedinou výraznou chybou byl březnový pád vlády, který ovšem spíše než na předsednictvíupozornil na nevyzrálost české politiky.LiteraturaBarber, Tony. 2009. „Czech life support misery to end.“ Financial Times. 17. 6. 2009, p. 11.Bengtsson, Rikard. 2003. „The Council Presidency and external representation.“ Pp. 55–71 inOle Elgström (ed.). European Union Council Presidencies: A comparative perspective. London:Routhledge.Bowlby, Chris. 2008. „Eurosceptic becomes EU leader.“ BBC 27. 12. 2008 [online] Dostupnéz: (http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/7792317.stm)Cassata, Peter. 2008. „Czech EU Presidency: New Euroskeptic Era?“ Atlantic Council [online]Dostupné z: (http://www.acus.org/new_atlanticist/czech-eu-presidency-new-euroskeptic-era)151

Dewost, Louis-Jean. 1984. „The Presidency in the institutional framework of the EuropeanCommunities.“ [online] Dostupné z: (http://www.ena.lu?lang=2&doc=25699)Drda, Adam. 2009. „A wasted opportunity.“ European Voice 1. 7. 2009 [online] Dostupnéz: (http://www.europeanvoice.com/article/2009/06/a-wasted-opportunity/65358.aspx)Drulák, Petr. 2008. „Možnosti nízkoprofilového předsednictví.“ Pp. 136–143 in Jan Karlaset al. Jak předsedat Evropské unii? Návrh priorit předsednictví ČR v Radě EU v roce 2009.Praha: Ústav mezinárodních vztahů.Elgström, Ole. 2003. „Introduction.“ Pp. 1–17 in Ole Elgström (ed.). European UnionCouncil Presidencies: A comparative perspective. London: Routhledge.Elgström, Ole, Jonas Tallberg. 2003. „Conclusion: Rationalist and sociological perspectiveson the Council Presidency.“ Pp. 191–205 in Ole Elgström (ed.). European Union CouncilPresidencies: A comparative perspective. London: Routhledge.EUbusiness. 2009. „Stormy Czech EU Presidency ends without glamour.“ EUbusiness28. 6. 2009 [online] Dostupné z: (http://www.eubusiness.com/news-eu/1246157222.39/)Hanley, Sean. 2008. „Embracing Europe, Opposing EU-rope? Party-based Euroscepticismin the Czech Republic.“ Pp. 243–263 in Aleks Szczerbiak, Paul Taggart (Ed.). OpposingEurope? The Comparative Party Politics of Euroscepticism, vol. 1. Oxford: Oxford UniversityPress.Hayes-Renshaw Fiona, Helene Wallace. 2006. The Council of Ministers. London: PalgraveMacmillan, 2006.Henderson, Douglas. 1998. „The UK Presidency: an Insider’s View.“ Journal of CommonMarket Studies 36 (4): 563–572.Charlemagne. 2009. „The Czech Presidency: nice guys finish early.“ Charlemagne’s notebook27. 4. 2009 [online] Dostupné z: (http://www.economist.com/blogs/charlemagne/2009/04/the_czech_presidency_nice_guys.cfm)Idnes. 2008: „Vyměňte si předsednictví se Švédy, vzkázali do Prahy europoslanci.“ Idnes [online]Dostupné z: (http://zpravy.idnes.cz/vymente-si-predsednictvi-se-svedy-vzkazali-doprahy-europoslanci-1ct-/zahranicni.asp?c=A081029_190949_zahranicni_stf)Kaczynski, Piotr. 2009. „How the Czech Presidency has performed up to now.“ EuropeanVoice 26. 3. 2009 [online] Dostupné z: (http://www.europeanvoice.com/article/imported/how-the-czech-presidency-has-performed-up-to-now/64411.aspx)Kaniok, Petr. 2008. Czech squabbles may embroil its EU presidency. Europe’s World Autumn2008 [online] Dostupné z: (http://www.europesworld.org/EWSettings/Article/tabid/191/ArticleType/articleview/ArticleID/21224/Default.aspx).Kaniok, Petr. 2007. „Uchopení neuchopitelného? Stranický euroskepticismus v kontextupozitivních postojů politických stran k EU.“ Politologický časopis 14 (4): 345–361.Kaniok, Petr. 2009a. Předsednictví Rady EU: příběh půlstoletí. Brno: Mezinárodní politologickýústav.Kaniok, Petr. 2009b. Vlády, koalice a předsednictví Rady EU.“ Politologický časopis 15(1):63–77.Keulen, van Mendetje. 2004. „The Netherlands 2004 EU Council Presidency: Dutch EU Policy-makingin the Spotlights.“ Swedish Intitute for European Politics Studies OccasionalPapers 2004: 1op. Stockholm: Swedish Intitute for European Politics Studies.Kerremans, Bart, Edith Drieskens. 2002. „Belgian Presidency of 2001.“ Journal of CommonMarket Studies 40 (ročenka): 49–51.Kietz, Daniela. 2008. „The Presidency in the Council System: Functions, Scope for Manoeuvreand Room for Improvement.“ Pp. 7–18 in Daniela Kietz, Volker Perthes (Eds.).The Potential of the Council Presidency: An Analysis of Germany’s Chairmanship of the EU2007. Research Paper 1/2008. Berlin: Stiftung Wissenschaft und Politik.152

Klaus, Václav. 2009. „Projev prezidenta republiky v Evropském parlamentu [online] Dostupnéz: (http://www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=5wOBVMWIhXZ4).Mediainfo. 2008. „České předsednictví vyhlíženo se smíšenými pocity“ [online] Dostupné z:(http://www.mediainfo.cz/temata/1561.html)Moore, Kathleen. 2009. „Chaotic Czech EU Presidency Comes to Close.“ Radio Free Europe/RadioLiberty [online] Dostupné z: (http://www.rferl.org/content/Chaotic_Czech_EU_Presidency_Comes_To_Close/1765994.html).Quaglia, Lucia, Edward Moxon-Browne. 2006. „What Makes a Good EU Presidency? Italyand Ireland Compared.“ Journal of Common Market Studies 44 (2): 349–368.Pečinka, Bohumil. 2009. „Hledá se viník.“ Reflex 14/2009 [online] Dostupné z: (http://www.reflex.cz/Clanek35542.html).Pur, Michal. 2009. „Czech politicians disappoint, diplomats success of EU presidency.“ PragueDaily Monitor, 22. 6. 2009 [online] Dostupné z:(http://praguemonitor.com/2009/06/22/czech-politicians-disappoint-diplomats-successeu-presidency)Rettman, Andrew. 2009. „Czech presidency limps off EU stage.“ EUObserver 30. 6. 2009[online] Dostupné z: (http://euobserver.com/843/28398)Rozhovor s představitelem SZ České republiky při EU ze dne 14. 7. 2009.Rozhovor s představitelem SZ České republiky při EU ze dne 15. 7. 2009.Sherrington, Philippa. 2000. The Council of Ministers: Political Authority in the EuropeanUnion. London: Pinter.Schout, Adrian. 1998. The Presidency as a Juggler: Managing Conflict Expectations. [online]Dostupné z: (http://www.eipa-nl.com/public/public_eipascope/98/scop_2/story1.htm).Schout, Adrian, Sophie Vanhoonacker. 2006a. „Evaluating Presidencies of the Council ofthe EU: Revisiting Nice.“ Journal of Common Market Studies 44 (5): 1051–77.Schout, Adriaan, Sophie Vanhoonacker. 2006b. „France: Presidency Roles and National Interests.“Pp. 133–163 in Finn Laursen (ed.). The Treaty of Nice: Actor Preferences, Bargainingand Institutional Choice. Leiden/Boston: Martinus Nijhoff Publishers.Schout, Adrian. 2008. „Beyond the Rotating Presidency.“ Pp. 269–288 in Jack Hayward(Ed.). Leaderless Europe. Oxford: Oxford University Press.Tallberg, Jonas. 2006. Leadership and Negotiation in the European Union. Cambridge: CambridgeUniversity Press.Tallberg, Jonas. 2008. „The Power of the Chair: Formal Leadership by the Council Presidency.“Pp. 187–203 in Daniel Naurin, Helen Wallace (Ed.). Unveiling the Council of the EuropeanUnion. Games Governments Play in Brussels. Houndmills: Palgrave Macmillan.Taylor, Simon. 2009. „Own goals mar Czech performace.“ European Voice 2. 7. 2009 [online]Dostupné z: (http://www.europeanvoice.com/article/imported/own-goals-mar-czech-performance/65375.aspx)Thomson, Robert. 2008. „The Council Presidency in the European Union: Responsibilitywith Power.“ Journal of Common Market Studies 46 (3): 593–617.Tomalová, Eliška. 2008. „Koordinační mechanismus předsednictví ČR v Radě EU.“ Pp.125–136 in Jan Karlas et al. Jak předsedat Evropské unii? Návrh priorit předsednictví ČRv Radě EU v roce 2009. Praha: Ústav mezinárodních vztahů.Topolánek, Mirek. 2009. „Mirek Topolánek: Byli jsme trpaslík, který se postavil velké Francii.“E15, p. 12.Turčinová, Kateřina. 2008. „Končící slovinské předsednictví EU může být inspirací pro Česko.“ČT 24 28. 6. 2008 [online] Dostupné z: (http://www.ct24.cz/svet/19340-koncicislovinske-predsednictvi-eu-muze-byt-inspiraci-i-pro-cesko/).153

Úřad vlády České republiky. 2009. Pracovní program českého předsednictví [online] Dostupnéz: (http://www.eu2009.cz/scripts/file.php?id=6226&down=yes).Warntjen, Andreas. 2007. „Steering the Union. The Impact of the EU Presidency on LegislativeActivity in the Council.“ Journal of Common Market Studies 45 (5): 1135–1157.Westlake, Martin, David Galloway. 2004. The Council of the European Union. London: JohnHarper Publishing.Willoughby, Ian. 2009. „Ill-fated Czech presidency of EU draws to a close.“ Deustche Welle28. 6. 2009 [online] Dostupné z: (http://www.dw-world.de/dw/article/0,,4434765,00.html).154

SPOLKOVÁ REPUBLIKA NĚMECKO JAKO„PROEVROPSKÝ“ PARTNER ČESKÉ REPUBLIKYPO ROCE 1990Martin Jeřábek1. ÚVODZměny v Evropě v souvislosti s pádem komunistických režimů ve východní Evropěna podzim 1989 a sjednocení Německa v roce 1990 nastolily novou situacive vztazích Spolkové republiky Německo a Československa. Pohled SRN na Československoa Českou republiku (od 1. ledna 1993) není možné chápat jednostranně.Postoj sjednoceného Německa vůči České republice byl určován nejenpostavením SRN v Evropě, ale také tím, jak vnímala ČR svého největšího souseda.Vzájemné vztahy bývalého Československa a České republiky a SRN v 90. letech20. století je možno vnímat ve dvou základních rovinách, multilaterálnía bilaterální. Bilaterální rovina navazovala na korektní vztahy mezi ČSSR a Zá -padním Německem před rokem 1989, zatížena byla zvláště otázkami vy plý -vajícími z problematické česko-německé minulosti [Kunštát 1997, 1998]. V kon -textu evropských vztahů se však podařilo minimalizovat vliv historickýchre miniscencí [Phillips 1998]. Proto se v této kapitole budu zabývat předevšímmultilaterální rovinou vztahů SRN a České republiky.Multilaterální rovina odrážela postavení sjednoceného Německa v Evropě i procesyrozšiřování západoevropských a atlantických struktur směrem na východ, východnírozšíření Evropské unie a rozšíření NATO [Hyde-Price 2000]. Vstupem ČRdo Evropské unie 1. května 2004 nastupuje poté nová etapa sousedství SRN a ČRjako dvou plnoprávných členů EU.V této kapitole bude analyzován postoj SRN k České republice v kontextu vztahuSRN k postkomunistickým zemím střední a východní Evropy po roce 1989. Hlavníosou bude zejména podpora SRN východnímu rozšíření EU a tím i začlenění Českérepubliky do západních integračních struktur.2. SJEDNOCENÉ NĚMECKO V EVROPĚV době studené války představovala Spolková republika Německo stát, který bylsoučástí Evropských společenství (zakládající člen ESUO 1951) a Severoatlantickéaliance (od roku 1955). Od éry kancléře Konrada Adenauera směřovala zahraničněpolitickáorientace země jednoznačně na Západ. Liberální hodnoty vznikají-155

cích evropských struktur byly v souladu s hodnotovým základem německéústavnosti představované Základním zákonem z roku 1949 (Grundgesetz). Německose vzdalo „národních“ aspirací a přes svůj rostoucí mocenský a ekonomickýpotenciál přijalo model „civilní mocnosti“ [Maull 2000]. K hlavním znakůmchování státu jako „ civilní mocnosti“ patří podpora multilateralismu, právníhostátu, ochrana lidských práv a snaha o nevojenské řešení konfliktů [Maull 2000:14]. Především díky přijetí této koncepce získala SRN důvěru svých západoevropskýchsousedů a mohla se stát spolu s Francií „motorem“ prohlubování evropskéintegrace.Sjednocení Německa roku 1990 přineslo zásadní otázku, zda SRN zůstane i nadále„proevropsky“ orientovaným státem a nebude usilovat o „obnovení“ své mocensko-politicképozice ve středu Evropy (Zentralmacht Europas) [Schwarz 1994].Navzdory předpovědím některých teoretiků realistického směru v mezinárodníchvztazích (John Mearsheimer) si Německo i po sjednocení zachovalo podstatnoučást rysů zahraniční politiky, které byly směrodatné pro německou diplomaciipo druhé světové válce. Podepsání Smlouvy o EU v Maastrichtu je proto právem některýmiautory jako P. Katzensteinem označováno jako vrchol internacionalizacepoválečné SRN [Katzenstein 1997: 26].3. SRN A STŘEDNÍ EVROPAOtázky změny v postavení SRN v Evropě byly na počátku 90. let 20. století zvláštěaktuální ve vztahu sjednoceného Německa k východním sousedům. Některé rozboryobsahovaly kritické obavy z německé hegemonie ve smyslu přílišného ekonomickéhovlivu Německa ve střední a východní Evropě [Markovits, Reich 1998:293– 294; Kurth 1995: 383]. Naopak autoři konstruktivistického směru zdůrazňovali,že poválečná německá „evropská“ identita bude rozhodující pro kontinuituzahraničněpolitického směřování SRN. Jeffrey Anderson k tomu dodává: „EUmember governments and their citizens would do well reflect on the fact, while Germany’sEuropean interests may be changing, they still fit comfortably with its uniquelypositive European identity“ [Anderson 1999: 209]. Tyto úvahy se potvrdily poté,co SRN dlouhodobě, systematicky a aktivně podporovala integraci zemí Visegrádudo EU a NATO. Zvláštní pozornost věnovala SRN svým přímým sousedům: Polskua České republice. Spolkový ministr obrany Volker Rühe hovořil například o rozšířeníNATO již v dubnu roku 1993 [Freudenstein 1998: 53]. Role SRN v pozici „advokáta“zájmů svých středoevropských sousedů měla pozitivní dopady na vzájemnévztahy.156

4. EKONOMICKÉ VZTAHY SRN A ČESKÉ REPUBLIKY PO ROCE1990Pád železné opony umožnil okamžitý nárůst hospodářských vazeb mezi SRNa Československem. Částečnou liberalizaci obchodu přinesly první asociačnídohody mezi ES a státy Visegrádu (Československo, Maďarsko a Polsko) podepsané16. prosince 1991 [Kohlmann 1997]. Spolková republika Německo byla již v roce1990 nejvýznamějším obchodním partnerem zemí Visegrádu. Českosloveský exportdo SRN narostl mezi lety 1989 a 1992 o 173 %, o obdobných 166 % vzrost takéněmecký export do Československa [Katzenstein 1997: 23]. Ze zemí Visegrádu zaznamenaltaké v následujícím období 1993–1995 největší dynamiku právě vývozSRN do České republiky [Zeman, Grexa 1998: 115]. Pro německé firmypředstavovalo otevření trhů ve střední a východní Evropě velkou šanci. Oprotinapříklad francouzské nebo americké konkurenci měli němečtí aktéři výhodu,zvláště s ohledem na geografickou a kulturní blízkost regionu. Německé firmy seaktivně zúčastnily zakládání joint-ventures ve střední Evropě. Za nejúspěšnější jepovažován projekt VW-ŠKODA, který byl největší německou investicí ve středníEvropě na počátku 90. let 20. století [srovnej Jeřábek, Zich 1997: 152–161]. V roce1991 tím stoupl podíl německých přímých investic (FDI) v Československu na 86 %všech přímých zahraničních investic v zemi [Markovits, Reich 1998: 287; Katzenstein1997: 23]. Trend růstu německých přímých investic pokračoval mírnějšímtempem během celých 90. let 20. století. V roce 1997 představovaly německé FDIve střední a východní Evropě více než třetinu všech přímých zahraničních investicv této oblasti.Zbožovou strukturu vývozu a dovozu SRN se státy střední Evropy je možno charakterizovatspecifickou „dělbou práce“. Základním znakem bylo dominantní postavenístrojírenské produkce kompletních strojů vyvážených ze SRN. Naopak v reformníchzemích jako ČR v první polovině 90. let převažovala výroba komponentůa nekvalifikovaných dílů, které vyžadovaly intenzivní zpracování náročné na pracovnísílu [Zeman, Grexa 1998: 116].Výše uvedený krátký rozbor německých hospodářských aktivit v České republiceodpoví jen částečně na otázku, proč měla SRN a aktéři její politiky zájem na integracisvých východních sousedů do evropských struktur. Německo mělo především politickýa bezpečnostní zájem na stabilizaci východní Evropy. Institucionální a finančnípodpora SRN státům střední a východní Evropy vyústila v pozici SRN jako státuEvropské unie, který se výrazně a kontinuálně zasazoval o východní rozšíření. Bylasoučástí „širší“ strategie formování německého okolí v souladu s vlastní hodnotovoua institucionální strukturou (milieu shaping strategy) [Handl 2003; Bulmer, Jeffery,Paterson 2000].157

