Martin Tichý - Ústav pro studium totalitních režimů

třetí odbojNáhlá úmrtí ve vězeňskýchzařízeníchNěkolik otázek k problému na příkladuúmrtí Josefa HonseMARTIN TICHÝPojem zacházení (ang. „treatment“, něm. „behandlung“) se stává ve30. letech 20. století ústředním pojmem moderního vězeňství. V duchuhumánních principů a restitučního pojetí práva připravila Mezinárodnítrestní a vězeňská komise (International Penal and Penitentiary Commission)soubor pravidel pro zacházení s vězni, která v roce 1934 schválila Společnostnárodů. Dne 10. 12. 1948 Valné shromáždění OSN přijalo a schválilo„Všeobecnou deklaraci lidských práv“ a současně vyzvalo všechny členskéstáty k jejímu zveřejnění, vysvětlování a plnění. Požadavek na ochranu vězňůpřed špatným zacházením je obsažen zejména v článku 5 Deklarace, že „Nikdonesmí být mučen nebo podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímuzacházení nebo trestu“. 1Každý, kdo se zajímá o problematikuprotikomunistického odboje, muselnarazit na množství neujasněnýcha nejasných či nevyřešených nebopřímo matoucích momentů. Naskýtáse tu otázka: Koho, a na základě jakýchaktivit, je možné zařadit meziúčastníky protikomunistického odboje?Určitý počet případů, počítanýchprávě k protikomunistickýmaktivitám, byl totiž iniciován na základěprovokací StB. Jedná se o známéskutečnosti; není jimi zapotřebízastiňovat či umenšovat problematiku,šíři a význam protikomunistickéhoodboje. Navíc naprostá většinaosob účastnících se práce ve skupinách,jejichž činnost mohla být (byla)vyprovokována – a nutno přiznat, ženaše znalosti jsou doposud velmičasto velmi nedostatečné a kusé –,do nich vstupovala na základě vlastníhopřesvědčení či zkušenosti, byťbezprostřední motivace byla rozličná.Další problém, s nímž se badatel nebohistorik často setkává, nastává připosuzování činnosti jednotlivců,která sice nezapadá do našich představo protikomunistickém odboji,avšak tyto osoby se svým jednánímpřinejmenším ocitly na prahu určitérezistence vůči násilným změnám vespolečnosti, jež po převzetí mociuskutečňovala KSČ. Osud těchto lidíbyl různý. Většina z těch, o nichž vímea jejichž život máme alespoň částečnězdokumentován díky archivnímpramenům, prošla procesem zatčení,vyšetřování, „odsouzení“ a následné-1 KÝR, Aleš: Zacházení s vězni na území ČSR v letech 1945–1955. In: Vězeňství ve střední Evropě v letech 1945–1955. Příloha časopisuČeské vězeňství, 2001/č. 3.paměť a dějiny 2010/01 93

třetí odbojSvatební fotografie manželů Honsových z roku 1942Foto: archiv Anny Voříškové-Honsového pobytu ve vězeňských zařízeníchči v trestaneckých táborech, tzv. lágrech,koncentrácích. Často šlo o jedinces nemalou osobní autoritou.Nebylo jich jistě málo. Stali se předobrazem(v tomto smyslu se jednáo příměr), pokud bychom hledali modelovýtyp takové postavy, Františkaz filmu Všichni dobří rodáci VojtěchaJasného. 2Protikomunistický odboj (v budoucnuzřejmě jeden z novodobých fenoménůčeskoslovenských, potažmočeských dějin) stejně jako životníosudy – jež by se lidem druhé poloviny19. století, podobně jako dnes nám,zdály takřka neskutečné – všech jehoúčastníků jsou nepředstavitelné bezhlubokých proměn a mezinárodníchsouvislostí 20. století, jemuž se dostalomnoha přídomků. Jeden z nicho něm hovoří jako o krátkém století, 3neboť v rozporu s naším vnímánímčasu podle kalendáře začalo podleuměle vytvořeného vročení historikůaž v roce 1914. Za poněkud zvláštníperiodizací stálo upozornění na konecjedné „krásné epochy“ (la belleépoque, spojované občas s termínemfin de siecle), po níž právě v přík-2 Všichni dobří rodáci, Československo, 1968, 114 min. V kinech ČSSR od 4. 7. 1969. Záhy však stažen z distribuce a uložen do trezoru.Jeden z nejlepších filmů režiséra Vojtěcha Jasného. Ve filmu, jenž si dodnes uchovává svoji kvalitu a nemalé umělecké hodnoty, nelzepřehlédnout jistou idealizaci tématu, danou snad dobou vzniku a snahou o harmonický pohled na tehdejší společnost.3 Století je obecně vzato sto na sebe navazujících let – kupříkladu 1875–1975. V kontextu historie se však jedná o období letopočtu,v němž jedno každé století začíná rokem jedna a končí rokem nula století následujícího, po němž je století nazváno: 20. století(1901–2000). Letopočet, ve smyslu souvislého číslování, bývá dělen na letopočet občanský, začínající rokem 1, a astronomický,začínajícím rokem 0. Srovnej kapitolu Chronologie v HLAVÁČEK, Ivan – KAŠPAR, Jaroslav – NOVÝ, Rostislav: Vademecum pomocnýchvěd historických. Nakladatelství H&H, Jinočany 2002, s. 117n. Pojem krátké století uvedl ve známost svým dílem HOBSBAWM, Eric:Věk extrémů. Krátké 20. století 1914–1991. Argo, Praha 1998.94 2010/01 paměť a dějiny

