pdfjoined3

Minor - lidový automobil,
ne však pro lid
Když otevřeme dobový motoristický tisk z let 1945 až
1948 nelze si nevšimnout rozsáhlé diskuse o potřebě
opravdu lidového vozidla. Evropa i Československo chtěly
po válce jezdit, cestovat a užívat si míru. Debaty se
vedly o možných parametrech takového lidového vozidla
a zejména o ceně.
Názory na techniku byly různé, od jednoduchých tříkolek,
dvojmístných minivozítek, až po představy reálnější.
Představy již podobné lidovým vozům, jaké se pak na
trzích evropských zemí skutečně koncem čtyřicátých let
prodávaly.
Samozřejmě, že i automobil Minor II byl s těmito kritérii
porovnáván a co se týče užitných vlastností, technické
jednoduchosti konstrukce, hmotnosti i provozních nákladů,
vycházel jako opravdu slibný kandidát.
Jako lidový automobil byl Minor II ve válečných letech
konstruován, ale jako lidový automobil si svou poměrně
krátkou dobu poválečné výroby nakonec vůbec neužil.
Pro pochopení všech důvodů tohoto nepříliš radostného
konstatování je nezbytné pochopit situaci, do které se Minor
II narodil.
Automobily a Československo
Druhá světová válka skončila. Po šesti letech okupace se
všichni těšili na mírový život. Máme-li však hovořit o
životě motoristickém, řidiče nečekala žádná idyla.
Těsně před válkou bylo v Československu pět významných
automobilek. Aero, Jawa, Praga a Škoda. ČSR byla
pokládána za průmyslově rozvinutou zemi začleněnou do
demokratického prostředí západní Evropy. Československé
automobily byly po technické stránce na srovnatelné
evropské úrovni. Výroba však nikdy nedosahovala
počtů, které by umožnily významné proniknutí na zahraniční
trhy. Vyvážely se jen stovky automobilů, i když
do mnoha zemí celého světa.
Výroba automobilů v roce 1939 – 17 typů (zdroj: Sdružení
automobilového průmyslu)
Značka
Jawa
Praga
Aero
Tatra
Škoda
Celkem
Pro získání představy o úrovni motorizace uvádíme, že
v roce 1937 bylo v ČSR registrováno 84 844 osobních automobilů.
S dovozem a prakticky stejnou výrobou v letech
1938 a 1939 se tak koncem prvního roku okupace teoreticky
blížil počet osobních automobilů stu tisícům.
Po německé okupaci 15.března 1939 prakticky většina
soukromých vlastníků o svá auta přišla. Auta byla okupanty
zabavena. Okupační úřady zřídka a pouze na základě
tzv. veřejné potřeby vydávaly povolení a poukázky na
benzín provozovatelům automobilů, které zabaveny nebyly.
Zajímavou informací v kontextu automobilu Minor II je
zmínka v poválečného tisku. Dvoutaktní automobily Němci
údajně pro služební a válečné účely nezabavovali a tak
například JAWA Minor, předchůdce Aero Minor II mohla
u svého majitele zůstat uložena, ovšem jeho používání
během okupace bylo prakticky vyloučeno. Jízda byla jen
na zvláštní povolení, nehledě na to, že benzín byl pro občany
naprosto nedostupný. I tak musel být automobil okupačním
úřadům nahlášen a velmi často si ho přivlastnil
některý z tisíců okupačních úředníků nebo důstojníků pro
osobní potřebu.
Výroba osobních aut ve válečných letech byla málo významná
a od roku 1940 se jich na území ČSR vyrobilo za
pět let jen 17 800.
Přišel konec války. Zabavená auta, pokud se fyzicky vůbec
zachovala, se jen pomalu dostávala zpět do rukou
majitelů. Mnohdy byla značně opotřebována nebo poškozena.
Řadu vozidel se sice podařilo před Němci zachránit
na základě fingovaných potvrzení o závažném poškození
havárií či poruchou, ale po skončení války je nečekal nijak
snadný automobilistický život.
Přesná čísla, ze kterých by se dalo odvodit, kolik
osobních vozů mohlo po válce v ČSR vyjet, asi nejde zjistit.
Autoklub republiky Československé zveřejnil, že má
okolo 50 000 členů, včetně majitelů motocyklů. Z některých
pozdějších statistik se dá zhruba odvodit, že válku
z cca sto tisíc aut přežily asi dvě třetiny. Zdánlivě to nebyl
tak velký úbytek. Ovšem jak technický stav, tak katastrofický
nedostatek pneumatik i málo benzínu a nafty,
viz dále, limitovaly jejich používání. Přednost dostávaly
vozy nákladní, potřebné pro poválečnou obnovu.
Jistým vylepšením poválečného trhu s automobily byla
auta, vraky a nepojízdná vozidla, které zůstaly na našem
území po poraženém wehrmachtu. Ty byly dle dohod
majetkem Rudé armády, ale až na některé výjimky bylo
ujednáno, že zůstanou k dispozici místním samosprávám,
Národním výborům, které s nimi pak naloží podle potřeb
obnovy válkou zničeného hospodářství. Takové vozy se
po uvedení do provozu nestaly soukromým majetkem, ale
byly majetkem státu a dávaly se do tzv. národní správy.
Mezi automobilu chtivé nebo automobilu potřebné obyvatele
se tyto kořistní stroje dostávaly ve dvou formách.
Ve formě divoké, kdy byla řada automobilů v prvních poválečných
dnech odtažena a ukryta na „lepší časy“.
Druhý způsob byl legální, na základě potvrzení NV, byla
to ojedinělá možnost získat takový automobil do národní
10