5. NĚMECKÁ PODPORA PRO VÝCHODNÍ ROZŠÍŘENÍ EUA ZAČLENĚNÍ ČR DO EVROPSKÝCH STRUKTURProsazováním konkrétních kroků strategie rozšíření na úrovni Evropské uniev letech 1994 (summit v Essenu) a 1995 se SRN stala státem, který byl považovánza „advokáta“ kandidátských zemí střední a východní Evropy. Konzervativně-liberálníkoalice pod vedením Helmuta Kohla odpověděla na základní politickou otázku„zda ES rozšiřovat?“ na počátku 90. let 20. století kladně. Vláda H. Kohla chápalavýchodní rozšíření jako příležitost nastartovat po sjednocení Německa proces sjednoceníevropského kontinentu. Představitelé SRN byli při svém rozhodování mimojiné ovlivněni reflexí spoluviny Německa, které přispělo svou agresí za II. světovéválky k rozdělení Evropy. Podpora východnímu rozšíření byla výrazem pokračovánípoválečné politiky multilateralismu. Zároveň se tím SRN mohla vyvarovat obvinění,že Německo směřuje k ovládnutí „východního prostoru“ jako své zóny vlivu (jakpředpokládali např. A. Markovits a S. Reich).Kodaňský summit v roce 1993 znamenal pro státy střední a východní Evropykonkrétní perspektivu budoucího přistoupení k EU. V Madridu v prosinci 1995 bylna německou žádost schválen časový plán přípravy východního rozšíření a zahájenípřístupových jednání [Lippert 2001: 365]. Spolková republika Německo se taképodstatně zasadila o multilaterální finanční a institucionální pomoc zemím střednía východní Evropy, která měla přispět k rychlejší přípravě kandidátských státůna vstup do EU. Spolková vláda a vlády jednotlivých spolkových zemí poskytovalypomoc bilaterálně přímo např. Polsku nebo České republice [Davis, Dombrowski1997: 5]. Na spolkovém ministerstvu hospodářství (BMWi) byl vytvořen úřadzvláštního státního sekretáře (jmenován Walter Kittel), kterého H. Kohl pověřilkoordinací německých vládních podpůrných programů pro střední Evropu. Zároveňvšak SRN podporovala zrod multilaterálních nástrojů finanční podpory prostřední Evropu (např. PHARE). 1 SRN poskytla mezi lety 1990–1994 celkem přes11 milionů ECU, což činilo více než 25 % veškeré bilaterální pomoci pro střední Evropu.SRN sponzorovala třetinovým podílem program PHARE. Příklad zemí Polskaa České republiky, které jen v roce 1994 získaly polovinu všech prostředkůposkytnutých Evropskou unií programu CBC/INTERREG, dokládá význam německéhoangažmá ve prospěch svých východních sousedů [Davis, Dombrowski1997: 7, 15]. Výrazná angažovanost SRN na jedné straně korespondovala s aktivitaminěmeckých ekonomických aktérů ve střední Evropě (viz vysoký podíl přímýchzahraničních investic), na druhé straně jasně deklarovala zájem spolkové vládyna stabilizaci regionu.V řadě hledisek byla strategie jednoznačné podpory pro východní rozšíření jižza vlády Helmuta Kohla v rozporu s krátkodobými finančními, sektorálními a regionálnímizájmy v německé politice. Tento trend zesílil po nástupu rudo-zelené koalice1) PHARE – Pologne et Hongrie Aide de la Réconstruction Économique.158

po volbách v roce 1998. V té době byly rovněž ze strany EU zahájeny přístupové rozhovorys první vlnou kandidátských zemí střední a východní Evropy [Sedelmeier,Wallace 2000: 450–451]. Německá vláda pod vedením Gerharda Schrödera a JoschkyFischera řešila v letech 1999–2002 otázku „jak?“ ohledně rozšiřování EU.Sociální demokraté považovali východní rozšíření za pokračování východní politiky(Ostpolitik) Willyho Brandta, Zelení za šanci zajistit trvalý mír v Evropě a předejítbudoucím konfliktům [Lippert 2004: 246–248]. Dodatečným stimulem zde bylaválka v Kosovu na jaře roku 1999. Přestože Schröder považoval rozšíření EU za prioritnícíl německé Europapolitik, jeho vláda vystupovala „asertivněji“ při jednánío podmínkách přistoupení kandidátských zemí než vláda H. Kohla. Na politikuspolkové vlády měly vliv resortní zájmy, rozpočtová omezení a strukturální nezaměstnanost[blíže viz Jeřábek 2010].Při zkoumání postoje jednotlivých německých aktérů (vláda, politické strany, organizovanézájmy, soukromé firmy) vůči České republice v procesu rozšíření můžemevysledovat jak materiálně-racionální, tak normativní a historické argumenty hovořícípro německou podporu projektu rozšíření. Helmut Kohl myšlenkově spojovalevropskou integraci s otázkou míru v Evropě a sjednocení Německa a jednotu rozšířenéEvropy považoval za „dvě strany téže mince“ [Banchoff 1997: 61, 73]. Jeho nástupceGerhard Schröder zdůrazňoval, že SRN je „normální“ (Normalisierung) státnezatížený dědictvím událostí druhé světové války. Návrhy Schröderovy vlády běhempřístupových jednání vyplývaly z konkrétních problémů a strukturálních podmínek(problémy pracovního trhu, kriminalita, doprava, obchodní vztahy, získánínových trhů a investičních možností) a zohledňovaly preference či výhrady příhraničníchregionů a zájmových skupin (např. odborů). Sjednocené Německo za GerhardaSchrödera poprvé definovalo své „národní“ zájmy [Schröder 1999]. Jejichprosazování však v základních otázkách neznamenalo odklon od norem, které bylysoučástí německé „evropské“ identity před rokem 1990. Podstatné je, že se to týkalorozšíření EU i vztahu SRN k východním sousedům.6. NEGOCIACE O „PŘECHODNÝCH OBDOBÍCH“ PŘI VSTUPUČR DO EU: PŘÍKLAD OCHRANY PRACOVNÍHO TRHU SRNChování německé vlády při vyjednávání mezi EU a kandidátskými zeměmi můžemedemonstrovat na otázce volného pohybu pracovních sil, která byla důležitá rovněžpro Českou republiku. V tomto bodě vláda SRN prosadila jako společnou pozici EUnávrh flexibilního přechodného období (2+3+2), které omezilo volný pohyb pracovníchsil z kandidátských zemí do vybraných států Evropské unie. Německou vyjednávacípozici oznámil kancléř Schröder v projevu 18. prosince 2000 ve Weidenu/Oberpfalz. Spolková vláda chtěla vyjít vstříc požadavkům odborů a chránit pracovnítrh SRN. Ve skutečnosti v SRN chyběly již před rozšířením EU kvalifikované pracovnísíly v řadě odvětví [Christoph Kannengießer, BDA]. Společnou pozici EU, kte-159

á převzala německé návrhy, potvrdila Evropská rada v Göteborgu v červnu 2001.Polsko a Česká republika akceptovaly při jednáních plánované omezení volného pohybupracovních sil (až na možných sedm let) 2 jako poslední ze států střední a východníEvropy.Výše uvedený příklad německého chování dokládá schopnost SRN prosadit sev záležitostech, které spolková vláda považuje za zásadní. Přestože podle odbornýchodhadů omezení volného pohybu pracovních sil již v prvním roce po rozšíření vedloke ztrátám hospodářského růstu o 0,3 až 0,5 % HDP v celé EU [Brücker 2005: 358],SRN prodloužila omezení volného pohybu pracovních sil na svém území do roku2011 a využila tím maximální sedmileté možné délky platnosti přechodného období.Zároveň je třeba konstatovat, že postoj německé vlády při jednání v roce 2001byl určen zájmy části vnitropolitických aktérů, které musela vláda zohlednit, aby sizajistila pozitivní postoj těchto aktérů k rozšíření EU. Vláda rudo-zelené koalice tímčelila i rostoucím negativním postojům a obavám z rozšíření EU v příhraničních oblastech.7. ZÁVĚRPohled sjednoceného Německa na Českou republiku po roce 1990 je třeba chápatv kontextu prohloubení a rozšíření integračních struktur Evropské unie. Země Visegrádubyly předmětem intenzivního zájmu SRN před rozšířením EU k 1. květnu2004 i poté. Vedle pěstování bilaterálních vztahů se státy střední Evropy (exkluzivníbyly do určité míry pouze vztahy SRN s Polskem), se SRN snažila působit na své východnísousedy prostřednictvím multilaterálních mechanismů. Zájmy SRN na hospodářské,politické a bezpečnostní stabilizaci střední a východní Evropy byly formuloványjako zájmy evropské. SRN měla však také vlastní zájem, aby nadále netvořila„východní“ hranici Evropské unie. I z tohoto důvodu podporovala začlenění svýchsousedů (ve výhledu pak i celého regionu postkomunistické východní Evropy)do EU. Tuto základní pozitivní linii německé spolkové politiky ve vztahu k České republicese nepodařilo významně narušit dílčími regionálními či skupinovými zájmy(např. výhradami Sudetoněmeckého Landsmannschaftu, tlaky odborových svazů,ochranářskými snahami vybraných odvětví průmyslu či dopravy).2) Flexibilní přechodné období spočívalo v přenechání volby každému členskému státu „staré“ EU,kdy povolí volný pohyb pracovních sil pro nové členské země na svém pracovním trhu. Maximálnídoba omezení volného pohybu pracovních sil je však možná nejdéle do roku 2011 (7 let od vstupu1. května 2004).160

Literatura:Anderson, Jeffrey. 1999. German unification and the Union of Europe. The Domestic Politicsof Integration Policy. Cambridge: Cambridge University Press.Banchoff, Thomas. 1997. „German Policy Towards the European Union: The Effects of HistoricalMemory.“ German Politics 6 (1): 60–76.Brücker, Herbert. 2005. „EU-Osterweiterung: Übergangsfristen.“ DIW-WochenberichtNr. 22.Bulmer, Simon et al. 2000. Germany’s European Diplomacy: Shaping the Regional Milieu.Manchester: Manchester University Press.Davis, Patricia, Peter Dombrowski. 1997. „Appetite of the Wolf: German Foreign Assistancefor Central and Eastern Europe.“ German Politics 6 (1): 1–22.Freudenstein, Roland. 1998. „Poland, Germany and the EU.“ International Affairs 74 (1):41–54.Handl, Vladimír. 2003. „Německý multilateralismus a vztahy k státům visegrádské skupiny.“Mezinárodní vztahy 38 (1): 5–27.Hyde-Price, Adrian. 2000. Germany and the European order. Enlarging NATO and the EU.Manchester/ New York: Manchester university Press.Jeřábek, Hynek, František Zich. 1997. „The Czech Republic: Internationalization and Dependency.“Pp. 149–191 in Peter J. Katzenstein (ed.). Mitteleuropa – between Europe andGermany. Oxford: Berghahn Books.Jeřábek, Martin. 2010. Die Bundesrepublik Deutschland und die Osterweiterung der EuropäischenUnion. Wiesbaden: VS-Verlag für Sozialwissenschaften (v tisku).Katzenstein, Peter. 1997. „United Germany in an Integrating Europe.“ Pp. 1–48 in PeterKatzenstein (ed.): Tamed Power: Germany in Europe. Ithaca, N.Y.: Cornell UniversityPress.Kohlmann, Harald. 1997. Die Europa-Abkommen zwischen Visegrád-Staaten und der EU:Grundlagen, Inhalt und Auswirkungen auf die Handelsbeziehungen und die Wirtschaftsstrukturder Visegrád-Staaten. Köln.Kunštát, Miroslav. (ed.). 1997. Česko-německé vztahy po pádu železné opony. Dokumentacek českoněmeckým vztahům 1989-1997. Praha: Rada pro mezinárodní vztahy.Kunštát, Miroslav. 1998. „Czech-German Relations after the Fall of the Iron Curtain.“ CzechSociological Review 6 (2): 149-172.Kurth, James. 1995. „Germany and the Reemergence of Mitteleuropa.“ Current History 94:381–386.Lippert, Barbara. 2001. „Die EU-Erweiterungspolitik nach 1989 – Konzeptionen undPraxis der Regierungen Kohl und Schröder.“ Pp. 349–392 in Heinrich Schneider (eds.).Eine neue deutsche Europapolitik? Rahmenbedingungen – Problemfelder – Optionen.Berlin:Europa Union Verlag.Lippert, Barbara. 2004. „European Politics of the Red-Green Government: Deepening andWidening Continued.“ Pp. 235–252 in W. Reutter (ed.). Germany on the Road to Normalcy“:Policies and Politics of the Red-Green Federal Government (1998–2002). NewYork: Palgrave Macmillan.Markovits, Andrei. 1998. Das deutsche Dilemma. Die Berliner Republik zwischen Machtund Machtverzicht. Berlin.Maull, Hanns. 2000. „German Foreign Policy, Post-Kosovo: Still a „Civilian Power“?“ GermanPolitics, 9 (2): 1–24.Phillips, Ann. 1998. „The Politics of Reconciliation: Germany in Central-East Europe.“ GermanPolitics 7 (2): 64–85.161

Sedelmeier, Ulrich, Helen Wallace. 2000. „Eastern Enlargement.“ Pp. 427–460 in HelenWallace,William Wallace (eds.). Policy-Making in the European Union. Oxford: OxfordUniversity Press.Schröder, Gerhard. 1999. „Eine Außenpolitik des „Dritten Weges“?“ GewerkschaftlicheMonatshefte, 7–8: 392–396.Schwarz, Hans-Peter. 1994. Die Zentralmacht Europas. Deutschlands Rückkehr auf dieWelt bühne. Berlin.Zeman, Karel, Boris Grexa. 1998. „Ekonomické vztahy SRN ke státům střední a východníEvropy.“ Pp. 113–142 in Vladimír Handl et al. Vztahy SRN ke státům střední Evropy.Praha: Ústav mezinárodních vztahů.Pramen:Protokoll der 67. Sitzung des Ausschusses für die Angelegenheiten der Europäischen Unionam 4. April 2001 (stenografický přepis vystoupení Christopha Kannengießera, BDA).162