Náhlá úmrtí ve vězeňských zařízeníchrém kontrastu následovalo do té dobynepředstavitelné utrpení první světovéválky, s následným arcimoremantihumanity 4 dvou totalitních režimů,které zásadním způsobem utvářelydějiny dvacátého století. A tak podlecelkem přijímané premisy začíná„skutečné“ dvacáté století až atentátemna arcivévodu a následníka rakousko-uherskéhotrůnu FerdinandaďEste a jeho choť Žofii v Sarajevu,hlavním městě Bosny a Hercegoviny. 5Kdy potom dvacáté století „skončilo“,není v tomto intencionálním smysluúplně zřejmé. Na pomyslný konecstoletí aspiruje jako historicky přelomováudálost rozpad Sovětskéhosvazu v roce 1991, jemuž předcházelpád železné opony. 6 Není však jisté,zda nebude nakonec posunut o jednodesetiletí vpřed.Je samozřejmé, že ani střední Evropa,ležící na osudné hranici meziZápadem a Východem, mezi Okcidentema Orientem, nemohla ujít svému neštěstí,onomu poli zabíjení v osudovémtrojúhelníku mezí Baltským mořem,Balkánem a Černým mořem. 7 Ani28. října 1918 vzniklá Československárepublika nebyla ušetřena (svých)dějin dvacátého století. Její postupnýzánik rámují události mnichovskýchdnů a krátké období tzv. druhé republiky,okleštěné o historická území.Podstatné a určující momenty prodějiny Československa, což je nutnézdůraznit, přicházely zvenčí. Následněvzniklý Protektorát Čechy a Morava(Protektorat Böhmen undMähren) bývá českou společnostíspojován s obdobím druhé světovéválky, s jejími hrůzami, se statečnostíobčanů fakticky již zaniklého Československa,bojujících za vlast namnohých frontách této války, stejnějako s tíživým břemenem kolaborace.Od jejího konce uplynulo víc než jednopůlstoletí, a přesto se dodnes setkávámes diskusemi o počtu obětí,jež si mezi obyvateli Protektorátuvyžádala, přičemž další otázkou jistězůstává, koho a jakým způsobemzahrnout mezi oběti a jak je vlastnědefinovat. Nevyjasněné je i stanovenípomyslné časové hranice pro „výpočet“(ve smyslu vyřešení metodologickéhoproblému) obětí. Formálníkonec války neznamená přece konecpáchaného násilí. 8 Neznamenal anikonec útrap a problémů obyvatel naosvobozeném území Československa.Pomineme-li značně problematickéobdobí let 1945–1948, 9 musíme konstatovat,že následná éra jednačtyřicetiletévlády Komunistické stranyČeskoslovenska si vyžádala značněobětí. Naší morální povinností zůstávápoznat pokud možno všechnyoběti komunistického – a v širšímkontextu samozřejmě i nacistického– režimu, k čemuž by nás přinejmenšímměla vést úcta k těmto obětem.V žádném případě by se nemělo jednato pouhé deklaratorní snažení, byťsám o sobě takto vytčený cíl zůstává(a zřejmě i zůstane) nedosažitelný. Připorovnávání protinacistického a protikomunistickéhoodboje bývá častoprávem poukazováno na personálníspojitost mezi nimi. Osobnosti bojujícíproti nacistické totalitě se častozapojovaly do protikomunistickéhoodboje. V jiných případech se účastníciprotinacistického odboje stávalioběťmi provokací StB, které vedlyk jejich zatčení.Na tomto místě se sluší upozornitna rozdílné vnímání obětí nacistickéa komunistické totality. Ty první bylybrány jednoznačně pozitivně, po právujim byla přisouzena gloriola nejenmorálních, ale i faktických vítězůválky; hrdinů, jichž si je třeba vážit.Památka na ně se stala součástí historickéhovědomí nejširších vrstevobyvatel, a to i přesto (a mnohdy právěproto), že jejich činy zneužívala prosvé potřeby komunistická propaganda.V konkrétních případech sice4 Takto označil necelou polovinu 20. století Stefan Zweig. V širším smyslu však lze toto označení vztáhnout na celé století. ZWEIG,Stefan: Svět včerejška. Torst, Praha 1994.5 „Český“ pohled na danou otázku s úspěchem uplatnil ŠEDIVÝ, Ivan: Češi, české země a Velká válka 1914–1918. Nakladatelství Lidovénoviny, Praha 2001.6 Pojem železná opona vstoupil v širší povědomí po známém projevu Winstona Churchilla, předneseném na univerzitě v americkémFultonu (Westminster College). Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona. Za toutolinií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie,všechna tato proslulá města i s obyvatelstvem jejich zemí se ocitla v oblasti, kterou musím nazvat sovětskou sférou, a všechna jsouvystavena nejen té či oné formě sovětského vlivu, ale i vysoké a v mnoha případech rostoucí míře ovládání z Moskvy. […] Téměř ve všechpřípadech byl nastolen policejní stát a prozatím nikde, s výjimkou Československa, neexistuje skutečná demokracie. Více CHURCHILL,Winston, S.: Druhá světová válka. Díl 6, Triumf a tragédie. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1995, s. 645–655.7 FERGUSON, Niall: Válka světa. Dějiny věku nenávisti. Academia, Praha 2008, s. 30–31 a 108. K tématu rovněž s. 341n.8 K okolnostem studia, vydávání odborných studií a přemýšlení o tématu v minulých letech viz PEŠEK, Jiří: Odboj proti nacionálnímusocialismu v pojetí české a německé historiografie. In: CORNELIßEN, Christoph – HOLEC, Roman – PEŠEK, Jiří (eds.): Diktatura – válka– vyhnání. Kultury vzpomínání v českém, slovenském a německém prostředí od roku 1945. Albis International, Ústí nad Labem 2007,s. 43n.9 K tématu lze doporučit rozsáhlý sborník, kde čtenář nalezne nejen množství odpovědí na sporné otázky, ale i odkazy na dalšíodbornou literaturu. KOKOŠKOVÁ, Zdeňka – KOCIÁN, Jiří – KOKOŠKA, Stanislav (eds.): Československo na rozhraní dvou epochnesvobody. Sborník z konference k 60. výročí konce druhé světové války. Národní archiv a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2005.paměť a dějiny 2010/01 95

třetí odbojRodina Honsových v roce 1948Foto: archiv Anny Voříškové-Honsovédocházelo k překrucování či dokoncepopírání historických skutečností veprospěch oficiálního obrazu protinacistickéhoodboje, avšak nikdy k popřenísamotného jeho významu.Odkaz druhého odboje už má své vlastní„pohnuté dějiny“. Trpěl zneužíváníma zkreslováním v zájmu ideologickéhoa politického boje zejména v letech padesátýcha v letech normalizace. Zkreslovánbyl i nástupem určitého historickéhonihilismu od let devadesátých ažk současnosti. 10 Navíc můžeme konstatovat,přes uvedené nebezpečínihilismu, že v současné době nehrozízneužití druhého, protinacistickéhoodboje k demagogickému výkladučeskoslovenských a českých dějin,jak jsme toho byli svědky již po roce1945. 11Vraťme se však k obětem vlády KSČv Československu. Dokážeme bezchyb zodpovědět případnou otázku,koho a proč označit za oběť? Naprostávětšina aktivních účastníků protikomunistickéhoodboje by stěžíchtěla být označena za oběť režimu,byť jeden každý z nich musel za svépostoje a snažení zaplatit skutečněnemalou cenu, často tu nejvyšší.Máme vůbec právo označit za oběťoněch let jedince, a nebylo jich zdalekamálo, kteří se stali předmětem(skutečně bez vlastního přičinění) tzv.třídní spravedlnosti, avšak pod tlakem„doby“, ve vězení, v lágrech nebokdekoliv jinde, prokázali nemaloustatečnost a vzdor všem nepříznivýmokolnostem nemalé hrdinství? A corodiny všech výše jmenovaných? Jejichkaždodenní úděl, s obvyklou šikanouze strany funkcionářů „stranya vlády“, nebyl jistě prost neokázaléhohrdinství a utrpení, přičemž mnozíz nich svůj (ve skutečnosti spíšejim vnucený) osud přijímali s pokoroua s jakousi samozřejmostí. Z tohodůvodu neměli potřebu sdílet vlastníprožitky s ostatními. Přiznejme sivšak, že nemalý podíl na mlčení svědků,na jejich neochotě sdílet s ostatnímiživotní zkušenosti – jimiž seodlišovali a byli jimi vlastně i vyčleněnize společenství všech ostatních– měl i strach z možných následků čiz toho, jak by jejich svědectví přijalanejširší veřejnosti, a to i po roce 1989.Kvůli tomu nejenže postupně ztrácímemožnost odkrýt různé, častovelmi těžce postižitelné vrstvy nepřenosnýchživotních zkušeností a postojů,ale i samotný přehled o jejichoběti, již museli bez výjimky přinášet.Bude nám chybět to, co bychom mohlioznačit za dekódovací klíče určitýchvzorců chování (drobná povídka Skloa porcelán zde budiž naprosto nepatrnýmdůkazem 12 ).V této souvislosti se nelze nezmínit,s čím se velmi často setkávali přeživšípolitičtí vězni (ženy a muži bez roz-10 GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV.b 1938–1945. Paseka, Praha – Litomyšl 2007, s. 614.11 Nelze v žádném případě konstatovat, že by mezi II. a III. odbojem existovala pouze nepřímá úměra, výše naznačené personálnípropojení je však hlubší, než se dnes všeobecně připouští. Po roce 1945 došlo k nepochopitelné monopolizaci tématu protinacistickéhoodboje ze strany KSČ. Zejména tisk ovládaný KSČ v tomto směru neměl žádné zábrany. Srovnej například Palcát.Orgán Komunistické strany Československa táborského kraje. Zvláštní vydání 2 z 18. května 1946, který je věnován denunciaciKarla Ladislava Feierabenda, mimo jiné ministra financí exilové vlády v Londýně. K tématu tisku a propagandy v letech1945–1948 viz BYSTROV, Vladimír: Svobodná nesvoboda. Některé příklady postupující komunizace a sovětizace mediální krajinyv Československu a snaha komunistů umlčet český nekomunistický a církevní tisk v Čechách 1945–1948. Vyšší odborná školapublicistiky, Praha 2006.12 REINEROVÁ Lenka: Vůně mandlí. Labyrint, Praha 2004, s. 77n.96 2010/01 paměť a dějiny

