11/2012 - Mighty Sounds

EMiNEM – NOT AfRAiD
Not Afraid je sice o něco málo srozumitelnější než Holy Diver, co ho ale s předchozím klipem
spojuje (a tím pádem nemilosrdně uvrhá do kategorie guilty pleasure), je naprosto bezbřehá
míra patosu a donebevolající absence nadhledu. Asi to jsou dva obecný znaky americký populární
kultury, nicméně Not Afraid se svým prvoplánovým velikášstvím zpronevěřuje přirozený
lidský pokoře tak intenzivně, že není možný se buď nenasrat, nebo nepropuknout v hurónskej
smích. Je zřejmý, že velká část zejména americkejch hip hopovejch umělců zpracovává ve
svejch textech především sebe, svůj světonázor a svou cestu na vrchol, ale málokdo došel tak
daleko, že ze sebe udělal jakýhosi urbanistickýho vykupitele a superhrdinu zároveň. V tomhle
klipu se tak dozvíme spoustu zásadních věcí, jako například, že Eminem je hodně pokérovanej,
rád hází židlema, bude vždycky rebel individualista (což se projevuje třeba tak, že nepočítá
od palce, ale od malíčku), se všema, kdo ho pomlouvaj, si nanejvejš vytírá zadek, nosí
ultrasportovní tenisky Nike, na ulici se nebojí jen tak do někoho vrazit, nepřechází po
přechodu, holejma rukama probourá cihlovou zeď a když se náhodou z půlky Manhattanu
zničehonic stane bezedná propast, začne se prohánět jak létající švec oblaky. Faktem nicméně
pořád zůstává to, že ta písnička šlape a flow, jako tenhle honibrk, nebudou mít Dr. Dre
a Lil Wayne, ani kdyby se rozkrájeli.
ROCKy SHARPE AND THE REPLAyS – RAMA LAMA DiNG DONG
Rama Lama Ding Dong se od předchozích dvou písniček odlišuje především dvěma věcma
– zaprvé, minimálně současný generaci nejspíš není známá jinak než jako vtipnej šlágr
z internetu, a zadruhý, sama živá performance je myšlená, ale z části, ve vtipu. Zásadní
problém nastává v tom, že – jak to u horších komiků bývá – se smějete spíš jim než s nima.
To, že má Rocky Sharpe dvoje sluneční brejle, v půlce písničky vytáhne miniaturní saxofon, na
kterej troubí jako o život, nebo celej taneční doprovod ostatních členů skupiny, připomínající
spíš záchvat padoucnice – to všechno jsou nezapomenutelný momenty, který mají ale bohužel
dneska trochu jinej efekt, než bylo původně zamýšleno. A i když se jedná o cover, můžu bez
uzardění říct, že jako guilty pleasure ta písnička funguje dokonale a provází mě všemožnejma
ranníma dopitnejma už bezmála pět let.
6
CRAZY ARM
Born to Ruin
25. 11. praha - cross
Byla neděle 15. července léta páně 2012 (…takže letos). Byl poslední den Mighty,
nejkrutějšího a nejpřísnějšího mýdla roku. A bylo to někdy brzo odpoledne. Urval jsem se
na chvíli z toho věčnýho matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalby, bych zřel
veledílo těhle vrzalů z Britských ostrovů. Námrd. Skvělěj „country-folk-punk-bla-bla-bla“ – jak
kdo chce. Prostě takový ty mladý kapely, co chtěj znít jako starej Springsteen. Těšil jsem se
na ně nejen kvůli skvělý hudbě, ale taky proto, že znám bubeníka a kytaristu ještě z jejich
předchozí kapely No Comply. Super týpci, naprosto nejskromnější lidi na světě, že bych jim dal
cigáro a kilo, kdybych je potkal na ulici a kdybych ho měl. Pak jsem je ještě potkal ve 4 ráno
a „kecali a smáli jsme se“ až do konce.
od začátku jejich koncertu bylo jasný, že to nebude jen tak. Už samotnej zvuk měli uplně
jinej, než všechny kapely co hráli letos na Žižkovi. Čistý, ale s koulema. Super zahraný,
ukřičený ale melodický, že se chtělo brečet a přitom to nabíjelo energií. Stál jsem připláclej na
nášlapech a užíval si nejlepší koncert letošního Majty. Bohužel zde byla jistá tlustá Angličnka,
která do mě furt vrážela a vylila mi hned na začátku skoro plný pivo, na který jsem se taky
moc těšil. Pak začala vykřikovat, že jsou to její kamrádi, tak jsem jí řekl, že nepanimaju a že
jsem z Polska a tak se rychle zdekovala. Nebýt jí, bylo by to až moc dokonalý. Ale v Crossu si
je dám znovu. A vychutnám si svoje pivo… Kubaak
6