ČESKÁ REPUBLIKA A EU POHLEDEM ŠVÉDSKAMiloš Brunclík1. ÚVODNa rozdíl od většiny ostatních příspěvků v této knize, které analyzují historiia současnost vztahů České republiky a Evropské unie pohledem české veřejnostia politických elit, si tento příspěvek zvolil přesně opačnou perspektivu. Cílem tétostati je podívat se na Českou republiku z vnějšku, tj. pokusit se podat obraz, kterýse skýtá zahraniční veřejnosti. Je totiž velmi přínosné a velmi zajímavé analyzovatto, jak Českou republiku v evropské politice vnímá pozorovatel, který se neztrácív detailech české politiky, ale který naopak velmi dobře vnímá ČR jako celek a to,jak takový celek působí navenek v komunitě 27 členských států EU. Aby byl příspěvekdostatečně vypovídající a aby nenabízel jen všeobecné či příliš abstraktnípohled Evropy na ČR, předmětem analýzy je perspektiva pouze jedné země, kterouje Švédsko.Důvodů, proč se zaměřit na pohled Švédska na Českou republiku, je celá řada.Přibližme si ty nejdůležitější z nich. Švédsko je zemí, které převzalo po České republicepředsednictví Rady EU na období od 1.července do 31.prosince 2009. České republiceproto byla ve Švédsku věnována zvýšená pozornost, a to nejen politickýchpředstavitelů, ale také médií a tím také širší veřejnosti. Trio členských států (Francie,Česká republika a Švédsko) navíc v roce 2008 přijalo společný osmnáctiměsíčníprogram Rady EU na dobu, kdy tyto země Radě EU předsedaly. Pro Švédsko protobylo důležité sledovat, jak se s předsednictvím a jeho prioritami vypořádá Česká republika.Druhým důvodem je, že přes zjevné odlišnosti mají Švédsko a ČR některévěci společné. Obě země patří k EU spíše k zemím menším, což se projevuje i formálně– ČR má od června 2009 22 zástupců v Evropském parlamentu, zatímco devítimilionovéŠvédsko jich má 18. V Radě EU má ČR 12 zástupců, Švédsko 10[http://www.euroskop.cz]. Švédsko nemá v rámci EU žádné velmocenské ambice,neusiluje o roli neformálního vůdce EU atp. Švédsko se do EU zapojilo relativněpozdě z evropského pohledu a je jen o 9 let starším členem EU než ČR. Podobnějako v ČR bylo Švédsko tradičně vždy k EU velmi opatrné, ba někdy dokonce i skeptické.Z těchto důvodů bylo možné očekávat, že švédská média přistoupila k informovánía hodnocení ČR v zásadě střízlivě a nestranně.První část práce se zabývá metodologickými otázkami, které nastíní postup přizpracování vymezeného tématu. Druhá část práce se stručně zaměří na historiia současnost Švédska v EU a jeho pohled na evropskou integraci. Toto stručné uvedenínám pak pomůže pochopit pohled Švédska na ČR v EU. Další část práce se již163

věnuje samotnému tématu – tj. analýze obrazu ČR v EU v průběhu českého předsednictvív první polovině roku 2009 ve švédských médiích. Součástí této kapitoly jepokus analyzovat i to, jak švédská média hodnotila jednotlivé události spojené s českýmpředsednictvím.Je nutné zdůraznit, že si tento příspěvek neklade za cíl předložit rozbor českošvédskýchvztahů či pokus o analýzu českého předsednictví (to je ostatně úkolempředchozí kapitoly P. Kanioka). Účelem je představit mediální obraz vztahu ČRk EU a s ním spojených událostí ve vybraných švédských médiích v první poloviněroku 2009. Výsledkem analýzy je mediální reflexe této tématiky, tak jak jej vytvořilašvédská média.2. VYMEZENÍ VÝZKUMNÉHO TÉMATU A OKRUHUINFORMAČNÍCH ZDROJŮVyjasněme si nejdříve, čím přesně se budeme zabývat. Východiskem pro stanovenívýzkumného tématu je otázka „Jak švédská média vnímala pozici ČR v EU?“. Tatootázka nám ale pořád příliš dobře nenaznačuje, jak téma uchopit. Tato otázka obsahujeněkolik prvků, které si nyní musíme definovat tak, aby je bylo možné při šetřenízkoumat. S ohledem na název celé knihy a na význam půlročního předsednictví sezaměříme na to, jak švédská média vnímala pozici ČR v EU v průběhu českéhopředsednictví Radě EU. Tím současně vymezujeme i časový úsek, na který se zaměříme,tj. od 1.ledna do 30.června 2009.Po metodologické stránce využijeme kvantitativní obsahovou analýzu mediálníchobsahů. Je to metoda, která umožňuje strukturovaně, systematicky a ověřitelnězkoumat zadané téma [viz Scherer 1998: 30an]. Informace, které použijeme, budemečerpat z vlivných švédských médií, která jsou současně zdrojem informací prodrtivou většinu švédského obyvatelstva. Do analýzy budou spadat média tištěná,rozhlas a televize. Pro analýzu příspěvků tištěných médií byly vybrány dva serióznídeníky – Dagens Nyheter a Svenska Dagbladet. Předmětem analýzy byly dále příspěvkyšvédských veřejnoprávních médií – švédského rozhlasu (Sveriges Radio)a švédské veřejnoprávní televize (Sveriges Television). Tato stať rozebírá zpravodajstvítěchto 4 médií, které je zveřejňováno na jejich internetových stránkách.Proč byla vybrána právě tato média? Jak již bylo naznačeno, jedná se bezesporuo nejvlivnější seriózní švédská média s velkým okruhem diváků, čtenářů a posluchačů.Lze proto vyvozovat, že tato média mají výrazný vliv na utváření názorů švédskéveřejnosti. Nejedná se však o dokonale reprezentativní vzorek švédských médií. Cílemtéto stati není stanovit, zda jsou tato média k ČR objektivní. Kritériem pro výběrseriózních médií byla míra jejich vlivu na švédskou veřejnost, kterou lze měřit výšísledovanosti těchto médií. Cílem této stati je tedy spíše pokusit se podat obraz toho,jak ČR vnímá švédská veřejnost pod vlivem zpravodajství nejvlivnějších švédskýchmédií.164

Dagens Nyheter (DN) je švédský ranní deník, který má ze všech seriózních novinnejvětší náklad a pokrývá svou distribucí celé území Švédska. Ve srovnání s bulvárnímitýdeníky DN příliš neztrácí. Nejčtenějším deníkem je Aftonbladet, který denněvydává 377 500 výtisků [TS 2009: 7; srv. Westerberg 2009]. V roce 2008 činil průměrnýnáklad DN na jedno vydání 339 800 výtisků [TS 2009: 7], zatímco v roce2007 to bylo o něco více – 344 200. DN uvádí, že se kompletní informace deníkuv konečném součtu dostanou mezi zhruba 880 000 čtenářů denně [DN 2008]. Deníkje také prostorem pro rozsáhlou názorovou výměnu vlivných osobností ze světapolitiky, ekonomiky, kultury apod. Jedná se o politicky nezávislý deník, který začalvycházet již v roce 1864 a zpočátku inklinoval k liberálně smýšlejícímu obyvatelstvua měl tak blízko k Lidové liberální straně. Dnes se již deník profiluje jako politickynezávislý, ale obecné liberální zaměření deníku zůstalo.Svenska Dagbladet (SVD) je třetím největším seriózním deníkem (po DN a Göteborgs-Posten)s cirkulací 194 800 [TS 2009: 7]. První vydání se objevilo v roce1884 a od roku 1910 se fakticky jednalo tiskový orgán konzervativní (dnes umírněné)strany. Od roku 1977 se jedná o nezávislý konzervativně laděný („obunden moderat“).Zpravodajství SVD si denně přečte zhruba půl milionu čtenářů [SVD2007]. Jeho vliv je nejsilnější zejména ve Stockholmu, kde je soustředěna podstatnáčást švédských politických, ekonomických, kulturních a jiných elit.Švédská veřejnoprávní televize – Sveriges Television AB ( SVT) – je celonárodnítelevizí, která měla monopol na vysílání od roku 1956 až do roku 1992, kdy začalavysílat soukromá stanice TV4. Dnes se jedná o největší švédskou televizi se sledovanostícca 36%. V řadě ohledů se podobá svému britskému vzoru BBC.Švédský rozhlas – Sveriges Radio AB (SR) – byl založen v roce 1925 a podobnějako SVT se do značné míry inspiruje rozhlasem BBC. Denně jej poslouchá 3,7 mil.Švédů a je tak médiem, který osloví nejvíce lidí ve Švédsku [SR 2009]. Vybraná čtveřicemédií zaujímá ústřední postavení na švédském mediálním trhu. Lze proto předpokládat,že informace, která tato média poskytují, se stávají zdrojem dat pro většinušvédského obyvatelstva a mají fundamentální vliv na vytváření obrazu Českérepubliky v EU v očích švédské veřejnosti.Obsahem analýzy jsou články, které publikovala všechna 4 uvedená média na svýchinternetových stránkách. Po obsahové stránce se zaměříme na ty články, které se vztahujík tématu ČR a EU publikované za období 31. 12. 2008 – 1. 7. 2009 1 . Do analýzybyly zařazeny všechny tématicky relevantní články, které se přímo vztahy mezi ČRa EU zabývaly. V analýze byly zohledněny všechny články, které se tématem zabývalypřímo a pak také články, ve kterých příslušné téma zabíralo alespoň 25% z celkové délkypříspěvku. Tento podíl stanovuje hranici mezi z hlediska potřeb tohoto příspěvkurelevantními články na jedné straně a na straně druhé nerelevantními články, které setématu pouze dotýkají, resp. jej zmiňují ale tématem se již nijak dále nezabývají.1) Poslední den roku 2008 a první červencový den publikovala švédská média řadu článků k tématu.Bylo proto logické rozšířit sledované období i o tyto dny.165

Dodejme ještě, že se v těchto médiích objevovalo velké množství jiných článků,které se však otázkou pozice ČR v EU a její evropskou politikou nezabývaly. Typickyse jednalo o velké množství sportovních zpráv, např. z hokejového mistrovství světa.3. ŠVÉDSKO V EVROPSKÉ UNII 2Dříve než se budeme věnovat samotné analýze pohledu Švédska na ČR, shrňme alespoňve stručnosti samotnou pozici Švédska uvnitř EU a jeho postoj k evropské integraci[srv. Gustavsson 1998]. Jak se pokusíme ukázat, tento vývoj se do určitémíry otiskl i ve způsobu, jakým švédská média přistupují k EU a tím pádem i ke vnímáníČR v EU.V době studené války drtivá většina politických elit členství Švédska v ES odmítala.Hlavním argumentem bylo, že členství by narušilo tradiční pilíř švédské zahraničnípolitiky – neutralitu. Členství by také ohrozilo švédský model sociální politiky,který byl v té době v porovnání s ostatními zeměmi západní Evropy daleko rozsáhlejšía štědřejší. Tuto zahraničně-politickou doktrínu explicitně formuloval dlouholetýsociálně-demokratický premiér Tage Erlander (1946–1969) v roce 1961ve svém slavném „kovovém projevu“ určeném zástupcům odborů švédského kovoprůmyslu.I ideologické důvody stály v pozadí odmítnutí tohoto projektu evropskéintegrace: Švédsko bylo nedůvěřivé vůči „katolické“, „konzervativní“ a „kapitalistické“Evropě [Möller 2004: 186]. Tato koncepce zahraniční politiky se zásadnězměnila až v roce 1990, kdy Švédsko požádalo o vstup do ES/EU. Dvěma hlavnímidůvody pro hlubokou změnu švédského postoje byl (1) pád komunismu a železnéopony, což snižovalo relevanci a význam švédské neutrality v mezinárodních vztazích,a (2) ekonomická krize, která zasáhla Švédsko na počátku 90.let. Švédsko siv té době od členství v EU slibovalo rychlejší ekonomické zotavení. V roce 1994Švédsko těsnou většinou 52,3% rozhodlo v referendu o připojení k EU. Od roku1996 ale bylo více Švédů spíše proti členství Švédska v EU. Poměr sil se obrátilv roce 2001 a od roku 2005 zřetelně roste podíl příznivců EU na současných cca55%. V referendu v roce 2003 Švédové odmítli euro jako svou měnu (55,9% hlasůproti). Nyní se však postoj Švédů poněkud obrací. Podle průzkumu provedenéhov květnu roku 2009 švédským statistickým úřadem bylo 42% Švédů pro přijetí Eura,zatímco proti bylo 43% [SCB 2009]. Zejména liberálové požadují nové referendumo euru, a to nejpozději v roce 2011. Mezi odpůrce EU a eura se spíše řadí voliči Levicovéstrany a Strany zelených.Současný švédský předseda vlády Fredrik Reinfeldt zdůraznil, že Švédsko chcebýt více proevropské a více aktivní v rámci EU [Reinfeldt 2009a]. Tento změněnýpostoj je dán zejména tím, že ve vládě od roku 2006 zasedá koalice nesocialistických2) Tato kapitola je upraveným úryvkem článku „Švédské předsednictví EU v roce 2009: výzvy, plánya očekávání“ [Brunclík 2009].166

stran, které jsou evropské integraci podstatně více nakloněny než levicové strany.Premiér F. Reinfeldt je předseda Umírněné koaliční strany (Moderaterna) 3 , která jižv roce 1962 oslovovala voliče s plakáty „Ano Evropě“. Další z koaličních stran, Lidováliberální strana (Folkpartiet liberalerna), se označuje jako k EU nejvíce přátelskástrana ve Švédsku a strana, která začala jako první obhajovat účast Švédskav evropském integračním procesu. Liberální strana v současné době (2009) odpovídáza zahraniční politiku Švédska a také za švédské předsednictví (Ministryní provztahy s EU je Cecilia Malmströmová). Zbylí dva koaliční partneři, Křesťanští demokraté(Kristdemokraterna) a Strana středu (Centerpartiet) jsou stejně jako Sociálnídemokraté (Socialdemokraterna) v otázce EU tradičně rozděleni, a proto jsouk evropskému integračnímu procesu daleko zdrženlivější.Opozici tvoří tři levicové strany. Sociální demokracie je dominantním subjektemšvédské politiky. Od roku 1917 je nepřetržitě nejsilnější politickou stranou a u vládybyla v letech 1932–1976 (s krátkou přestávkou v roce 1936), 1982–1991a 1994– 2006. Ve volbách získává zhruba kolem 40% hlasů. Je však třeba připomenout,že významná část sociální demokracie je proevpropská. Jednou z nejvýznamnějšíchosobností tohoto stranického křídla byla někdejší ministryně zahraničí AnnaLindhová, která se důrazně zasazovala o rozšíření EU a navíc podporovala přijetíeura ve Švédsku, které však bylo odmítnuto v referendu v roce 2003 [Möller 2005:69] 4 . Zbylé dvě levicové strany – Levicová strana (Vänsterpartiet) a Strana zelených(Miljöpartiet) jsou euroskeptické strany 5 . Strana zelených dokonce donedávna požadovala,aby Švédsko z EU vystoupilo 6 .Dne 1.července 2009 se Švédsko ujalo půlročního předsednictví v Radě Evropskéunie 7 . Je to již podruhé, co Švédsko předsedá EU (poprvé v roce 2001) [srv.Elgström 2002]. Tato největší severská země má pověst schopného organizátoraa efektivního vyjednavače v mezinárodním prostředí. Plány a cíle švédského předsednictvíbyly ambiciózní. Témat, které chtělo Švédsko posunout vpřed, je celá řada.Přibližme si alespoň některé z nich. Ministryně Malmströmová [2009] či FredrikReinfeldt [2009b] několikrát upozornili, že se Švédsko v čele EU chce stát tahounemglobálních opatření proti změně klimatu. Hlavní výzvou v tomto směru je kon-3) Současný název strany „Moderaterna“ znamená „umírnění“, ale historicky se jedná ve švédskémkontextu o pravicovou, konzervativní stranu.4) Krátce před referendem byla Anna Lindhová zavražděna. Tato událost však neměla na výsledek referendavliv. Jedná se již o druhou vraždu významného švédského politika v moderních dějináchŠvédska (1986 byl zavražděn sociálně demokratický premiér Olof Palme).5) K tématu euroskepticismus viz např. Szczerbiak a Taggart [2002]. Tento koncept je stručně vyloženv kapitole „Evropská integrace pohledem českých prezidentů“ této knihy.6) Postoj strana změnila až v roce 2008 kvůli dvěma důležitým trendům ve švédské společnosti.Na jednu stranu poklesl podíl lidí, kteří požadují vystoupení Švédska z EU. Na druhé straně dočasněstoupl podíl lidí, kteří se k EU stavěli kriticky. Strana se tak rozhodla přestat požadovat vystoupeníŠvédska z EU, aby nepodrývala jednotu případné euroskepticky naladěné aliance [Gahrton2008; viz také DN 2008].7) Blíže viz také oficiální stránky švédského předsednictví – http://www.se2009.eu/167

ference OSN o změnách klimatu konaná v prosinci roku 2009 v Kodani s cílem dosáhnoutglobální shody na dalším snižování emisí pro období 2012–2020.Stejně jako v roce 2001, kdy bylo nejlépe hodnoceno švédské předsednictví v oblastipokroku v rozšiřování (otevření a dokončení mnoha kapitol) [Elgström 2002:185], je Švédsko velkým zastáncem rozšíření EU. Výslovně obhajuje přijetí Chorvatska,Makedonie a Turecka do EU a prosazuje vstřícnou politiku vůči dalším státůmna hranicích EU jako stabilizační faktor pro rozvoj demokracie a prosperity v těchtozemích. Švédsko dále podporuje ratifikaci Lisabonské smlouvy a také uvítalo schváleníLisabonské smlouvy v obou komorách Parlamentu ČR. Dále usiluje o to, aby seEU postupně stávala stále silnějším aktérem na globálním poli a to v oblasti společnéenergetické a obranné politiky.Vývoj vztahu politické reprezentace i veřejného mínění ve Švédsku vůči ES/EUprodělal vývoj od odmítavého či velmi opatrného postoje až k současnému spíše pozitivnímupřístupu, který je zvláště patrný u většiny parlamentních politických strana švédské vlády, ve které zasedají představitelé stran, které byly evropské integraci tradičněvíce nakloněny než strany současné opozice. Proevropské naladění navíc zkrátkaposiluje samotný fakt předsednictví, kdy je předsednická země pod drobnohledema tlakem z vnějšku. Úkolem předsednictví není prosazovat národní zájmy země, alepředevším zájmy celé EU. Předsednická země či země, která se na předsednictví chystá,se snaží demonstrovat své „evropské“ zájmy a úsilí o dobré fungování celé EU 8 .4. ANALÝZA DATČtveřice vybraných švédských médií publikovala za sledované období celkem 101zpráv, které byly víceméně rovnoměrně rozloženy mezi jednotlivá média. Výjimkouje deník SVD, který publikoval celkem 35 zpravodajských článků, ostatní přibližněo třetinu méně. Pokud jde o délku příspěvků, nejpodrobněji se tématu věnoval deníkDN, s průměrnou délkou 2 168 znaků, následovaný SVD (1 819), SR (1 577) a SVT(861). SR a SVT měly však ke krátkým zprávám na internetových stránkách častopřipraveny hlasové i obrazové reportáže, které však již nebyly do výše uvedených datzahrnuty.Obsahová analýza výše uvedeným způsobem vybraných článků má dvě části.První část se zaměří na tématické okruhy, které byly čtveřicí švédských médií pokryty.Druhá část se zabývá pokusem o zjištění, zda analyzované články měly vůči ČRhodnotící charakter.Mediální příspěvky byly rozděleny do 6 základních tématických skupin. První skupinu9 příspěvků tvoří články o samotném českém předsednictví a otázkách, kterými se8) K problematice předsednictví viz např. Elgström [2002].9) Často nebylo zcela jednoduché stanovit, kam zařadit určitý článek, protože se zabýval 2 či více úzcesouvisejícími tématy (např. pád vlády M. Topolánka, české předsednictví a ratifikace Lisabonskésmlouvy).168