Náhlá úmrtí ve vězeňských zařízeníchdílu) po svém propuštění z vězení čiz trestaneckých pracovních táborů. 13Návrat do společnosti jim byl nejčastějiumožněn na základě několikaamnestií z padesátých a počátkušedesátých let, z nichž nejrozsáhlejšíse uskutečnila u příležitosti patnáctéhovýročí osvobození ČeskoslovenskaRudou armádou. 14 Vraceli sedo nové – pro politické vězně naprostocizí – společnosti, mající za seboupůldruhého desetiletí budování socialismu.Do společnosti zmítanéstrachem přihlásit se k těmto lidem,což je o to podivnější (použijme tohotoeufemismu), že se jednalo o desetitisícevracejících se politickýchvězňů z početných rodin celého Československa.Není jednoduché a anipo eventuálním rozboru zřejmě nebudesnadné říci, o čem všem svědčítato skutečnost. Minimálně o strachuo vlastní budoucnost lidí, kteří sicebyli domněle svobodní, ve skutečnostivšak žili za ostnatými dráty, kteréobepínaly státní hranice.Ani po amnestii neměli mít političtívězni klid. Před svým propuštěnímmuseli podepsat prohlášení o mlčenlivosti.Jednalo o jasně čitelnou výstrahuze strany bezpečnostníchorgánů. Navíc se mnozí z nich stalipředmětem zájmu StB, jež je chtělazískat pro spolupráci. V případě neúspěchu(odmítnutí) je další léta –často až do roku 1968 – sledovala.Výše zmiňované nástroje nátlakua další šikany ukazovaly jasně všempropuštěným, kdo je pánem situace. 15Osud vracejících se politických vězňůbyl však přes všechna příkoří a strádáníalespoň v něčem milosrdný(v onom všeobecném slova smyslu,jednotlivé případy se navzájem jedenod druhého lišily) – přežili. Dalekosmutnější byl úděl těch, kdož se z vězenía „pracovních lágrů“ již nikdynevrátili. Vedle osob popravenýchz politických důvodů a usmrcenýchna státních hranicích, jejichž počtyjsou známé (v druhém případě alespoňv hrubých obrysech), tu zůstávádoposud nezjištěný počet těch, kteřízemřeli v průběhu vyšetřování. O nichtoho dodnes mnoho nevíme. Lhostejnozda zemřeli ve vazebních věznicích,nebo při výkonu trestu ve vězeňskýchzařízeních nebo pracovníchlágrech. 16 Zůstali takříkajíc „bezejména“. Jako by je nebylo možno započístmezi oběti komunistickéhorežimu. 17Daný stav způsobuje několik faktorů.Nikdy nebyla vedena přesnáevidence osob zemřelých a hlavněusmrcených ve vězeních, ať již sejednalo o zmíněné vazební věznice,vězeňská nápravná zařízení nebotrestanecké pracovní tábory. Rozsah,popřípadě stav dochovaného archivníhomateriálu neumožňuje dostatečnépoznání daného stavu, přesněji13 K tématu BURSÍK, Tomáš: Přišli jsme na svět proto, aby nás pronásledovali. Trestanecké pracovní tábory při uranových dolech v letech1949–1961. Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2009.14 Amnestie prezidenta republiky Antonína Novotného z 9. května 1960 (rozhodnutí č. 54/1960 Sb.). Jednalo se, vedle amnestiez 8. května 1946 (zákon č. 115/1946 Sb.), o vůbec nejrozsáhlejší amnestii v poválečných dějinách Československa. Nebyla to amnestiev pravém slova smyslu, nýbrž podmínečné propuštění. […] Část I ČI. I 1. Promíjím osobám, které se dopustily trestných činů protirepublice […] pod podmínkou, že se do deseti let od tohoto rozhodnutí nedopustí úmyslného trestného činu. Zajímavá je i část preambuleamnestie, kde se hovoří o hrdinských přehlídkách, bojích a vítězstvích […] při budování nové, socialistické společnosti. […] Vítězstvísocialismu v naší vlasti se stalo radostnou skutečností. Naše republika je silná jako nikdy dříve. […] Tato neotřesitelná síla a pevnostnašeho socialistického zřízení – jakož i jeho humanismus […]. Více http://www.trestni-rizeni.com/dokumenty/amnestie-z-9-kvetna-1960.15 Srovnej TICHÝ, Martin: Muklovská dekáda jednoho „agrárníka“ aneb Oldřich Barták – jeden z tisíce. In: Sborník Archivu bezpečnostníchsložek, 2008/č. 6, Praha 2009, s. 311.16 Počet obětí nelze dodnes přesně stanovit. Mnohé uváděné údaje (čísla) se navzájem liší nebo u „starší“ literatury – označeníponěkud nepřesné – zastaraly. Poté, co se 25. února 1948 chopila moci KSČ, začal totalitní režim pronásledovat občany Československa.Ani dnes neznáme rozsah perzekuce. Víme však, že komunistickým vězením – lágry prošlo za období 1948–1989 přes 205 000 osob. Okolo4500 osob zemřelo na následky zranění nebo bylo ubito ve vězeňských zařízeních. Dalších 248 lidí bylo z politických důvodů popraveno(v tomto čísle je zahrnuto i dvanáct komunistických prominentů – Rudolf Slánský, Bedřich Reicin apod.). Nejméně 270 lidí bylo zastřeleno čijinak usmrceno při pokusu přejít státní hranice. Do táborů nucených prací bylo bez soudu posláno asi 20 000 lidí a k pomocným technickýmpraporům dalších 22 000 osob. Do zahraničí uprchlo v letech 1948–1987 170 938 občanů Československa. Lze předpokládat, že dosud známépočty obětí komunistické zvůle v Československu nejsou zdaleka konečné. Nelze pominout ani škody v materiální, hlavně však v duchovnírovině, s nimiž se musí vypořádat další generace občanů. Citováno z TICHÝ, Martin – BEZDĚKOVÁ, Olga: „Protistátní činnost“ v kostce.Příprava kartotéky Akce 48 k badatelskému využití. Paměť a dějiny, 2008, roč. II, č. 4, s. 51. Zejména k počtům osob usmrcených nastátních hranicích srovnej TOMEK, Prokop: Na frontě studené války. Československo 1948–1956. Katalog výstavy. ÚSTR, Praha 2009,s. 41–44. V širších souvislostech o „mýtu“ počtu obětí BARTOŠEK, Karel: Český vězeň. Svědectví politických vězeňkyň a vězňů letpadesátých, šedesátých a sedmdesátých. Paseka, Praha – Litomyšl 2001, s. 13–15.17 O obětech nacismu často hovoříme jako o hrdinech. Málokdy však hovoříme o hrdinech komunistické totality. Pokud je pojmenováváme,mluvíme o nich nejčastěji – k jejich i naší škodě – jako o obětech, vězních, muklech atd. Náš jazyk vypovídá o rozdílnémvnímání obou totalit daleko lépe, než si jsme občas schopni připustit.paměť a dějiny 2010/01 97

