Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
Přemysl Černík<br />
LITTLE BIG MOSH<br />
Anthrax vždycky byla jedna z těch poctivejch, pracovitejch kapel, která měla možná i trochu<br />
smůly, a proto to nikdy nedotáhla, narozdíl od některých svých faktorem kokotismu znatelně<br />
postiženějších kolegů, tak daleko, jak by si zasloužila. Před pár lety mi Joey Belladonna v<br />
backstagi Sonisphere Festivalu vyprávěl, jak objíždí se svojí druhou kapelou různý malý kluby<br />
a putyky, a ptal se, jestli bych mu, kdyby byli někdy náhodou poblíž ČR, nehodil pomocný laso.<br />
Přestože Joey se jakožto poloviční indián slušně vyzná v bylinkách, jeho hodinový monolog,<br />
kterým mě obšťastnil poté, co jsem jej pouze požádal o společnou fotku, zněl až neuvěřitelně<br />
upřímně a skromně, už jen vzhledem k tomu, že pár minut na to vyskočil na pódium před<br />
25.000 lidí. Anthrax si prostě nikdy nepotrpěli na přehnaný gesta nebo velikášský kecy. Možná<br />
i proto, že když začínali, tak spíš než na Black Sabbath, Motörhead nebo Judas Priest ujížděli<br />
na hardcore-punkový scéně. Přestože od pohledu pravověrný metly, už navždycky na nich<br />
ulpěly osmdesátkový odkazy Minor Threat, D.R.I., Black Flag nebo Bad Brains. Koneckonců<br />
jejich vedlejší projekt S.o.D., který do nedávna ještě občasně fungoval, dával celkem jasně<br />
najevo, odkud vítr vane. Anthrax jsou jako jediná kapela takzvaný Big Thrash Four (společně<br />
s Metallicou, Megadeth a Slayer) z východního pobřeží a tam přeci jen o poznání studenější<br />
podnebí diktuje undergroudnu trochu jiným způsobem. V dobách, kdy James Hetfield lezl<br />
do prdele Lemmymu a jakákoli mezi-žánrová soulož nepřicházela v úvahu, naběhl Scott Ian<br />
na pódium v tričku Public Enemy. V televizi ho náhodou uviděl Chuck D a tenhle moment se<br />
zapsal do hudební historie. Společná verze pecky Bring the Noise se stala pionýrem dodnes<br />
29. <strong>11</strong>. Fléda Brno<br />
03. 12, LUCERNA MB Praha<br />
populárního křížení metalu a hip-hopu a následné společné turné ukázalo, že zahnívat ve<br />
vlastních ignorancí vymezených chlívcích je z hlediska jakékoli progresivity slepá ulička.<br />
Ne že by Anthrax byli nějací velcí experimentátoři, ale přeci jen povedené cover verze<br />
soulových klasiků The Temptations (Ball of Confusion), new wave barda Joe Jacksona (Got<br />
the Time), nebo francouzských hardrockerů Trust (Antisocial) poukazují na to, že hudební<br />
vkus kapely nezačínal a nekončil pouze u nařvaných kytar. Anthrax si vždycky potrpěli na<br />
tradiční písničkovou strukturu, groove, nosné refrény a rozumnou stopáž. Hitovky by jim<br />
takoví Megadeth mohli pouze závidět, ale i přestože osa kapely Ian-Benante-Bello zůstala po<br />
celou existenci kapely konzistentní a za mikrofonem se férově vystřídali Belladonna a Bush,<br />
problémy s labely a několikrát po sobě se seroucí nahrávání, které úplně nezachránil ani hostující<br />
Dimebag Darrell, zapříčinily to, že Anthrax se neprávem vždy museli krčit ve stínu svých<br />
kalifornských kolegů. Na druhou stranu je to však možná jen dobře. Kapela zůstala nohama na<br />
zemi a i po 31 letech existence má stále co nabídnout. Aktuální deska Worship Music sklidila<br />
skvělé kritiky a Anthrax tak dále mohou rozsévat bordel, a to i přes nechvalně proslulou aféru<br />
se zásilkami obsahujícími bílý prášek, stále pod názvem, který kdysi Ian vyhodnotil jako nejvíc<br />
„badass“ z toho, co nabízela učebnice biologie.<br />
V neposlední řadě nikdo z nás teď nemusí tahat dalekohled někam na stadion, ale můžem si<br />
společně zamoshovat na Flédě nebo v Lucerna Music Baru.<br />
Rozhodně to bude Fistful of Metal... a nejen to.<br />
6
Change language