české předsednictví zabývalo. Typicky tedy šlo o články, které informovaly o tom, že seČR ujímá předsednictví, resp. o tom, že české předsednictví končí. Dále sem pak spadajítémata, která měla ČR ve své agendě a otázky, kterými se ČR v rámci předsednictvízabývala – např. konflikt v Gaze či otázky přerušení dodávek plynu z Ruska do Evropy.Autor této stati na začátku analýzy odhadoval, že tato témata budou tvořitpřevážnou část všech příspěvků. Důvodem pro tento předpoklad byl časový úsek (prvnípolovina roku 2009), ve kterém byla mediální sdělení prezentována. Navíc, jak bylojiž uvedeno, Švédsko přebíralo po ČR předsednictví, proto bylo možné logicky očekávatzvýšený zájem švédských médií o předcházející předsedající zemi.Druhou skupinu tvořily články, které se zabývaly otázkou ratifikace Lisabonskésmlouvy. Právě v roce 2009 vrcholila ratifikace tohoto dokumentu v členských zemíchEU a v první polovině roku 2009 patřilo ČR, společně s Irskem, Polskema SRN k posledním zemím, kde nebyla ratifikace ukončena.Třetí skupinu tvořily články o V. Klausovi a jeho postojích k EU. Václav Klaus jena evropské půdě velmi dobře známou osobností, která se kriticky staví k současnémuproudu evropské integrace. Česká republika je velmi často (nejen ve Švédsku)personifikována právě prostřednictvím české hlavy státu. Výše uvedené tématickéskupiny bylo možné vymezit již na počátku českého předsednictví, protože bylo téměřjisté, že jim bude věnována mediální pozornost.Čtvrtou tématickou skupinou byly příspěvky, které se věnovaly pádu vlády M. Topolánka,vládní krizi a následně i vzniku vlády Jana Fischera.Pátou skupinou se staly příspěvky, které seznamovaly diváky, posluchače a čtenářes Entropou, uměleckým počinem výtvarníka Davida Černého. Ostatní články,které byly tématicky vcelku ojedinělé, byly zařazeny do šesté skupiny („ostatní“).Tabulka 1: Počty článků vztahující se k českému předsednictví (leden–červen 2009)SR SVT DN SVD CelkemVládní krize v ČR 9 6 6 11 32České předsednictví 5 7 8 9 29Lisabonské smlouva 5 4 3 6 18Entropa 0 2 0 4 6Václav Klaus 1 0 2 1 4Ostatní 3 2 3 4 12Celkem 23 21 22 35 101Vysvětlivky: SVT – Sveriges Television, SR – Sveriges Radio, DN – Dagens Nyheter, SVD – SvenskaDagbladetPozn. Číslice „0“ neznamená, že by dané médium téma zcela ignorovalo. Všechna média zmínila VáclavaKlause a připomněla jeho postoj k EU. Zmínila také výtvarníka Davida Černého a jeho Entropu.Jen některá média však věnovala celý článek či významnou část článku těmto tématům, a proto je uvedenéčíslo nenulové.Zdroj: vlastní zpracování169

Nejvíce příspěvků bylo zpracováno na téma vládní krize v ČR, kam jsou zahrnutyvšechny články, které se zabývaly okolnostmi a samotným pádem vlády M.Topolánka, zejména však dopady vládní krize na evropskou politiku. Do této rubrikyjsou také zahrnuty články o způsobu řešení nastalé vládní krize a o vláděJ. Fischera.Toto téma mělo ad hoc charakter a jak se na základě níže uvedených dat ukázalo,významně zasáhlo do agendy švédských médií a zastínilo jiná – původně daleko výraznější– témata. Média na toto téma zpracovala celkem 32 příspěvků, což tvoří31% všech příspěvků k tématu české předsednictví.Samotnému českému předsednictví a otázkám, kterými se předsednictví zabývalo,bylo věnováno celkem 29 příspěvků. Nejčastěji si média všímala míry vlivu českéhopředsednictví po pádu vlády M. Topolánka, ropné krize a řešení situace v Gaze.Švédská média dále relativně pozorně sledovala ratifikační proces Lisabonskésmlouvy v ČR. Celkem bylo publikováno 18 příspěvků k této otázce. Zejména SVDzaujal umělecký výtvor českého výtvarníka Davida Černého, Entropa, která znázorňovalajednotlivé členské státy EU pomocí nepříliš lichotivých symbolů odpovídajícíchvšeobecně rozšířeným předsudkům. Celkem se objevilo 6 článků, které se toutootázkou zabývaly.Poslední samostatně sledovanou kategorií se stal Václav Klaus a jeho postojk EU, který švédská média také sledovala. Jemu samotnému či významnou částčlánku mu věnovaly pouze 4 příspěvky, ale ve sledovaných článcích byl zmíněn celkemve 44 příspěvcích. Podíly jednotlivých témat na celkovém zpravodajství o ČRa EU znázorňuje graf č. 1.Volbám do Evropského parlamentu v ČR se švédská média takřka nevěnovala.Výjimkou byly české krajně pravicové strany. SR si ve dvou článcích všiml ambicíDělnické strany a Národní strany. Upozorňoval na velmi kontroverzní televizní spotGraf 1: ČR ve švédských médiích (leden–červen 20096%4%12%18%Vládní krizeLisabonská smlouvaVáclav KlausČeské předsednictvíEntropaOstatníZdroj: vlastní zpracování170

Národní strany, který se vyznačoval xenofóbními postoji. Jeden z článků dokonceoznačil tuto stranu za rasistickou právě kvůli výroku o „konečném řešení cikánskéotázky“ [Abrahamson 2009a]. Tato témata byla zařazena do rubriky „ostatní“ stejnětak jako další témata: články, které dávaly do souvislosti návštěvu americkéhoprezidenta B. Obamy v ČR a české předsednictví, komunistická minulost některýchčlenů vlády J. Fischera či únik informací o některých vrcholných politicích evropskýchzemí v průběhu českého předsednictví. SVT si také v jednom ze svých příspěvkůvšimla tzv. vajíčkových útoků proti předvolebním mítinkům ČSSD. Jednalose však o témata, kterým byly věnovány max. 2–3 příspěvky, pro které už nebyla vytvořenazvláštní tématická kategorie.Pokud jde o hodnotící rovinu zpravodajství, tam je již analýza daleko obtížnější.Hodnotit negativní či pozitivní vyznění článků je již relativně subjektivní. Následujícíanalýzu je proto třeba chápat jako pouze přibližnou.Východiskem pro tuto analýzu bylo 6 tématických skupin článků. Cílem tu bylopokusit se identifikovat, jaké bylo převažující vyznění jednotlivých témat. Všechnyčlánky jsou rozděleny do 3 skupin podle toho, jaké bylo jejich vyznění ve vztahuk ČR. Vzhledem k relativně nízkému počtu příspěvků (101) a jejich omezené délce,bylo možné příspěvky rozdělovat do těchto skupin bez speciálního kódovacíhoprogramu. Třídění článků bylo určováno výskytem klíčových slovních spojenív nadpisech nebo perexu článků, která vystihovala hlavní sdělení jednotlivýchčlánků.První skupinu tvoří články, jejichž celkové vyznění vůči ČR je negativní či spíšenegativní 10 . Druhou skupinu tvoří články, které mají spíše neutrální charakter. Zdenebylo možné podle nadpisu či perexu jednoznačně určit pozitivní nebo negativnícharakter. Třetí skupinu tvoří články, jejichž vyznění je na základě výše uvedenéhozpůsobu třídění pozitivní či spíše pozitivní 11 .Nutno však upozornit na fakt, že oba nejvlivnější švédské deníky (DN a SVD)jsou proevpropsky naladěné. Podobně ale vyznívaly příspěvky SVT a SR. SR napříkladzveřejnil spíše negativně vyznívající článek o vzniku Strany svobodnýchobčanů, kterou V. Klaus podpořil [Abrahamson 2009b]. Výsledky shrnujetabulka č. 2.Negativně či spíše negativně vyznívajících článků bylo celkem 43, což tvoří 43%z celkového počtu analyzovaných článků. Stejná čísla platí i pro neutrální vyzněníčlánků. Pouze 15 (14%) článků vyznělo pozitivně či spíše pozitivně. Nejčastěji negativněvyznívaly články o Entropě, která byla prezentována jako velmi kontroverzní10) Typicky se jednalo o tato vyjádření „Češi prakticky zanechali EU bez vedení“ [DN 2009a], „vládníkrize v Česku ohrožuje Lisabonskou smlouvu“ [Silberstein 2009a], „vládní krize v Česku ohrožujerozšíření EU“ [Silberstein 2009b], „xenofobií strany na vzestupu“ [Winiger 2009a], „českávládní krize znepokojuje Evropu“ [SVD 2009a], „tajné informace o představitelích EU unikly“[SR 2009b], „rasistická reklama vysílána v Česku“ [Abrahamson 2009a].11) Jako příklad pozitivně vyznívajících článků lze uvést „Reinfeldt: potěšující zpráva“ [SVT 2009a],„Český Senát schválil Lisabonskou smlouvu [Winiger 2009b].171

Tabulka 2: Vyznění analyzovaných článkůVládní krizeČesképředsednictvíLisabonskásmlouvaVáclav KlausEntropaOstatníCelkemNegativní a spíše negativní 19 (60) 5 (17) 2 (11) 3 (75) 5 (83) 9 (75) 43 (43)Neutrální 11 (34) 23 (79) 4 (22) 1 (25) 1 (17) 3 (25) 43 (43)Pozitivní a spíše pozitivní 2 (6) 1 (4) 12 (67) 0 (0) 0 (0) 0 (0) 15 (14)Celkem článků 32 29 18 4 6 12 101Pozn. čísla v tabulce označují počet příspěvků, číslo v závorce uvádí podíl v % z celkového počtu článkůna dané téma.Zdroj: vlastní zpracováníumělecký počin, který způsobil v EU protesty, zejména ze strany Bulharska, které secítilo poškozeno zobrazením své země jako tureckého záchodu. Také kategorie„ostatní“ vyzněla negativně. Sem spadají dva články, které zmínily únik osobníchinformací o některých vrcholných politicích EU v průběhu českého předsednictví.Patří sem i dva články SR, které si všimly xenofóbních předvolebních spotů extremistickýchstran v ČR či 2 články, které poukázaly na komunistickou minulost některýchčlenů vlády J. Fischera.Václav Klaus je kvůli svému vyhraněnému postoji k EU velmi sledovanou osobnostíi za hranicemi ČR. Věnujme se mu poněkud podrobněji. Již jsme uvedli, žeV. Klausovi byly věnovány pouze 4 příspěvky, avšak v dalších 40 byl zmíněn, zejménav souvislosti s jeho postoji k EU či s vládní krizí. Z toho v 70% případů byl zmíněnjako hlasitý euroskeptický prezident, který odmítá podepsat Lisabonskousmlouvu. Například SVT jej zmínila čtyřikrát a ve všech případech jako euroskeptika.Také SVD jej velmi často zmiňovala. V 13 z 19 zmínek byl Václav Klaus prezentovánjako euroskeptik, jeden z nejhlasitějších kritiků evropské integrace či jako nevypočitatelnýaktér, na kterém závisí osud Lisabonské smlouvy. Výsledky tétoanalýzy shrnuje tabulka č. 3.Tabulka č. 3: Mediální obraz Václava Klause ve švédských médiích (leden-červen 2009)SVT SR DN SVD CelkemV. Klaus jako euroskeptik 4 6 8 13 31V. Klaus v jiné roli 0 4 3 6 13Celkem 4 10 11 19 44V. Klaus jako euroskeptik (%) 100 60 73 68 70Zdroj: vlastní zpracování172

Negativně také vyzněly články o pádu vlády M. Topolánka 12 . Zdůrazněme, že sepříspěvky příliš nezabývaly vnitropolitickou situací v ČR ale zejména dopady vládníkrize na evropskou politiku, resp. reálnými a hrozícími dopady vládní krizena schopnost ČR řídit EU, či ohrožením ratifikace Lisabonské smlouvy 13 . Například7 z 9 článků SR věnovaných vládní krizi v ČR vyzněly negativně či spíše negativně.Patrně nekritičtější byl deník DN. Pouze 50% článků vyznělo v této souvislosti negativně,zato však relativně velmi kriticky 14 .Jednoznačně neutrálně vyznívaly články, které se věnovaly českému předsednictvía otázkám, kterými se zabývalo. Pouze malá část měla negativní nádech,právě kvůli vlivu vládní krize na schopnost ČR řídit Evropskou radu. Pozitivně vyznívajícíchčlánků nebylo mnoho a byly převážně koncentrovány výhradně do rubrikyratifikace Lisabonské smlouvy. Všechna média spíše pozitivně hodnotila ratifikaciLisabonské smlouvy v ČR a poukazovala na případná rizika neschválení –ohrožení rozšiřování EU, těžkopádnost a neefektivnost rozhodovacího procesuv EU apod. Neschválení Lisabonské smlouvy mohlo také vést ke ztížení pozicešvédské vlády v době, kdy převezeme předsednictví [např. SVD 2009b]. Vyzněnítěchto článků vyplývalo převážně z toho důvodu, že Lisabonská smlouva bylašvédskými médií přijímána spíše pozitivně – jako dokument, který zpřehlednía zefektivní fungování EU apod 15 .5. ZÁVĚRCílem tohoto krátkého příspěvku bylo podat analýzu pohledu švédské veřejnostina pozici ČR v Evropské unii. Příspěvek se zaměřil na mediální obraz ČR v průběhučeského předsednictví. Metodou k dosažení tohoto cíle byla analýza mediálních obsahůpříspěvků čtveřice švédských nejvlivnějších médií v prvním pololetí roku 2009,kdy ČR předsedala Radě EU. Pozorný švédský divák a čtenář si mohl zhruba každýdruhý den přečíst článek k tomuto tématu. Z analýzy příspěvků publikovanýchna internetu je zřejmé, že pád vlády M. Topolánka a nastalá vládní krize v březnu2009 se staly vůbec nejčastějším tématem, který švédská média v souvislosti s českýmpředsednictvím zmiňovala. Tomuto tématu se věnovala zhruba jedna třetina12) Např. v komentáři DN se dočteme, že „české upřednostňování vnitřního mocenského boje předevropským předsednictvím znamená dvojitou porážku“ (pro ČR i pro EU – pozn. autora) [DN2009a]. Podobně vyzníval i článek „Česká krize může ovlivnit rozšiřování EU“ [Silberstein2009b] či článek „Obavy v zahraničí nad vládní krizí v Česku [Abrahamson 2009c].13) Např. článek „Česká krize ohrožuje Lisabonskou smlouvu“ [Silberstein 2009a] či článek „Krizev Česku ohrožuje Lisabonskou smlouvu [Lundin 2009].14) Např. článek „Vyvstává otázka kdo vlastně řídí EU“ [Brors 2009] či komentáře listu „Temné jarov Praze“ [DN 2009b] a „Hledá se vedení EU“ [DN 2009c].15) Např. komentář SVT [2009b] „České ano Lisabonské smlouvě“, komentář SVD [2009] „Jasnéčeské ano Lisabonské smlouvě“ či článek „Nejtěžší překážka k ratifikaci Lisabonské smlouvy jepřekonána“ [Stensson 2009].173

