11/2012 - Mighty Sounds

svý činnosti mají, je naprosto legitimní. A jelikož jsem toho názoru, že jí nic
nemohlo zodpovědět důsledněji, než samotný vystoupení kapely, která buď emoce,
nasazení a víru v to, co dělaj, ukáže nebo neukáže, byl jsem na živák hodně
zvědavej. Moje očekávání pak samozřejmě výrazně přikrmil fakt, že je neuvidím
na velkým pódiu pod širým nebem, ale spolu s tisícovkou dalších lidí ve stísněný
atmosféře natřískanýho klubu, kam kapela jako Refused patří především.
Na předkapelu jsem původně jít ani nechtěl, ale nakonec jsme se dostali do
Lucerny ještě před začátkem jejich setu. Krajani headlinerů, kvarteto sympaticky
nazvaný Terrible Feelings, by vám dali odpověď na otázku, jak by asi zněla Patti
Smith v roce 2012, kdyby ale uměla napsat fakt chytlavý písničky. Temnej, výrazně
zneklidňující power pop s odlehčující příchutí surf rocku a garážovým zvukem,
drajvem jak hovado, výraznejma melodiema, který vás na jedný straně nutí dupat si
do rytmu, na druhý straně vyvolávaj šimrání v žaludku, a navrch perfektní koncertní
provedení nejen zpěvačky Manuely, to byli Terrible Feelings. Vystoupení mě tak
odrovnalo, že jsem si po jejich setu říkal, že to byl jednoznačnej vrchol večera a nic
lepšího už zkrátka přijít nemůže. Nemoh jsem se víc splíst.
Jakmile se rozeznělo sálem úvodní intro, složený z gradující zvukový stěny,
vytvořila se atmosféra, která by se snad vážně dala krájet. Když se Refused přihnali
na pódium, vypadali, jako kdyby právě vylezli z módního studia pro hipstery, od
účesů, přes boty, až po košile a sáčka. Což sice nebylo překvapivý, ale po pár
minutách durch propocená košile zpěváka Dennise Lyxzéna už jen dokreslovala
obrovský nasazení, se kterým celá kapela hrála. Bylo zajímavý sledovat, jaký publikum
kapela dává dohromady – jak odrostlý třicátníky a čtyřicátníky, tak lidi, který
byli v době, kdy byla kapela na vrcholu, takříkajíc v plenkách. Stejně jako srdcaře,
který na Refused oceňujou angažovanost a politický názory, tak i ty, který si přišli
jen užít večer, zapařit a zaskákat. No a samozřejmě všechny, který jsou někde mezi.
Je to totiž především díky jedný věci – Refused jsou neuvěřitelně zručný a vyzrálý
muzikanti, který maj v zásobě výborný songy, který fungujou naživo. Umí udělat
rozjetou show, která jasně dokazuje, že mají energie víc, než půlka kapel z vašeho
iPodu dohromady. Navíc jsou dost rozmanitý na to, aby nezačali nudit a to jak
žánrově, tak co se týká motivů v jednotlivejch písničkách. Zároveň jsou dost repetitivní,
abyste se pořád měli čeho chytit, neztratili nit, přesně věděli, kde maj songy
hlavu a patu a celá věc tak neztratila koherenci.
Jak už bylo řečeno výš, otázka, proč se Refused vrátili, je legitimní. Lyxzén
podpořil Pussy Riot a nechal se slyšet, že jeho non-konformní, anti-kapitalistický
texty s přibývajícím časem získávaj na významu a dneska jsou zdaleka
nejrelevantnější. Ve výsledku si ale asi každej odpoví tak, jak mu velí svědomí a co
je mu bližší. Já za sebe můžu říct to, že to, co jsem viděl 30. 9. v Lucerně, byl set
neuvěřitelně živý kapely, provedenej s maximálním nasazením, řemeslným perfekcionismem
a skvělou atmosférou. A soudě dle nadšenejch reakcí publika jsem rozhodně
nebyl sám, komu se dostalo mnohem víc, než čekal.6