třetí odbojverifikaci přesného počtu zemřelých.Pokud dojde k objasnění konkrétníhopřípadu – ať již v rámci vlastního badatelskéhozájmu nebo na podkladěžádosti ze strany příbuzných oběti– bude se vždy jednat o jednotlivépříběhy, které jen stěží zasadíme doširších souvislostí, na jejichž základěbychom mohli dospět k přesnémupočtu osob násilně usmrcených běhemvazby nebo tzv. výkonu trestu.Musíme, bohužel, konstatovat, žearchivní materiály, o něž se naševědomosti opírají, nejsou v tomtosměru zdaleka relevantními pomocníky.Naopak, jejich vypovídací hodnotamůže být pro dnešní badatelea historiky značně matoucí, o čemžse můžeme přesvědčit na příkladutragického osudu Josefa Honse, jenždne 6. července 1951 zemřel ve vězeňskénemocnici SVS 18 v Praze XIV.Ze širší perspektivy není jeho příběhpříliš zajímavý, nebýt naší povinnosti– skutečně možná jen morální– poznat pokud možno všechny obětiobou totalit, které určitým způsobemovládaly osudy obyvatel žijícíchv Československu. Podívejme se všakna něj z naší perspektivy, nikoliv snadstředoevropské, ale československé;a ještě přesněji, z pohledu obyvatelčeských zemí. Josef Hons je jednímz 4500 vězňů usmrcených v československých„nápravných“ zařízeních.Naprostá většina z nich zemřela právěv padesátých letech 20. století. 19O okolnostech úmrtí Josefa Honsenás informuje osobní spis č. j. 4495,který je součástí relativně rozsáhléhovyšetřovacího spisu V 2680, vedenéhoproti údajné protistátní skupiněvojenského zběha Františka Slepičky.Vzhledem k úmrtí Josefa Honse běhemvyšetřování není spis vedený najeho osobu příliš objemný. Spolu s dalšímiosobními spisy a podsvazkyvyšetřovacího spisu V 2680 všakposkytuje ucelenou pramennou základupro postižení dobových událostív bývalém votickém okrese (dnesokres Tábor v Jihočeském kraji), 20předcházejících samotnému zatčeníJosefa Honse, jehož osud je spojens vyšetřováním jedné událostí padesátýchlet, údajné úkladné vraždystranického funkcionáře VáclavaBurdy, zemědělského referenta ONVVotice. Částečné přiblížení tohotopřípadu nám pomůže lépe pochopitve své podstatě nesmyslné a tragickéúmrtí Josefa Honse.Po formální stránce vykazují písemnostipotřebné náležitosti: datumvzniku, pořadové číslo jednací, seznampísemností, určení a typ zápisu,podpisy relevantních osob – vyšetřujícího(není již tak časté), vyšetřovance(dobový termín pro vyšetřovaného)atd.; tím spíše je potřeba věnovatzvýšenou pozornost obsahu a nepodlehnoutzdánlivě jednoznačným vývodům.Osobní spis státněbezpečnostníhovyšetřování proti Josefu Honsovi, č. j.B/4- V- 4495, Číslo mapy: 37 obsahujecelkem čtrnáct listů. Návrh na zatčenípodepsaný a vydaný dne 10. října1951 zpětně legalizoval nezákonnézatčení Josefa Honse, k němuž došlo30. června 1951. Okolnost dodatečnéhovydání návrhu na zatčení nebylav případu vyšetřování odbojovéskupiny Františka Slepičky a spol.ojedinělá, v podstatě u všech obviněnýchbyl tento návrh vypracován sezpětnou platností.Soukromě hospodařící zemědělecJosef Hons byl tedy zatčen dne30. června 1951 v Křekovicích. Podleobvinění orgánů StB se spolčil s vojenskýmzběhem Františkem Slepičkou,kterému měl obstarávat kontaktyna osoby s nepřátelským poměremk lidovědemokratickému zřízení Československérepubliky a ke KSČ. 21Bezprostředním důvodem zatčení bylyudálosti podvečera 9. června 1951.Onoho dne navštívili František Slepičkaa Alois Jaroš ve Zlatých Horách--Kamberku zemědělského referentaONV Votice Václava Burdu. Oba muži,vydávající se za příslušníky StB, zciziliVáclavu Burdovi motocykl. Přiodjezdu ze dvora stavení byl VáclavBurda Františkem Slepičkou postřelen,zranění, bohužel, později podlehl.Případ byl od počátku a záměrně,možno říci účelově, vyšetřovánjako úkladná vražda, 22 které se mělidopustit členové teroristické a protistátnískupiny vojenského zběha.A právě prostřednictvím Josefa Honseměl být František Slepička vespojení s lidmi, kteří plánovali – údajné– další trestné činy, včetně dalšíchvražd. 23Ve věci protistátní skupiny FrantišekSlepička a spol., použijeme-lidobové frazeologie, přesněji tedy18 SVS – Sbor vězeňské stráže. Srovnej Dekret presidenta republiky ze dne 1. října 1945 o úpravě některých otázek organizace a služebnícha platebních poměrů sboru uniformované vězeňské stráže se Zákonem č. 321/1948 Sb. ze dne 22. prosince 1948 o Sboru uniformovanévězeňské stráže.19 Srovnej http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/policie/udv/popraveni/obeti/index.html.20 Přestože ke dni 1. ledna 2003 byly okresní úřady zrušeny, okresy ve smyslu jednotky státní správy existují dále, okresy zůstalyi statistickou jednotkou.21 Archiv bezpečnostních složek (dále jen ABS), fond (dále jen f.) Vyšetřovací spisy – Centrála (dále jen MV-V), vyšetřovací spisa. č. V 2680 MV. Osobní spis státněbezpečnostního vyšetřování proti Josefu Honsovi, návrh na zatčení z 10. 10. 1951.22 Z výpovědí manželky a syna Václava Burdy je zřejmé, že se jednalo nejspíše o nešťastnou náhodu. Výstřel byl způsoben rozjezdemmotocyklu, který jezdci při akceleraci trhl. Motocykl řídil Alois Jaroš, spolujezdec František Slepička mířící na Václava Burdu bylotočen proti směru jízdy. Těsně před odjezdem, a tedy i výstřelem, mluvil o tom, že druhého dne Václava Burdu opět navštíví.23 ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V 2680 MV – podsvazek, Vyhodnocení arch. sv. V 2680 a 9346 MV z 26. 2. 1966.98 2010/01 paměť a dějiny