příspěvků. Vládní krize v ČR dokonce těsně zastínila samotné české předsednictvía témata, na která se ČR v rámci svého předsednictví zaměřila. Českému předsednictvíse věnovalo 30% příspěvků. Třetím nejčastěji zmiňovaným tématem byl processchvalování Lisabonské smlouvy v ČR. Švédská média se ještě – avšak v dalekomenší míře – věnovala postojům českého prezidenta V. Klause, výtvarnému dílusymbolizujícímu české předsednictví, Entropa, a dalším tématům, která již bylazmiňována řídčeji.Tato stať se také zabývala tím, jak švédská média jednotlivé události hodnotila.Tato část analýzy již více podléhá subjektivnímu hodnocení, avšak i přes toto omezeníbylo možné dospět k přibližným výsledkům. Vládní krize v ČR vyznívalave švédském prostředí převážně negativně, zejména s ohledem na evropskou politiku.V současné době proevpropsky orientovaná švédská vláda 16 ale i švédská médiatak negativně vnímala vnitropolitické problémy ČR, ze kterých vyvozovala potenciálníhrozby pro proces rozšiřování či pro samotnou akceschopnost EU. Také zpravodajsképříspěvky o V. Klausovi vyznívaly spíše negativně. Samotné české předsednictvíbylo hodnoceno převážně neutrálně, zatímco otázka ratifikace Lisabonskésmlouvy vyznívala ve sledovaných médiích pozitivně, protože Lisabonská smlouvabyla schválena oběmi komorami českého parlamentu.Vypadal by mediální obraz vztahu ČR k EU jinak bez pádu vlády M. Topolánkaa vzniklé vládní krize? Jak by se mediální obraz změnil, jestliže by český parlamentLisabonskou smlouvu zamítl nebo v případě, že by nevznikla krizová situace v Gazeapod.? Samozřejmě na tyto otázky nelze přesně odpovědět. Historii nelze opakovat.Pravděpodobně bychom napočítali jiný počet příspěvků kvůli přirozené tendencimédií zaměřovat se na problematické, kontroverzní, či dokonce krizové události.Pokud by nebyla schválena Lisabonská smlouva, anebo by se vládní krize ještě víceprodlužovala, jistě bychom zaznamenali více příspěvků, který by byly pravděpodobněi kritičtěji laděné. Naopak pokud by se v ČR „nic“ nedělo nebo pokud by se v ČRvše vyvíjelo z evropského pohledu hladce a pozitivně, obraz ČR v očích švédské veřejnostiby byl pravděpodobně menší, méně výrazný a méně barevný.16) Premiér Reinfeldt označil výměnu vlády uprostřed předsednictví za „nezvyklou“ a „nešťastnou“.Dodal ale, že Švédsko učiní vše, aby novou českou vládu v její předsednické práci podpořilo. Zmínilpředevším zájem Švédska na poskytnutí právních garancí pro Irsko před druhým referendemo Lisabonské smlouvě, rozvíjení diskuze o klimatických otázkách či posun v otázce kandidátana příštího předsedu Evropské komise [podle Winiger 2009c].174

Literatura a zdrojeAbrahamson, Kjell Albin. 2009a. „Rasistisk valreklam sändes i Tjeckien“. Sveriges Radio.25. květen.Abrahamson, Kjell Albin. 2009b. „Nytt EU-kritiskt parti bildat i Tjeckien“. Sveriges Radio.13. leden.Abrahamson, Kjell Albin. 2009c. „Tjeckiens regeringskris oroar omvärlden.“ Sveriges Radio.25. březen.Brors, Henrik. 2009. „Frågan är vem som egentligen styr EU framöver“. Dagens Nyheter,25. březen.Brunclík, Miloš. 2009. „Švédské předsednictví EU v roce 2009: výzvy, plány a očekávání.“Mezinárodní politika. 33 (7): 29–32.DN (Dagens Nyheter) – http://www.dn.seDN. 2008. „Dagens Huvudledare“. Dageny Nyheter. 3. březen.DN. 2009a. „EU-ledning sökes“. Dagens Nyheter. 22. duben.DN. 2009b. „Mörk vår i Prag“. Dagens Nyheter, 26. březen.DN. 2009c. „EU-ledning sökes“. Dagens Nyheter, 22. duben.Elgström, Ole. 2002. „Evaluating the Swedish Presidenty.“ Government and Opposition. 37(183): 183–189.Euroskop – http://www.euroskop.czGahrton, Per. 2008. „Olämpligt fortsätta kräva utträde ur EU“. Dagens Nyheter, Debatt.28. únor.Gustavsson, Jacob. 1998. The Politics of Foreign Policy Change. Explaining the Swedish Reorientationon EC Membership. Lund: Lund University Press.Lundin, Tomas. 2009. „Krisen i Tjeckien hotar EU-fördrag“. Svenska Dagbladet. 26.březen.Malmströmová, Cecilia. 2009. „Regeringens EU-politik i ett 10-årigt perspektiv“. Projevpřednesený v Hässleholmu dne 12. května 2009.Möller, Tommy. 2004. Svensk politisk historia 1809–1975. Lund: Studentlitteratur.Möller, Tommy. 2005. Folkomröstningar. Stockholm: SNS Förlag.Oficiální stránky švédského předsednictví. http://www.se2009.eu/Reinfeldt, Fredrik. 2009a. „Taking on the challenge. The Swedish Presidency of the EuropeanUnion“. Centre for European Policy Studies, Brusel, 9. červen.Reinfeldt, Fredrik. 2009b. „Tal av statsminister Fredrik Reinfeldt vid EPP-kongress“, projevpřednesený ve Varšavě 29. dubna 2009.SCB (Statistiska Centralbyrån) 2009. EU- och euro-sympatier i maj 2009. http://www.scb.seScherer, Helmut. 1998. „Analýza mediálních obsahů ve výzkumu politické komunikace.“ pp.30–53 in Winfried Schulz et al. Analýza obsahu mediálních sdělení. Praha: Karolinum.Silberstein, Willy. 2009a. „Tjeckisk kris hotar Lissabonfördrag“ Sveriges Radio. 26.březen.Silberstein, Willy. 2009b. „Tjeckisk kris kan påverka EU:s utvidgning“, Sveriges Radio.28. březen.SR (Sveriges Radio) – http://www.sr.seSR. 2009a. „Verksamhet och Årsredovisning“. Sveriges Radio.SR. 2009b „Skyddade uppgifter om EU-toppar läckte“. Sveriges Radio, 17. duben.Stensson, Carina. 2009. „Svåraste hindret för EU-fördraget ur vägen“. Svenska Dagbladet.6. květen.SVD (Svenska Dagbladet) – http://www.svd.seSVD. 2007. „Välkommen till SvD – du också.“ Svenska Dagbladet.SVD. 2009a. „Tjeckisk kris oroar EU“. Svenska Dagbladet. 22. duben.SVD. 2009b. „Klart tjeckiskt ja till Lissabonfördraget“. Svenska Dagbladet, 6.květen.175

SVT (Sveriges Television) – http://www.svt.seSVT. 2009a. „Reinfeldt: Glädjande besked“. Sveriges Television, 6. květen.SVT. 2009b. „Tjeckiskt ja till EU-fördrag“. Sveriges Television, 6. květen.Szczerbiak, Aleks, Paul Taggart. 2002. „The Party Politics of Euroscepticism in EU Memberand Candidate States“, Opposing Europe Research Network Working Paper No 6. SEIWorking Paper No 51.TS (Tidningsstatistik). 2009. TS-reviderade siffror 2008.Westerberg, Erik. 2009. „Aftonbladet minskar upplagan“. Dagens Media. 31. březen.Winiger, Stefan. 2009a. „Främlingsfientliga partier på frammarsch“. Sveriges Radio,5. červen.Winigter, Stefan. 2009b. „Tjeckiska senaten godkände EU-fördraget“, Sveriges Radio,6. květen.Winiger, Stefan. 2009c. „Sverige stöttar övergångsregering.“ Sveriges Radio, 8. květen.176

PROČ SE „BRUSEL“ A MÉDIA NEMILUJÍMartin Komárek1. PARADOXY EVROPSKÉ UNIEParadox Evropské unie spočívá mimo jiné v tomto: Ačkoliv její instituce a institucečlenských států vydávají stále větší prostředky na propagaci a informovanost, občanése stále cítí informováni špatně. To je převažující stav ve všech členských zemích.Z toho vyplývá druhý paradox. Ačkoliv lidé přikládají Unii vysokou důležitost, jejichzájem o ni je malý. Dokládá to především nízká a stále klesající účast ve volbáchdo Evropského parlamentu.V mnoha případech ale voliči dávají svému hlasování „domácí“ obsah. Neposuzují,zda je budou kandidáti hodnověrně zastupovat v Evropském parlamentu, alenejčastěji za všechno trestají domácí vládu. Evropští politici často viní z tohoto neblahéhostavu média, považují je za povrchní, zjednodušující. Novopečený europoslaneca bývalý místopředseda vlády Jiří Havel (ČSSD) mi pro účely této publikacese svým typickým humorem sdělil:„Novináři píší, co si myslí, že bude číst čtenář. Dá se to měřit: Klik. Takže recept je:Šílený titulek (no neklikněte to) a jednoduché dvě věty na začátek (aby to rychle nezavřel).Útok na pudy (kolik tam Špidla bere). A prostomyslný obsah. Pokud nebude žádatněco jiného editor, nebude nic. Evropská unie je na tohle moc složitá... A média nechtějíinvestovat do vzdělávací funkce. Bylo by možné to strčit do zákona aspoň proveřejnoprávní média, ale to bychom jako politici ten útok asi nepřežili. Smiřme ses tím, že zprávy z Bruselu budou ještě mizernější ...“Jedná se o typický pohled politika na média. Předpokládá, že jsou tu od toho, abysdělovala to, co považuje politik za důležité. Této své funkci se zpronevěřují, neboťpíší pro čtenáře, kteří se nechtějí vzdělávat, nýbrž se chtějí bavit. Podstatný obsah jepotom ztracen. Tento názor sdílí i někdejší ministr Pavel Bratinka, který nyní pracujejako konzultant v záležitostech Unie:„Když ale porovnám informace o EU, které se běžnému člověku dostanou z tištěných,hlasových i obrazových medií, se skutečností, pak musím říci natvrdo, že se jednáo systematické nepravdy. Říkám nepravdy, a nikoliv lži, protože lež je nepravda vědomá,tj. nepravda vyslovená někým, kdo pravdu zná. To, co se ale na běžného občanavalí, není většinou produktem vědomého lhaní, nýbrž lenosti opatřit si fakta a mediálnípreference pro zjednodušující zkratky. Nechám stranou otázku, co je morálně horší –vědomě lhát, nebo z pohodlnosti přebírat bláboly.“Zaslouží si média takto tvrdé hodnocení, nebo se politik a odborník mýlí? Obětvrzení se vyznačují dvěmi charakteristikami:177

1) Jsou paušalizující, nerozlišují mezi médii. Pavel Bratinka výslovně uvádí, ževšechna média šíří o „Bruselu“ nepravdy.2) Jsou nekonkrétní. Zjevně se opírají o sice kvalifikovaný, ale přeci jen dojem,než o poctivé studium médií. Je dokonce zjevné, že autoři o ně ani nemají zájem.Jsou předem přesvědčeni, že vše v médiích bude špatně, protože taková jsou.To ovšem neznamená, že uvedené odsudky jsou irelevantní. Pokud média vzbuzujítakový dojem v konsensuálním vysoce vzdělaném politikovi a vrcholném odborníkovia zároveň praktikovi v bruselské problematice, musí být někde v informovánío Evropské unii zásadní chyba. To, že taková chyba dlouhodobě existuje, dokládajíi průzkumy veřejného mínění, kterým se pravidelně věnuje STEM. Znalosti lidío chodu Unie jsou malé. A to i v případě, že se jich tato problematika dotýká jakov době našeho zlomového vstupu do evropského klubu.2. LIDÉ O UNII VĚDÍ MÁLODva výzkumy sociologické agentury STEM jasně dokazují, že občané mají velmislabé znalosti o chodu a institucích Evropské unie. A to i ve chvílích, kdy se jichchod Unie dotýká, tj. v době při našem vstupu do klubu či v průběhu předsednictví.První výzkum z roku 2005 shrnuje tristní výsledek takto: „Naprostá většina občanůse dosud neorientuje v otázkách fungování Evropské unie a uvítala by zpřehledněnía zjednodušení EU.“ 1 Z výsledků výzkumu vyplývá, že naprostá většina – osmdesátprocent – občanů se dosud neseznámila s otázkami fungování EU a nezorientovalase v její stávající podobě.„Někteří lidé říkají, že se ještě nestihli seznámit s dosavadním fungovánímEvropské unie a zorientovat se v její podobě. Patříte mezi tyto lidi i Vy?“Spíše ne18 %Určitě ne2 %Určitě ano36 %Spíše ano44 %Pramen: STEM, Trendy, 7/2005, 1672 respondentů1) Výzkum STEM byl proveden na reprezentativním souboru obyvatel České republiky starších 18 letve dnech 3.–13. července 2005. Respondenti byli vybráni metodou kvótního výběru. Na otázky odpovědělrozsáhlý soubor 1672 respondentů.178

Čtyři roky nato, tedy v době, kdy už se občané mohli důvěrně seznámit s tím, jakUnie funguje, se situace opakuje jako přes kopírák. Přes to, že lidé zažili dramatickézvraty evropské politické situace, jako například francouzské a nizozemské Ne!Lisabonské smlouvě. Přes to, že mnozí mají osobní zkušenost s tím, jak Unie financujejejich osobní nebo místní projekty. Přes to, že mnozí využívají možnosti pracovatv jiných zemích. Začínalo české předsednictví a lidé o něm opět nic nevěděli.STEM to shrnuje takto: „Tři měsíce před 1. lednem 2009 věděly necelé tři čtvrtiny(71 %) Čechů, že od toho data bude naše země předsedat Evropské unii. Povědomí, conaše předsednictví vlastně znamená, je však zatím stále slabé. Základní představuo tom, jak bude naše předsednictví probíhat, má 25 % lidí, dostatek informací o přípraváchk němu jen 15 % obyvatel. Pouze čtvrtina (25 %) občanů si myslí, že jsmena předsednictví dobře připraveni.“ 21. ledna 2009 převzala Česká republika od Francie evropské předsednictvía 1. července 2009 jej předala Švédsku. Skutečnost, že zanedlouho bude ČR předsedatspolečenství 27 evropských zemí, znaly na konci roku 2008 necelé tři čtvrtinydospělé populace. Jak dokládá následující graf, od jara roku 2008 tento podíl postupněnarůstal. O našem předsednictví však vůbec nevěděl každý šestý občan.„Víte o tom, že Česká republika bude v první půlce roku 2009předsedat Evropské unii?“100 %75 %183315 13231650 %25 %4962710 %4/2008 6-2/2008 10/2008Ano Ne Nejsem si jist(a)Pramen: STEM, Trendy 4/2008, 6-2/2008, 10/2008, 1245 respondentů starších 18 let2) Citované výsledky pocházejí z výzkumu STEM provedeného na reprezentativním souboru obyvatelČeské republiky starších 18 let, který se uskutečnil ve dnech 29. září – 7. října 2008. Respondentibyli vybíráni metodou kvótního výběru. Na otázky odpovídal rozsáhlý soubor 1245 respondentů.179

