13.07.2015 Views

Zpravodaj městské úřadu č. 3 - Lanžhot

Zpravodaj městské úřadu č. 3 - Lanžhot

Zpravodaj městské úřadu č. 3 - Lanžhot

SHOW MORE
SHOW LESS

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.

<strong>Lanžhot</strong>ský zpravodajze Záhumní uli<strong>č</strong>ky. Přehodí si kamarádovo bezvládné tělo přes rameno a Hrn<strong>č</strong>ířových humnem,přes Bendových jamu a Súhrady spěchá s ním k měšťance. Tam, v rohovém domě (dnes v majetkuFrantiška a Boženy Slámových), má ordinaci paní doktorka. (Brzy ji po ní převezme doktor Kepák.)Její diagnostický výrok je jednozna<strong>č</strong>ný: průstřel lebky, smrt okamžitá… Tragedie sevřelanžhotský lid v pěsti hrůzy. Kdo z něho by však pouze tušil, kolik hrůzy hrůz je teprve <strong>č</strong>eká anine za deset let, vždyť se přece kon<strong>č</strong>í rok letních olympijských her, které pro sportovce celé planetybombasticky velkolepě uspořádalo Hitlerovo nacistické Německo! Nešťastný František Uher– Pavlík už této strašné budoucnosti vstříc nepůjde…NEDĚLE, 27. května 1945. <strong>Lanžhot</strong>ský kostel je stále ještě bez dělostřelectvem Rudé armádyustřelené věže. A přece do něj míří svatební průvod. Liduška Ture<strong>č</strong>kových z náměstí se vdává zaTondu Švirgu z Komárnova. Budova radnice u kostela je <strong>č</strong>áste<strong>č</strong>ně kasárnou. Sídlí v ní a na „stróžocích“i přespává ozbrojená posádka pořádkové pomocné stráže, sestavená z místních mladýchmužů, věkem kolem dvaceti let. Mají ob<strong>č</strong>any chránit před násilnostmi i rabováním. Mladíci už<strong>č</strong>ekají u kostela na svateb<strong>č</strong>any, aby na oslavu nevěsty a ženicha vypálili do vzduchu několik ranz pušek, prostě salva jak se patří. Jako odměna je nějaký ten litr vína nemine. Už pokoštovali, kdyžse vrátili do radnice na své „strožoky“.Jeden z nich, dvacetiletý Josef Ciprys – Rataj (přezdívka zna<strong>č</strong>í orá<strong>č</strong>) z Lesí<strong>č</strong>kové ulice sev rozvernosti obnaží na tom nejintimnějším místě těla muže. Tak trochu klukovsky provokuje.Třiadvacetiletý Antonín Fojtík – Havlík (po mamince Havlové) z Kradlova Jožku s namířenoupuškou vyzve, aby si, jemně ře<strong>č</strong>eno, přirození zahalil, jinak že mu je ustřelí. Když Jožka neuposlechne,Tonda, v přesvěd<strong>č</strong>ení, že při oslavné salvě vystřílel v pušce všechny náboje, se slůvkem„paf!“ stiskne spoušť. Puška vysloví něco jiného. Výstřel – a genitálie Jožky se okamžitě zalijí krví.Přivolaný doktor Kepák mnoho nezmůže. A každý jiný s ním. Na druhý den, v pondělí 28. května1945, Josef Ciprys – Rataj umírá.A co nešťastný střelec? Pamětníci říkají, že chřadl pod vý<strong>č</strong>itkami vlastního svědomí, ale i podvýtkami příbuzných zemřelého kamaráda. V březnu 1947 náhle umírá v nemocnici u sv. Annyv Brně. Kostelník Jan Straka z Komárnova si do své a jím vedené Knihy pochovaných zapisuje:30. 3. 1947 – Antonín Fojtík. A jako poznámku připojuje: Bartošek, stárek u Vedralů… Pro<strong>č</strong>Bartošek a ne Havlík, na to jsem nepřišel. Ale to v tragédii tohoto příběhu nemá žádný význam.Prst na spoušti jakékoliv zbraně není nikdy žádný špás. Ani tenkrát, kdy si tu zbraň pronajalaválka…NEDĚLE, 29. září 1963, dopoledne. Paní Rozálie, manželka Martina Tr<strong>č</strong>ky od záme<strong>č</strong>ku seubírá na lanžhotské nádraží. Na vlak. Má v úmyslu zajet do Lednice na návštěvu k příbuzným.Toho dne se jí však nedo<strong>č</strong>kají. Kdo ví, o <strong>č</strong>em cestou přemýšlela. Asi už se nevracela vzpomínkamik tragické smrti jejího prvního synka, devítiletého Miloška, kterého spolu s dalšími roztrhala minau Matýskových, v neděli 14. dubna 1945. Uběhlo už mnoho let a navíc v <strong>č</strong>ervnu 1947 porodiladruhého syna, Janí<strong>č</strong>ka. Už je mu šestnáct let a u<strong>č</strong>í se klempířem. Ráno jej přemlouvala, aby se vydaldo Lednice spolu s ní. Nechtěl, že ho <strong>č</strong>ekají kamarádi, půjdou do lesa ke Ku<strong>č</strong>ovanisku… Kdyždorazí Rozálie na nádraží, panuje tam jakási vyděšenost, která při spatření paní Rozálie vyvrcholíu nádražáků otázkami, na její hlavu dopadajícími: „Ná, co tady děláte? Dyt vy nic nevíte? Jak to, ženejste u něho?“ Paní Rozálie se zhroutí, až všechno pochopí, zrovna jako tenkrát v pěta<strong>č</strong>tyřicátém.„Bože, to snad nemože byt pravdú?“ zavy<strong>č</strong>ítá…Půl hodiny před tím se skupinka kluků u závor na trati za mostem přes Ku<strong>č</strong>ovanisko shlukla kolemjejich nejstaršího kamaráda Jendy Tr<strong>č</strong>ky od záme<strong>č</strong>ku. Zase, jak s oblibou „pauzovali“ podélželezni<strong>č</strong>ní trati, při pátrání po zapomenutých pozůstatcích druhé světové války, něco našli. Má tov rukách Jenda. Granát? Mina? Odežene od sebe kamarády a když jeden z nich zavolá, aby to radějizahodil, uposlechne. Dost pozdě. Když ta věc opouští jeho levou ruku, vybuchne! Utrhne mu24

Hooray! Your file is uploaded and ready to be published.

Saved successfully!

Ooh no, something went wrong!