Náhlá úmrtí ve vězeňských zařízeníchNávrh na zatčení Josefa HonseZdroj: ABSpaměť a dějiny 2010/01 99

třetí odbojv případu zastřeleného Václava Burdy,bylo vyslýcháno okolo 120 osob,z nichž bylo 36 osob odsouzeno. FrantišekSlepička (v nepřítomnosti)a Alois Jaroš k trestu smrti. VáclavKiršner na doživotí, ostatní od sedmiměsíců do 23 let. 24 Mnohým odsouzenýmbyl výrokem soudu zabavenmajetek. Druhý z odsouzených k trestusmrti, Alois Jaroš, majitel zvěstovskéhopanství, byl skutečně 17. května1952 v Praze na Pankráci popraven.Jméno Aloise Jaroše bylo očištěnorehabilitací až v roce 1995, pozůstalýmbyl v restituci navrácen naprostozruinovaný majetek.V celém případu je velmi nejasnárole vojenského zběha Františka Slepičky.Další jeho osudy, život a pobytna území Československa, ale možnái v cizině jsou obestřeny tajemstvím.Byl usmrcen při přestřelce s FrantiškemBrabcem, funkcionářem příbramskéhookresního národníhovýboru, jehož František Slepičkastačil sám postřelit. Stalo se tak4. května 1955 v obci Dubno. 25Další obětí StB byl již zmíněný JosefHons, který zemřel ve vazební vězniciv Praze na Pankráci pár dní posvém zatčení. Nestanul tedy předsoudem, před nímž by však, jak víme,beztak nemohl očistit své jméno nebose jinak svobodně vyjádřit k předmětuobvinění, neboť soud konaný v případuFrantiška Slepičky a spol. se aninesnažil objasnit cestou práva událostiv obci Zlaté Hory-Kamberk. Soudse stal nástrojem státní zvůle vůčinepohodlným vrstvám obyvatel.V širších souvislostech patřil JosefHons, soukromě hospodařící zemědělec,k oné sociální, možno říci stavovskéskupině, 26 vůči níž byla vedenacelá řada podobných procesů.Prodlouženou rukou státu v jeho likvidačníchsnahách se staly orgányStB a instituce Státního soudu.V dobovém kontextu se nejednáo nijak výjimečný případ, naopakuplatňování násilí ze strany státníchorgánů, zejména SNB, respektive StB,je symptomatickým znakem koncelet čtyřicátých a let padesátých. SmrtVáclava Burdy byla zneužita v politickémprocesu, jehož cílem bylovypořádat se s možnými oponentykomunistického režimu. Dnes jsou jižnestandardní vyšetřovací metody,používané v rozporu s dobovýmiprávními předpisy, které se všakstaly nedílnou součástí praxe vyšetřovacíchorgánů StB, všeobecně známé.Na tomto místě proto stačí upozornitna skutečnost, že návrhy nazatčení byly vypracovány více než třiměsíce po zatčení velkého množstvíosob, Josefa Honse nevyjímaje: Zjistiljsem po prostudování materiálu o zločinnéčinnosti vesnického boháče […]že materiál který má zdejší velitelstvík dispozici dostatečně usvědčuje Honse,že byl aktivně napojen v teroristickéskupině vojenského zběha a vrahaFrantiška Slepičky. Na základě uvedenéhobyl Josef Hons dne 30. června 1951zatčen, ale vzhledem k tomu, že byl jižnemocen dne 6. července 1951 ve vězeňskénemocnici zemřel. Vzhledem k výšeuvedeným skutečnostem navrhuji, abybyl na Josefa Honse dodatečně schválennávrh na zatčení, vzhledem k tomu, žejmenovaný byl dostatečně usvědčensvými spoluvinníky. Podepsán: OrgánKV-Stb Praha šstržm. Kühnel Jindřich.Souhlasím: Velitel vyšetřovacího odděleníStb Příhoda. 27Zdánlivě se jedná o nepodstatnýdetail, ten však názorně ukazuje naformální a procesní vady v práci vyšetřovatelů,které jsou jasně a jakobybezděky zdokumentovány bez skrupulíči obav ze strany vyšetřovatelův písemnostech z provenience StB.Dodejme, že nad tímto postupem sev té době nikdo veřejně nepozastavil.Otázkou zůstává, co vlastně způsobilosmrt Josefa Honse. Návrh nazatčení skýtá zdánlivě jednoduchouodpověď: ...byl již nemocen dne 6. července1951. V osobním spisu JosefaHonse se navíc nachází hlášení o jehoúmrtí, potvrzující navenek výše citované,avšak přeci jen poněkud nejednoznačnésdělení: Dne 6. 7. 1951 ve22.00 hod. zemřel ve vězeňské nemocniciSVS v Praze XIV. vyšetřovaneczdejšího odd. Josef Hons, nar. 2. 3. 1913,který byl dne 5. 6. 1951 předán do tamnínemocnice z věznice KV-StB Praha.Mrtvola Josefa Honse byla dne 7. 7. 1951prohlédnuta vězeňským lékařem Dr.Peter Pavel /který jmenovaného léčil/,jím napsán léčebný a ohledací list a poté hlášeno úmrtí okresnímu lékaři v PrazeXIV., Dr. Antonín Pavelka, který poohledání mrtvoly podepsal léčebnýa ohledací list. Mrtvola se nalézá v márnicivězeňské nemocnice v Praze XIV.a jest nutno tuto nechat převést k pohřbení.Příloha: čtyři opisy léčebného a ohledacíholistu. Velitel věznice KV-StBPraha por. Faktor Frant. 28Ve fotokopii léčebného a ohledacíholistu, dochované v osobním spise24 Srovnej http://www.zvestov.cz/Zvestov/ a BURSÍK, Tomáš: Osud odbojové organizace Černý lev 777. Příspěvek k historii ozbrojenéhoodporu proti komunistickému režimu v Československu. OABS MV ČR, Praha 2007, s. 41–42.25 Tamtéž. Dodejme, že Tomáš Bursík ve své studii uvádí jako datum zastřelení Václava Burdy 8. červen 1951. Archivní dokumentyk případu, studované v rámci přípravy tohoto článku, uvádějí datum 9. června 1951. V daném kontextu se však jedná o marginálnírozpor.26 V návrhu na zatčení není opomenuta informace, že to je syn zemědělce, hovoří se tu o něm jako o vesnickém boháči. Srovnej ABS,f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V 2680 MV. Osobní spis státněbezpečnostního vyšetřování proti Josefu Honsovi, návrh na zatčeníz 10. 10. 1951.27 Tamtéž.28 Tamtéž, Věc: Hons Josef, úmrtí ve vězeňské nemocnici ze 7. 7. 1951.100 2010/01 paměť a dějiny

Náhlá úmrtí ve vězeňských zařízeníchHlášení o úmrtí Josefa HonseZdroj: ABSJosefa Honse, se uvádí jako příčinasmrti celková arteris schlerosa, anginapectoris, Infardi myocardi přednístěny, bezprostřední příčina smrtiInsupp cardis. 29 Jednalo se tedyo zdánlivě jednoznačný případ. Oficiálněstanovená diagnóza, určujícípříčinu úmrtí, o jejíž pravdivostinemusíme na první pohled pochybovat,byla navenek potvrzena dvěmalékaři, tedy odborníky. Jiné dokumentyvšak ukazují, že smrtJosefa Honse nastala za zcela odlišnýchokolností.Dnes již těžko zjistíme, co vše následovalopo jeho bezprostřednímzatčení. Můžeme však předpokládat,že vyšetřování započalo ihned poněm. Od postřelení a úmrtí VáclavaBurdy, podle vyšetřovací verze StBúkladné vraždy, uběhl necelý měsíc.Navíc krátce nato, přesněji 22. června1951, došlo k přepadení Jana Pisingera,předsedy místní organizace KSČ29 Tamtéž, Léčebný a ohledací list ze 7. 7. 1951.paměť a dějiny 2010/01 101