Z dalších průzkumů ale vyplývá, že lidé chtějí být o Unii informováni a že jejíminstitucím přisuzují velkou důležitost. Uvítali by zjednodušení institucí, chtějí podlesvých slov o Unii číst. Vstříc jim vyšla i vláda. Zřídila v roce 2005 systém informovánío Unii. V krajských městech vyrostla dobře vybavená Eurocentra. Internetový serverEuroskop pro toho, kdo má skutečný zájem, poskytuje dobře profesionálnězpracovaného průvodce po historii, institucích i aktualitách Unie. Profesionální odpovědivšem, kdo se ptají, poskytuje i bezplatná telefonní linka. Přes to dojem veřejnostio tom, že je špatně informována, přetrvává. Mohou za to média?3. PROČ NEMÁME RÁDI „BRUSEL“Je to příklad, který vejde do učebnic. Komerční televize před našim vstupem do Uniezveřejnila dramatickou reportáž. Podle ní Brusel diktuje, aby naši včelaři vyměniliv úlech mřížky. Ty nové musí mít jiné rozměry. Nejenže je to však nepřijatelná, zbytečnášikana. Reportáž naznačovala, že nové mřížky vyrábějí německé firmy. Unijnínařízení jim tedy přihrává „kšeft“. Vlna rozhořčení nejen mezi včelaři odpovídalavlivu velké televize. Tehdejší velvyslanec Unie Ramiro Cibrian vynaložil velkou námahuna to, aby fámu, na níž nebylo slova pravdy, vyvrátil. Odhlédněme nyníod možnosti, že celá věc byla zaplacena nebo manipulována politiky, kteří si vstupdo Evropské unie nepřáli. Nepravdivá reportáž dokumentuje hlavní mýty, kteréo Unii v myslích značné části lidí panují a kterým média někdy nahrávají. Bruselbývá občas popisován jako temné místo, kde se dějí rozhodnutí za zády členskýchzemí, hlavně však proti nim a proti jejich občanům. Brusel je někdo, kdo chce zvednoutceny našeho piva. Kdo nedává dost dotací našim zemědělcům, kdo zakřivujebanány a podobně. Tedy temná byrokratická struktura. Na tom však nezůstává.„Brusel“ je špatný sám o sobě. Jenže je ještě horší. Slouží zájmům jiných zemí, zejménaNěmcům, kteří chtějí Čechy ožebračit a zrušit Benešovy dekrety. Autor tétostati se před vstupem do Unie účastnil v rámci projektu Obálka do Bruselu řady debatprakticky ve všech místech Česka. Obavy, že cizinci, zejména Němci skoupí našipůdu a podniky, byly převažujícím tématem. A to i navzdory tomu, že cizí firmymohly kupovat firmy bez omezení už tehdy a půda byla naopak přístupovou smlouvouchráněna. Přes to, že tato fakta byla široce objasňována i v médiích, lidé tomunevěřili. Očekávali „čertovinu“. Podobné obavy mezi nimi šířili i někteří politici,kteří vstupu do Unie nepřáli, zejména okruh Václava Klause. Jejich popularita byladána zejména dvěma faktory:1) Skutečnou neznalostí rozhodovacích procesů v Unii2) Typickou českou (často oprávněnou) nedůvěrou Čechů a Moravanů vůči velmocíma nuceným integračním procesům.Občané mají vysokou ostražitost a nedůvěru ke všem věcem, které z Bruselu pocházejí.Tato nedůvěra se ovšem netýká jen Evropské unie, ale všech byrokratickýchnařízení domácího původu. Brusel se ovšem stal symbolem odcizené byrokracie.180

Domácí politici dokonce občas tohoto faktu využívají a své vlastní restrikce svalujína to, že to Brusel nařídil. Domácí normy, například při zavádění bezdotykovýchbaterií nebo při řadě hygienických nařízení pro potraviny, činí z bruselského doporučenízákon. Naše úřady jsou takříkajíc „papežštější“ než papež. Nepoučení konzumentia často živnostníci to chápou jako zvůli „eurokratů“. A v této iluzi je živívlivní výrazně protievropsky orientovaní politici. Ačkoliv občané tvrdí, že chtějí býto dění v Unii lépe informováni, průzkumy dokazují, že jejich znalosti se nezvětšují.Nevyvíjejí žádné vlastní úsilí k tomu, aby se o fungování Unie něco dověděli. Je todáno jednak objektivní složitostí evropských struktur. Jednak tím, že Brusel není„sexy“. Není to téma, kterým by se drtivá většina občanů chtěla zabývat. A už vůbecne téma, které by je na první pohled zaujalo.4. MÉDIA NEJSOU ŠKOLAAčkoliv to politici a intelektuálové neradi slyší, moderní soukromá (a z velké částii veřejnoprávní) média nemají primárně vzdělávací funkci. Prodávají zprávy, komentáře,rady a zábavu, to vše v čím dál tím více smíchané podobě. Tuto jejich tvářneurčuje spiknutí vydavatelů (cizáků z Němec!) ani ziskuchtivost šéfredaktorůa hloupost redaktorů. Určuje ji trh, který dnešní novináři velmi dobře intuitivněi marketingově prozkoumali. Čtenář, zákazník diktuje, média, od internetu ažpo „staromódní“ tištěné noviny, se přizpůsobují. Když k tomuto trendu připočtemereálnou neprůhlednost unijních procesů, nedůvěru k nezajímavé a vzdálené byrokracii,vzniká pro toho, kdo chce poctivě informovat o evropském dění, smrtící koktejl.Novináři vědí, že mohou „prodat“ jedině unijní zprávu, která bude v něčemkonfliktní, tedy dráždivá, budou v ní vystupovat známí, tedy přitažliví lidé a bude sečtenáře bezprostředně týkat. Bruselští politici a úředníci mají přesně opačný zájem:Chtějí dostat do médií bezkonfliktní, až oslavné zprávy o tom, jak dobře pracují. Hybatelemtěch zpráv není Blair, Obama nebo Sarkozy, ale anonymní výkonný aparát.A týkají se nejraději Evropy jako celku.Navíc jen málo bruselských protagonistů hovoří tak, aby bylo vše i pro zkušenézpravodaje srozumitelné. I když nebudeme přistupovat na mytologii o bruselskémnewspeaku, pravda je, že zejména řeč poslanců Evropského parlamentu je často nekonkrétní,květnatá a rozvláčná.Mediální slepotou, tedy neschopností nakrmit ve vlastním zájmu média tím, cochtějí, trpí často i domácí politici. Jenže ti mají proti vzdálenému a anonymnímuprostředí unijních institucí jistou výhodu. Lidé je znají a chápou jejich boj. Modernízprávy jsou pak často postaveny na osobních sporech a osudech mnohem více nežna střetu politických idejí.Zprávy z Bruselu tedy čeká velmi svízelná cesta ke čtenáři. Zpravodaj na místěmusí prosít mraky materiálů a obecných frází, než najde něco, co je z jeho pohledu„strhující“. Pošle to do redakce a tam je zpráva přesunuta do složky „koš“ nebo181

upravena tak, že ji dotyčný zpravodaj nepozná a rve si nad ní vlasy. Pavel Bratinkato považuje za jednoznačnou chybu novin:„Jsou to zprávy typu „Brusel snížil cenu mobilního volání“, „Brusel chce co nejdřívestabilizovat trh s mlékem“, „Brusel chce diktovat platy manažerů“, „Brusel rozhodlzachovat know-how vinařů“. Vybral jsem čtyři příklady z poslední doby, ale ve skutečnostije jich bezpočtu. Tyto a jim podobné formulace vytvářejí v lidech představu, že jacísisamozvanci sídlící v Bruselu rozhodují tu o cenách mobilního volání, tu o platechmanažerů, tu o výkupních cenách mléka, tu o know-how vinařů a svoje verdikty paksdělují bezmocným vládám a parlamentům členských států. Tato představa je vodouna mlýn jak nejrůznějším politickým pomatencům, tak velmi temným politickým hráčům.Přitom se ve všech těchto případech jednalo o věcně a politicky zcela rozdílné dějea zcela odlišné aktéry.V prvním případě všechny členské státy, tj. demokraticky zvolené vlády, a Evropskýparlament, tj. demokraticky zvolení poslanci, schválili návrh byrokratů-Evropské komise– omezit ceny za volání mobilním telefonem v cizině. Návrh mohla jak Rada takEP klidně zamítnout a žádná regulace by nebyla. Bruselští „byrokraté“ nemají mocněco proti jejich vůli prosadit. Pokud toto omezení cen někomu vadí, tak ať to vyčítá voličům,kteří zvolili vlády, které s tímto návrhem souhlasily, a voličům, kteří zvolili poslanceEvropského parlamentu, kteří pro toto omezení zvedli ruku. V tomto případěslovo „Brusel“ označovalo vlády členských zemí a poslance Evropského parlamentu.Jenomže slovo „Brusel“ pro běžného dezinformované konzumenta medii znamenábruselské byro- či euro-kraty. Titulek byl proto nepravdou vskutku a la Rudé právo starýchdob.V druhém případě to byla opravdu Evropská komise, která rozhodla, že použijeexistující Radou schválené právní instrumenty a začne vyplácet určité podpory producentůmmléka. Avšak učinila tak teprve na základě hysterického nátlaku členskýchstátů, jejichž vlády zbaběle podlehly tlaku lobby několika desítek tisíc vlastních producentůmléka. Není ale divu, že podlehly, když sdělovací prostředky a veřejnost těžícíz nízkých cen mléka zaujaly postoj nezúčastněných pozorovatelů. Zároveň ale komisařkaEK odpovědná za zemědělství paní Fischer Boel – bez jakékoliv podpory od „euroskeptiků“a bez jakékoli podpory sdělovacích prostředků – odolává nátlaku zbabělýchvlád členských států, které by si přály, aby EK navrhla faktické zrušení jejichvlastního slavnostní závazku z loňského října postupně zrušit produkční kvóty výrobymléka do r. 2014. Je to vrchol zbabělosti. Vlády ale chtějí, aby tato ničemnost se mohlasvést na EK. „My nic, to ti bruselští byrokrati nám to vnutili, voni pořád chtějí všechnoregulovat“ – tuhle písničku chtějí opakovat vlády členských zemí, protože nejsouschopny odolat agrární lobby metající hnůj před vládní úřady. To však nijak nepřekáželoredaktorce ČT 1, aby opakovaně nekladla našemu ministru zemědělství Šebestoviotázku, proč ta zatracená EK chce zavádět produkční kvóty na mléko! Je tomuto ministruke cti, že po vyslechnutí tohoto dotazu od veteránské redaktorky ČT 1, whoshould know better, se zatvářil jako gentleman, který od dámy vyslechl nějakou blbost.To ale nic nemění na skutečnosti, že naše vlast byla zaplavena idiotismy zmíněné re-182

daktorky, na kterou příslušný ministr, jsa gentleman, nereagoval. Ideální titulek bytedy měl být „EK i nadále pod tlakem mlékařů“ popř. „Vlády v EU ustupují mlékařůma chtějí regulovat trh“.Ve třetím případě se pojmem „Brusel“ označuje návrh směrnice Evropského parlamentua Rady. Autorem návrhu je Evropská komise, tj. vskutku „bruselští byrokratéalias Brusel“. Návrh si ale objednaly členské země z důvodu současné ekonomické krizevyvolané krizí bank. Všichni členové dnešní EK proto vědí, že pokud by se postavilina zadní a návrh nepředložili, pak by neměli sebemenší naději, že by je členské vládynavrhly do příští Komise. Takže se v pravdě, tj. de facto jedná o návrh členských zemí.Řečený návrh chce zajistit něco, s čím by měl souhlasit nejen každý člověk, co má někdenějaké peníze v nějaké bance, ale každý daňový poplatník, z jejichž peněz se nyní nahrazujíztráty kdejaké banky v Evropě. Návrh chce zabránit tomu, aby příjem manažerůbank a dalších finančních institucí byl tím vyšší, čím většímu riziku tito manažeřivystavují peníze vkladatelů, což byl systém odměňování, který byl donedávna běžný.Nechce diktovat výši platů, ale jejich konstrukci.Ideální titulek měl být „EK předložila návrh na ochranu našich vkladů“.A konečně ve čtvrtém případě výraz „Brusel rozhodl“ označuje rozhodnutí EK stáhnoutsvůj návrh na zrušení existující regulace, která vinařům v EU zakazuje vyrábět růžovévíno jinou než tradiční pracnou metodou. Přitom se všude ve světě dnes prodává růžovévíno vyráběné prostým mícháním červeného a bílého. Dovoz tohoto vína do EUpřitom zakázán není. EK zdůvodňovala svůj návrh tím, že zákaz poškozuje evropské vinaře,kteří nemohou konkurovat růžovým vínům vyráběným lacinějším postupem. Žádnéknow-how vinařů nebyl návrhem ohroženo. Proti návrhu EK, který mimochodem počítalse zvláštním označováním tradičně vyráběného vína, se mimořádně silně postavilyFrancie a Itálie, ačkoliv původně neměly námitek. Nátlak producentů růžového vínana straně jedné a pasivita těch, kdož by ze zrušení mohli profitovat, způsobily obratv postoji francouzské a italské vlády. Správný titulek měl být „Francie a Itálie proti deregulaci“,popř. bulvárně „Tažení bruselských byrokratů proti regulaci poraženo“.Všechny uvedené chyby se v novinách občas vyskytují. Zdaleka však nejen v novinách.Podobně nepřesně užívá účelově termínu „Brusel“ i skupina politiků kolemprezidenta Václava Klause, ale například i část europoslanců za ODS. V případě médiíse však často nejedná ani o ignoranci ani o politický záměr, nýbrž jen o „obtížnýpřeklad.“ Zprávy z Unie není to, co by konzumenty médií prvoplánově přitahovalo,proto až na naprosté výjimky nejsou prioritou. V celkové struktuře zpráv mají tedyjen omezený prostor či čas. Zjednodušení „Brusel požaduje zvýšení spotřební daněz piva“ je podobné zjednodušení jako „Washington tlačí na Teherán“. V obou případechspoléhají novináři na to, že1) Čtenář ví, že města nejsou živá a nemohou požadovat, natož pak tlačit2) Čtenář dokonce ví, že se nepíše o masových akcích místních obyvatel, demonstracícha podobně.3) Čtenář ví, že se jedná o hlavní města, která symbolizují buď vztahy mezi státynebo vztahy mezi ústředím Unie a členskými státy.183

4) V obou případech se počítá s tím, že není nutno popisovat složitý rozhodovacíproces, díky kterému se k výslednému „požadování“, či „tlaku“ došlo. Médiumzkrátka předpokládá u čtenáře elementární znalost pozadí politických procesů.Tento předpoklad je samozřejmě někdy mylný. Můžeme se oprávněně domnívat,že počet lidí, kteří znají dobře zákonné vymezení podílu komor kongresu, prezidentaa státního tajemníka na tvorbě americké politiky není o moc větší, než počet lidí,kteří přesně znají rozhodovací procesy v Unii.Mnozí šéfredaktoři v Americe by mohli například oprávněně zakázat používánísousloví Česká republika, pokud nebudou ve zprávě alespoň stručně vysvětleny poloha,historie a mentalita obyvatelstva. Většina Američanů nemá totiž o republicežádné, nebo jen naprosto mizivé ponětí. To, co se odborníku Bratinkovi jeví jako ignorantskéči úmyslné poškozování Unie, je tedy pouze ztraceno v překladu. Možnéovšem je, že Bratinkovi nevadí tolik ani mediální zjednodušení (či zploštění, chceme-li),nýbrž to, že takovou zkratku používají účelově odpůrci evropské integrace,aby manipulovali voliči.Tomu však ani obsáhlé vysvětlení rozhodovacích procesů v Unii a podílu členskýchstátů na nich v novinách nezabrání. Čtenáři by je totiž nečetli, kdyby nebylypopsány zajímavě. A způsob, jak psát masově zajímavě o evropských institucích zatímnebyl vynalezen. Politici v tom ovšem vidí selhání. Každý jinak. Jiří Havel: Nejsemsi jist, že to špatně dělají novináři v Bruselu. Podle mých spolupracovníků jsoubruselští dopisovatelé poměrně kvalifikovaní. Prý si stěžují občas na domácí poptávku.Proto prý musí psát na téma syrečky a slivovice. To asi sedí.Jan Zahradil má opačný pohled. Podle něj jsou zpravodajové naopak v zajetí většinovéhonekritického adorování Bruselu. „Největší chyba novinářů při psaní o EU:Opojení světem velké politiky, podlehnutí konvenčnímu bruselskému názorovému mainstreamu.Pak nejsou schopni vidět věci z nadhledu a kriticky“. Napsal mi pro účelytéto práce. Podle Bratinky a Havla tedy novináři zkreslují skutečnost v neprospěchEvropské Unie, podle Zahradila přesně naopak!5. PROČ TO JDE TAK TĚŽKO?Podle interních průzkumů deníku Mladá fronty Dnes „Brusel“ či „Evropská unie“v titulku čtenáře naprosto spolehlivě odrazuje. Zprávy o dění v Unii jsou čtené pouzetehdy, pokud se týkají Česka nebo obsahují konflikt. Europoslanci mají tendencirozčilovat se nad tím, že se do novin dostanou pouze tehdy, když si zvýší platy. Z jistéhopohledu mají pravdu a potvrzují to i výzkumy, podle nichž si evropští voliči přejí,aby moc Evropského parlamentu ještě rostla, a považují ho za velmi důležitou instituci.Poukazují na to, že až osmdesát procent evropské legislativy prochází jejichrukama. A kvalitní zprávu si o tom nepřečtou. Zpráva v novinách je ale v dobrémi špatném slova smyslu něco zcela jiného, než co od ní požadují politici (a profesionálovéobecně). Zpráva je:184

