Zpravodaj městské úřadu č. 3 - Lanžhot

Lanžhotský zpravodajrameny. „Ovečko, ovečko, díra!“ A hned měl hrdlo plné smíchu.O pár dní později se střetáváme skoro na stejném místě a když se při strýcovi Kubovi zastavím,spustí: „Ovečko, ovečko, esli víš, co sa nesmí dělat ve dně? Há?“ Usmál jsem se a odpověděl:„Díra, strýče Kubo, díra, co inšího, no né?“ Strýc na mne vykulili oči a vybafli: „Ná ty potvoro,gdo ti to řekél? Ten istě neuměl enom volů pást…“Syn strýca Kuby Jožka, na jehož fotbalovou kariéru jsem vzpomněl v minulém čísle zpravodajea poděkoval mu za dobré správcování na starém fotbalovém hřišti na Pastvisku (snad tam stále naněkterých místech rozkvétají sedmikrásky jako za mého dětství a fotbalování!), vzpomíná na svéhotatíčka s humorem, asi po něm poděděným.Jožkův tatíček měl na svět zvláštní filozofický pohled a až nadhled prokořeněný humorem.Málo čemu doopravdy věřil. Když se ho tedy jedenkrát Jožka zeptal: „A tatíčku, ked vy tak na nicnedáte, je neco, čemu věříte?“ Strýc Kuba se prý zamyslel a potom odpověděl: „Ná baže věřím,synáčku, věřím temu, že litr vína je vjec než půl!“ Tak mi neříkejte, že existují nevěřící lidé…Nu, ale popošlahnime… V Brodském byly hody. Za časů mladosti strýca Kuby a jeho kamarádůz chase v Hrubé hospodě, chodívalo na ně hodně lanžhotských občanů, samozřejmě že těchsvobodných, i v krojích, nejvíce. V Brodském jsou tedy hody a v brodčanské hospodě sedí u stolua popíjí tři lanžhotští šohaji: Michal Ryčovský řečený Landaor, Leopold – Polda Říha a Jakub– Kuba Škrobáček. V tom vpadne do šenku jistý brodčanský sedlák a křičí: „Ludé moji, sú tadyvolajaký ctěný pánko zverolekár? Neco sa mi robí s krávú, tuším je na poslednich, zdutá, či co!“Michal, vazba šohaj, sa postavil a sebevědomě říká: „Gazdo, já som zverolekár! Dime,esli chcete. Mám tu aj asistenta. Kubo, staň, budeš mi asistentovat!“ Když spíše doběhli než došlido maštale, Michal se postavil krávě k tlamě a Kubu odvelel k jejímu ocasu. A potom začne s určovánímdiagnózy: „Kubo, zvihni jí ocas a dobře sa jí dívaj do řiti!“ Michal sám otevře krávě tlamua křičí: „Kubo, čuješ mja?“ „No, baže čuju!“ „A aj mja vidíš?“ „Nevidím!“ „Tak to sem si myslel,delíryjum tremens, gazdo, na jatka s ňú, ale honem! Než v ní ty plyny explodujú!“ „Ále, pan zverolekár,co ked bysme jí propichli břušisko vidlama, nech z ní plyny vyleťá!“ „Čověče, enom to nék!Chcete nás tu otrávit jak u Verdúnu? Dajte mojému asistentovi litr vína, za určení diagnózy, nechmožem opustit místo výbuchu, v najhorším…“ Dramatická závěrečná část události se, bohužel,z ústního podání vytratila. Kdo ví, jestli se vůbec něco takového stalo, že? Ale proč ne? O hodechje všechno možné. Vždyť když se začínaly pod májí zpívat při hošijích všelijaké rozverné, prostoaž sprostořeké pěsničky, tak jindy a jinde mravnost velmi dodržující mamičky a hlavně stařenky,coby členky „súdnej stolice“ okříkaly puritány: „Ále, enom jich nechte, šak sú hody!“A zapomněly dodat, „šak my a šohaji za nás, sme lepší nebyli..“ Leč pouze jenom kedbyly hody!Jenom?Jož. UherHISTORIE DIVADELNICTVÍ V LANŽHOTĚHudba, zpěv a divadlo byly a budou vždy významným kulturním činitelem, lidověvýchovnýmměřítkem kulturní vyspělosti a čilosti té které obce. Také naše obec byla jedním z center ochotnickédivadelní činnosti, místem s mnohaletou divadelní tradicí.Když nahlédneme do starých kronik, stopy ochotnického divadla sahají až do konce 19. stoletído roku 1899, kdy byl založen čtenářský spolek Kosmák. Od roku 1905 přibývalo ochotnickýchspolků. V první řadě to byl spolek Orel, jehož členové za dobu svého působení sehráli 103 divadel.Nejvíce jich režíroval Leopold a František Morávkovi, profesor Pavel Holobrádek. Pro děti byloodehráno hodně představení o Kašpárkovi.15