třetí odbojve Vyšeticích. 30 Ve zjitřené náladě,jistě dostatečně podněcované příslušnýmiorgány, započala rozsáhlápátrací akce. Území, na němžpátrání probíhalo, se postupně zvětšovalo.Narůstal i počet obviněných,v prvé fázi bylo zatčeno čtyřiadvacetosob. Jak již víme, dosáhl počet vyslýchanýchv konečném součtučísla 120. Mezi nimi se ocitl i JosefHons. Jeho postavě a úloze v celémpřípadu přikládali vyšetřovateléznačnou váhu. Z jakých důvodů, tonevíme. Nejpravděpodobnější jsoudvě možnosti, přičemž obě se vzájemněpodporují a doplňují. JosefHons mohl být výraznou osobnostív obci, s autoritou u spoluobyvatelKřekovic. Navíc se mohlo na „mrtvého“v rámci vyšetřování a soudníhopřelíčení daleko snáze nabalitveliké množství zdánlivě usvědčujícíchdůkazů proti ostatním vyšetřovaným.Zde zcela jistě neplatilo:o mrtvých jen dobře. Naopak v trestnímoznámení KV STB Praha, můžemečíst následující věty: […] v tomtotrestním oznámení se jedná o lidi,kteří ve své nenávisti došli tak daleko,že se spojili se zákeřným vrahemFrantiškem Slepičkou a toto spojenívyvrcholilo vraždou funkcionáře lidosprávys. Burdy. Nejhnusnější natomto jejich činu je to, že Burda byljejich spoluobčanem, že s jmenovanýmdokonce sedali na MNV, že se s níma jeho rodinou každý den stýkali, aleto vše jim nevadilo v tom, aby za zádytohoto soudruha umluvili jeho smrt.Jak hluboko klesli tito lidé ve své nenávisti,která se nezastavila ani předvraždou. 31 Citovaná pasáž nemálosvědčí o jedincích, kteří ji psali,svědčí však i o atmosféře dobya zřejmě i o průběhu vyšetřování.Její dikce a smysl nenechají dnešníhočtenáře na pochybách, jakábyla úroveň (minimálně mravnía v dobových souvislostech i odborná)vyšetřovatelů a dalších příslušnýchorgánů StB. Josef Hons měl býtkontaktní osobou, snad spojkou,mezi jednotlivými obviněnýmia Františkem Slepičkou (i dalšími„teroristy“), jimž měl navíc předatjakési heslo. Znělo syřan. 32 Jeho vyslovenísignalizovalo provedenísmluvené vraždy Václava Burdy.Proč, je naznačeno výše. Josef Honsse nemohl, sám již mrtvý, jakkolivbránit. A tak skrze jeho osobuusvědčovala StB ostatní. 33 Navíc mělbýt spoluautorem plánu, při němž… teroristé […] hodlají vyhodit dopovětří během pohřbu hrob s. Burdy.O absurdnosti plánu není, myslím,pochyb. Stěží uvěřit, že by chtělvůbec někdo skutečně ohrozit svésousedy při pohřbu. A pak se tunaprosto vytrácí duchovní rozměrpohřbu vedeného knězem. Poslednírozloučení se zesnulým byl akt natehdejší vesnici posvátný.Nejistota ohledně způsobu a směřovánícelého vyšetřování se takpostupně vytrácí. Za týden po zatčeníJosef Hons zemřel. Údajně naInsupp cardis. O zcela jiné skutečnostisvědčí dva dokumenty, kterépodávají odlišné svědectví o posledníchhodinách Josefa Honse. O tom,že jsou v naprostém rozporu s dobovýmiarchivními prameny, netřebapochybovat.Zatčený a ve vazební věznici Voticevyšetřovaný Josef Hons neušelzkušenosti zřejmě tisíců politickýchvězňů: brutálnímu vyšetřování, přiněmž je doznání „vyšetřovance“nadřazeno důkazu. Z logiky věcitaké vyplývá, že žádný důkaz nebylvlastně potřeba. Pro Josefa Honsese stala tato tragická zkušenostzkušeností poslední.Brutální vyšetřování potvrzují dvěpřímá svědectví. Jedno z vazebnívěznice ve Voticích: Svědecké prohlášení.Podepsaný Václav Pěkný, nar.13. 10. 1912, bývalý zemědělec, bytemve Šlapánově čp. 21, pošta Zvěstov,prohlašuji, že jsem byl v rámci akceproti vojenskému sběhovi Slepičkovi,který se ukrýval dlouhou dobu naVoticku, zatčen 2 členy Stb ve svémobydlí ve Šlapákově a odvezen autemdo Votic, kde mělo Stb vyšetřovacímístnosti v býv. klášteře.Když jsem byl podruhé vyslýchán,byl jsem dán do místnosti, ve kteréležel můj dobrý známý, také zemědělec,jménem Josef Hons z Křekovic. Bylzřejmě při předchozích výsleších strašlivětýrán, že se svíjel bolestí a bylv takovém stavu, že se zdálo, že jepřed smrtí. Nebyl schopen mluvit,takže nemohl být uskutečněn záměrStb mne s Honsem konfrontovat.Byl jsem proto odveden v zápětí dojiné místnosti, odkudž jsem byl tentýžden s dalšími zatčenými v akci Slepičkanaložen do polic. auta (t.zv. Anton)a odvezen do Prahy do Bartolomějskévěznice. Tam jsme byli rozděleni dorůzných cel.Druhý den po uvěznění v Bartolomějskéulici jsem se dozvěděl od chodbařskéhovězně Leitnera z Liberce, žese mnou přivezený Hons byl včera (tj.v den přivezení) ve 23 hodin mrtev.30 Je zajímavé, že se zde objevuje stejný motiv jako v případě přepadení a následného postřelení Václava Burdy, spočívající v ukradenímotocyklu, pistole a potravinových lístků. S tím rozdílem, že tentokrát naštěstí nedošlo k tragédii jako v předchozím případě.31 ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V 2680 MV/1. Slepička František a spol. – trestní oznámení z 8. 9. 1951.32 Nevíme, proč pro údajné heslo vznikl tento divný název (syřan). Osobně se přikláním k tomu, že heslo bylo „vytvořeno“ až dodatečněv průběhu vyšetřování. Vyšetřovatelé byli zřejmě vedeni představou, že každá správná ilegální skupina má své hesla, kódy atd.Nevypovídá to ani tak o zatčených osobách, jako spíš o samotných vyšetřovatelích, o jejich způsobu myšlení. Na dalších místech sesetkáváme s jinou podobou tohoto hesla, například syran.33 Zde několik vět na ukázku: […] skutečně dne 4. června 1951 přivedl Hons jednoho teroristu […]. Doznávám, že Hons za přítomnosti Herdymne informoval. Dále: […] vyšla najevo trestná činnost Josefa Honse, který byl zatčen a jako své spolupachatele označil […]102 2010/01 paměť a dějiny