1) Překladem z odborného jazyka do obecného2) převedením problematiky, která primárně zajímá menšinu na problematiku, kterázajímá většinu3) Nastolením problému, konfliktu4) Sdělením novinky či příběhu, který zaujme rozum, emoce i fantazii čtenáře.To neznamená, že novinová zpráva je nutně bombastická, nadnesená či prostomyslná,tedy nepravdivá. Její pravda je však jiná než pravda bezprostředního prožíváníkaždodennosti, pravda vědeckého zkoumání či pravda politického střetu. Fyzikaneumí vysvětlit, proč je nám dobře při pohledu na moře a zároveň přemýšlímeo tom, jak neutratit kuny (myslím chorvatské peníze, ne ta zvířátka). Naopak při pohleduna moře nejsme schopni nahlédnout kolotání molekul. Vědci jsou někdyschopni věřit, že lidské prožívání je nějak redukovatelné na pohyb atomů. Ti moudřejšívšak vědí, že ne a dokonalý překlad nebude nikdy možný.Stejně tak není možný ani dokonalý překlad „bruselštiny“ do „novinářštiny“.Tomu, aby byly zprávy o EU pro noviny přitažlivější, však brání ještě více to, žedění v ní objektivně neodpovídá tomu, co novinová zpráva chce. Představme sipro příklad, že pražská filozofická fakulta je natolik důležitá, že mnohým sdělovacímprostředkům stojí za to, aby si na ní držely drahé zpravodaje. Ti jsou nadšenibrilantními vývody profesora Toho a Toho o divergenci Anaximandrovy a Thalétovygnozeologie jakož i geniální a břitkou analýzou, kterou profesorka Ta a Tazdeptala Foucaultovu filozofii šílenství. Jistě jsou schopni poslat do svých redakcíslušné referáty, které ovšem profesor a profesorka označí za idiotské zjednodušeníjejich díla. Ale koho bude zpráva zajímat. A to přes to, že z hlediska filosofiea zprostředkovaně z hlediska budoucnosti lidstva jde o převratné objevy? Nepřečtousi to ani studenti sami.Dění v Bruselu a Štrasburku se často podobá dění na naší filozofické fakultě.Dění je sice důležité, ale složité. Nemá jasný začátek, konec ani jasné protagonisty.Odpovědnost je rozdělena. Dokonce i hlasování v Evropském parlamentu postrádábyť zdání dramatičnosti. Devadesát procent rozhodnutí je předjednáno ve stranickýchfrakcích a při dohodovacích řízeních mezi nimi. Poslanci sami považují takovářízení za úžasná a každou změnu, kterou prosadí, za převratnou. Vladimír Železnýse například holedbal, že podal k jistému zákonu přes stovku pozměňovacích návrhů.Už opomněl dodat, že měly stejný význam, jako kdybych je podal já. Ale i serioznídrobné posuny, jichž dosáhli, například Jan Zahradil či Zuzana Roithová, jsoupro českého čtenáře vzdálené a nesrozumitelné. Tím spíš, že nerozumí tomu, jak sedělí Evropský parlament o zákonodárství s Radou ministrů (kterou si plete s RadouEvropy a Radou Evropské unie). Předem sjednané hlasování navíc postrádá konflikt,problém. A nejsou ani nositelé konfliktu a emocí, lidé, s nimiž se můžete ztotožnit.Europoslanci i eurokraté jsou natolik vzdáleni kypícímu dění doma, že je čtenářipovažují za postavičky z jiné dimenze.185

6. PŘEDSEDNICTVÍ: ÚČINNÁ MEDIÁLNÍ STRATEGIEMediální zájem se na dění v Evropské unii upřel naopak v době našeho předsednictví.Důvodem ale nebyl samotný fakt předsednictví, ale způsob, jakým ho podávalaTopolánkova vláda. Už samo heslo „Evropě to osladíme“ vzbuzovalo pozornost. Nemohlonechat nikoho lhostejným a to bylo pravděpodobně záměrem jeho tvůrců.Vláda pochopila za pomoci svých mediálních poradců, že pokud neprodá předsednictvíjako osobní záležitost a jako konflikt, nebude se o něj nikdo zajímat. Heslo„Evropě to osladíme“, má několik významových rovin. Zdůrazňuje národní sebevědomí.Jednak jsme to my, jednak je to náš národní geniálně jednoduchý vynálezkostka cukru. Někomu něco osladit má v češtině dva významy. Jednak skutečněosladit, zpříjemnit, jednak paradoxně osolit, zasolit, znepříjemnit. Sebevědomí jemožná přehnané, ale bezproblémové. Osolení či oslazení vystupuje, podle tohoz jaké strany se na to díváte.Celé heslo můžete hodnotit jako geniální nebo hloupé, těžko k němu zůstanetelhostejní. Podobně významuplný byl další symbol naší „Vlády v Evropě“, ČernéhoEntropa. Nejenže samo dílo vzbudilo emoce. Na jednu stranu bylo na něj možno pohlížetjako na sžíravou kritiku národní nesnášenlivosti a tedy jako oslavu ideálů Evropy.Na druhou stranu jako na neodpovědné dada, které uráží svaté city evropskýchnárodů. Však se také Bulhaři a Slováci do Černého pasti chytili a podalioficiální protest.Entropa získala i legendu jako mystifikace. Prý do ní měli být zapojeni umělciz celé Evropy. Černý se tomu nejdříve vysmál, pak se kál a vrátil nějaké peníze. Jeprakticky nemožné, aby o tom Mirek Topolánek a Alexandr Vondra nevěděli. Černéhoprovokace ovšem zapadala do jejich ofenzivně mediálního projektu předsednictví.Není tak důležité, co o nás říkají, důležité je, že se o nás mluví. Odtažitá evropskáproblematika získala bez ohledu na fakt, že předsednictví malé země nenísice bezvýznamné, ale z větší části formální, širokou pozornost veřejnosti. Nikdonemusel média přesvědčovat, prosit nebo jim vyhrožovat, aby se předsednictví věnovalav hlavních článcích a relacích. I skutečné činy se podařilo prodat vládě jakodrama. Reálný vliv našich politiků na urovnání konfliktu v Gaze a ruského utaženíkohoutů s ropou byl sice velmi omezený. Popis přeletů mezi Moskvou a Kyjevem,neustálé zdůrazňování pětihodinového rozhovoru s Putinem dodalo předsednictvíosobní rozměr. V té době velmi nepopulární premiér Topolánek se bez manipulací,pouze zdůrazňováním dimenzí reality přitažlivých pro média dokázal pasovatdo role mezinárodně uznávaného státníka. Intuitivní znalost publika okamžitě nutilašéfredaktory přistoupit na tuto hru. Ačkoliv, jak vyplývá z výše citovaného výzkumu,veřejnost věděla pramálo o institucionálním zakotvení našeho předsednictví,věnovala nelíčenou (tedy aspoň na poměry dění v „nesexy“ EU) pozornostdramatickým událostem. Ať už náhodou, nebo záměrně dramatický, až osudovýrozměr se podařilo udržovat i dál. Ztělesnil se do role dvou mužů: mocného mrňouseSarkozyho a bezmocného fanfaronského dlouhána Topolánka. Zapšklý186

Sarkozy hází Topolánkovi klacky pod nohy. Snaží se umenšit roli našeho předsednictví,ba nás o ně vůbec připravit a prodloužit si svoje. Topolánek statečně vzdoruje.Byl to samozřejmě mediální mýtus, který nafukoval několik Sarkozyho kritickýchpoznámek, ale byl účinný.Předsednictví nezmizelo z prvních minut v televizních zprávách a z prvních stráneknovin. Ještě těsně před pádem vlády dbal Topolánek na mediální obraz své evropskéfunkce. Věta o tom, že Obamova cesta je cestou do pekel, nemohla mít jinýcíl než okupovat první stránky i za mořem. Topolánkovi se to podařilo. Byť za cenutoho, že byl většinou čtenářů patrně považován za východoevropského burana přesvědčenéhoo svém bludu (podobně jako je v Unii posuzován Václav Klaus). Cílebylo však dosaženo. Mediální ohlas předsednictví byl zcela mimořádný. Paradoxněmožná ale vedl k pádu Topolánkovy vlády. Jiří Paroubek byl natolik znepokojen růstempreferencí svého soupeře, že neodolal pokušení svrhnout jeho vládu uprostředpředsednictví, i když riskoval odsouzení nejen konzervativců a liberálů, ale většinyevropských socialistů a takřka sta procent domácích intelektuálů. I skvělá mediálnístrategie má zkrátka své stinné stránky…7. „KROTKÉ“ NOVINYPokud s pomocí vyhledávače najdete zmínky o Evropské unii v českých novinách,snadno se přesvědčíte o tom, že to není opomíjené téma. Za pouhý měsíc jsou tostovky zmínek. Případů, kdy je Unie odsuzována nebo démonizována najdete pramálo,a to nejčastěji v komunistických Haló novinách. Analýza červencových stráneknovin naopak ukázala, že nejčastější zmínky jsou sice malé, ale pozitivní: v rámcireportáží z regionů se zmiňují o tom, které projekty Unie financuje čispolufinancuje. Typická zmínka vypadá například takto: „Obyvatelům Oslavanna Brněnsku ubyly další vrásky. Od pátku mohou totiž jezdit po nově otevřeném průtahuobcí. Nová silnice nahradila dřívější komunikaci, která byla již v katastrofálnímstavu. Z celkových nákladů 37 miliónů korun na tuto etapu rekonstrukce průtahu městemuhradila 30 miliónů Evropská unie“ [Právo 2009: 18.7.]. Čtenář sice nezískávápřehled o tom, jakým způsobem Unie přispívá či o tom, co by mohl a měl udělat, abypřispěla jemu. Dovídá se však podstatnou věc – že unijní peníze nejsou vyhazoványza směrnice o zakřivených banánech či na přejezdy z Bruselu do Štrasburku, ale pomáhajízvelebovat jeho okolí. Dalším tématem, jemuž se červencové noviny věnovaly,byl náš spor o víza s Kanadou. „Čeští politici teď vsadili na podobnou věc, jakáke zrušení víz přispěla v listopadu 2007. Oficiálně padla proto, že počet odmítnutýchžádostí o kanadská víza v předchozích třech letech klesla pod čtyři procenta. Ale důležitouroli sehrál také tlak Evropské komise, která pohrozila Kanadě, že by i její občanémuseli mít víza při cestách do zemí Evropské unie.“„Obrátíme se teď na Evropskou komisi. Využijeme klauzuli solidarity a do tří měsícůby Evropská komise měla podniknout další kroky proti Kanadě,“ představil plán187

české vlády proti kanadským vízům premiér Jan Fischer. Podle principu „jedenza všechny, všichni za jednoho“ spoléhá teď česká vláda na společný unijní tlakna Kanadu. Ten by měl podle Fischerovy vlády přispět k tomu, aby Kanada své rozhodnutípřehodnotila a neriskovala, že Evropa zavede víza pro její občany. „Budemes napětím a zájmem čekat na reakci Evropské unie,“ konstatoval Fischer. Už včeravečer se kvůli tomu ve Štrasburku sešel s šéfem Evropské komise José ManuelemBarrosem.„Uvítal by postupné kroky, které by vedly k návratu do původního stavu. V tomtosmyslu hovořil i s kanadským premiérem,“ řekl po schůzce předseda české vlády. MluvčíEvropské komise Michele Cercone už před tím vyloučil, že by Evropská unie automatickyzaváděla víza pro Kanadu v reakci na kanadská víza pro české občany“ [MFDNES 2009: 15.7.].Podobný neutrální popis převládá, i když komentátoři deníků se občas přou o to,zda nám Unie pomáhá dostatečně či nedostatečně. Krom zprávy se čtenář navíc dovídá,že existuje klauzule solidarity – opět něco, co ukazuje „Brusel“ spíše v dobrémsvětle jako spolek států, které jsou si schopny vzájemně pomáhat. Třetím většímokruhem, kterým se noviny zabývaly, byla volba Jerzyho Buzeka předsedou Evropskéhoparlamentu. Noviny také rozebírají poměrně důkladně schválení stavby ropovoduNabucco. Zejména z té stránky, zda skutečně sníží závislost na ruských zdrojích.Schválení stavby vítají, nikoli však s nekritickým optimismem. V záplavě zprávo Unii nenajdeme žádné důkladné vysvětlení mechanismu jejího fungování, které bymožná lidé, prosazující osvětu, uvítali. Nenacházíme však ani žádné hrubé zkreslení,které by přesahovalo míru nutného zjednodušování. Noviny totiž nejsou seminárníprací, ale pouhými novinami.8. SHRNUTÍ: JAK ZLEPŠIT „PRÁCI S MÉDII“ A MEDIÁLNÍPRÁCIPřestože z práce vyplývá, že naděje na podstatné zlepšení informací o Uniive smyslu Bratinkova maximalistického požadavku je nevelká, přeci jen jistý prostorexistuje. Zlepšit se ale musí obě strany: jednak politici a odborníci, kteří toužípo tom, aby obraz Evropské unii byl nezkreslený a pozitivní. Jednak redakce novin,jejichž zájmem je prodávat pravdivé, zároveň však strhující zprávy a příběhy.Určitým návodem pro ty, kteří chtějí zlepšovat obraz , je mediální strategie Topolánkovapředsednictví. Pouze ten, kdo riskuje, že do médií se nedostanou jensamé učesané kladné zprávy, dostane do médií vůbec nějaké zprávy. Kdyby bylamediální strategie Topolánkovy vlády korektně vykastrovaná, nikdy by nevzbudilazájem veřejnosti. Vedlejším produktem tohoto zájmu je pak nepochybně i většíporozumění smyslu a mechanismu Unie. Naopak redakce mnohdy svůj strachz toho, že čtenář není ochoten číst zprávy z „Bruselu“, přehánějí. Je to mnohdydáno i tím, že značná část novinářů není dobře seznámena s principy fungování188

Unie. Šéfredaktoři, kteří chtějí investovat do budoucnosti, by měli pochopit, žepro mladé vzdělané lidi (tedy potenciální čtenáře) se stává Unie skutečným rozšířenýmdomovem. Neměli by se tedy bát hledat způsoby, jak o ní psát. Inteligentně,pravdivě a zároveň zajímavě. Je to těžké, ne nemožné.Děkuji Pavlu Bratinkovi, Jiřímu Havlovi a Janu Zahradiloviza laskavé zodpovězení otázek.Literatura a zdroje:Deník MF DNESDeník PrávoInformace a názory Pavla Bratinky, Jřího Havla a Jana ZahradilaVýzkumy agentury STEM189

ZÁVĚREMPo pádu komunistického režimu v Československu se základní doktrínou zahraničnípolitiky nové politické reprezentace stala integrace Československa a posléze i ČRdo evropských struktur. Miroslav Novák ve své uvozující stati vysvětluje pozici a postojenové demokracie aspirující na členství v ES, resp. v EU. Upozorňuje na prvnípolovinu 90.let, kdy uvnitř české politické elity převažoval názor o výsadním postaveníČR v rámci kadidátských zemí a všeobecném náskoku ČR před svými sousedy.Tento postoj se však později ukázal jako neoprávněný. Jak ve svém příspěvku dokládáDaniel Kunštát, začleňování do evropských struktur stabilně podporovala i většinačeské společnosti, která i po vstupu ČR do EU považuje členství za dobrou věc.Na druhé straně postoj českých občanů k EU není nijak euforický, je sice pozitivní,ale současně také střízlivý a obezřetný, zahrnující i skepsi vůči některým stránkámevropské integrace. Přes nesporné úspěchy, výhody a pozitiva evropské integracenení soužití a spolurozhodování desítek národů uvnitř EU jednoduché. Dává vzniknoutpotížím, sporům i konfliktům při formulaci společných stanovisek či dokoncespolečných vizí a společných závazných dokumentů, o čemž například svědčí procesratifikace Lisabonské smlouvy. S tématem Evropské unie se musely vypořádat i česképolitické strany, které v průběhu získávání zkušeností ze vztahu ČR a EU z původněvágně formulovaných programových proklamací postupně přešly k lépea konkrétněji artikulovaným postojům k EU. Navzdory tomu je však diskuze o EUv českém prostředí plytká, jak uvádí Petr Kaniok. Podobně jako v jiných evropskýchzemích je stranicko-politické spektrum v přístupu k EU rozděleno na strany spíšeproevpropské a strany k EU kritické. Problematika vztahu ČR a EU je reflektovánav programech politických stran již od počátku 90.let. Vývoji postojů politickýchstran k evropské integraci se věnuje text Jana Kubáčka, který došel k závěru, žetéma EU v programech politických stran má spíše sekundární charakter a je podřízenoklasickým socioekonomickým tématům. Jinými slovy, evropská témata nejsoupro parlamentní politické strany tolik relevantní jako tradiční vnitropolitická témata(zdanění, nezaměstnanost, zdravotnictví, důchodový systém apod.). O nízké relevancitématu EU svědčí i volební neúspěchy politických stran, které se profilují výhradněči téměř výhradně (proevpropsky či protievropsky) na evropské problematice.Zatím posledním příkladem jsou volby do Evropského parlamentu v ČR v roce2009, kde neuspěly tzv. monotematické strany zaměřené na téma EU (Strana svobodnýchobčanů, Libertas.cz aj.). Naopak, v evropské kampani dominovala vnitropolitická,nikoli evropská témata. Tím jinou cestou potvrdil závěry Daniela Kunštátao nízké relevanci evropské problematiky pro české občany, kteří neprojevují většízájem o dění v EU, a to i v době českého předsednictví Rady EU, kdy se bez výjimkynadpoloviční většina lidí o toto téma téměř či vůbec nezajímala. Čeští občané se takév daleko menší míře účastní voleb do Evropského parlamentu. V roce 2004 i 2009191

yla volební účast 28%. Jedním z nejvíce hmatatelných důsledků členství státu v EUbude pro všechny občany společná evropská měna, která v budoucnu nahradí českoukorunu. Problematiku eura a zvláště postoje českých politických stran vůčiněmu analyzoval Zbyněk Klíč. Integrace ČR do EU probíhá i na stranicko-politickéúrovni. České politické strany se zařazují do evropských politických stran a vznikajízárodky evropského stranického systému, ve kterém se politické strany sdružují nikolipodle národního klíče, ale podle příslušnosti k ideovými proudům. Tento procespřiblížil ve své stati Petr Sokol, který mj. ukazuje, že pro eurostrany je jedním z odlišujícíchprvků nejen jejich pozice na tradiční socioekonomicky definované pravolevéškále, ale do značné míry i jejich přístup k evropské integraci. Existuje zde takškála, na jejímž jednom konci jsou eurooptimistické strany, na druhém konci se nacházejíeuroskeptické strany. Toto téma přetíná tradiční pravolevou dimenzi. Naleznemetotiž levicové i pravicové eurooptimistické eurostrany, současně také euroskepticképravicové i levicové strany.Postoje české veřejnosti i české politické reprezentace k evropské integraci zásadněovlivnili i oba dosavadní čeští prezidenti, ačkoli jsou jejich názory v této otázcevelmi rozdílné. Jejich představy a vnímání EU porovnal Miloš Brunclík. Oběosobnosti českého politického života vycházejí z jiných hodnotových postojů a jejichpohled na EU je nutně odlišný. Zatímco Václav Havel je v aplikované typologii postojůk EU tzv. ztotožňujícím europeistou, Václav Klaus se řadí mezi euroskeptiky.Zůstává ovšem otázkou, zda je spíše tzv. měkkým či tvrdým euroskeptikem.Jestliže české předsednictví Rady Evropské unie znamenalo symbolický posunČR do centra Evropy, bylo nezbytné zhodnotit i průběh předsednictví, které podlePetra Kanioka představovalo „nejvýznamnější zahraničně politický úkol moderníčeské státnosti“. Ač není úplně jednoduché hodnotit české předsednictví s tak krátkýmčasovým odstupem, P. Kaniokovi se podařilo identifikovat klíčové aspekty tétodůležité role ČR v EU. Jak autor správně upozornil, předsednictví Rady EU je vnímánov prvé řadě jako úkol členské země, nikoliv jako úkol konkrétní administrativy.Nepochopení tohoto předpokladu pak mj. vyústilo ve vyslovení nedůvěry českévládě v polovině předsednictví. Konec politické vlády, následné hledání úřednickéalternativy a několikatýdenní nejistota ohledně nástupce znamenaly faktické ukončeníčeského předsednictví již v březnu roku 2009. Česká pozice v rámci EU je úzceprovázaná s vnitropolitickými faktory. Miroslav Novák a Petr Kaniok zdůrazňují, žedlouhodobá neschopnost české politické reprezentace vytvářet stabilní akceschopnévětšinové vlády vede k celkové vládní nestabilitě a těžkopádnosti. Toho si nemohlinevšimnout zahraniční pozorovatelé. To se pak logicky odráží i ve vnímání ČR v zahraničí.V této souvislosti Petr Kaniok uvedl, že ČR přebírala předsednictví v nelehképozici, které bylo dáno mj. také tím, že některé vlivné evropské deníky přistupovalyještě před začátkem samotného českého předsednictví ke schopnosti ČR véstEU s velkou nedůvěrou. Tato nedůvěra a s ní spojené předsudky se bohužel v březnu2009 potvrdily. Ačkoli je výsostným právem opozice tvrdě kritizovat vládu a v případěnalezení dostatečné podpory ji vyslovit i nedůvěru, načasování tohoto ústavně192

zakotveného aktu v rámci českého vnitropolitického boje bylo krajně nešťastné. Bezohledu na oprávněnost či neoprávněnost důvodů pro odvolání vlády však bylo jednoznačnýmdůsledkem této události poškození reputace ČR v EU na mnoho let dopředu.Příspěvek Martina Jeřábka a druhý příspěvek Miloše Brunclíka otáčejí dominantníperspektivu knihy. Jejich východiskem se stala otázka, jak vlastně Evropskáunie Českou republiku vnímá? Jako vzorek EU bylo vybráno Německo, které je největšízemí EU, a Švédsko, které po ČR převzalo roli předsednictví na druhou polovinuroku 2009. Martin Jeřábek nastínil téma vztahu SRN k ČR prostřednictvím dvoudimenzí: bilaterální (česko-německé vztahy) a multilaterální (působení SRN v EUa jeho podpora rozšíření EU). Cílem stati M. Brunclíka bylo podat obraz ČR, kterýse dostával švédské veřejnosti prostřednictvím nejsledovanějších švédských médií.Nejčastěji zmiňovaným tématem, který spadalo do sledované oblasti, byl pád vládyM. Topolánka a vzniklá vládní krize v ČR. Toto téma bylo zmiňováno častěji než samotnéčeské předsednictví a s ním úzce spojené otázky. Tím bylo do významné mírydeterminováno i spíše negativní vyznění většiny zpravodajských článků, které bylyvěnovány české politice.Poslední stať v knize se od těch předešlých odlišuje svým charakterem. MartinKomárek se v ní zamýšlí nad vztahem českých médií k informování o EU a nad tím,proč je zájem veřejnosti o ni malý. Mohou za to sami politici, kteří nedokáží občanůmsložitou problematiku EU srozumitelně občanům vysvětlit? Je to vina médií,která nejsou schopna náležitě o EU informovat? Ta však argumentují tím, že témaEU čtenáře či diváka příliš nezajímá. Zamyšlení Martina Komárka, který využil svérozsáhlé znalosti a zkušenosti ze světa médií i exkluzivních výpovědí tří politiků,vhodně doplňuje předchozí kapitoly knihy, zejména kapitolu Daniela Kunštáta čiJana Kubáčka, a to zvláště v otázce nízkého zájmu či nízké informovanosti české veřejnostio EU. Tento fenomén se dále odráží i v tom, jak Jan Kubáček či Petr Kaniokupozorňují, že téma EU je z hlediska politických programů spíše sekundární a českápolitická debata o EU zůstává na nepříliš vysoké úrovni.Není tedy divu, že voleb do Evropského parlamentu se účastní méně než 1/3 voličů.Většina občanů nevidí či nechápe přímou souvislost mezi svým volebním rozhodnutíma jeho důsledkem. Volby do EP nepovažuje většina českých občanů za přílišdůležité. Politické strany se ani příliš nepokoušejí „zatěžovat“ voliče evropskýmitématy. Ve volbách nadále převládají domácí témata a potvrzuje se tak tři desítky letstará teze politologů Karlheinze Reifa and Hermanna Schmitta o volbách do Evropskéhoparlamentu jako o „druhořadých“ volbách.Soudobý vývoj evropské integrace má jednoznačně velmi dynamický charakter,který spočívá v neustálých proměnách ve vztazích mezi členskými státy a EU a současnětaké mezi institucemi EU navzájem. Lze předpokládat, že i vztah ČR (jejichobčanů, politiků) k EU i v budoucnu zaznamená proměny. Současný trend vývojeEU jde ve směru posilování evropských institucí. Rizikem tohoto trendu může být193

zvyšující se vzdálenost a také napětí mezi běžnými občany na jedné straně a rozhodovacímiinstitucemi v EU na straně druhé. Pochopení těchto rizik vybízí k neustálémuúsilí různých státních i nestátních institucí informovat občany ČR o fungováníEU. Správná rozhodnutí či správná volba v demokratických společnostech vyžadujídostatek informací, které přicházejí z různých zdrojů. Doufáme, že tato kniha budejedním z takových zdrojů, ze kterých česká veřejnost bude čerpat kvalifikované informace.Miloš Brunclík194

O AUTORECHProf. Dr. Miroslav Novákje prvním profesorem politologie Univerzity Karlovy v Praze (od roku 2004). V letech2006-2009 působil mj. jako rektor vysoké školy CEVRO Institut v Praze. Specializujese na komparativní politickou sociologii, zejména na stranické systémya typy demokracie. V letech 1998–2009 přednášel na sedmi západních univerzitách.Publikoval několik odborných knih ve francouzštině i češtině. Jeho první česká knihaSystémy politických stran (1997) má podle Google Scholar 96 citací. Nejnovějšíknihu – Mezi demokracií a totalitarismem (2007) - věnoval dílu francouzského mysliteleR. Arona. Je mezi jiným členem redakce Annuaire français de relations internationales(AFRI)(od r. 2005). Je dále členem vědeckého komitétu Revue internationalede politique comparée, jediného odborného časopisu věnovaného komparativnípolitologii ve francouzském jazyce (od r. 2004), jakož i Revue d’Etudes Politiques etConstitutionnelles Est-Européennes (REPCEE), která vychází pod společným vedenímdvou vědeckých center: CEREB na Universitě Montesquieu Bordeaux IV etGRDT na Universitě d’Auvergne-Clermont 1 (od roku 2008).PhDr. Daniel Kunštát, PhD.vystudoval politologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kde v současnostipřednáší politickou komunikaci. Od roku 1998 byl zaměstnán jako analytikv Institutu pro výzkum veřejného mínění, od roku 2001 působí jako vědecký pracovníkCentra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR. Zároveň jeod r. 2006 vedoucím Katedry politologie a mezinárodních vztahů na vysoké školeCEVRO Institut. V rámci svého odborného zaměření se zabývá moderními českýmidějinami (se specializací na první republiku), vztahem médií a politiky, volebnímchováním, politickými postoji a hodnotami v kontextu aktuálních otázek českéhopolitického systému. Je autorem monografie České veřejné mínění: výzkum a teoretickésouvislosti (2006) a publikoval desítky odborných statí.PhDr. Petr Sokolvystudoval politologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy (FSV UK), kdezískal i doktorský titul. Po dokončení studia přednášel na FSV UK, VŠFS a CEVROInstitutu. Specializuje se na problematiku volebních systémů, politických stran, eurostrana politickou geografii. Je autorem řady publikací a mj. spoluautorem knihyPolitické strany na evropské úrovni (2007).195

PhDr. Jan Kubáčekje politolog, politický analytik a odborný lektor. Je autorem několika popularizačníchknih (např. Politologie a mezinárodní vztahy, 2008; Politologie. Mezinárodnívztahy, teritoriální a evropská studia, 2007), spoluautorem řady sborníků a mána kontě 100+ článků a komentářů v českých a zahraničních médiích. Přednášína Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, vysoké škole CEVRO Instituta VOŠP Praha. Jeho vášní a předmětem politologického zájmu je politická komunikace,psychologie politiky, politické strategie a politický management.Mgr. Zbyněk Klíčvystudoval politologii a mediální studia a žurnalistiku na Fakultě sociálních studiíMasarykovy univerzity v Brně. Působil jako analytik Institutu pro srovnávací politologickývýzkum MU a následně jako výkonný redaktor CEVRO Revue, kde působídodnes. Publikuje v českých médiích, např. Revue politika, Hospodářské noviny čiNeviditelný pes. Odborné zaměření: současná česká politika, volby, politické strany.PhDr. Petr Kaniok, Ph.D.působí jako odborný asistent na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studiíFakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Zaměřuje se na výzkum institucíEvropské unie, fungování politického systému Evropské unie a euroskepticismus.Je autorem monografie Předsednictví Rady EU – příběh půlstoletí (2009), editoremči spolueditorem několika sborníků a autor několika desítek odborných článků.V současné době řeší grant Grantové agentury České republiky Předsednictví RadyEU – most přes minulost.PhDr. et Dipl.-Pol. Martin Jeřábek, Ph. D.Studoval mezinárodní studia a německá a rakouská studia na Karlově Univerzitě vPraze a politickou vědu, veřejné právo a historii na Univerzitě v Kostnici, na UniverzitěHeinricha Heineho v Düsseldorfu, na Philipps-Universität Marburg a na HumboldtověUniverzitě v Berlíně. K evropskému dění mezi válkami vydal v roce 2004knihu „Konec demokracie v Rakousku 1932-1938“. Specializuje se na problematikupolitických systémů německy mluvících zemí a sleduje aktuální evropskou politikuSpolkové republiky Německo. Od roku 2004 přednáší na Fakultě sociálních vědUniverzity Karlovy v Praze a na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni.V současné době také přednáší na vysoké škole CEVRO Institut.PhDr. Miloš Brunclík, Ph.D.vystudoval politologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. V současnédobě pracuje jako odborný asistent Katedry politologie a mezinárodních vztahůna vysoké škole CEVRO Institut. Externě též působí jako vyučující na Fakultě196

sociálních věd UK v Praze. Tématicky se zaměřuje na ústavní systémy a stranickésystémy. Zvláště se zabývá politickými systémy severských zemí. Společně s MiroslavemNovákem je editorem knihy Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentskýchrežimech. Česká republika v komparativní perspektivě (2007).PhDr. Martin Komárekje hlavní komentátor MF DNES. S tímto deníkem je svázána jeho celá profesní kariéra.Spisovatel a publicista. Vydal na deset románů či sbírek fejetonů. Výběrově:Dřevěná panenka (1990), Králíček vám dodá lesku (1998), Smrťáci (2000), Bůh neznábudoucnost (2008). Dlouhodobě sleduje vztah Česka a Evropské unie. Na tototéma napsal i populárně naučnou publikaci Unie jaká je (2006).197

Poznámky:198

Poznámky:199

Miloš Brunclík a Zbyněk Klíč (eds.)Z PERIFERIE DO CENTRA EVROPY20 let vývoje vztahu ČR k EUVydavatel: CEVRO InstitutJungmannova 17110 00 Praha 1tel.: 221 506 700email: info@vsci.czwww.cevroinstitut.czVýroba: Vladimír Vyskočil - KORŠACHMimoňská 630/17190 00 Praha 9tel.: 777 131 386email: typograf@korsach.czwww.korsach.czGrafický návrh: Missing Element, s.r.o.Grafická úprava a zlom: Vladimír Vyskočil - KORŠACHTisk: PBtisk Příbram1. vydáníPraha 2009ISBN: 978-80-87125-07-6

CEVRO Institut, o.p.s. I Jungmannova 17 I 110 00 Praha 1 - Nové MěstoJak se dívají na Evropskou unii běžní občané? Je pro ně Evropskáunie příležitostí nebo hrozbou? Jak vnímají Evropskou unii politickéstrany či čeští prezidenti? Jak Českou republiku vnímá zahraničí?To je jen několik z mnoha otázek, které si tato kniha klade a pokoušíse na ně odpovědět.Ústředním tématem knihy je rozbor vývoje postojů ČR k EU. Analyzoványjsou postoje české veřejnosti, politických stran i českýchprezidentů k evropské integraci. Část knihy je také věnována českémupředsednictví Rady Evropské unie v roce 2009, které symbolizovaloposun ČR z periferie do centra Evropy. Lze jej tak považovatza dosavadní vrchol českého členství v EU. Kniha je obohacenao příspěvky, které perspektivu obracejí. Ukázalo se totiž jako velmiužitečné podívat se nejen na to, jak se na EU dívá ČR, ale také poněkudnevšedně na to, jak se na ČR dívá EU.Kniha byla zpracována s ambicí oslovit širokou odbornou i laickouveřejnosti, stát se inspirativním a podnětným textem pro studentyspolečenskovědních oborů, zdrojem poznání a informací, vzbuzovatdiskuzi, polemiku či nastolovat témata pro další bádání. Pokud setato ambice naplní, nebyla práce autorů na této knize zbytečná.www.cevroinstitut.cz