Náhlá úmrtí ve vězeňských zařízeníchFaktura za kremaci Josefa Honse ze dne 12. 7. 1951Zdroj: ABSpaměť a dějiny 2010/01 103

třetí odbojV Benešově, dne 5. května 1992 VáclavPěkný. 34Druhé svědectví přímo z místaúmrtí Josefa Honse potvrzuje nejeninformace podané Václavem Pěkným,je navíc relevantní osobou svědka:MUDr. Alois Rusňák, nar. 30. 3. 1913,do 27. 5. 1949 lékař v Praze ve vojenskénemocnici ve Střešovicích, jsem byl jakopolitický vězeň v r. 1951 ve vazbě naPankráci, kde jsem vykonával pomocnoulékařskou práci jako chirurg.V sobotu dne 6. července 1951 kolem16. hodiny jsem byl dozorcem povolánk lékařské prohlídce příslušníky Stbpřivezeného vězně jménem Josef Hons.Jmenovaný sténal a svíjel se bolestívnitřních orgánů. Zjistil jsem, že mátěžké vnitřní zranění, poněvadž mutekla krev v moči z análního otvorua měl velmi citlivé břicho s napětímsvalů, což téměř vždy svědčilo o velmizávažném a život ohrožujícím onemocnění.Upozornil jsem dozorce, že jenutno okamžitě jej dopravit do nemocnice,že byl zřejmě ztýrán a že musídostat krev pro její úbytek. To všakdozorčí orgány odmítly a Hons zůstalna cele, kde tentýž den kolem 22. hod.zemřel.Tuto moji znalost případu jsem oznámilna žádost příslušníka K 231 JUDr.Josefa Drába z Benešova již v r. 1968a dnes ji opakuji.Ve Vejprtech dne 20. prosince 1991. 35Nemůže být pochyb, že Josef Honsbyl před smrtí při výsleších týrán.Výpovědi dvou dotyčných vězňů,kteří nezávisle na sobě viděli JosefaHonse krátce před smrtí, verifikujízpůsob zacházení s ním, jemuž vyšetřovanýpodlehl. Co si myslet o zápisuz léčebného a ohledacího listu?Již nezjistíme, zda mohla být bezprostřednípříčina smrti – Insupp cardis– způsobena přidružením komplikacík vnitřním zraněním, jež jsou nadevši pochybnost dosvědčena osobnímsvědectvím výše jmenovaných. V žádnémpřípadě nelze pochybovat o odbornézpůsobilosti, s níž posoudil stavnemocného MUDr. Alois Rusňák.Václav Pěkný jeho svědectví navícjednoznačným způsobem doplňuje.Příběh Josefa Honse zde nekončí.Svím vlastnoručním podpisem stvrzuji,že jsem jako předseda organizaceve Višeticích příjmul od bezpečnostníhoorgána 300,- Kčs které patří JosefuHonsovi který zemřel. Tyto peníze předámmanželce zesnulého Josefa Honse.Předal: (podpis nečitelný, číslo 3644– pozn. aut.) Převzal: (podpis nečitelný– pozn. aut.). 36Spolu s penězi byla pozůstalýmpředána i urna. Pohřební služba hlav.města Prahy účtovala za kremaciprovedenou 9. července 1951 částku1771 Kč. Dlužnou částku zaplatil z největšípravděpodobností stát. Podpisa adresa objednavatele kremace jsouna dochovaném dokumentu výraznoumodří přeškrtány. Stalo se tak zřejměpoté, co někdo neznámý do prázdnéhorohu připsal zvláštní, snad identifikačníčíslo, doplněné na koncizkratkou STb. Urna s popelem zesnuléhobyla 28. července 1951 uloženado hrobu v Šebířově. O průběhu tohotoaktu jsme zpraveni díky hlášeníOddílu státní bezpečnosti Votice.Nejednalo se o nic jiného než o monitorováníobyvatelstva a pozůstalýchze strany StB:Smuteční obřady provedl farář ŠestákAntonín z Neustupova, za přítomnosticírkevního tajemníka ONV. Pohřbu seúčastnilo celkem asi 15 osob, z nichž7 bylo z řad příbuzenstva.Po skončení smutečního obřadu děkovalamatka Honse přítomným těmitoslovy: „Děkuji Vám všem, kteří jste méhosyna doprovodili, který mě byl odloučena nesměla jsem s ním mluvit!“ V tom jiuchopili její příbuzní a zandali ji ústakapesníkem, takže k dalším výrokůmnedošlo.Při pohřbu nebyly zjištěny nějakézávady a občanstvo z okolí pravděpodobněo úmrtí Honse nejevilo zájem,o čemž nasvědčuje nepatrná účast najeho pohřbu,Velitel oddílů Stb: v z (podpis špatněčitelný, pravděpodobně M. Dvořák –pozn. aut.). 37Jméno zemřelého Josefa Honse bylozneužito před Státním soudem v Prazepři soudním přelíčení s teroristickouskupinou vojenského zběha FrantiškaSlepičky a spol., konaném ve dnech12. a 14. února 1952. Ze strany žalobcůnepanovaly o jeho vině navenekžádné pochybnosti. Pokud byly přisoudním přelíčení zmiňovány jehočiny, vždy se tak dělo v intencíchzprávy určené k rukám státního prokurátoradr. Zieglera.[…] Hons ve své výpovědi uvádí, žena jaře 1951 sešel se s Františkem Slepičkou,kterého znal již dříve a tento muoznámil že jest zapojen v teroristickéorganizaci a nabídl mu aby s nimi spolupracoval.Hons nabídku přijal a jakoprvní úkol měl zapojiti do teroristickéorganizace další občany ze Zlatých Hortento úkol Hons splnil a zapojil postupnědo této organizace Josefa Herdu, JanaKosáka a Václava Fingla všechny zeZlatých Hor. Společně se Slepičkoua s Herdou sešli se ve stáji v Kamberku(Zlaté Hory) a zde Slepička podrobněinformoval jak Herdu tak Honse o konečnýchcílech teroristické skupinya o tom že hodlají v nejbližších dnechzavraždit s. Burdu.Kosák při jedné schůzce dostal zaúkol od Honse aby, jakmile se dozví kdyse vrátí Burda ze školení ihned poslal34 Archiv KPV Benešov, Svědecké prohlášení Václava Pěkného, signované podle knihy pro ověřování městským úřadem Benešov.35 Archiv KPV Benešov, dopis Aloise Rusňáka ze dne 20. prosince 1991. Pravost podpisu je ověřena spolupodpisy: JUDr. Jos. Dráb,Smetanova 1301, předseda KPV Benešov; Josef Doubrava, Antůškova 1322, jednatel KPV Benešov.36 ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V 2680 MV. Osobní spis státněbezpečnostního vyšetřování proti Josefu Honsovi, Potvrzení(nedatováno – pozn. autora).37 Tamtéž, Předmět: Hons Josef z Křekovic – pohřbení z 28. 7. 1951.104 2010/01 paměť a dějiny

Náhlá úmrtí ve vězeňských zařízeníchAni pohřeb Josefa Honse neproběhl bez pozornosti StBZdroj: ABSpaměť a dějiny 2010/01 105

třetí odbojPamětní deska na domě Josefa Honse v KřekovicíchFoto: Martin Tichýzprávu po listonošovi Binglovi, že jestna skladě syran, což mělo znamenat,že jest Burda doma a aby jej přišli zavraždit.Tento příkaz Kosák a Finglsplnili.Při likvidaci teroristické skupiny bylJosef Hons zatčen, ale po počátečníchinformativních výslechách byl Hons,vzhledem k tomu že byl nemocen odvezendo nemocnice na Pankráci, kde6. 7. 1951 zemřel.Krajský velitel státní bezpečnosti:v. z. (podpis klikyhákem, nečitelný– pozn. aut.). 38Stěží si představit, že kdyby snadstanul Josef Hons před soudem, mělaby obžaloba jiný ráz. Násilná, nezřídkapřímo bestiální praxe orgánů StB,užívaná při vyšetřování, je dnesv mnoha případech dostatečně doložena.Je proto nutné mít vždy na vědomí,za jakých podmínek a za jakýmúčelem vznikaly vyšetřovací spisyStB. Odstrašujícím způsobem dokumentujídobu nesvobody, přesnějipadesátá léta minulého století. JosefHons se stal jednou z mnoha obětítotalitního režimu v Československu.O jeho nevině nelze pochybovat. Minimálněv tom směru, kterým vedlaStB vyšetřování, na základě něhožbyl obviněn ze spolupodílu na smrtizemědělského referenta ONV VáclavaBurdy.Dodejme, že v tomto duchu probíhaloi zmanipulované soudní přelíčení,ve své podstatě pouhá – nelítostná– hra na soud, před nímžv žádném případě nedošlo k nezávislémuvýkladu a nálezu práva a vyneseníspravedlivého rozsudku.Cílem procesu bylo zastrašit soukroměhospodařící zemědělce v okolíVotice a Mladé Vožice a zlikvidovatmístní drobné živnostníky. Právě léta1950 a 1951 se nesla ve znamení zostřenéhokurzu proti tzv. vesnickýmboháčům – kulakům 39 a drobným38 Tamtéž, Předmět: Hons Josef – zpráva z 10. 9. 1951.39 K tématu JECH, Karel: Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. Vyšehrad, Praha 2008. Z hlediska jednotlivých autentických osudůRŮŽIČKA, Miroslav: Vyhnanci Akce „Kulak“. Zločin proti lidskosti. Havlíčkův Brod. Za finanční podpory kraje Vysočina, vlastnímnákladem 2008.106 2010/01 paměť a dějiny

Náhlá úmrtí ve vězeňských zařízeníchživnostníkům. V započaté etapě násilnékolektivizace venkova a konečnélikvidace drobných živnostníkůmusely být alespoň částečně „obhájeny“prováděné represálie, čemužodpovídá i množství procesů s tzv.kulaky, vesnickými boháči a dalšímiúdajně protistátními živly. Likvidačnímzáměrům KSČ, respektive jejínásilné politice, odpovídá sociálnískladba odsouzených a důraz najejich stranickou příslušnost, jež bylazjišťována nejen dle aktuálního stavuv padesátých letech, ale i zpětně,v době první republiky. Není pochybo tom, že při vyšetřování a vůbec přivyužití případu zastřeleného VáclavaBurdy byla uplatněna teze o zostřenémtřídním boji, vyhlášenáÚV KSČ. 40 A stejný pohled na celýpřípad uplatnila StB, když v druhépolovině 60. let 20. století charakterizovalaudálosti kolem vojenskéhozběha Františka Slepičky v tzv. Akci48. 41 Z několika tisíc archivních stranpořídili pracovníci 2. odděleníI. zvláštního odboru MV následujícíexcerpta: teroristická organizace,shromažďování zbraní, nedovolenéozbrojování, ukrývání – pomoc vojenskýmzběhům, trestanci, nár. socialisté,lidovci, soc. dem., přísl. SNB…Další údaje sociologického charakteruvypovídají o sociálním statutuperzekuovaných osob: Ze 30 odsouzenýchčlenů ilegální skupiny bylo5 organizováno v nár. soc. straně, 2 vestraně lidové, 1 soc. dem., 22 členů bylobez politické příslušnosti (4 v doběprvní republiky organizováni v agrárnístraně).Podle charakteru práce lze 18 osobzařadit mezi rolníky (z toho 4 vesničtíboháči), 21 živnostníci, 3 úředníci,1 přísl. SNB, 5 dělníků a 1 žena v domácnosti.Uvedené informace doplňovalyúdaje o domnělých plánechteroristické skupiny: Teroristickýmiakcemi členové ilegální skupiny zastrašovalifunkcionáře veřejné správya KSČ a odraďovali je od plnění svýchpovinností. V plánu měli odstraněníčtyř funkcionářů. 42Citované pasáže svědčí přinejmenšímo tom, že na určitých místech,v našem případě u StB, nelze v danýchsouvislostech hovořit o změněvnitřního pohledu na 50. léta, naperzekuce občanů Československa,tak jak k nim docházelo krátce popřevzetí moci komunisty a v následujícímobdobí, o výraznějších projevechtoho, co později vešlo veznámost jako období tání před Pražskýmjarem roku 1968. Jinými slovy,jen těžko zde budeme hledat, narozdíl od mnoho jiných sfér (kultury,školství, občanské společnosti), momentycharakterizující „zlatá“ šedesátáléta. Potvrzuje to trojnásobnýnárůst politických vězňů v československýchnápravních zařízeníchv období let 1964–1967. Po další rozsáhléamnestii v roce 1968 ve věznicíchzůstalo údajně jen 111 politickýchvězňů. 43Vraťme se však ještě nakrátkok případu Josefa Honse. V širšímkontextu – krátkého nebo snad v jinémsmyslu příliš dlouhého? – dvacátéhostoletí můžeme užít pro jeho„příběh“ úsloví o kapce (osudu)v moři (historie). A zde vyvstáváotázka: Má odhalování jednotlivýchsporných kauz význam pro zjištěnípřesného rozsahu represí a poznánísystému jejich mechanismů? Je navícvynaložené úsilí adekvátní případnémuvýsledku? Připomeňme, že kekaždému případu existují minimálněstovky, častěji tisíce stran dokumentů,pocházejících z vyšetřovacíchspisů, které je nutno(!) rozšířit o dalšímateriály, nejčastěji soudní provenience,a ty ještě nejlépe doplnito odborné studie, memoárovou literaturua případná svědectví pamětníků.Odpověď nemusí být pro každéhozřejmá. Jistě to není jediná možnácesta, ale zároveň je to cesta, po nížhistoriografie musí postupovat. Konfrontacearchivního materiálu s výpovědípamětníků, kteří se stali nedobrovolnýmisvědky posledníchokamžiků Josefa Honse, ukázala narozpor mezi nimi. Nejedná se o dílčínepřesnost. Takřka každý badatel sepři svém studiu vyšetřovacích nebosoudních spisů z let padesátých jistěsetkal s problémem úmrtí ve vězenía příčiny smrti bývají v naprosté většiněpřičteny zdravotnímu stavuvyšetřovaného, případně, v menšímmnožství, „úspěšnému“ pokusu o sebevraždu.Zjistit skutečnou příčinukaždého jednotlivého úmrtí je dnes,po více než pěti desetiletích, takřkanemožné.Ve světle těchto skutečností mázkoumání případu Josefa Honse svéopodstatnění v kontextu historiečeskoslovenského vězeňství i protikomunistickéhoodboje. Poukazujenavíc na nutnost zachovat si odstupod dobového archivního materiáluz provenience StB, jakkoliv by seopíral o navenek hodnověrný dokument.40 O teorii třídního boje více KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa. Doba tání 1953–1956. Barrister & Principal, Brno2005, s. 42n. Cíle a metody třídního boje se vyznačovaly diferencovaným přístupem, což ale nemění nic na skutečnosti, že bylprovázen násilím.41 ABS, Správa kontrarozvědky – II. správa, I. díl (A 34), inv. j. 2928.42 ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V 2680 MV – podsvazek, Vyhodnocení arch. sv. V 2680 a 9346 MV z 26. 2. 1966. Srovnej TICHÝ,Martin – BEZDĚKOVÁ, Olga: „Protistátní činnost“ v kostce, str. 51–56. Věta v textu Vyhodnocovacího archivního svazku: Zastrašovalifunkcionáře veřejné správy a KSČ je ve své podstatě nesmyslná, neboť naprostá většina funkcionářů veřejné správy byla členy KSČ.43 JANÁK, Dušan – KÝR, Aleš: Nástin vývoje československého vězeňství v letech 1948–1989. In: Historická penologie, 5/2004, s. 3.Více: http://www.ivvs.cz/index.php?m=6&s=7&typ=sub. Odkaz platný k 2. únoru 2010.paměť a dějiny 2010/01 107